Mučedníci a oběti pro Krista

Nejpřesvědčivějšími svědky naděje nám jsou mučedníci, kteří se díky své pevné víře ve zmrtvýchvstalého Krista dokázali vzdát samotného života zde na zemi, aby nezradili svého Pána. Je zapotřebí, abychom střežili jejich svědectví, a tím umožnili, aby naše naděje byla plodná. (papež František - Spes non confundit)





NATHAN JOSEPH MARTIN * 11.11.1867, Tlustomosty, nyní Polsko + 30.1. 1947, Opava
Narodil se v Tlustomostech v Německu (něm. Stolzmütz, polsky Tlustomosty), které jsou dnes součástí polské obce Bavorov (něm. Bauerwitz, polsky Babórow). Byl třetím a nejmladším synem Josepha Nathana a Antoníny roz. Oderské; oba rodiče pocházeli z Hlučína a na národnostně smíšeném Hlučínsku se považovali za tzv. Moravce. Otec jako učitel působil nejprve v Hlučíně, pak v Tlustomostech a nakonec v Ludgeřovicích. Zde Joseph navštěvoval základní školu. V toce 1879 začal středoškolská studia na gymnáziu v Hlubčicích (Leobschütz, Glubczyce), v roce 1884 přestoupil na gymnázium v Ratiboři (Ratibor), kde v březnu 1887 složil maturitní zkoušku. Po maturitě začal jako bohoslovec pruské části olomoucké arcidiecéze studovat teologii ve Freiburgu im Breisgau v Bádensku, později pokračoval na teologické fakultě ve Vratislavi (Breslau, Wroclaw). Zde v katedrále Jana Křtitele dne 23.6. 1891 přijal kněžské svěcení. Primiční mši svatou slavil v Hlučíně.

Prvním působištěm mladého kněze se stala farnost Závišice u Hlubčic. Po roce byl v červenci 1892 přeložen do Branic. Tato obec se stala jeho celoživotním působištěm – nejprve ve funkci kaplana, od roku 1899 ve funkci faráře a od roku 1924 ve funkci generálního vikáře této části olomoucké arcidiecéze. Na běžný rámec pastoračních povinností vyplývajících ze svěřených funkcí se pro Joseph Nathana stala jeho celoživotním dílem práce pro psychicky a nervově nemocné.

Setkání s takto nemocnými lidmi a hlavně jejich životní podmínky se staly bezprostředním impulsem pro postupné budování Městečka Milosrdenství a příchod čtyř řeholních sester Kongregace sester Neposkvrněné Panny Marie z Berlína v roce 1898 byl faktickým začátkem činnosti Léčebného a pečovatelského ústavu pro nervově a psychicky nemocné. V průběhu čtyřiceti let bylo na ploše 12,5 ha vybudováno 23 pavilónů pro umístění nemocných osob. Ústav měl kapacitu 2000 lůžek. V době jeho největšího rozkvětu v něm pracovalo 9 lékařů, 130 řeholních sester a 250 osob ošetřujícího personálu. Areál nemocnice měl parkovou úpravu. Bylo v něm hřiště s kolotočem, střelnicí a houpačkami, altánky pro posezení a další pro odpočinek vhodná zařízení, k dispozic byla kuželna i tenisové kurty. V rámci areálu bylo kino, konaly se zde koncerty a také taneční zábavy. Hrála se zde divadelní představení, na kterých se podíleli i pacienti. O nedělích a svátcích hrával dechový orchestr složený z nemocných. Ústav dělal dojem lázeňského sanatoria. Jeho centrem – srdcem – byla bazilika svaté Rodiny.



V letech 1910 – 1935 byly v nedaleké osadě Branice – Zámek zřízeny domov a škola pro mentálně postižené děti, které byly vzdělávány ve všem, co bylo potřebné pro samostatný život. Nakolik to dovoloval jejich zdravotní stav, byli chovanci po ukončení školní docházky zaměstnávání v okolních statcích. Během 25 let existence tohoto zařízení jim prošlo 1173 chlapců a děvčat. Kromě sociální činnosti usiloval Nathan také o náboženskou obnovu jemu svěřených osob, a proto v roce 1925 vybudoval v Branicích exerciční dům. Ten se stal centrem jeho úsilí o neustálou duchovní obnovu věřících. Významným pomocníkem v této práci mu byl palottin bl. Richard Henkes.

Po podpisu Mnichovské dohody v roce 1938 svěřil olomoucký arcibiskup Leopold Prečan prelátu Nathanovi pastorační péči také o zabrané sudetské území a vyžádal si pro tohoto svého kněze biskupské svěcení. To bylo Josephu Nathanovi uděleno v neděli 6.6. 1943 v bazilice svaté Rodiny v Branicích. Přes všechny obtíže – zabrání části ústavu a exercičního domu pro vojenský lazaret, stálý dohled gestapa – hledal biskup cesty, jak materiálně i duchovně pomoci jemu svěřeným stovkám osob. V závěru války zůstalo po evakuaci lazaretu do vnitrozemí v ústavu 1 100 psychicky nemocných pacientů. Situace byla kritická, zvláště když v posledních březnových dnech – ve Svatém týdnu – byl ústav bombardován a odstřelován. Biskup Nathan na velikonoční neděli 1.4. 1945 vyjednal několikahodinové příměří a 500 pacientů odvedl do bezpečí mimo frontovou linii. Po skončení války se počátkem června 1945 vrátil a začal organizovat odstraňování válečných škod.

V důsledku dalšího poválečného vývoje se však životní osudy biskupa Josepha Nathana velmi zkomplikovaly. Jim spravovaný generální vikariát byl od 1.10. 1945 podřízen jurisdikci apoštolského administrátora v Opolí a on byl zbaven všech svých církevních funkcí. V listopadu 1946 slavil biskup Nathan své 79. narozeniny a tato oslava se mu stala osudnou. Jeho blízcí spolupracovníci ho přemluvili, aby si k slavnostní bohoslužbě vzal i biskupské insignie. Tehdy se mnozí z nových obyvatel Branic poprvé dozvěděli, že Nathan je biskupem. Tato skutečnost mnohé potěšila, na druhé straně ale vyvolala ostrou reakci polských státních úřadů. Dne 11.11. 1946 přijel do Branic úředník politického oddělení vojvodství z Katovic a nařídil biskupovi vystěhování do Německa. Příkaz se nepodařilo zvrátit, biskup musel Branice opustit. Vzhledem k jeho Hlučínským rodovým kořenům se jeho spolupracovníkům podařilo získat povolení k pobytu v blízké Opavě, kam byl bezprostředně dopraven. Nemocného, téměř osmdesátiletého biskupa přijaly 21.12. 1946 řeholní sestry Kongregace dcer Božské lásky ve svém klášteře Marianum.

Už tak špatný zdravotní stav Mons. Nathana se v důsledku celkových útrap spojených s vyhoštěním z Branic do Opavy začal zhoršovat. Ve druhé polovině ledna 1947 byl hospitalizován v opavské nemocnici. Po týdenním pobytu však bylo zřejmé, že už není v lékařských možnostech nemocnému pomoci, proto byl 29.1. převezen do domácí péče zpět do kláštera Marianum, kde následujícího dne, ve čtvrtek 30.1. 1947, zemřel. Pohřeb se konal 4.2. 1947, jeho ostatky byly uloženy na městském hřbitově v Opavě.



Po téměř sedmdesáti letech došlo v pátek 7.11. 2014 na přání opolského biskupa Andrzeje Czaji a se souhlasem ostravsko – opavského biskupa Františka Václava Lobkowicze k exhumaci Nathanových ostatků. Ty byly slavnostně převezeny do Branic. Zde byly v sobotu 8. 11. za účasti českých (moravských) a polských (slezkých) biskupů, kněží z Česka, Polska i Německa a mnohých věřících uloženy do sarkofágu v zadní části kostela Svaté Rodiny.

V katedrále sv. Václava v Olomouci je biskup Joseph Martin Nathan připomenut na pamětní desce, věnované obětem obou světových válek a komunismu z řad kněží olomoucké arcidiecéze. Na Zelený čtvrtek 13.4. 2017 ji požehnal arcibiskup Jan Graubner.