Mučedníci a oběti pro Krista

Nejpřesvědčivějšími svědky naděje nám jsou mučedníci, kteří se díky své pevné víře ve zmrtvýchvstalého Krista dokázali vzdát samotného života zde na zemi, aby nezradili svého Pána. Je zapotřebí, abychom střežili jejich svědectví, a tím umožnili, aby naše naděje byla plodná. (papež František - Spes non confundit)





JAHN(OVÁ) MARIA MAGDALENA PASCHALIS * 7.4. 1916 Oberneuland, nyní Nysa – Górna Wies + 11.5. 1945, Sobotín
Narodila se v Dolním Slezku v obci Górna Wies nedaleko Nysy, nyní Nysa – Górna Wies, v německé rodině truhláře Karla-Eduarda Jahna a jeho ženy Berthy, rozené Kleinové. Třetího dne po narození, 10.4. 1916, byla pokřtěna jako Marie Magdalena ve farním kostele sv. Jana Křtitele a sv. Mikuláše v sousední obci Nysa-Srednia Wies. Byla nejstarší ze čtyř dětí, měla dva bratry a sestru. Otec se v roce 1926 vydal za prací do průmyslového Porúří a usadil se ve vestfálském městě Herne (severně od Bochumi), kam ho záhy následovala i matka se třemi mladšími sourozenci.

Magdaléna však zůstala ve svém rodišti, kde po ukončení obecné školy v roce 1930 byla následující tři roky zaměstnána v jednom soukromém podniku na zpracování ovoce v Nyse. Do Herne za rodinou odjela až na přelomu roku 1934/1935 a pracovala ve Wuppertal-Barmen jako pomocnice v katolickém domě tovaryšů (vyučených řmeslníků), vedené řádovými sestrami. V téže době vstoupila do Mariánské družiny ve farnosti sv. Bonifáce v Herne. Již na přelomu roku 1935/1936 se však vrátila do Nysy a v rodném domě opatrovala jeho majitelku a její slepou sestru.

V jednadvaceti letech, 30.3. 1937, vstoupila jako postulantka do Kongregace sester sv. Alžběty (Congregatio Sororum a Sanct Elisabeth – CSSE), nazývaných šedé alžbětinky. Při obláčce (oblečení řeholního šatu) 3.10. 1938 dostala řeholní jméno Maria Paschalis a po ročním noviciátu složila 19.10. 1939 první sliby. V letech 1939-1942 působila v domech této kongregace v Horním Slezku – v Kreuzburgu a v Leobchütz, od 13.4. 1942 pak sloužila starým a nemocným sestrám v Domě sv. Alžběty v Nyse jako kuchařka a ošetřovatelka. V dopise, poslaném krátce po svátku Všech věrných zemřelých v listopadu 1944, jako by tušila přicházející temno a hrůzy, rodičům napsala: Dušičky jsou už zase pryč. Snad se příští roku budou v tento den modlit za naše ubohé duše. Bezpočet jich bud ležet v zemi, těch, kteří ještě vůbec nepomysleli na umírání, kteří byli ještě mladí a zdraví. Člověk míní, Pán Bůh mění. A měsíc na to, v dalším dopis rodičům píše: Ano, ano, uplynulý rok přinesl lidstvu mnoho strastí a bídy a zdá se, že nový rok bud ještě mnohem horší. Teď se i my musíme připravit na nejhorší. (…) Nesmíme však klesat na mysli. Vždyť jsme všichni v Božích rukách. Nic se nestane bez jeho vůle.



Před blížící se sovětskou armádou byla z rozhodnutí představené společně se sestrou Marii Fides poslána v březnu 1945 na severní Moravu, do Sobotína u Šumperku, kde našly ubytování v rodině Thielových. Když i tam 7.5. 1945 dorazila sovětská vojska, docházelo hned k rabování, k násilnostem a dokonce k popravám z řad místních obyvatel. Farář Bruno Esch poslal obě mladé alžbětinky do místní školy, kde se řeholní sestry staraly o uprchlíky evakuované z německého Slezska. Starší řeholnice je měly ochránit před krutostmi sovětských vojáků, ale i tady je záhy jeden z nich objevil, sestru Paschalis napadl a zavraždil.

Okolnosti její mučednické smrti podle svědectví přítomných chovanců i sester zaznamenal sobotínský farář Esch: V pátek 11.5. projížděl jeden Rus okolo školy na kole. Zastavil a vstoupil do budovy. Sestra M. Paschalis chtěla právě sejít ze schodů. Vyděšená vběhla zpět do místnosti, kde pobývali staří lidé, z časti ležících na postelích. V příštím okamžiku rozrazil rudoarmějec dveře a vyzval mladou sestru, aby ho následovala. S klidem odpověděla: „Já patřím Kristu“ a ukázala na svůj kříž na růženci. Voják ji uchopil za ruce. Sestra se mu vytrhla a běžela na druhou stranu stolu. Rus vystřelil do stropu. Když sestru ještě jednou vyzval, aby šla s ním, odpověděla odhodlaně: „Zastřelte mě, Kristus je můj ženich, jen jemu patřím.“ Poklekla, vzala do ruky kříž, políbila ho a modlila se: „Prosím všechny o odpuštění, jestli jsem jim ublížila. Můj Ježíši, dej mi sílu zeměřít.“ – Rus vystřelil. Sestra padla na zad a byla na místě mrtvá. Byla pohřbena u zdi sobotínského hřbitova proti sakristii zdejšího kostela sv. Vavřince a upravený hrob trvale připomíná její památku.

V kongregaci sester sv. Alžběty byla uctívána jako mučednice a její úcta se postupně šířila i mezi věřícími (nazývali ji „Bílou růží z Čech“). Dne 25.11. 2011 ve vratislavské arcidiecézi zahájen diecézní proces v kauze blahoslavení sestra Marie Paschalis a jejích devíti společnic, zakončený 26.9. 2015. Po přezkoumání v příslušné římské Kongregaci pro blahořeční a svatořečení podepsal papež František 19.6. 2021 dekret, který stvrzoval, že Marie Paschalis a jejích 9 spolusester od února do května 1945 na různých místech při obraně čistoty či jim svěřených osob zemřely in odium fidei („z nenávisti k víře“). Po roce s pak 11.5. 2022 konala v katedrále sv. Jana Křtitele ve Wroclawi jejich beatifikace.