Dne 21. února roku 1944 ve 2 hodiny po půlnoci píše jeden vězeň za ošklivými rudými zdmi brandenburské trestnice dopis sestře. Má před sebou ještě hodinu života. Dopis začíná slovy:
„
Ve 3 hodiny zemřu.“
Pisatelem dopisu je
Alfons Wachsmann, bývalý římskokatolický farář v Greifswaldu, který byl odsouzen k trestu smrti za protinacistickou činnost. Má za sebou osm měsíců zničující vazby. Po tomto dlouhém období mučivé nejistoty následuje zdrcující jistota. Smrt!
Odsouzený kněz píše:
„
Za hodinu půjdu na druhou stranu, do nádhery živého Boha. Odevzdal jsem se celý, beze zbytku a bez jakýchkoli výhrad Bohu. V jeho ruce jsem zachráněn. Na svém svatém srdci mě Kristus přenese na druhou stranu, k Otci.“
Zachoval se přesně podle slov Pána Ježíše: „
Kdo nalezne svůj život, ztratí ho, kdo však ztratí svůj život pro mě, nalezne ho.“ (Mt 10, 39)
On, Alfons Wachsmann, ztratil svůj život pro Pána a nyní se už těší na štědrou odměnu od Boha za svou věrnost. O hodinu později, ve 3 hodiny, se zvedá katova sekera a s děsivou silou dopadá na šíji kněze. Hlava mučedníka se odkutálí od jeho těla. Stal se dalším z mnoha německých kněží, kteří za svou věrnost Bohu zaplatili životem během nacistické hrůzovlády v Německu.
Do seznamu mučedníků přibývá další jméno. Buď Bohu vřelé díky za to, že dal naší Církvi tolik ušlechtilých mučedníků z řad německých kněží!
Katolická církev byla a dodnes je terčem zuřivých útoků ze strany širokého spektra jejich nepřátel. Týká se to i vývoje Katolické církve v Německu před nástupem Hitlera k moci a také v době trvání nacistického režimu. Nejednou jsme byli v minulosti konfrontováni s tvrzením, že Katolická církev v Německu údajně sehrála během druhé světové války negativní roli svým tolerantním postojem vůči nacismu, ba
výjimkou nebyly ani extrémní názory, že němečtí katoličtí duchovní přímo kolaborovali s nacisty. Tato tvrzení se nezakládají na pravdě a svědčí buď o neobjektivní zaujatosti vůči naší Církvi, nebo o povrchní znalosti německých dějin první poloviny 20. století. Nezvratná fakta totiž svědčí ve prospěch Katolické církve v Německu.
Už před uchopením moci nacisty se německý episkopát jasně distancoval od nacismu.
30. září 1930 biskupský ordinariát v Mohuči deklaroval, že katolíci nesmí být členy Hitlerovy strany a ti katolíci, kteří se hlásí k principům této strany, nesmí přistupovat ke svátostem. Na Silvestra 1930 kardinál Bertram důrazně varoval před politickou radikalizací, rasovou iluzí, vytvořením národní církve, odtržené od Říma, a před výmysly o takzvaném pozitivním křesťanství v § 24 stranického programu NSDAP. Stejně rozhodně se obrátili proti národnímu socialismu i ostatní němečtí katoličtí biskupové.
Osservatore Romano, politicko-náboženský deník Vatikánu a oficiální tiskový orgán papeže, ve svém čísle 238 z roku 1930 na margo těchto událostí uvedl: „
Hákový kříž je pohanský. Příslušnost k národně socialistické straně je neslučitelná s katolickým svědomím.“
Tentýž deník znovu potvrdil odmítavý postoj vůči nacismu 21. ledna 1931: „
Katolická doktrína a národní socialismus jsou neslučitelné.“
Katolická církev v Německu se nezpronevěřila svému poslání. 5. srpna 1931 Fuldauská biskupská konference přijala společné prohlášení, ve kterém jednoznačně odsoudila socialismus, komunismus a národní socialismus.
V důsledku rozhodného postoje německého episkopátu opustilo Katolickou církev mnoho německých katolíků, kteří byli sympatizanty NSDAP, a biskupové byli vystaveni bezohledným hrozbám. Ještě před nástupem nacistů k moci v roce 1933, ale i po něm byly zaznamenány mnohé kolektivní i individuální protesty Katolické církve proti zvůli nacistů, avšak katolíci tvořili menšinu německého obyvatelstva a němečtí evangelíci, kteří tvořili většinu obyvatelstva Německa, měli převážně vstřícný postoj vůči nacismu.
Paradoxně i v době nástupu Hitlera k moci, tedy čtyři století po vystoupení Martina Luthera, se tragicky projevovalo
rozdělení Německa v důsledku reformace. I když z úcty k pravdě musíme jednoznačně konstatovat, že živnou půdou pro reformaci se stal mravní úpadek renesančního papežství a dlouhodobé odkládání řešení problémů Církve, například kupčení s odpustky, musíme jedním dechem dodat, že reformace způsobila těžkou ránu západnímu křesťanství. Rozdělení původně jednotného křesťanství v důsledku reformace a následné náboženské války výrazně zdecimovaly obyvatelstvo Evropy a vystavily evropské křesťanství smrtelné hrozbě.
Především třicetiletá válka (1618-1648), která byla primárně konfliktem mezi katolickými a protestantskými státy, ale zasahovala i do politických a ekonomických zájmů evropských mocností, způsobila velké ztráty na životech a značně poškodila ekonomiku, zejména na území Německa.
Právě toto reformací zaviněné rozdělení Evropy a škody, způsobené náboženskými válkami, výrazně oslabily schopnost Evropy bránit se turecké expanzi. To umožnilo Turkům dostat se v roce 1683 až k Vídni a smrtelně ohrozit evropské křesťanství.
Největší hrozbou pro křesťanskou Evropu tedy nebyla síla Turků, ale slabost Evropy, zdecimované reformací. Sám Luther byl zděšen nad nesmírným pustošením, které reformace přinesla.
Snad nejtragičtěji postihla reformace právě Němce. Reformací způsobené rozdělení německého národa přetrvávalo další staletí a negativně se projevilo dokonce i po více než 400 letech, v době mocenského vzestupu Hitlera.
Zatímco katoličtí biskupové před rokem 1933 jednotně pranýřovali nelidskost nacismu, žádný protestantský církevní vůdce kromě bavorského církevního prezidenta Friedricha Veita, se nepostavil proti nacistické hrozbě. Mnozí evangeličtí pastoři se stali dokonce členy Hitlerovy NSDAP, což bylo v Katolické církvi naprosto nepředstavitelné.
Katoličtí duchovní měli přísný zákaz jakkoli se angažovat ve prospěch nacistů a vstupovat do politických struktur NSDAP. Celkově lze říci, že postoj německých evangelíků vůči nacismu byl převážně vstřícný. Při říšských volbách 5.3.1933 v katolickém Hauensteinu získaly katolické strany Zentrum a BVP celkem 92,6 % hlasů, ale v protestantském Darsteinu, vzdáleném pouhé 4 kilometry od Hauensteinu, získala NSDAP 100 % hlasů.
V zájmu objektivity však musíme připomenout, že i v protestantském táboře se část duchovních zapojila do hnutí odporu proti nacismu. Nejznámějším z nich byl Dietrich Bonhoeffer, jehož nacisté popravili v roce 1945 v koncentračním táboře Flossenbürg.
V evangelickém prostředí se postavila proti nacismu i takzvaná Bekennende Kirche (Vyznávající církev), založená pastorem Martinem Niemöllerem, avšak evangelické hnutí odporu bylo v porovnání s katolickým mnohem slabší i přesto, že evangelíků žilo v Německu mnohem více než katolíků.
Když se dostali nacisté k moci začátkem roku 1933, využili všechny dostupné prostředky k upevnění své vratké pozice v Německu. Zlikvidovali principy demokracie a rozbili všechny ostatní politické strany a odbory. Tím získali monopol na politickou moc v zemi. Běžným jevem se stalo pronásledování politických odpůrců a zastrašování nepoddajných obyvatel, ba
nacisté se neštítili ani volebních podvodů.
Takovou praxi výmluvně dokumentuje výpověď Michaela Sauera, mladého kaplana v bavorském městečku Bechhofen, zaznamenaná autorem článku v září roku 2008:
„
Při volbách do říšského sněmu těsně po uchopení moci nacisty, kdy byly výsledky voleb záměrně zmanipulovány, došlo v jedné volební místnosti v Landau, ve Slezsku, k nebezpečné konfrontaci. Místní volební šéf, nacista, pyšně oznamoval: ‘V Landau získala NSDAP 100% hlasů!’ Můj děda, spolupracovník katolické strany Zentrum, v sobě sesbíral tolik odvahy, že se postavil a zeptal se: ‘A kde je můj hlas straně Zentrum?’ Nato se nacista zuřivě podíval na mého děda a odvětil mu: ‘Ty jsi první, který půjde na Sibiř, když porazíme Rusko!’“
Mnozí katoličtí laici, kněží a biskupové po celá dlouhá léta existence nacismu velmi často aktivně vystupovali proti hnědému moru a veřejně pranýřovaly jeho nelidské praktiky.
Nejznámějším kritikem byl
biskup Clemens August hrabě von Galen, pro své protinacistické postoje známý jako Lev z Münsteru. Výraznou postavou katolické opozice vůči politice nacistického režimu byl také mnichovský arcibiskup a kardinál z Mnichova a Freisingu,
Michael von Faulhaber. Podobně se vzepřeli nespravedlivému režimu i další němečtí biskupové. Ale nebyli to jen katoličtí biskupové.
Více než 12 000 kněží, tedy polovina německého katolického kléru té doby, se dostala do přímého konfliktu s nacistickým režimem.
Katolická církev v Německu krvácela z mnoha ran. Celkem bylo v německém jazykovém prostoru usmrceno rukama nacistů více než 4 a půl tisíce kněží, řeholníků a řeholnic, protože pomáhali Židům. Stovky německých katolických kněží skončily v nacistických věznicích a koncentračních táborech a mnozí z nich zaplatili za svůj vzdor vůči obludnému režimu vlastním životem. Nejvíce v koncentračním táboře Dachau, kde byli od roku 1940 postupně soustřeďováni zatčení duchovní z Německa a jiných evropských zemí.
Celkově bylo v koncentračním táboře Dachau v letech 1939-1945 vězněno 2 720 duchovních. Z nich bylo 2579 katolických, 109 evangelických, 22 řeckoortodoxních, 8 starokatolických a 2 muslimští duchovní. Nejvíce vězněných, přes 90 %, tedy připadalo na katolický klérus.
Z hlediska národnostního složení bylo nejpočetněji zastoupeno
polské duchovenstvo. Z celkového počtu 1780 v Dachau vězněných polských duchovních jich zde zemřelo 868, včetně několika biskupů. Německých duchovních zde bylo uvězněno 447 (podle některých zdrojů byli v tomto počtu zahrnuti i rakouští duchovní). 94 z těch 447 duchovních v Dachau zemřelo.
V koncentračním táboře Dachau došlo k ojedinělé události v dějinách Katolické církve.
Dne 17. prosince 1944 tam francouzský biskup Gabriel Piguet tajně vysvětil na kněze německého jáhna Karla Leisnera, v té době již těžce nemocného tuberkulotika.
Karl Leisner
po svém svěcení na kněze odsloužil jen jednu mši svatou. Byla to jeho primiční mše dne 26. prosince 1944. Karl Leisner zemřel 12. srpna 1945 v sanatoriu Planegg ve věku 30 let a 23. června 1996 byl blahořečen papežem Janem Pavlem II.
Francouzských duchovních bylo v Dachau 156 a z nich 10 zemřelo. Duchovních z bývalé ČSR bylo méně než Francouzů, ale více jich v Dachau zemřelo.
Ze 109 českých a slovenských duchovních jich 24 zemřelo v koncentračním táboře Dachau. Nizozemských duchovních bylo 63 a z nich 17 zemřelo. Celkově zemřelo v koncentračním táboře Dachau 1034 duchovních. Většinu z nich tvořili Poláci.
Římskokatolický klérus, vězněný v Dachau, pocházel ze
144 diecézí a 25 národů. Byly zde zastoupeny téměř všechny stupně katolické hierarchie od studentů teologie až po arcibiskupa. V táboře věznili řeholníky 40 řádů. Nejvíce jezuitů. Nejstarším vězněným knězem byl dvaaosmdesátiletý litevský farář.
Němečtí duchovní však umírali nejen v Dachau, ale i v jiných koncentračních táborech, byť v
menším počtu.
Celkově zemřelo v nacistických koncentračních táborech podle různých
pramenů 108 – 109 německých duchovních. Dalších 74 německých kněží bylo popraveno
nebo usmrceno mimo koncentrační tábory.
V boji proti nacismu však umírali nejen duchovní, ale i
mnozí katoličtí laici. Již krátce po uchopení moci nacisté chladnokrevně zavraždili v létě 1934 německé prominentní katolíky Ericha Klausenera, Adalberta Probsta a Fritze Gerlicha. Později zahynuli mnozí další odpůrci nacismu z řad německých katolíků, kteří měli významný podíl na německém hnutí odporu. K nejvýznamnějším článkům německého hnutí odporu patřil Kreisauer Kreis (Kreisauský kruh), kterého členové se shromáždili kolem katolického hraběte von Moltkeho, později popraveného nacisty. Věřícím katolíkem byl i Claus Schenk hrabě von Stauffenberg, který 20. července 1944 uskutečnil atentát na Hitlera a krátce nato byl popraven.
Osobní kontakty s německým hnutím odporu, které se pokoušelo atentátem odstranit Hitlera,
měl i papež Pius XII. Spojkou Vatikánu k atentátníkům byl mnichovský právník Josef Müller,
věřící katolík a přesvědčený odpůrce nacismu.
Pius XII. se energicky zapojil do tajné války
proti Hitlerovi na základě katolické tradice tyranovraždy, přičemž dovolil jezuitům a
dominikánům, jemu přímo podřízeným, angažovat se při tajných akcích.
Zbožný katolík Müller vytvořil síť podobně smýšlejících přátel, kteří měli přístup k
nacistickým úředníkům, pracujícím v novinách, bankách, dokonce i v SS. Díky tomu
dokázal zásobovat Vatikán velmi cennými informacemi včetně bojových plánů nacistů, které
Vatikán předával spojencům. Papež se tak stal skutečnou spojkou mezi Západem a německým
hnutím odporu, pokoušejícím se odstranit Hitlera.
Všechny pokusy o atentát na Hitlera však
selhaly a po neúspěšné operaci Valkýra v roce 1944 byl Müller zatčen.
Prošel koncentračními tábory v Buchenwaldu, Flossenbürgu a Dachau, později byl odeslán do
Rakouska a nakonec do severní Itálie, kde jej osvobodila americká armáda.
Všechna uvedená fakta jednoznačně dokumentují hrdinství německých katolíků v boji proti nacismu. Německý katolický kněz a spisovatel Gerhard Senninger píše, že „
nacistický režim neměl po několika letech vlády, zhruba od let 1936/37, žádné jiné společenské uskupení, ani komunisty ne, které by bylo považováno za tak nebezpečného protivníka, jako Církvi věrní katolíci.“
Ve světle všech uvedených faktů tedy nelze akceptovat tvrzení, že se Katolická církev v Německu, a Katolická církev vůbec, zachovala indiferentne vůči nacismu. Naopak, němečtí duchovní, i mnozí katoličtí laici, vydali úchvatná svědectví statečnosti a lidského hrdinství a zaslouží si plnou úctu a respekt všech čestných obyvatel světa bez ohledu na jejich národnost či náboženské přesvědčení.
Karol Dučák
Zdroj:
http://www.priestornet.com/2025/08/katolicka-cirkev-nikdy-nekolaborovala-s.html
Použitá literatura:
Dučák, K.:
Pius XII. – nedoceněný génius na papežském stolci (1). In: Apologie Církve. Dostupné z:
https://apologie.info/20240725_kd_pius_xii_1/#
Dučák, K.:
Poslušný až na smrť. Karl Leisner (1915 – 1945). Trnava: Spolok svätého Vojtecha - Vojtech, spol. s r.o., 2009. 216 s. ISBN 978-80-7162-764-7.
Lukassek, A.:
Erster Gedenktag für Selige Märtyrer von Dachau. In: katholisch.de.
Dostupné z:
https://www.katholisch.de/artikel/13661-erster-gedenktag-fuer-selige-maertyrer-von-dachau
Pies, O.: Stephanus heute.
Karl Leisner, Priester und Opfer, 7. Auflage.
Mettberg: Verlag Dr. Elke Pies, 2008. 296 s. ISBN 978-3-928441-69-8.
Senninger, G.:
Glaubenszeugen oder Versager? Katholische Kirche und Nationalsozialismus. Fakten-Kritik-Würdigung. 4. überarbeitete und erweiterte Auflage. St. Ottilien: EOS-Verlag, 2009. 459 s. ISBN 978-3-8306-7314-9.
Soukromý archiv a vlastní výzkum autora.
