Mučedníci a oběti pro Krista

Nejpřesvědčivějšími svědky naděje nám jsou mučedníci, kteří se díky své pevné víře ve zmrtvýchvstalého Krista dokázali vzdát samotného života zde na zemi, aby nezradili svého Pána. Je zapotřebí, abychom střežili jejich svědectví, a tím umožnili, aby naše naděje byla plodná. (papež František - Spes non confundit)





HILBERT JOSEF MAXIMILIAN(US) * 19.8. 1887,Brüx, nyní Most + 7.6. 1945, Bitozeves (u Postoloprt)
Pocházel z německé rodiny ze severočeského Mostu, kde se narodil do rodiny Josefa Hilberta a jeho ženy Teresie, rozené Fleischer(ové). Jako gymnazista vstoupil v 21 letech do kapucínského řádu a při oblečení řeholního šatu (obláčce) 17.9. 1908v konventu u Panny Marie Andělské v Praze dostal řeholní jméno Maximilianus. Zde prožil roční noviciát a pak vletech 1909-1911 dokončil 7. a 8. ročník středoškolského studia na německém Státním gymnáziu v Litoměřicích. Krátce před ukončením oktávy složil 18.4. 1911 v pražském konventu jednoduché sliby. V letech 1911- 1914 absolvoval teologická studia na německé Karlo – Ferdinandově univerzitě v Praze a 19.4. 1914 složil u Panny Marie Andělské slavné sliby (profes). Poté 12.7. 1914 přijal v chrámu sv. Víta kněžské svěcení.

Nejprve se stal členem konventu kapucínů ve Falknově nad Ohří ( nyní Sokolov), v srpnu 1915 přešel do kláštera v Mostu a od roku 1919 byl v Žatci. Po třech letech se vrátil do Mostu, kde se stal kvardiánem (představeným domu), současně byl ředitelem III. řádu a katechetou. V roce 1928 se stal kvardiánem ve Falknově nad Ohří a stejně tak i ředitelem III. řádu a katechetou. Od srpna 1934 působil v Rumburku, nejprve jako vikář zdejšího konventu a 30.7. 1935 převzal úřad kvardiána. Později byl opět představeným kláštera v Mostu a nakonec v Žatci. Podle svědectví jeho farníků a žáků to byl laskavý přátelský kněz a katecheta, vyhledávaný zpovědník, člověk velmi otevřený a blízký všem potřebným.

Po skončení druhé světové války došlo na Žatecku k masovým represím proti německému obyvatelstvu. V neděli 3.6. 1945 ráno byl v Žatci vydán rozkaz k soustředění všech německých mužů od 13 do 65 let. Na tuto neděli připadala slavnost Těla a Krve Páně (Boží Tělo) a P. Maximilián Hilbert slavil v 8 hodin v klášterním kostele svou poslední mši svatou, ale tradiční procesí ke čtyřem oltářům postaveným na hlavní třídě se již nesmělo konat. Na náměstí se během dopoledních hodin shromáždilo několik tisíc osob (podle odhadu 4000-5000), mezi nimi byla i skupina bratří kapucínů z žateckého kláštera, včetně bývalého kvardiána Maximiliána Hilberta. Kolem poledne se větší část zadržených vydala na pochod do Postoloprt, další byli internováni ve čtyřech táborech v Žatci a někteří uvolnění nebo přiděleni na práci.



Skupina kapucínů byla mezi tisíci muži pochodujícími do Postoloprt, a když z návrší za Staňkovicemi bylo možné přehlédnout celý dlouhý zástup, P. Maximilián reagoval slovy: To je ale dnes božítělové procesí! Vzhledem k svému zdravotnímu stavu (trpěl astmatem, slabostí srdce, měl křečové žíly) jen s velkou námahou stačil držet krok, proto ho jeden z českých důstojníků naložil na nákladní auto a dovezl do kasáren v Postoloprtech, kam k večeru 3.6. dorazil celý průvod. První noc strávili v dešti na dvoře kasáren, další tři noci byli nacpáni do tamních stájí. Přes den museli být na dvoře, trápil je hlad, žízeň a vyčerpání z nedostatku spánku. Byli svědky bití, mučení i poprav, kdy těla zastřelených skončila ve společném hrobě u zdi dvora.

Ve čtvrtek 7.6. 1945 kolem poledne byl pak pod dozorem vojáků Čs. armády zahájen pochod většiny zajatých zpátky do Žatce. P. Maximilián Hilbert, kterého opakovaně postihovala srdeční slabost a spolubratři ho museli prakticky nést v řadě mezi sebou, zcela vyčerpaný řekl: To je moje Kalvarie…. Já už nemůžu! V necelé polovině cesty ho opět postihl těžký astmatický záchvat a museli ho zanechat sedícího v příkopě na křižovatce silnic nad obcí Bitozeves (Wittosess). Zde byl krátce nato, mezi třetí a čtvrtou hodinou odpoledne, zastřelen dvěma ranami do hlavy. Ještě téhož dne bylo mrtvé tělo převezeno na hřbitov do Bitozevsi, kde ho místní farář pohřbil do neoznačeného hrobu (svědectví o tom vydali v devadesátých letech bývalí obyvatelé obce).