Dne 7. července 2007 vydal papež Benedikt XVI. apoštolský list motu proprio
Summorum Pontificum, v němž stanovil podmínky koexistence dvou forem latinského obřadu. V českém překladu tohoto dokumentu nacházíme v čl. 1 tento text:
„
Římský misál vyhlášený Pavlem VI. je řádným vyjádřením lex orandi katolické církve latinského ritu. Římský misál vyhlášený sv. Piem V. a nově vydaný bl. Janem XXIII. je třeba pokládat za zvláštní vyjádření téhož lex orandi církve a pro své ctihodné a starobylé užívání zasluhuje těšit se náležité úctě. Tato dvě vyjádření lex orandi církve nechť však nevedou k rozdvojení lex credendi církve; je to totiž dvojí praxe jediného římského ritu.“
(
https://www.cirkev.cz/archiv/070801-motu-proprio-summorum-pontificum)
Očekávalo se, že bude nastoupená cesta liturgického smíření a nastolená snaha o dosažení maximálně možné kompatibility obou forem římského ritu podle představ kardinála Saraha, který v jednom rozhovoru mimo jiné řekl: „
Stejně jako Benedikt XVI. doufám, že se obě formy římského ritu budou vzájemně obohacovat. To předpokládá zříct se hermeneutiky zlomu. Obě formy mají stejnou víru a stejnou teologii. Bránit se jim je hluboký ekleziologický omyl.“
(
https://rcmonitor.cz/download/MONITOR-2019-24.pdf, VI)
Jenže zatím moc není vidět pokrok při vzájemném obohacování obou forem římského ritu.
Je nezpochybnitelné, že mše sv. podle tradičního ritu může pozitivně ovlivnit mši podle misálu Pavla VI. Mnozí tradicionalisté se však ptají, zda může mše podle misálu Pavla VI. obohatit mši sv. podle tradičního ritu. Odpověď zní: v něčem určitě ano.
Jednou z možných změn, které by obohatily tradiční mši, by byla úprava jedné formulace modlitby Confiteor.
Confiteor při tradiční mši se kněz modlí takto:
„Confíteor Deo omnipoténti,
beátæ Maríæ semper Vírgini,
beáto Michaéli Archángelo,
beáto Ioánni Baptístæ,
sanctis Apóstolis Petro et Paulo,
ómnibus Sanctis, et vobis, fratres:
quia peccávi nimis cogitatióne, verbo et ópere:
mea culpa, mea culpa, mea máxima culpa.
Ideo precor beátam Maríam semper Vírginem,
beátum Michaélem Archángelum,
beátum Ioánnem Baptístam,
sanctos Apóstolos Petrum et Paulum,
omnes Sanctos, et vos, fratres,
oráre pro me ad Dóminum Deum nostrum.“
(
https://fssp.cz/wp-content/uploads/2017/06/Me%C5%A1n%C3%AD-%C5%99%C3%A1d-latinsky-%C4%8DeskyA5.pdf, s. 6)
V českém překladu:
„Vyznávám všemohoucímu Bohu,
blahoslavené Marii, vždy Panně,
svatému Michaelu Archandělovi,
svatému Janu Křtiteli,
svatým apoštolům Petru a Pavlovi,
všem svatým i vám, bratři,
že jsem velmi zhřešil myšlením, slovem i skutkem:
je to má vina, má vina, má převeliká vina.
Proto prosím blahoslavenou Marii vždy Pannu,
svatého Michaela Archanděla,
svatého Jana Křtitele,
svaté apoštoly Petra a Pavla,
všechny svaté i vás, bratři,
abyste se za mě modlili k Pánu, našemu Bohu.“
(
https://fssp.cz/wp-content/uploads/2017/06/Me%C5%A1n%C3%AD-%C5%99%C3%A1d-latinsky-%C4%8DeskyA5.pdf, s. 6)
Po knězi se modlí asistence nebo s nimi taky věřící stejnou modlitbu s jednou změnou. Namísto slov „
et vobis, fratres“ (i vám, bratři), odříkaných knězem, se asistence a věřící modlí slova „
et tibi, pater“ (i tobě, otče).
Problematická část Confiteor, která si vyžaduje korekturu, je tato: „
quia peccavi nimis cogitatione, verbo et opere“ (že jsem zhřešil převelice myšlením, slovy a skutky).
V misálu Pavla VI. je tato formulace teologicky propracovanější, preciznější, úplnější. Zní takto: „
quia peccavi nimis cogitatione, verbo, opere et omissione“ (že často hřeším myšlením, slovy i skutky a nekonám, co mám konat).
Slova „
et omissione“ jsou velmi důležitým obohacením textu Confiteor v misálu Pavla VI. Latinský výraz „
omissione“ můžeme do češtiny přeložit slovy
nevykonání, opomenutí, vynechání. Myslí se přitom nevykonání, opomenutí, či vynechání nějaké důležité náboženské povinnosti. A to je taky hřích.
Páchání hříchu totiž může mít nejen aktivní, ale i pasívní formu. Mnozí věřící, ale někdy i kněží, nejednou hřeší právě nevykonáváním nějaké důležité náboženské povinnosti, tedy svou vlažností, lhostejností, pasivitou v záležitostech křesťanské víry.
Pasívně hřešíme tehdy, když je naší křesťanskou povinností čelit hříšnému konání jiných lidí, ale my tuto povinnost ignorujeme. My sami nepácháme hřích, ale svým nekonáním povinností umožňujeme jiným lidem bez odporu páchat hřích. Učení Katolické církve ukládá věřícím určité povinnosti a
odmítá-li věřící tyto povinnosti plnit, dopouští se svou pasivitou hříchu.
V Matoušově evangeliu nacházíme tento text: „
Když tvůj bratr zhřeší proti tobě, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima. Dá-li si od tebe říci, svého bratra jsi získal. Nedá-li si však říci, přiber si ještě jednoho nebo dva, aby ‘každá výpověď byla potvrzena ústy dvou nebo tří svědků’. Když je však neposlechne, pověz to církvi. Jestliže však neposlechne ani církev, ať je pro tebe jako pohan nebo celník.“ (Mt 18,15-17)
Z citovaného textu vyplývá, že
povinností katolíka je nejen starat se o to, aby nehřešil on sám, ale má i další povinnost pokárat bližního svého, který se proti němu prohřeší. Neplnění této povinnosti je hříchem.
Učení Katolické církve však ukládá katolíkům i jiné povinnosti.
KKC ukládá věřícím povinnost šířit jediné pravé katolické náboženství:
„Společenskou povinností křesťanů je respektovat a probouzet v každém člověku lásku k tomu, co je pravdivé a co je dobré. Tato povinnost od nich vyžaduje, aby šířili ‘jediné pravé náboženství… v katolické a apoštolské Církvi’.
(2. vatikánský koncil, DH: Prohlášení o náboženské svobodě
Dignitatis humanae, 1)
Křesťané jsou povoláni, aby byli světlem světa.
(Srov. 2. vatikánský koncil, AA. Dekret o apoštolátu laiků
Apostolicam actuositatem, 13)
Církev tím ukazuje Kristovu královskou moc nad celým stvořením a zvláště nad lidskou společností. (Srov. Lev XIII., encyklika
Immortale Dei; Pius XI., encyklika
Quas primas)“
(
KKC 2105)
Ve smyslu uvedeného textu mají křesťané povinnost šířit jediné pravé náboženství, kterým disponuje Církev katolická. Zanedbávání této povinnosti je také hřích, způsobený pasivitou věřících.
KKC ukládá věřícím taky povinnost nábožensky vychovávat děti:
„Rodiče jsou první, kdo mají odpovědnost za výchovu svých dětí… Rodiče mají své děti učit,
aby ‘podřizovaly hmotné a pudové hodnoty vnitřním a duchovním’.
(Jan Pavel II., encyklika
Centesimus annus, 36)
Rodiče mají také velikou odpovědnost za to, aby dávali dětem dobrý příklad. Uznají-li před dětmi své chyby, budou s to lépe je vést a napravovat.
‘
Kdo svého syna miluje, ustavičně ho trestá... Kdo svého syna kárá, bude z něho mít prospěch’ (Sir 30,1-2).
‘
A vy, otcové, nedrážděte svoje děti ke hněvu, ale vychovávejte je v kázni a napomínejte je z pověření Páně’ (Ef 6,4).“
(
KKC 2223)
A na jiném místě:
„Rodiče jsou první odpovědni za výchovu svých dětí k víře, k modlitbě a ke všem ctnostem. Mají povinnost podle možností se postarat o hmotné a duchovní potřeby svých dětí.“
(
KKC 2252)
A takto bychom mohli pokračovat dále. Je velmi důležité neustále si připomínat, že
hříchem je nejen aktivní konání v rozporu s Božími příkazy, ale také nevykonání důležitých náboženských povinnosti. Mnozí katolíci se aktivně nedopouštějí hříchu, ale jsou duchovně líní a lenost patří mezi sedm hlavních hříchů.
Tito lidé nešíří jediné pravé katolické náboženství, neprotestují proti útokům na Katolickou církev, zanedbávají náboženskou výchovu svých dětí, protože prý „nemají čas“, atp. Proto je důležité v misálu Jana XXIII. provést korekturu Confiteor a zavést tam rozšířenou formulaci „
quia peccavi nimis cogitatione, verbo, opere et omissione“ (že často hřeším myšlením, slovy i skutky a nekonám, co mám konat).
Karol Dučák
