Bůh má různé způsoby, jak nás posunout správným směrem a udělat v našem životě něco velkého. Něco, na co bychom si my nikdy netroufli. A ačkoli jako vždy - je to to nejlepší, co se nám mohlo stát, jen těžko bychom se dali k tomu přemluvit.
V tomto skutečném příběhu si použil malou 13letou holčičku a její 3 sourozence, aby kompletně změnil život osmi dalším lidem včetně jejich rodičů.
„
Promluvila jsem si s ostatními a shodli jsme se na tom, že jediný dárek, který chceme na Vánoce, je pozvat k nám nějaké dítě z dětského domova přes Vánoce…“ řekla rozhodně 13letá nejstarší dcera Antonyho Billera, pěkně nastoupená v řadě s ostatními třemi mladšími sourozenci. Nejprve prosila o tuto věc otce sama – vědíc, že některé rodiny z jejich farnosti na Vánoce zvou k sobě tyto děti. Jelikož otec odpověděl: "
Popřemýšlím o tom,..." následoval její další tah a na Vánoce už k nim letělo 6 sourozenců z Litvy.
Pozvat k sobě děti z domova na Vánoce oficiálně není nijak spojeno s adopcí - dokonce je zakázáno s těmito dětmi o adopci během pobytu vůbec mluvit. Neoficiálně je to však tak trochu celé o adopci. Drtivá většina dětí, které jsou "volné" na svátky, jsou "volné" i pro adopci a agentura usilovně hledá pro ně náhradní domov. Anthony s manželkou slíbili svým dětem, že pozvou jednu malou „slušnou“ holčičku a agentuře dali podmínku, že nesmí být ve věku jejich dětí.
"Jak se už často stává, Boží plány byly jiné než ty naše.
Ty naše byly malé, bezpečné, předvídatelné, On měl větší plány
- plány, na kterých bychom se nikdy nechtěli podílet:
vzrušující, poněkud problematické, rozpínající naši víru."
¨
"
A tak jsme skončili se 6 biologickými sourozenci z Litvy - 5 chlapci a 1 holčičkou - a věk všech dokonale doplňoval pořadí, v jakém byly narozeny naše děti…"
Celá rodina Billerových s bázní připravovala svá srdce a domov. Během pobytu dětí z domova u nich se ani chvilku nenudily - chodily plavat, honily se v parku, zdobily stromek, jedly štědrovečerní večeři, rozbalovaly dárky, dívaly se na Ledové království a hodně si spolu hrály. "
Objímali jsme se, zpívali "Díky Ježíš" před jídlem a učili jsme je modlit se. První večer se modlil nahlas pouze nejstarší, další dny se přidali i ostatní. Zažívali jsme krásné chvíle plné lásky, i chvíle těžké a plné strachu. Vytvořilo se mezi námi pouto a najednou tu byl konec návštěvy."
Za 30 dní se všichni rozloučily na letišti. Menší byly trochu zmateni, mávajíc na rozloučenou nastupujíc do letadla, které se zase vrátilo přes oceán do Litvy. Rodina Billerových však už nedokázala být takovou jako předtím.
"Boží "hroznou" a úžasnou milostí se nám otevřela srdce a mysl,
abychom viděli jak vypadá Boží láska:
je to úplné bezpodmínečné dávání.
Boží Slovo říká, že starání se o sirotky těší Boha, /Jak 1,27/,
ačkoli Bůh nevyžaduje adopci…"
Manželé se rozhodli modlit se spolu za rozhodnutí adoptovat si sourozence z Litvy, přičemž prožívali strach i hněv. Bude jich to stát hodně – spousta místa, peněz a času. Měli tak málo informací - o biologické rodině, možných závažných onemocněních, poruchách chování… Mnoho věcí však věděli: "
Děti neměly žádnou rodinu. Neměly žádné společenství věřících kolem sebe a kromě svých vychovatelů byly vlastně na světě úplně samy. Po jejich odchodu z dětských domovů většinou končí jako oběti sebevražd, prostě."
Anthony těžce přemýšlel nad rozhodnutím a také nad jeho důsledky:
"Přijali byste do svého domova dítě, o kterém byste věděli,
že se rouhá Bohu, je násilnické, má potyčky se zákonem
a problémy s alkoholem? Vzali byste ho k sobě domů,
přijali jako vlastního a slíbili mu dědictví?"
"
Tato úvaha se mě velmi dotkla. Já bych to nikdy neudělal. Ale Bůh - můj nebeský Otec to udělal pro mě. On mě přijal do své rodiny, navzdory všemu, co jsem před chvílí jmenoval. A pokud mě Bůh - Pán vesmíru tak přijal a zahrnul svou láskou, jak mohu být tak rezervovaný vůči těm dětem - zvlášť, když nás oba (mne i moji ženu) volá, abychom si je osvojili?!”
Někteří z blízkých přátel nazvali Billerovy svatými za to, že si adoptovali 6 dětí. Oni se nad tím jen pousmějí s poznámkou, že manželství a rodičovství nejlépe ukazuje, jak daleko teprve člověk ke svatosti má. Říkají však:
"Teď jsme opravdu svědectvím o tom, jak se Bůh stará.
Jak nás dokáže zabezpečit navzdory našim nízkým příjmům a daleko, daleko za hranice našich očekávání."
A jestli by toto rozhodnutí učinili ještě jednou?
"Jednoznačně! Vlastně - zase plánujeme pozvat k nám na Vánoce
dítě z domova. Existuje mnoho dětí bez otce a mámy,
kteří by je chránili a milovali."
Přeložené a zkrácené z originálu
napsala Anna Lojeková
Převzato z
https://www.mojakomunita.sk/,
článek z 19. 2. 2025 naleznete
zde.
