Mučedníci a oběti pro Krista

Nejpřesvědčivějšími svědky naděje nám jsou mučedníci, kteří se díky své pevné víře ve zmrtvýchvstalého Krista dokázali vzdát samotného života zde na zemi, aby nezradili svého Pána. Je zapotřebí, abychom střežili jejich svědectví, a tím umožnili, aby naše naděje byla plodná. (papež František - Spes non confundit)





VAŠKOVÁ MARIE *4.11. 1895, Hlinsko + 4.8. 1955, Praha – Pankrác
Narodila se v Hlinsku jako páté, nejmladší dítě do rodiny učitele měšťanské školy Karla Vaška (1855-1944) a jeho ženy Kateřiny, rozené Nevolové (1864-1895), která bezprostředně po jejím porodu zemřela. Kromě nejstarší sestry měla tři starší bratry. Poté, co se otec podruhé oženil, vyrůstala Marie mimo vlastní rodinu – do pěti let u pěstounky, zemědělské dělnice, pak u různých příbuzných z otcovy i matčiny strany. Po vychození pěti tříd obecné školy (tři třídy na německé škole, dvě třídy na české) studovala na klasické gymnáziu. Na studium si vydělávala kondicemi pro majetnější studenty a v roce 1913 maturovala na akademickém gymnáziu v Praze. V akademickém roce 1913/1914 byla na umělecké akademii v Mnichově a následně na pařížské akademii, kde roku 1922 získala mistrovský diplom. Studovala jako stipendistka se závazkem, že po absolvování školy bude šest let pracovat na opravách státních budov poškozených za první světové války. Dvakrát obdržela zlatou medaili pařížského salonu. V roce 1925 s první cenou získala cestovní stipendium v Itálii, Alžírsku, Tunisku, Egyptě a Persii. Teprve v roce 1928 (1932?) se vrátila do Prahy a od roku 1932 pracovala pro Památkový ústav jako restaurátorka na příležitostných zakázkách při opravách a rekonstrukci památkově chráněných budov.

Podle vlastního sdělení ve vyšetřovacím spise se všichni bratři údajně zapojili do odboje a v roce 1940 (podle jiné verze 1941) měli být popraveni. Marie Vašková po jejich zatčení měla být 14 měsíců bez vynesení rozsudku vězněna v Budyšíně (Bautzen). V lednu 1945 odmítla protektorátní vyznamenání Svatováclavské orlice. Žila osamoceně, od roku 1941 ve svém ateliéru v Praze na Pohořelci č. 110/26, věnovala se své práci, uměleckým zálibám (malování, hudba, literatura) a soukromě vyučovala dějiny umění.

Po převzetí moci komunisty se Marie Vašková účastnila skrytých aktivit katolické církve. V roce 1950 ji P. Oto Mádr a P. Jiří Holub zapojili do činností kroužků katolických studentů, které se pak scházeli i v jejím bytě. V červenci 1950 se v jejím bytě setkal pater Holub s P. Svatoplukem Schütznerem, který se vrátil ze zahraničí jako tajný kurýr. Na jaře 1951 opatřila Oto Mádrovi falešný osobní doklad a při rostoucí hrozbě zatčení zjišťovala možnosti pro jeho útěk na Západ. Prostřednictvím amerického velvyslanectví se pokoušela zprostředkovat útěk do zahraničí také P. Holubovi. V průběhu let 1951 a 1952 Státní bezpečnost tyto skryté církevní aktivity a činnosti katolických kroužků postupně odhalila a přistoupila k rozsáhlému zatýkání. Dne 11.7. 1952 večer došlo také k zatčení Marie Vaškové.



Poté, co Krajská správa StB v Praze ukončila její vyšetřování, byla 27.8.1952 předána do soudní vazby v Praze na Pankráci. Byla zařazena do velmi početné skupiny 31 kněží a laiků, na kterou podala Státní prokuratura v Praze 29.9. 1952 žalobu. Tento největší monstrproces s duchovními a laiky zapojenými do činnosti ilegální církve, nazývaný „Josef Bárta a spol.“, probíhal u Státního soudu v Praze od 28.10. do 1.11. 1952. Mezi souzenými bylo 9 kněží a 22 laiků ( 8 mužů, 14 žen), z velké části studentů a studentek vysokých škol. Většinou bylo obvinění ze zločinů velezrady a vyzvědačství a k tomu ve vypjaté proticírkevní atmosféře odpovídali i mnohaleté tresty odnětí svobody – P. Josef Zvěřina (22 let),P. Josef Jan Baptista Bárta OFM (20 let), P. Bohumil Bohuslav Němčanský OPraem (20let), P. Jiří Holub (18 let), tajně vysvěcený kněz P. Josef Petr Ondok a student Miroslav Tomek (oba 17let) atd. Také tresty pro souzené ženy byly zcela mimořádné – studentky Jiřina Krejčíková (15 let) a Olga Stavělová ml. (14let), řeholnice Terezie Jana Bosca Procházková (13let), ošetřovatelka Marie Cyprisová (12 let) atd. Marie vašková byla pro trestný čin velezrady (podle §78, odst. 1 trestního zákoníku č. 86/1950 Sb.) odsouzena k 10letům vězení, propadnutí celého jmění a ztrátě občanských práv na 10 let po odpykání trestu (rozsudek se stal právoplatným po rozhodnutí Nejvyššího soudu v Praze 30.1. 1953).

Marie Vašková, které se již ve vazbě podstatně zhoršil zdravotní stav (chronický zánět žlučníku, arterioskleróza, časté bolesti hlavy, postupující šedý zákal obou očí), strávila první měsíce trestu v pankrácké věznici, přičemž od 21.5. do 10.6. 1953 pobývala na uzavřeném oddělní nemocnice ve Vrchlabí. Poté byla 17.7.1953 převezena do věznice ve Svatém Janu pod Skalou u Berouna, určené pro nemocné a staré ženy. Dotazníku vězně z listopadu 1953 na otázku po pohnutkách své trestné činnosti mj. napsala: Nevšímala jsem si současného politického dění. Pracovala jsem nepřetržitě a nesnášela rozpory mezi propagací a skutečností. Jsem věřící katolík vychováním i přesvědčením a těžko jsem nesla proti propagaci. Na otázku, zda pociťuje vinu a lituje trestného činu, odpověděla: Před svým svědomím ne. Lituji odloučení od svého tvoření…. V Průběhu dvou následujících let byla často převážena do různých vězeňských nemocničních zařízení – mj. pobývala ve vězeňské nemocnici v Praze na Pankráci (leden-únor 1954) a s šedým zákalem na uzavřeném oddělení Státní fakultní nemocnice v Brně (v březnu 1954a znovu počátkem roku 1955).

Po zrušení věznice ve Svatém Janu pod Skalou k 1.4. 1955 byla předána do ženské věznice v Pardubicích. Její stav se však dramaticky zhoršil takže 24.5. byla převezena opět do pankrácké vězeňské nemocnice, kde v kritickém stavu podstoupila 13.7. operaci žlučníku. Již po třech týdnech však 4.8.1955 v podvečer v pankrácké nemocnic zemřela, v náruči s ní souzené Jiřiny Krejčíkové.



Marie Vašková byla pohřbena 23.8. 1955 do společného hrobu na vězeňském oddělení hřbitova v Praze – Ďáblicích.