Mučedníci a oběti pro Krista

Nejpřesvědčivějšími svědky naděje nám jsou mučedníci, kteří se díky své pevné víře ve zmrtvýchvstalého Krista dokázali vzdát samotného života zde na zemi, aby nezradili svého Pána. Je zapotřebí, abychom střežili jejich svědectví, a tím umožnili, aby naše naděje byla plodná. (papež František - Spes non confundit)





ŠPRYŇAR JAN *16.7. 1887, Spy + 25.2. 1950, Hradec Králové
Pocházel z obce Spy, která je nyní částí Nového Města nad Metují. Narodil se v rodině chalupníka Václava Špýňara a jeho ženy Marie, rozené Matejskové, a po ukončení obecné školy se vyučil tesařem. V dubnu 1913 se oženil s Alžbětou Radovou z Krčína. Za první světové války bojoval na ruské frontě a padl do ruského zajetí. Vrátil se z Ruska přes Ameriku teprve v roce 1920 jako čs. legionář. V Praze složil roku 1921 stavitelské zkoušky a získal oprávnění ke stavbě dřevěných domů a vilek na zděných podezdívkách. Zabýval se stavebními pracemi a v roce 1926 se stal majitelem pily a stavební firmy asi se 30 zaměstnanci. Byl hluboce nábožensky založený katolický laik, který se zasloužil o opravy Božích muk, kaplí a kostelů v Novém Městě nad Metují a jeho okolí a projevoval výraznou solidaritu vůči potřebným. Po smrti Jana Opletala poslal jeho otci 1000 Kč jako projev úcty k synově oběti. Koncem války poskytl 5000 Kč obci Hrabyně ve Slezsku na obnovu školy zničené za válečných bojů. Za války byl místostarostou obce Krčín (od roku 1944 součást Nového Města nad Metují) a vyráběl dřevěné domky i pro Němce a díky tomu mohl ve své firmě zachránit několik dělníků před nasazením na práci do Německa. Při pražském povstání v květnu 1945, kdy se v Českém rozhlasu ozývalo volání o pomoc, shromáždil pro povstalce potraviny a léky a na městském úřadu v Novém Městě na Metují se jako dobrovolník nabídl k jejich balení a distribuci, ale již tehdy byl odmítnut.

Po skončení války byl přizván za člena národního výboru v Krčíně, ale hned druhý den byl na nátlak komunistů odvolán a označen za kolaboranta. Řádu Milosrdných bratří tehdy věnoval větší částku peněz na opětovné vybavení jejich nemocnice v Novém Městě nad Metují, které Němci po zrušení kláštera v roce 1941 odvezli. Stal se členem obnovené Čs. strany lidové, předsedou její místní jednoty v Krčíně a silně se angažoval v katolické organizaci Orel, pro jejíž členy a hlavně mládež postavil v roce 1947 novou orlovnu. Udržoval blízké vztahy s řadou kněží a řeholníků, zejména s františkány z Opočna, a velmi si vážil dominikánů, zvláště pak A. Ambrože Svatoše OP. Na svém nejoblíbenějším poutním místě ve Staré Boleslavi se seznámil s řadou kněží z řehole redemptoristů (mj. s P. Aloisem Daňhou, P. Janem Blesíkem a P. Josefm Miklíkem), kteří pak při svých misiích na Náchodsku jeho rodinu častěji navštěvovali.



Po únoru 1948 byl Jan Špryňar jako soukromý podnikatel, navíc ruský legionář a současně pro své náboženské přesvědčení stále sledován a šikanován, mj. častými prohlídkami. Na podzim roku 1949 navštívil jeho rodinu neznámý člověk, který se snažil pana Špryňara získat pro podzemní hnutí, on však rezolutně odmítl (při výsleších pak bylo jemu i rodinným příslušníkům vytýkáno, že návštěvu tohoto muže neohlásili). V noci 10.12. 1949 došlo k jeho zatčení současně s řadou dalších osob na Náchodsku, což souviselo s represivním zásahem proti soukromým rolníkům. Byl převezen do vazební věznice Krajského soudu v Hradci Králové, kde prožil řadu těžkých mnohahodinových výslechů(nejkrutější byl o Štědrém dnu, aby prý vězni věděli, že jsou svátky), a v mrazivé cele brzy těžce onemocněl. Po 13.2.1950 ho třikrát převezli do hradecké nemocnice, ale vždy byl vrácen s odůvodněním, že v nemocnici není místo.

Teprve na nátlak spoluvězně pana Morávka, středoškolského profesora z Týniště nad Orlicí, ho do nemocnice přijali, avšak už 25.2. 1950 tam zemřel, údajně na zápal plic a hnisavý zánět pohrudnice (přitom v pitevní zprávě, která se rodině dostala do rukou až v roce 1990, objevili záznam, že měl odražené ledviny). Den před smrtí manželce několika nesouvislými slovy vypověděl, jak hrubě a nelidsky s ním zacházeli, ale že jim vše odpustil. Byl pohřben za velké účasti obyvatel 1.3. 1950 do rodinného hrobu v Krčíně u Nového Města nad Metují. Po jeho smrti došlo ke znárodnění rodinné firmy a prezekuce postihla i celou jeho rodinu, přičemž syn Václav Špryňar musel tři roky sloužit v PTP.



Rodina v roce 1968 se žádostí o jeho rehabilitaci neuspěla, avšak Jan Špryňar se nedočkal rehabilitace ani po roce 1989. Krajský soud v Hradci Králové totiž 25.6. 1998 potvrdil rozsudek okresního soudu o zamítnutí žaloby s odůvodněním, že „jakékoli rozhodnutí o vazbě se nepodařilo dohledat, s největší pravděpodobností nebylo o vazbě ani rozhodnuto“. Janu Špryňarovi se nedostalo soudní rehabilitace, protože nebyl „regulérně“ odsouzen. Byl však politickým vězněm, kterému plně náleží rehabilitace morální.