Zamyšlení nad sedmou nedělí velikonoční - cyklus C
Ježíš pozvedl oči k nebi a modlil se: „Otče svatý, prosím nejen za své učedníky, ale také za ty, kdo pro jejich slovo uvěří ve mne: ať všichni jsou jedno. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou jedno v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal. A slávu, kterou jsi dal mně, dal jsem já jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno: já v nich a ty ve mně. Tak ať i oni jsou v dokonalé jednotě, aby svět poznal, že ty jsi mě poslal a žes je miloval, jako jsi miloval mne. Otče, chci, aby tam, kde jsem já, byli se mnou i ti, které jsi mi dal, aby viděli mou slávu, kterou jsi mi dal, protože jsi mě miloval už před založením světa.
Spravedlivý Otče, svět tě nepoznal, ale já jsem tě poznal, a tito (moji učedníci) poznali, že jsi mě poslal. Dal jsem jim poznat tvé jméno a dám poznat, aby láska, kterou jsi mě miloval, byla v nich a abych byl i já v nich.“ (Jan 17,20-26)
KDO ŽÍZNÍ, AŤ PŘIJDE !
Jestlipak víte, co tohle je? Je to proutkařská spirála - virgule. Jsou lidé, kteří mají dar, že s pomocí takové virgule dokáží najít, kde je pod zemí pramen vody, aby si lidé mohli vykopat studnu.
O jednom takovém proutkaři, který umí hledat vodu, vám budu vypravovat. Po válce vstoupil do řádu františkánů, stal se knězem a misionářem. Teď působí v Argentině - a před časem napsal domů přátelům tento dopis:
“Vy víte, že můj dědeček byl výborný proutkař. Po léta hledal lidem vodu. Rád jsem ho jako student o prázdninách na jeho cestách za živou vodou doprovázel.
Když jsme si před lety balil věci na cestu do misií, vzal jsem si s sebou jako památku na dědečka i jeden z jeho proutků. Ale brzo se ze suvenýru stal pracovní nástroj. První pramen pro studnu jsem vyhledal na dvoře naší misijní stanice. Pak si mne volali i jinam a teď v suchých letních měsících každý rok jezdím a hledám vhodná místa ke kopání studní.
Loni mne volali do vesnice s krásným jménem “Nový život”. Založili ji před mnoha léty misionáři, ale poslední dobou se tam lidé novým životem moc těšit nemohli. Trápil je všechny nedostatek vody. Každou kapku vody museli vozit v sudech na hřbetech z nejbližší studně s vodou – 15 km, tak daleko.
A tak udělali bolavou zkušenost, že voda znamená život. Několikrát už zkoušeli kopat nové studny, ale bezvýsledně.
Když jsem se dověděl o jejich trápení, zajel jsem tam a podařilo se mě najít vydatný pramen. Museli kopat hodně hluboko - 30 metrů, ale teď je vody dost pro celou vesnici. Teď, - říkají - má naše obec znova právo na své jméno: “Nový život”.
Když tomu dopisu nasloucháte, jistě myslíte na to, jak jsme tu na tom dobře. Vodovod nám přivedlo bohatství dobré vody až do domu, bez hledání a kopání přehlubokých studní. Neměli bychom však zapomenout jak vzácná věc je dobrá a zdravá voda.
Voda hraje důležitou roli i při jedné svátosti, totiž při křtu. Dítě dostává od Boha nový, duchovní život a jako viditelné znamení tohoto nového zrození leje kněz na hlavu křtěnce vodu. Je to jako když se zalévá květina, aby dobře rostla a kvetla. Je to jako když se člověk omývá, aby byl čistý.
Pramen této živé vody nám otevřel Pán Ježíš. “Kdo žízní, ať přijde ke mně - slyšeli jsme ho volat v dnešním čtení.
A v evangeliu jsme slyšeli, co Pán Ježíš tím novým životem křesťanů myslí: “Aby všichni byli jedno, jako ty, Otče, jsi ve mně a já v tobě, tak ať všichni jsou jedno. Máme být zajedno, tj. máme se mít mezi sebou rádi jako Otec a Syn v Trojici.
Mít se navzájem rádi. Někdy nám to jde samo. Některé lidi máme rádi, ani se o to nemusíme moc snažit. Jiné máme rádi jen někdy - a jiní nám jdou na nervy vždy a všude.
Proč nemáte některé lidi rádi? - Asi byste bez rozpaků odpověděli: “Když on je takový a takový! Není, jak bych si představoval, jak já bych ho chtěl mít!”
Tušíte už, proč nám to s tím novým životem v jednotě a lásce často nejde?
My totiž dáváme své lásce často podmínku: Ať se ten druhý přizpůsobí mně, pak ho budu mít rád. Ale tohle je sobectví, ne láska. Opravdová láska unese, že druhý je jiný, odlišný od nás.
Například manželé - ti se brali právě proto, že ten druhý je jiný. Ale potom, v manželství, zapracuje cosi pohanského, a oba partneři začnou toho druhého předělávat, převychovávat, aby nebyl takový, jaký je, ale takový, jakým ho chci mít já.
Stejně tak mezi rodiči a dětmi. Rodiče žehrají na to, že děti jsou jinačí než oni, jsou z toho nešťastní a myslí si, že se tím rozbíjí jednota rodiny.
Opravdová láska je jednota v různosti. Pravý přítel je ten, kdo zná všechny mé nedostatky a přece mě má rád.
Opravdový nový život křesťanů, to je tahle svorná láska v různosti lidských individualit.
Co my na to?
Teď, před svátky svatodušními bychom to měli udělat jako apoštolové:
Manželé by měli přestat žehrat na manželky, rodiče na děti a děti na rodiče, že jsou jinačí, ne takoví, jak bychom je my chtěli mít. Měli bychom společně prosit Pána Ježíše, aby nás obmyl pramenem Ducha svatého. Té opravdové lásce, novému životu křesťanů, se můžeme naučit jen od Něho, nikde jinde. Jen jeho láskou dojdeme obohacení, jaké opravdová láska může dát.
A nevymlouvejme se, že to nejde. Že to by se ti kolem nás museli napřed změnit, polepšit. První čtení nám připomnělo svatého Štěpána. Proč? On se modlil za ty, kteří byli zcela jinačí než on, kteří ho neměli rádi až do vraždící nenávisti. A i s těmi se Štěpán do poslední chvíle snažil vytvořit jednotu v lásce. Myslíte si: nemožnost! - A hle - s jedním, s mládencem, Šavlem, se mu to podařilo. Ten se stal Pavlem, z nepřítele se stal přítelem, z vraha souvěrcem.
Opravdu není marné a zbytečné, snažit se denně znovu o jednotu v lásce, i uprostřed nevím jaké různosti. Pojďme prosit Pána pramenů nového života, abychom to dokázali.
