21. září - svědectví z Medžugorje o obrácení v rodině

Říká se o Medžugorji, že kdo tam přijde, odejde odtud jiný". Považoval to za marketingový tah, ale v jeho rodině se to 100% naplnilo. Svědectví, které o tom napsal, vzniklo na podnět ženy, se kterou se nikdy neměl setkat a přece se v Medžugorji potkávali denně. A jak se dostalo k Vám, čtenářům Fatymských stránek? Prostřednictvím kněze z Jižní Moravy, se kterým se, také "náhodně", seznámil na pouti v Dechticích, které jsou nazývány slovenským Medžugorjem ...





21. září
- svědectví z Medžugorje

V listopadu 2023 jsme se v Medžuugorji během výstupu na Križevac setkali s paní Magdalénou původem z Keni, žijící v Německu. Měli jsme řečovou bariéru, tak jsme se dorozumívali jen velmi obtížně. Ukázali jsme jí fotografii našeho adoptivního syna. Velmi se potěšila našemu miminku. Byla tehdy v Medžugorje sama, a tak jsme ji pozvali druhý den na výlet autobusem do Mostaru. Souhlasila. Později manželce řekla, že se modlila, aby se s námi už nesetkala, neboť cítila, že nás vyrušuje z modliteb. Takže neměla v úmyslu jet s námi do Mostaru. Ale Boží prozřetelnost ji k nám přece jen přivedla, i když šla opačným směrem než byla autobusová zastávka.

V Mostaru jsme byli na obědě. V restauraci bylo wifi připojení, tak jsme si mohli více popovídat. Ptala se na naše miminko, proč je ještě v nemocnici, jestli je nemocné. Tak jsme jí vysvětlili, že čekáme na soudní řízení, aby nám byl svěřen do péče. A proto jsme i v Medžugorje, protože z toho čekání jsme neměli nikde klid. A manželka cítila, že sem musíme jet. Magdaléna byla v Medžugorji před dvěma měsíci a také cítila, že se musí vrátit. A tehdy jí manželka řekla, že před rokem nám na Podbrdu dala Panna Maria znamení, že budeme mít děťátko. Jen jsme to tehdy pochopili jinak.



Na to nám paní Magdaléna řekla, abychom pro TV Medžugorje napsali náš příběh. Zůstali jsme zaskočeni, protože nemáme vztah k televizi. Už asi 15 let nemáme ani televizor. Tak jsme se jí zeptali, proč si myslí, že by náš příběh někoho zajímal. A její odpověď nás zasáhla. Byla krátká a jasná. Řekla, že je to naše služba Bohu. Hned jsem věděl, že je to opravdu Boží vůle. Já, totální introvert, jsem pochopil, že tímto naším příběhem musíme pomoci rozšířit Boží království na Zemi. Ale manželka stále pochybovala, co tam chceme psát a že to stejně nikoho nebude zajímat. Pohádali jsme se.

Tak jsem se rozhodl, že do toho příběhu půjdu sám. Ale při výstupu na Podbrdo jsem prosil o další znamení, že mám napsat „náš příběh“. A nic. Žádné znamení. Tak jsme se i s manželkou udobřili...

S paní Magdalénou, která se modlila, aby se s námi už nesetkala, jsme se „náhodně“ potkávali každý den. I několikrát. Jednou nás zavolala na anglickou mši svatou do auly sv. Jana Pavla II., že tam bude známý exorcista. Nevadí, že nerozumíme, jen abychom tam přišli. To jsme se přesně domluvili, kde se setkáme. Manželka čekala na dohodnutém místě a já se synem Petrem jsem byl v aule. Paní Magdaléna si manželky vůbec nevšimla, proběhla těsně kolem ní, vběhla do zaplněné auly a sedla si rovnou ke mně a synovi. Tehdy už doběhla i manželka a objaly se a že kde jsme my dva... Ukázala jí, že sedí vedle nás, přesně na místě, které jsme pro ni obsadili.

V předvečer našeho odjezdu nám každému dala osobní dar. A ne ledajaký. Manželka dostala 40 cm sochu Panny Marie, kterou si i ona chtěla koupit, ale stále váhala, neboť při 1. návštěvě Medžugorje si koupila tu stejnou, 10 centimetrovou.

Já jsem dostal asi 20 centimetrový benediktinský kříž, který jsem si také chtěl koupit, neboť se mi líbil. Ale od manželky jsem dostal darem asi 5 centimetrový. A syn Petr dostal dřevěný obrázek sv. Charbela na zeď. A zvláštní na tom je, že když jsme byli v Medžugorje v ten rok 22. května, hledali jsme v kapli sv. Charbela slovenskou modlitbu ke sv. Charbelovi. Nenašli jsme, ale během poslední části modlitebního programu syn dostal maličký obrázek sv. Charbela se slovenskou modlitbou od paní, která žije v Německu, ale pochází z Afriky. Ona nevěděla, že jsme Slováci, jen chtěla syna něčím obdarovat a našla „pouze“ tento obrázek. Nevěděla ani, že na obrázku z druhé strany je modlitba ve slovenštině, neboť jak mi pak s radostí a úžasem řekla, ona chtěla pouze obrázek.



Toto všechno přesvědčilo i manželku, že příběh je třeba napsat. I když jsem ji ještě mnohokrát musel přemlouvat.

Je to příběh mého obrácení, ale nemohl jsem ho napsat sám, protože jsme rodina.

S manželkou jsme se poprvé setkali 13. ledna 2003. Postupně jsme se do sebe zamilovali a 13. září téhož roku byla svatba. Byli jsme velmi šťastní. Stavěli jsme dům a časem jsme zjistili, že čekáme děťátko. A naše radost byla znásobena, když jsme zjistili, že čekáme dvojčata. Moc jsme se těšili.

Ale 21.května začala mít manželka zdravotní problémy a skončila na 3 týdny v nemocnici. Týden byla doma. 21. června nastaly jiné zdravotní problémy a znovu skončila v nemocnici. Oba jsme věřili, že všechno dobře dopadne a na konci roku budeme s našimi dvojčaty doma.

21.července se přidružily další zdravotní problémy. A bylo jasné, že v nemocnici bude až do porodu. 20.září se předčasně ve 24. týdnu těhotenství narodily naše děti. Ještě se manželka uklidňovala, že není 21., že všechno bude dobré. Děti šly hned do inkubátoru, vůbec je neviděla. A také ona skončila na JIP.

21.září v časných ranních hodinách zemřela naše dcerka. Synek přežil. Dcerku jsem pohřbil, nesl jsem bílou malinkou truhličku a myslel jsem si, že už nikdy nebudu šťastný.



21. září bylo pro mě nejhorším dnem, protože ztráta dítěte je hrozná bolest.... Nesli jsme to oba velmi těžce. Sílu přežít nám dával syn, který byl stále v ohrožení života s mnoha zdravotními komplikacemi.

Manželce pomáhala její víra, že je dcerka v nebi, neboť ji zdravotní sestra pokřtila. To se manželka dozvěděla až o něco později. Jí na ranní vizitě oznámili, že dcerka zemřela. Manželka byla stále na oddělení JIP. Hned mi volala, že musím okamžitě sehnat nějakého kněze, aby pokřtil našeho synka, nebo se k němu doplazí i sama a pokřtí si ho. Tak velký strach dostala, že naše dítě zemřelo nepokřtěné a hrozilo to i druhému.

Velmi rychle jsem přišel s knězem. Pokřtil synka a zdravotní sestra mu něco řekla. Potom jsme šli za manželkou. Tehdy jí kněz řekl, že pokřtil našeho syna a dcerku pokřtila zdravotní sestra. Do té doby jí to nikdo neřekl, proto si myslela, že dcerka zemřela nepokřtěná.

Potom kněz manželku požehnal a poděkoval jí, že je pro něho velkým příkladem a povzbuzením. Nechápavě jsme se na sebe podívali, ale nezeptali jsme se, jak to myslel.

Nemohli jsme. Kněz nás poprosil, abychom se společně pomodlili. Já jsem byl tehdy ateista, neuměl jsem se nic modlit. A manželka řekla, že od chvíle, kdy se dozvěděla, že dcerka zemřela, tak se nemůže modlit. Jen se přežehná a pak už jen pláče. Řekl, že nevadí. Spolu jsme se přežehnali a on se modlil za nás všechny. Po tom nás ještě požehnal a odešli jsme pryč.


Po dvou týdnech manželku propustili domů a synka převezli do specializované nemocnice v hlavním městě na operaci srdíčka. Díky Bohu a modlitbám mnoha lidí to zvládl. Později ho čekala ještě operace oček. Ale stále byl mezi životem a smrtí. Chodili jsme za ním 2-3krát týdně. Manželka mu nosila své mateřské mléko.

Minimálně 2x týdně manželce volali z nemocnice, kdy se přijedeme podívat miminko, že do dvou-tří hodin zemře. Když jsme přijeli, tak nás ošetřující lékařka / během hospitalizace v této nemocnici se u něho vystřídaly tři lékařky/ zase přesvědčovala, abychom ho nechali odpojit od přístrojů. Že léčba je velmi nákladná a už má hodně velké poškození mozku. A i když přežije, tak bude muset být na přístrojích, bude vyžadovat speciální péči a i tak bude jeho život velmi krátký. Podle nich, takový život nemá smysl.

Manželka velmi těžko snášela jejich psychický nátlak. Vlastně i já, ale kvůli ní jsem se snažil být silný.


Po dvou měsících byl syn převezen do nemocnice, kde se narodil. Tam byl ještě 2,5 měsíce. Manželka za ním mohla denně dojíždět a také mohla být celý den u něho. Bylo to náročné, ale po psychické stránce se dala do pořádku. A také synův stav se zlepšoval.

Když měl 6 měsíců, konečně jsme ho přinesli domů. Ale prognózu měl velmi špatnou. Pan primář před odchodem domů řekl manželce, že se máme připravit na to, že budeme bývat více v nemocnici než doma pro neustálé nemoci. Protože syn měl velmi slabou imunitu. Ještě stále neměl polykací reflex, měl velmi silný reflux a ať nečekáme, že se někdy posadí. Že bude jen ležákem, hluchým, slepým, který se dožije nejvýše pěti let, protože zemře na zápal plic způsobený některým z mnoha koronavirů.

Prognóza velmi špatná, ale díky Bohu se nic z toho nesplnilo. Naučil se polykat, reflux také postupně ustoupil, sluch má nadprůměrný a také vidí, i když má zrakovou korekci. Naučil se chodit sám jen s jemnou pomocí, s vedením za ruku. I imunita se lepší. Je sice mentálně postižený, nemluví, ale všemu rozumí a je to šťastné Boží dítě. A už překročil práh dospělosti.


Ale mezitím jsme zažili spoustu radosti a mnohem více starostí, strachu o syna. Zápasili jsme s totálním vyčerpáním, protože potřeboval 24 hodinovou péči. Mimo to jsme svépomocí stavěli dům. Propadl jsem mnoha depresím. Nic mě nezajímalo, hroutil jsem se se svou vnitřní bolestí, kterou jsem neuměl pojmenovat sám.


Jednou, když jsem řídil auto, jsem zaslechl silný vnitřní hlas: „Stoč volant do protisměru!“ Velmi jsem se toho lekl, vždyť já nemůžu takto zemřít. Moje rodina mě velmi potřebuje.




Potom jsem s bratry montoval na 7 patrovém domě satelit a najednou jsem zase slyšel ten hlas, jak mi říká: „Skoč dolů!“ Hned jsem všechno nechal tak, jak bylo a sešel jsem ze střechy dolů po schodech. A to dodávám, že výška mi nedělala problém. 5 let jsem dělal na 30 metrových elektrických stožárech.


Na jedné procházce jsem viděl chatku s velkým skleněným oknem a slyším zase ten hlas: „Rozbi okno!“ Velmi vylekaný jsem odtud odešel. Proč bych měl rozbíjet okno? To nebylo z mé hlavy! Já jsem se vždycky snažil pomáhat.


Přemýšlel jsem nad tím vším a uvědomil jsem si, že jsem se v těchto situacích setkal se „zlem“. Usoudil jsem z toho, že „zlo“ opravdu existuje, že to nejsou jen pohádky. A protože jsem uvěřil, že existuje „zlo“, tak jsem věřil, že musí existovat i dobro-Bůh. A začal jsem ho hledat.

Ale který Bůh je ten pravý? Které náboženství je to pravé? Zde jsou křesťané, ale již 600 km od nás i muslimové, v Asii i hinduisté a buddhisté.... a mnoho dalších náboženství. A všichni o sobě tvrdí, že jejich náboženství je to pravé.


A moje věřící manželka - katolička se za moje obrácení celou dobu modlila. Tehdy jsem o tom nevěděl. Hodně jsme si povídali o Bohu, ale já jsem měl o něm své představy. A naše rozhovory končily vždy stejně. Hádkou.

Hledal jsem informace na nesprávných místech. Na internetu. Vždyť tam je všechno napsané. Manželka mi mnohokrát říkala, že to jsou bludy, jenom nedokončené citáty z Bible. Nebo něco vytrženého z kontextu... Ale mě to nepřesvědčilo.

Věřil jsem, že stačí být dobrým, rozdávat lásku a že i když jinou cestou, i tak se setkáme v ráji. Věřil jsem v Pána Boha i v Ducha Svatého, ale Ježíše jsem jako Boha odmítal. A zrovna tak Pannu Marii. Myslel jsem si, že je tím předpovězeným falešným prorokem. Modlil jsem se modlitbu Otče náš, kterou jsem si ale podle sebe „vylepšil“. Protože ta původní se mi nelíbila. Hlavně to, že „odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme svým viníkům“. My lidé přece neumíme dokonale odpouštět, tak by ani nám nebylo nikdy odpuštěno. Proto jsem to vždy zaměnil za „odpusť nám naše viny, jak to jen Ty umíš.“ Stále dokola jsem tvrdil, že když je Ježíš Bohem a lidé ho ukřižovali, tak ho i každým přežehnáním se znovu ukřižováváme. Odmítal jsem se přežehnávat. Nechápal jsem, jak může být kříž znakem spásy. Vždyť na tom kříži zemřel Ježíš.




Manželka mě prosila, abych se modlil: „Ježíši, dej se mi poznat!"


Časem jsem se přesvědčil, že Panna Maria není tím falešným prorokem. S rodinou jsem jezdil na poutě na místa zjevení Panny Marie na Slovensku.



Až přišel prosinec 2021 a manželka vyslovila svou tajnou touhu jet alespoň jednou do Medžugorje. Vždy, když jsme byli v Itálii u moře a viděla poutní autobus s obrazem Královny míru, pocítila silnou touhu jet tam. Neřekla to, myslela si, že se tam nikdy nedostane. Řekl jsem jí, aby si našla nějaký zájezd přes Vánoce a ať jede. I si našla, ale byl to rok mnoha covidových opatření a omezení a i lidé se báli nemoci, tak ten termín byl pro malý zájem zrušen.

Byla smutná, proto jsem je slíbil, že v květnu pojedeme všichni autem do Medžugorje a pak pojedeme na dva týdny se synem k moři do Černé Hory a na zpáteční cestě se můžeme znovu zastavit v Medžugorje. Bude to dárek k jejím narozeninám. Velmi se těšila.


Při prvním pobytu v Medžugorje jsme všude chodili pěšky i se synem. Byli jsme na hoře zjevení Podbrdo, na Križevaci a manželka večer chodila sama na modlitební program. Já jsem zůstal se synem na pokoji odpočívat. Ubytování jsme si hledali s kuchyní, kde bychom mohli pro syna vařit. Ale jelikož nás na ubytování bylo několik skupin poutníků, tak jsem se synem do jídelny nechodil, protože se velmi bál lidí. Proto manželka vždycky jídlo přinesla na pokoj. Ani jsem nevěděl, kdo s námi bydlí.


Všichni tři jsme šli na Podbrdo. Když jsem syna vynesl a usadil pod „náš strom“ na hoře zjevení, manželka se šla modlit k soše Panny Marie. Všiml jsem si jedné paní, která prošla kolem nás k soše. Po chvilce se vracela zpět dolů. Podíval jsem se na manželku, jestli už i ona konečně jde a najednou vidím, že ta paní se vrátila a vypadala jakoby někoho hledala. Chodila nahoru dolů. Tehdy tam kolem nás nikdo nebyl. Šel jsem za ní, jestli nepotřebuje pomoc. Něco mi začala říkat, ale nerozuměl jsem ani v jaké řeči. V ruce držela knížku a ukázala mi na Luka 9.



Když konečně přišla manželka, zeptal jsem se, co je to Luka 9. Nevěděla. Napsali jsme to do googlu a vyšlo nám Evangelium podle Lukáše 9. Přečetl jsme si ho dvakrát, ale jelikož je velmi dlouhé, nevěděli jsme, co nám chtěla ta paní říct.

Druhý den ráno jsem šel se synem z pokoje ven, manželka byla ještě v pokoji. Najednou slyším bouchnutí dveří a pomyslel jsem si, jak dnes šikovně všechno sbalila. Tehdy jsem se otočil a na schodech za mnou stál Polák. Něco mi říkal o Ježíšovi, ale nerozuměl jsem mu ani polsky a tehdy jsem nerozuměl ani nic z náboženství.

To už byla manželka za námi, tak jsem na ni ukázal, ať to řekne jí. Polák jí ukázal v mobilu do slovenštiny přeložený text a řekl, že včera při výstupu na Podbrdo mě viděl, jak nesu na zádech syna a v srdci pocítil, že Ježíš mu dal odkaz pro mě. Má mi říci, že skrze péči o syna dosáhnu nebeské království. Manželka mi to ještě na těch schodech řekla. Četli jsme to i v Lukášovi 9, 48 „Kdo přijme toto dítě v mém jménu, mě přijímá. A kdo přijímá mě, přijímá toho, který mě poslal.“ A to byl pro mě moment obrácení.

Ježíš se mi dal poznat!!!

Toto je ta správná víra!!! Při výstupu na kopec zjevení, kde se zjevuje Panna Maria, se poutníci modlí hlavně k ní. Děkují jí, prosí ji o pomoc a orodování. A mně Polák řekl, že Ježíš mu vložil do srdce vzkaz pro mě! Kdyby řekl, že je to od Panny Marie, tak stále pochybuji. To byl přesný osobní vzkaz pro mě od Ježíše do mého srdce!!!



Pochopil jsem, že kde je Panna Maria, tak je s ní vždy i její syn Ježíš!!!


Ta skupina Poláků to ráno odjížděla domů. Jediná šance setkat se byla jen na těch schodech. Bylo to od Pána přesně na vteřiny načasované.

Do té doby nám mnoho lidí známých nebo náhodných kolemjdoucích řeklo, že se úžasně staráme o syna, že si děláme schody do nebe a podobně. Ale vždy jsme to brali jen jako polichocení. Vůbec si nemyslíme, že děláme něco výjimečného! Je to náš syn, kterého milujeme. Nebereme ho jako břemeno nebo kříž. Jsme vděční, že ho máme. Nemuselo tomu tak být.


Ale tato zpráva od Ježíše byla výjimečná! To nebyla lichotka od lidí. Polák a také ta paní na Podbrdu byli pouze zprostředkovatelé. Tímto způsobem se mi Ježíš dal poznat! Pozvedl mě, pochybujícího a nevěřícího hříšníka. Později jsem to slyšel i v Evangeliu: „Nepřišel jsem volat spravedlivé, ale hříšníky.“ Mt 9,13


Druhý den jsme odjížděli k moři. Ale nechtělo se mi, ani manželce. Jeli jsme kvůli synovi a těšili jsme se zpět do Medžugorje na zpáteční cestě domů. To jsme na večerní modlitební program chodili už všichni spolu. Těšil jsem se zase na pouť na Podbrdo a Križevac.



Před mým obrácením to byl pro mě pouze sportovní výkon. Vynést a snést bezpečně 45 kg syna po kluzkých špičatých skalách. Nebyl to pro mě problém. Manželka mě učila modlit se svatý růženec. Byl jsem v takové euforii, že jsem nic jiného ani nechtěl dělat, jen se modlit.

Jednou mi manželka řekla, že naše bolesti, trápení můžeme obětovat Bohu na nějaký úmysl. A já celý natěšený jsem obětoval výstup na Križevac se synem na zádech za odčinění mých hříchů. Poprvé jsem výstup absolvoval s lehkostí. Ale teď jsem měl takové bolesti, že jsem se u pátého zastavení chtěl otočit. Ale řekl jsem si, že se nebudu zajímat o zastavení, kolik jich je ještě přede mnou, ale pouze o nejbližší kámen, kam dám bezpečně nohu, abych se synem nespadl. S Boží pomocí jsem to zvládl.




V tom roce jsme byli v Medžugorji sedmkrát. Máme štěstí, že to máme z domova pouhých 800 km.


Jednou, když byla po mši svaté adorace před vystavenou Eucharistií, byla manželka se synem úplně vpředu. Stáli před jednou velkoplošnou obrazovkou. Manželka tichounce vyprávěla synovi, jak ho Ježíšek miluje a stará se o nás. A pak mu řekla: „Ukaž mi, kde je Ježíšek!“ a syn ukázal rukou někde do boku. Ještě jednou zopakovala, aby ukázal, kde je Ježíšek. Ale on stále ukazoval rukou stejným směrem.

Potom manželku napadlo podívat se, kam přesně směřuje jeho ruka. A začala štěstím plakat. Peter ukazoval na opravdového Ježíška vystaveného v Eucharistii k adoraci. Na tu vzdálenost nemohl při jeho zrakové korekci bez brýlí, které neměl, vidět na obětním stole Eucharistii. Bylo to pro ni jasné znamení z nebe, že Petr může přistoupit k 1. svatému přijímání. Nikdy předtím synovi neukazovala ani neříkala, že Ježíšek je v Eucharistii. Neměl to jak vědět. Bylo mu to dáno shora.




Při jiném pobytu v Medžuugorje jsem přemýšlel, jak velké dary zde dostáváme. Tehdy mi myslí proběhl jeden nepříjemný zážitek. V duchu jsem si řekl, že toto jsme tedy nemuseli zažít. Vzápětí jsem v sobě slyšel hlas: "Nemůžeme jen brát, ale i dávat! Musíme vydat svědectví!"


20. září v den, kdy měl Petr a naše zesnulá dcerka 18 let, jsme šli na děkovnou pouť za naše děti na horu zjevení Podbrdo. Když jsme seděli a modlili se u „našeho stromu“, zastavili před námi dvě starší paní a synchronně zvedly ruce před sebe a pohoupaly s nimi tak, jakoby v rukou držely miminko. Ve stejný moment ruce složily, otočily se a beze slova pokračovaly ve své cestě dál. S manželkou jsme se udiveně na sebe podívali a řekli jsme si, že nám dcerka poslala z nebe pozdrav. Ale proč dvě ženy houpaly miminko?


Rok 2022 byl rokem obrácení. Hodně jsem se modlil, snažil jsem se být dobrý a po přislíbení Pána Ježíše jsem si myslel, že se dostanu do nebe i bez křtu. Toho jsem se bál, protože jsem se neuměl všechno modlit a hlavně jsem se bál svaté zpovědi. Měl jsem 49 let na nevěděl jsem, zda si na všechny spáchané hříchy vzpomenu, abych něco nezapomněl.

Mám ještě tři mladší sourozence - sestru a dva bratry, kteří se také chtěli dát pokřtít. Ale nikdy nenabrali odvahu. Tak jsem věděl, že musíme jít všichni společně ke křtu. Jednotlivě to nedáme. Někdo by určitě zůstal nepokřtěný.

Začali jsme hledat kněze, který by nás připravil k přijetí svátostí. Věřili jsme, že když je to Boží vůle, tak najdeme toho správného kněze. A našli jsme.

Během přípravy jsme se dozvěděli, že katechumeni se nezpovídají. Svátost křtu smývá všechny hříchy a tresty za ně. Velmi jsme se těšili na přijetí všech svátostí.


8. dubna 2023 na Bílou sobotu jsme se oblékli v Krista a náš syn Petr byl s námi u 1. svatého přijímání. Neskutečně se radoval, že konečně dostal Ježíška. Celou hodinovou cestu domů vískal radostí a doma také. A celou noc mu manželka stále musela opakovat, že pokaždé dostane Ježíška, jen musí být hodný. Celou noc nespal a po několika hodinách byla manželka už tak unavená, že už mu na jeho brumlání říkala pouze Ježíš nebo Ježíšek až do rána. Byla to noc zvelebování jména Ježíš!


A já jsem během usínání v té svaté noci viděl se zavřenýma očima nádherné modré světlo. Nikdy předtím ani potom se mi to nestalo.


Druhý den večer na Velikonoční neděli jsem měl obrovskou touhu znovu si přečíst Evangelium podle Lukáše 9. A s manželkou jsme zůstali v němém úžasu. Je tam psáno i o tom, jak Pán Ježíš vzal na horu Tábor učedníky Petra, Jakuba a Jana a viděli jeho proměnění.



Víte jaká biřmovací jména máme? Jeden bratr je Jakub, druhý Jan a pro to jméno se rozhodl krátce před pokřtěním. Jeho manželka mu poslala zprávu do mobilu, ať je Jan. Já mám sice biřmovací jméno Josef, ale křestní mám Petr. A to není všechno. Náš společný křestní a biřmovní kmotr se jmenuje Lukáš. Náhoda??? Určitě nyní chápete náš velký údiv. Vždyť „Luka 9“ byl první dotek mé duše od Pána Ježíše! To je moment mého obrácení!


Boží cesty jsou nevyzpytatelné a Boží milosrdenství nekonečné a pro nás nepochopitelné...

V roce 2009 zemřela mé manželce máma. Na jejím stolku později našla malinkou brožurku „Jsme zachráněni“ s modlitbami, které nadiktoval Pán Ježíš sv. Brigitě Švédské. Jelikož byla na stolku, tak si myslíme, že se ji také modlila. Tak se ji začala modlit mimo modlitby sv. růžence i moje manželka. Jak sama říká, mnohdy začínala, neboť kvůli velkému vytížení vždycky modlitby přerušila. Ale nevzdávala to.

Ještě žila moje babička a manželka jí dala tyto modlitby s prosbou, jestli se bude modlit. Může tak podle přislíbení zachránit a přivést k obrácení svoje děti, vnuky, pravnuky a také prapravnuky, kteří tehdy ještě ani nežili. Babička měla tehdy 93 let. Začala se modlit a modlila se je, dokud byla schopna se modlit. Zemřela ve věku nedožitých 95 let, v roce 2018.



https://www.youtube.com/watch?v=f-kiIwPijkc

V létě v roce 2022 nastalo obrácení i u mé mámy. Byla po 49. letech u sv. zpovědi v Litmanové na Slovensku. V květnu 2023 jsme byli v Medžugorji na děkovné pouti za přijetí svátosti křtu, 1. sv.přijímání a sv. biřmování. Byli s námi i moji rodiče a sestra se svými dětmi. Všichni jsme šli na pouť na Križevac. Ale otci se udělalo na 1. zastavení špatně, s mámou zůstali dole a že půjdou pěšky do kostela a pak na ubytování.

Rozhodl jsem se tuto pouť na Križevac se synem na zádech obětovat za odčinění hříchů mého otce. Takové bolesti jsem měl, že jsem se už začal bát, že bezpečně pouť neskončíme. Proto jsem řekl manželce, co jsem udělal. S hrůzou se na mě podívala a „vyžádala“ si část břemene pro sebe a také měla velké problémy. Ale s Boží pomocí jsme pouť zvládli. Přijeli jsme na ubytování a musel jsem jít spát. Po dvou hodinách mi manželka přišla říct, že i táta s mámou vyšli na Križevac.



Putovali pár zastavení za námi. Ale protože jsme se my vraceli jinou cestou, tak jsme se nesetkali a dozvěděli jsme se to až na ubytovně. Nechtěl jsem tomu věřit. A ještě byli celí šťastní, že to zvládli a nebylo to tak těžké! Ten večer byl můj otec u sv. zpovědi po 50. letech!!! U úžasného svatého kněze. Od té doby se moji rodiče snaží chodit denně na mši svatou a ke sv. přijímání.



A koncem roku 2023 byla u sv. zpovědi i otcova sestra po 60.letech!!! Modlitby jejich stařičké mámy byly takto štědře vyslyšeny milosrdným Pánem Bohem.


Během tohoto pobytu se stala ještě jedna událost. Hned první ráno. Do našeho pokoje přišla moje máma. Byla šťastná. Začala nám vyprávět, že ve snu jí nějaký pán/vypadal jako kněz nebo mnich/ řekl, že mně a manželce má oznámit, že všechno bude dobré. Že ta naše záležitost dobře dopadne. Nemáme se obávat. A zeptala se nás, o co jde.

Podívali jsme se udiveně s manželkou na sebe a řekli jsme, že nevíme, co to bude. Uvidíme... V té době jsme byli zapsaní už 3,5 roku v pořadníku k adopci dítěte. Nikomu jsme nic o tom neřekli, vždyť ani sami jsme nevěděli, kdy se dostaneme na řadu.


Na úplném začátku roku 2023, hned po skončení novoročního ohňostroje, manželka ve svém srdci pocítila velkou potřebu modlit se za matku našeho budoucího dítěte. Tak jsme se společně v té první hodině nového roku 2023 společně pomodlili na tento úmysl.


V červnu 2023 jsme plánovali dovolenou v Řecku - Sarti na září. Po 20-ti letech jsme chtěli jet na stejné místo i s naším synem Petrem, kde jsme byli na svatební cestě. Tak manželka zatelefonovala na úřad, na jakém místě jsme v adopčním pořadníku. Byli jsme na 21. místě a paní nám řekla, že klidně můžeme jet na dovolenou, na řadu se dostaneme možná až koncem roku nebo až začátkem roku 2024.



Na Sarti jsme oslavili 20. výročí svatby a synovy 19. narozeniny. Po skončení jeho oslavy nám zazvonil telefon. Podívali jsme se na něj a mně i manželce myslí proběhlo „miminko nám volá“. Manželka zvedla a opravdu! Narodil se nám chlapeček. Hned jsme věděli, že je náš. Stačil nám jeden jediný údaj. A to datum jeho narození 21. září! 20. září se narodila naše dvojčata a 21. září zemřela dcerka.

Manželka v slzách odpověděla, že si ho určitě vezmeme, ani nečekala, co na to povím. Jen jsme právě letecky v Řecku a domů se dostaneme až za 5 dní. A hned jsme mu dali i jméno. Měli jsme připravena pouze dívčí jména. Ale manželka řekla, že když mají s naším prvním synem Petrem spolu narozeniny, tak ať mají i svátek. A tak se jmenuje Pavel.

Oběma nám přišla na mysl příhoda z Medžugorje před rokem, kdy na Podbrdu dvě paní houpaly před námi miminko. Tak si myslíme, že jedno miminko byla naše dcerka z nebe a druhé náš budoucí syn Pavel.


Na první návštěvu jsme se velmi těšili. Byli jsme na 100% rozhodnutí, že je náš. Vždyť nám byl vlastní třikrát předpovězený.


10 nekonečně dlouhých týdnů jsme čekali, než proběhlo soudní řízení a konečně nám dali Pavla domů. Během těch týdnů jsme nikde neměli klid. Byli jsme velmi nervózní. Za Pavlem jsme mohli denně chodit pouze dokud byl v nemocnici, ale když ho přemístili do dětského domova, tak se to už nedalo. Tak jsme se doslova z hodiny na hodinu sbalili a jeli do Medžugorje.

A tam jsme se setkali s paní Magdalénou, která tam také neměla být. Byla tam před dvěma měsíci s rodinou. Jen cítila, že musí jet. A tak jela, i když nevěděla proč, a sama. A naše cesty se neplánovaně každý den potkaly i několikrát.

Kdyby nebylo paní Magdaleny, pravděpodobně by nebylo ani toto svědectví. To na její vyzvání píši svědectví lásky, péče a nesmírného milosrdenství našeho Pána Boha, který aktivně jedná v našich životech!


30.11. jsme si konečně přinesli domů vytouženého synka. To bylo radosti! Syn Petr se tak moc radoval, že ho celou noc hlídal, aby nám ho nikdo nevzal. Nechtěl si dát vysvětlit, že je už náš a to navždy.

30.12. na mé 50. narozeniny byl Pavel pokřtěn. Křtil ho tentýž kněz, který pohřbíval naši dcerku. Ten samý kněz, jehož požehnanýma rukama jsem se já a moji sourozenci stali na Bílou sobotu adoptivními dětmi našeho Pána Boha!


Boží cesty jsou nevyzpytatelné a Boží milosrdenství nekonečné a pro nás nepochopitelné...

21. září bylo pro nás na dlouhých 19 let nejhorším dnem v životě. Ale Pán Bůh si tento den vybral, aby se v něm oslavil! Tento den se stal po letech truchlení dnem radosti a nové naděje. Jsme velmi vděční biologické matce našeho syna, že mu dala život. Vynosila a porodila zdravé dítě. Mohla si vybrat i jinou, kratší cestu, pohodlnější. Nevíme, proč se ho musela vzdát, ale nesoudíme ji, vždyť si vybrala „život“ a ne smrt.


Když jsem před naší první cestou do Medžugorje zjišťoval informace o tomto místě, tak jsem někde četl, že kdo přijde do Medžugorje, tak odtud odejde jiný. Pomyslel jsem si: „dobrý marketingový tah". Ale naší rodině se to stalo opravdu. JSME OBRÁCENI!


Pane Bože, děkujeme za všechno, co jsi nám dal i vzal. Pouze Ty víš proč. ...