U nás v Brně, kde žiji, je běžné setkat se v centru města s agitátory různých protestantských sekt. Mají v ruce megafon a květnatě hovoří o spasitelné oběti Ježíše Krista za nás lidi.
S tím lze většinou souhlasit, mnozí z nich jsou v tomto bodě pravé víře Kristově blíž než neomodernističtí teologové uvnitř současné Katolické církve, kteří Kristovu výkupnou oběť na kříži za lidstvo popírají.
Kamenem úrazu je ale pro tyto sektáře mariánská úcta. Téměř nikdy si neopomenou „rýpnout“ do „panenky Marie“, kterou my katolíci jsme prý „prohlásili za bohyni“ (kdy a kde?). Modlitby nás katolíků před mariánskými sochami a obrazy, např. při májových pobožnostech, jsou prý pohanskou modloslužbou odporující Bibli.
Párkrát mne tito sektáři se svými názory oslovili. Když jsem jim ukázal v Novém zákoně
1. kapitolu evangelia sv. Lukáše, kde anděl zdraví Matku Boží slovy „
Buď zdráva, milostiplná… požehnaná jsi mezi ženami“ a poté v Magnificatu Panna Maria říká, že „
od této chvíle mne budou blahoslavit všechna pokolení“ (blahoslavit znamená totéž, co uctívat), tak upadli do rozpaků a nevěděli, co odpovědět. V jednom případě se stalo, že jeden sektář – aniž by na tento můj protiargument reagoval – se rozčílil a začal mi vyhrožovat peklem, neboť prý „
svévolně zacházím s Biblí“.
Svatá Panna ve skutečnosti v Magnificatu prorokuje, že její úcta potrvá až do konce světa („všechna pokolení“) jako něco pozitivního a krásného.
Mariánský kult je tedy jednoznačně biblicky podložen.
Katolická nauka učí dle definice II. nicejského koncilu r. 787, že se klaníme pouze trojjedinému Bohu a Bohočlověku Ježíši Kristu. Svaté pouze ctíme, Panně Marii však náleží tzv. „hyperdulia“, tj. větší úcta než světcům. K Matce Boží se tedy můžeme modlit s prosbou o přímluvu a pomoc, děkovat jí, chválit ji a oslavovat, jen úkon klanění jí nepřísluší, což ona sama nikdy a nikde nežádá. Už v evangeliu sv. Jana při Kristově zázraku proměnění vody ve víno v Káni Galilejské (2. kapitola) ukazuje na svého Božského Syna slovy: „
Cokoliv vám řekne, učiňte!“ Totéž dělá i při soukromých zjeveních.
Matka Boží se nikdy nepovyšuje nad Bohočlověka, naopak nabádá všechny lidi, aby se Mu podřídili a poslouchali Ho.
Panna Maria jako jediný člověk na světě byla nejen bez poskvrny dědičného hříchu, ale také nikdy nespáchala žádný osobní hřích. Byla dokonale svatá. Proto i její vztah k Ježíši byl dokonalý, na podstatně vyšší úrovni než jakýkoliv jiný vztah matky a dítěte.
Je tedy nemožné a nemyslitelné, aby odváděla pozornost svých ctitelů od Krista a koncentrovala ji na sebe. Stejně tak je nemožné a nemyslitelné, aby Boží Syn „žárlil“ na svoji lidskou matku, že lidé ji uctívají. Mezi Jím a Marií existuje právě kvůli bezhříšnosti obou dokonalá jednota, shoda a harmonie. Ctít Pannu Marii znamená ctít zároveň i Bohočlověka Ježíše, neboť ona sama nás k tomu vede. A nejen ctít, ale také se Mu klanět jako Bohu.
Dokonalý vztah Matky Boží a jejího Syna Ježíše je ideálem a inspirací pro jakékoliv vztahy rodičů a dětí. Naplněním 4. Božího přikázání je, aby se dospělé děti o své rodiče dokázali postarat zejména ve stáří v duchu vzájemné lásky a vděčnosti. Toto Církev zdůrazňovala od svého prvopočátku mnohem více, než jiné náboženské denominace. Vztahy lásky mezi rodiči a dětmi až do smrti jsou trvalou součástí rodinných hodnot, jež Církev vnesla do života společnosti. Proto je neakceptovatelná nejen eutanazie, ale i odložení starých rodičů do domova důchodců jen proto, aby nebyli někomu na obtíž. Vzájemná láska rodičů k dětem a obráceně dětí k rodičům to nedovoluje, nejdokonalejším vzorem této lásky je právě vztah Krista a Jeho Matky Panny Marie.
V antice staré rodiče, pokud byli nemohoucí a nedokázali se o sebe postarat, nutili k sebevraždě. V některých jiných pohanských civilizacích staré rodiče dokonce zabíjeli. Křesťané to odmítali a Církev to klasifikovala jako hřích a barbarství.
Dnešní dechristianizovaná společnost se ale k tomu opět vrací svojí snahou prosadit celosvětově legální eutanazii.
Ďábel, chtějící zničit Božskou nauku, útočí proto i na tento aspekt naší víry, na vztah rodičů a dětí. Snaží se vsugerovat věřícím katolíkům, že vztah mezi Bohočlověkem a Jeho Matkou je konkurenční a jakoby nepřátelský. Proto už v prvopočátcích protestantské reformace, konkrétně u Zwingliho a Kalvína, je viditelný postoj „
Ježíš ano, Maria ne“. Právě tito re(de)formátoři hlásali, že mariánská úcta je prý „modloslužbou“. Před nimi tak učili i naši radikální husité. Luther byl v tomto bodě opatrnější.
Odtud pochází též současná nenávist protestantských sektářů vůči mariánské úctě u katolíků. Vytvářet představu jakési nejednoty Marie a jejího Syna Ježíše, jakoby Panna Maria zastiňovala úctu vzdávanou Kristu, je nepravdivé a odporující veškeré křesťanské tradici. S počátky mariánské úcty se setkáváme už u sv. Ignáce Antiochijského na konci 1. století, nejstarší modlitba k Panně Marii „Pod ochranu tvou“ je zaznamenána v katakombách v Římě již z přelomu 2. a 3. století.
Odmítat mariánský kult, aby prý nebyl zastíněn kult Kristův, je proti veškeré křesťanské tradici a proti pravé víře, které nás učil Spasitel a apoštolé. Je to blud odporující pravdě o dokonalé jednotě vztahu Panny Marie a Ježíše Krista jakožto matky a syna. Ostatně následovníci těch, kteří tuto herezi prosazovali, nakonec odmítli i samotného Bohočlověka. Dnes jen málo protestantů věří v Kristovo Božství a zázraky včetně toho největšího, tj. Zmrtvýchvstání.
Odmítnutí Panny Marie vede zákonitě k odmítnutí Krista Spasitele. To vidíme nejen u protestantů, ale i u neomodernistů uvnitř Katolické církve.
Český barokní vlastenecký kněz a spisovatel jezuita Bohuslav Balbín v 17. století s oblibou hlásal: „
Per Mariam ad Iesum“, tj. skrze Marii k Ježíši. Tím je nejlépe vystižena pravá podstata mariánské úcty. Té úcty, kterou Matce Boží prokazujeme zejména v tomto čase při májových pobožnostech.
PhDr. Radomír Malý
Převzato z
www.apologie.info/,
článek z 12. 5. 2025 naleznete
zde.
