Máš chvíli čas? Skutečně nespěcháš? Chceš se důkladněji připravit na svátost smíření a hlouběji nahlédnout do svého nitra?
V rukou držíš krátký výběr z vynikající knihy neznámého ruského autora „
VZPOMÍNKY POUTNÍKA“. V tomto úryvku poutník vypráví o svátosti smíření. Ať ti rady poutníkova zpovědníka poslouží jako zpovědní zrcadlo pravdy, které nám ukazuje nás samotné v celé duchovní nahotě, které odráží náš skutečný duchovní stav.
Většinou nejsme k sobě příliš přísní… Ale jaká je skutečnost? Jak vypadáme při pohledu z nebes – v očích Boha a jeho andělů? Copak není náš nepříliš smutný pohled na sebe samé způsobený duchovní slepotou, která nám brání vidět své hříchy, svou bídu, vidět hlubokou propast, do které jsme se zřítili?
Čti a nahlédni v následujících řádcích do zrcadla. Předtím, než začneš odsuzovat zrcadlo za obraz, který ti ukazuje, dobře uvaž, jestli na něm není něco pravdivého.
Když jsem pozorně obrátil svůj zrak na sebe a pozoroval trvalý stav svého nitra, přesvědčil jsem se, že nemiluji Boha, nemám lásku ke svým bližním, nemám zbožnou víru a jsem plný pýchy a požitkářství. To všechno je výsledkem podrobného zkoumání mých pocitů a chování.
1. Nemiluji Boha
Kdybych miloval Boha, neustále bych na něho myslel s radostným srdcem. Každá myšlenka na Boha by mi poskytovala štěstí a blaženost. Naopak, mnohem častěji a horlivěji myslím na pozemské věci a myslet na Boha je pro mě pracné a suchopárné. Kdybych miloval Boha, pak by byl rozhovor s ním v modlitbě mým pokrmem a potěšením a dovedl by mě k nepřerušovanému společenství s ním.
Ale naopak, nejenže nenacházím potěšení v modlitbě, ale považuji ji dokonce za námahu. Zápasím s nechutí, jsem oslabován leností a nejraději bych se dychtivě zabývat třeba i ledajakou bezvýznamnou maličkostí, jen ať to zkrátí modlitbu a odvádí mě od ní. Můj čas utíká nepozorovaně v malicherných činnostech, ale když se věnuji Bohu, když se stavím do jeho přítomnosti, zdá se mi každá hodina dlouhá jako rok.
Když někdo miluje druhého, myslí na něj celý den, nepřetržitě, představuje si ho, stará se o něj a za žádných okolností jeho milovaný přítel neopouští jeho mysl. Avšak já si během dne sotva vyhradím jednu hodinu k hlubokému ponoření se do meditace o Bohu, k zapálení svého srdce láskou k němu, zatímco horlivě věnuji třiadvacet hodin dne jako vroucí oběť modlám svých vášní a sklonů. Dychtím po rozhovorech o lehkovážných věcech a po tom, co snižuje ducha; to mě těší.
Ale v úvahách o Bohu jsem vyprahlý, znuděný a líný. I když jsem jinými nechtěně vtažen do duchovního rozhovoru, snažím se rychle změnit téma na takové, které se líbí mým žádostem. Jsem neúnavně zvědavý na novinky o občanských záležitostech a politických událostech; horlivě hledám uspokojení pro svou zálibu v získávání poznatků o vědě a umění a na cestách v získávání věcí, které toužím vlastnit. Ale studium Božích zákonů, znalost Boha a náboženství dělá na mě pramalý dojem a neuspokojuje hlad mé duše. Nejenom že tyto věci považuji za nepodstatné zaměstnání pro křesťana, ale svým způsobem za jakési vedlejší zájmy, kterými bych se mohl zabývat ve svém volném čase, ve volných chvílích.
V krátkosti, jestli se láska k Bohu posuzuje podle zachovávání jeho přikázání: „
Jestli mě miluješ, zachovávej má přikázání“, říká náš Pán Ježíš Kristus, pak já nejenže je nezachovávám, ale dokonce se o to málo snažím; následuje tedy zcela jistě závěr, že
nemiluji Boha. Tak to říká i sv. Bazil Veliký: „
Důkaz, že člověk nemiluje ani Boha ani Krista je v tom, že nezachovává jeho přikázání“.
2. Nemiluji svého bližního
Nejenže jsem neschopný položit za něho svůj život (jak říká evangelium o tom, kdo má lásku ke svému příteli), ale ani neobětuji pro dobro svého bližního své štěstí, své pohodlí, svůj pokoj. Kdybych ho miloval jako sebe samého, jak říká evangelium, jeho neštěstí by mě zarmoutilo a jeho štěstí by mě těšilo. Ale naopak, naslouchám podivným, nešťastným historkám o svých bližních a nejsem zarmoucen; zůstávám zcela nedotčený, nebo – co je ještě horší – nacházím v tom něco jako potěšení. Špatné chování svého bratra nezakrývám svou láskou, ale s odsouzením to rozhlasuji. Jeho dobro, čest a štěstí mě netěší jako mé vlastní, ale jako by byly něčím zcela cizím; nepotěšují mě. Dokonce ve mně vzbuzují lstivé pocity závisti nebo opovrhování.
3. Nemám nábožnou víru
Nevěřím ani v nesmrtelnost, ani v evangelium. Kdybych byl pevně přesvědčen a věřil bez pochybností, že za hrobem je věčný život a odplata za skutky tohoto života, neustále bych na to musel myslet. Samotný ideál nesmrtelnosti by mě udržoval v bázni před Bohem a choval bych se v tomto světě jako cizinec, který se tady připravuje na vstup do své rodné země.
Naopak vůbec nemyslím na věčnost a považuji konec tohoto pozemského života za hranici své existence. Hnízdí ve mně tajná myšlenka: "
Kdo ví, co bude po smrti?" Když řeknu, že věřím v nesmrtelnost, tak mluvím pouze o své mysli a moje srdce je velmi vzdáleno pevnému přesvědčení. Tuto skutečnost otevřeně dosvědčuje mé chování a moje neustálá péče o uspokojování smyslového života.
Kdybych s vírou a celým srdcem přijal svaté evangelium jako Boží slovo, kdybych se jím neustále zabýval, studoval ho, nacházel v něm potěšení a s hloubkou zbožnosti zaměřil na něj svou pozornost! Je v něm ukryta moudrost, milosrdenství a láska. To by mě vedlo ke štěstí, nacházel bych pokoj ve studiu Božích zákonů ve dne i v noci. V nich bych nacházel potravu jako svůj každodenní chléb a mé srdce by bylo vedeno k zachovávání zákonů. Nic na zemi by nebylo dost silné, aby mě od toho odpoutalo.
Ale ve skutečnosti je tomu naopak – vždy, když čtu nebo slyším Boží slovo, a bývá to jen z nutnosti nebo všeobecné lásky k vědomostem, přistupuji k němu bez napjaté pozornosti a zdá se mi nudné a nezajímavé. Obvykle skončím se čtením bez jakéhokoli zisku a jsem velmi náchylný přejít na světské čtení, které mě více těší a ve kterém nacházím nové a zajímavé náměty.
4. Jsem plný pýchy a smyslové sebelásky
Potvrzují to všechny mé skutky. Když v sobě vidím něco dobrého, chci to zveřejnit nebo se s tím před jinými lidmi pochlubit, nebo sám sebe obdivovat. I když vystavuji na obdiv vnější pokoru, připisuji ji své vlastní síle a považuji se za lepšího než ti druzí, nebo alespoň za ne horšího. Když v sobě poznám chybu, snažím se ji omluvit; zakrývám ji slovy „
jsem prostě takový“ nebo „
nemohu za to“. Zlobím se na lidi, kteří jsem mnou nejednají s úctou a považuji je za neschopné ocenit hodnotu člověka. Chlubím se svými dary a považuji neúspěchy v jakékoli činnosti za osobní urážku. Reptám a těší mě neštěstí mých nepřátel. Když usiluji o něco dobrého, dělám tak proto, abych dosáhl chvály nebo pro duchovní požitkářství či světskou útěchu. V krátkosti, neustále ze sebe dělám idol a soustavně mu sloužím, přičemž ve všem hledám smyslovou radost a potravu pro své smyslné vášně a chtivost.
Když se nad tím vším zamýšlím, vidím, že jsem pyšný, nevěrný, nevěřící, bez lásky k Bohu a přechovávám nenávist ke svému bližnímu. Může být něco hříšnějšího? Duchové temna jsou na tom lépe než já. Přestože nemilují Boha, nenávidí člověka a žijí v pýše, přece alespoň věří a chvějí se před Bohem. Ale já?! Může být horší odsouzení než to, které mě čeká? Což bude vynesen přísnější výrok o trestu než ten nad nevšímavým a nerozumným, promarněným životem, který poznávám sám v sobě?
Při čtení zpovědního zrcadla, které jsem dostal od kněze, jsem se zděsil a pomyslel si: "
Nebesa! Jaké hrozné hříchy jsou ve mně ukryté a dosud jsem si toho nevšiml!" Touha po očištění mě vedla k tomu, abych prosil tohoto velkého duchovního otce, aby mě naučil poznat příčiny všeho toho zla a způsob, jak ho vyléčit. A on mě začal poučovat:
"
Podívejte se, bráško, příčinou nemilování Boha je nedostatek víry, nedostatek víry je způsoben nedostatečným přesvědčením a příčinou toho je zanedbání hledání svatého a pravdivého poznání. Je to lhostejnost vůči světlu Ducha.
Jednoduše, když nevěříte, nemůžete milovat; když nejste přesvědčený, nemůžete věřit, a abyste získal přesvědčení, musíte dosáhnout plné a přesné znalosti toho, o co se jedná.
Meditací, studiem Božího slova a všímáním svých zkušeností musíte ve své duši vzbudit žízeň a touhu - nebo, jak to někteří nazývají - "zázrak", který přináší neuspokojitelnou touhu poznat věci lépe a plněji, vniknout hlouběji do jejich podstaty.
„Jeden duchovní autor o tom říká toto: „
Láska většinou roste pomocí poznání a čím větší je hloubka a rozsah poznání, o to více bude lásky, tím snadněji změkne srdce a otevře se pro Boží lásku. Je třeba se usilovně dívat na plnost a krásu Boží podstaty a bezmeznou lásku Boha k člověku.”
Nyní vidím, že
důvodem těchto hříchů, o kterých jste četli, je lenost v přemýšlení o duchovních věcech, která tlumí potřebu takových myšlenek.
Jestli chcete vědět, jak překonat zlo, usilujte všemi prostředky, které znáte, o duchovní osvícení a dosahujte ho usilovným studiem Božího slova a svatých otců, pomocí rozjímání a duchovních rad a rozhovorem s lidmi, kteří jsou moudří v Kristu.
Ach, drahý bratře,
kolik neštěstí nás potkává jenom proto, že jsme líní hledat Světlo pro naši duši prostřednictvím slova pravdy.
Nestudujeme Boží zákony ve dne a v noci, nemodlíme se důkladně a neustále. A proto je náš vnitřní člověk hladový, studený a vysílený, takže už nemá sílu uskutečnit odvážný krok vpřed na cestě spravedlnosti a spásy!
Rozhodněme se, milovaný, použít tyto metody a co nejčastěji naplňovat svou mysl myšlenkami o nebeských věcech; tehdy láska, která je do našich srdcí vlévána shora, vyšlehne v nás jako plamen. Udělejme tak spolu a modleme se čím častěji, protože
modlitba je hlavním a nejmocnějším prostředkem naší obnovy a našeho dobra. Modleme se slovy, která nás učí svatá Církev:
Ó Bože, dej, abych tě miloval tak, jak jsem kdysi miloval hřích.”
Všechno jsem si pozorně vyslechl. S hlubokým dojetím jsem požádal tohoto svatého otce, aby vyslechl mou zpověď a vysloužil mi svaté svátosti. Druhý den ráno, po přijetí svátosti eucharistie, jsem se s požehnanou posilou chtěl vrátit do Kyjeva, ale dobrý otec, který odešel na dva dny do lávry, mě na tu dobu nechal ve své poustevně, přímo ve své cele, takže jsem se v jejím tichu mohl bez překážek oddat modlitbě. Skutečně, strávil jsem tady dva dny jako v nebi. Díky modlitbě svého starce jsem se i přes veškerou svou nehodnost radoval z dokonalého pokoje. Modlitba protékala mým srdcem tak snadno a šťastně, že jsem během té doby zapomněl na všechno, i na sebe; v mé mysli byl pouze Ježíš Kristus. Nakonec se kněz vrátil. Požádal jsem ho o radu, kam bych měl teď putovat. Dal mi své požehnání se slovy: „
Jdi do Počajeva, pokloň se zázračným otiskům nohou naší nejčistší Boží Matky a ona povede tvé kroky na cestu pokoje“.
Zdroj: Zdroj: www.grkat.nfo.sk/Texty/putnik.html
Převzato z
https://slovenskydohovorzarodinu.sk/,
článek z 2. 5. 2025 naleznete
zde.
