Zamyšlení nad čtvrtou nedělí velikonoční, neděli Dobrého pastýře - cyklus C
Ježíš řekl: „Moje ovce slyší můj hlas; já je znám a ony jdou za mnou. Já jim dávám věčný život. Nezahynou navěky a nikdo mi je nevyrve z rukou. Můj otec, který mi je dal, je větší než všichni a z Otcových rukou je nemůže vyrvat nikdo. Já a Otec jedno jsme.“ (Jan 10,27-30)
Evangelium dnešní neděle nám vypráví o Dobrém pastýři, který jde před ovcemi, a ony ho následují. Tím Dobrým pastýřem je sám Ježíš.
Dnešní neděle je dnem modliteb za nová duchovní povolání. Máme zvláště dnes prosit Krista, abychom i v naší zemi, v našich farních rodinách měli dostatek dobrých pastýřů – kněží, kteří by z Kristova pověření šli před „ovcemi“ a ukazovali jim cestu a směr k věčnému „ovčinci“.
Možná si, bratři a sestry, říkáte, že my kněží až příliš často mluvíme o nových kněžských povoláních. Nedivte se! Říká se, že každý správný varhaník si má vychovat aspoň dva nástupce, každý správný kostelník si má vychovat aspoň dva nástupce. Tím spíš to platí o nás kněžích. Věřte, že je velkou kněžskou radostí, když kněz má ve své farnosti bohoslovce, kteří usilují stát se pro lidské duše ztělesněním Dobrého pastýře.
Jistě: Povolání ke kněžství je vždy na prvním místě povolání od Boha. Ale často přichází i skrze člověka. Ovšem bylo by chybou myslet si, že péče o nová kněžská povolání je záležitost pouze pro kněze. Je to záležitost nás všech.
Často přicházejí na biskupství delegace s prosbou: „Dejte nám kněze!“ A co může otec biskup? Často může akorát zatřepat rukou, jako by chtěl vytřepat rukáv, a říci: „Nemám!“ Možná by byla na místě otázka: „A kolik kněží jste dali církvi vy?!“ Jistě je nanejvýš správné, aby biskup poslal kněze především do těch farností, kde mají nová kněžská povolání – do těch farností, které daly církvi kněze.
A tady znovu říkám: Péče o nová kněžská povolání není jen záležitost pro kněze. To je záležitost nás všech. Jestli chceme mít zde kněze, tak si je vychovejte – ve svých rodinách! Kolik je dnes rodin – i dobrých, křesťanských – které touží, aby jejich farnost měla svého kněze, ale přitom nejsou ochotny kněze církvi dát. Jaké je to někdy zděšení – i v dobrých křesťanských rodinách – když přijde kluk a řekne: „Táto, mámo, Bůh mě volá!“ A zde bych se chtěl zeptat: Milí rodiče, prarodiče, dokážete si představit, že třeba právě ten váš kluk, řečeno slovy jedné písně, kterou mladí tak rádi zpívají, přirazí loďku svého života k břehu a začne nový lov s Kristem? Ale pojďme dál: Nejen si to představit, ale toužíte po tom? Nežijete s představou: Kněz ano, ale z mé rodiny ne? Dokážete se modlit za to, aby právě vaši rodinu Bůh vyznamenal a vybral si z ní svého kněze?
Kéž bychom si uvědomili, že kněžské povolání je velkým požehnáním nejen pro kněze samotného, ale pro celou jeho rodinu. K tomu pro ilustraci jeden příklad z naší současnosti – příklad o tom, jak velkorysý může být k lidské velkorysosti Bůh:
Babička. Měla jedinou dceru, jediného vnuka. A chalupu. Dcera s manželem v chalupě hospodařili a dalo se předpokládat, že v tom bude pokračovat i vnuk. A vnuk se rozhodl jít do semináře. Babičce tehdy patřilo ještě půl chalupy a zahrada. Dobře víte, jak staří lidé někdy lpí na dědictví otců. Babička mohla klidně říct: „Ty to nechceš? Ty to jednou prodáš? Ty necháš zaniknout náš rod?“ Neřekla to. Naopak byla tím rozhodnutím mile dojata. A tehdy, kdy vlastně i ona svým způsobem dávala vnukovi své ANO ke kněžskému povolání, netušila ještě, jak jí to Bůh vrátí:
Netušila, že naposledy, kdy jí ještě bude možné dostat se do kostela – to bude právě v den jeho primice. Na jeho primici byla v kostele naposled, pak už to nebylo možné. A už vůbec tehdy netušila, že to bude právě její vnuk, který ji jen několik hodin před smrtí bude naposled udělovat svátost nemocných jako posilu na cestu do věčnosti. Ano: Lidskou velkorysost umí Bůh odměnit velkorysostí svou.
A já především vám, rodičům, tu velkorysost moc přeji: Nejen abyste dokázali přijmout případné rozhodnutí svého syna, ale přeji vám, abyste své děti k duchovnímu povolání dokázali také povzbudit a nadchnout.
A těm z vás, které Bůh volá, přeji odvážné srdce. Přeji, abyste mu dokázalo odpovědět. Neříkejme, že nová kněžská povolání nejsou. Ona jsou. Pán Bůh volá v každé době. Ale ne každý, kdo je povolaný, na toto povolání kladně odpoví.
(Jsem přesvědčen, že nová kněžská povolání jsou i tady v naší farnosti. Vám všem, kterých se to nějakým způsobem týká, přeji, abyste to nepřehlédli…)
