Zamyšlení nad evangeliem třetí neděle velikonoční - cyklus C
Ježíš se znovu zjevil svým učedníkům, a to u Tiberiadského moře. Zjevil se takto: Byli pohromadě Šimon Petr, Tomáš zvaný Blíženec, Natanael z galilejské Kány, synové Zebedeovi a ještě jiní dva z jeho učedníků. Šimon Petr jim řekl: „Půjdu lovit ryby.“ Odpověděli mu: „I my půjdeme s tebou.“ Vyšli tedy a vstoupili na loď, ale tu noc nic nechytili. Když už nastávalo ráno, stál Ježíš na břehu, ale učedníci nevěděli, že jeto on. Ježíš se jich zeptal: „Dítky, nemáte něco k jídlu?“ Odpověděli mu: „Nemáme.“ On jim řekl: „Hoďte síť na pravou stranu lodi, a najdete.“ Hodili i tedy, a nemohli ji už ani utáhnout pro množství ryb. Tu onen učedník, kterého Ježíš miloval, řekl Petrovi: „Pán je to!“ Jakmile Šimon Petr uslyšel, že je to Pán, přehodil přes sebe svrchní šat – byl totiž oblečen jen nalehko – a skočil do moře. Ostatní učedníci dojeli s lodí – nebyli od země daleko, jen tak asi dvě stě loket -, a táhli síť s rybami. Když vystoupili na zem, viděli tam žhavé uhlí a na něm položenou rybu a vedle chléb. Ježíš jim řekl: „Přineste několik ryb, které jste právě chytili.“ Šimon Petr vystoupil a táhl na zem síť plnou velkých ryb, bylo jich stotřiapadesát. A přesto, že jich bylo tolik, síť se neprotrhla. Ježíš je vyzval: „Pojďte snídat!“ Nikdo z učedníku se ho neodvážil zeptat: „Kdo jsi?“ Věděli, že je to Pán. Ježíš přistoupil, vzal chléb a dal jim, stejně i rybu. To bylo už potřetí, co se Ježíš zjevil učedníkům po svém zmrtvýchvstání.
Když posnídali, zeptal se Ježíš Šimona Petra: „Šimone, synu Janův, miluješ mě více než tito?“ Odpověděl mu: „Ano, Pane, ty víš, že tě miluji.“ Ježíš mu řekl: „Pas mé beránky.“ Podruhé se ho zeptal: „Šimone, synu Janův, miluješ mě?“ Odpověděl mu: „Ano, Pane, ty víš, že tě miluji.“ Ježíš mu řekl: „Pas moje ovce.“ Zeptal se ho potřetí: „Šimone, synu Janův, miluješ mě?“ Petr se zarmoutil, že se ho potřetí zeptal: „Miluješ mě?“, a odpověděl mu: „Pane, ty víš všechno – ty víš, že tě miluji.“ Ježíš mu řekl: „Pas moje ovce. Amen, amen, pravím tobě: Dokud jsi byl mladší, sám ses přepásával a chodils, kam jsi chtěl. Ale až zestárneš, vztáhneš ruce, a jiný tě přepásá a povede, kam nechceš.“ To řekl, aby naznačil, jakou smrtí oslaví Boha. A po těch slovech ho vyzval: „Následuj mě!“ (Jan 21,1-19)
Jaké bylo pokračování po Ježíšově smrti a vzkříšení? Běh dějin nebyl bez kazů.
Učedníci museli zažít, že Ježíš, do něhož vložili naději, zřejmě na kříži ztroskotal. Smrt a zmrtvýchvstání, oba pojmy, které my křesťané používáme jedním dechem nebyly ve zkušenosti učedníků ještě nerozlučné. Vidět, opatrně se dotknout, věřit, ale přece nerozumět, to jsou hnutí mysli učedníků v čase po Ježíšově smrti. To jsou témata, která jsem už slyšeli v minulých nedělích.
ZPĚT DO VLASTI
První věty dnešního evangelia zní jako ze dřívějších dnů. Zase v jejich staré vlasti, Galileji, pokračují učedníci ve své staré činnosti: loví ryby – jakoby se společná zkušenost s Ježíšem vytratila z jejich paměti. Nepoznávají Ježíše, když ráno stojí na břehu. Možná jsou zaujati svým zklamáním a vystřízlivěním. Vždyť se celou noc zbytečně namáhali a nic nechytili.
Vystřízlivění – zklamání – zbytečná námaha: To jsou převažující nálady v srdcích učedníků. Celou noc se plahočili – tři roky se unavovali -, a teď byla celá námaha zbytečná. Stáli tu s prázdnýma rukama.
ZMĚNA POHLEDU:
KDYŽ TO NEJDE TAKTO, PŮJDE TO JINAK!
Ježíš má ale hlad. Prosí učedníky o něco k jídlu, ale oni mu nemohou nic dát. Z čeho také, sami by potřebovali. Pak jim dá radu, aby rozhodili sítě na druhé straně člunu. Neuvěřitelně naivní návrh. Přece každý rybář ví, že když na levé straně člunu nejsou ryby, nebudou ani na pravé. Ale přeci poslechnou učedníci Ježíšův návrh. Co je k tomu přimělo? Snad zvědavost, nad naděje, možná postoj: Teď už je všechno jedno. Často je velkou pomocí, změnit úhel pohledu, změnit stranu, prolomit strnulost.
A neočekávané se stalo: Síť, tak plná, že ji nemohli vytáhnout. Bohatství stvoření, celou plnot života táhli za sebou. Teď vstupuje život do skupiny. Zdá se, jako by tyto unavené postavy opravdu oživly. Jeden alespoň vidí, kdo je u nich a poznává:
Ježíš. Je to učedník, kterého Ježíš má rád. Pravděpodobně se takové poznání dá dosáhnout jenom láskou –kvalitou srdce.
Ale Petr potřebuje jemný pokyn, aby se odvážil skoku do vody a šel naproti Ježíšovi.
ŽÁR ROZŽHAVENÉHO UHLÍ
Na břehu očekává učedníky posílení: u ohně chléb a ryby. Už se to připravuje. A také si mohou učedníci o lovu povyprávět. Ve vzájemném sdílení se tvoří nová kvalita společenství: zahřívá se ohněm, přeskakuje jiskra.
Po zbytečné práci a námaze v noci jsou pozváni, aby svoji námahu probrali v novém světle: Ne v temnotě noci, teprve za svítání nastupujícího dne je místo nových životních možností: v dávání a braní, v přijímání a darování se jim otevírá plnost v novém světle. Vzpomínka v nich zase dostává prostor, žije v nich.
Po vzkříšení je jídlo společným místem, kde sedá zakusit Ježíšova blízkost a láska k jeho přátelům. Místo u ohně, to je to místo, kde žár lásky učedníci znovu pocítili.
Všechno je přitom zkušenost na hranici: na hranici noci a dnem, za hranici mezi vodou a zemí, na hranici mezi marností a plností, v potkání s Ježíšem, který je tak často přítomný ve svém životě jako „chodec po hranici“ na cestě mezi světy.
Kde lidé mezi sebou komunikují v otevřenosti o tom, co hýbe jejich srdci, kde si vyprávějí o tom, jaké nedorozumění, zklamání, ztráta odvahy je ochromuje, tam se také otevře pohled na druhou, pravou stranu člunu, kde je čeká plnost a nadbytek.
V takovém společenství může žár lásky znovu vzplanout. Tenkrát i dnes.
