V závěrečném díle tohoto článku rekapituluje Karol Dučák počátky zla, které vniklo do dějin. Od té doby probíhá duchovní boj, ve kterém satan nemůže uspět, protože je pouhým stvořením, které se vzepřelo svému tvůrci. I tak se ve své zuřivosti snaží svést co nejvíce Božích dětí na scestí a připravit jim tak stejný úděl, který si svou rebelií způsobil.
Jak a proč proniklo zlo do světa? 1. díl
Jak a proč proniklo zlo do světa? 2. díl
Počátek dějin zla
Vzpourou nehodných andělů proti Bohu se začaly psát tisíciletí trvající dějiny koexistence dobra i zla, a zároveň dějiny zápasu dobra se zlem. Zatímco dříve existovalo jen dobro a zlo neexistovalo, nyní vznikly dva světy, svět dobra a svět zla, mezi nimiž se rozpoutal neúnavný, krutý boj. Tento zápas sil dobra a zla bude trvat po celou dobu existence lidstva a ukončí jej až konec světa. Tehdy dobro definitivně porazí zlo a svět zla bude navěky hermeticky uzavřen v pekle.
Nic tak nepoznamenalo dějiny vesmíru jako vzpoura dříve nejvznešenějšího archanděla proti Bohu a jeho porážka. Veškeré zlo, které kdy povstalo, má své kořeny v této zkázonosné události. Vládce pekla se stal nejnešťastnějším tvorem, zrozeným z vůle Nebeského Otce a navěky jím zůstane. On, který byl kdysi bytostí nevýslovné krásy, nositelem světla, se najednou stal tou nejodpornější kreaturou, ošklivým drakem. Žádná jiná bytost kromě Božího Syna a Jeho Matky nedostala tolik darů a milostí Stvořitele jako on. Mohl být na věčné věky blažený v bezprostřední blízkosti Nejvyššího. Mohl být nejvlivnějším archandělem Božího království. Ale právě on, který dostal tak mnoho, si neuměl vážit těchto nesmírných Božích darů. Pýcha a zloba mu zatemnily rozum a on zatoužil přivlastnit si víc, než mu patřilo. Začal se míchat Všemohoucímu do jeho stvořitelského díla. No nejen to. Zahořel smrtelnou nenávistí vůči celému lidstvu. Vyhrožoval Stvořiteli, že zničí celé lidské pokolení. Neváhal dokonce ohrožovat život Bohočlověka a Jeho Matky, kterou prohlásil za svou nejhorší nepřítelkyni. Způsobil rozkol mezi anděly a vnesl do nebe nebezpečnou rebelii.
Takové ohrožení svého stvořitelského plánu nemohl Stvořitel tolerovat, a proto byl Lucifer svržen ze svého úchvatného piedestalu na dno pekelné propasti. On, bývalý nositel světla, se najednou stal nositelem temna, černým satanem. Prokletým až na věky věků!
Prožívá a navěky bude prožívat nejhroznější trápení ze všech Božích stvoření. Paradoxně, přestože se vzbouřil proti Stvořiteli a zahořel k němu smrtelnou nenávistí, existence bez Boží lásky je i pro něj tak bezútěšná, že mu způsobuje nekonečná muka. Při vší své nenávisti vůči Bohu mu způsobuje bezmeznou bolest poznání, že už nikdy nezakusí tu nesmírnou, nekonečně hřejivou a oblažující Boží lásku. Navěky ho od Stvořitele oddělila nepřekonatelná propast, takže už k němu nedolehne ani ten nejnepatrnější paprsek nebeské blaženosti. Věčné odloučení od Boha je nekonečně bezútěšné i pro takového nepřítele Všemohoucího, jakým je Otec zla. Ani plameny pekelného ohně, ani všechny porážky a neúspěchy mu nezpůsobují tak nesnesitelné soužení, jako věčná ztráta lásky Stvořitele. Té bezmezné lásky, které mohl mít do sytosti.
V této bezmezné beznaději se utěšuje konstatováním, že je pánem pekla a ostatní démoni jsou v jeho otroctví. Ukájí se pochybnou hrdostí na to, že se nepodřídil Bohu a že v něm nezvítězila Boží dobrota. Je to však zvrácená satisfakce, protože ho nesmírně bolestivě zraňuje.
Mnohokrát po svém svržení do pekel Otec zla zatoužil po definitivním ukončení své existence, ale nebylo to možné. Byl by ochoten zřeknout se všeho, pokud by měl možnost přestat existovat, jenže je to nemožné. Stvoření jakékoli bytosti je definitivním a neodvolatelným Božím aktem a takto stvořená bytost musí existovat neodvolatelně a navěky. Proto Otec zla bezmezně touží po zániku božské přirozenosti Boha, ba po úplném zániku Boha. Ale toto se nikdy nestane a vládce pekla to moc dobře ví. Ale nevzdává se. On už nemá co ztratit a až do konce světa bude pokračovat ve svém odboji proti Bohu.
Okamžitě po svém svržení svolal Otec zla v pekle poradu, které se zúčastnili všichni jeho služebníci. Porada trvala od rána druhého dne až do rána čtvrtého dne geneze. Vládce pekla a jeho kumpáni nesmírně toužili pomstít se Bohu za trest, kterým je postihl. Usnesli se na tom, že nejúčinnější pomstou bude všemožná snaha zabránit účinkům bezmezné lásky Boha k lidem a postavit hráz mezi Stvořitelem a lidmi, ba dokonce poštvat lidi proti Stvořiteli a zasít do jejich srdcí zlo a nenávist vůči Všemohoucímu.
Bylo to v době, kdy ještě člověk ani nebyl stvořen, ale vládce pekel už na této poradě vyhlásil nesmiřitelný boj lidskému pokolení. Celé peklo závidělo lidem to štěstí být na výsluní Boží přízně. Účastníci pekelné porady si umínili, že budou lidi obelhávat, vyvolávat mezi nimi rozbroje, šířit mezi nimi nepravdy, strojit jim pasti, přemlouvat je ke zlu, ba jim i vyhrožovat, aby dosáhli toho, že se lidé postaví proti Bohu a budou se protivit jeho vůli.
Nelze slovy dostatečně vyjádřit zuřivost a zlobu, která šlehala z této první pekelné porady. Zde se zrodily všechny zvrácenosti světa, které se později rozmnožily mezi lidmi jako houby po dešti. Takto skončila první porada v pekle, po které následovalo nesmírné množství dalších porad až do našich dnů a budou pokračovat až do konce světa. Cílem všech těchto porad bylo, je a bude stanovení co nejúčinnější strategie zápasu pekla proti silám dobra v měnících se historických podmínkách lidské společnosti.
Po skončení první porady se Otec zla obrátil na Stvořitele se žádostí o rozhovor. Jakkoli nesmírnou nenávist a zlobu pociťoval Otec zla vůči Bohu, jakkoli toužil sabotovat jeho záměry a sám se prohlásit za vládce nebe i země, dokázal se pokořit a obrátit se na Pána nebes a země jako prosebník. Věděl, že bez povolení Všemohoucího nesmí udělat vůbec nic. Může vykonat pouze to, co mu dovolí Bůh, který využívá jeho zloby k tomu, aby zkoušel lidi a dával jim tak příležitost k sebeočišťování a k duchovnímu růstu. Otec zla tedy neměl jinou možnost, než se pokořit a prosit. Hospodin, sledujíc vlastní ušlechtilé cíle, souhlasil, že svého nejúhlavnějšího nepřítele vyslechne.
Otec zla šanci využil a požádal Všemohoucího o povolení, aby směl pokoušet nejen obyčejné lidi, ale i vtělené Slovo a Jeho Matku. Všemohoucí mu na jeho žádost odpověděl, že sice nemá právo cokoli žádat, ale přesto mu dovolí pokoušet Krista, aby se tak Ježíš stal vzorem a inspirací pro všechny ostatní lidi. Nejvyšší mu také dovolil pokoušet i Ježíšovu Matku, ale tak, že se jí nesmí dotknout. Zároveň však prosebníkovi vysvětlil, že jeho úsilí je předem odsouzeno k neúspěchu, protože vtělené Slovo, i když bude pravým člověkem, bude zároveň Bohem, nejvyšším a všemohoucím Pánem, zatímco on, Otec zla, bude pouze jeho stvořením.
I když se peklu podaří svést mnohé lidi k hříchu, Kristus zůstane svatý a spravedlivý, takže bude imunní vůči hříchu. A Panna Maria, i když bude pravou lidskou dcerou, bude pod protektorátem Nejvyššího, takže bude zcela patřit Bohu a nikdo nebude mít na ní podíl.
Otce zla výsledek rozhovoru s Nejvyšším mimořádně potěšil. Více ani očekávat nemohl. Už se nemohl dočkat, až zahájí svou destrukční činnost. Příležitost se naskytla brzy, když Hospodin stvořil první lidi, Adama a Evu. Jako první byl stvořený muž, Adam. Stvoření Adama jako prvního člověka na zemi mělo svou přesnou logiku v precizním projektu geneze, ve kterém Stvořitel nejprve rozhodl o tom, že druhá božská osoba přijme tělo a teprve poté stanovil, že toto Tělo přivede na svět Nejsvětější Panna. I andělům Bůh nejprve oznámil příchod Bohočlověka, dokonalého druhého Adama, na svět, a teprve potom jim oznámil, že tohoto Bohočlověka porodí Žena, druhá Eva, toto nejdokonalejší ženské stvoření všech věků.
Adam byl stvořen jako třiatřicetiletý muž, tedy ve věku, v němž později druhý Adam, Ježíš Kristus, podstoupil potupnou smrt na kříži za hříchy světa. První Adam ve věku třiatřiceti let uvrhl svět do smrti hříchu, druhý Adam ve stejném věku usmrtil hřích.
Přestože se Přesvatá Panna a její Syn, Ježíš, narodili na tomto světě několik tisíciletí po stvoření prvních rodičů, v Božím plánu byli vyformováni dávno před nimi, již před genezí světa. První lidé se vzhledem velmi podobali svým předobrazům: Ježíši, tedy druhému Adamovi a Panně Marii, tedy druhé Evě. Praotec Adam se podobal Ježíši vnějším vzhledem a měl podobnou i duši. Bůh při jeho stvoření vytvořil kopii těla Ježíše, tedy druhého Adama, v takovém stavu, v jakém ho představil andělům první den geneze. I první žena, Eva, měla svůj ušlechtilý předobraz. Velmi se podobala na druhou Evu, Pannu Marii. Originál jejího těla představil Hospodin andělům již před stvořením světa, když jim ukázal úchvatný obraz Panny Marie, popsaný později apoštolem Janem v Apokalypse. Proto se Bůh na první lidi díval s velkou zálibou a blahosklonností.
Bůh mohl zařídit, aby byli všichni lidé automaticky spaseni. Pokud by měl Hospodin Bůh záměr za každou cenu spasit všechny lidi, mohl to zařídit velmi jednoduše. Vůbec nemusel do rajské zahrady umístit strom poznání dobra a zla a tím vystavit naše prarodiče těžkému pokušení. Bůh nemusel dát člověku vzácný dar svobodné vůle, ale mohl ho donutit, aby ho bezmezně poslouchal a tak dosáhl věčnou spásu i proti své vůli. Mohl taky zabránit Zlému, aby lidi pokoušel a tím by všichni lidé šli do nebe a nikdo by nebyl zatracen. Jenomže v tom případě by Bůh učinil člověka otrokem bez svobodné vůle. Jenže toto Všemohoucí nechtěl. Hospodin chtěl naše prarodiče vyzkoušet, protože věčná blaženost je příliš velký a vzácný dar na to, aby ho lidé dostávali automaticky, bez vlastního projevu svobodné vůle. Stvořitel respektoval svobodnou vůli, kterou našim prarodičům dal, a nevnutil člověku spásu, ale chtěl, aby se člověk sám, svou svobodnou vůlí, rozhodl pro spásu.
Když Hospodin stvořil Adamovi novou společnici, náš praotec se jí nesmírně potěšil a velebil za to Boha. První lidé byli šťastní a dokonalí. Byli nazí, ale nestyděli se, protože byli nevinní a jejich nevinnost nemohlo nic pohoršit. Neznali zlo, nemoci ani bolest, protože neznali hřích, který je původcem všech bolestí, nemocí a zla ve světě. Bůh jim dal možnost okusit slasti věčné blaženosti. Stvořil je pro lásku, ale podrobil-li zkoušce anděly, bylo by nespravedlivé, kdyby nepodrobil zkoušce i lidi. Proto Stvořitel vystavil první lidi pokušení a umístil doprostřed ráje strom poznání dobra a zla. Ještě před stvořením Evy řekl Hospodin Adamovi: „
Ze všech stromů v zahradě smíš jíst, ale ze stromu poznání dobra a zla jíst nesmíš, neboť když bys z něho jedl, musíš zemřít!“ (Gn 2, 16-17)
Tento příkaz platil pochopitelně i pro Evu, kterou Adam poučil o příkazu Boha. Pokud by byli první rodiče poslechli Boží příkaz, nikdy by nepoznali zlo a zůstali by dokonalí.
V plánu Stvořitele nikdy nebyla jen jedna, jediná alternativa vývoje lidské společnosti. Všemohoucí Bůh nikdy není odkázán jen na jedinou alternativu. Je přece Všemohoucí a vždy má různé možnosti k dosažení svých cílů.
Vševědoucí Bůh sice předvídal pád do hříchu Adama a Evy, a po nich všech ostatních lidí, s výjimkou vtěleného Slova a jeho Matky, ale preferoval jiný plán.
Pokud by Adam a Eva nebyli zhřešili, Všemohoucí měl připraven ideální plán nepřetržitého rajského života. Hospodin přece nestvořil lidské bytosti proto, aby končily ve věčném zatracení. Stvořil je pro věčnou blaženost v nebi. Toto byl Jeho původní záměr i jeho největší touha.
Pokud by byli Adam a Eva poslechli Boží příkaz a odolali pokušení v rajské zahradě, splnila by se největší touha Hospodinova, a do světa by nikdy nevstoupilo zlo. Na zemi by navěky panovalo pouze dobro a vtělené Slovo by bylo sestoupilo z nebes v takové podobě, jaká odpovídala stavu nevinného člověka. Podstata lidí by byla taková, jako je nyní, ale byla by bez zhoubných vášní, nedokonalostí a byla by nesmrtelná. Člověk by se podobal Ježíši a Ježíš by žil mezi lidmi, kterým by byla zjevena veškerá skrytá svatost a všechna tajemství.
Lidé by Ježíše často viděli ve slávě tak, jak ho viděli apoštolové Petr, Jakub a Jan na hoře proměnění, když byl Ježíš před očima apoštolů proměněn, jeho oděv zářivě zbělel a z oblaku zazněl hlas Boha Otce: „
To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení; toho poslouchejte!“ (Mt 17, 5)
Všichni lidé by směřovali k nebi a často by Krista viděli oslaveného. Mohly by se k němu bez potíže přibližovat a komunikovat s ním, protože by je od něho neodděloval hřích. Na světě by nebyly nemoci a bolest, i matky by rodily bez bolesti tak, jak porodila Nejsvětější Panna Jednorozeného Božího Syna. Člověk by byl dokonalý tvor. Boží Syn by v takovém případě nemusel umřít na kříži za hříchy světa, protože žádné hříchy by nebyly. Nemusel by založit Katolickou církev, protože všichni lidé by automaticky měli zaručenou spásu. Všechno záviselo od toho, jak obstojí naší prarodiče ve zkoušce, kterou pro ně Bůh připravil.
Nástrojem v rukou Všemohoucího, který měl vyzkoušet první lidi, se stal Otec zla. U prvních lidí totiž nemohlo přijít pokušení zevnitř. Byli bez hříchu a neměli nezřízené náruživosti, které by museli přemáhat rozumem a vůlí. Proto museli být vystaveni pokušení zvenčí.
Otec zla však měl mylné představy. Bůh mu totiž neodhaloval všechny detaily o svých záměrech a plánech, pouze ty, které on sám uznal za vhodné. Pekelný ničitel takto jen paběrkoval, po kouscích sbíral drobky pravdy, které se dostaly k němu, takže nikdy si nedokázal vytvořit komplexní obraz o bytostech, které pronásledoval. Často útočil naslepo, zmatkoval, v zuřivosti kupil chybu na chybu a až dodatečně poznával své omyly. To velmi týralo jeho pýchu a aroganci.
I v případě prvních lidí v ráji neměl Otec zla správné informace. Všemohoucí před ním skryl akt stvoření prvních lidí, takže Vládce pekla nevěděl, že nejprve byl stvořen Adam a teprve potom Eva. Vládce pekla při vší své záludnosti a mazanosti podlehl omylu. Myslel si, že první žena, pramatka všech lidí, je tou Bohem přislíbenou Matkou Božího Syna, která mu má pošlapat hlavu a završit jeho zkázu. V Adamovi Otec zla viděl Božího Syna, jehož příchod na svět Bůh oznámil andělům. Otec zla mylně považoval Adama a Evu za Ježíše Krista a Pannu Marii. Až dodatečně poznal svůj omyl.
Když Otec zla viděl dokonalou krásu duší i těl prvních lidí, když viděl otcovskou lásku Boha ke svým stvořením, které ustanovil za pány všeho tvorstva a přislíbil jim naději na věčnou spásu, zatracenec zahořel k Adamovi a Evě nekonečnou nenávistí a zuřivostí. Pokud by byl mohl, vrhl by se na ně a okamžitě by je připravil o život. Jenže Boží prozřetelnost chránila první lidi, proto se Otec zla musel uchýlit k zákeřnosti a lsti. Nejprve nepozorovaně obcházel rajskou zahradu jako zuřivý lev a poslouchal rozhovory prvních lidí s Bohem i jejich vzájemné rozhovory. Když slyšel Boží příkaz o stromu poznání dobra a zla uprostřed rajské zahrady, pochopil, že toto je jeho šance. Připravil prvním lidem rafinovanou past. Vzal na sebe podobu hada a vnikl do rajské zahrady, aby svedl první lidi k hříchu.
Jako oběť si vyhlédl ženu, protože Adama mylně považoval za Božího Syna, který je nejen člověk, ale i Bůh, takže Otec zla ve svém omylu pokládal Adama za příliš silného protivníka. Raději se zaměřil na podle něj zranitelnějšího protivníka, na ženu po boku Adama. I když omylem považoval Evu za Matku Božího Syna, přece jen věděl, že Matka Bohočlověka nemá božskou podstatu a je tedy níže postavena než Boží Syn.
Všemohoucí věděl o mylných představách Otce zla, ale záměrně ho ponechal v omylu. Bůh dovolil svému úhlavnímu nepříteli jen tolik svobody a poznání pravdy, nakolik to vyhovovalo jeho záměrům. Vládce pekla byl jako zuřivý pes na řetězu Boha a mohl být aktivní jen natolik, nakolik mu Všemohoucí povolil řetěz, na kterém ho držel.
Vládce pekla tedy omylem považoval Evu za Pannu Marii a právě proto vůči této ženě pociťoval větší zlost než vůči muži, který s ní přebýval v ráji. Neustále mu totiž v uších zněla Hospodinova hrozba, že právě tato Žena mu rozšlápne hlavu. Při svém útoku se snažil využít ve svůj prospěch přirozené ženské danosti – všetečnost, důvěřivost, křehkost, zranitelnost. Ukázalo se, že alespoň v tomto se nemýlil.
Vládce pekla netušíce, že jde po falešné stopě, vystihl vhodný okamžik, aby oslovil Evu. Aby nevzbudil podezření, tvářil se jako dobrodinec, který chce prvním lidem pomoci otevřít oči poznání. Přesvědčil Evu, že porušení Božího zákazu jíst ze stromu poznání
jim nezpůsobí smrt, ale že budou „
jako Bůh poznávat dobro i zlo.“ (Gn 3, 5)
Zrod dějin zla v lidské společnosti
Eva ve své nerozvážnosti podlehla naléhání záludného nepřítele lidského rodu a stala se žádostivá.
Zatoužila být jako Bůh. Nedostatek pokory a poslušnosti i touha po samostatnosti ji vtáhli do pasti Otce zla. Ochutnala ze zakázaného ovoce a to byl hřích, který ji oloupil o nevinnost.
Nejenže sama ochutnala zakázané ovoce, ale navedla k tomu i svého muže. Tím se její hřích zvětšil, protože takhle připravila o nevinnost i Adama.
Neznamená to ovšem, že by Adam byl v tom nevinně. Především on měl zodpovědnost před Bohem za oba.
Adam a Eva ve zkoušce selhali a
v tomto jednom činu, prvním hříchu našich prarodičů, mají svůj původ všechna neštěstí, která postihují lidi na této planetě. Všechno zlo v historii lidstva má svůj původ v hříchu. Kvůli hříchu prvních prarodičů nemohl Všemohoucí realizovat původní plán nepřetržitého rajského života na zemi a tak realizoval druhý plán, s jehož důsledky jsme konfrontováni dodnes.
Ježíš musel přijít na tento svět jako Muž bolesti, aby mohl trpět a vykoupit hříchy lidstva potupnou smrtí na kříži. Musel ustanovit svou Církev, která je dnes totožná s Katolickou církví, aby přiváděl lidi ke spáse. Katolická církev jako Boží dílo je sice dokonalá, ale lidé, kteří tuto Církev tvoří, jsou nedokonalí. Všichni lidé, s výjimkou Bohočlověka Ježíše Krista a jeho Matky, Panny Marie, byli počati s dědičným hříchem, a proto mají sklon ke zlému.
Jenže lidé si nemohou stěžovat na přísnost Boží, neboť on ospravedlňuje své jednání bezmezností svých darů a milosrdenství, které mají tendenci expandovat, neomezeně se šířit. Bůh si zamiloval lidské pokolení již před jeho stvořením a bude ho navždy milovat nekonečnou láskou. Ba miluje lidi nade vše i tehdy, když se začínají od něho odvracet. Stvořil lidi jako zranitelné bytosti, které často hřešily, ale právě takto mohla vyniknout Jeho nekonečná láska. Vždyť nejvíc miluje ten, který nejvíce odpouští. A on byl ochoten bezmezně odpouštět. Chtěl zato jen jediné - lásku. Aby Ho lidé zahrnuli alespoň nepatrným zlomkem té lásky, kterou jim projevuje on. Právě v odpouštění bezmezných provinění zlobivého lidstva se projevuje bezmezná láska Boha. Zkouší lidi, aby jim dal možnost získat si věčnou blaženost, kterou jim nabízí jako odměnu za spravedlivý život. Chce je zahrnout svou nekonečnou láskou, ale učiní tak jen v tom případě, když ho lidé vpustí do svých srdcí.
Každý člověk musí využít těchto úžasných Božích darů a sám se rozhodnout, zda chce věčnou blaženost, nebo věčné utrpení. Stvořitel miluje všechny své děti a chce, aby všichni lidé dosáhli spásy, nejvyššího a jediného pravého dobra, neboť toto je jediný cíl života člověka, pro který Bůh stvořil lidstvo. Nikdy nikoho však nenutil zachránit se pro věčnou blaženost. Pokud se člověk rozhodne pro věčné zatracení, Bůh – jakkoli ho to zarmucuje – jeho rozhodnutí akceptuje.
Bůh je Láska, bezmezná Láska, velmi trpělivá Láska, ale zároveň je i nejvyšší Spravedlnost. Každého odměňuje podle jeho skutků. Každý jeden člověk bude po smrti prozkoumán a zvážen na těch nejpřesnějších vahách, a pokud to bude jen trochu možné, Všemohoucí ho ospravedlní z jeho vin. Vždyť Hospodin udělal víc než dost pro záchranu lidského rodu i přes velmi častou věrolomnost a nespolehlivost člověčenství. Rozhodl se poslat svého Jednorozeného z nejvyššího nebe na zem, aby žil mezi lidmi, zemřel za jejich spásu a zachránil je svou krví. Otevřel nevyčerpatelné zdroje milosti, které nám Kristova církev dodnes nabízí za úsilí o spásu duše během pozemského života. Navíc nám dal ještě Matku Syna a pramen jejího přesvatého života, díky kterému také můžeme dosáhnout dokonalosti.
Během celé existence lidského společenství Bůh konal a dodnes koná četné zázraky, aby ani ti největší skeptici nemohli tvrdit, že se Bůh neprojevuje dostatečně zřetelně v praktickém životě lidí.
Kromě toho Všemohoucí po staletí posílá mystičky a mystiky, kteří svými viděními aktualizují Boží zjevení.
Proto se lidé nemohou vymlouvat, že ztratili dědictví věčného života, když navzdory všem darům nevyužívali Boží milosti a naháněním se za klamavými pozemskými rozkošemi ztratili věčnou spásu. Žnou jen to, co sami rozsévali a jejich podíl bude v hrozných mukách věčného zatracení, odkud není návratu. Čeká je tam druhá, věčná smrt, jako definitivní zpečetění smrti milosti, tedy ztráty milosti, způsobené hříchem. Muka pekla jsou proto spravedlivým trestem pro tyto odbojné duše a nanejvýš oprávněnou satisfakcí pro absolutní a neomylnou spravedlnost Boha. Tím je Boží spravedlnost nad vše povýšena a odškodněna ve stejné míře, v jaké byla urážena a opovrhována hříchem.
Karol Dučák
