Abby Johnsonová, bývalá ředitelka potratové kliniky a její zkušenosti a obrácení.
Potkaly jsme se poblíž Kopfingu, jednoho malebného místa v Horním Rakousku. Abby
Johnsonová, bývalá ředitelka potratové
kliniky v Texasu, byla pozvána, aby vyprávěla o svých zkušenostech s největší potratovou organizací v USA Planned
Parenthood, jakož i o svém obrácení v angažovanou zastánkyni života. Abby mi
začala upřímně a bez příkras vyprávět
o svém životě.
Narodila se v roce 1980 v Texasu. Rodiče, členové malé protestantské farnosti,
chodili každou neděli do kostela. V 8 letech byla Abby pokřtěna. Svoje dětství,
na které má pěkné vzpomínky, strávila
hlavně v Louisianě, kam se rodiče přestěhovali. Byla dobrou žákyní, zapojovala se do školních aktivit a v církevní mládežnické skupině.
„Byla jsem vychována velmi konzervativně,“ řekla. Křesťanské hodnoty, třeba ohledně předmanželského sexu sice
vnitřně přijala, ale bohužel neuskutečnila, jak dnes s lítostí přiznává.
Jako studentka se v roce 2000 až po
uši zamilovala do Marka. Netrvalo dlouho a zjistila, že je těhotná. Pro mladého
muže to nebyl žádný problém, už měl
tříletého syna z jednoho předcházejícího vztahu: Navrhl Abby potrat – a ona
souhlasila! „Odstranění těhotenství“ stojí 500 dolarů. Žádná lítost! Abby byla ráda, když měla proceduru za sebou a že
bude moci za několik dnů zase zpátky na
univerzitu – jako by se vůbec nic nestalo!
Že nosila ve svém těle děťátko s právem
na život, to jí ani nenapadlo, poznamenala s mrazením. Nechala si jenom „ošetřit těhotenství“. Jak mohou slova svést
k tomu, aby sama sebe obelhávala! O odstraněném „problému“ ale nemluvila ani
s přáteli, ani se svojí rodinou.
Při pohledu nazpět se sama vidí jako
lehkovážné, naivní děvče, kterým se dá
lehce manipulovat a lze je snadno ovlivnit. Proto se dala také o rok později rychle přesvědčit jako studentka psychologie
v rámci jedné akce na univerzitě od jedné dobře vypadající a výřečné ženy, která zastupovala služby Planned Parenthood
(PP) pro ženy v krizové situaci, aby s nimi spolupracovala. Zajistit bezpečnost ženy a její právo na dobrou lékařskou péči
(také tak se dá popsat potrat), představuje pro Abby, která má mnoho soucitu
a ochoty pomoci, dobrou věc. PP prý koná také všechno, aby zmenšila počet potratů, jak slyšela.
Tak začala tedy pracovat u jedné z nejznámějších organizací v USA. Nejenom
na Abby působí mnohoslibné jméno
(Planned Parenthood – Plánované rodičovství) jako lákavá perníková chaloupka
na Jeníčka a Mařenku. (To je přirovnání,
které použila předčasně zesnulá odpůrkyně potratů Karin Strucková vzhledem
k německé odnoži PP Pro Familia.) Jeníček a Mařenka ale zavčas zpozorovali osudný omyl.
Ženám chtivým potratu se ale nedařilo tak dobře: úkolem Abby teď bylo dopravit ženy, které šly na potrat, do „perníkové chaloupky“ (PP kliniky). Měla
zabránit, aby klientky neodradili Pro-Life (pro život) aktivisté, kteří stáli před
klinikou a modlili se. Poněkud zmatená
se už tenkrát sama sebe ptala, proč ty ženy, které mají přece samy vykonat toto
rozhodnutí (Pro choice!) má ochraňovat před tím, aby s někým o tomto rozhodnutí mluvily.
„Tenkrát jsem jednoduše nevěděla, že
PP je nejvýznamnější obhájkyní potratů
v USA. Všechno, co jsem slyšela, bylo,
že PP pomáhá ženám z chudých poměrů a stará se o jejich zdraví. Myslela jsem
si, že je to dobrá věc.“
Jasně a bez ohledu na sebe pokračovala: „Já jsem u těch potratů mnoho nepřemýšlela. Bylo to přece legální a zdálo se, jako by ženy měly právo je využít.
My jsme pomáhali ženám právě k tomuto právu. Myslela jsem, že jim prokazujeme něco dobrého. O nenarozených dětech
jsem dlouho nepřemýšlela. Práva žen byla postavena daleko výše než práva dětí.
Neměli jsme si dělat žádné starosti o nemluvňata – ona tak také nikdy nebyla nazývána – tak nám to vždycky říkali. Důležité byly ženy a jejich práva, rozhodnout
o svém životě a životě svých dětí.“ Tento
názor byl v protikladu s jejím předchozím životem a potlačenými pocity viny V Bryanově klinice, pro kterou pracovala, byly potraty prováděny nejprve jenom v sobotu. V ostatních dnech
mohly ženy využívat gynekologickou
poradnu, ošetření a prohlídky. S Markem se chtěla nechat rozvést – vdala se
za něho rok po potratu –, protože věrnost a láska neměly vůbec místo v jeho
slovníku. Ale ještě před rozvodem znovu otěhotněla. Poněvadž její muž neměl
žádný zájem o děti, skončilo také druhé
těhotenství potratem.
Znovu se necítila jako matka, tentokrát druhého dítěte! Dnes vůbec nemůže pochopit, jak to, že si nebyla vůbec
vědoma, že už jedno dítě nosila pod srdcem a že nejenom „možná by ještě jedno mohla dostat“ (jak se často říká!).
Protože se na klinice denně podávaly potratové pilulky RU 486 a ona byla
teprve v osmém týdnu těhotenství, rozhodla se Abby tentokrát pro toto nechirurgické „odstranění těhotenství“, jak
se tomu v této organizaci říkalo. Ten
„úspěch“ spočíval v tom, že po několik
dnů trpěla pekelnými bolestmi, silným
krvácením, křečemi a měla vysokou horečku. Teprve po dvou týdnech se vrátila zpátky na své pracoviště, bez děťátka.
Po rozvodu se teď častěji setkávala
s Dougem Johnsonem, humorným mladým mužem, který chtěl být učitelem
zvláštní školy. S ním si dobře rozuměla a obdivovala na něm především, jak
víra velmi ovlivňovala jeho život a jeho
rozhodnutí. On byl Pro-Life a zapřádal
s ní stále znovu diskuse.
Ale Abby si nedala říci. I když Doug
tvrdil, že není žádný rozhodující rozdíl
mezi embryem starým několik málo dní
a sedmiměsíčním dítětem před porodem, byla pro ni rozhodujícím měřítkem
schopnost života mimo tělo matky. Až do
té doby je prý potrat oprávněný. Chyběl
jí tenkrát rozum a logika, stála si pevně
na svém. Dnes je jisté, že Bůh už tenkrát
s ní mluvil prostřednictvím Douga, ale
nechtěla slyšet jeho hlas. Také skrze pokojně se modlící na druhé straně plotu,
kterým byla klinika oddělena od ulice,
se ji pokoušel Bůh oslovit. Abby reagovala na tyto lidi sice přátelsky, ale viděla v nich jenom lidi, kteří ženám chtějí
upírat jejich právo na lékařskou pomoc.
Brzy stoupala na kariérním žebříčku
nahoru, stala se asistentkou na klinice.
Doug ji požádal o ruku ve stejném měsíci a ona souhlasila.
Po skončení studií psychologie se oba
přestěhovali do Huntsville, kde Abby dále studovala a pracovala v tamějším centru PP. Netrvalo to dlouho a Abby byla
zase těhotná. V rodině zavládla velká radost. Grace přišla na svět a Abby zůstala osm týdnů v mateřské ochranné lhůtě.
Potom si zaměstnali chůvu.
V roce 2007 jí nabídli vedení Bryanovy kliniky. Velká radost! Rodina nebyla
nadšená, protože teď Abby nesla zodpovědnost za všechny potraty. Dnes se cítí
být vinná za 20 000 mrtvých dětí!
Bůh nenechal nic nevyzkoušené, aby
ji přivedl k pravdě, jak později poznala.
Tu přišel den, kdy jedna mladá jeptiška
vedla k autu po potratu matku, která byla úplně zdrcená – a začala plakat. Abby
poznala její opravdovou bolest a začala se
ptát, kolik lidí kvůli té události na klinice
plakalo. Také zoufalství jedné babičky –
pokoušela se marně odvrátit svoji vnučku, aby šla na kliniku – to jí rovněž otřáslo. Dojatá byla také kampaní „40 dnů pro
život“. Tehdy se modlili zastánci života ve
dne v noci před klinikou.
Johnsonovi mezitím vstoupili do
episkopální církve, která se – i když je křesťanská – hlásí Pro Choice, tedy k potratu.
Tehdy se organizace ale stále více a více propadala do červených čísel. Spolupracovníci byli propouštěni, byla naplánována velká potratová klinika, aby se
ucpala rozpočtová díra. Interně se Abby
dověděla, že tady v budoucnu mají být prováděny také pozdní potraty, po 21. týdnu
těhotenství. Ona sama se má ve své klinice
starat, aby se provádělo dvakrát více potratů než dosud, aby se výsledek zlepšil.
Pro tyto obě věci neměla Abby porozumění. „Až dosud jsme prováděli potraty
jenom v sobotu. Teď se mají dělat každý
den. Jak to? Prý jsme chtěli počet potratů
zmenšit, jak PP stále slibuje veřejnosti?“
Odpověď nadřízených je jednoznačná. „Samozřejmě, že nechceme ve skutečnosti potraty omezit. To je přece to,
čím vyděláváme peníze.“ Jestli s tím nechce souhlasit, dostane pokárání.
O měsíc později přišel na kliniku nový
potratový lékař: „Měl vlastní praxi a prohlásil, že bude provádět potraty jinak než
my, při sledování ultrazvukem. U nás se
to dělalo »naslepo«, což vedlo k těžkým
poraněním dělohy. Onen lékař prohlásil, že pomocí ultrazvuku je zásah jistější
pro matku, protože se zásah může přesně pozorovat. Ptala jsem se na to mé regionální představené, proč to také my standardně neprovádíme. Její odpověď byla:
To by každý potrat prodloužilo o více než
pět minut. A protože bychom měli za den
provést 30 až 40 potratů – prodloužených
o pět minut –, je to nemožná věc.“
Abby byla zděšena. Oči se jí úplně
otevřely teprve toho dne, kdy ji potratový lékař pozval, aby mu asistovala při ultrazvukovém potratu. „To děťátko mělo
13 týdnů. To už je všechno vyvinuto: paže, nohy, tepající srdce, mozkové závity,
vnitřní orgány,“ vyprávěla. „Když jsem
viděla všechno tak vyvinuté, byla jsem
lehce nervózní a ptala jsem se, co uvidím. Když byla zavedena kanyla vývěvy
pro potraty do dělohy a přišla do blízkosti dítěte, viděla jsem, jak začalo ručkama
a nožičkama veslovat, aby uniklo přístroji. Silně se otáčelo a uhýbalo. Nikdy bych
si nepomyslela, že tak malinké děťátko už
může takto reagovat, aby se minulo s přístrojem. Šokující! Pak byl nastaven vysavač. Viděla jsem, jak dítě bojuje o svůj život. Dítě bylo roztočeno a stlačeno, v těle
své matky roztrháno na kusy a vtaženo
do kanyly. Strašné! Potom, co jsem to viděla, se moje srdce změnilo. Obelhávali
mne. Fetus (plod) prý nic necítí, necítí
žádnou bolest, říkávala jsem a ujišťovala
své pacientky.“ Nyní byla Abby přesvědčena o opaku. „To byl plnohodnotný člověk, který zasluhuje ochranu.“
Jak to, že si to uvědomila teprve až
tehdy? – ptali se jí většinou. Asistovala
přece už dříve při potratech – i když bez
ultrazvuku. Na tuto otázku odpovídá stále: „Já to nevím, já to nevím…“
Jasně ale vidí toto: „Při potratu se člověk otevře, i když také nevědomě, pro
zlo. A toto zlo dělá lidi doslova slepými,
imunními vůči pravdě. Opakované, předpojaté přesvědčování vykoná to ostatní:
Fetus prý není žádný člověk, potrat osvobodí ženy v nouzi… Hřích oslepuje. Tady
se odehrává duchovní boj,“ říká.
Onoho dne ji vzal Bůh za ruku a osvobodil ji od slepoty. „Věděla jsem, že se něco musí radikálně změnit. Bůh mě zavolal.“ Její rozhodnutí padlo: „To je ono, chci
odtud pryč. Už to nemohu déle dělat.“
Ale stála teď před otázkou: Co budu
dělat dále? „Vzpomněla jsem si na lidi
před klinikou, na tu Pro-Life modlitební
skupinu. Modlili se, měli růžence a Bible, stále mi je nabízeli, ti by mi pomohli
odsud odejít, kdybych chtěla změnit své
smýšlení. Tak jsem šla za nimi a vyprávěla v slzách svůj příběh. Vina, bolest, lítost, stud mě přemohly. Věděla jsem, že
jsem byla na opačné straně plotu, když
šlo o to, pomoci těm ženám. Lidé se za
mě modlili a já jsem cítila, že Bůh je přítomen. Ihned mi nabídli, že budou pro
mě hledat práci.“
Krátce nato se Abby ozývá. Na radu
svých nových přátel se stáhne na několik týdnů do ústraní a do ticha modlitby,
čte si v Bibli, užívá si nového společenství s Bohem. Velmi brzy nachází práci
u jednoho Pro-Life gynekologa.
Když PP zjistila, že navázala kontakt
se skupinou Pro-Life, pokusili se ji umlčet. Soudně jí byla doručena obžaloba.
Byla obviněna, že odcizila údaje pacientů a interní informace, aby je zveřejnila.
„Náhubkové nařízení“ mělo zabránit, aby
se veřejně vyjádřila.
„Vlastně jsem neměla v úmyslu jít se
svým příběhem do médií. Údaje jsem také nevzala,“ vyprávěla mi. „PP udělala
však tiskové oznámení, a proto mě kontaktovala média. Tak se můj příběh zveřejnil, protože PP je známá organizace,
o níž si většina lidí myslí, že koná pro ženy jenom dobro. Když někdo opustí tuto
organizaci a vystoupí proti ní, je to velká
věc. Tak jsem začala vydávat svědectví na
shromážděních Pro-Life.“
A onen proces? „Není možno nikoho
odsoudit za to, že změní své smýšlení, je
Pro-Life, a proto už nechce pracovat pro
zařízení, které provádí potraty. Kromě toho máme v USA právo na svobodu slova.
Proto byla obžaloba zamítnuta.“
Potom se stalo něco pozoruhodného:
Johnsonovi byli vyhozeni z – křesťanské (?) – episkopální církve kvůli veřejnému odmítnutí potratů! „Šli jsme pak jednoho dne do katolického kostela a byli
jsme přítomni na mši. To na nás udělalo
takový dojem, že jsme navštěvovali katolické úvodní kurzy pro dospělé (Christian initiation for adults) – abychom se
dověděli více o katolické církvi, její víře a jejích dějinách. Zjistili jsme, že dosud nám vyprávěli vždycky nepravdivé
věci o katolické církvi. Teď se nám ale
otevřely oči. Čím více jsme slyšeli, tím
více jsme se dovídali o dějinách, o dopisech papežů, a čím více jsme četli, o to
více se nám jevila katolická víra jako
přirozenější, jasnější, ba logičtější a důslednější. Byli jsme si teď jisti, že toto je
správné místo pro nás.“ S úsměvem říká: „Když člověk všechno toto ví – jak
je možné nebýt katolík? To je přece logické!“ V roce 2012 vstoupila ona i její
muž do katolické církve.
Mediální vystoupení, která následovala po procesu, vyvolala záplavu dopisů
a telefonních hovorů. Prosili Abby o pomoc po potratech, děkovali jí za její svědectví. Ženy psaly, že by teď nechtěly jít
na potrat… Mezitím brání kulturu života, většinou jen pomocí vědeckých faktů, na čtyřech kontinentech, ve školách
a na univerzitách, v těhotenských poradnách, na různých zasedáních a schůzích,
na manifestacích.
„Jsem lobbistka a povzbuzuji lidi, aby
šli za svými poslanci do Kongresu a aby
se v jejich kancelářích obraceli na jejich
spolupracovníky. To je u nás teď normální.“ S protestními skupinami a osočováním zachází neohroženě. „To je normální,“ říká úplně klidně. „Skoro vždycky
jsou to lidé, kteří mají tak či onak něco
společného s potraty. Svým protestem se
pokoušejí sami sebe ospravedlnit za to, co
udělali, osvobodit se z viny. Tomu rozumím, to jsem sama zažila.“
Spolu se svými spolupracovníky teď
provádějí apoštolskou pomocnou službu v potratových klinikách, kontaktují
jejich pracovníky a dávají vědět, že existuje pro ně pomoc, kdyby tam chtěli svoji práci ukončit.
Jenom v minulém roce zanechalo své
potratové práce 154 lidí a vstoupili do
hnutí Pro-Life. „Když se takoví lidé obrátí, změní stranu, pak chtějí také dosvědčit, co potrat skutečně znamená. V hnutí
Pro-Life je proto stále více spolupracovníků, kteří znají veškeré pozadí a potvrzují svým svědectvím správnost postoje
Pro-Life. To je velmi cenné.“
Jak se pomáhá ženám, které potratily, aby se vyrovnaly se svojí vinou? „Jak
se vůbec pomáhá těm, které žijí ve slepotě?“ zní její protiotázka. „Láskou, pravdou
v lásce. Modlitbou a milosrdenstvím. Musíš mít ráda ženy, které potratily, ty lidi,
kteří na klinikách pracují, modlit se za
jejich srdce, za jejich duše, aby se obrátili a poznali, co dělají nebo co dělali. Jde
o poselství naděje pro ně. Jenom když
věříme v lásku, můžeme vyhrát boj proti kultuře smrti.“
Kam Abby přijde, vysvětluje: „Potrat
ženu vyčerpává, zatímco mateřství ji posiluje. Být matkou a být s dětmi doma je
napínavé, vzrušující a nikoliv trapné, jak
se nám snaží namluvit. Musíme dnes posilovat sebevědomí dívek, které to vlastně chtějí.“
Mnoho tisíc žen, které potratily, dosvědčuje dnes veřejně prolhanost zastánců potratů a přispívá k tomu, že mnoho
potratových klinik v USA bylo zavřeno.
Když jsem se zmínila o tom, že se tady
o potratech skoro vůbec veřejně nemluví, vysvětluje Abby s politováním: „Církev vysvětluje příliš málo. Mnozí mají
strach, že by mohli někoho duševně poranit, kdyby s tímto tématem začali. Tedy zraňujeme raději Boha a ponecháváme lidi v jejich slepotě.“
Na závěr jsem se jí zeptala, jak se změnil její všední život. Ona a její muž, který
kvůli Abbyiným cestám vykonává své otcovství na plný úvazek, mají teď pět dětí.
Jedno osmileté děvčátko a čtyři chlapce:
tři a dva roky, devět měsíců a dva měsíce.
Jak je to možné? Ten nejmladší je adoptovaný. Přátelé vyprávěli Johnsonovým
o jedné mladé ženě, která měla za sebou
znásilnění, a přesto nechtěla jít na potrat. Protože si nemohla ponechat dítě
u sebe, hledala dobré rodiče – a našla je
právě v Johnsonových. Je to rodina, která svoji misii bere vážně!
Z VISION 2000 – 4/2015 přeložil -mp-
Článek je z časopisu
Světlo č. 36 /2015, str. 8
