Autorka článku je ze Společenství čistých srdcí.
Pana Vlčka jsem poznala při své
praxi na III. interní klinice FN
v Olomouci. Byla jsem tam po
celou dobu jeho hospitalizace a velmi
jsem si pana Vlčka oblíbila. Všichni jsme
mu říkali „dědeček“.
Jednou jsem pomáhala sanitářce pana Vlčka polohovat, převléci povlečení
a on si při tom zpíval. Známou písničku,
ale nevěděla jsem, kam ji zařadit. A také
vzpomínal jméno Maria. A to nejen jednou, tak mne napadlo, že je věřící. S odstupem času mi dochází, že mi ani nepřišlo na mysl, že by mohl vzpomínat
třeba manželku nebo nějakou jinou osobu. Jednoduše jsem věděla, že myslí na
Pannu Marii.
Bylo těžké se s ním domluvit, neboť
byl zesláblý a bylo pro něho náročné mluvit. Ale pár věcí jsem se od něho dozvěděla, a tak jsem se potom dopátrala k tomu, co všechno prožil...
Strávila jsem u jeho lůžka hodně času, vyprávěla jsem mu o všem možném,
ale pak ke konci nevím, zda mne vnímal.
Co mi pan Vlček stihl povědět, když
mě ještě opravdu vnímal, bylo to, že mne
stále posílal do nějakého knihkupectví
pro knížku s poselstvími Panny Marie.
Vytušila jsem, že myslel knížku Mariánského kněžského hnutí, ze které jsme doma také četli. Říkal, že je to pro doktorku
dobré čtení. Řekla jsem mu, že ještě nejsem doktorka, a on mi odpověděl: „Jednou budete.“
Ráda jsem mu dávala křížek na čelo a vzápětí on mně. Mám na něho milé
vzpomínky a snažila jsem se být s ním co
nejčastěji, aby nebyl sám. I všichni ostatní ho měli rádi.
Modlím se za něho hned od začátku,
co jsem ho poznala. Na panu Vlčkovi bylo něco, co mne přitahovalo, jakási čistota, nevinnost...
Víte, na něm byla zajímavá jeho vděčnost – za všechno děkoval... a to není vůbec samozřejmé. Když člověka něco bolí, trápí, lehce zatrpkne a setkala jsem se
i se staršími pacienty, kteří naopak reagovali podrážděně. Fascinovala mě na
něm jeho vděčnost a ochota spolupracovat. Není jednoduché polohovat pacienta, převlékat ho, vyměňovat povlečení. A pan Vlček nám stále pomáhal, jak
jen mohl, kolik mohl, tolik se snažil otáčet sám, přidržovat se zábradlí a tím nám
opravdu ulehčoval péči.
Když se jeho stav zhoršoval, nevěděla
jsem, zda mne vnímá, jestli si mě vůbec
pamatuje. Držela jsem ho za ruku. Možná mě vnímal, možná ne, ale pro mne to
byla velmi důležitá zkušenost – že každý
člověk, v jakémkoliv věku, v jakémkoliv
tělesném i duševním rozpoložení si zaslouží laskavé zacházení.
Na začátku mě trochu mrzelo, že jsem
poznala takového výjimečného člověka,
který mi toho mohl tolik obohacujícího
sdělit, až na sklonku jeho života, když se
mu již těžko mluvilo. A tak jsem byla já
tou, která vyprávěla jemu o úplně obyčejných věcech – a potom jsem si uvědomila,
že i přesto on obohatil a inspiroval mne.
Je pro mne povzbuzením k hlubšímu životu s Ježíšem, k pěstování vztahu k Panně Marii. A též ke svědomitému studiu,
abych jednou byla doktorkou. Slova „jednou budete“ si chci uchovat v srdci a častěji na to myslet, na jakou namáhavou cestu
jsem se vydala a jakou chci být lékařkou.
V úterý odvezli pana Vlčka domů a právě v to úterý jsem ukončila praxi. Kdyby
tam ještě zůstal, zůstala bych i já. Takto
mi to pěkně vyšlo, rozloučila jsem se s ním
a věděla jsem, že ho vidím naposledy.
Pak jsem se jinou cestou dověděla, že
zemřel. Byla jsem ráda, že u toho nebyl
sám, že byl s rodinou, která ho také navštěvovala v nemocnici. Vím, že poslední dny jeho života byly namáhavé, že rovněž život pana Vlčka nebyl procházkou
růžovou zahradou, ale věřím tomu, že to
všechno mělo svoji cenu, že věčnost s Ježíšem stojí za tu námahu. Nechci na to
zapomenout… A také nezapomenu na
svojí první praxi v nemocnici a na „dědečka“ Vlčka.
Jsem si jistá, že je již v nebi.
Zuzka Urbanová
Článek je z časopisu
Světlo č. 34 /2015, str. 12
Kdo byl Josef Vlček?
