Když se podíváme na různé návody, jak dosáhnout v životě úspěchu, pak
ve většině případů čteme s naprostou samozřejmostí: „Musíš se naučit prosazovat svou vůli.“ Toho se držel také autor tohoto vyznání, dokud jednoho
dne neprožil rozhodující zkušenost.
Jako kněz může člověk prožít obdivuhodné věci. K nim patří i životní příběhy, které lidé vyprávějí zcela spontánně, jakoby
náhodou. Náhodou, protože
přicházejí z nebe, i když se dějí na zemi.
Bůh je obdivuhodný ve svých
svatých. Tento příběh mi vyprávěl jeden starý muž krátce před
svou smrtí.
„Byl jsem úspěšný obchodník, ctižádostivý, bezohledný.
Všechno muselo jít podle mých
představ. Všichni museli tančit,
jak jsem pískal, i Bůh. Když jsem
měl problémy, prosil jsem ho, ale
tak, aby se stala moje vůle.
Pak jednou, to mi bylo 40,
jsem měl těžkou autonehodu.
Rok jsem ležel v nemocnici.
S mým podnikem to šlo z kopce. Žena mě opustila i s oběma
dětmi. Když jsem se vrátil z nemocnice, zkusil jsem to znovu
s podnikáním. Třikrát jsem však
skončil v konkurzu.
Pak se dostavily deprese. Jedna za druhou. Prosil jsem znovu Boha, rozkazoval jsem mu,
měl mě konečně uzdravit. Ale
místo uzdravení přišla nervová klinika. Týdny, měsíce jsem
ležel jako líné zvíře. Pak přišlo
propuštění.
Na cestě z nemocnice jsem
se zastavil v kostele, ne abych se
modlil, ale byl jsem na smrt unavený a nemohl jsem dál. Posadil
jsem se do poslední lavice …
A pak se něco stalo. Nevím
už, zda jsem usnul, nebo ne.
Najednou jsem byl obklopen
jasným světlem, byl jsem jakoby ponořen do moře světla a lásky. Poznával jsem Boha a viděl
jsem, že Bůh poznává mě, že mě
miluje, bezmezně miluje. Viděl
jsem, že Bůh o mně všechno ví
a že zná celý můj život, všechny mé hříchy, všechno. Věděl
o každém kroku, který jsem dosud udělal, a věděl všechno, co
v mém životě ještě přijde.
Viděl jsem minulost, přítomnost a budoucnost v jednom. A cítil jsem nekonečnou
lásku, jako by Bůh existoval jenom pro mne, jen pro mne samotného, a ne pro 5,5 miliardy
dalších lidí.
Byla to láska, která nedělá
žádné výčitky. Nestavěl přede
mne žádný z mých hříchů. Bůh
mě prostě miloval takového, jaký jsem byl. Nijak mě neoslovoval, nepoháněl mě ostruhami
vpřed jako lidé kolem: ‚Tak se
konečně seber! Nechoď tak líně kolem dokola!‘ Ne, nedokážu
tu lásku vůbec pospat. 40 roků
jsem prosazoval svou vůli v podnikání i v rodině. Stále jsem poroučel, i Bohu. Ale touto událostí se můj život otočil o 180 stupňů.
Pocítil jsem ten den hnus sám
nad sebou, sám sobě jsem se jevil jako bezohledný tyran. A tento pocit mě dodnes zcela neopustil. Od té doby pociťuji vášnivou
touhu konat Boží vůli a modlit
se o poznání Boží vůle.
Protože jsem poznal, že Bůh
pro nás lidi chce jen to nejlepší,
nejmilejší, nejkrásnější. Ale my
lidé stojíme jeho vůli v cestě.
V podstatě stále předepisujeme
Bohu, co má udělat. Jsme jako
šachové figurky, které poroučejí hráči, jaký má udělat tah. Tak
se chováme k Bohu.
Každý den se modlíme ‚Buď
vůle tvá‘, a když se ta vůle děje,
protestujeme, neovládáme se,
zoufáme si. Neuvěříte mi, jak děkuji Bohu, že jsem měl autonehodu! Jinak bych skončil v pekle.
Nyní jsem Boží dítě a modlím se
bez ustání: ,Otče, děj se tvá laskavá vůle jako v nebi, tak i na zemi!‘
Modlím se skoro stále, modlím se
doma, i když jdu po ulici.
Když vidím na ulici dítě,
modlím se k Bohu za toto dítě, aby se s tímto dítětem neděla egoistická vůle dospělých, ale
vůle Boží. Dospělí se milého Boha neptají na jeho plány, jaké má
s těmito dětmi.
Ve svém zážitku v kostele
jsem mohl vidět, že Bůh má obdivuhodný plán s každým člověkem, nejen s prorokem Jeremiášem anebo se svatým Pavlem.
S každým má Bůh svůj plán.
Plán je v nebi a má se uskutečnit na zemi: jako v nebi, tak i na
zemi. Bůh od věčnosti myslí na
každého člověka s nepochopitelnou láskou. Bůh nosí každého
od věčnosti ve svém srdci, ještě dříve, než se narodí na tento svět. V nebi je všechno dříve, než se to stane na zemi. Proto se stále modlím za všechny
lidi, které potkávám: ,Otče, ať
se v těchto lidech stane tvá vůle, ne jejich!‘
Modlím se tuto modlitbu také za politiky, za všechny, kteří
řídí tento svět, aby se prosazovala vůle Boží, ne jejich.“
Rozhovor pokračoval ještě
dlouho. Tento muž mi vyprávěl
mnoho věcí, nad kterými jsem
mohl jen žasnout. Stal se na zemi svatým. Ptal se ve svém životě jen na Boží vůli a tu si pro svůj
život vyprošoval.
On sám se již nikdy zcela
neuzdravil. Ještě dvakrát ho jeho lékař poslal na kliniku. Šel
tam bez zdráhání. Šel, protože lékař mu to doporučil. Musel až do konce života brát léky. Jeho bolesti hlavy nikdy neustaly. A když upadl do deprese,
musel zmobilizovat všechny síly, aby se udržel nad vodou. Ale
nezoufal si.
Nikdy už nemohl vykonávat
práci na plný úvazek. Bůh mu
však svěřil úvazek pro volný čas:
svěřil mu modlitbu za lidi celého
světa, aby se na zemi děla nikoliv vůle lidí, ale vůle Boží. Aby se
na zemi prosadil velký Boží plán
lásky, dobré vůle, pokoje a smíření, jak ho Bůh nosí od věčnosti ve svém srdci.
Tento muž pochopil ve svém
srdci třetí prosbu z modlitby Otče náš. A já konstatuji stále znovu u lidí, kteří uzráli ve víře, v naději a v lásce, kteří často prošli
nejedním životním osudem,
zkouškou, pokořením, že jsou
naplněni hlubokým odporem
ke svým vlastním názorům, přáním, náhledům a zájmům.
Zakusili na vlastním těle, co
to znamená, konat v životě svou
vlastní vůli. Zakusili, že ve vlastní vůli je mnoho škodlivých látek
a mnoho egoismu. Proto nedůvěřují svému úsudku a nedůvěřují své vlastní vůli. Jsou to zcela zvláštní lidé a není jich málo. Oni pochopili to, co napsal
sv. František ve Filothei:
„Nesmíme trvat na tom, že to
nebo ono si přejeme a chceme,
nýbrž musíme nechat Boha, aby
chtěl a jednal, jak se líbí jemu. …
Protože tak on ponese odpovědnost za naše podnikání a bude
pro nás chtít jen to nejlepší.“
Pro lidi, kteří to existenciálně prožili, stává se třetí prosba Otčenáše trvalou vášnivou
modlitbou.
Takovým člověkem byl také Charles de Foucauld, který
po mnoha blouděních jako voják a důstojník našel cestu ke
Kristu a stal se světcem. Od něho pochází obdivuhodná modlitba, kterou se modlí mnoho křesťanů na celém světě:
Můj Otče, odevzdávám se Ti.
Dělej se mnou, co se Ti líbí. Děkuji Ti za všechno, co máš se mnou
v úmyslu, jsem na všechno připraven, všechno přijímám. Jen ať se
splní Tvá vůle na mně a na všech
lidech, pak už si nepřeji nic jiného.
Do Tvých rukou vkládám
svou duši. Odevzdávám se Ti, Bože, s celou láskou svého srdce, protože Tě miluji, a tato láska mě pudí, abych se Ti odevzdal, vložil do
Tvých rukou ve zcela bezvýhradné
důvěře. Protože Ty jsi můj Otec.
Z Vision 2000
přeložil -lš-
Článek je z časopisu
Světlo č. 24 / 2003, str. 12
