Zůstat maličký

"Má-li náš život odpovídat Boží vůli, musíme ze všech sil usilovat, abychom byli svatí..." Svatá Terezie z Lisieux našla způsob, jak na to.





To je vůle Boží, vaše posvěcení (1 Sol 4,3). Touto výstižnou větou nám sv. Pavel objasňuje, v čem spočívá smysl našeho života. Má-li náš život odpovídat Boží vůli, musíme ze všech sil usilovat, abychom byli svatí.

Terezie z Lisieux, malá Terezička, měla již jako dítě absolutní touhu stát se svatou. Proto se Terezie vydala vášnivě na cestu svatosti, které mohou dosáhnout i „malé duše“, ke kterým se počítala. Na počátku svého hledání však narazila na velký problém: když se srovnávala se světci, musela konstatovat, že mezi ní a nimi je rozdíl jako v přírodě mezi velkou horou, jejíž vrchol se ztrácí v mracích, a hořčičným semínkem. Přesto neztrácela odvahu. Říkala si: „Bůh nevlévá žádná nesplnitelná přání, mohu tedy i při své malosti usilovat o svatost; je pro mě nemožné, abych se udělala větší, musím tedy snést samu sebe takovou, jaká jsem, se všemi svými nedokonalostmi; chci však hledat prostředky, jak přijít do nebe po své malé cestě, po přímé, krátké a docela nové cestě.

Žijeme ve století vynálezů, dnes se už nenamáháme, abychom vystupovali po schodech, u bohatých nahrazuje výtah schodiště. I já musím najít výtah k Ježíši, protože jsem malá na to, abych vystupovala po obtížných schodech dokonalosti. Hledala jsem ve svatých knihách nějaký odkaz na výtah, který bych mohla použít, a narazila jsem v Knize moudrosti na tato slova: Kdo je zcela maličký, ať přijde ke mně… To je pojízdná židle, která mě má vyzvednout k tobě: Tvoje náruč, Ježíši!“

Terezie objevila svou cestu ke svatosti, cestu pro maličké, svou malou cestu. Základní postoje této cesty jsou: vůle zůstat malý a neochvějná důvěra. Terezie vysvětluje, že je třeba „uznat svou nicotu, všechno očekávat od Boha a s ničím si nedělat starosti“.
Ideál křesťanské dokonalosti po dlouhá staletí spočíval v tom, stát se velkým, konat heroické skutky ve všech ctnostech a pěstovat askezi. Terezie naopak nově poznala, že Bůh se snižuje k slabým a hledá ztracené. Tereziččina malá cesta není žádná systematická nauka. Otevírá se před námi, když uvažujeme o jejím životě. Její cesta je schůdná pro všechny: pro lidi, kteří nesou tu největší odpovědnost, i pro malé, pro učené i nevzdělané. Předpokladem je uznat vlastní neschopnost udělat jen sám od sebe něco dobrého. „Aby mohl po této cestě člověk jít, musí být chudý v duchu a prostý,“ prohlásila Terezie, „úplně jako dítě.“
Malé děti často padají. Proto Terezie všem zdůrazňuje, aby se pro své slabosti a chyby nedali deprimovat. Již jako 15letá napsala své sestře Celině: „Jaká milost, když se ráno cítíme bez odvahy, bez síly cvičit se v nějaké ctnosti. Pak přišel čas, abychom přiložili sekeru ke kořeni stromu (tím, že nepočítáme s nikým kromě Ježíše), …láska všechno zmůže. Ježíš se nedívá na naše velké činy ani na jejich obtíže, ale na lásku, s jakou jsou vykonány…“ Pro křesťany je podstatné dělat všední věci bez ohledu na to, co děláme. Bůh se nedívá na dary milujícího, ale na lásku darujícího. Abychom se cvičili v lásce, postačí ty nejmenší podněty, nepatrné věci a skutky. Celý život se skládá z malých pozorností. V jednom dopisu sestře Leonii vyslovuje Terezie přesvědčení, že právě ty nejmenší, z lásky vykonané skutky jsou v Božích očích nejcennější a získávají si jeho srdce. Stále znovu se snaží Terezie poukázat na „malé prostředky“, které se u ní velice osvědčily: úsměv, když bychom raději ukázali mrzutý obličej, milé slovo, i když bychom raději mlčeli. Jednat mile s nepříjemným člověkem, být ke každému laskavý. Snášet chyby druhých a nedivit se jejich slabostem. Snad také vydržet trpělivě u své práce a nezkracovat ji, dovést modlitbu do konce, i když se nám zdá, že z ní nic neplyne. Být veselý bez ohledu na to, zda jsme prohráli, nebo si odnesli vítězství.

Dvě záležitosti, o kterých sama vypráví, nám mohou přiblížit její náhledy: „V komunitě je jedna sestra, která má talent, že se mi v žádném ohledu nelíbí, její způsoby, její řeč, její charakter jsou velice nepříjemné. Ale je to svatá řeholní sestra, která je Bohu jistě velice příjemná; tak jsem chtěla nepodlehnout této přirozené antipatii, láska přece nemůže spočívat v citech, nýbrž se musí vyjadřovat skutky. Nyní se snažím udělat pro tuto sestru to, co bych udělala pro nejmilejšího člověka. Pokaždé, když ji potkám, prosím za ni milého Pána Boha a nabízím mu všechny její ctnosti a zásluhy… Nespokojila jsem se s tím, že se hodně modlím za tuto sestru, která mi způsobila mnoho bojů. Snažím se prokázat jí všemožně službu, a když upadnu do pokušení odpovědět jí nepříjemným způsobem, spokojím se s tím, že jí věnuji svůj nejlaskavější úsměv.“

K základním postojům malé cesty Terezie z Lisieux patří také bezpodmínečný život v okamžiku. Již jako smrtelně nemocná napsala Terezie dějiny svého života. Jedna scéna, která se odehrála v karmelitánské zahradě, dovoluje nám nahlédnout do jejího chápání „života v okamžiku“. „Sotva jsem sáhla pro pero, přišla jedna dobrá sestra s vidlemi na ramenou. Myslela si, že mě rozptýlí, když si se mnou trochu povykládá: seno, husy, kuřata, návštěva u lékaře, všechno přišlo na přetřes. Netrvalo to dlouho a přišla jiná sestra a pak ještě další sestra od sena a dala mi do klína květiny, myslela si snad, že mi tím přivodí poetické myšlenky… Milá Matko, Vy byste z toho měla velkou zábavu, kdybych Vám chtěla v houští zahrady vyprávět všechna dobrodružství, nenapsala jsem snad ani deset řádků, aniž bych nebyla vyrušena…“
Terezie šla cestou lásky, volila cestu „malých kroků“. Její malá cesta přinášela jejím sestrám odvahu, útěchu a světlo. Již za svého pozemského života rozdala nesčetné růže prožívané blíženské lásky. Často vyslovila Terezie přání a jistotu, že i po smrti bude prokazovat dobro tím, že bude prosit za Církev a učit lidi své malé cestě. Svou neotřesitelnou důvěrou v Boha porosteme v lásce, věrností v malém se posvětíme.
„Když zůstaneš vždy věrná tím, že ho budeš těšit malými věcmi, bude se cítit zavázán, aby ti pomáhal ve velkém.“
Cesta odevzdanosti a důvěry je cesta naděje. Nietzscheův hrůzný sen o nevyhnutelném pádu do nicoty proměnila Terezie v pád do milosrdné náruče Otcovy. Její zbraní proti nevěře, zoufalství a nedůvěře byla víra, naděje a důvěra. Jejím triumfem je láska.

Boží vůli plníme, když zachováváme jeho přikázání. V Janově evangeliu čteme: Budete-li mě milovat, budete zachovávat má přikázání (Jan 14,15). Láska je tedy prostředek, jak zakusit a naplnit Boží vůli. Nejmladší církevní učitelka chtěla být tedy láskou v srdci Církve. Zvolila si život z lásky a napsala: Žít z lásky znamená neváhat nést nesmrtelný poklad ve smrtelné skořápce. Ty, Bože, Ty jsi láska a já ryzí slabost, tak nekonečná, ještě vzdálenější, než jitřní hvězda. A přece, i když klesám hodinu po hodině, plný slitovnosti přicházíš mě obejmout, abys mě pozvedl, plný milosti a odpuštění, a tak žiji dále z lásky.
Mohli bychom doplnit báseň ve vztahu k Boží vůli a říct: „A naplň tak svou vůli, Pane!“

Překlad -lš-

Článek je z časopisu Světlo č. 24 / 2003, str. 10