Protože modlitba mění svět.
Tady už pomůže jenom modlitba – slyšíme často z úst lidí
jako projev rezignace. Pro autora následujících řádků se život modlitbou „radikálně změnil“. Říká o sobě: „Nemám
méně problémů, ale umím se s nimi vyrovnat.“
Je normální sobota dopoledne, krásný jarní den. Sedím
u psacího stolu a dívám se oknem na kvetoucí sad. Potřebuji
odpovědět na několik e-mailů.
Mám tu nejlepší náladu, protože mě čeká krásná práce: podívat se do skleníku a vysadit
na záhoně saláty.
Tu se ozve mobil. Na druhém
konci je architekt R., významný
výtvarník: „Bernharde, máš půl
hodiny čas? Hoří to!“
Vím, že se mu nedaří dobře,
bojuje s krizí, ve které nikdo nemá peníze na umění.
„Jsi trop?“ vtipkuji, jak se to
někdy mezi muži děje. „Kdyby
jen to. N. je v koncích!“
N. je jeho žena. „Našemu synu vyoperovali nádor z kolena.
Všechno se zdálo být v pořádku. Objímali jsme se radostí. Tu
nám lékař řekl, že je třeba ještě
vyšetřit plíce, aby se vyloučily
metastázy. A ona se zhroutila.“
„Přijď v půl druhé, půjdeme
do lesa.“
Před dvaceti roky by mne ani
mého přítele nepadlo dělat to, co
děláme každý den, když přijdeme na okraj lesa. Každý vytáhne svůj růženec a děláme to, co
dělá křesťanství už 600 let, když
voda sahá nad horní ret.
Nám oběma nebyla dána
modlitba do kolébky. R. má
za sebou divokou minulost
v mnichovské bohémě, kde žil
mezi barem a postelí. Já jsem
byl svobodným rozumným mužem, kterému je všechno mystické proti srsti. Před dvaceti lety
jsme psychologizovali a hledali
jsme falešnou útěchu v pozitivním myšlení, které nám doporučovalo hesla nikdy prakticky nevyzkoušená.
Bohudíky, je to za námi. Znovu se modlíme. A nestydíme
se za to. My staří ostřílení intelektuálové se za to nestydíme.
Už to je malý zázrak.
Něco je třeba dodat. Když
jsme byli v lese a modlili se, nebyli jsme sami. Krátce nato, co
mě R. volal, informoval jsem
sedm, osm dalších osob, které
rovněž přislíbily svou modlitbu. Jedna dívka v Berlíně, studentka v Erfurtu, obchodník
s nemovitostmi v Bonnu, jeden
autor z Eichs feldu a jeden evangelický archeolog na Syltu, který trochu brblal, že se jedná právě o růženec, ale pevně to slíbil.
Ta skupina to spolu táhne už
nějakou dobu, většinou se navzájem neznají. Má to jediný
organizační princip: Věříme,
že modlitba neklamně působí –
třeba ne tak, jak právě chceme
my, ale jistě tak, jak chce Bůh.
To nejdůležitější je, že účinkuje. Máme své zkušenosti, které
jsme si řekli při různých příležitostech: „Když budeš potřebovat někoho, kdo by se měl s tebou modlit, ozvi se!“
A tak se – pro ty, kteří mají
oči k vidění – v onu sobotu v půl
druhé spojil řetěz modliteb, který se táhl přes půl republiky, aby
ubohá N. nezůstala sama ve své
nouzi a aby ji obklopil obdivuhodný mrak modliteb. Navzájem
cizí lidé apelují na srdce všemohoucího Boha a prosí o smilování a požehnání pro N.
To už samo o sobě je hezké
gesto. Ale není to něco mnohem
více? Je to prověrka víry. Kdyby
Bůh byl k našim starostem hluchý, pohrdali bychom jím, museli bychom jím pohrdat, museli bychom od něho odpadnout.
Ale Bůh takový není. Kdo ho
chce zažít, musí se mu vrhnout
do náruče v bezmezné důvěře. Může se stát, že s ním někdo začíná teprve tehdy, když
je se svou latinou u konce. Ale
to nevadí. Matce Tereze se také
lépe nedařilo. Řekla: „Myslím,
že není nikoho, kdo by potřeboval tolik modlitby jako já. Cítím se zcela neužitečná a slabá.
Protože se nemohu spolehnout
na sebe, spolehnu se na Něho.
24 hodin denně!“
Proto se musíme znovu a znovu modlit.
Autor je publicista a nositel
Ceny katolických novinářů
Překlad -lš-
Článek je z časopisu
Světlo č. 43 / 2010, str. 5
