
Několik svědectví o vyslyšených modlitbách k andělu strážnému z časopisu Světlo.
Jeden Američan italského původu se sídlem
v Kalifornii pověřoval
často svého anděla strážného,
aby vyřídil P. Piovi to, co pokládal za potřebné mu sdělit. Jednou po zpovědi se zeptal P. Pia,
zda opravdu slyšel, co mu vzkázal po svém andělu. „A to si myslíš, že jsem hluchý?“ A P. Pio mu
opakoval přesně to, co mu před
časem vzkázal.
* * *
Vypráví P. Lino:
„Prosil jsem
svého anděla strážného, aby intervenoval u P. Pia ve prospěch jedné paní, která na tom byla velmi
špatně, ale zdálo se mi, že se nic
nezměnilo. »Otče Pio, prosil jsem
anděla strážného, aby vám doporučil tu paní – řekl jsem mu, když
jsem ho spatřil – je to možné, že
by to neudělal?« – »A ty si myslíš, že anděl je tak neposlušný jako já nebo ty?«“
* * *
Vypráví P. Eusebio: „Cestoval jsem do Londýna letadlem
navzdory radě P. Pia, který nechtěl, abych použil tento dopravní prostředek. Když jsme byli nad
kanálem La Manche, dostalo
se letadlo v prudké bouři do nebezpečí. V hrůze jsem se začal
modlit vzbuzení lítosti, a protože jsem nevěděl, co dělat, poslal
jsem anděla strážného k P. Piovi. Po návratu do San Giovanni
Rotonda jsem šel za otcem Piem. »Tak jak se máš?« řekl, »vedlo
se ti dobře?« »Otče, málem jsem
přišel o život.« »Tak proč jsi mě
neposlechl?« – »Ale poslal jsem
anděla strážce...« – »Ještě štěstí,
že přišel včas!«“
* * *
Jeden advokát z Fano se vracel domů do Bologně. Seděl
za volantem v autě, kde se nacházela i jeho manželka a dva
synové. Protože se cítil unaven,
chtěl požádal staršího syna, aby
ho vystřídal v řízení auta. Ale
syn Kvido spal. Po několika kilometrech v blízkosti San Lazzara usnul i otec. Když se probudil,
byli několik kilometrů od Imoly. Celý zděšený zvolal: „Kdo
řídil auto? Nestalo se nic?“ –
„Ne,“ odpověděli všichni sborově. Starší syn, který seděl vedle
něho, se probudil a řekl, že tvrdě
spal. Manželka a mladší syn tomu nechtěli věřit. Řekli, že konstatovali nějaký jiný způsob řízení. Několikrát se zdálo, že auto
skončí v protijedoucím vozidle,
ale v poslední chvíli se mu bravurním manévrem vyhnulo. Také způsob jízdy v zatáčkách byl
jiný. „Udivující pro nás bylo, žes
byl pořád bez pohybu a neodpovídals na naše otázky.“ – „Nemohl jsem na ně odpovídat, protože jsem spal. Spal jsem po dobu
padesáti kilometrů. Nic jsem neviděl ani neslyšel, protože jsem
spal. … Ale kdo řídil auto? Kdo
zabránil katastrofě?“
Po několika měsících se advokát vypravil do San Giovanni
Rotonda. Sotva ho P. Pio spatřil, položil mu ruku na rameno
a řekl: „Ty jsi spal a anděl strážný řídil tvoje auto.“ Tajemství bylo odhaleno.
* * *
Jedna duchovní dcera Otce
Pia byla na cestě do kapucínského kláštera, kde ji měl čekat
P. Pio. Byl zimní den a hustě sněžilo. Sníh značně ztěžoval cestu.
Žena byla celá zasněžená a pochopila, že nemůže za fráterem
dorazit včas v domluvenou hodinu. Plná víry požádala anděla
strážného, aby upozornil P. Pia,
že kvůli špatnému počasí přijde
se značným zpožděním. Když
přišla ke klášteru, konstatovala
s velkou radostí, že mnich ji čekal za oknem, usmíval se na ni
a mával jí.
* * *
Jeden muž vyprávěl, jak byl
jednou v sakristii malého kostela a viděl, jak P. Pio líbá některého svého duchovního syna. „Díval jsem se na něho se svatou
závistí a říkal jsem si: Kdybych
tak byl na jeho místě! 24. prosince jsem se u něho zpovídal. Nakonec s tlukoucím srdcem jsem
se odvážil ho požádat: »Otče,
dnes jsou Vánoce, mohu Vám popřát a políbit Vás?« On se na mě
podíval se sladkostí, kterou není
možno popsat, usmál se na mě
a řekl: »Pospěš si, ať neztrácím
čas!« Také on mě políbil. Políbil jsem ho a jako ptáček jsem
šel ke dveřím plný nebeských
radostí. Pokaždé, když jsem odcházel ze San Giovanni Rotonda,
toužil jsem po znamení zvláštní
přízně. Nejen po jeho požehnání, ale také po dvou pohlavcích
jako znamení jeho otcovské něžnosti. Musím poznamenat, že je
nikdy nevynechal, a já jsem mu
jako dítě dával najevo, že je chci
od něho přijmout.
Jednou nás bylo v sakristii
mnoho a P. Vincenzo nás hlasitě vybízel: »Netlačte se, netlačte P. Piovi na ruce, ustupte dozadu.« Já celý zklamaný jsem si
říkal: Budu muset odejít bez pohlavků. Ale nechtěl jsem se vzdát
a prosil jsem anděla strážného, aby vyřídil Otci Piovi: – Otče, já odjíždím a toužím po požehnání a dvou pohlavcích jako
vždycky. Jeden pro mne a druhý
pro manželku. »Udělejte místo,«
řekl P. Vincenzo a P. Pio se dal
do pohybu. Díval jsem se na něho s velkým smutkem, a hle, on
šel ke mně, usmíval se, dal mi dva
pohlavky a podal ruku k políbení. »Dal bych ti tolik šťouchanců,
a jakých!« tak mi to řekl poprvé.“
* * *
Jedna žena seděla na náměstí
před kostelem, který byl zavřený.
Bylo už pozdě. Žena se v duchu
modlila a opakovala: „Otče Pio,
pomoz mi, můj anděli, běž k němu a řekni mu, ať mi přijde pomoct, jinak mi sestra umře!“ Tu
uslyšela shora z okna: „Kdo mě
volá tak pozdě? Co se děje?“ Žena mu řekla o nemoci své sestry
a otec se odebral v bilokaci a nemocnou uzdravil.
* * *
Kdosi řekl Otci Piovi: „Nemohu za vámi chodit, můj příjem
mi nedovoluje dlouhé cestování.“ P. Pio odpověděl: „A kdo ti
řekl, že musíš přijít sem? Nemáš
anděla strážného? Řekni mu, co
chceš, pošli ho sem a hned máš
odpověď.“
* * *
Když byl P. Pio mladým knězem, napsal svému zpovědníkovi: „V noci, než jsem zavřel oči,
zvedla se opona a já jsem se viděl, jak stojím před rájem. Byl
jsem tím pohledem tak potěšen,
že jsem usnul s blaženým úsměvem na rtech a v dokonalém klidu jsem čekal, až mě ráno druh
mého dětství vzbudí, abychom
se společně pomodlili matutinum k miláčkovi našich srdcí.“
* * *
Pater Alexio se jednou přiblížil k Otci Piovi a měl v ruce dopisy a chtěl ho o něco požádat.
P. Pio ho odbyl: „Nevidíš, co
mám práce? Nech mě na pokoji.“
Pater odešel rozčarován. P. Pio
si toho všiml a po nějaké chvíli
ho zavolal a řekl: „Ty jsi neviděl
všechny ty anděly kolem? Byli to
andělé strážní mých duchovních
synů a vyřizovali mi jejich vzkazy. Musel jsem jim dát odpovědi, které mají vyřídit.“
* * *
Jeden doktor se ptal Otce Pia:
„Kolem vás je stále tolik andělů.
Neobtěžují vás?“ – „Ne,“ odpověděl s prostotou, „jsou tak poslušní.“