O slavnosti sv. Petra a Pavla 29. 6. 2024 se ve Valči, rodišti otce Marka, konala mše svatá na poděkování za 30 let kněžství. Měl jsem možnost se této krásné slavnosti účastnit a nabízím několik postřehů, myšlenek z promluvy otce Marka, fotografií i vlastních vzpomínek
S otcem Markem se známe léta. Z doby, kdy se FATYM teprve rodil, kdy ještě ani nebydlel ve Vranově. Byl jsem tehdy jedním z vedoucích prvních Chaloupek, které se (v r. 1996) uskutečnily na Bítově a které vešly do dějin jako Chaloupky zázraků.
Možná, napadá mě, tyto Chaloupky předznamenaly a charakterizují celou existenci a dílo FATYMu, které je doprovázeno množstvím problémů, obtíží a nesnází, ale i velikým požehnáním.
Měli jsme s dětmi bydlet na faře, ale tam byli ještě "původní obyvatelé". A do místnosti, kde bylo jedno umyvadlo, jsme se prostě nevešli... Tak se nám podařilo Chaloupku přesunout do tělocvičny místní školy. Ale tam měli v polovině týdne přijít dělníci, celou tělocvičnu rozkopat a dělat novou podlahu...
Od té doby mě otec Marek provázel. Setkávali jsme na pravidelných měsíčních poutích v Hlubokých Mašůvkách, stal se mým zpovědníkem, rádcem i přítelem. Byl to on, kdo mě krátce po mé promoci, v r. 2010 oslovil, jestli bych nechtěl psát na stránky Farního týmu. S vyvalenýma očima a bez jakékoli představy, jak bych já - když ani nebydlím na Vranovsku, ale 50 km daleko - mohl něco takového dělat, jsem slíbil, že to zkusím. A stalo se mi to součástí života, už 14 let.
Jinak se dění ve FATYMu účastňuji jen příležitostně, byly to pěší poutě na Velehrad, lidové misie ...
A tak, když jsem se dověděl o děkovné mši svaté otce Marka v jeho rodné Valči - která je pro nás vzdálenostně blíž -, řekl jsem si, že pojedu. Že ho, po delší době, uvidím, pozdravím se s ním a popřeji k jeho kněžskému jubiu. Je za co děkovat. Osobně, i když se v některých věcech třeba názorově neshodneme, mám být a jsem otci Markovi za velmi mnohé vděčný.
A tak jsem chtěl být u toho. Děkovat spolu s ním při mši svaté Pánu za dar kněžství, za mnohé milosti a prosit, aby Pán nadále žehnal a chránil (nejen) otci Markovi, ale i dílu, za kterým stojí.
---------------------
Na počátku mše svaté otce Marka přivítal místní pan farář otec Štěpán.
Otec Marek s povzdechem, že všechno uteklo jako voda, zavzpomínal na primici, která se uskutečnila na poli za jejich domem. Ženy se tenkrát modlily za pěkné počasí. (a pak byly pokárány, že to s tím modlením poněkud přehnaly). A také si posteskl, že od té doby se zde žádná další primice nekonala, nevzešel odtud žádná nový kněz.
V promluvě vyšel z prvního čtení ze Sk. apoštolů, o kterém řekl, že patří k jeho nejoblíbenějším. Vypráví o zázračném vysvobození Petra z vězení.
Herodes ..... dal zatknout také Petra a měl v úmyslu ho dát popravit. Církevní obec se však za Petra vytrvale modlila ... V noci před popravou spal Petr mezi dvěma vojáky a byl spoután dvěma řetězy. ... (srov. Sk 12,1-11)
Kdo z nás by, vědom si, že prožívá poslední hodiny života, byl tak klidný?, zeptal se otec Marek.
A Petr spal. Klidný, vyrovnaný, odevzdaný do Boží vůle ....
Bůh má vše ve svém plánu, pod kontrolou a je potřebné mu důvěřovat.
A snažit se mu Jeho plány nekazit. A to i tehdy, když nechápeme, nerozumíme a zdá se nám vše ztraceno.
Vlastního Syna Otec neušetřil, nechal ho podstoupit strašné utrpení a zemřít na kříži.
Ale. ...
Přichystal mu velkolepé vítězství, vzkřísil ho z mrtvých. ...
Otec Marek také vzpomenul událost, která se uskutečnila ve Vranově, a která byla, jak řekl, nejtěžšími chvílemi jeho života. Kdy, před 20 lety se na jedné farní akci, která probíhala normálně a bezproblémově, stalo něco, co všemi otřáslo. Skupinka děvčat sešla při plnění úkolů z vytyčené trasy, zabloudila a dvě se zřítily ze srázu, z výšky více než 20ti metrů téměř volným pádem dolů. Na nepřístupné místo břehu Dyje ...
Že to mohlo skončit mnohem hůř než jen zlomenou klíční kostí a četnými odřeninami, je zřejmé.
A to nebylo vše. Po dvaceti letech, vzpomíná otec Marek, mu zazvonil telefon.
V hodinách náboženství, říká otec Marek, telefony neberu, ale když už zvonil po několikáté, tak jsem ho zvedl.
- "Ze srázu se zřítila dvě děvčata..."
- "Já vím, před dvaceti lety..."
- "Ne, dnes."
Téměř na stejném místě (Hallamasskova vyhlídka), dvě holky stejného stáří (12 - 13 let), úplně stejně jako tenkrát. A opět bez větších následků ...
Dnes je na tom místě umístěna děkovná tabulka.
Dále otec Marek s vděčností zavzpomínal na své dětství, na to, jak se utvářelo jeho povolání, na lidi a události (spolužáci, sousedé, přátelé, otec Zouhar, který ho učil v náboženství, ale i působené komunistů)
a podotkl, že všechno, to pěkné i to těžké, mělo svůj význam a Bůh to použil pro svůj plán.
Ano, takový je otec Marek, jak ho znám.
Pokud je unavený a vyčerpaný, (a to bývá), pokud v noci nespí, není to tím, že by ztrácel naději a odvahu, ale tím, že práce na Božím království je těžká a vysilující a otec Marek se moc šetřit neumí.
Je to muž nezlomné víry plné důvěry, který ví, že kdo prosí, dostává a kdo tluče, tomu se otevře.
A když je to těžké a nevychází vše podle našich představ, ví, že i tak je to vše pod Boží kontrolou a Bůh má plán, který uskuteční.
Tak krásný, že bychom to my nikdy nevymysleli.
Jen je mu třeba důvěřovat a snažit se Bohu ten plán nezkazit...
I v tom je nám otec Marek velkým příkladem.
Podporujme a pomáhejmu jemu i ostatním našim pastýřům (nejen) svou modlitbou ...
Roman Tomek
