
Jednou přišla řeč na Obyčtov. Tamní kostel Panny Marie je méně známým dílem architekta Jana Blažeje Santiniho – Aichla, od jehož smrti uplynulo 7. prosince 300 let. Místo samo je dnes pozapomenutým, ale v minulosti významným poutním místem, které - zdá se - čeká na své znovuobjevení.
To povídání mě velmi zaujalo, a tak jsem se vyjádřil, že bych s tím rád seznámil i čtenáře FATYMu. Této výzvy se ujala paní Lenka Straková. A tak, díky ní, můžeme toto pozoruhodné místo blíže poznat:
Mariin Obyčtov
aneb
od kostela k prameni a zpět
-
1. část
V dávných dobách stával ve vsi dřevěný kostelíček. Byl vystavěn před rokem 1341 (v rozmezí let 1239 – 1340) – dle staré pověsti Mikulášem Smilem, pánem z Obyčtova. Od počátku byl zřejmě místem poutním, zasvěcený Panně Marii. Co se týče zmíněné staré pověsti, dovolte mi, abych se dotkla záznamů P. Antonína Slamy, faráře v Obyčtově v letech 1812 – 1827:
„
Narrata referro. Jistý Mikuláš Smilo, majetník Obyčtova, žil v tichém ústraní zbožně a bohabojně uprostřed své rodiny na svém statku, který tehdá ještě sestával z vesnice Obyčtov – původně Abetsch, potom Abetschtorf a Obitschdorf zvané – z vesnice Olešná – ta potom později zašla a ležela vlevo na cestě, která vede z Obyčtova do Bohdalce, a až dodnes se tam říká v Olšinách – a konečně z vesnice Suky.
V těch dobách byla účast na křížové výpravě do Palestiny převládající čestná záležitost tehdejších evropských knížat i ostatní šlechty a zároveň podle tehdejších pojmů to byla i pro ostatní třídy lidí největší křesťanská zásluha moci přispěti dobytí Svaté země a k osvobození východních křesťanů z otroctví nevěřících asiatských národů. Také náš Mikuláš Smilo se svými dvěma dospělými syny se připojil ke křížové výpravě, ale při jedné bitce se Saraceny před vlastními zraky ztratil oba své syny. Sám zraněn, vrátil se po šťastném uzdravení domů. A tady slyšel od své manželky, tolik truchlící nad ztrátou obou synů, jak se jí právě v onen den, kdy zemřeli, zjevili její dva synové ozáření neobyčejným světlem, když klečela před mariánským obrazem, který měli v domě a chovali ve velké úctě. Ona poděšena tímto zjevením upadla do bezvědomí, avšak, když se z toho opět probrala, měla před sebou jen paměť toho, co se stalo. Mikuláš Smilo požehnal svou zbožnou památku u vděčného potomstva tím, že tu v Obyčtově zbudoval kostel ke cti Matky Boží a dotoval faru obilním desátkem. Tolik se dalo vzíti ze souhlasného vyjádření Benedikta Hellera, probošta cisterciáckého kláštera žďárského, Isidora Mareše, děkana v Novém Veselí a Josefa Linharta, faráře v Městě Žďáře.“
Toliko zaznamenaná legenda obyčtovské farní kroniky z počátku devatenáctého století.
(Literatura: „
Dějiny obce Obyčtov - z kronik a knih pamětních“)
Nakolik vhodné jest uvésti výpovědi letitých farníků, u nichž mé pátrání vyústilo v další návaznost na výše zmíněnou legendu, netuším, avšak pro uplatnění vlastního úsilí uvádím aspoň závěr těchto výpovědí, a to ve směru
pokládání základních kamenů onoho starého obyčtovského kostela:
Bývalo zvykem kostely stavěti na vyvýšených místech, by poutníci již zdaleka zahlédli Boží Slávu v Nebesích, k níž v potu tváře docházeli, pročež pak plnost Milostí v Domech Božích dostali.
V případě Obyčtova dle výpovědí farníků tomu nebylo jinak.
První obyčtovský kostel měl prý státi nad Obyčtovem. Panna Maria nad obec vyvýšená, dle některých při výjezdu z Obyčtova na Hodíškov po pravé straně silnice zvané „Bohýnek“, podle jiných zas na opačném horním konci obce, při výjezdu na Sazomín, „
shlížeti měla na obyčtovský lid a chrániti jej“. Proto základní kameny prvního kostela zasvěceného Panně Marii, dle ústního tradování zdejšího lidu, byly složeny právě tam. Stalo se však (dle výpovědí všech tázaných, kteří o vzniku kostela věděli od od svých obyčtovských předků), že
ony kameny „v noci doprostřed vesnice přemístěny byly“ - na místo, kde stojí dnešní kostel zasvěcený „Navštívení Panny Marie“. Tato podivná věc opakovati se měla snad po dvakráte, vždy v noci.
Zde se přímo nabízí námět k úvahám… „
Chtěla Panna Maria spíše vprostřed lidu svého státi, odtud jej chrániti a stranou nepřebývati?“ Je pravdou, že již mnoho zázraků se odehrálo v Její svaté Přítomnosti, tak proč tedy nehledat i zde možnou spojitost s Jejím duchovním záměrem?
I když s jistotou nedokážeme říci, jakým způsobem došlo ke vzniku a vybrání místa k vystavění prvního obyčtovského poutního kostela zasvěceného Panně Marii, přesto, budeme-li se dále zabývat jeho historií, nalezneme v zápisu Františka Paila, kronikáře v Obyčtově r. 1927, následující zprávu:
„
Ve vsi stával v dávných dobách dřevěný kostelíček. Patronát staré fary patřil řádu Johanitů na Starém Brně. V zachovalé listině z roku 1341 se dočítáme, že farář obyčtovský Konrád (plebanus in Ubetsch – Obitsohdorf), bezpochyby Johanita, vedl při o desátky s Mikulášem, opatem kláštera žďárského, jež skončilo narovnáním.“
(Podrobnější zprávu o výše uvedeném dokládá
Vlastivěda moravská - Žďárský okres, sepsaná ředitelem J. F. Svobodou v r. 1937.)
Pokračujeme-li dále v zápisu F. Paila, dozvídáme se, že „
..prastarý kostelík stával na témže místě, kde stojí nynější chrám, přičemž tvořil s farou jednu budovu. Dřevěná věž stála opodál na místě, kde stojí nyní kamenný kříž. Hřbitov byl před hlavními chrámovými dveřmi, kde je dnes veřejná cesta..“
(Dle protokolů obyčtovské farnosti stála hospodářská budova stranou proti selským domům č.1 a č.2.)
„
..V roce 1391 držel faru jakýsi Jiří. (Byl obyčtovským farářem po faráři Konrádovi, vedl rovněž spor, tentokrát o desátky z osady Kosova - dříve Cossaw. Pozn.)
O dalších duchovních správcích informace nejsou, během husitských válek (1419 až 1434 a ještě nějakou dobu poté)
zřejmě zanikla v Obyčtově samostatná duchovní správa a Obyčtov byl přidělen k Městu Žďáru. O mariánských slavnostech dojížděli do Obyčtova kněží z cisterciáckého kláštera ve Žďáře..“
Další zprávu o faře známe teprve z r. 1516, kdy ji 6. dubna získal se vším příslušenstvím, požitky a kostelním podacím výměnou klášter žďárský a jistě sem, jako na jiné fary, dosazoval řádové kněze.
„
..V druhé polovině 16. a začátkem 17. století (r. 1550 - 1625) ve všech farnostech na panství žďárského kláštera vedli duchovní správu ´luteránští predikanti´(protestanté). Tak tomu bylo nejen v Obyčtově, ale i v Ostrově, Borech, Bobrové, Novém Veselí a ve Zvoli. Povážlivé uvolnění klášterní discipliny, nekonání povinností řeholníků, vedoucí duchovní správu na farách i ve věcech víry a lhostejnosti k šířícímu se reformačnímu učení v okolí měly za následek, že se reformační hnutí na Žďársku plně rozvíjelo (tyto informace se však zdají hodně tendenční; pocházejí především
ze stížností dočasného vlastníka klášterního statku – olomouckého biskupství, které mělo zájem vylíčit situaci ve zdejší duchovní správě v co nejhorším světle)..“
(zápis Františka Paila, kronikáře v Obyčtově v r. 1927)
Jestliže nahlédneme do protokolů obyčtovské farnosti, zjistíme další události vztahující se k výše uvedenému, a to, že
ve třicetileté válce (1618 - 1648) byl onen původní obyčtovský kostel zasvěcený Panně Marii patrně velmi poškozen nebo vypálen.
Při rekatolizačních snahách kardinála Dietrichštejna byl Obyčtov r. 1625 připojen k duchovní správě v Městě Žďáře, a tak
obyčtovská fara se všemi požitky úplně zanikla.
Z děkanské matriky z r. 1672 se pak dozvídáme, že se tu během roku konaly služby boží jak nejčastěji možno, faráře si měla vydržovati obec, farníci nedávali desátků a pohřby se konaly bez kněze.
Panna Maria však nedopustila, aby Její poutní kostel zanikl a vyprosila, aby byl roku 1672 znovu vysvěcen. Po této události jeho duchovní správu obstarávalo opět Město Žďár.
Avšak dne 22. června 1679 ustanovil opat Edmund „
také pro obyčtovské“ zádušní štolové poplatky. Možný důvod, proč
okolo roku 1691 byly dle zápisu F. Paila ve zdejší obci opět „služby boží jen dvakrát v roce a farníci si (zase) sami bez duchovního zemřelé pochovávali (solisine parocho se sepelinnt)“.
(Od lidí z Obyčtova jsem zjistila, že tito farníci své nebožtíky i přes celou zimu doma měli, než je konečně pochovali.)
Zlý se smál a kostelík opět chátral..
Ale ani tehdy opat Edmund břemeno obyčtovským neodňal. Ba Naopak. Podle soupisů
Vlastivědy moravské dne 16. října r. 1699 uzavřel se žďárským farářem úmluvu, podle níž měl farář chovati kaplana, který by přisluhoval každou druhou neděli neb svátek a vyučoval v Obyčtově. Jenže za to mu musel odvádět „
každý usedlý neb potažník, také chalupník neb podruh, kdo koliv by krávy choval, z každého kusu po 3 kr každoročně při sv. Janě, při vánocích podle starého obyčeje měl dávati podle možnosti koledu a při posvícení každý koláč, a při velikonočních svátcích byl povinen každý odvésti čtyři vejce. Celá obec měla odvésti 18 měřic 3 ½ věrtele žita, 4 měř. 1 věrtele ječmene a 24 měř.
2 věrtele ovsa. Na to dával každý po 3 ½ věrt. žita, ½ věrt. ječmene a 1 měř. 1 věrt. ovsa; jen mlynář dával 1 měř. 1 věrt. žita, ½ věrt. ječmene a 1 měř. 1 věrt. ovsa a z pustin 4 měř. Žita, 2 měř. 1 věrt. ječmene a 4 měř. Ovsa. (Viz. též Hodíškov.)“
Panna Maria se ale nevzdala..
I když úmluva opata Edmunda se žďárským farářem z roku 1699 stále platila (platila až do roku 1762, kdy byla ujednána dohoda nová), vyprosila, aby v Obyčtově na místě, kde původní prastarý kostelíček stál (podle výpovědí farníků - na prvních podivuhodně přenesených základních kamenech), nechal
nový opat žďárského kláštera Václav Vejmluva (opatem od r. 1705) - znamenitý znalec a milovník umění stavitelského, sochařského a malířského – postavit nynější chrám Navštívení Panny Marie s půdorysem v podobě želvy, dle projektu slavného Jana Blažeje Santiniho - Aichla. (Projekt byl zhotoven do r. 1723, jeho real. pak v letech 1730 – 1735.)
V protokolech obyčtovské farnosti se v této souvislosti uvádí:
„
Nový kostel byl vystavěn na místě starého rozhodnutím opata žďárského cisterciáckého kláštera Václava Vejmluvy(*1670, + 17.3. 1738)
kolem roku 1734. Projektantem byl Vejmluvův ‚dvorní‘ architekt Jan Blažej Santini - Aichl (*4.2. 1677, +7.12. 1723),
provádějícími staviteli po Santiniho smrti mohli být František Witinhofer, brněnský stavitel František Benedikt Klíčník nebo možná stavitel prelatury žďárského kláštera F. M. Kaňka.“
Jan Blažej Santini – Aichl měl v okolí Města Žďáru i v něm „na svědomí“ více staveb (například poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře), ale pouze
obyčtovskému chrámu vtiskl podobu želvy: obdélníková loď se skosenými rohy představuje želví tělo, nárožní čtvercové kaple nohy, mělký presbytář se seříznutými východními rohy – krk, polygonální sakristie hlavu a západní kaple, předsíň – ocas želvy.
Želva symbolizuje stálost ve víře, ale i ochranu, záštitu. Želva přešla do křesťanství také z antiky jako symbol dobré manželky (mlčenlivost – želva nemá jazyk, věrnost domovině – želva neopouští svůj krunýř).
(viz. „
Dějiny obce Obyčtov“)
Již zmíněnou symbolikou obyčtovského kostela a jeho problematikou se obšírněji než tento článek zabývá ve své diplomové práci také otec Tomáš Šíma, který v ní rozvádí poznatky vztahující se přímo k naší milované Nebeské Matce. Dovoluji si zde tedy uvést alespoň část z tohoto textu:
..Konečně je třeba zachytit propojení mezi Pannou Marií a symbolem želvy. Jak je známo, obyčtovský kostel je zasvěcen Panně Marii setkávající se s Alžbětou. V Lukášově evangeliu se hovoří o setrvání Matky Ježíšovy u své příbuzné Alžběty po dobu tří měsíců a následném návratu domů (Lk 1,56). Právě tento Mariin návrat domů a naplnění poslání dobré manželky jakožto vzoru panenské čistoty je možné zcela oprávněně vidět jako důvod pro užití symbolu želvy. Panna Maria promlouvá v evangeliích pouze na nemnoha místech, více rozvažuje o všech věcech ve svém nitru (srv. Lk 2,19.51). Tak ostatně vnímá svatá Terezie Veliká symbol želvy jako znamení vnitřního usebrání a „stažení se do sebe“.
Želva je tedy symbolem vnitřní usebranosti a modlitby. Maria vše uchovávala ve svém srdci. Želví krunýř odkazuje na Pannu Marii, která nás ochraňuje, je naším štítem vůči výpadům zla, u ní jsme v bezpečí.
(Zdroj: autor: P. Tomáš Šíma: „
Kostel Navštívení Panny Marie“, diplomová práce – online:
https://library.upol.cz/arl-upol/cs/csg/?repo=upolrepo&key=79127362034)
Želva se stala neodmyslitelným symbolem Obyčtova. Časem se dostala i do obecního znaku. Její betonová socha od sochaře Michala Olšiaka, rodáka ze Žďáru, od roku 2010 "bydlí" v parčíku a je vyhledávanou turistickou atrakcí oblíbenou zejména dětmi. Ty ji rády osedlávají. Mohou si ji i odnést domů zobrazenou na turistické známce obce.
Panna Maria zvítězila..
Stala se předmětem uctívání v podobě dřevěné polychromované sošky – barokní kopie „zázračné“ gotické sošky klášterské P. M. Studniční.
Zde musím objasnit
původ názvu „Panna Maria Studniční“, neboť ne mnohým je toto jméno známé, rovněž tak jako místo, kde se (dle pověsti) zjevila Bočkovi z Obřan ve snu..
Místo Jejího Zjevení bylo v areálu bývalého cisterciáckého kláštera ve Žďáru nad Sázavou ještě před jeho založením.
Podle legendy zde založil studnu Boček z Obřan, který chtěl na tomto místě postavit kostel. Ve snu se mu zjevila Panna Marie a vyzvala ho, aby nejprve nechal do skály razit studnu. Boček její radu poslechl. Studna byla hluboká a v ní voda čistá, jako křišťál. Boček z Obřan se časem roznemohl, ale
když mu donesli vodu z Mariánské studny a on se napil, byl zázrakem uzdraven. Nad studnou pak dal postavit kapli a nedaleko ní kostel s klášterem. Studna pochází z roku 1252 a klášter, který je vystavěn v její blízkosti, nese jméno Fons Beatae Mariae Virginis, což v překladu znamená Studnice (Pramen) blažené Panny Marie. Studna zásobovala pitnou vodou všechny obyvatele kláštera, kterých bylo okolo pěti set. Za husitských nepokojů, kdy byl zdejší klášter vypálen, byla studna zasypána. Později však došlo k jejímu obnovení. I když požáry ohrozily klášter ještě mnohokrát, studna vždy zůstala zachována.
Dle informací bývalého klášterního duchovního správce Vladimíra Záleského
místní legenda vypráví, že Boček, dnes řečený z Obřan, jinak ze Zbraslavi, byl švagr svaté Zdislavy, protože si vzal její starší sestru Eufémii, a že
studna byla původně hluboká 32 metrů (dnes 26 m). Dnes stojí uprostřed Rajského dvora v areálu kláštera. Dříve byla spojena chodbou s dnes již neexistujícím východním křídlem konventu. Mniši k ní mohli procházet chodbou z refektáře.
Nad studnou byla umístěna socha Panny Marie Studniční, kterou tam ke konci roku 1251 přinesli cisterciáci z mateřského kláštera na Zelené Hoře u Nepomuku, neboť je všeobecně známo, že drahocenná Matka Boží nám ukazuje cestu k prameni - ke svému Synu. Studna pochází z doby krátce před rokem 1252 - v tomto roce byl položen základní kámen konventního kostela Nanebevzetí Panny Marie a svatého Mikuláše. V témže roce zemřela také sv. Zdislava.
Na otázku,
proč právě Panna Maria „Studniční“ (a ne jiná) měla býti v Obyčtově uctívána, nalézáme odpověď v dalším zápisu knihy „
Dějiny obce Obyčtov“. Záznam o sošce hovoří takto:
„
...Tato socha byla do obyčtovského kostela umístěna opatem žďárského cisterciáckého kláštera Václavem Vejmluvou, který k jejímu originálu v gotické podobě choval velkou úctu a dle pověsti se mu před ní při modlitbě dostalo uzdravení z krčního neduhu, pro nějž měl být propuštěn z noviciátu, jak je to zapsáno ve výpisku Steinbachově, citujícím úryvek z kázání Jana Josefa Khella z 28. 8. 1735:
„Když nemoc Václavovi Vejmluvovi novitiusovi hlas odňala, kterej žádná lékařská moc navrátiti nemohla, musel on z kláštera vyjíti, prosil ale horlivě před jitřním Matku Boží modle se u štatue, jenž v konventskym kostele nyní na oltáři jest, a v okamžení hlas všechen jemu navrácen jest a byl potom roku 1705 učiněn opatem.“
Ale to ještě nebylo všechno...
Nově vystavěný kostel byl zasvěcen „Navštívení Panny Marie“, a když na „
vytrvalé žádosti žďárského opata Bernarda Henneta“ - jinde uváděného jen jako Heneta (nástupce Václava Vejmluvy) -
udělil papež Benedikt XIV. v roce 1750 obyčtovskému kostelu plnomocné odpustky na 7 let pro oktáv „Navštívení P. M.“, stal se opět poutním.
Kdo ví – snad Panna Maria vnukla opatu Bernardu Hennetovi myšlenku, že se nesmí vzdát, a že by měl za plnomocné odpustky vytrvale bojovat, dokud je od papeže nezíská..
I když není známo v jakém počtu přicházeli lidé tenkrát do prvního, chudě vyzdobeného dřevěného poutního kostelíka zasvěceného Panně Marii, dnes s jistotou můžeme určit počet procesí cestujících do nového, čerstvě vysvěceného kostela Navštívení Panny Marie, aby uctili Pannu Marii Studniční. V knize „
Od kostela ke kapličce v Ostrově“ se o tom píše:
..V roce 1750 udělil papež Benedikt XIV. „na vytrvalé žádosti žďárského opata Bernarda Heneta“ obyčtovskému kostelu plnomocné odpustky na 7 let. Odpustky poté skončily (věčná škoda, pozn.), ale poutě zůstaly.
Průvody přicházely do Obyčtova v počtech 16 -20 ze širokého okolí a zúčastňovalo se jich až 5000 lidí. Nejvíce poutníků bylo z Polenska, Žďárska, Novoměstska, Bystřicka a Velkomeziříčska ..
„
Vlastivěda moravská“ dále uvádí: „
Největší býval průvod z Polné a Bystřice nad Pernštejnem. Předmětem uctívání se stala dřevěná polychromovaná soška P. M.. Je to barokní kopie gotické sošky klášterské P. M. Studniční, která byla v původním oltáři umístěna v mohutném baldachýnu, neseném dvěma cheruby..“ (Původní oltář byl r. 1958 -1961 obnoven a má připomínat stav před r. 1877. Pozn.)
..Bohu díky za to. A nejen za to. Vyobrazení sošky na jednom z oken kaplí napovídá, že bývala strojena kdysi stejně, jako známé Pražské Jezulátko.
Podle záznamů F. Paila se pak roku 1784 (po zrušení kláštera žďárského Josefem II.) stal Kvido Schöbl obyčtovským prvofarářem. „
..Poněvadž nebylo tehdy žádné farní budovy, bydlel až do roku 1791 v domku čp. 26.“
V původních plánech nového obyčtovského kostela nebyla totiž projektována ani fara, ani věž. Dřevěná kostelní zvonice stála před statkem č. 1 a za presbytářem se nacházela polygonální sakristie, snad i s vížkou pro sanktusník.
Roku 1798 došlo ke zboření sakristie a na jejím místě přistavění věže na východní straně, do níž byly z dřevěné kostelní zvonice přemístěny zvony.
Farní pamětní kniha pak byla v Obyčtově založena r. 1812 nástupcem prvofaráře Kvida Schöbla - P. Antonínem Slamou, jenž zaznamenal první pověst „
O Zjevení“ (uvedena v začátku článku).
Zázračný Pramen:
V souvislosti s kostelem se potom dozvídáme o mimořádné Milosti, již Panna Maria vyprosila u svého Syna. Jako každé mariánské poutní místo mívalo své prameny, o to pak snad více místa Panny Marie Studniční. I v blízkosti Obyčtova se nacházel (a dodnes nachází) pramen, jenž se odedávna pojil se zdejším kostelním obřadem.
Lidé za starých časů i pozdější doby přicházeli k tomuto prameni a myli si v něm chodidla i ruce. Mnozí z pramene dokonce též pili. Podle pověstí starých obyčtovských usedlíků
docházelo na základě užívání této pramenité vody k mnoha zázračným uzdravením. Za to pak děkovali Panně Marii v podobách slavení mariánských pobožností, mší svatých a jiných slavností.
V knize „
Od kostela ke kapličce v Ostrově“ se v této souvislosti píše: „
Všechna významná poutní místa měla obvykle své „zázračné“ vodní zdroje. Jeden takový pramen se nacházel i na ostrovském katastru za obcí vpravo při silnici do Obyčtova. Zdejší lidé odedávna věřili, že zmíněný pramen léčí oční nemoci a tak si ji ‚béřou také domů nemocným‘.“
V době, kdy jsem se zamýšlela nad pramenem, a nad tím, zda „Její“ voda mívala skutečně léčivé účinky, se mi „náhodou“ podařilo ve sklepě objevit dopis zaslaný prababičce mého manžela (Ludmile Fabíkové z Obyčtova) její sestrou (tehdy žijící někde u Žďáru nad Sázavou), ve kterém mimo jiné stálo:
„
..Já se k vám přijedu podívat, pro tu vodu bysme šli spolu, kdyby mě ta voda pomohla, abych viděla bez brejlí, to bych byla ráda - a možná, že se k vám přijedem podívat všeci, že byste se ulekli, když by nás přijelo pět..“
Ten dopis mi přišel pod ruku jako blesk, bez obálky, čistě jen tak, když jsem ze zvědavosti nadzvedla víko staré bedny, která tam stála u zdi. Nechápala jsem to. I když jsem do sklepa přišla s úplně jiným záměrem, zrovna jsem v tu chvíli přemýšlela o tom, kde hledat důkaz či zmínku, která by poukazovala na zázračnost onoho pramene. Že by mi Panna Maria přišla na pomoc? Hmmm… možná, že ano. :)
Následně mé pátrání po zdroji informací o zázračné vodě vyústilo v opětovné dotazování se starších obyčtovských obyvatel. Mnoho jich bylo takových, kteří tvrdili totéž:
„
Voda uzdravovala především oční nemoci, ale lidé ji i pili. Také chromým se údy vyzdravily, když uctili Matku Boží a z pramene vodu užili. To odedávna bylo známo, že tento pramen uzdravuje. Dokonce kdosi až z Velkého Meziříčí sem chodil pro vodu s kanystry, což nebylo zase tak dávno..“
Jedna obyvatelka Ostrova nad Oslavou byla zase přesvědčena o tom, že kdo se vody napil, byl sice uzdraven, avšak s vedlejšími účinky. Když viděla můj zmatený pohled, dodala, že se mu pak narodily dvojčata, neboť se jich tam prý po užití vody narodilo hodně. No…. já se té vody napila těsně předtím, než mi to řekla :)) a…. všechno jsem pak stejně musela odevzdat Bohu, hi, hi.. :))
Naposledy mi ještě do uší zazněl příběh o jedné kněžně, která prý kdysi měla putovat do Obyčtova pro Milosti od Pána Ježíše skrze Jeho milovanou Matku. Tato kněžna - dle vyprávění – měla být slepá. Po opláchnutí obličeje vodou z pramene však náhle prohlédla a nechala pak na onom místě jako poděkování postavit kapli.
Je pravdou, že tato pověst se neshoduje s minulostí založení kaple (jak uvedeno níže), a snad ani s poutěmi do Obyčtova, které jistě byly zaznamenány.
Možným faktem však stále zůstává, že vodou z pramene bylo již uzdraveno více lidí..
LeS
Pokračování článku najdete na tomto odkazu:
www.fatym.com/view.php?nazevclanku=mariin-obyctov-aneb-od-kostela-k-prameni-a-zpet-2-cast&cisloclanku=2023120057 již 13. 12. 2023