Boží zjevení, jak hlásá katolická nauka, skončilo smrtí posledního z apoštolů, tj. sv. Jana kolem r. 100. To ale neznamená, že Bůh od té doby přestal s lidstvem komunikovat. Dokazují to četné zázraky.
Zázraky, které sice – na rozdíl od zázraků uvedených v Písmu sv. – nezavazují katolíky k víře, spadají do kategorie tzv. soukromých zjevení, nicméně mnohé z nich mají nadčasovou podobu a jsou kdykoliv ověřitelné, takže těžko lze popřít jejich realitu.
Sem patří např.
eucharistické zázraky na několika místech Evropy (Lanciano, Bolsena aj.), kde po vyslovení konsekračních slov celebrujícím knězem se objevila na sv. hostii živá tkáň srdečního svalu a přetrvala dlouhá staletí až do současnosti. Každý se může o této skutečnosti přesvědčit pouhou návštěvou těchto míst.
Dalším dokladem Božího mimořádného poselství o tom, že pravda existuje pouze v Katolické církvi, jsou
nezetlelá těla světců, což věda nedokáže vysvětlit (např. vizionářka z Lurd sv. Bernardeta Soubirous). Unikátním je také
obraz Panny Marie Guadalupské v Mexiku ze 16. století, jehož původ sám o sobě je vědecky nevysvětlitelný, nadto učenci ve 30. letech 20. století objevili pod mikroskopem v oku Matky Boží celý výjev, jak vizionář Juan Diego r. 1531 před biskupem Zumaragou (srovnání podoby biskupa z oka Panny Marie s dobovým vyobrazením je naprosto identické) rozbaluje svoji tilmu (plášť) s vyobrazením Nejsvětější Panny. Je jasné, že v 16. století nikdo nic takového nemohl zkonstruovat, jde jednoznačně o zázrak.
Ke znamením tohoto typu patří i
rotace slunce na obloze, kterou vidělo 13. října r. 1917 minimálně 60-70 tisíc lidí. Shromáždili se tam, protože Matka Boží skrze vizionářku Lucii přislíbila zázrak. Co se ve skutečnosti událo, přesně popisuje jeden z očitých svědků José Maria Garrett, univerzitní profesor přírodních věd v portugalské Coimbře. Jeho sdělení je tím cennější, že se jedná o odborníka v oboru fyziky – a ti nejsou lehkověrní, nota bene byl člověkem nábožensky lhostejným, a teprve po zážitku slunečního zázraku se obrátil. Říká:
„
Přišel jsem tam v poledne. Od rána padal bez přestání hustý déšť, doprovázený silným větrem, takže hrozily záplavy. Zůstal jsem stát na ulici, jež ležela trochu výš než místo, o němž se říkalo, že tam probíhá zjevení. Byl jsem od místa zjevení vzdálen asi sto metrů.
Déšť nyní udeřil na hlavy čekajících ještě většími proudy a promočil jejich oděvy. Byly již skoro dvě hodiny odpoledne. Náhle sluneční paprsky prorazily hustými mraky. Všechny pohledy se na ně zaměřily jako přitahovány magnetem. I já jsem se o to pokusil. Objevilo se slunce s jasnými obrysy, zářící, ale neoslepující… mělo pronikavou jasnost, která svým leskem připomínala perlu… Připomínalo zářící kolo, jehož stříbrný jas vypadal jako převzatý od mušle.
To není poezie. Mé oči to tak viděly. Toto slunce nemělo žádnou podobnost se sluncem, které se najednou objeví mezi mraky. Nebylo v mlze ani zahalené mračnou stěnou jako závojem. Rychle se sneslo ze svého pozadí dolů. Tento zářící kotouč se prudce pohyboval, kroužil s neobyčejnou rychlostí kolem sebe sama. To vyvolalo v zástupu křik a strach. Slunce se ještě více odpoutalo od oblohy a přiblížilo se k zemi v krvavě rudé barvě, hrozící všechno spálit. Byly to strašlivé okamžiky.
Všechny tyto jevy, které jsem uvedl a popsal, jsem pozoroval naprosto chladnokrevně, plně při smyslech a bez jakéhokoliv vnitřního pohnutí….“
Výpovědi očitých svědků slunečního zázraku, jak je zaznamenali ve svých publikacích o Fatimě Američan John Haffart a Němec Guenther Stolze, se sice v detailech o barvě slunce, rychlosti pohybu apod., liší, což vyplývá ze subjektivních pocitů účastníků, ale shodují se v tom zásadním:
zázrak se skutečně odehrál, všichni bez výjimky viděli rotaci slunce na obloze, jeho pád téměř k zemi a opětný vzestup na oblohu. Oba zmínění publicisté vyslechli v 30. a 60. letech stovky ještě žijících svědků slunečního zázraku – a nebylo mezi nimi žádného, kdo by prohlásil, že nic neviděl.
Odpůrci fatimského zjevení vznesli proti slunečnímu zázraku své pochybnosti. Vyrovnal se s nimi německý právník Guenther Stolze, který se tomuto fenoménu mnoho let věnoval. Vyrostl v ateistické rodině. Na konci II. světové války jako malý chlapec byl schován se svými rodiči v bunkru před nálety. Všichni měli strach. Malý Stolze najednou uviděl mezi přítomnými starší ženu, jak se modlí růženec. Zeptal se jí s typickou dětskou nevinností: „
Vy, paní, nemáte strach?“ „
Nemám, chlapče, vždyť je tady Bůh,“ odpověděla žena. „
Ale Bůh přece není,“ namítl hoch. „
Ale je, chlapče, je, slunce přece tančilo ve Fatimě.“
Tato slova neznámé babičky nedala od té doby Stolzemu spát. V dospělosti se zabýval čím dál detailněji slunečním zázrakem ve Fatimě, ten se stal jeho celoživotním „koníčkem“, shromáždil k němu velké množství materiálu. Osobně navštívil v 50. a 60. letech Portugalsko a vedl rozhovory s řadou očitých svědků. Konvertoval ke katolické víře.
¨
Nejčastějším argumentem odpůrců bylo, že
prý se jednalo o masovou sugesci a hysterii. Stolze k tomu uvádí výpovědi psychologů a psychiatrů, zejména známého prof. Bendera, že „
…kdyby šlo o masovou hysterii minimálně 60 tisíc lidí, kteří zázrak viděli, tak by to byl ještě větší div než samotný jev uvedených slunečních úkazů“. Zázrak přece neviděli jenom zbožní věřící, ale i zarytí odpůrci fatimského zjevení a nepřátelé Církve, např. novináři předních lisabonských listů, ovládaných svobodnými zednáři. Ti tam přijeli s úmyslem „odhalit podvod kněží“ – a přesto museli, ač neradi, napsat článek o „mimořádných událostech, které prý ale věda dříve nebo později určitě vysvětlí“.
Rotaci slunce viděli nejen všichni přítomní na místě zjevení, ale i všichni lidé do vzdálenosti cca 30 km od Fatimy včetně těch, kteří vůbec nevěděli, že je tam něco takového ohlášeno, jednalo se o několik tisíc lidí. Haffart ve své publikaci uvádí svědectví jednoho ateistického učitele, jehož ve vyučování děti upozornily na rotující slunce a ptaly se ho, co to znamená. On přistoupil k oknu a viděl totéž, co jeho žáci.
Námitka sugesce a masové hysterie se tak stala neudržitelnou. Proto odpůrci Fatimy vystoupili v 50. a 60. letech s další – a sice že
prý se jednalo o písečnou bouři na Sahaře, kterou vítr zanesl až do portugalské Fatimy. Ta prý vyvolala iluzi slunečního zázraku. Stolze uvádí, že byl přítomen na přednášce nějakých německých fyziků, kteří takto argumentovali. Přihlásil se do diskuze a oponoval, že kdyby se jednalo opravdu o písečnou bouři nad Fatimou, tak by musela být celá vesnice poseta zrnky písku, jenže nic takového tam nebylo. Krom toho je známo, že písečná bouře zasahuje pouze malou část území, rozhodně nemohla současně řádit ve Fatimě i ve vzdálenosti 30 km odtud. Jak je ale možné, že přesto i v těchto obcích tento úkaz viděli? Stolzemu na to žádný z přednášejících nedokázal odpovědět, jeden z nich se dokonce zvedl a rozhněvaně opustil sál.
Stolze dále upozorňuje, že již v této době meteorologové sledovali písečné bouře na Sahaře a 13. října 1917 tam žádná neproběhla. Krom toho všichni meteorologové jednoznačně potvrzují, že to, co se ten den odehrálo ve Fatimě, je fyzikálně a vůbec přirozeně absolutně nevysvětlitelné.
Poté se stalo protiargumentem odpůrců tvrzení, že
prý neustálý pohled přítomných do slunce vyvolal poruchu oční sítnice, což údajně způsobilo iluzi pohybu slunce. Tato námitka je lehce vyvratitelná a směšná. 13.10.1917 přece hustě pršelo a slunce nebylo vůbec vidět – a během těch krátkých cca 10 minut, co se ukázalo, nemohlo dojít k poškození sítnice, alespoň určitě ne u všech. Jak je tedy možné, že rotaci slunce viděli všichni, dokonce i ti, ve vzdálenosti do 30 km, kteří se do slunce nedívali a byli k tomu přinuceni až samotnou okolností jeho pohybu?
Stolze dále připomíná, že mimo křesťanství se s něčím takovým, jako je sluneční zázrak, vůbec nesetkáváme. Před r. 1917 podobný fenomén nebyl zaznamenán ani v Katolické církvi. Teprve po Fatimě se tyto jevy vyskytly i na jiných místech mariánských zjevení, ale nikdy ne v takovém rozsahu jako 13. října 1917 ve Fatimě.
Zůstala zachovaná i fotodokumentace fatimského zázraku, Stolze zná 13 fotografií, proto lze hovořit o zázraku, jenž je trvale zaznamenán a zdokumentován pro všechny generace. Fotografií bylo původně mnohem víc, pořízených především reportéry lisabonských novin, ale byly zničeny, neboť nepřátelé Církve měli enormní zájem vymazat fatimské zjevení Panny Marie a její poselství světu z povědomí katolíků a vůbec všech lidí.
K Fatimě se vztahuje i
zázrak mimořádného uzdravení brazilského malého chlapce na přímluvu vizionářů Jacinty a Franciska. Stalo se to před několika lety, kdy toto dítě spadlo z výšky cca 20 m a roztříštilo si hlavu tak nešťastně, že mu vytekla část mozku. Lékařům se sice podařilo zachránit mu život, upozornili ale jeho rodiče, že mozku chybí nejdůležitější části, proto chlapec bude schopen pouze vegetativní formy života.
Rodiče se obrátili o pomoc k Bohu a prosili o přímluvu oba fatimské vizionáře, v té době již blahoslavené. Chlapec se náhle začal vyvíjet zcela normálně, ukázalo se, že jeho mozkové funkce nejsou vůbec porušeny. Zázrak byl církevní autoritou uznán a papež František 13. května 217 Jacintu a Franciska Martovy zařadil mezi svaté.
A mluvíme-li o zázracích Panny Marie ve Fatimě, nemůžeme opomenout její předpovědi, které se do detailů splnily. Nelze ani ignorovat neočekávanou změnu na portugalské politické scéně, kdy zednářský režim byl svržen a nahrazen od r. 1928 vládou katolického premiéra Antonia Salazara.
Portugalští biskupové zasvětili r. 1936 zemi Neposkvrněnému Srdci Mariinu – a Portugalsko bylo ušetřeno hrůz II. světové války. To všechno přece nebyly náhody.
Přesto vyvstává otázka: Když jsou zázraky á la Fatima tak jasné,
proč se všichni lidé neobrátí? Snad nejvýstižnější odpověď tady poskytuje francouzský spisovatel C. G. Huysmans, jenž napsal ve své knize „
Pouť lurdská“ tato silná slova:
„
Zázrak je umíráčkem světských vášní, pochopitelno tedy, proč ho lidé nechtějí.“
Zázraky podobné tomu fatimskému sdělují lidstvu, že pravda existuje pouze v Katolické církvi, jež hlásá, že Bůh se zjevil člověku v osobě Ježíše Krista, který jej spasil svou smrtí na kříži. Podmínkou k dosažení spásy je život v milosti posvěcující, což si žádá zříci se těžkých hříchů a změnit svůj špatný život. Právě toto moderní člověk, kterému se nabízí požitek a rozkoš bez ohledu na mravní principy jako smysl a cíl jeho pozemské existence, nechce udělat. Proto, když je konfrontován s realitou zázraku, dělá vše pro to, aby jej zpochybnil.
Na to upozorňuje i sám Ježíš Kristus, který v podobenství o boháči a Lazarovi o některých lidech říká: „
I kdyby někdo z mrtvých vstal, neuvěří…“ (Luk 16,31). A u sv. Jana (12,9-11) čteme, že mnozí židé, kteří byli svědky Ježíšova vzkříšení Lazara, se nejenom neobrátili, nýbrž dokonce chtěli jak Krista, tak i Lazara zabít.
Zázraky přispějí k obrácení pouze tomu, kdo má dobrou vůli a chce se změnit. Pro nás katolíky jsou především úžasnou vzpruhou a posilou ve víře. Fatimský zázrak mezi ně patří na čelném místě. Dodávají nám vnitřní jistotu, že to, co věříme a co Katolická církev od prvopočátku učí, není založeno na lidských výmyslech a fantazii, nýbrž na konkrétních a prokazatelných faktech. V tom je naše síla a radost.
PhDr. Radomír Malý
Převzato z
https://apologie.info/,
článek z 5. 2. 2022 naleznete
zde.
