Rozália Celakówna - polská ošetřovatelka a mystička, nazývaná „apoštolka intronizace Nejsvětějšího Srdce Ježíšova “ a Ctihodná služebnice Boží o úctě a zasvěcení národů Božskému Srdci.
Rozália se narodila v Jachówce rodičům Tomášovi a Joanně Celaków. Byla nejstarším dítětem z osmi dětí.
Její rodiče jí říkávali, že svědomité zachovávání Božích přikázání a plnění povinností svého stavu je pravá pobožnost - nikoli vysedávání v kostele se zanedbáváním svých povinností. „Nikdy nedělej nic, aby ses připodobnila lidem“ – napomínala Rózu matka – „ale napodobuj Pána Ježíše“.
V rodném domě jí bylo dobře, přesto se cítila svázána jako ve vězení. Nemohla denně přistupovat ke stolu Páně. Řekla tedy rodičům, že musí odejít z domova. Nejednou se jí zdálo, že ji Ježíš říká: „Neboj se! Bojuj odvážně u Mého Srdce, ze kterého budeš čerpat sílu po celý svůj život. Obdržíš milost, že si zamiluješ utrpení podobně, jako jsem si ho já zamiloval.“
Otec a matka s odchodem z domu nesouhlasili. Nakonec rozhořčená matka Joanna řekla dceři: „Jdi! Ale uvidíš, že děláš špatně. Jednáš, jako kdybys neměla otce a matku.“
Rozálie už víc neslyšela. Ježíš, kvůli kterému opouštěla rodný dům, se zmocnil její duše.
V květnu 1925 přijali Rozálii do práce v nemocnici sv. Lazara na chirurgickém oddělení, krátce poté byla přeložena na oddělení kožních a pohlavních chorob.
První den pobytu mezi nemocnými slyšela během modlitby slova, která vyslovil nepopsatelně sladký tajemný vnitřní hlas: „Mé dítě! V nemocnici je toto místo pro tebe vybráno z mé vůle.“
Později k ní promluvil Pán Ježíš:
„Poslouchej, mé dítě! Celým srdcem si zamiluj skrytý život, zapomenuta ode všech. Práci, která nemá v lidských očích žádné uznání a význam. Utíkej od okázalých činů, kterými se lidé utěšují, neboť takové činy obvykle nemají žádný význam v Mých očích, neboť jsou zkažené sebeláskou.“
Dále se Pán Ježíš zeptal:
„A jaký život jsem žil Já v Nazaretě 30 let?“
Odpověděla, že ví pouze tolik, co říká svaté Evangelium. Že Pán Ježíš žil život ve skrytosti, poslušný Nejsvětější Panně Marii i svatému Josefovi. Pán Ježíš odpověděl, že je to tak.
Dále Pán Ježíš řekl:
„Máš na tomto místě mnoho práce.“
Po chvíli mě Pán Ježíš zavedl nad ohromnou propast plnou hniloby a ohavností.
Dal mi pochopit, že to, co vidím, je lidské srdce poskvrněné nečistým hříchem.
Pán Ježíš mi přikázal pracovat na tom místě s úmyslem obrácení padlých duší a zapamatovat si na celý život, že má činnost i život zde skončí. Potom jsem si byla vědoma toho, že je Pán Ježíš při mně. Má odměna i výplata je Boží vůle.
„Víš, mé dítě, nyní Ti odhalím tajemství utrpení. Utrpení je tak velká milost, že to nikdo z lidí dostatečně nepochopí: větší, než dar konat zázraky, neboť v utrpení mi duše odevzdá to, co má nejcennější - svou vůli, skrze utrpení přijaté s láskou...“
„Dítě, svatost není nic jiného, než láska. Té lásce se naučíš životem ve skrytosti, plném křížů a obětí. Ano, dítě moje, velmi tě miluji, proto Tě budu křižovat a zkoušet mnohočetným utrpením Mně tak známým.“
Motivem Rozáliiny lásky k bližnímu byla láska našeho Pána Ježíše Krista: „Z lásky k Pánu Ježíši chci sloužit všem.“
V jistém období ji nadmíru přetěžovali službami, takže mívala nejednou dvě noční služby po sobě, pracujíc pak i 60 hodin bez přestávky. Tyto a podobné křivdy snášela bez stížností.
K nemocným na sále často přiváděla kněze, takže během jejích nočních služeb za 20 let žádný z nich nezemřel bez svatých Svátostí. Povzbudivým slovem a vroucí modlitbou hledala cestu pro jejich upřímné smíření se s Bohem.
„Mé drahé dítě! Za tvé milosrdenství a trpělivost k bližním se připojíš rovnou ke Mně.
Budeš blízko mého Srdce, mezi mými ctiteli v nebi.
Dávám souhlas otci – psala zpovědníkovi – k veřejnému ohlášení mých hříchů i toho hrozného stavu mé duše, abych za sebe takto vynahradila Bohu. Může mě otec u ambonu jmenovat a říci, aby všichni věděli, jaká jsem, kde jsem a odkud pocházím.
Raději by zemřela, než psát o sobě - nechtěla sebou nikoho obtěžovat. Avšak tím, že se ponižovala, hledala vyvýšení a oslavení Boha: „Ó, Jezu… chci trpět do skončení věků, je-li to Tvá vůle - kdyby jen o jednoho svatého kněze zůstalo více a jedna hříšná duše se vrátila k Tobě.“
Byla zapálenou patriotkou a pevně věřila v osvobození vlasti od nepřátel a v její vzkříšení v nedaleké budoucnosti.
O vyšetření neurologem Rozália píše:
„Po vyšetření jsem cítila na jedné straně radost, že jsem se bez mudrování podrobila vůli mého duchovního otce, která je vůlí Boží, a že mě lékař důkladně vyšetřil. Pán Ježíš jako Bůh dokonale ví o tom, že neprahnu po svědectvích, ani dobré pověsti, ale udělala jsem to z lásky k Pánu Ježíši. Na druhé straně jsem cítila šílené příkoří a bolest, že nejdiskrétnější věci jsem musela říct světské osobě, že moje tajemství bylo odkryto… Před vyšetřením jsem nespala dvě noci, po vyšetření jsem nespala tři noci.“
6. ledna 1944 oznámila svému duchovnímu vůdci: „Otče! V letošním roce zemřu.“
Rozália zemřela 13. září ve dvě hodiny ráno. Byla středa, den zasvěcený úctě ke svatému Josefovi, kterého milovala a kterému mnohokrát poroučela svou smrt. Její ostatky jsou pohřbeny na hřbitově v Krakově.
V roce 1946 byla provedena exhumace a její ostatky byly přeneseny do nového hrobu, který je často navštěvován. Na přímluvu Boží služebnice se stalo několik zázraků, např. desetileté nevidomé dívce se přímo u hrobu vrátil zrak.
Poslání:
Pro Rozálii nejkrásnějším měsícem v celém roce byl červen, měsíc úcty Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, které symbolizuje lásku Spasitele.
Oddána této lásce se snažila udělat vše, co bylo v její moci, aby vynahrazovala božskému Vykupiteli pohrdání a zapomínání ze strany většiny lidí. Ze čtvrtka na pátek v době od 23:00 do 24:00 vykonávala svatou Hodinku.
Celým životem toužila vynahrazovat: milovat Ježíše za všechny, za celý nevděčný svět. Pobízela ji velká důvěra v nekonečné milosrdenství, v dobrotu a lásku Nejsvětějšího Srdce Ježíšova.
Slyšela vnitřní výzvy k ustavičnému a stále dokonalejšímu oddávání lásky za lásku:
“Mé dítě – slyšela často ve své duši – velmi mě miluj. Ať mi tvá láska vynahradí její nedostatek u jiných duší, neboť nejsem mými stvořeními milován. Láska nahradí všechno!“
Jednoho dne v lednu roku 1941, když vycházela z kostela, v hloubce její duše se ozýval tichý tajemný hlas:
„Dívej, kolik jsem vytrpěl na kříži za lidské hříchy, jaké vděčnosti se mi dostalo?
Kolik duší mnou opovrhlo - dokonce i přátelé!
Zda mé Srdce netrpělo tehdy nevýslovná muka z důvodu trvalé nevděčnosti?
O to víc ty, dítě, vynahrazuj Mi, zvláště za kněze a za každou nevděčnost!“
Touha, aby Ježíš byl poznán a milován, pálila a rozšiřovala Rozáliino srdce. Bolelo ji urážení Boha, ztráta mnoha duší. Od roku 1924 vkládala do svých denních modliteb prosbu, aby Ježíš v lidských srdcích budoval sladké království své lásky.
Ve zvláštních inspiracích, které přicházely ve formě vidění a slov, slyšela vnitřní pověření, aby spolu se svým duchovním vůdcem žádala ze všech sil o úctu k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu v Polsku a na celém světě.
Níže citované texty jsou převzaty z originálních rukopisů Rozálie.
V září roku 1937 – píše ve svých Vyznáních – jsem viděla následující věci. Nacházela jsem se duchem na Stradomii v Krakově, v ulici sv. Anežky. Viděla jsem strašný zmatek mezi lidmi. V panice utíkali neznámými směry. Byli mezi nimi lidé všech tříd s kufry, aktovkami, balíky a utíkali od svých prací.
S velkým údivem a zároveň strachem jsem se dívala na to množství prchajících. Vedle mě stál vážný pán. Byl obrácen směrem k prchajícím. Jeho tvář byla smutná, ale plná nejvyšší vážnosti, mající v sobě cosi nadzemského. Po chvíli obrátil oči k nebi, plný majestátu, vážnosti, klidu. Přesto se na jeho tváři zračila bolest.
S velkým respektem a úctou jsem hleděla na tu podivnou neznámou postavu, která pro srdce člověka měla v sobě cosi božského a přitažlivého. Byla jsem přesvědčena, že to není člověk ze země. Tehdy jsem se i já podívala na nebe, které začaly zakrývat strašná černá mračna. Ze západní strany se roztáhla na celé nebe. Byla jsem vyděšená, popadl mě podivný strach.
Neznámý se přiblížil a řekl:
„Dívej se, dítě, na to, co se bude dít. Co teď vidíš, stane se zanedlouho realitou.
Pro Polsko nastanou strašné časy. Bouře s blesky znamená Boží trest, který potrestá polský národ za to, že se odvrátil od Boha skrze hříšné žití.
Polský národ páchá strašné hříchy a zločiny, nejstrašnější z nich jsou: nečisté hříchy, vraždy a mnoho jiných hříchů.“
Usoudila jsem, že to je sv. Josef, řekla jsem mu:
„Svatý Josefe, prosím tě, řekni mi, co to všechno znamená, protože já těm věcem nerozumím.“
Neznámá osobnost na mě podívala s dobrotou, ale nebyl to svatý Josef. Kdo to byl, nevím.
Zeptala jsem se, kdy vypukne ta válka.
Řekl, že se to stane zanedlouho, ale nesměla jsem se ho zeptat na rok, měsíc a den té katastrofy.
Najednou se stalo něco podivného: zmizely domy od Dietla po Rynek. Místo nich jsem uviděla velké náměstí, na kterém se shromažďovali lidé všech stavů. Nejvíce bylo venkovanů s košíky, inteligence, dělníci, Židé a jiní - nosili kameny na stavbu.
Zeptala jsem se toho neznámého člověka:
„Řekni mi, svatý Josefe, co budou budovat? K čemu snášejí ty kameny, cihly, písek, dřevo a jiné předměty?“
Tehdy tvář toho neznámého nabyla divného jasu a majestátu a říká mi:
„Dívej se, dítě, brzy se dozvíš, co zde vznikne. Odtud bude Kristus kralovat.“
Po chvíli jsem na tom náměstí uviděla sochu Nejsvětějšího Srdce Pána Ježíše obrovských rozměrů. Žádný dům ani kostel nelze k tomu přirovnat.
Pán Ježíš byl postaven tak vysoko, že nejen celé Polsko, ale celý svět ho mohl vidět. Jak vypadal ten pomník a jak je možné, že lidé celého světla viděli Pána Ježíše, to neumím pochopit, ani popsat, neboť věci Boží a duchovní nelze popsat lidským jazykem. Oči všech byly upřeny na Pána Ježíše, který stál v oslnivém světle nad celým světem.
U té sochy skládali oběti lidé ze všech států, také v podobě roztomilých květů bílé a červené barvy. Krásu dekorace lze přirovnat k nebi, ne k zemi.
Ten neznámý řekl, že k nohám Krista je třeba přinášet oběti: modlitby a různé oběti plynoucí z čistých srdcí - i mučednictví, aby byly smyty zločinné hříchy celého světa, nejen samého Polska, ale nejprve Polska.
Najednou se nebe vyjasnilo, zmizely všechny černé chmury. Na nebi se ukázalo slunce, měsíc i hvězdy - nebylo to obyčejné denní světlo, ale takové, které neumím popsat.
Neznámý mi řekl:
„Podívej, dítě! Kristovo království přichází do Polska skrze intronizaci.“
Po chvíli, obklopen duchovenstvem a věrnými, přišel Jeho Eminence polský primas. Vykonal akt zasvěcení celého Polska Nejsvětějšímu Srdci Pána Ježíše. Začal slovy:
„Ó, Jezu, náš Nejsladší Vykupiteli, Tvému Božskému Srdci doporučuji naši Otčinu, naše Polsko,“ dále si už nepamatuji.
Končil slovy:
„Chvála buď Božímu Srdci.“ a nakonec zanotoval píseň:
„Skrze bolestnou smrt, Králi věčné chvály“.
Při slovech:
„Králem Králů nazývá Tě celý svět, kraluj nám, Kriste“ ten obrovský dav lidí ze všech sil křičel:
„Kraluj nám, Kriste! Kraluj nám, Kriste!“
Bez přestání křičeli a tehdy Pán Ježíš svým božským zrakem a rukama jakoby objal celé Polsko. Ruce všech - dokonce i Židů a jinověrců, byly nataženy k Pánu Ježíši.
Ještě jednou jsem slyšela hlas:
„Cos viděla, stane se brzy, ale nejdřív je třeba hodně vytrpět!“
Toho zvláštního člověka jsem už potom neviděla. Někam se ode mně tajemně vzdálil, i vidění skončilo - zanechaje v mé duši hluboký klid a jistotu, že Pán Ježíš bude kralovat v Polsku skrze dosazení na trůn.
V březnu 1938 vnitřní hlas takto poučoval Rozálii:
„Třeba oběti za Polsko, za hříšný svět… strašné jsou hříchy polského národa. Bůh ho chce potrestat. Záchrana pro Polsko je pouze v mém Božském Srdci.
V dubnu 1939 tichý hlas Nejsvětější Panny Marie potvrdil:
„Záchrana pro Polsko je jen v Srdci Ježíše, Mého Syna.“
A Ježíš dodal:
„Strašně mé Srdce zraňují hříchy proti čistotě. Žádám odčinění.“
Večer 4. července 1938 v rodném domě v Jachówce, kde trávila dovolenou, měla Rozália následující vidění:
Nacházela jsem se na vysoké hoře, na které jsem uviděla kouli podobnou globu, ale mnohem větší. Se zájmem jsem se na ni dívala. Podle vzhledu to byl globus. Rozpoznávala jsem části světa a jednotlivé země. Vtom se přede mě postavil muž, vážný a majestátní. Kdo to byl, nevím. Postava se přiblížila a promluvila. Řekla:
„To je zeměkoule.“ A kázal mi jmenovat a popsat hranice částí světa a v nich jednotlivé země.
Když jsem odpověděla na otázky, pak mi hlasem plným vážnosti řekl:
„Mé dítě! Za hříchy a zločiny (vraždy a zhýralosti), spáchané lidmi na celém světě, sešle Pán Bůh strašný trest. Spravedlnost Boží už to nemůže dále snést. Obstojí jen ty země, ve kterých bude Kristus kralovat. Chcete-li zachránit svět, je třeba vyvýšit ve všech zemích a národech na celém světě Nejsvětější Srdce Ježíšovo. Tady a jedině tady je záchrana… Pamatuj na to, aby tato vážná zpráva nebyla přehlédnuta a zapomenuta… Intronizace - dosazení na trůn v Polsku se musí uskutečnit.“
Rozália si připomněla, že se obětovala Pánu Ježíši z lásky k Němu až do úplného vyčerpání v první řadě za Polsko, poté za Německo, Rusko, Španělsko a za celý svět. V té chvíli ji postava vzala za ruku a doprovázela na druhou stranu globu, ukazujíc Ameriku i Austrálii a s bolestí řekla:
„Zda za tyto duše Kristus netrpěl? Zda oni nejsou vykoupeny Jeho Nejsvětější Krví? Třeba, dítě, zahrnout zejména Ameriku… Je třeba udělat vše pro to, aby vyvýšení Nejsvětějšího Srdce bylo provedeno. Je to poslední úsilí Ježíšovy lásky v posledních časech!“
S bázní jsem se té osoby zeptala:
„Obstojí Polsko?“
Odpověděla:
„Polsko nezahyne, přijme-li Krista za Krále v plném smyslu slova - podřídí-li se Božímu právu, pod právo Jeho Lásky. Jinak, mé dítě, neobstojí.“
A nakonec dosvědčil:
„Vyhlašuji ti to, Mé dítě, ještě jednou, že jen ty země, které budou oddány Ježíšovu Srdci skrze zasvěcení, která ho uznají svým Pánem a Králem, nezahynou. Na svět přijde strašná katastrofa, jak hned uvidíš.“
V tu chvíli udeřila strašná rána. Koule praskla. Z jejího nitra vybuchl ohromný oheň, za ním se valila hnusná láva jako ze sopky úplně ničící všechny země, které neuznaly Krista. Viděla jsem zničené Německo a jiné západní země Evropy. S hrůzou jsem utíkala rovnou k té osobě.
Ptám se: „
To je konec světa? A ten oheň a láva - to je peklo?“
Dostala jsem odpověď:
„To není konec světa ani peklo, ale strašná válka, která má završit zničení.“
Hranice Polska nebyly narušeny: Polsko zůstalo. Ta neznámá osoba mi ještě řekla:
„Země oddané pod vládu Krista a Božského Srdce vytrvají a bude již jeden ovčinec a jeden pastýř.“
Po těch slovech všechno zmizelo.
Po svatém přijímání v následující den jsem se ptala Pána Ježíše, co to má znamenat. Dostala jsem poučení:
„Dítě, tak se stane, když se lidstvo nevrátí k Bohu. Je třeba nezanedbat úsilí o urychlení vyvýšení Krista nad Polskem.“
V říjnu 1938 Rozália slyšela poučení:
„Utrpení přijaté s láskou ke Mně má neocenitelnou hodnotu. Ty, dítě, vybírej si vždy pro sebe pokoření, opovržení, poslední místo, abys Mi byla stále více podobná… Cokoli se Ti stane, obětuj, dítě, na úmysl velkého díla kralování Nejsvětějšího Srdce Krista v Polsku.“
V noci ze 4. na 5. prosince 1938 se mi zdálo – vyznává se – že jsem v rodném domě. Vyšla jsem na pole, avšak - ó hrůza - uviděla jsem otevřené peklo, jehož hrůzy nedokážu popsat.
Velké množství ďáblů vrhalo duše do propasti s opravdovou satanskou radostí. Jeden druhému byly jakoby konkurencí získávajíce stále více duší. Podle hříchů podléhali mučení. Nejvíce zatracených bylo za hříchy proti šestému přikázání, pak za zločiny a nenávist. Tyto tři typy hříchů byly viditelné zvláštním způsobem. Ta muka nikdo nedokáže popsat. Už jen pohled na to může člověku přivodit smrt, kdyby mu nepomohla láska Boží. Do konce života nepřestane znít v mých uších pronikavý křik odsouzenců i ďáblů. Nikdy na to nezapomenu.“
Na konci února 1939 Rozália píše: Pán Ježíš mi představil následující obraz v době, kdy jsem mu vroucně předávala naši domovinu a všechny národy světa. Duchovním zrakem jsem uviděla polsko-německé hranice od Slezska až po přímoří celé v ohni. Byl to děsivý pohled. Zdálo se mi, že ten oheň úplně zničí celý svět.
Po jistém čase ten oheň zachvátil celé Německo a ničil ho… V tom jsem slyšela v hloubi duše hlas a zároveň jsem s jistotou cítila, že se tak stane, co neumím popsat:
„Mé dítě! Bude strašná válka, která způsobí toto zničení. Němci padnou… Velké a strašné jsou hříchy a zločiny Polska. Spravedlnost Boží chce potrestat tento národ za hříchy, zvláště za hříchy proti čistotě, za vraždy a nenávist. Ale záchrana pro Polsko je, pokud mě uzná za svého Krále a Pána v plnosti skrze slavnostní akt... To uznání má být stvrzeno zanecháním hříchů a úplným návratem k Bohu.“
Dále Rozália vyznává: Dne 1. dubna jsem tak vroucně, jak to jen bylo možné, doporučovala ty věci Pánu Ježíši skrze přímluvu Nejsvětější Panny Marie a svatého Josefa, prosíc o světlo, co mám dělat, aby ten Ježíšův požadavek byl proveden co nejlépe a co nejdříve.
Hlas v mé duši znovu říkal:
„Dítě, řekni otci, aby skrze generálního představeného napsal polskému primasovi, aby udělal vše pro urychlení uvedení na trůn. Když se to stane, pak Polsko bude obranným valem křesťanství: silné a mocné, o které se rozbijí všechny nepřátelské útoky.“
Protože vize Rozálie měly velmi závažný obsah - a také její zpovědník byl přesvědčen o tom, že má před sebou duši mystičky, a že její vize pocházejí od Boha – začíná o ní již v roce 1938 informovat svého duchovního vůdce, generálního představeného na Jasné Hoře P. Pia Przeździeckiego.
Následkem toho P. Przeździecki několikrát mluvil o požadavku intronizace s kardinálem primasem Augustem Hlondem a dvakrát mu psal. V roce 1938 mu osobně doručil obšírnější paměti na Eucharistický kongres do Budapešti. Tehdy kardinál Hlond doporučil, aby Rozálii vyšetřil neurolog.
Toto nařízení splnil Dr. Josef Horodenski, pozdější ředitel nemocnic sv. Lazara, a to ve dnech 17. a 21. září 1938. Jeho lékařské potvrzení (vylučující nemoc) bylo doručeno kardinálu Hlondovi.
Podruhé mu P. Pio alarmující dopis 20. dubna 1939. Rozálie se tehdy zase cítila vnitřně povzbuzována k modlitbám, přinášením obětí a snášení utrpení na úmysl intronizace, neboť – jak píše – to je velmi vážný moment v dějinách světa.
Během modlitby i práce – píše v květnu – Ježíš poučil mou nejbídnější duši, že aby dílo intronizace bylo rychle provedeno, jsou zapotřebí oběti. Slavné Zmrtvýchvstání Ježíše následovalo po strašných utrpeních. Také příchodu Kristova Království nejprve do Polska a potom do jiných národů musí předcházet výjimečné utrpení… ze strany duší, kterých se dotkl Ježíšův požadavek.
V sobotu 6. května 1939 slyšela stížnost:
„Dítě! Velmi Mě bolí nevděčnost. Potěšuj Mě a vynahrazuj! Bolí Mě obzvlášť nevděčnost osob, které jsou mi oddany a zasvěceny…“
V době květnové pobožnosti u otců dominikánů na mě přišly takové chvíle – píše Rozália – že jsem myslela na konec mého života… Z mučení a morálního utrpení ze mě vystupoval studený pot… a znovu jsem slyšela slova:
„Každé Boží dílo a každá Boží věc musí být získána utrpením. Čím více má být Pán Bůh oslaven, s o to více potížemi se budou potýkat… Dítě, je třeba žít ve víře a doufat! Doufat, že navzdory největším překážkám bude dílo završeno. Abyste věděli, že Já sám konám, vy jste jen nástroje v Mých rukou. Čím více se vzdáte sebe, čím více vejdete do propasti sebezničení, tím svobodnější budete, abych mohl jednat ve vašich duších."
O slavnosti Seslání Ducha svatého, 28. května 1939, jsem Pánu Ježíši vroucně předávala dílo intronizace. Mé duši se představil následující obraz:
Viděla jsem Pána Ježíše ve formě „Ecce Homo“ („Hle člověk“), velmi zmučeného. Na Jeho hlavě byla trnová koruna s hluboce vrytými trny, oblečen byl v šarlatovém plášti, rána Jeho Božského Srdce hluboce otevřená.
„Viz, jakou bolest mi způsobují hříchy. Ty rány jsou způsobeny skrze hříchy smyslové, trnová koruna za pýchu, aroganci, vzpouru proti Bohu, opovržení i jiné hříchy. Nemám duše, které by mě milovaly a potěšovaly.“
Na tváři Pána Ježíše se zračil hluboký zármutek. Pán Ježíš dal pocítit mé duši, jak moc Ho bolí lhostejnost duší obzvlášť Jemu zasvěcených, tedy kněží a duší řeholníků.
„Dítě, Markéta Marie Alacoque dala světu poznání Mého Srdce, vy zase vedete duše k modlitbě k Mému Srdci. Intronizace není jen vnější formulka, ale má se uskutečnit v každé duši. V té věci je třeba hodně trpět, je třeba se stát celostní obětí.
Při té příležitosti Pán Ježíš vyjádřil přání, aby kněží mluvili u ambonu a tam, kde se setkávají s dušemi o požadavku, aby co nejdříve přišlo Jeho Království do duší, neboť tím se obnoví svět. V tom spočívá intronizace.
Od června 1939 Rozálii „jakási tajemná síla“ vedla k vyzvání svému zpovědníkovi, aby prostřednictvím jeho generálního představeného na Jasné Hoře znovu poprosil kardinála o urychlení aktu intronizace v Polsku.
Konečně, 29. srpna 1939, pod vlivem vnitřního světla porozuměla a napsala na papír v duši slyšená slova:
„Sám akt obětování Polska skrze intronizaci Mému Srdci přinese prospěch, protože skrze to se mnoho duší upřímně vrátí k Pánu Bohu a podrobí se Jeho právu. Řekni, Mé dítě otci, aby napsal v té věci primasovi Polska. Nyní je nejvhodnější chvíle. Je třeba využít čas a milost.“
Prvního dne války, 1. září 1939 si poznamenala: Je první pátek měsíce. Tento den bude významný v dějinách našeho národa. Ó, Ježíši, urychli den intronizace Tvého Nejsvětějšího Srdce. Ježíš bude kralovat v Polsku skrze tento akt. Slyšela v duši:
„Lidé mě nepochopili, proto mluvím do jejich tvrdých srdcí koulemi a bombami. To proto, že je miluji.“
Když představila Pánu Ježíši duše, které se v čase války nacházely se v nebezpečí věčného zatracení, obdržela vysvětlení:
„I to vše je z lásky, neboť je mnoho takových duší, které vzbuzením dokonalé lítosti najdou odpuštění…“
V poznámkách z druhé poloviny září roku 1939 si Rozália zapsala slova, která byla odpovědí na její otázku, proč válka způsobuje tak strašné ničení:
„To je ještě málo. Copak nevíš, jaké byly a ještě jsou, hříchy?
Zlo musí být dostatečně zničeno.
V takové půdě nic dobrého nemůže vyrůst.
Všechny hříchy a zločiny musí být smyty krví.“
V první polovině října 1939 si znovu zapsala bolestný vzdech Ježíše:
„Podívej, dítě, jaké strašné urážky a bol mi způsobují hříchy nečisté, vraždy (dětí) i strašná nenávist, která neví, co je láska k bližnímu… už víc to nemohu snést, musím potrestat nevděčný národ, který se nechce obrátit.“
Když se v listopadu 1940 Rozália vroucně modlila před Nejsvětější Svátostí o příchod Kristova Království, slyšela:
„Chci panovat v lidských srdcích. Pros o urychlení mého panování v duších přes intronizaci.“
Během adorace z 5. na 6. prosince 1940 povstaly před očima Rozálie lidské hříchy a zločiny. Tehdy se zeptala Pána Ježíše: Můj Nejsladší Mistře a Pane! Řekni mi, co Tě nejvíc bolí, kdo Ti způsobil to nejděsivější?
„Mé dítě! Nejvíce mě bolí lhostejnost, opovržení i zrada kněží. Modli se vroucně za ně,“ slyšela bolestný hlas.“
V té chvíli mi Pán Ježíš ukázal celkový stav kněží - jejich lhostejnost, chlad, nedostatek zájmu a lásky, kterou bylo přeplněno Jeho Nejsvětější Srdce ve vztahu k Nebeskému Otci i k lidským duším.
Modli se, dítě, a přinášej oběti, aby kněží byli svatí, je jich málo.
Proto je tolik zla, že nemám svaté kněze.
K doplnění obrazu ze zmíněných poznámek je potřeba zmínit sen, či vizi, kterou Rozália svěřila své kolegyni Anně Polakové, a také svému zpovědníkovi:
Před hlavní poštou v Krakově na křižovatce uviděla Rozália rakev, ve které kdosi ležel přikryt „černým odrbaným hadrem“.
Kdo zemřel? - ptá se nedaleko stojícího pána.
– Ten člověk není mrtvý, spí v letargii – odpověděl.
Náhle se rozezněly všechny zvony. Tehdy naoko mrtvý povstal živý a pěkný. Ten spící člověk zakrytý hadrem – to je Polsko – vyjasnil neznámý. Když získá svobodu, pak bude mnohem velkolepější, než bylo.
Rozália žila život v ústraní. Z povinnosti svědomí vůči zpovědníkovi popsala své vnitřní zážitky svému zpovědníkovi, který horlivě pokračoval v díle. Ze všech sil své duše usilovala přinášet oběti na úmysl intronizace, plná lásky, která ji stravovala.
Výraz „vraždy“ (morderstwa), který Rozália jmenuje jako jeden z hlavních důvodů strašného Božího trestu, označuje POTRATY.
20. století, zvané „stoletím dítěte“ mělo by se spíše přejmenovat na „století zabíjení dětí“.
Zarážející statistiky nám jen zčásti nabízejí obraz reality. V meziválečném období průměrný počet úmyslných potratů byl: v Německu 500 000, jen v Paříži 80 000 až 100 000, v Belgii 150 000 až 200 000, ve Spojených Státech 2 500 000.
V Polsku se počítá od 100 000 do 130 000 potratů ročně.
V meziválečném období celkem 7 000 000 potratů ročně. Někteří toto číslo zdvojnásobují, protože mnoho případů se vyhýbá statistikám. V Polsku se v meziválečném období se eviduje přes 600 000 trestných činů - potratů.
Sama idea intronizace není nová, její kořeny jsou ve zjevení Markétě Marii Alacoque. Některé země uskutečnily zasvěcení buď s oficiální účastí své vlády, nebo bez ní.
Polsko bylo Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu zasvěceno Episkopátem v čele s primasem kardinálem E. Dalborem 27. července v roce 1920 na Jasné Hoře, před Nejsvětější Svátostí, vystavenou v kapli Matky Boží.
V následujícím roce byl proveden nový akt zasvěcení Polska Božskému Srdci v Krakově na Malém Rýnku.
Konečně - na svátek Krista Krále v roce 1951 byl celý polský národ – po téměř čtyřleté přípravě prostřednictvím zasvěcení jednotlivců a rodin – zasvěcen Srdci Ježíšovu ve všech svých svatyních. Příčina toho posledního velkého aktu spočívá ve skryté misi Rozálie…
Cílem tohoto zasvěcení (jak to jasně vyplývá - mimo jiné - také z výpovědí naší mystičky) je hluboké a trvalé duchovní obrození společenství i jednotlivců, odstranění laicizace a zakořenění osobního i veřejného života v Božím právu a v nauce svaté církve.
Zvláštní zasvěcení se Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu, byť úzce svázané s jeho kultem, nebylo a není dosud známo za hranicemi Polska. Tuto praxi nezná ani Francie, kde se narodila sv. Markéta Marie. Za tuto myšlenku vděčíme Rozálii, které to sdělil Spasitel a skrze kterou připomněl to, co přikázal sv. Markétě - co národy dosud nevyužily. Následkem zjevení udělených Rozálii vzniklo v Polsku samostatné nové „Dílo zvláštního Zasvěcení se Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu.“
Tato praxe přináší silný a skutečný prostředek pro obnovu duší. Se zápalem a úspěchem se prosazuje v zemi již od roku 1945, získává spoustu duší. Kéž je co nejdříve nové „Dílo“ Božího Srdce přeneseno i za hranice Polska!
Výpovědi svědků:
Ze svědectví Mgr. Žofie Sławikowé:
V roce 1941, v době německé okupace, mi Rozália vyprávěla, že když sloužila v noci u nemocných, měla potíže přesvědčit jednoho člověka ve středním věku, aby se před smrtí vyzpovídal a přijal sv. přijímání. Tehdy si klekla k jeho posteli a začala se modlit Růženec.
Po několika minutách se nemocný zeptal: „Co děláte?“
„Modlím se“ – odpověděla.
„Za koho?“
„Za Vás.“
„Za mě? Já o to vůbec nestojím“ - a usnul.
Když se probudil a znovu ji spatřil, jak se modlí, zeptal se: „Stále se za mě modlíte?“
„Ano!“
A on se rozhořčil a řekl: „Ale já si to nepřeji,“ a znovu usnul.
Když se probudil potřetí, znovu ji uviděl v kleče a zeptal se: „Stále se za mě modlíte – navzdory mým příkrým slovům?“
Ona na to: „Ano! Neboť dobrota Boží je tak velká, že zahrnuje i vás, ačkoli tou dobrotou pohrdáte.“
Tehdy ten člověk poprosil, aby zavolala kněze. Vyzpovídal se, přijal viatikum, pomazání nemocných a po 2 až 3 hodinách nad ránem zemřel.
Takových příhod měla Rozália určitě víc.
Dr. Adam Źychowicz:
Pracovala na oddělení prostitutek. Z mnohaletého pozorování mohu potvrdit, že Rozália Celakówna byla člověkem s nezkazitelným charakterem.
Doslov
Z dopisu P. Pia Przeździeckeho, generálního představeného paulínů v Čenstochové:
„Předkládajíc nyní jakoby mou závěť i předsmrtnou prosbu Vaší Eminenci jako Nejdůstojnějšímu Ochránci našeho řádu, dosvědčuji, že zbytek mého života zasvěcuji i obětuji za intronizaci Nejsvětějšího Srdce.
Jsem starý, nad hrobem stojící - s čistým svědomím, dobrovolně a bez sebemenšího váhání – ano - s radostí beru celou zodpovědnost nejen před vaší Eminencí, ale před naším Bohem i Soudcem, před jehož Nejsvětější Tvář mohu každým dnem být povolán se postavit, že Božské Srdce Ježíše i Nejsvětější Panna Maria jistě nadpřirozeným způsobem s láskou nám ukazuje na zasvěcení jako na spolehlivou záchranu pro Polsko a svět…“
20. června o. Pius Przeździecki vydal „Okružní dopis otcům a bratrům Řádu sv. Pavla Prvního Poustevníka o intronizaci Srdce Ježíšova.“
V listu, na dvaceti stranách strojopisu, ctihodný generální představený s celým svým kněžským přesvědčením povzbuzuje své podřízené otce a bratry k horlivé úctě a lásce k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu.
O Rozálii píše:
„Této duši dal Pán Ježíš v modlitbě poznat, že když budou všichni – od nejvyšších úřadů i pozicí až po nejmenší – skrze zasvěcení vzdávat čest Jeho Božskému Srdci, zahrne Pán Ježíš naši zemi a národ svou péčí a požehnáním.
Laskavá a milosrdná je dobrota Kristova - na nás záleží, zda budeme z příslibu čerpat a přivedeme požehnání Boží na celý národ, nebo - nedej Bože - Jeho svatou vůli ignorovat a přitáhneme na sebe těžkou zodpovědnost.“
Poznámky:
V encyklice
Quas primas se píše, že Kristus by měl být uznán za Krále králů v každé zemi, každou vládou.
Sv. Markéta hovoří o božském přání Nejsvětějšího Srdce, aby slavnostní intronizaci ve Francii vyhlásil sám Ludvík XIV. a zasvětil svůj královský dvůr, vojsko a celý národ.
Rozália Celakówna uvádí, že intronizace Božského Srdce má být provedena v každém národě a státě nejen episkopátem, ale i v čele s vládou.
Apoštolská novéna není založena na tom, že se provedou určené modlitby po 9 dní, ale na získání 9 osob – bez rozdílu věku, pleti nebo stavu – pro ideu zvláštního zasvěcení se Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu včetně skutečného zasvěcení se Jemu.
Převzato z:
Důvěřuji a věřím:
Skladaj obety, aby kňazi boli svätými - Rozalia Celakówna
Převzato z
https://slovenskydohovorzarodinu.sk/,
článek ze 14. 6. 2022 naleznete
zde.
