Oddanost za oddanost, lásku za lásku.“ To bylo životní krédo světice, která
stála u proměny řádu klarisek a jeho návratu k odkazu sv. Kláry. Vykonala
velké dílo, jež by bylo nemyslitelné bez Božího požehnání a osobních dispozic
ženy, kterou církev zařadila do seznamu svatých, a nejlépe tak ocenila jak
ji samotnou, tak také její dílo. Svatost za svatost – mohli bychom parafrázovat
výše citovaná slova této Francouzky, která žila před 600 lety.
Když se 13. ledna 1381 v severofrancouzském
Corbie narodila,
bylo jejím rodičům Robertovi
a Markétě Boyletovým už téměř
šedesát let. Byla jejich jediným dítětem,
doslova vymodleným, a protože její narození
přičítali přímluvám sv. Mikuláše, pojmenovali
svou dceru Nicolette (Nicolas
je francouzsky Mikuláš). Malou Nico lette
či Colette (Koletu), jak jí zdrobněle říkali,
vedli k Bohu, učili ji žít křesťanskou víru opravdově, ne jen na oko. Když v jejích
17 letech umírali, mohli opouštět tento
svět s vědomím, že svou dceru vychovali
dobře. Nemýlili se, ba jejich očekávání bylo mnohonásobně překonáno, Koleta
k rodičovské výchově přidala i mnoho
vlastního a s Boží pomocí vedla život, který
ji dovedl až do nebe.
V 17 letech však ještě nebyla dospělá,
proto jí na základě poslední otcovy vůle dělal poručníka P. Raoul de Roy, opat
benediktinského kláštera, pro který tesař
Robert Boylet pracoval. Opat jí měl najít
vhodného ženicha, především bohabojného muže, který by jí byl oporou. Koleta
ovšem o vdavkách nechtěla ani slyšet, ve
svém nitru chovala jistotu nabytou při četných
modlitbách, že není Boží vůlí, aby
žila v manželství.
Složila soukromý slib panenství a někdy na přelomu století vstoupila poté, co
rozdala svůj majetek chudým, do komunity
nedaleko žijících bekyň(1). V roce 1401
však jejich společenství opustila s tím, že
by se ráda přidružila k benediktinkám.
V Corbie do jejich kostela chodívala už
jako malá. Dokonce se s řeholnicemi ve
svých devíti letech modlívala a nejednou
k nim utekla pozdě v noci, aby se v jejich
společenství modlila kompletář.
Nepobyla zde však dlouho. Sen, že se
stane jednou z nich, se jí rozplynul a rozehnal
jej při jednom mystickém zážitku
sv. František z Assisi. Ten se jí ve chvíli,
kdy oprašovala jeho sochu, zjevil a beze
slov jí ukazoval směrem ven. Koleta si toto
gesto vyložila jako výzvu k opuštění benediktinek,
a protože se jednalo o sv. Františka,
měla za to, že ji poslal ke klariskám
v Pont-Sainte-Maxence.
Ani zde neměl její pobyt dlouhého trvání. Mladou ženu toužící po plnosti řehole
trápila skutečnost, že z komunity klarisek
vyprchal někdejší duch matky zakladatelky
sv. Kláry. Na kolenou před svatostánkem
poznala, že toto není místo určené pro
ni, a vrátila se do Corbie. Bůh Koletě podal
důkaz o správnosti tohoto kroku tím,
že jí do cesty poslal minoritského kněze,
P. Jéhana Pineta. Pod jeho vedením oblékla
hábit františkánských ter ciářů a o něco
málo později, 17. září 1402, se stala reklúzou, tj. poustevnicí dobrovolně zazděnou
v cele při zdi kostela, oddávající se v této
zřetelné odloučenosti od světa modlitbám
a rozjímání.
K těmto činnostem však neměla tolik
času, kolik by si sama představovala.
Středověký svět obdivoval ženy takto viditelně
se odstřihávající od světa a nejinak
tomu bylo i v Corbie. U okénka její
cely se brzy mačkaly zástupy lidí dychtivých
rady nebo jen obyčejného slova
mladé reklúzy. Aby mělo její zřeknutí se
světa vůbec nějaký smysl, vydal místní
opat nařízení, že lidé mohou vyhledávat
chvíle s Koletou toliko dvě hodiny denně.
Zbytek měla trávit tak, jak bylo reklúzám
vlastní – tedy rozhovory s Bohem
a rozjímáním o jeho velikosti.
Pro Koletu to byl také čas dalších mystických
vidění. Opět byl jejich ústřední postavou
Prosťáček z Assisi – při jednom
z nich jí ukazoval, že se má aktivně podílet na proměně a očistě františkánské rodiny,
a to ne pouze modlitbou z lůna své
zazděné cely, ale osobně: Klečel v tomto
vidění před Ježíšem, k němuž napřahoval
jednu ruku s otevřenou dlaní, a k tomuto
gestu prosby o almužnu přidával i prosbu,
aby žena, kterou druhou rukou sunul dopředu
před Krista, byla vůdčí osobností
proměny františkánských řádů. Ke svému zděšení rozpoznala Koleta v oné ženě
samu sebe.
Rozhodně odmítla byť jen uvažovat
o tom, že by se měla ona, nehodná služebnice Páně, ujmout tohoto přetěžkého
úkolu. Bůh na její obavy odpověděl dalším viděním, v němž před duchovní zrak
své vyvolené předestřel zlatý strom v malé
poustevně, kolem nějž záhy vyrostly mnohem
menší zlaté stromky.
To už byla přímá výzva. Přestože jí
P. Jéhan Pinet potvrdil, že asi skutečně
půjde o podobenství adresované přímo jí
a týkající se jejího úkolu ve světě a církvi,
Koleta stále ještě váhala. Nevěřila si.
Přesvědčena o své neschopnosti vykonat
v tomto směru něco dobrého, zpěčovala
se uposlechnout a pustit se do díla.
Dostalo se jí tedy důkazu Boží vůle podobného
tomu, jaký zakusil novozákonní
Zachariáš: na tři dny oslepla a na další tři nadto ještě oněměla. Dále už Boží
vůli odporovat nemohla. Po těchto šesti
dnech pronesla slovy Mariinými: „Pane,
jsem tvá služebnice.“
V roce 1406, tedy po čtyřech letech,
opustila těsnou poustevnu, svou zazděnou celu. Obdržela dispens od papežského nuncia zrušit klauzuru a spolu s P. Jindřichem
Baumem, s nímž se rovněž Božím
řízením setkala, se pustila do díla obnovy
františkánské rodiny.
Svatá Koleta z Corbie
„Oddanost za oddanost, lásku za lásku.“ To bylo životní krédo světice, která
stála u proměny řádu klarisek a jeho návratu k odkazu sv. Kláry. Vykonala
velké dílo, jež by bylo nemyslitelné bez Božího požehnání a osobních dispozic
ženy, kterou církev zařadila do seznamu svatých, a nejlépe tak ocenila jak
ji samotnou, tak také její dílo. Svatost za svatost – mohli bychom parafrázovat
výše citovaná slova této Francouzky, která žila před 600 lety.
Libor Rösner
Svatá Koleta z Corbie
9/2019 5
Církev právě procházela nesmírně složitým obdobím, úpěla pod tíží papežského schizmatu. Dokonce i někteří z pozdějších
světců stranili tu právoplatnému
papeži, tu vzdoropapeži. Mezi ty druhé
patřila též Koleta, která si u vzdoropapeže
vystupujícího jako Benedikt XIII.
vymohla v roce 1408 povolení k založení
kláštera klarisek s přísnou observancí
(na rodových pozemcích P. Jindřicha
Baumeho v Baume-de-Frontanay) a také
jmenování jeho představenou. Od téhož vzdoropapeže získala i dispens od
povinnosti jednoletého noviciátu. (Nesmíme
zapomínat, že měla tehdy 25 let.
Co z ní asi muselo vyzařovat, že všechny
tyto dispensy obdržela…)
Neradostné období církve se zvolna
chýlilo ke konci, až je zdárně ukončil kostnický
koncil sesazením stávajícího papeže i dvou vzdoropapežů a zvolením právoplatného, nyní již všemi uznávaného
nástupce sv. Petra. Na Koletině díle se
to nijak neodrazilo, hovoříme-li o právoplatnosti
jejího poslání, stvrzeného před
lety vzdoropapežem. Odrazilo se to však
nepochybně v úspěšnosti tohoto díla rodačky
z Corbie, poněvadž radost z ukončení schizmatu se nutně projevila i na
vnitřním nastavení věřících a kléru, takže mnozí začali slyšet na volání po opravdovosti
křesťanského života.
Ve svém domovském klášteře vychovávala
Koleta zbožné a skromné sestry
sv. Kláry ve františkánské pokoře, chudobě
a radosti. Nejlepší z nich pak postupně
jmenovala za představené stávajících
klášterů, které buď reformovala podle
ducha, jímž se celý ten čas řídila, anebo
které sama založila. Krom toho prvního
v Baume-de-Frontanay šlo ještě o 17 nově
založených klášterů klarisek a ke konci
jejího života se k této reformě přihlásilo
bezmála 140 klášterů po celé Evropě. Samozřejmě
k zakládání těch nových potřebovala
nějaké pozemky a finance. (I na
řešení těchto problémů je vidět, s jakým
ohlasem se její dílo v tehdejší společnosti
setkávalo. Podporovali je např. i slovutní
vévodové Jan Bourbon či Filip III.
Dobrý, kteří Koletě na svých državách
poskytovali příhodné lokality ke stavbě.)
Ale nešlo „jen“ o klarisky. Také na
mnohé mužské kláštery menších bratří sv. Františka zapůsobil duch vanoucí
z klášterů nesoucích Koletinu pečeť
a nechaly jím dobrovolně provanout své
ambity a cely. Takto duchovně spřízněni
s koletinkami, jak se klariskám reformovaným
Koletou začalo říkat, bratři poskytovali
sestrám žádoucí duchovní službu.
Koleta nebyla uzavřena jen ve zdech
svého kláštera, ale jako představená stojící
za radikálními změnami v klášterech
dceřiných musela dosti cestovat. (I tady
přetrval v platnosti pověřovací akt pro
všechny kláštery, jež založí, vydaný vzdoropapežem
Benediktem XIII.) A na svých
cestách se setkávala už na zemi s těmi, s nimiž
se později setkala v nebi, kupříkladu
se sv. Vincencem Ferrerským, sv. Janem
Kapistránem, či sv. Johankou z Arku.
Pochopitelně reforma neprobíhala
hladce, jak by se mohlo z těchto řádků
zdát. Zejména zpočátku byla Koleta nucena
čelit různým protivenstvím. V řadě
klášterů narážela na zatvrzelý odpor,
avšak její příslovečná pokora, která ji jako
nejkrásnější šperk zdobila od útlého dětství,
dokázala velice často rozdrolit zeď
nepochopení a z houževnatých odpůrkyň
reformy se staly její horlivé zastánkyně.
Samozřejmě ne všude, mnohokrát
se musela smiřovat i s neúspěchy. Nadto
byla osočována z kdečeho, dokonce
i z čarodějnictví. S Boží pomocí vše šťastně
přestála a mohla pokračovat ve svém
velkolepém díle, které uzdravovalo klášterní společenství ve Španělsku, Itálii či
ve Flandrech a které spočívalo v radikální
reformě v duchu matky zakladatelky,
tj. v rozhodnutí vést život v naprosté chudobě
a vydělávat si na chleba prací svých
rukou, bez ohledu na původní společenské
postavení té které řeholnice – zmíníme-li
jen dva z nejzásadnějších rysů.
Nejen tímto záslužným počínáním si
Koleta vydobyla velké jméno. Dovedla
číst v srdcích lidí, poznávat jejich myšlenky, dokonce i vzkřísila mrtvé. Slynula
mimořádnou zbožností a láskou k trpícímu Kristu. Právě úcta k Umučenému formovala
její osobnost, její zbožnost. Pátek
co pátek rozjímala od šesté hodiny ranní
do šesté hodiny večerní tajemství Kristových
ran. Nejednou přitom upadala do
extáze. Lidé si vyprávěli také o extázích,
které prožívala po přijetí Eucharistie. Bůh
ji zahrnoval nepřeberným množstvím milostí,
jimiž vyvažoval, nebo lépe řečeno,
jimiž převažoval ďáblova pokušení, jež
dopouštěl, aby na jeho milovanou vyvolenou
dopadala. Z těžkých duchovních bojů
s odvěkým nepřítelem odcházela Koleta
se vztyčenou hlavou.
Datum své smrti, 6. března 1447
(v Gentu), Koleta předpověděla. Jiní
předpovídali její brzké svatořečení, toto
však byla předpověď lichá. Až v roce 1604
ji Urban VIII. prohlásil za blahoslavenou
a až v roce 1807 Pius VII. za svatou.
Ve své závěti zanechala svým duchovním
dcerám tento odkaz:
„Před sebezapíráním dává náš Pán přednost
tomu, abychom nesly svůj kříž. Tím
je míněn náš slib svaté chudoby. Těžkým
křížem je, když se snažíme mít něco jiného než Jeho, který vzal kříž na svá ramena
a na něm chtěl zemřít. Drahé dcery, milujte
tuto nádhernou ctnost nade vše, tak
jako ji milovali Ježíš Kristus, náš přeslavný
otec sv. František a naše matka a paní
sv. Klára.“
Poznámka:
(1) Bekyně byly ženy žijící životem řeholnic mimo
tradiční kláštery. Nesložily sice řeholní
sliby, protože buď neměly řeholní povolání,
nebo nebyly do kláštera přijaty, ale rozhodly
se zasvěcený život, opřený o modlitbu a chudobu,
žít ve světě, případně ve vlastní komunitě.
Vyšlo v časopise Světlo 9. ČÍSLO / XXVII. ROČNÍK