Zamyšlení nad evangeliem 3. neděle velikonoční- cyklus B
Dva učedníci vypravovali, co se jim přihodilo na cestě a jak Ježíše poznali při lámání chleba. Když o tom mluvili, stál on sám uprostřed nich a řekl jim: „Pokoj vám!“ Zděsili se a ve strachu se domnívali, že vidí ducha. Řekl jim: „Proč jste tak rozrušeni a proč vám v mysli vyvstávají pochybnosti? Podívejte se na mé ruce a na mé nohy: vždyť jsem to já sám! Dotkněte se mě a přesvědčte se: duch přece nemá maso a kosti, jak to vidíte na mně.“ A po těch slovech jim ukázal ruce a nohy. Pro samou radost však tomu pořád ještě nemohli uvěřit a jen se divili. Proto se jich zeptal: „Máte tady něco k jídlu? „ Podali mu kus pečené ryby. Vzal si a před nimi pojedl. Dále jim řekl: „To je smysl mých slov, která jsem k vám mluvil, když jsem ještě byl s vámi: že se musí naplnit všechno, co je o mě psáno v Mojžíšově Zákoně, v Prorocích i v Žalmech .“ Tehdy jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmu. Řekl jim: „Tak je psáno: Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých a v jeho jménu bude hlásáno obrácení, aby všem národům, počínajíc od Jeruzaléma, byly odpuštěny hříchy. Vy jste toho svědky. (Lk 24,35-48)
Slova Páně jsou účinná, ale zde narazí na veliké překážky. Apoštolové s učedníky jsou zavřeni ze strachu před židy. To je první překážka:
strach! A pak jsou plni sladkého zmatku. To je den samých překvapení! Od svítání až do nynějška, do večera. Sotva pověděli své emauzští učedníci, zase nové překvapení. Kdosi stojí mezi námi. Hlas poznávají, hlas tajemného příchozího. Místo „pokoje“ byli zděšeni a přestrašeni a domnívali se, že vidí ducha.
Oh, Pán se neleká „zkoušky“, chce naopak podat důkazy. Proč to zděšení? Nač ty pochybnosti? „Podívejte se na mé ruce a nohy, vždyť jsem to já sám!“ Lež se musí lekat „kontroly“, revize. Pravda naopak touží být prozkoumána skrz naskrz. Mohla by se bát, kdyby nebyla poznána a ověřená. Prožíváme slavnou dobu, kdy lidstvo samo odhalí poslední zbytky „pohanství“ a padělky různých „náboženství“, kterým propůjčoval satan své masky. Ďábel musí čekat druhou porážku. Opět žene Krista v jeho Církvi na kříž, a on, až bude povýšen od země, „potáhne k sobě všechno“ mravně zdravé. Lež bude odhalena, zůstane na jedné straně, zjevná pravda – Boží Církev – na straně druhé. Pojďte, podívejte se, vždyť jsem to já. Církev Bohem založená, hlásající pravdu a žijící podle ní. Její probodené ruce ( nezištnost, ryzost), její zbodané nohy (svatost metod), její zmučené, ale ne zabité srdce (svatost impulsů) poslouží jako důkazy matenému lidstvu! A to bude cesta „pokoje“, dojde po ní k pravému pokoji.
Když ještě nevěřili pro samou radost a žasli, podává Pán důkaz sám.
„Máte tady něco k jídlu?“ Pojedl s nimi. Duch přece nejí!
Ustanovuje podle sv. Jana svátost pokání, jako by se nemohl dočkat; ihned rozdává plnýma rukama. Pokoj vám! Přijměte Ducha Svatého (přemohl ducha zlého), komu odpustíte (přemohl hřích)… Přichází jako Život (přemohl smrt), Pokoj. A Petr je mezi přítomnými. Tedy nejen že jemu je hřích odpuštěn, dostává nadto moc odpouštět hříchy jiným! Šťástný kajícník! Vděčný kajícník!
„Otevřel jim mysl, aby rozuměli Písmu.“ 40 dní – to nejsou dni oddechu, to je vytrvalá práce. Ne „horečná“, ale stálá a do hloubky. Zvolna se otvírají apoštolům Písma, zvolna i rychle, ale tak, aby se budovalo na pravém základě. „Otevřel jim mysl.“ Nikdo nemůže ani dnes porozumět Písmu, jestliže on, Ježíš, svým Duchem mu mysl neotevře. Co pomohou „kritická vydání, nejsou-li chápána; a jak budou chápána bez pokorné a vytrvalé modlitby? Otevři mně mysl, abych rozuměl Mojžíšovi, prorokům, žalmům.
Mesiáš musel trpět a vstát a „v jeho jménu bude hlásáno pokání, aby všem národům byly odpuštěny hříchy.“ Na to klade Pán takový důkaz. Proto přemohl hřích! O to mu jde: vyhnat jej ze srdcí! Přemoci ho v každém člověku! A apoštolům se ukázala pravda v celé jistotě, kráse, a to muselo být zdrojem nevýslovné radosti. Jsou si jisti. Proto budou s takovou rozhodností hlásat obojí – víru v Ježíše – Mesiáše, který trpěl a vstal, ale i potřebu pokání a mravního vzkříšení člověka.
Tak Petr řekne u příležitosti křtu prvních pohanů (Kornélia) o Kristu:
„O něm vydávají svědectví všichni proroci, že skrze něho dostane odpuštění hříchů každý, kdo v něho věří.“ Z této jasnosti poznané pravdy vyplývá i jejich odvaha trpět, a radostně pro ní trpět! Kázáními Petrovými se stále vine ta nit: pokání a odpuštění hříchů. On sám první zakusil jeho sladké ovoce!
Vy jste jeho svědky. To je vlastní poslání Kristových učedníků: být svědkem pravdy. Klidnými, pevnými, nesmlouvavými, nebojácnými. Pravda se nemusí bát, nemusí kličkovat, není nervózní. Jaký je to rozdíl v jednání lži a pravdy! Vidíme to na událostech Velkého pátku. Jaký chvat u velerady, neklid,shánění falešných svědků, hromadění žalob, vyhrožování Pilátovi. A naproti tomu majestát Kristův! Mate zlovolné, plní bázní Piláta, odzbrojuje toho, kdo udeřil „Pravdu“ v tvář. Co mě biješ? Nemluvím-li pravdu, dokaž to, a mluvím-li ji, proč mě biješ? I římský setník srovnával bezděčně pod křížem ty dva světy a vydal svědectví: Ten člověk byl skutečně spravedlivý. Také lotr na pravici to poznal.
A tento „majestát pravdy“ bude ozařovat i apoštoly. Marně jim bude neklidná a už téměř bezradná velerada zakazovat mluvit něco „v tom jménu“. Vítězný Vzkříšený je si vědom své nepřemožitelnosti. Vidí před sebou několik ještě ustrašených „svědků“, a přece mluví o všech národech a celém světě.
