Řádová sestřička ošetřovatelka vypráví: Bylo hezké dubnové ráno. Šla jsem navštívit nemocného, který měl oboustranný zápal plic. Když jsem vešla do domu, manželka nemocného mi vysvětlila, že se mám starat pouze o jeho ošetřování a nemám mu nic říkat o náboženských věcech.
Nemocný mě přijal přívětivě a ochotně se podrobil ošetřování. Dny míjely a jeho stav se stále zhoršoval. Jednou v sobotu jsem se doporučovala do ochrany Panny Marie a když jsem přišla k nemocnému, laskavě jsem se ho zeptala, jestli ho může přijít navštívit kněz.
-
Jak si přejete, drahá sestřičko. Už šestnáct let jsem zanedbával všechny náboženské povinnosti, přestože jsem církevně oddán a své dítě jsem dal pokřtít. Řekněte knězi, aby přišel. Snad se mi uleví ...
Bohužel, nemocný přijal kněze velmi mrzutě a urážlivě. Když jsem se ukázala, začal křičet:
-
Změnil jsem svůj názor. Nechci kněze ani sestru. Zmizte!
Během tří následujících dnů jsem se přece jen vrátila k nemocnému z poslušnosti vůči představené. Ale po každé mě čekalo totéž uvítání a urážky. Na čtvrtý den byla středa. Když mi matka nemocného otvírala dveře domu, zamumlala:
-
Ještě stále vy?
-
Mohu vidět nemocného?
-
Když na tom trváte ... Vždyť na tom už tak nezáleží. Od půlnoci je v agónii. Ztratil vědomí.
Když jsem zahlédla ubohého umírajícího, srdce se mi sevřelo bolestí. Klekla jsem si vedle postele, vzala jsem do rukou růženec a začala jsem se nahlas modlit jeden desátek. Bezmocně, ale s důvěrou v Pannu Marii jsem přihlížela, jak se neodvratně blíží smrt.
Najednou mě napadla myšlenka zavěsit nemocnému na krk zázračnou medaili. Šňůrečku jsem mu zavěsila kolem krku a medaili jsem mu položila na srdce, které šíleně bilo ve smrtelném zápase.
Najednou se rty nemocného pohnuly:
-
Jsem zatracen! Jsem zatracen!
-
Ne, nejste zatracen, - ujišťovala jsem ho, -
ještě žijete. Dokud je člověk na tomto světě, není zatracen.
-
Co mám dělat, abych nebyl zatracený?
Dodala jsem si odvahy a řekla jsem mu:
-
Je třeba, abyste přijal kněze.
Nemocný zavolal matku i manželku a rozkázal jim:
-
Jděte rychle a přiveďte mi kněze!
Za chvíli přišel jezuitský páter z nedalekého kláštera. Plakala jsem dojetím.
-
Co se stalo, sestřičko?
-
Otče, to byla Panna Maria. Už byl v agónii. Ona ho probudila.
Nechala jsem kněze samotného s umírajícím a šla jsem se do kuchyně modlit. Po delším čase dobrý páter vyšel z pokoje s radostným úsměvem na tváři:
-
Jdu přinést olej pomazání nemocných a viatikum. Nemocný je připraven.
Za několik chvil umírající přijal Spasitele a svátost nemocných na velkou cestu. Při poděkování po svatém přijímání se mě zeptal:
-
Znáte píseň V tebe skládám svou důvěru? Začala jsem ji a on ji potichu zpíval se mnou z celé duše. Hned potom znovu upadl do agónie. Za dvě hodiny později naposledy vydechl.
Na vlastní oči jsem viděla, jak Panna Maria ochraňuje ty, kteří nosí její medaili. Odteď už ani na chvíli nepochybuji o orodující všemohoucnosti Panny Marie.
Zdroj: Z knihy Ty si Mať dobrotivá
Převzato z Facebooku - článek
zde, (20. 11. 2018)
(Na Fatym.com vydáno 4. 12. 2018)
