Tak jako lidské oko nesnáší prudké světlo, protože vyvolává zánět, tak jako lidská kůže nesnáší kyselinu, protože také vyvolává zánět, tak lidské srdce, lidská duše nesnáší vinu.
Člověk, když má nějaký hřích, má dvě možnosti, jak s ním naložit. Buď ho potlačím do sebe, ještě hlouběji ze svého vědomí do svého podvědomí a nebo tu vinu vyhodím ven. Je to asi jako s odpadkem. Buď ho někam kopnu v místnosti, aby nebyl vidět, ale on tam dál zůstává a hnije anebo ho vyhodím do popelnice a zbavím se ho definitivně. Člověk konce 20. století si s vinou ví velmi málo rady a proto, že nezná útočiště kam jít s tím, co je lidskému srdci cizí, tak viny potlačuje do sebe. A potlačovaná vina vede k nemoci. Ať už jí říkáme v psychiatrii auxieta, úzkost, deprese nebo agresivita.
.jpg)
Agresivita je opravdu následek nevyřešené viny minulosti. Mít kam jít s vinou, mít kam jít s hříchem, to je obrovská šance, kterou dostává člověk od Boha. Když udělá člověk něco špatného, tak má stejně dvě možnosti. Buď od toho problému uteču a nebo s tím problémem jdu k Otci. Vzpomeňte si, co udělal Adam, když zhřešil. Schoval se. A to je základní psychologická chyba. On utekl před tím, který je spravedlivý. On utekl do skrýše. A když ho Hospodin jakoby symbolicky hledá, protože Hospodin vždycky hledá symbolicky, neboť on ví, kde byl první člověk schován, tak Adam je ukryt. Ale my křesťané máme možnost jít k Otci, aby nám bylo odpuštěno a nemusíme se bát, neboť máme k tomu ještě ono útočiště hříšníků, které nás neschovává před Bohem, ale nese nás k Bohu. Panna Maria je tímto pozitivním útočištěm.
