Dle sepsání Melanie Kalvatové, pasačky La Saletské
NIHIL OBSTAT PRAGAE, DIE 30. NOVEMBRIS 1920 JOSEPHUS HRONEK, CENZOR
IMPRIMATUR PRAGAE, DIE 2.DECEMBRIS 1920 DR. ANTONIUS PODLAHA NR. 17315
NUŽE MOJE DÍTKY, ZVĚSTUJTE TO VŠEMU LIDU MÉMU!
Dne 18. září, v předvečer svatého Zjevení Svaté Panny, samotna po svém obyčeji, hlídala jsem čtyři krávy svých pánů. K jedenácté hodině jsem zpozorovala, jak ke mně přichází chlapec. Polekala jsem se při tom pohledu, neboť se mi zdálo, že přece celý svět ví, jak utíkám před jakoukoliv společností. Toto dítě se ke mně přiblížilo a pravilo mi: „Malá, půjdu s tebou, jsem také z Corpsu.“ Na tato slova moje špatná povaha se brzy projevila, a učinivši několik kroků vzad, pravila jsem mu: „Nechci nikoho, chci zůstati sama.“ Potom jsem se vzdalovala, avšak toto dítko mne následovalo, řkouc ke mně: „Jdi, nech mne jít s tebou, můj hospodář mi pravil, abych pásl své krávy s tvými; jsem z Corpsu.“
Já se vzdálila od něho, dávajíc mu znamení, že nechci nikoho; a vzdálivši se, posadila jsem se na trávník. Tam hovořila jsem s kvítečky Dobrotivého Boha.
Za chvíli se ohlédnu za sebe a najdu Maksimina, jak sedí hned za mnou. Řekl mi ihned: „Dávej na mne pozor, budu velmi hodný.“ – Avšak moje špatná povaha neposlouchala důvodů. Vstala jsem kvapně a utekla poněkud dále, aniž jsem co řekla, a jala jsem se opět hráti si s kvítky Dobrotivého Boha. Za chvilenku pak Maksimin zase přišel a povídá, že bude hodný, že nebude mluviti, že jest mu samému smutno, a že jeho hospodář ho poslal za mnou, atd… Tentokráte jsem se nad ním slitovala, pokynula jsem mu, by si sedl a já jsem dále se obírala kvítečky Dobrotivého Boha.
Maksimin nelenil dlouho a brzy přerušil mlčení a dal se do smíchu (myslím, že si ze mne tropil šašky); podívám se na něho a on mi praví: „Dělejme něco veselého, hrajme si nějak.“ Neodpověděla jsem mu nic, neboť jsem byla tak nevědomá, že jsem nijak nechápala, jak si může někdo s někým hráti; bylať jsem povždy sama. Bavila jsem se pro sebe květinami, a Maksimin, přiblíživ se až ke mně, jen se smál, říkaje mi, že květiny nemají uší, by mne slyšely, a že jest třeba hráti si spolu. Ale neměla jsem žádné náchylnosti ke hře, kterou mi navrhoval. Přece však dala jsem se s ním do řeči i povídal mi, že deset dní, kterých mu bylo zůstati u jeho hospodáře, brzy uběhne, a že potom odejde do Corpsu k svému otci, atd.
Zatím co mi povídal, zalehl k nám zvuk zvonku z La Saletty; byl to Anděl Páně; pokynula jsem Maksiminovi, aby pozdvihl svou duši k Bohu. Smekl a zachoval na chvíli mlčení. Potom jsem mu řekla: „Obědval bys?“ – „Ano, pravil mi, pojďme.“ Posadili jsme se; vyndala jsem z pytle zásoby, které mi dali moji hospodáři, a po svém zvyku dříve než jsem nakrojila bochánek, špičkou nože pokřižovala jsem chléb a uprostřed vykrojila jsem dírečku, říkajíc: „Ďábel-li tam, ať vyjde, a Pánbíček-li tam, ať zůstane,“ a honem honem přikryla jsem zase dírku. Maksimin propukl v nehorázný smích a kopl mi do chleba, který mi vypadl z rukou, skotálel se až dolů s hory a ztratil se.
Měla jsem jiný kus chleba, snědli jsem ho společně; potom jsme si hráli; pak dovtípivši se, že Maksimin jistotně má ještě hlad, označila jsme místo hory, pokryté malými plody. Vyzvala jsem ho, aby se jich šel najísti, což ihned učinil; najedl se a přinesl mi ještě plný klobouk. Večer sestoupili jsem spolu s hory a slíbili jsme si, že budeme zase pásti krávy společně.
Nazítří, 19. září, shledávám se na cestě s Maksiminem; ženeme společně na horu. Poznala jsem, že Maksimin byl velmi dobrý, velmi prostý, a že rád mluvil o tom, o čem jsem chtěla mluviti; byl také velmi povolný, nelpě na svých míněních; jenže byl trochu zvědavý, neboť když jsem se opozdila, rychle přiběhl, by viděl, co dělám, aby slyšel, co jsem rozprávěla s kvítky Dobrotivého Boha: a nepřišel-li v čas, ptal se mne, co jsem povídala. Maksimin mi povídá, bych ho naučila nějaké hře. Ráno zatím již pokročilo: řekla jsem mu, by natrhal kvítí na „Ráj“.
Dali jsme se oba do díla; měli jsme brzy hezkou hromádku kvítek rozmanitých barev. Bylo slyšeti Anděl Páně ze vsi, neboť nebe bylo krásné, mračen nebylo. Když jsme pověděli Pánu Bohu, co jsme uměli, řekla jsem Maksiminovi, že třeba zavésti krávy na plošinku poblíž rokliny, kde by bylo kamení na stavbu „Ráje“. Zahnali jsme krávy na místo označené a potom jsme trochu poobědvali; potom jali jsme se snášeti kameny a budovati si domeček, který se skládal z přízemí, jež bylo, jak jsme si říkali, příbytkem naším, pak z poschodí nad tímto přízemím, které bylo dle nás „Rájem“.
Toto poschodí bylo celé vykrášleno květinami rozmanitých barev, a přes okraje splývaly jejich korunky na stoncích. Tento „Ráj“ byl pokryt jedním a širokým kamenem, který jsme ještě pokryli květinami; zavěsili jsme také kolem do kola věnečky. Když „Ráj“ byl dostaven, patřili jsme na naň; spánek nás přepadl; vzdálili jsme se odtud asi na dva kroky a usnuli jsme na trávníku.
Krásná Paní si sedá na náš „Ráj“, aniž by ho shroutila.
Probudivši se a nevidouc našich krav, zavolala jsem Maksimina a vylezla jsem na malý pahrbek. Odtud, uzřevši, že naše krávy klidně leží, sestoupila jsem, a Maksimin stoupal nahoru, když pojednou spatřila jsem krásné světlo, nad slunce skvělejší, a sotva jsem mohla vyřknouti tato slova: „Maksimine, vidíš tam dole? Ach! můj Bože!“ Zároveň upustila jsem hůl, kterou jsem měla v ruce. Nevím ani, co rozkošného dálo se v té chvíli ve mně, avšak cítila jsem se přitahována, cítila jsem velikou úctu plnou lásky, a moje srdce bylo by rádo běželo rychleji než já.
Patřila jsem velmi pevně na toto světlo nepohnutě stojící, a jako by se bylo otevřelo, spozorovala jsem jiné světlo, mnohem skvělejší, pohybující se, a v tomto světle překrásnou Paní, sedící na našem „Ráji“, mající hlavu ve svých rukou. Tato krásná Paní povstala, skřížila skrovné své ruce a patříc na nás, pravila k nám:
„Přistupte, moje dítky, nebojte se; jsem zde, bych vám zvěstovala velkou novinu.“
Těmito sladkými a líbeznými slovy hnána, přiletěla jsem až k ní, a moje srdce bylo by se rádo přitisklo k ní navždy. Když jsem přišla blízko, blízounko ku krásné Paní, před ni, k její pravici, jme se mluviti, a zároveň slzy stékají s jejích krásných očí:
„Nebude-li se chtíti lid můj podrobiti, budu nucena upustiti ruku svého Syna. Jest tak těžká a tolik váží, že jí nemohu již udržeti.
„Od té doby co se pro vás lidi natrápím! Chci-li, aby můj Syn vás neopouštěl, jest mi prositi ho bez ustání. A vy lidé toho nedbáte. Marně budete se modliti, marně něco dělati, nikdy neodměníte muk, která jsem za vás lidi podstoupila.
„Dal jsem vám šest dní k práci, sedmý den jsem si vyhradil, a nechcete mi ho dopřáti. Právě to přitěžuje ruce mého Syna.
„Ti, kteří jezdí s kárami a povozy, nedovedou promluviti, aniž by nepřimísili do toho Jména mého Syna. Toť dvé věcí, které přitěžují tolik ruce mého Syna.
„Zkazí-li se žeň, jen vy lidé jste příčinou.
„Ukázala jsem vám to minulého roku na zemských jablkách; nedbali jste toho; právě naopak, když jste nalézali zkažených, kleli jste a brali nadarmo Jméno mého Syna. Budou se i dále kaziti, a o Vánocích již jich nebude.“
Zde pokoušela jsem se v mysli vyložiti si slovo: zemská jablka; domnívala jsem se, že to znamená jablka. Krásná a dobrá Paní, dohadujíc se mé myšlenky, ujala se zase slova:
„Vy mi nerozumíte, moje dítky? Řeknu vám to tedy jinak.“
Překlad do frančiny jest takovýto:
„Zkazí-li se žeň, není to než pro vás lidi; ukázala jsem vám to minulého roku na zemčatech, a vy jste toho nedbali; ba naopak, když jste nacházeli zkažených, kleli jste a brali nadarmo Jméno mého Syna. Budou se i dále kaziti,a o Vánocích již jich nebude.
„Máte obilí, netřeba ho rozsévati.
„Vše, co zasejete, zvířata sežerou; a co vzejde, rozpadne se v prach, až budete mlátiti. Nastane veliký hlad. Dříve než hlad přijde, malé dítky pod sedm let budou dostávati třesení a umírati budou v náručí osob, které je budou držeti; ostatní káti se budou hladem. Ořechy se zkazí; hrozny shnijou.“
Zde krásná Paní, která mne uchvacovala, na chvilku se odmlčela; viděla jsem však, že i na dále jakoby mluvila, pohybovala spanile svýma roztomilýma rtoma. Maksimin přijímal tehdy své Tajemství. Potom, obracejíc se na mne, Přesvatá Panna promluvila a udělila mi Tajemství ve frančině. Toto tajemství podávám zde úplně a tak, jak mi je dala.
Melanie, co ti teď hodlám říci, nebude tajemstvím navždy: budeš je moci uveřejniti r. 1858.
Kněží sluhové mého Syna, kněží svým špatným životem, veškerou svou neuctivostí a svou bezbožností v slavení svatých tajemství, láskou k penězům, láskou k poctám a rozkošem, kněží stali se stokami nečistoty. Ano, kněží volají po pomstě, a pomsta jest zavěšena nad jejich hlavami. Běda kněžím a osobám Bohu zasvěceným, které svou zpronevěrou a svým špatným životem křižují znovu mého Syna! Hříchové osob Bohu zasvěcených křičí k Nebi a pomstu svolávají; a hle, kterak pomsta za jejich dveřmi, neboť nelze již nikoho nalézti, jenž by snažně prosil za milosrdenství a odpuštění pro národy; není již duší šlechetných; není již nikoho, kdo by byl hoden obětovati Beránka bez poskvrny Věčnému ve prospěch světa.
Bůh hodlá uhoditi způsobem bez příkladu.
Běda obyvatelům země! Bůh hodlá vyčerpati svůj hněv, a nikomu nebude možno vyhnouti se tolika zlům sjednoceným.
Hlavy, vůdcové lidu Božího, zanedbali modlitbu a pokání, a démon zatemnil jejich inteligence; stali se těmi bludnými hvězdami, jež starý ďábel strhne svým ohonem, by je ve zkázu přivedl.
Bůh dovolí starému tomu hadovi, by rozbroj vrhl mezi panující ve všech společnostech a ve všech rodinách. Budou lidé trpěti mukami fysickými a mravními; Bůh ponechá lidi sobě samým a pošle tresty, jež budou po sobě následovati déle než třicet pět let.
Společnost ocitla se v předvečer nejstrašnějších a největších událostí; třeba očekávati, že bude vládnouti prut železný, a že se bude píti kalich hněvu Božího.
Nechť náměstek mého Syna, Svrchovaný
Velekněz Pius IX., nevychází již z Říma po roku 1859; ale ať jest pevný, stálý a statečný, ať bojuje zbraněmi víry a lásky; budu s ním.
Nechť nedůvěřuje Napoleonovi; jeho srdce jest dvojaké; a když bude chtít býti zároveň papežem i císařem, brzo Bůh vzdálí se od něho; onť jest tím orlem, jenž chtěje se stále výš a výš vznášeti, padne na meč, jímž si chtěl posloužiti, by přiměl národy k svému vyvýšení. Italie bude potrestána za svou touhu, by setřásla se sebe jho Pána pánů; zároveň bude vydána válce na pospas; krev poteče na všech stranách; chrámy budou zavírány neb zneuctívány; kněží, řeholníci budou vyháněni; budou je zabíjeti, a smrt jejich bude ukrutná.
Mnozí opustí víru, a počet kněží a řeholníků, kteří se odloučí od pravého náboženství, bude veliký; mezi těmito osobami vyskytovati se budou i biskupové.
Nechť papež se má na pozoru před strůjci zázraků; neboť čas přichází, že zázraky nejúžasnější objeví se na zemi i ve vzdušných prostorách.
Roku
1864 Lucifer s velikým počtem démonův utrhnou se z pekelných řetězů; ponenáhlu vyhubí víru i v osobách Bohu zasvěcených; oslepí je takovým způsobem, že kromě milosti obzvláštní, tyto osoby přijmou ducha těchto andělů zlých. Mnohé domy řeholní ztratí úplně víru a ztratí mnoho duší.
Špatné knihy hojně rozplemení se na zemi, a duchové temnot rozšíří všude ochablost a všeobecnou zmalátnělost u každého v tom, co se týká služby Boží; budou míti velmi velikou moc nad přírodou; budou chrámy, kde se bude sloužit těmto duchům.
Osoby budou přenášeny s místa na místo těmito zlými duchy, ba i kněží, protože nebudou vedeni dobrým duchem Evangelia, jenž jest duchem pokory, lásky a horlivosti pro slávu Boží. Budou z mrtvých křísiti mrtvé a spravedlivé (totiž, že tito mrtví vezmou na se podobu duší spravedlivých, které žily na zemi, by lépe lidi byli svedeni; tito tak řečení mrtví vzkříšení, kteří ničím jiným nebudou než démony pod těmito podobami, budou kázati jiné evangelium, protivné Evangeliu pravého Krista Ježíše, popírajíce existenci nebe, buď i duše odsouzených. Všechny tyto duše budou se jeviti jakoby s těly svými spojeny.) Vyskytnou se na všech místech zázraky neobyčejné, protože pravá víra shasne a poněvadž falešné světlo ozáří svět. Běda knížatům Církve, jež nebudou zaměstnána ničím než hromaděním bohatství na bohatství, chráněním a zabezpečováním své autority a panováním s pýchou.
Náměstku mého Syna bude mnoho trpěti, protože na jistý čas Církev bude vydána velikým pronásledováním; to bude čas temnot; Církev bude zakoušeti děsnou krisi.
Poněvadž svaté víry Boží bude zapomenuto, každý jednotlivec bude chtíti sama sebe vésti a býti vyšší než jemu podobní. Vyhubí mocnosti občanské i církevní; každý řád a každá spravedlnost nohama pošlapány budou; neuvidí se leda vraždy, nenávist, žehravost, nepřízeň, lež a nepořádek, bez lásky k vlasti a rodině.
Svatý Otec velice bude trpěti. Budu s ním až do konce, bych přijímala jeho oběť.
Zlí pokusí se několikráte o jeho život, aniž by mu mohli uškoditi do jeho dnů; avšak ani on, ani jeho nástupce, jenž nebude dlouho panovati, neuvidí triumfu Církve Boží.
Vlády občanské budou míti všechny týž úmysl, totiž zrušiti a vyhladiti jakýkoliv náboženský princip, by udělal místo materialismu, atheismu, spiritismu a všem druhům neřestí.
Roku
1865 uvidí se spuštění na všech místech svatých; v klášteřích květiny Církve zetlí a shnijí, a démon učiní se jakoby králem srdcí. Nechť ti, kdož jsou v čele řeholních obcí, mají se na pozoru k osobám, jež jim jest přijímati, protože démon použije veškeré své zloby, by uvedl do řádů duchovních osoby hříchu oddané, neboť nezřízenosti a láska k rozkošem tělesným budou rozšířeny po veškeré zemi.
Francie, Italie, Španělsko a Anglie octnou se ve válce. Krev poteče ulicemi. Francouz bude bojovati s Francouzem, Vlach s Vlachem. Na to nastane válka všeobecná, jež bude hrozná. Na jistý čas Bůh nebude již pamatovati ani na Francii, ani na Italii, protože evangelium Ježíše Krista nebude již známo. Zlí rozvinou a napnou veškerou svou zlobu; budou se zabíjeti, vzájemně vražditi až do domů.
Na první ránu jeho meče, drtícího jako blesk, hory a příroda celá třásti se budou hrůzou, protože zlořády a zločiny lidí proniknou klenbu nebes. Paříž bude sežehnuta a Marseille pohlcena; mnoho velkých měst bude spáleno a propadne se zemětřeseními; bude se mysliti, že vše jest ztraceno; uvidí se všude vražedníci; bude slyšán jen třeskot zbraní a proklínání. Spravedliví mnoho trpěti budou; jejich modlitby, jejich pokání a jejich slzy vstoupí až k nebi, a veškeren lid Boží volati bude za odpuštění a slitování a žádati bude mne za podporu a přímluvu moji. Tu Ježíš Kristus zvláštním činem své spravedlnosti a svého milosrdenství pro spravedlivé rozkáže andělům svým, aby všichni jeho nepřátelé byli vydáni na smrt. Náhle pronásledovatelé Církve Ježíše Krista a všichni lidé hříchu oddáni zahynou, a země promění se jakoby v poušť.
Tehdy nastane pokoj, smír Boha s lidmi; Ježíši Kristu bude se sloužiti, Jemu klaněti a jej oslavovati; láska blíženecká všude pokvete; noví králové budou pravou rukou svaté Církve, jež bude silná, pokorná, zbožná, chudá, horlivá a napodobitelka ctností Ježíše Krista. Evangelium bude se kázati všude, a lidé budou činiti veliké pokroky u víře, protože bude jednota mezi dělníky Ježíše Krista a poněvadž lidé budou žíti v bázni Boží.
Tento pokoj mezi lidmi nebude dlouho; následkem dvaceti pěti let hojných žní zapomene se, že hříchové lidí jsou příčinou všech trestů, jež přicházejí na zemi.
Jakýsi předchůdce Antikristův se svými vojsky z mnohých národů bojovati bude proti pravému Kristu, jedinému Spasiteli světa; proleje mnoho krve a bude chtíti zničiti kult Boží, by jeho považovali za Boha.
Země bude zasažena všeho druhu ranami, (kromě moru a hladu, jež budou hlavními); budou války až k poslední válce, jež tehdy bude vedena šesti králi Antikristovými, králi, kteří budou míti týž úmysl a budou samojedinými panovníky světa. Dříve než toto nastane, bude jakýsi nepravý, lichý pokoj na světě; nebude se na nic mysleti, než jak by se lidé bavili. Zlí oddají se všem druhům hříchů; avšak dítky Církve svaté, dítky víry, moji praví následovníci, růsti budou v lásce Boží a v ctnostech, jež mi jsou nejdražšími. Šťastné duše pokojné, vedené Duchem Svatým! Budou bojovati s nimi, až dojdou v náplň věků.
Příroda prahne po pomstě na lidi a tetelí se hrůzou v očekávání toho, co má nastati na zemi, poskvrněné zločiny.
Třeste se, země, a vy, kteří skládáte sliby k službě Ježíše Krista a kteří vnitř sami sebe uctíváte a samým sobě se klaníte, třeste se! Neboť Bůh hodlá vás vydati svému nepříteli, protože místa svatá jsou porušena; četné kláštery nejsou již domy Božími, avšak pastvou Asmodeovou a jeho (věrných).
A v tom čase zrodí se Antikrist z řeholnice hebrejské, z falešné panny, jež bude spojena se starým hadem, mistrem nečistoty; jeho otcem bude biskup. Hned při narození vychrlí rouhání, zuby bude míti; slovem, bude to ďábel vtělený; vyrazí v strašné křiky, zázraky bude konati. Bude se živiti pouze nečistotami. Bude míti bratry, kteří ačkoliv nebudou jako on vtělení démonové, budou dětmi zla; ve dvanácti letech vyznamenají se skvělými vítězstvími, jež vybojují; brzy každý z nich ocitne se v čele armád, a budou provázeni legiemi pekla.
Roční počasí změní se; země nebude roditi než špatné plody, hvězdy ztratí svůj pravidelný koloběh, měsíc bude odrážet jen bledé červenavé světlo: voda a oheň způsobí v globu země pohyby křečovité, a hrozná zemětřesení pohltí hory, města (atd.)
Řím ztratí víru a stane se sídlem Antikristovým.
Démoni vzduchu s Antikristem veliké zázraky budou konati na zemi a ve vzduchu: a lidé budou se odvraceti a kaziti čím dál tím více. Bůh bude pečovati o své věrné služebníky a o lidi dobré vůle. Evangelium bude se všude kázati a všechen lid a všichni národové budou míti známost Pravdy.
Posílám naléhavé vyzvání zemi. Volám pravé učedníky Boha živého a panujícího na nebesích.
Volám pravé následovníky Krista, člověkem učiněného, jediného a pravého Spasitele lidí.
Volám své dítky, mně upřímně a nábožně oddané, ty, kteří se mi věnovali, bych je vedla k svému božskému Synu, ty, jež takřka nesu ve své náručí, ty kteří žili mým duchem.
Posléze volám ty apoštoly posledních dob, věrné učedníky Ježíše Krista, kteří žili v opovrhování světem a sebou, v chudobě a v pokoře, v opovržení a v mlčení, v modlitbě a v umrtvování, v čistotě a ve sjednocení s Bohem, v utrpení a světu neznámi. Jest čas, by vyšli, aby světlem naplnili zemi. Jděte a ukažte se jako moje milované děti; jsem s vámi a ve vás, jestliže vaše víra bude světlem, jež vás osvěcovati bude ve dnech těch plných protivenství. Nechť vaše horlivost rozhladoví se pro slávu a čest Ježíše Krista.
Bojujte, děti světla, vy malé stádo, kteří tu vidíte; neboť aj, čas časů, konec konců.
Církev se zatemní, svět octne se v předěšení. Tu však hle, Henoch a Eliáš, naplněni duchem Božím; budou kázati úsilovně o Bohu, a lidé dobré vůle uvěří v Boha, a mnoho duší bude potěšeno; učiní veliké pokroky mocí Ducha Svatého a odsoudí bludy Antikristovy.
Běda obyvatelům země! Nastanou krvavé války a hlady, mory a nakažlivé nemoci; nastanou deště jakéhosi strašlivého krupobití zvířat, hromův a blesků, jež sežehnou města, zemětřesení, jež pohltí země; uslyší se hlasy ve vzduchu; lidé budou hlavou o zeď tlouci, budou volati smrt, a jinak zase smrt bude působiti jim trápení; krev poteče na všech stranách. Kdo by zvítězil, nezkrátí.li času Bůh té zkoušky? Pro krev, slzy a modlitby spravedlivých Bůh se dá obměkčiti. Henoch a Eliáš budou smrti vydáni. Řím pohanský zmizí, a oheň s nebe spadne a ztráví tři města. Celý vesmír hrůzou bude zachvácen, a mnoho se jich dá svésti, protože se neklaněli pravému Kristu, živému mezi nimi. Jest čas; slunce se zatmí; víra jedině žíti bude!
Toť ten čas, propast se otevírá. Hle, král králů temnot. Hle, šelma se svými poddanými, pravíc se býti spasitelem světa. Pozdvihne se s pýchou do vzduchu, by až k nebi dosáhla: bude zadušena dechnutím svatého Michaela, archanděla; padne; a země, jež ode tří dnů bude v ustavičných převratech, rozevře lůno své plné ohně; bude pohlcen se všemi svými na vždy věčnými propastmi pekla. Tehdy voda a oheň očistí zemi a ztráví všechna díla lidské pýchy a vše bude obnoveno: Bohu se bude sloužiti a Bůh bude oslavován!
Potom Svatá Panna dala mi, také ve frančině, řeholi nového duchovního Řádu. Davši mi Řeholi tohoto nového Řádu duchovního, Svatá Panna ujala se takto dále své Řeči:
„Obrátí-li se, kameny a skály se promění v obilí a zemčata budou zrovna naseta v půdě. „Konáte dobře svou modlitbu, moje dítky?“
Odpověděli jsem oba dva: „Oh, nikoliv, Paní, nevalně.“
„Ach! milé dítky, třeba ji dobře konati večer i ráno. Když nebudete moci nic lepšího učiniti, říkejte Otče náš a Zdrávas Maria; a když budete míti pokdy a když budete moci něco lepšího učiniti, říkejte více. „Nechodí než několik žen obstárlých na Mši; ostatní pracují celé léto v neděli; a v zimě, když nevědí, co dělati, nechodí na Mši, než aby si tropili smích z náboženství. V postě chodí do masných krámů jako psi. „Neviděli jste zkažené obilí, moje dítky?“
Oba jsme odpověděli: „Oh, nikoliv, Paní.“
Svatá Panna, obracejíce se k Maksiminovi: „Avšak ty, moje dítě, tys přece je viděl jednou v tu stranu ke Coinu, se svým otcem. Držitel toho kousku pole pravil tvému otci: Pojďte se podívat, jak moje obilí trouchniví. Vy jste šli. Tvůj otec vzal dva nebo tři klasy do ruky, rozetřel je, a ony rozpadly se v prach. Potom vracejíce se odtud, když jste byli již jen na půl hodiny od Corpsu, tvůj otec dal ti kousek chleba řka ti: Vezmi, dítě, jez letošního roku, neboť nevím, kdo bude ho jísti roku příštího, jestli obilí se zkazí jako tuto.“
Maksimin odvětil: „Toť jak se patří pravda, Paní, nevzpomněl jsem si na to.“
Přesvatá Panna dokončila svou řeč ve frančině:
„Nuže, moje dítky, zvěstujte to všemu lidu mému.“ Překrásná Paní překročila potok; a na dva kroky od potoku, aniž by se obrátila k nám, kteří jsem ji sledovali (protože přitahovala k sobě svou skvělostí a více ještě svou dobrotou, která mne opájela, která jakoby mi srdce rozpouštěla), pravila nám ještě: „Nuže, moje dítky, zvěstujte to všemu lidu mému.“
Potom kráčela dále až k místu, kamž jsem před tím vystoupla, bych se podívala, kde jsou naše krávy. Její nohy dotýkaly se pouze vrcholků trávy, aniž jí ohýbaly. Přišedši na malé návrší krásná Paní se zastavila, a já hbitě se postavila před ní, bych mohla hodně hodně na ni patřiti, do syta se na ni vynadívati a pokusiti se, bych zvěděla, ku které cestě se chýlí nejvíce; neboť byla veta po všem, zapomněla jsem i na své krávy, i na hospodáře, u nichž jsem byla ve službě; byla jsem připoutána na vždy a bez výhrady k Mé Paní; ano, nechtěla jsem již jí nikdy opustiti; sledovala jsem ji bez zadní myšlenky, ochotna sloužiti jí, pokud budu živa.
Se Svou Paní jako bych byla zapomněla na ráj; neměla jsem již než myšlenku dobře jí sloužiti ve všem, a myslila jsem, že bych byla mohla učiniti vše, co by mi byla řekla, neboť se mi zdálo, že oplývala velikou mocí. Patřila na mne s něhyplnou dobrotou, která mne k ní přitahovala; byla bych se jí ráda se zavřenýma očima vrhla do náručí. Nedopřála mi k tomu času. Nepozorovaně vznesla se od země asi do výše více než jednoho metru; a zůstávajíc takto na kratičkou chvilku volně ve vzduchu, moje krásná Paní pohlédla na nebe, potom na zemi po své pravici a po své levici, potom pohlédla na mne očima tak sladkýma, tak roztomilýma a tak dobrýma, že jsem myslela, že mne přitáhne do svého nitra, a zdálo se mi, že moje srdce se otevírá jejímu srdci.
A zatím, co moje srdce rozplývalo se v šťastném rozpínání, krásná postava Mé dobré Paní ponenáhlu mizela: zdálo se mi, že světla v pohybu přibývalo, nebo lépe, sráželo se kolem Přesvaté Panny, by mi bránilo déle ji viděti. Tak světlo zaujímalo místo částí těla, které mizely mým zrakům: nebo lépe, zdálo se, že tělo Mé Paní, rozplývajíc se, měnilo se ve světlo. V podobě koule pak světlo vystupovalo lehounce v přímém směru.
Nemohu říci, zda objem světla zmenšoval se tou měrou, jak vystupoval, nebo lépe, jestli vzdalováním se stávalo, že jsem viděla zmenšovati se světlo tou měrou, jak vystupovalo; vím jedině to, že jsem zůstala s hlavou zdviženou a s očima upjatýma na ono světlo i potom, když stále se vzdalujíc a zmenšujíc objem, posléze zmizelo.
Zraky moje odrhují se od oblohy, patřím kolem sebe, vidím Maksimina, který na mne patří, pravím mu: „Maksimine, toť jistě dobrý Bůh mého otce, nebo Svatá Panna, nebo některá veliká svatá.“ A Maksimin máchnuv rukou ve vzduchu, řekl: „Ah, kdybych se toho byl dověděl!“
Večer dne 19. září vrátili jsme se poněkud spíše než obyčejně. Přišedši k svým pánům, uvazovala jsem krávy a dávala jsem vše do pořádku ve chlévě. Ještě jsem nepoklidila, moje hospodyně přišla ke mně plačíc a pravila mi: „Proč, moje dítě, nejdeš mi povědít, co se vám přihodilo na hoře?“ (Maksimin nenaleznuv svých hospodářů, kteří se ještě nevrátili z práce, přišel k mým pánům a vyprávěl vše, co viděl a slyšel.) Odpověděla jsem jí: „Chtěla jsem vám to pověděti, ale chtěla jsem dodělat napřed svou práci.“ Za chvilenku po tom vrátila jsem se do jizby, a moje hospodyň mi pravila: „Vypravujte, co jste viděli; pasák Bruitův (to bylo příjmí Petra Selma, hospodáře Maksiminova), mi vše vypravoval.“
Počínám, a v polovici řeči moji páni přišli se svých polí; moje hospodyň, která plakala, slyšíc žaloby a pohrůžky naší láskyplné Matky, pravila: „Ah, chcete jít zítra klidit obilí; chraňte se tuze, pojďte a poslechněte, co se přihodilo dnes tomu dítěti a pasákovi Selmovu.“ A obrátivši se ke mně pravila: „Začni znovu vše, co jste mi pravili.“ Začínám znovu; a jakmile jsem domluvila, můj hospodář řekl: „Toť Svatá Panna, nebo lépe, veliká Světice, která přišla od dobrotivého Boha; ale zrovna jakoby sám dobrý Bůh to byl přišel: jest třeba učiniti vše, co tato Světice řekla. Kterak hodláte to sděliti všemu jejímu lidu?“ Odpověděla jsem mu: „Vy mi řekněte, jak to učiniti, a já to učiním.“ Potom dodal, popatřiv na svou matku, svou ženu a svého bratra: „ O tom dlužno přemýšleti.“ Potom každý odešel po své práci.
Bylo po večeři. Maksimin a jeho páni přišli k mým, by vyprávěli, co jim Maksimin pověděl, aby zvěděli, co by bylo učiniti: „Neboť“, řekli, „zdá se nám, že to Svatá Panna byla poslána dobrým Bohem; slova, která řekla, tomu nasvědčují. A pravila jim, ať to rozhlásí všemu jejímu lidu; bude snad třeba, aby tyto děti proběhly celý svět, by zvěstovaly, jak jest záhodno, by celý svět zachoval přikázání Dobrého Boha, ne-li, veliké pohromy přijdou na nás.“ Po nějaké chvíli mlčení můj hospodář pravil, obraceje se k Maksiminovi a ke mně: „Víte, co uděláte, děti? Zítra časně vstaňte, jděte oba k panu faráři a vypravujte mu vše, co jste viděly a slyšely; doslova mu povězte, jak se věc udála: řekne vám, co jest vám činiti.“
Dne 20. září odešla jsem časně s Maksiminem. Když jsme přišli k faře, zatloukla jsem na dvéře. Služka pana faráře přišla otevřít a ptala se, čeho si přejeme. Pravila jsem jí (francouzsky, já, která nikdy francouzsky nemluvila): „Rádi bychom mluvili s panem farářem.“ – „A co mu chcete říci?“ ptala se nás. – „Chceme mu říci, slečno, že včera jsme vyhnali krávy na pastvu na horu Des Baisses, a poobědvavše, atd… atd…“. Vyprávěli jsme dobrou část řeči Přesvaté Panny. Tu zvon kostelní zavzněl; byla to poslední výzva na Mši. Kněz Perrin, farář La Salettský, který nás slyšel, otevřel hlučně dvéře: plakal, bil se v prsa; pravil nám: „Děti, jsme ztraceni, dobrý Bůh nás hodlá trestati. Ah! můj Bože, to Svatá Panna se vám zjevila!“ A odešel sloužit Mši Svatou. Hleděli jsme na sebe s Maksiminem a služkou; potom Maksimin mi řekl: „Já půjdu k svému otci do Corpsu.“ A odloučili jsme se.
Nedostavši rozkazu od svých pánů, bych se ihned vrátila, až promluvím s panem farářem, domnívala jsem se, že neučiním nic zlého, když budu na Mši. Byla jsem tedy v kostele. Mše počíná, a po prvním evangeliu pan farář se obrací k lidu a pokouší se vypravovati svým farníkům o zjevení, které se právě včera událo na jedné z jejich hor, a napomíná jich, aby již v Neděli nepracovali; jeho hlas byl přerušen vzlykotem a všechen lid byl dojat. Po Mši Svaté vrátila jsem se k svým pánům. Pan Peytard, který jest podnes starostou La Salettským, přišel se mne vyptávat na zjevení; a ujištěn byv o pravdě toho, co jsem mu vypravovala, vzdálil se přesvědčen.
Zůstala jsem nadále ve službě u svých pánů, až do slavnosti Všech Svatých. Potom byla jsem dána do pensionátu k jeptiškám Prozřetelnosti v mém kraji.
Přesvatá Panna byla velmi veliká a souměrného vzrůstu; zdála se tak lehkou, že by vánek s ní pohnul, a přece nepohnutě a pevně stála. Vzezření její bylo velebné, vznešené, avšak, jak jsou páni zde dole. Vznešeností svou vzbuzovala úctyhodnou bázeň. Zároveň její Veleba ukládala úctu, smíšenou s láskou. Přitahovala k sobě. Její pohled byl sladký a pronikavý; její oči jakoby mluvily s mými, ale rozprávka vyvěrala z hlubokého a živého citu lásky k této kráse uchvacující, která mne roztavovala. Ze sladkosti jejího pohledu, z nepochopitelně dobrotivé tváře její srozumělo se a cítilo se, že přitahovala k sobě a chtěla sebe darovati; byl to výraz lásky, kterého nelze vyjádřiti jazykem těla ani písmenkami abecedy.
Oděv Přesvaté Panny byl stříbřitě bílý a veleskvoucí; nebylo v něm nic hmotného: byl ze světla a ze slávy, měňavý a třpytivý. Na zemi není pro to ani výrazu ani přirovnání.
Svatá Panna byla všecka krásná a všecka utvářena a vytříbena láskou; patříc na ni, toužila jsem, bych se v ní rozplynula. V jejím oděvu jakož i v její osobě vše dýchalo velebou, skvělostí, nádherou neporovnatelné Královny. Jevila se krásnou, bílou, neposkvrněnou, zkrystalovanou, oslňující, nebeskou, svěží, novou jako Panna; zdálo se, že slovo Láska linulo se s jejích stříbřitých a čiročistých rtů. Zdála se mi jako dobrá Matka, plná dobroty, roztomilosti, lásky k nám, slitování, milosrdenství.
Koruna z růží, již měla na hlavě, byla tak krásná, tak skvoucí, že nemožno si o tom učiniti představy: růže rozmanitých barev nebyly z této země; bylo to skupení květů, které věnčili hlavu Přesvaté Panny v podobě koruny; avšak růže se měnily nebo střídaly; potom za středu každé růže vycházelo tak krásné světlo, že uchvacovalo a dodávalo růžím skvoucí krásy. Z koruny růží vyvstávaly jako zlaté větve a trsy jiných menších kvítků promísených diamanty.
Celek jevil se velmi krásným diademem, který sám o sobě zářil více než naše slunce pozemské.
Svatá Panna měla velmi hezký Kříž, zavěšený na krku, tento kříž jakoby byl ozlacen, ozlacen pravím, nedím-li ze zlaté desky, neboť viděla jsem někdy předměty pozlacené s rozmanitými odstíny zlata, což působilo na můj zrak mnohem krásnějším dojmem než pouhá deska zlatá.
Na tomto krásném kříži, vesměs světlem se skvějícím, byl Kristus, byl Náš Pán, s pažema na Kříž rozpjatýma. Skoro na samých koncích kříže s jedné strany bylo kladivo, s druhé strany kleště. Kristus byl barvy přirozeného těla; ale zářil velikým leskem; a světlo, které vycházelo z celého jeho těla, zdálo se jako veleskvoucí šípy, které mi rozrývaly srdce žádostí. bych se v Něm rozplynula. Občas Kristus zdál se mrtvým. Měl hlavu skloněnou a tělo bylo jako zmalátnělé, jakoby mu bylo padnouti, kdyby nebylo zadržováno hřeby, které je držely na Kříži.
Byla jsem raněna živým soucitem a
byla bych ráda znovu opakovala celému světu jeho neznámou lásku a vštípila duším smrtelníků nejvroucnější lásku a nejživější vděčnost k Bohu, který nás nikterak nepotřeboval k tomu, by byl, čím jest, čím byl a čím povždy bude; a přece, ó lásko nepochopitelná člověku! stal se člověkem a chtěl umříti, aby lépe vepsal do našich duší a do naší paměti Šílenou Lásku, kterou měl k nám! Oh! kterak jsem nešťastna, že se shledávám tak chudou ve vyjadřování, a marně bych znovu a znovu vyličovala lásku, ano, lásku našeho dobrého Spasitele k nám! avšak jinak zase, kterak jsme šťastni, že můžeme cítiti lépe, čeho nemožno nám vyjádřiti!
Podruhé Kristus zase zdál se živý; měl hlavu zpříma, oči otevřené, a zdálo se, že jest na Kříži z vlastní vůle. Zdálo se též, že několikrát také promluvil: zdálo se, jakoby chtěl ukázati, že jest na Kříži pro nás, z lásky k nám, by nás přitáhl k svému milování, že má stále novou lásku k nám, že jeho láska od počátku a od roku třicátého třetího jest stále táž dnes a že bude povždy.
Svatá Panna plakala skoro celý čas, co ke mně mluvila. Její slzy tekly slza za slzou zvolna až k jejím kolenům; potom jako jiskry světla mizely. Byly skvoucí a plny lásky. Chtěla jsem ji potěšiti, aby neplakala. Ale
zdálo se mi, že potřebovala ukázati své slzy, by lépe ukázala svou lásku, zapomenutou lidmi. Chtěla jsem se jí vrhnouti do náručí a říci jí: „Moje dobrá Matičko, neplač! chci tě milovati za všechny lidi země“. Ale zdálo se mi, že mi pravila:
„jest jich toliko, kteří mne neznají!“
Byla jsem mezi smrtí a životem, vidouc s jedné strany tolik lásky, tolik žádosti býti milovánu,a s druhé strany tolik chladnosti, tolik lhostejnosti… Oh! moje Matko, Matko ve všem, všecka krásná a všecka rozmilá, moje lásko, srdce mého srdce!…
Slzy naší něžné Matky, ani dost málo nezmenšujíce jejího výrazu Královny a Paní, naopak jako by ji byly okrašlovaly; tím stala se rozmilejší, krásnější, mocnější, plnější lásky, mateřštější, úchvatnější! a byla bych jedla její slzy, nad nimiž poskakovalo moje srdce soucitem láskou. Viděti plakat Matku, a takovou Matku, a nepoužiti všech nepomyslitelných způsobů, bychom Ji potěšili, bychom změnili její bolesti v radost, zdaž to možno pochopiti? O Matko více než dobrá! Byla jsi obdařena přednostmi, jichž Bůh schopen; Ty jakobys byla vyčerpala mocnosti Boží; jsi dobrá a potom dobrá dobrotou samého Boha; Bůh rozmohl se v Tobě, tvoře své pozemské i nebeské veledílo.
Přesvatá Panna měla žlutou zástěru. Co pravím, žlutou? Měla zástěru skvělejší než mnoho sluncí dohromady. Nebyla to látka hmotná, byla to tkáň slávy, a její nádhera se třpytila a byla krásy uchvacující. Na Přesvaté Panně vše mně silně unášelo a jako by mi našeptávalo, bych klaněla se svému Ježíši a bych Ho milovala ve všech stavech Jeho smrtelného života.
Přesvatá Panna měla dva řetězy, jeden poněkud širší než druhý. Na užším byl zavěšen Kříž, o němž jsem se zmínila výše. Tyto řetězy (protože jest třeba zvoliti jméno řetězů) byly jako nádherné paprsky velikého lesku měňavého a třpytivého.
Střevíčky (protože střevíčky dlužno říci)byly bílé, avšak bělosti stříbřité, skvoucí; kolem byly růže. Tyto růže byly krásy oslňující, a ze srdíčka každé růže vycházel plamen světla překrásného a očím velmi příjemného. Na střevíčcích byla přezka zlatá, nikoliv ze zlata pozemského, ale ze zlata rajského.
Pohled na Přesvatou Pannu byl sám ráj dokonalý. Měla do Sebe vše, co mohlo ukojiti, neboť na zemi se zapomnělo.
Svatá Panna byla obklopena dvěma světly. První světlo, bližší Přesvaté Panně, dosahovalo až k nám; zářilo leskem překrásným a třpytivým. Druhé světlo rozprostíralo se poněkud šíře kolem Krásné Paní, a my nalézali jsme se v tomto světle; stálo nepohnutě (totiž nemihotalo se třpytivě), ale mnohem skvěleji zářilo než naše ubohé pozemské slunce. Žádné z těchto světel neuškodilo očím a zraku nikterak neunavovalo.
Kromě všech těchto světel, celé této záře, vycházely ještě trsy nebo svazky světel nebo paprsky svítící z Těla Svaté Panny, z jejích šatů a odevšad.
Hlas Krásné Paní byl sladce libý; okouzloval, uchvacoval, blaze působil na srdce; nasycoval, odklízel všechny překážky, utišoval, zjemňoval. Zdálo se mi, že bych stále chtěla pojídati její krásný hlas, a moje srdce jakoby tančilo nebo chtělo letěti jí v ústrety, by se v ní rozplynulo.
Očí Přesvaté Panny, naší něžné Matky, nemožno popsati lidským jazykem. By se o nich něco povědělo, bylo by třeba nějakého serafína; bylo by třeba jazyka samého Boha, toho Boha, který utvořil Pannu Neposkvrněnou, veledílo své Všemohoucnosti.
Oči Vznešené Marie zdály se tisíckrát krásnější než brilianty, diamanty a nejhledanější drahé kamení; zářily jako dvé sluncí; byly sladké vtělenou sladkostí, jasné jako zrcadlo. V jejích očích viděti bylo ráj; přitahovaly k ní; zdálo se, že se chtěla darovati a přitáhnouti k sobě. Čím více jsem na ni patřila, tím více jsem ji chtěla viděti; čím více jsem ji viděla, tím více jsem ji milovala, a milovala jsem ji ze všech svých sil.
Oči Krásné Neposkvrněné byly jako brána Boha, kterou viděti bylo vše, co s očima dovede opojiti duši. Když moje oči se setkávaly s očima Matky Boží a mé Matky, zakoušela jsem uvnitř sebe blahé rozvlnění lásky, a všechno ve mně slibovalo ji milovati a láskou se rozplynouti.
Když jsme patřily na sebe, naše oči mluvily vespolek svým způsobem, i milovala jsem ji tolik, že jsem si přála obejmouti ji uprostřed jejích očí, které obměkčovaly a něžnily moji duši a zvaly ji, by se v Její duši rozplynula. Její oči nítily sladké chvění v celé mé bytosti; i bála jsem se učiniti nejmenšího pohybu, který by byl sebe méně nepříjemný.
Tento jediný pohled očí nejčistší z Panen byl by postačil, by nastalo Nebe některého blahoslavence; byl by stačil, by uvedl duši do náplně vůle Nejvyššího ve všech událostech, které se naskytají v běhu smrtelného života; byl by stačil, by přiměl tuto duši k ustavičným úkonům chvály, díků, dostiučinění a odpykání. – Tento jediný pohled soustřeďuje duši v Bohu a činí ji jako za živa mrtvou, tak, aby nepohlížela na všecky věci země, byť to byly i věci na pohled nejvážnější, jinak než jako na hračky dětí; nechtěla by slyšeti mluviti než o Bohu a o tom, co se týká jeho Slávy.
Hřích jest samojediné zlo, které vidí na zemi, umřela by jím bolestí, kdyby Bůh jí nepodporoval. Amen.
Castellamare, 21. listopadu 1878.
Marie z Kříže, oběť Ježíšova, rozená Melanie Kalvatova, Pasačka La Salette-ská
Převzato z - odkaz ke stažení:
http://www.jahni.cz/wp-content/uploads/2009/11/zjeveni-presvate-panny-na-hore-la-salettske.doc
(Na Fatym.com vydáno 1. 12. 2014 / 18. 9. 2018 - 6770; 21. 2. 2021 - 10770; 19. 9. 2021 - 12739; 19. 9. 2023 - 16156; 19. 9. 2024 - 17230 přečtení)
