Moc pěkná úvaha o radosti, kterou nám poslal čtenář časopisu Milujte se!- Petr Stloukal.
Negativní myšlení, skepse, pesimismus, naprostá nedůvěra v budoucnost, rezignace,
popírání smyslu života, apatie, indiference – to vše jsou důsledky novověku, který
si vybudoval svůj svět na lidském rozumu, který se vědomě odvrací od Boha, od
Zákona, který On dal, aby člověku usnadňoval život a životu samotnému dal smysl,
neboť život má jedině smysl tehdy, když je žit ve vztahu k Bohu.
Novověký člověk se směle postavil proti Bohu, a proto musí nést důsledky této
revolty, jejíž ovoce vidíme všude kolem sebe. Ona degradace lidského ducha,
projevující se v již zmíněném negativním myšlení, se propasírovala do všech oblastí:
do mezilidských vztahů, do vztahu člověka ke tvorstvu, nakonec a především
do vztahu k samotnému Bohu. Je tedy důvod být pesimisty? Nikoliv! Ačkoli to je
paradoxní – právě opak je pravdou. Neboť už svatý Pavel píše, že kde se rozmnožil
hřích, v míře daleko větší se ukázala milost Boží. Tak se dá analogicky odvodit, že
právě tato doba, která se vyznačuje tragicky extrémními znaky celkového rozkladu
lidského myšlení, může být právě tou dobou, v které můžeme sklízet velké bohatství
Boží milosti.
Křesťan, jak výstižně napsal Pierre Teilhard de Chardin, musí být optimistou,
člověkem, který přináší Radostnou zvěst, který má být světlem světa a solí země;
člověkem, z kterého musí být viděn úžas tvora žasnoucího nad svým Tvůrcem,
který svět stvořil v radosti a k radosti. Zde není až tak důležité, co člověk smyslově
vnímá jako vně existující skutečnosti, které na něho neodbytně doléhají, jelikož je to
součást jeho bytí, je to skutečnost, která ho obklopuje a které ani uniknout nemůže
– byť by chtěl sebevíc -, to proto, že to, co vidíme, je pouze odlesk skutečnosti, není
to celek, nýbrž pouhá část. A je vážnou otázkou, zda skutečnější je to, co vidíme, či
to, co je nám zatím skryto, nebo to, co ani v tomto lidském těle vidět nelze. Mnoho
lidí totiž staví svoje poznání života na tom, co vidí, co si mohou ověřit zkušeností –
vlastně empyrii staví nad to, co Bůh dává jako nejvyšší normu jednání – dekalog –
Desatero Božích přikázání a své Slovo – Písmo svaté. Mnozí lidé přestávají věřit
právě proto, že jsou příliš hypnotizováni zlem (Chardin), které ve světě působí a které
často je více zřetelné než dobro, které spíše projevuje se latentně. Je to tak i s Božím
působením v lidském srdci: Bůh promlouvá k duši člověka ve skrytu a tichosti,
nepůsobí násilně, despoticky, nějakým „demonstrativním“ způsobem. Neznamená to
tedy, že by zla ve světě bylo více než dobra, ale to, že dobro se projevuje jinak jak
zlo.
Ti lidé, kteří jsou příliš fascinováni a v důsledku doslova hypnotizováni zlem – a
to mnohdy i křesťané – si neuvědomují to, jak jim vlastně život uniká mezi prsty.
Místo aby se ptali – vážně ptali – po smyslu života, hledali své určení a naplnění své
cesty, dotazovali se Boha na jeho vůli, zbytečně promarňují čas lichým, prázdným,
bezduchým a často primitivním přemítáním nad smyslem utrpení v lidském údělu,
analyzují životní peripetie, Boha přivolávají k odpovědnosti za to či ono zlo, obviňují
Ho ze zločinného násilí páchaném na bezbranných, nevinných, zvláště dětech, ale
neuvědomují si už to, že Bůh, když daroval člověku svobodu, zároveň s ní i předal
odpovědnost člověka za jeho skutky – ať dobré či zlé. Tomu se člověk vyhnout
nemůže.
Z toho všeho je patrné, že křesťan, který toto vše více a zřetelněji vnímá a chápe
než bezvěrec, že on musí k životu, ke své době i transcendentním skutečnostem
zaujmout zcela jiný, odlišný a jedině možný postoj -: je určen k tomu, aby třeba na
smetišti hledal perly; na jeho bedrech leží velká odpovědnost: on musí roznášet
světlo do největších temnot, on musí „dokazovat“ existenci Boží, kde Bůh zdánlivě
není – musí vyzařovat radost, kterou třeba vůbec neprožívá! Ano, ono evangelní
sebezapření tkví i v tom, že se budeme usmívat, druhé těšit a povzbuzovat, konejšit
a laskat – a to i tehdy, kdy naše nitro bude rozedráno bolestí a srdce stráveno ohněm
zkoušek: i tehdy – a právě tehdy! – budeme světlem světa a solí země!
Radost je neodmyslitelně spjata s životem křesťana, ba je kořenem, z něhož
vyrůstá celý kmen ctností. Kde není radosti, nemůže být ani ctnosti. Jako je láska
opakem nenávisti, tak je radost opakem smutku, který když se uhnízdí v duši, brání
všemu dobrému, co by v duši mohlo růst. Proto není možné být smutný a zároveň být
křesťanem. To se samosebou vylučuje: jako dobro a zlo, jako oheň a voda.
Je ovšem pravdou, že tuto skutečnost nelze pojmout jako jakési „dogma“:
že křesťan musí být optimistou za všech okolností, za každou cenu, což třeba
pravdou být nemusí, když člověk velmi trpí. Jak jeden můj přítel napsal do
svého deníku:“Velikost neštěstí nezávisí v tom, jaké je samo o sobě, nýbrž jak
je kdo prožívá.“ To je závažná věc a nebuďme v této věci příkrými moralisty a
nemilosrdnými soudci!
Zde jde o jinou věc. Radost je vnitřní postoj, křesťan, který uvěřil Bohu, má opravdu
všechny důvody k radosti, jak to napsal sv. Ignác z Loyoly, poněvadž jeho životní
postoj pramení z přijatého a vědomě žitého mysteria Kristova vzkříšení.
Boží milost je lékem na všechny rány, všechny neduhy, ale člověk tomu musí
prostě uvěřit, že tomu tak je. Víra na prvním místě znamená, že uvěřím tomu, že
Bůh má moc mě uzdravit, a to nejen tělesně, duševně, ale i duchovně. A to jistě
přináší velkou radost a naději, které bychom měli vyzařovat, abychom druhé, tedy lidi
nevěřící, mohli strhnout svým příkladem a tím bezpečně vést ke Kristu. Jestliže toto
vše svět na nás uvidí, jisto jistě ho to bude motivovat k zamyšlení se nad smyslem
života a evangelní zvěst zapustí svoje kořeny v dobré půdě.
Je tedy nutné, abychom byli lidmi radostnými, lidmi, z kterých jako z horského
pramene či z křišťálové fontány bude proudit víra, naděje a láska, z kterých bude
patrný ryzí křesťanský život, život dítěte upínajícího se ke svému Otci s veškerou
důvěrou, neboť ví, že Jemu smí důvěřovat, vždyť Otec chce pro něho jen to nejlepší
a Otec ho především nevýslovně miluje! Není to důvod k radosti?
