V lednu z pátku 9. na sobotu 10. se po 2 letech uskutečnilo setkání nejstarší skupinky Marianek (Sodálek). Jak jedna z účastnic nazvala:"setkání seniorek"
Nyní máte jedinečnou příležitost přečíst si, jak Marianky vidí Marianky!
Sešlo se nás překvapivě hodně. S některými členkami jsme se neviděly déle jak 2 roky. Jakožto nejstarší skupinka Marianek má většina členek třetí (tudíž i poslední) rozhodnutí. Jsou to Marianky, které jsou již "hotové", proto již nemají pravidelná setkávání. Je na nich jak rozdají to, co za předešlá léta získaly.
Naštěstí jsme počáteční ostych rychle překonaly a bavily se steně jak za "mladých let". Samozřejmě nejdůležitější na našem setkání byl Ježíš, který byl s námi.
Požádala jsem holky, aby mi napsaly, co jim Marianky daly, čeho si nejvíce váží. (za což bych jim teď chtěla moc poděkovat). Nyní máte jedinečnou příležitost si tyto názory přečíst:
Pavča T.:
Co mi daly Marianky? Z hmotných věcí mohu jmenovat několik růženců, bezpočet brožurek o svatých lidech, kupu obrázků, tričko, tři cédéčka Marianek a jistě i další věci, (převážná část je z rukou otce Marka, kterému tímto děkuji). Ovšem kvantitativně i kvalitativně všechny tyto předměty výrazně pokulhávají za věcmi, na které se nedá sáhnout, ale přitom jsou to dary neobyčejného rozměru. Marianky, a teď mluvím o těch konkrétních holkách, které kolem sebe rozdávají radost a úsměvy na všechny strany, mi daly pocit sounáležitosti, to, že někam patřím a to, že mě obklopují lidé, kteří mají stejné názory a řeší stejné problémy jako já. Je to úžasný pocit, ale na papír jej jen s těží mohu vyjádřit. To se musí prožít. A taky promodlit. Marianky jsou jedno obrovské Boží milostrdenství.
A kdybych rozdal všecko co mám, ano kdybych vydal sám sebe k úpálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.
Čeho si nejvíce vážím? Nejvíce si vážím samotného vzniku marianských skupin. Je to vzorový příklad toho, že když máte dobrou myšlenku a Boží požehnání, tak se sen stává skutečností. Moje velké poděkování patří již zmíněnému otci Markovi a paní Lidušce Vasiľové (dříve Juřenové). Tyto dvě velké osobnosti mě v mých 12 letech formovaly a ukazovaly správný směr mé životní cesty, když jsem stála na rozcestí, dávaly mi sílu, když jsem umdlévala únavou a zvedaly z prachu země, když jsem upadla. Děkuji.
Za další si vážím a velmi čerpám ze všech akcí, které jsme jako Marianky pořádaly. Bylo jich nespočet a nevím, kterou uvést jako vzorovou. Některé situace se mi nezapomenutelně vryly do paměti a na všech setkáních si je dáváme k lepšímu. Kdo nezažil neví o co přichází, proto apeluji na všechna děvčata, která touží být Bohu zas o kousek blíž, aby neváhala a zkusila se stát Budkou (budoucí Mariankou). Opravdu jsem neprohloupila a zejména teď, na prahu dospělosti, čerpám z oněch společně strávených víkendů a týdenních táborů. Vím, že na nic co v životě dělám a prožívám nejsem sama. A to je pocit k nezaplacení.
Liduška W.:
Nebýt Marianek, nebyla bych tam, kde teď jsem. Díky nim jsem mnohé poznala a pochopila. Hlavně se upevnila má víra a můj vztah k Bohu. Bylo pro mě vždy posilou setkávat se s holkama, které se do Olbramkostela sjížděly se stejným úmyslem jako já - více se přiblížit k Ježíši a podobat Panně Marii.
Ikdyž se teď už pravidelně nesetkáváme a s mnohýmy jsem se už dávno neviděla, stále čerpám ze všeho, co mi marianky daly a vzpomínám, jak nám bylo krásně......
Janča H.:
Domnívám se, že nejsem sama, komu Marianky daly mnoho. Díky nim jsem se dokázala více přiblížit Pánu Bohu držet se své cesty k Němu. Během této doby jsem si našla svůj způsob modlitby (rozhovoru s Bohem). Poznala jsem také řadu nových přátel-skvělých lidí a jejich způsoby prožívání víry. Myšlenku založení skupinky Marianek mi poprvé představila Lída a následně i o. Marek. A za to jsem ráda.
Lenka V.:
Dva roky jsou dlouhá doba a leccos se za tu dobu změnilo. Člověk upadá do kolotoče všedních povinností a pomalu zapomíná. Tak jsem i já, s velkým překvapením, zjistila, že mi velmi chybí naše marianské večerní chvály, chvály, na kterých je přítomen sám Bůh. Bez něj a Marie, naší ochránkyně, by Marianky neměly smysl. Marianky mi daly sílu být katoličkou i v dnešní době. Velmi mi pomohly dívat se na svět tím pravým pohledem. Je velmi těžké nepodlehnout vlivům materialistického světa, ale právě s tímto nám pomáhá společenství církve. Jsem Bohu velmi vděčná, že mi umožnil být s těmito super holkami, smát se, rozdávat radost a naději, a -hlavně- věřit. DĚKUJI!
