Cílem encykliky Fides et Ratio je pojednat o pravdě jako jednom ze základních filozofických námětů v klimatu, vyznačujícím se tendencí ke skepsi. Cílem úvahy je obnovit důvěru v poznávací schopnosti člověka jako předpoklad pro jasnou orientaci v životě. Tento text shrnuje obsah encykliky a vykládá její jednotlivé části.
Přednáška bylo přednesena na kněžském dnu v Praze 10.11.1998.

Osnova a obsah dokumentu:

Úvod: Poznej sebe samého
Teze: Filozofickou otázkou smyslu člověka se zabývají všechny kultury. Moderní filozofie prohloubila pohled na člověka, ale zkrátila jeho schopnost poznávat pravdu. Do této situace přichází církev s poselstvím Ježíše Krista.

1. kapitola: Odhalení Boží moudrosti
(Ježíš zjevující Otce; Rozum před tajemstvím)
Teze: Zjevení není vrcholný produkt lidského ducha, ale dar, který netlumí rozum, avšak podněcuje jej, právě tak jako nabídka víry podněcuje svobodu.

2. kapitola: Věřím, abych pochopil - Credo ut intelligam
(Moudrost ví všechno a rozumí všemu, Moudr 9,11; Získej moudrost, získej rozumnost, Přísl 4,5)
Teze: K plnému úspěchu rozumového hledání smyslu, jak o něj usiluje filozofie, potřebuje člověk pomoc víry, což je zvláště patrné na kříži.

3. kapitola: Snažím se pochopit, abych věřil - Intelligo ut credam
(Na cestě hledání pravdy; Různé podoby pravdy člověka)
Teze: V člověku jsou dvě silné tendence: hledat a nalézat pravdu a člověka, kterému by se hledající mohl svěřit. Oboje otvírá cestu k víře.

4. kapitola: Vztah mezi vírou a rozumem
(Významné kroky setkání víry s rozumem; Zůstávající novost myšlení sv. Tomáše Aquinského; Drama odloučení víry a rozumu)
Teze: Vztah víry k rozumu prodělal v kulturních dějinách hluboké proměny. Od počáteční nedůvěry víry k filozofii přes ocenění vztahu obou k dosažení harmonie pokračoval vývoj postupným odcizováním rozumu až k nepřátelství vůči víře k škodě obou forem poznání.

5. kapitola: Prohlášení učitelského úřadu církve v oblasti filozofie
(Schopnost úsudku učitelského úřadu jako služba pravdě; Zájem církve o filozofii)
Téze: Studium filozofie je podstatný prvek v osnově studia teologie.

6. kapitola: Vzájemné působení mezi teologií a filozofií
(Věda víry a požadavky filozofického rozumu; Různá filozofická stanoviska)
Teze: Pro dva metodologické principy teologie, auditus a intellectus fidei (naslouchání a porozumění víře) poskytuje filozofie důležitou službu.

7. kapitola: Současné požadavky a úkoly
(Nepominutelné požadavky Božího slova; Aktuální úkoly pro teologii)
Teze: Člověk je schopen poznávat, že skutečnost a pravda překračují to, co je faktické a empirické.

Závěr

Náměty

Shrnutí

Rozum a víra jsou jako dvě křídla, pomocí kterých se lidský duch pozvedá k úvahám o pravdě. Bažení po ní vložil do lidského srdce Bůh, aby člověk tím, že Ho poznává a miluje, dospěl také k plné pravdě o sobě samém, čili člověk poznává sebe jen “přes” Boha (Ex, Ž, Jan). V průběhu poznávání se stále naléhavěji vynořuje otázka smyslu všeho, i člověka. Co poznáváme, se tím stává součástí našeho života. Otázky, v kterých se hledání smyslu artikuluje, znějí: Kdo jsem? Odkud přicházím a kam jdu? Proč existuje zlo? Co bude po smrti?
Tyto otázky obsahují nejen svatá písma Izraele, ale - to je řečeno s ohledem na současný interreligiózní rozhovor - také Védy, Avesta, Konfucius, Lao-tse, zvěstování Tirthankary a Buddha, právě tak jako Homér, Euripides, Sofoklés, Platon a Aristoteles. Na nalézání odpovědi se podílí i církev, zvěstující od velikonočního rána jako poutnice po široširém světě, že Ježíš Kristus je cesta, pravda a život. Mezi různými službami, které církev dokáže lidstvu nabídnout, má zcela zvláštní postavení její služba pravdě. Dosažená pravda je ovšem vždy pouze jedna etapa na cestě k plné pravdě, která bude odhalena v posledním Božím zjevení (1Kor 13,12).
Text pokračuje vysokým oceněním filozofie jako jednoho z nejvznešenějších úkolů lidstva a konstatuje, že žasnutí nad stvořením je nutnou podmínkou existence člověka jako osoby. Předložení myslitelských systémů v průběhu dějin vedlo vždy k pokušení ztotožnit některý z nich s filozofickým myšlením vůbec. Místo toho je však možno nalézt vzdor proměnám času společné jádro rozmanitých filozofických poznatků na způsob jakéhosi duchovního dědictví lidstva, kam patří princip kontradikce, finality, kauzality a pojetí osoby jako bytosti schopné poznávat Boha, pravdu a dobro. Proto vidí církev ve filozofii nutnou pomoc při zvěstování evangelia.
O zásluhách moderní filozofie, zejména na poli prohlubujícího se pohledu na člověka, nelze pochybovat. Zdá se však, že zapomněla, že člověk je povolán obrátit se k pravdě, která jej překračuje. Zanedbala otázku bytí a zdůraznila hranice a podmíněnost poznatelnosti pravdy. Plodem toho je agnosticizmus a relativizmus, ústící do všeobecného skepticizmu. Legitimní pluralita myšlenkových pozicí byla zaměněna za indiferentní pluralizmus s domněnkou, že všechny směry jsou stejnocenné. Také některé postoje Orientu upírají pravdě exkluzivní charakter domněnkou, že se ukazuje i ve vzájemně si odporujících učeních. Vše je redukováno na mínění. Tomu je třeba čelit, a o to se snaží předložený dokument.

Shrnutí: Filozofickou otázkou smyslu člověka se zabývají všechny kultury. Moderní filozofie prohloubila pohled na člověka, ale zkrátila jeho schopnost poznávat pravdu. Do této situace přichází církev s poselstvím Ježíše Krista.

1. kapitola: Odhalení (zjevení) Boží moudrosti
(Ježíš zjevující Otce; Rozum před tajemstvím)
Teze: Zjevení není vrcholný produkt lidského ducha, ale dar, který netlumí rozum, avšak podněcuje jej, právě tak jako nabídka víry podněcuje svobodu.

Každá reflexe církve vyrůstá z přesvědčení být pečovatelkou poselství, jehož původ je v samém Bohu, aniž by člověku byl něco takového dlužen. Nauka 1. vatikánského sněmu učí, že pravda filozofická a pravda zjevení, jejichž princip i předmět jsou odlišné, se spolu nesmísí a jedna druhou nečiní zbytečnou. Na to navazuje 2. vat. sněm v Dei verbum 2, když mluví o zjevujícím Ježíši a dějinách spásy. Křesťanství totiž přiznává základní význam času jako místu stvoření, vykoupení a zásluhou vtělení, kterým Bůh jednou provždy předal lidem pravdu o člověku, i místu předjímky budoucího dovršení.
Pravda, projevená v Kristově poselství, není uzavřena v úzkém teritoriálním a kulturním rámci; všichni tím mají přístup k Otci. Kde jinde by mohl člověk hledat odpověď na tak dramatické otázky, jako je otázka bolesti, utrpení nevinných a smrti?
(Rozum před tajemstvím) Ježíš sice zpřístupňuje Otce, ale zjevení je podnes čímsi tajemným, dostupným pouze víře, která je podle jedné ze základních pravd křesťanství poslušnou odpovědí Bohu. Jejím předpokladem je poznání, že Bůh jako původce poselství je garantem jeho pravdivosti, proto má jeho zvěst nárok na víru. Jestliže rozum a vůle dosahují aktem víry vrchol svých duchovních možností, a tak je naplno žita lidská svoboda, znamená to, že svoboda se neuskutečňuje v rozhodnutích proti Bohu. Jak by mohlo být viděno zdráhání otevřít se tomu, co umožňuje sebeuskutečnění, jako věrohodné užití svobody? V aktu víry dospívá svoboda k jistotě pravdy a rozhoduje se v ní žít.
Rozumu pomáhají znamení obsažená ve zjevení. Dovolují mu probádávat obsah tajemství vlastními prostředky, na které je oprávněně hrdý. Jsou však také vybídnutím jít nad úroveň znamení, a tak chápat jejich služebnou roli. Dokument upozorňuje na eucharistii, vyznačující se jednotou skutečnosti, která je dostupná smyslům, a významu, který je dostupný víře. Nic jiného neomezuje rozum v jeho probádávání tajemství než lidská konečnost vůči nekonečnosti Boží, naopak zjevení je stálou pobídkou pokračovat v rozumovém úsilí (Anselm, Deut, Augustin).

Shrnutí: Zjevení není vrcholný produkt lidského ducha, ale dar, který netlumí rozum, avšak podněcuje jej, právě tak jako nabídka víry podněcuje svobodu.

2. kapitola: Věřím, abych pochopil - Credo ut intelligam
(Moudrost ví všechno a rozumí všemu, Moudr 9,11; Získej moudrost, získej rozumnost, Přísl 4,5)
Teze: K plnému úspěchu rozumového hledání smyslu, jak o něj usiluje filozofie, potřebuje člověk pomoc víry, což je zvláště patrné na kříži.

Bible poskytuje vklad do vědění své doby přesvědčením, že není rozpor mezi rozumovým poznáním a vírou. Izrael otevřel cestu rozumu k tajemství. K základním pravidlům, která musí rozum respektovat, počítá Izrael to, že poznání člověka je cesta, která nezná klidu; že ji člověk nesmí nastoupit s pyšnou domněnkou, že výsledky cesty poznání jsou výlučně jeho dílem; že nutným průvodcem člověka na této cestě je bázeň Boží. Rozum je v tomto pohledu oceněn, nikoliv přeceněn. Nedodržením těchto pravidel se člověk vystavuje ztroskotání, které se projevuje slovy žalmu “není Boha”.
Důležitou pro etický problém ateizmu je v návaznosti na 13. kapitolu knihy Moudrosti o poznatelnosti Tvůrce z krásy tvorů zmínka, která soudí, že neschopnost člověka uzavírat z tvorů na Tvůrce je zaviněna spíše vůlí a hříchem než rozumem.
(Získej moudrost, získej rozumnost) Biblický člověk objevil, že si rozumí jen tehdy, když navázal vztah: k sobě, lidem, světu a Bohu. Otevřením se tajemství, přicházejícímu ze zjevení, získal možnost ponořit rozum do prostorů nekonečna. Námahy spojené s tímto ponořením ho neodradily, protože si byl jist, že ho Bůh stvořil k pátrání a zkoumání (Kaz 1,13).
S ohledem na 1.kap Řím lze říci, že bible odsouhlasila metafyzickou způsobilost člověka, vztah křesťana k filozofii však vyžaduje důkladné rozlišení: sv. Pavel ostře rozlišuje mezi moudrostí tohoto světa a moudrostí Boží. Na ukřižovaném ztroskotává každý pokus rozumu vybudovat čistě lidskými argumenty dostatečné vysvětlení smyslu existence. Smrt na kříži provokuje filozofii, protože člověk nemůže pochopit, jak může být smrt pramenem života. Rozum nemůže tajemství kříže zbavit lásky, kříž však může dát rozumu poslední odpověď, kterou hledá a překonává každou kulturní hranici, kterou by člověk před ním chtěl vytýčit.

Shrnutí: K plnému úspěchu rozumového hledání smyslu, jak o něj usiluje filozofie, potřebuje člověk pomoc víry, což je zvláště patrné na kříži.

***

Osnova a obsah:

Úvod: Poznej sebe samého
1. kapitola: Odhalení Boží moudrosti
2. kapitola: Věřím, abych pochopil - Credo ut intelligam
3. kapitola: Snažím se pochopit, abych věřil - Intelligo ut credam
4. kapitola: Vztah mezi vírou a rozumem
5. kapitola: Prohlášení učitelského úřadu církve v oblasti filozofie
6. kapitola: Vzájemné působení mezi teologií a filozofií
7. kapitola: Současné požadavky a úkoly
Závěr
Náměty
Shrnutí

***

Přednáška bylo přednesena na kněžském dnu v Praze 10.11.1998

Vydalo: Pastorační středisko při Arcibiskupství pražském, Praha 1998

Zvýraznění v textu provedla redakce webu.