Šokující kontrast dvou přístupů - Modlitba jako prostředek léčby nebo způsob šikany a týrání?
V přibližně stejné době, kdy zemřela sestra Elvíra, zakladatelka komunity Cenakolo, ve které se úspěšně léčí narkomani ze své závislosti, a to bez léků pomocí modlitby, se na Slovensku rozpoutal mediální teror proti ředitelce Centra pro děti a rodiny v Trnavě, kde byly děti vedeny k víře a byl zaveden duchovní program. Chození do kostela a modlitba růžence bylo charakterizováno jako týrání dětí.
To, že se tyto zprávy objevily téměř současně bylo zvláštní náhodou, ale kontrast těchto dvou odlišných přístupů se ukázal o to víc do očí bijící.
Na jedné straně modlitba - která je, nebo má být, rozhovorem s Bohem, pomáhá k uzdravení těla i duše, uzdravení ze závislosti opravdu těžkých narkomanů, kteří už byli, z lidského pohledu, ztraceni a bez šance.
Svědectví řady z nich si lze poslechnout např. v Medžugorji, kde se nachází jeden z domů této komunity.
Naše společenství nevyužívá farmakologické prostředky ani prostředky, které nahrazují narkotika. Nepodáváme léky ani v odvykací době. Uzdravení probíhá prostřednictvím přijetí práce a modlitby. Proto má každý nově příchozí chlapec svého „anděla strážce“, to znamená chlapce, který už alespoň několik měsíců žije ve společenství. Tento se 24 hodin denně stará o narkomana, který právě přišel. Jeho úkolem je uvést nového chlapce do životního stylu společenství. Na začátku pracuje místo něj, protože novic nemá sílu ani chuť cokoli dělat. Spolu s ním bojuje proti touhám brát drogy a dělat zlo, které jsou zvláště na začátku velmi silné. Pro oba je tato zkušenost velmi užitečná – pro „anděla strážce“ proto, že se učí milovat v utrpení, a pro nového chlapce proto, že má poprvé příležitost spřátelit se s člověkem, který mu nezištně pomáhá.
V očích jiných lidí je modlitba, výchova k duchovnímu životu, k víře, účast na mši svaté, žehnání (křížek na čelo), účast na poutích a modlení růžence vnímána jako cosi nepatřičného, jako týrání dětí a vymývání mozků.
Skandál. V trnavském dětském domově prý týrají děti. Musí se tam totiž modlit
Televize Markíza zveřejnila reportáž z trnavského dětského domova, ve kterém údajně týraly děti. Prostředky tohoto násilí měly být růženec, poutě a modlitba.
Reportáž v televizi uvedli, jak jinak, dramatickým jazykem, jako stížnost na „zvláštní náboženské praktiky“ v trnavském Centru pro děti a rodiny ...
K tomuto mediálnímu lynči se ochotně přidala i česká média. Co se ve skutečnosti stalo?
Ředitelka trnavského Centra pro děti a rodiny: Za osočujícími mediálními útoky jsou intriky našich zaměstnanců
Televize Markíza uplynulý týden zveřejnila dvě reportáže o údajných podivných náboženských praktikách v trnavském Centru pro děti a rodiny, které byly postaveny na anonymních zdrojích. Deník Standard centrum navštívil a přináší neanonymní svědectví zaměstnanců, mladé chovankyně a rozhovor s ředitelkou centra.
Dramatické reportáže na Markíze upozorňovaly na údajné týrání dětí duchovními aktivitami. Děti se prý musely povinně modlit dlouhé a únavné modlitby, například růženec, chodit do kostela, na poutě a číst z Bible - přičemž tyto aktivity byly označovány jako týrání dětí, za což někteří zaměstnanci údajně na ředitelku centra podali trestní oznámení. Jedno z dětí prý poslali k exorcistu.
Reportáž popisovala, jak děti pod nátlakem vedli na pouť do Medžugorje, kde prý musely kráčet bosé po kamenech, aby ze sebe vyhnaly satana, který je prý ovládá.
Skandální reportáž byla postavena výlučně na anonymních zdrojích skupinky nespokojených zaměstnanců, reportéři Markízy nepolemizovali ani s největšími nesmysly, které se v reportáži našly.
Kauze jsme se bezprostředně věnovali v komentáři a v samostatném textu.
Standard trnavské centrum navštívil a vedle rozhovoru s ředitelkou (který uveřejňujeme na konci tohoto textu) si povídal i se čtyřmi pracovnicemi centra, které reportáže na Markíze shodně zpochybnily jako lživé. Na rozdíl od anonymních zdrojů Markízy, se rozhodli mluvit pod vlastním jménem (s výjimkou jedné, která zveřejnila jen křestní jméno).
Reportáže v televizi a informace, které v nich zazněly, shodně považují za vymyšlené a vyfabulované intriky skupiny nespokojených zaměstnanců, kteří z centra odešli nebo odcházejí a proti současnému vedení spustili organizovaný komplot. "Jsou to brutální lži, hraničící s kriminalizací," říká vychovatelka Martina Spálová na margo televizních reportáží.
„Já jsem ty reportáže vůbec nechápala, nerozuměla jsem, co se to kolem nás děje,“ tvrdí sociální pracovnice centra (její jméno bylo později z článku na její žádost staženo, pozn. red). „Bylo tam zmíněno, že jsme prý zahodili oblečení s logy z Harryho Pottera, ale nikdo z nás si na žádné takové oblečení nevzpomíná. Podobných vyslovených lží tam bylo víc. Jeden ze zdrojů, který v reportáži vystupoval, a kterého jsme snadno identifikovali, je naše bývalá zaměstnankyně. V reportáži ale vystupovala pod názvem ,zaměstnanec'.“
"Byl to nůž do zad od skupiny nespokojených zaměstnanců," tvrdí vychovatelka Marcela.
„Úplně lživým způsobem byla popsána naše cesta do Međugorje,“ tvrdí vychovatelka Adriana Pakancová, která byla s dětmi na tomto výletě také. „Všechny děti byly z cesty do Međugorje a k moři nadšené, program byl velmi pestrý. Byla to vlastně dovolená u moře, přičemž tři dny jsme byli v Međugorje, kde jsme měli duchovní program a dva dny jsme byli na pláži. Děti se odtud vrátily nadšené a plné zážitků. Neměli jsme od nich žádné stížnosti,“ říká Pakancová. "Nebyly tam žádné děti mladší šesti let, jak to naznačovala televizní reportáž."
Někteří anonymní svědci, které tyto kolegyně z televize dokázaly identifikovat, přitom na pouti do Medžugorje byli a z pouti byli také nadšeni. Standardu to prokázaly jejich zprávami ve formě mailů nebo sms, které si s nimi tehdy přeposílali. Byly plné vděčnosti za krásný výlet a silný duchovní zážitek pro ně i pro spokojené děti.
Všech pět zaměstnankyň centra, se kterými jsme mluvili, nám potvrdilo, že žádné děti nebyly nijak nuceny k duchovním aktivitám a účastnily se jich jen věřící děti.
Právě kvůli nim jsou z této kauzy rozčarované. „Všechny duchovní aktivity jsme zastavili, s dětmi se bojíme chodit do kostela. Chlapci, kteří do vedlejší farnosti chodili ministrovat a dívky, které zpívají ve farním pěveckém sboru, tam dnes nemohou chodit. Přestože jde o důležitou součást jejich sociálního vývoje. Bojíme se, aby takto nebyly zneužity v rámci dalšího kola útoků,“ tvrdí Pakancová.
Štandard si za přítomnosti sociálních pracovníků a vychovatelů povídal i se 16-letou dívkou z centra, která se na pouti v Medžugorje zúčastnila. Její jméno nezveřejňujeme. „Všechny děti byly z výletu šťastné,“ říká Julie (jméno jsme změnili).
Julie také zpochybňuje medializovaná tvrzení, že by se na děti v centru vytvářel náboženský nátlak. Dokonce ani modlitba nebyla podle ní povinná. „Po návratu z Medžugorje jsme se dohodli na společných modlitbách pro ty, kteří si to přejí. Dohodli jsme se na tom i s paní ředitelkou, že budeme mít společné modlitby. Vlastně jsme se společně modlili už během cesty autobusem z Medžugorje a nebylo to proto, že by nás do toho někdo nutil,“ říká Julie. „Někteří vychovatelé v centru, kteří během modliteb dělali dozor, však nebyli věřící. Někteří nás respektovali, jiní na nás i hleděli s pohrdáním a kouleli očima. Jednou jsem je musela upozornit, že nás tím vyrušují při modlitbě,“ říká.
Možnost a otevřenost centra pro duchovní doprovod považuje za velmi důležité i pro svůj vlastní vývoj. „Předtím jsem měla problémy, cítila jsem se úplně ztracená. Ale díky tomu, že jsem objevila víru a mohla přijmout svátosti, se mi dnes daří mnohem lépe,“ popisuje Julie. „Díky katechetům, kteří s centrem spolupracují, jsem poznala lidi, kteří jsou ochotni pomáhat, aniž by za to něco chtěli. Jedna z nich se stala mojí kmotrou a jsem ráda, že se mi věnují a pomáhají i mým rodičům,“ říká Julie.
Ředitelka centra Martina Krchňáková, vůči které se spustila mediální palba, se pro televizi Markíza na kameru nevyjádřila. Štandard s ní nyní přináší otevřený rozhovor.
Podle medializovaných informací jste se prý dopustila nepřiměřené, až nátlakové duchovní aktivity při výchově svěřených dětí. Jak byste popsala duchové aktivity, které u vás v centru probíhají?
Děti vedeme k víře plynuleji a organizovaněji už asi dva a půl roku. Je pro mě překvapující, že situace eskalovala ze strany některých zaměstnanců, neboť dosud byli mnozí z nich za tyto aktivity rádi. Všichni vychovatelé byli přítomni při tom, když jsme se dohadovali, jak v tom budeme organizovaně pokračovat. Všichni kromě dvou vyjádřili spokojenost. Jim jsem vyšla vstříc, aby se necítili pod nátlakem.
Děti, které se účastní na náboženských aktivitách, mají souhlasy od biologických rodičů. To je základní zásada.
Měli jste i případ, kdy tomu tak nebylo?
Ano. Biologický rodič si to nepřál a my jsme si zjišťovali právní rámec, jak se správně zachovat, když to rodič nechce a dítě ano. Šlo o děti v teenagerském věku. Dali jsme si vypracovat právní analýzu a vyšlo z ní, že postačuje souhlas dítěte. Měli jsme to tedy podložené, aby nás nikdo nemohl obvinit z ilegální aktivity.
Jsem přesvědčena, že vedení dětí k víře je zvláště u dětí v dětských domovech velmi důležité. Uvědomme si, že jde o děti, které ztratily všechno a jediné, co jim často zůstane jako to poslední, je najít někoho, o koho se mohou opřít. Jedná se o děti, které v životě zažily opravdu strašidelné věci, které si my ostatní ani nedokážeme představit. A hledají naději.
Mluvíme o dětech, které byly odebrány rodičům z těžkého sociálního prostředí, případně těch, o které se rodiče z různých důvodů nedokázali postarat?
Samozřejmě.
Mnozí lidé dnes nevědí, co si mají představit pod pojmem Centrum pro děti a rodiny. Můžeme to nazvat, že jste klasický dětský domov, který se dnes jen nazývá korektnějším názvem?
Je to klasický dětský domov, ale docela nesouhlasím s tou interpretací, že jde jen o korektnější název. V roce 2019 se dětské domovy přejmenovaly také proto, že naše kompetence byly rozšířeny i na oblast ambulantní a terénní práce s rodinami.
Jak tedy probíhá náboženská výchova u vás?
Když se na to podívá věřící člověk, řekne, že jim dáváme málo. Podívá-li se na to nevěřící, zdá se mu, že je toho u nás příliš mnoho. To opravdu není snadné rozlišit. Máme spoustu videí i fotografií, také i zpětnou vazbu od vychovatelů, že to děti vnímají dobře, že se z toho těší a má to na ně i pozitivní výchovný účinek.
Naše děti chodily do vedlejší farnosti Božího milosrdenství [kostel je v bezprostředním sousedství centra, pozn. red.] a také pan farář má k nim velmi pěkný vztah. Mnohé děti do farnosti dobrovolně chodily ministrovat a do pěveckého sboru, jakož i dalších aktivit, které pro ně dělali. Na základě dokumentace, kterou mám, si nedokážu představit, jak by mi někdo mohl dokázat, že jsem na děti tvrdá či dokonce násilná.
My jsme napsali, že je tady jeden neřešitelný názorový spor, zda se mohou sekulární instituce organizovaně věnovat duchovním aktivitám, protože jsou „pro všechny“, nejen pro věřící děti. Co když si to však rodiče vysloveně přejí?
Opravím vás. My máme povinnost podporovat a vést děti ve vyznání, pokud si to zákonní zástupci dětí přejí v rámci jejich výchovného rozvoje. To je velké nepochopení. Někteří kolegové to vnímají tak, že jim chybí „náboženská pestrost“. Jenže naše děti jsou obvykle pokřtěny a rodiče s vedením v oblasti vyznání souhlasí. Mnozí biologičtí rodiče, příbuzní, byli účastní i na svátostech. Nemáme však problém ani s jinými vyznáními. V několika centrech jsou také děti z Ukrajiny, které jsou pravoslavného vyznání. Pokud bychom měli i my takové děti, je naší povinností je podpořit v jejich vyznání, pokud jsou v Trnavě pro to možnosti. Jde stále o víru v Boha, která jim může pomoci. Nikdy bych si nedovolila dítě konvertovat, kdyby přišlo z biologické rodiny s určitým vyznáním. Měli jsme slečnu, která byla evangelického vyznání a také jsme se ji snažili podpořit.
Vylučujete tedy, že by nevěřící dítě bylo u vás nuceno k duchovním aktivitám?
Určitě to vylučuji a stojím si za tím. Naše děti dostávají možnost a nabídku žít i ve víře a mají být v tom, vyjádří-li rodič souhlas, podporovány a motivovány. Je to jejich právo. Pokud by i nastalo, že některý zaměstnanec, který pečuje o děti, na ně působil nátlakem, pokud mě s tím někdo neseznámí, tak na to nemám dosah. Já jsem ředitelka, nejsem pedagogický zaměstnanec. Jsem manažerka instituce, pro kterou pracuje 60 zaměstnanců včetně pomocných vychovatelů a profirodičů. Máme 70 dětí. I na profirodiče mám minimální dosah. Případné trestání dětí, ze kterého jsme byli osočeni, mohli provádět jedině vychovatelé, pomocní vychovatelé nebo profi rodiče.
Přestože se snažíme o rodinné prostředí, nejsme rodina, ale instituce. Všechny výchovné postupy máme zaznamenané. Je-li dítěti udělen trest, je zaznamenán na tiskopise. Máme je všechny archivované. Ani na jednom není uvedeno, že by bylo dítě potrestáno z důvodu odmítání náboženských aktivit. Buď je to lež, nebo to vychovatelé, z mně neznámého důvodu, do tiskopisů nezaznamenali.
Vy jste byla obviněna, že jste vzala dítě k exorcistovi, protože prý tvrdil, že je v moci zlého ducha. O co tam šlo?
Přestože se medializovalo, že šlo o malé dítě, jde ve skutečnosti o 16leté dítě. Tu informaci mám i z prokuratury. Není umístěno u nás, ale v profesionální rodině. Jeho profesionální matka nás informovala, že dítě má problémy, které vnímá jako duchovní. Jedná se o křesťanskou rodinu. Dohodli jsme se, že by bylo vhodné navštívit kněze ve farnosti, kde uvedená rodina žije. Vzhledem k pojmenovanému problému nám farář doporučil jiného kněze, který se zaměřuje na problémy podobného druhu. Navštívili jsme ho, dvě dospělé osoby a dotyčné dítě. Kněz si s dítětem promluvil a skončilo to tím, že dítě šlo ke zpovědi, protože se mu svěřilo, že dělalo různé nevhodné věci. On ho také podpořil výchovným směrem.
Šlo tedy o duchovní rozhovor, ne o exorcismus.
Nic takového tam neproběhlo. Kněz byl velmi milý a laskavý. Exorcismus musí být schválen arcibiskupem, proto nerozumím, jak mohu být z tohoto obviněna.
S potřebou takového druhu však přišli profesionální rodiče a vy jste je pouze respektovala?
Ano. Ráda bych doplnila, že dítě bylo po celou dobu v péči psychologa. Máme u nás psycholožku, která u tohoto dítěte žádné psychické problémy neudávala. Přitom to byla ona, kdo podal na nás trestní oznámení. Ona ani nedoporučila dítě k psychiatrickému vyšetření. Přestože to bylo v její kompetenci, ten příkaz jsem musela dát já jako ředitelka, abychom vyloučili všechny možnosti, protože na podobné záležitosti musíme hledět primárně z vědeckého hlediska.
Exorcisty mnozí vnímají dost mytologicky, přitom jde o normálního kněze, který se za člověka modlí a má pověření od biskupa, aby řešil i náročnější duchovní případy, které Církev označuje jako posedlost. Ale i exorcista musí nejprve vyzkoumat, zda nejde spíše o psychický problém, a v takovém případě „klienta“ pošle za psychologem. On vám tedy doporučil psychologa?
To ani ne, on si s dotyčným dítětem promluvil a nabídl mu svatou zpověď. Dítě v našem centru má zajištěnou psychologickou péči. Potřebné bylo zejména zrealizovat psychiatrické vyšetření, což se také uskutečnilo.
Tento případ je jádrem trestního oznámení, které na vás podle medializovaných informací údajně bylo podáno?
To by mělo být ono.
Vy o tom nevíte přesně?
Já jsem měla informace pouze z médií. Později mi z prokuratury řekli, že se ten případ týká tohoto dítěte. Více informací nemám, neviděla jsem ani to podání.
Prý jste také nutili děti, aby šli na pouť do Medžugorje a tam měly chodit unavené a bosé po skalách, jinak se prý nezbaví „moci satana“. O co šlo?
Hrůzostrašné! Dlouhá léta jsem pracovala jako pedagog na různých pozicích ve školství. Tato věc se mě dotkla asi nejvíc. Jedná se o hrubou lež. Jsem zděšena z toho, jak si někdo může něco takového vymyslet. K našim dětem jsem vždy měla vroucí vztah, ale je i vychovávám, tedy když se mi něco nelíbí, zakročím, stejně jako u vlastních dětí. Mám je hluboce ráda, záleží mi na nich a záleží mi na jejich budoucnosti. Vždy jsem jim chtěla dát to samé, co dali moji rodiče mně.
Dávám si velký pozor, jak s dětmi komunikuji. Je velmi snadné někoho pošpinit a těžko se z toho potom vyviňuje. Nikdy bych si vůči dětem nedovolila nic nečistého. Nedovolila bych si to ani vůči vlastním dětem a už vůbec ne vůči dětem z dětského domova. Byla jsem obviněna, že jsem jim říkala něco o tom, že jsou v moci satana. Já jsem se na tu reportáž nedokázala ani dívat, dostala jsem to jen zprostředkovaně, ale tohle mě ranilo nejvíc…
Vy jste ty reportáže neviděla?
Nedokázala jsem je shlédnout. Hluboce mě to ranilo.
A co se týká vyšetřování Ústředí práce?
Zatím nemám nic na papíře, ale myslím si, že to do značné míry vnímají jako absurdní obvinění. Některé věci vnímají tak, že by se měly upravit. I ty, které se týkají duchovního vedení. K tomu jsem naprosto přístupná.
Jak probíhal výlet do Medžugorje?
Média vůbec neodvysílala, že to nebyla jen pouť do Medžugorje, ale šlo i o výlet na Makarskou riviéru k moři. Tři dny jsme přespávali v Medžugorje a dva dny jsme byli u moře. Byli jsme tam se 16 dětmi i loni včetně malých dětí a žádný problém v tom nikdo z našich zaměstnanců neviděl. Letos už ano.
Jak nastal ten problém se zaměstnanci?
Je to pro mě docela nepochopitelné. Pro přesnost, v roce 2021 jsme měli v Medžugorji a v Chorvatsku teambuilding, nasbíralo se nás 25 zaměstnanců. Následně přišel nápad, že sem vezmeme i děti. Dnes se asi 10 z těchto lidí nachází mezi těmi, kteří proti mně napsali petici [pod peticí je podepsáno 21 zaměstnanců centra, pozn. red]. Neumím v tom najít logiku. Postupně se mi odkrývají informace, že se vůči mně připravoval takový puč, v jehož čele byli asi tři zaměstnanci.
Jakým způsobem se ten puč realizoval?
Postupně si proti mně připravovali podklady, tiskli si moji interní i soukromou komunikaci. To jsem se dozvěděla od mých kolegů.
Jedná se o tři lidi?
Ti, kdo to spustili. Postupně proti mně situace eskalovala, hlavně když jsem byla pryč. Měla jsem dva týdny nemocné dítě a potom jsem byla dva týdny na dovolené v zahraničí.
Připouštíte však, že je zde zjevně i určitý manažerský problém, když třetina zaměstnanců chce podat výpovědi?
Do jisté míry souhlasím s tím, že to z manažerského hlediska nebylo z mé strany dobře zvládnuto. Jako ředitelka mám přátelskou povahu, přičemž ředitel by si neměl připustit, že se ta hranice pracovního a přátelského překročí. S těmi lidmi jsem si tykala, mám k dispozici zprávy, jak mi velmi familiárně a přátelsky píší, pozdravují, píší srdíčka a děkují mimo jiné za to Medžugorje, kde se jim moc líbilo.
Vnímám to však také jako selhání. Ředitel musí být zejména manažerem. Ačkoli i přátelským, ale to nemůže být primární. Za druhé, dlouhodobě jsem vnímala, že u nás docházelo k dvojkolejnosti mezi mými pokyny a tím, co vyžadovali od podřízených zaměstnanci na klíčových pozicích. Následně si tito podřízení dovolovali a ztrácel se respekt. Měla jsem to řešit už dříve.
Kolik dětí u vás je vedeno k víře na bázi dobrovolnosti?
Máme šest dětí, u kterých k tomu nemáme povolení od rodičů. Jedná se však o děti, které jsou u profesionálních rodičů. Děti, které bydlí přímo u nás, mají povolení od rodičů nebo na základě již zmíněné právní analýzy mají čtyři starší děti toto vedení na základě jejich osobního písemného souhlasu.
Když se jde do Medžugorje, jely tam tedy jen věřící děti?
Ano. Vysloveně jsme se zaměřili zejména na děti, které měly svátosti. Ten výlet byla vlastně odměna za svátosti, tedy křest, první svaté přijímání a biřmování, které měly 30. května. Hned 1. června jsme jeli do Medžugorje a na Makarskou riviéru.
Jak se jim tam líbilo?
Můžete si prohlédnout fotografie, byly z toho zážitku nadšené.
Podle anonymních zdrojů vašich zaměstnanců v reportáži jste prý děti nutila putovat po kopci bosé po skalách…
Do ničeho takového jsem je nenutila. Jen na vysvětlení: Na pouti v Međugorje jsou dva kopce. Jeden malý a druhý větší. Poutníci tam úplně běžně chodí bosí, jde o způsob prožívání víry. Konec konců, je to opracovaný kámen a bylo léto. Měli jsme tam 45 dětí. Asi deset dětí chtělo jít po vzoru ostatních poutníků naboso a já jsem jim to na tom menším kopci dovolila. Na tom větším jsem to dovolila jen dvěma starším děvčatům. Šlo ale o jejich iniciativu a jelikož jsem na tom neviděla ve správné míře nic špatného, neprotestovala jsem.
Pro děti šlo o velmi silný duchovní zážitek, který byl velmi pestrý, zúčastnili jsme se i svědectví lidí, kteří byli uzdraveni a byli za to vděční. Odjezd z Medžugorje byl velmi emotivní, v autobuse se začaly i modlit růženec, který se naučily v Medžugorji a dříve ho neznaly. Děti projevily zájem, že by bylo super, kdyby se ho mohly modlit po příchodu do centra. Starší děti to dokonce i samy vedly.
Takto vzniklo i modlení růžence u nás v centru. Na základě zájmu dětí po návratu z Medžugorje avizovaly, že by se chtěly modlit růženec, který tak nahradil večerní modlitbu. Podpora od vychovatelů však byla různá. Některým se to nelíbilo.
Později jsem dostala avízo, že je to pro děti příliš mnoho. Šla jsem za dětmi a ptala jsem se, jak to vnímají. Starší děti mi řekly, že po té modlitbě růžence touží, ale zároveň menší děti mi naznačily, že celý růženec (pět desátků, pozn. red.) je pro ně mnoho. Společně jsme se dohodli, že menší děti se budou modlit jen jeden desátek.
Nyní je však situace taková, že se všechny duchovní aktivity zastavily.
Přestože jejich rodiče mají tuto vůli, a jde také o důležité socio-výchovné aktivity, museli se vinou mediálních útoků pozastavit?
Bohužel. Z Ústředí práce přišel takový pokyn, aby se situace uklidnila a ustálila. Výsledkem však nebylo uklidnění, ale přišel mediální útok. Sama se ptám, co je za tím. Přesto vůči uvedeným zaměstnancům necítím nenávist ani hněv. Spíše smutek z toho, že mnozí z nich si ani neuvědomují, co svým jednáním způsobili nejen mně, našemu centru, ale zejména dětem z našeho centra. To mě mrzí nejvíc.
Nedalo mi to, abych o obou těchto událostech neinformoval, nedal je vedle sebe, aby tento kontrast ještě zřetelněji vynikl.
Co se děje, že lidé, kteří mají plnou pusu svobody a tolerance snad ke všemu, se s takovým zápalem staví a bojují proti křesťanské víře a jejímu hlásání, proti modlitbě, svátostem, duchovnímu životu a všemu, co souvisí s Bohem a Katolickou církví, uchylují se ke lžím a urážkám, aby znemožnili šíření a růst a praktikování víry, vztah s Bohem, bez kterého, jak říká P. Maria v Medžugorkji, lidstvo nemá budoucnost?
Ať si na to každý z Vás, čtenářů, odpoví sám. Kéž je mu tento článek pomocí.
Svědčí to ale jistě o tom, co probíhá. Nesmiřitelný duchovní boj Dobra a zla, boj o budoucnost lidstva, o každého člověka, jeho duši a věčnou spásu.
Na obsah tohoto webu si FATYM nevyhrazuje žádná autorská práva! Obsah můžete dále používat, pokud není někde stanoveno jinak.
Na obsah tohoto webu si FATYM nevyhrazuje žádná autorská práva! Obsah můžete dále používat, pokud není někde stanoveno jinak. Používáme phpRS - redakční systém zdarma.