7. Ten, kdo žije podle Boha, musí projít všechna přikázání, ale hlavní část pozornosti věnovat prvním z nich, protože z nich se rodí další

Jak jsme již řekli, počátek a kořen všeho našeho přirozeného konání je v tom, abychom žili podle spasitelných přikázání. Cíl a očekávaný plod je v tom, abychom opět dosáhli dokonalé milosti svatého Ducha. Ta nám byla dána skrze křest, ale, i když v nás ještě je (vždyť Boží dary a jeho povolání jsou neodvolatelné, jak říká apoštol[1]), je zanesena vášněmi a odkrývá se pouze skrze plnění přikázání. Proto se musíme vždy snažit, abychom skrze plnění všech přikázání očistili milost Ducha, který v nás přebývá, aby byla zjevena a co nejlépe pozorovatelná. Blažený David říká Bohu: „Svítilnou mým nohám je tvé slovo a světlem mé stezce.“[2] A „Hospodinův rozkaz je jasný, osvětluje oči.“[3] A „Vyvolil jsem si všechna tvá nařízení.“[4] Ten, který ležel na Pánových prsou, říká: „Kdo zachovává jeho přikázání, zůstává v Bohu a Bůh v něm“[5] a „Jeho přikázání nejsou těžká.“[6] A sám Pán učí: „Kdo má moje přikázání a zachovává je, ten mě miluje, a kdo mě miluje, toho bude milovat můj Otec a také já ho budu milovat a dám se mu poznat.“[7] A „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.“[8] A „Kdo mě nemiluje, nezachovává moje slova.“[9]

Nejdůležitější je však zabývat se prvními z těchto přikázání jako prameny, které jsou jakoby prameny dalších, a věnovat jim největší část pozornosti. Vždyť takto, s Boží pomocí, jistě dosáhneme i cíle, který si dáme na počátku dobrého konání, tedy konce, kterým je projevení milosti svatého Ducha v nás.

 Předcházející kapitola    Obsah    Další kapitola