Zajímavé...

Jindřich Tioka - Střípky III.

Pan Jindřich Tioka z Brna nám zaslal svoje úvahy o ráji.





Ráj, nebe. Kam výše může sahat lidská touha? A přece se zachvíváme úzkostí. Dospějeme tam? Je útěchou, že se nám stále více zdůrazňuje Boží láska a milosrdenství, jež si také nepřeje nic jiného pro vás než naše spasení, přijetí do jeho blízkosti, k věčnému štěstí. Jímá závrať již při pokusu o představu, při níž se takový stav, takové místo, takové nesmírno může, ovšem jen mlhavě, vynořit z tajemna. A jaké to tam bude? Čím se tam budeme zaměstnávat? To jsou věčné otázky. Nemůžeme tušit.
A zase se dere do popředí pochybnost: jak se takoví slabí, nalomení a nedokonalí tvorové jako my mohou dostat blíže k nejvýše možným silám a pramenům věčného života a síly? Kde jen to nebe je? Kam vystoupil Pán Ježíš Kristus, kam vzal svou Matku, apoštoly, svaté? Co se stalo a děje s našimi zemřelými? Člověk je stálá otázka. Neví nic. Potřebuje Víru. Jiný pevný bod neexistuje. Jen ona vrhá na život světlo a proměňuje cestu často bědnými léty ve stoupání k vrcholům, jež mohou dosahovat k ráji. Nad cestami života a země vane jemný, nejvýš potřebný a neúchylně pevný vítr, který člověka jediný může unášet správným směrem. Po pádu prvních lidí jej dechl Stvořitel nad nivy vyhnanství a byl zachycen nejprve touhou a lítostmi stravovanými praotci a patriarchy. S proroky volali a tušili tak dlouho až se objevil samotný Syn Boží ve víru nejvyšší lásky ke stvoření, směr posvětil a vybavil plody svého učení a oběti.


Veronika



Nebe, ráj, místa možného posmrtného života, tedy i očistec a, žel, také peklo, si lidé představují různě a také s jistým ostychem smíšeným s obavami. Třeba ale jasně říci, že se zde nemíním zabývat názory, tápáním a zvlášť zmatenými předpoklady nevěřících bratří, případně těch, kteří se prohlašují za materialisty, podle nichž smrtí pro jednotlivce vše končí. Naivnosti těch, jež právě víru v posmrtný život za naivitu označují, nechme jejich úvahám, pěstují- li jaké. Přihlížejme k rozjímání věřících, od těch nejprostších, s představami málem pohádkovými po, řekněme, moderní spirituální domněnky učených, případně světců, obdařených jasnozřivostí.

A ve skutečnosti jediný ucelený, přitom ojediněle mohutný a svrchovaně básnický, obraz představ o peklu, očistci a ráji, podal geniální renezanční básník Dante Alighieri. Jeho znázornění jsou sice hmotná, pohybující se v čase a v tehdy známém vesmíru, ale drží se jasné linie Boží spravedlnosti. Také je pravda, že nejspíš osoby sobě nesympatické vystrčil do pekla, a ty, k nimž měl úctu, zase do očistce a ráje. Zato se stále dovolával středověké scholastické filozofie, reprezentované svatým Tomášem Akvinským. A nakonec se nikdo z modernějších spisovatelů, filozofů, teologů, sebeobratnějších a odvážných, neodhodlal třeba jen naznačit obdobně scény, ztvárnit vize na toto, vpravdě nejvzácnější téma.
Je na řadě případů ověřitelné, jak děti, neovlivněné jakýmkoliv názorem, pokládají za nesmyslné, že by měly, mohly někdy zaniknout a vůbec nijak nebýt, stát se ničím. Pokud mají představu o posmrtném životě, je samozřejmě zcela naivně zcela roztomilá, stmelením dobra, jaké by mělo být na zemi. A to se v podstatě shoduje se stavem myšlení o těchto věcech v hlavách prostých lidí minulých věků a, jak vidíme z předcházejícího oddílu, nejen prostých lidí. Dnes se často dere do popředí názor, že víceméně nemá o posmrtnosti dumat. Člověk stejně na nic nepřijde a ani nemůže, jedině bylo- li mu něco zjeveno. Základní postoj je dán slovy svatého Pavla: ani oko nevidělo…. Hlavní je Boha milovat a žít jak On chce. Že bude za věrnost a dobrý boj člověk odměněn je také jasné, to zaručil sám Ježíš. Může se tedy jevit zamyšlení o pokračování života za branou odcházení ze světa k zatracení, očišťování nebo spasení, jako stálé narážení na střežený cíl, třebaže k němu všichni směřujeme.
Snad ale přece nebude zcela marné, neútěšné, neinteligentní, dokonce škodlivé, zamyslet se nad tím, co můžeme předpokládat, že „tam“ nebude. Co nebude v pekle, na to vypadá odpověď snadná: prostě peklo, to je odtrženost od Boha, od dobra, místo negace. Jak je to s očistcem, co v něm není, nebude i je, kterým směrem při dumání o něm můžeme vyjít, aby byla nějak zkonkretizována představa vycházející z názvu samotného, už je mnohem těžší. Nic se pro nás ale nestane, když budeme doufat v očistcové opomíjení a necháme stranou domněnky o místě očisťování. Vždyť sám Ježíš, přibit na kříži, kajícímu lotru zajistil přímou cestu do ráje.
Vlastně tedy vše, co se dá říci o naší existenci a věčnosti, když dospějeme ke spáse, zní: budeme šťastní a oslavovat Boha. V co se promění naše aktivita, touha po poznávání a tvoření, o tom můžeme jen nesměle snít.

Život na zemi, kolem nás, nahrnul spoustu činností, způsobů, názorů a projevů existence. Některé milujeme, jiné nenávidíme. Proto si myslíme, že to příjemné, dobré, čeho si vážíme, k čemu lneme, bude v ráji pokračovat, samozřejmě ještě v daleko dokonalejší formě. Co rádi nemáme, co nás trápí, to, zdá se nám, by na věčnosti nemělo, nemuselo být. Ba, doufáme, tam musí přestat být. Nebo se také promění a postoupí do vyššího řádu bytí? Když se někdo, alespoň trochu citlivý a dbalý kulturnosti svého vystupování, musí ocitnout na křižovatce, v dnešním dopravním víru, v nechutném řevu motorů, v zápachu, v nerozumném předstihování a spěchu, v tomto Babylonu, jež si vynalézavý a pohodlný člověk nechává přerůst přes hlavu, chtěl by se snad po smrti s něčím podobným setkat? S hrůzou, která ničí zdravou podstatu života, rozrušuje potřebná soustředění a jako hrozivá a nebezpečná lavina stala se bičem, který na sebe lidstvo upletlo. Tehdy toto zcela neestetické dotírání a „ úlisný šepot“, jak charakterizoval básník, v ráji nejspíš nebude.





Tento názor ovšem vyrůstá z citlivosti, kterou ruml moderního světa zraňuje. Řekne se, že Bůh dal přece člověku schopnost umět zkonstruovat auta, stroje a podobné a / snad i většina/ má k nim úctu a má je ráda. Jenže i estetickou citlivost člověk dostal a záleží na tom, k čemu a jak je který dar využíván. I při dalším jež uvedu, dojde nejspíš k rozporu. Však už, řečeno v Písmu, farizeové peníze milovali a většina lidí se svět bez nich neumí představit, přestože ekonomie tvrdě vládne a lichvářství bank se jedněm stává zdrojem blahobytu, jiné ožebračuje, všichni jsou svazováni. Jinak to nejde…. Smiřte se s tím, mějte to v úctě. Zář zlata, peněz, bohatství majetku, oslepuje.

Říkal T. G. Masaryk, že na penězích lpí kletba. Někdo jiný řekl podstatně otevřeněji: peníze jsou výkaly ďáblovy. Což je ovšem velmi ostré a strašlivé nařčení proti mincím, papírům a všelijakým směnkám, smlouvám a všemu co nějakou peněžní hodnotu představuje. Když si však uvědomíme, do jakého otroctví jsme tím všichni uvrhováni, jak je na to cena každé věci a vlastnictví převáděna, jak bezohledně to vládne světu, ať se s tím kdokoliv snaží zacházet sebeobezřetněji, jeví se vždy jako zlo, chcete-li tedy, zlo nutné. Budu pak, jak doufám a nebudu sám, z těch, kteří s úlevou se oddychnou: v ráji nebude peněz.





U dalšího je to ještě jasnější, sotvakdo by nesouhlasil. Lidské tělo je úžasně stvořeno. Dokonce přes několika stoleté bádání vědců a lékařů, majících k dispozici stále novější a dokonalejší přístroje, zůstávají některé funkce a činnosti tělesné schránky záhadnými. Totéž platí v případě, když se tento dokonalý stroj poláme. A to se, žel, děje velmi často. Vždy se lidé obávali jedné nebo několika nemocí, které mohly skončit život dřív, než proběhla doba, na jejímž konci čekala smrt, řekněme: přirozená, která se zmocňuje už vyčerpaného organizmu. Mnohé věda vítězně překonala, vždy se však objevily nemoci nové, záludnější, těžko léčitelné nebo neléčitelné vůbec. Jediný Ježíš Kristus léčil cokoliv, silou své Božské vůle. Tím nám ukázal, že když budeme v jeho blízkosti, v jeho království, pod dohledem jeho milosrdné lásky, nebude nemocí pro naše těla ani duše, nemoci pro nás nebudou existovat.
Možná právě ten kdo je nemocen, si nejlépe uvědomuje tento snad nejzřejmější cíl naděje. Vždyť v mnoha případech zbývá postiženému sotva která jiná útěcha. A před jejím dosažením obvykle nutno projít palčivostí, málokdy mírněnou zralostí pozdnějších let. V nejlepším případě zavádí neutěšený zdravotní stav člověka na hlubinu a obrací třeba i nevěřícího a laxního v postoji k věčným pravdám k přilnutí k milosrdnému Otci, jež nám v ráji uchystal existenci bez bolestí a tělesného trápení.

Na světě je mnoho nenávisti a záští. Ať který stát prohlašuje, že žije v kterémkoliv společenském uspořádání projevovaném v zákonech, dokonalost lidského soužití, spravedlnost, je vždy jen zbožným přáním a utopií. Bez propastných rozdílů mezi bohatými a chudými to nikdy a nikde na světě nebylo a vypadá, že ani nebude. Ale nechť si skutečnost po skončení života, Boží soud, vyústění cesty světem představujeme jakkoliv, je jisté, že vše co jsme zde tak zvaně měli a vlastnili, tu zůstane a nebude nám k ničemu. Svědčí o lidské nedokonalosti, jak málo si to lidé uvědomují, ačkoliv sotva která pravda je zřejmější. Ale jsou i jedinci, kteří se všeho zříkají, a pokud možno, by raději neměli nic už na světě. Ti by tedy měli předstoupit před Pána nalehko a bez lítosti nad ztrátou svého vlastnictví. A je rovněž pravda: lidé, kteří toho na světě moc nevlastní, mívají ze smrti menší strach. Ach, majetkové poměry a rozdíly jsou zlem využívány jako nejpřístupnější zdroj záští, která plodí nespočet osobních tragédií a vede až ke katastrofám válek a revolucí. Záštím se často jeví svět jako skutečně ubohá a bolestiplná část bytí, což doléhá v různých formách prakticky na všechny. Může být, že budeme na věčnosti šťastní hned neexistencí toho nejspíš nejostřejšího ostnu ďábelské zbraně.

Všichni máme strach z budoucnosti. Málem se dá říci: je to pro člověka charakteristické. Víme: však musíme být stateční. Jenže statečnost se může projevit v životním postoji, v řešení různých situací. Leč úzkost lidského nitra, srdce chcete-li, bývá těžko překonatelná i u seberobustnějších jedinců. Kdeže pramení odvaha? Jestliže u původce stvořeného jako ostatně všechno dobré. Možná však bojácné chvění, mnohdy skutečně nepřekonatelné, může být i cestou zrání k pokorné a odevzdané pozici bezelstného dítka Božího. A to by se pak mohlo přenést v rovné linii přes smrt, do věčnosti. Protože věčnost je, možno-li to tak říci, budoucností samou v sobě. Obavy tedy zmizí. My zvyklí vše měřit, vážit a pasovat do plynoucích, uplynulých a v dálce se mlhavě rýsujících hodin, sotva co si i tu můžeme představit. Nejtíže snad hudebníci, muzikanti, zakládající svůj projev na uzavřeném časovém úseku, v taktech a periodách. Hudba se asi může přelít v nekonečno a naše osvěžené smysly budou schopny ji vnímat jako celek. Přetěžko říci. Ale my v těchto svých doměnkových úvahách si hlavně troufáme doufat v neexistenci negací v ráji, těch, které nás dovedou v pozemském životě potrápit jako nástrahy zla. Úzkosti vzhledem k budoucnosti mohou být jen zkouškami, čisté linie míst spasení se jimi nezatemňují.





Možná že touha dozvědět se určité pravdy o Bohu, o stvoření a jeho počátcích, o andělech, nekonečná a podstatě bytí vůbec, většinu lidí nezajímá a netrápí. Pokrčení rameny. Co s dumáním o věcech a dějích na které je náš rozum zjevně slabý? Věřící obvykle odpovídají: však se to jednou dozvíme. A skutečně, ovšem neurčitě, přesvědčení, že se nám po smrti otevřou oči /jaké budeme mít/ a my budeme vědět mnohem víc o záhadách života, budeme vědět vše o tom, co nám nyní připadá nepochopitelné. Ano budeme u Boha, jestliže jsme mu zachovali věrnost a žili, snažili se žít, jako jeho dobří služebníci, nenechá nás tápat v nejistotách o sobě, o andělech a o všem stvořeném. Ono se to, protože celé generace tak myslí a cítí, dost snadno řekne, napíše. Jsou ale lidé, vědci, filozofové, teologové, možná světci i umělci, jimž lidská omezenost působí i hlubokou bolest. Pokora je jistě lékem. Ale představa, že ve spasené věčnosti zmizí jedna z nedokonalostí tohoto slzavého údolí, vypadá správná. Jistě: ani oko nevidělo ani ucho neslyšelo….

Další odstavec bude dost osobní. Jakpak by nenapadlo bývalého muzikanta něco o zvucích v ráji. Něco o rajské hudbě se občas připomíná, ale kdo může vědět, zda naše pozemská hudba, jíž se někdy dostává označení za nebeskou, nesouvisí s tou ve vyšším životě. Hudba, ovšem ta hodná toho jména, ne mikrofonové a hopsavé tajtrdlíkování za účelem ohlupování estetického cítění, je skutečně někdy tak krásná, že bychom byli rádi, kdyby překračovala hranice a bylo ji slyšet, jednoduše řečeno, všude. Žel mi už vyběhlo z pera připomenutí té druhé, takzvané hudby, jež dnes řinčí a otravuje ze všech možných přístrojů a dere se s drzým bubnováním, kam vůbec nepatří. Je tedy mou odvážnou, ale jistě i pro vyšší bytosti pochopitelnou touhou je nikdy neslyšet. Nikdy…

Na věčnosti skončí také závist. Je devět kůrů andělských, tedy se jeví dělení na vyšší a nižší, závist však tam nedosahuje. I svatí jsou méně a více, vždyť Ježíš sám, hovořící o Janu Křtiteli, naznačil, že v nebeském království jsou i nejmenší a proto i velcí a největší. Závist se tam nemůže vplížit. Vždyť je to ďábelská vlastnost, která figurovala už při pokušení a pádu v ráji. A dnes je výrazem a hybatelem mnoha osobních neštěstí na obou stranách ošidného řetězu majetku až po nejhroznější světové tragédie. Měla lví podíl i na samotném Ježíšově odsouzení veleradou a jeho smrti, neboť mocní světa nemohou snést, aby měl někdo větší úspěch a cenu v očích davu i inteligence. Mnozí velcí tvůrci, umělci, vědci, byli napůl ušetřeni ran tohoto škůdce, když vyšel od druhých, neměl jim většinou co kdo závidět, slavní se stali až po smrti, ale sami mohli být sžíráni závistí nad vysokým postavením svých soků, kteří si je nezasloužili. Že byla jejich pře spravedlivá? To nechme Bohu.




Protože jsme všichni hříšníky, podle stavu našich svědomí možno nás rozdělit / zase/ na několik skupin. V první by byly ti, tak vzácní, jsou-li, jimž svědomí ani nemůže moc závažného vyčítat. Na protipólu pak těžcí kajícníci a vedle nich ti, kteří by měli mít nejzávažnější důvody, aby jimi byli, ale být nechtějí, svědomí zahánějí, až i umlkne. Mezi nimi je řada vyskytnutí různých poměrů, lidí citlivých, jiných jako polena, také skrupulanti existují, rovněž popírači, že jako svědomí ani neexistuje. Jisté je, že svědomí je základním voditelem a tvůrcem situací a stavů, jejichž řešení je rozhodujícím pro objevení se před Božím soudem. Jeho úkol smrtí končí. V dantovském pekle se svědomí personifikuje ve věčného trapiče obludné krutosti. Do ráje nebude mít přístup. Je přece jistým druhem bolesti, mukou srdce, jež, proměněno v sídlo pravé lásky, bude bít svobodně.

Většina lidí, doufajících ve spasení, spočinutí v ráji, má také v představě a tušení: zmizí jim všechno ošklivé, kruté, prostě vše co na světě uráží estetické cítění a vnímání, nepěknost tlení a nečistost, odpudivost špatných návyků a špína vůbec. Namítá se ovšem, že zde na to připadají čistě lidská hodnocení. Jenže nikde není dokázána zásadní změna našeho nazírání v oblasti krásna, v němž možná nebe se zemí souvisí víc než v čem jiném. Mnohé vznešenosti až úchvatné v přírodě v umění, dokonce v lidských vztazích samotných, láska, přátelství, obětavost, vlastnosti zářící bezelstností, vypadají a nejen vypadají, jako přímé dary vložené do člověka se záměrem Stvořitelovým, aby v útěšnosti byly předobrazem krás v ráji. Bude-li něco z estetických předsudků chybou, zablouděním v pocitech ošklivosti a chorobných přecitlivělostech, pak jistě i to bude opraveno, aby nenarušovalo skutečnou harmonii.

Jiná domněnka se jeví ještě zřejmější. Jednou připustil Hospodin do ráje hada. Jej zneužil nepřítel lidstva. První lidé neobstáli ve zkoušce, podlehli pokušení. Ráj museli opustit, ale ráj zůstal. Střeží jej andělé. Člověk v dobrém boji k němu směřuje a andělé jej mohou tentokrát přivítat. Rozumí se, že had tam již nebude připuštěn. Natropil i po tragédii na světě zla ve fyzické podobě jako symbol pokušení ke zlému v podobě nehmotné víc než jiné zvíře. Jenže divoká zvířata lehala u Adamových nohou. Had měl třeba také jisté neštěstí, že se stal nástrojem pokušitelova útoku. Nenávist k němu je tedy věkovitě zakořeněná. Otázka je, zda Hospodin ve své všemohoucnosti uzná za potřebné srovnat i tuto disharmonii, neboť stvořil k dobru a Tvůrce nezapomíná na své dílo. Ať jakkoliv, nebude už v ráji dovoleno znovu pokoušet. Všichni spasení se stávají rodinou vykoupenou krví Božího Syna. Proti není nic mocnějšího.

Člověk může být věřícím křesťanem, plnit přikázání a své povinnosti, doufat ve spasení a přát je všem. Přesto mu na dně duše, patrně zase v dnešních časech, zůstává sedlina skepse, pesimismu, pokušení vědomí zbytečnosti, někdy dokonce čehokoliv. A také pocit podivného druhu nudy, vznikající z nečinnosti vyšších schopností, které se nemohou projevit a uplatnit kvůli návalu práce všeho druhu, práce asi všední, často neradostné i nudné. Jestliže však je vytvořen čas pro to zvláštní vyšší a opomíjené, jež se zdá mnoha lidem nejvlastnější pro naplnění života, stojí tu většina najednou bezradně, bez předpokládaného elánu, chuti, inspirace a schopnosti. Vzniká smutek a rozpolcenost. Zjeví se touha, která nemůže dojít ukojení na tomto světě. Je tu vzpínání se k ideálům, jejichž symboly se ukazují v mlhavé dálce. A když se nakrásně přece jen podaří věnovat se dílu podle přesvědčení o pravém osobním povolání a dokonce vytvořit kladné hodnoty, kdo je pak spokojen se svou prací, nakonec s celoživotním odkazem? Svatý Augustin, a po něm mnozí, poznali a vyznali kam jedině směřují údery srdce, které musí být v rytmu kroků k věčnému štěstí.





Náladoví jsme většinou. Někteří nálady přemáháme. Třeba jen navenek a v nitru nám bouří, přelévají se přes sebe, sotva co s nimi naděláme. Snad ani neexistuje nikdo takový, aby stále postupoval v jedné rovině, v myšlenkách a citech, ani se o vlas neodchýlil, tedy nepropadl do černých vírů skoro beznadějných, nebo naopak v extatickém nadšení nešplhal po žebřících, jež vypadají ústící do nebe. Ale to jsem se dotkl jen základních linií klesající či stoupající křivky na grafu, jímž by snad bylo možno zachytit, znázornit různá napětí, uvolňování, usínání, pláč, srdečnost, nevraživost a spoustu jiných stavů k nímž nás ponoukají životní situace nebo které vystupují ze záhadných zákoutí našich prožitků, všedností i dobrodružství. Ach, být vyrovnaný! Neztratit přitom bohatství niterného života, vřelost a přátelskost vztahů, chuť pouštět se do práce na dobrých podnicích, nedbat únavy, dokonce zranění, zůstat klidný, nenechat se znechutit, rozčílit, svést k nepředloženostem, slovem: jevit a skutečně být reprezentantem pravého, ryzího lidství, synovství Božího. To tedy nejspíš zase až v ráji….

Zní neustálý příval otázek o spojení mezi lidmi na světě a mimo svět ať už by byli kdekoliv. Smrt je, mimo jiné, nekompromisní hranice a mimo Ježíše Krista, který ji přešel oběma směry a převáděl přes ni, ji nikdo nedokáže překonat. Starozákonním světcům těžko rozumět a spiritisty rozumný člověk nebere vážně. Přesto jsme nabádáni, abychom se modlili za odešlé, a v případě světců věříme, že oni mohou pomoci z nebe nám. Úmluvy o tom, aby zemřelý přišel říct něco o tom, kde je a jak to tam vypadá, jsou pochybné a ani se nedoporučují. Nutno tuto velikou neznalost chápat jako vůli Boží a nesnažit se vybočovat z lidstva jako celku, jemuž je toto tajemství i trestem i pramenem naděje. Dnes se nám, po hladovění nedávných dob, naskýtá neobyčejně pestrý výběr duchovní literatury, a co zde píši, také vlastně k ní neuměle přispívá. Najdeme řadu praktických příruček, přemnoho úvah a také spoustu učených spisů, na něž čtenář bez alespoň základního filozofického a teologického vzdělání nestačí. Věřme, že je to vše dobře myšleno a zanechává podnětné stopy, poučení a vyjasnění. Přesto se občas zdá, že silná, upřímná a nekomplikovaná víra našich předků nesla ovoce přinejmenším stejné kvality jako spletité bádání dneška. Pravdaže máme se umět postavit proti útokům nevěry z kterékoliv pozice, ale nenechme se zneklidňovat otázkami, na něž znát odpověď není na světě možné. Věřme: za rouškou tajemství nás čeká to nejlepší, jež může dát jen Bůh sám.



Sdílet

Související články:
Jindřich Tioka - Střípky IV. (24.02.2012)
Jindřich Tioka - Střípky II. (17.02.2012)
Jindřich Tioka - Střípky I. (15.02.2012)
| Autor: Bohumila Hubáčková | Vydáno dne 20. 02. 2012 | 7947 přečtení | Počet komentářů: 1 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek
Nové filmy, videa a audia (mp3) pro vás:
Hledání na našem webu:
Doporučujeme:
Anketa:
Volná šiřitelnost:
Na obsah tohoto webu si FATYM nevyhrazuje žádná autorská práva! Obsah můžete dále používat, pokud není někde stanoveno jinak.

Na obsah tohoto webu si FATYM nevyhrazuje žádná autorská práva! Obsah můžete dále používat, pokud není někde stanoveno jinak.
Používáme
phpRS - redakční systém zdarma.

Kontakt | O nás | Webmaster | Administrace