biskup Jozef Haľko
Během pouti ve Svaté zemi jsem v řadě stál pouze jednou. Když jsem čekal na vstup - do hrobu.
Proč chtějí denně tisíce poutníků vidět místo pohřbení, v němž kdysi pohřbeného Ježíše Krista už neuvidí? Co je fascinuje na této prázdnotě?
To čekání nebylo nijak nudné, vždyť jsem viděl ty, co se již dočkali, vstoupili a vystoupili. Proč jsou někteří dojati z toho, že na pár vteřin nahlédli do hrobové komory, ve které nikdo neleží? Proč chtějí denně tisíce poutníků vidět místo pohřbení, v němž kdysi pohřbeného Ježíše Krista už neuvidí? Co je fascinuje na této prázdnotě?
Právě ta je fascinuje. Prázdný hrob je odpovědí na nejzákladnější existenciální otázku: je místo na hřbitově poslední zastávkou lidského života? A je smrt definitivní tečkou za ním? Je člověk svým narozením skutečně odsouzen pouze k smrti? Z čeho ale pak vyvěrá ta neodolatelná touha přetrvat, být, žít? Je tato touha pouze krutým psychologickým paradoxem vzhledem k nezvratnosti našeho zániku? Je to jen zoufalý pokus popřít nepopiratelné a vysmát se tomu, co je očividné?
Nad vstupem do hrobu vyryli citát z evangelia: "
Proč hledáte živého mezi mrtvými?" To je stejně historická jako aktuální otázka. Proč Ježíše pohřbívat do minulosti a paralyzovat do definice "génia z dávných časů?" Proč jeho http://www.tvlux.sk/news/read/velky-piatok-most-film čtete pouze jako úryvek z krásné literatury? Proč se chováte jako průvodci po muzeu a ne jako zvěstovatelé životaschopného učení plného moci přeměňovat svět? Proč nevěříte, i vy poutníci jednadvacátého století, že právě proto není v hrobě, protože stojí - chce stát u každého z vás v pestré drobnokresbě vaší každodennosti? Není to náhodou tak, že podvědomě uctíváte do dějin odsunutého Mistra právě proto, že jeho přílišná přítomnost by příliš naléhala na změnu postojů? Není vaše úcta spíše uctivý odstup? Nepřizvukujete jeho tajemnost z obavy, že porozumět mu by znamenalo závazek?
Ani ukřižování není pouze dějinná záležitost. Pokračuje. Baziliku si dělí několik křesťanských denominací, což odporuje předsmrtné modlitbě Mistra "
aby všichni byli jedno". Znovu si trhají jeho šaty. Hrob je sice prázdný a Vítěz v něm není, ale ani ti, kteří žijí tomu hrobu nejblíže nejblíže, mu zcela nedovolili, aby i v nich zvítězil.
Vstupuji do prázdné hrobové komory. Na ikoně vlevo Panna Maria drží vajíčko. Symbol skrytého života, života, který se vyklube zpod skořápky, symbol naděje, že pod tou zdánlivou nehybností přece klíčí život. V roce 2000 tuto hrobové desku políbil svatý Jan Pavel II. Pak změnil program a vymohl si výstup na Golgotu. Kleče nad Lebečním místem dvacet minut nehybně rozjímal. Jistě i o tom, jak poselství těchto míst zpřítomnit v každodenní praxi. "Mohli bychom snad právě tady," - naléhal tehdy Svatý otec - "
když u Svatého hrobu a Golgotě obnovujeme naše vyznání víry ve Vzkříšeného Pána, pochybovat? Pochybovat, že z moci Ducha života dostaneme sílu překonat nejednoty a rozdělení, abychom společně utvářeli budoucnost naplněnou smířením, jednotou a pokojem? Na tomto místě slyšíme - jako na žádném jiném místě na světě - ještě jednou Pánova slova adresovaná jeho apoštolům: "Doufejte, já jsem přemohl svět!" (Jan 16,33)
Poselství prázdného hrobu vyzývá: spolupracujte na plnosti zmrtvýchvstání tam, kam se odsud vrátíte. Namísto unikání do pseudonáboženského romantismu a emocionálních piruet si raději s klidnou razancí vyhrňte rukávy a udělejte Krista živého mezi vámi. Živého skrze obětavou sloužící lásku každodenních chvil. Vítězný Mistr garantuje svou účinnou přítomnost všude tam, kde se dva nebo tři sejdou v jeho jménu.
Jozef Haľko, pomocný bratislavský biskup, vysokoškolský pedagog a historik.
Převzato z www.postoj.sk,
článek z 25. 3. 2016 naleznete
zde.
