Zajímavé...

Bůh mě povolal

DPP 09 Duchovní postřeh Ivany Horákové

Bůh mě povolal k životu na zemi. Nemohu za to, že zde jsem, kým jsem – ženou. Ani za to, že jsem dcerou právě takových rodičů, právě v této zemi, s těmito vlastnostmi, zlozvyky i předpoklady, dary i nectnostmi.





Z nějakého důvodu bylo, je a bude pro Pána výhodnější a důležitější, abych žila, než abych nebyla. Stvořil mě pro cestu, kterou nikdo jiný nešel, nejde a nepůjde. To, co činím, to, kde jsem a s kým jsem, to, koho jsem přítelkyně, i to, co nesu, čím se sytím, co rozdávám, to vše nemůže dělat nikdo jiný než já.

Když jsem tedy živa a mé bytí je součástí nevysvětlitelného a neobsažitelného stvoření, je na Bohu a mé vůli, abych to, kde jsem, jak jsem a kam směřuji, naplnila do podoby, k jaké jsem povolána, vybavena a neustále omilostňována. Doteky Boží přítomnosti působí, že ve vztazích, v nichž žiji, mi i lidé otevírají cestu k věčnému životu.

Pán mě nesoudí proto, že jsem potomek hříšných lidí – jinak to ani nejde a omilostněna od početí byla jen Maria – ale počítá s naší finálností ve všech směrech. On je tím, který dovršuje naše započatá dobrá díla, je tím, kdo žehná jakoby zpovzdáli a současně se s neuvěřitelnou houževnatostí a zájmem podílí na našem stále pádůplném snažení. Chce, abychom k Němu volali právě proto, že co chvíli nacházíme hranice sebe, které nemůžeme ani s nejlepší vůlí překročit. Proto chce přijít, setkat se s námi na těch hranicích, tam nás zvát do svého podivuhodného světa nekonečna. Nejenže čeká na hranicích našeho já – tam, kam už nemůžeme, tam, kde přestáváme stačit se svými silami, ale On chce tuto cestu podnikat s námi. Často jej totiž vyhledáme až na dně sebe a pád bývá velmi bolestivý. On je právě tím průvodcem, který jde celou cestu až na dno s člověkem a nenechává ho padnout.

Jeho záměrem je ukázat člověku jeho hranice a oslavit své jméno právě obejmutím uvědomělého tvora. Jen takový totiž přijme Pánovu moc a nekonečnost a společně následuje cestu Kristovu.

Děkuji Pánu, že mě k životu se sebou povolal už jako malé dítě. Kdybych měla teď volit smysl života, zdála by se mi cesta za ukřižovaným Bohem velmi zvláštní, děsuplná, náročná a ve strachu z utrpení bych nebyla schopna spatřit krásu věčného života, který přineslo vzkříšení. Volila bych pohodlnou cestu bez závazků. Uvědomuji si, jsem v začátcích poznání, co cesta za Kristem vlastně je. Když Mistr nebyl ušetřen bolestí, smrti a obtíží, cožpak já, jeho služebník, mohu čekat na snadný život?

Jsem-li ale dítětem Utrpení, a jsem jím už teď, nejsem snad stejnou a ještě vyšší měrou dítětem Moci a Požehnání, dítětem Slávy? Ano, proto Kristus říká – jste královské kněžstvo. Proto už teď, snášejíc utrpení malá i větší, mohu doufat a spoléhat na to, že Pán vyslýchá mé prosby a koná podle nich. Přestože nevidím důsledky svých modliteb, mohu si být jista Jeho mocí, která odpovídá, možná tajemně, možná zjevně, na mé modlitby.

Převzato z www.sklenenykostel.net, článek, vydaný 18. 7. 2013, naleznete zde.




Sdílet

| Autor: Roman Tomek | Vydáno dne 22. 07. 2013 | 4124 přečtení | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: www.sklenenykostel.net
Nové filmy, videa a audia (mp3) pro vás:
Hledání na našem webu:
Doporučujeme:
Anketa:
Volná šiřitelnost:
Na obsah tohoto webu si FATYM nevyhrazuje žádná autorská práva! Obsah můžete dále používat, pokud není někde stanoveno jinak.

Na obsah tohoto webu si FATYM nevyhrazuje žádná autorská práva! Obsah můžete dále používat, pokud není někde stanoveno jinak.
Používáme
phpRS - redakční systém zdarma.

Kontakt | O nás | Webmaster | Administrace