Na tvorbě těchto textů se podíleli P. Petr Hruška, P. Ing. Zdeněk Wasserbauer a P. Mgr. Stanislav Přibyl, redigovalo je Pastorační středisko vedené P. Ing. Alešem Opatrným.
V dogmatické konstituci o Božím zjevení (Dei verbum č. 21 - 25) čteme: „V posvátných knihách totiž Otec, jenž je na nebesích, s láskou vychází vstříc svým dětem a rozmlouvá s nimi. Slovo Boží má takovou sílu a moc, že je pro církev oporou a životem, a pro její děti posilou víry, pokrmem duše, čistým a trvalým pramenem duchovního života. Proto o Písmu svatém nadmíru oprávněně platí slova 'Slovo Boží je plné života a síly' (Žid 4,12), 'má moc vzdělávat a zjednat dědictví (ve společenství) všech posvěcených' (Sk 20,32; srov. 1 Sol 2,13)... Věřícím křesťanům musí být dokořán otevřen přístup k Písmu svatému... Snoubenka vtěleného Slova, církev, poučená Duchem svatým, usiluje dosáhnout stále hlubšího porozumění Písmu svatému, aby mohla své děti neustále živit Božím slovem... Proto všichni příslušníci duchovního stavu, především Kristovi kněží a další, kteří se jako jáhni nebo katecheté řádně věnují službě slova, musí zůstat v trvalém styku s Písmem vytrvalou duchovní četbou a důkladným studiem, aby se nikdo z nich nestal 'jenom navenek povrchním kazatelem Božího slova, kterému uvnitř nenaslouchá' (sv. Augustin)... Posvátný sněm naléhavě a důrazně vybízí také všechny věřící, aby častým čtením Písma svatého získali 'nesmírně cenné poznání Ježíše Krista' (Flp 3,8). 'Vždyť neznat Písmo znamená neznat Krista' (sv. Jeroným). Ať tedy rádi přistupují přímo k posvátnému textu jak prostřednictvím posvátné liturgie, tak ve zbožné četbě nebo prostřednictvím vhodných vzdělávacích zařízení nebo pomocí jiných prostředků, které se v naší době všude chvályhodně šíří se souhlasem a péčí pastýřů církve. Ať však pamatují, že četba Písma svatého má být provázena modlitbou, aby se stala rozhovorem mezi Bohem a člověkem. Neboť 'jeho oslovujeme, když se modlíme; jemu nasloucháme, když čteme božské výroky' (sv. Ambrož).“
Předkládaný biblický průvodce liturgickými čteními všedních dní vánočního a velikonočního okruhu i liturgického mezidobí by chtěl být průvodcem, který nejen řádné „služebníky slova“ (kteří třeba nemají po ruce nic obšírnějšího nebo si neudělají čas to číst - kněze, katechety, pomocníky v pastoraci, lektory), ale každého věřícího uvádí k hlubšímu porozumění Písmu, a tím i k hlubšímu hlásání, modlitbě a životu z něho. Úvody pro liturgické mezidobí jsou řazeny tak, že na každý den je úvod k prvému čtení cyklu 1, za ním úvod k prvému čtení cyklu 2 a následuje úvod k evangeliu, které je pro oba cykly společné. (Vhodným doplněním mohou být pomůcky, které již existují k nedělním čtením - např. soubor tří knih od P. Aleše Opatrného Stůl slova A, B, C vydaný v Karmelitánském nakladatelství apod.)
Texty jsou tedy určeny k přípravě na slavení všednodenní (feriální) liturgie i k denní osobní četbě Písma nesené liturgií církve. Jsou zaměřeny především na pochopení původního (tzv. „literního“) smyslu příslušného úryvku, případně na jeho zasazení do širšího kontextu knihy či liturgické doby. Aktualizace (tj. pochopení, jak Boží slovo v textu promlouvá do naší dnešní situace) a způsob uchopení v modlitbě jsou již ponechány na čtenáři samotném (viz níže impulsy k „lectio divina“). Kurzívou psaný nadpis je převzat z lekcionáře a může (někdy více jindy méně zdařilým způsobem) vystihnout hlavní myšlenku úryvku.
Při každodenní osobní četbě doporučujeme vzít jako základ četby ta čtení, která na sebe právě navazují a druhý text přibrat jen tehdy, pokud je přímo vybrán k textu prvnímu. Jsou-li obě čtení vybírána souvislým způsobem (především velikonoční doba), je vhodné číst souvisle buď jen jednu nebo druhou řadu. Ve vánoční, postní a velikonoční době tak přečteme skoro celé Janovo evangelium, ve vánoční době pak 1. list Janův a v době velikonoční Skutky apoštolů (pro tyto knihy lze úvody používat i jako průběžný komentář k četbě nezávislé na liturgické době). Další poznámky k výběru textů jsou uvedeny vždy na začátku příslušné liturgické doby.
Po příkladu mnišského „lectio divina“ praktikovaného v církvi od prvních staletí doporučujeme při osobní četbě projít následující kroky (někomu bude vyhovovat rozdělit si je na dvě části: krok 1. - 3. např. večer před spaním, krok 4. - 6. pak ráno po probuzení):
1. Lectio (četba): Pomalu slovo za slovem a v uctivém postoji naslouchající modlitby čteme příslušný úryvek z lekcionáře nebo z bible. Je užitečné číst denně, abychom neztratili souvislost, pokud je četba kontinuální. Pomáhá také stále stejná doba a místo četby. Před vlastní četbou je dobré zůstat několik minut v tichosti a uvědomit si, že ke mně nyní chce v Duchu svatém promlouvat sám Bůh. Při práci ve skupině je dobré číst text vícekrát po sobě více čtenáři, případně potom opakovat věty či slova, která se komu zdají být důležitá. Tak se nám text hlouběji vrývá do paměti i do srdce.
2. Collatio (rozhovor): S použitím příslušného vysvětlujícího úvodu k textu se pustíme do rozhovoru nad textem (ve skupině nebo alespoň sami v duchu) a snažíme se pochopit jeho základní smysl pro tehdejší posluchače či čtenáře (smysl tzv. „literní“). Zde mohou pomoci i další komentáře a pomůcky (velmi vhodný je např. Malý stuttgartský komentář), případně odkazy na další biblická místa. Pomůže zde také znalost kontextu doby a situace v době vzniku textu a jeho zasazení do širšího kontextu knihy a Písma. Pro porozumění jednotlivým výrazům může pomoci porovnání různých překladů, které jsou k dispozici. Při práci ve skupině můžeme napřed samostatně text „studovat“ a poznačit si vykřičník tam, kde se nám zdá, že nacházíme nějakou důležitou pasáž a otazník tam, kde něčemu nerozumíme. Pak o svých vykřičnících a otaznících hovoříme. Nakonec může někdo přečíst vysvětlující komentář či úvod.
3. Meditatio (rozjímání): Přemýšlíme, co z textu vyplývá pro dnešní dobu a pro nás osobně (co by autor textu napsal nám do naší situace, kdyby nám chtěl sdělit totéž, co chtěl sdělit svým tehdejším čtenářům). Biblické texty jsou často plny (dějových) obrazů, které vyžadují, abychom je pozorovali se zapojením všech sil fantazie, a tak si čtené ihned živě představovali. Dáme-li si práci a budeme věrně čtená slova uchovávat ve svém srdci (srov. Lk 2,19; 1,29), v příhodnou hodinu se najednou stane, že nás Bůh skrze vnější čtené slovo také vnitřně osloví. Pak se „vnější slovo“ stává „vnitřním slovem“. Jak se takovéto vnitřní slovo rozpozná? Existují „lehké“ myšlenky, které přicházejí a odcházejí. Existují však i myšlenky, které mají jakousi zvláštní váhu (závažnost) a usazují se pevněji v srdci. Je to Duch Boží, který činí slovo závažným: skrze vnitřní světlo víry, dar rozumu, poznání, moudrosti... Jestliže v nás takto vnitřně vzejde nějaké slovo, zasel Bůh do našeho srdce živé semínko, které touží růst a zrát. U takovýchto vnuknutí je pak třeba prodlévat. Při skupinové práci si taková místa označíme šipkou (můžeme o nich pak opět vést rozhovor).
4. Oratio (modlitba): Z množství myšlenek se pro nás stala jedna z nich důležitou - je nyní Božím slovem pro nás osobně. Jestliže nás Bůh takto vnitřně osloví, nebudeme již pravděpodobně příliš přemýšlet a uvažovat o všem možném. Boží slovo vždy volá po odpovědi. Boží slovo nám proniklo do srdce, pozdvihlo jej a rozšířilo; jsme jím pohnuti a obšťastněni, činí nás radostnými, tichými, pokornými, uctivými, milujícími, oddanými, žasnoucími... Můžeme využít tyto city („afekty“), které nám jsou darovány, aby nás nesly k Bohu. Nechme se tím, co hýbe naším srdcem, vést k vnitřní modlitbě srdce a pokusme se o dialog, jako když přítel mluví s přítelem. Nesnažme se dále přemýšlet o Božím slově, ale hledejme Boha samotného. Držme své srdce vystavené Božímu slunci a hovořme s Otcem či s Ježíšem, svěřujeme mu své radosti, vděčnost, pochybnosti i strachy a ptejme se ho, k čemu nás svým Duchem vede. V případě práce ve skupině může následovat společná hlasitá modlitba, kde zároveň nasloucháme druhým a přicházíme k Bohu jako společenství.
5. Contemplatio (spočinutí): Milující rozhovor nemůže být závěrem „lectio divina“, protože sám od sebe ukazuje dále. Otevírají ses při něm dvě možnosti: Pán nás může v modlitbě milujícím způsobem jakoby držet ve své blízkosti nebo nás může poslat do služby. Při rozjímání nám zazářila jedna myšlenka a stala se pro nás důležitou; rozšířila naše srdce a roznítila v nás „afekty“, které nám umožnily modlitbu srdce. Nyní může přijít to, že se i toto množství afektů zjednoduší do jednoho jediného tichého, klidného základního postoje. Modlitba se pak stává zcela prostou: již to není žádný rozhovor s Bohem, nýbrž prosté „pozdvižení duše k Bohu“, pohled milujícího srdce. Láska nemusí moc povídat, nakonec jí stačí jednoduché „ty“. Možná, že nám zde pomůže jednoduchá „střelná modlitba“, např.: „Pane, já vím, že mě miluješ - Pane, ty víš, že tě miluji“, „Můj Bože a mé všechno“ apod. nebo opakování věty či slova z přečteného úryvku. Sestoupit do tohoto spočinutí se ovšem nepodaří při každém čtení. Vždy však četba může být soustředěná a ústící do modlitby srdce. Bůh nás pak sám bude - nejprve tu a tam, později častěji - vést k této modlitbě jednoduchosti, ke kontemplaci. Jestliže takto právě nejsme vedeni nebo povinnosti či čas nám toto spočinutí nedovolí, jděme jinou cestou (která je samozřejmě nutně otevřená i po kontemplaci):
6. Operatio (konání): Bůh nám může také říci: „Jdi a jednej také tak!“ (Lk 10,37). Božímu slovu nemohu jen naslouchat, ale musím jej také konat (Mt 7,24). Jádro dnešního poselství si tedy vezmeme s sebou do všedního dne (můžeme si ho i zapsat a naučit) a v jeho světle jdeme svojí cestou nebo se jej i pokoušíme nějak konkrétně uskutečnit. Boží slovo, které je uskutečněno, se stává „slovem života“ (Jan 6,68; srov. 6,63). Pak žijeme nový život a nový život začíná rašit i kolem nás. Slovo učiněné tělem proměňuje svět.
7. Shrnutí: Takto praktikované čtení Písma („lectio divina“) je na jedné straně výbornou školou modlitby. Po mnoho století mnozí křesťané takto díky četbě Písma praktikovali umění volné vnitřní modlitby, aniž znaly různé složité metody rozjímání. Na druhé straně je takováto četba Písma také tou nejlepší školou života. Křesťanský život se vždy nově rozvíjí právě tam, kde je Boží slovo slyšeno a činěno.
Ve všedních dnech doby adventní se čtou dvě řady čtení: první od začátku adventu do 16. prosince, druhá od 17. do 24. prosince. Na začátku adventní doby se čte z knihy proroka Izaiáše. Jsou vybrány nejdůležitější kapitoly tak, jak jdou v knize za sebou. Evangelia jsou v těchto dnech vybrána s ohledem na tato první čtení. Celý tento cyklus je prorockou přípravou na vtělení, ale zároveň ukazuje ke konečnému dovršení v Kristově příchodu ve slávě. Od čtvrtka 2. adventního týdne začínají evangelia o Janu Křtiteli. První čtení je pak buď pokračováním z knihy proroka Izaiáše nebo jiný text vybraný vzhledem k evangeliu. V posledním týdnu před slavností Narození Páně (od 17. do 24. prosince) jsou pro evangelium vybrány události, které bezprostředně předcházely narození Páně (Mt a Lk), a tak se tento týden stává již bezprostřední přípravou na narození Mesiáše - Krista. Jako první čtení jsou pak vybrány vzhledem k evangeliu texty z různých knih Starého zákona, mezi nimi některá další velmi důležitá mesiánská proroctví.
Iz 2,1-5
Pán shromáždí všechny národy ve věčném míru Božího království.
Ve skvělém kontrastu k nejistotě a vojenskému násilí doby (2. pol. 8. stol. př. n. l., tlak a okupace Asýrií) se v prvních čteních prvních tři týdnů adventu budeme znovu a znovu setkávat s hlubokými „průhledy“ do přicházejícího Božího království. Jestliže má Izrael projít očistným utrpením, musí vědět o jistotě cíle. Hora s Hospodinovým domem - Sión (ve skutečnosti nepatrná proti Bášanským horám naproti z Jordánem) bude (obrazně viděno) centrem Božího lidu přitahujícího uskutečněným pokojem všechny okolní národy. Pro Izrael jsou nyní důležité tři věci: chodit po Hospodinových „cestách“, naslouchat Hospodinově „nauce“ (hebr. „Torá“ = směrovka) a sytit se Hospodinovým „slovem“ (hebr. „dabar“ = slovo, čin, událost).
Čte-li se předchozí čtení na 1. neděli adventní (v cyklu A), může se dnes místo něj vzít:
Iz 4,2-6
Bude chloubou těm, kteří se zachrání.
V jiných obrazech („oblak přes den“ a „zář ohně v noci“ jasně připomínají putování Izraele pouští) je zde vyjádřeno totéž co v předchozím čtení - Sion a Jeruzalém jako centrum a útočiště pro okolní národy. „Hospodinovým výhonkem“ nebyl původně míněn mesiáš, ale plody, která nechá Hospodin vyrůst v mesiášském čase. Nositelem těchto plodů bude „svatý zbytek Izraele“: ti, kteří projdou očistou od všeho spoléhání se na lidská řešení. I zde jde Izaiáši o výzvu k vydání se na cestu obnovy.
Mt 8,5-11
Mnoho jich přijde od východu i západu do nebeského království.
V Ježíšových uzdraveních pohanů měl Izrael vypozorovat: mesiášský čas je již zde! Rychleji, než ti, jimž byla znamení určena, to nakonec pochopili právě pohané - skrze Kristův kříž byli i oni „naroubováni“ na ušlechtilou olivu nesoucí všechna zaslíbení Izraeli (zastoupená zaslíbením hostiny v Božím království).
Iz 11,1-10
Spočine na něm duch Hospodinův.
Další z nádherných zaslíbení ovoce mesiášského času. V hebrejském textu se ve v. 2 a v. 3 vyskytuje jedno a totéž slovo („bázeň“), které však řecký (a po něm i latinský) překlad snad ze stylistických důvodů převáděl výrazy dvěma („zbožnost“ ve v. 2 a „bázeň“ ve v. 3). Z toho nakonec vznikl klasický symbol „sedmero darů Ducha“ vyjadřující (stejně jako původní text) plnost darů Ducha spočívajícího na mesiáši. V Izaiášových vizích se zde již objevuje jakási osoba mesiáše, která jako hlavní plod svého příchodu (svého „vyrašení“) přinese pokoj (ne mezi zvířata - ty zde jen symbolizují lidské národy a člověka obecně).
Lk 10,21-24
Ježíš zajásal v Duchu svatém.
V Ježíši již není zaslíbená plnost Ducha vzdálenou budoucností, ale prožívanou přítomností. Boží činy není třeba hledat jen v minulosti (vyvedení z Egypta) či v budoucnosti (zaslíbení mesiášského království). Boží království se svým pokojem mezi lidmi přichází již nyní a zde v Ježíšově osobě. Toto království je však rozpoznatelné zatím jen čistým, prostým, chudým srdcem „maličkých“, jedině kteří jej jsou schopni přijmout jako zcela nezasloužený dar. „Moudrost“ a „chytrost“ zde jsou chápány negativně - jako zabarikádování se do svých vlastních - záslužnických - představ o Bohu a o jeho cestě s lidmi.
Iz 25,6-10a
Pán zve na svou hostinu a stírá slzu z každé tváře.
Další tři krásné obrazy Hospodina: Bůh jako hostitel, utěšitel a vysvoboditel. Biblický člověk neuměl myslet abstraktně. Potřeboval slyšet velmi konkrétní zaslíbení toho, po čem v životě nejvíce toužil - po dostatku jídla, nepřítomnosti utrpení a po svobodě. Izaiáš nás ujišťuje, že „v ten den“ Bůh všechny tyto touhy naplní. Opět ujištění o cíli, ale také o tom, že tento Bůh je již nyní a zde přítomen ve svém lidu.
Mt 15,29-37
Ježíš uzdravuje mnohé a rozmnožuje chleby.
„Ten den“ konečně přišel v Ježíši, a přece ještě není vše dovršeno podle Izaiášových zaslíbení. V Ježíši onen den započal (nemocným nejen stírá slzy, ale uzdravuje je, nejen vystrojuje bohatou hostinu, ale hostinu marnotratně velkou); jak bude trvat dlouho, než vyvrcholí, není jasné. Jasné je jediné: pro toho, kdo se mu otevře, má Ježíš už teď a tady připravenou plnost spásy.
Iz 26,1-6
Ať vejde spravedlivý národ, který střeží věrnost.
Píseň, kterou Izaiáš použil pro své prorocké povzbuzení zdeptaného Izraele, je píseň původně oslavující vojenské vítězství nad pohanskými nepřáteli (Asýrie, Babylón, Ninive?). Izaiáši zde v každém případě jde o něco mnohem hlubšího, co přesahuje veškeré dějinné zkušenosti: Bůh zjedná právo svým věrným, svému lidu, chudým a utlačeným, a daruje jim „pevné město“ (tj. pokoj, bezpečí, hojnost). Izraele mohl ve svých dějinách toto zaslíbení častěji velmi hmatatelně prožít, ale konečného bezpečí nebylo dosaženo nikdy. Cesty k němu jsou ale jasně ukázány...
Mt 7,21.24-27
Kdo plní vůli Otce, vejde do nebeského království.
Ježíšovo poselství konkretizuje cesty a způsoby, jak dosáhnout bezpečí v Bohu, bezpečí „na skále“: slyšet Boží slovo a konat je. Nejen slyšet, ale pak i konat. Nejen konat všechno možné dobro, ale nejprve také naslouchat, co od nás chce Bůh. Tudy vede cesta do „pevného města“ (čtení), do „domu na skále“.
Iz 29,17-24
V ten den prohlednou oči slepých.
Opět další série zaslíbení pro „ten den“, který přijde „zanedlouho, zakrátko“. Jsou to zaslíbení pro ty, kteří zůstanou jako věrný „zbytek“ po blížící se katastrofě (viz Iz 29,1-16). Tímto „zbytkem“ nejsou mocní tohoto světa, mocní politiky, hospodářství či společnosti. Jsou jím spíše „hluší“, „slepí“, „pokorní“, „nejchudší“... Tato hluboká proměna světa se neděje sama od sebe, ale Božím darem ve slově (v. 18).
Mt 9,27-31
Dva slepci věřící v Ježíše byli uzdraveni.
V Ježíši opět vidíme naplňování mesiášských zaslíbení. Vše, co se již krok za krokem dělo v dějinách Izraele, ve Starém zákoně, toto sestupování Boží do lidské bídy, nemoci a chudoby, je v něm dovršeno a dovedeno do extrému. Zatím však Ježíš nevisí na kříži - proto nechce velkou popularitu (v. 30). Lidé musí nejprve pochopit, že náprava zraněného světa nepřijde mocně z vnějšku, ale skrze bezbrannost kříže.
Iz 30,19-21.23-26
Bůh se jistě smiluje nad tebou, až uslyší tvé volání.
Podobně jako včerejší čtení i dnešní navazuje na sérii hrozeb (které mají vyburcovat z letargie) dalším nádherným zaslíbením a slovem spásy. Bůh se zde líčí dalším obrazem - obrazem učitele a průvodce. S ním se nemusím vydat na cestu, nemusím se bát učinit chybný krok - on mě vždy vrátí zpět na cestu (v. 21). Závěrečná zmínka o tom, že Hospodin „vyléčí ránu, kterou zasadil“ neříká nic o tom, že by snad byl Bůh sám původcem zla nebo že by ho chtěl používat „k dobrému účelu“. Starozákonní člověk nedovedl jinak vyjádřit jistotu, že se Bohu nic - ani zlo - nevymklo z rukou jinak, než takto. Bůh nepřestává být bohem ani uprostřed sebevětšího utrpení a neštěstí. „Má zlo pod kontrolou“. Jak? To naznačuje až Ježíš.
Mt 9,35 - 10,1.5-8
Viděl zástupy a bylo mu jich líto.
Bůh je tak dalece ponořen do bolesti svého lidu, tak dalece je „má pod kontrolou“, že jej to zasahuje hluboko v srdci a přivádí až na kříž. To je totiž vlastní smysl slova „bylo mu jich líto“ (v. 36). Řecký podklad vyjadřuje zasažení nitra („pohnutí vnitřností“), hebrejské pozadí dokonce zasažení mateřského nitra (hebr. „rachamím“ = slitování, původně však mateřské lůno). Teprve z této vnitřní bolestné zasaženosti zlem, kterým trpí „zástupy“, se rodí poslání léčit jejich bolesti a zranění. Bůh má zlo tak „pod kontrolou“, že je musí donést, aby na jeho slabosti zazářilo moc vzkříšení.
Iz 35,1-10
Bůh sám přijde a spasí vás.
Jestliže minulý týden byl určován stále novými Božími zaslíbeními, tento týden v nich nejen liturgie pokračuje, ale ještě nabírají na kráse a síle. K dnešnímu prvnímu čtení se ani nemusí nic dodávat. Snad jen otázku - kdy přijde ono „tehdy“ (v. 5)? Odpověď však není důležitá. Důležitá je jistota tohoto (již v Izraeli započatého a zrajícího) cíle a vyburcování k cestě (v. 3 - 4). Vždyť to přeci stojí za to, jestliže „božskou odplatou“ je - spása (srov. v. 4c)! Tato cesta je schůdná a bezpečná pro každého (i pro „bezradné“, v. 8d).
Lk 5,17-26
Dnes jsme viděli něco podivuhodného.
Ježíšova služba smíření a uzdravování musela provokovat. Každý znalec zákona totiž musel vědět, že toto je zaslíbeno pro mesiášský čas. A oni jej ještě neměli naplánovaný. Ještě na něj nebyli připraveni. Ještě nebyli schopni nechat se zcela zdarma obdarovat Božím královstvím. Avšak i v Izraeli tehdy byli ostrůvky důvěry, které umožnili naplňování mesiášských proroctví: „Když viděl jejich víru...“ (v. 20).
Iz 40,1-11
Bůh těší svůj národ.
Dnešní čtení je začátkem tzv. „Deuteroizaiáše“, sbírky prorockých výroků vzniklé v babylonském zajetí (587 - 539 př. n. l.), často podle úvodních slov nazývané také „kniha útěchy“. Hebrejské slovíčko pro „útěchu“ vyjadřuje „napomenutí“ a „povzbuzení“ zároveň. Hříchy lidu jsou již (zajetím) odčiněny, je třeba připravit Hospodinovi cestu. Jeho slovo je trvalé a stálé, nepodléhá pomíjivosti jako vše ostatní, a proto může znovu a naplno zaznít jako „radostná zvěst“ (v. 9; jiné překlady chápou Jeruzalém a Sión jako „zvěstovatelky radosti“) o mocném („rámě dává vládu“), a přesto něžném (obraz pastýře) vysvobozujícím příchodu Hospodinově.
Mt 18,12-14
Bůh nechce, aby maličcí zahynuli.
Ježíš asi dobře znal místní „pastýřské hospodaření“, ale jistě ještě lépe Izaiášův obraz Boha jako pastýře něžně shromažďujícího beránky a ovečky. Dotahuje jej však do extrému - Bůh se vydává i za jednou jedinou (nejen nevinně „ztracenou“, ale i vlastní vinou „zatoulanou“) ovečkou.
Iz 40,25-31
Hospodin všemohoucí „dává znavenému sílu“.
Dnešní obraz přibližuje Boha jako všemocného tvůrce vesmíru, který v Izaiášově poezii dostává skoro osobní rysy. Tím spíše ví tento Bůh o Jakubovi (Izraeli) ve chvílích, kdy zemdlévá. Stačí závan naděje - a Hospodin je schopen proměnit člověka v neúnavného orla... Pro Hospodina není nic dost velké a nic příliš malé.
Mt 11,28-30
Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte.
Ježíšovo „jho“ či „břemeno“, jeho očištěný výklad Zákona netlačí a netíží, protože se on sám pod toto jho staví, on sám toto břemeno s námi a pro nás nese. Jít za Ježíšem a vzít na sebe jeho jho je totéž (následování a učednictví). Tato cesta je otevřena pro každého, zvlášť pro ty, kteří již pod vlastními či cizími „jhy“ klesají. Ježíšova cesta není jednoduchá, ale sama občerstvuje.
Iz 41,13-20
Já jsem tvůj vykupitel, Svatý Izraele.
Prorok v babylonském zajetí má za úkol těšit zdeptaný lid. Volání: „Nebojte se!“ (v. 10.13.14) je Boží odpovědí na nářek lidu (v. 15 - 16 je rozvinutím tohoto tématu). Od v. 17 zaznívá nové slovo útěchy v obraze rozkvetlé pouště. Cílem všeho je: „aby všichni viděli a poznali“ Hospodina. Je až skoro trapné, že v adventní době zaznívá stále totéž, stále stejná melodie Božích zaslíbení. Avšak tak velký čin Boží, jakým je vtělení, potřebuje velikou přípravu, aby mu (alespoň někteří) mohli uvěřit.
Mt 11,11-15
Nepovstal nikdo větší než Jan Křtitel.
Ode dneška až do 16. prosince budeme sledovat texty evangelií o Janu Křtiteli, největším z lidí (v. 11), uzavírajícím starý věk a otevírajícím nový (v. 13; k v. 14 viz úvody k sobotním textům a k 23. prosinci). Od jeho vystoupení se děje, co se týče Božího království, něco nového: začínají se vyskytovat lidé („násilníci“), kteří jsou Duchem Božím tak uchváceni, že všechny své síly a dokonce i život nasadí pro Boží království („uchvacují a prosazují je“ díky „násilí“ na sobě). To je snad povelikonoční smysl velmi temného v. 12, který však může říkat i to, že od té doby, ještě jednoznačněji než dříve, se vyskytují lidé, kteří se „násilně staví proti“ Božímu království. V pozadí mohla být původně kritika snah „zélotů“ snažících se v Ježíšově době o násilnou revoluci proti Římu nebo snah příslušníků hnutí kolem Jana Křtitele snažících se dosáhnout Božího království přísnou a násilnou askezí.
Iz 48,17-19
Kéž by sis hleděl mých přikázání!
Prorok, který zvěstoval vysvobození z Babylonského vyhnanství, se ve 48. kap. obrací na lid s úpěnlivou prosbou, aby se poučil z dřívější zkušenosti předků, kteří nenaslouchali Božímu slovu. Obrovská zaslíbení blahobytu („pokoje“), štěstí a potomstva jsou zde poprvé v našich adventních čteních spojena s nějakou podmínkou (v. 18).
Mt 11,16-19
Neslyší ani Jana ani Syna člověka.
Na včerejší text navazující podobenství říká asi toto: Ježíšovi současníci si podobají dětem, kteří chtějí nechat tančit ostatní podle své píšťalky, přitom však vůbec nevědí, co sami vlastně chtějí. Jana Křtitele odmítli, protože se jim zdál příliš asketický, světu cizí. Čekali tedy na někoho, kdo by byl plný chuti do života? Tu přišel „Syn člověka“, rád jedl a pil a neměl strach z kontaktů. Avšak jeho odmítali právě proto! Vůbec nevěděli, co by vlastně chtěli - shodli se jen v tom, že oni sami chtějí dělat muziku - i vůči Janu Křtiteli a Ježíši - a ostatní musí tančit podle ní. Boží plán spásy („moudrost“) se však přesto prosadí („skutky“).
Sir 48,1-4.9-11
Eliáš přijde znovu.
Dnešní čtení přerušuje sérii izaiášovských zaslíbení, protože je vybráno vzhledem k dnešnímu evangeliu. V pozdně-židovské knize Moudrost Jesúse Síracha (poč. 2. stol. př. n. l.) jsou v kap. 44 - 50 velebeny velké postavy starých dějin Izraele od Henocha a Noeho. Síla osobnosti proroka Eliáše zneklidňovala všechny pozdější generace až do Ježíšovy doby a později. Protože Eliáš podle SZ svědectví nezemřel jako ostatní lidé (viz 2 Kr 2), očekávalo pozdní židovství, že se Eliáš na konci časů znovu objeví, aby „otcovo srdce smířil se synem a obnovil Jakubovy kmeny“ (v. 10; srov. Mal 3,1 a 3,23; Iz 49,6; Mt 11,10.14; dnešní evangelium, úvod ke středě a čtvrtku příštího týdne a texty z 19. a 23. prosince).
Mt 17,10-13
Eliáš už přišel, ale nepoznali ho.
Při sestupu z hory proměnění (kde učedníci viděli Ježíše ve společnosti Mojžíše a Eliáše) se mluvilo o vzkříšení z mrtvých, tedy o události mesiánského času. Proto se hovor znovu stočil na (očekávaného) Eliáše. Evangelista Eliáše zcela neztotožňuje s Janem Křtitelem (srov. Jan 1,21.25), avšak chce ukázat na to, že osud Jana Křtitele bude předobrazem osudu Syna člověka (srov. Mt 3,4 a 2 Kr 1,8); bude vydán do rukou lidí (Mt 17,22). V tomto smyslu Ježíš v dnešním evangeliu říká, že „Eliáš již přišel“ (v. 12).
Připadne-li tento den na 17. prosinec nebo po něm, vynechávají se tato a následující čtení z třetího adventního týdne. Všední dny adventní doby od 17. do 24. prosince mají vlastní čtení (viz níže).
Nm 24,2-7.15-17a
Vyjde hvězda z Jakuba.
Dnešní text z Numeri je částí příběhu o boji mezi Izraelem a moábským králem. Ten se cítil ohrožen a zavolal si na pomoc proroka Bileáma. To byl pravděpodobně Aramejec a jeho slovo bylo považováno za neomylné a mocné. Přesto, že jej moábský král chtěl magicky zneužít proti Izraeli, byl mocí Ducha Božího tak zasažen, že mohl Izraeli, místo aby jej proklínal, prorokovat jen dobro. Čtení obsahuje dvě podobně začínající (v. 3 a 15) „požehnání“. Nejdůležitější je závěrečný výrok zaslibující tajemnou postavu, která zachrání Izrael. Velmi brzy se tento výrok začal vykládat mesiánsky.
Mt 21,23-27
Odkud byl Janův křest?
Otázka z v. 23 se vztahuje na předcházející vyčištění chrámu i na Ježíšovo působení vůbec. Zástupci chrámu vnímají Ježíšovo jednání jako útok na ně samotné a jako soud nad nimi (Mt 21,13). Ježíš jim však přímo neodpovídá, protože odpověď lze dát jen tomu, kdo chce naslouchat a přijmout třeba i nové řešení otázky. Jestliže člověk stojí mimo a chce se jen z povzdálí nezúčastněně dívat, nemůže nic pochopit. Z reakce na Ježíšovu otázku je vidět, že velekněží a starší nebyli schopni ochotni k osobnímu kroku víry. Proto jim nepomohou ani důkazy, ani žádné vysvětlování.
Připadne-li tento den na 17. prosinec nebo po něm, vynechávají se tato a následující čtení z třetího adventního týdne. Všední dny adventní doby od 17. do 24. prosince mají vlastní čtení (viz níže).
Sof 3,1-2.9-13
Všem chudým je slíbena mesiášská spása.
Prorok Sofoniáš žil v době mezi pádem Samaří a zánikem severního království (722 př. n. l.) a pádem Jeruzaléma a záborem jižního království (586 př. n. l.) a byl jakýmsi pokračovatelem Amose a Izaiáše. Vidí, že Jeruzalém je vnitřními nepravostmi (útlak prostých Izraelitů „vyššími vrstvami“) ohrožen minimálně stejně, jako vnějším nepřítelem. Cílem Božího „běda“ je však očista lidu (v. 9n) a obnova Izraele (v. 11 - 13). Zbytek, který zůstane, bude chudý a ponížený („pokorný“, dosl. „malý, nepatrný“), a právě proto bude schopen opravdového nového začátku - jak s Bohem, tak s lidmi.
Mt 21,28-32
Přišel k vám Jan, ale neuvěřili jste mu.
Dnešní evangelium navazuje na včerejší a dále rozvíjí jeho hlavní téma: neochotu velekněží a starších uvěřit Janovi a zařídit se podle toho. Ne ten, kdo říká „ano“, ale ten, kdo „ano“ činí, vstoupí do nebeského království. Možná, že právě zmíněné „celníky a nevěstky“ chápe Matouš jako onen ponížený a chudý „zbytek“ Izraele proroka Sofoniáše (viz 1. čtení), který je tak zubožen, že se (na rozdíl od velekněží a farizeů) nemůže spoléhat na svou zbožnost a vše očekává již jen od Hospodina.
Připadne-li tento den na 17. prosinec nebo po něm, vynechávají se tato a následující čtení z třetího adventního týdne. Všední dny adventní doby od 17. do 24. prosince mají vlastní čtení (viz níže).
Iz 45,6b-8.18.21b-25
Rosu dejte, nebesa, shůry!
Po vylíčení povolání Hospodinova „pomazaného“ Kýra (Iz 45,1-4), který má vysvobodit Izraele z Babylónského zajetí, zdůrazňuje Izaiáš v dalších verších jedinečnou svrchovanost Hospodina (viz opakující se refrén „Já jsem Hospodin, a nikdo jiný!“; v. 5.6.18.21.22.). Tuto svrchovanost Hospodinovu dokonce i nad zlem chce vyjádřit i v doslovném překladu těžko pochopitelný v. 7: „Já vytvářím (jocer) světlo (or) a tvořím (bara) tmu, působím (osé) pokoj (šalom) a tvořím (bara) zlo (ra)“. Snad aby zabránil nedorozumění, volí liturgický překlad nešťastný, nepřesný a zavádějící opis „dávám štěstí a dopouštím neštěstí“, kterým do textu zanáší bibli zcela cizí myšlenku Božího „dopuštění“ (připuštění něčeho zlého za dobrým účelem). Originální text zde dvakrát užívá slovíčko „bara“, které bible používá jen pro Boží „tvoření“ (Gn 1,1), a staví se tak proti dualistickým názorům, kde bylo zlo chápáno jako proti Bohu bojující stejně mocný a nezávislý princip. Text nechce říci nic jiného, než že Bůh je Pánem nade vším a že se mu nic nevymklo z rukou (včetně zla, které samozřejmě nechce a nenávidí a nebude ho účelově používat k dobrému). V poetickém v. 8 (lat. „Rorate coeli de super“ - viz klasické „roráty“) zde pak zaznívá touha po cestě z područí tohoto zla, po spáse a spravedlnosti vyrostlé ze země skropené Boží rosou (náznak vtělení?).
Lk 7,19-23 (řec. 18b-23)
Zvěstujte Janovi, co jste viděli a slyšeli.
Janova otázka i Ježíšova odpověď je u Lukáše zachycena ve stejném znění jako u Matouše (srov. Mt 11,2-11). Otázka Janova (v. 19n) je zřejmě nesena faktem, že existovali lidé, kteří se ptali sami sebe, zda by přece jen neměl přijít někdo jiný, aby zachránil do zkázy se řítící svět. Ježíšova odpověď (v. 22) je kombinací citátů z Iz 26,19; 29,18; 35,5n; 61,1 a je uvedena (jen u Lk) oznámením, že „právě tehdy“ (dosl. „v tu hodinu“) Ježíš uzdravil mnoho lidí (i Lk - stejně jako Mt - uvádí uzdravení, která jsou pro něj důležitá: Lk 10,21; 12,12; 13,31; 20,19; Sk 16,33). Boží království tedy přichází teď a tady, v Ježíšově osobě! Samozřejmě, že není ještě vše dovršeno, nejsou ještě všichni uzdraveni. Proto cesta k plnosti („blahoslavenství“) vyžaduje stále krok víry (v. 23).
Připadne-li tento den na 17. prosinec nebo po něm, vynechávají se tato a následující čtení z třetího adventního týdne. Všední dny adventní doby od 17. do 24. prosince mají vlastní čtení (viz níže).
Iz 54,1-10
Jak opuštěnou ženu povolal tě Hospodin.
Pozadím dnešního dalšího nádherného zaslíbení věrné snoubenecko-manželské Boží lásky k Izraeli je stále babylónské zajetí. Bůh potvrzuje s Božím lidem svoji smlouvu, kterou ve v. 9n přirovnává ke smlouvě s Noem (Gn 9,11; a později v Iz 55,3-5 ke smlouvě s Davidem; 2 Sam 23,5 a čtení z 24. prosince). Pro krok víry - k přijetí trpícího Božího služebníka (viz v Iz předcházející „píseň o Hospodinově služebníku“ Iz 53!) potřebuje Boží lid toto jásavě něžné, a přesto mocné ujištění o věrnosti Boží lásky právě k těm, kteří ztratili všechny ostatní lidské jistoty a všechno se kolem nich hroutilo (v. 10).
Lk 7,24-30
Jan je posel, který připravuje cestu Páně.
Po odpovědi Janovým učedníkům (viz včerejší evangelium) se nyní Ježíš obrací k zástupům a mluví k nim o Janu Křtiteli. Klade jim tři otázky, které hlouběji vysvětlují Janovo poslání: je to víc než prorok, je tím, kdo připravuje Boží příchod, jak zaslibuje Mal 3,1; Ex 23,20. Jan Křtitel je zde sám uznán za Božího proroka poslední doby, zatímco v jiné perspektivě Nového zákona je viděn jako předchůdce Ježíše, vlastního proroka poslední doby. V každém případě je Jan Křtitel tím, kdo připravuje Boží příchod do světa a do dějin, jak se udál ve vtělení Božího Syna Ježíše (viz v. 28). Verše 29 a 30 opět naznačují neschopnost zbožných („farizeové“, „zákoníci“) a schopnost hříšných („celníků“) otevřít se tomuto poselství.
Připadne-li tento den na 17. prosinec nebo po něm, vynechávají se tato a následující čtení z třetího adventního týdne. Všední dny adventní doby od 17. do 24. prosince mají vlastní čtení (viz níže).
Iz 56,1-3a.6-8
Můj dům se bude nazývat domem modlitby pro všechny národy.
Od kap. 56 se v knize Izaiáš setkáváme s texty z doby návratu a po návratu z babylónského zajetí (tzv. „Tritoizaiáš“; asi z let 540 - 520 př. n. l.). Situace navrátilců byla neutěšená, sociální i náboženské poměry neradostné (srov. Iz 56,9-12; 58,1-5). Znovu musí být tomuto lidu řečeno: spása je blízko (v. 1), Bůh je spravedlivý a pomůže těm, kteří se řídí jeho slovem a jsou spravedliví k bližním (v. 2). V druhé části textu se pohled rozšiřuje: „kleštěnci“ (viz vynechané verše 3b - 5) i „cizinci“ (kteří obojí podle Dt 23,2-9 nesměli vstoupit do shromáždění Izraele) i všichni „rozptýlení z Izraele“ budou mít znovu přístup do Božího domu (v. 7) - jasné znamení mesiášského času.
Jan 5,33-36
Jan byl lampa hořící a svítící.
Ve Ježíšových slovech i činech jedná samotný Bůh. „Ta hodina přichází a je již zde“ (Jan 5,25). Ale jak může Ježíš tento nehorázný nárok dokázat? Podle židovského zákona musí být každá výpověď potvrzena dvěma či třemi svědky. Ježíš tedy jmenuje tři svědky: Jan Křtitele (v. 33 - 36a), nebeského Otce (v. 36b - 38) a Písmo (v. 39 - 40). Jan zvěstoval pravdu, i když ne celou a ne v celé její hloubce. Byl svítilnou, Ježíš světlem (srov. Jan 1,8-9). Vlastním svědkem je Otec; on „dal“ lidem Syna (Jan 3,16-17; 6,32), Synovi „dal“ svá vlastní slova (Jan 17,8), svoji Božskou moc (Jan 5,36; 17,4), své skutky (dnešní v. 36). To vše je ovšem svědectví, ne důkaz. Jen kdo je „z pravdy“, slyší pravdu těchto svědectví.
Následující dny mají vlastní čtení. Čtení z toho dne, který připadne na neděli, se však může vzít i v jiný den; zejména místo perikop, které se toho roku čtou také v neděli. Pro čtení z evangelií jsou v předvánoční týden vybrány události, které bezprostředně předcházely narození Páně (Mt a Lk), a tak se tento týden stává již bezprostřední přípravou na narození Mesiáše - Krista. Jako první čtení jsou pak vybrány vzhledem k evangeliu texty z různých knih Starého zákona, mezi nimi některá další velmi důležitá mesiánská proroctví.
Gn 49,1a.2.8-10
Nebude odňato žezlo od Judy.
Z požehnání, které vyslovil umírající praotec Jakub nad svými syny, tj. nad jednotlivými kmeny Izraele, obsahuje dnešní čtení požehnání Judovi. Požehnání je zároveň i proroctvím. Juda bude privilegovaný mezi ostatními kmeny, nebude od něj odňato království („žezlo“, „vladařská hůl“), „dokud nepřijde Vládce“. Tím nemůže být míněn David, který stojí na počátku, ne v závěru tohoto království. Velmi brzy se toto zaslíbení tajemného vládce z rodu Davidova začalo vykládat mesiánsky (viz evangelium).
Mt 1,1-17
Rodokmen Ježíše Krista, syna Davidova.
„Rodokmen Ježíše Krista“ (ř. „biblos geneseos“, „kniha původu, dějiny či příběh počátku“; v. 1; srov. Gn 2,4; 10,1-32; 11,10-32; 1 Kron 1,1 - 9,44) na začátku Matoušova evangelia není míněn jako příspěvek k historickému bádání o Ježíšových předcích, ale jako teologická výpověď o Ježíšovi a o smyslu dějin Izraele. Ježíš je Kristus (hebr. Mašíach, Pomazaný, v. 18); celé dějiny Izraele skrze všechny generace byly neseny a proniknuty tímto pohybem k jeho narození. On je tím zaslíbeným od Davida a od Abraháma. V něm dosáhly dějiny Izraele svého (předběžného) cíle a na něm se bude rozhodovat další cesta Izraele. To vše lze vyčíst ze schematického a nehistorického rozdělení na 3 x 14 generací (v. 17): srov. 1 Kron 1,34; 2,1-15; 14 je zdvojením posvátného čísla 7; hebrejská písmena slova „David“, která jsou zároveň číselnými znaky, dávají součet 14 (dvd = 4+6+4). Otevření dějin spásy i pro pohany je zde pak naznačeno začleněním 4 žen - pohanek do rodokmenu (v. 3.5.6; srov. také variantní evangelium ze 6. ledna).
Jer 23,5-8
Vzbudím Davidovi zákonitý výhonek.
Čtení má dvě části. První je zvěstování nového krále na Davidově trůnu, který bude skutečně kralovat, jinak než slabý Sidkijáš, za jehož vlády bylo toto slovo vyřčeno. Sidkijáš (význam hebr. jména je „Hospodin je má spravedlnost“) byl posledním králem judského království. To, co u něj bylo pouhým jménem, stane se u zaslíbeného krále skutečností (v. 6). „Spravedlnost“ zde znamená „právo, spása, jistota“. Další část (v. 7 - 8) je zaslíbení spásy a nového počátku v návratu z babylónského zajetí, který ovšem ve skutečnosti nebyl zas tak slavný. Toto shromáždění zpět v zaslíbené zemi teprve čeká na své naplnění v Mesiáši.
Mt 1,18-24
Ježíš se narodí z Marie, zasnoubené Josefovi, synu Davidovu.
Dnešní evangelium navazuje na včerejší (v. 18 mluví stejně jako v. 1 o „genesis Ježíše Krista“, tj. „vzniku, původu, počátku, bytí, stávání se“, nejen o „narození“) a rozvíjí z něj především v. 16. Náznak z v. 16 (Josef není jmenován jako otec Ježíšův) je v dnešním evangeliu vysvětlen „početím z Ducha svatého“ (v. 20). Celý příběh Ježíšova dětství chce pak být pomocí pro toho, kdo chce hlouběji pochopit, jak to, že Ježíš je Mesiášem (tedy tím, kdo nyní a zde přináší Izraeli spásu). Nebyl tedy sepsán pro ukojení zvědavosti „jak to tehdy bylo“, ale aby se ozřejmilo něco z toho, co není na Ježíšově životě ihned viditelné: Bůh, který od Abrahama byl se svým národem a který se např. v době krále Achaze nabídl svému národu zvláštním způsobem jako pomoc a ochrana (srov. Iz 7,1-17; viz texty z 20. prosince), tento Bůh se spojil s námi lidmi posledním možným způsobem a navždy v Ježíši, aby nás osvobodil z osudu viny a hříchu - viz význam jména Ježíš (hebr. „Jehošua“ = Hospodin je spása, pomoc) a Emmanuel (= Bůh s námi).
Sd 13,2-7.24-25a
Anděl oznamuje Samsonovo narození.
Andělské zvěstování Samsonova narození je příkladem biblických zpráv o narození mimořádných lidí (srov. Gn 18,9-15: Izák; 1 Sam 1: Samuel; Lk 1,5-25: Jan Křtitel; Lk 1,26-38 či Mt 1,18-25: Ježíš). Vždy se jedná o narození dítěte, které vlastně vůbec nemohlo být očekáváno a které je objasnitelné jen zvláštním Božím zásahem. V lidské nemohoucnosti a slabosti se ukazuje Boží síla a moc. Samson však později doplatil na to, že zneužil Boží sílu, kterou dostal pro splnění určitého úkolu, k vlastní slávě a užitku.
Lk 1,5-25
Gabriel oznamuje narození Jana Křtitele.
Ode dneška až do ranní mše 24. prosince budeme postupně číst první část Lukášova příběhu Ježíšova dětství (Lk 1). I o něm platí to, co bylo řečeno v úvodu ke včerejšímu evangeliu o účelu těchto příběhů: Nejedná se o příběhy v životopisném smyslu, ale o vyznání a díkůvzdání formou vyprávění o Božím působení v Janu Křtiteli a v Ježíšovi a o zázračném původu člověka Ježíše z Nazareta z věčného Božího bytí. Tyto příběhy jsou tedy v první řadě vyprávěným kristologickým vyznáním s cílem motivovat k živé víře v Ježíše Krista, Syna Božího, čerpající ovšem z konkrétních vzpomínek a zpráv svědků té doby. Celé „preludium“ Lukášova evangelia (Lk 1 - 2) je vybudován paralelně kolem postav Jana Křtitele a Ježíše z Nazaretu (zaslíbení narození Jana - zaslíbení narození Ježíše; spojující vyprávění o setkání matek obou; narození Jana - narození Ježíše). Ježíš je v každé fázi vyprávění tím větším (proto, že je Mesiáš a Syn Boží). Dnes se setkáváme s první částí této pětice. Zvěstování početí Jana Křtitele je zde vystavěno podle SZ vzorů (srov. Gn 17n; Sd 13; 1 Sam 1n) a zasazeno do kontextu světových dějin. Janovo poslání (v. 14 - 17) je vylíčeno zcela v duchu SZ motivů (Mal 3,23n; srov. Mt 11,14; 17,11-13; viz úvod k sobotě 2. adventního týdne) jako poslání předchůdce Božího.
Iz 7,10-14
Hle, panna počne.
Když byl prorok Izaiáš v roce 735 př. n. l. poslán ke králi Achazovi, byla ohrožena existence královského („Davidova“) domu, a tím i trvání Božích zaslíbení. Z Božího pověření nabízí prorok králi znamení záchrany. Avšak král nevěří ani Bohu, ani prorokovi; chce dělat svoji vlastní politiku. Avšak Bůh dá domu Davidovu znamení, i když je král nechce vidět: syna narozeného z „panny“ (hebr. „almah“ = panna, dívka, mladá žena) se symbolickým jménem „Immanu-El“ („S námi je Bůh“). Tento syn, může být zároveň jak synem královny a pokračovatelem „domu Davidova“, tak Synem narozeným v budoucnu ze skutečné „panny“ jako dovršení „domu Davidova“ (srov. evangelium z 18. prosince a čtení z 23. prosince).
Lk 1,26-38
Počneš a porodíš syna.
Paralelně ke včerejšímu úryvku zařazuje Lukáš zaslíbení narození Ježíšova (dnešní evangelium). Je zpracováno v těsném vztahu k předchozímu vyprávění i ke SZ vzorům (srov. Gn 18,1-16), ovšem tak, že je překonává. Početí již není jen z neplodné, ale z „panny“ (ř. „parthenos“; Septuaginta tak překládá hebr. „almah“ = panna, dívka, mladá žena z Iz 7,14), dítě není jen „veliké před Pánem“, ale „bude veliké“, není jen naplněno Duchem svatým od mateřského lůna, ale je dokonce Duchem svatým stvořeno. Jednání Mariino, jakkoli důležité pro uskutečnění Božího plánu spásy, je především pozadím pro zvěstování poslání a významu Ježíšova (v. 32n): je Synem Nejvyššího, který nastoupí na Davidův trůn ve smyslu Nátanova proroctví 2 Sam 7,8-16 jako mesiánský vládce nad Izraelem a národy světa (srov. čtení z 24. prosince a Ž 2,7). Maria je na počátku pozdravena andělem jako „milosti plná“, „milostí zahrnutá“; stojí tak v řadě velkých Božích vyvolených (Abrahám, David) a překonává je. Je novým Sionem, pravým Jeruzalémem, kterému Bůh prokazuje zvláštní lásku a přítomnost (viz zítřejší variantní čtení Sof 3,14-18; Zach 9,9). Mariina otázka není (jako u Zachariáše) výrazem pochybností, ale výrazem ochotného hledání cesty. Po jejím naznačení andělem pak již dává bytostný souhlas a umožňuje, aby se „slovo stalo tělem“ (Jan 1,14).
Pís 2,8-14
Hle, můj miláček právě přichází, běží po horách.
Píseň písní je sbírkou milostné poezie (původně snad svatebních písní), která opěvuje čistou lidskou lásku mezi mužem a ženou. V Písmu není božské a lidské nějak striktně odděleno. Zkušenost lidské lásky je ve své podstatě náboženskou zkušeností: uschopňuje člověka vytušit tajemství Boží a otevřít se mu. Zároveň je lidská manželská láska hlubokým symbolem pro Boží lásku k člověku. V dnešním čtení je řeč o návštěvě miláčka u milé a o jeho něžném namlouvání si její lásky. Jakou však má text souvislost s dnešní liturgií? Na setkání Marie s Alžbětou či Ježíše s Janem jej bez velkého znásilnění nelze aplikovat. Snad je pro nás to nejdůležitější ve v. 11: „zima už přešla“, nastává čas lásky, jarní slunce - Kristus - již září.
Nebo: Sof 3,14-18a
Uprostřed tebe je Hospodin králem Izraele.
Potom co pod asyrskou nadvládou začal Izrael konat pokání, přichází nyní od Hospodina povzbuzení pro „zbytek Izraele“ (Sof 3,13). Naše čtení zahrnuje ve své první části výzvu k radosti (v. 14n), ve druhé části slovo útěchy (v. 16 - 18a; srov. Iz 65,19; 66,10; 62,5). Odůvodnění pro obojí je stejné: „Hospodin je uprostřed tebe“ (srov. Iz 12,6; Flp 4,5; v hebr. je stejný výraz používán pro označení umístění dítěte „v lůně matky“). Radost z niterné a věrné přítomnosti Boží v člověku a v Božím lidu je spojnicí k evangeliu.
Lk 1,39-45
Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně?
Dnes a zítra budeme číst střední část lukášovských příběhů o Janovi a Ježíšovi spojující zaslíbení a naplnění - radostné setkání obou matek (předznamenané již v Lk 1,24.36). Již pozdrav (jistě: „Šalom!“) člověka naplněného Kristem vyvolává nejniternější radost Alžběty, ale i Jana v jejím „lůně“ („uprostřed ní“; viz čtení ze Sof). Již před Ježíšovým narozením poznává ještě nenarozený Předchůdce mesiášskou důstojnost Mariina dítěte. I Alžběta je naplněna Duchem svatým a zvolá prorocky (srov. Jdt 13,18n), že Maria je „požehnaná mezi ženami“ (tj. „nade všechny ženy“), protože dítě v ní je „Pán“ (ř. „kyrios“, stejné slovo Septuaginta používá pro překlad Božího jména JHVH - Hospodin). Ve v. 45 je Maria blahoslavena jako vzor věřícího člověka (v protikladu k Zachariášovi), který umožní Božímu slovu konat, co chce.
1 Sam 1,24-28
Anna děkuje za narození Samuelovo.
První čtení jsou závěrečné verše příběhu o zázračném početí a narození na Hospodinu vyprošeného Samuela (srov. úvod ke čtení z 19. prosince), kdy je malý Samuel „odevzdáván Hospodinu“ (tj. „zasvěcován“ službě pro Hospodina). Pro Boha není nikdo příliš starý či příliš mladý. Na tyto verše přímo navazuje Annin chvalozpěv (1 Sam 2,1-10; viz mezizpěv dnešní liturgie), který je na některých místech vzorem pro Mariin chvalozpěv „Magnificat“ (viz dnešní evangelium).
Lk 1,46-56
Učinil mi veliké věci ten, který je mocný.
Mariin chvalozpěv „Magnificat“ (z lat. „magnificere“ = „velebit, vyvyšovat, oslavovat“) je odpovědí na to, co jí Bůh učinil rozšířenou o vděčnost za Boží věrnost ke všem generacím chudých v Izraeli. Obsahuje četné SZ prvky děkovného mesiášského žalmu (srov. dnešní mezizpěv 1 Sam 2,1-8). Z hluboké oslavy velkých Božích činů v minulosti vyrůstá jistota pro budoucnost. Píseň je patrně členěna do dvou slok, v jejichž závěru se zmiňuje Boží milosrdenství (v. 46 - 50 a 51 - 55). Maria se zde ztotožňuje s „nepatrnými“ (poníženými, chudými, ubohými) z Izraele, kteří si jsou vědomi své závislosti na Bohu, v kontrastu k „mocným“, kteří svoji závislost na Bohu neuznávají. Budou ji blahoslavit „všechna pokolení“ jako bod a počátek trvalého a bytostného setkání Boha s lidstvem (vtělení). V centru ovšem stojí „služebník Izrael“ (v. 54), jehož se Bůh v Marii ujal (Iz 41,8-10), a jeho „potomek“ (v. 55; dosl. „semeno“) Ježíš.
Mal 3,1-4.23-24
Hle, pošlu vám proroka Eliáše, dříve než přijde Hospodinův den.
Po návratu z babylónského zajetí již židovský lid nikdy nedosáhl politické samostatnosti; středem a jedinou oporou života těch, co se vrátili, byl znovuvybudovaný chrám. Nikdy nebyly vztahy mezi kultem a všedním životem tak úzké. Obojí však v době Malachiášově (mezi 515 a 445 př. n. l.) leželo takřka v troskách. Proto prorok volá kněžstvo i lid k pokání. Přijde „den Hospodinův“ a očista započne od chrámu. Avšak předtím pošle Bůh svého posla (v. 1; hebr. „melachi“ = posel, anděl), který nápravou náboženského a sociálního života má připravit lid pro příchod samotného Hospodina. Připojené verše 22 a 23 říkají, že se bude jednat o navrátivšího se Eliáše. Nový zákon vidí toto zaslíbení naplněno v Janu Křtiteli (srov. Mt 17,9-13 a úvody k textům ze soboty 2. adventního týdne). Tím je také řečeno, že Ježíš, kterému Jan připravuje cestu, je oním přicházejícím Panovníkem.
Lk 1,57-66
Narození Jana Křtitele.
Dnešní a zítřejší evangelium (je vhodné je přečíst najednou) je již součástí naplňování zaslíbení daných v předchozích odstavcích příběhu o Janu Křtiteli a Ježíši Nazaretském. Je zde naplněno zvěstování narození Jana Křtitele (Lk 1,5-25), vše je tak připraveno pro naplnění zvěstování narození Ježíše (Lk 2). Dnešní text vrcholí v otázce pojmenování dítěte (srov. Lk 1,13). Jméno „Jochanan“ znamená „Bůh se prokázal jako milostivý“. Účastněné zachvacuje užaslá radost, která jim sice ještě nedává vědět, co je Janovým posláním, ale otevírá je dalšímu naslouchání Božím slovům - událostem (hebr. „davar“ = slovo, událost).
PŘI RANNÍ MŠI
2 Sam 7,1-5.8b-12.14a.16
Království Davidovo potrvá navěky před tváří Hospodinovou.
Král David chce vybudovat dům (chrám) pro Boží schránu (která jakožto symbol Boží přítomnosti provázela Izrael na cestě pouští a byly v ní uchovány desky Desatera, Áronova hůl a mana). Bůh mu v tom skrze proroka Nátana zabraňuje. Důležitější než stavba chrámu je trvání domu Davidova. David tedy dostává zaslíbení, že Bůh „zbuduje dům jemu“ (v. 11b), tj. že jeho království bude mít věčné trvání (v. 16; 2 Sam 23,5). Toto zaslíbení se vztahovalo nejprve na Šalamouna, syna a následovníka Davidova, avšak velmi brzy bylo chápáno také jako mesiánské.
Lk 1,67-79
Navštívil nás Vycházející z výsosti.
Zachariáš po Janově narození „zpívá“ charismaticko-prorocký (v. 67) chvalozpěv „Benedictus“ (z lat. „benedicere“ = dobrořečit), který je ve své první části (v. 68 - 75) Božím výkladem této události a v části druhé (v. 76 - 79) ohlašuje budoucnost syna Jana jakožto Mesiášova předchůdce (srov. Mal 3,1; Iz 40,3; Ex 23,20). Jan připravuje cestu Bohu; teprve později se stane zřejmým, že je také předchůdcem Ježíšovým. „Milosrdná láska“ (v. 78; dosl. „slitování“, hebr. „rachamím“ - něžná, mateřská stránka Boží lásky a „milosrdenství“, hebr. „chesed“ - věrná a pevná, otcovská stránka Boží lásky) posílá „toho, který vychází z výsosti“ aby „zazářil“ do temnoty a přinesl pokoj (srov. Num 24,17; Iz 9,2; 60,1-3).
Ve všedních dnech doby vánoční (včetně svátků apoštola Jana 27. 12. a Mláďátek 28. 12., které kvůli kontinuitě zařazujeme také) se čte na pokračování celý 1. Janův list. V evangeliu se čte o událostech z Ježíšova dětství (29. - 30. prosince), první kapitola Janova evangelia (31. prosince - 5. ledna) a ze tří synoptických evangelií o událostech z počátku Ježíšovy veřejné činnosti, kterými zjevoval své božství (7. - 12. ledna).
Sk 6,8-10; 7,54-60
Vidím nebesa otevřená.
Sociální náplň jáhenského „úřadu“ je brzy pro Lk překonána dalším vývojem (svědectví slova). Snad mělo oněch „sedm“ již od počátku širší poslání - být představenými helénistických obcí věřících v Krista. Protože jsou „plni Ducha a moudrosti“ (Sk 6,3; srov. 6,5.8.15; 7,55), je jejich působení podobné působení apoštolů (v. 8b). Avšak jejich misijní pole je především mezi diasporními Židy (v. 9), kteří Štěpána velmi intenzívně odmítají. Reakce velerady na Štěpánovu obhajobu a Štěpánova smrt (v. 54 - 60) jsou pak již jasně líčeny jako odraz smrti Ježíšovy (srov. Lk 23,34.46; 6,22.40).
Mt 10,17-22
Neboť to už pak nemluvíte vy, ale mluví skrze vás Duch vašeho Otce.
Již v „horském kázání“ najdeme poukaz na pronásledování, se kterými musí Ježíšův učedník počítat (Mt 5,10-12). Předpověď takovýchto pronásledování v dnešním evangeliu se nalézá v kontextu poslání učedníků (Mt 10) a znovu se vrátí v Ježíšově řeči o událostech posledních dní (Mt 24,9-14). Učedníci jsou tedy výslovně upozorňováni na to, čeho se mohou dočkat „od lidí“. Avšak pronásledovatelé jsou na tom hůře než pronásledovaní: oni nevědí, co činí; učedníci naopak ví, pro co snášejí utrpení - „... kvůli mně, abyste vydali svědectví...“ (v. 18). Víra pronásledovaných je pro pronásledovatele svědectvím, které je obžalovává, zahanbuje, zneklidňuje. Boží síla je viditelná ve věrnosti a lásce slabých lidí.
1 Jan 1,1-4
Co jsme viděli a slyšeli, to zvěstujeme i vám.
Ode dneška až do konce vánoční doby budeme v prvním čtení číst na pokračování 1. list Janův (vzešlý ze stejného okruhu jako Janovo evangelium, vzniklý podobně jako konečná redakce evangelia kolem roku 100 n. l. a zcela stojící v „janovské“ teologii). Jeho první 4 verše jsou jakýmsi souhrnem celého jeho obsahu (zvěstování „Slova života“ - věčně existujícího a přesto tělesného; srov. Jan 1,1.14) a vyjádřením účelu tohoto zvěstování (pozvání ke osobní účasti - ř. „koinonii“ - na společenství s Otcem a jeho Synem Ježíšem Kristem; srov. Jan 1,12). V 4. vyjadřuje (podobně jako 5,13) účel psaní samotného listu: „naplněná radost“ pisatele (v. 4) je tedy působena vědomím jistoty daru „věčného života“ u čtenářů (5,13).
Jan 20,2-8
Potom vstoupil i ten druhý učedník, který přišel ke hrobu první, viděl a uvěřil.
Do příběhu o příchodu Marie Magdalské ke hrobu vložil evangelista vyprávění o běhu dvou učedníků ke hrobu. Zřejmě považoval za důležité, aby mezi první svědky patřili i muži, a sic ne ledajací, nýbrž vynikající osobnosti prvotní církve: učedník, „kterého Ježíš miloval“ a který byl v janovské obci nositelem a zárukou tradice a spolehlivosti čtvrtého evangelia (srov. Jan 21,7.24; 19,26n.35n; 13,23nn), a Petr, uznávaná vůdčí autorita v kruhu prvních učedníků. I samotný jejich „běh o závod“ bude mít u Jana hlubší smysl. Běží zde „autority“ různých obcí či skupin, které se liší svými teologiemi. Je patrná určitá rivalita, naznačena větší dynamičnost a otevřenost janovské obce (láska), ale uznáno čelné postavení Petrovo (autorita). Na jedné straně se obce od sebe liší (mají různé „teologické tempo“) a mají různé dary a různé úkoly, na druhé straně se vzájemně uznávají a doplňují. „Ten, kterého Ježíš miloval“, tak má právo uvěřit ve zmrtvýchvstání jako první. A k tomu být „učedníkem, kterého Ježíš miloval“, je zván každý.
1 Jan 1,5 - 2,2
Krev Ježíše Krista nás očišťuje od každého hříchu.
Dnes začíná první část listu („Povolání do světla - ke společenství v Bohem“: 1,5 - 2,17). V 5. verši je nyní shrnuta část poselství samotného Slova života (Krista): „Bůh je světlo“ (srov. Jan 1,4n.9), tedy Bůh je tím, který nám zjevuje Krista (je to obsahově tatáž výpověď, jako pozdější „Bůh je láska“; viz 4,8.16). „Chodit ve světle“ (v. 7) pak znamená totéž co „milovat bratry“ (srov. 2,8-11). Nelze tedy „mít s ním společenství“ (v. 6) a nemilovat bratry, nemít „společenství mezi sebou“ (v. 7). Cestou k tomuto dvojjedinému (vertikálnímu i horizontálnímu společenství) není popření hříchu (v. 8.10), ale očištění krví Ježíše Krista skrze „uznávání“ našich hříchů (v. 9). Verše 2,1n pak jakoby shrnují celý úsek: Základem radostné jistoty odpuštění „každého“ (v. 7!) hříchu je Kristova oběť za hříchy celého světa (2, 2); to ovšem neznamená, že nemáme proti hříchu bojovat, že se nemáme snažit „chodit ve světle“ (2,1).
Mt 2,13-18
Herodes dal zavraždit všechny chlapce v Betlémě.
V dnešním úryvku najdeme mnoho poukazů na to, že především tento úsek příběhu Ježíšova dětství je vyprávěn úmyslně tak jako příběh Mojžíšův (srov. v. 13 - 15 a 19 - 21 s Ex 4,19n; v 16n s Ex 1,5n; Mt 2,3 s židovskou legendou, podle které byl i faraón zděšen, když se dozvěděl o narození Mojžíše), a tak je o Ježíši řečeno ne především to, co jako malý prožíval, ale to, čím již od dětství byl: novým Mojžíšem, vysvoboditelem svého lidu z otroctví hříchu (Mt 1,21). Osud betlémských dětí dává tušit, jaký bude mít osud také Ježíš: bude svým lidem zavržen a zavražděn.
1 Jan 2,3-11
Kdo miluje svého bratra, zůstává ve světle.
Řeč prvního Janova listu se často pohybuje jakoby ve spirále a novými a novými způsoby se vrací stále ke stejnému tématu. Dnešní úryvek se skládá ze dvou částí. Podle čeho víme, že jsme poznali Boha? Jestliže jsme se otevřeli jeho přítomnosti a nechali se jí proměnit, má to své důsledky - jsme schopni zachovávat jeho přikázání (v. 3 - 6). Druhá část (v. 7 - 11) se vrací k tématu ze včerejšího evangelia a jinými slovy říká totéž: chodit ve světle znamená žít v lásce k bratřím a sestrám. To je „staré přikázání“, protože má „od počátku“ (Jan 1,1; 1 Jan 1,1) svůj základ v samotné Boží podstatě („Bůh je láska“; 4,8.16) a bylo vám svěřeno jako úkol již při křtu, ale zároveň „přikázání nové“, protože se stalo něco nového a něco nového se má stále dít: Slovo se stalo tělem, láska se zjevila v Kristově oběti a její síla chce stále nově působit v životě učedníků (Jan 13,34).
Lk 2,22-35
Světlo k osvícení pohanům.
Evangelium navazuje na vánoční evangelia ve mších v noci (Lk 2,1-14: Ježíšovo narození a andělské zvěstování pastýřům coby jeho potvrzení) a za svítání (Lk 2,15-20: pastýři nalézají „dítě v jeslích“ jako znamení) a tvoří tak spolu s nimi a se zítřejším evangeliem závěrečnou část lukášovského schématu příběhu Ježíšova dětství (naplnění zaslíbení v Ježíšově narození).
Prorocká zvěst Simeona (dnes) a Anny (zítra) vysvětluje předchozí oddíl o narození (srov. Benedictus vysvětlující narození Jana Křtitele). Nestačí 2,17 (zpráva); v. 18 (údiv); v. 19 (rozvažování); v. 20 (chvála), je třeba prorocké osvětlení, které má dovést k vyznání Krista a rozhodnutí víry („vnější slovo“ se musí stát „vnitřním slovem“). Jen v Duchu svatém (v. 25.26.27) je přístup ke zjevení Boha v Kristu. Představení Ježíše v chrámu (v. 22 - 24) srov. s 1 Sam 1,11.21-28. V Simeonově příběhu (z hebr. „Šimeón“ = „Slyšící“) se děje velké mesiášské zjevení v chrámu Božím (symbolika dítě - stařec, advent přechází v mesiášský věk, napětí „již - ještě ne“). Prvním vrcholem je jeho chvalozpěv (v. 29 - 32; lat. „Nunc dimittis“ = „nyní propouštíš“) zvěstující význam Ježíše Krista jak pro Izrael, tak pro všechny „národy“ a vyzývající k přijetí tohoto Krista v liturgii chvály. Druhým vrcholem je zvěst o Kristu jako „znamení odporu“ (v. 34b - 35b), která je předpovědí osudu Mesiášského dítěte v Izraeli (nepřijetí - rozdělení) a výzvou k rozhodnutí se pro nebo proti (Maria zde stojí jako obraz věřící a odporem vůči Ježíši trpící církve; srov. Sk 1,14).
1 Jan 2,12-17
Kdo koná, co chce Bůh, zůstává navěky.
Dnešní úryvek je jakousi shrnující dvojitou tečkou za první částí listu. V prvním závěru (v. 12 - 14) chce autor v šesterém slavnostním a radostném oslovení (2 x 3; změna času je jen stylistický prostředek) znovu čtenářům potvrdit radostnou jistotu spásy, jistotu Božích darů, na kterých mohou stavět svoji existenci: Čtenáři listu jsou „dětmi“, protože jako Boží děti mají skrze křest v Kristu společenství s Otcem a zakusili odpuštění hříchů; jsou i „otci“, protože jako zkušení křesťané hlouběji poznali Krista jako toho, kdo je „od počátku“ světlem a láskou; jsou i „mladými muži“, protože jako mladíci statečně bojují se zlem a mají již skrze Boží slovo podíl na Kristově vítězství nad Zlým. Ve druhém závěru (v. 15 - 17) je třeba pojem „svět“ (ř. „kosmos“) pochopit v rámci janovské teologie ne jako „stvoření, ve kterém žijeme“, ale jako „prostor, kde panují protibožské osobní síly“ (srov. Jan 12,31; v. 14c!). Nejedná se zde tedy o únik ze světa, ale o svobodu od mocností zla spoutávajících člověka skrze tři projevy jediného egoismu (v. 16).
Lk 2,36-40
Mluvila o tom dítěti všem, kdo očekávali vykoupení Jeruzaléma.
K dítěti po Simeonovi přistupuje 84 letá vdova a prorokyně Anna a v chvalozpěvu potvrzuje Simeonovo svědectví (viz princip 2 nebo 3 svědků v židovství). Ježíš je ten, na kterého čekaly generace v Izraeli (Jeruzalémě). Bůh naplňuje dítě prorockou moudrostí (ř. „sofia“) a milostí (ř. „charis“), takže se může rozvinout a začít působit „synovství Boží“, které je mu vlastní díky jeho původu od Boha. Jakýmsi „finále“ vyznání Ježíše jako Syna Božího formou příběhu jeho dětství je pak Lk 2,41-52: Ten, o kterém se bude dále mluvit, je „Syn Otce“.
1 Jan 2,18-21
Máte Ducha, kterého dává Svatý, a víte to všichni.
Dnešním evangeliem začíná druhá, střední část listu („Život Božích dětí ve světě - situace obce“: 2,18 - 3,24). V dnešním úryvku (a v úryvku z 2. ledna) je otevřeno téma pravé víry a je vyjádřen protiklad mezi křesťany a bludaři. „Poslední hodinou“ se zde myslí doba rozhodnutí mezi Kristovým prvním příchodem (vtělením, smrtí a vzkříšením) a parusií (jeho příchodem ve slávě). Tento čas již započal, i když není jisté, jak dlouho potrvá. Prvním protikladem mezi křesťany a bludaři je to, že se oddělili ze středu obce učedníků. Dalším rozpoznávacím znamením je to, že křesťané mají zdroj poznání v Duchu (dosl. ř. „pomazání“, „zasvěcení“; srov. pozítří 2,26n), který posiluje a upevňuje víru ve „Svatého“ (tj. Krista).
Jan 1,1-18
Slovo se stalo tělem.
Ode dneška až do 5. ledna budeme číst na pokračování 1. kapitolu Janova evangelia (7. ledna bude ještě připojen Jan 2,1-11). Janův „prolog“ (vstupní hymnus) sleduje stejný cíl jako Lukášovo či Matoušovo vyprávění o Ježíšově dětství: hned na začátku uvést čtenáře do zvláštního Ježíšova tajemství a naznačit témata, která se pak budou hlouběji rozvíjet. Na rozdíl od ostatních evangelistů však Jan začíná předpozemským bytím „Slova“ u Boha, a tak zjevuje čtenáři, kým je tento Ježíš ve své podstatě, a dává mu jakýsi „návod k četbě“ celého dalšího evangelia. První část „prologu“ (v. 1 - 13) opěvuje všeobecný význam Slova pro celé stvoření, druhá část (v. 14 - 18) obsahuje vyznání obce jako odpověď. Východiskem není teologická spekulace, ale konkrétní zkušenost obce věřících, kterou učinila s Ježíšem, jenž jí zjevuje Boha ve svém těle. Skrze Ježíše - Slovo učiněné člověkem - je pro nás Bůh nejen slyšitelný, srozumitelný, ale také nás v něm přijímá zpět „do náruče Otcovy“ (v. 18) a dává nám „moc stát se Božími dětmi“ (v. 12).
1 Jan 2,22-28
Slyšeli jste to už na začátku, ať to tedy ve vás zůstane!
V návaznosti na čtení z 31. prosince je dnes uvedeno další rozlišení mezi křesťany a bludaři („lháři“, „antikristy“): uznání nebo popření Ježíše jako Mesiáše („Pomazaného“). Nejsou zde míněni lidé, kteří mají potíže s vírou, ale ti, kteří proti víře v Krista aktivně bojují a popírají ji. Těm, ve kterých tato zvěst „zůstává“ a kteří tak „zůstávají“ v Otci i Synu, je znovu dáno zaslíbení (již započatého) věčného života (v. 25). Toto „zůstávání“ (typické pro janovskou literaturu) pak rozvíjejí i další dva verše (v. 27n), a to vzhledem k Duchu svatému (opět jako v 2,20 dosl. ř. „pomazání“, „zasvěcení“ - vztaženo na symbolické jednání při křtu, které zviditelňuje vnitřní - trvalé - působení Ducha; srov. Jan 14,26 a 15,26n).
Jan 1,19-28
Za mnou přichází ten, jenž jest přede mnou.
Janovo poslání se v Janově evangeliu omezuje na svědectví o Ježíši (srov. také vsuvky do včerejšího „prologu“: Jan 1,6-8.15). Dnešní úryvek rozvíjí téma svědectví nejprve po negativní stránce (kým Jan Křtitel není; srov. 1,8): Janovi učedníci, kteří ve svém mistru viděli mesiánského spasitele poslední doby (srov. Mal 3,23n; Mk 9,11n) a očekávaného Proroka (srov. Dt 18,15-18), musí z jeho úst slyšet slavnostní prohlášení, že žádný takový nárok nevznáší. Je hlasem, který ohlašuje příchod, ano přítomnost Pána. Že nemůže být Mesiášem ukazuje i to, že „křtí jen vodou“ (tedy nepředává Ducha, oproti 1,33; 3,34; Mk 1,8).
1 Jan 2,29 - 3,6
Žádný, kdo v něm zůstává, nehřeší.
Každý, kdo dosl. „činí spravedlnost“ (v. 29), je narozen z Boha, je tedy Božím dítětem. Nejen podle názvu, ale skutečně, do hloubky. Toto Boží dětství je zakotveno hluboko v Boží lásce k nám, která je naší jistotou a nadějí (3,1). Avšak to, co prožíváme, je jen stínem budoucího dovršení v plnosti podobnosti s Bohem (v. 2). Toto je zdroj jásavé naděje, která věřícího vede k „posvěcování se“ podle vzoru Boží „svatosti“ (v. 3)... Po tomto povzbuzujícím přechodu se pisatel opět vrací k tématu hříchu (3,4-10; srov. již 1,7 - 2,2). V souvislosti s výrazy, které sem pronikají z předchozích odstavců, zde pak narazíme na šokující tvrzení: 1. „Žádný, kdo v něm (v Kristu) zůstává, nehřeší“ (v. 6); 2. „Kdo je narozen z Boha, nedopouští se hříchu..., ba ani nemůže hřešit...“ (v. 9; viz zítřejší čtení), které jsou zdánlivě v jasném protikladu k 1,8. Avšak doslova přeložený v. 4 zní: „Každý, kdo činí hřích, činí i nepravost (ř. anomia), a sice hřích je ta nepravost.“ V tehdejší apokalyptické literatuře se tento výraz „anomia“ používal pro boj Satana a jeho mocností proti Bohu a jeho vyvoleným na konci časů. Takto tedy nemůže hřešit ten, „kdo v něm (v Kristu) zůstává“, protože „on je bez hříchu“ (v. 6.5)...
Jan 1,29-34
Hle, beránek Boží.
Dnešní evangelium navazuje úzce na včerejší („druhý den“) a Jan v něm vydává (před jinými posluchači) již pozitivní svědectví o Ježíšovi. Označení Ježíše za „beránka Božího, který snímá hříchy světa“ (v. 36) je shrnutím velikonoční zkušenosti a víry učedníků (u Jana Ježíš umírá v předvečer svátku pesach, kdy se zabíjejí velikonoční beránci, jako „pravý velikonoční beránek“; srov. Jan 19,33.36; 1 Kor 5,7). Vliv zde může mít i vize trpícího Hospodinova služebníka, o němž je řečeno, že byl jako „beránek vedený na porážku“ a „nesl hříchy mnohých“ (Iz 53,7.12). Tento služebník je také tím, na kterém „spočívá Duch Boží“ (Iz 11,2; 42,1; srov. v. 32n). Jan Křtitel je zde prvním svědkem Ježíšovým, a tím i vzorem svědka vůbec.
1 Jan 3,7-10
Nemůže páchat hříchy, protože se narodil z Boha.
Ve světle vysvětlení zúženého pojmu hříchu jakžto „nepravosti“, chce tedy autor říct: „Hříchem, o kterém nyní mluvím, mám na mysli onu protibožskou zlobu Satana, která je pro tuto 'poslední hodinu', ve které žijeme (2,18), předpovězena“ (srov. také v. 7.8.10!). „Hříchem“ je tedy zde míněn odpor proti Boží lásce, aktivní (a proto ďábelský) odpor proti zjevující se Boží podstatě. Protože lze výraz „Boží símě“ (v. 9; v liturgickém překladu jako „Boží životní síla“) chápat vzhledem k 3,24 a 4,13 jako Ducha Božího, lze pak vlastní smysl nejproblematičtějšího v. 9 opsat takto: „Kdo je narozen z 'Lásky' (kterou je Bůh sám), nehřeší, t. zn.: nebojuje proti této Lásce, protože Duch Boží jako semeno lásky, který jej učinil dítětem Lásky, v něm zůstává. Dokonce nemůže hřešit (touto ďábelskou nenávistí, tímto odporováním Lásce), právě proto, že je narozen z Lásky (srov. 4,7n).“ Tímto vším chce pisatel (podobně jako v 2,12-14; viz 30. prosinec) povzbudit v čtenářích jistotu spásy, jistotu patření k Bohu (srov. dále 3,19n; 5,13). Nejde zde tedy o hříchy ve smyslu 1,8n, ale o „Hřích“ sám o sobě, o stání na na straně Satanově, a ne na straně Boží (viz také text z 12. ledna). V. 10 na závěr ještě jednou potvrzuje náš předchozí výklad (dosl. „nekoná spravedlnost“, tj. nestojí na straně Boží) a převádí téma na „lásku k bratřím“ jako projev našeho základního „zůstávání“ v Lásce.
Jan 1,35-42
Našli jsme Mesiáše.
Dnešní a následující úsek (srov. vždy „druhého dne“ - v. 29.35.43) ukazuje, jak podle v. 7 z „prologu“ vede Jan Křtitel lidi svým svědectvím k víře v Ježíše; je jako otec nevěsty, který vede svoji dceru k sňatku (srov. Jan 3,28n; úvod k evangeliu 12. ledna). Je zde názorně ukázán přechod od První smlouvy k Nové, od společenství kolem Jana Křtitele ke společenství okolo Ježíše. Charakteristickým znakem těchto prvních povolání učedníků je skutečnost, že budoucí učedník je k Ježíšovi přiveden někým jiným - bratrem nebo přítelem - který už Ježíše zná (v. 40n.45; obraz nebo vzor konkrétní misie). Dalším znakem pro získávání učedníků je skutečnost, že lidé jsou pozváni, aby v Ježíšově blízkosti dospěli ke konkrétní zkušenosti: Mají přijít a vidět; nejsou přesvědčováni jen slovy, ale osobní zkušeností (v. 39, ale i v. 42 a 46nn). V. 38 (dosl. překl.: „Co hledáte?“ - první Ježíšovo slovo v Janově evangeliu!) však uvádí ještě jeden předpoklad přiblížení se Ježíši: Člověk musí začít Ježíše hledat (srov. Jan 6,24-29).
1 Jan 3,11-21
Přešli jsme ze smrti do života, protože milujeme bratry.
Výraz „poselství“ (v. 11) se vyskytoval již v 1,5. Z toho plyne, že zde v 3,11 jde o totéž poselství, jenom osvětlené ve svých důsledcích (1,5 je indikativ; 3,11 z něj plynoucí imperativ): Protože Bůh je světlo, máme (a jsme toho také schopni) se navzájem milovat. Verše 12.14c.15 (ne-láska zde není něčím nevinným - je ztotožňována s nenávistí, která jistě vede člověka k odpadu od Lásky; srov. Mt 5,21n) pak tvoří jakési temné pozadí pro v. 13.14ab, které jsou vlastním vrcholem úryvku: Svět nás nenávidí pro naši radikální a provokující lásku (následování Krista; srov. Jan 15,18nn). V. 14 (ve kterém je kauzální vztah „protože“, ne: „a proto“, jak má chybně liturgický překlad), lze (ve světle 3,16) převyprávět takto: „My víme, že nás Bůh převedl z oblasti smrti do života, protože nás skrze své 'semeno' - Ducha učinil dětmi Lásky a probudil v nás lásku k bratřím.“ K poznání Lásky z daru Kristova života (v. 16 - 18) srov. Jan 13,14; 15,12n; co znamená „položit život“, to negativně osvětluje v. 17n: aktivně otevřít bratřím své srdce! Přesný překlad v. 19n je: „Podle toho poznáme, že jsme z pravdy, a to před ním upokojí naše srdce ve vztahu ke všemu, co by nám snad mohlo vyčítat, neboť Bůh je větší než naše srdce a ví všechno.“ To, „co by nám mohlo srdce vyčítat“ jsou naše „hříchy“, které musíme znovu a znovu „uznávat“ ve smyslu 1,9 a které Bůh všechny zná. Ale on zná „všechno“, zná tedy nejen naše slabosti, ale i skutky lásky - nebo jinak: on ví, že v nás také „zůstává“ jeho Duch a zná jeho posvěcující působení v nás (srov. Jan 21,17b!).
Jan 1,43-51
Ty jsi Boží Syn, ty jsi král Izraele.
Opět „druhého dne“ (v lekcionáři chybí!) Ježíš (nyní sám z vlastní iniciativy) vyhledává a sám povolává dalšího učedníka, který ihned zve svého přítele (který zas musí udělat osobní zkušenost s tím, jak hluboce jej Ježíš zná, včetně jeho nejvnitřnějších tajemství; v. 48). Nápadné je množství titulů, které se ve včerejším a dnešním úryvku objevují („beránek Boží“, „Mesiáš“, „ten, o němž psal Mojžíš v zákoně i proroci“, „Syn Boží“, „král Izraele“ a „Syn člověka“). Každý nově povolaný se tak stává svědkem a vyznavačem Ježíšovy jedinečnosti. Ježíšovu důstojnost a autoritu nelze vyjádřit jedním titulem. Závěrečné svědectví samotného Ježíše (v. 51) pak vyjadřuje trvalé spojení Ježíše, Syna člověka, s Bohem: nebe se nyní otevřelo nad Ježíšem, jako kdysi nad Jakubem (srov. Gn 28,10-12), Ježíš je branou nebeskou, místem, na kterém je Bůh přítomen a zjevuje se na zemi. Zalíbení Natanaelovi z v. 50 platí všem.
slaví-li se Zjevení Páně v neděli připadající na 7. nebo 8. leden
1 Jan 5,5-13
Duch, voda a krev.
Viz úvod k prvnímu čtení 11. ledna.
Mk 1,7-11
Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě mám zalíbení.
Jan Křtitel ukazuje na Ježíše jako toho „mocnějšího“. Po křtu v Jordánu se k němu přizná sám Otec, jako ke svému „milovanému Synu“. Plný smysl tohoto slova je „skutečný, jediný Syn“. Bůh Ježíše neučinil svým synem nějakou adopcí; on jej nemiluje z nějakého milosrdenství k němu, tak, jak se milují lidé, nýbrž věčným zalíbením, božskou radostí. A právě toto dosvědčuje v okamžiku, kdy se Ježíš staví do jedné řady s hříšníky, aby vzal na sebe hřích celého světa.
Nebo: Lk 3,23-38
Rodokmen Ježíše Krista, syna Adamova, syna Božího.
Lukáš uvádí svůj rodokmen ve zcela jiném znění než Matouš (srov. Mt 1,1-17; evangelium a úvod k 17. prosinci), z čehož vyplývá, že ani jemu nejde o historický seznam předků, ale o vyjádření Bohem chtěného směřování dějin k osobě Spasitele a doložení, že Boží plán je dlouhodobě připravován a Boží zaslíbení že se neodvratně uskuteční. U Lukáše je rodokmen zpětně přes Abraháma až k Adamovi a k Božímu stvoření. I zde se má ukázat, že Ježíš je davidovským mesiášem i „podle těla“ (srov. Řím 1,3n); nadto se v Adamovi spojuje Kristus, Syn Boží, s celým lidstvem (je Spasitelem všech). Pro Ježíšovo mesiášství nebyl důležitý fyzický, ale právní původ z Josefova davidovského rodu (viz v. 23).
slaví-li se Zjevení Páně v neděli připadající na 8. leden
1 Jan 5,14-21
Vyslyší nás ve všem, oč ho prosíme.
Viz úvod k prvnímu čtení 12. ledna.
Jan 2,1-11
To byl v galilejské Káně počátek znamení, která Ježíš učinil.
Obrat „třetího dne“ (v lekcionáři vynechán) na začátku dnešního úryvku jej spojuje s evangelii z 3., 4. a 5. ledna o svědectví Jana Křtitele a o prvních učednících. Svatba v Káni (klasický motiv východní liturgie ze Zjevení Páně, srov. v. 11!) je zde vylíčena jako „počátek znamení“ a „zjevení jeho slávy“ vedoucí k tomu, že „učedníci v něj uvěřili“. Evangelista se omezuje jen na podstatné, vypouští všechny detaily a vše směřuje k hlavnímu cíli: zjevení Ježíšovy slávy. Nápadná je však zmínka o Ježíšově matce (u Jana není nikdy uvedena jménem, ale oslovením „ženo!“, které zde ve v. 4 ekumenický překlad z nepochopitelných důvodů vynechává; srov. Jan 19,26). V. 4 (jehož doslovný překlad zní: „Co mně a tobě, ženo?“, což byla formule odmítnutí, tak i formule smlouvy, srov. Joz 22,24.28.31.34) chce ukázat totální určenost Ježíšova jednání Otcovou vůlí (srov. Jan 4,34; 5,19.30) a zároveň možnost spolupůsobení člověka na přípravě „hodiny“ zjevení slávy (srov. také Lk 2,49 a Jan 7,1-10). Znamením slávy je velké množství (500 - 600 litrů!) a kvalita vína této „mesiánské svatební hostiny“ (srov. Mt 8,11; Iz 25,6-10).
Čtení určená pro 7. až 12. leden se berou ve dnech po slavnosti Zjevení Páně (i tehdy, překládá-li se na neděli) až do následující soboty. Od pondělí po svátku Křtu Páně, tj. po neděli připadající po 6. lednu, začínají čtení prvního týdne liturgického mezidobí. Zbývající čtení, z těch, která jsou určena pro 7. až 12. leden, se vynechají.
nebo v pondělí po Zjevení Páně, překládá-li se tato slavnost na neděli
1 Jan 3,22 - 4,6
Zkoumejte duchy, zdali jsou z Boha.
Verš 22 ještě navazuje na v. 21 předchozího úryvku z 5. ledna (z „radostné důvěry v Boha“, která spočívá na „klidném srdci“ skrytém v Bohu, a ze „zachovávání přikázání“ plyne otevřenost pro ovoce prosebné modlitby; srov. 5,13nn) a v. 23n jsou závěrem delšího předchozího celku (3,11-24), který spojuje oba aspekty Kristova „přikázání“, Kristova „poselství“: víru (srov. 1,5) a lásku (srov. 3,11). Takovéto zachovávání přikázání vytváří předpoklad pro trvalé společenství s Bohem a je jím zároveň podmíněno (v. 24a). Poznávací znamení tohoto „zůstávání“ je darovaná síla lásky (Duch sv., dříve „pomazání“, 2,20.27 či „símě“, „životní síla“, 3,9), která je rozpoznatelná na skutcích lásky. Veršem 4,1 pak již začíná poslední velká část listu (4,1 - 5,21). V její první části (v. 1 - 6) je nabídnuto další kritérium rozpoznání pravé víry, pravého „ducha“ (srov. již v 2,18-27; viz úvody k 31. prosinci a 2. lednu): vyznání, že „Ježíš jako Mesiáš přišel v těle“, tj. již svým zrozením jakožto reálný trpící člověk (v. 2; proti gnostikům; viz již 1,1; Jan 1,14; 6,51) a ochota v podstatných věcech naslouchat obci učedníků nesené rozlišující láskou (v. 6).
Mt 4,12-17.23-25
Přiblížilo se nebeské království.
Po Zjevení Páně se nyní v evangeliích budou objevovat zprávy o počátcích Ježíšovy veřejné činnosti. Ježíš se ujímá veřejné činnosti v okamžiku, kdy Jan Křtitel ustupuje do pozadí (je uvězněn; srov. Mt 14,3-12). I Ježíš bude „vydán“ (Mt 20,18n), což je osud proroka. Začátek činnosti v Galileji (a ne v Jeruzalémě) je tedy odůvodněn dvojím způsobem: skrze osud Předchůdce v Judeji (v. 12) a skrze citát proroka Izaiáše (Iz 8,23 - 9,1). Vlastní obsah Ježíšova působení je shrnut ve verši 17 (hlásání přicházejícího nebeského království a výzva k obrácení), jeho činnost pak ve verši 23: uzdravování nemocných jako znamení příchodu Božího království.
nebo v úterý po Zjevení Páně, překládá-li se tato slavnost na neděli
1 Jan 4,7-10
Bůh je láska.
Další tři dny (4,7-21) budeme (již potřetí) naslouchat vývodům Janova listu o přikázání lásky (srov. 2,3-11; 3,11-24). Dnes stojí v centru textu výpověď „Bůh je láska“. Již první slovíčko skrytě o této lásce svědčí: „Milovaní“ = „moji milovaní“, ale také „Bohem milovaní“. Pak na začátku stojí: „Protože jste milováni Bohem, milujte se navzájem!“ (srov. zítra v. 11! a 2,7; 3,21; 4,1). Další výpověď „láska je z Boha“ (tj. že láska je mocná, stvořitelská síla) je pak již předstupněm. Další věta „Každý, kdo miluje, je zrozen z Boha a poznává Boha...“ - doplňuje důvody pro vzájemnou lásku: Milujme se navzájem, protože jen tak budeme odpovídat tomu, čím jsme Bohem učiněni. V. 8 pak obsahuje první vrchol této kapitoly: autor se ptá jak to, že ti, kdo nemilují, Boha nepoznávají. Odpověď: protože Bůh je Láska sama; nikdo nemůže dosáhnout poznávajícího společenství s ním, jestliže neodpovídá jeho podstatě, nebo lépe: jestliže se nestaví do proudu lásky, který od Boha, z Božího srdce, vychází. V. 9n jsou pak vysvětlením této vrcholné výpovědi: „Bůh je láska“ = Boží láska „k nám“ (dosl. „v nás“; srov. 4,16a) se „ukázala“ (vydala všanc) jako základ a východisko jakékoliv jiné lásky v poslání jednorozeného Syna a v jeho smírné oběti (srov. také 4,19!), abychom „měli život“ (tj. abychom byli počati a narozeni z lásky).
Mk 6,34-44
Rozmnožením chlebů ukazuje Ježíš, že je prorok.
Ježíš je zde ukázán jako pastýř, který má soucit (dosl. „zasažen v nitru“) se svým lidem a nejprve jej sytí slovem svého učení, pak i zázračně rozmnoženými chleby. Nechá lid usadit se „na zelené trávě“ (srov. Ž 23,2) po 100 a 50 (srov. putování pouští, Ex 18,13-27). Učedníci jsou do rozdělování chleba zapojeni, podobně jako Mojžíš v Ex 18 svěřil soudcům část své práce. Ježíš je nový Mojžíš, který vede svůj lid a pečuje o něj. Svěřuje obce „starším“, kteří mají slovem a eucharistií rozdělovat „chléb života“.
nebo ve středu po Zjevení Páně, překládá-li se tato slavnost na neděli
1 Jan 4,11-18
Když se milujeme navzájem, Bůh zůstává v nás.
První verše čtení (v. 11 - 13) vypovídají znovu (viz 4,7) o bratrské lásce jako o odpovědi na Boží lásku, jak byla vylíčena včera. Oproti gnostickým názorům o možnosti přímého „vidění“ Boha je zdůrazněno osobní společenství „zůstávání“ v něm, způsobené darem Ducha a vyjádřené bratrskou láskou (viz 3,24b). Další odstavec (v. 14 - 16) pak znovu spojuje témata „víra“ a „láska“ v jedno (srov. již 3,23): předpokladem zůstávání Boha v nás je jednou bratrská láska (4,12), a nyní i víra v Krista (v. 15) - obojí je tedy zaměnitelné a shodné v obsahu! V 16 je pak druhým vrcholem kapitoly. To je naznačeno opakováním věty „Bůh je láska“ (srov. 4,8), avšak vlastní vrchol a střed celého listu se skrývá ve v. 16a: „Poznali jsme a uvěřili jsme v lásku, kterou má Bůh k nám (dosl. v nás).“ „Poznání“ a „víra“ se v janovské literatuře sice objevují jako dvě hlediska jednoho procesu (srov. Jan 6,69), avšak slovo „poznat“ je v 1 Jan vždy používáno ve zcela určitém smyslu (srov. 2,3): znamená zde, že v síle Ducha a lásky, kterou v nás působí vstupujeme do niterného osobního společenství s Bohem. Tak i zde: osobní přijetí Boha a Ježíše (tj. „víra“) se neoddělitelně spojuje s bytostnou vnitřní zkušeností (tj. „poznáním“), kterou zprostředkovává láska (srov. Řím 5,5). V 16b pak ještě jednou zazní základní akord z v. 8 obohacený o celou předchozí plnost. V. 17n pak zmiňují plody „dovršené lásky“: radostnou důvěru tváří v tvář soudu a nepřítomnost strachu.
Mk 6,45-52
Uviděli ho, jak kráčí po moři.
Učedníci mají po rozmnožení chlebů zakusit, že Ježíš je Pánem a Vykupitelem i vůči mocnostem skrytým v přírodě (moře - zvlášť rozbouřené - bylo tehdy symbolem mocností zla). Přes takovouto zkušenost jsou však učedníci stále těmi, kdo nic „nepochopili“ (v. 52). Teprve v Petrově vyznání u Cesareje Filipovy začínají rozumět (Mk 8,29). V období takto slabé víry a nepochopení nejsou učedníci drženi „nad vodou“ Ježíšovým zjevením, ale jeho slovem (v. 50 obsahuje nejen povzbuzení, ale snad i narážku na zjevení Božího jména Mojžíšovi v Ex 3,14: „já jsem“).
nebo ve čtvrtek po Zjevení Páně, překládá-li se tato slavnost na neděli
1 Jan 4,19 - 5,4
Aby ten, kdo miluje Boha, miloval i svého bratra.
V 19 se znovu chápe myšlenky z v. 10; nové je zde zdůraznění, že Bůh nás miloval „napřed“. To neznamená pouze to, že naše láska je teprve odpovědí na Boží lásku. V první řadě to znamená, že my jsme vůbec schopni milovat teprve tehdy, když Bůh daruje svoji lásku a s ní také sílu k lásce naší. Tato láska není nějakou izolovanou láskou, ale láskou dále se rozlévající na ostatní lidi (v. 20n; spojení Boží a bratrské lásky v jednom přikázání podle principu vtělení). Pokud by se přestala rozlévat dále, vyschla by zcela. Nebo jinak: Pokud se nerozlévá na ostatní lidi, není pravý ani proud mezi člověkem a Bohem. Od 5,1 pak začíná předposlední úsek třetí části listu (5,1-12) vypovídající o víře a svědectví Božím. Ve v. 1 - 4 je znovu spojena „víra“ a „láska“ k Otci (k tomu, „kdo plodí“) i k bratřím (k těm, „kterým dal život“; v. 1) v jeden akt. Ve v. 2 jsou zvláštním způsobem otočeny členy běžné „formule poznání“: i pravost naší lásky k bratřím je třeba někdy prověřit otázkou, zda je nesena poslušností k Bohu a jeho přikázáním. Ta „nejsou těžká“, protože jsme v Bohu a Boží láska v nás miluje a vítězí - skrze naší víru - nad světem (v. 4n).
Lk 4,14-22a
Dnes se naplnilo toto Písmo.
Podle Lukášova evangelia začíná Ježíšovo veřejné působení při bohoslužbě v nazaretské synagoze. Tam býval o šabatu předčítán nejprve úryvek z Tóry (5 knih Mojžíšových) a pak z prorockých textů. Každý Žid měl právo, jakmile mu bylo 3é let, předčítat toto „druhé čtení“ a vykládat jej. Z Ježíšova „výkladu“ proroka Izaiáše (61,1-2) Lukáš shrnuje to nejpodstatnější: „Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.“ Toto „dnes“ je podstatným klíčem ke každému porozumění Božímu slovu v Písmu jakožto živému slovu k nám. Pro obsah zvěsti je důležité 1. naplnění Duchem a 2. poselství spásy chudým (obojí jsou stálé důrazy celého Lukášova evangelia).
nebo v pátek po Zjevení Páně, překládá-li se tato slavnost na neděli
1 Jan 5,5-13
Duch, voda a krev.
První verš čtení ještě patří ke včerejšímu úryvku o vítězství nad světem. Dnešní úryvek (v. 6 - 12) pak má jako hlavní téma „Boží svědectví“ o Synu, kterým se sytí naše víra. Obsah víry v Krista je zde ještě jednou blíže určen, a to v polemice s některými gnostiky, podle kterých Ježíš přišel jen „skrze vodu“ (tj. svým příchodem přinesl pouze „vodu“ = oživujícího Ducha působícího věčný život; srov. Jan 3,5; 4,10.14; 7,37nn), a ne „skrze krev“ (tj. bez vazby na tvrdou realitu vtělení až k smrti přinášející smíření; srov. 1 Jan 1,7; 2,2; 4,2; Jan 1,29.36). Některé skupiny gnoze pravděpodobně popírali nutnost očisty od hříchů (1 Jan 1,8), a tím i nutnost krvavé Ježíšovy oběti - chtěli nechat platit jen jeho dar oživujícího Ducha. Verš 6ab je paralelou ke třem dřívějším místům vyznávajícím Krista (4,2.9n.14n): Syn je ten, který na základě svého poslání Otcem přišel v těle „skrze vodu a krev“, tj. jeho příchodem a jako plod smrti na kříži (Jan 19,34!) nám ve svém vzkříšení (Jan 20,22) daroval jediný dar - svého Ducha, který je jak životodárným („voda“), tak smírným („krev“) darem, a tak v plnosti zjevuje Boží lásku. Ve v. 6c tento plný spásný význam Ježíšova příchodu „dosvědčuje“ právě tento Duch, který je „pravdou“ (tj. odhalující se Boží skutečností). Ve v. 7n jsou ovšem tito tři „svědkové“ postaveni vedle sebe, a tím získávají konkretizovaný (svátostný) význam: „Duch“ vydává svědectví svým pomazáním ve zvěstování slova, a tak nás uvádí „do veškeré pravdy“; „voda“ vydává svědectví tím, že církev křtí, a tak zprostředkovává lidem věčný život; „krev“ vydává svědectví když církev slaví eucharistii, a tak nám zvěstuje vydávající se Boží lásku ve smrt Páně na kříži vedoucí k lásce bratrské. V. 8b rozvíjí 6c: i „ve vodě“ a „v krvi“ je Duch ten, kdo vlastní a sjednocující svědek. Toto je svědectví osobní Boží vydávající se lásky (proto „větší“; v. 9): „Bůh nám dal věčný život“ ve svém Synu (v. 11). Veršem 13 se pak autor dívá zpět na celý svůj list a ještě jednou a nejasněji konstatuje jeho hlavní účel (viz 2,12-14): aby jakožto křesťané žili v radostné jistotě spásy.
Lk 5,12-16
A hned malomocenství od něho odešlo.
Ježíš přináší to, co vyjadřuje jeho jméno (hebr. „Jehošua“): Boží záchranu, uzdravení a spásu, a to skrze své slovo a své činy. Lidé k němu proudí v zástupech nejen proto, aby byli uzdraveni, ale aby především slyšeli jeho slovo (v. 15). Ježíšova uzdravení jsou viditelnými znameními toho, co chce nejhlouběji zvěstovat: překonání zlého ve všech jeho formách, obnova celého stvoření.
nebo v sobotu po Zjevení Páně, překládá-li se tato slavnost na neděli
1 Jan 5,14-21
Vyslyší nás ve všem, oč ho prosíme.
Verš 13, který uzavíral předcházející úryvek a shrnoval účel celého listu, zároveň udává „tón“ i jeho závěru, ve kterém jsou volněji spojená 4 další témata ležící ještě autorovi na srdci (viz 5x se opakující spojující výraz „víme“: v. 15.18.19.20 navazující na „jste si vědomi“ ve v. 13): 1. Radostná jistota vyslyšení proseb (v. 14n) jakožto do modlitby přetékající dar jistoty spásy (srov. 3,21n), snad s konkrétním zaměřením na oblast zmíněnou dále. 2. „Hřích ne k smrti“ a „hřích k smrti“ (v. 16n): V. 16a mluví o přímluvě za hřešícího bratra (což je jistě projev v listě stále zdůrazňované bratrské lásky) - jistota spásy přechází v jistotu vyslyšení a tato v jistotu vzhledem k „životu“ bratra, v jistotu pro celé společenství věřících. Ve v. 16b.17 se pak ovšem autor cítí vzhledem své dosud vyložené teologii povinován vnést sem jisté omezení: Bůh dá na naši přímluvu život těm, kteří „nehřeší k smrti“. Toto rozlišení „hříchu ne k smrti“ a „hříchu k smrti“ je na stejné linii jako rozlišení z 1,8n; 3,20 a 3,4-10 (srov. 5,17.18!; viz také texty z 3. a 4. ledna): „hříchem k smrti“ se zde tedy míní nenávist k bratřím, základní rozhodnutí se proti světlu Lásky a pro tmu (jež je zároveň rozhodnutím se proti víře v Krista jakožto víře v Boží lásku), postoj Odpůrce Božího, který přechází na ty, kteří se staví pod jeho moc (3,10). Ve světle tohoto rozlišení pak nám nebude připadat tak tvrdé, jestliže ve v. 16 čteme: „... ne vzhledem k takovémuto (hříchu) říkám, abyste prosili“ (pisatel nezakazuje takovou modlitbu, ale ani s ní nepočítá - dívá se na věc spíše pod zorným úhlem zla a hříchu jako takového a ne z hlediska konkrétního člověka, hříšníka, ve kterém ještě zápasí světlo s tmou). 3. „Vědomí“ spásy (v.18 - 20) v trojím „akordu“ pojmu „víme“, který shrnuje hlavní myšlenky celého listu a vrcholí ve strohém a vše shrnujícím závěru: „On (Otec spolu se Synem) je pravý Bůh a věčný život“ (v. 20; srov. Jan 14,9n; 20,28). 4. Nečekané závěrečné napomenutí (v. 21): „modlou“ může být ve smyslu listu vše, co se chce postavit na místo osobní lásky a má za následek nelásku a nenávist; pro svoji nečekanost se tento závěr může hluboce vtisknout do paměti čtenáře a v něm dále působit.
Jan 3,22-30
Přítel ženichův se raduje z ženichova hlasu.
Jan Křtitel zde vystupuje ještě jednou jako povolaný Ježíšův svědek. Na pozadí sporů o křest mezi okruhem Janovým a Ježíšovým (srov. Sk 19,1-5) odmítá Jan toto konkurenční smyšlení (v. 27n) odkazem na Boží vyvolení a na své dřívější svědectví o Ježíšovi (srov. Jan 1,20). Svůj vztah k Ježíšovi znázorňuje vztahem mezi ženichem a jeho přítelem. Ženichův přítel většinou přejímal roli toho, kdo přiváděl nevěstu, přebíral také určité funkce spojené se vzájemnou důvěrou - např. o svatební noci střežil dveře páru. Tam slyší ženichův hlas a raduje se s ním. Jako je po svatbě naplněna tato role, tak se naplnila i role Jana Křtitele nyní, kdy Ježíš vede svou nevěstu, obec učedníků, domů (srov. Mk 2,18n). Ježíš musí růst, Jan se musí menšit.
Ve všedních dnech doby postní jsou vybrána čtení z evangelia a ze Starého zákona tak, aby měla vzájemný vztah a pojednávala o různých tématech postní katecheze, přizpůsobených duchovnímu smyslu této doby. Od pondělí 4. postního týdne je zařazena polosouvislá četba evangelia podle Jana. Čtou se ty úryvky, které nejlépe odpovídají postní době a nečtou se o nedělích.
Jl 2,12-18
Roztrhněte svá srdce, a ne šaty!
V centrální výzvě dnešního textu: „Obraťte se k Hospodinu, svému Bohu“ (v. 13) jsou důležité dvě věci. Za prvé: Jaký je Bůh, ke kterému se má Izrael obrátit? Za druhé: Jak se má k němu obrátit? Bůh proroka Joele je Bohem živým a vášnivě milujícím: milosrdným, milostivým, něžným a dobrotivým. Jakmile mu dá člověk první příležitost („roztržené“ = otevřené, litující srdce), promění jeho hřích v požehnání. Právě k takovémuto Bohu je nutné (ale také možné!) se obrátit. Jak? „Celým srdcem“ (v. 12), tj. celým svým životem, celou bytostí vnější i vnitřní, a ve společenství celého Božího lidu (v. 15 - 18) - obrácení a pokání se týká každého jednotlivě, všech stavů a skupin, a zároveň je věcí celého společenství.
2 Kor 5,20 - 6,2
Smiřte se s Bohem! Hle, teď je ta doba příhodná!
Důvodem Pavlovy vášnivé prosby o smíření (dosl. „Nechte se smířit s Bohem!“) je hluboká znalost lidského hříchu a potřeby smíření a zároveň nesmírná jistota, že sám Bůh toto smíření již daroval a umožnil (srov. v. 19!): Svého Syna totiž (v. 21 dosl.) „učinil hříchem, abychom se my v něm stali Boží spravedlností“ (tedy aby na nás bylo vidět, jak je Bůh spravedlivý = mocný ve svém milosrdenství). A kdy je nejvhodnější čas pro tento nový vstup do již darovaného smíření? Právě teď!
Mt 6,1-6.16-18
Tvůj Otec, který vidí i to, co je skryté, ti odplatí.
V Matoušově evangeliu (zvlášť v „horském kázání“) je pravá pokorná „skrytost“ onou cestou, jak být „světlem světa“ a jak „prokvasit celé těsto“. Teprve ten, kdo s Otcem naváže skrytý, osobní, srdečný vztah (kdo má po joelovsku „roztržené srdce“), je Otcem také obdarovatelný (což je vlastní smysl výrazu „odměna“ či „odplata“). Neplatí zde princip „něco za něco“, ale: „dar je možné předat pouze přijímajícímu, chudému, otevřenému člověku“. Jako příklady jsou zde uvedeny tři cesty k této svobodné otevřenosti: skutky milosrdenství (vztah k druhým), modlitba (vztah k Bohu) a půst (vztah ke mně samotnému).
Dt 30,15-20
Hle, předkládám vám dnes požehnání nebo kletbu.
Tato výzva k rozhodnutí je Izraeli řečena na závěr „opakování zákona“ (lat. Deuteronomium), před vstupem do zaslíbené země. Životem Izraele je sám Bůh. Jeho si má vybrat, milovat jej, naslouchat mu. Člověk je zde postaven před obrovskou velikost své svobody. Jeho rozhodnutí má své důsledky. Je mu ale také řečeno, kudy vede cesta života a štěstí: „Vyvol si život, abys žil ty i tvoje potomstvo!“ (v. 19). Vyvol si Boha!
Lk 9,22-25
Kdo svůj život pro mě ztratí, zachrání si ho.
Slovo o (u Lukáše každodenním) nesení kříže a zapření sebe sama je slovem o následování Krista směřujícího do Jeruzaléma - k vyvrcholení svého života ve smrti a vzkříšení. „Nést svůj kříž“ neznamená přijímat každou bolest a překážku jako Bohem chtěnou (to by byl fatalismus a nekřesťanský obraz Boha!). Znamená to být ochoten dát na cestě následování Krista všanc své pohodlí, svoji čest, svůj život. Pouze tehdy, když učedník zůstane s Ježíšem solidární až do konce, bude prožívat a rozdávat společenství a radost, které jsou plody vzkříšení. I zde jde o (životní) volbu.
Iz 58,1-9a
Či není půst, jaký si přeji, spíše toto?
Bůh slovy proroka odpovídá na falešnou lidskou představu, že chyba není na naší, ale na Boží straně. Boží lid je usvědčen z falešné, povrchní, vnějškové zbožnosti a je mu ukázána cesta pravého postu (v. 6 - 7): svoboda od zla, od zotročení a zneužívání druhých, činná milosrdná láska dávající všanc své pohodlí. A toto vše je cestou nejen pro dokonalé, ale také (a právě) pro hledající a zraněné (v. 8 - 9): skrze takovýto půst je jim dáno světlo, jsou sami uzdravováni a Bůh se jim dá k dispozici: „Zde jsem!“ (v zítřejším čtení jsou tato zaslíbení rozvinuta).
Mt 9,14-15
Až od nich bude ženich vzat, potom se budou postit.
Otázka po postu se Ježíši stává příležitostí ke zvěstování času spásy, svatebního času radosti započatého jeho příchodem. Bůh se právě nyní dává člověku k dispozici jako ženich své nevěstě! Lidé připravení pravým postem (viz první čtení), lidé otevření a obdarovatelní, se s ním již nyní mohou radovat. Cesta k plnosti této svatební smlouvy však ještě povede skrze krev kříže („potom se budou postit“).
Iz 58,9b-14
Nasytíš-li hladového, vzejde v temnotě tvé světlo.
Výzva k pravému postu ze včerejšího čtení je dnes zopakována a zaslíbení s ní spojené rozvinuto nádhernou obraznou řečí upomínající na čas vysvobození z Egypta (v. 10b - ohnivý sloup) a putování pouští (v. 11 - nasycení, oáza). Zároveň je Boží zaslíbení vždy nasměrováno do zcela konkrétní dnešní situace (v. 12 - Izrael právě znovu budoval hradby Jeruzaléma po návratu z babylónského zajetí). Zvláštní důraz je pak (v. 13 - 14) položen na den odpočinku („šabbat“) chápaný jako zvláštní prostor pravého postu (pravé svobody a obdarovatelnosti člověka, který má čas „odpočinout“ v Hospodinu).
Lk 5,27-32
Nepřišel jsem pozvat k obrácení spravedlivé, ale hříšníky.
Chudí a hříšníci jsou Ježíšově zvěsti zvlášť otevřeni - jsou obdarovatelní, protože nemají žádné jiné jistoty. U zbožných to má Ježíš těžší. Pro ty je skandál, jestliže Ježíš - vážený rabín - stoluje spolu s hříšníky (= neznalci Zákona) a celníky (= kolaboranty s římskou okupační mocí), a tak jim zcela dává účast na svém životě (společenství stolu). Podrobně jim Ježíš odpovídá podobenstvími o ztracené ovečce, ztracené minci a ztracených synech (Lk 15, viz sobota 2. postního týdne). Nyní je vysvětlení zprostředkováno pouze krátce - z potřeby hříšníků (v. 31) a z účelu Ježíšova „příchodu“ (v. 32).
Lv 19,1-2.11-18
Suď svého bližního spravedlivě!
Hospodin touží proniknout a určovat celý všední život a všechny vztahy („buďte svatí“ = buďte cele patřící Bohu), a to u „celého společenství izraelských synů“ (v. 2a). Jeho nárok je tedy totální. A to z jediného důvodu: Hospodin sám je svatý a Izrael je jeho lidem, jeho milovaným vlastnictvím (v. 2b). Teprve z tohoto základního zakotvení v Hospodinu vyplývají všechny další nároky ve vztazích k druhým lidem. Poctivost, milosrdenství, spravedlnost i láska k bližnímu má vždy svůj důvod i zdroj v tom, že Bůh Izraele je Hospodin = Bůh blízký, doprovázející, který Izraele vyvedl z Egypta (v. 11.14.16.18).
Mt 25,31-46
Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali.
Obraz „posledního soudu“ nemá čtenáři vylíčit, „jak“ to bude probíhat, ale co člověku během jeho pozemské cesty umožňuje otevřít se v závěru jeho života plnosti Božího království: Nezištná činná láska k těm nejnepatrnějším člověka otevírá, lhostejnost, nevšímavost a tvrdé srdce naopak uzavírá pro konečné společenství s Bohem, pro konečnou a totální „svatost“. Vylíčený obraz nemá nahánět hrůzu, ale v kontextu Matoušova evangelia má vyburcovat k radikálnímu rozhodnutí: nelze čekat, jak to dopadne - o věčnosti se rozhoduje teď a tady, v setkání s konkrétním člověkem!
Iz 55,10-11
Mé slovo vykoná vše, co jsem chtěl.
Na toto závěrečné a všechny předchozí Boží činy shrnující ujištění nádherné „Knihy útěchy“ vzniklé v babylónském zajetí (Iz 40 - 55) navazuje zaslíbení „druhého exodu“, zaslíbení návratu ze zajetí: „S radostí vyjdete a budete vedeni v pokoji!“ (viz Iz 55,12). Boží slovo, které bylo v minulosti tvůrčí silou Božího lidu Izraele, si svoji sílu a životnost zachovává i pro současnost a je jistotou pro budoucnost. Úžas nad tím je první odpovědí člověka a prvním krůčkem na cestě do svobody.
Mt 6,7-15
Vy se modlete takto.
Ježíš chce učedníky vyvést z představy vzdáleného Boha, kterého je třeba v modlitbě přemlouvat, a učí je modlitbě srdce. Učí je obracet se k Bohu, který je jejich společným Otcem a do hloubky zná jejich srdce. „Modlitba Páně“ je důvěryplným voláním Božího dítěte, které v sobě a v dějinách Božího lidu zakusilo moc Božího slova, žasne nad ním, touží po jeho naplnění v celém lidstvu a připojuje prosby o ty nejzákladnější lidské potřeby: o vše, co potřebujeme k životu učedníků, o odpuštění hříchů a o ochranu před pokušením a zlem. Právě takováto modlitba je pokračováním cesty do svobody od našich hříchů. Jen jedno může blokovat: naše neodpuštění druhému.
Jon 3,1-10
Ninivští obyvatelé změnili své hříšné chování.
Zdálo by se, že v tomto úryvku z poučného vyprávění o Jonášovi (ve formě jakési starověké pohádky) je líčen Bůh, který se nechá ke slitování přemlouvat lidským obrácením a postem. Avšak Boží milosrdenství je i zde příčinou, ne výsledkem lidského obrácení. Ona „změna chování“ nastala teprve tehdy, když Bůh svým vlastním obrácením se k člověku (on to je, kdo vytrvale posílá proroka!) toto pokání a přijetí jeho milosrdenství sám nabízí a umožňuje. Boží „hněv“ (v. 9) je poslední zbraní Boží lásky, burcujícím nástrojem k oddělení se od hříchu (na který je tento „hněv“ nasměrován, ne na člověka).
Lk 11,29-32
Nebude dáno jiné znamení tomuto pokolení, než znamení Jonášovo.
Ježíšovi posluchači se na něm domáhali znamení z nebe (viz Lk 11,16), znamení, které by ukončilo každou pochybnost a diskusi. Právě toto však Ježíš odmítá jako nesmyslné (v. 29). Obrácení musí zůstat svobodným osobním rozhodnutím, které Bůh nemůže člověku odejmout. Jediným „znamením“, které neznásilní lidskou svobodu, ale přetvoří ji zevnitř, je znamení vlastního Božího radikálního obrácení se k člověku, znamení Božího „sestupování“ do Izraelských dějin (Šalamoun, Jonáš), které vrcholí v Ježíši samotném, v jeho smrti a vzkříšení a v jeho zvěsti.
Est 4,17n.p-r.aa-bb.gg-hh (4,17k.17l-m.17r-t)
Nemám mimo tebe jiného pomocníka, Pane.
Kniha Ester má historické jádro, kolem kterého se postupně nashromáždily další legendární motivy. Později (jen v řečtině - proto dnes patří mezi „deuterokanonické“ části bible) byly přidány např. Mardochajovy a Esteřiny modlitby. Ester - hebr. Hadasa - se stala královnou na perském dvoře a ve chvíli smrtelného ohrožení všech Židů - jejích soukmenovců - žijících v Persii předstoupila odvážně (a nakonec úspěšně) s prosbou za jejich záchranu před krále. Předtím se však obrací ke svému „jedinému“, k Bohu a Králi Izraele, v důvěryplné modlitbě spoléhající se na Boží zaslíbení.
Mt 7,7-12
Každý, kdo prosí, dostává.
Když i neochotní lidé si vzájemně vyhoví, když i zlí pozemští otcové dávají dětem dobré věci, tím spíše Otec nebeský, který je Dárcem všeho dobra (pro Lk dárcem Ducha svatého). Ve vytrvalé prosebné modlitbě nepřemlouváme nějakého neochotného Boha, ale uznáváme jeho jedinečnost a dobrotu a stáváme se tak často teprve schopnými neustále nabízené Boží dary přijmout. V. 12 je pak dovětkem, který shrnuje Horské kázání (kap. 5 - 7) do přikázání lásky k bližnímu a v souvislosti s Mt 5,17 je prohlašuje za platný výklad První smlouvy - tzv. Starého zákona (= „Zákona a Proroků“, srov. středa 3. postního týdne).
Ez 18,21-28
Mám snad zalíbení v zločincově smrti anebo spíše chci, aby změnil své chování a byl živ?
Prorok Ezechiel se v babylónském zajetí vyrovnává s lidovou představou, že hřích či spravedlnost působí v životě člověka jaksi automaticky dále. Avšak Bůh soudí a omilostňuje lidi podle toho, čím jsou nyní, ne podle toho, čím snad dříve byli. Důvod uvádí sám Bůh ústy proroka (v. 23). Celý výklad není pouhou teorií, ale směřuje k výzvě k radikálnímu obrácení: „Obraťte se a odvraťte se od všech svých nevěrností... Obnovte své srdce a svého ducha!“ (viz Ez 18,30 - 32).
Mt 5,20-26
Jdi se napřed smířit se svým bratrem.
„Dokonalejší“ spravedlnost (= správné jednání před Bohem) neznamená přísnější, ale spíše hlubší, niternější, ze srdce a z vnitřního pochopení vycházející. To je zjevné ze šesti „antitezí“ („Slyšeli jste... Já vám však pravím...“) v Mt 5,21-48. Bůh nesoudí podle vnějšího skutku, ale podle rozhodnutí srdce. V první antitezi to znamená: kořenem zabití je vnitřní nepřátelský postoj vůči druhému („hněv“), pohrdání druhým („tupení“) a odepsání člověka před Bohem („zatracování“). Jaký je lék na tento vnitřní jed, na tento zdroj každého násilí? Ochota smířit se s bratrem (i když o n má něco proti mně - v. 23 - 24) a neprovozovat pouhou vnější zbožnost, jestliže jsou porušeny základní bratrské vztahy.
Dt 26,16-19
Budeš lidem zasvěceným Hospodinu, svému Bohu.
Vstupu do zaslíbené země předcházela obnova smlouvy mezi Hospodinem a jeho lidem uzavírající jádro knihy Deuteronomium (= opakování Zákona): Hospodin se navazuje na člověka a znovu potvrzuje, že je jeho Bohem. Podobné (neustále obnovované a dodržováním přikázání uskutečňované) navázání pak očekává od Izraele, který je jeho lidem, lidem jemu zasvěceným, „zvláštním“, dosl. „svatým“ (= pro Boha odděleným). To vše k Boží slávě, cti a chvále, ale i k požehnání pro Boží lid.
Mt 5,43-48
Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.
Toto Ježíšovo slovo uzavírá oddíl šesti antitezí o „dokonalejší“ spravedlnosti (viz úterý 1. postního týdne). Ježíšovým učedníkům nestačí zkreslený, úzkoprsý výklad Zákona běžný v jejich době (přímou výzvu k nenávisti k nepřátelům v bibli nic nenajdeme), ani kolegiální a bratrská praxe celníků a pohanů. Ježíšův učedník má být obrazem dokonalosti (= nerozdělenosti, celostnosti) Božího srdce, Boží lásky ke každému člověku. Láska k nepřátelům není otázkou citu. Spočívá v rozhodnutí mít účast na Boží bolestné lásce ke světu, osvědčuje se v konkrétních skutcích a zraje ve vytrvalé modlitbě.
Dan 9,4b-10
Zhřešili jsme, provinili jsme se.
Danielova kající modlitba (Dan 9,4b-19) je v knize Daniel (2. stol. před Kr.) zasazena do její druhé části (Dan 7 - 12). Stává se tak oním nezbytným krokem, který Bůh od Židů očekává v době pronásledování za vlády krutého Antiocha IV. - Epifana. Mezi budoucností plnou zaslíbení konečného vítězství Syna člověka a vzkříšení věrných (Dan 7,13n.27; 12,2n) a minulostí zatíženou nevěrností Izraele (v. 5.6.8.11) stojí přítomnost jako šance k obrácení, jehož prvním projevem je kající modlitba. Pohled na hřích Izraele, jeho bezpodmínečné uznání a prosbu o odpuštění však předchází a neustále proniká mnohem hlubší pohled na Boží věrnost, spravedlnost, milosrdenství a jméno (v. 4b.7.9.18.19).
Lk 6,36-38
Odpouštějte a bude vám odpuštěno.
Lukáš chápe Boží „svatost“ (Lv 19,2; viz pondělí 1. postního týdne), resp. „dokonalost“ (Mt 5,48; viz sobota 1. postního týdne) jako „milosrdenství“ (v. 36). A právě to je ta nejkonkrétnější a nejjistější cesta, jak být „jako náš Otec“, jak se stávat „Božím obrazem“. Podle židovské nauky jedná Bůh s člověkem podle dvojí „míry“ odpovídající jeho dvěma jménům: míry spravedlnosti a soudu (Elohim - Bůh) a míry milosrdenství a slitování (JHVH - Hospodin). Jestliže člověk sám odmítne první míru (tj. nesoudí a nezavrhuje) a jedná podle míry druhé (odpouští a dává), umožní Bohu, aby jednal stejně i v jeho životě. Boží míra milosrdenství se pak pro něj stává nezměrnou plností.
Iz 1,10.16-20
Učte se jednat dobře, hledejte spravedlnost!
Prorokova slova z v. 10 musela být pro shromážděné šokem. Copak jsme všichni tak zvrhlí jako lidé ze Sodomy a Gomory? Copak to množství obětí, kouř kadidla, slavnostní shromáždění a k modlitbě rozprostřené dlaně (viz vynechané v. 11 - 15) nic neznamenají? Před Bohem je toto vše však méně než nic. Jestliže se liturgie není projevem vnitřního vztahu k Bohu a nevede ke spravedlivému (= milosrdnému) jednání s těmi nejmenšími, je to jedna velká lež. Tento šok však nemá odsoudit, ale vyburcovat k radostnému rozhodnutí se pro pravdivost a život proti přetvářce a smrti (v. 19.20). To pak teprve umožní vyrůst plodům Božího zdarma darovaného odpuštění a hřích ztratí nad člověkem svoji moc.
Mt 23,1-12
Mluví, ale nejednají.
Ježíš má ke konci Matoušova evangelia velmi tvrdá slova pro ty z farizeů a zákoníků, kteří sami nejednají podle jimi hlásaného učení (srov. Mt 6,1-6) a snaží se ostatní na sebe připoutat vnějšími projevy zbožnosti a zvláštními osloveními (v. 7.8a: rabi = mistr, v. 8b: „didaskalos“ = mistr, učitel, v. 9: „pater“ = otec, v. 10: „kathégétés“ = učitel, vůdce, ten, kdo zná cestu a jde napřed). Verše 8 - 12 však obracejí osten napomenutí do řad křesťanské obce. Nejde zde ani tak o tituly, ale nikdo nesmí vystupovat ze základního bratrsko-sesterského vztahu, nikdo mi nesmí nahradit nebeského Otce a nikdo se nesmí snažit nahradit Krista v jeho jedinečné roli vůdce a učitele. Lékem je pokorná služba (v. 11.12).
Jer 18,18-20
Pojďme a ubijme ho.
Jeremiáš je typický svými tzv. „nářky“ či „vyznáními“ (Jer 11,18 - 12,6; 15,10-21; 17,14-18; 18,18-23; 20,7-18; viz sobota 4. postního týdne a pátek 5. postního týdne), ve kterých vylévá před Hospodinem své zraněné srdce, staví mu před jeho tvář své neúspěchy a útoky nepřátel (kněží, mudrci, proroci, viz v. 18). Jeho bolest je o to větší, že se mu dostává pronásledování od představitelů jeho vlastního milovaného lidu, za který se vytrvale přimlouval. Jeho cesta se tak stává předobrazem cesty každého, kdo stojí ve službě Bohu a jeho lidu.
Mt 20,17-28
Odsoudí ho k smrti.
Ježíš v Matoušově dvacáté kapitole již potřetí naznačuje cíl své cesty: vydání a ukřižování v Jeruzalémě ústící do vzkříšení. Učedníci však stále nerozumějí. Mají snad ještě v uších Ježíšovo zaslíbení, že „při znovuzrození všeho“ budou sedět na dvanácti trůnech izraelských kmenů (Mt 19,28). Ježíšova odpověď je zároveň odmítnutím (jejich falešných představ o vládě) i pozváním (k následování na cestě služby ústící v kalich utrpení). Cesta učedníka je cesta otrocké služby ústící ve velikonočním vydání života Bohu i lidem.
Jer 17,5-10
Prokletý člověk, který spoléhá na člověka; požehnaný, který doufá v Hospodina.
Prorok Jeremiáš do slov „mudroslovného“ žalmu (srov. Ž 1) odívá své přesvědčení o kořenech „požehnání“ a „prokletí“ (u Lk 6 „blahoslavenství“ a „běda“) v životě člověka: jen člověk mající svoji jistotu v Hospodinu je schopen nechat se proniknout jeho požehnáním jako životodárnou vodou. Zároveň si je však vědom hluboké zraněnosti lidského srdce, která neumožňuje posuzovat lidi podle nějakých povrchních měřítek zbožnosti, ale podle „ovoce skutků“. To je pak něčím, co vyrůstá z hlubokého vztahu s Bohem a zároveň vede k větší schopnosti se pro další Boží dary otevřít (ke větší obdarovatelnosti).
Lk 16,19-31
Ty ses měl dobře už za živa, Lazar naproti tomu špatně; nyní se tu on raduje a ty zakoušíš muka.
V první části (v. 19 - 26) podobenství o Lazarovi (h. Eleazar = Bůh pomáhá) a jeho bratřích prosvítá přesvědčení farizeů o odpovídající odplatě pro dobré i zlé - když ne již na zemi, potom zcela určitě po smrti. Zároveň zde lze vidět jakési konkrétní dokreslení lukášovských „blahoslavenství“ a „běda“ (Lk 6,20-26). Avšak hlavní důraz evangelia je položen na druhou část dvojpodobenství (v. 26 - 31), na výzvu k pokání ne na základě zázraků, ale na základě Božího slova („Mojžíš a Proroci“, viz také Lk 16,16n) a dokud je čas (v. 26). Hlavními postavami tedy nejsou boháč a Lazar, ale oněch pět žijících bratří. Na jejich poslušnosti Písmu (tj. naslouchání a konání) se rozhoduje o jejich (věčném) životě.
Gn 37,3-4.12-13a.17b-28
Tamhle přichází ten snílek. Nuže pojďme, zabijme ho!
Josef, synu Jákobův (=Izraelův), byl v mnohém ohledu předobrazem Ježíšovým (srov. v. 20 s v. 38 dnešního evangelia): Ježíš je (jako Josef) svým Otcem jedinečně milovaným Synem, je pronásledován svými bratřími, byl prodán za cenu otroka (30 šekelů) a stal se záchranou pro své bratry. Díky tomuto srovnání můžeme žasnout nad tím, jak je konkrétní spása, dovršená v Kristu, stále znovu v dějinách spásy (ve Starém zákoně i v církvi) nabízena skrze jednotlivé Boží služebníky.
Mt 21,33-43.45-46
To je dědic. Pojďte, zabijme ho.
Ježíš své podobenství o vinici (srov. Iz 5,1nn) adresuje velekněžím a farizeům (v. 45) jako jednu z posledních výzev k rozhodnutí. Matouš pak má při jeho ztvárňování před očima celé dějiny Izraele (kamenování a zabíjení proroků) vrcholící v Ježíšově sporu s představiteli národa (srov. v. 39: zajetí, vyvlečení za hradby, zabití). Ježíš je oním jediným Synem, dědicem všech zaslíbení daných Izraeli, „kvádrem nárožním“ (h. „ben“ = syn, „eben“ = kámen). Otázka „nesení ovoce“ (v. 43) není pak ani tak kritikou židovství, ale spíše výstrahou do vlastních řad - i církev se může stát neplodnou!
Mich 7,14-15.18-20
Všechny naše hříchy svrhneš do mořských propastí.
Závěr knihy Micheáš (7,14-20) je žalmům podobnou modlitbou o doprovázení a odpuštění. Zkušenost s věrným a osvobozujícím Bohem v minulosti (exodus, v. 14 - 15) dává jistotu pro přítomnost (v. 18) i důvěru pro budoucnost (v. 19 - 20). Boží věrnost, milosrdenství a smilování jsou vždy větší než všechny naše viny, nepravosti a hříchy.
Lk 15,1-3.11-32
Tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije.
Otázka vzniklá v souvislosti s hostinou u celníka Matouše (Lk 5,29n; viz sobota po Popeleční středě) se vrací s novou závažností. Ježíš nyní odpovídá třemi podobenstvími „o ztracených“ (ovečka, svatební peníz, dva synové, Lk 15): třemi podobenstvími o hledání hříšníka, třemi podobenstvími o radosti z odpuštění, třemi podobenstvími o neohraničené Boží lásce k člověku. Dvojpodobenství o ztracených synech se často nazývá podobenstvím „o milosrdném Otci“. Bůh Otec - čekající, milosrdný, běžící vstříc, vracející synovskou čest, chystající hostinu lásky a jemně domlouvající závidějícímu (a proto snad ještě více ztracenému) bratrovi - je zde totiž hlavním postavou. A Ježíš je jeho živým obrazem.
Kteréhokoli dne v tomto týdnu (zvláště v ročních cyklech B a C, kdy se na třetí neděli postní nečte evangelium o samařské ženě) je možno použít následujících perikop:
Ex 17,1-7
Vytryskne voda a lid se napije.
Výběrová čtení 3. postního týdne mají ve svém centru první ze starobylých křestních motivů z příslušných nedělí cyklu A: vodu života. Izrael putující pouští začíná znovu reptat a přes všechnu prožitou Boží péči (exodus, křepelky, mana) podléhá pokušení (h. „Massa“) nedůvěry v Boží doprovázení (v.7) a upadá do sváru (h. „Meriba“) s Mojžíšem. Hospodin se však právě v této „vyprahlé krajině“ (h. „ch-r-b“, z toho „Choreb“, v. 6; srov. Ex 3,1n a Dt 5,2) znovu ukazuje jako Hospodin (h. JHVH), tj. jako Bůh stále přítomný a zachraňující. Pozdější biblická tradice vidí v této životodárné skále obraz věrné Boží lásky (Iz 41,18n) vrcholící pak v Ježíši Kristu (1 Kor 10,4).
Jan 4,5-42
Pramen vody, tryskající do života věčného.
I v evangeliu je v centru žízeň a dar vody života. Ježíš, dárce této vody (v. 14), však do života samařské ženy vstupuje nejprve jako ten, kdo má sám žízeň (v. 7), kdo se dělá závislým na její službě. Poznání Ježíše se však postupně prohlubuje - židovský poutník (v. 9), kdosi větší než praotec Jákob (v. 12.15), prorok (v. 19), Mesiáš (v. 25n.29), Spasitel světa (v. 42) - a žena tak prožívá mnohem důležitější proměnu srdce: postupně se v ní probouzí vědomí člověka bezvýhradně přijatého (v. 7), již v hloubce obdarovaného (v. 14) a přes svá zranění (v. 17n) schopného do svého hledání vtáhnout, a tak obdarovat i ostatní (v. 28-30.39). V jediném příběhu je zde zakódována cesta k plnosti křtu.
2 Král 5,1-15a
Mnoho malomocných bylo v Izraeli, a žádný z nich nebyl očištěn, jen syrský Náman.
Co udělal vojevůdce Náman, že jej později Ježíš zmiňuje jako vzor víry? 1. uvěřil svědectví dítěte (v. 2nn), 2. vydal se na cestu a přes počáteční nepochopení (jede za králem místo za prorokem) nachází Božího muže, 3. nechá si svými služebníky vymluvit své zaběhlé představy o způsobu uzdravení, 4. poslechne prorocké slovo, 5. po uzdravení vyzná Boha Izraele za jediného Boha a veze si svoji víru zpět do své země (v. 15b - 19). Tj.: pokora, vytrvalost, poslušnost, odvážné vyznání, svědectví víry.
Lk 4,24-30
Tak jako Eliáš a Elizeus je Ježíš poslán nejen k Židům.
Ježíš káže ve svém rodném městečku Nazaretě (Lk 4,16-23) a zaslíbení spásy z proroka Izajáše vztahuje na sebe („Dnes se splnilo toto Písmo...“, v. 21). Ti nejbližší, jeho sousedé a známí, jej však nepřijímají. Lukáš situaci líčí již s vědomím, že i většina Židů, těch, kterým je zaslíbení spásy především určeno, jej odmítá. To však není nová situace. Ani ve starých dějinách Izraele byli proroci přijímáni, i tam byli někdy pohané (vdova, Náman) otevřenější Božím darům. Nyní je staví jako vzor Bohu otevřeného člověka. Kolem svých nejbližších musí projít a „ubírat se dál“. Nejsou totiž ochotni dnes slyšet jeho „dnes“.
Dan 3,25.34-43 (ř.)
Přijmi nás pro zkroušenou mysl a pokoru ducha.
Azariášova modlitba, pocházející snad z makabejské doby (2. stol. př. n. l.), je jakožto deuterokanonický dodatek v řeckém textu vložena za 24. verš 3. kapitoly knihy Daniel. Spolehnutí se na Boží smlouvu (v. 34), důvěra v Boží zaslíbení (v. 35n), uznání vlastní malosti (v. 37n), zkroušená mysl a pokora ducha (v. 29), následování celým srdcem a hledání Boží tváře (v. 41) - to jsou základní postoje jakékoli modlitby a nutné předpoklady toho, že také budeme schopni přijmout Boží odpověď.
Mt 18,21-35
Jestliže neodpustíte každý svému bratru, Otec neodpustí vám.
Otázku „Snad až sedmkrát?“ bychom z hebrejské číselné symboliky museli převést asi takto: „Snad ne pořád?“ (sedmička je číslo pozemské plnosti, dokonalosti). Ježíšova odpověď: „Odpouštění, ani toho dokonalého, není nikdy dost. Odpouštěj, a nepočítej. Odpouštěj víc než dokonale.“ Proč? 1. Protože ti Bůh odpustil nesrovnatelně víc než, máš odpustit ty: 10.000 hřiven (ř. „talentů“) = 60 mil. denárů; na druhé straně pouhých 100 denárů - tedy víc jak půlmilionkrát méně. 2. Protože tvé neodpuštění tě blokuje vůči přijetí zdarma již darovaného Božího milosrdenství.
Dt 4,1.5-9
Zachovávejte nařízení a plňte je!
První Mojžíšova řeč z Deuteronomia (Dt 1,6 - 4,40) je líčením sedmi důležitých etap na cestě mezi Egyptem (Exodus) a Sinajem (Zákon). „Zákon“ (hebr. „tóra“ = učení, směrnice) a jeho jednotlivá „nařízení“ či „ustanovení“ nejsou pro Izrael něčím svazujícím a zatěžujícím. Jsou zdrojem života, směrovkami na cestu do svobody, směrnicemi pro život v zaslíbené zemi (v. 1). „Tóra“ je důvodem k hrdosti a nástrojem svědectví o Hospodinu, o blízkém Bohu Izraele pro okolní národy (v. 6 - 8). Na Izraeli je: naslouchat jí, jednat podle ní, připomínat si Boží činy (ty jsou vždy prvotní) a učit své potomky (v. 9).
Mt 5,17-19
Kdo by zachovával a učil, ten bude velkým.
„Zákon“ („Tóra“ = Gn až Dt) a „proroci“ („Nebíím“, včetně našich tzv. knih historických) nejsou pro Ježíše nějakým „starým“, zákonem spravedlnosti, který je třeba nahradit „novým“ zákonem lásky. „Tóra“ je (srov. obraz chrámu) velesvatyní Božího sdílení se člověku, „proroci“ jsou jejími vykladači a ochránci (svatyně) a nejpozději vzniklé „spisy“ (hebr. Ketubím) jsou přípravou na vstup do Božího slova (chrámové nádvoří). Ježíš tedy nepřišel tzv. Starý zákon (lépe „První smlouvu“) „zrušit“, ale po jeho „vyprázdnění“ zákonickým židovstvím své doby „naplnit“ původním obsahem, zpečetit jej a dovršit jeho hlásání „okolním národům“.
Jer 7,23-28
To je národ, který neposlechl hlasu Hospodina, svého Boha.
Jeremiášova kritika je velmi drsným kontrastem k zaslíbením, která jsou se zachováváním Tóry spojena (viz včerejší čtení). Je zde burcován lid, který se od nároku poslušnosti a věrného chození po Hospodinových cestách (= všednodenní život s Bohem) utíká do plnění prázdných obětních rituálů, kterými si chce Hospodina zavázat (viz Jer 7,21n). Srdcem a smyslem každého Božího nařízení i celé Tóry není nějaký vnější úkon, ale obdarovávající Bůh toužící po odpovědi, po věrném vztahu.
Lk 11,14-23
Kdo není se mnou, je proti mně.
Zvrácenost odmítnutí Boží nabídky se stupňuje s jasností, se kterou je Boží vláda v Ježíši hlásána a nabízena. Uzdravení a vyhánění démonů byly pro tehdejšího člověka jasnými znameními přicházejícího Božího království. Samotné skutky, které Ježíš konal, nemohly být popřeny. Proto je překroucen zdroj síly, kterou pro tyto skutky užívá. Ježíšova reakce: konstatování absurdity takovéhoto nařčení a burcující výzva k rozhodnutí (ale srov. Lk 9,49n - ne každý, kdo Ježíše nenásleduje stejným způsobem, je vyloučen; v našem textu jde o rozhodnutí mezi zatvrzelostí a otevřeností Bohu).
Oz 14,2-10
Nebudeme již říkat dílu svých rukou: Bože náš!
Závěrečná kapitola Ozeáše byla (podobně jako zítřejší čtení) pravděpodobně součástí kající liturgie: výzva k návratu k Bohu (v. 2.3a), prosba za odpuštění (v. 3b), rozhodnutí do budoucnosti (v. 4) a nádherné zvěstování odpuštění a zaslíbení uzdravení a nesení ovoce (v. 5 - 9). Bůh je milující lékař, jediný, od kterého lze čekat dobré ovoce. V. 10 je pak závěrem celé knihy a výzvou k rozhodnutí.
Mk 12,28b-34
Hospodin, náš Bůh, je jediný Pán; miluj ho!
Podle židovského chápání jsou všechna přikázání Tóry stejně důležitá. Avšak srdcem Tóry je vyznání Boží jedinosti a jedinečnosti a pozvání k jedinečnému vztahu k Hospodinu (tzv. „Šema Israel“ - „Slyš Izraeli“, Dt 6,4-9). Láska, kterou člověk objeví v tomto vztahu, pak může a má (podle celého textu „Šema“) proniknout celou jeho bytost, rodinu, všední povinnosti, práci, odpočinek, dům, město i všechny jeho vztahy (v Lv 19,18 je příkaz lásky k bližnímu odůvodněn pouhým: „Já jsem Hospodin“).
Oz 6,1b-6
Milosrdenství chci, ne oběť.
Je to krásné očekávat od Hospodina uzdravení, obvázání ran, nový život a požehnání. Avšak jsou výzvy k návratu k Hospodinu (v. 1a) k poznání Hospodina (v. 3a) myšleny vážně a do důsledků? Podle Boží reakce v ústech proroka (v. 4 - 6) se zdá, že v. 1 - 3 jsou jen jakousi zbožnou kající písní (srov. v. 4b), kterou lidé zpívali bez nějakého hlubšího úmyslu změnit svůj život. Na čem tedy záleží? Na „milosrdenství“ (hebr. „chesed“ zahrnuje věrnost smlouvě s Hospodinem i činnou lásku k člověku) a „poznání Boha“ (hebr. „jádá“ znamená především poznání bytostné, celostné, dávající; používá se o sexuálním styku).
Lk 18,9-14
Celník se vrátil do svého domu ospravedlněn, ne však farizeus.
I farizeus z evangelia zpívá Bohu jakousi zbožnou píseň, zakládá si na své zbožnosti, avšak ostatními (méně zbožnými či trochu jinými) pohrdá. Celník (= kolaborant, veřejný hříšník) si je vědom své bezvýchodné situace, patří k oněm „chudým“, kteří mají „hlad a žízeň po spravedlnosti“ (Mt 5,3.6). Výraz „ospravedlněn“ zde znamená: ten, na kterého Bůh milostivě shlédl, ke kterému se sklonil, ve kterém nalezl zalíbení.
Od tohoto týdne je zařazena polosouvislá četba Janova evangelia (započatá v době vánoční a doplněná o některých postních a velikonočních nedělích a o feriích v době velikonoční). V první části Janova evangelia (Jan 1 - 12) je Ježíš na pozadí sedmi „znamení“ a dalších setkání a rozhovorů představován jako ten, kdo se postupně a stále novým způsobem zjevuje světu jako Mesiáš. Toto sebezjevní pak vrcholí ve druhé části evangelia, která je ve slově (Jan 13 - 17) a činu (Jan 18 - 20) rozvinutím Ježíšovy „poslední hodiny“, „paschy“, přechodu k Otci.
Kteréhokoli dne v tomto týdnu (zvláště v ročních cyklech B a C, kdy se na čtvrtou neděli postní nečte evangelium o uzdravení slepce od narození) je možno použít následujících perikop:
Mich 7,7-9
Zase vstanu; i když sedím v temnotě, Hospodin je mé světlo.
Výběrová čtení 4. postního týdne jsou proniknuta druhým křestním motivem: světlem. V prvním čtení je tímto světlem sám Hospodin. Proto může prorok i v temnotě svého poznaného a přiznaného (v. 9a) hříchu (či hříchu svého lidu) vyhlížet Hospodina s důvěrou (v. 7), že jeho světlo nebude odsouzením, ale uzdravením a obnovením správného řádu (spravedlností, v. 9c).
Jan 9,1-41
Odešel, umyl se a když se vrátil, viděl.
Evangelium o uzdravení slepého od narození je jakýmsi komentářem ke Kristově vyznání: „Já jsem světlo světa, kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života“ (Jan 8,12). Ono „světlo světa“ (v. 5) proniká nejen jeho fyzickýma očima (v. 7), ale při výslechu před veleradou postupně i jeho vnitřním zrakem: neví, kdo to je (v. 12), vidí v něm proroka (v. 17), považuje se již za jeho učedníka (v. 25 - 28), vidí, že je od Boha (v. 30 - 33). Jeho uzdravení je však dovršeno teprve ve druhém setkání s Ježíšem (jež ho opět sám vyhledal, v. 35): skrze jeho osobní odpověď víry a klanění.
Iz 65,17-21
Neuslyší se v něm hlas pláče nebo křiku.
Zaslíbení nového nebe a nové země z Iz 65 - 66 je zaslíbením mesiášského času, zaslíbením příchodu Božího království. Působení Mesiáše (ř. „Christos“) tedy musí tato znamení zahrnovat. Jedním z nich je i uzdravování nemocných dětí (v. 20a; srov. dnešní evangelium).
Jan 4,43-54
Vrať se domů, tvůj syn je živ!
Příběh královského služebníka je příběhem o zrající víře postavené na Ježíšově slově (v. 47.50, srov. také Jan 4,39-42) v protikladu ke strnulému postoji okolo stojících lidí požadujících zázraky a znamení (v. 48). Tato víra se zde rodí z hluboké osobní nouze, uprostřed které onen služebník 1. slyší o Ježíši, 2. dává se do pohybu, 3. vytrvale jej prosí (v. 47.49). Jeho víra pak dozrává v uvěření Ježíšovu slovu a v novém dání se do pohybu (v. 50). Svého vrcholu a plodnosti pak dosahuje v uvěření celého jeho domu (tj. širší rodiny, v. 53).
Ez 47,1-9.12
Viděl jsem vodu vytékající z chrámu; a všichni, k nimž se tato voda dostala, se uzdravili.
Vize nového Jeruzaléma (Ez 40 - 48) má své srdce ve vizi nového chrámu, do kterého se vrací Hospodinova sláva (Ez 43,1-9). V dnešním čtení líčí prorok uzdravující působení této nové Boží přítomnosti uprostřed svého lidu. Spojují se zde geografické vzpomínky na chrámový pramen (Iz 8,6-8; Ž 16) s představou vodního bohatství ráje (Gn 2,10-14) a vzniká tak nádherný obraz, ve kterém všechno požehnání vychází z chrámu, tj. od Boha. V Novém zákoně je tato symbolika vody přejata především v janovských spisech (Jan 4; 5; 7,38; 19,34; Zj 21,1nn).
Jan 5,1-3a.5-16
Hned byl ten člověk uzdraven.
Rybník Bethesda (= „dům milosrdenství“) byl v Jeruzalémě místem shromažďování nemocných (jakési místní lázně), kteří věřili v zázračnou moc rozvířené vody. 38 let (možná narážka na Dt 2,14) trvající nemoc a zcela bezvýchodná situace je pro Ježíše podnětem k navázání rozhovoru, který ústí do překvapivého zázračného uzdravení: uzdravující není voda, ale Ježíšovo slovo! Aby bylo uzdravení dovršené i v srdci toho člověka, Ježíš jej sám znovu vyhledává (v. 14; srov. Jan 9,35). Ježíšovo varování není potvrzením lidového přesvědčení o nemoci jako trestu za hříchy (viz Jan 9,3!), ale spíše pozváním k hlubšímu následování (které je však - pro tentokrát - odmítnuto).
Iz 49,8-15
Ustanovím tě prostředníkem smlouvy lidu, abys zvelebil zemi.
Verše 8 - 9a jsou závěrem tzv. druhé písně o Hospodinově služebníku (Iz 49,1-9a; srov. Iz 42,6n), který má uvězněné vyvést na svobodu (z babylónského zajetí) a obnovit smlouvu svého lidu s Bohem. Líčení návratu je proniknuto motivy vyvedení z Egypta (exodus). Toto poselství je pro lid tak neuvěřitelné, že k němu musí Bůh mluvit řečí mateřské lásky, které musí porozumět (v. 14n). Hospodinův služebník tak postupně získává rysy, které nakonec všechny objevíme u Krista.
Jan 5,17-30
Jako Otec mrtvé křísí a probouzí k životu, tak i Syn probouzí k životu ty, které chce.
Uzdravení u Bethesdy se událo o šabatu (Jan 5,9b), kdy se nesmí konat žádná práce (ani nosit své lože). Ježíšova odpověď (v. 17) naznačuje, že se Ježíš považuje za legitimního vykladače Zákona (Tóry; srov. středa 3. postního týdne) a tento nárok odůvodňuje svým jedinečným vztahem k Otci. Jeho následující řeč (v. 19 - 47; dnešní a zítřejší evangelium) je objasněním a obranou tohoto nároku. Její dnešní část ukazuje neustálou závislost Synova jednání na Otci zahrnující neslýchanou výzvu věřit Ježíšovu slovu jako slovu Božímu (v. 24), ale i zaslíbení vlastnění věčného života skrze tuto víru - v „tuto hodinu“.
Ex 32,7-14
Slituj se nad svým lidem, jemuž hrozí zkáza.
Zatímco byl Mojžíš na Sinaji, jeho lid si pod horou udělal obraz Boha (Ex 32,1-6). Boží soud je tvrdý: „Tvůj lid, který jsi ty vyvedl...,“ říká Bůh Mojžíšovi (v. 7) - jakoby již nechtěl být jejich lidem. Mojžíš se však nyní stává velkým přímluvcem a „upomíná“ Boha, že je to přeci j e h o lid, který o n vyvedl z Egypta (v. 11), a připomíná mu jeho smlouvu s praotci. Může Bůh „vzplanout hněvem“ (v. 10)? Může „litovat toho, co chtěl učinit“ (dosl. v. 14)? Bible mluví o Bohu tak, jak by se v podobné situaci mluvilo o člověku. Jen takováto lidská řeč může naznačit, jak je Bůh živý a blízký.
Jan 5,31-47
Vaším žalobcem je Mojžíš, v něhož jste složili svou naději.
Obsahem dnešního evangelia je druhá část Ježíšovy řeči vysvětlující jeho synovský nárok (viz včerejší evangelium). Může to dokázat? Podle Zákona nemůže někdo svědčit sám o sobě (srov. v. 31); k soudnímu dosvědčení je vždy třeba odvolání se na jiné věrohodné autority. Oním „jiným“ svědkem (v. 32) je pro Ježíše (kromě Jana Křtitele) sám Bůh skrze Ježíši svěřené skutky (v. 36), osobní svědectví (v. 37, srov. 1 Jan 5,9n) a svědectví Písem (v. 39). Přes horlivé studium „Mojžíše“ (tj. Zákona) a odvolávání se na něj však diskutujícím Židům chybí ochota naslouchat a věřit živému, hlubokém smyslu Písma. Pak nemohou pochopit ani Ježíše (v. 47).
Mdr 2,1a.12-22
Odsuďme ho k hanebné smrti.
Tento úryvek z deuterokanonické knihy Moudrosti (1. stol. př. n. l.) líčí s obzvláštní přesností Ježíšovu situaci: tvrdí, že je Boží Syn (v. 13.18; Jan 5,18) a že zná Boha (v. 13; Jan 8,55), je živou výčitkou pro svůj lid (v. 14; Jan 9,41), je pro svoji důvěru v Boha mučen a odsouzen (v. 18 - 20; Mt 27,43). A přeci autor knihy Moudrosti nemyslel na Ježíše, nýbrž obecně na každého zbožného člověka, který je pro svoji víru lidmi pohrdán a pronásledován (jak to prožívali především Židé v diaspoře). Ježíš nesl utrpení všech těch, kteří před ním i po něm byli kvůli své víře a věrnosti pronásledováni.
Jan 7,1-2.10.25.30
Chtěli se ho zmocnit, ale ještě nepřišla jeho hodina.
Kdo je tento Ježíš? To byla otázka, která o svátku stánků (hebr. „sukkót“) hýbala Galilejí i Jeruzalémem. „Židé“ (tj. náboženská smetánka národa) jej chtějí zabít (v. 1; srov. též vynechané v. 11 - 13). Ani jeho nejbližší v něho nevěří (viz další vynechané v. 3 - 9). Největší překážkou je jeho prostá lidskost (v. 27). Mesiáše si díky svým předsudkům a zaběhlým výkladům Písma představovali jinak. Ježíš však s velkou naléhavostí („hlasitě zvolal“) a tváří v tvář smrti („chtěli se ho zmocnit“) zůstává věrný jak svému lidství, tak svému poslání od Otce (v. 28n).
Jer 11,18-20
Byl jsem jako krotký beránek, kterého vedou na porážku.
Pro proroka bylo vždy velmi těžké zvěstovat svým bližním to, co nechtěli slyšet. Ne zbytečně přijal v okamžiku svého povolání Boží slovo: „Neboj se jich. Já budu s tebou a vysvobodím tě“ (Jr 1,8; k Jeremiášovým „nářkům“ obecně viz středa 2. postního týdne). V mnohém je to, co musel Jeremiáš vytrpět, věrným předobrazem utrpení Ježíšova (viz evangelium). Modlitba o pomstu (v. 20) má sice ještě daleko k Ježíšově modlitbě za nepřátele (Lk 23,34), avšak ve starozákonním kontextu, kdy se přesně nerozlišovalo mezi nositelem zla a zlem samotným, je pochopitelná.
Jan 7,40-53
Copak přijde Mesiáš z Galileje?
Ježíš je stále o svátcích stánků v Jeruzalémě. Poslední (sedmý) den svátků, když se ve zlatých nádobách čerpala voda z rybníku Siloe a vylévala k oltáři v chrámě, se lidem odhalil jako pramen živé vody a dárce Ducha (Jan 7,37-39). Právě tato slova učinila na lidi velký dojem: vyvolala souhlas (v. 40.41a), ale i mohutný odpor (v. 41b.42). Ježíšovým slovům jsou spíše otevřeni prostí lidé, kterými ti „učení“ pohrdali („chátra, která nezná Zákon“) a sami se uzavírali ve svých systémech před slovem živého Boha. Ale Ježíšovo slovo není ani zde bezmocné (viz Nikodém).
Kteréhokoli dne v tomto týdnu (zvláště v ročních cyklech B a C, kdy se na pátou neděli postní nečte evangelium o vzkříšení Lazara) je možno použít následujících perikop:
2 Král 4,18b-21.32-37
Položil se na něj - a tělo chlapce se zahřálo.
Výběrová čtení tohoto týdne rozvíjejí poslední ze tří klasických křestních témat: smrt a vzkříšení. „Znamenité ženě“ (2 Král 4,8) ze Šůnemu zemřelo dítě, které počala na příslib Eliášova (= Bohem je Hospodin) žáka a následovníka Elizea (h. „Elíša“, 2 Král 4,11-17), který u ní našel stálé pohostinství. Elizeova modlitba k Hospodinu (jen ten může vrátit život) je doprovázena zvláštním chováním (srov. 1 Král 17,17-24), které má snad vyjádřit zcela konkrétní a plnou účast proroka na smrti dítěte a skutečnost, že životodárnou Boží silou má být proniknuta celá bytost dítěte.
Jan 11,1-45
Já jsem vzkříšení a život.
Tváří v tvář smrti Lazarově i své vlastní říká Ježíš: „Já jsem vzkříšení a život“ (v. 25). Vzkříšení a život tedy nejsou (jak si to napřed představuje Marta, v. 24) nějakou vzdálenou nadějí. Do plnosti Kristova života může již nyní - křtem a vírou - vstoupit každý, kdo „slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal“ (Jan 5,24; srov. 11,26). I toto poselství je podobně jako při setkání se Samařankou a slepým od narození vyjádřeno velmi lidským příběhem: podobně jako Elizeus, i Ježíš zde projevuje plnou lidskou účast (v. 5.33.35.38), v centru je opět modlitba (v. 41n) a Marta prožívá v rozhovoru s Ježíšem hluboké zrání své víry (v. 20 - 27) ústící podobně jako u Samařanky do služby (v. 28).
Dan 13,1-9.15-17.19-30.33-62 (nebo kratší text: Dan 13,41c-62)
Hle, umírám, třebaže jsem nic z toho neučinila.
Příběh zachránění krásné Zuzany (hebr. „Šóšaná“ = lilie) mladým Danielem (= Bůh zjednává právo) je pozdější (deuterokanonický) přídavek ke knize Daniel. Vyprávění chce ukázat, že Bůh je spravedlivý a zjednává právo. Pravděpodobně je však za tímto poučným vyprávěním skryt ještě jeden význam: Zuzana představuje izraelský lid - onen věrný Izrael, který odolává lákání pohanů a odpadlíků a za žádnou cenu nechce porušit svoji věrnost Bohu.
Jan 8,1-11
Kdo z vás je bez hříchu, hoď první po ní kamenem.
V tomto - spíše lukášovském příběhu (ale srov. ve v. 10 typicky janovské oslovení „ženo“; srov. Jan 2,4; 4,21; 19,26; 20,13.15) - farizeové opět dostávají na svoji záludnou otázku odpověď, kterou nečekali a zodpovědnost najednou leží zcela na nich. Je zde také slyšet ozvuk příběhu krásné Zuzany z Dan 13: Ježíš je víc než Daniel - nejen, že brání nevinné, ale on dokonce odpouští veřejným hříšníkům. Není pro něj rozhodující čistě vnější poslušnost Zákonu, nýbrž odpověď srdce na dar („Ani já tě neodsuzuji“) a nárok („Jdi a už nehřeš“) lásky. srov. též 2 Kor 3,3: Ježíš píše 2x do měkkého písku chrámové podlahy, zatímco na Sinaji bylo Desatero napsáno (také 2x) do tvrdých kamenných desek (jimž se podobají srdce farizeů).
V ročním cyklu C, kdy se toto evangelium čte na pátou neděli postní, se dnes místo něj čte následující:
Jan 8,12-20
Já jsem světlo světa.
V Jan 5,19-47 započatý a v Jan 7 pokračující Ježíšův spor se zástupci „židů“ dosahuje svého vrcholu v Jan 8,12-59. Vrací se zde mnoho motivů z 5. a 7. kap. Je nápadné, že zde již není řeč o zástupech (ty si Ježíš částečně získal). Spor se stále stupňuje (srov. Jan 8,20.49.59), ale „jeho hodina“ stále ještě nepřišla. V dnešním úryvku je rozvinuté téma „svědectví“, započaté již v Jan 5,31nn (čtvrtek 4. postního týdne) a prohloubené skrze paradox dvojjediného Ježíšova a Otcova svědectví. Východiskem je sbezjevující v. 12 (komentářem k němu pak je Jan 9), dalším důležitým veršem v. 15 (komentářem je Jan 8,1-11).
Nm 21,4-9
Každý uštknutý, když se podívá na měděného hada, zůstane naživu.
Formulaci „Hospodin poslal na lid jedovaté hady“ (případně jiné jí podobné) je třeba chápat na pozadí snahy lidskými prostředky a v myšlení nerozlišujícím prvotní a druhotné příčiny ukázat, že Bohu se nic (ani zlo) nevymklo z rukou. Důležitá je zde spíše skutečnost, že k záchraně nedošlo nějakým kouzelným trikem, nýbrž skrze lítost lidu a Mojžíšovu přímluvu. Pohled na měděného hada se pak pro Janovo evangelium stává předobrazem věřícího pohledu na Krista „povýšeného“ na kříži a ve vzkříšení (Jan 3,14n; viz také dnešní evangelium v. 28).
Jan 8,21-30
Teprve až vyvýšíte Syna člověka, poznáte, že jsem to já.
Dnes pokračuje vrchol sporu s farizeji svojí druhou částí (viz úvod ke včerejšímu alternativnímu evangeliu) a „mnozí“ jsou znovu osloveni a uvěří (v. 30). Sami farizeové jsou však postaveni před tvrdé varování: jestliže neuvěří, že Ježíš je vším, co o sobě hlásá (to je smysl onoho krátkého „já jsem“ - viz v. 24.28.58 srov. Jan 13,12; 18,5; Iz 43,10; snad i názvuk na SZ „jsem, který jsem“?), zemřou navěky („ve svém hříchu“ zatvrzelosti). Při všech varováních se však farizeům dostane i zvláštně silného zaslíbení - mají ještě šanci uvěřit po „povýšení Syna člověka“ (v. 28), po Kristově smrti a vzkříšení.
Dan 3,14-20.24-25.28 (ř. 3,14-20.91-92.95)
Poslal svého anděla a vysvobodil své služebníky.
Kapitola 3 knihy Daniel obsahuje legendární vyprávění o třech mužích v ohnivé peci. Král dal postavit sochu bůžka a nařídil, aby se jí všichni pod hrozbou trestu smrti klaněli. Proto všemocnému králi stojí tři muži, kteří nemají nic jiného než svého Boha a svoji víru. Slavnou se stala jejich odpověď z v. 17 - 18. Bůh zachraňuje ty, kteří stojí v pravdě o jediném Bohu, králova pýcha však vrhá do záhuby jeho vlastní služebníky (vynechaný v. 22). Něco z této zhoubné pýchy (Jan 8,33) i osvobozující pravdy (Jan 8,32.36) zaznívá i v dnešním evangeliu.
Jan 8,31-42
Když vás Syn osvobodí, budete skutečně svobodní.
„Mnozí“ v Ježíše „uvěřili“ (viz včerejší evangelium v. 30), avšak víra neznamená jen okamžitý pozitivní postoj. Víra je cestou k osvobození skrze pravdu na základě vytrvání (dosl. „zůstávání“) v jeho slovu, cestou učednictví (v. 31n). Na cestě takovéto víry jde o základní rozhodnutí: pravda a svoboda nebo lež a otroctví, učednictví a následování nebo zafixované představy a smrt v hříchu. V člověku, který si není vědom svého otroctví, však „není pro Ježíšovo slovo místa“ (v. 37). Kdo se klaní sám sobě a svým představám, „nemůže snést Ježíšovo slovo“ (Jan 8,43), bojí se cesty do svobody a zůstane otrokem ďábla (takto se spor vyhrotí v dalších, již vynechaných v. 43 - 50).
Gn 17,3-9
Staneš se otcem mnohých národů.
Dvakrát se v Hospodinově řeči k Abrahámovi objevuje obrat „já jsem“ (v. 1.4). Tento suverénní, a přesto blízký a darující se Bůh (smysl hebrejského „jsem, který jsem“, Ex 3,14n) daruje Abrahámovi a jeho potomstvu „smlouvu věčnou“ (v. 7), jejíž znamením je změna jména (v. 5a) a obřízka (Gn 17,10nn). Abrahám se tak stává otcem věřících (srov. Gn 15,6) ze všech národů (v. 5b). Proto na něj pak může Ježíš ukázat a mluvit o jeho „jásavé radosti“ (Jan 8,56) z naplnění této smlouvy v Kristu.
Jan 8,51-59
Váš otec Abrahám zajásal, že spatří můj den.
Zde jde již naplno o ukázání cesty k věčnému životu, nyní vyjádřené (srov. Jan 8,31) „zachováváním Ježíšova slova“ (v. 51.52). Takovýto příslib je ovšem pro farizeje nestravitelný. Jak může obyčejný člověk darovat druhému věčný život? Co ze sebe dělá (v.53)? Ježíšova odpověď pak znovu staví na jedinečné jednotě s Otcem (jehož „slovo Ježíš zachovává“, v. 55), na odvolání se na pozdně-židovskou představu o tom že Bůh dal Abrahámovi vidět poslední časy Syna člověka (v. 56; 4. Ezdr 3,14) a na (již výslovném a vrcholném) zvěstování své věčné existence (v. 58 - „já jsem“). Reakce? Stupňující se odmítnutí.
Jer 20,10-13
Hospodin je se mnou jako silný bojovník.
V životě Jeremiášově (podobně jako v životě jeho lidu, který šel vstříc katastrofě babylónského zajetí) bylo stále temněji. Podobně jako Ježíš, musel i Jeremiáš svůj lid, který miloval, stále vážněji varovat, a za to sklízel nenávist. Dnešní čtení je dalším z Jeremiášových „nářků“ (viz středa 2. postního týdne). Bylo by třeba přečíst si jej celý (Jer 20,7-18), abychom okusili trochu z té hořkosti, která se nashromáždila v srdci proroka. Avšak z těchto nářků nemluví nenávist, nýbrž nezvladatelná bolest a zároveň přesvědčení proroka, že Bůh je na jeho straně. Proto také může uprostřed nářku vytrysknout vděčný chvalozpěv.
Jan 10,31-42
Chtěli se ho zmocnit, on jim však unikl.
Úryvek je jakýmsi rozvinutím závěru včerejšího evangelia (Jan 8,59). Navazuje na rozmluvu ve svátek posvěcení chrámu (hebr. „chanuka“; Jan 10,22-30), v níž doznívají motivy z řeči o dobrém pastýři (Jan 10,1-21) a která končí vyznáním: „Já a Otec jedno jsme“ (Jan 10,30). Židé to (správně) pochopili jako ztotožňování se s Bohem (v. 33, srov. v. 36.38!), což pro ně bylo rouháním. Přesto, že rabínským důkazem z Písma ukazuje, že se o rouhání nejedná (v. 34 - 36), přesto, že znovu nabízí své skutky ke svědectví (v. 37n), je znovu odmítnut a znovu uniká (v. 39). Znovu (srov. Jan 7,30) se však také objevuje naděje (v. 41n).
Ez 37,21-28
Udělám z nich jeden národ.
Po velkolepé vizi oživení suchých kostí (Ez 37,1-14) líčí prorok Ezechiel od v. 15 konečný obraz sjednocení Izraele a Judy obsahující zaslíbení jediného krále (v. 22), konečného jedinečného vztahu s Bohem (v. 23), smlouvy pokoje a věčné smlouvy (v. 26) a jediné svatyně - Boží přítomnosti - ve středu lidu (v. 27). To vše ke svědectví všem národům (v. 28). Toto vše má Bůh na mysli uprostřed „realistické politiky“ velerady z dnešního evangelia!
Jan 11,45-56
Aby rozptýlené děti Boží shromáždil v jedno.
Skrze vzkříšení Lazara (poslední, sedmé, největší Ježíšovo „znamení“; Jan 11,1-44) byl vyvolán rozhodující obrat v Ježíšově dramatu, po kterém již vše směřuje k velikonocům (hebr. „pesach“, v. 55). Ježíšovým případem se totiž začíná zabývat i velerada (v. 47nn). Velekněz Kaifáš (v úřadu v letech 18 - 35 n. l.) chce dělat rozumnou a realistickou politiku. Ví, že Ježíš vznáší mesiášský nárok, a to je politicky nebezpečné (v. 50)! Nevědomky tak vyhmátl hluboký smysl Ježíšovy smrti: smrti za vlastní lid - a mnohem více: smrti za mnohé národy, aby je shromáždil v jeden Boží lid (v. 51n).
Iz 42,1-7
Nebude křičet, nedá se slyšet na ulici.
(První píseň o Hospodinově Služebníku)
Píseň Iz 42,1-9 mluví formou Boží řeči o povolání jakéhosi „služebníka“. O něj se jedná i v Iz 49,1-9; 50,4-11 a 52,13 - 53,12. Tyto čtyři „písně o Hospodinově služebníku“ patří k sobě. Mnohé naznačuje, že oním „služebníkem“ je myšlen lid Izrael. Avšak především ve čtvrté písni je řeč o někom z Izraele, který zcela zvláštním způsobem stojí v Božích službách spásy. V první z těchto písní (dnešní čtení) přijímá poslání všem lidem pokorně a jemně (v. 2n), ale v plnosti Ducha (v. 1) přinášet právo a zprostředkovat smlouvu s Bohem. Nový zákon vidí slovo o „Hospodinově služebníku“ naplněno v Ježíši.
Jan 12,1-11
Nech ji, uchovalo to ke dni mého pohřbu!
Pro Jana má zvláštní význam, že pomazání bylo „šest dní před velikonocemi“ (v. 1), tj. v pátek 10. nisanu: Jakoby se Ježíš, beránek bez vady (srov. Ex 12,3.6) u svých blízkých přátel připravoval na svoji nastávající paschu. Vůně šířící se v domě se často vykládá symbolicky (srov. 2 Kor 14nn; Ef 5,2). Avšak u Jana (na rozdíl od Mt a Mk) pravděpodobně nejde o „pohřební pomazání“, protože Marie zbytek olej uchovala k Ježíšovu pohřbu („to“, v. 7, ale Mk 14,9), ani „královské pomazání“ (pomazány jsou nohy, ne hlava), ale prostý čin přátelské lásky (protikladem je pak zištný postoj Jidášův).
Iz 49,1-6
Proto tě dám národům jako světlo, aby se spása má rozšířila až do končin země.
(Druhá píseň o Hospodinovu Služebníku)
Druhou píseň můžeme vnímat jako pokračování včerejšího čtení. Začátek připomíná povolání proroka Jeremiáše (Jr 1,5). Jeho poslání je tvrdé, úspěch malý (v. 4). Avšak není možné žít z úspěchů, ale z poslání. To je zde obnoveno (v. 5) a rozšířeno (jako u Ježíše) přes hranice vlastního lidu (v. 6).
Jan 13,21-33.36-38
Jeden z vás mě zradí... Než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš.
Motiv Jidášovy zrady, který ve včerejším evangeliu zazněl jen mimochodem, se dnes rozezní již jako hlavní téma. Jidáš, který si ještě před chvilkou nechal Ježíšem mýt nohy (srov. Jan 13,10b.11.18), je nyní symbolicky označen (podáním chleba při poslední večeři!), ocitá se již zcela v poddanství Satana a do hloubky zarmouceným Ježíšem je poslán pryč - symbolicky do noci (v. 30; i uprostřed utrpení zůstává Ježíš u Jana pánem situace). Tím začala Ježíšova „hodina“ oslavení (= smrti a vzkříšení). Musí do ní jít zcela sám. Každý z učedníků, i samotný Petr, nese v srdci také nevěrnost a zradu (v. 36 - 38).
Iz 50,4-9a
Svou tvář jsem neskryl před hanou a slinou.
(Třetí píseň o Hospodinovu Služebníku)
Boží služebník je zde líčen jako protiklad svého lidu, kterému připadá těžké naslouchat Božímu slovu. „Služebník“ je naopak dokonalým učedníkem. Charakterizují jej dva postoje: 1. je zcela otevřen naslouchání Božímu slovu celým srdcem, 2. zvěstuje to, co je mu řečeno, a nestará se o nepřátelství a utrpení, které si tím přivádí. To může snášet jen při vědomí, že je mu Bůh blízko a že jej podporuje (v. 7a.8a). Osudem připomíná „služebník“ např. Jeremiáše, avšak v plnosti jsou jeho rysy rozpoznatelné teprve na Ježíši, který je v plně učednickém vztahu vůči svému Otci (srov. Jan 8,26.28) a nese důsledky svého hlásání.
Mt 26,14-25
Syn člověka odchází, jak je psáno; ale běda tomu, skrze něhož je zrazován.
Ještě jednou se objeví motiv Jidášovy zrady, tentokrát v podání Matoušova evangelia. 30 stříbrných (Ex 21,32) je cena za otroka. „Když jedli“ (v. 21) - začátek hostiny, předkrm (srov. pak Mt 26,26). Hodina poslední večeře je zastíněna smutkem z Jidášovy zrady (nejde zde o konečné hodnocení Jidášovy spásy či zavržení, ale o zdůraznění velikost lidské svobody, která je schopna volit i proti Bohu). Ježíš však jde svoji cestu ke kříži ne proto, že jej Jidáš zradil, ale proto, že „jeho čas je blízko“ (v. 18).
Ve všedních dnech doby velikonoční se první čtení bere ze Skutků apoštolů, a to způsobem polosouvislým (doplněným čteními o některých nedělích a slavnostech). Pro evangelium jsou ve velikonočním oktávu vybrána vyprávění o zjeveních vzkříšeného Krista. Od pondělí 2. velikonočního týdne se čte polosouvisle evangelium svatého Jana, z něhož se vybírají ty úryvky, které odpovídají době velikonoční (od půlky 4. velikonočního týdne se čtou úryvky z Ježíšových „řečí ve večeřadle“, Jan 13 - 17); tak se doplňuje to, co bylo z Janova evangelia čteno v době postní (viz úvod ke 4. postnímu týdnu).
Sk 2,14.22-32
Ježíše Bůh vzkřísil a my všichni jsme toho svědky.
Po úvodu navazujícím na závěr Lukášova evangelia a po volbě apoštola Matěje (viz slavnost Nanebevstoupení Páně a 7. neděle velikonoční A a B) je pak ve Sk 2 vylíčena událost seslání Ducha o letnicích (Sk 2,1-13; viz slavnost Seslání Ducha) jako východisko a hnací síla všeho dalšího. Dále se pak Lukáš v celé knize pokouší postupně načrtnout dějiny svědectví o Kristu šířícího se z „Jeruzaléma do celého Judska, Samaří a až na sám konec země“ (srov. 1,8), od Židů k pohanům, od Ježíše k Pavlovi. To vše s úmyslem vzbudit ve čtenářích jistotu, že Bůh splní svá zaslíbení, když jejich částečné naplnění již mohou nyní v církvi sledovat. Proto i hlavním tématem prvního Petrova kázání o letnicích není nic jiného než Písmem podložené (v. 25 - 31) svědectví o smrti (v. 23) a vzkříšení (v. 24) Ježíše z Nazareta, kterého všichni znají z jeho pozemského působení (v. 22).
Mt 28,8-15
Oznamte mým bratřím, ať odejdou do Galileje. Tam mě uvidí.
Evangelia celého oktávu jsou mozaikou různých a zcela jedinečných setkání se Vzkříšeným Pánem, která mají vést učedníky ke zralé a ke službě ochotné víře. V dnešním evangeliu máme před očima světlý i tmavý obraz: Ženy - první svědkyně vzkříšeného - se Ježíši klaní a vyznávají jej tak jako vzkříšeného Pána (v. 8 - 10). Velekněží a starší si i přes Ježíšovu smrt k němu uchovávají nenávist nesenou podvědomým strachem z něho. V. 15 je třeba vidět v historickém kontextu vzniku Matoušova evangelia, kdy se oddělovala křesťanská obec od židovství, a není možné jej beze všeho (skrytě antisemitsky) přenášet do dnešní situace. To, co ovšem platí „dodneška“, je možnost volby oněch dvou postojů ke Vzkříšenému.
Sk 2,36-41
Obraťte se! A každý z vás ať se dá pokřtít ve jménu Ježíše Krista.
První věta dnešního čtení je závěrem Petrova letničního kázání a zároveň hutným shrnutím prvokřesťanského vyznání víry: „Onen ukřižovaný Ježíš je Pánem (ř. Kyrios) a Mesiášem (ř. Christos)!“ Ta nejsprávnější reakce na takovouto (pro tehdejší Židy zcela revoluční) zvěst, která jim dosl. „probodla srdce“ (v. 37a) je otázka z v. 37b. Správná reakce (i ve všech dalších generacích, v. 39): obrácení (návrat, změna smýšlení) zpečetěné křestním vyznáním Ježíše jako Mesiáše a otevření se daru Ducha svatého. To je základní uvedení do života s Kristem. Kdo toto slovo přijal, byl ihned pokřtěn (shromáždění bylo totiž 100% židovské a tudíž k tomu byly ihned předpoklady).
Jan 20,11-18
Viděla jsem Pána a toto mi řekl.
Čtvrtému evangelistovi nejde tolik o to zdůraznit (jako Mt, Mk a Lk) skutečnost vzkříšení, ale způsob Ježíšovy existence a Ježíšových vztahů: jeho nové společenství s Otcem a jeho novou přítomnost mezi svými učedníky. Setkání s ním se tak může dít jen díky hlubokému osobnímu vztahu víry („ženo“, „Maria“). Vzkříšení a nanebevstoupení (včetně seslání Ducha, srov. Jan 19,30, dosl. „odevzdal ducha“; Jan 20,22) zde nejsou odděleny; obojí zároveň (dokonce i s ukřižováním) je Ježíšovým „vyvýšením“ k Otci (v. 17). Do tohoto pohybu mají být „apoštolkou apoštolů“, jak říkali církevní otcové Marii z Magdaly, pozváni učedníci.
Sk 3,1-10
Co mám, to ti dám: Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského - vstaň a choď!
Vynechaný „souhrn“ (srov. úterý 2. vel. týdne) Sk 2,42-47 se čte v cyklu A na 2. neděli velikonoční. V něm je (Sk 2,43) zmínka o zázracích a znameních, které se děly skrze apoštoly. V dnešním úryvku je jedno z takových znamení líčeno podrobně. Slepí a chromí nesměli podobně jako pohané vstoupit do vnitřního okruhu chrámu (proto chromý seděl u brány). Jestliže je však chromý „ve jménu Ježíše Krista Nazaretského“ (tj. v síle Ducha svatého, ne mocí apoštolů) uzdraven, může s apoštoly vstoupit do chrámu, být plnoprávným členem Božího lidu a celou bytostí (v. 8b) chválit Boha. Důsledkem je pak připravenost srdcí k přijetí vlastní zvěsti o Vzkříšeném (v. 10nn).
Lk 24,13-35
Poznali Ježíše při lámání chleba.
Vzkříšený je tentokrát naslouchajícím a doprovázejícím poutníkem (v. 15 - 24) uvádějícím do hloubky Písem (v. 32; „Mojžíše a proroky“, v. 27) a osobního společenství při „lámání chleba“ (výraz užívaný ve Sk pro slavení eucharistie). A právě tehdy, když jej konečně poznají, jim mizí z očí - je neuchopitelný, nezaškatulkovatelný do vlastních představ. Takovéto setkání (modlitba, bohoslužba slova, eucharistie - vše zde bylo přítomno) ústí do činu (v. 33) a do společenství a sdílení zkušeností víry s ostatními (v. 34n). Emauzská pouť je pro Lukáše obrazem života prvotní církve.
Sk 3,11-26
Původce života jste dali zabít, ale Bůh ho vzkřísil z mrtvých.
Druhé Petrovo kázání navazuje na uzdravení chromého. Zázrak volá po vysvětlujícím slovu, jinak se stane jen nesrozumitelnou senzací (v. 12). Jádrem je opět jednoduchá zvěst o Ježíšově smrti a vzkříšení (v. 15) zasazená ovšem do poselství celého Písma (v. 13, srov. Ex 3,15; v. 21 - 24) a do smlouvy s Abrahámem (v. 25). Kázání je totiž opět určeno Židům, kteří v Ježíši mohou rozpoznat očekávaného Mesiáše a skrze obrácení tak uspíšit „dobu útěchy“, čas Kristova příchodu ve slávě (v. 18 - 21). Tento Ježíš (zástupně: „jeho jméno“) je však také tím, kdo s uzdravením a silou vstupuje již do naší současné bídy a probouzí víru vedoucí k „úplnému“ uzdravení člověka (v. 16).
Lk 24,35-48
Tak je psáno: Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých.
Při sdílení osobních setkání s Kristem je on sám najednou uprostřed nich a přináší svůj pokoj (v. 35n; srov. Jan 20,19.26). Ukázání ran na rukou a nohou a nakonec i jezení před učedníky má prokázat totožnost vzkříšeného (neuchopitelného a přijetého k Otci) s ukřižovaným (zcela konkrétním a lidským) Ježíšem. Odvolání na „Mojžíšův zákon, Proroky a Žalmy“ (viz středa 3. postního týdne) zdůrazňuje nezbytnost zasazení víry ve vzkříšeného do celých souvislostí Písma, které teprve díky Kristovu vzkříšení začíná zářit plným světlem. Vše opět ústí do poslání.
Sk 4,1-12
V nikom jiném není spásy.
Poselství o Ježíši je poselstvím o vzkříšení z mrtvých. Saduceové, kněžská třída v židovství, vzkříšení popírali a odmítali i veškerý mesianismus proroků; je jim milejší politický klid a vlastní postavení. Proto jsou apoštolové zatknouti (v. 1 - 4) a vyslýcháni (v. 5 - 7). Avšak Petr, „naplněn Duchem svatým“ (v. 8; stálý lukášovský důraz), znovu využívá možnost hlásat Ježíše jako ukřižovaného a vzkříšeného Mesiáše - tentokrát přímo vrchním náboženským představitelům Jeruzaléma. Klasická formule víry (v. 10) je (díky navázání na uzdravení chromého) doplněna o zvěst o Ježíšově univerzální spásné moci (v. 12).
Jan 21,1-14
Ježíš přistoupil, vzal chléb a dal jim, stejně i rybu.
U Jana je misijní poslání učedníků zakódováno do poslední, později přidané 21. kapitoly (viz také pátek a sobota 7. velikonočního týdne). Vzkříšení nebylo produktem víry nebo naděje učedníků. To byli realisté, kteří jdou, když je po všem, opět za svojí prací. Vzkříšený zde opět vstupuje do jejich všedního života a dovádí je jemně k poznání a hluboké víře (v. 7.12). Má neohraničené možnosti darovat se každému, kdo je otevřen pro jeho přijetí - skrze slovo a čin a při „lámání chleba“ (srov. Tiberiadské jezero, kde se Ježíš zjevil jako „chléb života“; 6,1-14.51-58; srov. Lk 24,30n: Vzkříšený je Pánem eucharistické hostiny). Univerzalita jejich „rybářského“ poslání je vyjádřena symbolickým počtem 153 ryb (tolik prý bylo dle antických zoologů druhů ryb).
Sk 4,13-21
Je přece nemožné, abychom nemluvili o tom, co jsme viděli a slyšeli.
Ani zázrak, ani Petrovo kázání nemůže přinutit židovské představitele k víře. Avšak přímo proti apoštolům se zakročit neodváží. Volí cestu kompromisu: zákaz mluvit, kázat a učit „v tom jménu“ (v. 17n), tj. zákaz hlásat Ježíše. Avšak stejní apoštolové, kteří se pod křížem rozprchli, nyní odvážně (s nasazením života a zatím úspěšně) vyznávají, že chtějí Boha poslouchat více než veleradu a že není možné, aby nemluvili o tom, co viděli a slyšeli. Díky tomu se svědectví o vzkříšeném šíří dál.
Mk 16,9-15
Jděte do celého světa a hlásejte evangelium.
Markovo evangelium původně končilo veršem 16,8. Závěr (Mk 16,9-20) byl dodatečně složen z jiných velikonočních zpráv a snad kolem r. 150 připojen k Markovu evangeliu. Důležité jsou zde tři věci: 1. Znovu je velmi tvrdě kárána nevěra učedníků (v. 11.13.14); a právě s těmito lidmi Ježíš počítá a chce je svým Duchem přetvořit v neohrožené svědky Vzkříšeného a zvěstovatele evangelia! 2. Ježíšovo vzkříšení a povýšení dosáhne svého cíle teprve tím, že bude evangelium zvěstováno celému světu (v. 15; srov. Mk 16,19n). 3. Zvěstování evangelia bylo (a má dál být) v církvi provázeno „znameními“ (vynechané v. 16 - 20; celé Sk).
Sk 4,23-31
Když skončili modlitbu, byli všichni naplněni Duchem svatým, takže s odvahou hlásali Boží slovo.
Obec věřících na pronásledování (srov. Sk 12,12; 16,25) reaguje důvěryplnou modlitbou, která je zároveň chvalozpěvem i prosbou (Lukáš je „teologem modlitby“). Má běžnou formu židovské a starokřesťanské modlitby užívající a rozvíjející slova žalmů: Oslovení Boha, připomínka moci Stvořitele celého světa a Pána dějin, vylíčení nebezpečné situace (v. 27 z pohledu doby sepsání vidí již i pronásledování Římem), prosba o projevování moci Ježíšova jména (tj. prosba o moc Ducha svatého). Ovoce: nové, mocné, aktuální vylití Ducha svatého do nové situace (srov. Sk 2,4; 8,17; 10,44; 19,6) a nadšené zvěstování slova.
Jan 3,1-8
Jestliže se nenarodí někdo znova, nemůže spatřit Boží království.
Od dneška do čtvrtka postupně čteme 3. kapitolu Janova evangelia (rozhovor Ježíše s Nikodémem), jež je jakousi dialogickou katechezí o víře sledující centrální otázku: Jak může mít člověk podíl na Boží spáse? Objevují se zde pro Jana typické protiklady „dole - nahoře“ (v. 3.7.31), „tělo - Duch“ (v. 5n), „země - nebe“ (v. 12.31), „smrt - život“ (v. 16), „soud - spása“ (v. 17), „nevíra - víra“ (v. 18), „tma - světlo“ (v. 20n). Všude jde o uzavřenost (lidského sobectví) či otevřenost (víry) vůči Boží spáse darované nám v Božím Duchu. Tato dvojrozměrnost se promítá i do jazyka Janova evangelia: ř. „anothen“ (v. 3.7) = „znova“ i „shora“ (tj. z Boží životodárné moci, z Ducha), „pneuma“ (v. 8) = „duch“ i „vítr“. V Nikodémovi se dnes Ježíš setkává s člověkem, který je na cestě z uzavřenosti (přišel v noci) k otevřenosti (klade si otázky).
Sk 4,32-37
Jedno srdce a jedna duše.
Dnešní čtení je dalším z mnoha „souhrnů“ šíření svědectví o Kristu a upevňování církve (srov. Sk 2,42-47; 5,12-16; 6,7; 9,31; 12,24; 16,5; 19,20; 28,30). Důraz je na (ideální) jednotu - ve víře, v modlitbě, v radosti („srdce a duše“), ale i v majetku. Z této jednoty pak vycházela mocná síla pro zvěstování. Příkladem k následování (čili prodej majetku nebyl zas tak všeobecný) byl i levita (srov. Joz 13,33!) Josef - Barnabáš, který se později stává významnou oporou misie v Jeruzalémě i Antiochii a uvádí Šavla - Pavla do misijní činnosti; proto je pro Lukáše důležité zdůraznit jeho úzký, podřízený vztah k apoštolům (v. 37).
Jako protiklad jeho postoje je pak připojen (kvůli těžkému výkladu v lekcionáři vynechaný, podle antické předlohy vytvořený) text Sk 5,1-11: jako na počátku času Ježíšova vystupuje ďábel jako jeho protihráč (Lk 4,1-13), tak i na počátku času církve (ve Sk 5,11 se prvně objevuje slovíčko „ekklesia“) vystupuje na scénu satan, aby se jí pokusil zevnitř zničit skrze její vlastní údy, které mu dají místo v srdci.
Jan 3,7-15
Nikdo nevstoupil do nebe, kromě toho, který sestoupil z nebe, totiž Syn člověka.
Nikodém v rozhovoru s Ježíšem nakonec klade velmi důležitou a praktickou otázku: Jakým způsobem se člověk může otevřít onomu novému „narození shora“, narození z Ducha (viz úvod ke včerejšímu evangeliu)? Po jemné výtce (v. 10), ze které mimochodem plyne, že víra v Krista je dovršením zvěsti Starého zákona, dává Ježíš (spolu s janovskou obcí - srov. „my“ ve v. 11) již jasnou odpověď: Ono „narození z Ducha“ se děje životem z víry ve svědectví toho, který byl „vyvýšen“ skrze kříž do slávy vzkříšení (srov. Nm 21,9; J 19,34nn). Spása není výstupem člověka k Bohu, ale především důvěryplným přijetím Božího sestupu k člověku (v. 13).
Sk 5,17-26
Muži, které jste uvěznili, jsou v chrámě a učí lid!
Zákaz učit (Sk 4,18) si Petr s Janem nevzali moc k srdci (srov. další „souhrn“ Sk 5,12-16; 2. neděle velikonoční C). Zpráva o novém zatčení apoštolů a následném výslechu je rozložena na tři denní čtení. V dnešní první části najdeme to nejdůležitější ve v. 20 - 21a: poselství o Kristu musí být v každém případě hlásáno. Výraz „všechna slova toho života“ (v. 20) znamená totéž jako „slovo této spásy“ ve Sk 13,26: je to poselství o spáse, která přichází od Boha, a to v osobě Vzkříšeného a v síle letničního Ducha se teď a tady stává viditelnou a zakusitelnou. K lidem tato spása přichází skrze hlásané slovo a žité svědectví učedníků.
Jan 3,16-21
Bůh poslal svého Syna, aby svět byl skrze něho spasen.
V prvním verši dnešního evangelia vrcholí Ježíšovo rozvedení rozhovoru s Nikodémem v snad nejkratším možném vyjádření cesty spásy: Boží láska k člověku vyvrcholila v daru jediného Božího Syna; víra v něho je pak pro člověka (již teď, v tomto čase) vstupem do věčného života. „Kdo věří (v Syna), má život věčný“ (v. 36; 6,47), a proto „není souzen“ (v. 18). Je-li někdo přesto odsouzen (tj. definitivně vyloučen z věčného života), je to vlastně sebeodsouzení a následek jeho vlastního jednání a rozhodnutí. Zde a nyní přijatý (věčný) život se však projevuje v konkrétním „jednání podle pravdy“ (v. 21) - nese ovoce obrácení.
Sk 5,27-33
My jsme svědky těchto událostí, stejně i Duch svatý.
Při následném výslechu Petr s ostatními opakuje to, co řekl již dříve (v. 29; srov. Sk 4,19): „Více je třeba poslouchat Boha než lidi.“ Formou klasického vyznání víry v Ukřižovaného a Vzkříšeného pak ukazuje, že Bůh již promluvil dostatečně jasně: 1. skrze události (vzkřísil Ježíše a povýšil ho jako „vůdce a spasitele“, v. 30n), 2. skrze Ducha, dárce jistoty víry a síly slova (v. 32). Výraz „Bůh našich otců“ opět naznačuje zasazení víry v Krista do starozákonního kontextu a Petrovu vnitřní sounáležitost s vírou těch, kteří jej odmítají.
Jan 3,31-36
Otec miluje Syna a všechno mu dal do rukou.
Po vynechání pravděpodobně vložených veršů 22 - 30 (svědectví Jana Křtitele) se v závěru 3. kapitoly setkáváme s poslední částí textu souvisejícího s rozhovorem s Nikodémem (viz úvod k pondělnímu evangeliu). Je zde zdůrazněna jedinečnost svědectví toho, kdo „přichází shora“ (v. 31; tentýž výraz v řeckém textu ve v. 3.7). Ten, kdo jeho svědectví přijme, se pak stává jeho dalším šiřitelem a svědkem Boží pravdivosti (= věrnosti, spolehlivosti; v. 33). Dar Ducha ve v. 34b lze dle ř. textu vztahovat jak na Ježíše (díky tomuto daru pak mluví „slova Boží“), tak na všechny lidi (ti jsou jen díky daru Ducha schopni porozumět „slovům Božím“). Na závěr rozhovoru s Nikodémem je jasné, že zde máme zhuštěný souhrn celé křesťanské víry a jejích důsledků; jsme vedeni k rozhodnutí mezi světlem a tmou, životem a smrtí.
Sk 5,34-42
Šli a radovali se z té cti, že směli pro Ježíšovo jméno trpět příkoří.
Nakonec do výslechu (viz včerejší čtení) zasáhne farizej Gamaliel (následovník Hillelův, 25 - 50 n. l. jako jeden z nejuznávanějších učenců). Dějinné nepřesnosti v údajích jeho řeči (Theudovo povstání bylo teprve kolem r. 45 n. l., tedy 10 let po líčeném rozhovoru, časový údaj o Judovi Galilejském sedí, ale pořadí povstání pak bylo opačné) a další jazykové důvody ukazují, že Lukášovi nejde (zde ani jinde) o přesné historické vylíčení. V pronásledování apoštolů a v jejich bičování však kreslí předobraz všeho dalšího (jemu známého) mučednictví (Štěpán, Jakub...) a spojení utrpení církve (Božího díla - v. 39) s utrpením Kristovým. V. 42 pak uzavírá celou první část Sk o prvotní církvi v Jeruzalémě.
Jan 6,1-15
Rozdělil sedícím, kolik kdo chtěl.
Od dnešního dne se budeme v evangeliích setkávat s úryvky ze 6. kapitoly Janova evangelia, jež je opět (podobně jako Jan 3) hutnou katechezí o víře. Ježíš se zde zjevuje jako „chléb života, který sestupuje z nebe a dává život světu“. Po celý příští týden budeme postupně pročítat tzv. „řeč o chlebu života“, ke které tvoří dnešní úryvek o nasycení pěti tisíců dějový základ. Ježíš je zde představen jako někdo, kdo je větší než prorok Elíša (20 ječnými chleby nasytil 100 mužů; 2 Kr 4,42nn), větší než Mojžíš (viz zázrak s manou na poušti; Ex 16), kdo je podoben pastýři ze Ž 23,1n (srov. v. 10). Setkáváme se zde se samotným Bohem starajícím se o svůj lid a žehnajícím v přemíře (srov. „přetékající kalich“ ze Ž 23,5). Ježíš však přišel sloužit a sám se stát pokrmem, ne pozemsky kralovat. „Znamení“ je však nepochopeno.
Sk 6,1-7
Vyvolili sedm mužů plných Ducha svatého.
Šestá kapitola Sk klade základy k líčení dalšího šíření svědectví o Kristu po celém Judsku a Samařsku (Sk 6 - 8; srov. 1,8). Společenství „učedníků“ (Židů, kteří uvěřili v Ježíše jako Mesiáše) se v Jeruzalémě postupně velmi rozrostlo. Kromě „Hebrejů“ (tj. hebrejsky či aramejsky mluvících palestinských Židů) jsou v něm i „helénisté“ (tj. řecky mluvící diasporní Židé). Poprvé ve Sk čteme o napětích mezi učedníky („Hebrejové“ asi navíc těžko snášejí volnější pojetí Zákona o otevřenější postoj vůči světu u „helénistů“). Musí se do toho vložit „Dvanáct“ (pro Lk autoritativní grémium církve). Průběh „ustanovení sedmi“ (číslo plnosti; podle řeckých jmen vše „helénisté“) „ke službě u stolů“ (ř. diakonia = služba, od toho „diákon“, „jáhen“, srov. Flp 1,1; 1 Tim 3,8nn) odpovídá nejspíše praxi v době Lukášově: návrh apoštolů, volba obcí, apoštolské ustanovení do úřadu skrze modlitbu a vkládání rukou. Apoštolové se pak budou moci věnovat „modlitbě a službě slova“, které se šíří (v. 7) dál (i přes vnější, a nyní i vnitřní, překážky).
Jan 6,16-21
Viděli Ježíše kráčet po moři.
I další „znamení“ připravuje následující „eucharistickou řeč“. Ježíš se ustrašeným učedníkům zjevuje uprostřed rozbouřeného moře („25 nebo 30 honů“ = 5 až 6 km) nejen jako pán každé nebezpečné situace, ale především jako ten, kdo se ztotožňuje se základním starozákonním Božím příslibem spásy Mojžíšovi: „Já jsem, který jsem (zde pro vás)“ (Ex 3,14; v Septuagintě přeložené řeckým „ego eimi“, které je použito i v našem úryvku ve v. 20). Bůh se Mojžíši v hořícím keři zjevuje jako zachraňující, pomáhající, doprovázející, ochraňující a milosrdný Bůh, na nějž je možno se absolutně spolehnout. Totéž platí o Ježíšovi. Jeho absolutní „Já jsem“ je nejhutnějším janovským vyjádřením Ježíšova sebezjevení dovršujícím starozákonní linii Boha otevírajícího se lidem (srov. také 6,35.48; 8,12; 9,9; 10,7.9.11.14; 11,25; 14,6; 15,1.5).
Sk 6,8-15
Nemohli obstát před jeho moudrostí a Duchem, který z něho mluvil.
Sociální náplň jáhenského „úřadu“ (viz včerejší čtení) je brzy pro Lk překonána dalším vývojem (svědectví slova). Snad mělo oněch „sedm“ již od počátku širší poslání - být představenými helénistických obcí věřících v Krista. Protože jsou „plni Ducha a moudrosti“ (Sk 6,3; srov. 6,5.8.15; 7,55), je jejich působení podobné působení apoštolů (v. 8b). Avšak jejich misijní pole je především mezi diasporními Židy (v. 9), kteří Štěpána velmi intenzívně odmítají. I zde je paralela k Ježíšovu utrpení (srov. v. 11 - 14 a Mk 14,56-58). „Tvář anděla“ (v. 15) v židovském chápání naznačuje prorocké či mučednické poslání, pro Lk také naplnění Duchem pro následující řeč a snad i poukaz na „proměnění Páně“ (Lk 9,29-31).
Jan 6,22-29
Neusilujte o pokrm, který pomíjí, ale o pokrm, který zůstává k věčnému životu.
Až do pátku budeme číst Janovu tzv. „řeč o chlebu života“, která je jakýmsi komentářem předcházejícího „znamení“ rozmnožení chlebů (viz evangelium minulého pátku). Dnešní úryvek je nesen usilovným hledáním Ježíše zástupy. Ježíš i jim (podobně jako Nikodémovi - „Duch“ / „tělo“; srov. evangelium pondělí 1. velikonočního týdne) však musí naznačit, jejich hledání se pohybuje na zcela jiné rovině než je rovina „pokrmu zůstávajícího k věčnému životu“, rovina jeho vlastního daru (v. 27). Ani rovina jednotlivých „skutků Božích“ (v. 28) není ta pravá. Jedinou cestou je „skutek Boží“ (v. 29): důvěryplné spolehnutí se na jeho poselství a na něho samotného (obsah janovského pojmu „věřit“).
Sk 7,51 - 8,1a
Pane Ježíši, přijmi mého Ducha!
Štěpánova mučednická smrt i s předcházející obhajovací řečí označuje ve Sk jasný bod obratu v dějinách mladého křesťanství: přechod zvěstování z Jeruzaléma a Judska „do Samařska a až na sám konec země“ (Sk 1,8). Štěpánova řeč (Sk 7,1-53; v této podobě spíše Lukášovo dílo než nějaký záznam Štěpánovy obhajoby; lekcionář ji celou neobsahuje), na jedné straně ukazuje kontinuitu Božího působení v dějinách Izraele s působením Ježíšovým (a tedy i kontinuitu církve s Izraelem), na druhé straně pak (především ve svém závěru od v. 44) tvrdě kritizuje falešné pochopení tohoto působení u otců i u dnešních představitelů (v. 51). Reakce velerady a Štěpánova smrt (v. 54 - 60) jsou pak již jasně líčeny jako odraz smrti Ježíšovy (srov. Lk 23,34.46; 6,22.40).
Jan 6,30-35
Ne Mojžíš, ale pravý chléb z nebe vám dává můj Otec.
Ježíšovi posluchači jsou zdánlivě ochotni Ježíšovi uvěřit, ale na základě tehdejšího očekávání, že druhý vykupitel (Mesiáš) předčí svými zázraky prvního (Mojžíše), požadují po Ježíšovi větší zázrak než bylo darování many na poušti (srov. Ex 16). Ježíš jejich otázku využívá k prohloubení své zvěsti: Pravý, Otcem darovaný chléb („chléb z nebe“) je „ten (v ř. se může stejně jako v češtině vztahovat na chléb i na osobu), který sestupuje z nebe a dává život světu“. Posluchači zde propadají stejnému nedorozumění jako samařská žena (Jan 4,15) a evangelista může nechat tuto část Ježíšovy řeči vyvrcholit Ježíšovým sebezjevením (první rozvinuté „Já jsem...“, viz úvod k evangelium na sobotu 2. vel. týdne): „Já jsem chléb života“ (jež se zde ovšem stále ještě vztahuje na celek Ježíšova poselství i jeho osoby; přímo o eucharistii bude řeč až v pátek - od v. 51c).
Sk 8,1b-8
Procházeli zemí a hlásali slovo evangelia.
Štěpánova smrt byla začátkem prvního většího pronásledování církve - pod Šavlovým vedením (srov. Sk 7,58; 8,1a.3; příprava na „třetí okruh“ rozšíření církve „až na sám konec země“ právě skrze Šavla - Pavla). Z Jeruzaléma se rozprchli nejspíše právě „helénisté“ (viz sobota 2. vel. týdne) z jejichž okruhu Štěpán pocházel); „Hebrejové“ (kam patřili i apoštolové) nejspíše zůstali (byli stále považováni za Zákonu věrné Židy, protože navštěvovali chrám apod.). Toto nucené rozptýlení však Lukáš zároveň líčí jako velkou, plody přinášející misii (v. 4; srov. Sk 11,9n). Další ze „sedmi“, jáhen Filip, dokonce prolamuje hranice „pravověrné“ oblasti Judska a zahajuje mocné působení (slovo + mocné činy) mezi Samařany, kteří již nebyli považování za „lid smlouvy“.
Jan 6,35-40
To je vůle mého Otce, aby každý, kdo vidí Syna, měl život věčný.
Ze včerejšího evangelia zopakovaný v. 35 ještě jednou ukazuje cestu k nasycení se „chlebem života“: přicházení k Ježíši v důvěryplném spolehnutí se („víře“). Jestliže byla až doposud zdůrazňována spíše lidská aktivita (hledání, přicházení, víra), v následujících verších (V. 36 - 39) je pak jasně zdůrazněna prvotnost Božího daru v procesu víry. V. 40 pak shrnujícím způsobem připomíná dvě důležité doplňující se dvojice důrazů: Boží dar („Otcova vůle“) - lidská víra; vstup do spásy již teď a zde („věčný život“) - dovršení vzkříšení (vzkříšení „v poslední den“).
Sk 8,26-40
Tady je voda: co brání, abych byl pokřtěn?
Filipovo působení (viz včerejší čtení) je podrobněji vylíčeno na dvou příkladech: 1. obrácení kouzelníka Šimona s následným zdůrazněním, že Duch svatý je svobodným Božím darem, který není člověku k dispozici jak se mu zachce (Sk 8,9-13.18-25; z lekcionáře vynecháno; Sk 8,14-17 viz 6. neděle velikonoční A); 2. křest etiopského dvořana (dnešní čtení). Iniciativa při šíření evangelia je zde na Bohu (v. 26.29.39n). Poselství o vzkříšeném Ježíši nemůže zůstat omezeno na Samařsko a na židovský národ. To je naznačeno jak místně (směr Gaza = směr Egypt), tak osobně (židovství blízký etiopský „eunuch“, dosl. překl. v. 27, asi jeden z tzv. „bohabojných“; srov. Dt 23,1; Iz 56,3n). V. 32.34 jsou vzorem ideálního tázání po smyslu Písma, v. 30 - 35 pak připomínají Ježíšovo „vykládání“ Písma Emauzským učedníkům (Lk 24,17-27.44n). Otázka z v. 36b a Filipova reakce s komořího odpověďí z později přidaného v. 37 jsou odrazem křestní praxe (srov. Ř 10,9). Ovocem ve křtu dovršené víry je opět radost (v. 39; srov. včerejší čtení v. 8). Další stopy Filipova působení (v. 40) - viz Sk 9,32.36; 21,8).
Jan 6,44-51
Já jsem chléb živý, který sestoupil z nebe.
Po (v lekcionáři vynechané) zmínce o dalším reptání posluchačů (v. 41 - 43) je krásným obrazem o otcovském „přitahování“ (srov. Oz 11,4) znovu zdůrazněna prvotnost Boží v procesu víry (Otcovo „přitahování“ se neuskutečňuje za rozhodnutím člověka, nýbrž v něm“). Pomocí jiného obrazu se zde říká totéž, co bylo v Jan 3 vyjádřeno slovy „být zrozen z Ducha“, a po vrcholné výpovědi v. 47 („Kdo věří, má život věčný“) se Jan znovu navrací k Ježíšovu „sebezjevení“ jakožto „Chleba života“ (v. 48 - 51b). Závěrečná věta (v. 51c) pak již ukazuje ke kříži (srov. budoucí čas „dám“) a svým ztotožněním pojmů „chléb“ = obětované Ježíšovo „tělo“ je pak již úvodem k poslední, ve vlastním slova smyslu „eucharistické“ části Ježíšovy „řeči o chlebu života“ (viz zítřejší evangelium).
Sk 9,1-20
On je nástroj, který jsem si vyvolil, aby o mně donesl zvěst pohanům.
Šavlovým přijetím Krista jako Mesiáše (asi v r. 36 n. l., podle jiných v r. 33) začíná ve Sk další úsek (Sk 9,1 - 15,35), charakterizovaný počátky misie mezi pohany. Vzkříšený Ježíš se s ním v klasické formě zjevení (srov. Gn 46,1-3!) setkává uprostřed jeho horlivého pronásledování stoupenců „toho vyznání“ („té cesty“ - dosl. překl. v. 2; Sk 19,9.23; 22,4; 24,14.22; srov. Sk 8,1.3). Důležitost této události pro Lk vyplývá i z jejího trojího líčení, které je vždy zároveň jejím výkladem (viz dále Sk 22,4-21; 26,9-18). Ve v. 4n se Ježíš ztotožňuje s pronásledovanými učedníky a dává se poznat jako žijící Pán. „Tři dni“ ve v. 9 mohou naznačovat Šavlův vstup do Kristovy smrti, pokrm a návrat síly ve v. 19 pak vrůstání do Kristova vzkříšení. Centrální je zde role učedníka Ananiáše, jemuž je naznačen budoucí Šavlův význam a poslání (v. 15n) a skrze jehož vkládání rukou je Šavel uzdraven, dostal „v plnosti Ducha svatého“ (v. 17) a křtem pak začleněn do společenství Kristových učedníků (napojení na apoštolskou církev je pak ještě více zdůrazněno v již vynechaných v. 26 - 28; Sk 9,26-31 viz 5. neděle velikonoční B).
Jan 6,52-59
Mé tělo je skutečný pokrm a má krev je skutečný nápoj.
Teprve v dnešním (závěrečném) úryvku z „řeči o chlebu života“ (jehož začátek je již ve v. 51c) je tato řeč chápána svátostně a ztotožňuje „chléb života“ s „tělem Syna člověka“, které on sám daruje teprve v budoucnosti (zatímco dosud „chléb života“ - Ježíše s celým jeho poselstvím - daroval Otec již v současnosti). Navíc se teprve zde objevuje řeč o nutnosti „jezení (ve v. 54.56.57 dokonce dosl. z ř. „žvýkání“) těla“ a „pití krve“ Syna člověka pro věčný život a vzkříšení. Tím je pro Janovskou obec podtržena nutnost konkrétního praktického i svátostného prohloubení osobní víry v Krista, ke kterému nejen že máme „přistupovat“ jako ke „chlebu života“, ale který pro nás v eucharistii je „skutečným pokrmem“ a „skutečným nápojem“, a tím i stálým zdrojem (věčného) života. Ovšem i svátostné přijímání je neustále osobním vztahem - „zůstáváním“ v Kristu (v. 56).
Sk 9,31-42
Církev se s úspěchem vyvíjela a rostla přispěním Ducha svatého.
Bouře pronásledování se po Šavlově přijetí Krista uklidňuje. Další „souhrn“ ve v. 31 označuje jakožto „církev“ obce v Judsku, Galileji i Samařsku a její růst chápe jako ovoce Ducha. Avšak tato „církev“ (ř. „ekklesia“) je stále ve své podstatě církví palestinskou. Onen velký krok do pohanského světa ještě nebyl učiněn, avšak již se připravuje. Pozornost se totiž znovu soustřeďuje na Petra, který bude muset vyslovit rozhodující slovo (Sk 10,47n; 11,17n). Dnes jej zatím vidíme, jak navštěvuje (Filipem založené) obce (srov. Sk 8,40) a posiluje jejich víru (velmi diskrétním, v. 40n) působením v moci Ducha (podobným působení Ježíšovu).
Jan 6,60-69
Ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života.
Ježíšova slova vyvolala „reptání“ nejen u Židů (v. 41), ale nyní i u učedníků (v. 65). „Tvrdou řečí“ (v. 60) se zde nemyslí předchozí slova o požívání Ježíšova těla a krve, ale spíše celkový Ježíšův nárok: jako skutečný člověk chce být tím, kdo jako jediný může zjevovat Boha a být prostředníkem života (srov. v. 44 a 65). Jako cestu k překonání tohoto pohoršení nabízí Ježíš neulpění na povrchním pohledu („tělo nic neznamená“) a otevření se v „Duchu“, který „dává život“ (v. 63; srov. rozhovor s Nikodémem, Jan 3,3-8), slovům, která „jsou Duch a jsou život“, tj. otevření se životodárné a proměňující moci Božího slova. Přesto do kruhu učedníků přichází hluboká krize. Vrcholné v. 68n jsou pak v Petrových ústech vyznáním všech těch, kteří i uprostřed takovéto krize „zůstávají“, nesení „vírou“ a „poznáním“ slov věčného života.
Sk 11,1-18
Tedy i pohanům Bůh dal, aby se obrátili, a tak došli života.
Podrobné líčení toho, co dnes Petr vypráví „těm z obřízky“ (dosl. překl. v. 2; překlad „věřící obrácení ze židovství“ není vhodný - jakoby přestali žít své židovství, což není pravda) nalezneme v předchozí 10. kapitole (její části viz svátek Křtu Páně, Zmrtvýchvstání Páně, 6. neděle velikonoční B). Iniciativa je zde opět zcela na Bohu, protože překonat pro ortodoxního Žida hranici kulticky čistého a nečistého bylo lidsky nemožné (viz Ez 4,13n; midraš k Ž 146: „Všechna zvířata, které jsou v tomto světě prohlášena za nečistá, prohlásí Bůh v budoucnu za čistá,“ ve srov. s Gn 7,2 a 8,19 - obraz původní univerzální spásy). Ze Sk 10,28 je však jasné, že Lk spíše než na zrušení kultických předpisů a židovského způsobu života dává důraz na zrušení přehrad mezi Židy a pohany vzhledem k možnosti přijmout spásu, viditelně projevený dar Ducha a křest (Sk 10,44-48; dnešní v. 15 - 17; ale srov. Sk 15,20.29 a 21,20.25!). Konečným Božím krokem je pak to, že „na ně Duch svatý sestoupil jako na začátku na nás“ a že „Bůh dal stejný dar jim jako nám“ (v. 15.17). Cesta k pohanům je otevřena (pro Lk ne na základě odmítnutí Židů, ale na základě Božího plánu spásy) a schválena apoštoly.
Jan 10,1-10
Já jsem dveře k ovcím.
Ve vstupní „obrazné řeči“ (v. 1 - 6) se předpokládá ke statku přilehlý dvůr s jedinými dveřmi, u nichž hlídá dveřník. Přístup k ovcím měl jen pastýř, kterého znal. Ten pak vyvolává ovce svého stáda vábením či lichotivými jmény z množství ostatních (srov. Iz 43,1!) a vede je na pastvu. Ovce pak následují jen tento jim známý hlas. Ježíš (ve v. 7 - 10) tento obraz vykládá nejprve tak, že se ztotožňuje s „dveřmi k ovcím“ či (viz ekumenický překlad) „pro ovce“ (ve v. 7 je obsaženo obojí: dveře umožňují přístup pastýři a zároveň mohou ovce skrze ně vycházet na pastvu, srov. v. 9). Po Jan 8,12 a 9,5 („Já jsem světlo světa“) je to třetí rozvinuté „Já jsem...“ (viz úvod k evangelium na sobotu 2. vel. týdne). Ježíš tím vznáší jedinečný nárok být jediným prostředníkem života („zloději a lupiči“ se jistě nemyslí SZ proroci, ale spíše jacíkoli „mesiáši“ a „zachránci“ nabízející spásu mimo víru v Krista). V něm je totiž nabídnuta dokonalá plnost života (v. 10)!
V ročním cyklu A, kdy je toto evangelium určeno pro 4. neděli velikonoční, se dnes čte:
Jan 10,11-18
Dobrý pastýř dává za ovce svůj život.
Dnes a zítra je vhodné v návaznosti na „neděli Dobrého Pastýře“ (4. neděle velikonoční) přečíst celou „pastýřskou řeč“ z Jan 10. Tato řeč vychází z „podobenství“ (dosl. „hádanky“, „obrazu“, v. 6) o dveřích, pastýři a ovcích (v. 1 - 6), který je pak dále vykládán: v. 7 - 10 mají v centru „dveře“ (dnešní výše uvedené evangelium a neděle cyklu A), v. 11 - 18 rozvíjejí pojem „pastýře“ (tato varianta dnešního evangelia a neděle cyklu B) a v. 27 - 30 se točí kolem „ovcí“ (původně tyto verše tvořily celek s předchozími úryvky; zítřejší evangelium a neděle cyklu C).
Ve v. 11 a 14 se Ježíš ztotožňuje s „pastýřem“ (čtvrté rozvinuté „Já jsem...“ u Jana) a rozvíjí svůj vztah k „ovcím“: ochotu zcela se pro ně nasadit, darovat pro ně život. Z tohoto daru pak vyrůstá vzájemný vztah lásky vyjádřený slovem „znát“ (toto slovo v bibli vyjadřuje hluboké, bytostné poznání vedoucí k důvěrnému společenství; jím se vyjadřuje i manželské spojení muže a ženy, srov. Gn 4,1). Obraz „Dobrého pastýře“ je zde dovršením SZ zvěsti o Bohu - jedinému Pastýři Izraele (Ž 23; Iz 40,11; Jr 31,10; Ez 34,23; Mi 5,1-3), který ovšem touží do jednoho stáda shromáždit nejen Izrael, ale celé lidstvo (v. 16; srov. 11,52).
Sk 11,19-26
Hlásali také pohanům radostnou zvěst o Pánu Ježíši.
V. 19 opět naváže na ovoce pronásledování ze Sk 8,4. Antiochie na Orontu byla třetím největším městem římské říše a sídlem syrského legáta, kterému podléhala Palestina. Tam vznikla první obec věřících v Krista, která byla složena jak z židokřesťanů ('Hebrejů'), tak z pohanokřesťanů ('helénistů'). Nejprve se jako vždy obrací poselství z Jeruzaléma rozprchlých věřících na Židy v diaspoře (v. 20). Avšak někteří „helénisté“ se začínají obracet i přímo k pohanům (dosl. „Řekům“) a získávají je (v. 20n). Jeruzalémští „Hebrejové“ posílají do Antiochie Barnabáše (srov. Sk 4,36; úterý 2. velikonočního týdne) coby „vizitátora“. Na závěr čtení najdeme dvě důležitá zprávy: 1. Barnabášovi se podařilo získat Šavla z Tarsu pro misijní spolupráci; 2. v Antiochii se začíná Ježíšovým učedníkům říkat „křesťané“ („kristovci“), protože věří, že Ježíš je Mesiáš (ř. Christos).
Jan 10,22-30
Já a Otec jedno jsme
V. 27 - 30 byly původně součástí „pastýřské řeči“ (Jan 10,1-18.27-30). Proto je možné je vykládat buď v jejím kontextu (viz úvod ke včerejším variantám evangelijních čtení), nebo v souvislosti, do které je zasadil konečný redaktor Janova evangelia, tedy jako část „právního“ sporu s farizeji o Ježíšovu mesianitu (v. 22- 39) s vyvrcholením ve vyznání jednoty s Otcem (v. 30). V obou případech je však zde cítit protiklad mezi těmi, kteří k Ježíšovým ovcím „nepatří“ (v. 26) a těmi, které Ježíš nazývá „moje ovce“ (v. 27). Proto zde evangelista ve v. 27 - 30 zařazuje třetí část výkladu „pastýřské obrazné řeči“, tentokrát soustředěného na „ovce“: ty jsou charakterizovány stále se prohlubujícím vzájemným bytostným vztahem s Ježíšem - Pastýřem (ony „slyší“ Ježíšův hlas - on je „zná“; ony „jdou“ za ním - on jim dává „věčný život“). Ti, kdo takto „naslouchají“ a „následují“, tvoří společenství nacházející v Ježíšových (a tím i v Otcových!) rukou absolutní jistotu a bezpečí, které lze ztratit jen vlastním rozhodnutím „nepatřit k Ježíšovým ovcím“, „nezůstávat na vinném kmeni“ (srov. Jan 15,4!; evangelium ze středy příštího týdne). Otec skrze Ježíše již daroval vše.
Sk 12,24 - 13,5a
Oddělte mi Barnabáše a Šavla.
Ve vynechané kap. Sk 12 se po zmínce o popravě apoštola Jakuba, bratra Janova (Sk 12,2) naposled setkáváme s podrobnějším vyprávěním o Petrovi, který dle Sk 12,17 odchází „na jiné místo“ (čímž se snad v souvislosti s celým veršem naznačuje předání vedení Jeruzalémské obce Jakubovi, „bratru (tj. příbuznému) Páně“, na dobu jeho misijní činnosti jinde - viz dále Sk 15,13; 21,18; Gal 12,19; 2,9.12).
„Úkolem“ z 12,25 má Lk na mysli (na toto místo nejspíše nehistoricky zasazenou - srov. Gal 1,17-20; 2,1-10) finanční podporu, kterou Barnabáš a Šavel přinesli do Jeruzaléma z Antiochie (viz Sk 11,27-30) a která měla znovu vyjádřit společenství křesťanských obcí v nouzi i v utrpení: Šavel s Barnabášem se v Jeruzalémě podle Lk zdrželi přes pronásledování Heroda Agripy I. (vládl 41 - 44). Ve 13. kap. pak již popisem charismatické „bohoslužby rozeslání“ začíná vyprávění o Pavlových Duchem svatým vedených misiích - zpočátku samozřejmě mezi Židy (v. 5a). Přítomnost Jana Marka má (12,25; 13,5b) má opět zdůraznit spojení Pavlovy misie s Petrovým okruhem.
Jan 12,44-50
Já jsem přišel na svět jako světlo.
Těsně před tím, než Ježíš vstoupí do své „hodiny“ přechodu skrze smrt k životu (srov. 13,1), jej evangelista Jan nechává „hlasitě zvolat“ (v. 44) souhrn veškerého jeho poselství světu, opět vystavěný na slovech „věřit“ a „vidět“, „světlo“ a „tma“, „soudit“ a spasit“, „poslouchat“, „zachovávat“, „přijímat“. „Nezůstat v temnotě“ znamená ve víře přijmout Ježíše jako „světlo“, a tak se již nyní otevřít životu, pravdě, radosti a spáse. Toto je vášnivá Boží vůle („příkaz“, v. 50) pro každého člověka, proto Ježíš přišel. Jediný soud, který tedy člověku hrozí, je „samoodsouzení“ v nevíře a uzavřenosti vůči tomuto jedinečnému „pozvání k životu“.
Sk 13,13-25
Z Davidova potomstva vyvedl Bůh jako spasitele Ježíše.
Na své první misijní cestě (na ní budeme Pavla provázet až do příštího úterý) přichází Pavel nejprve na Kypr (Sk 13,4-12; pozor na nešťastný překlad 13,11 v textu ekumenického překladu - viz poznámka pod čarou), odkud pocházel Barnabáš. Z v. 13 se zdá, že Pavel postupně přebírá vedení. Před těžkou cestou z pobřeží do Pisidské Antiochie se od nich odděluje Jan Marek (srov. Sk 15,38nn). Zde se pak účastní klasické synagogální bohoslužby, v jejímž rámci a ve světle Písem zvěstují Židům (podobným stylem jako dříve Petr) Ježíše (v. 23). Dnešní čtení je první částí jeho řeči (viz zítřejší úvod).
Jan 13,16-20
Kdo přijímá toho, koho já posílám, přijímá mne.
Ode dneška až do letnic nás (kromě posledních dvou dní) budou provázet evangelia vybraná z tzv. Ježíšových „řečí ve večeřadle“ (Jan 13 - 17), které jsou u Jana jakýmsi prohloubeným zjevováním Synovy slávy v úzkém kruhu jeho přátel. Události Ježíšovy „hodiny“, která právě přichází (srov. 13,1) jsou zde vykládány jako Ježíšovo „oslavení“ a pozemský i oslavený Ježíš je zde vnímán jedním jediným pohledem víry.
Dnešní úryvek navazuje na symbolické „mytí nohou“ a v jednotlivých výrocích rozvíjí jeho druhotný význam povzbuzující učedníky ke stejné službě, jaká jim byla prokázána (prvotně je „mytí nohou“ znamením Ježíšovy vydanosti až na smrt, na jejíž „plodech“ mají mít učedníci „podíl“). V přijetí bratra či sestry, je přijímán samotný Ježíš, který je posílá, a s ním i Otec, který poslal jeho. Eucharistie, kde by nefungoval i tento horizontální vztah mezi učedníky, by nebyla v Ježíšově duchu.
Sk 13,26-33
Bůh vyplnil zaslíbení, když vzkřísil Ježíše.
Misijní kázání apoštolské doby sleduje stále stejné schéma, avšak podle situace, posluchačů a řečníka obsahuje vždy nové důrazy. Pavel ve své dnešní řeči vychází z toho, co má s posluchači společné; podává krátký nárys dějin spásy od Abraháma a vyvedení z Egypta až k Janu Křtiteli a Ježíši, zaslíbenému spasiteli (včerejší čtení, v. 16 - 25). Pak se ztotožňuje s posluchači, svými „bratry z rodu Abrahámova“ (v. 26) - všem nám bylo společně posláno „slovo o té spáse“ (srov. Sk 5,20; středa 2. velikonočního týdne). Řeč je završena klasickým vyznáním Ukřižovaného a Vzkříšeného (v. 28 - 31), které je znovu zasazeno do „zaslíbení“ daných praotcům (v. 32n) a podloženo z Písma (v. 33b a Sk 13,34-37.40). Sk 13,38n pak jako vrchol jasně zvěstují odpouštějící a ospravedlňující moc Kristova vzkříšení.
Jan 14,1-6
Já jsem cesta, pravda a život.
Až do úterý budeme číst z tzv. „první řeči na rozloučenou“ (13,31 - 14,31). V dnešním úryvku Ježíš ustrašené a znejistělé učedníky (viz 13,31-38) nejen že vyzývá k důvěře a spolehnutí se na Otce i na něho samotného (v. 1), ale daruje jim i slova hluboké útěchy (v. 2 - 3), která jsou jakýmsi tematickým nadpisem další řeči (v. 4 - 17: „odchod“; v. 18 - 26: „příchod“) a zároveň znovu odkrývají onen zvláštní janovský důraz na přítomnost spásy již nyní a zde (srov. 5,24n; 14,23). Vrcholem úryvku (reagujícím na otázku Tomášovu, tj. na otázku janovské obce, jak navázat kontakt s nyní již tělesně nepřítomným Ježíšem) je pak již šesté Ježíšovo „Já jsem...“ (páté viz 11,25): „cesta“ = orientace, zaměření, stálost, jistota (srov. 10,.9); „pravda“ = v bibli vždy chápaná jako věrnost a spolehlivost v zaslíbeních spásy (srov. 8,31n); „život“ = u Jana vždy souhrn všech Božích darů člověku, spása vůbec, Boží kvalita života (srov. 10,10). Krátce: Smysl („cesta“) a plnost („život“) nachází ten, kdo se spoléhá („pravda“) na Ježíšovo poselství o Otci.
Sk 13,44-52
Obracíme se k pohanům.
Úspěch kázání před Židy a „bohabojnými“ pohany (srov. Sk 13,16.26) v Pisidské Antiochii byl nezvykle velký (Sk 13,42-44). Lk zde líčí ideální typickou scénu zvěstování obracejícího se od Židů k pohanům (a to nejen na základě jejich odmítnutí - srov. Sk 18,6 - ale především na základě Božího plánu, srov. Sk 1,8; 10n; 28,28; dnešní v. 47). Pavel si je však neustále vědom „přednostního“ práva Židů na Boží slovo (v. 46) a i později se snaží nejprve zvěstovat v synagógách (viz dále vynechané Sk 14,1nn). Jejich uzavřenost je pro Pavla problémem, který jej tíží celý jeho život (viz Ř 9 - 11). Avšak ve zvěstování se nenechá odradit a v pokoji (podle Mt 10,12-14) jde dál (v. 51). Základním postojem nových učedníků je i zde radost, chvála a plnost Ducha (v. 48.52).
Jan 14,7-14
Kdo viděl mne, viděl Otce.
Janovskou obcí hýbe (a Filipovými ústy je zde vyslovena) ještě jedna otázka (viz včerejší úvod k evangeliu): Je možné spatřit Boha? Ježíš ji zde využívá, aby svědčil o svém jedinečném vztahu k Otci (v. 9 - 11). Ježíš v celé své existenci (v životě, skutcích, smrti i vzkříšení) je pro učedníky obrazem Otce. To je nejvýraznější v jeho „skutcích“ (tj. v celém jeho působení slovy i činy; v. 11b). Tyto „skutky“ jsou připraveny i pro každého, kdo v něho věří. Ježíšovo působení jeho odchodem nekončí, ba naopak - má se mocí Ducha rozšířit zeměpisně i časově do celých dějin (viz výrazy „a ještě větší“ - tj. „rozšířené do celých dějin“ a „neboť já jdu k Otci“ - tj. „abych mohl seslat Ducha“; v. 12 , srov. vynechané v. 15 - 17). „Prosit v Ježíšově jménu“ pak znamená prosit v Duchu svatém, v duchu Ježíšovy touhy proniknout svými „skutky“ celý svět.
Sk 14,5-18
My vám neseme radostnou zvěst, že se máte odvrátit od těchto nicotných model k Bohu živému.
Uzdravení ochrnulého v Lystře (i zde je hlavním motivem „hlásání radostné zvěsti“, a to opět na útěku) připomíná Petrův zázrak ve Sk 3,1-10. Bůh skrze Pavla působí stejně jako skrze apoštola Petra. V. 9 zdůrazňuje Pavlovu citlivost („zahleděl se“) i otevřenost nemocného (měl „víru, že může být uzdraven“; či: „zachráněn“, v ř. stejné slovo). Reakce místních lidí odpovídá reakci čistě pohanského publika (v. 11 - 13). Tomu pak také odpovídá Pavlova řeč (vůbec první před takovýmito posluchači, v. 15 - 17): nezvěstuje Ježíše jako Mesiáše (srov. však v. 7.15 - „radostná zvěst“), ale teprve pro tuto zvěst připravuje půdu - vychází z náboženského způsobu myšlení posluchačů, navazuje na jejich přirozené poznání Boha a vede je tak od model k víře v Boha živého, dárce plnosti života a radosti. Zvrat od božské úcty ke kamenování (viz zítřejší čtení, v. 19) je však bude rychlý.
Jan 14,21-26
Přímluvce, kterého Otec pošle, ten vás naučí všemu.
Ježíšův „odchod“ (viz sobotní evangelium, v. 3.12) umožnil darování Ducha (viz 14,15-17), ve kterém „přichází“ i sám Vzkříšený (14,2.18nn), obnoví a prohloubí vztah lásky mezi učedníky a Otcem („dá se jim poznat“; v. 21). Jan tak odpovídá na další otázku své obce (viz úvod k sobotnímu a pátečnímu evangeliu), proč se Vzkříšený dává poznat jen učedníkům, a ne světu: Jeho přítomnost může člověk vnímat jen ve víře, tj. v lásce a v poslušnosti jeho slovu (v. 23). Obrazem (pro již přítomnou) spásu zde pak není (jako v pátečním evangeliu, v. 2n) přivedení věřících domů do „nebeských příbytků“, ale přebývání Otce a Syna u věřících. Nejde zde tedy o „odchod“ a „příchod“, ale o spásu prožívanou zde a nyní v Duchu svatém. „Naukou“ a „připomínáním“ Ducha svatého má pak Jan na mysli nejen prohloubení a aktualizaci Ježíšova poselství ve světle jeho vzkříšení, ale zároveň i zpřítomnění samotného Vzkříšeného Pána.
Sk 14,19-28
Svolali církevní obec a vypravovali, co všecko Bůh s nimi vykonal.
Misie v Lystře začala božskou úctou a skončila kamenováním (snad narážka na Šavlův souhlas s kamenováním Štěpána, Sk 8,1). Ani to však (díky podpoře ostatních učedníků, v. 20) nemůže zabránit dalšímu šíření radostné zvěsti (v. 21). V. 21 - 25 líčí jakousi Pavlovu pastýřskou péči o již založené obce a jejich počínající strukturální organizaci (ustanovení starších, ř. „presbyterů“, v. 23). Kromě struktury však obce k další cestě potřebují především víru a trpělivost (v. 22; pozor na velmi zúžený a matoucí překlad v lekcionáři - dosl. z ř.: „Skrze mnohá soužení musíme vejít do Božího království,“ srov. 1 Sol 1,4n). První Pavlova misijní cesta pak končí opět v jeho „domovské“ církvi - v Syrské Antiochii - svědectvím.
Jan 14,27-31a
Svůj pokoj vám dávám.
Na závěr této řeči na rozloučenou (v. 27) dává Ježíš učedníkům svůj „pokoj“. Hebrejský výraz „šalom“ může být pozdravem na uvítanou stejně jako na rozloučenou (srov. 20,19.21.26; 1 Sol 5,23; Gal 6,16; Řím 16,20). Zde je ovšem „pokoj“ darem, který zahrnuje všechny ostatní dary (podobně jako „život“). Vyjadřuje celistvost, spásu, plnost, konečné dovršení jedince i společenství. Od v. 27b se řeč vrací k počátečním motivům (srov. 14,1nn). Radost z odchodu k Otci je odůvodněna tím, že Otec je tím, kdo posílá Krista a sesílá Ducha (což je vlastní smysl věty „Otec je větší než já“; v. 28b). Ježíšův odchod tedy učedníkům otevře přístup k Otci a je předpokladem pro příchod Ducha (srov. 16,6n). Na to se mohou spolehnout tváří v tvář nejistotě nejbližších chvil (viz v. 29n).
Sk 15,1-6
Bylo rozhodnuto, aby se odebrali kvůli této sporné otázce k apoštolům a starším do Jeruzaléma.
První Pavlova misijní cesta jasně ukázala, kde je budoucnost církve - v širokých prostorách pohanského světa (viz v. 27 včerejšího čtení). Avšak jak má tato církev vypadat, jak daleko je pro ni ještě závazný židovský Zákon a obzvlášť předpis o obřízce (viz v. 1)? To byla pro budoucnost křesťanství rozhodující otázka. Proto je také řešena zde, v obsahovém i rozsahovém centru Sk, na shromáždění židokřesťanské církve v Jeruzalémě (tzv. „apoštolském koncilu“; ve Sk 15 je lukášovsky zpracované delší historické pozadí přesněji se odrážející v Gal 2,1-14). V dnešním prvním úryvku o svolání „koncilu“ (zítra uslyšíme o jeho průběhu a pozítří o výsledcích) je nápadná samozřejmá ochota převážně pohanokřesťanské obce v Antiochii hledat řešení na tuto zásadní otázku společně s apoštoly a staršími v Jeruzalémě.
Jan 15,1-8
Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce.
Až do pondělí 7. velikonočního týdne budeme číst z tzv. „druhé řeči na rozloučenou“ (15,1 - 16,33). Její první část (15,1-17) čteme postupně až do pátku. Hlavní téma: „Víra, která v lásce přináší ovoce“ (srov. Ga 5,6) je zde rozvinuto pomocí obrazné řeči o vinném kmeni a jejího výkladu. Stále se zde vracejí dva ústřední pojmy: „přinášení plodů“ (8x) a „zůstávání“ (16x). Zůstávat při kmeni (tj. žít niterné a stále společenství života s Ježíšem) je předpokladem přinášení plodů (pravého učednictví).
Dnešní úryvek (vlastní obrazná řeč o vinném kmeni) obsahuje sedmé (a poslední) „Já jsem...“ v Janově evangeliu. Obraz vinného kmene nesoucího ovoce (srov. SZ pozadí Jer 2,21; Iz 5,1-7; Ez 17; Oz 10,1) je třeba brát jako celek (životodárná jednota s kmenem jako podmínka přinášení ovoce). Všechny jednotlivosti jsou tomuto celku podřízeny (např. prořezávání révy nemá jiný význam, než že slouží tomuto přinášení ovoce). „Nesení ovoce“ není hromaděním skutků a zvláštních výkonů, ale o přirozený projev nového života z víry majícího základ v Kristu. „Být čisti“ znamená hluboké společenství s tímto Ježíšem darované slovem jeho radostné zvěsti. Toto společenství je darem, který v sobě zahrnuje vše ostatní potřebné (v. 7).
Sk 15,7-21
Já soudím toto: Nenakládejme pohanům, kteří se obracejí k Bohu, žádná zbytečná břemena.
V průběhu shromáždění nechává Lk do rozpravy vstoupit (která je v Lk kompozici shrnutím dlouhodobějšího hledání první církve) čtyři řečníky: 1. Petra (v. 7 - 11; naslouchající mlčení ve v. 12a se v ř. textu vztahuje spíše k této řeči); svědčí o své osobní zkušenosti z Kornéliova domu s vedením Duchem svatým, který nedělá rozdíly mezi Židy a pohany (Sk 10); 2. Barnabáše s Pavlem (v. 12); opět svědectví o znameních a divech mezi pohany (Sk 13n); 3. Jakuba (bratr Páně, v. 13 - 21); vše podkládá svědectvím Písma (je mu Lukášem vložena do úst kombinace různých citátů z řeckého textu: Am 9,12.11; Jr 12,15; Zach 1,16; Iz 45,21) a navrhuje konkrétní kompromisní řešení mezi požadavkem ze Sk 15,5 a požadavkem úplné svobody od Zákona. Tzv. „čtyři jakubovské klausule“ byly již ve SZ a pozdním židovství hlásány v synagógách (viz v. 21) jako minimálními požadavky, které měli pohané zachovávat, aby se mohli stýkat s Židy (tzv. „adamovská“ či „noachovská“ přikázání): zákaz jíst maso obětované při pohanských kultech, zákaz incestu (to je ve světle Lv 18,6-18 smyslem „porneia“ na tomto místě), zákaz požívání neodborně (nerituálně) poražených (zadušených) zvířat a související zákaz požívání krve (sídla života).
Jan 15,9-11
Zůstaňte v mé lásce, aby se vaše radost naplnila.
Dnešní a zítřejší evangelium odpovídá na otázku, co je vlastně tím ovocem, o kterém Ježíš mluvil v obrazné řeči o vinném kmeni (viz včerejší evangelium): je jím bratrská láska (viz zítřejší evangelium). Dnešní kratičký úryvek ukazuje na tři důležité věci: 1. na zdroj síly k zachovávání Ježíšových přikázání (Otcova láska vylitá skrze Krista na učedníky a zůstávání díky spojení s Kristem v této lásce, v. 9), 2. na prostředek zůstávání v lásce (zachovávání přikázání, nejde zde tedy jen o cit, v. 10), 3. na důsledek tohoto zůstávání (účast na Kristově radosti, plnost radosti učedníků, v. 11). Zároveň zjišťujeme úžasnou věc: Ježíšova zvěst nás nechce o něco okrást. Naopak má jediný cíl - naplnění naší radosti.
Sk 15,22-31
Rozhodl Duch svatý i my, že vám nemá být ukládáno žádné další břemeno kromě těchto nutných věcí.
Po vystoupeních obou „sloupů církve v Jeruzalémě“ Petra a Jakuba bylo jasné, že člověka nespasí mechanické zachovávání mojžíšského Zákona, ale Kristova milost přijatá vírou (Sk 15,11). Toto rozhodnutí se však ještě muselo dát na vědomí ostatním novým církevním obcím (viz Sk 16,4). K tomu slouží „apoštolský dekret“ (v. 23 - 29) obsahující slavnostní formuli: „Rozhodl totiž Duch svatý i my“ (v. 28). Církev nežije z vlastního nároku, ale z moci Ducha svatého. Jádrem dekretu je pro Lk i Pavla prohlášení, že pohané nemají být podřízeni mojžíšskému Zákonu. V ostatních klauzulích šlo jen o jakýsi modus vivendi, o minimální požadavky pro zachování společenství stolu židokřesťanů a pohanokřesťanů a aktuální jednoty tehdejší církve, ne tedy o požadavky nutné ke spáse (srov. Sk 16,2; 1 Kor 14,13-23; 2 Kor 10,23-33).
Jan 15,12-17
To vám přikazuji: Milujte se navzájem.
Jan v dnešním úryvku znovu uvádí „přikázání lásky“, které již zmínil dříve (srov. 13,34). Změna množného čísla (srov. včerejší v. 10) na jednotné (v. 12) poukazuje na to, že všechna i sebedůležitější přikázání jsou nakonec shrnuta v jediném - milovat se navzájem, jako nás miloval Ježíš (srov. Mt 7,12; Gal 5,14; Ř 13,9). To je ovšem uskutečnitelné za jediné podmínky - napojení skrze Ježíše na Otce (v. 16; srov. včerejší v. 9). Toto napojení pak Jan vyjadřuje v hlubokém obrazu Ježíšem darovaného přátelství, které dává život za druhé a které má podíl na všem, čím žije milovaný (toto přátelství je však třeba ze strany učedníků aktivně přijmout, v. 14). V. 16n pak vše ještě jednou shrnuje a opět zdůrazňuje zdroj (Ježíšův dar, „vyvolení“), cíl (trvalé „přinášení užitku“ či „nesení ovoce“ - stejný výraz 15,2.5) a výraz tohoto přátelství (důvěryplná modlitba otevřená Otci - dárci „ovoce“).
Sk 16,1-10
Přejdi do Makedonie a pomoz nám!
Před odchodem k nové pastorační službě již založeným obcím se (podle v lekcionáři vynechaných Sk 15,36-41) mezi Pavlem a Barnabášem strhl v Antiochii spor kvůli spolupráci s Janem Markem (srov. Sk 13,13), který vedl až k jejich (jen pracovnímu? srov. Gal 2,13) rozchodu. Ten však hlásání neochromil, ale zdvojnásobil: vedl totiž ke vzniku dvou evangelizačních dvojic (Barnabáš - Jan Marek a Pavel - Silas).
S již novým partnerem se tedy Pavel nyní vydává na svoji další misijní cestu, která otevírá novou epochu „velké Pavlovské misie“ po římských provinciích a velkých městech (Sk 15,36 - 19,21). K této dvojici se v Lystře přidává mladý Timoteus (srov. jeho obřezání „z ohledu na tamější Židy“, v. 3; srov. 1 Kor 7,18n; ale 1 Kor 9,19-23!). Upevňování obcí (v. 5) pak již umožňuje jasné Boží vedení skrze neúspěchy v Malé Asii (ale srov. Gal 1,2.6-8) až k novému (nenaplánovanému) misijnímu rozmachu do Evropy (v. 6 - 10).
Jan 15,18-21
Nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil.
Dnes začínáme číst druhou část (15,18 - 16,15) tzv. „druhé řeči na rozloučenou“ (15,1 - 16,33), která je nesena tematikou loučení a důsledky, které z toho pro učedníky vyplývají. Jestliže doposud byla řeč o lásce učedníků, dnes a zítra je hlavním tématem nenávist světa (v. 18) k obci učedníků (pravděpodobně konkrétní zkušenost janovské obce pronásledované farizejskou vedoucí vrstvou židovství, kterou Jan ve své první části evangelia zjednodušeně nazýval „Židé“; srov. v. 20 - 21; vynechané 22 - 25; pondělní 16,2). Důvodem této nenávisti je to, že učedníci patří Ježíšovi (v. 19), a tak mají účast na jeho vlastním osudu (v. 18.20n).
Sk 16,11-15
Pán jí otevřel srdce, takže pozorně naslouchala Pánovým řečem.
Ve Sk 16,10-17 se setkáváme s prvním úryvkem v 1. osobě (jazykový styl jakéhosi cestovního deníku; dále 20,5 - 21,18; 27,1 - 28,16; základem je snad i nějaký starší pramen). Pavel se do Makedonie dostává pod přímým Božím vedením (viz včerejší čtení) a směřuje přímo do jejího nejvýznačnějšího města Filip. I zde vyhledává nejprve Židy (v. 13; srov. Sk 17,1.10.17). Je nápadné, že se tam nacházeli zdánlivě jen ženy. Avšak poselství padlo na dobrou půdu - do srdce jedné „ctitelky Boha“, Lýdie: zvěstování, naslouchání otevření srdce (srov. Lk 24,25.32), přijetí poselství, víra, křest její i „její rodiny“ (dosl. ř. „jejího domu“ - výraz, který nutně nepotvrzuje, ale ani nevyvrací křest malých dětí). Otevřená, pohostinná žena stojí na začátku dějin křesťanství v Evropě.
Jan 15,26 - 16,4a
Duch pravdy vydá o mně svědectví.
Druhá část dnešního evangelia (v. 1 - 4) rozvíjí sobotní téma „nenávisti“ světa (viz sobotní úvod). Přes tvrdou kritiku představitelů tehdejšího židovství („nepoznali Otce“) je zde náznak určitého pochopení pro jejich jednání („bude si myslet, že tím uctívá Boha“; srov. Nu 25,13). Celá řeč slouží k přípravě učedníků na čas, kdy se bude muset osvědčit jejich víra v pronásledování bývalými souvěrci. K jejímu posílení však slouží především v. 26 - 27: učedníci nebudou sami, bude při nich „Přímluvce“ (ř. „paraklétos“: z právní a soudí terminologie „obhájce“, „zastánce“), „Duch pravdy“ (srov. Mk 13,9-13; Mt 10,17-25; Lk 12,11n; Sk 5,27-.32). Ti, kdo byli vnitřně „přesvědčeni“ Duchem, jsou schopni nejen v pronásledování obstát, ale i vydávat „svědectví“ o Ježíšovi.
Sk 16,22-34
Uvěř v Pána Ježíše a dojdeš spásy ty i celý tvůj dům.
Ve Filipech Pavel osvobodil jednu otrokyni z démonské posedlosti věšteckým duchem, což pro majitele znamenalo velkou ekonomickou ztrátu (Sk 16,16-19). K jejich zlobě se přidal i lid. Je z toho vězení a pozdější jejich osvobození připomíná osvobození Petrovo (Sk 12,3-19). Boží slovo nemůže být spoutáno ani uvězněno - proto i v těch nejtěžších chvílích je na místě modlitba a chvalozpěv vedoucí opět ke svobodě (v. 25). Žalářníkova otázka (v. 30) připomíná Sk 14,30, ale také Sk 2,37. Odpověď je zde nyní shrnuta pouze do centrálního vyznání víry v Pána Ježíše. Ovoce: skutky lásky (v. 33) a radost „celého domu“ (v. 34).
Dalšími (již vynechanými) v. 35 - 40 pak chce Lk ukázat, že křesťanské poselství není v rozporu s římským právem, naopak u něj nalézá ochranu. V Soluni (Tesalonice) a Beroji (Sk 17,1-41) se pak opakuje známé zjednodušené lukášovské schéma: Pavlovo hlásání v synagóze(se zvláštním důrazem na výklad Písma, Sk 17,3.11; srov. Lk 24,25-32.44-46), částečný úspěch u Židů, Řeků i „bohabojných“, hněv židovských představitelů (srov. politický motiv ve Sk 17,7), vyhnání z města, hlásání jinde.
Jan 16,5-11
Jestliže neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde.
Dnes a zítra evangelium rozvíjí téma daru „Přímluvce“, „Ducha pravdy“, které bylo otevřeno včera. Od budoucího pronásledování se pohled soustřeďuje znovu na nadcházející Ježíšův „odchod“. V zármutku jsou učedníci povzbuzeni tím, že tento „odchod“ jim prospěje: v působení darovaného Ducha („Přímluvce“, viz včerejší úvod) budou oni i další generace přítomnost vzkříšeného Krista zakoušet ještě mnohem mocněji a univerzálněji. Co bude Duch konat, až přijde? Povede jakýsi „revizní soudní proces“, který ukáže, že Ježíš byl v právu a ne svět, který jej zabil (v. 8: „usvědčí svět ze hříchu...“ by bylo lépe přeložit: „usvědčí svět, v čem spočívá hřích...“). Ve v. 9 - 11 jsou tyto tři „projednávané záležitosti“ (srov. tři hlavní fáze tehdejšího soudního procesu: zjištění skutkové podstaty, výrok o spravedlnosti - vinen či nevinen, vynesení trestu) rozvedeny: „hříchem“ je myšlen základní postoj odmítání, uzavřenosti, nedůvěry a nevíry (srov. 8,21-47; 12,44-50), „spravedlností“ se zde myslí skoro totéž, co (Ježíšova) „sláva“ či „oslavení“ (srov. 1 Tim 3,16), „soudem“ pak konečné vítězství nad nevěřícím světem a jeho vládcem (srov. 12,31; 3,19).
Sk 17,15.22 - 18,1
Co vy neznáte, a přece to ctíte, to já vám zvěstuji.
Pavel se (zatím sám, v. 15) z Beroje (viz včerejší úvod) dostává až do Atén, vysoce civilizované metropole helénistické kultury a vzdělání, ale i modlářství (Sk 17,16) a nekonečného řečnění (Sk 17,21). Rozvíjí zde jakousi „osobní evangelizaci“ mezi Židy i pohany, dokonce i mezi filosofy, kteří jej pak sami pozvou do správního a diskusního centra Atén, na Areopag (Sk 17,17-20). Lukáš tak líčí ideální scénu: zvěstování evangelia na slavném veřejném místě před nábožensky i filosoficky vzdělaným publikem (proto je i následující řeč třeba považovat spíše za vyjádření lukášovské teologie než za záznam historického Pavlova kázání).
Po uctivém navázání na jejich způsob zbožnosti (v. 22n) jim pak Pavel jim vlastním způsobem řeči (srov. Sk 14,15-17) zvěstuje Boha Stvořitele, Pána nebe i země, který se nedá uctíváním model manipulovat, ale s láskou se sám stará o své děti; všichni po něm touží, každému je nablízku a všem dává dnes čas k obrácení; bude spravedlivě soudit svět skrze „muže, kterého k tomu určil“ a kterého „vzkřísil z mrtvých“ (v. 24 - 31). To je ovšem hranice, za kterou již filosoficky zaměření posluchači nejsou schopni nyní jít a (jedni s výsměchem, jiní slušně) Pavlovu zvěst odmítají (v. 32). Avšak i zde se najdou této „bláznovské zvěsti“ otevření jednotlivci (v. 34).
Jan 16,12-15
Duch pravdy uvede vás do celé pravdy.
Jestliže to, o čem se dosud hovořilo v předchozích evangeliích bylo řečeno vzhledem k situaci pronásledování, v dnešním úryvku (který je závěrem druhé části „druhé řeči na rozloučenou“) se opět mluví o Duchu jako o nositeli zjevení (srov. již 14,26), jež se učedníkům odhaluje postupně, krok za krokem, s ohledem na jejich schopnost a připravenost se mu otevřít. To, co jim zatím chybí, je „celá pravda“, tj. ne něco nového, ale spíše prohloubený vhled do plného smyslu této pravdy, ke které patří i Ježíšova smrt jako odchod k Otci a oslavení. Z toho vyplývají dvě důležité věci: 1. I po Ježíšově odchodu bude růst prohloubené poznání Ježíše a jeho poselství (čehož je svědectvím i srovnání Janova evangelia se synoptickými), 2. Duch nepřinese žádné nové zjevení nezávislé na Ježíši. Vše má totiž cíl v Ježíšově oslavení.
Překládá-li se slavnost Nanebevstoupení Páně na neděli, čtou se v tento den následující čtení:
Sk 18,1-8
Zůstal u nich, pracoval a mluvil v synagóze.
Pro šíření evangelia a jeho další upevnění jsou spíše než velké, povrchně obrácené davy, často důležitější Božímu slovu otevření jednotlivci, kteří se pak stávají Pavlovými učedníky a spolupracovníky: Timoteus (Sk 16,1), Lýdie (16,14), Jáson (17,6n), včerejší Dionysios a Damaris (17,34), Krispus (18,8), Apollos (18,24nn). Podobně i v Korintě, hlavním městě provincie Achája, pohanském přístavu plném různých pohanských kultů a neřesti, Pavel nachází zázemí a oporu v (asi již křesťanském) manželském páru Akvilovi a Priscille (v. 2n; výnos císaře Klaudia: r. 49 n. l.). Vidíme zde tři důležité věci: 1. misie pro Pavla není žádný výdělečný podnik (v. 3; srov. 1 Kor 9,6); 2. je při ní podporován spolupracovníky (v. 5); 3. stále pro něj platí princip „nejprve Židům, pak pohanům“ (v. 5n; Sk 13,46; 28,28; ale Sk 18,19; srov. Řím 1,16; Lk 9,5).
Jan 16,16-20
Vy budete sice zarmouceni, ale váš zármutek se obrátí v radost.
Ode dneška až do pondělí budeme číst třetí (závěrečnou) část (16,16-33) „druhé řeči ve večeřadle“, která se opět (podobně jako „první řeč ve večeřadle“) formou odpovědí na otázky učedníků (vyjadřující otázky janovské obce) vrací k rozvíjení tématu Ježíšova odchodu a zaslíbení opětného shledání. Několikrát opakující se termín „zakrátko“ (srov. 14,19n) je na v jednom smyslu předznamenáním Ježíšovy blízké smrti, ve smyslu druhém zaslíbením, že odloučení od Ježíše bude trvat jen krátkou dobu (tj. dobu mezi smrtí a zmrtvýchvstáním). Závěr evangelia o radosti je pak rozveden v zítřejším úryvku (viz).
Slavilo-li se včera Nanebevstoupení Páně, je vhodné včerejší čtení spojit s dnešním.
Sk 18,9-18
Mám v tomto městě mnoho svých lidí.
Pavlova služba evangeliu je stále vedena Vzkříšeným Pánem, který jej povzbuzuje jako Bůh povzbuzoval SZ proroky (v. 9n; srov. Ex 3,12). Pavlovo působení v Korintě vyžadovalo delší čas a jak vysvítá z jeho listů přecházelo zde od misijnímu ke hlubšímu pastýřskému působení (návštěv bylo pravděpodobně více, než zachycuje zjednodušený obraz Sk). V. 12 - 17 mají křesťany ukázat jako skupinu, která není státu nebezpečná a stále může být považována za jeden z proudů uvnitř židovství. Ve zmínce o místodržiteli Galiovi zde pak nacházíme jeden z nejjistějších chronologických údajů ve Sk (r. 50 - 52 n. l.). Pavel se pak po měsících vydává (s novými spolupracovníky) na další cestu „do Sýrie“ se zastávkou v Efezu (je zde myšlena římská provincie Sýrie, ke které patřila Palestina s Jeruzalémem i vlastní Sýrie s Antiochií, srov. Sk 18,21n). Slib (v. 18) a návštěva Jeruzaléma (Sk 18,22) mají znovu naznačit Pavlovu věrnost a spojení s židokřesťany.
Jan 16,20-23a
Vaši radost vám nikdo nevezme.
Ježíš bere strach učedníků z jeho odchodu vážně a snaží se je povzbudit poukazem na radost z opětného shledání (v. 20). To je pak rozvedeno v působivém obrazu těhotné ženy prožívající všechny možné úzkosti i bolesti, ale zároveň očekávající „radostnou událost“ narození dítěte (srov. Iz 21,3; 26,7n; 37,3; 66,7-10). Podobně i učedníkům Ježíšův brzký odchod sice způsobní zármutek (srov. 14,27n; 16,16), ten se však při opětovném shledání promění v radost bez konce (srov. 14,19n) a v plné poznání. Výrazem „v ten den“ se nemyslí „poslední den“, nýbrž den vzkříšení, kdy se učedníci setkají se Vzkříšeným (srov. 21,12).
Sk 18,23-28
Apollos dokazoval z Písma, že Ježíš je Mesiáš.
Po krátkém pobytu ve své domovské antiošské obci se Pavel podle klasického dělení vydává na svoji třetí (a poslední) misijní cestu a zatím směřuje hornatou krajinou vnitřní Malé Asie do Efezu (v. 23; Sk 19,1) a posiluje již založené obce (opět pastýřská činnost). Ve v. 26 vidíme ovoce toho, že Pavel v Efezu zanechal své spolupracovníky (Sk 18,19). Ti svým vyučováním pomohli do hlubší apoštolské tradice začlenit a k plnější službě přivést zatím osamoceně působícího „nadšeně mluvícího“ (v. 25; dosl. ř. „hořícího v Duchu“, srov. Ř 12,11) misionáře Apolla. K jeho (velmi samostatném, srov. Sk 19,1) působení v Achaji (tj. v Korintě) srov. 1 Kor 1,12; 3,4-6; 4,6-7; 16,12.
Jan 16,23b-28
Otec vás miluje, protože jste vy milovali mne a uvěřili jste.
Pro „ten den“ (v. 26; velikonoční den, čas setkávání se Vzkříšeným v Duchu, povelikonoční doba církve; viz včerejší evangelium v. 23a) také platí zaslíbení vyslyšení modliteb „v jeho jménu“ (v. 23b.24). „Jméno“ je krátkým shrnutím toho, co Ježíš pro své přátele učinil a kým je. Na to se mohou učedníci od nynějška s důvěrou odvolávat, budou-li chtít Otce o něco požádat. (srov. 14,13n; 15,7.16). Cílem je opět „plná radost“ (srov. 15,11; evangelium čtvrtka 5. velikonočního týdne). Tato doba je také dobou „otevřeného“ zvěstování o Otci (v. 25), zvěstování neseném plnějším a hlubším poznáním darovaným Duchem.
Sk 19,1-8
Dostali jste Ducha svatého, když jste přijali víru?
Podobná situace jako s Apollem (viz včerejší čtení) se nyní opakuje přímo v Efezu s přibližně dvanácti (v. 7) „učedníky“ (v. 1), kteří „přijali víru“ (v. 2) a byli také pokřtěni jen „křtem Janovým“ (v. 3; tj. byli asi přívrženci Jana Křtitele a skrze jeho křest vyznali svoji ochotu činit pokání v tomto „čase plnosti“ pro Izrael). Lukášem zvolená označení ukazují na to, že to nebyli v plnosti křesťané, ale že byli velmi otevřeni a připraveni do této křesťanské plnosti vstoupit. To se stalo křtem (dosl. v ř.) „ve jméno Pána Ježíše“ (tj. celostné podřízení se pod Ježíšovu vládu vyjádřené ponořením) a „vkládáním rukou“ (tj. Pavlovou modlitbou, která je otevřela pro zakusitelné přijetí Ducha svatého, jehož známkami bylo „mluvení v jazycích“ a „mluvení pod vlivem vnuknutí“, dosl. „prorokování“). I zde jde Lk o zdůraznění, že Duch svatý působí ve společenství církve (srov. Sk 8,14-17) a teprve toto jeho působení plně uvádí do křesťanské plnosti.
Jan 16,29-33
Buďte dobré mysli, já jsem přemohl svět.
V. 29 ještě dovršuje včerejší evangelium a naznačuje, jak se u Jana stále skoro nepostřehnutelně prolínají a prostupují hlediska doby Ježíšovy a doby po velikonocích. Pro janovskou obec i čtenáře Janova evangelia je „ten den“ (viz včerejší evangelium) již zde, již se jim v Ježíšově zvěsti díky daru Ducha „otevřelo“, co bylo dosud vnímáno jen „obrazně“. V. 31n připomínají, že ani toto nové, hlubší chápání víry nebude zbaveno svých obtíží a chvílí, kdy se bude muset osvědčit. To vše s cílem dodat učedníkům posilu a zprostředkovat dar pokoje (srov. 14,27; evangelium úterý 5. velikonočního týdne).
Sk 20,17-27
Dokončím svůj běh a úkol, který jsem přijal od Pána Ježíše.
V Efezu přichází závěr Pavlova aktivního misijního rozmachu („velká Pavlovská misie“, srov. sobota 5. velikonočního týdne): po více měsíců zde působí - nejprve opět klasicky několik měsíců v synagóze (Sk 19,8) a později celé dva roky u filosofa Tyranna (Sk 19,9n). Toto působení zachycuje (v lekcionáři vynechaný) zbytek 19. kapitoly, kde je především zdůrazněno vítězství zvěsti o vzkříšeném Ježíši nad všemi možnými magickými okultními praktikami (Sk 19,10-20). Sk 19,21n jsou pak důležitým přelomem naznačujícím, že Pavlovo aktivní misie pomalu přechází do spíše pasivního směřování trpícího Kristova svědka do Jeruzaléma a Říma (srov. Sk 1,8; 20,16). Zbytek Sk 19 již líčí vzbouření obchodníků vydělávajících na Artemidině kultu a Pavel Efez opouští. První část Sk 20 je opět jakýmsi cestovním deníkem (od v. 5 v 1. osobě, srov. Sk 16,11nn, pondělí 6. velikonočního týdne).
Dnešní a zítřejší čtení pak zachycuje Lukášem redakčně vytvořenou Pavlovu „řeč na rozloučenou“ pro efezské „starší“ shromážděné v Milétu. V dnešní první části Pavlovy řeči nechává Lukáš Pavla před efezskými „staršími“ (v. 17; ř. „presbyteroi“) promlouvat o něm samotném, o jeho misijní činnosti (v. 18 - 21). Vrcholem je v. 22n, který ukazuje, že i další cesta skrze utrpení je vedena Duchem jako doposud (srov. Sk 19,21n; 13,2.4.9; 16,6.7). Apoštol již nepatří sám sobě, jeho život patří službě, kterou byl pověřen (v. 24). Pastýřský úkol v Efezu pro něj skončil, musí jít dovršit svoji cestu, své životní svědectví (v. 25n; Sk 21,13).
Jan 17,1-11a
Otče, oslav svého Syna.
Dnes, zítra a pozítří budeme číst ze 17. kapitoly Janova evangelia, kde autor evangelia formou Ježíšovy modlitby k Otci shrnuje celé poselství o Kristu. Vstupem do „té hodiny“ Ježíš předává Otci své dokončené dílo zprostředkování věčného života a touží se navrátit do plné Otcovy slávy, kde byl již před svým vtělením a před stvořením světa (v. 1 - 5; srov. Jan 1,1n.18). V čem tento věčný život spočívá, to je shrnuto ve v. 3: „poznání“ pravého Boha i jeho „vyslance“ Ježíše Krista („poznání“ je samozřejmě i zde chápáno jako navázání jedinečného, hlubokého, bytostného vztahu). To je pak rozvíjeno ve v. 6 - 19 (dnes a zítra) formou prosby za osiřelé učedníky (nepřímo se vztahující i na budoucí obec věřících). Právě v učednících, kteří přijali jeho slovo a za které Ježíš především prosí (v. 9), je Ježíš oslaven (v. 10). S touto jeho „slávou“ pak zůstávají „na (ve) světě“ (v. 11a) - „aby svět uvěřil“ (viz v. 21 čtvrtečního evangelia).
Sk 20,28-38
Odporoučím vás Bohu - má moc vzdělávat a zjednat dědictví.
V dnešní, druhé části řeči v Milétu se Pavel obrací na efezské starší, které zde nazývá „episkopoi“ (přeloženo jako „představení“, dosl. překl. „dohlížitelé“, „strážci“, ale zde nejde o označení úřadu, ale o dokreslení role „starších“ v linii SZ obrazu pastýře: Jr 23; Ez 34; Zach 11) a připomíná jim jejich pečující a ochranné poslání „spravovat (dosl. pást) Boží církev“ (podložené ve v. 28 trinitárně). Slovo evangelia jim nebylo dáno (všemi možnými způsoby: v. 20n.24n27.31) libovolně k dispozici. Představení církve nestojí nad, ale pod společenství budujícím a obdarovávajícím Božím slovem (v. 32), které je konkrétně vyjádřeno slovem Ježíšovým (v. 35, v evangeliích nedochovaný Ježíšův výrok nebo Lukášem Ježíši do úst vložena tehdejší řecká moudrost tradovaná již od Theukydida, 5. stol. př. n. l.). Závěrečnými v. 36 - 38 je podtrhnut hluboce lidský vztah efezských „starších“ k Pavlovi a charakter Pavlovy řeči jako jeho závěrečného odkazu.
Jan 17,11b-19
Aby byli jedno jako my.
Dnes pokračuje Ježíšova prosba za učedníky (a za budoucí obec věřících) prosbou za jejich jednotu, za ochranu před Zlým a za posvěcení v pravdě. Jednota učedníků (umožněná přijetím daru jednoty mezi Otcem a Synem) je vlastním poznávacím znamením přijatého věčného života a svědectvím Ježíšova oslavení. Otevření se tomuto daru pak zároveň ústí do „plnosti radosti“ Ježíšovy, která přebývá v srdcích učedníků. Ti takto obdarováni pak mohou zůstávat ve světě (tj. nemusí se jej bát a před ním se uzavírat), ale zároveň „nebýt ze světa“ (tj. nesplynout s ním a své jednání nechat určovat Duchem Ježíšovým). Pro takovéto setrvávání však musí být „posvěceni“ pravdou, tj. Ježíšovým slovem, jeho zvěstí a posláním (srov. Jan 8,31n.35n; 1,12n; 15,16). Ke slovu však musí jako jeho dovršení přistoupit ještě Ježíšovo vlastní „zasvěcení“ - smrt na kříži (v. 19).
Sk 22,30; 23,6-11
Musíš vydávat svědectví také v Římě.
Ze zbývajících kapitol Skutků (21 - 28) se ode dneška v lekcionáři setkáme jen s několika úryvky. 21. kap. je proniknuta velmi přesnými podobnostmi s posledními dny Ježíšovými (Sk 21,4.11.13.28.30.34.36; ale srov. také následnost výslechu před veleradou v kap. 23 a před římským místodržícím v kap. 24!): Pavel se již blíží k završení svého svědectví Ukřižovanému a Vzkříšenému. Ve 22. kap. znovu (srov. Sk 9; 26) narážíme na příběh jeho uvěření v Krista, jenž je součástí Pavlova výslechu před velitelem římské posádky v Jeruzalémě, co byl Pavel Římany zatčen aby unikl lynčování vlastními židovskými spolubratry. Před tím jej nezachránilo ani podstoupení židovského očistného obřadu, kterým chtěl Pavel dokázat, že jejich názory na něj jsou nedorozuměním (Sk 21,17-36).
Závěr jeho (opět Lukášem vytvořené) obhajovací řeči před veleradou zachycuje dnešní čtení. Lukáš chce touto kompozicí poukázat především na to, co židovství (zastoupené farizei) a křesťanství spojuje: víra ve vzkříšení mrtvých. V. 11 opět ukazuje jasný Pavlův směr a cíl - svědectví o Vzkříšeném v Římě. Protože to je i Boží cíl, nic tomu nemůže zabránit.
Jan 17,20-26
Ať i oni jsou v dokonalé jednotě.
V dnešním závěrečném úryvku z Ježíšovy modlitby před odchodem k Otci se jeho pohled obrací již přímo na budoucí generace věřících. Jeho prosbu za ně určuje myšlenka jednoty založené na jednotě mezi Otcem a Synem (srov. již včerejší evangelium, v. 11b). Ta je zcela a úplně založena na daru Otcovy „slávy“ zprostředkované Ježíšem (viz Jan 14,23!). Tato jednota je tedy již zde na zemi skutečností, kterou stačí v hloubce vztahů objevit a žít z ní. Není to jen něco zcela niterného, protože je zaměřena k tomu, „aby svět uvěřil...“ v Ježíšovo poslání (v. 21), a tak „aby svět poznal...“ (tj. zakusil) Boží lásku skrze učedníky (v. 23). Boží sláva však nemá jen tak protéci skrze učedníky ke službě světu. Oni sami mají vstupovat do její stále větší plnosti (v. 24 - 26; srov. Jan 1,14). „Být tam, kde jsem já“ (v. 24) pak znamená totéž, co „já abych byl v nich“ (v 26). To vše bude umožněno Ježíšovým „odchodem“ - „oslavením“ na kříži, a tím i sesláním Ducha (viz Jan 7,37-39; dosl. překl. Jan 19,30: „odevzdal ducha“).
Sk 25,13-21
Mrtvý Ježíš, o kterém Pavel tvrdí, že žije.
Pavel je místním velitelem z bezpečnostních důvodů odeslán k římskému místodržícímu do Cesareje (Sk 23,12-35), ale velekněz Ananiáš je mu s dalšími v patách (Sk 24). Je vyslýchán místodržícími Felixem (tomu dokonce vykládal evangelium dlouhodobě! viz Sk 24,24-27) i Festem (střídali se v ř. 60 n. l.) a nakonec se coby římský občan odvolává k císaři (Sk 25,13n).
Dnešní čtení je ve Festových ústech krátkým shrnutím těchto událostí pro krále Agrippu II. (pravnuka Heroda Velikého, posledního židovského krále). Na tomto rozhovoru jsou pro Lukáše důležité dvě věci: 1. římský místodržící ještě jednou prohlašuje, že Pavel nemůže být nařčen ze žádného zločinu - římské úřady nemají proti němu (a tudíž proti křesťanství vůbec) proč zasahovat (srov. Sk 18,14); 2. sporná otázka je otázkou čistě náboženskou (z Festova pohledu zcela vnitrožidovskou): je to otázka, zda Ježíš žije (v. 19). Festus nevěděl, že právě toto je tou otázkou nejzásadnější.
Ve 26. kap. se pak potřetí (srov. Sk 9; 22) setkáváme s Pavlovým svědectvím o jeho uvěření v Krista - tentokrát před králem Agripou.
Jan 21,15-19
Pas mé beránky mé! Pas moje ovce!
Poslední dvě evangelijní čtení před slavností Seslání Ducha svatého se znovu vrací k závěrečné kapitola Janova evangelia (viz pátek v oktávu velikonočním). Na „zázračný rybolov“ a hostinu s učedníky zde navazuje velmi osobní rozhovor se Šimonem Petrem, který má již podle nejstarší biblické tradice v kruhu učedníků zvláštní postavení. Před svým utrpením Ježíš Petrovu ochotu k následování nepřijal (viz Jan 13,36n). Teprve když Petr při svém trojím zapření (Jan 18,15-18.25-27) ztratil všechny iluze o sobě a všechny falešné sebejistoty, sám Ježíš jej teď vyhledává a k pověření službou pastýře mu stačí jen jedno jediné: vyznání lásky. Trojí otázka zde pravděpodobně odpovídá Petrovu trojímu zapření (v originále je pak navíc i jakási hra se dvěma výrazy pro „lásku“: Petr stále odpovídá výrazem „filein“ = lidská přátelská láska, náklonnost, „mít rád“; Ježíš však v prvních dvou otázkách používá „agapein“ = nesobecké darování se druhému, „milovat“; ve třetí pak již také „filein“). Závěrečný obraz je výzvou k následování až do nejzazších důsledků a k připodobnění se Kristu i ve smrti (srov. Jan 12,33). To vše je Petrovi umožněno jen a jen novým darem Ducha (Jan 14,26; zpěv před evangeliem).
PŘI RANNÍ MŠI:
Sk 28,16-20.30-31
Zůstal v Římě a hlásal Boží království.
Po dobrodružné plavbě (Sk 27) a ztroskotání na ostrově Malta (Sk 28; obojí Lukášem líčené již dříve použitou formou vyprávění v 1. osobě, která má vzbudit dojem autentičnosti) je Pavel konečně (přes všechny vnější i vnitřní překážky, srov. Sk 27,22nn) v Římě. Přivítán místními křesťany vzdává díky Bohu (Sk 28,15). V závěrečné scéně však již místní (předpavlovští) křesťané nehrají žádnou roli (Pavel má být ukázán jako hlavní zvěstovatel evangelia Římu).
Sk 28,16-31 jsou vrcholem celého Lukášova dvojdíla (Lk + Sk) a pro dobré pochopení by bylo třeba přečíst celý text. Objevují se zde obě základní témata Skutků: tajemství rozpolcenosti (srov. Lk 2,34) reprezentantů Izraele, privilegovaného adresáta evangelia (Sk 28,24n; srov. Řím 9 - 11), a neomezené zvěstování evangelia Boží spáse otevřeným pohanům (Sk 28,28). Závěrečný „otevřený“ obraz Skutků je obrazem zvěstování Ježíšova „Božího království“ v každé době a každému, kdo přijde (tj. kdo je otevřen - ať Žid nebo Řek). Tomuto zvěstování nemůže zabránit ani brzká poprava hlavního svědka Pavla (o které Lukáš jistě věděl). Boží království je otevřeno dějinám.
Jan 21,20-25
To je ten učedník, který to všechno zaznamenal a jeho svědectví je pravdivé.
Poslední slova Janova evangelia jsou věnovány onomu bezejmennému „učedníku, kterého Ježíš miloval“ a kterému janovská obec vděčí za svoji zvláštní tradici o Ježíšovi. V obci zřejmě koloval (domnělý) Ježíšův výrok, který dal podnět k nedorozumění, že tento učedník nezemře. Mezitím však už byl mrtev. Redaktorům evangelia záleželo na tom, aby se věc vyjasnila. Slovo „zůstat“ se tedy nemá chápat jako „zůstat naživu“ až do Kristova druhého příchodu (který v Janově evangeliu v tradiční podobě jeho výkladu tak jako tak nehraje žádnou roli), nýbrž „zůstat“ v podobě jeho svědectví, které našlo své písemné zachycení v evangeliu (i skrze další jeho žáky), a tak zůstává přítomné v janovské obci - a stává se slovem života pro všechny další generace až do Kristova příchodu. Jakoby mimochodem zde pak vnímáme i výzvu Petrovi (a všem učedníkům), aby věrně šel svoji jedinečnou cestu následování bez porovnávání a posuzování cest druhých učedníků. Jen tak Duch může „uvést do veškeré pravdy“ (Jan 16,13; viz zpěv před evangeliem).
Žid 1,1-6
Bůh promluvil k nám skrze svého Syna.
List Žid se otevírá scénou dějin spásy. Na vrcholu dramatu Božího zjevování se v dějinách člověka stojí Ježíš Kristus. Zvlášť židé, obrácení na křesťanství, se ocitli ve velikém nebezpečí, že Ježíši sice přiznají mimořádné kvality, přesto však pro ně nebude nic víc, než jeden z andělů. Proto se autor listu snaží, zejména na základě biblických citací, opravit tyto nesprávné názory. Ježíš je Otcovou slávou a proto se k němu oprávněně obracejí naděje Izraele.
1Sam 1,1-8
Anně působila její sokyně mnoho trpkostí, že Hospodin učinil její lůno neplodným.
Na samotném začátku první knihy Samuelovy zjišťujeme, že pro každou ženu v Izraeli bylo nejdůležitější mít potomstvo - porodit děti a zejména syny. Jak to, že lůno některých žen však „učinil Hospodin neplodným“? Mučivé pochybnosti se v této situaci nevyhnuly ani Anně, budoucí matce Samuelově. Podobně jako ostatní ženy, postižené neplodností, se stala obětí výsměchu. Její poutní cesta do Božího domu je poznamenána potupou, kterou musí snášet od Penniny, druhé ženy svého manžela, ale také útěchou, které se jí dostává od jejího muže Elrana: „Nemám pro tebe větší cenu než deset synů“?
Mk 1,14-20
Obraťte se a věřte evangeliu.
Neboli: „Změňte smýšlení a důvěřujte radostné zvěsti!“ Před tím však v tomto evangelistově souhrnu celé Ježíšovy zvěsti čteme: „Přišel rozhodující okamžik! Bůh se již ujímá své vlády!“ Tato radostná zvěst je vždy a všude předpokladem jakéhokoli Ježíšova nároku. Následování jako konkrétní odpověď na Ježíšovo povolání je pak konkrétní formou obrácení, výrazem této Božím sebedarováním probuzené víry.
Žid 2,5-12
Bylo shodné, aby přivedl do slávy mnoho synů tím, že původce jejich spásy zdokonalí utrpením.
Podruhé se autor listu Žid vrací k tématu nadřazenosti Krista nad anděly. Poslouží mu přitom citace Žl 8,5-7. Nikoli andělům, ale Kristu je vše podřízeno. Ježíš Kristus tuto svrchovanost získává skrze své utrpení, ve kterém se zároveň stává Vykupitelem všeho tvorstva. Ježíš neváhá nazývat nás svými bratry, protože právě ve svém utrpení je solidární s údělem člověka.
1Sam 1,9-20
Hospodin se rozpomenul na Annu a porodila Samuela.
Anna přichází před Hospodina do svatyně v Silu s prosbou o mužského potomka. Nechce však přijít s prázdnou, a proto skládá před Hospodinem slib, že svého potomka přijme jako dar od Hospodina a zase mu ho navrátí zpět. To se má stát formou naírského zasvěcení, jak prozrazuje vnější znak, který Anna uvádí: „nůžky se jeho hlavy nedotknou“ (Srov. Nm 6,5). Její prosba o syna byla přijata knězem Elim a Hospodin ji vyslyšel. Anna se stala matkou Samuela, jedné z největších postav v dějinách Izraele.
Mk 1,21b-28
Učil je jako ten, kdo má moc.
A to moc slova, které nejen povolává do společenství učedníků a k následování (viz včerejší evangelium), ale které také k němu uschopňuje a osvobozuje od všech temných mocí, které by v následování mohly bránit. Tito „nečistí duchové“ se však Ježíšovu slovu velmi lstivě (pod zdáním dobra) brání (označení „Svatý Boží“!). Ale není třeba se bát - neubrání.
Žid 2,14-18
Musel se ve všem připodobnit svým bratřím, aby se stal milosrdným.
Ježíš přijímá od Otce poslání být milosrdným a věrným veleknězem všech lidí. K naplnění tohoto poslání je nezbytné zcela se připodobnit svým bratřím. Zásadním momentem celých dějin spásy je tedy skutečnost vtělení. Kristus se ve všem připodobňuje člověku, má s ním vše společné, kromě hříchu. Tak nás mohl vysvobodit z moci ďábla a smrti.
1Sam, 3,1-10.19-20
Mluv, Hospodine, neboť tvůj služebník poslouchá.
Zvláštní Boží povolání prozrazuje, že Samuel se stane prorokem. V Izraeli byla v době Samuelova dětství jakási duchovní únava. Hospodin mluvil k lidem pouze zřídka. Také kněz Eli je jich unaven a přestává vidět. Avšak v rozhodujícím momentu Eli rozpoznává, že Hospodin chce skrze Samuela znovu oslovit Izrael, a dává mu radu, jak má na Boží volání reagovat.
Mk 1,29-39
Uzdravil mnoho nemocných s rozličnými chorobami.
To vše však začalo nejprve v domě prvních učedníků. Ježíšovo uzdravující slovo je účinné především v životě toho, kdo jej následuje. Takto uzdravený člověk je pak sám uschopněn ke službě („obsluhovala je“). I Ježíšova láska má tento dvojí rozměr: Je obdarovávaná (v rozhovoru s Otcem) a obdarovávající (ve službě slova).
Žid 3,7-14
Navzájem se povzbuzujte den co den, pokud ještě trvá ono „dnes“.
Boží spása není pouze nějakým příslibem pro budoucnost, ale již přítomnou skutečností. Každý z nás je poutníkem do plnosti Božího království. Toto putování přináší různé zkoušky, ve kterých je třeba vytrvat a zachovat si pevnou víru až dokonce. Vytrvalost v dobrém nám zaručí věčné společenství s naším Pánem. Oživme si události Exodu zachycené v Žl 95,7-11.
1Sam 4,1-11
Izraelité byli poraženi a Hospodinova archa byla ukořistěna.
Izraelité byli nuceni bránit se proti nájezdům Filišťanů. Hospodin po mnoho generací používal právě jich, aby trestal Izrael. Stále se tlačili z pobřežní roviny do vnitrozemí, obývaného Izraelity. Ne vždy se Izraelitům vedlo v boji dobře. Bible je upřímná a nezatajuje jejich prohrané bitvy. Nezatajuje ani selhání automatické pomoci, kterou Izraelité očekávali od Hospodinovy archy, přenesené do vojenského tábora z místa, kam patřila- z Hospodinovy svatyně v Silu.
Mk 1,40-45
Hned od něho malomocenství odešlo a byl očištěn.
To pro tehdejšího člověka znamenalo téměř totéž co vzkříšení z mrtvých. Bůh (přicházející v „soucitném“ Ježíši) jej díky jeho důvěře a skrze přijímající dotek a očišťující slovo znovu napojuje na ztracený zdroj života. Přes všechnu radikální novost je však Ježíšova mocná služba jasně zasazena do „Mojžíše“, který je v ní tak naplněn.
Žid 4,1-5.11
Pospěšme si, abychom se dostali na ono místo odpočinku.
Radostné pozvání evangelia k věčnému odpočinku v Božím království je reálnou nadějí. Bůh zaslíbil svému lidu zemi, do které ho také skutečně uvede. Žl 95,11 hovoří o zaslíbené zemi jako o místě odpočinutí. Po všech obtížích, bojích a námaze přichází vítězství a zcela logicky také odpočinek. Do odpočinku našeho Pána vstoupíme poslušností k jeho slovu.
1Sam 8,4-7.10-22a
Budete naříkat kvůli svému králi, ale Hospodin vám ani neodpoví.
Lid si žádá mít nad sebou krále. Na sklonku 2. tisíciletí po Kr. končí doba soudců, jejichž posledním velkým představitelem byl Samuel. Pro Samuela však zavedení monarchie po vzoru okolních národů skrývá odludné nebezpečí. Doposud byl jediným a pravým králem Izraele sám Hospodin. Nyní se budou Izraelité přizpůsobovat ostatním národům. Nikoli Hospodin, nýbrž král povede jejich války.
Mk 2,1-12
Syn člověka má moc odpouštět na zemi hříchy.
Tato „moc“ je opět prvotně skryta v Ježíšově „hlásání (Božího) slova“, ze kterého se každý člověk může dozvědět, že jej Bůh osvobozuje z jeho ochromující viny, že mu Bůh odpouští bez jakékoli podmínky, bez jakéhokoli předpokladu, a to i tehdy, když se sám již nemůže vzchopit. K osobnímu přijetí však potřebuje „víru“ - alespoň svých přátel.
Žid 4,12-16
Přistupujme s důvěrou k trůnu milosti.
Již Iz 49,2 přirovnává Boží slovo k ostrému meči a Jer 23,29 ukazuje na moc Božího slova. Boží slovo není jako slovo lidské, proto k němu musíme přistupovat s největší úctou a přijímat ho s největší vážností. Nebude to vždy lehké, protože Boží slovo je nepohodlné. Hovoří totiž o utrpení a kříži Ježíše Krista ale i nás, jeho učedníků.
1Sam 9,1-4.17-19;10,1a
To je ten muž, o kterém mluvil Hospodin. Saul bude panovat nad jeho lidem.
Samuel ustanovil prvního krále v Izraeli. Slyšel Hospodinův hlas, že se jím má stát Saul. Viditelným znamením vyvolení za krále bylo pomazání olejem. Král se tak stal Hospodinovým pomazaným - mesiášem. Pojetí krále jako „pomazaného“ přechází i do spisů Nového zákona, kde nalézáme zvěst o Mesiáši, který „podle těla“ pocházel z královského rodu.
Mk 2,13-17
Nepřišel jsem povolat spravedlivé, ale hříšníky.
Nejlépe to bylo vidět na tom, že s nimi (s celníky - tj. kolaboranty a podvodníky - a ostatními hříšníky) stoloval (společenství stolu vyjadřovalo velmi osobní životní vztah). Odpuštění hříšníkovi (tj. hříchem nemocnému člověku) skrze povolání k následování znamenalo znovuobnovení životního společenství s Bohem a s Božím lidem.
Žid 5,1-10
Ačkoli byl Syn (Boží), naučil se svým utrpením poslušnosti.
Kněžství nové smlouvy má své charakteristické znaky: povolání od Boha, solidarita se situací člověka skrze lidskou přirozenost, služba přinášení obětí a prostřednictví mezi Bohem a lidmi. Snad pouze Kristova modlitba v Getsemanech (zejména v podání Lk) podobně působivým způsobem hovoří o plnosti Kristova lidství. Vidíme jinou tvář Kristovy modlitby a Krista samotného než jak nám ji většinou evangelia představují. Kristus jako opravdový člověk se stal příčinou naší věčné spásy.
1Sam 15,16-23
Poslušnost je lepší než oběti. Hospodin tě zavrhl, abys nebyl králem.
Boží slovo klade na člověka absolutní nárok, který nelze nijak obejít. Přáním Hospodinovým bylo, aby se Izraelité po vítězství nad Amalečany nedotkli kořisti. Uchvácením kořisti příkaz porušili a tuto svévoli nemohli před Hospodinem zakrýt ani obětováním jejích prvotin. Saul pak za neposlušnost zaplatil královským trůnem.
Mk 2,18-22
Ženich je s nimi.
Proto se učedníci v Ježíšově přítomnosti nemohou postit. Ne, že by postem nepotřebovali bojovat proti duchům zla, vyjádřit své pokání, smutek nad hříchem, či to, že chtějí plně patřit Bohu. Avšak nyní v Ježíši přišla radikální „novost“ času, začala totiž svatební slavnost (viz Iz 62,5).
Žid 6,10-20
V této naději máme bezpečnou a pevnou kotvu.
Každý křesťan se v životě setká s mnoha obtížemi, které vystaví zkoušce jeho víru. Stojí to ale za to bojovat a o něco se v životě snažit? Nepochybně, poněvadž nám Bůh zaslíbil veliké dědictví. A Bůh nás nemůže oklamat. Je tedy třeba vytrvat v započaté lásce k bližnímu a zachovat si pevnou naději. Jdeme za naším Pánem, který se už nachází v nebeské velesvatyni.
1Sam 16,1-13
Samuel pomazal Davida uprostřed jeho bratrů a Hospodinův duch působil s ním od toho dne.
Vyvolením Davida, syna Jesseova se královské moci v Izraeli ujímá okolo roku 1000 př. Kr. Davidovská dynastie. Pro křesťany však není četba o Davidově pomazání za krále pouze kapitolou z dějin starého Izraele. Vše jako by ukazovalo někam dále. Král je výhonek z Jesseova kořene (Iz 11,1), má betlémský původ (Mt 2,1-6) a působí v něm od okamžiku pomazání Hospodinův duch (L 3,22). V Ježíši Kristu se naplnila dávná očekávání krále - mesiáše, jeho byl David předobrazem a pravzorem.
Mk 2,23-28
Sobota je pro člověka, a ne člověk pro sobotu.
Tento důraz na prvotnost daru, jež uvádí do zodpovědné svobody, před požadavkem příkazu, který vede k ustrašenému podřízení se, se vine celým Ježíšovým hlásáním. Prvotní je o šabatu slavený dar svobody a Boží péče o člověka, teprve pak je také člověk schopen plněním Božích příkazů vyjádřit, že je zde i on zcela pro Boha. Vše „posvátné“ (oddělené pro Boha), má v Kristu vždy prvotně sloužit člověku.
Žid 7,1-3.15-17
Ty jsi kněz navěky podle řádu Melchizedechova.
Je opravdu zvláštní, že Boží slovo nehovoří o otci a matce krále a kněze Melchizedecha, protože ve SZ bylo nutné, aby kněz patřil ke kněžskému rodu. Také Kristus bude jednou působit čtenářům stejné obtíže, poněvadž nevyjde z kmene Levi, nýbrž z potomstva Judova. Melchizedech, král spravedlnosti a pokoje se stává světlem k přijetí věčného velekněze Krista.
1Sam 17,32-33.37.40-51
David zvítězil nad Filišťanem prakem a kamenem.
Boj Davida s Goliášem je vděčné a oblíbené vyprávění pro způsob, jak proti sobě staví Davidovu lstivou odvahu a Goliášovu pyšnou nadutost. Také výtvarní umělci rádi vyjadřují svými prostředky kontrast mladíka s prakem a obra s mečem. Nespoléháme-li se však na povrchní znalost příběhu a čteme-li jeho původní biblické znění, nacházíme v něm pravý zdroj Davidovy odvahy. Jde proti Goliášovi ve jménu Hospodina zástupů. Hospodin je pro něj „pánem boje“ a pouze v něj klade svoji důvěru: „Hospodin, který mě vytrhl z drápů lva a medvěda, ten mě vytrhne z rukou tohoto Filišťana“.
Mk 3,1-6
Je dovoleno v sobotu život zachránit, anebo nechat zahynout?
Na tuto otázku nedovede či nechce odpovědět ten, kdo v Bohu nevidí především dárce života, ale spíše kontrolora dodržování předpisů. Ježíš úmyslným překračováním „plotu kolem Tóry“ (tj. zákazů zpřísněných rabíny tak, aby původní zákaz Zákona jistě nebyl porušen), dává Tóře její původní smysl, jímž je svoboda člověka.
Žid 7,25-8,6
Sám sebe přinesl v oběť.
Mše svatá zpřítomňuje oběť na Kalvárii, ve které se Kristus stal prostředníkem nové a věčné smlouvy. Kristus nabídl v oběť sebe sama a tato jeho dokonalá oběť dostačuje a platí jednou provždy. Kristus je nyní v pravém nebeském stánku, kde se za nás přimlouvá. Chce nám zprostředkovat nejen věčnou spásu, ale vnímá i naše každodenní potřeby. Opravdová víra a upřímná modlitba nám otevře tento nevyčerpatelný zdroj všech milostí a darů.
1Sam 18,6-9;19,1-7
Můj otec Saul usiluje tě zabít.
Zde začíná dlouhotrvající a úporná žárlivost Saula proti Davidovi. Saul už ví, že jej Hospodin zavrhl (1 Sam 15,26.28) a tuší, že právě David by mohl být jeho rivalem. Saulovo podezření vzbudily izraelské ženy, které svou písní opěvují Davida jako schopnějšího vojevůdce, než je Saul. Jistým zachráncem je Davidovi při mnoha Saulových pokusech o jeho likvidaci Saulův syn Jonatan, kterého vázalo k Davidovi podivuhodné přátelství (2 Sam 1,26)
Mk 3,7-12
Nečistí duchové křičeli: „Ty jsi Syn Boží!“
On jim však přísně zakazoval, aby ho neprozrazovali. Tento zákaz je nutný, protože poznání Božího Syna bez vydání se na cestu následování včetně ochoty k utrpení by mohlo zástupy, které šly za Ježíšem, svést k nesprávnému chápání jeho poslání a učinit z něj obyčejného léčitele. Ježíšova cesta však vede přes hlásání uzdravujícího, odpouštějícího a osvobozujícího slova především učedníkům (v. 7).
Žid 8,6-13
Zprostředkoval lepší smlouvu.
Tento text obsahuje rozsáhlou citaci Jer 31,31-34 o nové smlouvě, která představovala pro SZ velikou změnu. Stará smlouva, která byla „vnější“ představovala pro věřícího břemeno, často až nesnesitelné, a pro ostatní překážku mezi nimi a Hospodinem. Bůh ale tvoří věci nové a dává člověku hluboké, osobní poznání sebe sama, které má člověka vést k naplňování zákona lásky. V této nové smlouvě jsou zapomenuty všechny viny a odpuštěny všechny hříchy.
1Sam 24,3-21
Nevztáhnu proti němu ruku; on je pomazaný od Hospodina.
Davidovo zdrženlivé jednání vůči Saulovi, který usiluje o jeho život, je projevem zvláštní úcty k vyvolené a posvěcené osobě. Pro Davida zůstává Saul i nadále Hospodinovým pomazaným, i když jej Hospodin již zavrhl. Proto nevyužívá vhodné příležitosti, aby svého protivníka zahubil. Za Davidovou mírností můžeme také rozpoznat předzvěst Ježíšových slov o lásce k nepříteli, který však již nebude výjimkou, vztahující se k posvěcené osobě, nýbrž obecným požadavkem pro všechny Ježíšovy učedníky (srov. Mt 5,43-48).
Mk 3,13-19
Zavolal k sobě ty, které sám chtěl, aby byli s ním.
Tato „dvanáctka“ vyvolených, kterou Ježíš ustanovil (dosl. „vytvořil“) na hoře (snad připomínka Mojžíše na Sinaji), má být znamením počátku obnovy dvanácti izraelských kmenů, nového Izraele. Důležité je pořadí: zavolal je (dar) - přišli k němu (odpověď) - vytvořil z nich společenství (spolupráce). Z tohoto společenství s Ježíšem pak teprve vyrůstá poslání kázat mocné osvobozující slovo.
Žid 9,2-3.11-14
Vešel jednou provždy do svatyně se svou vlastní krví.
Ve staré smlouvě byly kněz a oběť dvě od sebe odlišné skutečnosti. V Kristu se kněz a oběť ztotožňují. Je jistě mnohem snažší obětovat něco vnějšího (např. krev kozlů a telat), než přinést osobní oběť. Kristus se tak stává velikou výzvou k osobním obětem. Jsme následovníci Mistra, který dal sebe sama k dispozici Boží lásce ke všem lidem a sloužil bratřím a sestrám.
2Sam 1,1-4.11-12.19.23-27
Jak padli ti hrdinové uprostřed boje!
Král David je podle prastaré tradice autorem většiny ze 150 starozákonních žalmů. Dnešní kritické zkoumání žalmů většinu z nich zařazuje do doby o několik století pozdější, než by mohl psát sám David. Bible však spojuje Davida s básnickým nadáním i jinde než v samotné knize žalmů. Svědčí o tom také žalozpěv, který vytryskl z Davidova srdce, když se dověděl o válečné porážce a smrti Saula a jeho syna Jonatana.
Mk 3,20-21
Jeho příbuzní říkali, že se pomátl na rozumu.
V kontrastu k žízni „zástupu“ se Ježíš u svých nejbližších setkává s odmítavým nepochopením. Člověk, který se kvůli službě zříká části sebe samotného a práva uspokojovat své potřeby („nemohli se ani najíst“), je buď blázen, nebo člověk Bohem naplněný a poslaný. Obojí druh lidí ruší z poklidu běžného života - je třeba se jich tedy zmocnit (příběh pokračuje v Mk 3,31 - viz příští úterý).
Žid 9,15.24-28
Jednou byl podán v oběť, aby na sebe vzal hříchy; podruhé se objeví těm, kteří na něho čekají.
Plnost času je charakterizována tím, že Kristus odstranil jednou provždy moc a vládu hříchu a získal nám Boží synovství. Kristus, který je u Otce, se neustále přimlouvá za nás, kteří jsme už tolikrát poskvrnili bílé křestní roucho. Kristus je naše neustálá možnost proměňovat se z hříšníků ve svaté a tak beze strachu očekávat jeho příchod, aby odměnil ty, kteří ho očekávají.
2Sam 5,1-7.10
Ty budeš pást můj lid, Izraele.
Biblická symbolika čísel se projevuje v délce Davidova vládnutí - čtyřicet let. Čtyřicítka je v Bibli znamením významné a rozhodující doby. Lhůty na zkoušku, ať už se jedná o čtyřicetileté putování Božího lidu do zaslíbené země nebo o čtyřicet dní Ježíšova pokušení. Čtyřicet let (trvání jedné generace) je lhůta kterou dal Bůh Davidovi, aby osvědčil své vladařské schopnosti. David ji využil: „stával se stále mocnějším, protože Hospodin, Bůh zástupů, byl s ním“.
Mk 3,22-30
Se satanem je konec.
A to v každém případě: Buď je rozdvojen sám v sobě, nebo nad ním vítězí Ježíš Boží mocí. Touto radostnou zvěstí Ježíš reaguje na ještě vážnější nařčení, než slyšel od příbuzných. Avšak zde nejde jen o nařčení, ale o perverzní postoj člověka, který se trvale všemi prostředky brání jednoznačnému příchodu Božího Ducha - uzdravující Boží lásky - do jeho života. Tento postoj (a ne Bůh!) jej pak může od Boha oddělit i navěky!
Žid 10,1-10
Tady jsem, abych plnil tvou vůli.
Kontrast mezi neustále se opakujícími obětmi SZ a jedinou obětí Krista je evidentní. Kristova oběť nekonečně převyšuje starozákonní oběti, které neměly spásný účinek. Zákon byl pouhým předobrazem dober, která my nyní vlastníme. Jsou nám odpuštěny hříchy, očištěno naše svědomí a je nám dopřán přístup k živému Bohu. Eucharistie je toho všeho živou připomínkou a zpřítomněním.
2Sam 6,12b-15.17-19
David a celý dům Izraele za jásotu nesli Hospodinovu archu.
Boží archa byla schrána, v níž Izraelité uchovávali desky desatera. Přenesení archy do Jeruzaléma „města Davidova“ je jakousi přípravou ke stavbě Jeruzalémského chrámu, uskutečněné teprve Davidovým synem a nástupcem Šolomounem. Davidům exotický tanec před archou prozrazuje u nás spíše neobvyklý způsob náboženského projevu. Bohu náleží chvála nejen srdcem a mluveným slovem, nýbrž také oslava celou lidskou bytostí, celým tělem.
Mk 3,31-35
Kdo plní vůli Boží, to je můj bratr i sestra i matka.
Při těchto slovech se Ježíš dívá po těch, kteří byli „uvnitř“. Ježíšovi příbuzní však zůstali „venku“ (vypravili se za ním, aby se ho zmocnili“ a dělali si na něj nárok, viz evangelium minulé soboty). Tvoří se zde nová Ježíšova rodina těch, kdo „činí“ Boží vůli - tím, že vstupují „dovnitř“ a následují Ježíše. Tito jsou pak také schopni skrze podobenství a mocné činy vnímat hlubší výklad „tajemství Božího království“, který následuje (Mk 4 a 5).
Žid 10,11-18
Přivedl k dokonalosti jednou provždy ty, které posvětil.
O křesťanech se zde hovoří jako o „dokonalých“, což bylo doposud přisuzováno pouze Kristu. Kristus dosahuje dokonalosti skrze utrpení a v utrpení se stává věčným veleknězem. Toto své kněžství pak uděluje také všem nám pokřtěným, takže můžeme přinášet Bohu oběti a vcházet do nejvnitřnější svatyně, kde se setkáváme s Bohem tváří v tvář. Je velikým privilegiem být lidem, který i přes porušenou přirozenost má s Bohem tak úzký vztah.
2Sam 7,4-17
Vzbudím po tobě potomstvo a upevním jeho království.
Již nejstarší křesťané četli Nátanovo proroctví způsobem, který daleko překračoval jeho původní dějinnou souvislost. Nátan hovoří především o Davidově synovi a nástupci Šalomounovi. Otevírá však zároveň nový horizont ujištěním, že kralování Davidova domu bude věčné. Křesťané rozpoznali na základě Nátanova proroctví, že Ježíš Kristus je ten, „jehož království nebude konce“ (Lk 1,33). Výrok „já mu budu otcem a on mi bude synem“ chápali jako vyjádření jedinečného vztahu mezi Otcem a Božím Synem, Ježíšem Kristem (Žd 1,5).
Mk 4,1-20
Jeden rozsévač vyšel rozsévat obilí.
Vlastní podobenství (v. 3-9) ujišťuje o úspěchu Ježíšova hlásání pochybující učedníky, že semeno (Boží slovo) je kvalitní a že rozsévač (Ježíš či další kazatel) je chce a smí rozsévat velmi marnotratně a bez obav. Normální je, že semena (ve v. 8 je plurál!) vzejdou a nesou užitek. Těm však, kdo jsou „mimo“ (dosl. „vně“, v. 11), je prostý smysl podobenství skryt, protože se nechtějí vydat na cestu následování (srov. Iz 6,8-11 a Oz 6,1-5). Výklad podobenství je pak již nesen zkušeností prvních křesťanů, že záleží i na nás (kvalita půdy), jaký užitek bude z onoho vždy stejně kvalitního semene.
Žid 10,19-25
S plnou vírou držme se naděje, kterou vyznáváme, a pobízejme se k lásce.
Nikdo z lidu Staré smlouvy nesměl vstoupit do velesvatyně, kde přebývala Boží přítomnost, kromě velekněze, který tam vstupoval jedenkrát ročně. Křesťan je zcela osvobozen a smí vstoupit skrze Kristovu krev. Základní podmínku splnil Kristus za nás, ale Bůh po nás přesto žádá odpovídající dispozice - pevnou naději, účinnou lásku a neochvějnou víru až do dne, kdy všechno dojde do plnosti.
2Sam 7,18-19.24-29
Kdo jsem já, Pane, Hospodine, a co je můj dům?
Davidova modlitba na nás působí především svojí pokorou. Na vrcholu moci pohlíží král na svoji vládu a netušené možnosti, které se již nyní otevírají izraelskému národu, jemuž vládne, a v budoucnosti celé Davidově dynastii, „domu“. Přesto se David ptá Hospodina s bázní: „Kdo jsem já, Pan, Hospodine, a co je můj dům, žes mě přivedl až sem?“ Panovník tedy není oslepen vlastní mocí natolik, že by neviděl za vším, čeho dosáhl, Boží přispění a pomoc
Mk 4,21-25
Svítilna se přináší, aby byla dána na podstavec.
Jakou mírou měříte, takovou se naměří vám. Prvním výrokem (v. 21-23) chce Mk zdůraznit: Jestliže Bůh „skryl“ zvěst evangelia, tajemství Božího království, do obce Ježíšových učedníků (viz v. 11 včerejšího evangelia), pak jen proto, že chce, aby se v této obci zaskvělo před světem jakožto radostná zvěst. A proto (v. 24n) se projevuje jako věrný správce pouze ten, kdo se jím nechá obdarovat a předává je dále. Jen tomu se rozšíří srdce a bude obdarován v přemíře.
Žid 10,32-39
Museli jste mnoho zápasit. Neztrácejte proto důvěru!
Autor připomíná společenství, které zřejmě procházelo dobou velké krize, světlou minulost, kdy s odvahou a důvěrou přestáli mnohé soužení. Toto křesťanské hrdinství je třeba si uchovat i nyní, abychom věrností dosáhli slíbené odměny. Izraelský národ se často ohlížel do minulosti a připomínal si mocné Hospodinovy činy a jeho konání ve prospěch lidu. Také křesťan čerpá sílu k věrnosti ze své zkušenosti a ze zkušenosti církve.
2Sam 11,1-4a.5-10a.13-17
Pohrdl jsi mnou, když jsi vzal manželku Uriáše, abys ji udělal svou ženou.
Cizoložství a úkladná vražda. Vnitřní pravdivost Bible se snad nejvíce projevuje tam, kde cítíme přiznání holé skutečnosti, byť by vrhala stín na hlavní postavy duchovních dějin Izraele. Vyprávění o Davidově hříchu se nezamýšlí nad otázkou, jak se mohl David k něčemu takovému snížit. Spíše prozrazuje, že sklon ke zlému je vlastní každému člověku, i tomu, jehož Hospodin zvláštním způsobem vyznamenal. Ani mezi křesťanskými světci nenalezneme lidi zcela dokonalé. Zde platí Kristova slova: „Komu se málo odpouští, málo miluje“ (Lk 7,47).
Mk 4,26-34
Člověk zaseje semeno a spí, a semeno roste, on ani neví jak.
Podobně je to i s Božím královstvím: jeho naplnění v tomto světě je zcela jistým ovocem Božího jednání („samo od sebe“), tak jak jistě přijde po setbě i žeň (v. 26 - 29). Navíc mohutnost a síla tohoto ovoce je nesrovnatelná s jeho ubohými a nepatrnými počátky v tomto světě (v. 30 - 32, srov. Ez 31,6 - obraz spásy pohanů).
Žid 11,1-2.8-19
Čekal na město, které sám Bůh vystaví a založí.
Víra je prezentována jako vybídnutí k životní volbě mezi dvěma možnostmi. Na jedné straně životem založeným na nás samotných, na lidské dostatečnosti, na tom co nám život nabízí právě teď a tady. Druhou možností je pak pochopit náš život jako pouť do lepší vlasti, jako cestu za něčím co ve své plnosti teprve přijde a co nám mnohonásobně vynahradí všechny oběti a obtíže putování.
2Sam 12,1-7a.10-17
Zhřešil jsem proti Hospodinu.
Úlohou pravého proroka je promlouvat za každou cenu pravdu. I před králem, který by se mohl urazit a dal by nepohodlnému prorokovi pocítit svůj hněv. Prorok Nátan riskuje svůj život, když říká Davidovi: „Ty jsi ten muž“! Jako pravý Boží prorok je však puzen, aby řekl králi pravdu do očí a upozornil ho na neblahé následky, které si sám svým činem přivodí.
Mk 4,35-41
Kdo to asi je, že ho poslouchá i vítr a moře?
Tato otázka vede k hlubšímu poznání Ježíšovy osoby, ale i k novému tázání. Ježíš je ten, kdo má moc nad silami temnoty (moře a bouře), i když „spí“. Toto však učedníci poznávají (uprostřed své malé víry a veliké bázně) teprve tehdy, když poslechnou Ježíšovu výzvu a mají odvahu „vzít jej s sebou“ a „plavit se s ním (i bouří!) na druhý břeh“ (srov. také evangelium z 8. ledna, Mk 6,45-52).
Žid 11,32-40
Vírou zvítězili nad říšemi. Bůh přichystal nám něco lepšího.
Víra ve SZ má jakoby dvě tváře: jednu ověnčenou vítězstvími, druhou poznamenanou utrpením a pokáním. S nezměněnou tváří se setkáváme i v novozákonním podáním. Náš Mistr a Pán koná zázraky a veliká znamení a vstane z mrtvých, ale je také odsouzen, mučen, popliván a zesměšněn, umírá na kříži. Proto stejně i život učedníka bude radostný i bolestný, prohrou i definitivním vítězstvím.
2Sam 15,13-14.30;16,5-13a
Utečme před Absalomem. Nechce Šimeje zlořečit, jestliže mu to Hospodin poručil.
Odkud se vzala Davidova shovívavost vůči Saulovu příbuznému Šimejovi, který mu zlořečí? Předně je David přesvědčen o tom, že skrze Šimejovy kletby k němu hovoří sám Hospodin. Navíc si uvědomuje, že daleko horší kletbou je ozbrojené povstání, které proti němu vede jeho vlastní syn Absalom. Spor otce a syna patří k zavrženíhodným postojům, proto ještě u proroka Malachiáše nacházíme předpověď: „On (Eliáš) obrátí srdce otců k synům a srdce synů k otcům, abych při svém příchodu nestihl zemi kletbou“ (Mal 3,24).
Mk 5,1-20
Nečistý duchu, vyjdi z toho člověka!
Ježíš nejen uzdravuje, ale především demonstruje vítězství nad mocnostmi tmy celého pohanského světa, který je vyjádřen oním „druhým břehem“ a ztělesněn v obraze posedlého (srov. Iz 65,1-5!). Pohané se zatím tohoto daru svobody bojí. Uzdravení posedlého (pohana) je však dovršeno posláním znovu se začlenit do (pohanské) rodiny a hlásáním Božího dobrodiní připravovat (i zde) cestu evangeliu.
Žid 12,1-4
Vytrvale běžme běh o závod, který je nám určen.
Vypráví se ze života sv. Bonaventury, že když se ho ptali, kde načerpal takovou moudrost a vzdělání, zavedl je do své cely a ukázal jim kříž. Je možné mít různé vzory pro svou víru od velkých postav SZ (viz.- Žid 11) až po Pannu Marii či svaté Kristovi církve. Vrcholným modelem však navždy zůstává Kristus na kříži. Zde nacházíme pramen dokonalé víry a zdroj síly do všech slabostí a zkoušek.
2Sam 18,9-10.14b.24-25a.30-19,3
Synu můj, Absalome, kéž bych umřel já místo tebe!
Joab, vrchní velitel Davidova vojska, považoval Absaloma za buřiče a velitele ozbrojeného povstání proti králi. Zdálo se mu tedy správné, že Absalom má být usmrcen. Netušil však, jakou sílu měla Davidova otcovská láska. Pro Davida nebyl Absalom povstalec, ale především milovaný syn. Jako by se v Davidově postoji k Absalomovi zrcadlilo něco nepochopitelně velkorysého z Boží lásky k člověku.
Mk 5,21-43
Děvče, říkám ti, vstaň!
Neboj se, jen věř! Jdi v pokoji a buď zdráva! Všechny takovéto příkazy nejsou u Ježíše pouhým slovem, ale zároveň i tvůrčím uzdravujícím a (nový) život darujícím činem prorážejícím nedůvěru učedníků (v. 31) i lidí ze synagógy (v. 35.40a). Plnost uzdravení pak není způsobena nějakým magickým dotekem (v. 28), ale osobním důvěryplným setkáním tváří v tvář s Ježíšem, který nás touží „uvidět“ (v. 32.34) a uvnitř důvěřujícího společenství (v. 37.40b) darovat nový život.
Žid 12,4-7.11-15
Pán trestá toho, koho má rád.
Křesťan může upadnout do omylu, že by se nás neměly týkat různé zkoušky, kterým jsou vystaveni všichni lidé. Boží slovo nás proto učí, že by bylo projevem slabé víry vnímat pouze vnější stránku různých nepříjemných událostí života a nevěřit v Boží přítomnost a jeho konání. Každá zkouška by nás naopak měla ujistit o tom, že jsme Boží synové a dcery a že Bůh chce, abychom prospívali v dobrém.
2Sam 24,2.9-17
Já jsem zhřešil, když jsem dal lid sečíst; ale tito, ovce, co udělali?
David lituje toho, že sčítáním lidu zkoumal vojenskou zdatnost svých poddaných, a je ochoten přijmout trest od Hospodina za takové jednání. Ne všude v Bibli je však sčítání lidu považované za něco špatného. Například čtvrtá kniha Mojžíšova se nazývá Numeri, tedy „čísla“, a to právě díky mnoha výčtům izraelského lidu. Vzpomeňme také na dějinnou souvislost Kristova narození podle Lukášova evangelia: „Stalo se v oněch dnech, že vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby byl po celém světě proveden soupis lidu.“ (Lk 2,1).
Mk 6,1-6
Nikde prorok neznamená tak málo, jako ve své vlasti.
Marek na závěr hlubšího výkladu „tajemství Božího království“ (Mk 4 a 5) ukazuje Ježíše, který „se divil“ nevěře svých nejbližších. Nevěře lidí, kteří nejsou ochotni přijmout Boha, který jim chce sloužit zcela všedním, lidským způsobem, který je jedním z nich. A Ježíšova reakce? „Obcházel jejich vesnice a učil“ (vynechaný v. 6b).
Žid 12,18-19.21-24
Přistoupili jste k hoře Siónu a k městu živého Boha.
Došlo k zásadnímu kvalitativnímu posunu ve vztahu člověka k Bohu. Ve SZ (podobně jako u jiných pohanských národů) je tento vztah charakterizován strachem. Vztah křesťana k Bohu je určen radostí z naděje na naplnění již uskutečněné Boží spásy. Bůh si nás zamiloval a jedinou správnou odpovědí tomu kdo nás miluje, je opět láska. Přechod od SZ k NZ je přechodem od strachu k radosti a lásce.
1Král 2,1-4.10-12
Odcházím na cestu společnou všem obyvatelům země, chovej se statečně, Šalamoune, a dokaž, že jsi muž!
Každá velká postava zanechává svým nástupcům duchovní závěť. V Bibli tak činí například Jákob (Gn 43,1-27) a Mojžíš (Dt 23,1-29). Také David hovoří na smrtelném lůžku ke svému synovi a nástupci Šalamounovi. Nevyzývá Šalamouna ke státnické obratnosti a zdokonalování válečnického umění. Spíše vštěpuje Šalamounovi i jeho nástupcům jako základ jejich budoucí vlády to jediné, co považuje za nejdůležitější: dodržování přikázání Hospodinova zákona.
Mk 6,7-13
Začal je posílat.
To byla další Ježíšova reakce na nedůvěru a odmítnutí. Místo rezignace znásobuje své působení skrze „zavolání Dvanácti“ a vyslání dvojic poslů vyzbrojených jeho plnou mocí. Ti již svým zjevem měli vydávat svědectví pravdě evangelia: Boží království je tady - náš Bůh je takový Otec, jehož náklonnost k nám činí zbytečnými naše starosti o pozemské jistoty.
Žid 13,1-8
Ježíš Kristus je stejný včera i dnes i navěky.
List Žid končí praktickými poznámkami pro život křesťana: blíženská láska, vznešenost a řád manželství, štědrost a skromnost, uznání pro představené. Tato a další doporučení jsou logickým vyvrcholením teologických úvah, které v listu předcházely. Jakékoliv teorie a úvahy v oblasti víry mají svůj smysl pouze tehdy, když dokáží sestoupit do konkrétního života křesťana a být pro něj přínosem.
Sir 47,2-13
David z celého srdce zpíval a ukazoval tak lásku svému stvořiteli.
Kniha Sirachovcova patří k nejpozdějším starozákonním spisům. Pochází z poloviny 2. Století př. Kr. Její autor promýšlí dosavadní, v jeho době již velmi bohaté dějiny Izraele, a v části zvané „chvály otců“ (kap. 44-50) oslavuje největší postavy svého národa. David se podle Sirachovce zasloužil především jako vojevůdce a organizátor veřejné bohoslužby. Nechybí však ani přiznání Davidových hříchů spolu s jistotou, že mu je Pán odpustil.
Mk 6,14-29
Jan, kterého jsem dal stít, byl vzkříšen.
To si pomyslel král Herodes (Antipas) při zprávách o úspěšném působení apoštolů v Ježíšově jménu. Měl v srdci vzpomínku na jeho slova, které jej nejen usvědčovala z hříchu, ale i tajemně přitahovala a oslovovala (viz v. 20). Janův osud je zde vzdáleným paralelním předobrazem osudu Ježíšova (srov. v. 29 s 15,45n, příp. i 1,14 - „uvězněn“, dosl. „vydán“ - s 14,41).
Žid 13,15-17.20-21
Bůh, dárce pokoje, který vyvedl z mrtvých našeho Pána Ježíše, velikého pastýře ovcí, ať vás zdokonalí ve všem dobrém, abyste plnili jeho vůli.
Ve středu křesťanského života stojí oběť chvály Bohu skrze Ježíše Krista. S touto obětí je neoddělitelně spojena dobročinnost a starost o druhé a také ochotná poslušnost. Naše víra se vždy pohybuje na dvou od sebe neoddělitelných rovinách - spirituální a praktické. Sám Bůh, který měl moc vzkřísit Krista z mrtvých, v nás chce působit a zdokonalovat nás, abychom žili křesťanství v jeho plnosti.
1Král 3,4-13
Dej svému služebníku chápavé srdce, jak vládnout nad tvým lidem.
Zatímco David je v našich představách spjat s Boží chválou, kterou vyjadřoval zpěvem žalmů, Šalamoun je proslulý moudrostí, jíž vtěloval do svých přísloví. Zde se dovídáme, že Šalamounova moudrost je Hospodinův dar, který si Šalamoun u Hospodina vyprosil. Pánu se líbilo, že si Šalamoun žádal právě moudrost, a proto mu s ní daroval i bohatství a slávu, o něž nežádal. Již v Šalamounově osudu se tak předjímá výrok, kterým se Kristus obrací na všechny své učedníky: „Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno“ (srov. Mt 6,33).
Mk 6,30-34
Byli jako ovce bez pastýře.
To je obraz zástupů shromážděných kolem Ježíše. Jako první „pastýřskou“ pomoc má pro ně Ježíš své slovo (v. 34b), aby je pak mohl sytit i tělesným chlebem (viz vynechané 6,35-44). Obojí se mají učit i učedníci (a církev), kteří se vrátili z první misijní cesty (viz 6,12) - po prvotním zvěstování pokračovat ve službě sycením slovem a chlebem života, a tak ze „zástupů“ vytvářet „svatý lid Boží“.
Gn 1,1-19
Bůh řekl a stalo se tak.
První stránky Bible nechtějí vědecky vysvětlit jak bylo všechno stvořeno. Chtějí jazykem víry říci člověku víry, že všechno pochází od Boha, že on svým slovem všechno učinil. Biblický pisatel vidí Boží dílo a je uchvácen jeho krásou, řádem a dobrotou. Každé generaci je dáno více proniknout do nesmírného tajemství Božího stvoření. Růst poznání by měl být úměrný růstu obdivu vůči Tvůrci.
1Král 8,1-7.9-13
Přinesli archu Hospodinovy smlouvy do velesvatyně, a oblak naplnil Hospodinův dům.
Šalamoun proslul jako stavitel prvního Jeruzalémského chrámu. Aby se postavený chrám stal skutečnou Hospodinovou svatyní, bylo třeba donést do něj především archu Hospodinovy smlouvy a uložit ji do velesvatyně, nejvnitřnější a nejtajemnější části chrámu. Poté, co se tak stalo, stvrdil Hospodin svoji přítomnost oblakem - viditelným zjevením svého zvláštního přebývání mezi lidmi zvaným „šekíná“. Dokonalé Boží přebývání mezi lidmi se však uskutečnilo až v osobě Ježíše Krista: „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi“ (J 1,14).
Mk 6,53-56
Kdo se ho dotkli, byli uzdraveni.
Nezmiňuje se zde jejich víra, ani víra učedníků - naopak: ti ani „nepochopili, jak to bylo s chleby“ (závěr vynechaného příběhu 6,45-52; viz 8. leden), že se o ně totiž v Ježíši Bůh stará jako dobrý pastýř a zachránce v „bouřích“ života. I zde Ježíš pomáhá trpícím, aniž by kladl jakékoli předchozí podmínky. I to se od něj mají učedníci (a církev) učit.
Gn 1,20-2,4a
Učiňme člověka jako náš obraz, podle naší podoby.
Událost Božího tvoření pokračuje a nachází smysl ve stvoření člověka. Toto je nejdůležitější Boží dílo a cíl všeho stvoření. Člověk je utvořen v polaritě mužství a ženství a dostává se mu hned od počátku nesmírné důstojnosti, poněvadž je stvořen jako Boží obraz. Člověka však očekává ještě jedno, definitivní stvoření, které se naplní ve zmrtvýchvstání Ježíše Krista.
1Král 8,22-23.27-30
Řekl jsi: „Zde bude mé jméno“ Vyslyš prosbu svého izraelského lidu.
Ve své modlitbě Šalamoun žasne nad nepochopitelným božím jednáním. Hospodin je Bůh, jehož nemohou obsáhnout nebesa, Bůh trůnící na nebi. Přesto se podivuhodně snížil a přebývá na této zemi zvláštním způsobem v chrámě, který dal Šalamoun vystavět. Další průběh dějin spásy však ukázal, že toto Boží přebývání mezi jeho lidem bylo dočasné a příliš spjaté se zdmi Jeruzalémského chrámu. Aby mohlo Boží Slovo přebývat mezi námi (srov. J 1,14), musel přijít ten, kdo „zbořil tento chrám a ve třech dnech jej znovu postavil“ (viz. J 2,19).
Mk 7,1-13
Opustili jste přikázání Boží a držíte se podání lidského.
To není pouhá kritika povrchního prožívání rituálních předpisů. Zde jde o nesouhlas s tehdejší tradiční zásadou, že Boží právo má přednost před právem lidským. Tam, kde se z úcty k Bohu zakrývá Boží láska, se však Ježíš odvažuje takovéto „právo“ zpochybnit, aby zazářilo Boží slovo ve své původní čistotě a službě blahu člověka.
Gn 2,4b-9.15-17
Hospodin Bůh vzal člověka a usadil ho v zahradě Edenu.
Bůh zde vystupuje jako hrnčíř, který tvoří člověka a oživuje ho svým vlastním dechem. Tento člověk je postaven do zahrady jako protipólu pouště, kterou lidé Bible důvěrně znali a která byla symbolem strádání a smrti. Člověk má obrovskou důstojnost a veliká privilegia, ale i své limity dané Tvůrcem. Nikoli člověk, ale Bůh bude vždy určovat co je dobré a co zlé.
1Král 10,1-10
Královna ze Sáby poznala všechnu Šalamounovu moudrost.
Země Sába, jejíž panovnice navštívila Šalamouna, byla se vší pravděpodobností domovem Sabejců v jihozápadní Arábii. Královna ze Sáby obdivovala skvělý chod Šalamounova dvora. Náboženstvím byla sice pohanka, avšak rozpoznala, že pravým průvodcem Šalamounovy nádhery a především jeho moudrosti je sám Hospodin, jeho Bůh. Křesťané navíc vědí, kdo jediný mohl překonat Šalamounovu moudrost. Kristus o sobě říká: „A hle, zde je více než Šalamoun“ (Mt 12,42).
Mk 7,14-23
Co vychází z člověka, to ho poskvrňuje.
„Nečistého“ (tj. neschopného společenství s Bohem) tedy nečiní člověka něco vnějšího, ale jeho vlastní nitro zaměřené jen na sebe samotného, jen na vlastní prospěch a vlastní sebeprosazení a sebepotvrzení. Nebezpečí vnější zbožnosti jako pláštíku sobectví hrozilo nejen farizejům.
Gn 2,18-25
Přivedl ženu k Adamovi. A budou jeden člověk.
Ježíš Kristus nám zjevil Boha jako společenství tří osob. Ani člověk jako vrchol Božího stvoření není utvořen jako samotář, ale jako ten kdo chce milovat a zároveň být milován druhým člověkem. Tato hluboká lidská tužba se realizuje ve vztahu muže a ženy, který patří do Božího plánu. Žena je stvoření stejné přirozenosti a důstojnosti a vytváří s mužem společenství lásky, kterému Bůh žehná.
1Král 11,4-13
Poněvadž jsi nezachoval mou smlouvu, odtrhnu království od tebe, ale jeden kmen dám tvému synovi kvůli Davidovi.
Srdce znamená v biblické mluvě více než pouhý tělesný orgán. Hebrejský pojem „leb“ (srdce) označuje zdroj mravního rozhodování člověka. Šalamoun odvrátil své srdce od Hospodina, neboť ženy svedly jeho srdce k cizím bohům. Náboženský rozklad na Šalamounově dvoře bude mít vbrzku za následek také politický rozpad jeho říše. Od roku 931 př. Kr. se rozdělila na severní část (Izrael), které vládl Jorobeam a jižní část (Judsko), ovládanou Šalamounovým synem Roboamem.
Mk 7,24-30
Psíci se živí pod stolem kousky po dětech.
I mimo Izrael, v „nečisté“ pohanské zemi, existují lidé, kteří očekávají od Ježíše pomoc a vyjadřují to takto pokorným a důvěryplným způsobem. Ježíš proto prolamuje další zaběhlé „tradice“ (mluví se ženou, a to ještě pohankou), ale pozdější pohanokřesťané mají z Markova podání vyčíst, že jsou „pouze“ přibráni do spásy Izraele. Avšak co je víc?
Gn 3,1-8
Budete jako Bůh poznávat dobro i zlo.
Had probouzí v člověku nedůvěru k pravému Bohu a vede ho k tomu, aba sám rozhodl, co je dobré a co zlé. Ďábel představuje Boha jako nepřítele lidské svobody a nepřítele poznání. Vede člověka, aby pochyboval o Bohu, který člověka miluje a chce jeho dobro, a přijal představu zlého, přísného, nepřejícího Boha. Člověk pak postaví do středu všeho sebe sama, ale v tom zjistí, že je nahý.
1Král 11,29-32;12,19
Izraelité odpadli od Davidova domu.
Proroci rádi oslavovali své posluchače nejen slovem, nýbrž také názornými symbolickými úkony. Tak učinil i prorok Achijáh, který rozdělil svůj plášť na dvanáct kusů, podle počtu izraelských kmenů. Tím, že Jorobeamovi z nich přidělil deset kusů, předpověděl rozdělení Šalamounovy říše a rozpoznal, že vládcem nad severními kmeny (nad Izraelem) bude právě Jorobeam (931-910 př. Kr.).
Mk 7,31-37
Hluchým dává sluch, i němým řeč.
Další zastávka na Ježíšově cestě pohanským územím je Dekapolis. Navenek zcela po způsobu obvyklých divotvůrců „opečovává“ hluchoněmého, avšak poselství zázraku je v něčem jiném: Ježíš je i pro pohany dárcem plného vztahu k Bohu i lidem, ke kterému patří právě schopnost naslouchat a odpovědět - je dárcem nápravy porušené celistvosti stvoření.
Gn 3,9-24
Hospodin vykázal člověka ze zahrady Edenu, aby obdělával půdu.
Přichází Bůh jako spravedlivý soudce, aby rozhodl o všech třech aktérech prvotního hříchu - hadovi, ženě i muži. Člověk je vyhnán ze zahrady. Do této temnoty lidského osudu zableskne jitřenka naděje. Začíná dlouhá historie čekání na spásu, která vzejde v potomstvu ženy a uskuteční se v Božím Synu, Ježíši Kristu, narozeném z Panny Marie. Bůh si nenechá zničit dílo stvoření.
1Král 12,26-32;13,33-34
Jorobeam dal zhotovit dva býčky ze zlata.
Aby Izraelský král Jorobeam nepřišel o politickou moc, kterou získal nad severní částí dříve jednotného Šalamounova království, považoval za taktický krok, způsobit také náboženský rozkol. Zdálo se mu nebezpečné, že jeho poddaní dosud putují uctívat hospodina do Jeruzalémského chrámu, který se nacházel právě v sousední, jižní části bývalé říše. Rozkol byl proveden se vší důkladností: ustanovováním nelegitimních kněží, výstavbou konkurenčních svatyní a odklonem od Hospodina k modlám - zlatým býčkům.
Mk 8,1-10
Najedli se dosyta.
Stejně jako při prvním nasycení pěti tisíců (srov. Mk 6,42; viz evangelium z 8. ledna). Tentokrát však Markův místopis (pohanská krajina) i číselná symbolika (sedm) naznačuje, že Ježíšův soucit se neomezuje jen na Izrael, ale zahrnuje všechny, kdo k němu přijdou. Ježíšovo požehnání marnotratně „zaplavuje“ (viz zbytky). Stačí dát k dispozici to málo, co máme, a darované požehnání „předkládat“ dále. Celé vyprávění je proniknuto zkušeností prvotní církve s eucharistií.
Gn 4,1-15.25
Kain se vrhl na svého bratra Ábela a zabil ho.
Zlo se začíná šířit jako morová nákaza. Po neposlušnosti Božím příkazům přichází zabití vlastního bratra. Bůh volá Kaina k zodpovědnosti za zmařený život, ale zároveň brání i život Kainův. Každý život je posvátný, patří jedině Bohu, který je jeho tvůrcem, a nikomu není dovoleno násilím ho ničit. Bůh je nejen dárcem, ale i strážcem života člověka.
Jak 1,1-11
Zkouška vaší víry vede k vytrvalosti, abyste byli dokonalí a nic vám nescházelo.
List apoštola Jakuba je typickým projevem mentality prvních generací křesťanů, pocházejících ze židovství. Byl napsán pravděpodobně až na sklonku 1. Století. Židokřesťanský charakter spisu je již v nadpisu naznačen narážkou na dvanáct izraelských kmenů a jejich rozptýlení v cizině, v diaspoře. Celý Jakubův list je prodchnut tradičním biblickým příklonem k chudým a společensky nevýznamným lidem: bratr, který je v nízkém postavení, má být hrdý na svou vznešenost, bohatý spíše na svou nízkost.
Mk 8,11-13
Proč toto pokolení žádá znamení?
Tento Ježíšův „hluboký povzdech“ Je výrazem jeho bolesti nad „tímto pokolením“ (srov. Gn 7,1; Ž 95,10), jehož žádost o znamení není výrazem touhy po utvrzení se ve víře, ale spíše důsledkem tvrdého srdce. Kdo nemá odvahu k základnímu kroku víry („vstoupit na loď a odjet s Ježíšem na druhý břeh“, srov. 6,45; 8,10), neuvěří ani na základě znamení.
Gn 6,5-8;7,1-5.10
Lidi, které jsem stvořil, vyhubím z povrchu země.
Lidstvo propadlo zlu do takové míry, že Bůh zarmoucený dílem svého stvoření se rozhodne zničit člověka, kterého sám stvořil. Jde však spíše o radikální očistu než o definitivní záhubu. Voda potopy, symbol našeho křtu, má za cíl založit novou lidskou komunitu, která skrze různé starozákonní smlouvy bude směřovat ke smlouvě definitivní, ve které bude veškeré zlo poraženo a člověk spasen.
Jak 1,12-18
Bůh sám nikoho nepokouší.
Lidská proměnlivost a nestálost se projevuje tím, jak člověk podléhá pokušení. Žádostivost, hřích a smrt - to je rámec, v němž se pohybuje křehký člověk. Naproti tomu u Boha „není změny ani zatemnění“. Křesťany Bůh poctil darem života. Tak překonávají smrt a stávají se novými prvotinami Božího stvoření.
Mk 8,14-21
Dejte si pozor a varujte se kvasu farizejského a kvasu herodovského!
Tento „kvas“ je kvasem strachu z pozemsky nezajištěné cesty s Ježíšem. Zbylý chléb naopak dává jistotu plnosti Božího požehnání proměňujícího náš nedostatek a převyšujícího naše potřeby - jak pro Izrael (12 kmenů), tak pro pohany (70 národů). I ti, kteří jsou „na lodi“, však ještě „nechápou“, že přítomnost Ježíše, pravého Chleba života, stačí.
Gn 8,6-13.20-22
Vyhlédl - a hle, povrch země už byl suchý.
Čtyřicet dní je v Bibli dobou velkých událostí a velkých změn. Všechno na zemi zahynulo vodami potopy, pouze Noe s těmi kteří vešli do archy se zachránil. Noe se stává novým Adamem, od kterého vše znovu začíná, stává se zřejmým symbolem toho, že Bůh člověka neopouští. Ten, který vyšel z vod potopy, přináší Hospodinu čistou oběť. Křesťana přivádí voda křtu k oběti díkůvzdání - eucharistii.
Jak 1,19-27
To slovo musíte uvádět ve skutek, a ne abyste ho pouze poslouchali.
V pozadí tohoto Jakubova výkladu jako bychom rozpoznávali Kristův výrok „Blahoslavení, kdo slyší Boží slovo a zachovávají ho“ (Lk 11,28). Nejprve nám vštěpuje ochotu vyslechnout slovo a být k němu vnímaví. Poté se přechází uvedení slova ve skutek. Jednání v souladu s Božím slovem označuje Jakub dnes nemoderním slovem „zbožnost“. Pravá zbožnost má soucit se slabými (sirotky a vdovami) a nepodléhá svodům tohoto světa.
Mk 8,22-26
Byl uzdraven, takže viděl všechno úplně jasně.
Předtím se motal ve své poloslepotě, podobně jako učedníci, kteří „mají oči, ale (ještě zcela jasně) nevidí“ (viz 8,18). A jako Ježíš mohl uzdravit jej, mají šanci i „nechápaví“ učedníci (viz předchozí v. 21). Ježíš osvobozuje slepé ke světlu, učedníky k víře a všechny k cestě kříže (viz kontext následujících perikop). Vyprávěním snad také prosvítá křestní a biřmovací praxe prvotní církve (přivedení kmotry, vyvedení z hříchu, osvícení, vkládání rukou, poslání...).
Gn 9,1-13
Kladu do mraků svou duhu a ta bude znamením smlouvy mezi mnou a vámi.
Smlouvou Hospodin potvrzuje, že nezničí na zemi to, co má život. Je to důležitá smlouva, která předchází velkým starozákonním smlouvám s Abrahámem a s Mojžíšem na hoře Sinaji. Smlouva s Noem zahrnuje celé lidstvo, celý vesmír. I dnes může být příslibem pro ty, kteří nenáležejí k lidu, kterému je zaslíbena spása. Bůh je spasitelem svého vyvoleného lidu ale i všech lidí, které stvořil a kteří jsou jeho obrazem.
Jak 2,1-9
Což nevyvolil Bůh právě chudé? Ale vy jste chuďasem pohrdli.
Vztah k chudým se neposuzuje podle toho, kolik kdo pro ně požaduje veřejných sociálních dávek a služeb. Rozhodující je úroveň osobního setkání s chudým a bezmocným člověkem. Obec křesťanů, která privileguje bohaté a odsouvá chudé, se vzdaluje od Boha, který vyvolil „právě chudé v očích tohoto světa, aby byli skrze víru bohatí a dědici království“. Podobně smýšlí také apoštol Pavel, který vybízí korintské křesťany aby hmotně přispěli chudé obci v Jeruzalémě, a poukazuje přitom na samotného Krista: „byl bohatý, ale pro vás se stal chudým, abyste vy jeho chudobou zbohatli“. (2 Kor 8,9).
Mk 8,27-33
Ty jsi Mesiáš... Syn člověka bude muset mnoho trpět.
Petrovo vyznání Ježíše jako Mesiáše (ř. Kristus) musí být doplněno Ježíšovou zvěstí o utrpení, aby bylo učedníkům jasné, že cesta ke vzkříšení vede skrze Ježíšovo ztotožnění se s bolestí tohoto zraněného světa. Odpor vůči tomu je sejitím z učednické cesty (v. 33 dosl.: „Jdi za mnou, odpůrče!“, srov. 1,17!).
Gn 11,1-9
Sestupme a uveďme ve zmatek jejich jazyk.
Lidstvo je sjednocené na jednom místě a má společný plán. Věž, která má sahat až do nebe, bude znamením lidské schopnosti a moci. Všechno ale závisí na společném jazyku, skrze který si všichni rozumí. V centru stojí slovo, které je účinné a má moc. Slovo může být zneužito a stát se tak nástrojem zla. Slovem ale také Bůh na počátku všechno stvořil a ve Věčném Slově nám daroval spásu.
Jak 2,14-24.26
Jako tělo bez duše je mrtvé, tak i víra beze skutků.
Řešení vztahu mezi vírou a skutky patří k tomu nejnáročnějšímu, co je možné zvládnout jak po stránce ujasnění principů, tak v převedení do každodenního křesťanského života. Tato otázka zajímala již první křesťanské generace, které našly dvě téměř protichůdné odpovědi. Apoštol Pavel zdůrazňuje Boží vyvolení k víře v Krista, nijak nezasloužené lidskými skutky, Jakub však upozorňuje, že víra „když se neprojevuje skutky, je uvnitř mrtvá“. Že je vyvážení tohoto rozporu velmi nesnadné, o tom svědčí i rozdělení západního křesťanstva v 16. Století, jehož významnou záminkou byl právě vztah víry a skutků. Všechny mezikonfesní a akademické spory však překonává ryze praktická Jakubova volba pro ty, kteří „nebudou mít do čeho se obléci a budou mít nedostatek denní obživy“.
Mk 8,34-9,1
Kdo svůj život pro mě a pro evangelium ztratí, zachrání si ho.
Výzva k obnovenému rozhodnutí následovat Ježíše i na cestě kříže (tj. věrnost i za cenu rizika ztráty života) není určena jen Petrovi, ale platí pro všechny učedníky a slyší ji i zástupy. Pro ty, kdy by se toho zalekli a začali by pochybovat o pravosti Ježíšova poslání, je určen verš 9,1 - existují svědkové, kteří prožili, že Boží království v Ježíšově osobě již přišlo (viz následující „proměnění na hoře“).
Žid 11,1-7
Vírou poznáváme, že svět byl stvořen Božím slovem.
SZ se nedá oddělit od NZ a obráceně. Vždy je třeba číst jedno ve světle druhého. V uplynulých dnech jsme při bohoslužbách četli na pokračování Gn 1-11, a následující úryvek z Žid 11,1-7 čte tyto události počátků v novozákonní optice víry. Pisatel vidí ve víře základ všeho. Velké postavy SZ - mistři víry, se mají stát povzbuzením pro každého křesťana, aby je následoval, ve víře rostl a vytrval.
Jak 3,1-10
Žádný člověk nestačí zkrotit jazyk.
Jakub žasne nad mocí lidského jazyka. Přirovnává jazyk k uzdě, jíž se ovládá kůň a ke kormidlu, jímž se ovládá loď. Zvláště nepochopitelná je skutečnost, že člověk týmž jazykem velebí Boha a zároveň zlořečí lidem. Dokonalý člověk je pouze ten, který je schopen ovládat svůj jazyk a tím sebe sama.
Mk 9,2-13
Byl před nimi proměněn.
A to proto, aby právě tito tři Ježíšovi nejbližší učedníci jakoby předem zakusili, že v něm již „Boží království přišlo v celé slávě“ (9,1) a měli odvahu jít další cestou i s rizikem ukřižování za tím, který je dovršením Zákona (Mojžíš) a Proroků (Eliáš). Takovýto okamžik světla však nelze uměle zadržet (stany). Pouhé vyprávění o zjeveních nepomůže (v. 9). Cesta dál vede jen přes poslušnost Slovu (v. 7.10). Osud Jana Křtitele pak Ježíš vykládá jako slíbenou přípravu cesty Eliášem.
Sir 1,1-10
Dříve než to vše byla stvořena moudrost.
Kniha Sir se otevírá úvahami o moudrosti. Moudrost je takto charakterizována: 1.jako skrytý řád, který Bůh vložil do materiálního světa, ale který není pochopitelný pro člověka (v.2-3); 2.jako Boží vlastnost, která výhradně jemu přináleží (v.6); 3.jako lidská ctnost, která je Božím darem pro ty, kteří ho milují (v.8). Moudrost spočívá v poslušnosti a důvěře v Boha a je důvodem radosti a požehnání v životě člověka.
Jak 3,13-18
Máte-li v srdci hořkou nevraživost a sobectví, nevynášejte se.
Jako novozákonní spis navazuje Jakubův list na to nejlepší ze starozákonní mudroslovné tradice, jak ji nacházíme například v knihách Přísloví, Moudrosti, Kazatel nebo v mnohých žalmech. Zatímco tyto spisy znají moudrost především jako Boží vlastnost nebo jako Boží dar člověku, list Jakubův rozlišuje moudrost, jež přichází shůry, od Boha, a „moudrost“ pozemskou, jejíž projevy - nevraživost a sobectví - mají téměř démonické rysy.
Mk 9,14-29
Věřím, Pane, pomoz mé slabé víře!
Právě takovéto „důvěryplné nevíře“ je možné vše. Postoj otce, který se v nouzi zcela v dialogu spojuje s Ježíšem, je postojem modlitby, který chybí učedníkům. Ježíšovo zklamání a výčitku však nenásleduje hrozba, ale ukázání cesty platné v jakékoli situaci - přivést k němu!
Sir 2,1-13
Připrav se na pokušení.
Zkoušky, které doléhají zejména na spravedlivé, jsou tradičním tématem, se kterým se potýká teologie SZ, zejména v knize Job a žalmech. Utrpení spravedlivých se zdálo být neřešitelným problémem. Kniha Sir chápe tyto zkoušky jako pokušení, které má za cíl očistu spravedlivého k ještě větší dokonalosti. Život věřícího není „procházkou růžovým sadem“, ale vyžaduje mnoho trpělivosti, vytrvalosti a důvěry v našeho Pána.
Jak 4,1-10
Prosíte, a nic nedostáváte, protože prosíte špatně.
List Jakubův nám prozrazuje, jak asi vypadala raně křesťanská pareneze, tedy jakými způsoby byli křesťané varování před hříchy tohoto světa a vyzýváni k obrácení. V žádném případě však nejde o plané moralizování. Středem tohoto úryvku je citát z „Písma“, ve skutečnosti však z neznámého zdroje: „Duch který v nám s jeho (=Boží) vůle přebývá, má nás až k žárlivosti rád“. Prvotním zdrojem křesťanského života je právě onen Duch, který v člověku způsobí, že se vzepře ďáblu a podřídí Bohu.
Mk 9,30-37
Syn člověka bude vydán. Kdo chce být první, ať je ze všech poslední.
Podruhé se v tomto úseku evangelia vrací Ježíšovo slovo o utrpení a vzkříšení (viz již 8,31nn), a to určené výhradně pro nejbližší učedníky (v. 30.35), kteří tak mají být uvedeni do hloubky následování. I zde následuje neporozumění učedníků (v. 32n) a výzva k následování (ke službě druhým, obzvlášť maličkým).
Sir 4,12-22
Pán miluje ty, kdo milují moudrost.
Pisatel chce vzbudit ve čtenářích touhu po moudrosti a lásku k ní, proto vyjmenovává její plody: život, radost, sláva, požehnání, Boží láska, atd. Ti, kdo milují moudrost, usilují o vlastní dobro, poněvadž moudrost je učiní šťastnými a bohatě je obdaruje pro život. Moudrost je nejcennější dědictví, které člověk může předat svým potomkům. Dává se lidem podle přísných pedagogických principů, které se shodují s Božími cestami.
Jak 4,13-17
Co je váš život? Máte mluvit takto: Dá-li Pán Bůh.
Často obdivujeme pevnou víru našich předků, kteří cítili, jak jsou ve svém životě zcela odkázání na Boží pomoc. Proto neplánovali lehkomyslně své případné budoucí činnosti na dlouhou dobu dopředu. Pokud ano, vždy podmiňovali jejich uskutečnění boží vůlí: dá-li Pán Bůh. V tomto bodě se podivuhodně setkává lidská zkušenost mnoha křesťanských generací se zjeveným Božím slovem v listu jakubově.
Mk 9,38-40
Kdo není proti nám, je s námi.
Ježíšova slova jsou školou velkorysosti a lékem na úzkoprsost učedníků, kteří chtěli službu v Ježíšově jménu vázat jen na sebe - opět nezralost a nepochopení (přesně přeložený závěr v. 38: „...protože nás nenásledoval“!).
Sir 5,1-10
Neotálej a obrať se k Pánu!
Úryvek je naléhavou výzvou k ostražitosti před dvěma nebezpečími: 1.spoléhat se na vlastní bohatství a sílu a 2.podceňovat vážnost hříchu, neobrátit se a hříšně spoléhat na Boží milosrdenství. Bohatství je ve SZ znakem požehnání, ale bohužel často přivádí k soběstačnosti, pýše a touze po moci (srv. Lk 12,16-21). SZ také věřil, že po hříchu následuje trest. Hříšník ale nechápe Boží trpělivost, která chce jeho obrácení a mylně pochybuje o Božím zásahu.
Jak 5,1-6
Zadržená mzda křičí a křik pronikl k sluchu Pána.
Velmi hutnými obrazy vykresluje Jakub kontrast mezi poživačnými boháči a zcela bezbrannými chudáky. Zadržená mzda byla vždy pokládána za „hřích do nebe volající“. Nad boháči je vysloven soud a odplata je nemine. Všechny jejich věci budou zničeny a oni budou stráveni. To se stane brzy, neboť jsou již „poslední dny“. Zvěst tohoto úryvku je tedy nejen morální, ale též eschatologická - boháči zneužívají své moci k odsouzení spravedlivého, avšak poslední soud nad nimi náleží Bohu.
Mk 9,41-50
Je pro tebe lépe, abys vešel do života bez ruky, než abys přišel s oběma rukama do pekla.
Po výzvě k velkorysosti vůči druhým (včera) je nyní „dvanáct“ (viz 9,35) vedeno k důslednosti vůči sobě samotným: Od toho, co je „svádí k odpadu“ od cesty následování (v. 43.45.47), se musí radikálně oddělit. Jen tak „nesvedou z cesty“ ony „nepatrné“ (tj. přehlížené z obce učedníků). Navzdory Boží dobrotě člověk totiž může zabloudit! Proto je nutné mít odvahu k nutně bolestnému (oheň, který čistí) procesu proměny (sůl, která konzervuje; v. 50 srov. s 9,34).
Sir 6,5-17
Věrný přítel není k zaplacení.
Kniha Sir hovoří také na jiných místech o přátelství (kap. 22,19-26; 37,1-6; atd.) a tak ukazuje na jeho důležitost pro život člověka. Úryvek popisuje pravé přátelství, které se prověří v den zkoušky. Přátelství nemůže být založeno na vlastním prospěchu a měnit se „jako počasí“. Protože pravé přátelství nachází svůj základ v bázni Boží, je skutečností, která tvoří součást celého náboženského života člověka.
Jak 5,9-12
Soudce už stojí přede dveřmi.
Útěchu v utrpení nám vlévají osvědčené příklady z minulosti. Byli to proroci a Job, kteří vytrvali v soužení a dostalo se jim Boží pomoci. Křesťané si však nesmějí přivodit utrpení vlastními hříchy. Nemají dokonce ani přísahat, protože jejich řeč má být svojí jednoznačností důvěryhodná. Je to jeden z mnoha styčných bodů Jakubova listu s Ježíšovým horským kázáním: „Já však vám pravím, abyste nepřísahali vůbec...“ (Mt 5,34)
Mk 10,1-12
Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!
Aby se Ježíš dostal k tomuto závěru, ptá se farizeů, co Mojžíš (tj. Zákon) ohledně manželství „přikázal“. Jde mu tedy v první řadě o pozitivní Boží vůli pro manželství (a oni dobře věděli o mnoha příkazech Zákona tvořit se ženou jedno tělo a být jí pomocí a oporou). Oni však uhýbají a hledají, co Mojžíš „dovolil“ v krizové situaci těm, kdo mají „tvrdé srdce“, a tak zcela odhlížejí od hledání „počátku“ (tj. základu a jádra) konkrétního vztahu. Jen toto (spolu s otázkou „Jak mohu být druhému pomocí a oporou?“) je hodno učedníka.
Sir 17,1-13
Bůh stvořil člověka podle svého obrazu.
Úryvek stojí ve středu rozsáhlejší části knihy Sir (16,24-18,14), která hovoří o stvoření a dějinách spásy. Člověk jako vrchol stvoření je utvořen ze země a do ní se jednou i vrátí. A přesto má jako Boží obraz obrovskou důstojnost. Bůh zahrnuje člověka mnoha privilegii a dary, a to nejen přirozenými, ale i duchovními. Klíčové místo v tomto obdarovávání a dějinách spásy má smlouva z hory Sinaj a Zákon.
Jak 5,13-20
Mnoho zmůže a velmi je účinná modlitba spravedlivého!
Svátost pomazání nemocných měla v dějinách církve různé podoby. Pokud se odchýlila od svého biblického základu, stalo se z ní „poslední pomazání“. Četbou listu Jakubova se vracíme do prvního křesťanského století a poznáváme, jak nejstarší generace křesťanů pohlížely na tuto svátost. Podle nich jde především o záchranu nemocného a nikoli o jeho smrt. „Pán ho pozvedne, a jestliže se dopustil hříchů, bude mu odpuštěno. Božího odpuštění se nám dostává také vzájemným vyznáním hříchů, přímluvnou modlitbou i záchranou hříšníka.
Mk 10,13-16
Kdo nepřijme Boží království jako dítě, vůbec do něho nevejde.
Ježíš je již opět v srdci zasažen nechápavostí učedníků, a tak si touto větou trochu zaryje do jejich nedotknutelné důležitosti. Zároveň je celé setkání velikým ujištěním, že Boží království se již nyní a zde v plnosti své žehnající moci nabízí všem, i těm sebenepatrnějším. Jen proto je možné klást takové nároky, jako ve včerejším evangeliu.
Sir 17,20-28
Vrať se k Nejvyššímu a odvrať se od nepravosti.
Bůh přijímá ty, kteří se obracejí na správnou cestu, protože je milosrdný. Obrátit se znamená odmítnout hřích a navrátit se k Bohu. Obrácení je vnitřní proces, který uvádí do Boží přítomnosti. Skutečnost, že v říši mrtvých už není možné chválit Boha, je důvodem navíc pro opravdové obrácení se. Čas Boží chvály je ohraničen dobou života na zemi. Přesto že my dnes víme, že ti kdo zemřou v Kristu budou Boha na věky chválit, neztrácí pozvání ke konverzi nic ze své aktuálnosti.
1Petr 1,3-9
Krista milujete, ačkoli jste ho neviděli; v něho věříte a zato budete jásat v nevýslovné radosti.
První list Petrův je vlastně raně křesťanská katecheze. Poznáváme z něj, za jakých podmínek křesťané v dobách všeobecného pronásledování přijímali svoji víru. Nezamlčelo se jim, že je dočasně musí trápit zkoušky, které jejich víru pročistí. Avšak s vírou je spjata také naděje „na dědictví skvělé a trvalé“ a láska k Ježíši, jehož katechumeni na rozdíl od apoštolů neviděli, ale v něhož věří, třebaže ho ještě nevidí přicházet na konci věků.
Mk 10,17-27
Prodej všechno, co máš, a následuj mě.
Ježíš touto výzvou otvírá onomu člověku jedinečnou možnost dovršení jeho života již nyní na cestě následování. Přes tuto šanci a přes všechnu Ježíšovu lásku (dosl. v. 21: „objal jej“) muž odchází smutný a nevstoupil (dnes!) do zde a nyní již přítomného Božího království na Ježíšově cestě (v. 23). Bohatství nemusí bránit získat věčný život (po smrti), ale skoro vždy brání následovat (již nyní).
Sir 35,1-15
Kdo dbá na přikázání, přináší oběť díků.
Úryvek představuje katechezi o obětech Hospodinu. Učení Sir jde ve stejné linii jako u proroků a je předzvěstí novozákonního pojetí. Je správné, aby věřící přinášel oběti, ale důležitější je prokazovat dobrodiní, vyvarovat se zla a žít spravedlivě. Křesťan se nachází ve stejné situaci. Liturgie, pobožnosti a různé obřady mají velkou důležitost, ale musí jít ruku v ruce s láskou, čistotou srdce a prosazováním spravedlnosti.
1Petr 1,10-16
Na věci se dívejte střízlivě a s nadějí.
Podle apoštola Petra je poznání spásy umožněno spojením svědectví starozákonních proroků se zvěstováním evangelia jeho hlasateli. Jednotícím prvkem dávných proroctví a soudobého hlásání je Kristův Duch, který již působil skrze proroky, Duch svatý poslaný z nebe, jimž jsou vybaveni hlasatelé Krista. Spása je Boží dar, kterého se křesťanům dostane při konečném zjevení Ježíše Krista. Zatím mají žít v souladu se svatostí povolání, jehož se jim dostalo. Proto autor listu cituje klíčovou výzvu z „kodexu svatosti“ ve třetí knize Mojžíšově: „Buďte svatí, protože já jsem svatý“ (Lv 19,2).
Mk 10,28-31
V tomto čase dostanete stokrát víc, a to i přes pronásledování, a v budoucím věku život věčný.
Ježíš tím odpovídá na otázku učedníků vyvolanou předchozím rozhovorem o bohatství, které nemusí bránit v získání věčného života („Co z toho tedy budeme mít?!“ srov. Mt 19,27). Pro učedníka je tato odpověď dostatečná, protože toto bohatství nových vztahů prožívá. Pro všechny je to ujištění, že být učedníkem se „i přes pronásledování“ vyplatí.
Sir 36,1-2a.5-6.13-19
Ať národy poznají, že není Boha kromě tebe, Pane!
Historickým pozadím této typicky starozákonní modlitby je dramatická situace vyvoleného národa utlačovaného Seleuky ještě před povstáním Makabejců. Tato situace vyvolává prosbu o slitování nad lidem, který si Bůh vyvolil a zamiloval. Těžká situace přivádí lid do pochybností, které má Bůh rozptýlit svým mocným zásahem. Až svět uvidí Boží konání, uzná jeho svrchovanost nad celou zemí.
1Petr 1,18-25
Byli jste vykoupeni drahou krví Krista, neposkvrněného beránka.
Mezi tradiční teologické pojmosloví patří například běžně užívané slovo vykoupení. Mnoho lidí dnešní doby již nechápe, co vlastně slovo vykoupení chce říci, ale titíž lidé také tuší, že jejich způsob života je prázdný. Křesťané však v souladu s poselstvím prvního Petrova listu vědí, že Kristus je „vykoupil z prázdného způsobu života“. Poslušnost vůči pravdě, kterou prokazují vírou v Krista proto velmi úzce souvisí s dnes hojně diskutovanou otázkou smyslu života.
Mk 10,32-45
Jdeme do Jeruzaléma a Syn člověka bude vydán.
Na této cestě Ježíš potřetí uvádí svých Dvanáct do tajemství cesty kříže. A opět následuje nepochopení učedníků. Cesta do slávy vede přes vypití kalichu lidské svévole (Ž 75,9) a ponoření se („křest“) do lidských bolestí (Ž 42,7n). Ani sebejistý souhlas s touto cestou však nezajistí nějaká privilegia. Je to cesta pokorné, pro druhé se vydávající služby založené na osvobozující službě Ježíšově.
Sir 42,15-26
Sláva Páně naplňuje všechna jeho díla.
Úryvkem se otevírá 2. část knihy Sir charakteristická chválou Boží moudrosti, která se projevuje ve stvoření a v historii Izraele. Verše 15-25 představují úvod mající 3 hlavní myšlenky: 1. i přes živé přání si pisatel uvědomuje limity lidské chvály Bohu; 2. oslava Boží velikosti; 3. to, co Bůh stvořil, je dobré. Celé stvoření je krásnou písní o velikosti svého Tvůrce, ale mnoho lidí je téměř nebo zcela hluchých.
1Petr 2,2-5.9-12
Vy však jste královské kněžstvo, národ svatý, abyste rozhlašovali, jak veliké věci vykonal ten, který vás povolal.
Všichni věřící pokřtění v Krista mají účast na jeho kněžství. Všeobecné kněžství věřících se zdálo být v katolické církvi jakousi převratnou novotou, jíž zavedl Druhý vatikánský koncil. Stačí však pozorně číst první list Petrův a najdeme zde výzvy adresované právě pokřtěným věřícím „novorozeným dětem“ jimž se dostává vznešené starozákonní titulatury - jsou královským kněžstvem (srov. Ex 19,6). Jako kněží získají křesťané pro Boha svým vzorným životem i pohany, a tak se ještě rozmnoží oběti, které z podnětu Ducha přinášejí Bohu.
Mk 10,46-52
Mistře, ať vidím!
Těsně před vstupem do Jeruzaléma je třeba, aby učedníci byli zbaveni poslední slepoty a měli jistotu, že toto je cesta života. Často právě v poslední chvíli učedník ztratí odvahu udělat ten rozhodující krok následování - a ani ho z vlastních sil není schopen. Proto je třeba - i přes všechno odrazování „rozumnějšího“ okolí (v. 48) - volat o smilování a prosit o rozjasnění náhle zatemněného pohledu (v. 51 je dosl. „ať opět vidím“). Vrcholem je v. 52 - nové otevření cesty následování.
Sir 44,1.9-13
Naši otcové jsou proslavení muži, jejich jméno žije po (všechna) pokolení.
Autor ukazuje na slavné postavy dějin Izraele, aby na nich založil přítomnost a vlil naději do budoucnosti. Může nás zarazit pojetí nesmrtelnosti, tradiční ve SZ a zde opět uvedené na scénu, podle kterého pro spravedlivé existuje pouze jakási morální nesmrtelnost spočívající v dobré pověsti a v potomstvu. Především Ježíš, ale i např. Panna Maria jsou pro nás ujištěním, že skutečně - s tělem i duší - vstaneme k věčnému životu.
1Petr 4,7-13
Buďte dobrými správci rozmanité Boží milosti.
Očekávání konce všeho, tedy rozhodující události, skrze níž Bůh zasáhne do běhu tohoto světa, nemělo a nemá být pro křesťany spojeno s nějakým blouzněním, ale naopak s ovládáním a střízlivostí. Také zkoušky, jimiž procházeli, neměly a nemají být snášeny s netrpělivostí, nýbrž s radostí těch, kdo se účastní Kristových utrpení v naději na radostnou budoucí slávu.
Mk 11,11-25
Můj dům ať je domem modlitby pro všechny národy. Mějte víru v Boha.
Cesta Mesiáše (8,27 - 10,52) dospěla do Jeruzaléma tak, jak to odpovídá Králi pokoje (11,1-10). Verš 11 však symbolicky naznačuje, že se zde otevírá propast mezi jeho cestou a cestou zformalizované chrámové bohoslužby, která již nikoho nesytila (viz symbol neplodného fíkovníku). Svým vystoupením Ježíš provokuje k návratu ke kořenům modlitby jako na důvěře postaveného, plodného, „hory přenášejícího“ a druhým odpouštějícího vztahu mezi Bohem a člověkem.
Sir 51,17-28
Poděkuji tomu, kdo mi dal moudrost.
Autor si představuje, jak stojí na konci života, ohlíží se zpět a vypráví svou zkušenost s hledáním moudrosti. Již od mládí ji hledal a řídil se jí. Díky ní dosáhl velkých úspěchů. Naprosto nic v životě člověka se s ní nedá srovnat (srv. Mdr 7,7-11), proto k ní chce celým svým bytím přilnout a nikdy se od ní nevzdálit. Pravou moudrostí pro nás je evangelium Ježíše Krista.
Jud 17.20b-25
Bůh má moc uchránit vás před pádem a uvést vás radostné a čisté před svou velebnost.
Předposlední novozákonní spis nese jméno apoštola Judy, ačkoli v něm čteme, že apoštolové mluvili k adresátům listu dříve, než tento svatopisec (V17). Pozoruhodná je jeho starost o ty, kteří byli svedeni z pravé cesty. Ostatní křesťané se mají snažit je zachránit. Co se však týče samotných křesťanů - sám Bůh má moc uchránit je před pádem, neboť si je chce „uvést radostné a čisté před svou velebnost“.
Mk 11,27-33
Jakou mocí to děláš?
Na tuto oprávněnou otázku národní elity (která zahajuje sérii tzv. „jeruzalémských sporů“ v Mk 12), klade Ježíš otázku ještě zásadnější. Měl-li Jan Křtitel pravdu, pak Izrael od hříchu nezachrání zritualizovaná bohoslužba, ale osobní a radikální obrat k Bohu. Kdo však nemá odvahu nechat si zpochybnit určité zaběhlé koleje své zbožnosti, nenaváže s Ježíšem rozhovor.
Tob 1,3;2,1a-8
Tobiáš se bál víc Boha než krále.
Události se odehrávají na pozadí deportace severních kmenů kolem roku 734 př.Kr. do Asýrie. Tobiáš sídlí v Ninive se svou rodinou a slaví Letnice, které byly slavnostní připomínkou přijetí Zákona na hoře Sinaj. A právě tento den Tobiáš horlí pro Zákon. Tobiáš je prototypem věřícího, který dodržuje Zákon nejen prostřednictvím obřadů, ale praktickým zachováváním, láskou k bližnímu.
2Petr 1,2-7
Dal nám vzácné přislíbení, abychom měli účast na božské přirozenosti.
Druhý list, který nese v Novém zákoně jméno apoštola Petra, se prosazoval v církvi prvních století jen velmi postupně. Současná biblická věda odhalila pomocí svých metod to, co stará církev tušila: apoštol Petr nemohl být ani zprostředkovaně autorem tohoto listu, neboť rozmanité vnitřní a vnější důvody vedou k poznání, že jde pravděpodobně o nejmladší ze všech novozákonních spisů. To ovšem není na škodu, naopak: křesťanské myšlení postoupilo již o krok dále a v listu najdeme proto například velmi krásnou formulaci o životě křesťana. Je to „účast na božské přirozenosti“.
Mk 12,1-12
Chytili jediného syna, zabili ho a vyhodili ven z vinice.
Touto „vinicí“ je jednoznačně myšlen Izrael, který Bohu odpírá očekávané plody (viz Iz 5,1nn) a ke kterému již v minulosti posílal své služebníky proroky (Jr 7,25; 25,4; Am 3,7; Za 1,6) a nyní poslal svého Syna Ježíše. Ale ani odpor vinařů nemůže zadržet Boží dílo.
Tob 2,9-14
Neroztrpčil se proti Bohu, že ho stihlo soužení slepoty.
První dvě kapitoly knihy Tob představují Tobiáše jako vzorového věřícího. I přes svoji věrnost Zákonu je podroben tvrdým zkouškám, které vyvrcholí ztrátou zraku. Tobiášův osud silně připomíná osudy Joba. Oba nám jsou příkladem trpělivosti uprostřed zkoušek. Pokorně snášejí výsměch své rodiny a přátel, uchovají si víru a bázeň Boží i v těžkých zkouškách a ponížení. Oba také nakonec dojdou k hlubšímu poznání Boha.
2Petr 3,12-15a.17-18
Čekáme nová nebesa a novou zemi.
Z textu poznáváme, že křesťané v době, kdy byl napsán druhý list Petrův, žili v jakémsi napětí. Příchod Božího dne, kdy se objeví nová nebesa a nová země se již zdál být na dosah ruky, ale přesto k němu zatím nedošlo. Je to snad důvod ke zklamání? Byly všechny dosavadní předpovědi lživé? Nikoliv. Tím, že oddálil svůj příchod, dal Pán lidem příležitost k pokání. Úkolem křesťana je urychlovat jeho příchod svým neposkvrněným životem.
Mk 12,13-17
Co je císařovo, dávejte císaři, a co je Boží, Bohu.
To je první odpovědí na otázku, jaké plody z výnosu vinice (viz včerejší evangelium) Bůh očekával od Izraele. Ježíš se nenechá chytit do léčky záludné otázky, ale opět vede k počátku a základu: Na denáru je císařův obraz a nápis - má tedy na něj nárok, ale důležitější je, že Bůh má zas nárok na svůj obraz - na celého člověka!
Tob 3,1-11a.16-17a
Modlitby obou byly vyslyšeny před velebností svrchovaného Boha.
Zakoušené utrpení přivádí Tobiáše i Sáru k vroucí modlitbě. Obě tyto modlitby mají didaktickou funkci. Učí podřízenosti Bohu a jeho vůli, a důvěře v Boží prozřetelnost. Tobiášova modlitba sleduje schéma kajících modliteb, ve kterých: 1. člověk vyznává Boží spravedlnost vzhledem k lidem, 2. přiznává hřích, 3. přijímá utrpení jako trest za hřích a 4. nakonec žádá o vysvobození z tíživé situace. Tobiáš si jako vysvobození přeje smrt a tak se podobá Eliášovi (1 Král 19) a Jonášovi (Jon 4,3.8).
2Tim 1,1-3.6-12
Zase oživ plamen Božího daru, který ti byl dán vkládáním mých rukou.
Apoštol Pavel mě, podobně jako jiné výrazné duchovní osobnosti, mnoho oddaných žáků a následovníků. Z jejich okruhu pocházejí také listy, adresované dvěma významným duchovním synům apoštola Pavla: Titovi a Timotejovi. Zejména druhý list Timotejovi je psán formou jakési slavnostní závěti, sepsané proto, aby se v křesťanských obcích, které apoštol zakládal, neztratilo nic z toho, v čem je vyučil. Apoštol Pavel je sice spoután a uvězněn, avšak v Timotejovi znovu ožívá plamen Božího daru, který mu byl dán vkládáním Pavlových rukou.
Mk 12,18-27
On není Bohem mrtvých, ale živých.
Kdo při četbě Písma nepočítá s věrností a životodárnou mocí Boží (saduceové), nemůže jej nikdy chápat správně a vidí v něm pouhou připomínku minulosti. Naopak pouhé prodloužení rozhojněného pozemského života (farizeové) také vůbec neodpovídá budoucímu životu, který je zcela jiné kvality a nelze si jej malovat pozemskými barvami („jsou jako andělé“).
Tob 6,10-11;7,1.9-17;8,4-9a
Proto vás Pán přivedl ke mně, aby se má dcera spojila s tebou.
Novomanželé Tobiáš a Sára se modlí tři dny než naplní své manželství úplným odevzdáním se a přijetím jeden druhého. Každou událost našeho života je třeba prožívat před Boží tváří. Každá skutečnost potřebuje být očištěna a vystavena požehnání. Také láska mezi mužem a ženou, tento veliký Boží dar, podléhá různým deformacím, a nejvíce je snad ohrožena egoismem. Upřímná společná modlitba je vynikajícím prostředkem k vybudování a udržení pravé lásky.
2Tim 2,8-15
Boží slovo není spoutáno. Když jsme s Kristem umřeli, budeme s ním také žít.
Státní moc může sice spoutat hlasatele evangelia, ale nemůže spoutat Boží slovo. Člověk může být Kristu nevěrný, ale Kristus zůstává věrný „protože nemůže zapřít sám sebe“. V těchto nepochopitelných paradoxech spočívá naše víra, která odolává vnějšímu mocenskému tlaku a obstojí i před vnitřní lidskou nestálostí. Tak se ukazuje, že víra v Krista není pouhým lidským dílem.
Mk 12,28b-34
Žádné jiné přikázání není větší než tato.
Ježíš zde vychází ze srdce Zákona, tzv. „Šema Izrael“ („Slyš, Izraeli!“, Dt 6,4nn), které je základním vyznáním víry v Boží jedinečnost a lásku pronikající celého člověka a všechny jeho vztahy. Této lásce pak jedině odpovídá jednoduchá, a tím i celostná odevzdanost. To je ono ovoce, které Bůh (marně) očekával od Izraele (viz 12,2).
Tob 11,5-17
Ty jsi mě potrestal a ty také uzdravil. Hle, vidím svého syna.
Překypující radost je ústřední myšlenkou celého úryvku. Syn Tobiáše se vrací spolu s manželkou a přináší zázračný lék - rybí žluč, schopný uzdravit slepého otce. Tobiáš sice pozbyl světlo svých očí, ale nikdy nepřišel o světlo víry a svou důvěru v Boha. Nabytí zraku přichází z ryby, která byla pro křesťanskou tradici vždy symbolem Ježíše Krista. On je tím pravým a jediným lékařem, který léčí a uzdravuje slepotu každého člověka.
2Tim 3,10-17
Kdo chtějí zbožně žít v Kristu, budou pronásledováni.
Prvotní církev čerpala svoji víru z bezprostředního vztahu se zmrtvýchvstalým Kristem. Navíc však měla v ruce spisy Starého zákona „svatá Písma“ v nichž ověřovala hodnotu svého jedinečného setkání s Kristem a jež nadále používala „z poučování, z usvědčování, k napravování a k výchově ve spravedlnosti“. Díky tomuto postojí nejstarších křesťanů se dnes i nám zprostředkuje to nejlepší z duchovního dědictví starého Izraele. A společně s prvními křesťanskými generacemi konfrontujeme poselství Starého zákona s živou vírou v Krista.
Mk 12,35-37
Jak mohou tvrdit, že Mesiáš je syn Davidův?
Toto tvrzení je sice dobře biblicky podložené, ale přeci jen nyní spojené s příliš úzkými představami a očekáváními (obnovení Davidova království). Proto je pro Marka důležitější a plnější titul Boží Syn. Kdo zůstane jen ve starých teologických přihrádkách, Mesiáše nepochopí.
Tob 12,1.5-15.20
Vracím se k tomu, který mě poslal; vy pak velebte Boha.
Tobiáš se svým synem chtějí odměnit věrného průvodce polovinou přineseného jmění. Rafael si je ale vezme stranou, vyzývá je vzdávat Bohu díky a zjevuje jim svou identitu. Toto sebeodhalení Rafaela představuje vrchol celého příběhu. Tobiáš byl uzdraven nejen od tělesné slepoty, ale zejména spolu se svým synem prohlédne duchovně. Vidí tajemství Boží prozřetelnosti, která se s láskou stará o každého člověka.
2Tim 4,1-8
Pracuj jako hlasatel evangelia. Já totiž mám už prolít v oběť svou krev a Pán mi předá věnec spravedlnosti.
V naší době může každý šířit na „trhu idejí“ nejrozmanitější náboženské i světonázorové představy a názory. Je to pochopitelná snaha o rozmanitost a pluralitu, nebo již přišla doba „kdy lidé nesnesou zdravé učení, nýbrž si nahromadí učitele podle vlastních choutek, aby mohli slyšet, co příjemně šimrá v uších“? Povinnosti hledat pravdu nebyl nikdo nikdy zbaven, v tom není ani naše doba ničím vyjímečná.
Mk 12,38-44
Tato chudá vdova dala víc než všichni ostatní.
Stává se protikladem k některým na odiv se stavějícím znalcům Zákona a vzorem „darování všeho“ pro učedníky. Pokud má být oběť Bohu milá, musí být výrazem darování života, ovocem a znamením darující se lásky. Tím se již otevírá cesta k řeči o dovršení (Mk 13) a k pašijím.
2Kor 1,1-7
Bůh nás těší, abychom pak mohli těšit druhé v jakémkoli soužení.
Různé vážné skutečnosti narušily pokojné soužití komunity v Korintě. Těmito událostmi trpí apoštol Pavel, který ale neztrácí naději a hledá sílu a útěchu v utrpení Ježíše Krista. Aby zahojil rány a napravil vztahy ve společenství, vyzývá Pavel Korintské, aby se zcela obrátili k Bohu, který je dárcem jednoty a proměňuje i nejtěžší lidské situace. Všechno se obrací v dobré u těch, kteří milují Boha (srv. Řím 8,28).
1Král 17,1-6
Eliáš stál ve službě Hospodina, Boha Izraele.
Král Achab patřil k nejschopnějším vládcům Izraele. Panoval v letech 871-852 př. Kr. Jeho ženou však byla princezna Jezabel z Tyru ve Fénicii, která chtěla zavést v Izraeli kult svého domácího božstva Bála. Byla to doba největšího ohrožení úcty k Jahve, Hospodinu - Bohu Izraele. Za těchto historických okolností se objevuje prorok Eliáš. Jeho jméno znamená: můj Bůh je Jahve. Již svým prvním proroctvím chce Eliáš dokázat, kdo je pravý Bůh v Izraeli. Bál nebude mít žádnou moc, aby odvrátil tříleté sucho, které má nastat.
Mt 5,1-12
Blahoslavení chudí v duchu.
Neboli: Blahoslavení (dosl. „šťastní“), kterým se podaří všeho se vzdát a být odkázáni jen na Boha. Tak začíná první z pěti velkých „řečí“ v Matoušově evangeliu (tzv. „Horské kázání“; Mt 5 - 7, v konečné podobě určené židovstvím hluboce formovaným učedníkům „matoušovské“ obce). Lukášův důraz na „obdarovatelnost“ člověka v chudobě, hladu a smutku (Lk 6,20n) Matouš doplňuje důrazem na Boží péči aktivně přijímající, a tím ke štěstí vedoucí postoj uprostřed těchto situací.
2Kor 1,18-22
Ježíš nebyl zároveň „ano“ i „ne“, ale u něho je pouze „ano“.
Pavel je nespravedlivě obviněn z neupřímnosti a lži vůči Korinťanům. Brání se tím, že se odvolává na věrnost Boží, která trvá na věky. Bůh je naprostá věrnost, stálost, nenechá se odradit ve svém díle jakýmikoli překážkami. Tato Boží věrnost se naplnila v Ježíši Kristu, jeho Synu, který je „ano“ ke všem Božím příslibům. I když člověk je často nevěrný, Boží „ano“ v Ježíši Kristu trvá navěky.
1Král 17,7-16
Z hrnce se mouka nevyprázdnila podle Hospodinova slova, které promluvil skrze Eliáše.
Hospodin neprojevuje svoji moc pouze pomocí samotnému Eliášovi, nýbrž chce zasáhnout také ve prospěch neznámé vdovy a jejího syna v silónské Sareptě. Ježíš uvádí právě tuto pohanskou ženu společně se syrským Námanem (jeho příběh viz 2 Král 4,1-7) jako příklad víry oproti nevěře ve vyvoleném Božím lidu: „Mnoho vdov bylo v Izraeli za dnů Eliášových, kdy se zavřelo nebe na tři a půl roku a na celou zemi přišel veliký hlad. A k žádné z nich nebyl Eliáš poslán, nýbrž jen k oné vdově do Sarepty v zemi sidónské“. (L 4,25.26).
Mt 5,13-16
Vy jste světlo světa!
Učedník, který v sobě zakusil štěstí z přicházejícího a aktivně přijatého Božího království se nemůže snažit být nenápadný, aby se např. vyhnul pronásledování a ústrkům. On prostě „je“ (ne: „má být“) solí (srov. Lv 2,13; Ex 30,35; 2 Kr 2,20) a světlem (Mt 4,16!). Kdyby svoji pravou přirozenost zapíral, bude rozpolcen a „nehodí se k ničemu“.
2Kor 3,4-11
Dal nám schopnost sloužit nové smlouvě, která nespočívá v liteře, ale v duchu.
Pavel přesně vnímá obrovský rozdíl staré a nové Smlouvy, rozdíl, který přechází až do protikladu mezi literou a duchem. Stará Smlouva ze Sinaje byla souborem vnějších přikázání, zapsaných na kamenných deskách. Smlouva v Duchu je uvnitř, zapsaná v srdcích. Bůh ale musí sám naše srdce přetvořit, aby bylo schopné Ducha přijmout. Duch svatý je nový zákon, který v nás vyvolává touhu spočinout v Bohu a plnit jeho vůli.
1Král 18,20-39
Ať pozná tento lid, že ty jsi pravý Bůh, ty obrátíš jejich srdce.
Prorok Eliáš se odvážil přímé konfrontace s velikou přesilou čtyřset padesáti Bálových proroků. Symbolem nerozhodnosti izraelského lidu jsou dva oltáře na hoře Karmelu - nově zbudovaný pro oběti Bálovi a původní, avšak zbořený, zasvěcený Hospodinu. Oheň z nebe, který sežehl a strávil Eliášovu oběť na obnoveném oltáři, neznamená nějaký samoúčelný trik. Šlo především o to, aby lid skrze tento Boží soud obrátil své srdce opět k Hospodinu.
Mt 5,17-19
Nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit.
Ježíš nepřišel Zákon (hebr. „Tóra“ = ukazatel, směrník k životu) a Proroky (tj. výklad Tóry do nových podmínek) „zrušit“, ani pouze doslovně „zachovávat“. Přišel je „naplnit“ (srov. 3,15), tj. ve svém vlastním životě a hlásání dovršit a přivést k jejich pravému smyslu. Žádný příkaz není zrušen - pouze v jiných podmínkách může mít „plnění“ jeho smyslu (služba životu) odlišnou podobu. Klíčem k plnění „dovršené“ Tóry (a tak i ke vstupu do Božího království zde a nyní), je pak (dosl.) „naplněná spravedlnost“, tj. otevřený, závazný a darující se vztah s Bohem i lidmi (viz zítra v. 20).
2Kor 3,15-4,1.3-6
Bůh zazářil v našem srdci, aby osvítil lidi poznáním Boží velebnosti.
Pavel také na jiných místech ukazuje, jak trpí kvůli svým bratřím Izraelitům, kteří nepřijali Krista. Rouška na tváři Mojžíše je aktuálním obrazem pro Pavlovi židovské současníky i jejich potomky, kteří zahalují rouškou Boží slovo, aby nespatřili veliké světlo, které z něj vychází a jasně ukazuje na Krista. Smyslem křesťanského hlásání je odstraňování roušek, aby každý člověk přijal Krista a v Duchu svatém získal pravou svobodu.
1Král 18,41-46
Eliáš se modlil, a nebe dalo déšť.
Před zraky lidu se přijetím Eliášovy oběti na hoře Karmel projevilo, že Jahve, Hospodin, je pravý Bůh v Izraeli. Když lid takto poznal a uznal Hospodinovu moc, mohl Hospodin po třech letech darovat opět své zemi déšť a vláhu. Ve 12. Století se na Karmelu usídlila skupina poustevníků, kteří v mráčku vystupujícím z moře spatřovali předobraz Panny Marie. Zatímco soudobá biblická věda se zajímá především o doslovný a historický smysl biblického textu, našim předkům zřejmě neunikaly ani jeho poetické souvislosti...
Mt 5,20-26
Každý, kdo se na svého bratra hněvá, propadne soudu!
Klíčem k pochopení všech šesti matoušovských „antitezí“ (5,21-48), které prohlubují příkazy Tóry a vracejí jim jejich původní smysl, je v. 20 (viz včerejší úvod), tyto příklady pak jsou jeho praktickou demonstrací. Příkaz „Nezabiješ!“ (který měl sloužit životu obecně) není „naplněn“, pokud učedníka nevede i k vytržení kořenů smrti (tj. hněvu, neúcty a pohrdání), a to zvláště ve vztazích lidí, kteří společně slaví bohoslužbu.
2Kor 4,7-15
Ten, který vzkřísil Ježíše, vzkřísí s Ježíšem i nás a společně s vámi nás postaví před něho.
Křesťanské povolání je vznešené a veliké, ale působí skrze lidskou slabost a ubohost. Tuto skutečnost Pavel v různých obměnách opakovaně připomíná. Bůh chtěl, aby účinek kázání o mnoho přesahoval lidskou slabost, a tak aby vyšla najevo moc hlásaného Slova a původ spásy, která pochází jedině od Boha. Smíme být nositeli obrovské Boží síly a moci ale pod podmínkou, že uvěříme v Kristovo zmrtvýchvstání.
1Král 19,9a.11-16
Postav se na hoře před Hospodinem!
Vyčerpaný a osamělý prorok musel uprchnout před úklady královny Jezabel (viz 1 Král 19,2.3). Avšak útěk se mu stal zároveň poutí. Vždyť došel až na Boží horu Choreb, spjatou s velikou událostí dějin spásy - s Mojžíšovým přijetím Hospodinova zákona. Vichr, zemětřesení a oheň byly ohromující přírodní jevy, připomínající bouři, za níž se zde Mojžíš setkal s Hospodinem. Eliáš však poznává Hospodina zcela jinak: v šumu jemného vánku, v jeho nenápadném působení, a také v pouhých sedmi tisících věrných „jejichž kolena nepoklekla před Bálem a jejichž ústa ho nepolíbila“ (1 Král 19,18).
Mt 5,27-32
Kdo se dívá na ženu se žádostivostí, už s ní zcizoložil.
Příkaz „Nezcizoložíš!“ (měl sloužit společnému životu manželů) není „naplněn“, pokud učedníka nevede k tomu, že neusiluje ani o jakési vnitřní společenství ve vědomě sycené touze po cizím partnerovi. S tím je pak třeba skoncovat tak rázně, že to lze přirovnat k „vyloupnutí“ oka či „useknutí“ ruky. Další příkaz „dát rozlukový lístek“ (měl sloužit možnosti nového manželského života ženy) je „naplněn“ (a tak překonán) tím, že učedník pochopí hlubokou původní jednotu „jednoho těla“ manželů a na ní postaví řešení každé neshody („smilstvem“ se zde snad myslí na „incestu“ založený vztah, který není Boží vůlí a je nutné jej stejně „rozloučit“).
2Kor 5,14-21
S tím, který byl bez hříchu, jednal kvůli nám jako s největším hříšníkem.
Ježíš Kristus zemřel pro spásu všech lidí. Boží láska k člověku je tak veliká, že Bůh neváhal vložit na Krista hříchy všech. Tato láska nás vyzývá a nutí, abychom žili pro Boha a hlásali veliké Boží usmíření se s člověkem. Přesto je mnoho lidí lhostejných vůči tomuto milosrdenství. Bůh se i přesto nenechává odradit a skrze nás, své služebníky, dokonce prosí, abychom se skrze usmíření stali spravedlivými.
1Král 19,19-21
Elizeus vstal a šel za Eliášem.
Na Boží příkaz ustanovil Mojžíš svého nástupce Jozua (Nu 27,22.23.) a podobně Eliáš nalezl svého pokračovatele Elizea. Přehození pláště bylo znamením pověření. Elizeus žil původně jako zemědělec, který vlastnil dobytek a měl své služebníky. Jeho odchod za Eliášem byl skutečně radikální, jak o tom svědčí hostina na rozloučenou. Ježíš ještě více vystupňoval pro své učedníky požadavek následování - na rozdíl od Elizea se nemají ani loučit se svojí rodinou (L 9,61.62).
Mt 5,33-37
Já vám říkám: Vůbec nepřísahejte!
Zákaz „křivé přísahy“ (zformulovaný na základě mnoha SZ míst; měl sloužit životu v pravdě) je „naplněn“ (a tím překonán) tím, že učedník, který bere vážně Boží touhu po lidské pravdivosti, se rozhodne být hodnověrný nejen při slavnostní přísaze, ale vždy a za každých okolností.
2Kor 6,1-10
Prokazujeme se jako Boží služebníci.
Pavel krásným způsobem popisuje, jak by měl vypadat pravý hlasatel Krista. Stejně jako na jiných místech i zde hovoří pomocí rozporů, které jsou určitým způsobem typické pro Kristovo tajemství i život hlasatele evangelia. Největším paradoxem je pak naše chudoba, která ostatní neslýchaným způsobem obohacuje. Bůh na nás dopouští chudobu ve všech smyslech, abychom byli prázdní pro přijetí a následné předávání nesmírného Božího bohatství.
1Král 21,1-16
Nábot byl ukamenován, je mrtev.
Příběh o Nábotově vinici líčí rozdílné charaktery jednajících postav. Nábot Jizreelu je člověk vázaný rodovou tradicí. Vinice je pro něho více než pouhý pozemek. Zájmem krále Achaba však je svévolně přetvářet své nejbližší okolí a předpokládá, že svého cíle bez problémů dosáhne. Pro královnu Jezabel je nepochopitelné, že Nábot tak lpí na dědictví po předcích a že král nemá dostatek moci, aby ho donutil k vydání vinice. Způsob, jakým nechala odstranit Nábota, je nevybíravý a cynický. Avšak zapomněla, že v Izraeli je prorok - Eliáš.
Mt 5,38-42
Já vám říkám: Neodporujte zlému.
Příkaz „(Pouze) oko za oko a (pouze) zub za zub!“ (má sloužit ochraně života viníka) není „naplněn“, pokud učedníka nevede k tomu, aby nejen na zlo nereagoval zlem ještě větším, ale aby na zlo vědomě odpovídal dobrem. Rozumějme tedy: Neodporujte zlému zlem, ale (odporujte) dobrem!
2Kor 8,1-9
Kristus se pro vás stal chudým.
Pavel zde hovoří, stejně jako v Řím 15,26-28 a 1 Kor 16,1-3, o sbírce pro křesťany v Jeruzalémě. Klade Korinťanům za příklad štědrost Makedoňanů a milost Ježíše Krista, chudého pro naše zbohatnutí. Má se tímto způsobem uskutečnit ideál rovnosti, bratrského sdílení všech dober a eliminace velkých sociálních nerovností. Plodem sbírky pak bude také růst jednoty společenství církve.
1Král 21,17-29
K hříchu jsi svedl Izraele.
Hřích zůstává hříchem, když se jej dopouští sám král. Pocítil to král David, kterém řekl pravdu do očí prorok Nátan (2 Sam 12), a poznal to i Achab, k němuž Hospodin přivedl proroka Eliáše. Oba králové nebyli vinni pouze vraždou. Kořenem jejich hříšného jednání byla touha zmocnit se toho, co jim nepatřilo. Rozsudek proti Achabovi byl však přísnější než v Davidově případě: jistě k tomu přispěl také zhoubný vliv, který měla na krále jeho žena Jezabel.
Mt 5,43-48
Milujte své nepřátele!
Příkaz „lásky k bližnímu a nenávisti k nepříteli“ (měl sloužit životu ve společenství Božího lidu a jeho ochraně od všeho rozkladného a protibožského) není „naplněn“, pokud učedníka nevede k odvážnému kroku lásky k nepřátelům, která jeho společenství před nimi ochrání lépe a trvaleji než nenávist. Vždyť právě toto je cestou Boží „dokonalosti“ (= celostnosti, v. 48), ke které je učedník pozván skrze „naplněnou“ spravedlnost (5,20) a svůj synovský vztah k Otci (v. 45).
2Kor 9,6-11
Bůh miluje veselého dárce.
Pavel se ještě jednou přimlouvá za chudou komunitu v Jeruzalémě. Je třeba dávat štědře a s radostí, neboť Bůh odplácí mnohonásobně. Štědrost v dávání působí paradoxně zbohatnutí. Bůh nepočítá kolik mincí jsme vhodili do chrámové pokladny, ale s jakým vnitřním rozpoložením přinášíme dar. Právě v této věci se jasně ukazuje, jak dalece jsme pochopili a přijali, že jsme údy jednoho těla Kristovi církve.
2Král 2,1.6-14
Hle - ohnivý vůz a Eliáš vystoupil do nebe.
Eliáš poznává, že se blíží jeho smrt a chce být sám. Nemůže se však zbavit svého průvodce a učedníka Elizea. Ten se stane svědkem jedinečné události, která má svoji biblickou obdobu snad jen ve vyprávění o Henochovi (Gn 5,21-24): jedná se o „nanebevstoupení“. O Henochovi Bible říká stručně, že ho nebylo „neboť ho Bůh vzal“. Zato Elizeova vize Eliášova výstupu do nebe je plná nádhery a zprostředkovávat Elizeovi nástupnictví po Eliášovi, neboť Elizeus získává „dvě třetiny“ Eliášova ducha.
Mt 6,1-6.16-18
Tvůj Otec, který vidí i to, co je skryté, ti odplatí.
Celá Mt 6 je opět věnována „skutkům spravedlnosti“ (dosl. v. 1), nyní však v oblasti této „skryté“, diskrétní zbožnosti schopné člověka uschopnit („odměna“, „odplata“) k „naplnění“ Tóry. Nic pak nedělá jako „herec“ (ř. „hypokrités“ = herec, pokrytec) - jen pro vnější efekt, ale z nitra. Jako příklad jsou zde uvedeny tři cesty k této „obdarovatelnosti“: skutky milosrdenství (vztah k druhým), modlitba (vztah k Bohu) a půst (vztah k sobě samotnému).
2Kor 11,1-11
Hlásal jsem vám Boží radostnou zvěst zadarmo.
Úryvek je úvodem do dramatické a nejrozsáhlejší autobiografické části Pavlových listů. Pavel hájí sebe sama jako apoštola a svůj způsob hlásání evangelia. Má totiž obavy o čistotu Korintské církve, snoubenky Kristovy, kterou miluje a tolik mu na ní záleží. Přirovnává sebe sama k námluvčímu, který má za úkol představit ženichovi nevěstu - čistou pannu. Nechce, aby se opakoval případ 1. lidského páru, ve kterém se žena nechala svést.
Sir 48,1-15
Když byl Eliáš uchvácen vichrem, Elizeus byl naplněn jeho duchem.
Proroci Eliáš i Elizeus patřili mezi nejoblíbenější postavy lidové zbožnosti starého Izraele, a proto jim věnuje pozornost také Sirachovec, který líčí veliké a slavné činy „ctihodných mužů“ (Sir 44,1). Sirachovec především rekapituluje Eliášovo a Elizeovo historické dílo, zaznamenané v první a druhé knize Královské. Zároveň však naznačuje, že jejich působení ještě neskončilo. Očekávání Eliášova druhého příchodu („Je psáno o tobě, že jsi připraven pro určitý čas“) se opírá o Malachiášovo proroctví (Mal 3,23-24). Pro křesťany je v této souvislosti významné Ježíšovo hodnocení Jana Křtitele: „A chcete-li to přijmout, on je Eliáš, který má přijít“ (Mt 11,14).
Mt 6,7-15
Vy se modlete takto.
Následující modlitba učedníků nám mimo jiné říká, čím Bůh pro nás chce být a co pro nás chce činit: Chce dát světu svým konáním („posvěcením“) poznat, že je („náš“) Otec a my jsme jeho rodina - chce, aby přišlo jeho království zde a nyní do našeho života - cestou k tomu je náš souhlas s jeho vůlí v našem životě - chce nám dát vše potřebné k učednictví: to nejnutnější k životu (přítomnost), odpuštění a odvahu odpustit (minulost), ochranu před pádem v pokušení a před zlem (budoucnost).
2Kor 11,18.21b-30
Tíží mě každodenní nával a starost o všechny církevní obce.
Pokračuje Pavlova obhajoba. Po slovech přichází na řadu vlastní zkušenosti, utrpení snášená pro evangelium. Pavel si dává záležet a mistrným způsobem zachycuje to, co bylo spojeno s jeho apoštolátem. A z toho všeho se Pavel raduje, protože na jeho slabosti byla oslavena Boží síla. Boží moc překonává každou lidskou slabost a dává obstát ve všech zkouškách, které nás podkají.
2Král 11,1-4.9-18.20
Pomazali Joaše a volali: Ať žije král!
Z okruhu Eliášových žáků a stoupenců pochází král -mstitel Jehú. Ten násilím zasáhl proti doposud vládnoucí Omrího dynastii. Zabil krále Jórama i jeho syna Achazjáše a Jezabel - manželku dřívějšího krále Achaba. Když se vlády nad Izraelem ujala Atalja, dcera Achaba a Jezabel a matka zabitého Achazjába, cítila se ohrožena ve svém mocenském postavení a dala povraždit všechny potomky královského rodu, kteří by mohli vnášet nároky na trůn. Podařilo se však zachránit Achazjáhova syna Joaše. Pomazání sedmiletého Joaše za krále knězem Jojadem neznamenalo pouze palácový převrat, nýbrž také likvidaci kultu Bála a návrat k Jahve, Hospodinu - Bohu Izraele.
Mt 6,19-23
Kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce.
Vidět pozemské bohatství jako dar určený k rozdávání podle vzoru Dárce, to je schopen pouze člověk se „zdravým“ (dosl. „jednoduchým, upřímným, prostým, čistým“) pohledem. Ten pak do svého života vpouští světlo. Člověk se nemůže ve svém nitru upsat majetku (aram. „mamona“) a zároveň patřit tomu, jehož podstatou je rozdávat (viz 6,24).
2Kor 12,1-10
Rád se budu chlubit spíše svými slabostmi.
Pavel neprožil pouze námahy a utrpení ale také mimořádné projevy Boží milosti, s kterých čerpal sílu. On, stejně jako mnoho jiných, měl náboženské zkušenosti, které vybočují z rámce každodennosti. Tyto zážitky se pro něj ale nestávají důvodem pýchy a pocitu nadřazenosti nad ostatními. Naopak, sám Bůh mu pomáhá tím, že mu nechá v těle „osten“, který mu připomíná jeho slabost.
2Kron 24,17-25
Zachariáš, kterého jste zabili mezi chrámem a oltářem.
Přestože přecházíme od čtení z druhé knihy Královské ke druhé knize Kronik, je zde obsahová návaznost na předcházející čtení. Mladičký král Joaš byl dosazen na trůn díky knězi Jojadovi, věrnému ctiteli Hospodina. Přesto Joaš nezůstává Hospodinu věrný a po Jojadově smrti dovoluje v Izraeli modloslužbu. Obětí tohoto zpupného odvratu od Hospodina je i Joašův syn, kněz Zachariáš. Podle Ježíšových slov je ukamenování Zachariáše posledním případem z řady proroků, které zavraždili otcové těch, kteří nyní staví prorokům hroby (Mt 23,25).
Mt 6,24-34
Nedělejte si starosti o zítřek.
To je uskutečnitelné jen pro člověka s „čistým pohledem“ na stvoření, kterým je schopen vnímat, že stvoření vychází z ruky toho, který sám je Dárcem života. Počítat s jeho péčí o náš život má učedníky uschopnit plně se dnes všemi silami věnovat „hledání jeho království a spravedlnosti“, tj. životu z vědomí Boží vlády v Ježíši přítomné uprostřed nás a z ochoty v tomto životě hledat a do důsledku přijmout jeho vůli.
Gn 12,1-9
Abrahám se vydal na cestu, jak mu řekl Hospodin.
S Abrahámem začínají vlastní dějiny spásy, dějiny vyvoleného národa, který bude nositelem zaslíbení a od kterého se spása rozšíří na celé lidstvo. Abrám uposlechne Božího povolání, vydává se na cestu a tak se stává modelem putování ve víře. Abrám neví kam jde a co ho čeká. A přesto vykročí do této tmy, neptá se, nevznáší námitky. Zanechá jistotu přítomnosti a jde vstříc neznámé budoucnosti. Abrám Bohu uvěřil a nalezl v něm osvobození, radost a spásu.
2Král 17,5-8.13-15a.18
Hospodin vyhnal Izraele od své tváře a zůstal jen kmen Juda.
Zánik království Severního Izraele v roce 721 př. Kr. Líčí svatopisec dvěma krátkými větami o dobytí hlavního města Samaří a o vyhnanství obyvatelstva. Daleko více než samotný příběh této tragické události se zajímá o důvod, proč se tak stal. „Stalo se to proto, že synové Izraele hřešili proti Hospodinu, svému Bohu...“ Hospodinův hněv se neprojevil nějakým zvláštním trestem - stačilo, že byl izraelský národ ponechán svému osudu.
Mt 7,1-5
Napřed vyndej ze svého oka trám.
Nejprve se nech uzdravit z vlastní „slepoty“ - potom teprve budeš schopný darovat se bližnímu, kterého trápí „krátkozrakost“, s láskou a citlivostí, která jemu umožní tvoji službu přijmout. To je princip jednání učedníka s druhými, kterým Ježíš rozvíjí staré židovské pravidlo o „dvou mírách“ (v. 1-2), jež by samo o sobě mohlo vyznít poněkud obchodnicky.
Gn 13,2.5-18
Ať není spor mezi mnou a tebou, vždyť jsme blízcí příbuzní.
Abrám je velkorysý a nechá Lota vybrat si lepší úrodnou zemi v okolí Jordánu. Jistě to pro něj nebylo lehké vzdát se svých práv a být očividně znevýhodněn. Bohatí se vždy snaží ještě rozmnožit své jmění. Abrám se tak ukazuje jako vnitřně svobodný od materiálních věcí. Vede ho k tomu víra, která ho zároveň ujišťuje o nekonečném bohatství, které má v Bohu. Abrám miluje Boha a bližního pokládá za přednějšího než sebe.
2Král 19,9b-11.14-21.31-35a.36
Ochráním toto město a vysvobodím ho kvůli sobě a kvůli Davidovi.
Asyrský král Senscherib (704-681 př. Kr.) dobyl již všechna malá království na západ od Asýrie. Pouze Judsko zatím vzdorovalo. Jsme svědky jednoho z rozhodujících momentů dějin Božího lidu. Slyšíme, jak se asyrský král zpupně vypíná, vědom si své obrovské vojenské převahy, a jak se judský král v úzkosti modlí k Hospodinu a je podepřen Izaiášovým ujištěním, že jeho modlitba dojde vyslyšení. Řecký dějepisec Hérodotos připisuje neúspěch Asyřanů při dobývání Jeruzaléma epidémií, jež měla vypuknout v jejich vojenském ležení, svatopisec na věc pohlíží očima víry: zasáhl Hospodinův anděl a zdecimoval asyrskou vojenskou sílu.
Mt 7,6.12-14
Co chcete, aby lidé dělali vám, to i vy dělejte jim.
Toto je tzv. (Matoušem pozitivně formulované) „zlaté pravidlo“: Jednejte s druhými tak, aby mohli plněji žít - protože i vy to od něj očekáváte. To je naplnění Tóry a Proroků, to je cesta k životu (učedníka samotného i těch, kdo jsou kolem něj). Jen to (a prosebná modlitba, viz vynechané v. 7 - 11) je cestou k přesvědčení těch, kteří (při vší diskrétnosti nesené výzvou z v. 6) se evangeliu při jeho hlásání spíše zatvrzují.
Gn 15,1-12.17-18
Abrám uvěřil Bohu, a bylo mu to uznáno za spravedlnost; a Hospodin s ním uzavřel smlouvu.
Bůh uzavírá s Abrámem smlouvu a činí mu zaslíbení. Toto zaslíbení má tři prvky, které odpovídaly tužbám kočovných Izraelitů: 1.četné potomstvo, které je zárukou síly a moci; 2.vlastní země, jež dává vytoužený odpočinek po nekonečném putování; 3.požehnání, které znamená hojnost a bohatství. Člověk ale ve svém srdci touží po něčem co je věčné, transcendentní, a čeho tyto tři skutečnosti jsou pouhým předobrazem.
2Král 22,8-13;23,1-3
Král dal číst lidu všechna slova smlouvy nalezené v Hospodinově domě a sjednal před Hospodinem smlouvu.
Jošijáš byl jedním z mála králů na Davidově trůnu, kteří činili „co bylo správné v Hospodinových očích“ (2 Král 22,2). Kniha zákona, nalezená v roce 621, je pravděpodobně základem páté knihy Mojžíšovy - Deuteronomia. Nalezení knihy způsobilo náboženský otřes. V tomto úryvku vidíme královu ochotu k pokání za hříchy otců i slavnostní znovuobnovení smlouvy. Následovalo také vymýcení model a reforma chrámového kultu. Jošijáš, poslední velký vladař Judska, padl v bitvě proti faraónu Nékoovi.
Mt 7,15-20
Poznáte je po jejich ovoci.
Ne každý prorok (tj. člověk vykládající Boží zvěst do současné situace), který je pravověrný, zbožný nebo i misionářsky horlivý (viz zítra 7,22) je automaticky prorokem pravým. Tím je pouze takový, který jde „úzkou bránou“ (viz 7,14), tj. nese ovoce činné lásky (výraz „nepravost“ v zítřejším evangeliu 7,23, je v 24,11n ztotožněn s „vychladnutím lásky“).
Gn 16,1-12.15-16
Hagar porodila Abrámovi syna a Abrám mu dal jméno Izmael.
Přichází na svět Izmael, kterého dává Abrámovi egyptská otrokyně Hagar, který ale nebude nositelem zaslíbení. Přesto i on dostává od Boha požehnání, protože Bůh miluje každého člověka a všechno živé. Izmael přichází na svět, protože Abrám je netrpělivý a nečeká až se naplní čas Božích zaslíbení. U Boha je jeden den jako tisíc roků (srv. 2 Petr 3,8), ale Bůh nikdy nezapomene na své sliby.
2Král 24,8-17
Babylónský král odvedl Jehojachina a všechny zámožné lidi jako vyhnance do Babylóna.
Dobytím hlavního města Asýrie - Ninive - v roce 612 př. Kr. Vystřídala asyrskou mocenskou převahu v celé předovýchodní oblasti říše Novobabylónská. Babylónský král Nabuchodonozor II. Táhl dvakrát do Palestiny - v letech 602 a 598. Tehdy vyplenil Jeruzalém i jeho chrám a odvedl elitu národa do vyhnanství. Také král Jehojochin se svým dvorem se stal vyhnancem, avšak Nabuchodonozor ustanovil králem jeho strýce Sidkijáše, takže po krátkou dobu ještě formálně pokračovala vláda davidovské dynastie.
Mt 7,21-29
Dům na skále a dům na písku.
Tento protiklad je zde evangelistou nabídnout jako shrnutí smyslu celého „Horského kázání“: Uvedení slov Horského kázání ve skutek (v. 24) není předpokladem nutným pro posmrtný vstup do „nebe“, ale je důležité pro toho, kdo nechce žít „marně“ a nechce stavět na písku (srov. 1 Kor 3,12-15). Rozhoduje se zde „jen“ o tom, zda už zde a nyní vstupujeme do „nebeského království“ (v. 21), nebo zda se naše pozemská minulost jednou zhroutí a zanikne jako bezcenná (v. 27).
Gn 17,1.9-10.15-22
Vše, co je mužského rodu, ať se dá obřezat na znamení smlouvy. Sára ti porodí syna.
Abrám se stává Abrahámem, aby tak i svým jménem vyjadřoval skutečnost naplnění Hospodinových příslibů - stát se otcem velikého potomstva. Bůh je původcem všeho života na zemi, proto je pro něj možné překonat každou přirozenou překážku. Vůbec nezáleží na stáří Abraháma a neplodnosti spojené se stářím u Sáry. Bůh dostojí svým zaslíbením a z těchto dvou vyvolených vzejde nespočetné potomstvo.
2Král 25,1-12
Juda byl odveden ze své země.
Události roku 587 př. Kr. Znamenají pro vyvolený národ definitivní katastrofu. Král byl oslepen, jeho synové pobiti, Jeruzalém byl zničen, zbytek obyvatelstva odveden do Babylóna. Z hlediska náboženského života bylo největší pohromou vypálení jeruzalémského chrámu. Proto bylo v době po babylónském zajetí větší starostí navrátilců obnova chrámu a jeho kultu než obnova státnosti. O tom referují zejména biblické knihy Ezdráš a Nehemiáš.
Mt 8,1-4
Chceš-li, můžeš mě očistit.
Jakoby tato slova malomocného byla důvěryplnou reakcí jednoho ze zástupu (viz včera Mt 7,28n), který užasl nad „mocí“ Ježíšových slov a „šel za ním“ (v. 1). Pro čtenáře „Horského kázání“, který snad pochybuje nad uskutečnitelností jeho požadavků, pak mohou všechna následující uzdravující setkání s Ježíšem (Mt 8 - 9) být povzbuzením ke spolehnutí se na Ježíšovu do společenství Izraele znovuzačleňující moc.
Gn 18,1-15
Což je Hospodinu něco nemožné? Vrátím se k tobě a Sára bude mít syna.
Celá událost se odehrává ve dvou scénách: v první se vše týká pohostinnosti, aby se přešlo ve druhé scéně k hlavnímu tématu - ohlášení narození Izáka. Abrahámova pohostinnost ukazuje na jeho přirozené lidské ctnosti, ale poněvadž tři hosté nejsou jen obyčejní lidé, stává se Abrahámovo chování vyjádřením jeho náboženského postoje. Pohoštění se tak stává jakoby kultovním aktem, při kterém vstupuje člověk ve společenství s Bohem.
Pláč 2,2.10-14.18-19
Volej k Hospodinu, panno, siónská dcero!
Žalozpěvy, připisované dříve proroku Jeremiášovi, přibližují čtenáři atmosféru u jeruzalémské zdi nářků, která je zbytkem zničeného chrámu. Tam se zbožní židé dodnes modlí a truchlí nad ztrátou svého kdysi velkolepého kultovního centra. První chrám byl zničen babylónským Nabuchodonozorovým vojskem roku 587 př. Kr., druhý pak římským vojskem Titovým roku 70 po Kr. Úryvek ze žalozpěvů, jimž končí řada liturgických čtení z dějin Izraele, zaznamenaných knihami Samuelovými i Královskými, nezastírá vinu odpovědných náboženských vůdců: „Tvoji proroci ti vydávali za vidění klam a podvod, neodhalovali tvé nepravosti, aby změnili tvůj osud“.
Mt 8,5-17
Mnoho jich přijde od východu i od západu a zaujmou místo u stolu s Abrahámem, Izákem a Jakubem.
Moc Ježíšova slova překonává všechny hranice - i pohané jsou vírou začleňováni do spásy Izraele, jehož příslušníci si na druhé straně nesmí být jisti spásou jen proto, že jsou privilegovanými „syny království“. Ježíš je pravým „Božím služebníkem“ (srov. v. 17 s Iz 52,13 - 53,12), který již na své pouti na sebe začíná brát utrpení a nouzi Izraele.
Gn 18,16-33
Skutečně chceš zahubit spravedlivého s viníkem?
Opět jedna scéna z tragické historie hříchu člověka. Abrahám rozmlouvá odvážně s Hospodinem jako se svým přítelem. Ale výsledek je nakonec stejně tragický, protože v Sodomě a Gomoře se nenajde ani těch deset spravedlivých. Všechno jakoby nás přivádělo k jednomu jedinému spravedlivému, který sám bude schopen zachránit nejen dvě veliká města, ale celý svět. Je jím Ježíš Kristus, který na sebe vezme hříchy všech lidí.
Am 2,6-10.13-16
Drtí v prachu země hlavu ubožáka.
Kniha proroka Amosa je nejstarším spisem z tzv. „Dvanácti malých proroků“. Amos žil v první polovině 8. Století př. Kr. Pocházel z Judska, tedy z jižního království, avšak prorocky vystoupil v Severním Izraeli. Prorocká řeč Amosova není orientována jednoznačně na věštění budoucnosti. Amos nejprve kritizuje společenské a náboženské zlořády, které se právě dějí, poté připomíná dobrodiní, kterých se izraelskému lidu dostalo od Hospodina během čtyřicetiletého putování na poušti, a teprve závěrem hrozí odvetou, která může stihnout lid, znesvěcující Hospodinovo svaté jméno.
Mt8,18-22
Pojď za mnou!
Setkání s Ježíšem nabízí lidem uzdravení. Avšak to, o co jde, je být s Ježíšem na cestě, „jít za ním“ či „následovat jej“ do nejistoty, na „druhý břeh“. A to není snadné. Kdo se toho chce odvážit, musí vědět, do čeho se pouští (v. 20). Kdo tento krok již učinil, nechal mnohé za sebou a nelze se vracet (v. 22).
Gn 19,15-29
Hospodin seslal na Sodomu a Gomoru déšť síry a ohně.
Hospodin se rozpomenul na Abraháma i Lota a prokázal Lotově rodině veliké milosrdenství. Opustit hříšná města Sodomu a Gomoru znamená uznat hřích a obrátit se. Je třeba jasně vykročit na cestu obrácení a netoužit po starých věcech. „Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží“ (Lk 9,62). Cesta ke spáse znamená uzavřít společenství s Bohem a zřeknout se hříchu.
Am 3,1-8;4,11-12
Když mluví Pán, Hospodin, kdo by neprorokoval?
Zkušenost exodu, vyvedení z egyptské země, dává lidu poznat Boží povolání a vyvolení Izraele mezi všemi pokoleními země. Je zde však ještě další povolání. Jestliže prorok slyší Boží hlas, je povolán k tomu, aby prorokoval. Připomíná lidu, že vyvedení z Egypta není důvodem k sebeoslavě. Naopak - je důvodem k vděčnosti, jež se má projevit příklonem k Hospodinu. Nestane-li se tak, musí se Izrael připravit na setkání se svým Bohem, při kterém má být potrestán za všechny své nepravosti.
Mt8,23-27
Vstal, pohrozil vichřici i moři, a nastalo úplné ticho.
Následování Ježíše (v. 23, srov. Mk 4,36!) je krokem „na loď“ (do nejistoty i do společenství), ale často také cestou do „bouře“. Ježíšova přítomnost je na této cestě často neznatelná („spal“), ale jeho slovo je stále mocně a v pravý čas překonává jak vnitřní nedůvěru (v. 26a), tak vnější chaos (v. 26b).
Gn 21,5.8-20
Nebude dědit syn otrokyně s mým synem Izákem.
I když Bůh naplní svá zaslíbení na Izákovi, neopustí ani Izmaela a slyší pláč Hagary. Bůh otevře její oči, aby viděla studnu, která tam již byla, ale kterou pro zoufalství neviděla. Modlitba je způsob, jak prosit Boha, aby otevřel naše oči, aby viděli věci tak jak skutečně jsou. Je klidně možné vidět tu samou věc ze dvou protichůdných pohledů, pozitivně či negativně. Křesťan je člověk radosti a optimismu.
Am 5,14-15.21-24
Pryč s krákoráním vašich písní! Spravedlnost ať je jako mohutný potok!
Prorok Amos zakládá jakousi protiliturgickou tradici, se kterou se setkáváme také u dalších proroků (srov. Např. Iz 1,10-20) nebo v žalmu 50. Překvapuje nás velmi ostrý polemický tón kritiky chrámového kultu. Prorokovi jde totiž především o „právo a spravedlnost“. Na základě polemických výpadů proroků proti ustálené bohoslužbě se občas poněkud schematicky uvádí do záměrného kontrastu princip kněžský, jehož úkolem je udržování liturgické tradice, a princip prorocký, jenž má kritizovat automatismus kultu. Amos a jiní proroci však nenapadají kult jako takový, ale vždy konkrétní bohoslužby, na nichž jsou přítomni ti, kteří svojí účastní nemohou zahladit vlastními hříchy způsobené společenské zlořády.
Mt8,28-34
Přišel jsi trápit démony, dříve než nastal čas.
Tímto zvoláním vloženým do úst démonů Matouš naznačuje, na co chce dát důraz ve své značně zkrácené verzi Markovy předlohy: Na příchod Božího království právě do této doby a do těch nejtemnějších koutů Izraele i jeho pohanského okolí. Ten, kdo Ježíše následuje na „druhý břeh“ (bere vážně slova Horského kázání a přináší osvobození), musí navíc počítat s tím, že nebude vítaným hostem (v. 34).
Gn 22,1-19
Oběť našeho praotce Abraháma.
Abrahámova víra je veliká a přesto přichází další zkouška, která má prověřit jeho totální disponibilitu, ochotnou jít až k oběti vlastního jediného syna. Nejde pouze o Abrahámovu víru, ale o celé jeho budoucí potomstvo, které se jako lid Boží rodí z naprosté důvěry a odevzdanosti. Člověk, který se chce nechat Bohem spasit, se musí zříci vlastních plánů a přijmout povolání k těm, které s ním má Bůh.
Am 7,10-17
Jdi a prorokuj mému lidu!
Kněz Amasjáh v Betelské svatyni je vlastně státní úředník, dosazený do říšské svatyně izraelským králem. V Amosově vystoupení tuší nebezpečí pro veřejný pořádek v království. Vykazuje proto Amosa z Izraelského království zpět na jih do Judska, země Amosova původu. Zatímco Amasjáh se zašťiťuje autoritou krále, Amos se ve své hrozebné odpovědi opírá o Hospodina, a předpovídá v ní dokonce i budoucí vyhnanství Izraele.
Mt 9,1-8
Zástupy velebily Boha, že dal takovou moc lidem.
Matouš zde (oproti Markově verzi příběhu) klade důraz ne tolik na Ježíšovo hlásání, na množství posluchačů či na samotné uzdravení, ale na Ježíšovo povzbudivé slovo („Buď dobré mysli“) a na skutečnost, že odpuštění hříchů je Ježíšem darováno „lidem“ (v. 8). Tím je jim svěřena také povinnost odpouštět a uzdravovat ochrnulost světa.
Gn 23,1-4.19;24,1-8.62-67
Izák si zamiloval Rebeku tak, že se utěšil ze ztráty své matky.
Hrob Sáry, malinký kousek území, je pro Abraháma symbolem získání země, kterou mu Hospodin slíbil. Boží přísliby se skutečně naplňují, i když jen v zárodku. Žádný člověk zde na zemi nevidí naplnění všech Božích příslibů, ale může rozpoznávat jejich nezaměnitelná znamení. Také příchod Rebeky je pro Abraháma naplněním naděje: Bůh je skutečně s jeho potomstvem a v Rebece přichází nová matka Izraele.
Am 8,4-6.9-12
Sešlu na zem hlad, ne hlad po chlebě, ale hlad po Hospodinových slovech.
Prorokova kritika zneužívání moci a bohatství proti chudákům není samoúčelná. Amos nevolá po spravedlivějším uspořádání společnosti, nýbrž svěřuje soud do Hospodinových rukou. O tom svědčí uvozující formule „v onen den“, „hle, blíží se dny“. Jsou to dny, kdy Hospodin projeví svoji moc nad neposlušným lidem Tehdy již lidé nenaleznou Boží slovo, které zatím mají možnost slyšet z prorokových úst.
Mt 9,9-13
Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní; milosrdenství chci, a ne oběť.
Pro Boha je milosrdenství důležitější než jeho oslava - a Matoušovi leží na srdci, aby se učednici Ježíšovi z jeho obce toto učili žít v praxi. Markův text o odpouštějící Boží lásce přicházející v Ježíši je zde opět přetvořen ve výzvu k následování.
Gn 27,1-5.15-29
Jakub obelstil bratra a vzal mu požehnání.
Rebeka dopomůže Jakubovi získat lstí požehnání pro prvorozeného syna. Bůh koná i uprostřed různých lidských intrik a jeho obdarování často uvádí do rozpaků. Bůh je zcela svobodný ve svém způsobu chápání věcí. I jeho spása je nezaslouženým darem, který přichází jak chce a ke komu chce. Právě v tom, že udílí své požehnání i uprostřed lidských zmatků, ukazuje Bůh svou dobrotu a lásku.
Am 9,11-15
Změním osud svého izraelského lidu a zasadím je do jejich země.
U starozákonních proroků se často setkáváme s určitým kolísáním mezi prorockými hrozbami a útěchou, kterou svým posluchačům vlévají titíž proroci. Soudobá biblická věda může právě toto útěšné proroctví označit za pozdní dodatek do Amosovy knihy. Vždyť Amos byl prorokem, který dával ustavičné výstrahy, a navíc se zde zmiňuje rozpadlá Davidova říše - což by nasvědčovalo historické situaci v době babylónského vyhnanství. Ať už však bylo toto proroctví napsáno kdykoli, zůstává Božím slovem, a odhaluje Hospodinovu lásku ke svému lidu.
Mt 9,14-17
Mohou truchlit, dokud je ženich s nimi?
Zdá se, že otázka postu, která je komentována touto větou, nehraje v Matoušově obci centrální roli, žije-li se půst „skrytě“ (srov. Mt 6,16nn). Důraz je zde na „novosti“ měchů, tj. života učedníků, kteří se naučili, že Bůh chce především milosrdenství (viz včerejší text). Jen takovýto učedník může „uchovat“ Ježíšovu zvěst i svůj život (v. 17).
Gn 28,10-22a
Jakub viděl žebřík a Boží anděly, jak po něm vystupují a sestupují; a Hospodin k němu mluvil.
Dějiny spásy vyjadřují obnovený vztah mezi nebem a zemí, společenství mezi Bohem a člověkem. Událost s žebříkem, který Jakub vidí ve snu, může být dána do vztahu se stavbou Bábelské věže (srv. Gn 11,1-9). Zde to už není člověk, který chce dobýt nebe, ale svobodná Boží iniciativa, která staví cestu k člověku. Jedině tímto způsobem se před člověkem otevírá šťastná budoucnost, ve které je Bůh ochráncem a dárcem požehnání.
Oz 2,16.17b-18.21-22
Zasnoubím se s tebou navěky.
Ozeáš není jediný prorok, který vyjadřuje vztah Hospodina a Izraele alegoriemi z manželského života. Smlouvu Hospodina se svým lidem prorok přirovnává k posvátnému manželskému svazku. Ve dnech své mladosti, když vycházel z egyptské země, se Izrael přiklonil k Hospodinu jako věrná nevěsta. Pozdější pošilhávání po kultu kanánského boha Bála kvalifikuje Ozeáš jako manželskou nevěru. Vyjadřuje však zároveň Hospodinovu touhu po věčných zásnubách se svým lidem, při nichž chce Hospodin dát věnem spravedlnost, právo, lásku, slitování a věrnost. To vše jsou pojmy jimiž Starý zákon opisuje nezaslouženou Boží milost.
Mt9,18-26
Právě mi umřela dcera; ale pojď, a bude žít.
Zázrak samotný (vlastně zázraky dva) v dnešním textu opět ustupuje do pozadí ve světle důrazu na víru představeného synagogy (a nemocné ženy). Možná, že Matouš tento příběh (oproti Markovi opět velmi zkráceně) vypravuje proto, aby ukázal, že Ježíšova milosrdná láska je určena skutečně všem vrstvám a do všech (i beznadějných) situací.
Gn 32,23-33
Budeš se jmenovat Izrael (Boží bojovník), neboť jsi bojoval s Bohem i s muži a zvítězil jsi.
Církevní Otcové viděli v souboji u Jaboku největší duchovní zkoušku Jakuba. Tak jako Abrahám vede Izáka k oběti na hoře Morija, zápasí Jakub v temnotě noci s Bohem. Jakub musí bojovat stejně jako každý z nás na své duchovní cestě. V životě přichází temnota spojená s obtížemi, pokušením, nejistotou, utrpením. Ten, kdo se pustí do boje, obdrží požehnání.
Oz 8,4-7.11-13
Rozsévají vítr a sklidí bouři.
Král Jorobeam I. (931-910) vládl jako první v království Severního Izraele, odštěpeném od jižního Judska, dal zhotovit dvě pozlacené sochy býčků, které měly být obrazy Hospodina, Boha Izraele, nebo jeho trůnu. Lidová zbožnost v nich uctívala samotného Boha, avšak prorok se ohrazuje: „Není to Bůh“ Lid se tak dopouští hříchu proti Hospodinu, který je zároveň krokem zpět - je to návrat do Egypta.
Mt 9,32-38
Žeň je sice hojná, ale dělníků málo.
Takto je uzavřen jakýsi souhrn Ježíšovy služby a jeho zvěstování království (v. 35-38): Ježíšův pohled plný „lítosti“ (za v. 36 stojí hebrejský podklad „rachamím“ = mateřská milosrdná láska, v tomto případě zasažená bolestí dítěte) plodí výzvu k prosebné modlitbě za služebníky a udává základní tón celé 10. kapitoly (řeč o formaci služebníků).
Gn 41,55-57;42,5-7a.17-24a
Provinili jsme se na svém bratru. Proto na nás přišlo toto soužení.
Zkouška, kterou musí podstoupit Josefovi bratři nespočívá ve zjištění, zda nejsou zvědové, ale v prověření jejich vnitřního stavu - zda nenávist a žárlivost vůči bratrovi je v nich stále přítomná. Jde o zkoušku bratrské lásky. Stará historie ožívá a prodaný Josef je opět mezi nimi. Bůh řídí události tak, aby rodina, která je zárodkem Božího lidu, byla opět jednotná.
Oz 10,1-3.7-8.12
Je čas hledat Hospodina.
Historickou situace Izraele, o níž Ozeáš hovoří, prozrazuje zmínka: „nemáme krále“. Jedná se o narážku na vzpouru proti králi Pekachovi v roce 733 př. Kr. Předpověď zániku Izraele, severního království, jehož hlavním městem bylo Samaří, se neuskutečnila pouze jednou, v roce 721, když asyrský král Salmanasar V. Samaří dobyl. „Řeknou horám, přikryjte nás! A pahorkům: padněte na nás!“ - tento nadčasový výrok překračuje dějinný horizont starověkého Izraele. Užívá jej Ježíš ve své odpovědi plačícím ženám (L 23,30) a ještě jednou se objevuje v Janově Zjevení (Zj 6,16).
Mt10,1-7
Jděte k ztraceným ovcím z domu izraelského.
Matoušovo evangelium (na rozdíl od Markova) spojuje vyvolení apoštolů hned s vysláním, které má být jakýmsi rozšířením Ježíšova působení (srov. Mt 10,27). V jejich působení (prvotně mezi nejbližšími - členy vyvoleného národa) má být zakusitelné přicházející Boží království.
Gn 44,18-21.23b-29;45,1-5
Bůh mě poslal před vámi do Egypta, aby vás zachoval naživu.
Josef se dává poznat svým bratřím, ale nechce se jim mstít. Poznává totiž v událostech, jichž se stal obětí, Boží prozřetelnost a milosrdenství. Všechno se stalo, aby Izrael byl zachráněn v dobách hladu. I existující zlo může Bůh použít - a dějiny jsou toho svědkem, aby vykonal něco dobrého. Josef je stále aktuálním vzorem člověka, který dovede odpustit druhému i veliké zlo, kterého se na něm dopustil a ještě v jeho prospěch vykonat něco dobrého.
Oz 11,1-4.8c-9
Obrací se ve mně srdce.
Vztah Hospodina ke svému lidu vyjadřuje prorok Ozeáš příměrem k rodičovské lásce. Ta má rysy otcovské - Hospodin učí svého syna, ale také mateřské - dává mu najíst. Zcela novou souvislost získal první verš tohoto Ozeášova úryvku v Matoušově evangeliu: „Z Egypta jsem povolal svého syna“ (Mt 2,15). Oním synem již není celý Boží lid, nýbrž jeden konkrétní Syn - Ježíš. Na tomto Ozeášově výroku Matouš vystavěl celý svůj příběh o nuceném útěku svaté rodiny do Egypta a o jejím povolání zpět, když pominulo nebezpečí pronásledování.
Mt10,7-15
Zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte.
O přítomnosti Božího království nemají svědčit jen uzdravení, ale i způsob služby učedníků - nezištnost a odkázanost na okolí. Výraz „zasloužit si“ (ř. „axios“, v. 11 - 13) je pak třeba chápat v jeho původním významu: „rovnovážný, rovnocenný“, „ten, který je hoden“ - tj. „k něčemu se hodí“. Apoštol se má tedy nejprve rozhlédnout po lidech, kteří „se hodí“ k jejich poselství (jsou mu otevřeni). Ostatní počkají (čas milosti však nebude trvat stále a mohou jej promeškat).
Gn 46,1-7.28-30
Teď už mohu umřít, když jsem viděl tvou tvář.
Jakub s celou svou rodinou představují celý Izrael, který sestupuje do Egypta, aby z něj jednou vyšel jako početný národ. Bůh je věrný. Svůj národ neopustí, ale bude mu žehnat. I když potomci těch, kteří nyní vstupují do Egypta, budou muset prožít tvrdé otroctví, Bůh o to více ukáže svou moc při jejich vysvobození. Bůh formuje svůj lid, který jednou uvede do zaslíbené země.
Oz 14,2-10
Nebudeme již říkat dílu svých rukou: Bože náš!
Ozeáš dává jasně najevo, kde Izrael nikdy nemůže nalézt pomoc: u „Asyřana“, cizí velmoci, a u model, jež jsou pouhým dílem lidských rukou. Hospodin je Bůh, k němuž se má Izrael navrátit a u něho jediného nalezne pomoc. Toto útěšné proroctví je vrcholem a zároveň závěrem knihy proroka Ozeáše. Jeho poslední verš je pozdějším dodatkem, psaným ve stylu mudroslovné literatury - pouze moudří porozumí Ozeášovým proroctvím, pouze oni jsou spravedliví, kteří kráčejí po Hospodinových cestách.
Mt10,16-23
To už pak nemluvíte vy, ale mluví skrze vás Duch vašeho Otce.
Toto zaslíbení má oživnout v srdci učedníků v situacích, kdy se lidé proti zvěstovatelům evangelia násilně postaví, protože je ruší v jejich „poklidu“. Tato možnost násilného odporu je považována za trvalý stav (v. 23!), ve kterém učedník potřebuje rozvahu i důvěru (v. 16).
Gn 49,29-32;50,15-26a
Bůh se vás ujme a vyvede vás z této země.
Smrt Jakuba i Josefa nejsou obyčejné události, kterých se každý den odehrává stovky a tisíce. Jejich smrt totiž ohraničuje dobu patriarchů. Abrahám má v tuto chvíli již početné potomstvo, které začíná formovat národ. Tento lid je ale zatím daleko od zaslíbené země. Josef před svou smrtí nehovoří o ničem jiném. Život posledních patriarchů je ve znamení silné touhy po spočinutí v zaslíbené zemi.
Iz 6,1-8
Jsem člověk nečistých rtů, a krále, Hospodina zástupů, jsem viděl svýma očima!
Pro proroka Izaiáše není Bůh idea, nýbrž skutečnost. Své prorocké povolání líčí na pozadí velkolepé vize Božího trůnu. Izaiáš je zaskočen vznešenou nádherou Pána na nebeském trůnu i jeho svatyně, a rozpoznává svoji hříšnost a nehodnost. Je očištěn a pověřen ke službě. Izaiášovo povolání lze časově zařadit do r. 735 př. Kr., avšak skrze volání serafínů „svatý, svatý, svatý“ žije i nadále v liturgické zkušenosti křesťanů. Také ti, kdo se rozhodli pro kněžské nebo zasvěcené povolání, jakoby odpovídali Pánu společně s Izaiášem: „Zde jsem, mne pošli“.
Mt10,24-33
Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo.
Stejnou měrou, jak se skrze učedníky bude rozšiřovat okruh a zvětšovat síla Ježíšovy zvěsti o přicházejícím Božím království (v. 27), se bude zvětšovat i odpor vůči ní (v. 24n). Proto učedník nebeského království potřebuje znovu a znovu slyšet další a další osobní ujištění o Boží péči a věrnosti právě v těchto krizových časech i na konci časů.
Ex 1,8-14.22
Jednejme vůči Izraeli obezřetně, aby se nerozmnožil.
Egypťané začínají Izrael utlačovat, protože se stal početným národem. Symbolem útlaku je tvrdá dřina a nařízení usmrcovat narozené chlapce. Z této nadvlády zla není možné osvobodit se sám, vlastními silami. Je nezbytné, aby Bůh vysvobodil. Boží zásah je nutný také proto, že lid který se nemůže množit ztrácí budoucnost. Je to hřích, který člověka zotročuje a z něhož vysvobozuje pouze Bůh.
Iz 1,10-17
Umyjte se čistě! Odstraňte své špatné skutky pryč z mých očí!
Není to prorok Izaiáš, který napadá chrámový kult v Jeruzalémě. Jsou to ti, jejichž ruce jsou plné krve. Ti přicházejí o chrámu, ale jejich bohoslužba je nevěrohodná, jejich oběti jsou zbytečné. Kritika, kterou proroci nešetří Jeruzalémskou chrámovou obětní praxi, chce zabránit úniku před osobní odpovědností do automaticky působícího bohoslužebného provozu. V duchu této kritiky hovořil také Ježíš: „přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar“ (Mt 5,23.24).
Mt 10,34-11,1
Nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč.
Ježíš (a učedníci v jeho stopách) svojí zvěstí o přicházejícím Božím království přichází jako rušitel zaběhlého „poklidu“ lidí, kteří svým životním postojem dávají přednost zaběhlým vazbám před ke změně provokující Ježíšovou přítomností. Takoví lidé se k Ježíši „nehodí“ (v. 37, ř. „axios“, viz úvod k evangeliu ze čtvrtka 14. týdne), protože nemají odvahu následovat (v. 38), „již našli“ (dosl. v. 39) své vlastní řešení života a nejsou ochotni přijmout Ježíše (např. v jeho poslech, v. 40nn).
Ex 2,1-15a
Dala mu jméno Mojžíš - řekla totiž: „Vytáhla jsem ho z vody.“ Když dospěl, navštěvoval své krajany.
Zdá se, že Bůh dočista opustil svůj národ. A zatím přichází na svět Mojžíš, který dříve než bude vysvobozovat, je sám zachráněn od smrti. Řeka Nil je symbolem chaosu, záhuby a smrti, ze které je Mojžíš zachráněn v košíku podobně jako Noe v arše. Ten, který bude vůdcem ke svobodě, nejdříve sám musí zakusit vysvobození, které má znaky spásy. A jediným dárcem spásy je Bůh.
Iz 7,1-9
Jestliže neuvěříte, neobstojíte.
V roce 735 př. Kr. Se octlo Judsko se svým králem Achazem ve velkém nebezpečí. Severní sousedé Aram (Sýrie) a Izrael chtěli Judsko obsadit a dosadit na trůn krále, který by se s nimi spojil proti tehdejší velmoci Asýrii. Prorok Izaiáš vyzývá vystrašeného krále Achaza, aby zůstal klidný a nebál se. Izaiáš také připojuje zaslíbení, že plány nepřátel se neuskuteční. Avšak zaslíbení má jednu podmínku - víru, která se spoléhá na Hospodina a nikoli na uzavírání taktických spojenectví: „Jestliže neuvěříte, neobstojíte!“
Mt11,20-24
Tyru a Sidónu bude v soudný den lehčeji než vám.
Města Chorazin, Betsaida a Kafarnaum, která jsou zde srovnávána s místy symbolizujícími největší pýchu a zlovolnost, jsou místy mnohých Ježíšových zázraků. Na ně a na Ježíšovu zvěst však reagovali především lidé na okraji (viz Mt 11,5). Ti zabydlení a sebejistí však jako by nevěděli, co vlastně chtějí (viz Mt 11,16-19). Setrvání v tomto postoji by však mohlo mít osudné následky.
Ex 3,1-6.9-12
Hospodin se zjevil v plameni ohně, který šlehal ze středu keře.
Mojžíš jako jeden z proroků přijímá Boží slovo a je pověřen přinést ho Izraelitům. Toto slovo je zprávou o jejich vysvobození. Bůh se zjevuje Mojžíšovi uprostřed keře jako živý plamen. Je to plamen, který nic nestráví, poněvadž nepotřebuje být živen. Bůh není jakousi neživou vesmírnou energií, ale živou osobou, která se zcela dobrovolně o člověka stará a vyvádí ho z otroctví hříchu.
Iz 10,5-7.13-16
Smí se chlubit sekera před tím, kdo jí seká?
Asyrský král, o němž hovoří prorok Izaiáš, je Sargon II. (722-705 př. Kr.). Prorok připouští, že Asýrie je nástrojem Božího hněvu, avšak asyrský král to nerozpoznává. Chlubí se úspěchy své silné ruky a své vlastní moudrosti. Proto mu nevyjdou všechny jeho plány. Jeruzalém se mu nepodaří dobýt. Izaiáš zde vystupuje jako vykladač politických a vojenských událostí. Neobjasňuje však politickou diplomacii a vojenskou taktiku, nýbrž mluví ve jménu Pána, Hospodina zástupů.
Mt11,25-27
Skryl jsi tyto věci před moudrými a odhalil je maličkým.
Znovu a znovu Ježíš naráží na tajemství nepochopení, a to především u vzdělaných znalců Zákona. Jeho poselství přijímali především lidé již zcela odkázaní na druhé - a tím i na Boha. Tato jejich otevřenost je důvodem pro Ježíšův chvalozpěv na Otce, ke kterému má on a právě on svůj jedinečný a neopakovatelný vztah synovství.
Ex 3,13-20
Já jsem, který jsem! Ten, který jest, posílá mě k vám.
Celá skutečnost vyvedení z Egypta a všechny události s tím spojené se stanou vysvětlením toho, co znamená jméno Hospodin, které Bůh zjevil Mojžíšovi. Bůh nemá jiné jméno než to identické s jeho dílem spásy. Toto jméno je i ve své gramatické slovesné formě dynamické a náleží tomu, který se stále zjevuje těm, kdo věří. Bůh nikdy nepřestane zjevovat své jméno, protože nikdy neskončí jeho spásonosné konání.
Iz 26,7-9.12.16-19
Vzbudí se a zajásají obyvatelé prachu.
Chápání starozákonních proroků jako jakýchsi „věštců“ předpovídajících budoucí události, je příliš zúžené. V prorockých knihách nacházíme mnoho literárních žánrů. Zde například modlitbu, kterou by bylo možno zařadit mezi žalmy. Na Hospodina se toužebně obracejí ti, kteří čekají jeho soudy a rozsudky; ti, kteří zakusili Hospodinův trest, avšak mají k němu stále důvěru. Závěr této modlitby je již ovlivněn vírou ve zmrtvýchvstání. Svědčil by tedy snad o pozdější době, než žil prorok Izaiáš.
Mt11,28-30
Jsem tichý a pokorný srdcem.
Protože toto o sobě může Ježíš tvrdit, jeho „jho“ (tj. výklad Tóry - Zákona - na rozdíl od výkladu farizeů - viz úvod k zítřejšímu evangeliu) nejen „netlačí a netíží“, ale i dává „odpočinek“. Ve struktuře textu lze znovu objevit základní princip: Nejprve je třeba se nechat obdarovat - teprve pak je možné následovat.
Ex 11,10-12,14
K večeru zabijete beránka; uvidím krev, a přejdu vás.
Bůh sám dává přesné směrnice pro slavení velikonoc, nejen těch prvních v Egyptě, ale i všech následujích. Izrael vyznává svou víru v Hospodina a bude si rok co rok připomínat zázračné vysvobození. Celé dějiny spásy dojdou ale svého vrcholu až v postavě Ježíše Krista, pravého velikonočního Beránka. Eucharistie je zpřítomněním Kristovy velikonoční oběti a zároveň svědectvím, že Bůh vykonal a neustále koná dílo naší spásy.
Iz 38,1-6.21-22.7-8
Slyšel jsem tvou modlitbu a viděl jsem tvé slzy.
Je jen málo králů na Davidově trůně, o kterých Bible hovoří tak kladně, jako o Ezechiášovi (Chizkijášovi). Vládl v letech 725 - 697 př. Kr. Staří Izraelité oceňovali dobrodiní pozemského života, a proto byla pro smrtelně nemocného Ezechiáše velmi zdrcující Izaiášova zpráva, že zemře. Ezechiáš však zakusil moc přímluvné modlitby a vyprosil si od Hospodina dalších patnáct let života. Izaiáš zde vystupuje jako ten, kdo zná a vykládá tajemná Boží znamení.
Mt12,1-8
Syn člověka je pánem nad sobotou.
A proto může postavit zpět na nohy „vnitřní řád“ výkladu Tóry, který ve farizejském podání tehdy při střetu dvou příkazů dával přednost povinnosti vůči Bohu před povinností vůči člověku. V Ježíši přicházející Boží království (které je „více než chrám“) je však nyní zaměřeno více k blahu člověka, než k vlastní slávě (v. 7; 9,13; srov. 12,9-14).
Ex 12,37-42
Byla noc, když Hospodin vyváděl Izraele z egyptské země.
Po smrti všech egyptských prvorozenců dostávají Izraelité konečně dovolení či nařízení opustit urychleně Egypt. Byla to noc bdění: pro Egypťany, kteří naříkali nad mrtvými; pro Izraelity, kteří ve spěchu odcházeli; pro Hospodina, který vyváděl svůj lid. Z generace na generaci budou všichni Izraelité bdít a připomínat si své vysvobození. Velikonoce jsou každoročně největší připomínkou Božího milosrdenství.
Mich 2,1-5
Zatouží-li po polích, uloupí je, zatouží-li po domech, vezmou si je.
Micheáš byl prorok v Judsku za časů krále Ezechiáše a tedy současník Izaiáše, jehož proroctví zřejmě znal, i když zdůrazňoval jiné věci. Vystupoval jako vášnivý kritik společenských poměrů. Sociálním důrazem připomíná proroka Amosa. Obohacování se na úkor druhých považuje Micheáš za zvláštní způsob zneužívání moci. Hospodin je však mocnější, než všichni ti, kdo moc zneužívají, „myslí na zločiny a osnují zlo na svých ložích“.
Mt12,14-21
Nařídil jim, aby ho nerozhlašovali; tak se mělo naplnit, co řekl prorok Izaiáš.
Toto „naplnění“ se stalo zřejmým v uzdraveních darovaných těm, kteří jej následovali (v. 15). Citátem z Izaiáše pak Matouš ukazuje na Ježíše jako na toho, kdo „dopomůže právu k vítězství“ (v. 20b) skrze citlivé, milosrdné jednání (v. 18 - 20a). Proto je jeho „jho“ lehké a proto je lpění farizeů na zákonných předpisech „břemenem“ (viz 11,28-30).
Ex 14,5-18
Aby poznali, že já jsem Hospodin, když ukážu svou moc na faraónovi.
Zázračné vyvedení z Egypta neznamenalo automaticky úplné osvobození a uvedení do zaslíbené země. Bůh nechává růst a zrát víru svého lidu i prostřednictvím různých překážek a zkoušek. Není možné se vracet do starého otroctví, ale hledat řešení v cestě kupředu, i když se zdá uzavřená mořem. Vždyť přece Izraelité vytáhli „chráněni vztaženou rukou Boží“. Prosme Pána a pokračujme s důvěrou v započaté cestě.
Mich 6,1-4.6-8
Člověče, řeklo se ti, co je dobré, co Hospodin od tebe žádá.
Prorok Micheáš vyjadřuje spor mezi Hospodinem a jeho lidem formou soudního přelíčení, k němuž jsou přizvány hory za svědky. Zpočátku hovoří Hospodin, jako by se musel před lidem obhajovat: Lide můj, co jsem ti učinil...? Na tomto verši jsou vystavěny známé „improperie“ z velkopáteční liturgie. Z Hospodinovy obhajoby se však záhy rozvíjí spíše jeho obžaloba proti lidu. Proto následuje nabídka, jíž si chce lid Hospodina usmířit. Všechno, co lid nabízí, se však pohybuje v rámci kultu. Prorokova odpověď se nese úplně jiným směrem: Hospodin žádá spravedlnost, milosrdenství a pokoru.
Mt12,38-42
Královna jihu povstane na soudu proti tomuto pokolení.
Tímto pokolením má Matouš nejspíše na mysli každého, kdo (až do doby sepsání evangelia) znovu a znovu váhá s krokem víry v Ježíše postavené na jediném a základním „znamení Jonášově“ - na Ježíšově vzkříšení (v. 40). Kdo nechá své rozhodování dlouho „prázdné“, mohl by být znovu vtažen do původního zmatku (viz 12,43-45!).
Ex 14,21-15,1
Synové Izraele šli středem moře po souši.
Izrael vychází z Egypta a získává svobodu. Je to Boží moc, která je vyvádí a otevírá před nimi moře. Izrael nechápe tyto skutečnosti pouze jako ohraničenou historickou událost, ale jako zásadní moment pochopení sebe sama: jsme Boží lid, který byl, je a vždy bude Bohem vysvobozován z otroctví. Také v našem životě je přítomno mocné Boží znamení - smrt a zmrtvýchvstání Ježíše Krista.
Mich 7,14-15.18-20
Do mořských propastí svrhneš všechny naše hříchy.
Na konci knihy proroka Micheáše se nachází modlitba podobná žalmům. Pochází pravděpodobně z doby po návratu z babylónského vyhnanství. Je tedy časově pozdější než původní Micheášovo proroctví. Prosebník pohlíží na slavnou minulost vyvoleného lidu a odtud čerpá naději pro budoucnost. Hospodin je v této krásné modlitbě líčen jako pastýř, takže čtenář Bible si v této souvislosti připomene žalm 23 - „Hospodin je můj pastýř“, nebo Ježíšovu řeč „Já jsem dobrý pastýř“ v 10. Kapitole Janova evangelia.
Mt12,46-50
Ukázal rukou na své učedníky a řekl: To je moje matka a to jsou moji příbuzní. Rozhodnutí pro Ježíše není možné do nekonečna protahovat (viz včerejší úvod k evangeliu) a není ani možné spoléhat se jen na vnější formální vztahy a nároky (příbuzenství). O příslušnosti k Ježíšově nové rodině rozhoduje to, co člověk „koná“.
Ex 16,1-5.9-15
Jako déšť vám sešlu chléb z nebe.
Poušť zde neznamená ani tak konkrétní geografický prostor, jako spíše místo zkoušky. Je to zkouška přítomnosti Boha v životě Izraele a důvěry v něho. Všechny předchozí jistoty života už nejsou, zbývá jedině Bůh. Dál je možné jít pouze ve víře. Mana je obrazem těla a krve Krista, eucharistie, která je pokrmem na cestě pro křesťana, který se také často musí vzdát lidských jistot v poušti tohoto světa.
Jer 1,1.4-10
Prorokem pro národy jsem tě ustanovil.
U Jeremiáše vystupuje do popředí nejen obsah proroctví, ale ještě více než u ostatních proroků jeho osoba. Jeremiáš byl povolán za proroka třináctého roku vlády krále Jošijáše, tedy okolo r. 626 př. Kr. Zatímco Izaiáš říká: „Zde jsem, mne pošli!“ (Iz 6,8), Jeremiáš váhá, má ustavičné pochybnosti a námitky. V průběhu let se stává Jeremiášovi úkol svěřený Hospodinem stále těžším břemenem, ale nemůže činit jinak, než Hospodin přikazuje. Podobně jako Jeremiáš chápe své povolání apoštol Pavel, který dokonce užívá Jeremiášovy formulace o vyvolení již v mateřském lůně (Gal 1,15).
Mt13,1-9
Přinesla stonásobný užitek.
Podobenství o rozsévači má především povzbudit k důvěře ty, kteří začali pochybovat, zda „se vyplatí“ patřit k Ježíšově nové rodině (Mt 12,48-50): V přírodě je normální, že bohatě rozsévané semeno je plodné a přináší v pravý čas užitek (v. 8) - i když nevzejde vše (v. 4-7). Kdo tedy rozsévá či přijímá Ježíšovo slovo, ten se nemusí nechat mást jeho zdánlivou neplodností. Může si být jist, že je to slovo Boží (srov. Iz 55,8-11), které na konci zcela jistě přinese bohatý užitek.
Ex 19,1-2.9-11.16-20b
Hospodin sestoupí před očima všeho lidu na horu Sinaj.
Izrael stojí před Hospodinem. Je v polovině své cesty do zaslíbené země a má za sebou již mnoho zkušeností s Hospodinem. Právě zde u Sinaje dochází skrze Smlouvu k novému, zásadnímu potvrzení, že Izrael je lidem Božím. Sinaj se tak dostává do centra pozornosti nejen v Pentateuchu, ale i v celém SZ. Smlouva dělá z Izraele vyvolené dědictví Boha mezi všemi národy. Izrael se stává lidem zasvěceným a tedy odděleným pro Boží službu.
Jer 2,1-3.7-8.12-13
Mne, pramen vody živé, opustili, a kopali si cisterny, cisterny rozpukané.
Svoji první prorockou řeč pronesl Jeremiáš „veřejně v Jeruzalémě“. Jeho teologie dějin Izraele je v souladu s tím nejlepším v dosavadní prorocké tradici. Rozpomíná se na věrnou lásku, kterou Izraelité odpovídali Hospodinu za jeho vyvedení z pouště do „země zahrad“. Nyní však národ zklamal, především ve svých vůdcích - kněžích, učitelích zákona, králích a prorocích. Duchovní prázdnotu přirovnává Jeremiáš k rozpukané cisterně, která nemůže udržet vodu. Tento poměr je srozumitelný každému, kdo poznal dlouhotrvající období sucha a závislost lidí na vodě. Jedině Hospodin je „pramen vody živé“.
Mt13,10-17
Vám je dáno znát tajemství nebeského království, ale jim to dáno není.
Znát tajemství nebeského království „je dáno“ těm, kdo jdou životem s otevřenýma očima a ušima, těm, kdo přicházejí znovu a znovu za Ježíšem a ptají se jej (v. 10). Kdo je spokojen s tím, co již pochopil, neroste a je nebezpečí, že promarní vše (v. 12).
Ex 20,1-17
Zákon byl dán skrze Mojžíše.
Bůh, který začal vysvobozovat Izraele z egyptského otroctví mu předkládá cestu naprosté svobody v zachovávání přikázání. Zákon je vyjádřením lásky Boha ke svému lidu. Desatero shrnuje všechny náboženské a morální povinnosti člověka jak vůči Bohu, tak vůči bližnímu. Představuje vrchol jak Mojžíšova zákona, tak celého SZ. I v NZ je pro vstup do Božího království dostatečné zachovávání Desatera (srv. Mk 10,17-19). Ježíš však zároveň ukazuje, že je třeba jít dál.
Jer 3,14-17
Dám vám pastýře podle svého srdce a všechny národy se shromáždí v Jeruzalémě.
Hospodin zve velkoryse k návratu „odpadlé syny“. Opětovný návrat na Sión však bude pouze předstupněm daleko skvělejší budoucnosti. Tehdy již nikdo nebude postrádat archu úmluvy, která byla v Jeruzalémském chrámě zvláštním znamením Boží přítomnosti. Hospodin sám bude přítomen, a to nejen uprostřed svého lidu. Kolem Hospodinova trůnu v Jeruzalémě se také shromáždí dříve pohanské národy v jeho jménu. Křesťané vidí naplnění těchto proroctví v Kristově spasitelném díle: Ježíš zemřel nejen za národ „ale také proto, aby rozptýlené děti Boží shromáždil v jedno“ (J 11,52).
Mt13,18-23
Kdo slovo slyší a chápe, přináší užitek.
Nejen „slyšení“, ale i vnitřní „pochopení“ (v. 19.23) je pro Matouše cestou k nesení ovoce („konání“, Mt 7,24; 12,50). Nelze složit ruce do klína a nechat se nést jen a jen důvěrou v kvalitu rozsévaného „slova o království“ (v. 19). Záleží i na přijímajícím srdci (zemi). Tak se v alegorickém výkladu podobenství o rozsévači přenáší důraz z Božího daru slova na naši odpověď naslouchající a chápající víry.
Ex 24,3-8
To je krev smlouvy, kterou s vámi sjednal Hospodin.
Krev Smlouvy potvrzuje již existující vztah mezi Bohem a jeho lidem. Tato Smlouva je tedy odlišná od ostatních lidských smluv, které od určitého okamžiku vědomě a dobrovolně vytváří určitý vztah. Ve Smlouvě s Hospodinem jde o viditelné uvědomění si vztahu již existujícího. Tento vztah byl dán už smlouvou s Abrahámem, Noemem a také již samotným aktem stvoření. Definitivní a věčné potvrzení přijde v krvi Ježíše Krista.
Jer 7,1-11
Což pokládáte dům, který má mé jméno, za lotrovskou peleš?
Ani Jeremiáš není výjimkou mezi proroky v kritice chrámového kultu. Je zde však nová historická situace. Zbožný král, náboženský reformátor Jošijáš padl v bitvě proti Egypťanům u Megida. Hospodin mu nepomohl. Některým se zdálo tedy lhostejné, zda bude či nebude uctíván. Jiní upjali svou pozornost na poslední naději, kterou jim podle jejich mínění skýtal chrám v Jeruzalémě. O tom svědčí téměř magická trojnásobná formule: „Je to chrám Hospodinův, chrám Hospodinův, chrám Hospodinův“. Spoléhání na Boží přítomnost v jeho chrámě bez vnitřního obrácení činí z chrámu „lotrovskou peleš“, jak víme i z Ježíšova působení (Mk 11,17).
Mt13,24-30
Nechte obojí spolu růst až do žní.
Zpočátku se totiž „jílek mámivý“ (ř. „zizania“, v. 25) nerozpozná od pšenice a později s ní má tak propletené kořeny, že jej není možné vytrhat bez zničení pšenice. Podobně je i při vrůstání do „nebeského království“ třeba dbát na vnitřní zákon „společného růstu“ dobra i zla. Ničit zlo v lidech je Boží záležitostí, a to v pravý čas. Nám patří pouze starost o to, abychom nechali prostor k růstu pšenice v nás. (Pozn.: Zde i v ostatních podobenstvích platí, že se nesrovnává něco, ale určitý dynamický děj. Úvodní větu je tedy třeba vždy chápat takto: „S nebeským královstvím je to tak, jako když...“)
Ex 32,15-24.30-34
Tento lid se dopustil velikého hříchu, udělali si ze zlata boha.
Po té, co Mojžíš sestoupil z hory do tábora a uviděl tele i tance, roztříští desky zákona. Desky obsahovaly body zákona a byly napsány na svědectví. Zničené desky představují rozbití smlouvy, kterou lid ruší svým modlářstvím. Mojžíš pak nechá tele rozemlít a smíchané s vodou ho dá Izraelitům vypít. Obrazně tak naznačil, že hřích je prostoupil až do nejvzdálenějších koutů jejich bytí.
Jer 13,1-11
Lid bude jako tento pás, který se k ničemu nehodí.
Zde nacházíme jeden z příkladů symbolického jednání proroka Jeremiáše. Nezáleží příliš na tom, zda prorok skutečně dvakrát došel k 700 km. Vzdálenému Eufratu, důležité je poselství, které chtěl svým lněným pásem vyjádřit. Lněným pásem Hospodinovým je Izrael a především Judsko. Hospodin však odloží tento pás u Eufratu, aby tam shnil. To bude Judovým osudem. Budoucí vyhnanství, které se zde naznačuje, není Hospodinovým přáním. Je to pouze důsledek „zatvrzelosti srdce“ pyšného a neposlušné lidu.
Mt13,31-35
Hořčičné zrno vyroste a stane se z něho keř, takže přilétají ptáci a hnízdí v jeho větvích.
Obě dnešní podobenství Matouš snad uvádí proto, aby vyjádřil důvod, proč si můžeme dovolit nechat spolu s dobrým semenem růst i plevel: Nebeské království není ve svém růstu závislé na našich silách, nýbrž na naší ochotě nechat je z malých „skrytých“ počátků (v. 33 „zadělat“ - dosl. „skrýt“) růst mezi námi a skrze nás podle jeho vlastních zákonů.
Ex 33,7-11;34,5b-9.28
Hospodin promlouval k Mojžíšovi tváří v tvář.
Hospodin chce přebývat uprostřed svého lidu, ale lid se poskvrnil hříchem a propadl idolatrii. Proto musí Mojžíš postavit stan schůzky mimo tábor. Sem Mojžíš přichází, aby se setkával s Hospodinem tváří v tvář jako s přítelem. Ale pouze Mojžíš má toto privilegium. V Ježíši Kristu je každý z nás pozván k osobnímu, hlubokému setkávání s Bohem. A Bůh se s námi nejen setkává, ale přebývá skrze Ducha v našem srdci.
Jer 14,17-22
Rozpomeň se, Pane, a neruš svou smlouvu s námi.
V tomto úryvku nacházíme nejen prorocké slovo (Roňte slzy...), ale také žalozpěv lidu (Zavrhl jsi zcela Judu...). Zkroušená modlitba má tři části: líčení běd, vyznání viny a prosbu o pomoc. Prosba směřuje k Božímu jménu, které lid uctívá, k Božímu trůnu, který si Hospodin zbudoval v Jeruzalémě, a dovolává se smlouvy, kterou Hospodin sjednal se svým lidem. Nová smlouva zpečetěná Kristovou krví (viz L 22,20) je v perspektivě dějin spásy vyslyšením prosby „neruš svou smlouvu s námi“.
Mt13,36-43
Jako se sbírá plevel a spaluje v ohni, tak bude i při skonání věku.
V tomto dalším alegorickém Matoušově výkladu (srov. pátek a sobota 16. týdne) se těžiště přesouvá od pohledu na přítomnou církev a svět k hledisku posledního soudu - k završení Božího jednání. Není totiž jedno, jestli jsem se v životě přidával k dobru nebo ke zlu (v. 41!). Není třeba se však bát, patřím-li k „synům Království“.
Ex 34.29-35
Viděli Mojžíšovu tvář a báli se k němu přistoupit.
Různá náboženství znají používání masky. Kněz má pomocí tohoto převleku jako představitel božstva zpřístupnit lidem kontakt s božstvem. Mojžíš si odkrývá tvář při setkání s Bohem, aby ji pak nosil zahalenou. Mojžíš zjevuje Boha slovy, která mu Bůh přikázal a září své vlastní tváře. Ale Bůh se znovu skrývá, aby naznačil svou neproniknutelnost, když si Mojžíš zahaluje tvář.
Jer 15,10.16-21
Proč je má bolest trvalá? - Vrátíš se ke mně, nechám tě u sebe.
nad jen nářek spravedlivého a zkoušeného Joba lze v Bibli srovnat s Jeremiášovou bolestí, kterou pociťuje při pohledu na svoji prorockou službu. Jedná se o dobu vlády bezbožného krále Jojakima (608-598). Jeremiáš se cítí vydán všanc všem svým nepřátelům beze vší lidské útěchy a přátelských osobních svazků. Všichni jej považují za proroka neštěstí. Ve své bolesti se obrací s hořkými žalobami proti samotnému Bohu. Dostává se mu vstřícné odpovědi. Nejprve je vyzván, aby vytrval a poté je ujištěn slibem i útěchou: já jsem s tebou.
Mt13,44-46
Prodá všechno, co má, a to pole koupí.
Pro nebeské království se nestačí rozhodnout jen ze strachu před „pláčem a skřípěním zubů“ (Mt 13,42). Je třeba v něm vidět něco ohromně cenného a úchvatného, za co stojí „s radostí“ (!) dát celý svůj život. Nemusíme však čekat, až náhodou najdeme „poklad“ království. Můžeme jej také „hledat“ (srov. Mt 6,33!), jako obchodník vzácnou perlu.
Ex 40,16-21.34-38
Oblak zahalil stan schůzky a Hospodinova velebnost naplnila příbytek.
Čteme, že už lid staré Smlouvy se směl radovat z Boží přítomnosti. Znamením toho byl Boží příbytek s archou uvnitř, nad nímž se vznášel oblak či oheň. Bůh je jistě přítomný na každém místě a v každé věci, kterou stvořil. A přesto má člověk v srdci touhu po hlubším, osobním setkání s Bohem. Zůstávat v Kristu a být jeho příbytkem nám dává společenství s Otcem, Synem a Duchem svatým.
Jer 18,1-6
Jako je hlína v hrnčířově ruce, tak jste vy v mé ruce.
Jeremiáš pozoruje hrnčířovu práci a uvažuje: takto tvoří sám Hospodin. Tak stvořil člověka (Gn 2,7) a tak formuje všechny národy země, především však „Izraelův dům“ - jsou v jeho rukou jako hlína v hrnčířově ruce. Prorok se zabývá dějinami spásy vyvoleného národa, nikoli metafyzickými otázkami spjatými s Božím stvořením. Ty zajímají až křesťanské autory: „Řemeslník, když se mu dá materiál, udělá z něho, co chce. Avšak Boží moc se projevuje právě v tom, že vychází z ničeho a udělá všechno, co chce.“ (Sv. Teofile z Antiochie).
Mt13,47-53
Co je dobré, vyberou do nádob, co však za nic nestojí, vyhodí.
Ještě jednou se zde jiným obrazem zdůrazňuje totéž, co již bylo řečeno dříve (Mt 13,36nn): Nelze sice násilím vykořeňovat zlo kolem nás, avšak tím vůbec není zrušen rozdíl mezi dobrem a zlem! Není jedno, jestli jsme „dobří“ nebo „nestojíme za nic“ (v. 48). Žít tato „tajemství nebeského království“ (Mt 13,11), a především vyložit je ostatním, je navíc schopen pouze jeho stálý „učedník“.
Lv 23,1.4-11.15-16.27.34b-37
Hospodinovy svátky, v nichž svoláte posvátné shromáždění.
Svátky, o nichž se zde hovoří, mají dva základní faktory: shromáždění lidu a odpočinek od práce. Shromáždění brání upadnout do individualismu a připomíná člověku jeho sociální dimenzi, dává vědomí přináležitosti k lidu. Odpočinek vytrhuje z každodenního rytmu práce a uvádí do oslavy a prožívání spásy. Člověk nebyl stvořen pro mnoho zbytečných věcí a pro otroctví práce, ale pro radost z Hospodina.
Jer 26,1-9
Všichni lidé se srotili v Hospodinově domě.
Baruch, Jeremiášův sekretář, zde podává krátké shrnutí Jeremiášovy chrámové řeči (viz Jer 7,1-15). Zpravuje nás také o jejích následcích pro Jeremiáše. Ten dosáhl opak toho, co chtěl. Cílem mělo být obrácení lidu a záchrana Jeruzaléma. Kněží a poutníci však vyrozuměli z Jeremiášovy řeči pouze útok proti chrámu, který nejenže narušuje slavnostní atmosféru, ale je zároveň rouháním proti Hospodinu. Kněží a falešní proroci nemohou pochopit, že právě s jejich náboženskou praxí je Hospodin nespokojen a že může dokonce vydat svůj chrám ke zničení.
Mt13,54-58
Copak to není syn tesařův? Kde se tedy to všechno u něho vzalo?
Po skončení řečí v podobenstvích se nyní v Matoušově evangeliu více a více stává jasným oddělení těch, kteří „chápou“ a těch, kteří odmítají. Ježíšovo působení se začne více soustřeďovat na tento vnitřní „chápající“ okruh učedníků, ale o to ostřejší budou spory s okolím. Setkání se skepsí nejbližších je tohoto druhu.
Lv 25,1.8-17
V milostivém létě se každý vrátí ke svému pozemkovému majetku.
Jubilejní rok v sobě spojuje náboženské a sociální motivy. Snaží se narovnat všechny rozdíly, které ve společnosti vznikají. Bohatství se hromadí v rukou malé skupinky tak, že dokonce někteří musí prodat svou svobodu, aby přežili. Všechna dobra na světě ale patří všem a Bůh je jediný opravdový vlastník země. Bůh chce vysvobozovat svůj lid z otroctví, proto v něm nemůže být člověk, který by svobodu trvale pozbyl. Snad to byla v Izraeli pouze utopie, která ale zůstává stále aktuálně provokující.
Jer 26,11-16.24
Opravdu mě k vám poslal Hospodin, abych mluvil do vašich uší všecka tato slova.
Proces s Jeremiášem připomíná proces s Ježíšem před veleradou. Jeremiášovými žalobci byli kněží a proroci, Ježíšovými kněží a znalci zákona. Cílem obžaloby je odsouzení k trestu smrti. Místem konání je Jeruzalém. Slovo proti chrámu, uvedené i v procesu proti Ježíšovi, je rouhání proti samotnému Bohu a zasluhuje trest smrti ukamenováním (Lv 24,16). Jeremiáš se brání: slova, která pronáší nejsou jeho vlastní; pocházejí od Hospodina a směřují k nápravě, nikoli k neštěstí.
Mt14,1-12
Herodes dal Jana stít; Janovi učedníci šli a oznámili to Ježíšovi.
I toto vyprávění Matouš (oproti Markovi) zkracuje na to nejpodstatnější: Důležitý je zde jen Herodes, a to jako Janův protivník. Jan se jakožto prorok proti němu postavil - a musel zemřít. Jestliže je takovýto osud pravých proroků běžný, pak Ježíšova smrt na kříži nehovoří proti, ale pro pravost jeho poslání!
Nm 11,4b-15
Já sám nemohu nést všechen tento lid.
Lid si Mojžíšovi stěžuje na obtíže spojené s putováním pouští do zaslíbené země. Úryvek popisuje realisticky nespokojený lid v situaci materiálního nedostatku. Jsou znechuceni z jediného jídla, které mají k dispozici. Je to lid, který dříve než dojde k cíli své cesty, má zapotřebí být zkoušen a vychován. Mojžíš si uvědomuje, že nic nezmůže a proto se obrací na Boha, jemuž tento lid náleží.
Jer 28,1-17
Slyš, Chananjáhu! Hospodin tě neposlal, ale ty jsi svedl tento lid, aby se spoléhal na lež!
Když babylónský král Nabuchodonosor II. zvítězil v bitvě proti Egypťanům u Karkemise r. 605 př. Kr., stal se pánem přední Asie. Roku 602 zaútočil poprvé na Jeruzalém a dal odvést z chrámu posvátné náčiní. Jeremiáš naznačil brzkou definitivní porážku Jeruzaléma dalším ze svých symbolických jednání: vložil na svoji šíji dřevěné jařmo. Prorok Chananjáh však sejmul a rozlámal toto jařmo a prorokoval brzkou porážku Babylóna. Proti Chananjáhovi uplatňuje Jeremiáš znamení pravosti proroka: jestliže předpovídá štěstí, teprve tehdy se pozná, že je pravým prorokem, když se jeho slovo splní.
Mt 14,13-21
Vzhlédl k nebi a požehnal, lámal chleby a dal učedníkům a učedníci zástupům. Do Matoušova vyprávění o rozmnožení chlebů proniká (podobně jako již do Markova) zkušenost první obce křesťanů se slavením eucharistie. Zvláštní důraz je zde pak na Ježíšův soucit, který jej vede k uzdravování a k sycení zástupů. I eucharistie pak má člověku nechat takto zakusit konkrétní Boží lásku.
V ročním cyklu A, kdy se toto evangelium četlo předcházející neděli, čte se dnes: Mt 14,22-36 ze zítřejšího dne.
Nm 12,1-13
Mojžíš není jako jiný prorok; proč jste se ho odvážili pomlouvat?
Mojžíš se dočká napadnutí i ze strany svých nejbližších, Árona a Marie. Snad si oba sourozenci ani neuvědomili, jaké důsledky může mít jejich kritické chování: narušení pokoje, zmatek a destabilizace ve společenství, nerespektování Bohem daného řádu. Není řečeno, že kritika není možná, ale musí být konstruktivní a respektovat Bohem daný řád a autoritu.
Jer 30,1-2.12-15.18-22
Způsobil jsem ti to, protože jsou četné tvoje hříchy. Hle, změním osud Jakubových stanů.
V první polovině tohoto úryvku rozpoznáme bezútěšnou situace zdeptaného Božího lidu. Má vědět, proč tomu tak je: „protože jsou četné tvoje hříchy“. Druhá polovina však nastiňuje šťastnou budoucnost - opětovné zbudování Jeruzaléma, obnovení království a především obnovení smlouvy, jejíž formule se ve starozákonních spisech stále znovu objevuje: „Budete mým lidem a já budu vaším Bohem“.
Mt 14,22-36
Rozkaž, ať přijdu k tobě po vodě.
Tímto Petrovým zvoláním Matouš opět posouvá důraz základní Markovy verze tohoto příběhu (Bůh sám vychází v Ježíši učedníkům vstříc v dobách krize) do roviny lidské odpovědi: Na základě přijatého slova je třeba také učinit konkrétní kroky. Nechá-li se pak učedník i dále (nebo znovu) nést přijatým slovem (rukou), nemožné se stává možným. Jinak „tone“.
Místo tohoto evangelia se může číst následující, zvláště v ročním cyklu A, kdy se dnešní evangelium četlo už včera: Mt 15,1-2.10-14
Každá rostlina, kterou nezasadil můj nebeský Otec, bude vytržena i s kořenem. Proč byl Ježíš v úsudku vůči farizeům tak nekompromisní? Odpověď bychom museli hledat ve vynechaných a v navazujících verších (v. 3-9 a 17-20): Pokud se někdo zastává nějaké (sebelépe míněné) tradice, která vede k tomu, že se člověk již nesnaží o čistotu „srdce“, nalezne u Ježíše tvrdá slova.
Nm 13,1-2a.25-14,1.26-29.34-35
Pohrdli vytouženou zemí.
Izrael je konečně po dlouhém putování u bran zaslíbené země. Teologicky důležitá je zejména informace průzkumníků o síle a moci obyvatel té země. Není tedy v možnostech Božího lidu, aby sám do této země vstoupil. Bůh si vytvořil svůj lid, vyvedl ho z Egypta, převedl Rudým mořem a pouští a nyní ho také uvede do zaslíbené země. Obsazení této země bude dalším velikým vyznáním víry v Hospodina.
Jer 31,1-7
Věčnou láskou jsem tě miloval.
Jeremiáš nepovažoval za svůj úkol hlásat pouze neštěstí a zmar, jak se mohlo zdát jeho současníkům. Jeho úkolem bylo hlásat Hospodinovo slovo, které nejen upozorňovalo na budoucí pohromy, nýbrž také vlévalo útěchu v dobách neštěstí. Slovo útěchy má svůj základ již v dějinné zkušenosti vyvedení z Egypta a putování na poušti. Nyní oslovuje Hospodin svůj lid „zdaleka“, z vyhnanství, a slibuje mu šťastnou budoucnost. Babylónské vyhnanství trvalo asi padesát let, avšak Hospodinova láska je věčná.
Mt 15,21-28
Ženo, jak veliká je tvá víra!
Jak velice záleží na postoji člověka a že Boží plán spásy není nějaký strnulý neměnný postup, to ukazuje příběh pohanské ženy, která z Ježíšových úst slyší tuto velikou pochvalu. Bůh sice poslal svého posla k Izraeli, víru však našel u pohanů - zde se již odráží i pozdější vývoj hlásání.
Nm 20,1-13
Otevři jim svůj poklad, studnici vody živé.
Stejnou holí, kterou Mojžíš působil divy v Egyptě a kterou rozdělil vody Rudého moře, nyní vyvádí Izraelitům vodu ze skály. Není to ovšem ani hůl, ani Mojžíš ale slovo a moc Boží, která používá slovo člověka spojené s gestem a působí tak mocné činy. Bůh se znovu a znovu projevuje jako spasitel, zatímco lid mu nepřestává odporovat a touží se vrátit tam, odkud byl vyveden - do otroctví, do hříchu.
Jer 31,31-34
Sjednám novou smlouvu a na hřích už nevzpomenu.
Starou smlouvu znevážili Izraelité a Judovci vlastní svévolí a zpronevěrou Hospodinu. Byla uzavřena s jejich otci při útěku z Egypta, nedošla však skutečného vnitřního přijetí ze strany vyvoleného lidu. Proto chce Hospodin sjednat smlouvu novou - vloží svůj zákon do nitra, napíše jej do srdce lidí. Podobně jako Jeremiáš prorokuje také Ezechiel o zniternění, odejmutí kamenného srdce (Ez 36,24-27). Slova ustanovení Eucharistie v Lukášově evangeliu přímo navazují na Jeremiášovo proroctví o nové smlouvě (L 22,20; 1Kor 11,25).
Mt 16,13-23
Ty jsi Petr, tobě dám klíče od nebeského království.
Matouš slovem o „skále“ vyjadřuje prakřesťanské přesvědčení, že Šimon Petr má pro své upřednostnění pozemským a vzkříšeným Ježíšem (srov. Jan 21,15-17) nosnou a zachovávající funkci pro společenství učedníků. Zároveň dostává plnou moc k výkladu a aplikaci Božího zákona tak, aby lidem otvíral nebeské království. „Skalou“ je však jen tehdy, učiní-li cestu kříže cestou svojí - jinak se stává „kamenem úrazu“ (ř. „skandalon“, „ten, kdo pohoršuje“, v. 23).
Dt 4,32-40
Miloval tvé otce, po nich si vyvolil jejich potomstvo.
Bůh si vyvolil Izraele mezi všemi ostatními národy, osobně se mu zjevil, uzavřel s ním Smlouvu a vysvobozoval ho. Odpovědí Izraele na toto všechno má být zachovávání přikázání. Není možné milovat nějakou osobu a nesnažit se plnit její přání, navíc když tato přání jsou projevem lásky toho druhého ke mě. Ale nejde jen o Boha. V zachovávání přikázání jde o mé dobro, o moje štěstí.
Nah 2,1.3;3,1-3.6-7
Běda městu krve!
Kniha proroka Nahuma byla pokládána za děkovnou liturgii za pád Ninive (612 př. Kr.). „Město krve“, které se zde zmiňuje, je Ninive, dobyté Médy a Babylóňany. Ničema, který je zničen, je mocný asyrský král Ašurbanipal (již 625 př. Kr.). Nahumovo líčení válečné scény má značný dramatický spád. Úsečné formulace zvukomalebně navazují atmosféru bitvy.
Mt 16,24-28
Jakou dá člověk náhradu za svou duši?
Stejná cesta kříže je po Petrovi nyní nabídnuta i ostatním učedníkům. Je to cesta ztrácení vlastního „života“ (dosl. „duše“, tj. vlastních představ a vlastních jistot) a cesta znovuobjevení jeho očistěné podoby. Příchodem Synem člověka ve slávě je snad myšleno Ježíšovo vzkříšení předem naznačené v setkání s učedníky „na hoře“ (srov. Mt 17,1-13).
Dt 6,4-13
Miluj Hospodina, svého Boha, celým srdcem!
V úryvku je zachycen úvod do základní židovské denní modlitby všech dob. Jde o vyznání víry v jediného Boha a přikázání milovat ho celým svým bytím. Toto přikázání je nejdůležitější a je základem všech ostatních. Jeho důvodem je Boží spása, která se už tolikrát projevila, naposledy v uvedení do zaslíbené země. Je třeba, aby víra a láska pronikly každý okamžik naší existence.
Hab 1,12-2,4
Spravedlivý bude žít pro svou věrnost.
Prorok Habakuk byl Nahumovým současníkem. Společně s Nahumem sdílí naději, že Bůh přispěje na pomoc svému lidu v těžkých podmínkách. Habakuk však již Hospodinu netrpělivě vyčítá dlouhodobou nečinnost: „proč mlčíš k tomu, když bezbožník ničí toho, kdo je spravedlivější než on?“ Překvapivě se však ukazuje, že utlačovateli se zde nemyslí Chaldejci, nýbrž bezbožníci z vlastních řad.
Mt 17,14-20
Budete-li mít víru, nic vám nebude nemožné.
Není to především moc zla, která člověku brání otevřít se spáse a sloužit druhým ke spáse. I s vírou malou jako „hořčičné zrnko“ lze obstát v „pokolení nevěřícím a zvráceném“. Skrze ni Ježíš vstupuje do lidské rozpolcenosti („oheň - voda“) a dává odvahu sloužit tak i druhým.
Dt 10,12-22
Obřežte si předkožku svého srdce. Milujte cizince, neboť jste byli cizinci
v egyptské zemi.
Základní a nejdůležitější přikázání lásky k Bohu, které je zároveň odpovědí na Boží jednání, se může projevit různým způsobem: v bázni, poslušnosti, službě, atd. Vždy však vyžaduje celého člověka. Projevem tohoto přikázání je také láska ke všem. Bůh ale dříve než něco přikazuje, sám obdarovává - nejdříve mnohokrát v dějinách Izraele a nejvíce ve svém Synu, Ježíši Kristu.
Ez 1,2-5.24-28c
Zjevení Hospodinovy slávy.
Ezechiel byl povolán za proroka za dob babylónského vyhnanství, pět let poté, co král Jojachin a pravděpodobně také sám Ezechiel byli odvedeni do Babylóna, tedy 593/2 př. Kr. Líčení Ezechielova povolání je podstatně delší než u proroků Izaiáše nebo Jeremiáše (Ez 1,2-3,15). Toto čtení obsahuje pouze jeho první část - Boží zjevení. Nejprve se Bůh projevuje jako bouřlivý vichr od severu, poté je zřetelněji viditelný jako postava, která má podobu člověka, jako vládce světa na svém trůně. Pro Ezechiela je důležité, že Hospodin není vázán na jediné místo - Jeruzalém, nýbrž přichází za svým lidem do vyhnanství.
Mt 17,22-27
Zabijí ho, ale třetí den bude vzkříšen. Synové jsou svobodní od daní.
Na cestě následování (v. 22n) si učedníci osvojují svobodu (zde od chrámového kultu), která však není absolutní hodnotou - nesmí totiž „pohoršit“ (ř. „skandalizovat“, dosl. „vést k pádu“). Jsou tedy situace, kdy je dobré se této svobody Božích dětí zříci. Avšak právě tehdy lze prožít zvláštní Boží péči. Tím je uvedena již 4. Matoušova řeč - „řeč o učednictví“ (Mt 18).
Dt 31,1-8
Buď silný a statečný, Jozue: uvedeš tento lid do země.
Očekávalo se, že Jozue bude Mojžíšův nástupce. Byl jeho pomocníkem už v době putování pouští a Mojžíš mu svěřuje realizaci toho, co sám dokončit nemohl. Lid dostává viditelného vůdce a tak je zabráněno vzniku jakéhosi vakua a zneklidnění lidu. Člověk je důležitý, ale je to především Hospodin, kdo nepřestává vést Izrael. A dějiny spásy postupují vpřed právě pro milosrdenství a moc Boží, které doprovází svůj lid.
Ez 2,8-3,4
Snědl jsem knihu a zesládla mi v ústech jako med.
Líčení Ezechielova povolání za proroka pokračuje předáním svitku, plného prorockých slov. Ezechiel má sníst tuto knihu, plnou žalozpěvů, vzdechů a běd. Podobně jako Jeremiáš bude i on nucen říkat „vzpurnému plemeni“ pravdu do očí. Avšak kniha od Hospodina Ezechielovi zesládla v ústech jako med. Je si jist svým pověřením. Ví, že je na straně Boží, a to mu bude dodávat jistotu při všech nastávajících těžkostech prorocké služby.
Mt 18,1-5.10.12-14
Varujte se, abyste nikým z těchto nepatrných nepohrdali.
Zřeknutí se svobody Božího dítěte (viz včera) je na místě především tehdy, je-li nebezpečí, že zkušený učedník začne pohrdat bezvýznamnými a prostými lidmi ve své obci. Vždyť právě jim patří zvláštní Boží péče (v. 10b), a to i tehdy, jestliže „zabloudí“ (v. 12n). Lékem na toto „pohrdání“ je „ponížit se jako dítě“ (tj. sloužit druhým tak samozřejmě, jak to bylo běžné pro tehdejší děti).
Dt 34,1-12
Mojžíš tam zemřel podle Hospodinova slova; a už nepovstal prorok jako byl on.
Pentateuch končí smrtí jeho největšího protagonisty - Mojžíše. Mojžíše, to je historie Izraele od exodu až k branám zaslíbené země. Umírá jako Hospodinův služebník v plné síle. Jen při povrchním pohledu nás může zarazit, že upadl v zapomenutí jeho hrob. Mojžíš byl tak velikou postavou, že i v následujících generacích zůstane natolik živý, že nebude třeba putovat k jeho hrobu a oslavou si ho připomínat.
Ez 9,1-7;10,18-22
Jdi městem Jeruzalémem a poznamenej čela mužů lkajících a truchlících nade všemi ohavnostmi.
Podle 8. kapitoly knihy proroka Ezechiela se chrám stal místem ohavné modloslužby. V 9. kapitole je prorok svědkem soudu, který se vykonává počínaje svatyní nad celým městem Jeruzalémem, nad lidmi, kteří říkali: „Hospodin nás nevidí, Hospodin opustil zemi (8,12). Trestu však ujdou muži, lkající a truchlící nade všemi ohavnostmi, které se ve městě děly. Ti budou poznamenáni na čele písmenem táv, aby se jim vykonavatelé zhouby vyhnuli. Táv je poslední písmeno hebrejské abecedy, počáteční písmeno slova „torah“ (= Zákon) a má ve fénickém písmu podobu kříže.
Mt 18,15-20
Dá-li si od tebe říci, svého bratra jsi získal.
A to je hlavním cílem všeho dalšího! Matouš sice přejímá v tehdejším židovství běžnou povinnost kárat hříchy druhých a ani křesťanské obci neupírá právo „svazovat a rozvazovat“ (a tak se chránit před důsledky hříchu), ale dává důraz na prvotnost osobního vztahu (v. 15), na zahrnutí hříšníka do modliteb (v. 19) a na vědomí živé přítomnosti toho, který „nalomenou třtinu nedolomí“ (v. 20, srov. 12,20), při všech „právních úkonech“ v obci.
Joz 3,7-10a.11.13-17
Archa Hospodinovy úmluvy přejde Jordán před vámi.
Pod Jozuovým vedením se obnovuje zázrak přechodu Rudého moře. V centru dění však není Jozue ale archa úmluvy, symbol Boží přítomnosti uprostřed svého lidu. Díky arše překonává lid snadno rozvodněný Jordán, který je velkou překážkou vstupu do zaslíbené země. Překážky a obtíže v našem životě nejsou k překonání našimi vlastními silami či schopnostmi, ale je to Bůh, který jde před námi a koná.
Ez 12,1-12
Přestěhuj se za bílého dne před jejich očima.
Také Ezechiel užívá podobně jako jiní proroci symbolická jednání, která nabývají smysl teprve ve spojení s vysvětlujícím slovem. Sbalení zavazadla, prokopání zdi i večerní odchod jsou srozumitelné „vzpurnému plemeni“, jestliže mu jsou vysvětlené jako náznak vyhnanství, kterým mu Hospodin hrozí.
Mt 18,21-19,1
Neříkám ti sedmkrát, ale třeba sedmasedmdesátkrát.
Petr (jakožto mluvčí obce) má starost: Kolikrát odpustit bratru, bude-li se hřích opakovat? Odpověď: Vždycky! Odpuštění musí mít vždy poslední slovo, a to i tehdy, jestliže se zlo rozbují do nepředstavitelných mezí (jako už v Gn 4,23n!). Zdroj síly k tomuto „nadlidskému“ výkonu je však k dispozici: Tomu, kdo má odpouštět, bylo odpuštěno milionkrát více (v. 24-27). Avšak: Není-li učedník ochoten odpouštět - sám se odpuštění uzavírá (srov. 5,25 a 6,12)!
Joz 24,1-13
Vzal jsem vašeho otce ze země za řekou Eufratem; vyvedl jsem vás z Egypta; přivedl jsem vás do této země.
Smlouva Sichemu mezi Izraelem a Hospodinem je nejdůležitější událostí knihy Joz. Jedná se o klíčovou událost v dějinách formace Božího lidu Izraele. Jozue staví před oči lidu celou jeho historii, od Abraháma až po vstup do zaslíbené země. Toto připomenutí si dějin spásy se stává silou pro přítomnost a jistou nadějí pro budoucnost. Má zásadní význam uvědomovat si Boží působení v dějinách spásy i v mém vlastním životě.
Ez 16,1-15.60.63
Byla jsi dokonalá ozdobou, kterou jsem tě obdařil; ale zahrnovala jsi každého smilstvím.
Dějiny vztahu Hospodina a Izraele znázorňoval Ezechiel erotickými motivy, podobně jako jiní proroci, zejména Ozeáš. Je zde mnoho podobností ke vztahu lásky mezi mužem a ženou. Ezechielův jazyk je velice výrazný. V tomto úryvku se v rychlém sledu střídá ošklivost i krása, odpuzující líčení a orientální nádhera. Přes veškerou nevěrnost je Hospodin stále připraven a ochoten své milované všechno odpustit a sjednat s ní smlouvu věčnou. Ezechiel proto prorokuje podobně jako Jeremiáš, slibující smlouvu novou (Jer 31,31).
Mt 19,3-12
Mojžíš vám dovolil rozvod se ženou pro tvrdost vašeho srdce, ale na začátku to tak nebylo.
V přicházejícím nebeském království již nestačí chránit slabšího před „tvrdostí srdce“. Je třeba se vrátit „na začátek“, k původnímu Božímu plánu lásky, kde Bůh je garantem uzdravení zraněného vztahu (zdánlivou výjimku „smilstva“ lze chápat jako „incest“). Důvodem k „neženění se“ pak ovšem nemůže být strach z této náročné věrnosti (v. 10), ale radikální rozhodnutí se pro zvláštní způsob služby nebeskému království.
Joz 24,14-29
Vyvolte si dnes, komu chcete sloužit.
Obrovským darem, který člověk při stvoření dostává a který potvrzuje jeho důstojnost, je svoboda. Svoboda konat dobro nebo zlo, svoboda pro Boha či pro idoly. Smlouva mezi Hospodinem a jeho lidem v Sichemu není vnější formální záležitostí, ale zásadním svobodným rozhodnutím jít dál s Hospodinem nebo bez něj. Život s Bohem je radikální záležitost, která zahrnuje celé bytí člověka. Přečti si Zj 3,15-16!
Ez 18,1-10.13b.30-32
Každého z vás budu soudit podle jeho chování.
Uspořádání naší západní civilizace je založeno na osobní odpovědnosti každého jednotlivce. Myšlení starých Izraelitů bylo původně ovlivněno spíše zásadou kolektivní odpovědnosti: „Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají“ (Ex 50,5.6). Ezechiel však poznává, že syn násilník a vražedník si nemůže přisvojovat zásluhy svého spravedlivého otce. Podobně naopak izraelský lid může opustit nepravosti svých otců a své vlastní: „Obraťte se a budete žít!“
Mt 19,13-15
Nechte děti a nebraňte jim přijít ke mne; neboť takovým patří nebeské království. Křesťanská obec je zde přímo vyzvána: Nebuďte ve své dospělosti mrzoutsky důležití, abyste z nebeského království (a ze svého společenství lásky) nevylučovali ty, kteří jím jsou nejobdarovatelnější (tím, že se nespoléhají na vlastní výkon, ale jsou zcela odkázáni na vaši - a Boží - lásku).
Sd 2,11-19
Hospodin jim povolával soudce, ale ani ty neposlouchali.
Úryvek předkládá schéma typické jak pro knihu Sd, tak pro celé dějiny Božího lidu: 1.Boží spásné chování; 2.nevěrnost a hřích člověka; 3. Boží hněv; 4. pokání; 5. nová Boží milost. Je to tragické i povzbudivé zároveň. Tragické kvůli člověku, povzbudivé pro Boží věrnost a milosrdenství. Stojíme před stále stejně smutnou historií hříchu, který člověka láká a přitahuje, ale neukáže mu své tragické důsledky. Knika Sd je povzbuzením k věrnosti jedinému Bohu.
Ez 24,15-24
Ezechiel vám bude znamením: budete dělat všechno, co dělal on.
Kapitola 24 uzavírá první část knihy proroka Ezechiela, obsahující především předpovědi neštěstí, které stihne Judsko a Jeruzalém. Neštěstí se již začalo uskutečňovat. Král Nabuchodonozor začal obléhat Jeruzalém (24,1-2). Ezechiel naznačuje budoucí katastrofu symbolickým znamením. Hospodin mu odejme vlastní ženu, „potěšení jeho očí“. Ezechiel však nesmí prolévat slzy, může jen tiše vzdorovat. Čím byla pro něho vlastní žena, tím je pro Jeruzalém chrám, místo útěchy „potěšení očí“. Také chrám bude zničen a nebude se na něj již moci upínat naděje obyvatel Jeruzaléma.
Mt 19,16-22
Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej svůj majetek, a budeš mít poklad v nebi. Matouš zde (oproti Markovi) opět mnohem více zdůrazňuje lidské předpoklady plnější cesty následování: Člověk sám od sebe musí vědět, že mu ještě něco schází (v. 20c) a musí být naplněn zcela určitou touhou po „dokonalosti“ (být zcela „zacílen“ k Bohu, srov. 5,48). Ne každý tyto předpoklady (hned) splňuje.
Sd 6,11-24a
Gedeone, ty vysvobodíš Izraele; já tě posílám.
Povolání Gedeona příkladně ukazuje, že Bůh si volí jako své služebníky lidi zdánlivě nevhodné. Ale právě tyto ubohé nástroje dávají vyniknout Božímu konání. Gedeon a Midjanité, David a Goliáš, Judita a Holofernes, neplodné ženy patriarchů jako matky Izraele, zdráhající se proroci poslaní s Hospodinovým slovem, rybáři jako apoštolové celého světa, Panna Maria, svatí, atd. „Stačí ti moje milost, protože síla se tím zřejměji projeví ve slabosti“ (2 Kor 12,9).
Ez 28,1-10
Přesto že jsi člověk, a nikoli Bůh, pokládal ses za Boha.
Kapitoly 25-32 knihy proroka Ezechiela obsahují výroky proti sedmi národům, jež si podrobili Babylóňané. To, co se v kapitolách 26-27 říká o Tyru, nejdůležitějším z fénických měst, je zde zhuštěno do výčitek tyrskému králi. Pro své bohatství, moc a moudrost se cítí být bohem. Jedině Hospodin mu může říci: „jsi člověk a žádný bůh, v moci těch, kdo tě zabijí“. Jedině Hospodin může korigovat postoje člověka, který pro svoji domněle neomezenou moc ztratil veškerou soudnost.
Mt 19,23-30
Spíš projde velbloud uchem jehly, než bohatý do Božího království.
I zde jde o Boží království přicházející již do našich pozemských vztahů. Spása je pro všechny, ale s bohatými (tj. s těmi, co lpí na tom, co jim „patří“, podobně jako muž ze včerejšího evangelia) to má Bůh těžší - musí je na cestě následování nejprve učinit chudými. Radikální „opuštění všeho“ naopak nejen vše usnadní, ale také se bohatě vyplatí. Není se čeho bát!
Sd 9,6-15
Řekli jste: „Ať nám vládne král“ - a přece je Hospodin vaším králem!
Izraelité přijdou za Gedeonem a chtějí, aby nad nimi vládl. Gedeon ale odmítne a přidrží se tradičního teokratického pojetí, podle kterého neexistuje jiný vládce nad Izraelem kromě Hospodina. Je paradoxní, že oliva, fíkovník a réva typické svými výbornými plody odmítnou vládnout, ale naprosto neužitečný bodlák - Abimelech - se vlády ujímá. Bohužel se tato skutečnost až příliš často opakuje v politickém životě.
Ez 24,1-11
Vymáhat budu své stádo z jejich ruky, aby jim už nebylo za potravu.
Ezechiel rozpoznává při zpětném pohledu na dějiny Izraele, jak zhoubné bylo působení těch, kdo měli svěřenou péči o lid. Místo toho pásli pastýři sami sebe. Toto zanedbání péče bylo příčinou, že Hospodinovo stádce se stalo snadnou kořistí. V tom poznáváme narážku na vyhnanství, jež národ prožívá. Ezechiel mu za této situace vlévá útěchu od Hospodina: „Hle, já sám vyhledám své stádo a ujmu se ho“.
Mt 20,1-16a
Anebo závidíš, že jsem dobrý?
Právě tato (Boží) dobrota je původním poselstvím podobenství o dobrém hospodáři: Bůh chce nakonec všechny učinit „prvními“ (v. 14n) - nezávisle na jejich výkonu (jenž ovšem není znehodnocen, v. 13). Vytváří se tak zcela nová atmosféra služby založené na vděčnosti. Zvláštní Matoušův důraz pak spočívá na snaze zabránit špatnému pochopení Mt 19,30: Není žádný důvod k upřednostňování „prvních“ v obci (srov. v. 16).
Sd 11,29-39a
Kdo mi vyjde naproti z domu, toho budu obětovat Hospodinu jako celopal. Jiftáchův slib byl zcela jistě ovlivněn pohanskými praktikami okolních národů. Izraelské náboženství totiž jednoznačně zavrhovalo lidské oběti. Takováto oběť jde proti zákonům Izraele i proti přirozenému zákonu, protože je zcela nesmyslně zmařen život té, která se sama má stát pramenem života - ženou matkou. Příběh poukazuje na to, jak je nebezpečné nedbat o čistotu víry a nechat do ní proniknout cizí prvky, které víru infikují.
Ez 36,23-28
Dám vám nové srdce a vložím do vás svého ducha.
Hospodinovo jméno bylo mezi národy znesvěceno jeho vlastním lidem. Nápravu si zjedná sám Hospodin. Shromáždí svůj lid z rozptýlení do původní vlastni, do země, kterou dal izraelským otcům. Staří církevní autoři viděli ve slíbeném pokropení očistnou vodou prorocký náznak křtu. I když nemusíme hledat tak bezprostřední souvislost, je zřejmé, že v Ezechielově proroctví i ve slavení svátosti křtu jde o zniternění a hluboké zakotvení člověka v Bohu. Pro tento stav používá Ezechiel pojmů „nové srdce“, „nový duch“.
Mt 22,1-14
Pozvěte na svatbu, koho najdete.
Jádro původního podobenství (srov. Lk 14,16-24) je radostnou zvěstí o pro všechny otevřeném nebeském království. Matouš pak svým přepracováním a připojením dalšího podobenství (v. 11 - 14) pro svoji obec ovšem spíše zdůrazňuje nebezpečí „usnutí na vavřínech“ poté, co se již člověk ocitne ve „svatební síni“ (tj. ve společenství církve): Nestačí přijmout pozvání na hostinu či slíbit otci práci (viz 21,28-31). Záleží i na „svatebním šatu“ (tj. na plnění Otcovy vůle).
Rt 1,1.3-6.14b-16.22
Noemi se vrátila a s ní Rut, její snacha, z moabských krajin, a přišly do Betléma. Rut se rozhodne opustit svou zemi a své náboženství a jít se svou tchýní do izraelské země. Tím jako pohanka vstoupí do izraelských dějin, zaujme významné místo v rodokmenu krále Davida a posléze také Ježíše Krista. Příběh obsahuje poselství o univerzální spáse, která překročí přísné hranice Izraele. I dnes je to aktuální vyprávění o těch, kteří jsou zatím mimo, ale chtěli by být začleněni do dějin spásy.
Ez 37,1-14
Suché kosti, slyšte Hospodinovo slovo! Hle, já otevřu vaše hroby, vyvedu vás z nich, můj lide!
Původní smysl prorocké vize oživlých uschlých kostí musíme hledat u samotného Ezechiela. Kosti, to je celé pokolení Izraele. Otevření hrobu a znovuoživení znamená přivedení zpět do izraelské země. Podobně jako další biblická místa však získávala tato pasáž stále nové významy pro četné další generace. Evangeličtí křesťané v našich zemích v ní nacházeli jistotu svého znovuoživení v dobách, kdy u nás nesměli legálně působit. Klasická dogmatická teologie zase viděla v oživlých kostech jakýsi starozákonní „důkaz“ víry ve zmrtvýchvstání.
Mt 22,34-40
Miluj Pána, svého Boha; a svého bližního jako sám sebe.
Toto „velké“ (tak dosl. v. 36 i 38) (dvoj)přikázání (v. 39: „je podobné“ = je mu rovnocenné) je podle Matouše jakýmsi klíčem ke všem ostatním příkazům Tóry. Ty jsou všechny stejně závazné a důležité, žádný není zrušen (srov. 5,17n), ale každý ve své podstatě musí nějak souviset s těmito dvěma, a tak sloužit cestě lásky.
Rt 2,1-3.8-11;4,13-17
Hospodin tě nenechává odedneška bez zastánce. On je otec Jessea, otce Davidova.
Rut je cizinka a spolu se svou tchýní velmi chudá. Musí se proto pokořit, a aby zabezpečila sebe i Noemi, jít sbírat zbylé klasy po žencích. Ani přízeň bohatého Boaze nezmění její pokorné chování. Je to pokora, kterou Bible často vyzdvihuje jako vlastnost, která se obzvlášť líbí Bohu. Proto také bude dalším vhodným kamínkem do překrásné mozaiky rodokmenu Ježíše Krista.
Ez 43,1-7a
Boží velebnost vešla do chrámu.
Kruh se uzavírá. Ezechiel dostává stejné vidění, jaké měl již na samotném začátku své prorocké služby, ještě před zničením Jeruzaléma. Mezitím prožívá Ezechiel společně se svým národem trpký osud vyhnance, avšak vize nového Jeruzaléma a nového Hospodinova chrámu v poslední části Ezechielovy knihy (kap. 40-48) poukazují již na novou skutečnost, kterou Hospodin v budoucnu dopřeje svému lidu. Hospodin bude „navěky bydlet uprostřed izraelských synů“.
Mt 23,1-12
Mluví, ale nejednají.
Takto Matoušova „řeč o farizeích“ (Mt 23) charakterizuje životní postoj některých představitelů tehdejšího židovství, jakému se mají učedníci (v. 1!) vyhnout: Postoj člověka, kterému je svěřena učitelská autorita a který (také díky svým „čestným“ titulům) je vyzdvihován a nežije v živém kontaktu s problémy prostých lidí a který pak není ochoten ulehčit a pomoci jim plnit to, co požaduje ve svém výkladu Písma (v. 4). Lékem na tuto „nemoc představených“ je opět pokorná služba.
1Sol 1,1-5.8b-10
Obrátili jste se od model k Bohu, abyste vyčkávali z nebe jeho Syna, kterého vzkřísil z mrtvých.
Úryvek je ideálním obrazem církevního společenství všech dob. Soluňané se vyznačují účinnou vírou, obětavou láskou a vytrvalou nadějí. Všechno to je dílo Otce, Syna a Ducha svatého skrze apoštoly a hlasatele evangelia. Čím více společenství prospívá v božských a jiných ctnostech, tím větší je to svědectví o velikém Božím obdarování. A z této Boží přízně se má každá komunita radovat a neustále za ni děkovat.
2Sol 1,1-5.11b-12
Jméno Páně bude oslaveno skrze vás a vy budete oslaveni skrze něho.
Poté, co apoštol Pavel vyřídil protokolární záležitosti uvedením odesílatelů, adresáta a pozdravem, přechází k děkovné modlitbě za soluňskou církevní obec. Chválí její víru a lásku. Místo naděje, kterou Pavel vyzdvihl již v prvním listě Soluňanům, je zde uvedena stálost, tedy vytrvalost v pronásledováních a souženích. Podobně jako v jiných novozákonních spisech, zejména v prvním listu Petrově, je právě taková vytrvalost považována za cestu do Božího království.
Mt 23,13-22
Běda vám, slepí vůdcové!
Dnes, zítra a pozítří zazní sedmero „běda!“ vůči všem (i v církevní obci), kteří mají nasazenou masku předpisové zbožnosti („pokrytec“, ř. „hypokrités“ = herec s maskou). Jedním z „pokušení zbožných“ je náboženská horlivost vnucovaná druhým, která je tak svazuje a zabraňuje vstoupit do svobody dítěte nebeského království (v. 13.15). Dalším pokušením je pak upřesňování plnění „zákona“ nekonečným škatulkováním, které však zcela zastíní vědomí živé Boží skutečnosti (v. 16 - 22).
1Sol 2,1-8
Nejraději bychom vám nejen odevzdali Boží radostnou zvěst, ale dali za vás i vlastní život.
Jak dokazují i Sk 17,1-7, mělo evangelium v Soluni zpočátku obtížnou cestu. Je to další epizoda z Pavlova apoštolátu plného překážek, nebezpečí a pronásledování. Ale přes to všechno Pavel dostává od Boha sílu dál hlásat. Důvodem není sláva, moc ani peníze ale upřímná láska ochotná jít až k oběti vlastního života. Bez tohoto postoje nemůžeme být nikdy autentickými svědky Ježíše Krista.
2Sol 2,1-3a.14-17
Držte se těch zásad, v kterých jsme vás vyučili.
Zásada „co je psáno, to je dáno“ neplatí zcela bezvyjímečně. Naopak, z tohoto úryvku se dovídáme, že Pavlovy listy byly falšovány, aby křesťané mohli být uvedeni do omylu - především v otázce druhého Kristova příchodu. Solunští se však mají držet zásad, ve kterých byli vyučeni, ať už slovem nebo listem. Křesťanství není náboženství knihy, jako islám nebo judaismus. Proto je prvním podnětem víry v Krista vždy živé zvěstované Boží slovo.
Mt 23,23-26
Tohle jste měli dělat, a tamto nezanedbávat.
Dalším z „pokušení zbožných“ je takové ulpění na povrchním plnění předpisů, že člověku unikne jejich vlastní smysl a cíl. To se týká jak oblasti konání dobra (v. 23n), tak oblasti očištění se od zla (v. 25n).
1Sol 2,9-13
Ve dne v noci jsme pracovali, když jsme vám hlásali evangelium.
Pavel je opravdovým apoštolem. Zcela se vydává pro věc evangelia. Proto při hlásání také manuálně pracuje pro svoji obživu, aby nevrhl stín na úmysly svého apoštolátu.
Nestačí pouze organizovat nějaká masová shromáždění, při kterých se hlásá Kristus, ale jsou také nezbytná osobní setkání k prohloubení přijaté víry. Stejně se přece otec věnuje svému dítěti. Hlasatel musí být připraven na „mravenčí“ práci a neváhat, vždyť jde o Boží slovo.
2Sol 3,6-10.16-18
Kdo nechce pracovat, ať nejí.
Již ve svém prvním listu varuje apoštol Soluňany před leností (1 Sol 4,11-12). První upozornění nestačilo. Do soluňské církevní obce se vetřeli lidé, kteří vedli zahálčivý život pod nejsvětější záminkou očekávání druhého Kristova příchodu. Apoštolovo chování má být Soluňanům vzorem: Pavel a jeho druhové nechtěli být nikomu na obtíž, a proto ustavičně pracovali. Známá zásada „kdo nechce pracovat ať nejí“ má svůj původ právě zde, nikoli v nějaké sovětské ideologii.
Mt 23, 27-32
Jste potomci těch, kdo proroky vraždili.
Nic nepomůže distancovat se od nevěrností předků, jestliže sami dnes odsuzujeme a pohrdáme lidmi pro jejich (ne)zbožnost (v. 29 - 32; srov. 5,21n). To je poslední z varování pro „zbožné“ v Matoušově obci na pozadí „typického“ jednání farizeů a učitelů Zákona. Předchozí lze shrnout: Vyhýbání se vnější (rituální) nečistotě a dokonce její označování („bílení hrobů“) nestačí, pokud je nitro plné nečistoty.
1Sol 3,7-13
Ať vám Pán rozhojňuje stále víc a více lásku jednoho k druhému i ke všem lidem.
Při všech trápeních, která Pavel prožívá, ho čas od času povzbudí zprávy o bratřích, kteří prospívají ve víře. Pavel ukazuje, o co má mít zájem a jak se má modlit pravý pastýř církve. Je třeba, aby věřící neustále rostli v lásce, byli pevní ve víře a naději, měli čisté svědomí a tak byli neustále připraveni na příchod Pána na konci věků. A Pán přijde znenadání, jako zloděj v noci.
1Kor 1,1-9
V něm jste v každém ohledu získali bohatství všeho druhu.
Apoštol Pavel napsal svůj první list korintským křesťanům asi r. 57. Adresáty jsou křesťané, žijící v přístavním městě, které bylo v tehdejším antickém světě proslulé svým neřestným životem. Korintští křesťané jsou však povoláni „do stavu svatých“. Novozákonní pojetí svatosti člověka však není závislé na nedostižném mravním ideálu, nýbrž na povolání, jímž se Bůh získává svůj lid skrze víru. Svatost není výsadou nějaké duchovní elity mezi křesťany, nýbrž je dána již samotným křtem. Zároveň znamená program, jež křesťan v celém svém životě naplňuje.
Mt 24,42-51
Buďte připraveni!
Jak se bdělost při čekání na završení dějin spásy má a může stát skutkem, o tom pojednávají poslední čtyři podobenství Matoušova evangelia (tzv. „podobenství krize“, čtvrté viz Mt 25,31-46, pondělí 1. post. týdne). Podle prvního z nich (v. 45 - 50) „být bdělý“ především znamená starat se o svěřené bližní (tj. o členy vlastní obce) tak, aby zakusili Boží prozíravou a včasnou péči (srov. Ž 104,27).
1Sol 4,1-8
To je vůle Boží: vaše posvěcení!
Život křesťana se liší od života pohanů. Proto se již prvotní katecheze nemohly vyhnout tématu čistoty, ve kterém je tento rozdíl obzvlášť patrný. Posvěcení člověka vyžaduje zříci se toho, co je hříšné a co poskvrňuje. Tělo už nesmíme chápat jen jako objekt žádosti a rozkoše, ale zejména jako chrám Ducha svatého (srv. 1 Kor 3,16-17). Nařízení o čistotě platí stejně jako pro svobodného, tak pro toho, kdo žije v manželství.
1Kor 1,17-25
Kážeme Krista ukřižovaného, lidi to uráží, ale pro ty, kdo jsou povoláni, je to Boží moudrost.
Pavel byl v Korintu celkem třikrát. Poprvé tam setrval dokonce rok a půl během své druhé misijní cesty (Sk 18,1-18). Pavel byl pastýřem Korinťanů také na dálku. Když se dověděl o sporech, které mezi sebou vedli, odpověděl listem. V něm však nastoluje téma, které daleko překračuje malicherné spory Korinťanů. Je to nauka o kříži, „slovo o kříži“. Kristův kříž překonává dosavadní náboženské rozdělení antického světa mezi židy a pohany (Řeky, helény). Z obou těchto dříve oddělených skupin jsou povoláváni křesťané, pro něž je Kristus „Boží moc a Boží moudrost“ a jeho kříž pro ně není pohoršením ani bláznovstvím.
Mt 25,1-13
Ženich je tady, jděte mu naproti!
K osobnímu setkání se s Kristem („ženichem“) tváří v tvář má být člověk připraven každým okamžikem. „Být bdělý“ zde neznamená být neúnavný (viz v. 5!), ale vážně počítat s tím, že nebeské království má ještě i svoje budoucí (v. 1) dovršení v druhém Kristově („ženichově“) příchodu. To má učedníky Kristovy povzbudit ke zpřítomňování Božího království ve svém vlastním okolí i ve chvílích, kdy se zdá být nepřítomné.
1Sol 4,9-11
Sám Bůh vás poučil, abyste se navzájem milovali.
Po té, co Pavel hovořil o čistotě, vybízí k bratrské lásce, k duchu pokoje a pracovitosti. Jestliže apoštol chválí lásku Soluňanů, vydává tím zároveň svědectví o růstu a zralosti tohoto společenství. Není ale možné spokojit se s tím, čeho již bylo dosaženo. V lásce jsme nikdy neudělali dost, láska nezná hranice. A láska je v každé době tím nejlepším evangelizačním prostředkem.
1Kor 1,26-31
Bůh vyvolil ty, kteří jsou ve světě bezmocní.
Nemáme před sebou sociologickou studii o složení korintské církevní obce. Při letmém pohledu na korintské křesťany Pavla přesto překvapuje, kolik je mezi nimi lidí bezmocných a neurozených. Není to nádhera. Právě tyto lidi si Bůh vyvolil, aby zahanbil pýchu moudrých a mocných. Prvotní křesťanské obce tak vnitřně navazují na „svatý zbytek“ Izraele, tedy na lidi, kteří se nemohou spoléhat na vlastní společenské postavení nebo majetek. O to více jsou zakotveni v Bohu.
Mt 25,14-30
Málo jsi spravoval věrně; pojď se radovat se svým pánem.
Toto „věrné spravování“ ovšem neznamená jenom se úzkostlivě starat, abychom neučinili nic špatného, a svěřené bohatství (např. Tóru) jen „zakonzervovat“ (v. 24n). Se svěřeným pokladem Božího slova je třeba „podnikat“ (v. 27), a tím odkrývat jeho novou a novou sílu pro každou dobu. „Bdělost“ neznamená pasivní čekání, ale riskující, aktivní tvůrčí postoj.
1Sol 4,13-18
S Ježíšem přivede Bůh i ty, kdo zesnuli ve spojení s ním.
Ježíš Kristus zmrtvýchvstalý je radostí a nadějí všech - živých i zemřelých. V něm všichni vstanou k věčnému životu. V centru Pavlova kázání byla také zvěst o parusii - druhém Kristově příchodu. Soluňané se milně domnívali, že se spása bude týkat pouze těch, kteří se toho dožijí. Pavel vysvětluje, že všichni - živí, i ti, kdo už zesnuli, budeme patřit Pánu. Jsou to slova útěchy pro Soluňany i pro nás.
1Kor 2,1-5
Přišel jsem k vám hlásat svědectví o Bohu.
Apoštol Pavel vyzývá korintské křesťany, aby si vzpomněli na samotný začátek existence jejich církevní obce. První misionáři jsou Bohem vyvoleni podobně jako ostatní křesťané. Jako korintští křesťané nepocházejí z nejvyšších společenských vrstev, tak i misionáři nemusejí pocházet z řad skvělých řečníků. Sám Pavel přišel mezi Korinťany „se skleslou náladou, se strachem a s obavami“. Avšak brilantní a sebejistý řečnický projev by mu zabránil v projevování Božího Ducha a Boží moci.
Lk 4,16-30
Poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst. Žádný prorok není vítaný ve svém domově.
Událost v Nazaretě je pro Lukáše jakýmsi shrnutím celého jeho poslání a celé jeho cesty: 1. V něm se „dnes“ (tj. teď a tady, při naslouchání jeho slovům; v. 21) „naplnilo Písmo“ (konkrétně zaslíbení z Iz 61,1-2). 2. Je zde již zachycena zkušenost přechodu evangelia k pohanům (v. 24 - 27). 3. Závěr úryvku předznačuje Ježíšovu cestu kříže (v. 28 - 30).
1Sol 5,1-6.9-11
Umřel za nás, abychom my žili spojeni s ním.
Den Páně představuje příchod univerzálního spasitele a soudce. Pavlova slova Soluňanům mají spíše pastorální než teologický význam. Nejde o to něco vysvětlovat, ale připravit se dobře na onen den. Protože jeho příchod je nevypočitatelný, jako příchod zloděje, je třeba být připraven v každém okamžiku. Pro ty, kdo věří, nebude tento den osudným, protože Bůh jim už vyhradil místo po své pravici.
1Kor 2,10b-16
Člověk se schopnostmi pouze přirozenými nepřijímá ty pravdy, které pocházejí od Božího Ducha. Ale člověk produchovnělý může vynést úsudek o všem.
V Pavlových listech často nacházíme kritiku lidské snahy, dosáhnout spravedlnost před Bohem vlastními skutky. Podobným směrem se nese také Pavlova kritika lidské moudrosti, proti níž apoštol staví nauku pocházející od Ducha. Není to duch lidský, ale Duch Boží, který „proniká všecko i skryté hlubiny Boží“. Duch působí v lidech, kteří jej dostali darem a uschopnil je překonat pouhé přirozené schopnosti chápání a porozumění.
Lk 4,31-37
Vím, kdo jsi: Svatý Boží!
Na dokreslení pravdivosti Ježíšových slov z nazaretské synagogy čteme dnes úryvek o osvobozující moci jeho slov v synagoze v Kafarnaum. Zvěst o Ježíši se šíří.
Kol 1,1-8
Proniklo k vám slovo pravdy; jako už na celém světě přináší ovoce.
Pavel nezaložil osobně křesťanskou komunitu v Kolosách, a proto musí obhájit svou autoritu. Stojí ve službě pro přímé Boží povolání a nikoli z vlastní vůle nebo vůle lidí. Neustále cítí potřebu děkovat Bohu za dar víry, lásky a naděje, které v Kolosách zapustily hluboké kořeny. Jejich víra a láska mají v naději na Boží království pevný základ a zdroj energie. A všechno to v nás působí Duch (srv. Gal 5,22; apod.).
1Kor 3,1-9
Jsme totiž Boží spolupracovníci, vy jste Boží pole, Boží stavba.
Spory, které vyvstaly v korintské církevní obci, znamenají návrat od duchovního smýšlení opět k tělesnému. Pavel přiznává, že se již od samotného počátku neodvážil předložit Korinťanům „tuhý pokrm“. Krmil je zatím „mlékem“ v domnění, že dospějí. Spory mezi přívrženci Pavla a Apolla jsou však projevem nezralosti Korinťanů. Mají vědět, že misionáři nejsou nic více, než Boží spolupracovníci.
Lk 4,38-44
Také jiným městům musím hlásat radostnou zvěst, protože k tomu jsem byl poslán.
Ježíšovo poslání nesmí být svázáno ani nárokujícími si sympatiemi. Uzdravení Petrovy tchýně a její okamžitá služba (v. 39) může být poukazem na plnost uzdravení projevující se ve službě druhým („diakonii“). Přivádění nemocných a vkládání rukou na „každého“ (v. 40) může být náznakem univerzálnosti Ježíšova poslání a potřeby vzájemnosti při otevírání se spáse.
Kol 1,9-14
Vytrhl nás z moci temnosti a převedl do království svého milovaného Syna. Křesťané v Kolosách byli vytrženi z moci zla, mají podíl na věčném dědictví v Kristově království a byly jim odpuštěny hříchy. Toto je jistě důvod veliké radosti a děkování Pavla i samotných Kolosanů. Je třeba ale dále růst a přinášet plody obrácení. V životě každého věřícího jsou však také přítomny zkoušky a utrpení. Abychom v nich obstáli a vytrvali v dobrém, je třeba, aby v našem životě byl opravdu přítomen Bůh.
1Kor 3,18-23
Všecko je vaše. Vy však patříte Kristu a Kristus Bohu.
Spory mezi korintskými podvrženci různých misionářů znamenají návrat k moudrosti tohoto světa, která byla překonána „pošetilostí“ Kristova kříže. Význam misionářů apoštol Pavel relativizuje. Křesťané nepatří jim, nýbrž Kristu a skrze Krista Bohu. Toto apoštolovo zjištění má dalekosáhlý dopad pro pozdější vývoj církve. Pomáhá překonávat pyramidální pojetí církve s papežem na vrcholu, s biskupy „pod“ papežem, s kněžími „pod“ biskupem... Naopak - ti, kdo mají v církvi své úkoly, patří všem věřícím v Krista: „Všecko je vaše“.
Lk 5,1-11
Nechali všeho a šli za ním.
Tak mocné a fascinující je pro učedníky vyučující, očišťující a posílající Boží slovo z Ježíšových úst potvrzené bohatým úlovkem (v. 1.5.10). Tímto příběhem Lukáš začíná na klíčových Ježíšových činech vysvětlovat vnitřní strukturu Ježíšova hnutí (Petr - Dvanáct - učedníci), a tak ukazovat na kontinuitu se strukturou a posláním prvotní církve, jímž je především „uschopňovat lidi k životu“ (v. 10b; ř. „zogreo“ = lovit živé).
Kol 1,15-20
Všechno je stvořeno skrze něho a pro něho.
Pavel se snaží představit Krista jako univerzálního spasitele na pozadí celých dějin stvoření. Kristus je zplozen dříve než všechno ostatní, aby se pak stal původcem a normou všeho stvořeného. A on je se vším stvořením hluboce spjat, poněvadž v něm všechno nachází naplnění. Na díle obnovy hříchem porušeného stvoření se Kristus osobně podílí tím, že na sebe vzal lidskou přirozenost a zemřel na kříži.
1Kor 4,1-5
Pán učiní, že bude zřejmé, jaké měl kdo úmysly.
Apoštolové a misionáři jsou podle Pavla Kristovi služebníci a správci Božích tajemství. Správa, řecky „oikonomia“, znamená též rozdělování a další předávání toho, co Bůh skrze Krista dal světu. Také celý Boží plán, který se v dějinách spásy uskutečňuje, se označuje teologickým pojmem „oikonoia“. Apoštol si je jist, že jedná v souladu s tímto Božím plánem, a proto nepodléhá lidskému soudu. Konečný úsudek o něm náleží Bohu.
Lk 5,33-39
Až jim ženicha vezmou, potom se budou postit.
Zatím je (Ježíš) s nimi a uvádí je do svatební (mesiášské) hostiny. Půst by tedy neodpovídal skutečnosti přicházejícího Božího království. Podobenstvími to je ještě zvýrazněno: „Mladé víno“, které Ježíš přináší, nelze „nalít“ do „starých měchů“ zaběhlých forem života a zbožnosti. Zaběhlost však často láká velmi silně (v. 39)...
Kol 1,21-23
Obnovil s vámi dobrý poměr, abyste byli svatí a neposkvrnění.
Z nepřítele se stává svatý! Tato skutečnost hluboce oslovila Pavla a nepřestává promlouvat k dalším a dalším generací věřících. Příčinou toho je Kristova láska k člověku, jdoucí až na kříž. Nesmí se z toho ale stát pouhá, i když veledůležitá, informace pro náš život. Tato živá skutečnost vyžaduje neustálé prohlubování a péči, a zejména vytrvalou víru a pevnou naději.
1Kor 4,6b-15
Trpíme hlad a žízeň, nemáme se do čeho obléci.
Pavel nechce psát své listy nic neříkajícím diplomatickým stylem. Je-li toho zapotřebí, použije i kousavou ironii. Korintští se chovají, jako by už dosáhli cíle, Božího království. Apoštolové však dosud nedospěli tak daleko. Korintští se chovají jako rozumní, zatímco apoštolové jako blázni pro Krista. Pavel se však nechce Korinťanům vysmívat pro jejich nadutost: „Nepíšu to, abych vás zahanbil, ale napomínám vás jako svoje milované děti“.
Lk 6,1-5
Proč děláte, co se v sobotu nesmí?
Trhání klasů se považovalo za jednu ze 39 o šabbatu zakázaných prací. Ježíš poukazem na člověku sloužící svobodu krále Davida (1 Sam 21,1-7) vrací šabbatu jeho pravý účel a smysl: Být člověku sloužícím ostrovem svobody.
Kol 1,24-2,3
Dal jsem se do služeb církve, abych vám oznámil to tajemné rozhodnutí, které bylo skryté od věků.
Pavel slouží církvi. A nejen to, ale dokonce v její prospěch i trpí. Raduje se však z toho, protože vidí utrpení ve světle vzkříšení. Ve středu jeho služby stojí hlásání Božího slova. Božímu slovu je Pavel stále plně k dispozici, poněvadž ví o Božím plánu hlásat evangelium na všech místech a všemu stvoření. V Božím slově totiž přichází nejdůležitější zpráva, že v Kristu máme naději na věčnou spásu.
1Kor 5,1-8
Odstraňte ten starý kvas; vždyť náš velikonoční beránek - Kristus - je už obětován.
Apoštol Pavel nevytýká křesťanům korintské církevní obce pouze vnitřní rozpory a nejednotu. Zmiňuje také případ krvesmilství. Pavel nekárá osobně zodpovědného hříšníka, nýbrž všechny korintské křesťany. Svojí tolerancí k tomuto hříchu neberou vážně přítomnost Ježíše Krista ve shromáždění, ani budoucí soud. Právě jejich shromáždění ve jménu Pána Ježíše má skrze odsouzení zachránit hříšníka pro „onen den Pána Ježíše“.
Lk 6,6-11
Dávali pozor, zdali uzdravuje v sobotu.
A to Ježíš dělal, zdá se, obzvlášť rád. Aby ukázal, že přináší zcela novou svobodu? Aby zdůraznil typické mesiášské skutky (uzdravování) konané obzvlášť v sobotu, v den, kdy se čekal příchod Mesiáše? V každém případě uzdravení (dosl.) „uschlé“ ruky je také znamením znovupřijetí odpadlíka do společenství Izraele (Ž 137,5).
Kol 2,6-15
Bůh vás zase oživil zároveň s ním, odpustil vám všecky hříchy.
„Jenom pod vlivem Ducha svatého může někdo říci: ‘Ježíš je Pán’“ (1 Kor 12,3). V tomto Duchu je třeba jít pevně a vytrvale dál. Pavel nemluví proti lásce k moudrosti, ale proti takovým ideologiím, které vychází z vědeckého poznání, přidají k tomu snad něco z náboženství, ale nepřijímají centrální a nenahraditelnou úlohu Krista. Varování před podobnými směry a hnutími je i dnes stále stejně aktuální.
1Kor 6,1-11
Bratr se soudí s bratrem, a to ještě před nevěřícími.
Mezi křesťany by vůbec neměly vznikat právní spory. A už vůbec by neměly být předkládány k rozhodování pohanským soudcům. Podobný odpor vůči souzení a rozsuzování nacházíme již u samotného Ježíše: „Kdo mne ustanovil nad vámi soudcem nebo rozhodčím?“ (L 12,14). Přesto Bůh svěřil Synu člověka eschatologický soud, jehož budou podle apoštola Pavla účastni také všichni křesťané: „Což nevíte, že křesťané budou soudit tento svět?“
Lk 6,12-19
Celou noc strávil v modlitbě. Vyvolil dvanáct učedníků a nazval je apoštoly.
To vše po celonoční modlitbě (oblíbený Lukášův důraz) a ve chvíli, kdy se od něj zcela odvracejí vůdcové Izraele (viz včerejší 6,11). Kruh „dvanácti“ ztělesňuje Ježíšův nárok na celý Izrael (12 kmenů, srov. Zj 21,10-14) a zároveň má naznačit kontinuitu struktury prvotní církve s pozemským Ježíšem (Ježíš - Dvanáct - učedníci - zástupy). Skrze slyšení jeho slova (v. 18) a „svátostný“ dotyk (v. 19) je prožíváno uzdravení „každého“.
Kol 3,1-11
Jste už mrtví s Kristem, umrtvěte proto všechno, co je ve vašich údech pozemského.
Úvodní část tohoto úryvku tvoří součást liturgie velikonoční neděle. Křesťan se stal novým člověkem. Zemřel a byl vzkříšen v Ježíši Kristu. Přesto, že žije ještě zde na zemi a neutíká od svých povinností a zodpovědnosti k tomuto světu, je zcela zaměřen tam, „kde je Kristus po Boží pravici“. Pavel přináší sérii praktických pokynů, které jsou projevem našeho nového života v Kristu, a které jsou platné pro věřící všech dob.
1Kor 7,25-31
Jsi vázán k manželce? Nevyhledávej rozluku. Jsi svobodný? Nehledej si ženu.
V prvních šesti kapitolách prvního listu do Korintu apoštol Pavel reaguje na tamní nepořádky, o nichž se dověděl od „některých lidí z Chloina domu“. Od sedmé kapitoly pak odpovídá na dotazy, které mu Korinťané předložili. První okruh se týká otázek manželství a panenství. Pavel v zásadě přitakává manželství. Přesto dává přednost životu mimo manželství: „ano, je to pro člověka dobré, aby zůstal tak, jak je“. Zdůvodnění však Pavel nepřijímá z asketických, tělu nepřátelských představ, nýbrž z eschatologického očekávání. Čas je krátký a tento viditelný svět pomíjí se vším, co k němu patří, i s manželstvím.
Lk 6,20-26
Blahoslavení, vy chudí. Běda vám, boháči.
Kdo je Ježíšovým učedníkem (v. 20!) a žije z jeho slova, je již nyní „blahoslavený“ (dosl. „šťastný“), i když je chudý, zbavený výhod, znevýhodněný či jakkoli trpící, protože očekává spásu jen od Boha. Bohatí jsou na tom dobře už zde, což je může zcela uzavřít pro v Ježíši „zde a nyní“ nabízené pravé bohatství Božího království. Pak jim ovšem platí „běda“! Takto začíná tzv. „kázání na rovině“ (6,17.20-49), jakési shrnutí obsahu a formy pravého učednictví
Kol 3,12-17
Mějte lásku, neboť ona spojuje všechno v dokonalost.
Po té, co Pavel vyjmenoval všechny neřesti starého člověka, dává soubor ctností, které jsou logickým důsledkem vzkříšení člověka v Kristu. Mezi nimi má výsadní postavení láska, která všechny věřící spojuje v jedno dokonalé Kristovo tělo. Oslavený Ježíš Kristus, který vládne na věky věků, je důvodem pokoje, který má pronikat jak celé toto církevní společenství, tak život každého jednotlivého křesťana.
1Kor 8,1b-7.11-13
Když zraňujete slabé svědomí bratří, hřešíte proti Kristu.
Problém, který zde apoštol nastoluje, je nám dnes vzdálený, avšak způsob, jak se s ním vyrovnává je stále aktuální. Smějí křesťané jíst ze zbytků masa obětované pohanským modlám? Ti, kdo byli ve víře „silní“ věděli, že modly nic neznamenají a že takové maso mohou bez obav jíst. Tito křesťané měli správné poznání, avšak nekorigovali své poznání láskou k těm, kdo byli ve víře ještě „slabí“ a mohli by se nad tím pohoršovat. Dávat najevo svoje vyšší poznání znamená zraňovat dosud slabé svědomí a hřešit proti samotnému Kristu.
Lk 6,27-38
Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec!
Boží milosrdenství k člověku a vrůstání do Božího synovství (v. 35b.36) je pro učedníky vlastním důvodem konkrétně projevované lásky k nepřátelům (viz ovšem také všem srozumitelné tzv. „zlaté pravidlo“ ve v. 31). Uvnitř církevní obce je pak cesta neodsuzování a odpuštění ukázána jako cesta k „rozšíření srdce“, které je pak totéž schopno přijmout od Boha v míře vše přesahující (v. 37n).
1Tim 1,1-2.12-14
Byl bych dříve rouhač, dostalo se mi však Božího milosrdenství.
Pavel se obrací na věrného druha a učedníka Timoteje, který byl postaven do čela církve v Efesu. Uvědomuje si znovu velikost milosti, která ho zasáhla a obrátila z pronásledovatele na horlivého apoštola. Proto cítí potřebu znovu a znovu děkovat. Pavel bude vždy vzorem učedníka, který se bez přetvářky a v pokoře hlásí ke svým hříchům minulým i současným (srv. 1 Tim 1,15) a ke své slabosti (srv. 2 Kor 12,9) a tak může být Bohem povýšen a obdarován.
1Kor 9,16-19.22b-27
Pro všechny jsem se stal vším, abych stůj co stůj zachránil aspoň některé.
Ježíš bere pro svá podobenství často příklady z venkovského života: rozsévač, dělníci na vinici, rybáři. Apoštol Pavel se dovolává u svých korintských posluchačů jejich městské zkušenosti. Uvádí jako příklad sportovní hry. Přirovnává křesťanský život k běhu na závodišti. Prostředkem k dosažení cíle je u závodníka i křesťana zdrženlivost, cíl je však různý. Vítězný závodník získá věnec pomíjející, křesťan věnec nepomíjející.
Lk 6,39-42
Může slepý vést slepého?
Důraz na milosrdnou lásku je nyní aplikován i vůči těm, kteří mají v obci zodpovědnost za druhé. Takovýto představený musí být především citlivý (tj. ne „slepý“) k Ježíšovu příkladu lásky (v. 40), nemá se domnívat, že vše ví lépe a sám má důsledně žít cestu pokání z vlastních chyb.
1 Tim 1,15-17
Ježíš přišel na svět, aby zachránil hříšníky.
Pavel o sobě vyznává, že je nejmenší z apoštolů (srv. 1 Kor 15,9) ale první z hříšníků. Opět je zde vidět jeho pokora a velikost přijaté milosti. Svoje obrácení Pavel zasazuje do širšího rámce Božího jednání s hříšníky, které Kristus přišel zachránit. A patří-li on mezi ně na prvním místě, může být pro všechny hříšníky všech dob příkladem důvěry v Boží milosrdenství a shovívavost. Všichni mohou dosáhnout života věčného.
1Kor 10,14-22
Protože je to jeden chléb, tvoříme jedno tělo, i když je nás mnoho.
Kapitoly 10 a 11 prvního listu Korinťanům obsahují nejstarší zprávy, které se nám dochovaly o křesťanském slavení Eucharistie, starší než evangelia. Na rozdíl od evangelií se zde dovídáme nejen o ustanovení Eucharistie, nýbrž také o způsobu jejího slavení v prvokřesťanských obcích. Eucharistie byla spojena s hostinou lásky - agapé. Pavel také důsledně spojuje Eucharistii s jednotou církve: „Protože je to jeden chléb, tvoříme jedno tělo, i když je nás mnoho, neboť všichni máme účast v tom jednom chlebě“.
Lk 6,43-49
Proč mě oslovujete „Pane, Pane“, když neděláte, co říkám?
Řeč, avšak především skutky člověka vyjevují kvalitu jeho srdce a ukazují na pravost jeho učednictví. Jeho základem je sám Ježíš (skála), ke kterému člověk „přichází“, jehož slova „slyší“ a podle nich „jedná“ (v. 47). Takto postavený život se nezhroutí.
1Tim 2,1-8
Ať se konají modlitby za všecky lidi. Tak je to dobré a milé Bohu; on chce, aby se všichni lidé zachránili.
Soukromá i veřejná modlitba musí mít také univerzální rozměr, tedy musí pamatovat na všechny lidi. Zvláště je třeba myslet na ty, kteří mají zodpovědnost za společnost, na všechny autority. Na nich totiž mnoho závisí klidný a pokojný život, ve kterém se vytvoří vhodné podmínky pro šíření evangelia, v němž je spása pro všechny. Vroucí modlitba může změnit jednotlivce, kteří pak budou měnit celou společnost.
1Kor 11,17-26
Dojde-li mezi vámi k rozštěpení, už to není večeře, jak ji ustanovil Pán.Korinťané už nemohli nazývat hostinou lásky to, co konali v rámci slavení Eucharistie. Otevřeně se tam projevily rozdíly mezi majetnými, kteří se dosyta najedli, a chudými, kteří se cítili zahanbeni. Pavel nejprve Korinťany kárá a poté se dovolává Božího původu slavení památky večeře Páně. Podobně jako všechny generace křesťanů byli již nejstarší křesťané zavázáni tradicí, předanou od samotného Pána: „čiňte to na mou památku“.
Lk 7,1-10
Ani v izraelském národě jsem nenašel takovou víru.
Víra, kterou Ježíš nachází u pohanského setníka, je cestou, kterou může přijít uzdravení (spása) ke každému člověku (tedy nejen k izraelskému národu, který si svojí „vyvoleností“ nemůže ušetřit krok víry). Hlavním nástrojem této spásy je ovšem opět Ježíšovo slovo (v. 7).
1Tim 3,1-13
Představený musí být bezúhonný; totéž platí o jáhnech, ti ať uchovávají tajemné pravdy víry v čistém svědomí.
Pavel se zabývá některými službami v církvi. Vypočítává charakteristiky, které musí mít případný kandidát. Nejde pouze o povinnosti, které musí plnit, ale zejména o osobní předpoklady pro dobrý výkon svěřené služby. Tehdy může být společenství prospěšný a přispívat k jeho budování. Kdo usiluje o církevní úřad, nemá hledat pocty, slávu, materiální prospěch, ale dát se do náročné a namáhavé práce ve prospěch církve. Pak usiluje o dobrou věc.
1Kor 12,12-14.27-31a
Vy jste Kristovo tělo a každý z vás jeho úd.
V kapitolách 12-14 prvního listu Korinťanům hovoří Pavel o darech Ducha. Církev je jedno tělo. Tím se již předjímá pozdější, rozvinutější pojetí církve jako tajemného Kristova těla. V jednom těle je však mnoho údů, členů církve a každý z nich má svojí vlastní úlohu. Tyto úlohy jsou charizmata - rozmanité dary a služby, které jsou jednotlivými křesťanům svěřeny, aby jejich přispěním mělo prospěch celé tělo, celá církev.
Lk 7,11-17
Mládenče, pravím ti, vstaň!
Ježíšovo slovo má nejen moc uzdravovat, ale i křísit mrtvé. Tak lidé (opět nejen Židé, ale i okolní pohané, v. 17) zakouší, že (v Ježíši) „Bůh navštívil svůj lid“ (v. 16b). Typicky pro Lukáše je vše zasazeno do Ježíšova soucitu.
1Tim 3,14-16
Je to hluboké náboženské tajemství.
Pavlova slova jsou eklesiologicky nesmírně bohatá. Nejdříve konstatuje svrchované Boží panství nad církví, ve které všichni představení jsou pouze Boží nástroje. Definuje pak církev jako „dům Boží“. Církev je tedy pevnou duchovní stavbou ze všech věřících, založenou a opřenou o pravdu (pro doplnění - srv. Gal 2,9). Pravda, na které církev stojí a kterou hlásá, se koncentruje v osobě Krista a jeho díle spásy.
1Kor 12,31-13,13
Nyní trvá víra, naděje a láska. Ale největší z nich je láska.
Slavná Pavlova „velepíseň lásky“ bývá často čtena a posuzována izolovaně od kontextu, v němž se v prvním listu Korinťanům nachází. Již v kapitole 12 je řeč o darech Ducha a láska je v této souvislosti ještě „lepší dar“, „mnohem vzácnější cesta“. Je jistě užitečné číst tento úryvek také při křesťanském slavení manželství, avšak nikdy nesmíme zapomínat, že celostně pojatá křesťanská láska zahrnuje, ale zároveň také přesahuje manželskou lásku. Nejen pro manžele platí: bez lásky nejsem nic.
Lk 7,31-35
Hráli jsme vám, a vy jste netancovali, naříkali jsme, a vy jste neplakali. Takováto pasivní nerozhodnost lidí, kteří vše negují a nic jim není dobré, uzavírá jedinou reálnou naději na budoucnost, která ovšem vyžaduje jasný krok víry a nelpění na formách.
1Tim 4,12-16
Dávej si pozor na to, čemu učíš; povede to ke spáse jak tebe, tak své posluchače. Timotejovi, ač věkem mladému, byla svěřena církev v Efesu. K výkonu své služby přijal nezasloužený dar - charisma, který mu byl svěřen trvale skrze vkládání rukou. Úryvek je svědectvím o svátosti svěcení: kvůli prorockému vnuknutí (srv. 1 Tim 1,18) a pro vkládání rukou je Timotejovi dáno charisma, aby v Kristově jménu spravoval a posvěcoval věřící. Jistě je zajímavé a důležité všimnout si úzkého spojení instituce a charismatu v církvi.
1Kor 15,1-11
Tak to kážeme a tak jste v to uvěřili.
Apoštol Pavel není nezávislý soukromý myslitel. Jeho výklad evangelia je zcela osobní a původní, avšak základní christologické vyznání přijímá od církve. Je to stálé a neměnné jádro křesťanského vyznání víry, které se traduje již po dva tisíce let - Kristova smrt a jeho vzkříšení. Pavel uvádí sebe jako posledního svědka Kristova zmrtvýchvstání. Nejen z důvodů chronologie, ale také kvůli pokoře bývalého pronásledovatele.
Lk 7,36-50
Muselo jí být odpuštěno mnoho hříchů, když mně nyní prokazuje tolik lásky. Vnitřní logika této věty ukazuje na Boží odpuštění jakožto motiv i zdroj konkrétně prokazované lásky (vděčnosti) k člověku (k Ježíši). Ježíšovo stolování s hříšníky (viz včera 7,34) je ukázáno jako výraz Božího slitování, vděčnost ženy (v protikladu k jednání farizea Šimona) je pak nastavena jako zrcadlo.
1Tim 6,2c-12
Ale ty, Boží muži, usiluj o spravedlnost!
Tím, že Pavel nazývá Timoteje „Božím mužem“, staví ho na opačný břeh, než stojí falešní učitelé, chamtivci, lakomci, atd. Božími muži byly nazvány velké postavy SZ, jako Mojžíš, David, Samuel a proroci. Pavel tím vydává o Timotejovi jedinečné svědectví: o jeho naprostém odevzdání se Bohu a službě církvi skrze svěcení a o jeho vynikajících ctnostech. Timotej, stejně jako ostatní pastýři, musí usilovat o zachování si a prohloubení těchto darů.
1Kor 15,12-20
Nevstal-li Kristus, vaše víra nemá cenu.
Starší apologetika - obhajoba křesťanské víry - považovala historický fakt Kristova zmrtvýchvstání za důkaz jeho božství a pravosti křesťanství. Pro apoštola Pavla však zmrtvýchvstání neznamená potvrzení náboženské pravdy, nýbrž především událost spásy: „nevstal-li Kristus, vaše víra nemá cenu, protože pak jste ještě ve svých hříších“. Kristovo vzkříšení je pro Pavla druhou stránkou jeho smrti: „byl vdán pro naše přestoupení a vzkříšen pro naše ospravedlnění“ (Ř 4,25).
Lk 8,1-3
Byly s nimi ženy, které se o ně staraly ze svého majetku.
Dnešní text nám dává nahlédnout do vnitřní „kuchyně“ Ježíšova misijního působení (jehož jádrem byla „zvěst o Božím království“): Kromě „dvanácti“ jsou zde (pro Lukáše typicky) vyzdviženy také („mnohé“) ženy (od bývalých prostitutek až k ženám z bohatých a vlivných kruhů), čímž Ježíš prolamuje další dobové hranice.
1Tim 6,13-16
Uchovej nauku bez poskvrny až do slavného příchodu našeho Pána.
Timotej se nacházel v prostředí, kde byla pravost jeho víry v neustálém nebezpečí. Proto je mu postaven před oči příklad Krista, který i tváří tvář mučení a smrti nezapřel pravdu. Timotej musí uchovat neporušenou víru až do slavného příchodu našeho Pána a soudce na konci věků. Při myšlence na parusii se Pavlova slova mění v krásnou doxologii, zahrnující nejtypičtější Boží tituly a vlastnosti.
1Kor 15,35-37.42-49
Do země se klade tělo, které podléhá zkáze, vstane však tělo, které zkáze nepodléhá.
Potíže, které měli korintští křesťané se zmrtvýchvstáním pramenily z řeckého, helénistického pohledu na člověka, který se lišil od hebrejského biblického myšlení. Zatímco podle Bible stvořil Bůh člověka jako celostnou živou bytost (srov. Gn 2,7), řecké chápání člověka bylo dualistické: pouze duše je nesmrtelná, zatímco tělo podléhá věčné zkáze. Oproti takové rozdvojenosti vyjadřuje zmrtvýchvstání celistvost lidské bytosti. Oproti dnes módní reinkarnaci vyjadřuje také jedinečnost naší pozemské existence.
Lk 8,4-15
Semeno v dobré půdě jsou ti, kdo to slovo uchovávají a s trpělivostí přinášejí užitek.
Tak je vyjádřena ideální reakce na zvěstované Boží slovo. Ve výkladu podobenství (v. 11 - 15) lidé nejsou (jak by se ze slovní formulace mohlo zdát) srovnáváni se semenem, ale s různým způsobem, jak půda přijímá semeno („Boží slovo“, v. 11). Ve vlastním podobenství (v. 5 - 8) je zachován původní důraz na povzbuzení k důvěře, že navzdory veškerému neúspěchu Boží slovo vzejde a přinese bohatý užitek (srov. Gn 26,12).
Ezd 1,1-6
Kdo patří k Hospodinovu lidu, může odejít do Jeruzaléma a stavět dům Hospodinu.
Asyřané a Babyloňané ničili dobytá města, deportovali obyvatelstvo a vnucovali jim jiná náboženství. Když se po sérii vítězství ujímá vlády král Kyros, nastoluje jinou politiku. Respektuje okupovaná města a nechá lidu náboženskou svobodu. Roku 538 př. Kr. po porážce Babylona dává dovolení k návratu přesídlenců a k obnovení chrámu a kultu v Jeruzalémě. S pomocí Boží i lidí se tak začne naplňovat Jeremiášovo proroctví.
Př 3,27-34
Zvrhlého člověka si Hospodin oškliví.
Prvních devět kapitol knihy Přísloví působí jako rady otce synovi. Tak chce autor svým příkladem naznačit nutnost předávat moudrost z generace na generaci. V tomto úryvku nejprve radí otec synovi, jak se má chovat k bližnímu. Pak ovšem svoje rady zdůvodňuje. A tu se ukazuje, že se nejedná jen o jakousi přirozenou morálku oboustranně výhodných vzájemných vztahů, nýbrž o zásadní lidské postoje, které zkoumá sám Hospodin, a podle jejich kvality buď stíhá kletbou nebo žehná.
Lk 8,16-18
Svítilna se postaví na podstavec, aby ti, kdo vcházejí, dobře viděli.
Zvěstování Božího slova v obci se tedy nakonec nemá dít jen uzavřeně, ale také tak, aby osvěcovalo všechny, kteří mají zájem vstoupit na cestu následování. „Mít“ Boží slovo znamená „zachovat je“ a vytrvat pod jeho nárokem (viz včera 8,15) - pak bude „přidáno“ požehnání k růstu. „Nemít“ znamená zacházet s Božím slovem tak, jak (včera) ukázaly tři předchozí příklady (8,12-14). Člověk pak bude zbaven iluzí, že něco „má“.
Ezd 6,7-8.12b.14-20
Dostavěli Boží dům a slavili velikonoce.
Přízeň, kterou Kyros i Dareios projevovali Izraeli zcela odpovídala perské politice. Díky tomu byl roku 515 př. Kr. dokončen chrám, který bude sloužit až do doby Heroda Velikého (37-4 př. Kr.), který ho pak od základů přestaví. Lid může s radostí obětovat a slavit velikonoce. Začíná nová etapa izraelských dějin. Bůh je věrný a znovu se chce s láskou starat o svůj lid.
Př 21,1-6.10-13
Různé názory.
Moudré výroky tohoto úryvku nejsou logicky řazeny. Přesto mohou mít jak společného jmenovatele otázku, co je před Hospodinem správné. Moudrý svatopisec se na tuto otázku snaží odpovědět vyostřením kontrastů: spravedlivý a čestný život - pyšné a naduté srdce, pilný - zbrklý, nezkušen - moudrý. Naše životní zkušenost je poněkud rozmanitější, ale zároveň zamlženější. Jasné a jednoznačné formulace knihy Přísloví nám mohou poskytnout právě v dnešním komplikovaném světě první základní orientaci.
Lk 8,19-21
Moje matka a moji příbuzní jsou ti, kdo slyší a plní Boží slovo.
Do Ježíšovy nové učednické rodiny tedy nevstupuje každý posluchač, ale jen ten, kdo jím hlásané Boží slovo také „plní“ (tj. jedná podle něj, srov. také 11,27n, sobota 27. týdne).
Ezd 9,5-9
Bůh nás v našem otroctví neopustil.
Ezdráš svou modlitbou vyznává hříchy svého lidu. Hospodinův trest byl spravedlivý a zasloužený. Modlitba je pronášena na pozadí vážného problému smíšených manželství, která byla považována za velké nebezpečí pro čistotu víry. Když Ezdráš zjistí, že i navrátilci z Babylona se smísili s ženami cizinkami, roztrhne šaty, padne na kolena a začne se modlit. Dějiny spásy jsou neustálé střídání lidského hříchu a Božího milosrdenství.
Př 30,5-9
Ani bídu, ani bohatství mi nedávej, jen to nutné dej mi k živobytí.
Autor knihy Přísloví, typově sám král Šalamoun, jež zná osidla bohatství. Zatímco třeba Abrahámova nebo Jobova četná stáda byla znamením Hospodinova požehnání, Šalamoun se nestaví k bohatství tak kladně. Ví, že se může z přebytku stát nevěrným Hospodinu. Avšak není žádoucí ani zoufalá bída, která nutí člověka opatřovat si živobytí nečestně. Mudroslavné starozákoní knihy mají smysl pro zlatou střední cestu.
Lk 9,1-6
Poslal je hlásat Boží království a uzdravovat nemocné.
Tímto „posláním dvanácti“ Lukáš dále rozvíjí svůj koncept misijního působení Ježíšova hnutí (srov. již 5,1nn a 6,12nn). Základem jejich (zatím předběžného, srov. Sk 1,8) poslání je „hlásat Boží království“ a „uzdravovat“ (potvrzovat hlásání mocnými činy). Formou služby má být absolutní odkázanost na Boha i lidi (v. 3) a stále udržovaný kontakt s Ježíšem při slavení eucharistie (9,10nn).
Ag 1,1-8
Znovu vystavte chrám! V něm budu mít zalíbení.
Předexiloví či exiloví proroci jsou typičtí svým důrazem na opravdovost izraelského náboženství, které musí být v srdci a nikoli ve vnějších věcech. Aggeus tomu neodporuje. Chápe chrám jako výmluvný symbol jejich vztahu k Bohu a důkaz, že myslí jen na sebe. Svědčí o tom i hubené sklizně a jiné nezdary. Obnovení chrámu bude předzvěstí hojnosti nového Božího požehnání.
Kaz 1,2-11
Nic nového není pod sluncem.
Marnost, pomíjivost, doslova: vanutí větru. Tímto slovem vyjadřuje autor knihy Kazatel 64x svůj skeptický pohled na svět. Kazatel patří mezi mudroslovné knihy, sepsané až po návratu z babylónského zajetí. Vnáší do původního hebrejského myšlení nové prvky. Svět se již nejeví tak jednoznačný a smysluplný. Člověk poznává přirozená omezení všeho, co se ve světě děje. V tom se také zároveň projevuje lidská velikost a výjimečnost.
Lk 9,7-9
Jana jsem přece dal stít. Kdo však je ten, o kterém slyším takové věci?
Nejen takovéto otázky si kladl Herodes Antipas, ale Ježíše se dokonce „snažil uvidět“. Tento zájem jej však nevede k následování, ale k pro-následování Ježíše (srov. 13,31 a 23,6nn).
Ag 1,15b-2,9
Za malou chvíli slávou naplním tento dům.
Lid se pustil do stavby chrámu. Jistě se museli potýkat s nedostatkem prostředků a mnoha jinými obtížemi. Proto je pochopitelné, že nový chrám není ani zdaleka tak veliký a krásný jako předchozí Šalomounův. Přesto je zde Hospodinovo ujištění, že v něm bude přebývat a z něj žehnat. Aggeovo proroctví se jednou v plnosti projeví ve skromném chrámu Kristova lidského těla.
Kaz 3,1-11
Každá činnost pod sluncem má svůj čas.
Lidský život je dvojznačný. Ve čtrnácti dvojicích vyjadřuje Kazatel paradoxy lidské existence. Ví, že je umí popsat, avšak pídí se také po jejich smyslu. Zde však naráží na překážku své neznalosti Božího díla a pokorně to přiznává. Ani dnešní sociologie nebo psychologie si nemohou činit nárok na úplné vysvětlení lidského počínání, tím spíše „nemohou proniknout dílo, které dělá Bůh od začátku do konce“.
Lk 9,18-22
Ty jsi Boží Mesiáš. Syn člověka bude muset mnoho trpět.
Vyznání Ježíše jako Mesiáše (h. „Mašíach“, ř. „Christos“, „Pomazaný“) zatím roste jen v srdcích učedníků (reprezentovaných Petrem), a to opět při Ježíšově modlitbě (srov. 3,21; 6,12; 9,28). Do velikonoc (smrt a vzkříšení) to však nemá být obsahem zvěsti o Ježíši.
Zach 2,5-9.14-15a
Hle, přicházím, abych přebýval uprostřed tebe.
Lid se vrátil z vyhnanství, obnovil město a chrám, a přesto se nemůže ubránit palčivým otázkám o své budoucnosti. Z čistě lidského pohledu jsou jeho naděje nevelké. Proto přichází Hospodinovo slovo, aby lid posílilo a dodalo důvěry. Zachariáš sice hovoří ke svým současníkům (jeho vystoupení se datuje mezi r.520 - 518 př. Kr.), ale jeho slova nabývají plného významu ve světle Kristova vtělení.
Kaz 11,9-12,8
Pamatuj na svého Tvůrce ve dnech svého mládí, než se vrátí prach do země a duch se vrátí k Bohu.
Kazatel neodrazuje od radostí života. Mladému člověku nechce svojí skepsí zamezit vlastní cestu, avšak upozorňuje jej, že vše z čeho má potěšení, je pomíjející a že jednou bude muset skládat své účty před Bohem. Také na tomto úryvku můžeme sledovat také literární krásu kazatelovy poezie ze 3. století př. Kr.
Lk 9,43b-45
Syn člověka bude vydán. Báli se ho na to zeptat.
Ježíš znovu a znovu začíná připomínat svoji cestu „vydanosti“, které učedníci nemohou zatím rozumět. Hlubšímu pochopení jim brání strach (ze zničení jejich falešných snů o Mesiáši nebo z vlastního utrpení).
Zach 8,1-8
Vysvobodím svůj lid ze země východu i západu slunce.
Těchto prvních pět z deseti prorockých výroků se zabývá budoucností Izraele. Hospodin kvůli své žárlivosti pro Sion vykoná zázrak obnovy Izraele a Jeruzaléma. Tyto výroky mají být injekcí optimismu do beznaděje a frustrací lidu. Hospodin uzavřel na počátku se svým lidem smlouvu a zůstává jí věrný i přes všechny hříchy a nevěrnosti Izraele. V nové a věčné smlouvě Ježíše Krista budeme jeho lidem navěky.
Job 1,6-22
Hospodin dal, Hospodin vzal, buď pochváleno Hospodinovo jméno!
Kniha Job nepodává historické události, nýbrž učí moudrosti. Je koncipovaná téměř jako divadelní představení. V úvodní scéně vystupuje Hospodin, obklopený „Božími syny“, svým nebeským dvorem, v dialogu s odpůrcem - satanem. Uzavírají dohodu o zkouškách, jimiž bude muset projít bohabojný Job. Potom se scéna mění a přicházejí „Jobovy zvěsti“. Job však zůstává nezlomen a pronáší známá slova: „Hospodin dal, Hospodin vzal, buď pochváleno Hospodinovo jméno“.
Lk 9,46-50
Kdo je mezi vámi všemi nejmenší, ten je největší.
Ježíš takto a především symbolickým poukazem na malé dítě musí „léčit“ nejen nepochopení, ale i necitlivost učedníků vůči jeho tragické cestě. Verše 49n pak jsou výzvou k toleranci mezi různými skupinami v křesťanství a varováním před přílišnou uniformizací církve (v. 49b zní dosl. z ř.: „... kdo tě nenásleduje spolu s námi“). Avšak srov. také 11,23!
Zach 8,20-23
Přijdou mnohé národy, aby hledaly Hospodina v Jeruzalémě.
Tyto dva prorocké výroky se liší od předchozích. První oznamuje obrácení pohanů k Hospodinu; nový Jeruzalém nebude jen láskou Izraele, ale bude silně přitahovat všechny národy, které se přijdou s Bohem smířit. Druhý výrok hovoří o centrální úloze Izraele v této mesiášské době. Lid, který má ve svém středu Boha a který s ním má již staleté zkušenosti, bude pomáhat těmto „konvertitům“.
Job 3,1-3.11-17.20-23
Proč se dostává souženému světla?
Job proklíná den, kdy se narodil. Není sám, kdo takto bojuje s Hospodinem, stačí vzpomenout proroka Jeremiáše zklamaného a znaveného svojí prorockou službou (Jer 15,10). Poté Job klade otázky, proč nemohl svému osudu zaniknout. Podobné výčitky, adresované Bohu, nacházíme také v žalmu 88. Jejich přítomnost v Bibli je možná překvapivá pro ty, kdo si myslí, že víra musí být slepá a nesmí klást naléhavé otázky Bohu, aby snad „nebyl uražen“.
Lk 9,51-56
Pevně se rozhodl jít do Jeruzaléma.
Tím začíná velký oddíl vyprávění o Ježíšově „cestě do Jeruzaléma“ (9,51 - 19,27). Ježíš je stále na cestě a pevně směřuje k cíli - aby byl „vzat vzhůru“ (9,51; 13,22; 17,11; 19,28). Následovat Ježíše znamená jít stále dál pod vedením „vůdce k životu“ (dosl. překl. Sk 3,15), a to přes všechny překážky a odmítnutí (která se při takovémto jasném směřování budou množit).
Neh 2,1-8
Jestliže to král uzná za vhodné, propusť mě do města mých otců, abych ho znovu vystavěl.
Boží slovo nám ukazuje dvě postavy poexilní obnovy Izraele. Kněz Ezdráš má na starosti náboženskou obnovu, zatímco laik Nehemiáš bude budovat a obnovovat Jeruzalém. Nehemiáš zaujímá významné postavení u perského dvora a tak se podobá jiným biblickým postavám: Josefovi v Egyptě, Danielovi v Babyloně, Mardocheovi a Ester u perského dvora. Nehemiáš je vzorem odvážného a silného věřícího člověka, který neskončí u nářků nad těžkou situací, ale s důvěrou v Boha se účinně zasazuje o dobro Boží věci.
Job 9,1-12.14-16
V čem by mohl člověk mít u Boha pravdu?
Job dochází k závěru, že Boží moudrost a síla daleko převyšují lidské schopnosti. Vést při s Bohem nemá smysl, neboť by šlo o střet velmi nerovných soupeřů. Popis činů Boží moci, jež zasahuje do běhu světa, odpovídá starověkým semitským představám: země na sloupech, slunce vychází... Zejména od dob Galilea Galilei se musela církev konfrontovat s výsledky moderních věd a stále důsledněji rozlišovat samotnou podstatu biblické zvěsti od kosmologických a jiných dobových představ biblických autorů.
Lk 9,57-62
Půjdu za tebou všude, kam půjdeš.
Skupina učedníků za Ježíšem ztělesňuje církev jdoucí za svým vůdcem Ježíšem na své misijní cestě dějinami. V dialogu se zájemci o následování jsou uvedeny zásady cesty: Být připraven být stále na odchodu a nikde nebýt doma, neulpět na ničem, co by zdržovalo hlásání Božího království a váhavě se neobracet zpět ke starému životu.
Neh 8,1-4a.5-6.7b-12
Ezdráš otevřel knihu Zákona, velebil Hospodina a lid odpověděl: Amen, amen!
Izrael slaví svátek stánků a shromáždí se dojednoho k naslouchání Božímu slovu. Byla to vlastně slavnost obnovení Smlouvy, slavnost uvědomění si vlastní identity Božího lidu po desetiletích strádání a vyhnanství. Centrální místo zde zaujímá Boží slovo. Boží slovo je světlem a potravou, která dodává lidu novou sílu a radost. Boží slovo je nejhodnotnější a největší útěchou, kterou zde na zemi máme.
Job 19,21-27
Vím, že můj Obhájce žije.
Pro křesťanské chápání tohoto úryvku měl význam latinský překlad Bible od sv. Jeronýma, zvaný Vulgáta. Ten podává textovou verzi, kterou zde čteme: ve svém těle uzřím Boha“. Pro křesťanské dogma to měl být jeden z důkazů pro vzkříšení mrtvých. Zařazení tohoto úryvku mezi texty, čtené při pohřebních obřadech svědčí dodnes o takovém chápání. Původní hebrejská verze zní: uzřím Boha „bez mého těla“. Naděje a jistou Boží pomoci se neztrácí ani změnou překladu.
Lk 10,1-12
Spočine na něm váš pokoj.
I „další“ vyslaní učedníci (srov. v. 1 s 9,2.52; počet „72“ či „70“ - dle různých variant textu - navazuje snad na Gn 10 či Num 11,24) jsou „připravovatelé cesty“, „zvěstovatelé Božího království“ vhod (v. 8) i nevhod (v. 10) a zde také „nositelé pokoje“ všude, kde je někdo schopný jej přijmout (v. 6). V pozadí je opět Lukášův pohled na rozšiřující se misii církve.
Bar 1,15-22
Zhřešili jsme proti Pánu a neposlouchali jsme ho.
Toto kající vyznání rozvíjí motiv rozptýlení a hanby Izraele pro své těžké hříchy, kterých se dopouštěl. Je zde na jedné straně moudrý a nekonečně milosrdný Bůh, starající se o svůj lid, a na druhé straně nevděčný a hloupý Izrael, který na sebe svými hříchy uvádí všechno zlo, které prožívá. Pokorné a upřímné vyznání svých provinění je jedinou cestou k obnovení Smlouvy a k tomu, aby se Izrael opět stal lidem, který Bůh vede a chrání.
Job 38,1.12-21;40,3-5
Dával jsi někdy rozkazy jitru a pronikls až k pramenům moře?
Po diskusích Joba a jeho přátel v předchozích kapitolách, dosahuje kniha Job svého vrcholu řečí samotného Hospodina (kap. 38-41). Bůh hovoří z bouře - to je souhra mocných živlů, které svou nezkrotnou silou zvěstují Boží moc. Na začátku klade Bůh samé otázky. Upomínají Joba na hranice jeho vědění a porozumění, avšak ukazují také Boží nezměrnou velikost a jeho lásku k živým tvorům.
Lk 10,13-16
Kdo pohrdá mnou, pohrdá tím, který mě poslal.
Ztotožnění posílajícího a posla (ř. „apostolos“, instituce pověřenců zplnomocněných k předání poselství) je založeno na totožnosti jimi předávaného poselství, jehož odmítnutí vede ke stejným důsledkům, ať už jej zvěstoval Ježíš, nebo jeho vyslanci („apoštolové“).
Bar 4,5-12.27-29
Ten, který na vás dopustil neštěstí, dá vám zase věčnou radost.
Znovu se vrací téma tragédie babylonského vyhnanství, ke kterému došlo proto, že Izrael zapomněl na svého Boha. Ale přijde vysvobození. Matka Jeruzalém opět uvidí své děti. Bůh nechává dopadnout zlo na svůj národ aby ho vychovával a on aby se obrátil. Bůh se neraduje z trestu, nemá v úmyslu zničit své vyvolené. Až se Izrael k němu obrátí, zapomene na svůj hněv a bohatě ho zahrne svými dary.
Job 42,1-3.5-6.12-16
Nyní tě zří mé oči. Proto odvolávám.
Jobův osud je završen šťastným koncem. Job sice nepochopil Boží řeč, avšak projevuje lítost nad tím, že se odvážil Hospodinu odporovat. Obdarování, jehož se opět zdravému Jobovi na závěr dostává, odpovídá starozákonnímu pojetí pozemského štěstí. Četná stáda, potomstvo a dlouhověký život - to vše je důsledek Hospodinova požehnání.
Lk 10,17-24
Radujte se, že vaše jména jsou zapsána v nebi.
Učedníky, kteří se vracejí z misijní cesty (srov. také 9,10) a vyprávějí Ježíši co činili, Ježíš vede k hlubšímu pohledu jak na ovoce poselství spásy - vítězství nad Satanem, tak na zdroj pravé radosti - jejich vlastní věčný život. Obojí je důvodem k „jásotu v Duchu svatém“ (v. 21) i ke „štěstí“ („blahoslavenství“) učedníků (v. 23). Objevuje se zde také základní model misie - vyslání, práce po dvou, návrat do domovské obce, porada, chvalozpěv a posila slovem.
Jon 1,1-2,1.11
Jonáš vstal, aby utekl daleko od Hospodina.
Jonáš je prototypem tvrdohlavého člověka, vzpurného věřícího, který dělá vždy opak toho, co má. Má jít a kázat v Ninive, ale utíká, a když se lid města dá na pokání, je znechucen a nechce žít. V úryvku je vynechána Jonášova modlitba v břiše veliké ryby, která vzápětí nahrazuje responsoriální žalm. Je to důležitý moment, protože bez upřímné modlitby není možné otevřít se milosti, překonat sebe sama a dát se do služby Bohu a lidem.
Gal 1,6-12
Já jsem evangelium nepřijal ani se mu nenaučil od nějakého člověka, ale ze zjevení Ježíše Krista.
Pavel prošel při své dlouhé misijní cestě Galácii a Frýgii (Sk 16,6). Tamní křesťany navštívil ještě později (Sk 18,23). Avšak poté způsobili jiní, židokřesťanští misionáři v Galatských církevních obcích zmatek. Nutili tamní pokřtěné pohany dodržovat židovské předpisy a zvyky. Pavel rozpoznal, že taková propaganda ohrožuje nejen jeho apoštolskou autoritu, nýbrž samotnou podstatu evangelia. Reaguje proto na vzniklou situace písemně na dálku - listem Galaťanům.
Lk 10,25-37
Kdo je můj bližní?
Touto otázkou chce znalec Zákona naznačit, že Ježíšově výzvě (v. 28) lze v praxi těžko dostát. Provokující příklad (kněz i levita - představitelé chrámového kultu - také dosl. „sestupovali“, v. 31, tj. měli „po službě“!; „Samaritán“ je pro Žida synonymem opovržení) pak zákoníkovi (a tím i Lukášovým čtenářům - učedníkům) klade otázku opačnou: Komu jsem já bližním? Uskutečňováním lásky se věřící stává „bližním“ konkrétních trpících lidí v nepředvídatelných situacích. Vrcholem je v. 37.
Jon 3,1-10
Ninivští obyvatelé změnili své hříšné chování, a Bůh se smiloval.
Jonáš se nějakým způsobem poučí a stává se nástrojem obrácení obyvatel Ninive. Ale zatímco tito bystře reagují na Boží varování a obrátí se, zůstává Jonáš dál uzavřen ve svém sobectví. Obyvatelé nepřátelského, pohanského města představují tvrdý a provokující kontrast s Izraelem. Všichni zde vzývají, pro ně neznámého Boha, a skutečně se vnitřně obrátí. Bohužel ti, kteří k Bohu patří, obrácení často jen předstírají.
Gal 1,13-24
Bůh rozhodl, že mi zjeví svého syna, abych o něm hlásal radostnou zvěst pohanům.
Křesťané znají životní běh apoštola Pavla, zejména jeho „obrácení“ především z podání evangelisty Lukáše ve Skutcích apoštolů. Nesmíme ale zapomenout, že v listu Galaťanům máme Pavlovy biografické údaje z první ruky. Není zde čtenářsky vděčné líčení Pavlova obrácení na cestě do Damašku. Celou událost svého podivuhodného přijetí křesťanství pavel naznačuje pouze parafrází Jeremiášova povolání: „Bůh si mě však už v lůně mé matky vybral a svou milostí povolal...“ (Jer 1,5; Iz 49,1).
Lk 10,38-42
Marta ho přivítala do svého domu. Marie si vybrala nejlepší úděl.
Dnešní příběh Lukáš uvádí jako doplněk ke včerejšímu důrazu na rozvinutí lásky k bližnímu v jejím praktickém uskutečňování. Do protikladu není stavěna služba a modlitba, ale dva možné směry našich „starostí“ - ke „mnoha věcem“ (třeba i důležitým a nutným) nebo k tomu „jedinému“ (k učednickému přijetí Ježíšova slova do srdce, které pak může přivést k plodné službě v pravý čas).
Jon 4,1-11
Tobě je líto ricinového keře, a já bych se neměl smilovat nad Ninivem, velikým městem?
Je úžasné, že pro jednodenní kázání proroka - cizince, docílí Bůh v pohanském Ninive toho, čeho nedosáhl u Izraele za celá staletí. Je to tvrdé a Jonáš se s tím nemíní smířit. Událost s ricinovým keřem pak ukazuje, že člověk často naříká nad tím, co mu nepatří, co není v jeho moci, na čem nepracoval. A Bohu nemá být líto člověka, kterého z lásky stvořil a vykoupil krví svého milovaného Syna?
Gal 2,1-2.7-14
Poznávali, že mám k tomu milost.
Pavel si byl jist Božím původem evangelia, které hlásal. Přesto nechtěl být soukromým hlasatelem svých vlastních idejí, nýbrž považoval za správné předložit „sloupům církve“ v Jeruzalémě své hlásání k posouzení. Pavlova úcta k ostatním apoštolům však nebyla servilní. Antiochijská roztržka s Petrem ukazuje, jak Pavlovi záleželo na otevřeném a nezkresleném evangeliu. Jednání ve shodě s „pravdou evangelia“ stojí nad každou lidskou autoritou.
Lk 11,1-4
Pane, nauč nás modlit se.
V Lukášovské verzi „modlitby Páně“ je skryto vlastní jádro modlitby - třetího základního postoje učedníka (první dva - viz pondělí a úterý): Důvěryplný „vzhled“ k Bohu („Abba“), přání „sestupu“ osobní Boží lásky teď a tady („jméno“), „výhled“ dopředu v přání dovršení spásy („Boží království“) a nakonec učednické „následování“ nesené Bohem, a to především v oblasti denních potřeb, v životě ve slabosti a v pokušeních.
Mal 3,13-20a
Hle, přijde den, který plane jako pec.
Úryvek je slavnostním prohlášením o konečné spáse a odměně spravedlivých. V den Páně budou všichni lidé souzeni za svůj život. Bezbožní budou zahubeni, zatímco věrní dostanou věčnou odplatu. Spravedlnost skutečně zvítězí, ale až při konečném zúčtování. Proto se také bezbožnému zde v tomto životě může dobře dařit. Ale úspěch v životě nemusí mít nic společného s pravými hodnotami, o které se bude jednou zajímat Bůh.
Gal 3,1-5
Dostali jste Ducha za skutky ze Zákona, anebo za víru?
Zde nacházíme protiklad, jímž se Pavel zabývá později s ještě větší důkladností v listě Římanům: skutky Zákona, židovské předpisy stojí proti víře v Krista. To není teologická disputace, nýbrž zásadní otázka spásy člověka. Dopracováváme se spásy vnějšími „tělesnými“ a „záslužnými“ skutky nebo vnitřním přijetím Krista ve víře? Takto vyostřeně nastolená otázka způsobovala rozpory, kdykoli v církevních dějinách vyšla na povrch, ať už za sv. Augustina nebo v době reformace.
Lk 11,5-13
Proste, a dostanete.
K této důvěře mají být učedníci povzbuzeni prostou lidskou zkušeností, že i zlí lidé navzájem vyhovují svým prosbám (ať už z jakéhokoli motivu) - proto tím spíše vyhoví Bůh, který není zlý, který je dobrým Otcem a který touží každého prosícího především naplnit svým Duchem (v. 13 jako vrchol).
Jl 1,13-15;2,1-2
Den Hospodinův, den mlhy a temnoty.
Invaze kobylek, které zničily zemi, způsobila národní tragédii. Lidu chybí obživa, kněží nemohou přijímat desátky a přinášet oběti. Prorok proto vyzývá k modlitbě a pravému pokání, které se projeví i vnějšími gesty. Celá pohroma je předzvěstí blížícího se „Hospodinova dne“, na který je třeba být neustále připraven obrácením se, bdělostí a modlitbou. Ve stejném duchu jako prorok hovoří často i Ježíš Kristus.
Gal 3,7-14
Kdo jednají na základě víry, docházejí požehnání s Abrahámem, který uvěřil.Apoštol Pavel rozlišuje dvojí přístup k Bohu - těch, kdo jednají na základě víry a těch, kdo se opírají o skutky Zákona. Mojžíšův zákon byl vlastně „prokletím“ pro všechny, kdo vytrvale neplnili všechny jeho předpisy. Nikdo nemůže být před Bohem spravedlivý plněním Zákona, protože splnit všechny jeho požadavky není v lidských silách. Skrze Krista se „v poslední době“ ukázala nová cesta k Bohu - cesta víry. Není vlastně ani tak nová. Již před Mojžíšem zde byl Abrahám, který je otcem všech, kdo jednají na základě víry.
Lk 11,15-26
Jestliže vyháním zlé duchy prstem Božím, pak už k vám přišlo Boží království.
A to i přesto, že z pozice nenásledujících („zástupů“, vynechaný v. 14c) bylo možné Ježíšovu činnost vykládat zcela převráceně. V tomto zápase mezi Bohem a Satanem již nelze zůstat neutrální (v. 23, ale srov. 9,50). Ne prázdný dům, ale následování Krista je cestou k překonání rozpolcenosti Ježíšových odpůrců.
Jl 4,12-21
Mávněte srpem, neboť dozrála žeň.
Až nastane Hospodinův den, budou všechny národy shromážděny do „údolí Rozhodnutí“. Ti, kteří páchali zlo, k trestu a záhubě, Boží lid k uvedení do země pokoje a hojnosti. Po tolika utrpeních nastává pro Izraele konečně odpočinutí. Jeruzalém bude svatý, Sion nedotknutelný. Země znovu nabyde rajské plodnosti a z chrámu bude vytékat pramen živé vody. A Hospodin bude přebývat mezi svými navěky.
Gal 3,22-29
Vy všichni jste Boží děti skrze víru.
Dějiny spásy mají svoje etapy. Bůh nezjevuje od počátku všechno, nýbrž postupnou výchovou připravuje lidi na plnost poznání a spásy. Významnou úlohu hrál v tomto procesu Mojžíšův zákon. Byl „vychovatelem pro Krista“. Nyní, když už přišla víra v Krista, nemusíme plnit povinnosti, které ukládají Mojžíšovy předpisy. Ve víře v Krista se spojuje vše, co bylo dříve nesmiřitelné: Židé a pohané, otroci a svobodní, muži i ženy.
Lk 11,27-28
Blahoslavený život, který tě nosil. Spíše jsou blahoslaveni ti, kdo slyší Boží slovo. A zachovávají ho. K trvalému „blahoslavenství“ (= „štěstí“) nevede pouhé vyčistění domu (viz včera), ale ani pouhá fyzická příslušnost k Ježíši (v. 27). Marii je třeba blahoslavit jako Matku (1,48), ale nyní je podstatné následování Ježíše nasloucháním (početí) a činěním (porod a kojení) jeho slova. Takto žité Boží slovo pak má sílu „naplnit vyprázdněný dům“ Bohem.
Řím 1,1-7
Kristus, od něhož jsme dostali milost i apoštolské poslání, abychom přivedli
k ochotnému přijetí víry všecky národy.
Úryvek je úvodem k doktrinálně nejvýznamnějšímu Pavlovu listu, napsanému v Korintě na přelomu roku 57 - 58 po Kr. Pavel představuje sebe sama, svou autoritu a své poslání. V centru jeho života, teologie i apoštolátu stojí Ježíš Kristus - člověk a Bůh. Pavel sám sebe nazývá „služebníkem Krista Ježíše“. Takovým služebníkem je každý křesťan, protože je povolán hlásat radostnou zvěst evangelia.
Gal 4,22-24.26-27.31-5,1
Nejsme děti otrokyně, ale manželky svobodné.
Pojem svobody v době apoštola Pavla nebyl tolik ovlivněn politickými souvislostmi jako v dnešní době. Svoboda však měla význam ve společenské struktuře - antická společnost se v zásadě dělila na lidi svobodné a otroky. Apoštol přenáší toto dělení do náboženské roviny. Ti, kdo dosud slouží Mojžíšovu zákonu, náleží mezi otroky a jsou potomci Izmaele, Abrahámova syna z otrokyně Hagar. Kristus však osvobodil ty, kdo v něj věří, od tohoto otroctví. Jsou to potomci Izáka, syna Abrahámovy manželky Sáry.
Lk 11,29-32
Tomuto pokolení nebude dáno žádné znamení než znamení Jonášovo.
Jako se stal Jonáš pro Ninive znamením nově otevřené cesty k přijetí Božího slitování, tak i sám Syn člověka, zmrtvýchvstalý Ježíš, bude podobným znamením spásy. Čas pro rozhodnutí je však již zde - ne až na konci časů. Žádné sebevětší jednotlivé znamení neušetří člověka kroku víry teď a tady.
Řím 1,16-25
Ačkoli lidé Boha poznali, přece ho jako Boha nectili.
Evangelium Ježíše Krista přináší spásu každému, kdo ho přijme ve víře. Tato víra má své stupně, od přijetí Boha na základě pozorování jeho díla až po přijetí Ježíšova zmrtvýchvstání. Je zde ale mnoho těch, kteří se svobodně a dobrovolně uzavřeli Božímu zjevení důvěřují ve vlastní chytrost. Tito hlupáci tak začali uctívat různé idoly a upadli do velké mravní zkázy.
Gal 5,1-6
Nic neplatí, zdali jsi obřezán, nebo neobřezán, ale víra, která se projevuje láskou.
Myšlení apoštola Pavla je důsledné a nekompromisní. Buď Zákon anebo milost. Jestliže někdo přijme obřízku, musí dodržovat všechny předpisy Mojžíšova zákona. To však znamená odmítnutí Kristovy milosti, jež nás osvobozuje od plnění Zákona. Pavel nezná pozdější rozdělení předpisů Zákona na mravní a kultické. Některé mravní předpisy, zejména desatero, byly církví přejaty, a představují nezpochybnitelný základ křesťanského pojetí mravnosti a morálky.
Lk 11,37-41
Raději dejte to, co je v mísách, jako almužnu, a pak vám bude všechno čisté.
I s farizeji Ježíš udržuje společenství stolu jako s hříšníky a celníky (srov. 7,36; 14,1), má však pro ně připravena často velmi tvrdá slova (srov. Mt 23). V dnešní první části „řeči proti farizeům“ (11,37-53) je ukázána konkrétní láska k bližnímu („almužna“, v. 41) nejen jako povinnost Zákona, ale jako projev čistoty i cesta k čistotě srdce (a to i pro učedníky, srov. 12,1b!).
Řím 2,1-11
Odplatí každému podle jeho skutků: nejdříve židovi, ale potom i pohanovi. Úryvek úzce souvisí s předcházejícím a vyjadřuje se kriticky k Židům. Oni obdrželi od Boha Zákon, který jim dává světlo pro posuzování morální hodnoty skutků. Ale místo co by tím rostli ve svatosti života, odsuzují a vyvyšují se nad druhé. Židé mají zatvrzelé srdce, konají zlo a zasluhují si stejně jako pohané Boží hněv. Nemají soudit pohany, protože stejně jako oni potřebují nutně víru a Boží milost.
Gal 5,18-25
Ti, kdo náležejí Kristu Ježíši, ukřižovali svoje tělo i s jeho vášněmi a žádostmi.Osvobození od vnějších skutků Zákona neznamená pro křesťany libovůli. Pavel staví do ostrého protikladu skutky těla a ovoce Ducha. Každý pokřtěný dostává Ducha jako záruku budoucí spásy. Jim se stává člověk „novým stvořením“ a nemusí již sloužit Zákonu. „Ovoce Ducha“ připomíná Kristův výrok „Každý strom se pozná po svém ovoci“ (L 6,44).
Lk 11,42-46
Běda vám farizeové; běda i vám, znalcům Zákona!
První ze šesti následujících „běda“ patří těm, kteří (v židovství a pro Lukáše i v církvi, viz 12,1b) pro kultovní stránku víry zapomínají na její sociální rozměr. Druhé těm, kteří mají rádi pocty, přitom však hluboce pohrdají lidmi. Třetí těm, kteří ostatní nenápadně a zákeřně infikují svým falešným, na formalitách postaveným vztahem k Bohu. Čtvrté pak těm, kteří zahrnují ostatní povinnostmi, ale nepodají jim jakoukoli pomocnou ruku k jejich zachovávání.
Řím 3,21-30
Člověk je ospravedlňován skrze víru, bez skutků předepsaných Zákonem.
Nikdo se před Bohem nemůže vychloubat, ani na základě svých skutků. Jediný zákon, který před Bohem platí, je víra. Všichni lidé jsou totiž před Bohem hříšníky a potřebují milost, která se nedostává na základě zásluh, ale pro přijetí zvěsti o Ježíši Kristu. Kristova krev vylitá na kříži je nástrojem usmíření. Kristova krev - symbol života, je definitivním usmířením pro Židy i pohany.
Ef 1,1-10
V něm si nás vyvolil ještě před stvořením světa.
Výsledky novějšího biblického bádání ukazují na určité rozdíly mezi autentickými listy apoštola Pavla a spisy, jež jsou dílem Pavlových žáků a pokračovatelů. List Efezanům patří do druhé skupiny. Po obvyklém pozdravu nenacházíme u Pavla běžné poděkování za duchovní rozkvět církevní obce. Zato máme hned zde na začátku listu jeden z nejkrásnějších a nejhlubších raněkřesťanských hymnů. Vykoupení je již nyní jistotou křesťanů, avšak dovrší se teprve tehdy, když Bůh v Kristu sjednotí „vše, co je na nebi i na zemi“.
Lk 11,47-54
Na tomto pokolení bude pomstěna krev všech proroků, od krve Ábelovy až po krev Zachariáše.
Tato slova jsou součástí pátého „běda“ (viz včera), které patří těm (v židovství a pro Lukáše i v církvi, viz 12,1b), kdo kultovní úctou k mučedníkům zastírají svoji uzavřenost vůči jakýmkoli prorockým slovům směřujícím do jejich vlastního života. Šesté pak patří těm, kterým nejen že jejich způsob výkladu Písma zabraňuje vstoupit do přicházejícího Božího království, ale zároveň v tom brání i druhým.
Řím 4,1-8
Abrahám Bohu uvěřil, a bylo mu to uznáno za spravedlnost.
Abrahám je otec všech věřících, všech ospravedlněných. Jeho spravedlnost byla z víry, nikoli ze skutků nebo obřízky. Ale Bůh neospravedlňuje pouze velikého Abraháma, ale každého hříšníka. Je třeba ale vírou přilnout k Bohu a jeho milosti. Základním postojem věřícího je přesvědčení, že nikoli naše skutky ale Boží milosrdenství přijaté vírou je to co ospravedlňuje. My přijímáme od Boha naší spravedlnost stejně jako dobré skutky, které nám připravil a které jsou důležité.
Ef 1,11-14
My jsme už dříve kladli své naděje do Mesiáše a vám se dostalo o tom potvrzení od slíbeného Ducha svatého.
„My“ a „vy“. My jsme „již dříve kladli své naděje do Mesiáše“. Tak hovoří křesťané, pocházející ze židovství. Avšak také vy jste „přijali slovo pravdy, radostnou zvěst o své spáse...“ To platí pro pokřtěné bývalé pohany. Jednotícím prvkem obou těchto skupin je dar Ducha svatého, který zároveň nasměroval jejich společný pohled do budoucnosti. Duch je totiž zárukou budoucího dovršení vykoupení všech křesťanů.
Lk 12,1-7
U vás jsou spočítány i všechny vlasy na hlavě.
Lukáš obrací Ježíšovu řeč zpět k učedníkům, čímž jasně dává najevo (viz v. 1b), že předchozí líčení falešných postojů farizeů a znalců Zákona mělo být varovným nastavením zrcadla i obci křesťanů, ve které její představení mohou podléhat podobnému pokušení „pokrytectví“ (ř. „hypokrisis“ = život s maskou herce). Je to ovšem „přátelské varování“ (v. 4a!), které je ihned spojeno s mocným povzbuzením.
Řím 4,13.16-18
Ačkoli už nebylo naděje, on přece pojal naději a uvěřil.
Člověk tíhne zcela logicky k tomu, mít o věcech dostatečnou přirozenou jistotu. Abrahám je veliký proto, že uvěřil i v situaci, která byla lidsky beznadějná, když měl obětovat svého jediného syna, na nějž se vázala všechna zaslíbení. My jsme Abrahámovi potomci, kteří věří v Ježíše Krista. On svou smrtí na kříži lidsky beznadějně skončil, ale my přesto věříme, že vstal a žije navěky věků.
Ef 1,15-23
Krista dal jako svrchovanou hlavu církvi: ona je jeho tělem.
V poděkování za dary milosti, jichž se církevní obci dostalo, uvádí autor listu Efesanům nejen víru a lásku, nýbrž také poznání. Není to však poznání - gnóze, jež v pozdějších desetiletích nahlodávala křesťanskou víru. Dalším novým prvkem je zde téma církve. Nejde již pouze o místní církve, jak tomu doposud bylo v Pavlových listech, nýbrž o jednu Kristovu církev, jejíž svrchovanou hlavou je sám Kristus.
Lk 12,8-12
Duch svatý vás v tu chvíli poučí, co je třeba říci.
Povzbuzením ke statečnému vyznání Ježíše (jež je cestou k trvalému přijetí oslaveným Kristem - „Synem člověka“, v. 8n) a ke spolehnutí se na moudrost darovaného Ducha svatého v každém pronásledování (v. 11n) dnes pokračuje Ježíšova řeč k učedníkům jako přátelům (viz 12,4). Lukáš zde povzbuzuje svoji obec ke statečnému misijnímu postoji uprostřed nepřátelského světa (k v. 10 srov. Mk 3,28n, pondělí 3. týdne).
Řím 4,20-25
V Písmě je to řečeno i kvůli nám, i nám to bude uznáno, když věříme v Boha.
Zaslíbený potomek - dědic, přichází v době, kdy Abrahámovi bylo už sto let a Sára byla neplodnou stařenou. A přesto Abrahám nepřestal doufat. A stejně jako z „mrtvých“ starců mohl vzejít nový život, vzchází nový život i z mrtvého a vzkříšeného Krista všem těm, kteří věří. Naše víra spočívá na všemohoucím Bohu, který dává věčný život a je vládcem nad smrtí.
Ef 2,1-10
Přivedl nás k životu zároveň s Kristem a vykázal nám s ním místo v nebi. Spojnicí celého úryvku je téma života. Ti, kdo dosud nepoznali Krista, žili „podle světského smýšlení“. Bůh však přivedl k životu skrze vzkříšení nejen Krista, ale spolu s ním také ty, kdo v něho uvěřili. Také typicky pavlovské téma ospravedlnění skrze víru bez lidské zásluhy, se zde objevuje v souvislosti s tématem života. Ve svém životě křesťan uskutečňuje dobré skutky, které Bůh již předem připravil. Nemůže se chlubit, že jsou jeho vlastním dílem.
Lk 12,13-21
Čí bude to, co jsi nashromáždil?
Ježíš se nechce pouštět do rozsuzování osobních sporů, pokud lidé nepochopí vlastní základ vztahu k pozemskému bohatství: Ten, kdo se v životě zaměří jen na jeho sebestředný rozměr a není vnímavý pro jeho vertikálu (důvěra v Boha), a tím ani horizontálu (štědrost k bližnímu), je nazván „bláznem“ - k čemu mu bude všechno bohatství bez domova v nebi? (Lk 12,22-34 téma rozvádí, srov. Mt 6,24-34, sobota 11. týdne)
Řím 5,12.15b.17-19.20b-21
Jestliže kvůli provinění jednoho člověka začala vládnout smrt, tím spíše v síle nového života budou kralovat ti, kdo v hojnosti dostávají milost.
Tento úryvek je nejdůležitějším biblickým pramenem pro teologii prvotního hříchu. Pavel argumentuje na základě paralelních antitezí. Adam svou neposlušností a vědomým přestoupením upadá do stavu hříchu, který přechází na všechny ostatní lidi a je prohlouben osobními hříchy. Odtud pak vychází odsouzení a smrt pro všechny. Kristus pak svou poslušností a spravedlivým činem dává všem ospravedlnění a věčný život.
Ef 2.12-22
On je náš pokoj: obě dvě části (židy i pohany) spojil vjedno.
Kdo je onen „nový člověk“, o němž se píše v listu Efesanům? Mezi biblickým spisem a těmi, kdo hovořili o „novém socialistickém člověku“ je časová vzdálenost téměř 2000 let. Ještě větší je však rozdíl v chápání nového člověka. V Kristově církvi se setkávají jako jediný nový člověk dvě dříve znepřátelené náboženské skupiny. Židé ctili Boha a žili v naději. Pohanům se zatím nedostávalo naděje skrze zaslíbení. Teprve Kristova oběť na kříži spojila obě duchovní části lidstva vjedno a usmířila je.
Lk 12,35-38
Blahoslavení služebníci, které pán při svém příchodu najde, jak bdí.
Bdělost („hořící lampy“) a připravenost („přepásaná bedra“) mají učedníky nejen připravit na konečný příchod Syna člověka ve slávě, ale také je nechat vrůst do citlivosti pro jeho neustálé přicházení doprostřed křesťanské obce. Umět „nechat si sloužit“ (v. 37b) přicházejícím Pánem, to je pak vrcholem této citlivosti.
Řím 6,12-18
Postavte se do služeb Bohu jako lidé, kteří byli mrtví, a ožili.
Skrze křest je člověk přivtělen ke Kristu, jeho smrti a zmrtvýchvstání. Není proto už v ohrožení věčné smrti, ale skrze smrt přejde do věčného života. Člověk je otrokem toho, co poslouchá. Když poslouchal hřích, byl jeho otrokem a vedlo to k věčné smrti. Když ale poslouchá evangelium stává se otrokem Božím. To pak vede k vysvobození z otroctví hříchu, k ospravedlnění a věčnému životu.
Ef 3,2-12
Ve zjevení mi bylo oznámeno tajemství, že totiž také pohané mají stejná dědická práva.
Tajemství - řecky „mystérion“ - znaly nejen starověké mysterijní kulty, nýbrž i křesťanství. Antická mystéria, podobně jako dnešní ezoterická náboženství, se pokoušela zasvěcovat svoje stoupence do stále vyšších stupňů spekulativních tajemství. S křesťanstvím je tomu naopak. Apoštolům a kazatelům bylo dáno poznat tajemství spásy a otevřeně hlásají, že nejen Židé, ale také bývalí pohané, kteří uvěřili v Krista, jsou dědici Božího zaslíbení.
Lk 12,39-48
Kdo mnoho dostal, od toho se mnoho očekává.
Tato slova, která Lukáš připojuje k podobenstvím o „zloději“ a o „správci“, jsou určena představeným křesťanské obce, které mají vést k bdělé zodpovědnosti v jejich službě. Obě podobenství navíc mají povzbudit k věrnosti ve službě i v dobách zdánlivé nepřítomnosti Pána.
Řím 6,19-23
Nyní jste osvobozeni od hříchu a dali jste se do služby Bohu.
Člověk žije v určité situaci, která mu připadá normální. Teprve když se situace změní a on se ohlédne zpět na svůj předchozí život, vidí kolik toho tam bylo špatného. Poznání Ježíše Krista a konverze přináší člověku tuto zásadní změnu životní situace. Ten, kdo Ježíše přijme, přináší plody svatosti a jednou dosáhne věčného života. Kdo ho nepřijímá, žije v nečistotě a hříchu, za které by se měl stydět.
Ef 3,14-21
Abyste byli zakořeněni a upevněni v lásce a dosáhli plné míry Božích darů.
List Efesanům lze rozdělit na dvě poloviny. První tři kapitoly zvěstují křesťanskou nauku, další tři vyzývají ke správným postojům a jednání. Nauková část je slavnostně zakončena touto nádhernou modlitbou. Lex orandi - lex credendi. Zákon modlitby je zákonem víry. Prosebná modlitba o upevnění „vnitřního člověka“ v každém věřícím je vlastně prosbou o to, aby předložené učení souznělo s duchovním životem.
Lk 12,49-53
Nepřišel jsem dát mír, ale rozdělení.
Důsledkem „ohně“ Ježíšova zvěstování Božího království (dovršeného jeho „křtem“, tj. „ponořením“ do smrti) není „klídek“ za každou cenu, ale nutnost rozdělujícího radikálního rozhodnutí pro nebo proti Ježíši na všech úrovních (i uvnitř rodinných vztahů, srov. 9,59nn).
Řím 7,18-25a
Kdo mě vysvobodí od těla propadlého této smrti?
Pavel popisuje boj mezi dobrem a zlem, který se odehrává v našem nitru jako následek prvotního hříchu. Člověk cítí touhu po naplnění svého bytí životem podle Boží vůle. Zároveň je ale silně přitahován k hříchu a tento hřích v něm často vítězí. Člověk sám od sebe dobro konat nemůže. Potřbujeme spasitele, který je v nás a s námi, přítomný se svou spásou v každém okamžiku našeho života. Všechno, co děláme bez něj, je nakaženo hříchem. Všechno dobré, co konáme, je díky jeho milosti.
Ef 4,1-6
Jedno tělo, jeden Pán, jedna víra, jeden křest.
Od čtvrté kapitoly začínají v listu Efesanům výzvy ke správným životním a morálním postojům. Nejde o plané moralizování. Křesťané nejprve ve víře rozpoznávají tajemství svého podivuhodného povolání (Ef 1,4) a teprve poté jsou vyzýváni: „Žijte způsobem hodným tohoto povolání, které jste dostali“. Mravní život křesťana je podepřen základem víry, jež předchází všechny morální apely. Pokusy zredukovat křesťanství na pouhou humanistickou morálku se vždy minuly účinkem.
Lk 12,54-59
Úkazy na zemi i na obloze umíte posoudit; jak to, že nedovedete posoudit tuto dobu?
Ježíš zde kritizuje vyčkávavý, váhavý postoj „zástupů“ a označuje jej jako „pokrytectví“, protože se tito lidé nedokážou přimět k jasnému rozhodnutí, přestože jsou svědky znamení příchodu Božího království. Dokud jsme „na cestě“, je čas k pokání a nápravě vztahů. Ten čas však jednou skončí...
Řím 8,1-11
Sídlí ve vás Duch toho, který z mrtvých vzkřísil Ježíše.
Úryvek se opět vrací k tématu „existenciální schizofrenie“ mezi člověkem tělesným a duchovním. Je to schizofrenie mezi starým sklonem k hříchu, který přináší smrt a životem Božích dětí, jehož plodem je život. Žít podle těla znamená spokojit se s vlastními prostředky a možnostmi, zatímco člověk duchovní přijímá darovanou spásu. Člověk duchovní žije z Ducha svatého, který je darem Kristovým.
Ef 4,7-16
Kristus je naše hlava, z něho celé tělo tvoří pevnou jednotu.
Apoštol Pavel se zabývá duchovními dary, charizmaty, v prvním listu Korinťanům a v listu Římanům. List Efesanům počítá mezi charizmata především církevní služby: apoštoly, kazatele, evangelisty, pastýře a učitele. Tím již v zárodku překonává domnělý nebo jindy skutečný rozpor mezi instituční církví a církví „zdola“, mezi úřadem a charizmatem. Všechny služby mají za svůj cíl budování Kristova těla, církve.
Lk 13,1-9
Když se neobrátíte, všichni právě tak zahynete.
Ježíš zde využívá dobových zpráv o neštěstích k vyburcování ke konkrétnímu kroku obrácení, jenž je nesen vědomím, že čas k němu může být velice krátký. Zároveň rozbíjí tehdejší myšlenkovou souvislost mezi vinou a neštěstím (aniž by ovšem řešil další s tím spojené otázky). Podobenství o fíkovníku pak má především představené křesťanských obcí vést k trpělivosti s hříšníky a ke zvláštní péči o „neplodné“.
Řím 8,12-17
Dostali jste ducha těch, kdo byli přijati za vlastní, a proto můžeme volat: „Abba, Otče!“
Víme, že otroctví jako oficiální součást společnosti je už záležitostí učebnic dějepisu. A přesto možná právě dnes více než jindy jsou lidé otroctvím ohroženi. Nenápadným, skrytým ale o to více znesvobodňujícím a ubíjejícím. Pravé osvobození totiž spočívá v otevřenosti pro Ducha svatého. Kdo se nechává vést Duchem, byl vykoupen z otroctví hříchu a světa. Otročím tělu, penězům, slávě nebo z mého nitra vychází osvobozující volání „Abba, Otče!“?
Ef 4,32-5,8
Žijte v lásce, jako i Kristus vás miloval.
Kdysi - teď. „Kdysi jste byli tmou, ale teď jste světlem v Pánu“. Nejde o časový rozdíl, spíše o dilema: s Kristem nebo bez Krista. V životě s Kristem nemá místo nic, co by se vzdalovalo od díkůvzdání (=eucharistie!) Bohu. Snad to byl přílišný tlak nepřátelského okolí, který dal již v rané církvi mentalitě oddělení od hříšníků: „Proto s nimi nic nemějte“. V dějinách církve však nikdy neupadl v zapomenutí příklad samotného Ježíše, který se ujímal nejraději právě hříšníků.
Lk 13,10-17
Tato dcera Abrahámova neměla být osvobozena od pouta v den sobotní?
Vždyť právě tak je hluboce zjevena Boží touha po spáse člověka, která je i základem sedmidenního týdne. Reakce „zástupu“ a „protivníků“ se víc a více od sebe liší a napětí na cestě do Jeruzaléma se stále stupňuje.
Řím 8,18-25
Celé tvorstvo nedočkavě čeká, až se Boží synové zjeví ve slávě.
Celé tvorstvo podrobené nicotnosti ztratilo nejhlubší smysl existence, naději budoucnosti. Stalo se to kvůli člověku, který do stvoření uvedl cizí, ničivý element - hřích. Všechno tvorstvo nedočkavě čeká, poněvadž Kristova spása bude univerzální a zahrne všechno a všechny. Nejen člověk, ale celé stvoření bude osvobozeno od všeho negativního, ze všeho zla morálního i fyzického.
Ef 5,21-33
Toto tajemství je veliké; mám na mysli vztah Krista a církve.
Podřízení ženy muži není pro dnešní mentalitu tak samozřejmé, jako bylo pro autora listu Efesanům. Výzva, aby muž miloval svoji ženu jako Kristus miloval církev, však do značné míry modifikuje patriarchální rodinné vztahy. Kladl muži vlastně ještě náročnější požadavek než ženě. Tento úryvek měl také značný vliv na svátostné pojetí manželství v katolické církvi. Určitou úlohu v tom sehrál latinský překlad řeckého slova „mystérion“ (tajemství) jako „sacramentum“, což byl termín, kterým scholastická teologie označovala svátost.
Lk 13,18-21
Zrnko vyrostlo a stal se z něho keř.
Z malých, nepatrných začátků povstává velké hnutí království Božího a pro Lukáše i křesťanská světová misie (hořčičné zrnko či kvásek srovnej s keřem s hnízdícími ptáky - tj. pohanskými národy, viz Ez 17,23 - či se 40 litry mouky).
Řím 8,26-30
Těm, kteří milují Boha, všecko napomáhá k dobrému.
Bůh má s člověkem plán, který je obdivuhodný. Chce, abychom byli jednotní, dokonalí, svatí. A sám dělá všechno proto, aby se tento plán uskutečnil a nás samotné vybízí a vede ke spolupráci. Jsme slabí, chudí, bezmocní, ale dostali jsme Duch, který se za nás ustavičně přimlouvá. Boží konání má svá stádia: předurčení, povolání a ospravedlnění. A Bůh žádného člověka nevylučuje; všichni mohou dojít do slávy.
Ef 6,1-9
Neposlouchejte jenom naoko, abyste se lidem líbili, ale jako služebníci Kristovi.Začínáme-li četbu listu Efesanům, překvapí nás snad až příliš vysoké pojetí povolání křesťana. V Kristu si nás Bůh „vyvolil ještě před stvořením světa, abychom byli svatí a neposkvrnění“ (Ef 1,4). Avšak v kontextu celého listu nejde o nadsazená slova. Autor soustředí svůj zájem také na každodenní chod křesťanské domácnosti. Tím nejenže vyvažuje vznešenost úvodního hymnu o povolání křesťana, nýbrž spíše z něj vyvozuje konkrétní praktické důsledky.
Lk 13,22-30
Přijdou od východu a od západu a zaujmou místo v Božím království. Křesťanskou misií jsou do Božího království povoláni pohané ze všech národů, avšak pouze vnější účast na eucharistii (v. 26a) a kázání (v. 26b) není zárukou konečného vstupu do Božího království. Proto je třeba již nyní „usilovat“ (dosl. „zápasit“, v. 24) o to, abychom vešli - tj. přidali se k Ježíšově cestě (v. 22).
Řím 8,31b-39
Nic stvořeného nebude nás moci odloučit od Boží lásky v Kristu.
Pavel shrnuje všechno to, co bylo dosud o ospravedlnění řečeno. S dojetím pozoruje nesmírné Boží dílo a vyjadřuje, že Bůh sám a jeho dílo si zasluhuje absolutní důvěru. To, že nás Bůh nekonečně miluje a že nás ve svém Synu vykoupil a ospravedlnil, představuje něco, co překonává každou překážku a každé nebezpečí, které se může postavit do cesty naší spáse. Ničeho se nemusíme bát, pouze svobodného zneužití naší svobody.
Ef 6,10-20
Vezměte na sebe plnou Boží výzbroj. Jen tak budete moci odolat.
Křesťan je vybaven k duchovnímu boji v tomto světě vojenskou výzbrojí - životem podle pravdy, spravedlností, odhodlaností, vírou, slovem Božím, modlitbou. Starší křesťanská spiritualita ráda užívala příměry z vojenské praxe. Také pozemské církvi se dříve říkalo „církev bojující“. Druhý vatikánský koncil zvolil přiměřenější formulaci „církev putující“. Nicméně i v dnešní době není křesťan zbaven duchovního boje proti „říši tmy v tomto světě“.
Lk 13,31-35
Není možné, aby prorok zahynul mimo Jeruzalém.
A to proto, že právě náboženští představitelé („Jeruzalém“) vyvoleného národa „nechtějí“ (v. 34) přijmout Ježíšovo radostné poselství. Zde nepomůže ani jejich pokrytecká snaha převést zodpovědnost na vychytralého Heroda Antipu (v. 31). Právě v srdci Izraele se musí ve smrti a vzkříšení „dokonat“ (dosl. překl. v. 32, tj. dovršit, ne skončit) Ježíšovo poslání, a to s nadějí, že i přes (dočasné) odmítnutí Izrael (jednou) prohlédne (v. 35, srov. 19,38).
Řím 9,1-5
Přál bych si, abych já sám byl proklet pro své bratry.
Pavel se dojemně vyjadřuje k nevěře Izraelitů. Trpí tím, že jeho lid nepřijal Mesiáše, nositele všech Božích zaslíbení. Jak čteme v jeho listech nebo ve Sk, zažil od nich mnoho pronásledování, příkoří, ohrožení života. A přesto necítí zášť, nenávist, netouží po pomstě, ale žije touhou po jejich prohlédnutí a spáse. Dokonce svoji věčnou spásu by pro ně obětoval. Takto smýšlí ten, kdo miluje Krista a má v srdci Ducha svatého.
Flp 1,1-11
Ten, který ve vás toto dobré dílo začal, dokončí ho až ke dni Krista Ježíše.Úvodní protokol Pavlova listu Filipanům odpovídá normám běžným v antickém písemnictví. Odesílatelé: „Pavel a Timotej, služebníci Krista Ježíše“, adresáti: „všem věřícím křesťanům spolu s představenými a jáhny ve Filipech“, pozdrav: „Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce i od Pána Ježíše Krista“. Poté následuje tzv. Postprotokolární poděkování - s tímto odborným označením kontrastuje obsah, který odhaluje apoštolovo srdce a dává čtenáři poznat Pavlův vztah k Bohu i k lidem, kterým předal svojí misijní činností nový život.
Lk 14,1-6
Když spadne někomu z vás dítě nebo býk do jámy, nevytáhne ho hned v den sobotní?
Zatímco úzkoprsé myšlení farizeů (a možná i mnohých křesťanů v Lukášově obci) svázané přísným výkladem Zákona je ochotno (o šabbatu) zachránit pouze vlastní dítě či vlastního býka, je Boží dobrota ochotna působit spásu všech lidí a projevit lásku k bližnímu i (a právě) o šabbatu, mesiášském dni.
Řím 11,1-2a.11-12.25-29
To, že byli židé vyloučeni, přineslo světu smíření (s Bohem). Až budou přijati, bude to znamenat přechod ze smrti do života.
Bůh od pradávna zaslíbil svému lidu spásu, ale on ji odmítl, když se ukázala v Ježíši Kristu. Bůh ale nezavrhl svůj národ. Většina je sice na špatné cestě, ale je zde „malý zbytek Izraele“, který stejně jako vícekrát v dějinách SZ je základem Izraele nového. V něm dojdou pohané i Židé spásy. Bůh nikoho nezavrhl, protože jeho milost v Ježíši Kristu je pro všechny lidi.
Flp 1,18b-26
Pro mě život je Kristus a smrt ziskem.
Apoštol Pavel řeší náročné dilema. Pro něj osobně by bylo lépe zemřít a být navěky spolu s Kristem, avšak pro věřící je nutnější, aby zůstal a pro ně ještě dále pracoval. Pavlovská rovnováha mezi dvěma možnostmi byla poměrně brzy v církevních dějinách vychýlena ve prospěch odchodu z tohoto světa. Nejprve zde hrála svoji úlohu představa o mučednictví jako o zvláště vynikající cestě ke Kristu. Později se přimísilo také podceňování tohoto viditelného světa ve prospěch jediného skutečného ideálního duchovního světa v duchu platónské filozofie.
Lk 14,1.7-11
Každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.
Běžné pravidlo tehdejšího stolování Ježíš používá, aby poukázal na hlubší skutečnost: Ten, kdo si dělá nárok na přední místo při hostině v Božím království, prozrazuje, že jeho vztah k Bohu je stále postaven na jeho vlastním výkonu. Bůh však „povyšuje ponížené“, kteří vědí, že vše je Božím darem (srov. 22,27).
Řím 11,29-36
Bůh dopustil, že všichni upadli do neposlušnosti, aby všem prokázal milosrdenství.
Tento úryvek uzavírá doktrinální část listu Řím. Všichni, Židé i pohané, jsou před Bohem hříšníci. Ale Boží milosrdenství vítězí a tam, kde bylo množství hříchů, přichází ještě více milosti. Boží plán spásy pro všechny jde ke svému cíli a nic ho nemůže zastavit. Bůh je původcem všeho a také všechno přivede k plnosti. Jak veliké a úžasné je celé Boží dílo!
Flp 2,1-4
Dovršme mou radost tím, že budete stejně smýšlet.
Apoštolovy výzvy k lásce a pokoře neznamenají moralizování. Rozdíl mezi pravým křesťanským pozváním k ctnostnému životu a moralizováním nespočívá v obsahu požadavků. Ty mohou být často shodné. Rozhodující je postoj samotného kazatele nebo karatele. Buď napomíná své posluchače ustaraně a znepokojeně, vědom si svého vyššího morálního náhledu, nebo chce spolu s Pavlem, aby posluchači svojí láskou a pokorou „dovršili jeho radost“.
Lk 14,12-14
Nezvi své přátele, ale žebráky a mrzáky.
Opět na příkladu pozemské hostiny je zde rozvinuto včerejší téma, kritizován tlak vypočítavého koloběhu dávání a přijímání a zdůrazněna zdarma dávající láska (především k lidem na okraji, kteří byli dokonce podle 2 Sam 5,8 vyloučeni z chrámového kultu). Takováto láska pak člověku rozšiřuje srdce pro přijetí větší plnosti při dovršení (v. 14).
Řím 12,5-16a
K sobě navzájem jsme údy.
Pavel jako apoštol pohanů předkládá různé příkazy. Jsou to konkrétní věci týkající se praktického života. Vše se točí okolo nejdůležitějšího přikázání - lásky; lásky křesťanů mezi sebou navzájem a lásky ke všem lidem, dokonce až k nepřátelům. Láska je jednotícím prvkem, díky které jako rozmanité údy tvoříme jedno tělo Kristovi církve. V tomto těle má každý své konkrétní a nenahraditelné poslání.
Flp 2,5-11
Ponížil se, proto ho také Bůh povýšil.
Pavel cituje v listu Filipanům hymnus o Kristu Ježíši, který převzal z již existujících křesťanských pokusů o vyjádření smyslu Kristova díla. Teologicky nejvýznamnější je zde zmínka o Kristově kenozi, tj. sebeponížení, sebezmaření: „sám sebe se zřekl“. Dovršením kenoze je potupná smrt na kříži. Místo vzkříšení nebo zmrtvýchvstání hovoří hymnus o Kristovu „povýšení“. Tento pojem, blízký janovskému „oslavení“, vyjadřuje nejen skutečnost Kristova zmrtvýchvstání, nýbrž poukazuje také na jeho čestné místo po pravici Otce.
Lk 14,15-24
Jdi ven na cesty a k plotům a přinuť lidi, ať přijdou.
V této (již třetí) výzvě „pána domu“ k naplnění jeho (Boží, viz v. 15) hodovní síně se odráží (ještě neuzavřený) proces křesťanské misie („přinuť“ - překonání zdvořilostního zdráhání pozvaných). V první výzvě se odráží odmítnutí Izraele (a všech, kteří jsou moc zaměstnáni vlastními záležitostmi). Ve druhé výzvě je položen důraz na Ježíšem privilegované lidi na okraji, který v sobě skrývá nárok na křesťanskou obec jednat podobně (srov. včera, 14,13).
Řím 13,8-10
Naplněním zákona je láska.
Láska je jedinou věcí, kterou se v podstatě má zabývat křesťan ve vztahu k bližním. A je to tak proto, že přikázání lásky naplňuje a dovršuje SZ i NZ. Láska je naším dluhem vůči ostatním. Kde je láska, tam nemůže být zlo, poněvadž tyto dvě skutečnosti se vzájemně vylučují. Máme milovat bližního jako sebe, ale máme vlastně vůbec v mnoha ohledech lásku k sobě samému?
Flp 2,12-18
Pracujte na tom, abyste došli spásy. Vždyť i to, že chcete, i to, že pak jednáte, působí přece ve vás Bůh.
V dnešní době zní velmi provokativně tvrzení, že křesťané mají být „Boží děti bez poskvrny v prostředí špatném a zvráceném“. Církev chce brát vážně tužby a hodnotné postoje dnešních lidí a neodvažuje se označovat vše ve světě za špatné a zvrácené. Apoštol však nechce útočit na lidi tohoto světa, nýbrž spíše povzbudit křesťany, aby udržovali vnitřní kvalitu svého života, drželi se „slova života“.
Lk 14,25-33
Kdo se nezřekne všeho, co má, nemůže být mým učedníkem.
Stále nerozhodným „zástupům“ jsou zde připomenuty podmínky následování: nelpět na ničem více než na Ježíši a přijmout ochotu k mučednictví i připravenost nést denní potíže cesty (v. 26 - 27; srov. 9,23). Vložené dva příklady mají varovat před lehkomyslným získáváním pro Ježíše za cenu zastírání náročnosti cesty: následování vyžaduje střízlivé zvážení a radikální rozhodnutí celého člověka.
Řím 14,7-12
Ať žijeme nebo umíráme, patříme Pánu.
Úryvek vychází z kontextu celé 14. kap. Pavel naráží na rozdělení římské církve na „zralé ve víře“, kteří se cítí být svobodní od některých židovských předpisů, a na „slabé“, kteří se cítí vázáni. Ač ti první mají pravdu, je zde něco většího: vzájemná láska, jednota, respektování druhého. Opravdu zralý křesťan nesoudí ani se nevyvyšuje nad druhého, není skandálem ani překážkou pro svého bratra.
Flp 3,3-8a
V čem jsem dříve viděl pro sebe prospěch, to považuji nyní kvůli Kristu za škodu.
Pro uchazeče určitého místa, na něž je vypsané konkurzní řízení, jsou předem stanoveny podmínky, které musí splňovat. Také židovství mělo své vnější požadavky. Pavel všechny splňoval a měl nejlepší předpoklady být nejpravověrnějším židem nejen svým původem, nýbrž i horlivostí, s níž pronásledovat vše, co podle jeho mínění odporovalo pravé tradiční víře. To vše považuji nyní za škodu. Před Kristem ztrácejí hodnotu a smysl všechny vnější znaky, které mu původně zaručovaly úspěch v „konkurzním řízení“ před Bohem.
Lk 15,1-10
V nebi bude radost nad jedním hříšníkem, který se obrátí.
Právě (společná!) radost ze znovuobjevení „ztraceného“ (u Lk na rozdíl od Mt 18,12 ne nutně vlastní vinou, viz v. 6.9) je hlavním tématem Lk 15 (15,11-32 viz sobota 2. postního týdne). Tato nebeská radost se pak má odrazit i v jednání křesťanské obce, jež má takovýmto „ztraceným“ existencím zprostředkovávat konkrétní Boží lásku a radovat se z jejich návratu.
Řím 15,14-21
Abych byl služebníkem Krista Ježíše mezi pohany, aby se tak pohané stali milou obětí.
Pavel ze svého titulu apoštola pohanů se obrací na římskou komunitu, kterou sám nezaložil. Dokončil svou práci na středním Východě. Chce se vydat do Španělska a po cestě se zastavit v Římě. Pavel představuje Kristova služebníka jako proroka a jako kněze; jako proroka protože hlásá Boží slovo; a jako kněze, protože přináší Bohu pohany jako milou oběť. Každý věřící se křtem stal prorokem a knězem.
Flp 3,17-4,1
S touhou očekáváme spasitele Pána Ježíše Krista. On přemění naše ubohé tělo, aby nabylo stejné podoby jako jeho tělo oslavené.
Hrází proti všem snahám o přehnané zdůrazňování hodnoty národa a vlasti je Pavlovo tvrzení, že křesťané mají svou vlast v nebi. Ta není pouhým fantastickým výmyslem, který by měl své místo pouze na duchovní nebo ideální rovině. Její realitu potvrzuje Pavel tematickým propojením vzkříšení těla a Kristova zmrtvýchvstání: „On přemění naše ubohé tělo, aby nabylo stejné podoby jako tělo oslavené“.
Lk 16,1-8
Synové tohoto světa jsou k sobě navzájem prozíravější než synové světla.
V podobenství o nepoctivém správci jde právě především o tuto „prozíravost“, kvůli které dává „Pán“ (v. 8, Lk tak vždy označuje Ježíše) onoho správce za vzor: I vy (jakožto „synové světla“) v nynější „krizi“ spásy využijte nabízenou šanci a nasaďte všechny své (dobré) síly a prostředky pro Boží království, podobně jako „synové tohoto světa“ nasazují všechny své (i špatné) prostředky pro obyčejný světský zisk!
Řím 16,3-9.16.22-27
Pozdravujte se vespolek křesťanským políbením.
Pavel končí svůj dlouhý a důležitý list sérií srdečných pozdravů. Pozdravy se pohybují ve třech, stále se rozšiřujících kruzích. Je zde pozdrav především pro své spolupracovníky a přátele. Po té vyzývá celé společenství k pozdravení pokoje políbením. Nakonec předává pozdrav od všech ostatních církví, čímž naznačuje, jaké zvláštní pozornosti se těší římská církev. Stejně jako Pavel zná jménem své přátele v Římě, zná i Bůh zcela osobně a konkrétně každého z nás.
Flp 4,10-19
Všechno mohu v tom, který mi dává sílu.
Filipané posílají Pavlovi hmotnou pomoc do vězení, dokud jim Pavel děkuje. Více než dostatečnou pomoc přijímá spíše proto, aby měli Filipané „hodně kladných položek“ na svém účtu. Apoštol Pavel byl zcela uchvácen Kristem, avšak jeho cesta nebyla totožná s požadavkem „chceš-li být dokonalý, jdi, prodej, co ti patří, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne“ (Mt 18,21). Pavel znal sytost i hladovění, nadbytek i nedostatek.
Lk 16,9-15
Jestliže jste nebyli věrní v nespravedlivém mamonu, kdo vám svěří pravé bohatství?
Výraz „mamon“ (= aramejsky majetek, bohatství) je spojníkem tří výroků, volně připojených k předchozímu. Verš 9 vybízí k využití (jakkoli nabytého) bohatství ve prospěch chudých, což člověku otevře cestu k hlubšímu přátelství s Bohem (srov. 12,33). Verše 10-12 zdůrazňují „věrnost v maličkostech“, aby člověk mohl vrůst do hlubší zodpovědnosti v oblasti služby Božímu království. Verš 13 staví před nutnost radikální volby.
Mdr 1,1-7
Moudrost je duch, který miluje lidi. Duch Páně naplňuje svět.
Člověk byl Bohem stvořen jako nesmrtelný. Smrt přichází do světa teprve následně kvůli hříchu. Aby mohl člověk věčně žít u Boha, musí se vyvarovat zla, žít spravedlivě a zachovávat přikázání. Těmito myšlenkami se obrací židovský autor žijící v Egyptě na Izraelity žijící v ohrožení helenismem a pohanskou kulturou. Moudrost přináší věčný život těm, kteří jsou spravedliví.
Tit 1,1-9
V každém městě ustanov starší, jak jsem ti nařídil.
List Titovi patří spolu s oběma listy Timoteovi k tzv. „Pastorálním epištolám“, v nichž se odráží snaha uchovat víru předanou misií apoštola Pavla. Prostředkem k tomu má být také organizační zajištění církve. Je třeba uspořádat, co chybí, ustanovit starší - presbytery. Ti jsou představenými v jednotlivých církevních obcích a mají předávat „spolehlivou nauku“.
Lk 17,1-6
Když se sedmkrát za den na tebe obrátí a řekne: „Je mi to líto“, odpusť mu! Lukáš zde (v. 3b.4) klade (oproti Mt 18,21n) mnohem větší důraz na předchozí obrácení hříšníka. I samotná ochota učedníka (v. 1a) naplno („sedmkrát“) a vždy odpustit je však již sama o sobě znamením nekonečné Boží dobroty volající k obrácení a umožňující ho. K tomuto nadlidskému úkolu (srov. vyrvání moruše) však nepotřebuje prokazovat nějakou heroickou víru (v. 5). Stačí maličké zrníčko důvěry v Boží lásku ke každému, k „nepatrným“ (v. 2b) i k hříšným (v. 3b).
Mdr 2,23-3,9
Zdáli se být mrtví v očích lidí pošetilých, v pokoji však přebývají.
Jedním z velký problémů SZ byli spravedliví, kteří trpí a naopak bezbožní, kterým se dobře daří. Tyto otázky si klade kniha Job, Kaz, Žl. Jednu z odpovědí přináší kniha Mdr, když definitivně vyřeší problém posmrtného života. A právě tento úryvek jednoduchým jazykem asi poprvé v dějinách zjevení jasně vykládá otázku zúčtování v posmrtném životě. Spravedlivý vstupuje smrtí do věčného života a nalezne pokoj a Boží lásku.
Tit 2,1-8.11-14
Žijme zbožně a očekávejme s nadějí spásu a příchod našeho Boha a spasitele Ježíše Krista.
Obsahem „zdravého učení“ zde překvapivě není velikonoční nebo trojiční vyznání, nýbrž praktické životní zásady jednotlivých skupin věřících. Patrná je rovněž snaha a dobrý vnější dojem, který mají křesťané vzbuzovat „protože jinak by se o Božím slově špatně mluvilo“. Takový ctnostný život není aplikací zásad přirozené mravnosti, nýbrž postojem těch, kdo očekávají „v blažené naději slavný příchod našeho velikého Boha a spasitele Krista Ježíše“.
Lk 17,7-10
Jsme jenom služebníci. Udělali jsme, co jsme byli povinni udělat.
Takovýto postoj je postojem učedníka (především např. představeného), který zcela odmítá farizejské pojetí, které si za dobré jednání nárokuje od Boha odměnu. Je výrazem pokorné lásky, která ve vykonané povinnosti ještě nenašla naplnění své touhy.
Mdr 6,1-11
Slyšte, králové, a naučte se moudrosti.
Všichni ti, kteří mají moc, si musí být vědomi své zodpovědnosti, musí se vyvarovat zla a hledat moudrost. Je jisté, že se jednou budou zvlášť zodpovídat Bohu, protože měli zodpovědnost i za jiné lidi. Máme proto svědectví např. v životě Mojžíše (Nm 20,7-12). Ti, kdo mají moc, se mohou lehce vyhnout lidské spravedlnosti, proto je třeba, aby zde byla spravedlnost Boží. Bůh je Pánem všech vládců, všech lidí a národů na zemi.
Tit 3,1-7
Kdysi jsme bloudili, ale pak se projevila dobrota Boha a přinesla nám spásu.Setkáváme se zde s tématem, jež apoštol Pavel již podrobně rozebral v listě Římanům. Oproti tvrzení, že rané křesťanství bylo projevem revolty otroků proti panujícím vykořisťovatelům zjišťujeme překvapivě smířlivý postoj nejstarších křesťanských generací ke společenskému řádu a jeho veřejným představitelům. Výzva k poslušnosti zde na rozdíl od listu Římanům není motivována Božím průvodem veřejné moci. Spíše je zde patrná snaha o podřízení vzpurného člověka určitému řádu.
Lk 17,11-19
Nikdo z nich se nenašel, aby se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec. Právě návrat (Židy opovrhovaného) „Samaritána“ (srov. 10,29-37) je vlastním vrcholem příběhu. Základní víru v Ježíšovu moc měli všichni (v. 13n). Avšak jen on nalezl skrze postoj vděčnosti a odevzdání života Ježíši („padl mu k nohám“, v. 16) plnou hloubku a smysl svého uzdravení (v. 19).
Mdr 7,22-8,1
Moudrost je odlesk věčného světla, neposkvrněné zrcadlo Boží činnosti.
Proces personifikace moudrosti začíná v knize Př a objevuje se také v Sir. Náš úryvek představuje vrchol SZ v pojetí moudrosti jako osoby a je v něm více než jinde zdůrazněna její transcendence a božský charakter. Úryvek nám předkládá atributy moudrosti, její vztahy s Bohem, úkol ve světě, její krásu a moc. To, co je zde řečeno o moudrosti, bude v NZ (zvláště u sv. Pavla a sv. Jana) aplikováno na Slovo a Ducha svatého.
Flm 7-20
Přijmi ho ne už jako otroka, ale jako drahého bratra.
Onezim byl uprchlý otrok. Apoštol Pavel vyzývá jeho pána Onezima, aby ho znovu přijal Vždyť jsou oba křesťané a tudíž bratři. Křesťanství se nepostavilo vůči otroctví hned na počátku zcela odmítavě, avšak svým étosem v průběhu staletí instituci otroctví vnitřně rozmělnilo a přispělo k jejímu zániku. Pavel by se mohl před Filemonem dovolávat své „úřední“ apoštolské autority, avšak spoléhá zcela na váhu své přirozené autority. Tím je list Filemonovi inspirací i pro výkon autority v církvi dnešní doby, jež neuznává automatické nároky, plynoucí z funkce v církvi nebo ve společenství.
Lk 17,20-25
Boží království je mezi vámi.
Není možné je časově a místně určit (v. 20), ale každý, kdo následuje Ježíše obrácením k Bohu a láskou k bližnímu, se může aktivně účastnit jeho příchodu (v. 21, srov. 11,20). Stále však trvá napětí díky očekávání jeho dovršení (v. 24). Podstatným krokem k tomu je Kristův kříž (v. 25). Proto lze čekat s důvěrou, a ne s ochromující netrpělivostí (v. 22 - 23).
Mdr 13,1-9
Když dovedli prozkoumat svět, jak to, že nenašli jeho Pána?
Úryvek je součástí větší části knihy Mdr (13,1-15,17) hovořící proti idolatrii. Pohané vidí velikost a krásu stvořeného, ale nejsou schopni poznat Tvůrce. Již SZ věděl, že Boha zjevuje i svět (Žl 19,2-5; Job 38-41). Ale Izrael znal Boha z jeho konání v dějinách spásy, znal ho z nadpřirozeného zjevení. Kniha Mdr mluví o možnosti poznat Boha z velikosti a krásy stvořeného. Podobně hovoří i Řím 1,18-32.
2Jan 4-9
Kdo v tom učení zůstává, má Otce i Syna.
Druhý Janův list je adresován „vyvolené paní“, jež může být buď zcela konkrétní osoba nebo spíše některá církevní obec. Je zde cítit určité napětí mezi láskou, kterou vzájemně sdílejí pravověrní křesťané a jejich odporem vůči „antikristům“, kteří nevyznávají Ježíše jako Mesiáše, jenž přišel v těle“. Podle toho se zdá, že se zde již objevil raně gnostický blud doketismu, podle něhož měl Kristus pouze zdánlivé tělo a trpěl na kříži pouze zdánlivě.
Lk 17,26-37
Den, kdy se zjeví Syn člověka.
Tento den není dobré očekávat s ochromující netrpělivostí (viz včera), ale ještě větší chybou by bylo nečekat vůbec nic a řešit své záležitosti, jako by se Boží království vůbec nemělo dovršit. Před tím varují dnešní dvě podobenství (v. 26 - 32). V. 37 pak říká: Jako supi létají všude, kde je mrtvé tělo, i rozdělení (v. 34n) přijde tam, kde je zlo.
Mdr 18,14-16;19,6-9
Otvírá se v Rudém moři volná cesta; jako beránci poskakovali.
Úryvek tvoří dvě části. První vychází z tzv. „desáté rány“, tedy pobití všech egyptských prvorozenců a vyjití Izraele z Egypta. Druhý se odvolává na přejití Rudým mořem. Boží nepřátelé jsou zničeni spolu se vším pozemským, Boží vyvolení překročí Rudé moře a radují se z nového stvoření. Slovo, Ježíš Kristus poráží definitivně zlo, všechno obnovuje a Božímu lidu otevírá cestu spásy.
3Jan 5-8
Je to naše povinnost, abychom se ujímali bratří. Tak budeme mít účast v jejich práci při hlásání pravdy.
Ve třetím Janově listu máme svědectví o putujících kazatelích v rané církvi. Křesťanské otce jim mají prokazovat pohostinnost. Nemá se jim bránit v uskutečňování jejich misie, jak činil jistý Diotrefes (3 Jan 9,10). Instituce putujících kazatelů prošla později krizí a posléze zanikla. Příznaky krize jsou patrné již v mimobiblickém raněkřesťanském spisu „Didaché“, podle nějž nemají potulní kazatelé pobírat pohostinství církevní obce déle než tři dny.
Lk 18,1-8
Bůh se zastane svých vyvolených, kteří k němu volají.
Tato jistota má doprovázet učedníky v období přicházejícího Božího království (v. 7n). Jejím výrazem je vytrvalá modlitba (v. 1), která sytí to jediné, co „Syn člověka“ potřebuje „nalézt při svém příchodu - víru (v. 8b). Dnešní podobenství k ní má učedníky povzbudit: Jestliže i takto zlý člověk se nakonec zastane člověka v nouzi, tím spíše Bůh, který je dobrý a nenechá se přemlouvat.
1Mak 1,10-15.41-43.54-57.62-64
Proti Izraeli vzplál velmi veliký hněv.
Izrael má už za sebou nadvládu asyrskou, babylonskou a perskou, které byly převážně politické a alespoň určitým způsobem respektovaly židovské náboženství. Nadvláda řecká, reprezentovaná zejména Antiochem Epifanem IV. (175-164 př. Kr.) vstupuje mnohem silněji do oblasti kultury a náboženství. Izrael prožívá proces helenizace. Jsou zde ti, kteří zůstanou věrní, ale i mnoho těch, kteří se zpronevěří Smlouvě s Bohem, poruší Zákon a oddají se idolatrii.
Zj 1,1-4-2,1-5a
Upamatuj se, z jaké výše jsi spadl, a obrať se.
Následující úryvek obsahuje úvod k celé knize zjevení i úvod k listům sedmi církevním obcím v Malé Asii. Zjevení má tři zdroje: pochází od Boha, je to zjevení Ježíše Krista a jeho veřejným tlumočníkem je služebník Jan. Již Dionýsovi Alexandrijskému ve třetím století bylo patrné, že styl tohoto Jana „presbytera“ se liší od slohu Jana evangelisty. Autor Zjevení musel být přesto osobou, požívající v církvi značnou autoritu, jestliže se odvážil tlumočit také nedostatky andělů jednotlivých církevních obcí - tedy jejich správců (biskupů).
Lk 18,35-43
Co chceš, abych pro tebe udělal? - Pane, ať vidím.
Nejdůležitějším postojem (jakkoli slepého a zuboženého, v. 35) člověka toužícího následovat Ježíše je tato touha po „prohlédnutí“ nesená vírou v „Ježíše, syna Davidova“ (v. 38) a „Pána“ (v. 41b). Jen ten otevírá věřícím oči, aby chválili Boha a následovali jej (v. 43).
2Mak 6,18-31
Zříkám se svého života, abych zanechal ušlechtilý příklad hrdinné smrti za svaté a vznešené zákony.
Eleazarovo mučednictví se pohybuje ve stejné rovině jako příběh tří mládenců (Dan 3) a Daniela (Dan 6). Tyto příběhy měly povzbudit a utěšit ve zkouškách Hospodinovi věrné. Silný proces helenizace přinesl znesvěcení chrámu, zákaz praktikování židovského náboženství a povinnost přijmout náboženství nové. Eleazar je příkladem odvahy věrných Izraelitů, kteří raději zemřeli, než by třeba jen zdánlivě odmítli svoji víru.
Zj 3,1-6.14-22
Kdo mi otevře dveře, k tomu vejdu a budu s ním jíst.
Církevní obci v Sardech adresuje Kristus skrze Jana zdrcující poselství. Většina obce spí nebo vnitřně odumírá. Stav církve v Laodiceji je snad ještě horší. V nedaleké Hierapoli vyvěraly sirné prameny, jejichž horká voda měla léčebné účinky, zatímco studená byla osvěžující. Vlažná však chutnala nepříjemně, a takový byl před Kristem i „anděl“ laodicejské obce.
Lk 19,1-10
Syn člověka přišel hledat a zachránit, co zahynulo.
I kdyby to byl sebevětší hříšník (v. 2, „celník“ = šidící kolaborant). Příběh na jedné straně líčí proces obrácení (povrchní zájem - maskovaná snaha „vidět“ - odpověď na Ježíšovo slovo a radostné přijetí - napravení křivd a změna života - přijetí plnosti spásy), na straně druhé klade hlavní důraz na samotnou radostnou zvěst o Spasiteli Ježíši - zachránci ztracených existencí (v. 9n).
2Mak 7,1.20-31
Stvořitel vesmíru vám znovu dá ducha a život.
Nový příklad heroismu sedmi bratří a jejich matky. Po mučednictví Eleazara, příkladu ctností pro staré, chce nyní 2 Mak 7 dát vzor také mladým a rodičům. Kromě této centrální myšlenky jsou zde dvě důležitá teologická témata: 1. smírčí hodnota utrpení spravedlivého, které může odvrátit Boží hněv (2 Mak 7,38); 2. naděje v budoucí vzkříšení. Obě témata jsou klíčová pro teologii NZ.
Zj 4,1-11
Svatý Pán, Bůh vševládný, který byl, který je a který přijde.
Čtvrtou kapitolou začíná hlavní část Apokalypsy (Zj 4,1-19,8). Janovi je dáno nahlédnout do nebe a poznat něco z věcí, které nemůže člověk svými přirozenými schopnostmi poznat. Boží trůn, čtyřiadvacet starců, čtyři bytosti - nikde není sice konkrétní vyjádření o vidění samotného Boha, avšak jeho velikost a vznešenost je poznat jak v popisu nebeské skutečnosti, tak ve dvou oslavných hymnech nebeské liturgie.
Lk 19,11-28
Proč jsi neuložil moje peníze do směnárny?
Farizeové v této otázce pro „třetího služebníka“ snad původně měli slyšet: Proč jste to nejcennější, co jsem vám dal, můj Zákon, uložili „do šátku“ vašich opatrnických výkladů a nevytěžili z něj to, k čemu je určen - cestu spásy pro každého? Lukáš pak podobenství směřuje spíše na učedníky a členy své obce a chce jím korigovat falešná očekávání blízkého dovršení (v. 11): Svěřenými dary (Božím slovem, Božím Duchem) je (zatím) třeba odvážně „hospodařit“ a sloužit.
1Mak 2,15-29
Budeme kráčet podle Smlouvy našich otců.
Antioch nařizuje ve všech městech pohanské oběti. Ve městě Modin se pak jako důsledek této násilné helenizace zrodí vzpoura, do jejíhož čela se staví Matatiáš (=Hospodinův dar). Matatiáš nechce opustit náboženství otců, aby se stal královým přítelem a získal bohatství. Jeho jediným králem a bohatstvím je Hospodin. On, se svými syny i příbuznými, zůstane věrný Smlouvě, bude pro ni horlit a dá za ní třeba i svůj život.
Zj 5,1-10
Beránek byl zabit a vykoupil nás z každého kmene, jazyka, lidu i národa.
Mocný anděl se dotazuje všeho stvoření, kdo je hoden otevřít a rozpečetit svazek svitků. Jan pláče nad lidskou bezmocností a slabostí, z níž plyne také neznalost Boží vůle. Jediný Kristus bude schopen otevřít svazek se sedmi pečetěmi. Jeho lidský původ je naznačen tituly „leb z Judova kmene“ a „Davidův potomek“. Jeho spásné dílo je vyjádřeno symbolem Beránka. Vypadal jako zabitý (smrt), avšak je živý (zmrtvýchvstání).
Lk 19,41-44
Kéž bys poznalo, co vede k pokoji!
Ježíš je při pohledu na milované město Jeruzalém hluboce pohnut soucitem (srov. Jer 15,5), protože vytušil, že slavnostní přivítání zástupem „učedníků“ (19,36-38) nebude mít dlouhé trvání. Tvrdost srdce náboženských představitelů Izraele přichází víc a více ke slovu (19,39). Odmítnutí současné (snad i politické) příležitosti „k pokoji“ (v. 42) je zároveň znamením (prozatímního, ale tragického) „nerozpoznání“ času spásy (v. 43n srov. s Iz 29,3).
1Mak 4,36-37.52-59
Slavili posvěcení oltáře a s radostí obětovali celopaly.
Chrám byl centrem náboženského života a nutným rámcem pro celistvé zachovávání Zákona. Tedy hned po té, co Makabejští získali první vítězství, jdou očisti, opravit a znovu posvětit znesvěcený chrám. Chrám je opět znamením Boží přítomnosti, jeho Smlouvy a jeho věrnosti ke svým vyvoleným. Svátek posvěcení chrámu je dodnes v židovstvu znám pod názvem „chanuka“. Zmiňuje se o něm i evangelium Jan 10,22.
Zj 10,8-11
Vzal jsem ten svazeček a spolkl ho.
Povolání Jana za apokalyptického proroka dosahuje nové, vyšší intenzity. Nebude již pouhým pasivním pozorovatelem nebeských věcí, nýbrž bude prorokovat to, co sám vnitřně pochopil a zpracoval. Musí tedy spolknout rozevřený svazeček. Zpočátku chutná sladce, později hořce. Obsah svazečku je totiž dobrý, protože oznamuje vítězství Boží pravdy, ale zároveň zlý, neboť hovoří i o těžkostech, pronásledování a soudu.
Lk 19,45-48
Z domu Božího jste udělali lupičské doupě.
Opět velmi tvrdé slovo proti chrámovému kultu, avšak zároveň snaha o návrat k jeho původnímu smyslu (srov. 2,46-49; 18,10; Sk 3,1). Tato snaha však skrze „učení v chrámě“ nalézá přijetí jen u prostého „lidu“ (v. 48, ř. „laos“ = vždy „Boží lid“). Jeho představitelé jsou již rozhodnuti (v. 47).
1Mak 6,1-13
Pro zlo, které jsem způsobil v Jeruzalémě, hynu zármutkem.
Smrt krále Antiocha je zachycena v různých, od sebe se lišících verzích. Král je neúspěšný na poli politickém, když jeho vojsko je poraženo. A je neúspěšný i na poli kulturním, když helenizace Izraele je Makabejci zastavena. Umírá v zármutku v cizí zemi. Člověk, který žil násilím, jako rouhač a odvrácen od Boha, se na konci života setká s hořkostí, četnými výčitkami a pocitem, že prožil svůj život naprázdno.
Zj 11,4-12
Tito dva proroci působili hodně trápení obyvatelům země.
Kristus dává církvi dva svědky. Aby mohla být výpověď uznána, bylo k tomu zapotřebí dvou svědků (Dt 17,6; 19,15). Slovo „martyr“ znamenalo původně „svědek“ později „mučedník“. Svědkové jsou ti, kteří hlásají Boží pravdu a jsou pro ni ochotni trpět. Kdo jsou tito dva svědkové? Ošidné jsou dobové aktualizace. Nemusí jít o nový příchod Mojžíše a Eliáše, ale těch, kteří budou jednat v jejich duchu a síle.
Lk 20,27-40
Bůh není Bohem mrtvých, ale živých.
Nejde tedy o to přesně vědět, jak bude vypadat vzkříšení mrtvých. Jde o to, jestli (teď a zde) živí „žijí pro něho“ (v. 38) - tak, jako slavní praotci. Předtím Ježíš koriguje představu „onoho světa“ jen jako prodloužení a opakování pozemských zkušeností - zemřelí přeci žijí ve zcela jiném způsobu existence, kde již není potřeba plodivý rozměr manželství (v. 35n).
Dan 1,1-6.8-20
Nenašel se mezi všemi nikdo jako byl Daniel, Chananjáh, Mišael a Azarjáh.
Tento úvod do knihy Dan má za cíl posílit všechny ty, kteří vlivem útlaku jsou v pokušení opustit Boží zákon. Čtyři mladíci jsou na dvoře Nabuchodonosora (604-562 př. Kr.) a mají se vzdělávat a jíst z královského stolu. Byla to dvě pokušení, z nichž první spočívalo v osvojení si cizích magických a náboženských nauk, a druhé v konzumaci nečistého pokrmu. Věrnost Zákonu se projeví v nevídané moudrosti i fyzické kondici.
Zj 14,1-3.4b-5
Mají na čele napsáno Kristovo jméno a jméno jeho Otce.
Hora Sión je označení východního pahorku v Jeruzalémě od doby vystavění Šalamounova chrámu. Sión byl místem posvátného shromáždění věrného lidu s Bohem. Zde je místem shromáždění Beránka - Krista a jeho vyvolených, kteří jsou označeni počtem sto čtyřiačtyřicet tisíc. Je to symbolické číslo, jímž je míněna celá obec svatých. Pouze fundamentalistický výklad Bible bere toto číslo doslovně a považuje ho za udání přesného počtu těch, kdo budou spaseni.
Lk 21,1-4
Spatřil chudou vdovu, jak dala dvě drobné mince.
Oproti boháčům, kteří dávají „z nadbytku“, „vhodila“ tato vdova „celý život, který měla“ (dosl. překl. v. 4) - cele a bezvýhradně se svěřila do Boží ochrany a spolehla se na Boha. Po vyhrocených sporech v Jeruzalémě (Lk 20) a na prahu velikonoc (22,1) může být tento příběh jak ilustrací postoje samotného Ježíše, tak výzvou pro učedníky k radikálnímu následování v této hodině krize.
Dan 2,31-45
Bůh zřídí království, které nebude zničeno navěky a učiní konec všem říším.
Autor pomocí sochy a různých kovů popisuje čtyři velká impéria. První je říše Nabuchodonosorova, další pak s největší pravděpodobností jsou říše Médů, Peršanů a Řeků. Je tedy zachyceno období od Nabuchodonosora až po Seleuky, kteří Židy tvrdě utlačovali. Úryvek je stále aktuálním poselstvím o naději v lepší budoucnost. Všechny tyranské říše nakonec padnou, věčné je pouze Boží království.
Zj 14,14-19
Přišla hodina žně, obilí na zemi je úplně zralé.
Obrat „Někdo podobný Synu člověka“ odkazuje na apokalyptickou vizi u proroka Daniela (Da 7,13), která významně ovlivnila raně křesťanské představy o konci věků. Jan poté rozvíjí další apokalyptické motivy - žně, kdy je obilí zralé ke konečné sklizni a vykonavatelé soudu jsou andělé (viz též Mt 13,39-42) a vinobraní, které překvapí drastickým líčením „lisu Božího hněvu“.
Lk 21,5-11
Nezůstane kámen na kameni.
Proroctvím o zkáze Jeruzalémského chrámu začíná Lukášova verze „apokalyptické řeči“ (Lk 21; srov. Mk 13; Mt 24), ve které se v často těžko rozpletitelném klubku a na pozadí tehdejších běžných představ prolínají vize o zkázy Jeruzaléma, běžných katastrof, konce světa a příchodu Syna člověka. Hlavní poselství nespočívá v odhalování budoucnosti (v. 7n!), ale v útěše a povzbuzení pro přítomnost, která je stále, od počátku do konce dějin, plná dnes líčených hrůz.
Dan 5,1-6.13-14.16-17.23-28
Objevily se prsty lidské ruky a psaly.
Tento příběh je velmi známý a posloužil jako inspirace mnoha umělcům. Cílem autora bylo přinést svým krajanům, kteří viděli znesvěcený chrám a jeho nádoby ujištění, že Bůh potrestá ty, kteří se rouhají a znesvěcují svaté věci. Ve chvíli, kdy to budou nejméně očekávat padnou ti, kteří si myslí, že jsou bohové a zneužívají své moci. Vše je v rukou Božích, který je jediným Pánem.
Zj 15,1-4
Zpívali píseň Mojžíšovu a píseň Beránkovu.
Zde vystupují mučedníci a ti, kteří vytrvali, nedali se donutit k odpadu a zachovali věrnost Kristu. Jejich vítězná píseň je podobná písni, kterou zpíval Mojžíš po záchraně svého lidu před pronásledováním faraóna, a je složena z citátů Starého zákona. Poukaz na Beránka by mohl být skrytým odkazem na velikonočního beránka, jehož krví byly před odchodem z Egypta pomazány veřeje a práh dveří (Ex 12,22). Novozákonní svědci vědí, že byli zachráněni Kristem - Beránkem.
Lk 21,12-19
Budete pro mé jméno ode všech nenáviděni. Ale ani vlas z hlavy se vám neztratí. K válkám a katastrofám jakožto normálnímu průvodnímu jevu dějin se dnes přidává také poukaz na pronásledování kvůli víře v Krista, které je zas nutným průvodním jevem dějin spásy (srov. již Sk 12 apod.). Trpělivé a důvěryplné „setrvání pod břemenem“ (dosl. překl. v. 19a) a odvaha využít vše jako „příležitost ke svědectví“ (v. 13) - to je cesta k „záchraně“ (v. 19b).
Dan 6,12-28
Bůh poslal svého anděla, a ten uzavřel ústa lvů.
Daniel se i přes zákaz modlí a je za to vhozen do lví jámy. Je zde vyzdvižena Danielova absolutním věrnost Bohu, ale také Boží zásah na ochranu svého věrného. Bůh je Bohem života a vysvobodí své věrné z jakéhokoli ohrožení. Umělci prvotní církve často zobrazovali tuto scénu, která byla oblíbeným symbolem vzkříšení. Náš Bůh vysvobozuje a dává život a moc jeho království nebude na věky zlomena.
Zj 18,1-2.21-23;19,1-3.9a
Padl ten veliký Babylón!
Popis pádu pyšného města Babylóna je plný narážek a citátů ze Starého zákona o zkáze historického Babylóna, Tyru, Ninive a jiných měst. Konkrétní dějinná souvislost, ve které žil autor Zjevení, nám však napovídá, že Babylónem je zde míněn zpupný a křesťanům nepřátelský Řím. Takovou narážku na hlavní město impéria nalezneme také v 1. listu Petrově (1 Pt 5,13).
Lk 21,20-28
Po Jeruzalému budou šlapat pohané, dokud se čas pohanů nenaplní. Rozptýlením Židů do diaspory po zničení Jeruzaléma Římany (které se odráží ve v. 20 - 24) se otevřela šance zvěstovat všem „pohanům“ evangelium. Izrael svým odmítnutím však nepřestal v dějinách spásy hrát svoji roli (v. 24b; srov. Řím 11,25n). Od v. 25 se pozornost již obrací k „dovršení“ v příchodu Syna člověka: I kdyby se celý svět hroutil, plnost vykoupení je nezvratná. (Tehdy běžné katastrofické představy konce jsou tedy jen pozadím, na kterém má vyniknout vlastní zvěst.)
Dan 7,2-14
V nebeských oblacích přicházel někdo jako syn člověka.
Dan 7 apokaliptickým způsobem zachycuje historický boj Boha se zlem. Věřící nesmí ztrácet naději v moc Boží a ve vítězství spravedlnosti. Čtyři šelmy představují tajemné zlé síly, které vystupují proti Bohu a jeho lidu a které budou navěky poraženy. Následné proroctví o Synu člověka zní již zcela novozákonně: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi“ (Mt 28,18).
Zj 20,1-4.11-21,2
Mrtví byli souzeni podle svých skutků. Uviděl jsem nový Jeruzalém, jak sestupuje z nebe.
Anděl s klíčem (symbol moci) a s řetězem (symbol omezení) spoutává satana. Podle sv. Augustina je satan „psem na řetěze“. Uvázán je pro ty, kteří se připojili ke Kristu, a volný pro ty, kteří Krista odmítají. Ti první budou věčně přebývat v „Novém Jeruzalémě“. To je symbol Božího přebývání, společenství s jeho lidem, obraz oslavené církve.
Lk 21,29-33
Až uvidíte, že se to děje, poznáte, že Boží království je blízko.
Při určování toho, co „se děje“ (v. 31, původně zničení chrámu a Jeruzaléma), se již pro Lk není možné fixovat na nějaké konkrétní události - každá epocha, všechny generace („toto pokolení“) musí počítat s příchodem Syna člověka ve slávě, s dovršením Božího království. Cestou k tomuto důvěryplnému živému očekávání a zároveň životu v Božím království za všech i sebekatastrofičtějších okolností je spolehnutí se na Ježíšova slova (v. 33!).
Dan 7,15-27
Národu svatých Nejvyššího bude dáno království a moc.
Daniela zajímá nejvíce čtvrtá šelma. Jedná se o Antiocha Epifana IV., který se rouhal Bohu, pronásledoval jeho svaté a chtěl potlačit pravou víru. Kolik už takových jemu podobných se v dějinách objevilo a kde je jim všem konec? Ano, křesťané budou pronásledováni, pohrdáni, zabíjeni, ale pouze po určitý přesně stanovený čas. Pak přijde ten, který zvítězil, a v jehož rukou jsou osudy každého z nás - Ježíš Kristus.
Zj 22,1-7
Noc už vůbec nebude: Pán Bůh je bude ozařovat.
Jan chce čtenáři přiblížit vnitřní život Nového Jeruzaléma. Je zde řeka živé vody, motiv známý již z ráje (Gn 2,10) a převzatý některými proroky, zejména Ezechielem (Ez 47,1-12). Strom života s každoměsíční úrodou znamená věčný život. Věčná blaženost bude službou klanění Bohu a patřením na Boha „tváří v tvář“ (1 K 13,12). Slib blízkého Kristova příchodu není projevem apokalyptikovy netrpělivosti, nýbrž především posilou pro pronásledované křesťany.
Lk 21,34-36
Bděte, abyste mohli všemu tomu, co se má stát, uniknout.
Kromě povzbuzení k jistotě a k důvěryplnému spolehnutí se na Boha za všech okolností (viz včera a předevčírem) jsou učedníci na závěr také vedeni k vědomí ohrožení a vlastní slabosti. Nebezpečím jsou zde především strachem vyprovokované útěky od náročné reality (např. „nestřídmost“, „opilství“) nebo utopení se v ní (např. „pozemské starosti“). Cestou ke svobodné bdělosti je modlitba.
Biblia Hebraica (Stuttgartensia)
Novum Testamentum Graece et Latine (Nestle - Aland)
Lekcionář II. (druhé, upravené vydání)
Bible - Písmo svaté Starého a Nového zákona (Český ekumenický překlad)
Neue Jerusalemer Bibel (Einheitsübersetzung mit dem Komentar der Jerusaslemer Bibel)
Nová smlouva (Překlad KMS)
Schott-Messbuch für Wochentage (Teil I.)
Výklady ke Starému zákonu (Starozákonní překladatelská komise)
Meinrad Limbeck: Evangelium sv. Matouše (Malý stuttgartský komentář)
Alexander Sand: Das Evangelium nach Mathäus (Regensburger Neues Testament)
Meinrad Limbeck: Evangelium sv. Marka (Malý stuttgartský komentář)
Joachim Gnilka: Das Evangelium nach Markus (Evangelisch-katholischer komentar zum NT)
Walter Grundmann: Das Evangelium nach Markus (Theologischer Handkomentar zum NT)
Paul-Gerhard Müller: Evangelium sv. Lukáše (Malý stuttgartský komentář)
Heinz Schürmann: Das Evangelium nach Lukas (Theologische Kommentar zum NT)
Wolfgang Wiefel: Das Evangelium nach Lukas (Theologischer Handkomentar zum NT)
Felix Porsch: Evangelium sv. Jana (Malý stuttgartský komentář)
Johanes Schneider: Das Evangelium nach Johannes (Theologischer Handkomentar zum NT)
Alfons Weiser: Die Apostelgeschichte (Ökumenischer Taschenbuchkomentar zum NT)
Wilhelm Thüsing: Die Johannesbriefe (Geistliche Schriftlesung)
Doporučená literatura k dalšímu uvedení do „lectio divina“:
Mario Masini: Úvod do „lectio divina“ (Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1993)
Heinz Schürmann: Duch dává život (Zvon, Praha 1992)
br. Guigo: Scala paradisi (Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1996)
Malý stuttgartský komentář k Novému zákonu - postupně vychází v Karmelitánském nakladatelsví