Čtvrtý rok Desetiletí duchovní obnovy národa měl za jedno z témat rodinu. A v celém Desetiletí se opakovaně připomínalo, že témata jednotlivých roků se nemají v jednom jediném roce vyčerpat, ale mají se dál prohlubovat. Proto může být vhodné v letošním desátém roce Desetiletí vrátit se v májových pobožnostech k myšlenkám Jana Pavla II. o rodině, jak je přináší jeho apoštolský list Familiaris consortio a spojit je osobou, která byla Ježíši na světě nejbližší, s jeho matkou Pannou Marií. Papežova slova o rodině, jejím významu a jejím životě mohou být jak povzbuzením, tak korekcí pro naše představy o tom, jak má rodina žít. A pohled na Pannu Marii, matku vykupitele, nám může znovu a znovu dodávat naději. Protože Maria není jen vzor ženy a matky, Maria je také důkazem Boží péče o nás, Boží lásky, která vstupuje do obyčejného lidského života, aby ho proměnila, obohatila a pozvedla. Maria je prototyp církve, jak říkali staří církevní otcové a církev se uskutečňuje také v rodině. I takto patří Maria a rodina k sobě.
Můžeme si tedy jen přát, ať všechny tyto skutečnosti povzbudí ty, kdo je uslyší a budou o nich přemýšlet.
„Situace, v níž se dnes nachází rodina, vykazuje kladné i záporné stránky; první jsou znamením působení Kristovy spásy ve světě, druhé svědčí zase o odmítání člověka, jenž se střetává s Boží láskou.
Na jedné straně proniká více do popředí vědomí osobní svobody, věnuje se větší pozornost kvalitě vzájemných vztahů v manželství, povznesení důstojnosti ženy, odpovědnému rodičovství, výchově dětí. K tomu přistupuje vědomí nutnosti rozvíjet vzájemný styk jednotlivých rodin, aby si mohly poskytovat duchovní a hmotnou pomoc... Na druhé straně však nechybějí znamení povážlivého úpadku základních hodnot: mylně teoretické a praktické chápání vzájemné nezávislosti manželů, stoupající počet rozvodů, velké rozšíření zla potratů...“
Žít dobrý rodinný život není snadné v žádné společnosti. Každá doba má své vlastní úskalí v těžkosti. Ale překonávání těchto těžkostí vede k objevení nových hodnot. A tak kromě všech pravidelných a alarmujících špatných jevů v životě rodin vidíme, jak těžkosti minulých let přivedly řadu rodin k vzájemné soudržnosti, k pocitu vzájemné odpovědnosti, ke skutečné solidaritě. Situace rodin není tedy ani ideální, ani katastrofální. Na křesťanovi je, aby rozlišil dobré i zlé, aby nepodléhal klamu, že dřív bylo vše dobré a teď je vše zlé. Trpělivé hledání pravdy se i zde vyplatí.
Modlitba:
Prosíme Tě, Panno Maria, vyprošuj nám trpělivost k oddělování správného od nesprávného. Buď nám stále znamením naděje, že dobro je silnější než zlo a proto má budoucnost. Amen.
„Bůh stvořil člověka ke svému obrazu a podobě: z lásky jej povolal k životu a současně ho určil k lásce. Bůh je láska a žije v tajemství vlastního osobního společenství lásky - v Nejsvětější Trojici. Jelikož Bůh stvořil člověka ke svému obrazu a stále ho zachovává, vkládá do lidské přirozenosti muže i ženy ono povolání a tím i zodpovědnost - k lásce a společenství. Láska je tedy základním a přirozeným povoláním každého člověka. Křesťanské zjevení zná dvě zvláštní cesty, v nichž se plně uskutečňuje povolání osoby člověka k lásce: manželství a panenství. Obojí je - jím vlastním způsobem - konkrétní uskutečnění nejhlubší pravdy o člověku, jeho „bytí podle obrazu Božího“.“
Láska není ničím samozřejmým. Je výsadou člověka. A je spojnicí mezi člověkem a Bohem, i mezi člověkem a člověkem. Prakticky každý člověk se může do někoho zamilovat, vzplanout náklonností. Ale ke skutečné lásce, která je naplněním povolání člověka, musí dozrát. A to, jak říká papež, buď v manželství nebo v panenství, v zasvěceném životě. V obou případech se musí člověk dát. Kdo by chtěl jen brát, není lásky schopen. V manželství se člověk dává jednomu člověku, životnímu partnerovi; ve svobodně zvoleném panenství se dává nejen Bohu, ale mnoha lidem, kteří ho potřebují a které on nechce a nebude vlastnit. V obou případech je člověk šťasten jen tenkrát, když přestane milovat jen a jen sebe.
Modlitba:
Prosíme tě, Panno Maria, dej nám před oči míru lásky, ve které jsi se odevzdala Bohu, míru lásky, která tě dovedla až pod kříž. A pomoz nám, prosíme, aby nás nesvazoval strach o nás samotné a o náš život, abychom se dokázali dát plně, s radostí. Amen.
„Sexualita, v níž se muž a žena způsobem vlastním a vyhrazeným manželům sobě darují, není cosi čistě biologického, nýbrž týká se samého jádra lidské osobnosti. Opravdu lidským způsobem se sexualita uskutečňuje jen tehdy, je-li nedílnou součástí té lásky, s níž se navzájem bezvýhradně zaslibují muž a žena až do smrti. Tělesné odevzdání by představovalo lež, kdyby nebylo znamením a plodem úplného tělesného odevzdání, tedy odevzdáním celé osoby, i v její časové dimenzi...“
Pro některé lidi je dnes sexualita „běžným zbožím“, něčím, na co má každý prostě nárok a co má být proto všem dosažitelné, pro jiné je zas něčím, o čem by se snad ani nemělo mluvit. Pokusme se přiblížit střízlivé a přitom hluboké řeči církve: ta se v papežském dokumentu od sexuality nijak nedistancuje, ale ukazuje její pravou hloubku: není to snadno dostupné zboží a není to něco, zač by se měl člověk stydět. Je to vrcholné znamení lidí, kteří se odevzdávají a přijímají na celý život. Je to něco v životě člověka, co má být hluboce pravdivé: pravdivý výraz pravdivého, celoživotního odevzdání se. Znamení jedinečné partnerské - celoživotní lásky.
Modlitba:
Prosíme tě, Panno Maria, uváděj nás stále do té pravdivosti, ve které jsi řekla své „ano“ Bohu a ve které jsi po celý život setrvala. Dej mladým lidem pochopit, k jaké hloubce lásky a věrnosti jsou povoláni. Amen.
„Společenství lásky mezi Bohem a lidmi, jež je základním obsahem Božího zjevení a zkušenosti víry Izraele, dochází významným způsobem svého výrazu v manželském svazku muže a ženy. Proto ústřední výrok Zjevení: „Bůh miluje svůj lid“ - je obsažen i v oněch konkrétních slovech, jimiž si muž a žena vyznávají svou manželskou lásku. Jejich pouto lásky se stává obrazem a symbolem smlouvy, spojující Boha a jeho lid.“
Celé Písmo svědčí o Boží neotřesitelné a vytrvalé věrnosti těm, které si vyvolil: o věrnosti Izraelskému národu s nímž uzavřel smlouvu, kterou Izrael mnohokrát porušoval. K podobně věrnému společenství lásky jsou pozváni i manželé. Tedy ne k tomu, aby jen prožili nějaký románově ideální život. Ale k tomu, aby svou vzájemnou věrností, kterou osvědčují v dlouhé řadě životních těžkostí, ukazovali beze slov okolnímu světu jak asi vypadá Boží věrnost vůči lidem. A naopak - vědomí, že zobrazují věrnost Boží k nám, může manžele povzbudit k vytrvalosti i v situacích, které se zdají už být těžké až k neunesení. Ne nadšení, ale vytrvalost tvoří největší lidské hodnoty. A láska bez vytrvalosti mnoho ceny nemá.
Modlitba:
Prosíme tě, Panno Maria, obracej pozornost těch, kdo jsou už u konce své trpělivosti, k neumdlévající věrnosti Boží. Připomínej jim, prosíme, že v zápase o dobro nestojí a nezůstávají sami. Amen.
„Společenství mezi Bohem a lidmi se dovršuje definitivně v Ježíši Kristu - „ženichovi“, který se z lásky k lidem obětuje jako Vykupitel, aby lidstvo spojil se svým mystickým tělem. Kristus zjevuje původní pravdu o manželství, pravdu „počátku“ a tím, že osvobozuje člověka od zatvrzelosti srdce, umožňuje mu, aby tuto pravdu plně uskutečňoval.“
Není možné jen mluvit a mluvit o potřebě lásky v manželství, není možné jen zdůrazňovat potřebu manželské věrnosti a domnívat se při tom, že toho všeho člověk dosáhne vlastní silou. Vysoký ideál křesťanského manželství není postaven jen na požadavcích na manžele, ale také a zejména na tom, co Ježíš udělal pro nás. Abychom byli schopni věrné a trvalé lásky, ať v manželství nebo v panenství, potřebujeme mít Ježíšem obnovené srdce.
Křesťanství, víra, spása - to není jen „ozdobný přídavek k manželství“, to je jeden z jeho nutných předpokladů. Nic nepomůže snoubencům, mají-li svatbu v tom nejvznešenějším kostele a mají-li při tom ty nejvyšší ideály, nejsou-li Kristem uzdraveni od ran hříchů, nejsou-li vykoupením uschopněni k trvalé lásce, která je schopna překonat i velké těžkosti.
To nejvzácnější v lidské lásce roste z lásky, která nám byla skrze Ježíše dána Otcem. Boží a lidská láska si zde nekonkurují. Boží láska k nám nás uschopňuje k vytrvalé lásce k člověku, k lidem.
Modlitba:
Panno Maria, poznala jsi velké věci, které ti učinil ten, který je mocný. Tvá láska a věrnost k Bohu byla odpovědí na velkou lásku Boží k nám, lidem. Obracej naši pozornost stále k velkým Božím věcem. Abychom nebyli na světě jako ti, kdo nejsou nikým obohacováni. Abychom Boží lásku projevenou v Kristu Ježíši nezapírali. Amen.
„Křtem jsou muž a žena trvale vzati do nové a věčné smlouvy, snubní smlouvy Kristovy s jeho církví. Tímto nezrušitelným přijetím se ono vnitřní společenství života a lásky v manželství, ustanovené samým Stvořitelem, povznáší a spojuje se snubní láskou Kristovou, je posilováno a obohacováno jeho výkupnou silou. Svátostnou mocí svého manželství se muž a žena spojují navzájem hluboce nerozlučným způsobem. Tím, že jeden patří druhému, se skrze svátostné znamení zpřítomňuje vztah mezi Kristem a církví.“
Skutečně přijaté křesťanství není jen jakýmsi „věděním o Bohu a o zásadách správného chování“. Křesťanská víra nás přivádí do nitra Boží lásky, v Ježíši vstupujeme do tajemství vztahu, který lidské možnosti neuvěřitelně převyšuje. Tato slova se ovšem zdají být nadnesená ve srovnání s běžnými denními starostmi manželů. A přece je nebezpečí, že se manželé ve svých starostech utopí i se svým manželstvím, když je neponese vědomí o veliké lásce Ježíše k církvi, které se takto zúčastňují. Ježíš miluje nás, nedokonalé křesťany, s neúnavnou věrností. Manželé mohou být obrazem této lásky nebo ještě lépe, této věrnosti. Ale nikdy ne jen ze svých vlastních sil. Přijetí vykoupení není jen podmínkou cesty do nebe. Je také podmínkou plného prožití manželství. Protože oslabení našich sil a schopností konat dobro a vzdorovat zlému je až nepříjemně realitou všedních dnů. A toto oslabení léčí jen Ježíš.
Modlitba:
Panno Maria, tvá blízkost Bohu nebyla ničím narušena. Ty jsi přijala vykoupení v plnosti. Pomáhej nám pochopit, jak velké bohatství se nám ve vykoupení nabízí. A nedopusť, abychom ho vyměnili za bohatství tohoto světa. Amen.
„Manželé jsou tedy pro církev stálou připomínkou toho, co se událo na kříži: jsou jeden pro druhého a pro své děti svědky spásy, na níž se skrze svátost podílí. Manželství je, stejně jako ostatní svátosti, připomínkou, uskutečňováním a prorockým znamením událostí spásy. Jako připomínka jim dává svátost (manželství) milost a povinnost připomínat si velká Boží díla a vydávat o nich svědectví před svými dětmi. Jako zpřítomnění spásy je uschopňuje a zavazuje, aby navzájem a vůči dětem v životě uskutečňovali to, co vyžaduje odpouštějící a výkupná láska. Jako prorocké znamení dává milost a zavazuje je žít v naději na budoucí setkání s Kristem a vydávat o tom svědectví. Jako každá ze sedmi svátostí, je i manželství svým vlastním způsobem skutečným znamením události spásy.“
Řekneme-li svátost manželství, vybaví se většině lidí slavnostní chvíle - svatba v kostele. Ale manželství jakožto svátost trvá po celý život manželů. Nejenže je Ježíš uprostřed manželů přítomen, ale spása se v jejich vztahu, v jejich rodině stále uskutečňuje. Proto poznání křesťanské rodiny může znamenat pro druhé lidi nejen poznání církve, ale také poznání účinnosti Ježíšovy lásky v lidském životě. Každé odpuštění hříchů, které manželé přijmou a každé vzájemné odpuštění, které si z Boží lásky darují, ukazuje, jak Bůh s lidmi jedná. Bylo by omylem si myslet, že o Bohu křesťané svědčí jen svými dobrými skutky. Hříšník, kterému bylo odpuštěno a který se ze svého odpuštění raduje, je také jakousi „Boží výkladní skříní“.
Modlitba:
Pane Ježíši, prosíme tě, abys nám dal tebe vidět uprostřed každého křesťanského manželství. Prosíme tě, abys byl pro nás nápadnější než naše lidské nedostatky. Prosíme tě o to s tvou matkou Marií, kterou jsi dal i nám za matku. Amen.
„V souladu s Božím úradkem je manželství základem širšího rodinného společenství, vždyť sám manželský stav a manželská láska jsou zaměřeny na plození a výchovu potomstva, v němž docházejí svého naplnění. Ve své nejhlubší skutečnosti je láska v podstatě darem. Manželská láska, jež vede manžele k vzájemnému „poznání“ a činí z nich „jedno tělo“, se nevyčerpává v onom vzájemném společenství, nýbrž je uschopňuje k nejvýš možnému daru, darování života nové lidské osobě, přičemž se stávají Božími spolupracovníky.“
Ve světě, ve kterém se všechno plánuje a mnohé dá koupit, je velké nebezpečí, že děti budou zařazeny mezi takříkajíc „předměty“, které si lidé opatřují, když k tomu mají chuť. Člověka ovšem nelze degenerovat na předmět. A proto je velmi důležité, aby lidé neztráceli schopnost vidět v dětech dar, který nevychází jen z toho, že se jako manželé darovali sobě navzájem. Bůh, jakožto dárce tohoto daru, má být plně viděn a chápán. Dítě, přijaté jako dar Boží i dar vzájemný, nemůže být jen tak lehce poníženo na předmět, který manželé vlastní. A už vůbec nemůže být srovnáváno s předměty obtížnými, nepotřebnými, s takovými, kterých se zbavujeme. Úcta k Bohu, úcta manželů k sobě navzájem a úcta k počatému životu spolu souvisí hlouběji, než se na první pohled zdá. Ztrátou této úcty, ztrácí člověk i mnoho ze svého lidství.
Modlitba:
Panno Maria, ty jsi byla obdarována neuvěřitelně velkým darem - životem Spasitele. Pomáhej, prosíme, všem rodičům, aby neviděli ve svých dětech své vlastnictví, ale velký dar Boží, za který jsou také zodpovědni. Amen.
„Nelze však ztratit ze zřetele, že manželský život neztrácí svou hodnotu, i když plození nového života není možné. Neplodnost těla může být manželům příležitostí k jiným důležitým službám lidskému životu, jako adopce, různé formy výchovné práce, pomoc jiným rodinám, chudým nebo postiženým dětem.“
Málokdo si uvědomuje tak silně, jako právě bezdětní manželé, jak velkým darem dítě je. V civilizaci, ve které jsou téměř všechny technické zázraky možné, se zdá být až nepochopitelným, že v některých případech neplodnost nelze v manželském páru odstranit. Je to pro manžele velká zátěž. Těm ostatním samozřejmě ukazují, jak nesamozřejmým darem jsou jejich děti. Ale i oni sami, bezdětní se mají kolem sebe rozhlédnout, aby pochopili jaký jiný dar jim Bůh v jejich situaci dává a jaký úkol z toho vyplývá. Adopce, péče o jiné potřebné lidi, starost o věci, na které nikdo nemá čas - to všechno mohou být pro bezdětné manžele jejich vlastní úkoly. Jde jen o to, aby tyto úkoly nebo tento úkol přijali jako svůj vlastní. Aby to pro ně nebyla jen náhražka za chybějící děti. Bůh s námi jedná vážně, nic nedělá naoko. Je spravedlivé, abychom jednali podobně.
A ještě jednu věc je zde třeba dodat: mnohé věci, vlastně všechny, můžeme a máme od Boha žádat. Žádnou z nich si ale nemůžeme vynucovat. Chtít cokoli skutečně „za každou cenu“ - byť by to byla hodnota tak velká, jakou je dítě v rodině, není možné. A chtít cokoliv za každou cenu a třeba i bez Boha, tedy odjinud, než přes jeho ruce a jeho srdce, to by nepřineslo dobré ovoce. Situace bezdětných manželů je mnohdy opravdu těžká. Je tedy třeba, aby se cítili být ostatními skutečně přijati, aby nebyli zraňování žádnou netaktností, aby nebyli hnáni do slepé uličky nesplnitelných přání.
Modlitba:
Panno Maria, ty jsi byla Bohu ve všem otevřená. Ty jsi přijala mnoho věcí v životě, které nebyly ani lehké, ani obvyklé. Uč nás, prosíme, důvěře, otevřenosti pro Boží vedení a ochotě říkat Bohu ano. Amen.
„V manželství a rodině se vytváří mnohostranné vztahy: vztahy manželů navzájem, vztahy otcovské, mateřské, vztahy dětí a sourozenců. Tyto vztahy uvádějí každou lidskou osobu do „lidské“ a „Boží“ rodiny - do církve. Křesťanské manželství a rodina budují církev: lidská osoba se nejen v rodině rodí a výchovou v ní je uváděna postupně do lidského společenství, nýbrž znovuzrozením při křtu svatém a výchovou ve víře je uváděna i do Boží rodiny, do církve.“
Křesťanská výchova dítěte není jen a jen rodinná výchova. Křesťanská výchova dítěte není také jen a jen osvojení si náboženských vědomostí. Dítě má být uvedeno do dobrých vztahů v lidské společnosti a dítě má být uvedeno do společenství církve jako do své „širší rodiny“. Jen tak lze položit dost dobré základy k životu z víry po celý život. Velmi se mýlí rodiče, když se snaží svého úkolu postarat se o křesťanskou výchovu dětí zhostit prostě tím, že děti někam posílají na výuku - a tím pro ně vše končí. Jen ti rodiče, kteří v církvi skutečně žijí, mohou své děti uvádět do života církve, do církve jako do domova. A bez navázání dobrých a živých kontaktů uvnitř církve se může víra vytratit. Nebo se děti začlení třeba i do pochybné sekty, která jim dá pocit přijetí, lidské sounáležitosti, kde se budou prostě cítit doma. A naopak: z církve, kde dítě zdomácnělo a šťastně vyrostlo ho těžko někdo odvede jinam.
Modlitba:
Panno Maria, ty jsi se svatým Josefem a naším Spasitelem vytvořila rodinu, která se stala vzorem. Udržuj v nás stále naději, že máme příležitost se v mnohém nazaretské rodině přiblížit. Vždyť tvůj Syn chce být stále uprostřed nás. Amen.
„Panenství a bezženství kvůli Božímu království - celibát - neodporuje nijak vysoké důstojnosti manželství, nýbrž ji předpokládá a potvrzuje. Manželství a panenství jsou oněmi dvěma způsoby, jak vyjádřit a prožívat tajemství smlouvy Boha s jeho lidem. Chybí-li úcta k manželství, nemůže existovat ani Bohu zasvěcené panenství. Není-li lidská sexualita chápána jako velká hodnota, darovaná Stvořitelem, ztrácí význam i její oběť pro Boží království.“
Nedejme se mást tím, že věrné a stabilní manželství se ve světě tak málo chápe a vyskytuje jako šťastně žité panenství a bezženství pro Boží království. Cenné a dobré věci nebývají nejobvyklejší - ale tím není jejich cena snížena. Chce-li člověk prožít dobrý život, potom musí hledat věci nejlepší, ne věci nejlehčí nebo nejobvyklejší. V každém případě je nutné, aby jak manželství, tak bezženství či panenství bylo v církvi chápáno vždy jako povolání, jako osobní cesta, kterou Bůh pro mne má. A největší cena té nebo oné cesty není v ní samé, ale v tom, že plně a věrně odpovídám na Boží zavolání, na projev Boží lásky. Bůh nás neomezuje v možnostech našeho výběru. Ale je na nás, abychom pochopili, že neexistuje jen volný výběr životních možností, že existuje Boží vůle, totiž ten nejlepší životní plán na světě, který Bůh pro každého z nás má. A pokud ho člověk objeví, najde, porozumí mu a věrně ho přijme, potom využil svou svobodu nejlepším způsobem.
Modlitba:
Panno Maria, stále znovu se musíme vracet k tvému „ano“. Stále znovu musíme uznávat, že je to ten nejlepší postoj, který můžeme vůči Bohu zaujmout. Prosíme tě, pomáhej nám v něm vytrvat. Amen.
„Křesťanští manželé mají právo očekávat od osob, které zvolily panenství, svědectví jejich dobrého příkladu a věrnosti povolání až do smrti. Stejně jako je věrnost mnohdy pro manžele těžká a vyžaduje oběti sebezáporu a umrtvování, může to platit i o těch, kdo zachovávají panenství. Jejich věrnost, i v případných zkouškách, má sloužit zase manželské věrnosti za vzor.“
Bylo by velmi nerozumné, kdyby se lidé, žijící v manželství, domnívali, že ti, kdo zvolili celibát pro Boží království, nejsou vystaveni zkouškám. A bylo by právě tak nerozumné, kdyby ti, kdo žijí v celibátu se domnívali, že ti druzí, ti, kdo žijí v manželství, mají život snadný, bez zkoušek. Každá skutečná hodnota na této zemi je v průběhu života mnohokrát zkoušena. A každé úspěšné překonání překážky, každé dobré překonání zkoušky, je velkou posilou pro všechny, kterým na něčem dobrém záleží. A tak si mohou jak manželé, tak lidé žijící ve zvoleném životě bez manželství, navzájem pomáhat příkladem věrnosti, který si dávají. A naopak: ve společnosti, kde je ve velké krizi, ve špatném stavu manželství, objeví se i větší krize celibátu. Tam, kde se špatně žije celibát, je těžko možné vyzývat k věrnému životu v manželství. Ale tam, kde se žije skutečně z víry a z co největší plnosti milosti, tam je možné žít přes všechny obtíže i věrné manželství, i věrný celibát jako zářivé znamení Boží milosti. A to, co se žije jako Boží povolání, to má vždy vrcholnou hodnotu.
Modlitba:
Panno Maria, svěřujeme ti všechny křesťany, kteří v uskutečňování svého povolání zakolísali. Pomáhej jim, prosíme, poznat, jak velmi je má Bůh rád, jak jim chce být právě v jejich povolání, ať v manželství, ať v celibátu blízko. Amen.
„Rodina, na lásce založená a jí oživovaná, je společenstvím osob: manžela a manželky, rodičů, dětí, příbuzných. Jejím prvním úkolem je žít ve skutečnosti vlastní jednoty, v neustálém úsilí o vytváření opravdového osobního společenství. Vnitřním principem, stálou hnací silou a nejvyšším cílem tohoto úkolu je láska: jako bez lásky není rodina osobním společenstvím, tak bez lásky nemůže rodina žít, růst, zdokonalovat se jako společenství osob.“
Láska je jedním z nejokřídlenějších slov. A je také často slovem špatně chápaným. Zaměňuje se se spontánním citem, který buď je nebo není - a nedá se s tím nic dělat. To je ale opravdu omyl. Má-li být rodina společenstvím osob, potom je v prvé řadě nutné, aby byla v rodině uznávána cena, důstojnost a jedinečnost každého jejího člena, každé lidské osoby - ať je to otec nebo nejmladší ratolest. A dále je třeba, aby každý měl svůj prostor k životu, k rozvoji - a aby při tom vždy dbal na oprávněné požadavky druhých. V rodině se musí všichni poněkud omezit, aby mohli všichni růst k plnosti života. Je to určité tajemství, které by měl a mohl dospělý znát, aby ho mohl učit i děti. A má-li se v rodině mluvit o lásce, potom je nutné, aby nikdo nebyl vylučován, aby se nikdo necítil být ostatními odstrčen nebo dokonce popřen. Láska totiž není přece jen zalíbení, láska je „ano“, které říkáme trvale a věrně k existenci a životním právům druhého člověka. Je-li v rodině láska, potom se cítí být každý její člen potvrzen, ne popřen. To ovšem není samo od sebe. Láska vyžaduje úsilí, vytrvalost, věrnost, trpělivost. Ale toto všechno se vyplatí. Protože víc nemůže nikomu dát, než to, že ho máme věrně a pravdivě rádi. Ničím nemůže být rodina bohatší, než vzájemnou láskou všech jejích členů.
Modlitba:
Pane Ježíši, ty jsi nás miloval až k smrti kříže. Ukázal jsi nám pravý rozměr lásky. Prosíme tě, ukazuj nám, jak žít způsobem, který se ti podobá. Ukazuj nám to i na lásce, která byla mezi tebou a tvou matkou Marií. Amen.
„Je základní povinností církve, znovu a výslovně potvrdit učení o nerozlučitelnosti manželství. Těm, kdo dnes pokládají za těžké či přímo nemožné vázat se na celý život na jednoho člověka a rovněž těm, kdo jsou zaslepeni takovou kulturou, která odmítá nerozlučitelnost manželství a otevřeně zesměšňuje závazek manželů k věrnosti, musí církev předkládat radostnou zvěst o definitivním rázu oné manželské lásky, jež má svůj základ a svou sílu v Ježíši Kristu.“
Člověk nežije nikdy v jakémsi duchovním vakuu. Vždy na něho působí názory a postoje, které zastává jeho okolí. Otázkou je, zda je přijímá trpně nebo zda se snaží o uskutečnění něčeho, co považuje za správné. Z tohoto hlediska je dnes zřejmé, že nerozlučitelnost manželství se dodržuje obtížněji, protože široké okolí se domnívá, že rozvod je dost dobrým řešením obtíží manželství. Toto mínění přechází leckdy i na křesťany. Jenže zde je třeba nejen vědět, že rozvod být nemá, ale je také třeba jasně vědět, že rozvod je vždy katastrofa pro všechny zúčastněné a nikdy řešení, které by přineslo všem prospěch.
Proto je úkolem církve, aby jednak hlásala učení o nerozlučitelnosti manželství a jednak ve svých vlastních řadách dosvědčovala, že toto učení je reálné a pro člověka dobré. Křesťanské rodiny se tedy nemohou lacině přizpůsobovat tomuto světu, ale jejich úkolem je dávat druhým lidem naději, že trvalé, dobré a nerozpadající se manželství je skutečně možné, a to i dnes. Tato naděje, která je vyjadřovaná svědectvím života manželů, je dobrou službou světu. Není přitom třeba zakrývat a zapírat obtíže života. Pravdivým svědectvím není zdánlivě ideální manželství, pravdivým svědectvím je manželství, které přes obtíže a krize vydrželo k radosti těch, kdo ho tvoří.
Modlitba:
Panno Maria, ty jsi nesla po celý život ve svém srdci tajemství svého poslání, které mnozí nemohli chápat. A přece jsi mu zůstala zcela věrná. Vyprošuj, prosím, tuto věrnost všem křesťanským manželům, aby nesli tajemství Boží lásky celým životem. Amen.
„Kristus obnovuje úradek, vepsaný Stvořitelem na počátku do srdce muže a ženy a při uzavření svátostného manželství dává „nové srdce“. Tak mohou manželé nejen překonat „tvrdost srdce“, nýbrž také a především se mohou podílet na plné a dokonalé lásce Krista, jenž jako Bohočlověk představuje nový a věčný zákon.“
Boží plán s člověkem byl dokonalý, dobrý. Patřil do něj i vztah manželů v trvalém a pevném svazku. Hříchem ale člověk porušil nějakým způsobem všechno, i stav svého srdce. Proto pro něho není snadné žít trvalou věrnost. Ale Spasitelovo působení nebylo jen v tom, že nerozlučitelnost manželství potvrdil. Vykoupení také znamená, že je porušený člověk k manželství uschopňován. S porušeným, tvrdým srdcem lze jen těžko prožít dobré trvalé manželství. Se srdcem Kristem obnoveným je naděje na úspěch větší. Proto není úkolem křesťanských manželů jen to, aby pečovali o své vlastní manželství. Jejich úkolem je také to, aby pečovali o svůj vlastní život s Bohem, o stav svého srdce. Pocit vlastní dokonalosti je spíš znamením tvrdého srdce než svědectvím o skutečné dokonalosti. Proto je vždy na pováženou, když třeba lidé v manželství konstatují, že od svatby se s Bohem ve svátosti smíření nesmiřovali. Není-li člověk stále znovu obdarováván Božím odpuštěním, neprožívá-li znovu a znovu svou radost ze smíření s Bohem, potom mu snadno znovu ztvrdne srdce a bude těžko odpouštět i svému životnímu partnerovi.
Modlitba:
Prosíme tě, Panno Maria, dávej i nám po tvém vzoru poznávat, jak „velké věci nám učinil ten, který je mocný.“ Veď nás cestou, na které zažijeme radost z Boží záchrany, z daru nového srdce. Amen.
„Duch svatý, působící ve svátostech, je živým kořenem a nevyčerpatelným zdrojem onoho nadpřirozeného společenství, jež spojuje a váže věřící s Kristem a mezi sebou v jednotě Boží církve. Zvláštním druhem a uskutečněním tohoto církevního společenství je křesťanská rodina, která se může a také má nazývat „domácí církví.“ Všichni členové rodiny mají, každý podle svých vlastních darů, milost a odpovědnost, která je má vést ke každodennímu vytváření osobního společenství, a takto udělat z rodiny „školu pravého a hlubokého lidství.“ To se děje péčí a láskou k dětem, nemocným, starým, vzájemnou každodenní službou, sdílením dober, radostí i starostí.“
Co vlastně dělá křesťanskou rodinu křesťanskou? Bylo by velmi špatné, kdyby to byly jen vnější věci, určité rodinné tradice nebo vědomí, že manželé měli kdysi svatbu v kostele - a nic víc. Křesťanskou rodinu charakterizuje vzájemná úcta, láska, tolerance, tedy snášenlivost, schopnost a ochota odpouštět si, věrnost... Ale toto všechno je plně živé a upřímné jen tehdy, vyrůstá-li to z největšího daru vzkříšeného Krista- z Ducha svatého. Ten má mít v křesťanské rodině své vlastní a pravé místo a to především v životě manželů, spojených a obdarovaných svátostí manželství a také v životě všech dalších členů rodiny, kteří byli křtem připojeni ke Kristu a mají podíl na jeho Duchu. Křesťanská rodina tedy může a má být prostorem, který je Duchu svatému s ochotou otevřen. Vztahy členů rodiny potom nespočívají jen a jen na lidských silách a schopnostech, ale také na všem, co Duch svatý lidem ve své církvi dává. Potom také členové rodiny zjistí, že jsou obohacováni nejen sami pro sebe, ale i pro druhé lidi.
Modlitba:
Panno Maria, celý tvůj život byl darem Božím proměněn a nad všechno pomyšlení obohacen. Dodávej nám stále důvěry k tomu, abychom nespoléhali jen a jen na sebe, ale žili ze skvělého bohatství, která nám tvůj Syn dává. Amen.
„Každá rodina dobře ví, jak sobectví, neshody, napětí a srážky podvracejí a leckdy i smrtelně zasahují jejich společenství: odtud ony mnohonásobné a rozličné formy rozvratu rodinného života. Současně je však každá rodina vždy znovu volána Bohem pokoje k radostné a obrodné zkušenosti usmíření, obnoveného společenství, znovunalezení jednoty. Zvláště přistupování ke svátosti pokání a přijímání Těla Kristova dává křesťanské rodině milost a zodpovědnost k překonávání jakékoliv roztržky, pro cestu k plné pravdě onoho Bohem chtěného společenství, jak to odpovídá vroucímu přání Páně „aby všichni byli jedno“.“
Křesťanství by bylo nesnesitelně náročné, snad i kruté, kdyby od člověka chtělo uskutečnění vysokého mravního ideálu a nedalo by k tomu žádné prostředky. A pohled na život by byl zcela nerealistický, kdybychom v něm nepočítali s lidskými chybami a z nich rostoucími konflikty. My křesťané jsme křehcí a chybující jako jiní lidé. Ale Ježíš nás neponechal jen naší křehkosti. Prostředky, které nám dává k překonání následků našich chyb, jsou účinné i nepostradatelné. Proto účast na svátostech by měla být nejen samozřejmou věcí křesťanské rodiny, ale dobré pochopení a začlenění svátostí do života by mělo být ctižádostí křesťanů. Při tom všem se však nesmí zapomínat na to, že Spasitel nám svátosti dal a dává, ale nijak je nevnucuje. I v rodině je tedy třeba respektovat a chránit svobodu každého člověka, tak, jak ji respektuje Bůh. Nikoho v rodině tedy není možné ke svátostné praxi nutit - zvlášť v případě dospívajících dětí by nucení mohlo znamenat škody s dlouhodobými následky nebo prostě ztrátu vzájemné důvěry rodičů a dětí. Nutit nemáme a nemůžeme, ale modlit se můžeme vždy - tedy i za toho člena rodiny, který nemůže ke svátostem najít cestu. A vytrvalost v důvěře a naději je i zde podmínkou úspěchu.
Modlitba:
Panno Maria, chraň nás od pýchy i od malomyslnosti, protože obojí by nám mohlo překážet na cestě k přijetí Božích darů. Pomáhej nám, ať ve svátostech dobře rozpoznáváme cesty Boží lásky k nám. Amen.
„Tím, že Bůh stvořil člověka jako muže a ženu, dal muži i ženě rovněž stejnou osobní důstojnost, dal jim i ona nezcizitelná práva a odpovědnosti, jež příslušejí lidské osobě. V nejvyšší možné formě dal Bůh najevo důstojnost ženy, když sám přijal tělo z Marie Panny, kterou dává nazývat novou Evou a tak ji povýšil na prototyp vykoupené ženy.“
Primitivní názor říká, že žena se má a musí ve všem vyrovnat muži. V praxi to potom znamená, že ženy kromě všech velkých úkolů, kterými jsou mateřství a péče o rodinu, přijímají další profesionální zatížení, která nese běžně muž. Je to potom vyrovnání se, které má sotva smysl - spíš přivádí ženu do tíživého postavení člověka, jehož síly jsou stále přepínány. Nemá-li být žena podceněna, potom to neznamená, že se má způsobem života vyrovnat muži. Spíš to znamená, že má být doceněna jako žena. jako bytost, schopná vcítění se, schopná milosrdné lásky, schopná vytvářet harmonické prostředí, v němž členové rodiny rádi zůstávají a nemají potřebu z něho utíkat. V tomto ohledu je společnost, ve které žijeme, ženám hodně dlužna.
Nebylo by ovšem dobré ani toužit po obrazu života žen z dob našich prababiček, ani čekat, až se odněkud shora postavení žen změní. Ženy samy mají poznat a hájit svou jedinečnost, mít odvahu být samy sebou. Potom je naděje, že to pochopí i zbytek společnosti, protože nakonec i muži jsou od dětství vychováváni do velké míry ženami. A dobrý nebo nedobrý obraz ženy jsme si my všichni vytvořili především podle našich vlastních maminek.
Modlitba:
Panno Maria, na tobě září všechna krása a důstojnost vykoupeného člověka, vykoupené ženy. Dej poznávat všem křesťanským ženám, k jaké skvělé podobě je Boží milost přetváří. Amen.
„Je nepochybné, že stejná důstojnost a odpovědnost muže a ženy plně ospravedlňuje, aby měla žena přístup k veřejným úkolům. Na druhé straně vyžaduje rovněž opravdové povznesení ženy, aby vzhledem ke všem ostatním veřejným úkolům a zaměstnáním byla jasně uznávaná hodnota jejího mateřského a rodinného úkolu. Tyto úkoly a zaměstnání se přece musí i navzájem doplňovat, má-li být kulturní a společenský vývoj také opravdu a plně lidský.“
Je otázkou, je-li žena opravdu ošizena, když se na ni nevkládají úkoly veřejných činností. Je ale jisté, že je společnost ošizena, pokud v některé oblasti života výrazně chybí ženský prvek. Podíváme-li se do dějin církve, potom uvidíme velké postavy světic, jejichž působení v oblasti veřejných věcí bylo nepřehlédnutelné. Svatá Anežka, svatá Zdislava, svatá Kateřina Sienská - to nejsou příklady žen, které znají jen svůj „domácí koutek“. A právě v jejich činnosti je vidět zcela specificky ženský přínos, bez něhož by byla církev i dějiny národa výrazně chudší.
Lze jistě mluvit o právech žen na uplatnění se ve veřejnosti. Ale bylo by možná ještě lepší mluvit o úkolech žen v životech rodin, společenství, národů, církve, které jsou zcela nezastupitelné. Ženy je mají rozpoznat. Muži je mají a mohou pochopit. A všichni mohou mít z jejich naplnění prospěch.
Modlitba:
Panno Maria, ty jsi přesně rozpoznala svůj úkol, který pro tebe Bůh připravil. Pomáhej všem, ať rozpoznávají své vlastní úkoly a chápou úkoly svých bližních. Ať je toto poznání ke chvále Boží. Amen.
„Muž je povolán, aby v manželském a rodinném společenství žil úměrně svému daru a úkolu jako manžel a otec.“
Jestliže chápeme rodinu jako něco, co si Bůh přeje, jako výtvor Boží lásky pro člověka, potom je zřejmé, že každý úkol člověka v rodině je Božím obdarováním a Božím úkolem. Jestliže toto muž v manželství domyslí, musí se začít ptát, jaké asi představy má Bůh o něm. Je zřejmé, že potom jeho úkolem není jen zaměstnání, jen starost o hmotné zabezpečení rodiny. Manželství a otcovství znamená úkol rozvíjet ve všech směrech život dětí, být skutečnou oporou manželce. Právě křesťan může poznat, že jeho život se nemá odvíjet jen tak, aby se mnoho nelišil od života sousedů. Měřítkem správnosti života není to, co dělají ostatní, co dělají všichni, ale to, co Bůh považuje za správné, co odpovídá jeho představě. A tak by se měl muž cítit před Bohem skutečně odpovědný za to, jak naplňuje jeho, tedy Boží představu o manželské a otcovské úloze. A ten, kdo cítí odpovědnost před Bohem, nemůže být jen tak lehce ani nesvědomitým člověkem, ani tvrdým diktátorem.
Modlitba:
Pane Ježíši, ty jsi každému napomáhal a napomáháš k nalezení a uskutečnění jeho životní cesty. Dej všem, kteří jsou povoláni do manželství, aby rozpoznali a přijali plně svou manželskou a otcovskou úlohu a naplnili ji ke slávě Otcově. Amen.
„Přijetí dítěte, láska k němu, uznání jeho hodnot, mnohostranné a vzájemné - hmotné, citové, výchovné i duchovní - druhy pomoci pro každé dítě, jež přichází na tento svět, to tvoří stále a nutně nepominutelné znamení křesťanů, především křesťanských rodin. Takto mohou děti „růst a prospívat v moudrosti a docházet obliby u Boha i u lidí“, takto budou samy cenným přínosem k budování rodinného společenství i k posvěcování svých rodičů.“
Před nějakým časem se psalo o výzkumu tzv. „nechtěných dětí“ a dokazovalo se, že tyto děti mají v životě horší pozici, že mají horší předpoklady ke šťastnému životu. Tento výzkum se používal jako argument pro nutnost potratů. A mnoho lidí tomu uvěřilo. Jenže se zapomíná, že i dítě třeba původně nechtěné může být přijato, že totiž každé dítě může a má být přijato jako dar, jako jedinečná šance, kterou je každý nový život, přicházející na tento svět. Jistě není pravda, že křesťané nemají uvažovat o počtu svých dětí a o tom, v jaké době života se jejich děti narodí. Ale úvaha o tom, kdy by bylo nejlepší, aby dítě přišlo na svět a přijetí počatého života jsou dvě různé věci. Jako křesťané tvrdíme, že každý počatý život má být přijat. Protože každý je pokračováním stvořitelského záměru Božího.
Modlitba:
Panno Maria, život tvého Syna byl položen za spásu všech lidí. Tak vysoce si Otec cení člověka. Prosíme tě, pomáhej všem lidem, aby poznávali důstojnost lidského života a aby ho proto vždy dovedli přijmout. Amen.
„Známe kultury, kde se prokazuje zvláštní úcta a velká láska k starším lidem. V jiných kulturách naproti tomu, hlavně v důsledku neuspořádaného rozvoje průmyslu a výstavby sídlišť, došlo a stále dochází k vytlačování starých lidí, což pro ně znamená trpkost a bolest, pro mnohé rodiny pak ochuzení ducha.“
Staří lidé představují velké bohatství. Ovšem jen pro toho, kdo neměří hodnotu života množstvím peněz a počtem zakoupených věcí. Staří lidé ukazují mnohdy krásným způsobem hodnotu takových vlastností, jako je trpělivost, shovívavost, velkorysost a dávají našemu uspěchanému životu mnohem rozumnější rytmus. Společnost, která odstrčí staré lidi, ztrácí smysl pro své kořeny, pro návaznost generací. Velmi snadno se můžeme prohlásit za nejchytřejší, chybí-li srovnání s předchozími generacemi.
Stáří ukazuje hodnotu lidské zralosti. Obohacuje mladší a ukazuje jim, že stáří je hodnotou právě tak cennou, jako mládí. Dává tak mladším generacím odvahu a ochotu přijmout i své vlastní stárnutí. Náš vztah ke starým lidem je mírou naší lidskosti. Odstrkovat je pryč ze středu života by bylo skutečně nelidské, právě tak jako jejich neustálé přetěžování.
Modlitba:
Panno Maria, ty znáš všechny staré lidi mezi námi, kteří se spojují s tebou a s tvým Synem modlitbou růžence, důvěrnou vírou a vytrvalou nadějí v tvou pomoc. Prosíme tě, dodávej jim odvahy ve službě modlitby, ve službě, která je zcela nenahraditelná. Amen.
„Stvořením muže a ženy ke svému obrazu a podobě dovršuje Bůh dokonalé dílo svých rukou: povolává oba ke zvláštní účasti na své lásce a současně i na své moci Stvořitele a Otce jejich svobodnou a odpovědnou spoluprací na předávání daru lidského života: Bůh jim požehnal a řekl jim: Rosťte a množte se, naplňte zemi a podrobte si ji!“
Mnoho věcí denní potřeby se dá vyrábět a zhotovovat, můžeme si je kupovat, půjčovat, brát. Ale lidský život do této kategorie nepatří. Církev mluví znovu a znovu o předávání života, tedy o lidské účasti na Božím stvořitelském díle. Lidský život není něco, co lze prostě plánovat, opatřovat si, něco, o čem lze libovolně rozhodovat. Člověk je za vznik nového života odpovědný a člověk je zároveň obdarováván tím, že může spolupracovat na Božím díle stvoření. To nejsou jen vznešená slova. Tímto pohledem je v základu dána úcta k lidskému životu, který nepatří mezi „předměty denní potřeby“. A tato úcta má potom odraz ve všem, co člověk dělá, ve způsobech, jak se s lidmi zachází. Není-li lidský život v úctě jako Boží dar v okamžicích svého vzniku, potom nebude k němu úcta ani ve stáří, ani v nemoci. Křesťan se zde opravdu nemůže přizpůsobovat tomuto světu ve svém smýšlení. Je pozván k tomu, aby Boží záměry chápal.
Modlitba:
Panno Maria, i tvého života se dotkla Boží moc, ze které život pramení. Pomáhej, prosíme, všem manželům chápat, k jaké veliké věci je Bůh povolal, když jim dal možnost být rodiči dětí. Amen.
„Právě proto, že manželská láska je zcela zvláštní účastí na tajemství života a na lásce samého Boha, je si církev vědoma i vlastního jí svěřeného poslání střežit a obhajovat vysokou důstojnost manželství spolu s onou nadmíru závažnou odpovědností předávání lidského života.“
Je známo, že se církev v posledním století vícekrát vyslovila k otázce správného řádu předávání života a to jak v koncilním dokumentu o životě církve v moderním světě, tak v encyklice Humanae vitae. Ačkoliv se to mnohým zdá být divné, církev tvrdí, že otázka vzniku nového života není něčím, co má být ponecháno pouze lidské libovůli. Odkrývání Božího řádu ve stvoření a jeho ozřejmování lidem je vlastním posláním církve. Je škoda, když se nauka církve chápe pouze jako soustava zákonů, kterým se má člověk podřídit. Bůh nám ve svém slově nabízí více: nabízí nám porozumění svým vlastním záměrům. A proto je velmi dobré, když manželé neuvažují jen o biologických otázkách vzniku nového života, ale snaží se hluboce pochopit, jak je jejich vzájemný vztah, jejich láska i jejich schopnost dát vznik novému životu účastí na lásce Boží, na tajemství jeho tvůrčí moci. Tato cesta k pochopení nemusí nikdy v našem životě končit, může trvat celý lidský život, protože Boží tajemství jsou skutečně nevyčerpatelná pro lidské chápání.
Modlitba:
Panno Maria, ty jsi pochopila, jak veliké věci učinil Bůh ve tvém životě. A ty jsi tajemství Božího slova nosila ve svém srdci. Pomáhej i nám k postoji pokory, která vede k porozumění Bohu. Amen.
„Úkol vychovávat sahá svými kořeny do základního povolání manželů účastnit se na stvořitelském díle Božím: tím, že rodiče dávají v lásce a z lásky život nové lidské osobě, člověku, který má v sobě povolání růst a vyvíjet se, bere na sebe i úkol účinně mu pomáhat, aby také mohlo žít plně lidským životem. Proto 2. vatikánský koncil připomíná: „Vychovávat své děti je nejzávažnější povinností rodičů, jež dali dětem život, a je také nutno je uznávat za jejich první a k tomu určené vychovatele.“
Výchova dětí je úkol, který vlastně rodiče nemohou přenést na někoho jiného. Je to úkol obtížný. Vyžaduje od člověka čas, trpělivost a v neposlední řadě vlastní sebekázeň, protože rodiče by těžko mohli své děti učit tomu, co sami nedělají. Výchova je věcí vysoce osobní - nedá se nahradit ani věcmi, ani zážitky, které by rodiče svým dětem zprostředkovali pomocí komunikačních prostředků nebo na cestách. Právě proto, že je výchova tak osobním úkolem, je namáhavá - dělá si nárok na osobnost vychovávaného. Dětem se nelze věnovat jen a jen okrajově, jen ve spojení s jinou činností. Dítě potřebuje vědět, že jeho rodič má na ně čas a že má o ně zájem. To znamená pro dítě obohacení, které se nedá srovnat s žádnými hmotnými statky. A výchova ve víře je ještě zásadnějším úkolem rodičů. Mnozí mohou děti naučit řadě pravd víry. Ale na svých rodičích dítě vidí, jak se víra žije, co vlastně znamená. S věřícími rodiči a ve věřící rodině je dítě krok za krokem uváděno do prostoru Boží lásky, do života, který je trvale s Bohem spojen. A tak se v dětském životě pokládají základy, které mohou unést celou stavbu života.
Modlitba:
Panno Maria, tvá věrnost životnímu úkolu naplnila celý tvůj život. Pomáhej, prosíme, všem rodičům rozpoznávat, k jak velkému a závažnému úkolu je Bůh vyvolil, když jim svěřil děti k výchově. Amen.
„Přes často velké těžkosti, které se dnes stavějí výchově do cesty, mají rodiče s důvěrou a statečností vychovávat děti k tomu, aby si osvojily základní hodnoty lidského života. Děti mají vyrůstat ve správné svobodě vůči užívání hmotných statků, osvojovat si prostý a střídmý způsob života v přesvědčení, že „člověk má větší cenu tím, co sám je, než pro to, co má“.
Bylo by velmi nešťastné, kdyby se rodiče sice snažili o dobrou náboženskou výchovu dětí, a přitom by zanedbali výchovu k základním lidským hodnotám. Bez lásky k pravdě, bez přímosti, spolehlivosti, čestnosti nemůže křesťanství v člověku zapustit kořeny a vydat plody. Není-li křesťan vychováván k určité nenáročnosti na množství majetku, bude těžko odolávat světu, který mu nabídne nekřesťanský životní styl, aby jeho pomocí získal bohatství, po kterém touží.
Výchova k práci, výchova ke spolehlivému plnění přiměřených úkolů, výchova k samostatnosti a odpovědnosti platí jako základní směrnice výchovy pro křesťany stejně jako pro nevěřící. Je vždy velmi nemilé, když se zjistí, že nevěřící člověk se vedle nějakého křesťana vyjímá jako vzor pravdivosti a čestnosti, zatímco ten, který se honosí jménem křesťan, za ním pokulhává. Mají-li tedy rodiče ctižádost, aby jejich děti byly vychovány ve zdravé a zralé osobnosti, jsou rozhodně ve shodě s učením církve.
Modlitba:
Pane Ježíši, ty jsi byl v plnosti pravdy stále, i ve chvílích, kdy se rozhodovalo o tvém odsouzení. Prosíme tě, uč ty, kteří jsou vychováváni, lásce k pravdě, spravedlnosti a čistotě. Prosíme tě o to ve spojení s tvou matkou Marií, která je i matkou naší a ke které máme plnou úctu. Amen.
„Úkol křesťanských rodičů vychovávat, spočívající, jak již bylo řečeno, v jejich účasti na stvořitelském díle Božím, má svůj pravý a vlastní zdroj ve svátosti manželství. Tato svátost uschopňuje k opravdu křesťanské výchově dětí, tedy povolává je k účasti na autoritě a lásce Boha Otce a Krista - Božského Pastýře i na mateřské lásce církve, a dává jím moudrost, radu a sílu i všechny ostatní dary Ducha svatého, aby pomáhali dětem v jejich růstu v lidské a křesťanské zralosti.“
Někteří rodiče trpí pocitem nedostatečnosti při výchově dětí, naříkají si na obtížnost tohoto úkolu a na vlastní slabost. Jiní se snaží odpovědnost za výchovu dětí, zvláště za náboženskou výchovu, přenést na někoho jiného. V obou případech bývá pravdou, že si rodiče dost neuvědomují velikost a dosah svátosti manželství, která je spojuje. Koncil dokonce ale mluví o tom, že manželé jsou ke svému úkolu jakoby svěceni zvláštní svátostí, totiž svátostí manželství. Je tedy třeba, aby si rodiče uvědomili, že jsou Bohem uschopňováni k úkolu, který na ně je vložen a aby se ho tedy nesnažili zvládnout jen a jen vlastními silami. Svátost manželství není jen otázkou dne svatby. Její účinky trvají a křesťan s nimi má počítat. Že nás Bůh tím, co nám dal, také zavazuje k tomu, abychom to řádně užívali, je ovšem zřejmé. Protože je ale z Boží strany nejprve dán dar a potom požadavek jeho využití, není to cesta neschůdná.
Modlitba:
Panno Maria, anděl tě nazývá milostí plnou, tedy milostí zcela zahrnutou. Na tvém životě vidíme, jak je Boží milost silná a mocná. Povzbuzuj a upevňuj v nás tuto důvěru, zvlášť ve chvílích, kdy uprostřed skutečných nebo domnělých nezdarů malomyslníme. Amen.
„Jelikož Stvořitel veškerenstva postavil manželství jako počátek a základ lidské společnosti, je rodina také první a životně důležitou buňkou společnosti. Pěstování opravdového a vyzrálého osobního společenství v rodině se stává i první a základní školou společenského styku, příkladem, podnětem k širším mezilidským vztahům v duchu vzájemného respektování, spravedlnosti, dialogu a lásky.“
Je těžké přestavovat dům se špatnými základy. Je těžké uspořádat dobře společnost, kterou tvoří lidé bez zázemí dobré rodinné výchovy. To se dnes ví vlastně po celém světě. Všechno to, co člověk potřebuje ve styku s lidmi, se buď naučí nebo nenaučí v rodině, ve které vyrůstá. Pokud se to nenaučí, bude mít život o mnoho těžší a bude s ním soužití mnohem obtížnější. Je opravdu velmi těžké učit toleranci člověka, který ji nepoznal doma. Je těžké učit člověka o velikosti Božího odpuštění, jestliže nepoznal radost z odpuštění doma, u svých rodičů. Je těžké se domluvit s cizími lidmi různých zájmů, jestliže se v dětství a mládí člověk neučil chápat, ustupovat, hledat cesty k domluvě. Rodinné poměry v mnoha věcech ovlivní jednání člověka na celý zbytek života. Proto na nich tak velmi záleží. Nestačí, aby rodina jen zachovávala určité křesťanské zvyky a vykonávala úkony zbožnosti. Je třeba, aby v rodině panovaly a pěstovaly se skutečně lidské hodnoty, aby vztahy v rodině byly v nejlepším slova smyslu lidské, a tedy křesťanské.
Modlitba:
Panno Maria, ty jsi žila obyčejný život neobyčejným způsobem. Dej, prosíme, i nám pochopení pro věci obyčejné tak, abychom je žili jako Boží děti. Ukazuj rodinám cestu k pokoji, který dává tvůj Syn. Amen.
„Křesťanská rodina je tak hluboce začleněna do tajemství církve, že svým způsobem má účast na jejím spásonosném poslání. Svátostnou mocí mají křesťanští manželé a rodiče ve svém stavu (manželském) a oboru působnosti své vlastní dary v Božím lidu. Proto také nejen Kristovu lásku přijímají a tak se stávají vykoupeným společenstvím, nýbrž jsou i povoláni, aby tuto Kristovu lásku dále předávali svým bližním a tak se stávají spásonosným společenstvím.“
Každá rodina má zpravidla víc než dost vlastních starostí. A tak se může stát, že řešení těchto starostí v udržování dobrého chodu rodiny jakoby vyčerpává všechen zájem a všechny síly manželů. Je ale dobré rozšířit pohled. Každý křesťan, chybující, nedokonalý, je nositelem Božích darů a tím také nositelem poslání pro druhé lidi. A o křesťanské rodině to platí tím víc. Láska, kterou si křesťané v rodině navzájem dávají, je obohacována a rozmnožována láskou Spasitele - Ježíše. A tak se - přes všechny těžkosti - může křesťanská rodina stát a také se stává jakýmsi krbem, kde se druzí ohřejí. Stává se místem, kde jiní najdou milosrdenství, porozumění, pomoc, kde najdou dary Ježíšovy. Proto by neměla být křesťanská rodina nikdy jen uzavřena sama do sebe. I když každá rodina potřebuje určitou intimitu, svůj nejvlastnější prostor, a ten si musí i křesťané uchovat, zbývá dost z Božího bohatství pro další lidi. A toto bohatství nemá zůstat uzavřené a nepřístupné.
Modlitba:
Prosíme tě, Panno Maria, nenechávej křesťanské rodiny propadat zármutku a smutku nad vlastními starostmi. Pomáhej jim poznávat, jak velkým bohatstvím jsou vybaveny pro sebe i ostatní. Amen.
„Rodinná modlitba má své vlastní znaky. Je to společná modlitba manžela s manželkou a společná modlitba rodičů a dětí. Společenství v modlitbě je současně plodem a požadavkem onoho společenství, jemuž dává bohatě vzniknout svátost křtu a manželství. Zvláště na členy křesťanské rodiny lze vztáhnout slova, jimiž Pán Ježíš přislibuje svou přítomnost: Znovu vám říkám: shodnou-li se dva z vás na zemi o jakékoli věci a budou o ni prosit, dostanou ji od mého Otce, jenž je v nebesích. Tam, kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem já mezi nimi.“
Společná modlitba je znakem společné víry. Ale nejen to. Společná modlitba je i projevem vzájemné důvěry všech členů rodiny. Bylo by marné chtít společnou modlitbu zavést, kdyby mezi členy rodiny existovaly dlouhodobě nevyřešené problémy, kdyby společná modlitba znamenala podrobit se nějakému donucení. Pokud ale společná modlitba vyroste ze společně sdílené víry, je velikou silou a pomocí. Obrací pozornost všech členů rodiny tam, kde je zdroj každé opravdové pomoci, totiž k Bohu, našemu Otci. Dává všem členům rodiny poznat, že mají před Bohem stejnou důstojnost, a že jsou všichni, malí i velcí, na Boží dobrotu odkázáni. A v neposlední řadě mohou rodiny svou modlitbou pomáhat druhým. V materiální pomoci mohou křesťany zastoupit a nahradit i jiní, bohatší, schopnější. Ale v modlitbě je každý křesťan nenahraditelný. Tam uplatňuje své na křtu získané Boží dětství, tam dává rodina ve svém středu prostor zachraňujícímu a sloužícímu Kristu. O tomto bohatství má tedy každá rodina dobře vědět, aby nehledala svůj význam tam, kde ho ani nemá, totiž v bohatství a moci.
Modlitba:
Panno Maria, prosíme tě, pomáhej rodinám na cestách ke společné modlitbě. Chraň je před zlem neporozumění, rozbrojů a ztráty víry, aby jejich modlitba mohla žít a růst. Amen.
„Křesťanská rodina se stává evangelizujícím společenstvím v té míře, v jaké sama evangelium přijímá a ve víře zraje. Svatý Otec Pavel IV. o tom říká: Rodina, podobně jako církev, má být místem, kde se evangelium předává a odkud také evangelium vyzařuje. Proto v rodině, která si je vědoma tohoto svého poslání, všichni její členové hlásají evangelium a sami přijímají jeho hlásání. Rodiče nejenže sdělují evangelium dětem, ale mohou od nich přijímat i hluboce prožívané evangelium. Takováto rodina se stává jeho hlasatelkou i mnoha jiným rodinám a celému prostředí, v němž žije.“
Mnozí křesťané dnes přemýšlejí o tom, jak se to stane, aby se evangelium vrátilo do života, aby věřící křesťan nebyl mezi ostatními lidmi bílou vránou, aby se překonala dlouho rostoucí neznalost Krista. Na tyto otázky není jedna univerzální odpověď. Evangelium se může a má hlásat všemi možnými způsoby. Je ale důležité, aby nikdo z křesťanů nemyslel, že evangelium může přibližovat druhým jen nějaká úřední osoba. Je důležité, aby se nikdo z pokřtěných necítil být vyřazen z úkolu hlásat evangelium. Není tedy vyřazena ani rodina. Naopak. Lidé, kteří žijí v rodinách, rozpoznávají a oceňují sílu a moc evangelia spíš na někom, kdo žije ve stejných podmínkách - tedy na rodině, než na životě někoho, kdo žije v úplně jiných životních okolnostech. V tomto prvotním hlásání evangelia, které se děje více životními postoji než slovy, má rodina jedinečnou a nezastupitelnou úlohu. Musí být ale při tom zcela jasné, že úkolem rodiny není před druhými nějak svou víru, své křesťanství předvádět, ale že jejich úkolem je evangelium žít. Žít tedy naději v Boží lásku, v odpuštění, v nesmírnou hodnotu Božího království, jak nám to Ježíš ukázal. Takový život se podobá nenápadnému setí, ze kterého vzejde dobrá úroda.
Modlitba:
Panno Maria, ukazuj křesťanským rodinám stále na velký poklad evangelia, ujišťuj je v přesvědčení, že se jim dostalo bohatství, které svět nemůže ani dát, ani vzít. A nauč je jak se o toto bohatství dělit s druhými. Amen.