Cílem této práce není podat vyčerpávající nebo alespoň zevrubné odpovědi na všechny problémy, uvedené v následujících řádcích, natož dát univerzálně použitelné zaručeně úspěšné rady, jak vše dobře vyřešit. Každý případ, který je zde uváděn, je v podstatě speciální oblastí, která se neobejde bez zásahu dalších odborníků a ke které existuje specializovaná literatura. Jenže úkolem pastorace není vše řešit a vyřešit, ale spíš doprovázet k lidsky důstojnému zvládnutí (zvládání) situace - a doprovázet třeba i v té nejdelší a mlhavé perspektivě do Božího království (mám na mysli lidi, s nimiž nelze dlouhodobě o křesťanské víře snadno nebo vůbec komunikovat). Cílem těchto řádků je především upozornit na mnohé (jistě ne všechny) oblasti, ve kterých se má konat pastorační péče církve a dodat čtenáři odvahu, aby se pokusil o orientaci a doprovázení, jestliže se s nějakým méně obvyklým případem setká a neutíkal z takové situace nebo se neuchyloval k frázím a zdánlivě zbožným řešením, která by byla nekvalifikovaná, neautentická - a tedy i bezbožná. Zároveň chci povzbudit každého, kdo to myslí s evangeliem i s bližními vážně, aby se nebál vstupovat i do situací a problémů, které jsou mu spíš cizí než blízké a v nichž nemá zkušenosti. Pokud do nich nebude vstupovat jako vševědoucí a všeumějící, pokud bude šťastný i z toho, že i když nemůže poradit a vyřešit, může být nablízku, soucítit a snažit se o porozumění a alespoň dílčí řešení, bude pomocníkem druhým a sám se mnohému naučí. Autor následujících řádků musí sám popravdě říci, že se ve své práci zpravidla začal zajímat o teoretické znalosti a řešení až poté, kdy byl s nějakým problémem konfrontován a že se právě ze situací, kdy se nechal lidmi vtahovat do jejich obtíží, otázek a trápení, ledacos naučil a mnohé pro vlastní život získal.
Slovo pastorace, pastorační péče, pastorační činnost nemá v našich poměrech většinou příliš jasné a přesné ohraničení. Mnohdy se pastorací rozumí to, co dělá kněz, zpravidla mimo práce hospodářské a technické. Jindy se rozumí pastorací jen přímé vedení farnosti, a to hlavně tehdy, když se uvažuje o knězi jako pastýři. V oficiálních církevních dokumentech se mluví na jedné straně o faráři a biskupovi jako o pastýřích ve vlastním slova smyslu (srov. CIC can 375 a can 515 §1), na druhé straně mluví jak kodex tak dokument Christifideles laici o podílu laiků na pastorační činnosti (např. CIC can 230 nebo ChfL 23).
Trochu širší pohled získáme, když se budeme ptát po úloze církve. V tomto případě se dnes vesměs tvrdí, že církev má své úkoly jednak uvnitř, tedy sama v sobě, v péči o své členy a současně také úkoly vůči okolnímu světu. Zpravidla se zdůrazňuje, že úkol církve k okolnímu světu není jen misijní. V dokumentech 2.vatikánského koncilu charakterizuje úkoly církve ve světě na jedné straně dekret o apoštolátu laiků (AA) a dekret o misijním působení církve (AG), na druhé straně konstituce o církvi v dnešním světě (GS), zejména pak její proslulý první odstavec: „Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, je radostí a nadějí, smutkem i úzkostí Kristových učedníků, a není nic opravdu lidského, co by nenašlo v jejich srdcích odezvu.“ (GS 1) Podíváme-li se na působení nynějšího papeže, vidíme to, co je napsáno výše, velmi zřetelně a plasticky.
V současných příručkách pastorální teologie se pak úkoly církve zpravidla vyjadřují buď trojicí kerygma, diakonia, leiturgia nebo čtveřící koinonia, martyria, diakonia, leiturgia. Pastorační péčí pak můžeme rozumět uskutečňování těchto úkolů církve, a to tak, že v pastorační péči a činnosti jsou zpravidla zastoupeny všechny výše zmíněné složky, ovšem vždy v jiném poměru, a to se zacílením, které se pokouší charakterizovat následující výměr:
Pastorační péčí v širším slova smyslu rozumíme takové jednání s člověkem, ve kterém ho respektujeme v jeho jedinečnosti, přistupujeme k němu z pozice věřících křesťanů, doprovázíme ho v jeho obtížích, nemoci, utrpení či umírání a pomáháme mu k lidsky důstojnému zvládnutí jeho životní situace včetně smrti, a to na jemu dostupné úrovni víry s perspektivou jejího možného rozvoje.
Když pak mluvíme o pastorační péči v méně obvyklých situacích, máme tím na mysli situace, které leží za hranicemi základní běžné farní práce, tedy za hranicemi organizování pravidelných katechezí, vedení ke svátostem, utváření bohoslužeb a pobožností, duchovního vedení atd. Jde tedy o pastorační působení někdy v mezních situacích, jindy v obtížných a zátěžových situacích, které se vyskytují u křesťanů i nekřesťanů, ale které nejsou zcela běžné nebo příliš časté. Jde především o péči o jedince, někdy malou skupinu (rodinu). Ten, kdo pomáhá, bývá většinou jednotlivec, žijící v církvi. Jedná se tedy ponejvíce o interakci ve dvojici. V dalším textu budeme partnery těchto interakcí pro jednoduchost označovat „klient“ a „pomáhající“, případně „doprovázený“ a „doprovázející“.
Je ale třeba si alespoň v hrubých rysech vyjasnit vztah pastorace v těchto situacích k diakonii (charitě) a k medicínským, psychologickým, psychiatrickým a sociálním zákrokům a zásahům. Nejde zde jistě o přesné a „chemicky čisté“ separování, nemůže jít ale o prostou konfúzi. Můžeme říci, že pastorační působení zmíněné odborné přístupy a zásahy předpokládá, pokud možno s nimi spolupracuje, ale nemá a nemůže je suplovat, určitě ne dlouhodobě. Jeho vlastním východiskem je „přístup z pozice věřících křesťanů“, čili přístup z pozice evangelia, dále prostor života církve jako „domovský prostor“ pomáhajícího, do které ten, komu se pomáhá, buď také patří nebo je do něho laskavě zván (ne nucen). Podstatnou je samozřejmě perspektiva víry, ve které a ze které se věci řeší a která je považována za hodnotu nejvyšší (ne ale jedinou! zdraví, osobní integrita a naplnění života klienta jsou také hodnoty, a to nikoliv zanedbatelné!), která je žádoucí a má růst jak u toho, komu se pomáhá, tak u toho, kdo pomáhá.
Předpokládáme, že pastorační péče v uváděném širším slova smyslu není omezena jen na křesťany, přesněji řečeno na ty, kdo se ke křesťanským církvím hlásí. Evangelní příklady nám ukazují, že Ježíš se postaral o toho, kdo u něho pomoc hledal a zkušenost ukazuje, že pastýřská péče bývá vyhledávaná i těmi, kdo do církve nepatří a přesto právě v ní hledají pomoc. Je ovšem nutné předpokládat, že největší část pastorační činnosti církve se bude konat ve prospěch křesťanů a že oni budou právem očekávat péči z křesťanských aspektů kompetentní.
Z úcty k pravdě a z úcty ke konkrétním lidem je třeba rozlišovat a respektovat stav toho, kdo je objektem péče. Křesťan se zpravidla nechá bez protestů označovat i jako křesťan i jako věřící. Ale řada lidí nepokřtěných a nežijících ve spojení s žádnou církví a denominací se dnes velmi ohrazuje, jsou-li nazváni nevěřícími. Právem. Je třeba jejich víru poznat a respektovat, ať už je jakákoliv či jakkoliv fragmentární. Slovo ateista je pak dobré reservovat jen pro ty, kdo se tak sami označují. Je to dnes spíš vzácné než obvyklé.
Je nepopiratelné, že v katolické církvi hrají svátosti velkou a z jistého hlediska ústřední roli (srov. např. KKC 1116) . Nicméně život v církvi a život z víry se nekryje jen se svátostným životem. Právě v katolickém prostředí se občas stává, že pastorace je redukována jen na svátostnou pastoraci a že víra, která se pro život ze svátostí předpokládá, není u dotyčného člověka rozvinuta a nikdo se o její vznik či rozvíjení v daném případě nestará. Kromě toho pastorační působení se samo o sobě nemůže krýt jen s udílením svátostí, je to pole mnohem širší. Je tedy třeba v každém případě nepřistoupit jen na „sakramentální redukci“ pastoračního působení a mít spíš na zřeteli potřebu všestranného doprovázení člověka v obtížných životních situacích a to jak v jeho životě víry tak v ostatních niterných i sociálních potřebách.
Pro naše bratry z klasických evangelických církví jsou dominantní dvě veličiny: Boží slovo (Bible) a víra. Ať už ta která církev má ty nebo ony svátosti, víra a Boží slovo stojí zásadně před nimi. Podle chápání protestantských církví stojí význam osobního rozhodnutí a osobního úkonu víry vždy daleko před významem příslušnosti k církvi, před významem začlenění jednotlivce do církve.
Zde je zpravidla význam osobní víry ještě více umocněn a pastorační péče je buď na něj redukována nebo bezprostředně vázána. Jinými slovy: pro toho, kdo není plně věřící, není možno v pastorační oblasti nic udělat. Nezdar člověka v překonávání překážek a nebo nezdar toho, kdo se snaží pomoci, bývá vykládán jen a jen jako následek nedostatečné víry. Odborná pomoc (medicínská, pomoc psychologů) se často příkře odmítá. Nahrazování léků při modlitbách za uzdravení poukazem na víru nemocného a na víru těch, kdo se za něho je ovšem v některých okolnostech doslova životu nebezpečné.
Jejich postoje a chápání je samozřejmě katolickému chápání nejbližší. Je třeba upozornit na to, že ekumenické postoje v pravoslavném prostředí jsou velmi různé: od nesmírně vstřícných, kde si všimneme jen rozdílnosti obřadu a jinak skoro žádného rozdílu, až po velmi vyostřené, kdy se pravoslavní nechtějí s katolíkem ani pomodlit (oba postoje najdeme v naší zemi).
Literatura:
KŘIVOHLAVÝ J., Povídej, naslouchám, Návrat domů, Praha, 1993
OPATRNÝ A., Malá příručka pastorační péče o nemocné, Pastorační středisko, Praha, 1995
KŘIVOHLAVÝ J., Pastýřská péče, Oliva 2000
V následujících odstavcích uvedeme jen několik orientujících poznámek, které vymezí základní rozměry pastoračního rozhovoru, který lze právem považovat za nejobvyklejší a nejužívanější prostředek pastoračního působení.
Není to ani rozhovor za všech okolností silně nábožensky zabarvený, ani rozhovor zásadně „nenáboženský“. Je to rozhovor, který vychází ze situace, přání a potřeb toho, komu je poskytována pastorační péče a který realizuje to, co je řečeno ve výměru pastorační péče v odst.1. Prvním a zásadním cílem pastoračního rozhovoru není ani vyřešení problému, ani poučení klienta, ale snaha dát člověku najevo, že od této chvíle nezůstává se svým problémem osamocen, protože v pastorujícím našel spojence. Cílem, který nemusí být ovšem vždy dosažen je, aby klient našel jako nejdůležitějšího a nejmocnějšího spojence ve své situaci Boha - čímž ovšem není vyloučena ani pomoc ani sounáležitost na lidské úrovni.
Pastorační rozhovor má prakticky vždy svou psychologickou a někdy i (nezamyšleně) psychoterapeutickou dimenzi. Přesto nemůže a nemá být záměrným pokusem o psychoterapii. Jednak proto, že pastorující zpravidla nemá k této činnosti absolvován příslušný výcvik a dále proto, že pastorační rozhovor má svou dimenzi víry, i když není možná v konkrétním případě proklamovaná. Zatímco hlásání víry (byť třeba implicitní) do pastoračního rozhovoru patří, v psychoterapeutickém rozhovoru ho lze považovat za cizí, případně nedovolený prvek (hlásání víry - ne přijímání víry klienta a respekt k ní, tím je povinen i nevěřící psychoterapeut).
Dá se opět odvodit ze základního výměru v odst. 1. Rozhovor má přispět k lidsky důstojnému zvládnutí situace na úrovni víry klienta a má být podporou jejího dalšího růstu. Cílem rozhovoru primárně není ani evangelizace, ani náprava morálních nedostatků, ale pomoc klientovi v situaci či stavu, který on považuje za obtížný. A k uskutečnění pomoci zpravidla nestačí rozhovor jeden.
Pastorující musí mnohdy položit otázku, protože např. klientovi dost dobře nerozumí. Otázka může být pochopena jako projev zájmu o klienta a pak rozvíjí rozhovor, právě tak, jako může být klientovi nepříjemná, zablokovat ho a rozhovor zbrzdit nebo zrušit. Zpravidla je dobré, když je otázka dostatečně široká, aby nevynucovala předem zamýšlenou odpověď a když je položena v takovém ovzduší, aby klient věděl, že nemusí odpovědět a nebude kvůli tomu ani opuštěn, ani potrestán. Tázání, které se podobá výslechu, samozřejmě do pastoračního rozhovoru nepatří.
Pastorující nemusí a ani nemá odpovídat na všechny otázky klienta. Některé otázky jsou spíš voláním o pomoc nebo protestem proti nežádané situaci, než slovy, na která se čeká věcná odpověď. V každém případě je otázka voláním po projevení zájmu o situaci klienta a tomuto přání má být vyhověno. Nebývá dobré pochopit otázku v pastoračním rozhovoru jako výzvu k pronesení dlouhé a učené přednášky. Právě tak není dobré otázky zkoušeného a trpícího člověka bagatelizovat. Odpověď má být taková, aby se tazatel spíš ještě mohl zeptat, než aby se musel bránit přívalu slov. A reakcí na otázku v podstatě řečnickou má být projevení pochopení a soucitu ze strany pomáhajícího.
Může jich být samozřejmě nespočet, podle konkrétních okolností. Všeobecně je ale možno říci, že rozhovor by neměl být protkán výčitkami na adresu klienta (byť by byly věcně oprávněné) a neměl by prohlubovat jeho úzkosti, strachy a bolesti. To ale neznamená, že je klient utěšován nepravdivými, leč milými zvěstmi; ty ho mohou ponižovat a dezorientovat a nepomohou mu. Krátce řečeno - klient, ať je v jakkoliv zuboženém stavu a ať je třeba i vinen za situaci, ve které se nachází, nesmí být terčem výčitek, nesmí být ponižován, musí být respektována jeho lidská důstojnost.
Pastorační rozhovor nemá být ani agitací pro náboženství, ani ideologickým zpracováním klienta, ale také nemá být za každou cenu nenáboženský. Čili: má být veden na stupni víry, která je klientovi přiměřená. V žádném případě nemá být náboženskými motivy ani obhajováno utrpení klienta, ani vysvětlováno to, co vysvětlitelné v dané situaci není. Náboženská dimenze, tedy dimenze víry, má být motivem hluboké naděje a může být výzvou k obrácení, která ale nesmí být nucením bezbranného k tomu, čemu by se bránil, kdyby byl plně při silách.
Pastorující se nesmí snížit k tomu, aby klienta buď nutil k postojům víry, které pro něho nejsou dostupné, nebo aby mu ideologizoval jeho situaci náboženskými výklady. Je úkolem každého strádajícího nebo čímkoliv trpícího křesťana, aby svou situaci přijal ve víře, tedy aby situace, pro něho jakkoliv nešťastná, byla prostorem k setkání s milosrdným a milujícím Bohem, který tyto své atributy neztratí ani v nesnázích člověka. K přijetí situace ve víře a k jejímu nesení, zpracování a případnému řešení ve světle a síle víry nelze nutit, lze v nejlepším případě napomáhat, jindy jen s nasazením vlastní víry asistovat.
Pro pastorační rozhovor může být vhodný jak rozhovor mezi čtyřma očima, tak rozhovor ve skupině. Což je ovšem něco jiného, než rozhovor před nechtěnými, nežádanými a nepomáhajícími svědky. Jsou témata, která se snáze probírají v úplném soukromí, jsou jiná, kde skupina a její dynamizující efekt pomůže. Nebývá dobré se omezit zásadně jen na jedno či druhé. Skupinu ovšem nelze klientovi vnutit, je možné ji nabídnout a bývá nutné ho do ní uvést. A možnost individuálního důvěrného rozhovoru musí existovat i tam, kde se daří práce ve skupině.
Zvláště u lidí s dlouhodobými potížemi přichází v úvahu nabídka zakotvení v nějakém trvale se scházejícím společenství. Takové společenství může být „křesťansky neutrální“, tedy nemusí být profilováno nějakou řeholní spiritualitou nebo spiritualitou některého hnutí, nebo naopak k řeholi nebo hnutí patří. Zvlášť v tomto druhém případě je třeba mít na paměti, že to, co je dobré a vhodné pro jednoho člověka, není dobré a vhodné pro všechny. Klientovi není tedy dobré konkrétní společenství nutit a je třeba mu popřát naprostou svobodu v tom, zda, kam a kdy se chce začlenit.
Jakkoliv je rozhovor nejobvyklejším a velmi plodným prostředkem pastorační péče, není samozřejmě prostředkem jediným. Nelze zde vyjmenovat všechny ostatní, které přicházejí v úvahu. Zmíníme se jen o několika, které přicházejí v úvahu častěji.
Někteří lidé přímo žádají pro zklidnění nebo soustředění se na řešení svých problémů pobyt v klášteře nebo jiném podobném prostředí s duchovní atmosférou a předpokládanou pastorační péčí. Je třeba říci, že mnoho příležitostí k naplnění těchto požadavků u nás zatím není. Přesněji řečeno: lze mnohdy vyhovět, jedná-li se o člověka bez duševních obtíží a bez velkých nároků. Představa lidí s většími duševními obtížemi nebo nemocemi, která se občas vyskytuje, že by v situaci, kdy ve svém neladu nejsou schopni obstát mezi lidmi, by našli „chráněný prostor“ v klášteře, kde by se zúčastnili „posvátného života“, ovšem tak, že by se ostatní o ně starali, je sice hezká, ale v podstatě neuskutečnitelná.
Lze je doporučit člověku duševně zdravému a stabilnímu, má-li se zklidnit a soustředit na řešení své obtížné situace nebo má-li se mu pomoci k odpoutání od situace v podstatě hříšné. Ovšem s upozorněním, že exercicie ani exercitátor nemohou za něho učinit potřebné rozhodnutí, ani zařídit jeho realizaci. Exercicie mohou být prostředkem k uklidnění, k mobilizaci duchovních i duševních schopností, jsou ale prostředkem, který klade na účastníka značné nároky, to nelze smlčet. Zpravidla je nelze doporučit člověku výrazně labilnímu a už vůbec ne člověku s výraznými a akutními psychickými problémy. Pokud by se pro lidi tohoto typu organizovala jakási psychoterapie nebo psychoterapeutická rekondice s křesťanským programem, může to být dobré, ale nejsou to exercicie. Ty mají, kromě jiného, vést k rozhodnutí nebo ke změně životní cesty a tohoto nebývá člověk v psychickém neladu schopen. Spíš ho může takovýto požadavek nevhodně zatížit.
Dnes je technicky zpravidla dobře možné, aby se těžkostmi obtížený člověk vydal na pouť na některá domácí poutní místa, nebo do Medjugorje, případně do Lurd. To může být velmi dobré, pokud není pouť pochopena jako magický prostředek, který člověka uchrání od nároků na prohloubení vlastní víry nebo na obrácení, pokud pouť není útěkem od řešení toho, co je třeba řešit a co člověk řešit nechce. Pouť je prostě pomocí tam, kde podporuje klientovo úsilí k zvládnutí problému, ne tam, kde má řešení problému suplovat nebo kde znamená prostě únik od toho, čím by se klient zabývat měl, ale čím se zabývat nechce.
Dobrá četba může motivovat, uklidnit, dodat naději, napomoci poučením k řešení situace. Jsou lidé, kteří si o každém svém problému zásadně musí něco přečíst, jsou jiní, kteří touto cestou pomoc většinou nepřijímají. Četba ale nemůže nahradit rozhovor, může ho jen doplnit. Nesmí k ní být někdo odkazován jen proto, že pomáhající nemá čas nebo ho nechce klientovi věnovat. Je mnohdy těžké doporučit četbu, která klientovi pomůže. Nestačí totiž zkušenost, že ta která kniha pomohla pomáhajícímu. Je často třeba experimentovat - vždy ale s literaturou solidní. V těžko řešitelných stavech je třeba počítat s tím, že klient bude nakloněn hledat senzační řešení a že mu bude bližší třeba literatura esoterická, než solidní duchovní nebo poradenská četba, která neslibuje nereálné věci. U depresivních onemocnění (jsou míněny skutečně diagnostikované deprese) je třeba počítat s tím, že nemocný člověk bude zřejmě vše číst s optikou, kterou mu dává jeho nemoc. Prakticky to znamená, že z textu, který se bude zdravému člověku zdát povzbudivý, optimistický nebo aspoň neutrální nemocný vyčte nemocný často tak pesimistické poselství, že se to zdravému může zdát až neuvěřitelné. Platí to i o čtení Bible.
Jsou situace, kdy pomáhající pochopí, že v daném případě je třeba zásah odborníka (poradna, psycholog, lékař, zkušenější duchovní vůdce apod.). Doporučení návštěvy někoho dalšího tak může být projevem solidnosti a svědomitosti pomáhajícího, ovšem klientovi nemusí být milé. Je třeba věci podat tak, aby klient neměl dojem, že se ho chce pomáhající zbavit, nebo že je tak těžkým případem, že si s ním skoro nikdo neví rady. Pomáhající by měl tedy s klientem zůstat v kontaktu i nadále. Na druhé straně jsou lidé, kteří se svou obtíží obejdou postupně všechny kněze, psychology, léčitele a hovorné paní v okolí. Tento postup je pro pomáhajícího velmi demotivující a někdy zamezí solidní pomoci.
Literatura: je poměrně četná, zde jen výběr. Publikace, označené hvězdičkou, nelze při studiu vynechat.
BRANTSCHEN J., Proč nás dobrý Bůh nechává trpět, Scriptum Praha 1994
DI GIULIO R., KRANZOVÁ R., O smrti, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1997
*FRANKL V., Lékařská péče o duši, Cesta Brno, 1994
FRANKL V., Vůle ke smyslu, Cesta, Brno, 1997
HAŠKOVCOVÁ H., Rub života - líc smrti, Orbis Praha, 1975
HAŠKOVCOVÁ H., Spoutaný život, Panorama, Pyramida Praha, 1985
HAŠKOVCOVÁ H., Lékařská etika, (2. vyd.) Galén, Karolinum,Praha, 1997
*PERA Heinrich, Weinert Berndt, Nemocným nablízku, Vyšehrad Praha, 1996
KREMER J., Budoucnost zemřelých, Vyšehrad, Praha, 1995
KREPPOLD Q., Nemocné stromy - nemocné duše, Trinitas Svitavy 1995
KŘIVOHLAVÝ J., KACZMARCZYK S., Poslední úsek cesty, Návrat domů, Praha, 1995
KŘIVOHLAVÝ J., Mít pro co žít, Návrat domů, Praha, 1994
KŘIVOHLAVÝ J., Křesťanská péče o nemocné, Advent, Praha, 1991
KUEBLER-ROSS E., O smrti a umírání, Arica Turnov, 1993
*KUEBLER-ROSS E., Otázky a odpovědi o smrti a umírání, Arica Turnov, 1994
LACHMANOVÁ K., Vězení s klíčem uvnitř, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1996
LUKASOVÁ E., I tvoje utrpení má smysl, Cesta, Brno 1998
MARSCH M., Uzdravování skrze svátosti, Portál Praha, 1992
OPATRNÝ A., Malá příručka pastorační péče o nemocné, Pastorační středisko, Praha 1995
PESCHKE K.-H., Křesťanská etika, Vyšehrad, Praha 1999
POLLARD B., Eutanazie ano či ne?, Dita Praha, 1996
*SALVIFICI DOLORIS, apoštolský list papeže Jana Pavla II., Zvon 1995
SLABÝ A., Pastorální medicína a zdravotní etika, Karolinum Praha, 1991
STOFF G., Síla na cestu, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří ,1995
*SVATOŠOVÁ M., Hospice a umění doprovázet, Ecce homo, Praha, 1995
SVATOŠOVÁ M., Hospic slovem a obrazem, Ecce homo, Praha, 1998
VIRT G., Žít až do konce, Vyšehrad, Praha 2000
VORLÍČEK J., ADAM Z.a kol., Paliativní medicína, Grada Publisching, Praha 1998
Jedná se zde především o onemocnění, která mají špatnou prognózu nebo přímo směřují v kratší době ke smrti. Pokud jde o pastorační péči, máme na mysli spíš doprovázení nemocného v celé této situaci tak, aby se s ní vyrovnal, nejde zde o problematiku udílení svátostí.
Okolí nemocného zpravidla vnímá jen jeho zdravotní situaci, pastorující je v nebezpečí, že bude vnímat jen situaci duchovní. Nemocný ale nemá jen potřeby biologické (tedy potřebu léčit a tlumit bolest), ale i potřeby sociální, psychologické a spirituální (Svatošová, Hospice, str.22-24). Na všechny je třeba brát přiměřený zřetel a podle jejich naléhavosti a saturování hodnotit situaci nemocného.
Blízké okolí nemocného, tedy ti, kdo jsou s ním citově spojeni, si mnohdy zasluhuje nejméně tolik péče, jako nemocný sám. Toto se často nevnímá a zdravotnická zařízení (s výjimkou hospiců) s péčí o okolí nemocného prakticky nepočítají. Blízké okolí nemocného ale prochází například při setkání se špatnou prognózou průběhu nemoci podobnými fázemi, jako nemocný sám, byť v jiném časovém rozvrstvení. Na tom zda a jak přijmou blízcí nemocného jeho situaci zaleží velmi mnoho. Nemocnému pomohou jen ti, kdo jsou ochotni vidět realitu jeho stavu a přijmout ji.
Proslulé fáze přijetí dle Kuebler-Rossové (Kuebler- Rossová, O smrti str. 228, Svatošová, Hospice, str. 29) nemusejí probíhat vždy ve stejném pořadí, ale doprovázející musí vědět o jejich existenci a akceptovat je u nemocného, neplísnit ho za ně, nepovažovat je za rozmařilou náladovost. Zkušenosti ukazují, že i věřící člověk jimi zpravidla prochází. Nelze zůstávat u předsudku, že kdo věří, musí umírat snadno a v podstatě rád. Takové názory nelze vyčíst z evangelia, spíš ze špatných zdánlivě duchovních úvah. Přijetí neblahé situace se může nemocnému nakonec podařit. Není to ale žádná samozřejmost, je to většinou delší proces s větším či menším počtem zvratů.
Toto označení je nutné a přitom i zrádné. Rozhodně nelze nemocnému sugerovat ani neodvratnou nevyléčitelnost jeho nemoci, ani ho udržovat v klamné naději nebo mu vnucovat přesvědčení o tom, že se v jeho případě určitě stane zázrak. Označení „nevyléčitelně nemocný“ vyjadřuje nejpravděpodobnější průběh, nikoliv jistotu. Pravděpodobnost smrti je ovšem tím větší, čím je nemoc pokročilejší. Zvrat v průběhu nemoci je možný, ne však vynutitelný. Doprovázející pak není věštcem ani dobrých ani špatných zpráv, ale především a právě tím, kdo doprovází v nemoci, v případné úzdravě i ve smrti.
Častým omylem okolí nemocného je mínění, že těžce nemocný potřebuje jen dobré léky a léčení - a klid. Jakkoliv je v pooperačním stadiu klid nutný, a pro většinu nemocných je příjemný i určitý vnější klid v dalších fázích nemoci, potřebuje nemocný jako každý jiný člověk mít pro co žít. I v těžké nemoci, ba i v situaci, kdy se délka života měří na měsíce či týdny má nemocný oprávněnou potřebu naplněného života (více o tom Haškovcová, Spoutaný život). Kromě toho je doba přibližování se ke smrti mnohdy dobou vyrovnávání se s životními traumaty a prohrami, dobou dozrávání vztahů a má být dobou odpouštění a smíření. Tyto duševní a duchovní úlohy jsou mnohdy velké, obtížné a jejich prožití nutné.
Otázka často diskutovaná. Podrobně se jí zabývá např. Haškovcová, Lékařská etika str. 101-116. Pro pastorační doprovázení je nutné mít na paměti dvě věci. Jednak by měl ten, kdo s nemocným mluví, mít schopnost a ochotu v případě potřeby spolupracovat s ošetřujícím lékařem a personálem, nejednat (pokud jde o sdělování pravdy apod.) bez ohledu na ně. Jde vposledku o ohled na nemocného. A dále by měl vědět a nemocnému taktně ukazovat, že pravda o jeho nemoci je důležitá (a někdy obtížně poznatelná), ale nejdůležitější pravdou je pravda o Boží lásce a milosrdenství.
Jakkoliv je křesťanské morální hledisko jasné, tedy zamítavé, je dobré se v problému více orientovat. Z doma dostupné literatury je pro seznámení s problémem vhodný Pollard, pro křesťanskou orientaci pak Slabý, Peschke a zejména Virt. Je nutné ale dodat, že paralelně s rozvojem cest k legalizování eutanázie se rozvíjí relativně nový obor paliativní medicíny (Vorlíček, Adam). Tedy medicíny, která se stará o pacienta tehdy, kdy není možno vyřadit příčinu obtíží a bolesti (nevyléčitelná nemoc), ale kdy je možné tlumit bolest a pečovat o kvalitu nemocí zasaženého života. V naší zemi dochází k rozvoji těchto iniciativ zejména v posledních letech (např. uplatňování mezinárodního projektu Hope zejména v brněnském ústavu pro doškolování zdravotnického personálu). Zřizování hospiců a organizování domácí hospicové péče je konkrétním projevem uplatňování paliativní medicíny. Dobrá paliativní péče pak má za následek samovolné vyřazování otázky eutanázie ze zorného pole nemocného i jeho okolí.
Je s podivem, kolik pseudozbožnosti se vyskytuje v oblasti pohledu na utrpení a smrt. Kdo chce mluvit o utrpení, jeho smyslu a jeho křesťanské hodnotě, má opravdu vážit každé slovo, zvlášť, je-li sám zdravý a bez potíží. Povrchní a zkratkovité interpretace Ježíšova utrpení a naší účasti na něm nepomohou, spíš uškodí. Odmítání jakéhokoliv utrpení a popírání jakéhokoliv smyslu života, který je obtížen bolestí, je ovšem také omylem. Populárně podanou orientaci v těchto věcech najdeme u Brantschena a Opatrného. O smyslu utrpení pak Jan Pavel II., Salvifici doloris.
Jednou z nejdůležitějších úloh pastoračního doprovázení těžce nemocného může být pomoc ke smíření s těmi, s nimiž nemocný už dlouho žije bez smíru. Zapomnění zde nepomůže. Zato odpuštění může proměnit celý vnitřní svět nemocného (viz Lachmanová). Doprovázející nemá tuto otázku pominout, ale realizace smíření je někdy úkol, který vyžaduje velký takt, trpělivost, vytrvalost a mnohdy i nemalou duchovní aktivitu doprovázejícího.
Snad nejkrásnější a zcela autentická poučení o této úloze najdeme v obou pracích Svatošové - v částech, sestavených z písemných svědectví. Cesta ke smrti je velký životní úkol, ve kterém nemá člověk zůstat sám. Rozhodující je způsob bytí doprovázejícího s ním, ne výmluvnost ani skvělost přednášených myšlenek. Ten, kdo doprovází, má být smířen s dvojím: se smrtí doprovázeného i se smrtelností (smrtí) vlastní. Jinak je nebezpečí, že bude hrát divadlo nebo se ze strachu vytratí. Zásadním úkolem při doprovázení ke smrti je lidská blízkost. Tu nelze ničím nahradit a ona otevírá cesty ke smíření, k prohloubení víry, k přijetí těžkého životního údělu.
Pro blízké umírajícího není zpravidla tato situace jen bolestí a blížící se ztrátou. Je to - zvlášť u mladších lidí - první hlubší zkušenost se smrtí, která dnes potkává člověka relativně pozdě, a proto ho mnohdy zaskočí. Je to tedy doba lidského dozrávání, jejíž význam se docení zpravidla až později. Pastorační péče jim má pomoci od přetížení v nárazu neštěstí, pomoci od samoty a jsou-li věřící, pochopit a přijmout smrt ve světle víry. Tomu ovšem nenapomohou žádné fráze a žádné ideologizování bolesti. Bolest je bolestí a může se přijmout a protrpět, ale ne „okecat“. Pokud se uvažuje o tom, jak a kdy sdělit pravdu o těžkém stavu a špatné prognóze nemocnému, je třeba říci, že příbuzným by měla být pravda sdělena prakticky vždy (výjimkou jsou např. staří manželé, kdy jeden z nich není schopen se se situací vyrovnat nebo blízcí, trpící akutní psychickou nemocí). Jen tehdy, když ji poznají a přijmou, budou moci být nemocnému oporou.
Literatura:
KREMER J., Budoucnost zemřelých, Vyšehrad, Praha 1995
BLOOM A., Čtyři kapitoly o smrti, Pravoslavné vydavatelství, b.m, 1996
REINKARNACE. Sborník. Vydala Společnost pro studium sekt a nových náboženských směrů v nakladatelství Oliva, Praha, 1993 (rozebráno)
R. HUMMEL, Reinkarnace, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří, 1997
SCHOENBORN Ch., Cestou proměnění. (Putování, reinkarnace, zbožštění), CDK Brno 1998
V autentickém křesťanském pohledu není smrt sama o sobě snadná, lehká a žádoucí. Je akceptovatelná jen proto, že jí prošel Ježíš a udělal z ní bránu ke vzkříšení. Lidé bohužel mívají potíže s jakoukoliv představou života za branou smrti a tak ve vzkříšení nevěří i leckterý křesťan. Totální a trvalé nebytí po smrti, které postuloval zdejší oficiální ateismus, není pro většinu lidí přijatelný. Někteří tedy věří v nějakou blíže neurčenou existenci po smrti, ve které se většinou chtějí setkat se svými blízkými. Nejpopulárnější ale je v současné postmoderní společnosti víra v reinkarnaci. Někdy spojená více či méně s karmickým zákonem, jindy jen jaksi populárně a lidově - „přijdeme na svět znovu“.
V naší zemi stále ještě existuje předsudek, že nejlepší je umírat v nemocnici, protože nemocný „tam má nejlepší péči“. Ve skutečnosti je tomu tak, že nemocný, blížící se ve své nemoci ke smrti, mnohdy nepotřebuje léčení, ale nanejvýš tlumení bolesti (lze mnohdy zajistit v domácí péči) a hlavně potřebuje své blízké. Tedy být s nimi a nebýt sám. Proto se právem považuje za nejšťastnější řešení, je-li možné, aby člověk umíral doma, a to mezi těmi, které má rád (ať už s pomocí docházející ošetřovatelské síly nebo bez ní). Jsou-li domácí lidé věřící, potom to také znamená, že může být obklopen prostředím modlitby až doposledka. Druhým nejšťastnějším řešením je hospic. Umírání v nemocnici je jistě někdy nutné, jedině možné. Je ale třeba vědět, že nemocný bude ve chvíli smrti nejspíš sám, a proto má být navštěvován, a tak doprovázen co nejvíc. Tento úzký kontakt je také příležitostí k dokončení všech procesů odpuštění a k trvalému posilování víry nemocného.
Pastorační péče by neměla končit pohřbem. Zvlášť tam, kde je smrt velmi bolavě cítěna, přijdou nejtěžší období mnohdy až později - ve chvílích, kdy o pozůstalé už nikdo nepečuje (srov. Di Giulio, Kranzová, str. 76-105). Lidé někdy až se zpožděním prožívají trvalost a neodvratnost ztráty blízké osoby, zažívají výčitky svědomí za to, co skutečně nebo domněle zanedbali a teď už nemohou doplnit, kladou si otázky o své míře viny na smrti (mnohdy věcně absurdní). Je zkrátka řada bodů, které se dostanou do zorného pole pozůstalých až se zpožděním. Jedním z úkolů je ostatně také prožití procesu překonání smutku a bolesti (v německé literatuře nazýváno „Trauerarbeit“, český ekvivalent, pokud vím, není). Je omylem si myslet, že řádný křesťan nemá právo být smutný při ztrátě milované osoby (srovnej Ježíš u Lazarova hrobu - Jan 11,33-36!) . Křesťan nemá být zoufalý nad věčnou ztrátou člověka, ale právem je smutný ze ztráty pozemské blízkosti druhého. Tento zármutek má právo si „odžít“.
Literatura:
VÁGNEROVÁ M., Psychopatologie pro pomáhající profese
VANIER J., AUGUSTYN J. Deprese, city, strach, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 1995
FRANKEL B., KRANZOVÁ R., O sebevraždách, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1998
Nejsou vzácné, je ale nepříjemné, že jsou u nás stále považovány mnohými za zahanbující. Jít k psychiatrovi je mnohdy společensky obtížnější, než potrat. To je hluboká deformace, která ztěžuje situaci nemocnému i jeho okolí. U křesťanů pak je ještě jeden nešťastný předsudek, totiž že si za většinu psychických obtíží člověk může sám buď svou pasivitou, nebo svými morálními chybami, nebo svou nedostatečnou vírou. Mnohými jsou také psychofarmaka považována za něco, co se pro křesťana nehodí, co takřka popírá jeho víru. Proti všem těmto pověrám je třeba bojovat v zájmu nemocných i jejich blízkých.
Nejčastěji se vyskytujícím psychickým onemocněním je dnes depresivní onemocnění. V pastorační praxi se s depresivními lidmi lze setkat často. Je velmi důležité, aby pastorující věděl, že deprese je nemoc (deprese, ne běžná „depka“, stav, kdy se člověk přechodně necítí dobře), která má být léčena.
Další častou obtíží jsou rozličné neurózy a maniodepresivní psychózy. Roste výskyt bulimií a mentálních anorexií. Ve všech případech je nutno konstatovat, že se onemocnění vyskytují jak u věřících, tak u nevěřících.
Onemocnění schizofrenního typu jsou velmi závažná a pro pastoraci obtížná zvlášť v tom, že některé příznaky či prožitky nemocného se podobají náboženským zážitkům a v počáteční fázi nemoci se od nich někdy těžko rozeznávají.
Nemocný potřebuje především kvalitní lékařskou péči, kterou nenahradí sebelepší péče pastorační. Ta je s ní v podstatě nezaměnitelná! Při atace nemoci pak potřebuje nemocný spíš tlumení náboženských prožitků a motivů, rozhodně ne jejich rozněcování. V dlouhodobé nemoci může potřebovat co do rozsahu běžnou (ale co do obsahu velmi poučenou) pastorační péči, která se musí přizpůsobovat aktuálnímu stavu nemocného. Člověk enormně labilní a zejména pak člověk akutně psychicky nemocný nemá být vystavován silným nebo silně podněcujícím náboženským zážitkům a projevům, reaguje na ně zpravidla jinak, než člověk zdravý a jeho stav jimi bývá spíš poškozen, než zlepšen. Péče o duševně nemocného vyžaduje velkou střízlivost a trpělivost a je zpravidla značně časově náročná.
Velmi choulostivou záležitostí u duševně nemocných je svátost smíření. V některých obdobích projeví celou svou léčivou sílu, v jiných obdobích (zvlášť u depresí) může být zdrojem dalších trápení a někdy je nutné v určitém období a stavu nemoci od ní dočasně upustit.
Okolí nemocného potřebuje mnohdy pomoc stejně intenzivně jako nemocný. V prvé řadě potřebuje pomoci k tomu, aby nemoc přijalo a nepovažovalo nemocného za simulanta, lenocha, nebo za někoho, kdo ve své nemoci na sobě nese tresty za své hříchy. Blízcí nemocného potřebují podpořit naději ve vyléčení, jsou-li k ní důvody a potřebují překonat trend ke společenské izolaci v důsledku psychického onemocnění rodinného příslušníka. Má se jim také dostat solidního a srozumitelného poučení jak o nemoci, tak o správném reagování na projevy nemocného.
Bohužel v českém prostředí marně pátrám po literatuře, která by zasvěceně uváděla do správné křesťansky orientované péče o duševně nemocné. K základní orientaci ovšem pomůže Frankl.
V souvislosti s psychickými potížemi se občas objevuje i otázka exorcismu. Buď proto, že člověk, zápolící s obtížnými duševními stavy, exorcismus sám žádá, nebo proto, že ho žádá jeho okolí nebo konečně proto, poněvadž tíha duševní nemoci, se kterou si nemůže nemocný poradit a kde někdy medicína tak málo pomůže, se právem jeví jako koncentrované zlo. A proti němu chce okolí nemocného zasáhnout. V této věci je ale třeba veliké obezřetnosti. Katolická církev se dnes staví k otázce exorcismu zodpovědně až úzkostlivě. Smí ho provádět kněz jen s výslovným dovolením biskupa. Předtím se zpravidla žádá, aby psychiatrické vyšetření vyloučilo, že jde jen a pouze o psychickou nemoc (může jít ovšem o kombinaci obojího - nemoci i intervence ducha zla). V každém případě je třeba vědět, že nevhodným postupem lze nemocného vmanévrovat do situace, kdy se jako posedlý začne chovat. Právě tomu se chce církev vyhnout. Pokud nemocný sám o exorcismus žádá nebo pokud chce např. manžel exorcismus pro svou manželku, s níž má trvalé spory, je téměř jisté, že zde exorcismus není na místě.
Ještě je třeba dodat, že v některých radikálních křesťanských nekatolických skupinách (např. u nás v některých Křesťanských společenstvích) se exorcismus praktikuje velmi široce, lehkomyslně, a tedy škodlivě. Kromě jiného je pak pozornost lidí přímo připoutávána k duchu zla, což je nežádoucí.
Rozlišení ohledně exorcismu patří do rukou zkušeného kněze, pokud možno ve spolupráci se zkušeným věřícím psychologem či psychiatrem. Nebývá většinou snadné.
Mnozí se domnívají, že oběti násilí a podvodů utrpěly jen fyzické nebo ekonomické škody a k tomu nanejvýš šok, který odezní. Situace je složitější. Například vyloupení bytu je vnímáno jako těžké a takřka nenapravitelné porušení soukromí. Stát se obětí podvodu může znamenat podstatným způsobem ztrátu úcty k sobě samému. Nejhorší ovšem pro člověka může být znásilnění. A to jak u ženy, tak i u muže (nejčastěji znásilnění muže mužem ve věznici, ale existují i znásilnění muže ženou). U ženy je v popředí pozornosti jednak možné ohrožení života, brání-li se nebo je-li násilník deviantem, jednak možné otěhotnění. Ovšem i v případech, kdy nedojde ani k jednomu ani k druhému, je znásilnění zpravidla prožíváno jako akt velkého ponížení. Po všech druzích násilí přetrvává mnohdy dlouho hluboce zakořeněný strach a nedůvěra. Pro pomoc takto postiženým lidem existuje občanské sdružení Bílý kruh bezpečí. Název sám už napovídá, oč v těchto případech jde.
Kořeny útrap leží ponejvíce ve zklamání (v lidech, případně v sobě samém), v nereflektovaném vnitřním zranění a v přetrvávající nedůvěře ať ke konkrétním lidem nebo k lidem všeobecně, případně k určitým institucím, které poškozeného nechránily nebo domněle či skutečně poškodily (např. soud se u nás může mnohdy jevit poškozenému jako instituce, která chrání agresora a poškozeného staví do polohy nedůvěryhodné osoby).
Kromě odborné psychoterapie se může jednat zejména o tři věci:
Literatura:
DOLISTA J., Naděje vložená do manželství, Olomouc Matice cyrilometodějská, 1994
FAMILIARIS CONSORTIO, Apoštolská adhortace Jana Pavla II., Praha Zvon, 1992
MARSCH M., Uzdravení skrze svátosti, Praha Portál, 1992 (zejména kap. 8)
SLAVÍK K., Manželství - od snů k realitě, Pastorační středisko Praha, 1998
TOURNIER P., Porozumění v manželství, Návrat domů Praha, 1994
POLIVKA J., DOLISTA J., DŘÍMAL L., Povídání o manželství, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 1999
KRATOCHVÍL S., Manželská terapie, Portál Praha 2000
Obtíže jsou běžné, krize přicházejí a mohou být překonány a největším nebezpečím jsou neřešené konflikty, obtíže a ztráta vzájemné komunikace manželů (případně zhoršení komunikace uvnitř celé rodiny).
Obtíže provázejí každou lidskou činnost a každý lidský vztah. Nejsou nebezpečné, připouští-li člověk jak jejich existenci, tak skutečnost, že je do jisté míry i on sám jejich původcem. Nahromadění větších i menších obtíží v krátkém časovém intervalu a zejména pak nahromadění neřešených problémů a obtíží může vést ke krizi. Tak přináší šanci - snaží se donutit zainteresované k řešení. Přináší ale také nebezpečí - únik, útěk, kapitulaci. Krize není důvodem ani k trvalé skepsi, ani ke ztrátě vzájemné důvěry, ani k rozvodu. Pomocí v obtížích a krizi není jen individuální pastýřská péče. Z posledních let jsou známy velmi dobré zkušenosti s projektem Manželská setkání. Je to metodicky výborně zpracovaný týden společného pobytu rodin, zaměřený zejména na zlepšení komunikace manželů, na jehož programu mají velký podíl manželé sami. Rovněž společenství Kána, speciální část práce komunity Chemin neuf, věnující se manželům (exercicie a na ně navazující scházení manželů k modlitbě), má výborné výsledky.
Vznikají tam, kde se zasazují rány, které nelze zapomenout, kde se dělají nevratné kroky způsobující odcizení, kde se popírají některé podstatné prvky manželství. A také tam, kde se místo komunikace s partnerem a řešení obtíží navazuje partnerský vztah s někým dalším.
Pastorační pomoc nevylučuje odbornou pomoc (poradna, psycholog, psychiatr, sexuolog, medicína vůbec), někdy by k ní měla přímo přivést či odkázat. Její důležitou úlohou je, aby u věřících neeliminovala v obtížích víru a život z víry. Dále by měla pomoci k orientaci, aby se pomoc hledala tam, kde ji lze skutečně nalézt a ne u pochybných lidí či institucí. Pastorující si musí dát pozor na to, aby nebyl do problému vtažen tak, že se sám stane jeho aktérem, a také na to, aby se nestal posilou jedné strany proti druhé. Zásadně by neměl být dlouhodobě v kontaktu jen s jedním z manželů. Nemluví-li s oběma, nutně vidí problém jen z jedné strany a tedy neúplně.
Tato pomoc je mnohdy nutná. Poradna a odborník vůbec (lékař, psycholog, právník) musí být v prvé řadě dobrým odborníkem či odborným pracovištěm a musí být bez předsudků vůči křesťanství. Je žádoucí, aby byl sám věřícím, nicméně ještě potřebnější je, aby byl dobrým odborníkem. Poradna není zbytečná a „bezbožná“, ale nesmí se také stát bohem. Je prostě jednou, třeba i nejdůležitější, složkou pomoci těm, kdo pomoc potřebují. Doporučení poradny ovšem nelze nadřazovat křesťanské morálce nebo je užívat jako náhradu za osobní odpovědnost.
U manželství křesťanů z různých církví i u manželů, kde jeden je křesťanem a druhý není, může být tato různost zdrojem mnohých (jistě ale ne všech obtíží). Může však být také použita jako zástěrka, kterou se kryjí obtíže jiné - od nedostatku komunikace po třeba vážné obtíže sexuální. Nábožensky podmíněné neshody nebývají dominantní a nebývají nikdy obtížemi jedinými. To musí pastorující vědět, jinak zvolí špatné východisko. Nikdy by také neměl podcenit, obvinit, ne-li odepsat někoho jen z toho důvodu, že není katolíkem nebo křesťanem.
Literatura:
FAMILIARIS CONSORTIO, apoštolský list Jana Pavla II.,
OPATRNÝ A., Rozvedení v církvi, studijní text, Pastorační středisko Praha
WARSHAK, R. A., Revoluce v porozvodové péči o děti, Portál Praha, 1996
Rozvod bývá někdy považován za (dokonce jediné!) řešení manželských obtíží a krizí a nejsou řídké případy, kdy k němu radí i pastýři. Pokud tak dokonce činí po rozhovorech jen s jednou stranou, jednají více než nesvědomitě. Rozvod není řešením, rozvod je katastrofa, která někdy přijde nečekaně, někdy se jí nelze vyhnout, ale lze jí prožít a přežít - i když s trvalými ztrátami.
Máme právo z titulu evangelní nauky s nimi nesouhlasit, ale nemáme právo je ponížit, odepsat nebo se jich zříci. Člověk, usilující o rozvod, bývá mnohdy v zajetí klamného přesvědčení, že rozvodem se konečně zbaví trýznivých starostí. Ve skutečnosti je ale spíš vymění za jiné, a to jen zčásti. Rozvod může být těžkým proviněním proti lásce (ne ovšem vždy - může být jen úředním stvrzením reálně neexistujícího života ve svazku bez naděje na úzdravu), ale není cestou ven z církve. Tedy, neodvrátíme-li někoho od úmyslu rozvést se, nemáme ani v tom případě právo ho opustit a nechat ho jeho osudu.
Rozvod bývá pociťován jako cesta z konfliktní únavné nebo neustále zraňující situace. Někdy skutečně touto cestou je. Na druhé straně je ale cestou k novým starostem. V našich podmínkách nastává mnohdy nový problém „soužití po rozvodu“, protože partner se nemá kam odstěhovat. Často nastávají po rozvodu dlouhé spory o majetek a v případě, že rozvádějící se mají nedospělé děti, většinou trvalé problémy s jejich výchovou, přístupem k nim, vlivem návštěvy u partnera na jejich chování atd. Rozvod rozhodně není cestou do bezstarostného ráje.
Mnohdy se argumentuje ve prospěch rozvodu tím, že např. alkoholik bije a ohrožuje ženu a děti. Tyto případy existují, četnost je ale relativně malá. Pochopit lze ale ženy, které samy žádají o rozvod v případě, kdy jejich manžel chce žít jakousi trvalou bigamii mimo zákon: část týdne (měsíce) tráví u partnerky, část doma. Pro mnohé muže je tato situace víc než únosná (muž bývá psychologicky velmi dobře schopen mnohoženství), pro manželku ponižující a nesnesitelná.
Rozvod prožívají někteří (muži i ženy) jako psychické trauma. Pomoci je jim třeba, ale s vědomím, že náhlý pocit osamění (opuštění), daný někdy rozvodem, vede ke snadnému vzniku nežádoucích závislostí. To klade pomoci určité meze. V době rozvodu i po něm může být potřebná také pomoc materiální. I zde je třeba dbát na to, aby vycházela z více zdrojů a nebyla nežádoucím poutem. V každém případě je porozvodová doba dobou adaptace, kterou každý snáší jinak. Pro některé je to také doba, v níž musí najít své nové místo a novou roli ve společnosti (v obci, ve farnosti, v příbuzenstvu).
Ať už je rozvod prožíván šťastně nebo nešťastně, znamená zpravidla životní ránu, určité ponížení (u opuštěné strany), v jeho přípravě a průběhu bývá člověk zraňován, bývá mu ublíženo. Proto jedním z největších a zpravidla dlouhodobých úkolů po rozvodu bývá postupné sebepřijetí po tomto nezdaru a poctivé odpuštění všem, kdo se podíleli na vzniku i zániku manželství: bývalému manželovi (manželce), rodičům, jeho/jejímu novému partnerovi a všem, kdo byli skutečnými nebo domnělými původci zranění. Tento úkol není v obecném povědomí, ale je velmi důležitý pro další život.
U mladších lidí se vyskytují skoro vždy, ale nejen u nich. Člověk, který si zvolil manželství a žil v něm, nebývá disponován pro samotu. Familiaris consortio samozřejmě nesouhlasí s novým sňatkem těch, kdo uzavřeli platné manželství. Ale pokud k němu dojde, ukládá křesťanům pastýřskou péči o tyto lidi (FC 84). Povědomí o tomto je v církvi u nás malé. Zkušenosti však ukazují, že jde opravdu o věc potřebnou.
Ti, kteří zůstali sami, zůstávají někdy osamocení. Pomoc jim má poskytnout spíš skupina, než jednotlivec. Ten může být do neúplné rodiny až nezdravě vtažen nebo si ji může nepřípadně přisvojit. Jednodušší je socializace dětí, horší je to s osamělými rozvedenými dospělými. Ti jsou často také chápáni okolím jako potenciální nebezpečí, jako hledači partnerů i mezi manželskými páry. Někdy neoprávněně, jindy oprávněně. Nicméně bývá dobré vytvářet z osamělých rozvedených trvalou výlučnou skupinu. Dobrá je kombinace speciálních programů (např. vynikající práce M. Řezníčkové s osamělými maminkami v olomouckém Centru pro rodinu) s integrací dospělých i dětí ve farnosti, kde dospělým jsou svěřeny přiměřené úkoly.
Ti, kdo uzavřeli další manželství a jsou tak vyloučeni z přístupu ke svátostem, tvoří skupinu trvale trpících tímto stavem. Buď pak dlouhodobě žijí tímto problémem, nebo se od církve vzdalují. Pastorační pomoc zpravidla spočívá v odvedení koncentrace pozornosti na tento jediný byť důležitý bod jejich života. Je ovšem třeba vyučovat jak je samotné, tak jejich okolí v tom, co na jejich adresu říká Familiaris consortio (odst. 84). Mají být do života církve integrováni co nejvíce.
Literatura
ŘEŽÁBEK K., Léčba neplodnosti, Grada , Praha 1999
FENCLOVÁ J., Když dítě nepřichází, Pastorační středisko, Praha 1999
Neplodných manželství přibývá - dnes se u nás uvádí, že tvoří až 10% z manželství v plodném věku. Roste zejména mužská neplodnost (neplést s impotencí!). Je to považováno za civilizační jev. Některé chmurné předpovědi mluví o dlouhodobém a podstatném klesání plodnosti v oblastech s vysokým stupněm civilizace.
Nestačí ani jen čekat ani hned radit adopci. Je třeba zjistit příčinu a mít představu o možné (nemožné) terapii. V řadě případů je terapie možná. Někdy jde o příčiny somatické, jindy psychické. Je-li neplodnost neodstranitelná, je pak nutno pomoci k přijetí této situace oběma manželům s vědomím, že každý z nich prožívá tento stav jinak. Neplodnost zpravidla znamená trvalou bolest a to i po eventuální adopci.
Umělé mimotělní oplodnění vlastním i cizím dárcem je dnes považováno v medicíně za standardní postup. Pro katolíka je ale oboje nepřijatelné (srov. Katechismus katolické církve odst. 2373 - 2379). Pastorace neznamená ani jen vyložit a obhájit morální zásadu, ani jen doporučit adopci, ale doprovázet na cestě přijetí situace a nalezení dobré náplně života.
Některé páry mají k adopci delší cestu vývoje, jiné jí nemohou dosáhnout, ač chtějí a konečně někteří jsou a budou pro ni nezpůsobilí. Rozhodně ji nelze někomu lehkovážně doporučovat nebo dokonce vnucovat. Je to řešení dobré, ale nese zcela specifické obtíže, kterým navíc okolí nerozumí.
Literatura:
MATĚJČEK Z., O rodině vlastní, nevlastní a náhradní, Praha Portál, 1994
MATĚJČEK Z., Náhradní rodinná péče, Portál, Praha 1999
Pěstounská péče i osvojení (adopce) jsou velmi cenné způsoby pomoci dítěti. Znamenají skoro vždy podstatný zisk ve srovnání s ústavním životem (s životem v „děcáku“). Je to ale pomoc náročná a těm, kdo se rozhodují, je třeba pomoci k rozhodnutí zralému. Vrácení přijatého dítěte zpět do ústavu je pro dítě těžkým ublížením.
Novela zákona o rodině adopci poněkud znevýhodňuje - staví se víc na stranu rodičů, kteří dítě nechtějí nebo se o ně nestarají, než na stranu dětí. Tlak na další novelizaci těchto ustanovení je a neměl by pominout.
Je komplikovaná pro všechny, mnohdy nejvíc pro vlastní děti adoptivních rodičů (záleží ovšem na věku). Děti z ústavů bývají ve vývoji opožděné, často se zdravotními potížemi, takže kladou na rodiče velké nároky. Nejtěžší s nimi bývá pobyt na veřejnosti (u lékaře, v obchodě, potom ve škole), která nechápe důvody odlišného chování. Pro přijaté děti je mnohdy svět nových rodičů světem kulturně novým. Novým prvkem bývá i křesťanská víra. Adoptivnímu dítěti nesmí být ani vnucena ani odepřena cesta k jejímu získání. Pastorační péče má mít mnohdy na paměti víc adoptivní rodiče než adoptované děti.
Je-li dospívání dramatem u dětí, vyrostlých v úplných rodinách, je drama u adoptivních často mnohem drastičtější. Rodič se často musí smířit s tím, že jeho adoptované a upřímně milované dítě se vydává na poněkud jinou životní cestu, než kterou on i jeho rodina považuje za správnou. Ale má se dozvědět, že ani velké bloudění nemusí být zablouděním trvalým. A musí se denně vzdávat (pochopitelné) touhy po vděku toho, koho přijal za vlastního.
Pokud si adoptované dítě vytvořilo a upevnilo před adopcí vztah k (biologickému) otci či matce a teprve potom bylo adoptováno, může tento vztah přetrvávat, případně dítě se k němu v dospívání vrátí. Je-li ho možno realizovat (a dospívající vyvinou někdy veliké úsilí, aby objevili své biologické rodiče), situace se komplikuje. Adoptovanému dítěti ovšem nelze tento postup vyčítat. Není v podstatě namířen proti adoptivním rodičům, i když je může zraňovat.
Literatura:
KŘESŤANSKÁ ANTROPOLOGIE A HOMOSEXUALITA, Sborník překladů z Osservatore Romano. Pastorační středisko Praha, 1998
ANGE D., Homosexuální, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří, 1996
ANGE D., Tvé tělo je stvořeno pro lásku, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří, 1998
Problém odvěký, dnes ale veřejně diskutovaný. Ve všem jednání o tomto tématu v křesťanském prostředí je nutno důsledně oddělovat homosexuální orientaci - ta je sama o sobě mravně nelišná - od homosexuálního chování, za které člověk nese odpovědnost. Osoby s touto orientací vyžadují zvláštní pastorační péči, které se v církvi u nás většinou nedostává. Otázkou je, zda je dobré tyto osoby sdružovat nebo spíš podporovat jejich integraci ve farnosti. Autor se domnívá, že lepší je druhá varianta - tvoření homosexuální subkultury se nezdá být šťastné, i když je mnohými preferované.
Názorů je řada, není však jeden obecně uznávaný. Platí ale povětšinou přesvědčení, že na vznik homosexuality sice mohou mít vliv rodinné a sociální podmínky, ale skutečná homosexuální orientace není něčím, co si člověk zvolí. Jinou věcí je homosexuální chování, jednání, vznikající buď v nouzových podmínkách (vězení) nebo z touhy po neobvyklých sexuálních zážitcích, případně ze zištných důvodů (homosexuální prostituce). Při tomto užívání sexuality nevzniká homosexuální orientace, zůstává orientace heterosexuální.
Podle svědectví homosexuálních osob bývá chvíle, kdy se u jedince homosexualita manifestuje a on si ji uvědomí a přizná, bodem kritickým. Stává se tak někdy v době dospívání, někdy mnohem později (třeba i ve fungujícím manželství!). Zde je citlivé a neodsuzující pastorační doprovázení velmi žádoucí, projevení odporu, odsouzení a znechucení trvale zraňující. Nestačí ukázat na mravní normu, je potřeba pomáhat v nalézání životní cesty.
Postoj katolické církve je dostatečně charakterizován v citovaném sborníku Křesťanská antropologie a homosexualita, nebo velmi pregnantně v Katechismu katolické církve odst. 2357 -2359.
Postoje jiných křesťanských církví velmi kolísají od liberálních, konajících požehnání homosexuálnímu sňatku (najde se v některých evropských luterských církvích) po nesmlouvavě a tvrdě odsuzující (letniční, evangelikálové).
Spornou otázkou je, zda lze homosexualitu léčit. Medicína říká dnes v podstatě, že ne, některé modlitební skupiny a duchovní vůdcové vydávají svědectví o léčbě homosexuality skrze modlitbu a víru. Namítá se zde, že možná nešlo v těchto případech o skutečnou homosexuální orientaci. Jisté je, že není možné každému pomoci od jeho potíží, ale lze ho doprovázet na cestě, na níž se snaží o jejich co nejlepší zvládnutí. Při doprovázení homosexuálních osob je pak třeba dát pozor na to, aby se s nimi nezacházelo nemilosrdně, nemilosrdněji než s hřešícími heterosexuály. Normálně orientovaný člověk totiž může v bezprostředním kontaktu s prožívanou homosexualitou druhých prožívat instinktivní odpor, který ovšem má v pastorační službě zvládnout.
Literatura:
MUFSONOVÁ S., KRANZOVÁ R, O týrání a zneužívání, nakladatelství Lidové noviny 1996
Údaje o četnosti těchto deliktů vůči dětem jsou až alarmující, a to nejen u nás. Zdá se, že vysoký rozvoj civilizace těmto deliktům spíš nahrává, než by je eliminoval. Pokud jde o týrané děti, není jim možno pomoci bez zapojení oficiálních orgánů péče o dítě. Problémem je, že týrané dítě buď zůstane v péči špatného rodiče, nebo přejde do málo ideálního prostředí dětského domova. Pomocí je spíš náhradní rodinná péče, tedy pěstounská péče nebo SOS vesnička. Cesta k této změně situace může být dlouhá. V žádném případě není ale možné pod rouškou křesťanské lásky nebo podobných ohledů týrání dítěte, o než se dozvíme, bagatelizovat nebo krýt.
Pohlavním zneužíváním dítěte se nerozumí jen pokus o pohlavní styk nebo jeho dokonání, ale jakékoliv zneužití dítěte k sebeuspokojení dospělého nebo jednání, které je dítěti nepříjemné a nepřiměřené (osahávání, dráždění, byť třeba formou mazlení). Tyto delikty vůči dětem jsou často nepoznané a dlouhotrvající - děti se o nich bojí mluvit, menší děti o nich ani neumějí mluvit, děti nechtějí mluvit zle o svých rodičích. U malých dětí se při podezření ze zneužívání často využívá hraček, na nichž děti ukazují, jak s nimi dospělý jednal - slovního popisu nejsou schopny.
Pohlavní zneužívání děti dlouhodobě traumatizuje, snižuje mnohdy jejich sebeúctu, narušuje vztah k druhému pohlaví i k vlastní sexualitě, stojí často na počátku životní dráhy prostitutky. Uzdravování z těchto zážitků nemusí proběhnout samovolně, je třeba psychoterapie a, z hlediska víry, vnitřního uzdravení.
Pro mladé lidi, kteří vyrostli v narušeném prostředí (neúplná rodina, týrání, zneužívání, rodič alkoholik apod.), je mnohdy těžkým úkolem dospění do vlastní role muže resp. ženy a tedy i potenciálního životního partnera. Někteří nenacházejí svou profesionální roli, někteří se nechtějí a nemohou identifikovat se svou vlastní mužskou resp. ženskou rolí a zůstávají buď v trvající nedospělosti nebo v jakémsi jen dílčím mužství či ženství. To je ovšem handicapuje v cestě k partnerskému vztahu a ve schopnosti sehrát dobře úlohu rodiče.
Pomocí je především zdravé a integrální lidství toho, kdo je v dospívání a dozrávání provází. Také ale vyrovnání se s deficity dětství (odpuštění rodiči, který rozvrátil rodinu, přijetí všech možných obtížných etap dětství, „odpuštění Bohu“, který je viněn třeba za to, že člověk v dětství trpěl nepřítomností otce nebo matky), zkrátka cesta lidského vyrovnání se s minulostí a duchovního uzdravení. Nejméně ovšem zmůže moralizování nebo bagatelizování prožitých útrap právě tak, jako věčné vymlouvání se na ně bez snahy o jejich překonání.
Literatura:
PORTFIELDOVÁ K.M., Jak se vyrovnat s následky traumatu, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1997
Pro okolí těchto lidí je věc mnohdy až příliš snadno vyřízena: nezemřeli, tak vlastně mohou být rádi a vše je v pořádku. Není to pravda. Úraz, přestálá obtížná nemoc nebo operace jsou zpravidla závažnými zásahy do života člověka. Samy o sobě mohou být psychickým traumatem a kromě toho jejich následky mění a ovlivňují život v dalších letech. Nezřídka se následky nemocí, úrazů či operaci promítnou do rodinných a manželských vztahů. Kladou otázky jak o minulosti, tak o budoucnosti života. Vyžadují proto pomoc (traduje se, že v USA je po každé závažnější operaci nebo onemocnění člověk kontaktován s psychologem). Člověk hledá po těchto zásazích do života novou životní roli a často se dlouhodobě vyrovnává s trvalými následky, které mohou být těžké už jen proto, že jsou pro dotyčného neúnosné z estetického hlediska nebo proto, že důrazně omezují jeho možnosti (např. pobyt na vozíčku). Moderní péče o tyto nemocné se snaží o jejich co neplnější integraci do života, nikoliv o dobročinnou péči stranou od lidí. Je třeba počítat s tím, že obecné mínění mnohdy lidi s trvalými postiženími vyřazuje z běžného života více než je nutné a než jsou oni sami ochotní akceptovat.
Trvalým životním handicapem je nezřídka ovlivněn i vztah člověka k Bohu: někdy kladně, když si v utrpení a těžkostech, kterými prošel, uvědomí skutečné hodnoty života a najde nebo prohloubí svou víru. Jindy záporně, když například svá trápení a svá omezení připíše Bohu k tíži, a proto není schopen se s ním smířit.
Literatura:
Pita D.D., Nezdravá závislost , Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2000
Alkoholismus v pravém slova smyslu není jen nekázní, morální vadou, ale je to nemoc, která má těžké důsledky jak somatické, tak psychické i duchovní a v neposlední řadě i důsledky sociální (ohrožení, příp. rozpad rodiny, ztráta zaměstnání, narušení přátelských vztahů s těmi, od nichž si alkoholik půjčuje a není schopen vrátit apod.). Do závislosti na alkoholu se člověk zpravidla dostává postupně, a proto skoro nepozorovaně. Strach z alkoholismu a odpor k němu je ve společnosti nepatrný, někde žádný. Příkře to kontrastuje s obavami z drog, ač důsledky obojího nejsou zas tak odlišné.
Protože je alkoholismus nemoc, nemůže být stav odstraněn ani morálními apely na alkoholika, ani jeho snahou, mnohdy třeba i upřímně míněnou. Alkoholismus je třeba odborně léčit, ale nelze ho vyléčit tak, že by se člověk stal někým, kdo je schopen alkohol konzumovat s mírou a bez závislosti. Jedinou alternativou k alkoholismu u postiženého člověka je naprostá abstinence, přičemž možnost recidivy stále zůstává. To musí vědět okolí léčených alkoholiků a musí to bezvýhradně respektovat. Naproti tomu sliby alkoholiků nemají žádnou cenu, slibující nemají zpravidla sílu a možnost je (dlouhodobě) dodržet. Vezme-li si hodná dívka alkoholika, který jí slíbí, že všeho nechá a ona věří, že ho zachrání, je katastrofa tohoto manželství jistá. Buď se rozpadne, nebo ona bude žít celý život s alkoholikem a trpět tím.
Příčinou alkoholismu není jen alkohol sám. Cestou k alkoholismu jsou např. chronické deprese (alkohol je nejdostupnější antidepresivum, bohužel návykové), trvalé nevyrovnání se s vlastním neúspěchem nebo selháním, neošetřované defekty v rodinném a párovém soužití apod. Zdá se také, že existuje určitá vrozená dispozice k závislosti na alkoholu.
Vědomí o sociálních a osobnostních příčinách alkoholismu ovšem vedou k tomu, aby člověk závislý na alkoholu byl léčen „celostně“, tedy aby se léčba dotkla jak psychických, tak sociálních (např. rodinných) a duchovních stránek člověka. Jsou opravdu známy dlouhodobě úspěšná odstranění alkoholismu u lidí, kteří pravdivě a hluboce konvertovali a tak vlastně došli nejen k uspořádání, ale i k vnitřnímu uzdravení svého života.
Alkoholikům kromě řady léčeben pomáhá organizace AA - Anonymní alkoholici, která je postavena na křesťanském základu a funguje po celém světě, teď i u nás.
Péče o alkoholiky, práce s nimi, vyžaduje být pevným a důsledným se smyslem pro spravedlnost. Zdánlivě křesťanské dobráctví nikomu v této věci nepomůže.
Jde vlastně o dvě další závislosti, podobné alkoholismu, k nimž se řadí i další, ne tak známé závislosti na počítačových hrách nebo na množství televizních programů (postižený je neustále přepíná a není schopen se od nich odtrhnout).
Ačkoliv narkomanství má ještě přidružené zdravotní problémy (hepatitida a jiné infekční onemocnění, přenášené injekčními stříkačkami) a morálně-trestní problémy (krádeže, podvody nebo prostituce pro získávání prostředků na drogy), mají všechny tyto závislosti jedno společné: člověk si od jistého stupně závislosti sám od nich nemůže pomoci. Potřebuje pomoc od druhých, po které ale často netouží a proto ji může těžko přijmout. Situaci ztěžuje i to, že jak narkomani, tak závislí na počítačových hrách žijí v jakémsi osobitém světě, v určité subkultuře, která je ostatním lidem cizí. Obvyklá kultura života je naopak pro narkomana zpravidla nezajímavá, šedá, pohrdá jí. Ani narkomana nelze vyléčit, ale jen převést k naprosté abstinenci. Ohrožovat ho budou pak napořád léky, obsahující některá narkotika, anesteze při chirurgických zákrocích i jiné návykové látky (alkohol). Za nadějně stabilizovaný stav se považuje pětiletá abstinence, ale i zde je recidiva vždy možná a bohužel i dost častá.
Podle dostupných údajů vykazují nejlepší výsledky v léčbě narkomanů terapeutické skupiny a zařízení, stojící na bázi života z víry. Pobyt v nich musí být dobrovolný, frekventant se ale zavazuje k dodržování poměrně přísných regulí které platí pro všechny, kdo v komunitě žijí. Jejich nedodržování nemůže být tolerováno. Víra je pak i po skončené terapii důležitým prvkem pro dobrý život bývalého narkomana. Ovšem ani přilnutí k víře nezajistí neochvějné setrvání na cestě abstinence. Narkoman potřebuje změnit prostředí. „Narkomanská perioda“ jeho života bývá jím vnímána jako v podstatě krásná a šťastná s neslavnými důsledky. Proto ho vzpomínky, místa i lidé z minulé etapy života zpravidla přitahují.
Zdaleka nejsou odhaleny kořeny vzniku závislostí, zejména narkomanství a gamblerství. Rozhodně nelze vše svést na neutěšené rodinné poměry mladých. Závislé osoby se nacházejí i mezi lidmi, vzešlými z dobrých rodin, s vysokou kvalifikací a se smysluplnou prací (chirurg, vědecký pracovník apod.). Zdá se, že i zde je někdy vrozená dispozice, případně že touha po droze je snahou nejen po zaplašení nudy a šedi života, ale také snahou po vyrovnání zvenčí nepozorovaného, ale závislým člověkem pociťovaného psychického defektu.
Literatura:
ŠIPR K., Jak zdravě stárnout, Gloria, Rosice u Brna, 1997
FIŠER Z., Dobrodružství třetího věku, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří,1996
FIŠER Z., Plný život ve stáří, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 1999
Stárnutí není jen nepříjemnost, je to úkol, na který se, podle dnešních znalostí, člověk může poněkud připravit. Jedním z velkých „úrazů“, který lze ve stáří zakusit, je pocit zbytečnosti až přebytečnosti, obtížnosti a stesk po zaměstnání, kterým člověk žil a ze kterého je pro věk odstraněn. Proto bývá mnohem snazší a šťastnější prožívání stáří u tvůrčích osob (herci, malíři, hudebníci), kteří mnohdy veřejně vystupují do konce života, byť třeba hrají v jiných rolích, než dříve. Stáří není v pravém slova smyslu dobou odpočinku, jak se říkává (odpočíváme totiž současně po vykonané práci a před prací další), je to spíš doba zrání, ve které se člověk má uplatnit tak, aby využil nabytých zkušeností a nebyl po něm požadován výkon, který už nemůže podávat. Je hezké, že se i u nás vžívá výraz „senioři“ (ne důchodci, dědečkové, babičky apod.). Doufejme, že časem zanikne i neuvěřitelně ošklivý výraz, vzniklý v minulé éře, totiž „přestárlí“. Ten totiž budí dojem, že člověk je nepatřičně starý a nemá tu vlastně už být.
Po stránce duchovní je jistě také přípravou na odchod ze života, ale zdaleka ne jen to. Je to doba duchovního vyzrání, ve kterém je člověk schopen být oporou, rádcem, zkušeným vůdcem zátočinami života. A také dobou osobního vyrovnávání se s úspěchy i neúspěchy prožitých let, hlubokého smíření se se všemi, se vším i se sebou samým. Stáří je prostě duchovní úkol, který má doprovázející pochopit a podporovat. Dnešní kult mládí sahá bohužel i do církve, obecně se starým lidem věnuje méně kvalifikované péče, než mladým, tzv. nadějným lidem. Považuji to za omyl a křivdu.
Ve vězení se ocitají lidé, kteří neměli či nemají s církví mnoho společného, ale také ti, kteří v církvi žili a jejichž příbuzní dále chodí do společenství křesťanů. V naší republice sice existuje řádně ustanovená vězeňská duchovenská služba, a to na ekumenickém podkladu (viz dokument ČBK a ERC), to ovšem neznamená, že je ve všech věznicích stejně dostupná a stejně kvalitně konaná. Zkušenost jak od nás, tak např. ze SRN (P. A. Otte, známý z činnosti Ackermann-Gemeinde u nás, ji vykonával v Norimberku několik desetiletí) ukazuje, že zájem o vyloženou pastoraci je malý a jen nepatrná část vězňů kontakt s duchovním vyhledá. Pro jiné je to někdy zpestření jednotvárnosti, jindy snaha o získání nějaké drobné pomoci či výhody a v neposlední řadě touha po kontaktu s někým, kdo je důvěryhodný. To vše ovšem má také své oprávnění, jde jen o to, aby ten, kdo do věznice dochází, neměl dojem, že je určen jen pro zbožné rozhovory (i když konverze ve vězení existují!) a na druhé straně aby se nedal zneužít nebo se nestal spojencem v nezákonnosti. Menší pole působnosti je samozřejmě u zkušených kriminálníků - recidivistů, na druhé straně by bylo velmi dobré, kdybychom byli schopni víc působit mezi mladistvými a mladými vězni, mnohdy lidmi, kteří se buď celé dětství protloukali dětskými domovy nebo se dostali do vězení z vyložení hlouposti. Je-li pastorující v tomto případě v kontaktu s dobrým sociálním pracovníkem ve věznici, je to šťastná konstelace.
Stará zkušenost říká, že člověk, který je v písemném nebo osobním kontaktu s vězni, má zůstal v určité anonymitě, kryt institucí (Charita, biskupství apod.). Vězeň totiž může po propuštění vyžadovat pomoc dost nevybíravým způsobem nebo snažit se udržovat kontakt v neúnosné formě.
Velkým problémem vězňů bývá to, že je jejich bezprostřední okolí (rodina, přátelé) po uvěznění odmítne, případně se právně oddělí (rozvod). To přitíží vězni a sníží naději na dobrou resocializaci při návratu z vězení. Snaha o pomoc ovšem není jednoduchá a nemá být naivní. Řada vězňů dokáže mluvit velmi dojemně o svém osudu, ale je třeba počítat s tím, že mnozí mají celé morální vědomí silně posunuto a těžko ho mění.
Všeobecně lze říci, že o lidi, propuštěné z vězení, se má starat spíš kolektivní instituce, než jedinec. Jednak proto, že bývalý vězeň zpravidla společenství lidí hledá, a dopadne špatně, když se vrátí mezi ty, z jejichž středu se do vězení dostal. A dále proto, že pro jedince či rodinu může být i jeden vězeň příliš velkou zátěží. A to i v případě, když například navrátilec z vězení zcela upřímně konvertuje. Mentalitu vězňů (zejména recidivistů) je prostě třeba poznat, stát se poněkud imunním proti jejich častému tvrzení, že jsou zcela nevinní a nepředpokládat, že naše slušné a solidní jednání automaticky vyvolá u nich stejné postoje. Zkušenosti s komunitami (domy) pro lidi propuštěné z vězení jsou u nás zatím malé, ve světě se občas vyskytují úspěšná zařízení (USA), která ovšem stojí zpravidla na výjimečně osobnosti, která je vede.
Jsou bezdomovci, kteří se jimi stali nechtěně (například alkoholika vyhodí jeho žena z domu a on není schopen svůj život zvládnout - medii před časem probíraný případ bývalého olympijského vítěze, trenéra a reprezentanta veslaře Kozáka), jiní ale v podstatě nechtějí vést jiný způsob života a dokud je nepřemáhá zima, nemají chuť svůj styl života měnit. Pro ty, kdo přemýšlejí jak bezdomovcům pomoci, je důležité si uvědomit, zda a k čemu chce bezdomovec pomoci. Někteří předpokládají, že chce vést běžný kultivovaný život. To ale nemusí být pravda. Je tedy třeba rozlišit, zda bezdomovec chce žít jako většina ostatních občanů a není schopen toho dosáhnout - potom přijme v tomto směru pomoc, nebo jestli chce žít svůj „bezdomovecký“ životní styl a v něm chce pomoci (ošacení, občas se umýt, jídlo, a nezřídka prostředky na pivo). Tato pomoc by mu měla být poskytnuta, ovšem v regulované míře.
Tato situace nemá jen svá úskalí ekonomická. Mezi dítětem a matkou vzniká zpravidla až nadměrně silné pouto. Menší děti se o svou matku enormně bojí, velmi usilují a její co největší přítomnost. To mnohdy matku společensky izoluje, a to neprospívá ani jí, ani dítěti. Dítě je trvale přetěžováno tím, že matka ho v některých ohledech (i zcela nevědomky) staví do partnerské role: dítě je pro ni nejbližší člověk, další tam už není. Matce nelze nahradit životního partnera ani dítěti otce, ale oběma lze pomoci tím, že se matce dává v důvěryhodném malém společenství nebo v kontaktu s důvěryhodnou a zralou osobou možnost konfrontovat své starosti, vypovídat se, odlehčit si od situace, kdy je na vše sama. Ten, kdo tuto pomoc poskytuje, musí být ale naprosto nezištný. Platí to zejména ve vztahu k dítěti. To si může pomáhajícího přisvojit jako svého tatínka (postaví si ho do této role), ale v dospívání nebo po dospění ho naprosto odmítne nebo „odloží“ - a tento stav věcí je třeba si nechat líbit. V každém případě je dost důležité, aby v blízkosti dítěte byla v období dětství a dospívání mužská role nějakým byť náhradním způsobem obsazena (nejlépe dobrým vlastním dědečkem či strýcem, méně vhodně třeba farářem).
Pokud se matka dostala do pro ní obtížné situace cestou vlastních chyb nebo selhání (svobodná matka, zaviněný rozvod a pod..), bude se mnohdy až křečovitě snažit, aby její dítě nepotkal stejný osud. To znamená, že bude až křečovitě usilovat o bezvadný morální profil dítěte, nebo bude podléhat strachu, že se dcera zůstane sama, bez manžela. Oba tyto strachy jsou motivovány dobrotou, pro výchovu a dobré dozrávání dítěte jsou ale velmi nežádoucí.
Literatura:
Frielingsdorf K., Falešné představy o Bohu, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří, 1996
GRÜN A., Buď dobrý sám k sobě, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří, 1997
GRÜN A., Spiritualita zdola, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří, 1997
Každý zkušenější zpovědník nebo duchovní vůdce se setkal s tím, co bylo nazváno „eklesiogenní neurózy“, mnozí ale o nich neradi slyší, neradi mluví a neradi je berou na vědomí. Nicméně i nejlepší věc na světě se dá špatným podáním, špatným pochopením nebo špatným provedením zkazit, a to platí i o křesťanství. Zevrubné pojednání by bylo velmi rozsáhlé. Zde jen uveďme, že uznání těchto potíží neznamená ani znevážení křesťanství ani jeho odmítání. Jde prostě o to, aby se podařilo u trpícího člověka stanovit správnou diagnózu a z ní odvodit vhodnou terapii. Pokud pomáhající je přesvědčen, že náboženské kořeny neurotických obtíží nejsou možné (jsou pro něho nepřípustné), nebo naopak když kritik církve připíše takřka s radostí všechny potíže klienta na vrub chybující církvi a špatnému stylu náboženského života, bude pomáhat špatně nebo vůbec ne.
Za nejrůznějšími strachy, úzkostmi, skrupulantstvím a neurotickými nutkáními může stát nevhodná křesťanská výchova, mnohdy spojená se špatnými zkušenostmi s rodiči (tvrdý a neodpouštějící otec, někdo s rodičů nevypočitatelně náladový, matka citově enormně chladná, špatný vzájemný vztah rodičů apod.), která klientovi zprostředkovala nepravdivý obraz Boha a nedovolila nebo neumožnila mu poznat evangelium jako osvobodivou moc. K tomu se mohou přidat ještě nějaké přirozené dispozice k úzkostlivosti nebo těžkomyslnosti, psychická labilita atd. Jisté je, že náprava nespočívá v kritizování původců obtíží a v jejich odsouzení, ale v trpělivém provázení klienta, kterému doprovázející pomáhá k určité opravě základních postojů a představ, které umožní skutečné přijetí evangelia a život z něho. Čím dříve k opravě po léta nahromaděných chyb dochází, tím pro klienta lépe. Bohužel u starších a starých lidí někdy nelze opravit zažité špatné představy o Bohu, a to i v případech, kdy klient po této opravě sám touží.
Vždy je důležité rozlišit, co je v moci pastoračního doprovázení a co je nutné léčit na úrovni psychoterapie nebo psychiatrie. Spolupráce pastoračního pracovníka a terapeuta, vzájemné porozumění a respektování jsou zde nutné. Zdá se ale, že lepší je tato spolupráce dvou osob než (mnohdy idealizované) spojení terapeuta a pastoračního pracovníka (duchovně doprovázejícího člověka) v jedné osobě. Při tomto spojení může docházet k nežádoucí záměně oborů a rolí nebo k favorizování jedné stránky (tedy buď psychologické nebo pastoračně-duchovní) vůči druhé, což není pro klienta právě nejlepší. Na druhé straně je ovšem velmi nešťastné, když reprezentant jednoho oboru pohrdá druhým a neuznává ho (tedy kněz neuznává psychologa či psychiatra, psycholog neuznává kněze či celou oblast víry). Řešením je ovšem kultivace postojů obou stran, ne odmítnutí jedné či druhé.
Cesta ke kněžství nebo k zasvěcenému životu má určité etapy (konvikt, seminář, resp. postulát, noviciát, období časných slibů), kterými se dochází k trvalým rozhodnutím a vazbám. Jestliže člověk v průběhu těchto přípravných fází zjistí, že jeho cesta vede jinudy a odejde, není někým, kdo neuspěl, ale je člověkem, který využil tyto fáze k tomu, k čemu jsou také určeny: k eventuálnímu nalezení a upevnění skutečného osobního povolání.
Problémem zde bývá postoj okolí, které vidí v seminaristovi už kněze, v novicovi řeholníka, které si do nich promítá své naděje nebo nerealizované vlastní ambice. V takových případech může okolí adeptky nebo adepta (farnost, rodina, kruh přátel) vykonávat na něho otevřený nebo skrytý nátlak, aby zůstal na cestě, ze které chce odejít. To je ovšem velmi neprozíravé a nešťastné. Nakonec dotyčný buď stejně odejde, mnohdy ale s pocitem, že něco zradil - a ten může do smrti otravovat jeho život, nebo zůstane a odejde po svěcení nebo věčných slibech, tedy tak, že skutečně poruší závažný závazek. Proto je třeba ty, kdo se na cestě k trvalým závazkům rozhodují, hájit, pomáhat jim získat prostor svobody a pomáhat jim k zralým, v budoucnosti obhajitelným rozhodnutím.
Odchod ze semináře ani odchod z řehole není pro adepta zpravidla snadnou záležitostí. Je mnohdy ve dvojím ohni: vnímá svou osobní situaci a vnímá postoj okolí, a tyto pohledy se mohou diametrálně lišit. Pomoc spočívá jak v posílení vlastní odpovědnosti a vlastního rozhodnutí, tak v uklidnění (až někdy pacifikování) okolí, které nesmí člověku předepisovat jeho vlastní životní cestu. Je důležité, aby adept dospěl k takovému rozhodnutí, které bude postupem času schopen upevňovat, ne zpochybňovat.
Specifická potíž bývá zejména u řeholních povolání. Adept tohoto povolání (ale někdy i adept celibátního života kněze) bývá dlouhodobě veden k postoji, ve kterém vidí manželství jako něco nízkého nebo aspoň nižšího a v každém případě méně svatého než je zasvěcený život bez manželství. Zdráhá se potom realizovat své neřeholní osobní povolání, má dojem, že si tak zahrazuje cestu ke svatosti. Učení koncilu o obecném povolání ke svatosti totiž u nás dolehlo jen k některým uším a k mnohem menšímu počtu srdcí. Mnohým je těžké pochopit, že slova o dokonalosti řeholního stavu jsou velmi náročnou výzvou, ale nejsou znehodnocením stavů jiných či jejich odsunutím na podřadná místa.
Ačkoliv seminář je výslovně místem a obdobím přípravy, ve kterém se dochází k trvalému rozhodnutí, nebývá odchod z něj jednoduchou záležitostí. Rozhodně není moudré posílat do konviktu a potom do semináře člověka s velmi nejasným povoláním, čerstvého konvertitu, někoho, kdo spíš nemá než má naděje na úspěšné pokračování v cestě ke kněžství, s tím, že by to mohl „aspoň zkusit“ nebo proto, aby se neztratil ve světě. Takovému člověku má být věnována dlouhodobá, poučená a svědomitá péče, aby mohl lidsky a duchovně dozrát. Pokud se v něm rodí skutečné povolání, bezpochyby se prosadí. Pokud to „půjde zkusit“ a neuspěje, může být poraněn jeho vztah sobě samému i jeho vztah k církvi na dlouhou dobu, třeba i natrvalo.
Někteří muži, kteří odešli ze semináře a založili rodiny, trpí stále jakýmsi více či méně uvědomělým pocitem, že nenaplnili svůj úkol (dr. V. Ventura to nazývá „Jonášovským syndromem“). Ten je provází celý život jako stín anebo jako trvale deformující vliv. Je to škoda. Lepší je, pokud plně přilnou k stávajícímu životnímu povolání a to plně a co nejlépe realizují.
Odchází-li adept zasvěceného života, který se současně připravoval na kněžství, z řeholního společenství, míří nezřídka do diecéze a chce se stát diecézním knězem. Tato cesta je možná, není ale samozřejmá. Adeptovi je třeba pomoci k tomu, aby se nepohyboval jen jakousi setrvačností ke kněžství, ale získal prostor k zralému a pravdivému rozhodnutí. Je třeba také vědět, proč skutečně z řehole odešel, jestli příčina není kontraindikací i pro život diecézního kněze.
Zde je známa řada případů, kdy odchod z řehole byl oprávněný a správný, ale je provázen velmi nevhodným chováním ze strany řeholního společenství. Vyskytují se slova jako „zrada“, ba dokonce i „prokletí“. Snaha některých řeholních rodin o přežití za každou cenu vede jednak k získávání dorostu ve velmi útlém věku (14 let!) a potom k velkému zklamání nad eventuálním odchodem, které se projevuje tvrdostí až zlobou. Takto postižené dívky potřebují dlouhodobou a kvalitní pomoc aby se mohly jednak samy zařadit do života mimo řeholi, který už neznají, nebo dokonce ještě nikdy pořádně nepoznaly (v řeholi samostatně nezařizovaly nic, teď naopak mají zařídit všechno samy!), zpravidla potřebují nabýt zdravé sebedůvěry a v neposlední řadě si i realisticky vyřešit svou další cestu. Některé mají skutečné povolání k zasvěcenému životu a mají a mohou ho realizovat v jiné formě (sekulární institut, zasvěcené panny), jiné mají povolání k manželství, ke kterému se nakonec dokáží přihlásit a realizovat ho. A některé mají bohužel tak poškozenou nebo nerozvinutou vlastní osobnost i víru, že je třeba dojít nejprve k uzdravení víry a k vnitřnímu uzdravení obecně lidskému, než bude možné řešit otázku osobního povolání. Všechny ale musí vědět, že je za odchod z řehole nestihne neštěstí a trest, a to ani v případě, že by se skutečně ve svém rozhodnutí zmýlily.
Literatura:
NEŠPOR K., CZEMY L., Alkohol, drogy a vaše dítě , Sportpropag Praha, 1994
Drogami jsou obecně ohroženy dnes všechny děti, a to nejen děti ze špatného sociálního prostředí. Je známo, že obzvlášť ohrožené mohou být děti ze slušných, spořádaných a zbožných rodin, kde si jejich rodiče problém drog vůbec nepřipouštějí, mnohdy ani ve fázi, kdy okolí o kontaktu dítěte s drogou či o závislosti ví. První cestou k nápravě je tedy ochota k uznání pravdy. Druhou, mnohdy velmi složitou cestou, je poznání příčin vznikající závislosti a jejich odstraňování. Nakonec zbývá poslední nejtěžší bod: udržení kontaktu s dítětem a vztahu určité důvěry, která bere realitu vážně, není laciným omlouváním dítěte a zastíráním špatných věcí a přece neodsuzuje definitivně. Takřka neřešitelné jsou pak situace, kdy rodič se nechce dítěte zbavit, ale kdy třeba kvůli opakovaným krádežím dítěte ve vlastní rodině nebo kvůli sourozencům potřebuje dítěti zamezit vstup domů. Všeobecně se dá říci, že situaci fetujícího dítěte nemohou vyřešit rodiče sami, tedy bez pomoci odborníků a přátel. Někdy je však i s nimi dlouhodobě neřešitelná. Z hlediska víry je ovšem pro rodiče správná cesta osobního i zástupného pokání. Ta nemá být sebezničující ani se nemá rodič cítit být vinen vším neštěstím, ale může a má uznat svůj podíl viny.
Literatura:
VOJTÍŠEK Z., Netradiční náboženství u nás, Dingir Praha, 1998
PORTFIELDOVÁ K.M., O Sektách, Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 1997
Přichází-li nešťastný rodič s tím, že jeho dítě uvízlo v sektě, je situaci pomáhajícího dost svízelná. Nejprve se musí přesvědčit o tom, že jde skutečně o sektu. Někdy totiž rodiče nábožensky velmi vlažní považují za sektu i obyčejné společenství křesťanů, žijící náročnějším způsobem. Dále zpravidla zjistí, že rodinné poměry nejsou na cestě do sekty bez viny - rodič ale o tom sotva chce něco slyšet. A konečně rodič přichází zpravidla proto, poněvadž chce, aby jeho dítě bylo ze sekty vyproštěno, a to většinou v silách pomáhajícího není. Může tedy mluvit o tom, co mají dělat rodiče sami se sebou, ti by ovšem chtěli spíše slyšet co udělat s dítětem. Většině rodičů by totiž prospělo, kdyby uznali své chyby a pokusili se alespoň o částečnou změnu. Pokud jsou rodiče ve své vlastní víře chladní nebo lhostejní, pomohla by jejich větší autenticita ve věcech víry, vzrůst jejich víry - byli by v očích dítěte nejspíš důvěryhodnější a jejich argumenty závažnější. K tomu ale lze málokoho pohnout. Rodiče neradi uslyší holou pravdu, že totiž ve fázi, kdy je dítě v sektě nadšeno či spokojeno, nemohou dělat oni ani pomáhající většinou nic. Mají mít nadále otevřené dveře i své vlastní srdce pro potomka, aby se mohl, až bude chtít, vrátit. A pak se nemá setkat s výčitkami a triumfujícím „Vždyť jsme to říkal!“, ale spíš s postojem milosrdného otce z Lukášova podobenství (Lk 15) . Situaci mnohdy stěžuje i to, že odchod do sekty je podnícen obtížemi s normálním uvolňováním se z pout rodiny v dospívání. Dítě odejde do sekty podobně, jako se někdo vdá či ožení, když je mu doma situace nesnesitelná nebo když není s to překonat rodičovská pouta.
V těchto případech je návrat dítěte ze sekty domů nereálný a také s ohledem na dítě nežádoucí. Má-li odejít ze sekty, musí najít jiné, pro ně vhodné sociální prostředí.
Literatura:
BOLEST A NADĚJE - deset esejů o osobním zrání. Sborník, 2. vydání, Vyšehrad, Praha 1992
KOPŘIVA K., Lidský vztah jako součást profese, Portál Praha, 3. vyd. 1999
KŘIVOHLAVÝ J., Jak neztratit nadšení, Grada, Praha 1998
Je chybou, považuje-li se nebo je-li obecně považován pastorující za člověka, který všem poslouží a sám nic nepotřebuje. Bohužel v křesťanském prostředí se tak stává. Pojmy jako supervize jsou většinou neznámé, instituce podobné Bálintovským skupinám se vyskytují jen nahodile. Tak dochází k častým přetěžováním pastorujících, k nástupu syndromu vyhoření, případně k nevratným duchovním i morálním škodám, které nikdo neočekával.
Především si musí být vědom toho, že jeho možnosti a schopnosti nejsou neomezené. Jinak řečeno: má si být vědom svých hranic a respektovat je. Dále čím více chce udělat pro druhé a čím větší jsou nároky, na něho kladené, tím zodpovědněji musí pečovat sám o sebe - ne naopak. Takzvané „zapomínání na sebe“ může být cestou v lepším případě k neefektivnosti vlastní práce, v horším případě k osobní katastrofě, kde psychosomatické onemocnění je tou nejmenší škodou.
Zvlášť v hierarchickém uspořádání katolické církve je nutné, aby nositel úřadu respektoval hranice své odborné způsobilosti v tom kterém oboru. Ostudou je předstírat znalost, kde není, nikoliv uznat hranice svých schopností a své odborné kompetence. A konečně: má-li být člověk dnes opravdu druhým v jejich trápeních přínosem, nemůže být vševědem, ale má být tím, kdo má slušný rozhled, který mu umožňuje vyhledat kompetentní spolupůsobení druhých, s nimiž má být schopen spolupracovat. Jinak řečeno: většina pastoračních pomocí v méně obvyklých situacích dnes vyžaduje týmovou spolupráci. A ta může být požehnáním i ochranou před přetížením pastorujícího nebo před škodami, které jako „sólojezdec“ může snadno napáchat.
Další literatura:
DANNEELS G., kard., Kristus nebo vodnář, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 1993
Drogy - rady pro služebníky církve, vypracoval kolektiv pracovníků nadace Podané ruce
MEZINÁRODNÍ KONGRES RODIN, Praha 21.-24.4.1994, sborník přednesených příspěvků, zájmový tisk, editor RNDr Jiří Ludvík CSc.
MIOVSKÝ M., LSD a jiné halucinogeny, Albert, Boskovice 1996
NOVOTNÝ T., Přicházejí, Oliva, Praha 1992
PSYCHOLÓGIA A PASTORÁCIA 1, zborník prednášok, Bratislava 1991
PSYCHOLÓGIA A PASTORÁCIA 2, Príprava na životné povolanie manželstvo a rodičovstvo. Zborník prednášok zostavili K. Rašlová a M. Kočiš, Centrum rodiny Bratislava 1992
PSYCHOLÓGIA A PASTORÁCIA 3, Mládež. Zborník prednášok, zostavila K. Rašlová, Bratislava 1993
PSYCHOLÓGIA A PASTORÁCIA 4, Duševné zdravie a náboženský život. Zborník prednášok, zostavila K. Rašlová, Bratislava 1994
SIRE James W., Průvodce světovými názory, Návrat Praha 1993
To, co dnes všeobecně nazýváme sociální prací, bylo po dlouhou dobu v Evropě v podstatě doménou církve. Projevy blíženské lásky, pro křesťana závazné, byly záhy institucionalizovány. V nejstarší církvi mnohdy svěřeny jáhnům (srov. život sv. Vavřince), později se vznikem řeholí víc a víc osamostatňovány a profesionalizovány. Kromě jednotlivých osob, zabývajících se vynikajícím způsobem charitativní, tedy dnešním slovníkem řečeno sociální prací ( v našich dějinách například. sv. Anežka Přemyslovna, sv. Zdislava), vznikají špitální bratrstva a samostatné řehole. Není naším úkolem zde popisovat jejich historii, podotkněme snad jen jednu důležitou věc: postupem času přibývalo nároků na odbornost, dnes bychom řekli profesionalitu, této činnosti. Tak se pomalu od sebe oddělují na jedné straně požadavky na praktické skutky lásky k potřebnému, trpícímu bližnímu, které se týkají každého křesťana, a na druhé straně vykonávání pomoci handicapovaným a proto potřebným skupinám lidí (nemocní, staří, postižení, odložené děti, atd.), kterážto pomoc vyžaduje čím dál tím více určitou kvalifikaci, nikoliv tedy jen morální úroveň a osobní nasazení, a proto také větší specializaci. Vznikají proto instituce pro různé typy pomoci a některé řeholní instituty se zřizují vlastně přímo se zaměřením na konkrétní skupinu potřebných. Tato péče, původně prakticky poskytovaná jen a jen církví, se v Evropě postupně stává natolik samozřejmou a nepostradatelnou, že se ponenáhlu její zajišťování stává také úkolem státu. Moderní stát v evropské civilizaci, který by žádným způsobem neorganizoval sociální práci, si dnes vlastně ani nelze představit. Nicméně tam, kde nebyla vnucena žádná státní ideologie a nedošlo k diskontinuitě vývoje, jako tomu bylo v tzv. komunistických zemích, není sociální práce nikdy jen úkolem státu a církev z ní nikdy ani neodešla ani nebyla vytlačena. Jinak tomu ovšem bylo v naší zemi. Zde byly po nástupu komunistů k moci postupně rušeny všechny sociální instituce, provozované do té doby v rámci Charity katolickou církví (ostatním církvím se vedlo podobně) a byly ponechány a organizovány jen církevní domovy důchodců pro řeholnice a pro kněze, ovšem pod státní kuratelou a nikoliv podle potřeb života řeholí a nikoliv jako svobodný projev života církve. Stát, dirigující vše, si jakožto jakási „superopatrovnice“ vzal na sebe povinnost organizovat, financovat a vykonat všechnu sociální péči. Ideály pomoci z lásky, dobrovolnosti, nezištné pomoci, natož pomoci nesené v náboženském duchu, byly výslovně odmítány. Není bez zajímavosti podívat se do poměrně rozsáhlé slovníkové příručky z osmdesátých let, ve které najdeme slovo „charita“ jen jako cizí slovo pro lásku k bližnímu, lidumilnost; ale jako instituce či činnost zmíněno není. Zato v odstavci „sociální péče“ najdeme stručné shrnutí „sociální ideologie“ komunistického státu.[1]
Tento na první pohled velkorysý postoj státu (podle tehdejší ideologie: socialistické společnosti) byl nejen ekonomicky mnohdy extrémně náročný, ale vedl k vadám, jejichž následky cítíme mnohdy i dnes, deset let od listopadových změn. Jednou je naprostá institucionalizace pomoci potřebným, která nedává místo aktivitě, spontaneitě a také nábožensky motivovaným humánním postojům. Vše se konalo jen v rámci zákona a zaměstnaneckého poměru. Druhou nevýhodou je ztráta solidarity, případně nevytvoření pocitu spoluzodpovědnosti za bližního a očekávání, že se o vše postará stát, tedy neosobní instituce, jejíž fungování by mělo být vynutitelné právem. Naštěstí se už za komunistické vlády ukázalo, že citlivost lidí vůbec, a křesťanů zvlášť, nelze úplně eliminovat a tak v druhé polovině osmdesátých let po zemětřesení v Arménii se formuje první zárodek obnovené Charity - Výbory křesťanské pomoci. Třetí vadou, která ovšem také souvisí s technizaci a scientizací moderní společnosti, je pominutí nebo i eliminace duchovního rozměru sociální i medicínské péče o člověka v mylné naději, že vědecky organizovaná materiální případně medicínská péče řeší a vyřeší celou problematiku handicapovaného nebo strádajícího člověka. Naštěstí se dnes všeobecně prosazuje komplexnější pohled na člověka (člověk jako bio-psycho-sociální jednotka) a duchovní dimenze péče o jakkoliv trpící lidi začíná být i u nás požadavkem, o jehož oprávněnosti se přinejmenším nepochybuje.[2] Problémem sociální péče se stávají čím dál víc finanční otázky. Sociální práce i v institucích, náležejících církvím (Katolická charita, Diakonie Českobratrské církve evangelické, sdružení Adra, které náleží k církvi Adventistů sedmého dne atd.) se tak stává závislou nejen na ušlechtilých a skromných pracovnících, nejen na sbírkách od drobných dárců, ale také na spolehlivé a vynalézavé manažerské činnosti. To je pro mnohé lidi u nás stále ještě neznámé nebo těžko stravitelné novum.
Heslo dne, zejména u nejmladší generace, zní „být v pohodě“. Může nás o tom např. ujistit pohled na reklamní bilboardy, plakáty a televizní reklamy, nemáme-li k dispozici výsledky hlubšího zkoumání ideálů a životních požadavků lidí. Jak se s tímto požadavkem dá srovnat nesporně existující utrpení? Stačí na to hesla typu: „Vývoj (pokrok) každé utrpení odstraní“ nebo stoické „Utrpení vydržíme!“, „Utrpení budu ignorovat!“? Jsou to zřetelně hesla povrchni či silácká a tváří v tvář skutečnému a delší dobu trvajícímu utrpení neobstojí.
Ptejme se nejprve, jak je to s vnímáním utrpením v dnešním době? Při bližším zkoumání můžeme objevit dva světy: „veřejný svět“ úspěchu, mládí, krásy, svět, který nejpregnantněji zpodobuje a předkládá reklama. Tam není stáří, nemoc, neúspěch, člověk s jakýmkoliv handicapem. Tento svět mládí, úspěchu a všeobecné funkčnosti není v podstatě nereálný, ale je to určitá výseč a idealizace reálného světa. Zpravidla po něm lidé touží, a to je v podstatě zdravé. Nezdravé je, když uvěří, že zakoupením výrobku, který reklama nabízí, se stane jejich svět zcela zdravý, ideální, fungující - prostě „přestěhují“ se do ideálního světa reklamy a ten bude jejich světem reálným. Existuje však také druhý svět, svět utrpení, který bychom mohli označit za svět skrytý. Není to jen svět nemocnic, léčeben dlouhodobě nemocných a ústavů pro mentálně i tělesně postižené, ale je to také svět televizních zpráv, které sice ukazují mnohdy jen „krev a bolest“ - ale jako svět, který je reálný, ale jaksi jen „pro ty druhé“. Divák se tedy má buď zaradovat nad tím, že do něho nepatří, nebo ještě lépe - má se honem přestěhovat do ideálního světa televizní reklamy, která hned po těchto zprávách následuje. Jakmile se ale objeví utrpení v osobní blízkosti, tedy u někoho, na jehož životě je člověk nějak blíže citově, vztahově angažován, je najednou nucen zaujmout osobní stanovisko, nemá kam uniknout. A zde se mnohdy člověk dneška propadá do bezradnosti. Neví, jak si s takovouto věcí poradit.
Totéž ovšem platí o osobním světě vlastních větších či menších utrpení, ke kterým je třeba také zaujmout nějaké stanovisko. Čím utrpení déle trvá, tím pak je nárok na pravdivost a upřímnost takového osobního stanoviska větší. Vyrovnání se s utrpením - ať vlastním nebo lidí druhých, blízkých i vzdálených, znesnadňují různá myšlenková a hovorová klišé, téměř lze říci pověry, s nimiž se většina lidí setká, které se vydávají za obecně platný názor, které ale ve skutečnosti vyrovnání se s bolestí a utrpením znesnadňují. Například:
Nakonec se ale dostaneme k otázkám: odstranit bolest vždy, nebo ji (někdy, z jiných dobrých důvodů, neodstraňovat a ponechat? A pokud bolest odstraňovat, tak za jakou cenu? Za každou cenu? Nemá-li být otázka odstranění či snášení bolesti jen otázkou technickou, otázkou „technologie boje s bolestí“, máme-li dokonce uvažovat o tom, zda má určitým způsobem snášená bolest a trápení nějaký pozitivní význam, potom se musíme vystavit obecnějším otázkám. Ptejme se tedy: V čem je cena člověka? V čem je cena jeho života? Ve výkonu? V zajištění, shromážděním majetku (pro sebe, pro děti)? V trvalé a ničím nerušené spokojenosti? Nebo je cena v množství překonaných nesnází? Svědectví života řady lidí, kteří prošli velmi těžkými životními úseky, o mnohé při tom přišli, a přece neprožívají život jako prohru, ztrátu, pád do nesmyslnosti, nám ukazuje, že překonávání nesnází, překonávání duševních i tělesných bolestí, může znamenat naplněný život a růst, pokud v nich člověk nalézá smysl[4]. Řečeno obrazně a názorně: pokud se člověk odhodlá nebo je dokonce donucen k výstupu na horu, v čemž nalezne smysl (a ten může být jak v rozhledu, který tak získá, nebo v radosti a uspokojení z překonání překážek), potom je schopen integrovat do svého života utrpení, které z tohoto výstupu vzejde a navíc získá cennou zkušenost s překonáním svých (zdánlivých) limitů - ale také lépe ocení například komfort vlastního domova. Takovéto překonání utrpení pak má mnohdy i sociální rozměr: ten, kdo snášel utrpení, se v procesu vyrovnávání sblíží s dalšími lidmi. Utrpení a bolest člověka je tajemství, které nelze zcela poznat zvenčí. Křesťanský pohled neglorifikuje bolest a utrpení, neodmítá ho za každou cenu, nachází smysl i v utrpení (podobně jako logoterapie) a vrcholem smyslu mu je zpodobení - sjednocení trpícího s Kristem.
Hledání smyslu v utrpení (ne nutně: smyslu utrpení) není jediná a celá možnost. V zásadě jde u každého trpícího o velký úkol:
Slovo „duchovní“ se stalo dnes poněkud módním, je v mnoha kontextech značně vágní, nicméně vyjadřuje - populárně řečeno - velmi důležitou pravdu: situaci člověka nelze řešit jen ekonomickými, technickými, zkrátka jeho fyzickými a psychickými procesy manipulujícími prostředky. Moderní hospicová péče zdůrazňuje, že potřeby člověka, které mají být uspokojovány, jsou biologické, psychologické, sociální a duchovní [5].
Dále je třeba střízlivě ale s důrazem říci, že nenahraditelné životní ztráty, nemoc, utrpení, a smrt jsou vážné věci, svrchovaně vážné. Nelze je „odložit“, „obejít“, „měnit v žert“, jako to lze u mnoha jiných věcí života. Ale ti, kdo se s nimi nevyrovnávají a utíkají před nimi se právě o toto pokoušejí. Trpící na to ovšem nemůže přistoupit. Prekérní je právě to, že na cestě snášení bolesti, utrpení a konečně v umírání nedisponuje člověk plností svých fyzických i psychických sil, naopak, jsou oslabeny, případně ho opouštějí. Naproti tomu duchovní stránka či vrstva člověka nemusí být těmito skutečnostmi zasažena. A tak se bolest, ztráty, nemoci a dokonce i cesta ke smrti mohou stávat životními úkoly, a to zcela zásadními. Právě v závěrečných fázích cesty ke smrti může jít o dotvoření, zhodnocení, smíření a konečně vyústění celého života. V křesťanství pak jde o vyústění do setkání s Bohem, a to plného a definitivního, nezvratného.
Pro toho, kdo trpícího doprovází, to představuje úkol chápat, provázet, pomáhat ve zvládnutí úkolu utrpení a ztrát, ale také poučit se a nechat se obdarovat. Má-li tedy být adekvátně reagováno na duchovní potřeby člověka, nejde v prvé řadě o to, něco mu „dodat“, ale být ve vztahu, podporovat obousměrně životodárné vztahy potřebného člověka s druhými lidmi a podle možnosti i s Bohem. Tato dimenze se ovšem netýká jen extrémních situací, jako je smrtelná nemoc a cesta ke smrti. Nechce-li člověk změnit svůj život v banalitu a nemáme-li chápat nouzi člověka a pomoc v ní jen jako mechanickou záležitost, podobající se opravě porouchaného auta, musíme objevovat duchovní dimenzi ve všech starostech, strastech a úkolech člověka, které se ho hlouběji dotýkají.
Nejen teologie říká, že všichni lidé - tedy i laici a to zejména - mají využít a naplnit svá obdarování. I praxe ukazuje, že není možné prostě rozdělit práci tak, že biskup, kněz či jáhen bude konat všechno „pastorační“ a laici vše ostatní. Jsou-li „radosti a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kdo nějak trpí, radostí i nadějí, smutkem a úzkostí učedníků Kristových“, jak čteme v pastorální konstituci Druhého vatikánského koncilu[6] , potom nelze tento postoj jen deklarovat, ale je také třeba ho prakticky provádět. Sociální péče a práce pak může být jedním z těchto praktických kroků. Pastorační péči pak v této práci rozumíme tu složku starostlivosti o potřebného člověka, která se týká jeho samého, jeho osoby, která přesahuje odbornou praktickou pomoc ať v sociální nebo ve zdravotní oblasti, která blízce nebo vzdáleně souvisí buď s vírou potřebného, nebo s vírou pomáhajícího nebo konečně s vírou obou dvou.
Pro řadu lidí je pochopitelné, že člověk potřebuje pomoc při setkání s nečekanými životními tragediemi, ale podivují se, proč by vlastně mělo být zvlášť pečováno o někoho, kdo prodělá nějakou běžnější životní těžkost, jako je zranění nebo starosti s potomkem. A může k tomu i přidat zjištění, že v minulých generacích museli lidé vydržet víc a nikdo se o ně nestaral, pokud si mohli základní věci života opatřit a zařídit sami.
Je to jistě také tak, ale na druhé straně je třeba říci, že lidská společnost je dnes poněkud jinak strukturovaná, než za dob našich prarodičů. Téměř vymizela třígenerační rodina, zato ale přibylo lidí osamělých, kteří často nestrádají hmotně, ale na snášení obtíží života „nemají člověka“, se vším se musejí potýkat sami. Proto právě v rozvinutých společnostech, kde není mnohdy potřebné zajišťovat pomoc pokud jde o základní životní potřeby, přibývá těch, kteří potřebují více či méně organizovanou pomoc druhých lidí. Ukazuje se ale, že tato pomoc nemůže a nemá být poskytována jen nebo v převážné míře „dodavatelským způsobem“, který zajišťují specialisté. Znamená to i pro velmi bohaté státy neúnosnou finanční zátěž a kromě toho může příliš institucionalizovaná pomoc snižovat aktivitu bližních pokud jde o pomoc potřebným. I když je pro mnoho úkolů pastorační péče potřebné i určité vzdělání, příprava či průprava, je možné tuto základní kvalifikaci zajistit i pro ochotné dobrovolníky. Žádoucí tedy je, aby se na pastorační péči v širším slova smyslu, o které zde mluvíme a která je součástí sociální práce, podílelo co nejvíce schopných lidí a na druhé straně, aby se tato pomoc nepodobala pomoci ochrnulému, za kterého je třeba vše udělat, ale aby byla, jak říká v Německu oblíbený slogan, „pomocí ke svépomoci“.
Zejména z působení sekt jsou známy případy, kdy je potřebnému člověku nabídnuta pomoc v nouzi, která se více nebo méně rychle změní v misionářské působení, které má klienta - často cestou manipulace - spolehlivě odvést do náruče sekty. Když se to nepovede, původní zájem vymizí a člověk je ponechán sám sobě. Když se to naopak povede, stává se z klienta člověk na sektě závislý a život v ní a nasazení pro její zájmy jsou pak důležitější než prvně nabízená pomoc potřebnému. Pro nás z toho vzniká otázka, zda a jak se takovému stavu vyhnout. Nebo jinými slovy: zda a jak může být spojována sociální práce s pastorační péčí, aby nešlo ani o manipulaci s klientem, ani o lhostejnost vůči klientovi, ani o jakési podloudné vnucování křesťanství tomu, kdo o ně nestojí. Co tedy má znamenat pastorační péče v sociální práci? Je to jakýsi „křesťanský přídavek“ k standardní odborné sociální práci? Nebo je to skrytá misionářská práce, kde nouze člověka je využita k našemu misionářskému působení? Či snad sociální práce je jen doplňkem klasické pastorační péče, čili sociální práce se má konat jen ve prospěch těch, kdo jsou v pastorační péči církve? Abychom předešli možným nedorozuměním řekněme si, co v naší úvaze rozumíme pastorační péčí. A řekněme rovnou, že je zde míněna pastorační péče v širším slova smyslu.Tedy nejde zde v prvé řadě o konání bohoslužeb a biblických hodin, nejde zde o život farnosti či výstavbu sboru a péči o jeho život, nejde zde o klasickou náplň života církve a sboru. Máme zde na mysli spíš individuální péči o člověka (případně skupinu, např. rodinu), který se ocitl v nestandardní životní situaci, ve které nestačí na její zvládnutí sám a potřebuje pomoc. Jak se ale takto pochopená pastorační péče liší od sociální práce, od kvalifikované pomoci v nouzi? Ne svou neodborností (odbornost musí zůstat zachována), ale tím, že je to péče, konaná z perspektivy víry pro člověka, který je respektován ve své jedinečnosti, a to včetně pomoci takové na úrovní víry, která je mu dostupná. Můžeme to říci ještě jinými slovy, že je to doprovázení člověka, kterému pomáháme k co nejlepšímu a lidsky důstojnému zvládnutí jeho životní situace. Slovo „doprovázení“ se jeví jako velmi důležité. Doprovázení totiž vylučuje jak manipulaci, tak lhostejnost. Bereme-li totiž člověka vážně v jeho celistvosti, potom nemůžeme od jeho života oddělit ani jeho fyzickou či duševní nouzi (nemoc, handicap), ani jeho dimenzi víry. Celá úvaha vychází z předpokladu, že u člověka existují jeho osobní dějiny vztahu k Bohu, jeho osobní dějiny víry. Ty mají někdy podobu vyjádřitelnou klasickými biblickými kategoriemi, jindy jsou spíše latentní, výjimečně jsou to dějiny naprosté lhostejnosti nebo odmítání Boha. V každém případě jsou to ale dějiny vztahu - ať pozitivního nebo negativního. Při setkání s člověkem v nouzi tyto osobní dějiny ani nezačínají, ani nekončí. Jinými slovy: není možné na člověka, o kterého pečujeme, hledět jako na toho, kterému teď poprvé otevřeme dimenzi víry, ani jako na někoho, u něhož bude teď víra dána do závorky, protože se především léčí jeho lidská nouze. Respektujeme-li člověka v jeho jedinečnosti, respektujeme jeho cestu víry a na ní ho doprovázíme. Současně se hlásíme i ke své cestě víry a naše starost o člověka je nesena také naší vírou. Z tohoto setkání, které respektuje autenticitu každého, kdo do něho vstupuje, a právě tak jeho osobní originalitu, se rodí autenticita naší křesťanské služby. Jako věřící křesťané nemůžeme zapřít ani naše přesvědčení, že člověk, stvořený k obrazu a podobenství Božímu, si zasluhuje úcty, ať ho nacházíme v jakémkoliv aktuální stavu, a že člověk, protože je hříšník, potřebuje vykoupení. A na druhé straně víme, že nemůžeme jednat s větším důrazem, než Bůh sám. A ten člověka vyzývá, aby vírou přijal nabízenou spásu, ale nevnucuje mu ji a nemanipuluje s ním. A tak se můžeme dostat k představě o pastorační péči v sociální práci , která je schopna posloužit člověku výslovně věřícímu i tomu, kdo o věcech víry nekomunikuje nebo toto téma odmítá, a to bez toho, že by byla z hlediska víry lhostejností nebo naopak, že by sociální práce byla záminkou k podsouvání témat víry a jejich přijetí podmínkou k ochotě o klienta se starat.
Předkládaný postoj může být považován jistě za poněkud náročný. Předpokládá totiž, že ten, kdo o klienta pečuje a má na mysli pastorační dimenzi své péče, se především bude snažit klientovi porozumět, bude se snažit pochopit, kudy a jak vedla jeho životní cesta víry (či odmítání víry) a bude tuto skutečnost respektovat. To ovšem neznamená, že mu nebude ležet na srdci růst víry klienta. Ale tento růst nemůže ani vynucovat, ani ho udělat podmínkou další péče. Prostě nezbývá než pochopit a přijmout, že sociální práce a péče znamená doprovázení toho, kdo má sice své možnosti omezeny, ale kdo není ani zcela bezmocný a už vůbec ne bezprávný. Je potřebný. Vystihnout jeho potřeby a pomoci k jejich naplnění způsobem, který je pravdivý a pro klienta přijatelný, je ostatně projevem nestrojené a upřímné křesťanské lásky toho, kdo z pozice věřícího pomáhá.
V našem prostředí stále přetrvává ve velké míře názor, že těžce nemocný případně umírající člověk potřebuje především odbornou lékařskou péči, která je nejlépe zajistitelná v nemocničním prostředí. Lékař v bílém plášti je do jisté míry vnímán jako kultická osoba (kněz, šaman), zajišťující jakousi ochranu v situaci, kdy běžné lidské schopnosti a dovednosti, se kterými vystačíme v situaci zdraví, selhávají. Naproti tomu se ve vyspělých zemích už řadu let dochází ke „staronové moudrosti“, která byla před sto léty přítomna i u nás a která je živá ve společnostech, které považujeme mnohdy za primitivnější, než je ta naše. Tato moudrost totiž nezanedbává odbornou péči, ale dává jí její správné (nikoliv už absolutní) místo v celé problematice péče o těžce nemocného a umírajícího. Do popředí ale staví dvě důležité oblasti, a to nerušené prožívání lidských vztahů zejména se členy rodiny a nejbližšími přáteli nemocného a dále si všímá úkolů, které situace těžké nemoci a závěru života před dotyčného staví. Jinak řečeno: respektuje dnes už alespoň v odborné literatuře běžně chápanou čtveřici skupin potřeb nemocného, které mají být uspokojeny pokud možná všechny a co nejlépe, totiž potřeby
Prakticky to znamená, že je mnohem více ceněna a podporována domácí péče o nemocného, která nemá být ovšem jen „přeřazením“ obtížného, pro nemocnici nelukrativního a případně lékařsky nevyléčitelného pacienta do domácího prostředí. Domácí péče musí zajistit všechnu potřebnou ošetřovatelskou péči a dát pacientovi jistotu, že ani při náhlém zhoršení zdravotního stavu, vzrůstu obtíži či krize nezůstane osamocen, případně odkázán jen na bezmocné členy rodiny.
Podívejme se teď ve stručném přehledu na problematiku domácího prostředí a na úkoly, které zřejmě nemocný v těžké nemoci a v závěru svého života ve větší nebo menší míře před sebou má.
Domácí prostředí má, s ohledem na situaci nemocného, své přednosti a svá úskalí:
Přednosti:
Úskalí:
Takže shrňme:
Okolí nemocného se často musí připravit na „běh na dlouhou trať“. Po měsíce, někdy i po léta, bude nemocný do velké míry určovat rytmus, styl života celé rodiny. Na této cestě jsou dvě význačná úskalí, a to (někdy z únavy, někdy z plynoucího nepochopení) bezohlednost vůči nemocnému a bezohlednost vůči ostatním členům rodiny ve jménu nemocného. Je třeba se jimi zabývat, aby rodina zvládla situaci bez větších škod.
Velmi záleží na tom, zda se okolí nemocného smíří a vyrovná s nemocí, s aktuálním stavem nemocného (s jeho ubohostí, kontrastující s dřívější silou a svěžestí), případně s poznáním, že jde o stav ante finem. Kdo jeho stav nepřijme, ten mu jen málo pomůže a nebude mu oporou.
Jinak řečeno jde o to, zda okolí nemocnému „dovolí“:
Za zásadní úkol na cestě ke smrti se pokládá smíření a odpuštění:
Vycházíme z toho, že nemoc, umírání a smrt nelze ze života vytěsnit a že na této cestě jsou to úkoly, k životu patřící, zejména :
Dvě důležité skutečnosti, které okolí nemocného ne vždy chápe:
Shrnuto - okolí nemocného má tyto zásadní úkoly:
( dle dr. Šestákové)
Fáze obranná - pacient tak hledá pomoc ve své nesnázi. Není ochoten zprávu o svém stavu akceptovat a intelektem zpracovat
Nemocnému je třeba dopřát čas, netlačit ho k přijetí pravdy. Je třeba vidět rozdíl mezi jeho stav popírajícími výpověďmi a mezi tím, co si opravdu myslí.
Hledá se viník. Návštěvy přijímá nemocný bez radosti, s určitou pasivní agresivitou.
Zde by se mělo víc s nemocným mlčet. Jeho zlobné reakce není třeba vyvracet natož morálně hodnotit. Naslouchající může plnit jakousi roli „odpadkového koše“.
Je to fáze prchavá, jde v ní o oddálení. Pacient se často chová trochu jako dítě, čeká „odměnu“ za léčení, které podstupuje. („Když budu ukázněně akceptovat léčení a doporučení, které mi lékař dá, musím být za to odměněn takovým a takovým zlepšením zdravotního stavu“). Pacient nezřídka žádá ošetřující personál, aby mu takové zlepšení slíbil a jako sankci za nesplnění „nabízí“ vysazení léčby apod.
Je zde na místě trpělivá vlídnost, která bez agresivity vrací pacienta do reálu a k postojům dospělého člověka. Nemusí být ovšem úspěšná.
a) deprese reaktivní
Pacient má tváří v tvář své nemoci pocity studu, viny (za nemoc, za to, že si ji způsobil, za to, že potřebuje ošetřování a dělá tak druhým obtíže, apod.).
Zde bývá vhodné oslovit rodinu, působit ke zintenzivnění kontaktů, které mohou rozptylovat pocity viny. I nemocný potřebuje být pravdivě ujištěn o tom, že je důležitý, že je druhým přínosem, i když se o něho musejí starat a on už nedělá to, co dělal dříve. „Jsi pro nás důležitý i tady a teď“.
b) deprese přípravná
Uvědomuje si, že bude ještě hůř, vnímá trvalost ztrát, které nemoc a umírání přinesla a přinese, vnímá nevratnost svého vztahu.
Neříkat: „Nesmíš se tomu poddávat!“, prohlubuje to pocity viny. Pacient ovšem potřebuje někoho, s kým může všechny své smutky, obavy a špatné prognózy probrat. Není třeba ho utěšovat (a už vůbec ne utěšovat planými nadějemi), je třeba naslouchat s účastí a snést i řeč o nejtemnějších prognózách. I zde může pomoci dobře jen ten, kdo nemoc a výhled na smrt pacienta akceptoval.
Je to fáze osvobození od krutých pocitů viny a od strachů ze ztrát. Do této fáze ovšem nedospěje každý.
Pacient nemá být v této fázi přesvědčován o opaku, o zlepšení, nemá být „přiváděn na jiné myšlenky“, tedy nemá být odváděn od myšlenek na smrt. Ovšem to neznamená, že mu už nebudeme jiná témata sdělovat. Chce-li, může a má být třeba doposledka aktivním účastníkem starostí a radostí své rodiny a svých přátel.
Větší péči než pacient potřebuje v této fázi zpravidla jeho rodina!
Jestliže nemocný neví o své „cestě ke konci“, nemůže dojít k vyrovnání. Ošidili bychom ho o to, pokud mu za každou cenu stav věci tajíme. Je dobré s nemocným místo nereálných slibů, útěch a plánů plánovat „malé uskutečnitelné radosti“.
„Poslední přání nemocného“ (podobně jako u odsouzených k smrti v románech i někdy ve skutečnosti) pokud možná splnit. Neodkládat!
Potřeby, které musíme sytit:
Důležité zásady:
Výraz „duchovní rozměr“ může právem připadat mnohým jako označení mlhavé, podezřelé, kryjící buď - z hlediska medicíny - neodbornost, nebo jakési podivné duchařské praktiky. Použijeme-li latinského ekvivalentu „spirituální“, bude to možná znít lépe, ale také trochu módně. Pokud vztáhneme výraz „duchovní (spirituální) rozměr“ na člověka, pacienta, snad se z naznačených obtíží dostaneme. Protože chceme-li vidět člověka jako plnou lidskou bytost, potom ho nevidíme jen jako více či méně fungující organismus, ale vnímáme jeho osobní historii, vidíme ho v síti vztahů, tedy v dimenzi sociální, a také v rozměru hloubek jeho nitra, jeho vnitřních jistot a nejistot a v těch vztazích, které mohou jít dál, než jsou vztahy k lidem a k věcem, tedy v rozměru duchovním.
Duchovní rozměr člověka je něčím, co se na jedné straně mnohdy a mnohde teoreticky uznává a jeho rozvíjení se požaduje, na druhé straně si s tímto tématem mnozí nevědí rady. Je ostatně obtížné ho i definovat, pokud máme duchovní rozměr člověka popsat velmi obecně tak, aby nebyl vázán jen na určité náboženství nebo určitý typ kultury. Navíc je zejména v souvislostech vývoje světonázorové výuky v posledních padesáti létech v naší zemi položka „duchovní “ či „spirituální“ v nebezpečí, že bude chápána jako označení pro věci zbytné, neužitečné, únikové, málo podporující aktivní přístup k životu.
Chceme-li stručně a velmi obecně označit a osvětlit skutečnost „duchovního rozměru“, můžeme použít několika cest. Jednak lze za duchovní rozměr člověka označit to, co tvoří základ o který se opíráme, a to tak hluboký a zásadní, že není likvidován nějakou dlouhodobou nemohoucností člověka, jeho vyřazením z aktivní činnosti. Jinak řečeno, jde o základ, který není tvořen aktivitami člověka, jeho výkonem, ale na kterém spíše celý aktivní výkon člověka (ale i pasivní polohy života) spočívá. Druhý přístup je ten, že za duchovní rozměr člověk označíme právě to nepodmíněné a těžko pojmenovatelné, co do plnosti života chybí, když jsme už vše vymyslili a zhotovili dobře a funkčně - ale přece tím nedosahujeme plnosti. Není tím ovšem míněna nějaká „přízdoba“ života, ale spíše to podstatné, co nelze koupit, zhotovit, vykonat, ale po čem člověk více či méně uvědoměle touží. A konečně bychom za duchovní rozměr člověka mohli označit to, co tvoří základ, nosnou dimenzi kulturních výkonů a činů, tedy různých oborů umění.
V této úvaze budeme používat výraz „duchovní dimenze“ pro vyjádření toho, co skrývá lidské nitro, pro vyjádření jistot, vztahů a vazeb, které jsou uloženy v hloubce člověka, o kterých někdo komunikuje poměrně snadno a jiný nesnadno nebo vůbec ne. Tyto hluboké jistoty, otazníky a vztahy mají někdy podobu výslovně náboženskou a jsou formulovány ve výrazech určité konkrétní náboženské víry, mohli bychom říci v určitém teologickém systému. Jindy jsou naopak tak málo reflektovány a pojmenovány, že se sotva dostávají mezi témata, o kterých je člověk schopen s druhými komunikovat. Nicméně jak filozofie, náboženství, umění či historie lidského myšlení, tak zkušenost s lidmi dosvědčuje, že tuto dimenzi můžeme u každého člověka oprávněně předpokládat, byť je u jednotlivých lidí rozvinuta v různých stupních. Zkušenost duchovního s nemocnými (ale jistě nejen jeho) pak ukazuje, že tato dimenze člověka je přítomna a hraje svou roli i tenkrát, když nemocný v zásadě se svým okolím nekomunikuje, když je v bezvědomí, případně je velmi blízko smrti.
Dnes se stává naštěstí běžným celostné chápání potřeb nemocného a z nich vyplývajících úkolů pro ty, kdo se o něho starají. Bývá to vyjádřeno známou čtveřicí potřeb, která odpovídá čtveřici dimenzí člověka jakožto bytosti tělesné, sociální, psychické a duchovní.
Úkoly okolí nemocného se tak charakterizují jako :
Protože je nemocný bytostí sociální tkvící v řadě sociálních vazeb, záleží velmi na tom, zda se příbuzní a přátelé nemocného smíří a vyrovnají s nemocí, s aktuálním stavem nemocného, s jeho ubohostí, kontrastující s dřívější silou a svěžestí, případně s poznáním, že jde o stav ante finem. Kdo jeho stav nepřijme, ten mu jen málo pomůže a nebude mu oporou. Jinak řečeno jde o to, zda okolí nemocnému „dovolí“ být nemocným, zda mu „dovolí“ slabost a to i psychickou či intelektuální, skleslost, mrzutost, změny fází vyrovnávání se s nemocí
a nakonec zda mu „dovolí smrt“, „ dovolí zemřít“. Kvalita pomoci, kterou nemocnému poskytuje jeho okolí, závisí do velké míry také na tom, jak dalece chápe toto okolí duchovní dimenzi nemocného, do jaké míry jsou lidé v blízkosti nemocného ochotni se do této oblasti s nemocným pouštět v rozhovorech. Pokud ten, kdo chce nemocnému prospět, tuto dimenzi nevnímá nebo jí má následkem výchovy uzavřenou, vědomě jí vyřazuje, potom mu nezbude, než se omezit nejčastěji na oblast biologických a někdy sociálních potřeb, případně zůstane u pochybného rozveselování nemocného nebo se setkání raději vyhne. Nemocný ovšem většinou velmi dobře pozná, zda jeho partner v rozhovoru je nebo není schopen a ochoten s ním mluvit o tom, co je v hloubce za událostmi dne, za popisem zdravotních problémů a za běžnými konverzačními tématy.
Mnozí se stále ještě domnívají, že těžce nemocný člověk už nemá žádné úkoly, je ze všeho „omluven“, nic se od něho nečeká. Jakkoliv to zpravidla platí po stránce péče o biologické potřeby, neplatí to zdaleka o sféře sociální a duchovní. Nemocný má i v těžkých stavech mnohdy možnost svůj život dotvořit a mnohdy má potřebu zvládnout své obavy, strachy a nenaplněné úkoly v kontaktu s někým, ke komu má důvěru. Zásadním úkolem na cestě k závěru života je totiž smíření a to:
Můžeme ovšem mluvit i o dalších úkolech člověka v těžké nemoci. Vycházíme přitom z toho, že nemoc, umírání a smrt a také nejistoty, obavy a úzkosti, které je doprovázejí, nelze ze života vytěsnit, že jsou to položky k životu patřící.
Proto tedy lze za úkoly člověka považovat:
V dlouhodobé nemoci je na jedné straně na řešení spirituálních otázek jakoby dost času, na druhé straně je ale dlouhodobá těžká nemoc vyčerpávající, a to nejen tělesně. Jakou roli tedy duchovní dimenze v ní hraje? Jak silně má být její realizace akcentována? Můžeme říci, že tato dimenze je určitým způsobem základem jak pro způsob, kvalitu a prožívání vztahů k ostatním lidem, tak pro vztah k sobě samému, k vlastnímu životu a u mnohých i k Bohu. Její podpora a realizace nevyžaduje jako partnera rozhovoru a prožívání ve všem stejně smýšlejícího člověka, ale v každém případě člověka, který tuto dimenzi života vnímá, s určitou úctou uznává a sám se před ní neskrývá ani před ní neprchá. Proto můžeme říci, že základním prvkem pro podporu duchovní dimenze nemocného člověka je především chápající partner rozhovoru, který je otevřený všem tématům nemocného. Takovýto rozhovor může někdy nabýt vyloženě náboženského charakteru, ale také nemusí. Pokud se tak stane, je zpravidla pro nemocného nejdůležitější stupeň důvěry, který k partnerovi rozhovoru má, odborná kompetence v oblasti náboženství bývá až na druhém místě. Důležité je, aby se partner rozhovoru nemocnému přizpůsobil a nechtěl vše stále převádět na svůj vlastní duchovní svět či systém.
Je také možné, že přijde v úvahu realizace explicitních náboženských potřeb: je žádáno setkání s duchovním, udělení svátostí, apod. Zde se má nemocnému samozřejmě vyjít všemožně vstříc. Bylo by velmi praktické, kdyby zdravotnický personál - bez ohledu na vlastní náboženskou orientaci - znal běžné potřeby praktikujících věřících u nás a měl představu o jejich naplnění, aby se nebál neznámých věcí nebo jim z neznalosti nebránil.
Nakonec bych rád uvedl něco, co se těžce dokazuje. Podle mnoha, a to jak prastarých, tak celkem čerstvých zkušeností, se má za nesporné, že duchovní život člověka většinou nějakým způsobem pokračuje i ve stavech silně snížené schopnosti komunikace, bezvědomí a kómatu. Jako kněz mám nejednu zkušenost ze setkání s pacientem, který řadu dní i týdnů nekomunikoval vůbec se svým okolím, ale při setkání s duchovním komunikovat začal a dovršil prakticky jakýsi vnitřní proces víry nebo touhy po smíření, který v něm dlouho trval a nakonec zde došel své plné realizace. I změna výrazu člověka, přežívajícího např. po iktu v dlouhotrvajícím bezvědomí, ledacos napovídá. Uvádím to proto, abych podpořil názor, že nemocný nemá být po žádné stránce „odepsán“ dokud žije, a to ani po stránce své duchovní dimenze, kterou není schopen nijak navenek projevit. Je v tom i naděje, že hluboce chápavým a porozumivým přístupem můžeme prospět i člověku, který nekomunikuje a kde jde zdánlivě jen o zajištění saturace biologických potřeb. Křesťan pak je přesvědčen, že jak modlitba za nemocného, tak modlitba s nemocným, jakož i udělení některých svátostí má smysl i tehdy, když nemocný, který by ve stavu vědomí toto vše přijímal, je v bezvědomí a zdánlivě nemůže ani vnímat, ani reagovat. Stručně řečeno, domnívám se, že neuděláme zásadní chybu, když budeme u dlouhodobě těžce nemocného předpokládat více duševních a duchovních dějů, než se nám na první pohled zdá. V opačném případě bychom ho mohli o něco připravit nebo mu ublížit.
Zásady pastorace osob s psychickými obtížemi, poruchami a nemocemi není, pokud je mi známo, v české teologicko-pastorální literatuře doposud zpracovaná. Přitom by bylo třeba zpřístupnit informace a doporučení tohoto typu jak pastoračním pracovníkům (kněžím, jáhnům, pastoračním pomocníkům), tak věřícímu okolí nemocného nebo obtížemi zasaženého člověka, kteří bývají plni starostí, ale v zásadě bezradní[7] .
Pokud mluvíme o pastoraci věřících s psychickými poruchami a obtížemi, přicházejí v úvahu zejména tyto okruhy otázek:
Speciální otázkou zejména v počátečním stadiu některých nemocí (např. schizofrenie) je rozlišení projevů nemoci (hlasy, bludy, vize) od skutečných duchovních zážitků.
Zásadním požadavkem pastorační služby člověku s psychickými obtížemi nebo člověku nemocnému je jeho bezpodmínečné přijetí pastoračním pracovníkem bez předsudků, vnitřního odporu a jakéhokoliv odsuzování. To je jistě samozřejmým požadavkem i jinde, zejména v oblasti psychologie a psychiatrie. Pastorační služba ale v sobě nese jedno nepominutelné osidlo, a to je osidlo morálního hodnocení a s tím související zkoumání viny. Pastorační péče je projevem života z víry, vychází z křesťanské životní orientace a proto do ní morální hodnocení činů, vědomí odpovědnosti před Bohem a vědomí viny při lidských selháních bezesporu patří. Pokud se ale aplikuje u psychicky handicapovaného člověka stejným způsobem jako u zdravého, je to zpravidla nenáležité, vlastně mnohdy nespravedlivé a může to být zdrojem jak neporozumění, tak dokonce ublížení nemocnému člověku. Na druhé straně nelze morálku ani u nemocného člověka zcela suspendovat, a to nejen kvůli objektivnímu morálnímu řádu, ale i kvůli samotnému nemocnému. V této chvíli tedy jen řekněme, že při setkání s psychicky nemocným nebo handicapovaným člověkem se musí pastorační pracovník vyhnout rychlým hodnocením, explicite vyjadřovaným morálním soudům a zbožným nebo i méně zbožným napomínáním v oblasti morálky. To neznamená, že nemůže vyjádřit taktně, ale jasně, co by sám nedělal, s čím nesouhlasí nebo co mu není milé. Základní požadavek přijetí nemocného tím ale nesmí být dotčen a nemocný nesmí být uveden do situace, kdy o svém přijetí je nucen pochybovat. Rovněž si musí být pastorační pracovník jasně vědom toho, že nejen nesmí zahrnovat nemocného zbožnými frázemi (to by ovšem neměl dělat nikdy), ale že mu mnohdy nemůže dávat ani obvyklé rady ohledně zbožnosti a projevů víry (modlete se, musíte Pánu Bohu věřit), které jsou u zdravých lidí zpravidla na místě.
Zdůraznění určitých odlišností v přístupu k psychicky nemocnému ovšem může vést až k přehnanému dojmu, že psychické obtíže vždy suspendují život z víry, že nemocný nemůže prostě nic. To ale může právem pociťovat jako netaktnost nebo i ponížení a znehodnocení. Je třeba stále uznávat, že věřící člověk, který byl navštíven psychickou obtíží nebo nemocí, nepřestal být věřícím člověkem, nestal se zcela nemohoucím, ovšem nemůže realizovat všechno to, co může zdravý člověk. A v rozlišení toho, co v daném stavu může a nemůže, co mu v oblasti života z víry a z praxe zbožnosti prospívá a co škodí, spočívá zásadní jádro dobré pastorační péče o nemocného (ostatně i o zdravého).
Důležité je, aby pastorační pracovník mohl rozlišit náladovost, běžný smutek, nepatologickou skleslost apod. od diagnostikované afektivní poruchy, a to buď sám nebo za pomoci konzultace s odborníkem. Pro pastorační přístup má toto rozlišení zásadní význam. Stručně řečeno: ze „špatných nálad“ se člověk vyspí, může být z nich vyveden zábavou nebo naopak duchovním povzbuzením či hlubším náboženským prožitkem či racionalizací příčin nálady, ale u skutečných afektivních poruch toto neplatí vůbec nebo jen do jisté míry. Ještě jinak řečeno: určitou náladovost lze označit za morální chybu (je člověkem korigovatelná), afektivní poruchu morálně hodnotit nelze.
V pastoračním rozhovoru s klientem, který není pastoračnímu pracovníkovi znám, může manická epizoda představovat docela dobrou past. Je-li totiž mánie manifestována v oblasti náboženských témat, může být zaměněna za nadšení pro víru, výsledek obrácení, probuzení, apod. Pokud je takto hodnocena, dostane se klientovi velmi snadno povzbuzení nebo je pověřen úkolem, který odpovídá jeho (manickým) představám, ale ne jeho skutečným možnostem. Mánie se ale naštěstí také vyznačuje přehnaně kladným sebehodnocením a to může i méně zkušeného pastoračního pracovníka upozornit na to, oč jde. Věřící člověk totiž zpravidla demonstruje spíš svou nedostatečnost, než svou nadprůměrnou skvělost. Druhý signál bývá rozpoznatelný až za nějaký čas: rozhodnutí a předsevzetí, vyplývající z mánie, není schopen člověk ani zdaleka naplnit.
V pastoračním rozhovoru je tedy nutné udržovat ze strany pastorujícího polohu klidné střízlivé vstřícnosti, která „nerozdmýchává ohníčky nadšení mánie“, ale také partnera nesráží a nedegraduje na osobnost takřka nesvéprávnou. Nesplněné „manické sny“ nelze posuzovat jako morální selhání. V každém případě má pastorující vědět, že je nutná odborná léčba a její přijetí a respektování má, pokud je to možné, u klienta a jeho okolí, podporovat. Nikdy ovšem do ní nesmí zasahovat.
Pokud jde o svátosti, pochybnost by mohla být jedině u svátosti manželství, pokud by se jednalo o dlouhodobější poruchu. Byla by zde totiž na místě otázka, zda jde při uzavření manželství skutečně o plnohodnotné vědomé rozhodnutí, o pravý osobní souhlas. U svátosti smíření, pokud by k ní v tomto stavu vůbec došlo, je třeba počítat s nepřesným sebehodnocením, které ale není zaviněné. Vyznání tedy bude nezaviněně neúplné nebo nepřesné (jde o morální nemožnost správného vyznání), ale lítost a touha po odpuštění mohou být samozřejmě autentické, byť ne vždy aplikované na správně rozpoznaný předmět lítosti.
Důležité je, aby člověk v této fázi nebyl pověřován úkoly, které odpovídají jeho manickému projevu, ale ne jeho možnostem a aby pokud možná mu bylo zabráněno ve veřejném vystupování (katecheze, svědectví apod.), které by zřejmě bylo matoucí a neadekvátní.
Je pravděpodobné, že ji pastorační pracovník při jednodobém kontaktu nebo kontaktech časově značně odlehlých vůbec nerozpozná, což ho značně handicapuje. Je-li seznámen s diagnózou, je to velká pomoc. Pastorační péče se pak musí přizpůsobovat fázím, ve kterých se nemocný nachází. Cílem je podporovat působení léčby (psychofarmak i jiných způsobů terapie), totiž vyrovnávání výkyvů oběma směry. Pastorační péče ale nemůže v žádném případě nahrazovat odbornou léčbu.
Pokud jde o styl duchovního života, je nutné se vyhnout dvěma extrémům. U člověka, žijícího určitým stylem zbožnosti, není možné ani vhodné jeho zbožnost vyřadit úplně (byť dočasně) z jeho života a právě tak není možné po něm žádat obecně uznávané, ale náročné cesty zbožnosti, zvýšené úsilí o dokonalost apod. Dá se říci, že zde jako i u jiných duševních potíží je třeba vést ke zbožnosti střízlivé, která odpovídá reálným možnostem v dané fázi nemoci a v žádném případě se nedomnívat, že vedením k bohatšímu, náročnějšímu a plnějšímu duchovnímu životu nemocnému pomůžeme. Tyto snahy jsou adekvátní situaci zdravých lidí, ne psychicky nemocných.
Deprese, která musí být zřetelně odlišena od špatné nálady, okamžité skleslosti, záchvěvů pesimismu apod., představuje pro pastoračního pracovníka řadu úskalí. Především je v pokušení myslet si to, co většina laické veřejnosti: že si totiž depresi zavinil nemocný sám, případně že je to následek jeho malé víry či morálních selhání. I když u exogenních depresí může být morální selhání také jednou z příčin deprese, rozhodně se nedá označit deprese prostě za důsledek špatného duchovního života nebo za důsledek vin klienta. Právě tak je třeba se varovat i jen náznaků laických postojů, podle kterých by depresivní člověk „nebyl nemocný, jen kdyby chtěl“, „kdyby nebyl tak líný“, „kdyby se trochu snažil“, případně „kdyby se pořádně modlil“. Povzbuzení typu“ musíš se vzchopit, jsi přece křesťan“, „důvěřuj Pánu Bohu, a uvidíš, že to bude dobré“, „řádně a víc se modli“, „jdi se vyzpovídat“ apod. jsou sice dobře míněna, ale ve skutečné depresi jsou přinejmenším nesmyslná, spíše mohou ještě prohloubit a utužit patologické pocity viny, které k depresi mnohdy náležejí.
Pacienti mohou mít mikromanické bludy (přesvědčení o své bezcennosti), autoakuzační bludy (obviňují se nepřiměřeným způsobem a cítí neadekvátní vinu za to, co zkazili), perzekuční bludy (přesvědčení, že budou zaslouženě potrestáni). O postoji k bludům platí i v pastoraci obecná zásada: nemají se ani potvrzovat, ani vyvracet. Řada křesťanských témat, podporujících přiznání vin a pokoru, jsou pro vyjádření těchto bludných představ vhodným podkladem. Pastorační pracovník je tedy může snadno podpořit nebo se je bude snažit naopak energicky vyvracet poukazy na Boží milosrdenství, omlouvat je, vysvětlovat. Nic z toho není ovšem účinné. Spíše je třeba nekonfliktně a jednoduše nemocnému v rozhovoru předkládat normální témata života, případně i postoje víry - ty ale velmi střízlivě a v množství pro pacienta únosném.
Pokud jde o svátosti, bývá v tomto případě situace spíše obtížná.
Především je problematická svátost pokání. Většinou platí, že při závažnější depresi ji nemocný buď není schopen vůbec absolvovat, nebo není schopen ji prožít jako osvobozující pomoc ve svém životě. V zásadě lze doporučit po dobu akutního stavu nemoci tuto svátost vynechat. Při všem vědomí o její objektivní platnosti a tedy i ceně, je třeba vědět, že nemocný ji většinou prožije tak, že si z jejího slavení odnese spíš prohloubení pocitu své nedostatečnosti a viny, než uzdravující osvobození. Eucharistii nemocný přijímat může, pokud sám chce. Ale mnohdy se spíše nebude cítit hoden (patří to k obrazu nemoci), a proto nemá být ke přijímání ani v nejmenším nucen.
Svátost pomazání nemocných je některými teology a biskupy psychicky nemocným v podstatě odpírána (psychická nemoc není považována za dostatečný důvod), jinými doporučována. Sám se přikláním jednoznačně k názoru, že závažné psychické onemocnění je mnohdy ohrožením života člověka (nebezpečí suicidia z nemoci plynoucí), že je u závažnějších onemocnění větším oslabením sil nemocného, než oslabení stářím, které je uznávaným důvodem k udělení svátosti, že tedy závažné psychické onemocnění je legitimním důvodem k udělení svátosti pomazání nemocných. U deprese je ovšem opět otázkou, jak si skutečnost udělení svátosti depresivní člověk zařadí a jak ji uchopí - zda jako pomoc, nebo jako další zátěž. To záleží v nemalé míře také na tom, k jakému pochopení a hodnocení svátosti dospěl v období, které nemoci předcházelo. Pokud ji už tehdy pochopil jako prostředek pomoci a léku pro slabého člověka, je větší naděje, že ji tak bude chápat i v nemoci. Ale nemusí to tak být vždy.
Co se týče duchovního života, není možné klást v depresi na pacienta prakticky žádné nároky. I to nejmenší, čeho je v oblasti víry a modlitby schopen, má být pochváleno a hodnoceno jako víc než dostatečné. Pokud jde o modlitbu, které nebývá nemocný schopen, nesmí se na něj klást žádné nároky, spíše je třeba ho ujišťovat, že teď se za něho modlíme my ostatní. Je to ovšem třeba také dělat, i když nemocný může reagovat pochybností, zda je toho hoden nebo tvrzením, že to nemá cenu.
U dlouhodobých a trvalých poruch nálad je možné, že nemocný i pastorační pracovník najdou jakýsi „modus vivendi“ s nemocí, že si osvojí určitý styl duchovního života, který je nemocnému přiměřený. I v tom případě je ale třeba reagovat pozorně na aktuální změny stavu nemocného a přizpůsobit se jim.
Avšak zvlášť u těchto případů je třeba v pastoračním přístupu věnovat pozornost také nejbližšímu okolí nemocného. Pro ně je trvalé vystavení zátěži, která plyne z dlouhodobé a závažné poruchy nálady blízkého člověka, značným nárokem jak na psychickou odolnost, tak na víru. Okolí nemocného potřebuje pochopení, pomoc, podporu, mnohdy snížení nároků na intenzitu duchovního života nebo angažovanost v církvi a možnost (aspoň občas) změnit na čas prostředí. Kromě toho potřebuje právě okolí nemocného často značnou podporu své víry. Může totiž propadat pocitu marnosti nad tím, že se modlí a zlepšení se nedostavuje, že nemocný z víry viditelně nežije, že Bůh vůbec něco takového, jako je duševní nemoc, dopouští. Zde je třeba s velkým pochopením a s podporou modlitby spolupracovat na tom, aby okolí nemocného nemoc svého blízkého přijalo a aby její snášení dokázalo zařadit do celku své víry. Je také třeba je vyprošťovat ze společenské izolace a z izolace ve společenství církve, do které se mnohdy dostává, protože se buď stydí za nemoc svého blízkého, případně se nějak cítí být vinno, nebo prostě už nemá čas zúčastňovat se společných akcí jako v době, kdy nemoc nezasáhla v jeho bezprostředním okolí.
Neurotické poruchy s příznaky úzkosti, fobie, obsese, kompulze se mnohdy promítají do duchovního života pacienta nebo jsou hodnoceny jako otázky duchovního a mravního stavu člověka. Jakmile nejsou rozpoznávány jako nemoc, ale hodnoceny morálně a duchovně, může začínat nekonečná bludná cesta dobře míněné ale neúčinné nebo škodlivé pastorační pomoci. Protože ale neurotické potíže „signalizují fixaci a kumulaci nevyřešených zátěží“[10], může dobře prováděná pastorační pomoc být také někdy činitelem, který spolu s terapií pomůže tyto základy nemoci odstranit. Samotná pastorační péče ale neurotické onemocnění odstranit zpravidla nemůže.
Pastorační pracovník musí především vědět, že negativní prožívání většiny zážitků je projevem neurotického onemocnění. Pro obě strany je nepříjemné, ale není to něco, co je možné klientovi zazlívat. Nároky na vstřícnost, trpělivost a toleranci pastoračního pracovníka jsou značné. Podobně jako u depresí ani zde pouhé poukazování na „správnou víru“, na „hlubší zbožnost“, natož na pevnou vůli nemůže vést k odstranění obtíží.
Neurotickými příznaky postižený pacient bude často velkou zátěží zejména pro zpovědníka. Strachy nejrůznějšího druhu, úzkosti a poruchy pozornosti mohou působit klientovi dosti velká muka a zpovědníka připravují o čas. Kajícník bude mít opakovaný strach z neúplného vyznání, bude se vracet do zpovědnice s hříchy údajně zapomenutými, bude mít snahu stále „vylepšovat“ své vyznání, nebo projevem kompulze bude denní neodbytná snaha se vyzpovídat [11] nebo absolvovat určitý řetězec modliteb či jiných zbožných úkonů.
Neurotické příznaky samozřejmě nesuspendují život víry klienta, ale stěžují ho. Pastoračnímu pracovníkovi lze zpravidla doporučit, aby se především informoval o tom, zda je klient léčen (při závažnějších příznacích by to mělo být) a aby se snažil léčbu podporovat.
Lidé s neurotickými příznaky jsou zpravidla schopni chodit ke svátostem, svátost pokání je ale pro ně i pro zpovědníka velmi náročná. Jednak potřebují více času (a není možno jim ho v zásadě upírat, nemohou se zpovídat „rychleji“) a dále velkou trpělivost a toleranci. Jejich enormní pocity viny a úzkosti lze snad trochu zmenšovat, sotva je ale možné je odstranit. Rozhodně se nesmí ve zpovědním rozhovoru prohlubovat, ale také ne zcela bagatelizovat.
Častěji než jiní lidé pochybují o tom, zda jsou (nebo byli) hodni přijímat eucharistii. V tom případě jim mnohdy přinese aspoň dočasné uklidnění, jestliže se opřou o autoritu zpovědníka, a to mnohem více, než by bylo normálně vhodné. Zde je to ale třeba strpět, nelze poukazovat jen na vlastní svědomí klienta, to mu neposlouží do té míry, aby ho uvedlo do klidu.
Obavy klienta, že se dost nemodlil nebo nedělal dost jiných úkonů zbožnosti, lze zmírňovat, ale ne odstraňovat. Neurotické opakování úkonů se někteří pacienti snaží „zabrzdit“ slavnostními sliby až „zapřísaháním se“, že už tak jednat nebudou. Je to málo účinné a pastorační pracovník by se neměl nikdy stát příjemcem nebo snad podněcovatelem takovýchto slibů, situovaných do oblasti víry.
Je velmi důležité, aby okolí takto trpícího člověka vědělo a uznalo, že on přes všechny potíže a podivné strachy či praktiky žije plnohodnotný život víry, který má být ceněn a respektován.
Agorafobie a klaustrofobie mohou za určitých okolností ztěžovat nebo znemožňovat klientovi účast na bohoslužbách (na pouti - velké prostranství, v přeplněném kostele - dav lidí, nebo naopak u klaustrofobie v malé kapli). Morální hodnocení absence na bohoslužbách je zde zcela neadekvátní, přemáhání těchto stavů násilným pokusem nemocného přece jen setrvat v obtíž vzbuzujícím prostředí neléčí, spíš strach upevňuje. Je tedy třeba nalézt přiměřený způsob zbožnosti, který je pro nemocného únosný.[12]
Sociální fobie, která zabraňuje člověku chodit do společnosti lidí a která je překážkou v komunikaci s lidmi, se v náboženském prostředí může snadno maskovat. Pacient preferuje rozjímání, samotu, ukládá si mlčení jako cvičení ve zbožnosti, apod. Není možné ho za to odsuzovat, je ale velmi špatné, když např. zpovědník nebo spirituál považuje tento patologický stav za cestu ke ctnosti, nemocnému toto „maskování“ schválí a ještě případně podporuje. Jakkoliv je možné, že i člověk s touto fobií vede svatý život, nespočívá tato svatost v popsaných „maskovacích manévrech“.
Pokud jde o svátosti, je člověk s fobiemi zpravidla schopen je přijímat, obtíž může nastat spíše tehdy, když se udílení té které svátosti děje v místě, které provokuje fobii. Pomocí je jedině individuální přístup, ve kterém se respektuje stav dotyčného. U sociálních fobií rozhodně nepomůže násilné včleňování člověka do společenství, nucení k tomu, co je pro něho bolestné až nemožné. Je ale známo, že někteří lidé s touto fobií se cítili dobře a byli schopni komunikovat ve společenství, ve kterých cítili naprosté přijetí (např. některé fokolarínská společenství).
Manželství, platně uzavřené v katolické církvi, je nerozlučitelné. Je možné, že někdo má pochybnosti o tom, zda jeho manželství bylo skutečně platné či nikoli, zda splňovalo všechny podmínky, které má podle práva splňovat. Je samozřejmé, že většina lidí podmínky platnosti běžně nezná. Má-li tedy člověk pochybnosti o platnosti manželství, uzavřeného v katolické církvi, má se obrátit na svého duchovního správce nebo na některého člena církevního soudu, aby si celou věc osvětlil.
Pokud lze dokázat, že manželství, které bylo civilně rozvedeno, bylo uzavřeno podle hlediska církevního práva neplatně, pak se dá církevně soudním procesem dojít k potvrzení této skutečnosti a prohlásit dané manželství za neplatné od samého počátku (nikoli za rozvedené!). Potom tedy může být uzavřen platný církevní sňatek, byť v pořadí druhý.
Dospěje-li se naopak k závěru, že manželství bylo uzavřeno platně, pak přichází na řadu odpověď na výše položenou otázku: Jak může co nejlépe křesťansky žít člověk, jehož manželství bylo sice rozvedeno civilně, ale jako manželství před Bohem dále trvá?
Takový člověk buď zůstává sám nebo uzavřel nové, civilní manželství a podle toho, ve které z těchto dvou situací se nachází, bude hledat další řešení svého života.
Podíváme-li se do nitra člověka, do nitra lidské společnosti a do nitra rodiny, uvidíme, že rozvod je pro každého člověka břemenem a že většina lidí prožila následující věc - stáli před rozvodem a měli dojem, že toto je konečně řešení, že to je konec jejich trápení. Určitá trápení jistě přestanou, ale současně s tím se objevují trápení nová, se kterými se nepočítalo. Rozvod tedy zpravidla není pociťován jako vstup do ráje.
Každý člověk, s přibývajícími životními zkušenostmi poznává, že řadu nepříjemných, bolavých a obtížných věcí musí do svého života zakalkulovat a musí je nějak nést. Jde o to, zda je ponese pouze odevzdaně a trpně a v koutku duše bude naříkat, proč právě on měl takovou smůlu, anebo zda bude aktivně hledat ve svém životě cestu, která je v daných možnostech tou nejlepší.
Řada křesťanů se po rozvodu snaží celou věc nějakým způsobem beze zbytku anulovat, jako kdyby žádný rozvod nebyl, a stejný postoj by čekali nejspíš i od církve. Jen menší část lidí se s minulostí aktivně vyrovnává. U těch, kteří uzavřeli nové manželství, bývá zpravidla velmi citlivým bodem přístup ke svátostem. Mnozí se pak koncentrují na to, jak věci zařídit, aby ke svátostem opět mohli. Možná, že to teď bude znít trochu tvrdě, ale je třeba uznat, že jsou v životě události, jejichž následky se sice dají minimalizovat, ale nedají se beze zbytku zlikvidovat. A zde je důležitá jedna věc - zda se soustředím jen a jen na to, co v životě nejde, a budu se snažit různými třeba i postranními cestami za každou cenu dosáhnout svého, nebo jestli na všechno a na všechny zatrpknu a prohlásím je za viníky svého stavu, nebo jestli rozšířím svůj obzor a budu se ptát, jak žít, abych svůj život udělal plodným.
Rozpad manželství je životní rána, která nikdy nezmizí beze stop, kterou není možné vyhojit bez následků. To bychom měli uznat. Ale na druhé straně tato rána není absolutní celoživotní diskvalifikací, která by znehodnocovala lidský život až do jeho konce. Na to, jak po takové ráně co nejlépe žít, bychom se neměli ptát jen jako lidé, ale i jako věřící křesťané, kteří mohou i s touto utrpěnou ránou svůj život naplnit a přinést co nejvíce dobrého. Toto je v zásadě postoj církve. Církev ukládá pastýřům, aby se starali o všechny lidi, tedy i o ty, kteří si v životě s sebou nesou nějakou nezhojitelnou ránu. Takové rány jsou nejrůznější. Jsou lidé poznamenaní neustále se zhoršujícím sluchem, smrtí dítěte, tvrdou rodinnou výchovou a tak dále a jsou lidé poznamenaní rozvodem. Katolická církev chce, aby se pastorační péče týkala všech těchto lidí. Jsou chvíle, kdy je dobré pozvat si tyto lidi zvlášť a mluvit s nimi o věcech, které je specielně zajímají. Ale to nemůže být trvalé. Není možné udělat farnost rozvedených. A stejně tak to platí i o lidech v jakýchkoli jiných výjimečných situacích. Je nutné jim pomoci k tomu, aby mohli plnějším způsobem žít mezi ostatními lidmi, a to jak na pracovišti, tak v církvi. Co samozřejmě není možné, je dát kouzelný recept, jenž by absolutně a beze zbytku odstranil veškeré potíže, z rozvodu vyplývající. Křesťanství dává člověku na jedné straně vysoký ideál mravní, náboženský a lidský, ale na druhé straně vždy počítá s člověkem, který více či méně tohoto ideálu nedosahuje, a pomáhá mu na cestě k němu. Pomáhá mu, aby k němu vydržel jít celý život a nikdy se neztratil, nikdy se nevzdal a neřekl: „To je moc těžké, od toho já jdu pryč.“
V dalším výkladu se budeme opírat o apoštolskou adhortaci Jana Pavla II. Familiaris consortio[13]. Uvádí se zde mnoho užitečných věcí o rodině, manželství a životě v manželství. Některá místa jsou věnována i situacím těch, kteří se ve svém životě značně vzdálili od ideálu, hlásaného církví.
„Ve své péči o ochranu rodiny po všech jejích stránkách, a ne jen po stránce náboženské, se biskupská synoda zabývala také některými situacemi, které jsou nábožensky, a často i občansko-právně neregulérní. V důsledku rychlých kulturních přeměn šíří se dnes, bohužel, tyto jevy i mezi katolíky, k nemalé škodě instituce rodiny jako takové, i lidské společnosti, jejíž je rodina základní buňkou.[14]“
První neregulérní situací, o které se zde mluví, je manželství na zkoušku. Jev, který sice existuje, ale který nemůžeme křesťansky schválit. Těmto lidem je potřeba pastoračně pomoci, aby nalezli lepší řešení. Další odstavec se týká volného spojení. Volné spojení se velmi šíří a má hluboké psychologické kořeny. Pro většinu lidí je totiž velmi těžké se k něčemu definitivně zavázat a tento svůj přístup vztahují i na manželství. Adhortace mluví také o katolících, spojených jen občanským sňatkem, o rozvedených a rozloučených, kteří uzavřeli nový sňatek a nakonec o lidech bez rodiny. K otázce rozvedených a rozloučených Familiaris consortio říká:
„Různé důvody, jako vzájemné neporozumění nebo neschopnost k meziosobním vztahům, mohou dovést platné manželství k bolestné a často nenapravitelné roztržce. Přirozeně, rozluka musí být pokládána za nejkrajnější prostředek, když se každý jiný pokus o nápravu ukázal bezvýsledným.
Osamocenost a jiné obtíže jsou často údělem rozloučeného manžela, zvláště, když je nevinen. Takovým lidem musí obec věřících ještě více pomáhat. Má je zahrnout úctou, solidaritou, pochopením a konkrétní pomocí, aby dokázali zachovat věrnost i ve svých obtížných situacích. Ať jim pomáhá nalézat sílu k odpuštění, jak to přikazuje křesťanská láska, a ochotu přijmout případně znovu dřívější společenství života.
Podobný případ nastává u manžela, který se rozvedl, ale velmi dobře ví, že platné manželství je nerozlučitelné, a proto nevstupuje v žádný nový sňatek, nýbrž se snaží soustředit se výhradně na plnění svých rodinných povinností a na křesťanský život. Důsledkem toho je vzácné svědectví věrnosti a křesťanské stálosti před světem a před církví. Tím potřebnější je, aby církev neúnavně projevovala takovým lidem lásku a prakticky jim pomáhala. Přitom nic nebrání tomu, aby byli připuštěni ke svátostem.[15]“
Z předchozího odstavce vyplývá, že rozvedení nejsou žádní druhořadí křesťané. Je jasně řečeno, že právě o ně se má církev starat se zvýšenou péčí, neboť se nalézají ve velmi obtížné životní situaci. Jestliže i po rozpadu manželství zůstávají věrní svému manželskému závazku, zůstávají sami a snášejí všechny nemalé obtíže s tím spojené, je potřeba v nich vidět svědky věrnosti a stálosti manželského slibu. Na jedné straně je rozpad manželství neštěstím, ale na straně druhé je takto žijící člověk schopen dát opravdu závažné svědectví víry a pravdivosti života. Toto ocenění nesmíme zůstat dlužni.
Obrátíme-li ale pohled od papežského dokumentu ke zkušenostem běžného života, vidíme mnohdy něco zcela jiného. V okamžiku rozpadu manželství, a to se nemusí ještě nutně jednat o rozvod, pohlížejí ostatní (teď máme na mysli křesťany v kostele) na takové lidi svrchu. Řada z nich nemá ponětí o tom, jaký postoj by vůči této obtížné životní situaci měla vlastně zaujmout. Někteří to řeší velmi liberálně, když říkají: „Jen se rozveď, dneska se rozvádí každý druhý, aspoň budeš mít pokoj!“ Taková rada však nikdy nikomu nepomůže. Člověk, který takto radí, k vám nikdy nepřijde, aby pomohl nést vaše starosti. Jeho žoviální řeč ho nic nestojí a vám nic nepřinese. Na druhé straně jsou lidé, kteří se dívají na rozvedené, rozvádějící se, nebo na ty, kdo prožívají manželskou krizi, velmi svrchu a nepříznivě. Těm, na něž je takto pohlíženo, nelze pak říci nic jiného než „vydržte“. Vydržte, protože vaše vytrvalost v dobrém má větší naději na úspěch než nechápavost vašich bližních. Setrvání v dobrém, to je hodnota, která nese ovoce. Je však zřejmé, že je to nesnadná cesta. Naštěstí jsou i lidé citliví a moudří, lidé dobří, kteří si rozvedených křesťanů v kritické životní situaci všimnou a pomohou jim.
Naopak rozvedení nemohou pohlížet na ostatní jako na nespravedlivě šťastné, jimž se nic neděje. Podíváme-li se hlouběji na život druhých zjistíme, že i oni mají své starosti, svá trápení a bolesti. Je třeba spíše vzít si za svá slova Písma: „Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův“[16]. Jsme spolunositeli břemene jeden druhého, což ovšem neznamená, že můžeme vzít něčí břemeno plně na sebe. To by znamenalo, že on by přestal žít, už by neměl proč. Ale společně nést břemeno můžeme a křesťanská obec tím pomáhá rozvedenému nalézt sílu k odpuštění a také k přijetí všeho toho, co naplňovalo život v předchozích letech. Odpuštění druhým a přijetí vlastních neúspěchů a bolestí je klíčem k duševnímu a duchovnímu zdraví člověka. Bez toho není nikdo schopen ani vyrovnanosti, ani přiměřeného štěstí a co nejhůř, nemůže být tvůrcem pokoje a marně si bude stěžovat na druhé, že oni za všechno můžou.
Člověk, který podstoupil rozvod, ať už se cítí být vinen nebo nevinen, je v každém případě člověkem zraněným. A i když se na svém zranění podílel více či méně sám, je pro něho velmi těžké odpustit. Přesto je to nutné.
Je nutné také připomínat, že ten, kdo po rozvodu osaměl, kdo byl partnerem opuštěn, není jediný, kdo trpí, kdo je nešťastný. Není vždy tím, kdo je na tom hůř než ostatní. Je sice obtížen břemenem osamocenosti, ale v jeho životě je celá řada dalších světlých bodů a ty nesmějí být kvůli jakémukoliv břemenu přehlédnuty. Obojí patří do celku života. Svým způsobem může takovému člověku pomoci i vědomí, že je věrný tomu, co jednou řekl, tedy svému manželskému slibu, a tato věrnost rozhodně není zanedbatelnou hodnotou.
Další věc je otázkou spíše psychologickou, než teologickou a týká se vztahů k druhým lidem. Člověk po rozvodu, a zejména katolík, se mnohdy stáhne do své ulity. Má dojem, že se stal druhořadou osobou a cítí se mezi lidmi, žijícími ve fungujících manželstvích, špatně. Buď je to dáno jeho závistí, nevyrovnaností s vlastním neúspěchem, pocitem studu, nebo naopak podrážděnou reakcí okolí. Partneři opačného pohlaví pohlížejí často na rozvedeného jako na potenciálního narušitele jejich vlastního svazku. Pokud žije rozvedený ve větším městě, je jeho znovuzapojení do společnosti snazší. Spíše zde najde lidi s nimiž se může přátelit. Třeba také rozvedené, ale i lidi svobodné nebo vstřícné, vyrovnané manžele. Je ale třeba si dát pozor na nebezpečí příliš exkluzivního vztahu k jednomu člověku, jenž by tím byl postaven do role náhražky životního partnera. Nejde zde jen o nebezpečí různých morálních problémů, ale též o to, že takovýto vztah „okupovaného“ člověka nesmírně zatěžuje. Proto je nutné tvořit vztahy spíš k více lidem současně.
Je dobré stát pevně na tom, že rozvedený není černou ovcí, přítěží pro ostatní, ale že také nemá statut trpícího chudáka, kterého je potřeba nosit na rukou a nic od něho nepožadovat. Naopak, má být viděn jako normální a plnohodnotný člověk, na něhož mohou být kladeny v zásadě stejné nároky a požadavky jako na jiné.
To je vždy velmi citlivá záležitost. Nebudeme zde mluvit o všech těch soudních potížích, řešících u koho má kdy dítě být či nebýt, zda se předává zdravé či nemocné. My se zaměříme na jiné závažné věci.
Pokud je rozvedený člověk větší část života (dne, týdne) s dítětem nebo dětmi sám, měl by si uvědomit, že bude své dítě více či méně přetěžovat. Dítě totiž do určité míry vždy supluje chybějícího partnera. Tato skutečnost se dá sice trochu zmírnit, ale nedá se zcela odstranit, zejména tam, kde jde o vztah jeden dospělý - jedno dítě. Dítě je vždy takovým vztahem přetíženo, a stejně je na tom i jeho rodič. Silné pouto je tedy oboustranné, a proto je třeba ho moudře a postupně korigovat. Dospělý se nesmí stát svému dítěti obzorem, u něhož končí jeho svět, ale milujícím rodičem, pro něhož zase naopak není celým světem jen jeho potomek a který si je odpovědně vědom toho, že dítě jednoho dne odejde. Pokud má rodič dětí víc, je pro něj nastalá situace z výše zmíněného hlediska jednodušší. Vztah se rozkládá na více dětí.
Další důležitou věcí je vztah k rodiči, který od rodiny odešel. I když byl třeba otec dítěte sebehorší, je pro něj stále reálným tátou a ono k němu musí najít a neustále bude nacházet svůj vztah, který je nezbytný. I když může otec i rušivým způsobem zasahovat do výchovy dítěte, nemůže být dítě postaveno do situace, jakoby otec neexistoval.Totéž platí o matce.
V otázce výchovy je nutné, aby měl rodič někoho, s kým bude konfrontovat své názory a postoje vůči chybám a problémům dítěte. Tím se zbaví falešných starostí a problémů, vyvaruje se nepřiměřených reakcí na ně, přisoudí jim jen takovou důležitost, jakou doopravdy mají a zaměří se pouze na to, co je konkrétní a skutečné. Ideální je, když tato konfrontace probíhá mezi rodičem a spřátelenými manžely nebo mezi rodičem a starší osobou.
Člověk, který zůstal po rozvodu sám, se musí vyvarovat sebelítosti, jakožto základního životního postoje. Takový postoj je neúčelný a nesmyslný. Je důležité, aby přijal svou roli osamoceného a ne aby neustále koketoval s eventualitou nalezení nového životního partnera, kterou ale neuskuteční. Kolísáním mezi stavem „samota - nesamota“ uškodí nejvíce sám sobě. Je zcela normální, že rozvedeného čas od času napadne, jak by to bylo pěkné, kdyby si nějakého partnera (partnerku) přece jen našel. Ale pak je zapotřebí dovést tuto myšlenku do úplného konce, domyslet případný vztah se všemi jeho důsledky i těmi nepříjemnými, i s tím, že se v novém partnerovi mohou zopakovat ony protivné chyby partnera předchozího. Zvážit možné komplikace ve vztahu k dětem. Uvážit, že novým sňatkem si zřejmě uzavře cesta ke svátostem. A nakonec se jasně a pevně rozhodnout pro další životní cestu, na níž chce setrvat.
Nakonec je tu otázka víry. Rozvedení lidé jsou mnohokrát podezíráni z nahrazování si vztahu manželského vztahem k Bohu. Ten, kdo si postaví Boha do role náhražky neexistujícího manželství, s vírou zpravidla za pár let skončí, mnohdy i dříve. Naopak člověk, který prožil v životě nějakou krizi, bolest, těžkost či trápení, je často člověkem s otevřenějším přístupem. Trápení či bolest zpravidla ukáže skutečné hodnoty života a pomůže je oddělit od toho, co je nedůležité. Proto lidé mnohdy právě skrze svou bolest dojdou k víře. Toho si je zapotřebí vážit a žít z toho. Jestliže tedy člověk v nejtěžší fázi svého života objeví živého Boha, který je neustále s ním, pak musí tento nosný vztah rozvíjet a dále na něm stavět a ne ho ukončit jakmile těžkosti pominou.
Nejčastěji se vyskytujícím problémem je situace lidí, kteří po rozvodu uzavřeli druhé manželství. Ústředním bodem starostí takového člověka se mnohdy stane skutečnost, že nemůže chodit ke svátostem. Koncentruje se cele na to, jak zařídit, aby k nim mohl. Může se stát, že bude říkat: „Já bych šel ke zpovědi, ale když já nemůžu,“ a přitom nebude činit pokání, nebude litovat svých hříchů a nebude o nich ani přemýšlet. Tak to bohužel dělá velká část těch, kteří ke svátostem nemohou. Co všechno tedy smí člověk, který nesmí přistupovat ke svátostem a jak může prožít co nejplnější křesťanský život?
V odpovědi na položenou otázku se přidržíme textu Familiaris consortio. „Bohužel, denní zkušenost ukazuje, že ten, kdo se rozvedl, většinou pomýšlí na nový sňatek, přirozeně nekatolicky uzavřený. Protože tu jde o zlo, které podobně jako jiné špatnosti stále více postihuje také katolické kruhy, musí se tento problém pečlivě a neprodleně řešit. Synodální otcové o něm výslovně jednali. Církev, zřízená k tomu, aby vedla všechny lidi, a zejména pokřtěné, ke spáse, nemůže jen tak opustit ty, kdo si vyhledali nový svazek, i když už byli s jedním partnerem spojeni svátostnou manželskou smlouvou. Proto bude neúnavně a usilovně nabízet takovým lidem spásonosné prostředky.
Duchovní správci ať si uvědomí, že jsou pro lásku k pravdě povinni dobře rozlišovat různé situace. Je rozdíl, jestli někdo přes upřímnou snahu zachránit dřívější manželství byl zcela nespravedlivě opuštěn, anebo jestli někdo rozvrátil církevně platné manželství svou těžkou vinou. Opět jiní uzavřeli nový sňatek s ohledem na výchovu dětí, a mnohdy jsou ve svědomí subjektivně přesvědčeni, že dřívější, nenapravitelně rozbité manželství nebylo nikdy platné.
Spolu se synodou bych chtěl duchovní správce a celé společenství věřících důrazně vybídnout, aby rozvedeným pomáhali se starostlivou láskou tak, aby se necítili odloučeni od církve. Vždyť jako pokřtění mohou, ba musí mít účast na jejím životě. Mají být vybízeni k tomu, aby naslouchali Božímu slovu, účastnili se oběti mše svaté, pravidelně se modlili, podporovali obec v jejích dílech blíženecké lásky a v iniciativách bojujících za spravedlnost, vychovávali děti v křesťanské víře, zachovali si kajícího ducha a konali skutky pokání, a tak aby den ze dne na sebe svolávali Boží milost. Církev se má za ně modlit, dodávat jim odvahy, projevovat se jim jako milosrdná matka, a tak je udržovat ve víře a v naději.
Avšak církev potvrzuje svou praxi opírající se o Písmo svaté a nepřipouští k eucharistickému stolu věřící, kteří po rozvodu znovu uzavřeli sňatek. Nemohou být k němu připuštěni, protože jejich životní stav a jejich životní poměry jsou v objektivním rozporu se smlouvou lásky mezi Kristem a církví, kterou viditelně zjevuje a zpřítomňuje eucharistie. Mimoto je ještě jiný zvláštní pastorační důvod: kdyby byli tito lidé připuštěni k eucharistii, uváděli by se věřící v omyl a zmatek ohledně učení církve o nerozlučitelnosti manželství.
Svátost smíření, která otevírá cestu k svátosti eucharistie, může být udělena jen těm, kdo litují, že porušili znamení smlouvy s Kristem a věrnosti k němu, a jsou upřímně ochotni žít tak, že to už nebude v rozporu s nerozlučitelností manželství. Konkrétně to znamená, že nemohou-li se muž a žena z vážných důvodů - například kvůli výchově dětí - rozejít, jak by byli povinni, 'zavážou se, že budou žít v úplné zdrženlivosti, totiž že se zdrží úkonů, které jsou vyhrazeny manželům'.„[17]
Není nejšťastnější říci, že člověk, který uzavřel druhé, civilní manželství, nemůže jít k přijímání, protože žije ve hříchu. Toto tvrzení se sice dá obhájit, ale není nejvýstižnější. Smlouva věrnosti mezi Kristem a církví je neporušitelná, je naprosto pevná a jasná[18]. Manželství je pak jejím obrazem. Věrnost Krista k církvi a věrnost manželů v manželství jsou navzájem si odpovídajícími obrazy. Také proto dává církev tak velký důraz na neporušitelnost platné manželské smlouvy. Druhé manželství je trvalým poraněním a porušením prvního svazku. Proto zde nelze říct ono Ježíšovo: „Jdi a nehřeš.“ Člověk, žijící v takovém svazku, se nalézá ve struktuře, která neodpovídá věrnosti Krista a církve.
Je zde tedy jediné možné řešení a to, že se „zavážou, že budou žít v úplné zdrženlivosti“, tedy svobodně se rozhodnou, že budou žít jako bratr a sestra. Potom je nutné vyloučit věci omylu a pohoršení, to znamená, že budou chodit ke svátostem tam, kde lidé nevědí, že jsou rozvedení. Avšak k takovému řešení je nutno přistupovat s největší opatrností a až po vzájemném, nevynuceném souhlasu. Jinak se může ze zbožných důvodů stát z druhého manželství peklo. Není možné, aby byl jeden z partnerů k takovému kroku přinucen jen proto, že druhý má silnější náboženskou motivaci.
I když se manželé k něčemu takovému rozhodnou, nemohou nikdy slíbit, že svůj slib nikdy neporuší. Není na místě úzkostlivost. Může se stát, že se rozhodnutí o vzájemné zdrženlivosti ze slabosti poruší. Pak je zde namístě cesta pokání. Ne že by se nic nestalo, ale je to napravitelné. Je však také zapotřebí znovu odpovědně zvážit a popřípadě konzultovat se zpovědníkem, zda život ve vzájemné zdrženlivosti je pro oba manžele stejně chtěný a stejně únosný, zda je opravdu jejich společnou cestou.
Vraťme se nyní k problému lidí, žijících ve druhém manželství, kteří nemohou přistupovat ke svátostem. Jakožto pokřtění musí mít účast na životě církve a mají být proto vybízeni k tomu, aby naslouchali Božímu slovu, účastnili se oběti mše svaté, pravidelně se modlili, vykonávali skutky pokání atd.
Dnešní forma zbožnosti u nás katolíků v této zemi je většinou taková, že lidé chodí především na mši svatou a cestu bez svatého přijímání považují za téměř marnou. Historie je ale pestřejší. V prvních třech stoletích se slavila eucharistie jen jednou za týden. Nejdříve v noci ze soboty na neděli a potom, od roku 313, v neděli. Ke každodennímu slavení eucharistie se přešlo až mnohem později. Později byla období, kdy se chodilo ke svatému přijímání velmi zřídka. Například sv. František z Assisi nebo sv. Terezie Veliká mluví o svatém přijímání jako o výjimečných bodech duchovního života. To však na druhou stranu neznamená, že by svaté přijímání bylo něčím zbytečným, ale je dobré vědět, že dokonce i pro světce, žijící s Bohem velmi intenzívně, byla eucharistie v některých dobách vzácnou událostí.
Vždy je důležité, aby se člověk nekoncentroval na to, co nemůže, ale na to, co může. Především může a má, jako všichni křesťané bez rozdílu, věřit Bohu a modlit se k němu. Když se to takto řekne, vypadá to jako velmi slabá útěcha, ale uvažme, že například modlitba je velkou šancí a velkou konkrétní službou druhým lidem. A dále - nikdo nemůže a ani nechce zabránit rozvedenému, žijícímu ve druhém manželství, v naslouchání Božímu slovu, v životu z něho a v tom, aby byl svědkem vzkříšeného Krista. Právě tak práce pro spravedlnost a zmírnění nouze druhým není jen náhradním programem, je to program určený všem křesťanům, tedy i těm, kteří nemohou přistupovat ke svátostem. A jak víme z Písma, jsou to skutky, které mají před Bohem velkou cenu[19].
I pro rozvedené je nutné, stejně jako pro ostatní křesťany, smiřovat se každý den s lidmi i s Bohem a prosit ho za odpuštění, i když to není koncentrováno do svátosti smíření.
Existují případy, kdy se lidé snaží proklouznout ke svátostem různými pololegálními způsoby. Nelze je doporučit. Nejenže obcházejí legitimní stanoviska církve, ale vlastně nic neřeší. A není možné, aby zpovědník řekl: „Já to beru na sebe, klidně k přijímání jděte.“ Pouze Pán Ježíš vzal na sebe naše hříchy a za svůj život je odpovědný před Bohem každý sám.
Pokud mají manželé z neplatného manželství děti a ty jsou ještě nepokřtěné, nemusí mít obavy, že by pokřtěny být nemohly. Udělení svátosti křtu závisí na víře rodičů a ne na platnosti jejich sňatku. Odmítne-li kněz pokřtít dítě, jehož rodiče nemohou uzavřít platný církevní sňatek, je dobré obrátit se na biskupa. Ne se stížností, ale spíš s prosbou o pomoc v dané situaci, o klidné zvážení všech okolností.
A na závěr malé povzbuzení - nemějme dojem, že nedají-li se věci vyřešit beze zbytku a hned, nedají se vyřešit vůbec, nemá již cenu se o ně starat a nemá ani význam snažit se o něco dalšího. Každá životní cesta, kterou člověk projde ve víře s Bohem (a třeba i bez svátostí) má svou velkou hodnotu pro něho i pro druhé. Je jen třeba hledat cesty spravedlivé, dobré a schůdné a ne jen naříkat nebo nadávat na někoho, kdo vlastně není prvou příčinou mých nesnází. Protože manželství uzavírají a porušují lidé, my sami - ne církev nebo Bůh za nás a místo nás. Proto ani církev, ani Boha ba ani druhé lidi nemůžeme nikdy s konečnou platností vinit za své nezdary. Ale můžeme od nich hledat pomoc v situaci, kterou jsme si buď sami zavinili, nebo do které nám „pomohli“ jiní. A o tuto pomoc a o nalezení dobré životní cesty má jít v pastoraci rozvedených především.
Začneme-li uvažovat o sektách z hlediska pastýřů křesťanské církve, mohli bychom být poměrně rychle u konce. Měli bychom totiž dojít bez problémů k závěru, že naším úkolem je hlásat a žít evangelium. Z evangelií potom jasně vidíme, že Ježíš bojoval se svými protivníky jen občas, jen když byl k tomu donucen - nikoliv programově a trvale. Nicméně se jako pastýři musíme zabývat jednak sektami proto, abychom je rozlišili a rozeznali, ale hlavně se musíme zabývat těmi, kdo jimi jsou oslovováni, ohrožováni nebo těmi, kdo sekty opouštějí. Z jakého úhlu pohledu se tedy máme jakožto pastýři křesťanských církví zabývat sektami? Jistě ne tak, abychom je všelijak soudili a cíleně veřejně znemožňovali, tyto praktiky ponechme sektářům samotným. Zabývání se sektami má pro nás jednak smysl prostě poznávací - abychom věděli, co která sekta či skupina je, co učí, jak jedná, jak se prezentuje. Dále se jimi potřebujeme zabývat proto, poněvadž sekty nám nastavují jakési křivé zrcadlo, jsou pro nás výzvou,[20] ukazují na naše slabá nebo nepoctivě či nedokonale žitá místa a někdy nám ukazují jakýsi zkarikovaný soupis poztrácených křesťanských postojů.
Podíváme-li se na dnešní „náboženskou scénu“[21], potom vidíme jednak to, že hlad po religiozitě v obecném slova smyslu existuje, že řada lidí nějakým způsobem religiózní dimenzi svého života hledá a dále pak to, že právě sekty představují jakousi „zdivočelou religiozitu“, která by měla být evangeliem a zdravou tradicí života církve kultivována, která však sama o kultivaci programově nestojí. Zda po ní nezatouží po čase někteří stoupenci či „oběti“ sekt, to je otázka jiná.
Chceme-li celé situaci kolem sekt a novodobých kultů rozumět, musíme si uvědomit, z jakých zřídel se napájí jejich život a z jakých motivů je jejich stoupenci hledají a setrvávají u nich.
Především musí být zřejmé, že do sekty se nevstupuje na závěr nějakého složitého poznávacího procesu, při kterém člověk mnohé prověřil a toho nejlepšího se přidržel. Proces skutečného hledání pravdy vede málokdy k nalezení sekty, protože sekty své pravdy příliš nezdůvodňují, mnoho o nich nediskutují, sekty spíš pravdy „mají“, „disponují jimi“ a vyvoleným je „přidělují“ nebo „propůjčují“. Kromě toho velká část sekt stojí na nekritizovatelné autoritě svého vůdce nebo na sektou uznávaném „sdělení shůry“. Ke vstupu do sekty člověka nedohání ani tak hledání pravdy, jako jeho vlastní existenciální nouze. Sekty jsou mnohdy útočištěm lidí osamělých, špatně komunikujících, jinými nepřijímaných nebo lidí různě radikálně orientovaných, někdy se značnou averzí vůči sobě samotným. Klasický stoupenec sekty tedy něčím v životě trpěl (někdy ani není schopen formulovat, čím) a v sektě nalezl domnělý nebo skutečný lék na svou bolest či nouzi.
Z tohoto celkem jednoduchého rozpoznání vyplývá, že takového člověka těžko změníme přesvědčováním, vršením racionálních, filozofických nebo biblických argumentů. Obrazně řečeno: jestliže má člověk hlad a našel kýtu šunky, potom nebude přístupen žádným výkladům o její zdravotní škodlivosti či o neoprávněnosti jejího vlastnictví - leč že bychom mu věrohodně nabídli jídlo ještě lepší, na něž by měl chuť!!! Pokud mu nabídneme argumenty pro to, aby se jí vzdal, sotva budeme slyšeni, i když budeme mít pravdu.
a) informovat
Informace předpokládá znalost.[22] Pastýř by měl dost přesně vědět, co zná a čemu rozumí a co nezná a kde se tedy má informovat sám. Jinak se stane buď to, že bude své svěřence informovat nedbale a nechá je zbytečně bloudit, nebo naopak odsoudí pro jistotu všechny, kdo se mu budou jevit jako neznámí, nebo kteří se mu prostě nebudou líbit.
Už bylo zmíněno, že úkolem křesťanů je především hlásat evangelium a ne především bojovat proti sektám. Nicméně existuje řada situací, kdy je také povinností ukázat, kdo jsou ti, kteří se buď za křesťany vydávají, ač jimi nejsou, nebo kteří prostě pod více či méně klamnými hesly chtějí svést druhé na svou cestu. Především je to tehdy, jestliže sekta koná v naší blízkosti nějaký propagační pořad. Ten ani nemusí být označen za pořad sekty (typické např. u Moonovy sekty: její program uspořádá „Světová federace žen za mír“), ale jeho náplň má sloužit k získání stoupenců, a to i z řad křesťanů. Některé sekty používají jako „volavky“ známé a uznávané osobnosti z kulturních nebo i církevních kruhů, které nechávají na svých propagačních podnicích vystupovat, aby jim tím dodali důvěryhodnosti, šíří potom jejich fotografie i jejich příznivé výroky jako důkaz důvěryhodnosti sekty, o jejíž existenci neměl dotyčný host třeba ani ponětí. Takovéto osobnosti je třeba seriozně informovat o tom, k čemu a pro koho vlastně mají své jméno propůjčit.
Další úkol informovat nastává tehdy, jestliže se sekta prezentuje ve sdělovacích prostředcích, zve na letní tábory mládeže nebo jiná setkání a ani církevní publikum vlastně neví, o koho jde a jaké jsou cíle. Používá-li sekta křesťanské terminologie (to dovedou mnozí - od stoupenců Moonovy sekty až po Rodinu lásky), může být pro mnohé křesťany dokonale maskovaná.
A konečně třetí důvod k podání informací nastává tehdy, jestliže se někdo z blízkosti pastýře o sektu zajímá nebo sekta se zajímá o něho. Kdy a jak koho informovat, bude ještě rozvedeno dále. Zde je nutné říci alespoň tolik, že informace musí být seriozní, jejich podání pokud možno bez emotivního podtextu či doprovodu a informovaný nesmí být způsobem informování ponižován a shazován.
Při informování veřejnosti platí samozřejmě totéž, co při informování jedince: požadavek serióznosti a zdržení se emotivních výpadů. Důležité je, aby byly zejména popsány ty elementy učení a života sekty, které adepta nepozorovaně zbavují svobody, ohrožují jeho psychiku nebo mu nabízejí či nenápadně vnucují něco jiného, než co vlastně bylo sektou inzerováno.
b) formovat
K dobré výchově patří vždy určitá „formace proti nebezpečím“. Tím není míněna ani výchova k agresivitě proti jiným, ani vnucování pocitů strachu. K dobré formaci s ohledem na sekty patří následující prvky:
Výchova k citlivosti pro potřebnost společenství a jeho dobrý život jednak umožňuje člověku, aby se sám do společenství křesťanů dobře začlenil a také mu to pomáhá k tomu, aby vnímal situaci ve společenství jako takovém, i situaci těch, kteří nějakým způsobem nemohou do společenství proniknout nebo v něm zakotvit, ač by chtěli. Právě „frustrovaní hledači společenství“, nešťastní osamělci, jsou mnohdy potravou pro nejbizarnější společnost, která jim nabídne přijetí a prostor k životu.
c) správně zacházet s nadšením stoupenců
Stane se, že pastýř potká člověka, který mu s radostí vypráví o sektě, jakoby nalezl poklad v poli. Je velmi svůdné v tu chvíli „smečovat“ a vysypat na hlavu nešťastníka všechno zlé, co o sektě víme a navíc přidat výhružku nebo výsměch na adresu toho, kdo nás vlastně přišel informovat o svém radostném objevu. Pokud pastýř toto všechno udělá, pracoval v tu chvíli nejspíše - paradoxně - ve prospěch sekty. Razantním útokem totiž potenciálního tazatele zahnal, výsměchem ho zranil a připravil se o důvěru a nakonec v mnohém stoupence utvrdil v mínění, které mu sekta servíruje.Ta totiž může tvrdit, že svět je zlý a právě v sektě je bezpečí před touto zlobou, nepřejícností a nebezpečími světa, který adeptu sekty vlastně v tuto chvíli reprezentuje starostlivý, ale poněkud ukvapený pastýř. Je samozřejmě těžké volit takovou míru a způsob informování, aby adept sekty byl slušně informován a přitom nebyl odrazen a ponížen. Je ale třeba o to usilovat a vědět, že spíš si může pastýř dovolit mluvit méně (adept se pak zeptá), než mluvit mnoho (adept se zatvrdí nebo se příště vyhne). Aby byla tato podmínka dodržena, nesmí pastýř podléhat nepravému a nepravdivému pocitu odpovědnosti. Jakmile má totiž větší péči o to, aby si sám nemohl nic vyčítat než o to, jak skutečně poslouží svému svěřenci, je nebezpečí, že jeho zásahy přinesou víc škody než užitku.
Člověk, který se právě pro sektu nadchl, se zpravidla zaradoval ze skutečnosti, že našel něco, co velmi hledal: dobré přijetí, ocenění od druhých lidí, naději na získání pocitu jistoty. V pastýřské péči je třeba tyto potřeby objevit a adeptovi života v sektě pomoct rozpoznat, do jaké míry budou v sektě jeho nároky skutečně splněny. Má tedy ze strany pastýře pocítit v prvé řadě skutečné porozumění (což není totéž, co souhlas!), a ne v prvé řadě odsouzení.
a) ti kdo získávají pro sektu
Každá sekta má své „apoštoly“. Kým jsou pro křesťana? Nepřáteli, mýlícími se lidmi, potenciálními hledači evangelia? Univerzální odpověď zde neexistuje. Ale v každém případě mají nárok na to, aby byli viděni ve své skutečné podobě a ne prizmatem nějaké naší šablony. A právě tak mají objekty jejich propagandy nárok na to, aby byli pravdivě informováni, aby se nestali obětí dezinformace, ať už cílené nebo náhodně vzniklé. Proto je důležité držet se zásady: „bludy odsuzujte, bloudící milujte“. Ale právě tak je nutné pevně stát ve vlastní pravdě a odmítat to, co pravdě odporuje. Jisté je, že uprostřed stáda nemají vlci co pohledávat. Ale na rozdíl od říše zvířat, kde vlk zůstane vlkem a ovce ovcí, u lidí je možné obrácení. To nesmíme ani naivně předpokládat tam, kde (zatím) pro ně nejsou předpoklady, ani apriori odmítat jen proto, protože by se nám potom posunulo naše „dělení světa“. Je také třeba umět rozlišit, kde je takový člověk ochoten a schopen s námi vést skutečný dialog, kde ho jen z taktických důvodů předstírá a kde je ho zcela neschopen a není k němu ochoten. Dva poslední případy z naší strany zpravidla vyžadují slušné, ale důrazné přerušení komunikace na téma obsahu učení sekty, případně na témata křesťanské nauky.
b) rodiče stoupenců sekty
Mnohdy přicházejí a hledají pomoc. Jakkoliv je nutné a dobré přijmout je a věnovat se jim, pomoc bývá většinou nesnadná, alespoň pomoc v tom směru, jak si ji oni představují. Hledají totiž zpravidla cestu, jak jejich dítě, které v sektě uvízlo, ze sekty vydobýt. To je ovšem přání pochopitelné, ale ani rodič ani pastýř nebývají v takové situaci, aby mohli něco podobného dokázat. Navíc cesta do sekty je někdy (zdaleka ne vždy) do jisté míry zaviněna nějakým konfliktem uvnitř rodiny nebo usnadněna narušenou komunikací mezi rodičem a dítětem. Ta se ovšem v takto obtížné situaci těžko navazuje. Navíc pro dospívající nebo dospělé dítě nebývá požadovaný plný návrat do rodiny nijak atraktivní vyhlídkou a to i tehdy, když jsou vztahy v rodině docela dobré. Co tedy v těchto situacích dělat?
I zde je v prvé řadě nutná dobrá informovanost. Je třeba zjistit, oč opravdu jde (nemusí jít vždy o sektu) a je třeba rodiče informovat o všem, co je možné o dané sektě vědět. Kromě toho potřebují často rodiče sami pastýřskou péči v dané chvíli víc, než jejich - v tu dobu třeba zcela nepřístupné - dítě. Ze zahraničí jsou relativně dobré zkušenosti s tím, že se tito rodiče sdružují, vyměňují si informace, pomáhají si. Nevýhodou těchto sdružení je, že jejich členové mají v podstatě jeden společný problém a tedy poměrně zúžený úhel pohledu. Co rozhodně není dobré, to je podporování rodičů v animozitě vůči sektě. I pro ně nakonec platí obecná výzva evangelia k pokání, které nelze chápat účelově (pokud se obrátí, jejich dítě se nutně vrátí), ale jako něco, co jejich život v každém případě zhodnotí. Rovněž nebývá dobré udržovat tyto rodiče v naději, že se situace jejich dítěte rychle změní. Spíše je třeba je podporovat ve velké výdrži. V některých zemích (SRN, Polsko) existují organizované rodičovské iniciativy jako skupiny svépomoci rodičů, jejichž děti „zmizely“ v sektách. Poněkud jiné to je, když se dítě se sektou setkalo, projevilo zájem, ale není ještě do sekty plně začleněno. Tehdy může klidný a věcný rozhovor s dítětem prospět. Vůči rodiči je pastýř v té výhodě, že není tak bezprostředně na celé věci zainteresován jako rodič a pro dítě může být (nemusí ovšem!) přijatelnější.
Rodiče je třeba varovat před jakýmkoliv přílišným radikalismem. „Přibouchnout dveře“ je sice relativně snadné, ale pro dítě je to v okamžiku návratu nebo pokusu o návrat ze sekty velkou překážkou. V těchto situacích se také rodiče i ostatní mají zdržet jakýchkoliv triumfujících poznámek („vždyť jsme ti to říkali!“ - apod.).
c) oběti sekty
Zde se budou asi členové sekt nejvíc zlobit. Jak si můžeme dovolit mluvit o obětech sekty, jestliže se dospělý člověk stal dobrovolně jejím členem a je mu v ní relativně dobře? Snadno. Protože sekty se mimo jiné vyznačují tím, že z určitého hlediska tají to, co později učí a vyžadují, a že různými způsoby retardují svobodu člověka, určitým způsobem s ním manipulují a mnohdy dosahují výsledků, srovnatelných s pověstným vymýváním mozků (je zde míněno vymývání mozků známe z totalitních věznic).
Přesto se může stát, že se s pastýřem člen sekty setká a vede s ním rozhovor. Někdy ho pro sektu získává, jindy ne. Jaký je k tomu náš postoj? V prvé řadě by bylo dobré být vděčnými za možnost komunikace, i když rozhovor dlouho nevede k nějakému jasnějšímu cíli. A dále je třeba zachovat vůči člověku ze sekty respekt, nijak ho nesnižovat a brát vážněji jeho mnohdy naivní výklady. Pokud nesouhlasíme, což bude časté, nesmíme tím samým sektáře odmítnout. Setkání s jiným „náboženským světem“ pro něho může být užitečné i v případě, že nám v rozhovoru v ničem nedá za pravdu. Náš rozhovor by také nikdy neměl stát tak, že je to rozhovor poslední. Spíše naopak. Měl by být otevřen pokračování. To ovšem neznamená, že musíme vyslechnout cokoliv a v několikanásobném opakování! Také nejsme povinni se nechat opakovaně indoktrinovat stoupencem sekty. Nicméně nejdůležitější je neustále se za takového člověka modlit a modlit se pochopitelně i za sebe samého, za uschopnění k dobrému rozhovoru.
d) lidé odcházející ze sekt
Nebývá to častý případ, ale přece se objeví. Buď jsou nerozhodní, nebo je už sekta zapudila. V každém případě to bývají lidé hledající oporu buď v konkrétní osobě nebo v nějakém společenství. Jejich odchod ze sekty může být někdy velmi zdlouhavý a pro doprovázejícího tak velmi namáhavý. Přesto je třeba spíše vytrvat, než se snažit celou věc urychlovat. Je také třeba nabízet pozitivní kroky, informace o víře, cestu, po které může dotyčný jít dál, vydávat počet z vlastní naděje. To je ovšem třeba dělat „se vší jemností a ostýchavostí“ (srov. 1Petr 3,15-16), abychom se nedostali do pozice obchodníka, který pomlouvá zboží konkurence proto, aby prodal vlastní.
Někteří lidé mají po odchodu ze sekty chuť ospravedlnit svou minulost tak, že sektu pomluví a svou minulost v sektě prakticky negují. Nebývá to nejšťastnější řešení. Člověk by měl svou minulost zkoumat - s určitým odstupem - tak, aby docenil to, co na ní bylo dobré a aby neztratil úctu ani k sobě, ani k bližním, kteří jeho minulost spoluvytvářeli. Příliš rychlé a příliš razantní přechody z jednoho společenství do druhého, příliš rychlé měnění náboženské orientace nemusí být trvalé a nebývá nejlepší - i když výjimky jsou samozřejmě možné.
Dobrovolný odchod ze sekty (nebo vyloučení ze sekty) je ovšem vždy nadějnější situací než pokus někoho ze sekty vytrhnout bez jeho souhlasu a vůle.
f) hlasatelé evangelia
Hlasatelé evangelia se mohou na sekty zlobit, mohou o nich mluvit, dštít na ně oheň a síru, strašit jimi... a přece tím sotva někoho odradí. Hlasatelé evangelia mají dělat to, k čemu jsou určeni - hlásat evangelium Ježíše Krista a dosvědčovat ho jako Boží moc ke spáse člověka. Jinak řečeno - mají být fascinováni evangeliem, ne sektou nebo sektami. To nevylučuje jejich informovanost o sektách, jak bylo na začátku zdůvodňováno. A nejen to. Sekty je třeba také chápat jako výzvu: jako výzvu k radikálnímu přijetí evangelia, k plnému následování Ježíše, k životu z Ducha Božího, k péči o dobrá a potřebným lidem otevřená křesťanská společenství. Hlasatel evangelia se tedy může a musí nechat inspirovat sektami k plnému životu podle evangelia, ne k životu „podle sekt“. Mnohé ze sektářských postupů, ať jsou jakkoliv efektivní, nejsou s evangeliem slučitelné, a úkolem hlasatele evangelia nejsou vyšší a vyšší počty jeho stoupenců, ale služba Božímu slovu, které samo je plné života a síly a proto na ně lze spolehnout. A použijeme-li slova „konkurence“, potom je třeba říci, že sektám je možno konkurovat jedině v moci a síle Ducha, ne v sektářských způsobech. Tam bychom (nejspíš - právem) prohráli.
[1] Sociální péče - soubor aktivit sociální politiky státu, které směřují k zajištění všestranného sociálního rozvoje občanů. V užším smyslu činnost zvl. státních orgánů, jež spadá pod zákon o sociálním zabezpečení a s ním související předpisy....... V socialistickém státě se s.p. nezakládá na filantropické péči o „sociálně slabé“, o chudinu, nezaměstnané ap., nýbrž na systematické péči o pracující, jež je vymezena zákonem o sociálním zabezpečení a uskutečňuje se činností socialistických organizací. Jde zejména o poskytování pomoci občanům, kteří se dostali do složitých nebo nepříznivých životních okolností, jež nemohou bez pomoci společnosti překonat. .... Důležitá je pomoc občanům při nalézání plného pracovního uplatnění za situace, kdy změněná pracovní schopnost nebo věk či jiné okolnosti vytvářejí překážky, které dotyčný jedinec nemůže sám překonat. Stát bere na sebe povinnost poskytovat občanům zdravotně těžce postiženým zvláštní pomoc a výhody. In: Ilustrovaný encyklopedický slovník, díl III., Praha : Academia, 1982, heslo: „Sociální péče“.
[2] Srov. SLABÝ, A., Pastorální medicína a zdravotní etika, skripta TF UK, Praha 1991.
[3] Toto je mínění často se vyskytující i dnes mezi katolíky. Zaměňuje se zde člověk, který je Bohu milý i když se mu vede zle a bolest, která sama o sobě Bohu milá není.
[4] FRANKL, V.E., Vůle ke smyslu. Brno : Cesta 1997.
[5] Např. SVATOŠOVÁ, Hospice a umění doprovázet. Praha : Ecce homo 1995.
[6] Pastorální konstituce Gaudium et spes, odst. 1. In: Dokumenty II. vatikánského koncilu, Praha : Zvon 1995.
[7] Následující řádky jsou první variantou zamýšlené větší práce, která bude dopracována spolu s odborníky v oblasti psychologie a psychiatrie. V tomto náčrtu neuvádím záměrně charakteristiku jednotlivých poruch a odvolávám se jen na popis v pramenech.
[8] V tomto oddíle je z hlediska pastorace komentován výklad a dělení poruch dle Vágnerové , srov. VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese, Portál 1999, s. 191-200.
[9] Op. cit., s. 201-215.
[10] Op- cit. s.. 204.
[11] Pan NN., katolík, vysokoškolsky vzdělaný, otec rodiny, ve svém oboru zdatný, obcházel v jednom městě navečer den co den fary, aby našel kněze, který by ho vyzpovídal. Nutnost denní zpovědi byla primární, závažnost hříchů často mizivá. Vysvětlením, katechezí se nedosáhlo změny v chování, nanejvýš se stalo, že dotyčný chodil nějaký čas za jinými zpovědníky, kteří se nesnažili nic vysvětlovat. Potom se zas vrátil i k tomu, kdo tyto snahy měl. Jako nezkušený mladý kněz jsem byl přesvědčen, že ho „přeškolím“ na normální zpovědní praxi, což se samozřejmě nepodařilo.
[12] Pan G., upřímně a hluboce věřící člověk, trpící agorafobií, nemohl po léta docházet do kostela. Po několika návštěvách kněze, které vyvrcholily svátostí smíření a akceptováním jeho stavu, byl řadu let navštěvován o nedělích akolytou, který se s ním modlil, nosil mu svaté přijímání a tento způsob zbožnosti praktikoval pan G. až do své smrti.
[13] JAN PAVEL II., Familiaris consortio. Apoštolská adhortace. Praha : Zvon, 1992.
[14] Op. cit. s. 87.
[15] Op. cit. s. 90-91.
[16] Gal 6,2.
[17] Familiaris consortio s. 91-92.
[18] Srov. Ef 5,21nn.
[19] Srov. Mt 25.
[20] Kol. Sekty a nová náboženská hnutí. Dokumenty katolické církve 1986-1994. Praha : Zvon, 1997.
ZULEHNER, P.M., Sekty a nová náboženská hnutí v Evropě - výzva pro pastoraci. In: Kol. Sekty v pohledu církví v Evropě. Praha : Pastorační středisko, 1998.
[21] Velmi dobrý přehled ze sociologicko-religionistického hlediska: SPOUSTA, J., Proměny religiozity v české společnosti po roce 1989. Diplomová práce na fakultě sociálních věd UK, Praha 1989.
[22] VOJTÍŠEK, Z., Netradiční náboženství u nás. Praha : Dingir, 1998.
ENROTH, R., et al.: Za novými světy. Praha : Návrat domů, 1995.
ŠTAMPACH, O. I., Sekty a nová náboženská hnutí. Praha : SSNS, 1995.