Encyklika Jana Pavla II. Redemptoris Mater byla vydána v roce 1987 a tehdy ji měli možnost u nás číst jen nemnozí. V minulém roce vydalo v řadě církevních dokumentů celou encykliku katolické nakladatelství Zvon. Bylo by velmi dobré, kdyby se s jejím obsahem mohlo seznámit co nejvíce lidí u nás. Právě květen s májovou tematikou se k tomu přímo nabízí. Předkládáme zde jakýsi průřez encyklikou, který vyšel v roce 1987 jako příloha Oběžníku arcibiskupství pražského. Encyklika má podtitul „O blahoslavené Panně Marii v životě putující církve“. Protože i my jsme částí putující církve, budeme se snažit pochopit, jaké místo mezi námi a v našem životě Panna Maria má.
Obsah encykliky je velmi bohatý, pokud bychom chtěli podat zhuštěně všechno, co obsahuje, sotva by to někomu pomohlo. Je tedy zvolen jiný způsob. Je vybráno deset témat, které lze snad považovat za jakousi kostru encykliky. Tato témata, očíslovaná 1-10, jsou rozebrána podrobněji. Mohou se použít zejména tam, kde není příležitost během měsíce probrat témata všechna. Ostatní témata jsou probrána stručněji a lze je užít podle potřeby. Kdo tedy potřebuje materiál pro májovou pobožnost nebo pro osobní četbu na každý den v květnu, vezme cyklus po řadě tak, jak je. Kde je májová pobožnost jen některé dny v týdnu, je možné volit právě některá z těch deseti klíčových témat, která tvoří kostru encykliky.
Každé rozjímání tvoří vždy úryvek z encykliky, zamyšlení a modlitba. Je samozřejmě možné volit i jiný postup: číst větší úryvek encykliky a připojit potom jen krátký komentář.
Je také možné použít úvahy pro osobní četbu, pro společnou modlitbu v rodině nebo společenství a podobně.
P. Aleš Opatrný
Poznámka: Citovaná místa z encykliky jsou označena čísly odstavců, které najdeme v textu encykliky.
Boží plán spásy, který nám byl zjeven s příchodem Kristovým, má věčné trvání. Podle učení listu Efezanům i jiných Pavlových listů je také od věků spojen s Kristem. Zahrnuje všechny lidi, ale zvláštní místo v něm zaujímá „ŽENA“, která je matkou toho, jemuž Otec od věčnosti svěřil dílo spásy. (RM 7)
Každý z nás má mnoho starostí, mnoho věcí, o které se musí v životě starat. Často slyšíme: „Nikdo mi nic nedá zadarmo.“ A také: „Nikdo vlastně se mnou nepočítá.“ U Boha ale tomu tak není. On s námi počítá! List Efezanům říká“ „Bůh nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom před ním byli svatí a neposkvrnění... V lásce nás předurčil, abychom byli přijati za jeho děti skrze Ježíše Krista.“ Je tomu někdy těžko uvěřit. Naše životní zkušenosti mezi lidmi jsou jiné. A přeci je to tak. Bůh chce záchranu světa. A udělal pro to vše, co je potřeba. Vyvolil tebe, mne, ... každého, kdo je křesťanem. Dřív než nás napadlo uvěřit. A nevyvolil nás proto, abychom se my, na rozdíl od ostatních, měli prostě dobře. Vyvolil nás proto, aby bylo možno zachránit celý svět. Aby spása, která se v Ježíši stala skutečností, mohla zaplavit svět. A to i skrze tebe, mne, ... Fantazie? Nikoliv. Podívejme se na „ženu, která je matkou toho, jemuž Otec od věčnosti svěřil dílo spásy“, jak říká Jan Pavel II., podívejme se na Marii.
Celý Izrael byl v dějinách připravován na spásu. Bůh vyvolil Abraháma, naučil ho věřit, vysvobodil Izraelský národ z Egypta a naučil ho důvěřovat mu, vyzvedl krále Davida a udělal z něho přes všechny jeho lidské nedostatky vzor vlády z Božího pověření. Posílal proroky a vracel skrze ně národ na cestu, která měla připravovat záchranu světa. A v neposlední řadě dával v Izraelském národě vzrůstat naději, že spása přijde, že se Mesiáš narodí z izraelské ženy. Celá tato naděje vrcholí v Marii. Ona zastupuje celý Izrael v dokonalé podobě: věří Bohu a říká mu ano. Je a zůstává Pannou, a tak může mít dítě jen a jen od Boha, naplňuje beze zbytku úkol, k němuž ji Otec od věčnosti vyvolil. Přijme ve zvěstování Ježíše skrze Ducha svatého vírou a zrodí ho tělem. Zachránce, ten, který vysvobodí hříšníky, je na světě; prvá část Mariina úkolu se naplnila.
Maria ale přijme Ježíše vírou ještě jednou - když ho přijme jako ukřižovaného a vzkříšeného spasitele všech - když se s učedníky modlí v jeruzalémském večeřadle před sesláním Ducha svatého. A v tomto přijetí a spojení s námi zůstává. Tak, jak je pro nás Ježíš živý, současný, ne pouze minulý, tak je pro nás, pro naši víru důležitý a v přítomnosti účinný každý, koho Bůh přijal do plánu spásy a kdo v něho uvěřil. A na prvém místě je to tedy ta, v níž vrcholí naděje Izraele, která na vrcholu pohnutých dějin vyvoleného národa říká Bohu zásadní ano, „ano“ i „staň se“. Toto Mariino „ano“ je řečeno ve jménu těch, kdo předcházeli i těch, kdo potom přišli; je řečeno i jménem naším.
Modleme se:
Bože, náš Otče, děkujeme ti za celý tvůj plán spásy. Děkujeme ti za Abrahama, Mojžíše, Davida, proroky, a konečně za Marii, Matku našeho Pána, za tu, která je velkým dílem tvé lásky. Amen.
Je-li totiž pravda, že se „tajemství člověka plně vyjasňuje jen v tajemství vtěleného Slova“, jak říká koncil, pak musí platit tato zásada zcela zvlášť o oné výjimečné „dceři lidského pokolení“, o oné neobyčejné „ženě“, která se stala Kristovou matkou. Jenom v Kristově tajemství se plně a zcela vyjasňuje její vlastní tajemství. Tak se to ostatně snažila vidět církev již od začátku... Andělovým zvěstováním je Maria uvedena s konečnou platností do Kristova tajemství. (RM, 4,8)
Sochu (obraz) Panny Marie máme zde v kostele a nemáme ji zde jen jako výzdobu. V kostele se křtí, schází se tu církev, modlíme se tu, věříme, slavíme eucharistii, udělují se tu další svátosti - jsme tu uváděni do Kristova vykupitelského díla, do Ježíšova tajemství. Panna Maria do tohoto tajemství patří a to nám připomíná i její zpodobení v kostele. Ježíš Kristus, to je plnost Boží záchrany pro nás, to je naše budoucnost pozemská i věčná. A od andělova zvěstování patří Maria osobně a trvale do tajemství Ježíšova života, smrti a vzkříšení, podobně jako my do něho patříme křtem. Bez Krista Marii neporozumíme, bez něho bychom si z ní udělali jen výtvor vlastní představivosti.
Modleme se:
Panno Maria, ty jsi první z těch, které tvůj Syn zachránil. Pomoz, ať ve chvíli, kdy hledíme k tobě, dohlédneme s důvěrou k původci tvé i naší záchrany, k Ježíši, našemu Pánu, který sedí po pravici Otce. Amen.
Maria je „MATKOU BOŽÍ“ (Theotokos), protože skrze Ducha svatého počala ve svém panenském lůně Ježíše Krista, Syna Božího, soupodstatného s Otcem, a přivedla ho na svět. Neboť On, „Boží Syn, narozený z Panny Marie, stal se opravdu jedním z nás...“, stal se člověkem. Skrze Kristovo tajemství tady září na obzoru víry církve plně tajemství jeho Matky. Dogma o Mariině božském mateřství bylo pak pro efezský koncil a je pro církev dodnes jakoby pečetí, potvrzující dogma vtělení, při němž Slovo opravdově přijímá v jednotě své osoby lidskou přirozenost, ale nepotlačuje ji. (RM 4)
Velké věci nemusí být komplikované, ale nebývají přes to snadné k pochopení. Pro křesťany nebylo a není snadné alespoň v tom nejdůležitějším vystihnout a pochopit tajemství Ježíšovo. Ježíš, plně Bůh a plně člověk, Pravda, kterou těžko pochopíme, i když se s ní setkáme vždy, když se setkáme s Ježíšem. K osvětlení tohoto tajemství nám může pomoci i pohled z druhé strany, ze strany Ježíšovy Matky: Maria, žena, člověk a nic víc a nic méně než člověk, je matkou Ježíše, Syna Božího. Ona, ač člověk, přivedla tedy na svět nejen člověka, ale i Boha. Proto ji katolíci, pravoslavní, ale i reformátoři 16. století nazývají právem Matkou Boží, i když všichni vědí, že Bůh je od věčnosti, tedy před Marií.
Pro nás zde září ještě jedna pravda: Důstojnost lidství. Bůh si nechá posloužit, chce-li stanout v prostředku lidské bídy, i něčím tak křehkým, jako je lidství. Zbožštit lidství, to je blud. Ale, že Bůh lidství přijal a pozvedl, to je pravda. Září nám na Ježíši, na Marii, ale i na nás samotných, protože jsme od křtu přijati Bohem za syny, pečeť božství si neseme na svém lidství.
Modleme se:
Maria, Matko Boží, ukazuj nám stále, k jak velkým věcem nás Bůh povolal, když se spojil s naším lidstvím. Nedej nám zapomenout, že z nás, živých kmenů, chce tvořit chrám svého přebývání. Amen.
Když chceme přemýšlet s Marií o těchto slovech a především o výrazu „milostiplná“, můžeme nalézt obzvlášť bohatý, rovnocenný pojem právě v listě Efezanům (viz Ef 1,3). Když je nazaretská Panna nazývána po zvěstování nebeského posla dokonce „požehnanou mezi ženami“ (srov. Lk 1,42), vysvětlí se to oním požehnáním, kterým nás požehnal „Bůh Otec pro naše spojení s Kristem v nebi“. Je to požehnání duchovní, vztahuje se na všechny lidi a má v sobě obsáhnout plnost všeho požehnání, jak vyplývá z lásky, jež spojuje soupodstatného Syna v Duchu svatém s Otcem. Zároveň je to požehnání, které je vylévání skrze Ježíše Krista na lidské dějiny až do jejich skončení: na všechny lidi. Ale Maria je tímto požehnáním naplněna ve zcela zvláštní a ojedinělé míře. Alžběta ji zdraví jako „požehnanou mezi ženami“. (RM 8)
Anděl říká Marii: „buď zdráva milostiplná, Pán s tebou“ (Lk 1,28). Kam toto slovo Marii staví? Mimo nás nebo mezi nás? Maria je „požehnanou mezi ženami“ - doslova (i když ne hezkou češtinou) „nejpožehnanější z žen“. A co my? Bůh nás všechny „v Kristu obdařil vším požehnáním nebeských darů“ (Ef 1,3), jak čteme v listě Efezanům. Nás i Marii; naše i Mariino spojení s Kristem je základem všeho. Pro toto spojení s Kristem se dostává požehnání nám i jí. A svatý Otec několikrát ve své encyklice zdůrazňuje, že Mariino vpojení do Krista, do jeho tajemství, není způsobeno především tím, že je tělesnou matkou Ježíšovou, ale především tím, že spáse uvěřila, že řekla Bohu ano a v tomto „ano“ od zvěstování do své smrti vytrvala.
Bůh toto své požehnání vylévá na celé lidské dějiny. Ale Maria je tímto požehnáním naplněna ve zvláštní a ojedinělé míře. Proč? Proč ta „protekce“? Odpověď je dvojí: ta prvá - protože si ji Bůh k tomu svobodně vybral. A druhá - protože ona na své vyvolení reagovala s největší možnou vstřícností, dala svůj život beze zbytku k dispozici a tak její „ano“ Bohu bylo bez jakýchkoliv stop a stínů výhrad.
Je velmi důležité, abychom s Janem Pavlem II. pochopili Mariino naplnění milostí v souvislosti se vším požehnáním duchovním pro všechny křesťany, kterým nás Bůh skrze Krista zahrnul. Maria stojí ve stejném „dešti“, pod stejným velkým „vodopádem“, který Ježíš způsobil, jako my, ale nabírá z tohoto daru shůry nejvíc. Stojí tu tedy mezi námi jako příklad, vzor a hlavně naděje - nestojí někde na výšině mimo nás. Ten proud, déšť, vodopád stále teče. A tedy i já vím, že jsem vyvolen, že jsem Kristův a mohu tedy nastavovat sebe sama jako nádobu, mohu se snažit o své nové a nové „ano“ Bohu ve všem, k čemu mne v životě volá. Mohu usilovat o to, abych měl svých „ano, ale...“ svých výhrad i svých „ne“ méně a méně.
Je pravda, že život je těžký. Mariin život byl těžký také. Ale právě v tomto obtížném životě mne zastihuje záplava Božího životodárného požehnání. Mohu přijít, ale i odejít, mohu nastavit dlaň, ale i sebe celého. Mohu být milostí zahrnován víc a víc. Maria, nazaretská dívka, „obyčejný člověk“ - naděje a vzor pro můj „obyčejný život“.
Modleme se:
Bože děkujeme ti a chválíme tě za proud milostí, obdarování a požehnání, kterým nás v Kristu zahrnuješ. A děkujeme ti za to, že nám bezmeznou víru své lásky ukazuješ na Marii - milostiplné - požehnané mezi všemi ženami - na naší velké sestře, která byla před tebou zcela malá. Amen.
Pozdrav a oslovení „milostiplná“ ... vztahuje se v souvislosti s andělovým zvěstováním především na Mariino vyvolení za Matku Božího Syna. Zároveň ukazuje plnost milosti na celou přirozenou štědrost, jakou je Maria zahrnuta ve spojitosti se svým vyvolením a určením za Kristovu Matku. Je-li toto vyvolení základní skutečností pro naplnění Božího spasitelného plánu s lidstvem, vztahuje-li se vyvolení v Kristu od věčnosti a povolání k důstojnosti Božího dětství na všechny lidi, pak přece je vyvolení Mariino zcela výjimečné a ojedinělé. Z toho pak také vyplývá jedinečnost jejího postavení v Kristově tajemství. (RM 9)
Svět zná hrdiny, idoly, populární osobnosti, lidi velkých schopností a výkonů, muže i ženy. Není na tom jistě nic špatného, když se někdo stane známým a třeba i odměňovaným za velké dílo, které svou námahou vykonal. Ale u Panny Marie je to jiné. Tam opravdu všechno stojí na vyvolení a obdarování, na tom, že Bůh vyvolil Marii za matku vykupitele a že ji pro tento úkol zahrnul plností milosti, kterou přijala. Mariino povolání a vyvolení je v lidských dějinách jedinečné, a proto je jedinečné i její postavení. Ale tím naše úvahy nemohou končit. Zcela osobně: i ty jsi Bohem milován, vyvolen, naplněn milostí k tomu, abys mohl své vyvolení uskutečnit. Víš o tom? Maria zde září jako bod naděje.
Modleme se:
Panno Maria, máme radost z toho, co ti Bůh daroval. Chceme s tebou děkovat tomu, který je mocný, jehož jméno je svaté. Amen.
Kde mluví list Efezanům o „nesmírné milosti“, kterou Bůh Otec ve svém milovaném Synu „vůči nám tak štědře projevil“, dodává ještě: „V něm máme vykoupení skrze jeho krev“ (Ef 1,7). Podle učení, které církev formulovala ve slavnostních dokumentech, ukázala se tato „nesmírná milost“ na Bohorodičce tím, že „byla vykoupena vznešenějším způsobem“. Z bohaté milosti milovaného Syna a pro vykupitelské zásluhy toho, který se měl stát jejím synem, zůstala Maria uchráněna dědičného hříchu. Tímto způsobem náleží od prvního okamžiku svého početí, neboli své pozemské existence, Kristu, má účast na uzdravující a posvěcující milosti a na lásce, která vychází z „milovaného“, ze Syna věčného Otce, který se vtělením stal jejím vlastním Synem. (RM 10)
V dějinách církve se kdysi objevil blud (pelagianismus), který chtěl tvrdit, že hřích, tedy zlo působené člověkem, je něčím, čemu se můžeme vyhnout pouze vlastní snahou a vlastním rozhodnutím. A s prvotním hříchem (dědičným), s hříchem přítomným v lidstvu od pádu prvních lidí, vůbec nepočítal. Jako všechny bludy bloudí i tento blud dějinami lidstva v církvi i mimo ni dále.
Víra však říká, že plné překonání hříchu je možné jen a jen skrze Krista. A ukazuje to také na Marii. Ta ne svým výkonem, svou snahou, příkladným životem atd.., ale pro Boží lásku a vyvolení byla od věčnosti v Boží mysli a od svého početí v dějinách světa připojena ke Kristu - vykupiteli, byla tedy „izolována“ od prvotního hříchu. A tak na tajemství uchránění Panny Marie od dědičné viny září jas Boží lásky, projevené nám lidem v Kristu Ježíši. Jen naše těsné přilnutí ke Kristu nás izoluje od hříchu - nic jiného nemá tuto moc. Čím dále jsme od Krista, tím jsme naopak vůči hříchu bezmocnější.
Modleme se:
Panno Maria, vidíme tě na obrazech s Ježíšem v náručí. Dej, ať dohlédneme dál, ať vidíme, jak ho máš v srdci. A ať pochopíme, že je to i pro nás cesta k překonání zla, které se chce zmocňovat našich srdcí. Amen.
V plánu spásy Nejsvětější Trojice představuje tajemství vtělení překypující naplnění zaslíbení, které dal Bůh lidem po prvotním hříchu: po onom prvním hříchu, jehož následky doléhají na celé dějiny člověka na zemi (srov. Gen 3,15). Přichází na svět syn, potomek ženy, který zasáhne zlo hříchu přímo v jeho kořeni: „zasáhne hlavu hada“. Jak vyplývá ze slov prvoevangelia, zvítězí syn ženy teprve po tvrdém boji, který se má táhnout celými lidskými dějinami. ... Maria, matka vtěleného Slova, je postavena do samého středu onoho nepřátelství, onoho zápasu, který doprovází dějiny spásy. (RM 11)
Bylo by trapné a hlavně nebezpečné domnívat se, že máme v životě co dělat jen s lidskou hloupostí, nedokonalostí nebo nešikovností. Máme co dělat se zlem, které je osobou, mocí, někým i něčím, co je často nezřetelné, ale vždy účinné. Moc tohoto zla se zkoncentrovala na Ježíši: On tuto moc zlomil svou smrtí, která měla zlomit jeho dílo. Ukřižovaný Ježíš: to je vrchol díla zla a současně začátek plného vítězství nad ním. Ďábel tímto vrcholem prohrál na věky. Zápas ale pokračuje jako zápas o každého člověka. Ďábel ho chce Bohu „ukrást“ a to na věky. Maria je zcela s Ježíšem, plná milostí, se zlem a Zlým nemá nic společného. A proto musíme být s ní v její blízkosti, chceme-li se se zlem utkat vítězně. S ní se přimknout k jejímu Synu. Kdo chce zlo porazit vlastní silou, ten podlehne. Kdo se s Marií stane tím slabým, jehož silou je Kristus, ten je na straně vítězství. Je to boj na život a na smrt - na věčný život a věčnou smrt.
Modleme se:
Maria, ženo oděná sluncem, nenech nás propadnout strachu ze tmy ani tmě samotné. Ujmi se nás a doveď nás k Synu - vítězi, když se plahočíme v samotě a opuštěnosti. Amen.
„Blahoslavená, která jsi uvěřila, že se splní to, co ti bylo řečeno od Pána“ (Lk 1,45). Tato slova jsou rovnocenná k oslovení „milostiplná“ v andělově pozdravu. V obou textech se projevuje základní obsah mariologický, tj. základní pravda o Marii, která byla v Kristově tajemství skutečně přítomna právě proto, že uvěřila. Plnost milosti, kterou anděl oznamuje, znamená darování samotného Boha. Mariina víra, kterou velebí Alžběta při návštěvě, ukazuje, jak odpověděla nazaretská Panna na tento dar. (RM 12).
Čemu všemu lidé věří! Věcem pošetilým i rozumným, lidem pravdivým i podvodníkům. Věřit, že je Bůh, věřit Kristu, věřit ve spásu, to je něco jiného. Na této víře stojí můj život, má naděje, budoucnost. Abych ale mohl Bohu věřit, musím ho znát a musím mu také přiměřeně rozumět. Jak znala nazaretská dívka Marie Boha? Především z historie svého lidu - Izraele. Znala Boha „Abrahamova, Izákova, Jakobova“, Boha, který se ujal praotců jejího národa. Boha, který se setkal s Mojžíšem u keře, Boha, který vyvedl národ z Egypta, který s ním uzavřel smlouvu, Boha, který smlouvu dodržoval, i když byl Izrael nevěrný. Boha, o kterém jí svědčily dějiny jejího lidu a svatá kniha jejího lidu - Starý Zákon - že je to Bůh, kterému se dá věřit. Bůh Marii obdaroval svým vyvolením, a ona mu odpověděla vírou. Tak je to vždy, Bůh oslovil Abrahama a on mu uvěřil. Bůh v Ježíši oslovil Šavla a on mu uvěřil. A Bůh si těchto uvěření vždy velmi cenil a cení. Co Bůh slíbil, to dodrží. Co slíbil Bůh tobě? K čemu tě vyvolil? Věříš mu, že dodrží, co slíbil, co řekl? Plodnost, výsledek Mariina života, stojí na tom, že uvěřila. Že dala Bohu možnost, aby v jejím životě naplnil své sliby. S námi je to podobné. Víra není v životě malou věcí, víra rozhodně není méně než naše práce, snaha, naše hromada dobrých skutků. Naše práce, to je výsledek můj, výsledek člověka. Ale naše víra umožňuje, aby se do lidských dějin dostal výsledek Boží práce. Když uvěřím Bohu to, co on nám slíbil, přinese to plody nejen lidské, ale i Boží. Maria uvěřila, že se jí splní to, co jí bylo řečeno od Pána - že se splní Jeho slib. Výsledkem je plod jejího života - Ježíš, původce naší spásy. Je to nekonečně víc, než co by mohla Maria udělat vlastními silami. Rozpoznat ve víře v Boží zaslíbení nejmocnější sílu v našem životě, to je úkol, který máme vůči Bohu i světu. Světu víc nemůžeme dát, než to, co mu dá Bůh skrze naši víru.
Modleme se:
Bože, obdivujeme Tvou věrnost. Děkujeme Ti za to, že nám ukazuješ v dějinách Izraele i v dějinách církve, jak věrně plníš svá zaslíbení. Posiluj, prosíme, naši víru, aby se podobala víře Mariině. Aby byla zdrojem našeho blahoslavenství. Amen.
Tajemství vtělení se dovršilo tehdy, když Maria pronesla své „fiat“: „Ať se mi stane podle Tvého slova“. Tím umožnila, pokud to podle Božího plánu záleželo na ní, splnění vůle svého syna. Maria pronesla toto „fiat“ silou své víry. Ve víře se odevzdala bezvýhradně Bohu a zároveň jako služebnice Pána se úplně zasvětila osobě a dílu svého syna. A tohoto syna počala - jak nás učí Otcové - ještě dřív v Duchu než ho počala v těle: právě skrze víru. (RM 13)
Nevěřící říkají: „Věřím jen tomu, co vidím a na co si mohu sáhnout“. Je to pošetilé. Ale i věřící jsou někdy podobně pošetilí, když myslí, že mají jen to, co si udělají nebo koupí, tedy to, „co drží v ruce“. Maria, jak jsme četli, počala Ježíše ještě dřív v duchu, než ho počala v těle - jinak řečeno, Ježíš se stal pozemskou skutečností ve chvíli, kdy Maria uvěřila Božímu slibu. Věřit, že něco mám jen proto, že mi to někdo už slíbil, to vypadá jako pošetilost a mezi lidmi to mnohdy pošetilostí skutečně bývá. Postavit dům ze slíbených cihel nejde. Ale stavět na tom, co mi Bůh slíbil, to jde. Maria to ukazuje. Věřit Bohu může a chce ten, kdo se stal jeho služebníkem podobně, jako je služebnicí Páně Maria. Kdo chce Bohu poroučet, kdo si chce z Boha udělat svého služebníka, ten bude věřit nakonec jen sobě. A podle toho také budou vypadat plody jeho života.
Modleme se:
Maria, služebnice Páně, Ty víš, jak je Boží slibující slovo mocné a věrné. Připomínej nám trvale, abychom mu věřili a nepotáceli se tak v životě od jedné klamné jistoty ke druhé. Amen.
V letech Ježíšova skrytého života v nazaretském domě je také život Mariin „ukryt s Kristem v Bohu“ (srov.. Kol. 3,3) skrze víru. Víra totiž znamená styk s Božím tajemstvím. Maria je stále, denně ve styku s nevýslovným tajemstvím Boha, který se stal člověkem, s tajemstvím, které převyšuje všechno, co bylo zjeveno ve Starém zákoně. Od okamžiku zvěstování byla mysl Panny a Matky uvedena do plné „novosti“ sebezjevením Boha a byla si tohoto tajemství vědoma. Ona je první z „maličkých“, o kterých řekne jednou Ježíš: „Otče, ... skryl jsi tyto věci před moudrými a chytrými a odhalil jsi je maličkým.“ (Mt 11,25). Neboť „nikdo nezná Syna, jenom Otec“ (Mt 11,27). (RM 17)
O Ježíšově životě s Josefem a Marií v Nazaretě toho víme velmi málo. Do Ježíšova veřejného vystoupení se zřejmě nedělo nic, co by mělo místo ve zvěsti evangelia. Ale Maria znala zaslíbení dané Izraeli a znala zaslíbení dané jí samotné. Nezbývalo, než Bohu věřit, že to, co slíbil, také naplní. Boží tajemství bylo přítomno v Mariině životě a měla ho i viditelně před očima - byl to její syn. A přece zůstalo toto tajemství tajemstvím. Víra byla cestou, která spojovala Mariin všední život s tímto tajemstvím.
O nás platí „už teď jsme Boží děti, ale co budeme, není ještě zřejmé“ (1 list Janův 3,2). Je to tajemství, které víra spojuje s naším všedním životem. Maria nemohla žít od zvěstování tak, jako by Mesiáše čekala někde v budoucnosti, jako by ho neměla. Ani my nemůžeme žit tak, jako bychom se měli Božími dětmi teprve stát. Víra dělá z Božích slibů věci přítomné - teď jako tehdy.
Modleme se:
Panno Maria, pomáhej nám, aby naše víra nezmalátněla, když musíme dlouho čekat, než uvidíme naplnění Božího slibu. Kéž je Tvá víra naší víře posilou. Amen.
Lukášovo evangelium nám podává zprávu o jedné události, kdy „jakási žena ze zástupu zvolala k Ježíšovi: „Blahoslavený život, který tě nosil, a prsy, které tě kojily“ (Lk 11,27). Tato slova jsou chválou Marie jako tělesné matky Ježíšovy...
Když neznámá žena takto blahoslavila jeho tělesnou matku, odpoví na to Ježíš významně: „Spíše jsou blahoslavení ti, kdo slyší Boží slovo a zachovávají je“ (Lk 11,28). Ježíš chce odvést pozornost od mateřství, chápaného jen jako tělesné pouto a zaměřit ji na tajemná duchovní pouta, jaká se vytvářejí slyšením a zachováváním Božího slova. (RM 20)
Když se díváme na život Panny Marie, může se nám mnohé v něm zdát samozřejmé a lehké. Zažila zvěstování, viděla Ježíše od porodu až po jeho smrt, vše měla „z prvé ruky“. Jistě, toto všechno neznamenalo málo. Ale přesto to neznamenalo a neznamená všechno. Bylo přece mnoho jiných lidí, kteří Ježíše viděli, slyšeli, chodili s ním, zažili jeho mocné skutky - a nakonec mu nevěřili. Nejtragičtější postava z nich - Jidáš. Ježíšova slova blahoslaví ale ty, kteří Boží slovo slyší a zachovávají - tedy, kteří mu věří. A Panna Maria je zde první z těch, kdo uvěřili. Postavila svůj další život na slovech, která jí byla andělem řečena. V Káně říká služebníkům, aby udělali vše, co jim Ježíš řekne, protože mu zcela věří. A před letnicemi se modlí s učedníky v jeruzalémském večeřadle, protože s nimi očekává zaslíbení Ducha svatého - věří totiž Ježíšovu příslibu, že ho pošle.
Toto všechno nám říká důležitou pravdu o životě dětí Božích na této zemi, o životě jednotlivce i církve: vidět nestačí. Dokonce ani to nejbližší příbuzenské pouto nestačí. Je třeba slyšet a zachovávat, je třeba jednat na základě toho, co Bůh řekl - je třeba zcela prakticky věřit. A chceme-li vidět plodnost takovéto víry, poslouží nám právě pohled na Marii. Jedná na základě toho, co od Boha slyší. A přinese to plody nejvzácnější - Ježíše. Ani církev nemá před sebou jinou cestu. I ona musí jednat na základě Božího slova a v jeho světle jít dějinami. Ani církev se nemůže jen odvolávat na to, co s Bohem zažila, na to, že Ježíš byl a je v ní přítomen, že ji založil. Církev musí jít dějinami s Marií dál a dál a věřit přitom slovům, která jí Bůh dal v Písmu na cestu. Jen to je zárukou její plodnosti.
Modleme se:
Bože, děkujeme Ti za Tvé slovo, které nám dáváš, kterému můžeme věřit a které můžeme zachovávat. Dopřej nám, ať po vzoru Panny Marie je uchováváme v srdci a ať k jeho uskutečnění dáváme k dispozici celý náš život. Amen.
Ještě výrazněji se projevuje toto přenesení do oblasti duchovních hodnot v jiné Ježíšově odpovědi, kterou zapsali všichni synoptikové. Když bylo Ježíšovi výslovně ohlášeno „Tvoje matka a tvoji příbuzní stojí venku a rádi by tě viděli“, odpověděl: „Moje matka a moji příbuzní jsou ti, kdo Boží slovo slyší a plní“ (srov.. Lk 8, 20-21). To řekl, když „se rozhlédl po těch, kteří seděli dokola kolem něho“, jak čteme u Marka (3,34); kdežto podle Matouše (12,49) „ukázal na své učedníky“. (RM 20)
Na prvý pohled se zdá, že zde Ježíš definitivně svou tělesnou matku opouští. Místo nejbližších příbuzných, kde je matka na prvém místě, jsou zde jako Ježíšovi nejbližší uváděni ti, kdo Boží slovo slyší i konají, tedy opravdoví Ježíšovi učedníci. A přece je to všechno hlubší a plnější. Pro Ježíše je nejdůležitějším na této zemi to, co je věcí jeho Otce - to řekl už jako dvanáctiletý v chrámu. A Maria do celé této „věci Otce“ patří, ne jen proto, že je Ježíšovou tělesnou matkou, ale proto, že „uvěřila, co jí bylo řečeno od Pána“. Víra je bezprostřední cestou do Ježíšovy blízkosti, do jeho „příbuzenství“ - dnes jako tehdy. Víra, která není ani jen teoretickým přesvědčením, ani pouhou dobročinností s křesťanským pláštěm. Víra totiž, která bere Boží slovo vážně, která na něm staví, počítá s ním jako s ukazatelem a zprostředkovatelem nejlepší cesty. Tato Mariina víra zakládá její nový vztah k Ježíši a dovádí ji až mezi učedníky v jeruzalémské „horní místnosti“, kde se s nimi modlí před sesláním Ducha svatého. A takováto víra uvádí i nás do skutečného příbuzenství s Ježíšem.
Modleme se:
Panno Maria, pomáhej nám zbavovat se nepravé opatrnosti, nedůvěry i strachu, když máme své životní kroky postavit na jistotě Božího slova. Buď nám, prosíme, světlem v temnotách hledání. Amen.
Když se Maria stala vírou rodičkou Syna, kterého jí dal Otec v síle Ducha svatého při neporušeném panenství, nalezla a přijala v téže víře jiný rozměr mateřství, jaký zjevoval Ježíš ze svého mesiášského poslání. Můžeme říci, že tento nový rozměr mateřství náležel Kristově matce již od počátku, to znamená od okamžiku početí a narození jejího Syna. Od té chvíle byla tou, „která uvěřila“. Ale tou měrou, jak se před jejíma očima a v její mysli vyjasňovalo Synovo poslání, otevírala se ona sama jako Matka stále víc „novému rozměru mateřství“, které mělo být jejím údělem po boku Syna.
(RM 20)
Na Božích věcech je jednou z nejpodivuhodnějších věcí to, že nejsou nikdy hotové, u konce, bez další schopnosti růstu. Boží věci mezi námi a v nás mají schopnost stále růst. To je vidět i na Marii. Její „staň se“ při zvěstování, její zásadní otevření se Božímu plánu není vrcholem, který by neměl další pokračování. Je to spíš začátek. Mariin život se rozvíjí dál v souvislosti s Ježíšem a v souvislosti s její vírou. Maria se stává víc a víc člověkem, který žije z Božího slova. Z tělesné matky vyrůstá dále mateřství skrze víru. Na Marii je tak patrna větší a větší Boží sláva. A tato lidstvu zjevovaná sláva Boží roste dál a dál v dějinách, je dál a dál zjevována na těch, kteří se vydávají Mariinou cestou, cestou víry. Každý skutek - rozhodnutí - setrvání - které postavíme na víře v Boží slovo, je jakoby další světlo rozžaté v dějinách, světlo ne lidské záře, ale Boží slávy.
Modleme se:
Tvá víra, Maria, je pro nás zářivým vzorem. Radujeme se z Tebe. Dej nám, prosíme, pocítit, že i Ty se raduješ z každého našeho kroku víry. Amen.
Což neřekla (Maria) na začátku: „Jsem služebnice Pána, ať se mi stane podle tvého slova“ (Lk 1,38)? Ve víře nadále slyšela a rozvažovala slovo, ve kterém jí bylo stále průzračnější sebezjevení živého Boha způsobem „přesahujícím všechno poznání“ (Ef 3,19). Maria, Matka, stala se takto v jistém smyslu „učednicí“ svého Syna, první, které on asi řekl: „Pojď za mnou“. Ještě dřív, než adresoval tuto výzvu apoštolům nebo komukoliv jinému (srov.. Jan 1,43).
(RM 20)
Učedník, to je nejspíš člověk, který poslouchá, pamatuje si, opakuje slova svého učitele. Ale učedník je i někdo, kdo chodí životem se svým učitelem a učí se od něho žít. A to platí o Marii. Dala se Bohu do služby. To znamená, že s ním spojila svůj život, že žila s Božím tajemstvím, že vyrůstala vedle svého Syna do lásky, pravdy i úmyslů nebeského Otce. Stála vůči Bohu v podobném stavu poslušnosti jako její Syn. Učila se s ním dále říkat Bohu „ano“... i pod křížem. Její víra rostla tak, jak pokračovala její věrnost Bohu.
V této věci je velká naděje i pro nás. Jdeme spolu s Marií cestou víry životem vstříc Božímu království. Každý další krok víry, který se nám na naší pouti životem podaří udělat, dává dál růst naší víře. Je to investice pro další část našeho života. A tak i ani naše víra nemusí být stále stejná nebo klesající, může být těmito kroky víry rostoucí.
Modleme se:
Tvá ochota říkat Bohu ano za všech okolností nás, Maria, fascinuje. Děkujeme za Tvou rostoucí víru. Přimluv se, prosíme, ať i nás neopouští ochota dělat další a další kroky víry, aby i naše víra mohutněla. Amen.
Maria se staví mezi svého Syna a lidi v situaci jejich nedostatků, potřeb, utrpení. Staví se „mezi ně“, to znamená dělá prostřednici, ne jako cizí osoba, ale ze svého postavení matky. Je si vědoma, že jako taková může přednášet Synovi potřeby lidí, ano více: že má k tomu „právo“. Její prostřednictví má tedy ráz přímluvný. Maria se „přimlouvá“ za lidi. (RM 21)
Někdo řekne: „Mezi Krista a mezi mne není potřeba stavět žádného prostředníka“. Jiný řekne: „Nemohu ke Kristu přímo, prostředníka nutně potřebuji.“ Který názor je správný? Vlastně ani jeden. Pravdou je spíš to, že my lidé - křesťané se potřebujeme navzájem. Potřebujeme své bližní, své bratry ve víře, laiky i kněze, svaté a tedy samozřejmě i Marii. Ale nejen to. I Ježíš ji potřebuje a i nás potřebuje pro své dílo spásy. A to všechno proto, že Bůh stvořil člověka jako tvora společenského, jako toho, kdo si sám nevystačí. A také proto, že Bůh sám vtělením přijal tyto lidské podmínky za své.
Maria patří k Ježíšovi ze svého dvojího postavení matky: matky tělesné i matky ve víře. A my patříme k Marii podobně ze dvou důvodů: protože je i naší matkou a protože je i naší sestrou ve víře. I ona je údem církve, byť nejvznešenějším (sv. Augustin). A tak v dávném vyznání křesťanů o Panně Marii, prostřednici milostí, září a zjevuje se důležitá pravda o církvi: všechny údy se v ní navzájem potřebují, všechny si mohou být navzájem prospěšné a to podle toho, jak jsou blízko Kristu a jak je ve své svobodě Bůh obdaroval.
Toto nic nemění na skutečnosti, že jsme všichni, včetně svatých a Panny Marie, odkázáni na Ježíše, Vykupitele, jediného prostředníka mezi Bohem a lidmi. Aby se však naše vazba na Ježíše mohla promítnout do našich životů, aby se jeho dary mohly stát v našich životech skutečnými a používanými, aby se Boží láska mohla vlastně „vtělit“ do našich životů, na to potřebujeme jeden druhého ... i svaté ... a samozřejmě i Pannu Marii. A za tyto všechny vazby nemůžeme být Ježíši, který nás všechny přijal, a který toto spojení mezi námi vytváří, nikdy dost vděčni.
Nikdo z nás si sám nestačí, a to ani ve víře; nikdo, ani Panna Maria, nemůže dát sám ze sebe světu spásu. Ale všichni, kdo věříme a kdo své životy Bohu otevíráme, jsme pro jeho dílo spásy použitelní. Maria, služebnice Páně, slouží Ježíši a jeho dílu spásy i nám. Je prvým údem církve.
Modleme se:
Děkujeme Ti, Bože, za vynalézavost Tvé lásky. Děkujeme ti za vše, co nám v Marii, Tvé vyvolené nazaretské dívce, dáváš. Děkujeme Ti za to, že jsme si ve Tvé církvi navzájem údy a že si můžeme Tvé dary sdílet. Amen.
Na Mariiny přímluvy a pro poslušnost služebníků zahájil Ježíš v Káně „svou hodinu“. V Káně se ukazuje Maria jako osoba věřící v Ježíše. Její víra přivolá první „znamení“ a přispěje k probuzení víry učedníků. (RM 21)
Mezi lidmi mnohdy a mnohde platí protekce. Ne tak u Boha. Tam platí víra. A nejen to. Jak známe z mnoha míst v evangeliích, víra lidí Bohu jako by otevírá možnost, aby mohl lidem něco dát. Když Ježíš víru u nazaretských spoluobyvatel nenašel, nemohl pro ně, jak čteme v evangeliu, celkem nic udělat. Když našel víru aspoň jednoho člověka - své Matky v Káně - mohl uskutečnit to, co zamýšlel. Mariiny přímluvy stojí zřejmě na její víře. Tak je to ovšem u každého křesťana. Maria i zde, na svatbě v Káně, je předobrazem církve: přimlouvá se, věří a říká služebníkům, co mají dělat. A tak pomůže k zjevení se Boží slávy mezi lidmi, k Ježíšově účinné cestě mezi konkrétní lidi. V té chvíli není pomoženo jen svatebčanům. Otevírá se i víra učedníků.
Modleme se:
Prosíme Tě, Panno Maria, připomínej nám stále, že Tvému Synu musíme nejprve věřit, chceme-li s ním něco velkého zažít a vykonat. Chraň, prosíme, naši víru před škůdcem, který ji chce, jako vše Boží, kazit. Amen.
(Janovo) evangelium potvrzuje Mariino mateřství ve spasitelném řádu milosti v jeho vrcholném bodě, totiž když se dovršuje Kristova oběť na kříži, jeho velikonoční tajemství. Janův záznam je stručný: „U Ježíšova kříže stála jeho matka, příbuzná jeho matky Marie Kleofášova a Marie Magdalská. Když Ježíš uviděl svou matku, jak u ní stojí ten učedník, kterého měl rád, řekl matce: „Ženo, to je tvůj syn. Potom řekl učedníkovi: To je tvá matka. A od té chvíle ji ten učedník vzal k sobě.“ (Jan 10, 25-27)
Toto „nové Mariino mateřství“, vzniklé skrze víru, tedy je plodem „nové lásky“, která v ní pod křížem plně uzrála prostřednictvím její účasti na výkupné lásce Synově. (RM 23)
Znovu a znovu můžeme žasnout nad tím, jak Bůh lidi potřebuje. Jak si nechce stačit sám, ale jak na lidech, na jejich vzájemných vztazích, zjevuje svou slávu. Bůh potřeboval Marii jako matku svého Syna. Ale potřeboval i dále její víru a lásku - a potřebuje ji dodnes. Nechal její víru i lásku dozrát podivuhodným způsobem: v těsné blízkosti Ježíšovy smrti. Tam, kde zemřela živá pozemská sounáležitost matky a syna, otevírá se plně prostor pro nový vztah, novou sounáležitost, pro vztah, do něhož jsou vtahováni i ostatní lidé. Maria - matka všech. Nelze to chápat jen a jen očima tohoto světa, našich pozemských zkušeností. Čím více pronikáme ke zdrojům Boží lásky, tím lépe pochopíme vztahy, které tato láska mezi námi lidmi utkala.
Modleme se:
Maria, můžeme Tě nazývat matkou. Je to velký Boží dar. Děkujeme tedy s Tebou Bohu za to, jak velké věci vykonal, děkujeme za jeho milosrdenství. Amen.
Církev postupuje při svém putování v čase mezi pronásledováním ze strany světa a mezi útěchami od Boha a hlásá Pánův kříž a jeho smrt, dokud on nepřijde (srov.. 1 Kor 11,26). Jako už tělesný Izrael je za svého putování v poušti nazýván Boží církev, též nový Izrael... je nazýván Kristova církev. (LG 8)
Když se církev ubírá při tomto putování prostorem a časem, a ještě víc v dějinách lidských duší, je Maria přítomna jako ta, která „je blahoslavená, protože uvěřila“, jako ta, která „kráčela napřed cestou víry“, na níž má jako žádný jiný člověk účast na Kristově tajemství ... Uprostřed všech věřících je jakoby zrcadlem, ve kterém se nejhlubším a nejzářivějším způsobem odrážejí velké skutky Boží. (RM 25)
Každý z nás ví, jak se právě v tu chvíli nebo v tento den cítí. Někdo dobře, někdo hůře... Ale zamyslíme-li se hlouběji, potom vidíme, že toto není všechno. Náš život není jen přítomný okamžik, náš život je poutí dějinami rodiny, farnosti, národa... A teprve pohled na větší celek, tak na desetiletí našeho života - nám ukazuje, co vlastně žijeme. Podobně je tomu i s církví. Prožívá na různých místech světa a v různých staletí různé doby: někdy a někde zasahuje většinu obyvatel, jinde menšinu, někdy počet jejich členů roste, jindy klesá. Ale pouť církve dějinami je nepřetržitá, trvá dva tisíce let. A encyklika nám ukazuje Pannu Marii uprostřed této pouti, a uprostřed této církve: Maria jde za svým synem Ježíšem před námi i s námi.
Jsme zvyklí nejčastěji vidět Pannu Marii jako nebeskou královnu - tak nám ji (a jistě právem) většinou ukazuje výtvarné umění. Ale nesmíme zapomenout na její cestu víry v celém jejím pozemském životě. Náplní tohoto života se stával od zvěstování její syn s celou plností významu svého života. Toto všechno Maria chápala svou vírou. A je blahoslavená, protože uvěřila. Církev jde touto cestou s ní a za ní. Církev se nemůže stát nehybnou organizací, kamenným hradem, který tu prostě jen po staletí stojí a uzavírá v sobě poklady... Církev je tvořena živými lidmi, těmi, kteří se k ní právě připojují, těmi, kdo v ní docházejí zralosti, těmi, kteří přecházejí smrtí do církve nebeské ... Stále se obnovuje, stále obnovuje svou víru... nikdy není definitivní, totiž nehybná a neživá, protože stále žije. Maria, jdoucí před ní a s ní a vždy v ní, je posilou, obrazem, příkladem, povzbuzením. Stále a každému ukazuje, že lze uvěřit, že lze nechat svůj život Bohem ovlivnit - ovládnout - naplnit. A stále má k nám - údům církve - ona - úd církve - živé, láskyplné vazby. Tvoříme s ní živý celek - tělo Kristovo, jehož je Ježíš sám hlavou. Nemusíme mít tedy strach, že pouť církve ochabne, skončí před koncem času, že skončí v bezcestí. A nemusíme mít strach ani o sebe, pokud do těla - církve patříme, pokud máme plnou účast na pouti Božího lidu dějinami, pokud jsme poutníky s Marií a ne kameny podél cesty.
Modleme se:
Bože, děkujeme Ti za dar víry a děkujeme Ti za Marii, vzor víry církve. Dej nám důvěru, že naše pouť dějinami je Tebou chtěná i Tebou chráněná. Amen.
Církev, vybudovaná Kristem na apoštolech, si tyto „velké skutky Boží“ plně uvědomila o letnicích, když všichni shromážděni ve večeřadle „byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit cizími jazyky, jak jim Duch vnukal“. V této chvíli začíná také cesta víry, putování církve dějinami lidí a národů... Víme, že na počátku této cesty je přítomna Maria. Spolu s apoštoly ve večeřadle „prosí v modlitbách o dar Ducha“. Její cesta víry je v jistém smyslu delší. Duch svatý na ni sestoupil již dříve. Při zvěstování se stala jeho dokonalou snoubenkou, protože přijala slovo živého Boha, „rozumem a vůlí se plně podřídila zjevujícímu Bohu a ochotně projevila souhlas s jeho zjevením“. Ano, v „poslušnosti víry“ se zcela a úplně odevzdala Bohu. (RM 26)
Nechápe-li člověk význam daru, který je dáván, těžko ho využije a zažije z něj málo radosti. Víme, že církvi byl dán o letnicích Duch svatý. Víme, že je dáván stále ... i nám. A právě na Marii vidíme, co to znamená přijmout Ducha svatého. Je s apoštoly ve večeřadle před letnicemi, modlí se s nimi před sesláním Ducha. Ale Maria je také tou, která už plodnost obdarování Duchem zakusila - matka Ježíše, zastíněním Ducha, milosti plná ... Maria, obraz církve ... Církev, naplněná Duchem, je plodná, dává světu Krista v jeho uzdravující, zachraňující spásné moci: Církev, podobná Marii - Panně. Tedy církev chudá, církev - panna, která nemá za muže mocnosti tohoto světa, církev spoléhající jen a jen na obdarování Boží. Církev, toužící po Duchu, má vidět Marii uprostřed sebe. Tedy: my dnes, kteří toužíme po dalším a dalším obdarování Duchem Božím, máme vidět Marii uprostřed nás. Marii - Pannu, pokornou služebnici Páně, silnou tím, co jí v její slabosti Bůh dal.
Modleme se:
Panno Maria, uč nás stále chudobě, ve které nám Bůh může dávat své dary. Ty jsi byla chudá, prostá, nazaretská dívka. Pomoz nám, ať pochopíme, že nejsme sami o nic víc, než chudí lidé, abychom tak mohli přijmout Boží dary. Amen.
Nyní u zrodu církve, na začátku její dlouhé pouti víry, která začíná letnicemi v Jeruzalémě, byla Maria pohromadě se všemi, kdo tvořili zárodek „nového Izraele“. Byla přítomna jako mimořádná svědkyně Kristova tajemství. A církev setrvává na modlitbě spolu s ní a současně se na dívá ve světle Slova, které se stalo člověkem. Tak tomu bylo vždy. Maria patří nerozlučně ke Kristu tajemství církve - od začátku, ode dne jejího zrození. (RM 27)
Že si nelze odmyslet od katolické církve Pannu Marii, to je zcela zřejmé. Je ale také důležité, aby si nikdo „neodmyslel“ od Marie církev a aby si od ní neodtrhl tajemství vykoupení. Lidé totiž mají rádi hrdiny, idoly, osoby hodné uctívání. Ale Panna Maria do této řady nepatří. Ona „nevyrostla“ sama a není sama. Jen totiž ve světle Ježíše chápeme, kdo je Maria, první vykoupený člověk. Jen ve světle Ježíše vidíme, že je první ze zachráněných, zachráněných z moci hříchu a smrti. A jen ve světle Ježíše vidíme Marii jako neodmyslitelnou část Božího lidu - církve. Je první z těch, kteří odpověděli vírou. Boží vyvolení a lidská odpověď víry - to je jádro spásy, církve, křesťanství. Maria v tomto jádru spočívá spolu s námi, spočívá v něm celou svou bytostí. Volá k následování ve víře: máme uvěřit jako ona. Ukazuje na moc Božího vyvolení, která se má projevit i na nás.
Modleme se:
Panno Maria, radujeme se z toho, že jsi tak skvělou částí církve, kterou vytváříme i my. Pomoz nám, ať si nepřipadáme nikdy osamělí, ať cítíme živost celého organismu církve, do něhož patříme. Amen.
Koncil učí: „Maria ... pronikla do středu dějin spásy ... proto, když se o ní mluví a je uctívána, přivádí tím věřící ke svému Synu, k jeho oběti a lásce k Otci“. Proto je jistým způsobem Mariina víra na základě apoštolského svědectví církve neustále vírou putujícího božího lidu: vírou osob a obcí, kruhů a společenství, a konečně rozmanitých církevních skupin. Je to víra, která je zprostředkována zároveň rozumem a srdcem. Nalézáme ji nebo ji získáváme vždy znovu modlitbou. Proto také při své apoštolské práci vzhlíží církev oprávněně k Marii, která zrodila Krista, jenž byl počat z Ducha svatého a narodil se z Panny, aby tak prostřednictvím církve se mohl zrodit a růst též v srdcích věřících. (RM 28).
Sotva by stačilo obdivovat se Panně Marii a chválit ji a neusilovat o to, abychom věřili podobně jako ona. Koncil i papež nám znovu připomínají, že si nemůžeme dělat o Panně Marii jakýkoliv obrázek, že ji nemůžeme mít jen a pouze jako utěšující maminku, jako někoho, kdo nás polituje a nic nebude žádat. Maria je ve středu dějin spásy, její víra se dotýká jádra věci: pohled na Marii nás vede k Ježíši ukřižovanému i vzkříšenému, k tomu, který říká: „Následuj mne.“ Pohled na Marii mne nemůže nechat na pochybách o tom, že Bohu je třeba svěřit celý život.
Modleme se:
Panno Maria, radujeme se z Tvého nerozděleného srdce. Z Tvého života, který Bohu plně patřil a patří. Děkujeme s Tebou tomu, který je mocný a jeho jméno je svaté. Amen.
Duch vzbuzuje ve všech Kristových učednících touhu a činnost, aby se všichni pokojně sjednotili v jednom stádu a pod jedním Pastýřem. Pouť církve se vyznačuje zvláště v naší době ekumenismem. Křesťané hledají cesty, aby znovu nastolili jednotu, o kterou prosil Kristus Otce pro své učedníky v den před svým utrpením: „Ať jsou všichni jedno, jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou jedno v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal“ (Jan 17,21). Jednota Kristových učedníků je tedy velké znamení, jež má vzbudit víru světa, zatímco jejich rozdělení je pohoršením.
... Na této cestě sama Maria slouží jako příklad: má vést křesťany k jednotě, jakou chtěl jejich jediný Pán a po jaké vroucně touží ti, kdo pozorně naslouchají „co říká dnes Duch církvím“.
... Proč bychom neměli všichni společně pohlížet na Marií jako na svou společnou matku, která se modlí o jednotu Boží rodiny a která jde přede všemi v čele dlouhého průvodu svědků víry v jediného Pána, který je Boží Syn a skrze Ducha svatého byl počat v jejím panenském lůně? (RM 30)
Podíváme-li se do současnosti, vidíme různé církve s různým vztahem k Marii: od vřelého vztahu pravoslavných přes opravdově kladný, ale obezřelý vztah luteránů až po ty církve, které o Marii vlastně nemluví. Zadíváme-li se ale všichni zpět až k počátkům a kořenům naší víry a našeho křesťanského vyznání, musíme vidět - jsme-li křesťany - Ježíše, a ve světle evangelií si pak nemůžeme od něho odmyslit jeho matku. Ježíšovu matku - Marii opravdu vidíme všichni, kdo se na Ježíše díváme. A pro nás všechny, kdo Bohu věříme, je velkým vzorem víry.
Naštěstí už u mnoha (ale bohužel zdaleka ne u všech) křesťanů zaniká podivná zásada, podle které bylo třeba „těm druhým“ především stále předhazovat právě to, v čem se od nás liší. Ne, nemůžeme samozřejmě říkat, že se ve všem se všemi křesťany shodujeme, když to není pravda. A naše neshody nejsou jen a jen v nepodstatných věcech. Ale dělat z Panny Marie pramen nebo důvod rozdělení ať už na jakékoliv straně, to opravdu nejde.
Marii nacházíme - podle Skutků apoštolských - ve večeřadle s apoštoly, modlícími se společně po Ježíšově nanebevstoupení před sesláním Ducha svatého. Ani dnes ji nehledejme jinde. Modlí se s námi. S námi všemi, kteří chtějí mít Kristova Ducha, kteří chtějí hlásat v jeho síle světu evangelium, kteří dávají svůj život Bohu. Nemůže být tedy Maria od nikoho z nás daleko, ať patříme do jakékoliv církve, protože nemůže být daleko od Krista a od jeho věci.
Modleme se:
Bože, náš Otče, děkujeme Ti, že jsi nás křesťany přijal všechny za vlastní. Děkujeme ti také za naši velkou sestru ve víře, za náš vzor, za matku Tvého Syna Marii. Děkujeme ti, že jsi z nás ze všech udělal jedno tělo - církev, že spolu s Marií patříme Ježíši Kristu a v něm Tobě. Amen.
Kromě toho bych chtěl podtrhnout, že katolická církev, pravoslavná církev a starobylé východní církve dobře vědí, jak hluboko jsou spojeny v lásce a úctě k „theotokos“, k Bohorodičce. ... Bratři těchto církví prožili těžké události. Ale vždycky byly jejich dějiny prodchnuty vroucí touhou po křesťanském angažování a po apoštolském vyzařování, i když často za krvavých pronásledování. Jsou to dějiny věrnosti Pánu, opravdová „putování ve víře“, napříč místy i dobami, během kterých východní křesťané pohlíželi s bezmeznou důvěrou na Pánovu matku, opěvovali ji zpěvy a nepřetržitě ji vzývali modlitbami. (RM 31)
Křesťanský východ - to je pro většinu z nás neznámý svět. Snad ještě něco víme o kráse pravoslavných chrámů, jak je známa z fotografií Moskvy, ale možná už neznáme pravoslavné ikony - obrazy světců, Panny Marie, Pána Ježíše. Úcta, která se ikonám v pravoslaví vzdává, by nás možná překvapila. Pravoslavní opravdu skrze ikony ctí živé světce.
Právě východní církve byly svědky zápasů o správné pochopení lidství a božství Ježíšova a proto se také zblízka zadívaly na Marii a docenily fakt, že přivedla na svět nejen člověka, ale i pravého Božího Syna - Boha. Tyto církve Marii ctí a milují, byly v nich napsány překrásné básně a modlitby, oslavující Ježíšovu matku. Závěr jednoho takového starobylého hymnu pocházejícího z konce 5. století se teď pomodlíme:
Všichni opěvují Tvůj porod a oslavují tě jako živý chrám, Bohorodičko. Pán, který vše drží v rukou, Tě učinil svatou a slavnou, protože přebýval v Tvém lůně, a nás naučil zpívat:
Raduj se, chráme Božího Slova,
Raduj se, svatyně přesvatá.
Raduj se, archo pozlacená duchem,
Raduj se, poklade věčného života.
Raduj se, bohatství všech svatých panovníků,
Raduj se, vznešená chloubo zbožných kněží.
Raduj se, jsi nedobytnou věží církve,
Raduj se, jsi mohutnou hradbou Božího království.
Raduj se, skrze Tebe získáme vítězství,
Raduj se, skrze Tebe srazíme nepřátele.
Raduj se, uzdravení mého těla,
Raduj se, spáso duše mé.
Raduj se, Nevěsto nesnoubená.
Veliká a slavná Matko, Rodičko Nejvyššího ze všech svatých, Rodičko nejsvětějšího Slova, přijmi od nás tento zpěv. Chraň nás všechny před neštěstím. Vysvoboď nás od hrozícího trestu. Nás, kteří hlasitě zpíváme: Aleluja!
(Hymnus Akathistos, Velehrad 1995)
Je na místě rovněž připomenout ikonu Matky Boží Vladimírovy, která vždycky doprovázela pouť víry národů staré Rusi. Blíží se 1.000 výročí pokřesťanštění oněch ušlechtilých krajin: země prostých lidí, myslitelů, svatých. Ikony jsou ještě dnes uctívány pod různými názvy na území Ukrajiny, Bílé Rusi, Ruska. Svědčí o víře a duchu modlitby tohoto lidu, který má cit pro přítomnost a ochranu Matky Boží. Nejsvětější Panna na nich září jako odlesk Boží krásy, jako příbytek věčné moudrosti, jako modlící se postava, vzor kontemplace, jako obraz slávy. (RM 33)
Křesťanství u nás bylo a je více v rozhovoru s církví západní - nejen s katolickou církví západu, ale i s protestantstvím, které má rovněž kořeny na západ od nás. Je ale třeba vzít vážně přání papeže, aby „církev začala znovu dýchat naplno oběma plícemi - jde o východ a západ“ (RM 34) Snad alespoň někdo z nás bude mít či má možnost vnímat pravoslavnou zbožnost: ať už ve výtvarném umění (ikony), nebo v modlitbách, hymnech či písních. Otevřme v tom případě svá srdce zbožnosti, která vyrostla z opravdových hloubek víry. Panna Maria nám tam vždy zrcadlí Krista a zpodobňuje církev.
Jako modlitbu dnes použijme modlitbu z pravoslavné liturgie, ze svátku narození Panny Marie (narození přesvaté Bohorodice):
Pojďte všichni věřící, pospěšme k Panně Marii! Hle, přichází na svět Máti našeho Boha, určená k tomu již před svým narozením. Ona jest nádobou panenství, žezlem Áronovým, vypučevším z kořene Jesse, předmětem hlásání proroků a výhonkem spravedlivých Jáchyma a Anny. Přichází na svět a svět se tím obnovuje. Přichází na svět a církev velebně se okrašluje. Ona jest chrámem svatým, připraveným k přijetí Boha, nádobou panenskou a královskou svatební síní, v níž koná se přeslavné a nepochopitelné spojení obou přirozeností Kristových. Jemu se klanějíce, opěvujeme narození přečisté Panny.
Na cestě víry Božího lidu ke světlu jej panenská Bohorodička neustále provází. Svědčí o tom zvláštním způsobem chvalozpěv „Magnificat“, který vytryskl z hloubi Mariiny víry při její návštěvě u Alžběty a nepřetržitě zaznívá po celé věky v srdci církve. Svědčí o tom jako každodenní opakování v liturgii nešpor a při tolika jiných příležitostech osobní a společné zbožnosti.
„Velebí má duše Pána
a můj duch plesá v Bohu, mém Spasiteli,
že shlédl na svou nepatrnou služebnici:
Hle, od této chvíle mě budou blahoslavit
všechna pokolení,
že mi učinil veliké věci ten, který je mocný,
jeho jméno je svaté
a jeho milosrdenství trvá od pokolení do pokolení
k těm, kdo se ho bojí.
Prokázal sílu svým ramenem,
rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně,
mocné svrhl s trůnu
a ponížené povýšil,
hladové nasytil dobrými věcmi
a bohaté propustil s prázdnou.
Ujal se svého služebníka Izraele,
pamatoval na své milosrdenství,
jak slíbil našim otcům,
Abrahámovi a jeho potomkům na věky.“
(Lk 1, 46-55), (RM 35)
Kdy vlastně člověk Boha chválí? Někdy ve chvíli, kdy se mu něco podaří nebo něco nečekaně dostane. Ale v těchto situacích to také často dopadne tak, že člověk je fascinován darem samotným, ale na dárce skoro zapomene - podobně jako dítě, které dostane novou hračku.
Jsou ale chvíle, kdy si uvědomíme širší souvislosti: kdy se nám stane zřejmým, co s námi Bůh udělal, jak velké a mocné je jeho vedení v našem životě. Jak skvělé jsou dary, které nám ze své lásky dává, které v nás opatruje, rozvíjí, udržuje. Mariin chvalozpěv - Magnificat - je takovouto chválou, která reaguje na víc, než na současný okamžik. Je zde viděna totiž celá cesta Izraele, na jejímž vrcholu Maria stojí. Celá dlouhá cesta dějinami, která vede až k příchodu Ježíše na svět. Velké věci, které učinil Bůh s Izraelem, vyvrcholily v Marii a velké věci, které učinil Bůh s církví, v Marii začaly.
Chvalozpěv Magnificat církev po Marii pouze neopakuje, ale modlí se ho s ní. Víme přece, že Bůh se nás ujal, že nás povýšil do stavu Božích dětí, učinil s námi velké věci - osvobodil nás totiž a osvobozuje od moci hříchu. Opravdu: ve chvíli, kdy se zadíváme podobně jako Maria na celek našeho života, na život našeho společenství, farnosti, národa, světové církve - musíme žasnout nad podivuhodností Božího vedení. Ve chvíli, kdy odhlédneme od momentálních úspěchů či nezdarů, můžeme vidět celek a můžeme tak vnímat aspoň trochu velikost Božího působení. Budeme-li se takto dívat, budeme Panně Marii víc rozumět. Budeme s ní děkovat nejen jedněmi slovy, ale jedním srdcem. A snad potom také pochopíme, že dík a chvála je náš základní modlitební postoj, že je to nejdůležitější, co máme Bohu říkat.
Modleme se:
Bože, děkujeme Ti za světlo, kterým osvětluješ náš život. Děkujeme Ti, že jsme poznali sami sebe jako lidi, které jsi obdaroval a povýšil. Děkujeme Ti, že se můžeme ve chválách spojovat navzájem a že se můžeme spojovat i s Pannou Marií. Amen.
V chvalozpěvu Magnificat Maria v uchvácení vyznává, že se ocitla v nejvnitřnějším středu Kristovy plnosti. Je si vědoma, že se na ní naplňuje zaslíbení dané předkům a především „Abrahámovi a jeho potomkům na věky“; že se tedy v ní jako v Kristově matce sbíhá celý plán spásy, v němž se z pokolení do pokolení zjevuje ten, který jako Bůh úmluvy pamatuje na své milosrdenství. (RM 36)
Někdy nás Bůh svým darem překvapí. Ale většina Božích darů příliš překvapivá není, přesněji: není překvapivá pro ty, kdo neznají jen své požadavky, ale znají Boží zaslíbení. Tato zaslíbení začínají Abrahámem a pokračují přes Davida a proroky. Bůh spásu, Spasitele a obnovu všeho zaslíbil. A v Marii se rodí završení splnění těchto slibů. Víc než Spasitele - Ježíše jsme dostat nemohli. Větší dar než dar spásy nám nemůže dát ani Bůh. Maria o těchto věcech jen neslyší, ona je prožívá ve vlastním životě. Spása se tak stává součástí jejího žití. A chválou za tyto dary se potom stává celé její bytí.
Modleme se:
Panno Maria, pomáhej nám, prosím, ať stále vidíme víc než jen své starosti a bolesti, úspěchy a neúspěchy. Pomáhej nám, ať vidíme jádro své záchrany, abychom už teď na zemi mohli s Tebou děkovat. Amen.
Církev, jež také „v pokušení a těžkostech“ neúnavně opakuje s Marií slova „Magnificat“, se posiluje mocnou pravdou o Bohu, jak byla tehdy oznámena s tak úžasnou prostotou a touží zároveň osvítit touto pravdou o Bohu svízelné a často spletité cesty pozemské existence lidí. Pouť církve ke konci druhého křesťanského tisíciletí vyžaduje nové úsilí o plnění jejího poslání. (RM 37)
Mám já sám, naše farnost, společenství, světová církev vždy důvod k radosti a díkům? Tlačí se nám možná na jazyk výrazné „ne“. A hned bychom třeba dokázali uvést spoustu těžkostí, stížností a tedy i proseb. A většina z nich by byla jistě oprávněná. A přece církev nikdy ve své veřejné bohoslužbě s díkem a chválou nepřestává. Jak jsme již slyšeli, Magnificat zní stále v denní modlitbě církve, v jejich večerních hodinách, a to den co den. Církev to dělá proto, že si je vědoma velikosti, trvalosti a neodvolatelnosti Božího daru spásy. To, co učinil Bůh Marii a co učinil v Marii celému lidstvu, to stále trvá, to není a nebude zrušeno - ať jsou momentální těžkosti jakékoliv. A tak každý z nás, každý úd církve, by měl do tohoto chvalozpěvu denně vrůstat. Měli bychom vlastně vědět, že pokud jsme některý den nechválili Boha, pak jsme se vlastně nemodlili křesťansky.
Modleme se:
Panno Maria, obracej naši pozornost stále na velké skutky Boží, které v dějinách světa trvají. Pomoz nám, ať se tak můžeme s Tebou radovat z Boží dobroty a věrnosti. Amen.
Zcela závislá na Bohu a svou vírou zcela na něho zaměřená je Maria vedle svého syna nejdokonalejším obrazem svobody a osvobození lidstva a vesmíru. Církev musí pohlížet na Marii, svou matku a svůj vzor, aby pochopila v celém rozsahu smysl svého poslání. (RM 37)
Mohli bychom samozřejmě široce a dlouze uvažovat o tom, jak je Maria, první z vykoupených, zcela osvobozena. Je skutečně osvobozena od hříchu, od moci zla, od nepravých tužeb a přání, atd. A je i v tom obrazem církve, která na tom nemá být jinak.
Podívejme se ale na věc ještě z jiné stránky. Magnificat nám ukazuje Marii jako člověka chválícího. Jako někoho, kdo v určité chvíli života přímo překypuje Boží chválou. A kdo Boha chválí? Ten, kdo se cítí být od něho obohacen, vyvýšen, zabezpečen. Kdo nemusí u kdekoho kdeco shánět, protože to veliké a základní mu dal Bůh: Kdo je tedy svobodný. V této svobodě, která došla až k velikému chvalozpěvu, je pro církev Maria trvalým a závazným vzorem. Bůh nic z darů, za které Maria děkuje, ani dnes neodvolal. Všechno jsou to živé skutečnosti.
Modleme se:
Znovu se s tebou, Maria, radujeme nad Boží štědrostí. A radujeme se z toho, že tato štědrost, dobrota a velkomyslnost Boží ani do dneška nepřestala. Amen.
Po synově odchodu trvá Mariino mateřství v církvi dál jako mateřské prostřednictví. Tím, že se jako matka přimlouvala za všechny své děti, spolupracovala na spásonosném díle svého Syna, Vykupitele světa. Koncil učí: „Toto Mariino mateřství trvá nepřetržitě v plánu milosti až do věčného zakončení spásy všech vyvolených.“ Mateřské prostřednictví Pánovy služebnice dosáhlo vykupitelskou smrtí jejího Syna univerzálního rozměru, protože dílo vykoupení se vztahuje na všechny lidi. Tak se ukazuje zvláštním způsobem účinnost jediného a univerzálního prostřednictví Kristova mezi Bohem a lidmi. Mariina spolupráce se svým „podřazeným“ způsobem účasti na všeobecném prostřednictví Vykupitele, jediného prostředníka. (RM 40)
Někdo měl hodnou maminku, už ji ztratil a tak ji teď znovu nalezl v Marii. Jiný právě hodnou maminku postrádal či postrádá, a tak ji také nalezl v Marii. Takové a podobné věci jsou lidské, dost dobře možné - ale bylo by to málo. Všechna Mariina lidská láska, ochota, dobrota byla totiž pojata do tajemství Ježíšova vykupitelského díla. A vše, co člověk s Ježíšem - Spasitelem spojí, už není jen a jen jeho, už to není jen a pouze lidské. V Ježíši Kristu jsme se stali Božími syny a vše, co ve spojení s ním děláme, nese v sobě pečeť Boží v tomto světě. A tak Mariina pomoc a spolupráce na spáse světa není jen v tom, že přivedla na svět Božího Syna, ale právě také v tom, že ho vírou přijala a že zůstává ve spojení s ním. Člověk, který Ježíše přijal, je jím obohacen. Kdo je v Kristu, je nové stvoření, říká sv. Pavel. Skrze Krista jsme přijali milost za milostí. My všichni křesťané, a tím spíše tedy Maria, první z vykoupených. A je-li člověk do Krista vírou a milostí vtažen, je to, jako kdyby byl vtažen do ohně: sám začne hořet a zapaluje druhé. A takovýto oheň, který neničí, ale čistí, který lidi proměňuje v Boží děti, přišel Ježíš vrhnout na zem. Ten, kdo je Ježíši blízko, hoří naplno a zapaluje druhé: a právě takto také můžeme chápat Pannu Marii jako prostřednici. Nezprostředkuje nám samozřejmě nic jiného než to, co pochází z Ježíše Krista - ohně. A zprostředkuje nám to tehdy, jsme-li v něčem od tohoto ohně příliš daleko.
Nejde tedy zřejmě jen o to, abychom našli v Marii útěchu, maminčino pohlazení, ochranu před „zlým světem“. Maria nám chce zprostředkovat nesrovnatelně víc: chce nám zprostředkovat Ježíše - oheň, oheň, který nás promění a tak zachrání. Oheň, kterým i my budeme zapalovat druhé.
Modleme se:
Bože, chválíme Tě a dobrořečíme ti za tvou velkou moudrost a lásku. Chválíme Tě za všechny, kdo nám Kristovo tajemství podle Tvého řádu spásy předávají. Chválíme Tě a děkujeme Ti na matku - Marii, která je plná Tvé milosti. Amen.
Svým prostřednictvím, které je „podřazeno“ prostřednictví Vykupitelovu, přispívá Maria zvláštním způsobem k spojení putující církve na zemi s eschatologickou a nebeskou skutečností společenství svatých. Neboť ona sama již „byla vzata do nebe“. Pravda o Mariině nanebevzetí, kterou definoval Pius XII., byla potvrzena 2. vatikánským koncilem. Ten vyjadřuje víru církve takto: „Později neposkvrněná Panna, která byla uchována nedotčena jakoukoliv skvrnou dědičné viny, když dokončila svůj pozemský život, byla vzata s tělem i duší do nebeské slávy a povýšena od Pána za Královnu celého tvorstva, aby se lépe připodobnila svému Synu, který je Král králů, a vítěz nad hříchem a smrtí.“ (RM 41)
Pýcha vede člověka k tomu, aby se vydával za někoho, koho si sám vymyslil a vysnil. Ale víra vede člověka k tomu, aby se stával takovým, jak si ho vymyslel Bůh. Je to s podivem, ale Bůh má zpravidla o nás mnohem lepší a skvělejší představu, než ji máme my, než ji vytvoří naše nejbujnější fantazie: Bůh nás totiž vidí jako lidi, určené pro nebe, jako ty, které chce mít ve své blízkosti. Pozemská skutečnost naší hříšnosti a nejrůznější ubohosti se s tím zdá být v příkrém rozporu. A přece potřebujeme vidět a chápat Boží vizi o nás samotných jakožto skutečnost. Podívejme se tedy na Marii - první z vykoupených : je vzata do nebe. Na ní vidíme moc Kristova vykoupení. A za ní vidíme zástup věrných, který jde do nebeské slávy. Svaté a vůbec všechny, kdo už k Bohu došli. Patříme k sobě: to potřebujeme vědět. Ježíšovo přání přitáhnout všechny k sobě se uskutečnilo a uskutečňuje. Celým naším životem musí a může hýbat jakýsi „tah směrem k nebi“. Nebe je i pro mne - a já jsem určen pro nebe. Toto vědomí mne může zachránit od věčného pádu. A první z vykoupených, nanebevzatá Maria je pro mne živým důkazem, že je to pravda a že je to možné.
Modleme se:
Panno Maria, chceme tě teď vidět v nebeské slávě, prozářenou jasem, který vychází z Tvého Syna. Radujeme se z toho, že patříme k Tobě. Amen.
Pro každého křesťana, pro každého člověka je Maria ta, která první uvěřila. S touto snoubeneckou a mateřskou vírou touží působit na všechny, kdo se jí svěří jako její děti. Čím víc tyto děti setrvávají v takovém postoji a postupují v něm, tím blíž je přivádí Maria k „nevystižitelnému Kristovu bohatství“ (Ef 3,8). A tím lépe také poznávají v celé plnosti důstojnost člověka a poslední smysl jeho povolání. „Kristus plně odhaluje člověka člověku samotnému“.
(RM 46)
Celou encyklikou Jana Pavla II. se prolínají dvě hlavní témata: Mariino vyvolení a Mariina víra. Vyvolení - dar Boží, víra - odpověď člověka na tento dar. A to vše v prostoru Boží milosti. To je základní situace každého křesťana.
Mariina víra ukazuje na Ježíše a s Ježíšem k Otci. Je to ukazatel pro naši životní cestu. Maria, viděná bez své víry, by skutečně mohla být idolem, modlou. Maria viděná s její vírou, Maria jako část církve, Maria jako naše sestra ve víře, Maria, která ukazuje na svého Syna a říká jako v Káně „udělejte všechno, co vám řekne“, je pokladem církve. Pokladem, který není jen uložen, ale který je stále působivý. Vidíme-li Marii živou, vidíme víru, kterou musíme následovat. A vydáme-li se s ní na tuto cestu víry, objevujeme nevýstižné bohatství Kristovo. Dostáváme se do středu víry, do středu spásy - do Kristova tajemství. Objevujeme nově lásku nebeského Otce a můžeme s Marií, se svatými, s Janem Pavlem II., s těmi, kdo mne přivedli k víře, s tebou i s tebou, který jsi teď vedle mne, začít z plného srdce zpívat, modlit se:
„Velebí má duše Pána
a můj duch plesá v Bohu, mém Spasiteli,
že shlédl na svou nepatrnou služebnici:
Hle, od této chvíle mě budou blahoslavit
všechna pokolení,
že mi učinil veliké věci ten, který je mocný,
jeho jméno je svaté
a jeho milosrdenství trvá od pokolení do pokolení
k těm, kdo se ho bojí.
Prokázal sílu svým ramenem,
rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně,
mocné svrhl s trůnu a ponížené povýšil,
hladové nasytil dobrými věcmi
a bohaté propustil s prázdnou.
Ujal se svého služebníka Izraele,
pamatoval na své milosrdenství, jak slíbil našim otcům,
Abrahámovi a jeho potomkům na věky.“ Amen.
V závěru své encykliky papež píše:
Zatímco se církev s celým lidstvem přibližuje k rozhraní mezi dvěma tisíciletími, přejímá ze své strany s celým společenstvím věřících a ve spojení s každým člověkem dobré vůle odvěkou výzvu... o „lidu padajícím, ale toužícím povstat“, obrací se na Vykupitele a jeho matku zároveň s prosbou: „Přijď na pomoc!“, neboť spatřuje... blahoslavenou Bohorodičku ve výkupném tajemství Kristově a ve svém vlastním tajemství. Vidí ji hluboce zakořeněnou v dějinách lidstva, ve věčném povolání člověka, podle určení, které s ním Bůh ve své prozřetelnosti od věčnosti spojil. Vidí ji mateřsky přítomnou a plnou účasti v mnohonásobných a těžkých problémech, kterých je dnes plný život jednotlivců, rodin, národů. Vidí v ní pomocnici křesťanského lidu v nepřetržitém boji mezi dobrem a zlem, aby „nepadl“, nebo když padl, aby opět „povstal“.
Přeji si ze srdce, aby také myšlenky této encykliky posloužily k obnově tohoto pohledu v srdcích věřících! (RM 52)