Církevní schválení udělil dne 3. února 1992 pod čj. 381/92 mons. František Lobkowicz, v zast. generálního vikáře.
Dnes tedy máme začít ten slíbený cyklus „Kterak se stát svatým snadno a rychle!“. I když to má být rychle, přece jen potrvá několik týdnů, než to propovídáme. A i když to má být rychle, potrvá nám několik let a nejspíš celý život, než se na práh svatosti dopídíme. Jenomže celé vyprávění bude vycházet z toho, že se těmi svatými máme skutečně stát a že nikdo z nás, kdo tu sedí, pokřtěn a věřící, nemá výjimku - sebe nevyjímám. Nikdo z nás nemůže říci: „To pro mne není!“ - a jestliže to budeme říkat, není to výraz skromnosti, ale nepochopení, protože k svatosti jsme povoláni všichni. Že to ovšem nemá být svatost pokroucených „svatých obrázků“, to je jisté. Ale to jsem předběhl, to jsem vzal něco z konce, a tak se tedy vrátím k začátku.
Je spousta věcí, které člověk má dělat, ví, že by je měl dělat, někdo mu radí, aby je dělal atd., ale my všechno stejně nikdy nestihneme. Jenomže, chce-li člověk opravdu dobře jít, musí v první řadě dobře vědět, co v životě chce. Vy starší mi to potvrdíte, že je to nutné a vy mladší, více nebo méně, víte, že to tak je. Člověk musí vědět, co chce a není vždycky snadné to objevit. Totiž těch věcí, které bychom třeba chtěli, je celá řada. Některé jsou dosažitelné, některé ne, některé se přímo vylučují navzájem . . . Co s tím? Pokusíme se začít od toho nejobecnějšího a nejzákladnějšího.
Každý člověk v podstatě chce žít. Chce žít - a nikoliv ledajak. Člověk, který má v životě mnohé za sebou, chce žít nějak slušně a v klidu. Já bych se spíš na to díval pohledem člověka, který stojí na prahu své skutečné, nikoli kalendářové dospělosti. Takový člověk, je-li trochu k světu a k životu, velice dobře ví, že chce žít a chce žít naplno, že chce prožít život plně. Pokud ho chce prožít pohodlně, tak silně zestárl, i když mu třeba není ani dvacet. Ale člověk, v němž kus jiskry života je, chce skutečně žít plně. Ovšem toto žít plně se různě chápe. Někdo to chápe jako žít bez jakýchkoliv vnějších zábran, žít tak, aby mi nic z vnějšku v mých krocích nebránilo. To je nebezpečná iluze! Tento stav předně není vůbec na světě nějak dlouhodobě dosažitelný a za druhé není vůbec jasné, jestli bychom byli šťastni. Takže toto není možno považovat za přání užitečné.
Jsou ovšem ještě jiné představy. Někdo chce v životě skutečně něco dokázat - a to už je mnohem lepší. Jsou lidé, kteří chtějí žít opravdu intenzívně. To, co žijí, žít opravdu naplno . . . Takový přístup může být lepší pouze tehdy, pokud není spojen s bezohledností. Ale v podstatě každý člověk chce prožít svůj život tak, aby nebyl marný, prožít ho tak, aby na konci viděl, že za něco stál. Pokud začneme naději k tomu hledat někde ve vnějších okolnostech, začneme koumat příliš o tom, co nám život přihraje nebo nepřihraje, moc daleko se nedostaneme. My si na tuto otázku, co vlastně v životě chceme, musíme nejdřív dát odpověď křesťanskou. Ono se to dá říci jednou větou, ale k té větě musíme dojít až na konci. Máme tady odpověď Písma. Dvě přečtu a pak se k nim vrátíme.
V listě Galatským Pavel píše:
“ . . . nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mě zamiloval a vydal sebe samého za mne.“ (Ga 2, 20)
V Janově evangeliu čteme:
„Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který mě poslal, a já ho vzkřísím v poslední den. Je psáno v prorocích: Všichni budou vyučeni od Boha . Každý, kdo slyšel Otce a vyučil se u něho, přichází ke mně. Ne, že by někdo Otce viděl, jen ten, kdo je u Boha viděl Otce. Amen, amen, pravím vám, kdo věří, má život věčný. Já jsem chléb života. Vaši otcové jedli na poušti manu, a zemřeli. Toto je chléb, který sestupuje z nebe: kdo z něho jí, nezemře. Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe, kdo jí z tohoto chleba, živ bude navěky. A chléb, který já dám, je mé tělo, dané za život světa.“ (J 6, 44 - 51)
Tyto dvě ukázky, jak z Pavla, tak z Jana, jsou zcela charakteristické. Pro oba je řešením otázky po smyslu a naplnění života něco, co velmi přibližně označujeme slovy sjednocení s Kristem. Jan to říká slovy: „Kdo věří, má život věčný.“ Tedy kdo uvěřil, má podíl na Kristově životě - a dál těmi slovy: „Já jsem chléb života.“ Tato slova platí o eucharistii, ale nikoliv jenom o ní. Platí o plném, celém Ježíši. Ježíš je pro člověka takovým zdrojem života, jako chléb může být zdrojem schopnosti přežívat a dál žít v rovině normálního lidského bytí.
V té úrovni Božího života, života z Boha, života v Duchu je pro nás Ježíš plným zdrojem. Pavel to vyslovuje tím: „. . . nežiji už já, ale žije ve mně Kristus.“ Zase je to jenom přibližné vyjádření něčeho, co se vlastně vyjádřit nedá. Je to vyjádření plné jednoty, k níž člověk dospívá poznáním a vírou. Je to - a to už trochu předbíhám - skutečné řešení života, protože o těchto dvou mužích a speciálně o Pavlovi, jehož životní příběh dost dobře známe, lze říci, že žili skutečně plně. Jejich život nebyl nikterak omezen a zmenšen, ačkoliv Pavel byl ve vězení, v žaláři, dostal několikrát čtyřicet ran bez jedné, měl spoustu nepřátel a spoustu těžkostí, přesto vidíme že jeho život, který přinesl velice bohaté ovoce, byl život, který - jak Pavel sám konstatuje - neběžel marně. A to je to, co člověk potřebuje. To mi asi potvrdíte vy starší - já jsem to už od starších lidí několikrát slyšel - že člověk jaksi vždycky zkonstatuje, že žil více či méně šťastně, s dobrými i špatnými událostmi. Ale jestliže ví, že nežil marně, že nezmarnil svůj život, že nežil zbytečně, pak má v stáří, v tom dobrém slova smyslu, dobrý pocit. A přitom to ještě není to celé a není to naplnění.
Jestliže člověk chce plně žít, pak se mu jeví tato cesta, vedoucí skrze sjednocení s Kristem. Toto sjednocení pak prolíná všemi rovinami lidského bytí. To není jenom něco, co se odehrává v modlitbě, ale není to také něco, co by mohlo být bez modlitby. Není to něco, co by se neodehrávalo v našem běžném životě, ale také to náš život přesahuje. Má-li člověk žít v tomto smyslu plně, pak musí Krista poznat tak, aby se s Ním v plnosti své existence spojoval a ztotožňoval, aby se i v životě stavěl na jeho pozici a aby současně žil v tomto plném, intenzívním osobním kontaktu s Ním, a tak tedy šel k cíli, k Otci.
Mluvit o plném životě z křesťanského hlediska lze jenom tenkrát, jestliže je v nás tolik víry, abychom uvěřili, že toto všechno můžeme v Ježíši najít. Že nějaké řešení je, a že je to řešení, které prochází nejen celou lidskou bytostí, ale které prochází i všemi možnými situacemi lidského života, situacemi utrpení i štěstí, situacemi, které přináší mládí, ale i obtížné stáří. Situacemi úspěchu i neúspěchu, zdraví i nemoci. Že je to něco, co je reálné pro každou fázi i eventualitu života, pokud je tento život žit směrem k cíli, tj. směrem ke Kristu. A my budeme v příštích úvahách přemýšlet o tom, jak nám pomáhá běžný život církve a jak z toho všeho žít. Jak udělat, aby člověk, který je vystaven nebezpečím života, byl vůbec schopen k tomuto cíli dojít.
To je ale až další program. Zatím bych vás prosil, abyste v této otázce něco podnikali i přes týden. Přemýšlejte - ne jednou, ale pokud možno víckrát - o tom, kde a jak vy vidíte cíl ve svém životě. Uvažte, jedná-li se o cíl dost daleký. Neboť má-li člověk cíl, který leží před ním ve vzdálenosti roku či pěti let, co bude dělat potom? Má-li člověk cíl, který nenaplní zcela jeho život, co bude hledat dál?
Měli bychom si tedy promyslet: v čem a jak vidíme cíl svého života. Prosím vás, pokuste se o to do příště.
Posledně jsme mluvili o tom, kým člověk - křesťan je, nebo spíš kým má být. Ta úvaha končila myšlenkou, že křesťan je člověk, který se má podobat Kristu. Toto chápeme na jedné straně z hlediska etického - snažíme se tedy žít tak, aby se kvalita našeho života podobala kvalitě života Ježíšova. Snažíme se podobně smýšlet a jednat jako On, což je naprosto v pořádku.
Ovšem to je jen polovina - a o té druhé půlce bychom měli hovořit dnes, tedy o tom, kým by se člověk měl stát. Máme před sebou svátek Ježíšova nanebevstoupení, a proto bychom měli mít před očima především stav, v němž Ježíš je. Měli bychom vidět, že ten Ježíš, který prožil plný lidský život jako my, který prošel tvrdou smrtí, jako každý umírající člověk, a který byl vzkříšen - žije u Otce v plné Boží skutečnosti.
Žije tedy v plné věčnosti, tj. v něčem, co je pro nás prakticky nepředstavitelné. Tento Ježíš, o Němž toto všechno víme a o Němž věříme, že vstal z mrtvých, aby mohl žít u Otce jako Boží Syn a jako vzkříšený člověk, je skutečně Božím Synem a je skutečně člověkem. Na toto místo se tedy dostává jako jeden z nás. A to je nesmírně důležité vědět! Jeden z nás, člověk Ježíš Kristus, který je právě tak nedílně Božím Synem, se dostává do plné Boží skutečnosti, do věčnosti. Věčnost není něco, co začíná až po historii tohoto světa. Věčnost je jiné bytí, jiný způsob existence, způsob, kterým žije Bůh. A v této Boží existenci byl Ježíš účasten vždy (Ježíš jako Boží Syn od věčnosti), ale Boží existence se zúčastňuje Ježíš jako náš bratr, jako Syn člověka, jako plný člověk - od vzkříšení a od nanebevstoupení. To znamená, že pro nás, pro lidstvo, začíná nová možnost, reálná - žít ve věčnosti, žít s Bohem. A to je to, co se nás týká.
Pavel v listě Efezským říká, že Bůh Otec dal Ježíše jako svrchovanou hlavu církvi. Ona je Jeho Tělo a všichni dostali všechno od Něho:
„Všechno podrobil pod jeho nohy a ustanovil jej svrchovanou hlavou církve, která je jeho tělem, plností toho, jenž přivádí k naplnění všechno, co jest.“ (Ef 1, 22 - 23).
A ve vstupní modlitbě prosíme, abychom došli tam, kam došla naše hlava, tj. Ježíš. Aby celé Tělo, tzn. církev, tedy my křesťané abychom došli tam, kde je Ježíš - ve věčnosti, v Boží skutečnosti a blízkosti. Tím, že jsme pokřtěni, že jsme křtem připojeni ke Kristu, tím je dáno, že se na toto místo máme dostat. My jako křesťané jsme tudíž lidmi, kteří patří k Bohu, jimž je přiřčeno, uloženo, přisouzeno, slíbeno dojít do věčnosti, do Boží blízkosti, přesáhnout rámec tohoto života a moci svou smrtí vstoupit za Ježíšem do té skutečnosti, která je pro nás nepředstavitelná a která je plností bytí. Je nám to dáno, ne jako nějaké „možná, snad, asi, jestli atd.“, ale z vůle Boží, z vůle Otcovy.
V Janově evangeliu čteme, že Otec nechce, aby se kdokoliv z těch, kdo byli dáni Ježíšovi, ztratil. Otec to chce - a ne, že my jsme si to vymysleli nebo si to nějak vynucujeme. My patříme ke Kristu, a proto s Ním máme dojít do plné Boží skutečnosti. Vědomí tohoto faktu by mělo tvořit rámec našeho života. Všechno, co podnikáme na tomto světě - péče o vlastní život, modlitba, snaha o rozvíjení osobnosti, ale také svátosti, prožívání utrpení i radosti - prostě celé vedení obyčejného i zbožného života (což je nakonec v jednotě), všechno to, jak svůj život utváříme, by mělo být základně ovlivněno vědomím, že patříme Bohu. A všechno bychom měli podnikat proto, abychom mohli touto Kristovou cestou k plnosti v Bohu dojít.
Když říkáme „měli bychom to podnikat“, pak tím nemyslíme onu třídu věcí, o nichž člověk ví, že by je měl dělat, ale stejně dobře ví, že je dělat nebude. Tady jde o celé naše bytí! My bychom všechno měli dělat prostě proto, že nic menšího za to nestojí.
A tak přemýšlejte o tom tváří v tvář Kristovu nanebevstoupení, kam také patříme. Pokusme se hluboce pochopit, že opravdu patříme Bohu, na pravici Otcovu, že je to naše místo určení, které nám vymezil Bůh. A že není nic rozumnějšího a účelnějšího, než dělat všechno pro to, abychom tam došli. Jakou pomoc pro tuto cestu máme, o tom si řekneme v příštích úvahách.
Ve dvou minulých promluvách jsme mluvili o cíli, který křesťan před sebou má, o cíli, jímž je pro něho Bůh, náš Otec. A mluvili jsme o tom, že k tomuto cíli se dochází skrze Krista tím, že se člověk Kristu na zemi a v životě co nejvíce připodobní - svým smýšlením i celým životním postojem. Dnes budeme mluvit podrobněji o tom, jaké možnosti jsou nám na tuto cestu dány, co nám může pomoci, abychom tohoto cíle, který celkem snadno poznáme a snadno se pro něj i rozhodujeme, také opravdu dosáhli. Máme přece všichni zkušenost, že právě dosažení cíle pro nás už tak snadné není. Člověk je zapleten a zatažen do spousty skutečných i zdánlivých starostí, je v něm mnoho dobré i špatné energie - a to všechno dohromady náš život ovlivňuje, hněte a táhne nás různými směry. Jde tedy o to, aby člověk co nejplněji šel tím hlavním směrem vedoucím k cíli.
Nejprve budeme mluvit o jedné ze základních pomůcek pro tuto cestu - a sice o Písmu a o vztahu k němu. Písmo je pro nás samozřejmě zdrojem víry. Písmo leží už někde před začátkem naší víry. Ale Písmo je pro nás i průvodcem, který v nás může a má víru obnovovat, nebo spíše upevňovat a rozvíjet.
Na začátku 1. listu apoštola Jana čteme:
„Co bylo na počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkali, to zvěstujeme: Slovo života. Ten život byl zjeven, my jsme jej viděli, svědčíme o něm a zvěstujeme vám život věčný, který byl u Otce a nám byl zjeven. Co jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme i vám, abyste se spolu s námi podíleli na společenství, které máme s Otcem a s jeho Synem Ježíšem Kristem.“ (1 J 1, 1 - 3)
Přesně v takovém vnějším neklidu, jaký byl momentálně v kostele, musí člověk číst Písmo sám doma - a sami jste cítili, jak je to nepříjemné. Jak slova Písma od člověka vyžadují plnou pozornost, mají-li být dobře přijata. Já vám neřeknu žádný kouzelný recept, jak si máte doma zjednat klid na čtení Písma, tak jako ho nemám já v kostele. Ale jedno je jisté, že člověk musí klid hledat v první řadě v sobě. Řada vnějších rušivých vlivů se obejít dá, jiná ne. Vnitřní klid však hledat můžeme - a ten hledáme - ne aby nám bylo dobře, ale abychom přijali to, čeho se svědkové víry svýma rukama dotýkali a co sami viděli a slyšeli. Aby se slovo pronesené Kristem v nás stalo slovem života. Písmo je pro nás svědectvím víry, nikoliv vírou samou, ale i cestou k víře. Je třeba samozřejmě vědět takovou jednoduchou věc: Písmo není souhrnem zajímavých informací o Kristu a jeho době, není to ani jeho životopis, ani sbírka moudrých průpovědí, ani text, který je jenom nějak zajímavý nebo poučný. Písmo - a já teď budu mluvit pouze o Novém zákoně, pokud neřeknu výslovně něco jiného - je svědectvím víry v Krista a je tedy pro nás cestou vedoucí k setkání s Ním.
Ti, kdo psali evangelia a listy, nebyli ani historiky, ani nestrannými pozorovateli, ani kronikáři či povídkáři, ale byli to lidé velmi zaujatí pro Krista, kteří nám vlastně sdělují toto své zaujetí a své jednoznačné „ano“ pro Krista, své vlastní pochopení Krista a co to pro ně znamenalo. To je prvotní. A takto potřebujeme k Písmu přistupovat, jako k svědectví víry. Zase je z toho zřejmé, že čtení Písma nemůže být věcí, kterou máme jednou provždy odbytou, že si přečtu třikrát evangelia, mám-li dobrou paměť, zapamatuji si je a to už mi stačí. Kdyby to byl pouze souhrn informací, pak by nám to skutečně stačilo, ale tady jde o růst naší víry, proto potřebujeme být s Písmem neustále v kontaktu. A řeknu-li být v kontaktu, pak tím myslím dvě věci: jednak vlastní kontakt fyzický, tj. že si Písmo každý den vezmu do ruky, otevřu ho a čtu. Že tedy tento text mám denně před očima a pozvolna „kousek po kousku“ do něho vnikám. To je tedy první rovina - být s Písmem v kontaktu.
A pak je ta druhá rovina, a ta znamená, že člověk do sebe pojme myšlenky Písma a ty si srovnává s tím, co sám uvažuje a co sám myslí. To znamená už kontakt skutečně vnitřní: já jsem již něco pochopil z Kristova smýšlení a ledacos jsem pochopil ze smýšlení Kristových učedníků. A tak tedy své smýšlení, chtění a rozhodování tomuto přizpůsobuji. Právě proto čteme Písmo a musíme ho také číst vytrvale a dlouho.
Mnozí stojíte před praktickou otázkou: jak číst Písmo? Jestliže si řeknete, že je budete číst třikrát týdně půl hodiny, pak zjistíte, že ho nebudete číst vůbec, protože tu půl hodinu nikdy mít nebudete. Jestliže si řeknete, že budete číst Písmo každý den dvě minuty, máte naději, že ho číst budete. Protože i když člověk usne aniž Písmo otevřel, může si druhý den říci: „Že bych neměl včera ani ty dvě minuty času, to se nedá poctivě říct!“ Ale vždycky si zdůvodníme, proč jsme neměli půl hodiny času, na to najdeme deset důvodů. My ty dvě minuty samozřejmě máme, utratíme často daleko víc (minut myslím, ne peněz). Víte, může se vám to zdát jako nic, když si přečtete kraťounký odstaveček. Jenomže 365 takových odstavečků, to je pěkný kus textu. Jestliže se člověk donutí k tomu, aby Písmo denně otevřel, zřejmě se k němu přece jen připoutá.
Kdo Písmo mnoho nečetl, udělá nejlépe, když začne kdekoliv od začátku, může začít od kteréhokoliv evangelia a pak je bude číst postupně celé. Jednou, dvakrát, třikrát. Teprve po delším čase si zvykne na řeč Písma a začne si pamatovat myšlenky. A to, co ho zaujme, co se ho zrovna dotkne při čtení, k tomu se má vrátit - záleží na podmínkách. Anebo si to napsat na cedulku a pak se k ní několikrát, v ten den nebo týden, vracet. Vracet se k ní, aby se v něm ta slova upevnila. Aby se stala jeho duševním majetkem. Mám na mysli to, co člověka nějak zvlášť osloví, dotkne se ho a jestliže u toho vydrží, pak se v něm těchto pokladů nashromáždí víc. Za nějaký čas zjistí, že vnímá souvislosti, že si začne věci spojovat tak, jak patří dohromady. Pochopí vzájemné doplňování a podobnost textů. A k tomu se každý z nás potřebuje dostat.
Když takto budete číst Písmo, postupně určitě dojdete k jedné obtíži: k místům, jimž nebudete rozumět. Nejhorší, co se může stát je, zarazíte-li se na nich a dál nepůjdete. Když člověk dojde k takovému místu, přečte si ho ještě jednou. Jestliže mu zase „nejde pod nos“, tak si ho poznamená. A pak už podle nátury: kdo je povaha trpělivá, ten to třeba nechá a vrátí se k tomu za týden, za čtrnáct dnů, za měsíc. Ale může to být věc, která vás nějak hněte a vám to vadí. Pak tedy tu ceduličku vezmu a dojdu za nejbližším služebníkem slova a řeknu mu: „Heleďte se, já nevím, jak to je!“ A on vám to buď vyloží, anebo vám poctivě řekne, že to neví, že si s tím také hned neví rady (protože člověk jistě nemá po ruce výklady všech obtížných míst, aby je hned sypal z rukávu), ale že se na to podívá do nějaké chytré knihy. Anebo na to přijdete spolu v tom rozhovoru.
Jsou ale místa, která vám ani po výkladu nebudou jasná, nebo vám nějak nebudou „sedět“. Nechte je. Nechte si je jako svůj dlouhodobě uložený majetek. Možná, že za rok, za tři, za pět let je pochopíte. Ale hlavně čtěte dál, protože jinak nepochopíte. Opravdové porozumění Písmu předpokládá, že je vždy vnímám jako celek. Zvláště ten, kdo začíná číst Písmo, se zastavuje u jednotlivých pasáží, zaráží se u jednotlivých věcí. Je to pochopitelné, ale je škoda u nich zůstat.
Nakonec docházíme k tomu nejdůležitějšímu, co se pro čtení Písma musí říci. Má-li čtení Písma mít pro nás ten pravý význam a smysl, pak musí být úzce spojeno s modlitbou. Čtení Písma a modlitba musí nějak na sebe navazovat a souviset spolu. To, co přečtu, co mne osloví a co pro mne v tu chvíli začne něco znamenat, to by se mělo promítnout do modlitby. Buďto hned, to je nejlepší, když člověk čtení zakončí modlitbou, anebo za čas, jindy. A to, co nejsem schopen pochopit, to se zase má promítnout v modlitbě. Mám prosit, abych pochopil. Modlitba a čtení Písma k sobě neodlučitelně patří. A když to celé dobře promítneme dohromady, je z toho rozjímání nad slovy Písma. O tom ještě mluvit budeme.
Na začátku ale stojí toto: vytrvale číst a čtení spojovat s modlitbou.
Sv. Jeroným říká proslulou větu: „Neznalost Písma je neznalostí Krista.“
Zjistíte potom, že křesťané úporně řeší nějaké věci, které si zapamatovali a které ani moc křesťanské nejsou, ale jsou jim velice a velice vzdálené ústřední věci evangelia.
Pak jsem ještě našel jedno moc hezké vyjádření z koncilního dokumentu, z konstituce O Božím zjevení. Tam se píše:
„Církev měla vždy v úctě Boží Písmo, stejně jako samé Tělo Páně, protože hlavně v posvátné liturgii bez ustání přijímá ze stolu slova Božího, i ze stolu Kristova Těla chléb života a podává ho věřícím“ (DV 21).
Toto platí jistě pro základní smýšlení církve, ale neplatí to - bohužel - pro praktickou zbožnost křesťanů. Všimněte si, že mezi úctou k eucharistii a mezi úctou k Božímu slovu je často propastný rozdíl. A projevuje se to i v kostele. Většina křesťanů třeba čtyřikrát poklekne před svatostánkem, ale kolik lidí si uvědomuje, proč třeba stojíme při evangeliu? To byste se divili, co se při čtení evangelia dá všechno podnikat! Vy to nevidíte, já to ale bohužel někdy vidím! A to i u lidí opravdu věřících.
Konec konců, řada lidí má opravdu velikou úctu k eucharistii - to je v pořádku - ale vztah k Božímu slovu, ten do své úcty nepočítají. To neznamená, že bychom měli snížit svou úctu k eucharistii, to rozhodně ne. Ale úcta k Božímu slovu by se v našem myšlení měla dostat mnohem výš. Vždyť z tohoto slova žijeme. Kdyby člověk - teď to trochu vyostřím - chtěl žít z eucharistie bez Božího slova, pak by asi žil jen z vlastních citů. Eucharistie na nás citově působí mnohdy víc než Písmo. Ale bez svědectví o Kristu, jak nám je dává Písmo, můžeme mít k eucharistii úctu, ale nebudeme ji dobře chápat. Nebudeme jí rozumět z plnosti víry, protože právě ta plnost víry nám bude chybět, nebudeme-li dobře znát a chápat evangelium.
Toto vám pokročilým ponechávám k zamyšlení. Bylo by třeba mluvit ještě o vztahu ke Starému zákonu, ale to odložíme na jindy, protože to by trvalo moc dlouho. K tomu aspoň jednu větu: nepovažujte v žádném případě Starý zákon za zbytečný a nadbytečný, nebyl zbytečný pro Ježíše - v Novém zákoně je mnoho odvolávek na Starý zákon - nemůže být tedy zbytečný ani pro nás. A nakonec si přečteme úryvek z Janova evangelia. Je modlitbou za nás a ukazuje, kam celé naše snažení má směřovat: k vzájemnému sjednocení s Kristem - a tak k sjednocení s Otcem.
„Neprosím však jen za ně, ale i za ty, kteří skrze jejich slovo ve mne uvěří, aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že ty jsi mě poslal. Slávu, kterou jsi mi dal, dal jsem jim, aby byli jedno, jako jsme my jedno . . .“ (J 17, 20 - 22)
Dnes budeme mluvit o modlitbě, ale hned na úvod chci připomenout: modlitba, svátost smíření, meditace - to jsou všechno věci, o nichž se dá hovořit na tomto místě jen velice zhruba, asi jako prohlédnout si Prahu za dvě hodiny. Já chci proto upozornit na nejdůležitější stavební kameny, z nichž si člověk svůj život staví. Buď tedy o tom budete přemýšlet dál sami, což je nejvýš žádoucí, anebo bude někdy ještě příležitost mluvit o nich obšírněji. Nejdůležitější je to první.
Mluvit o modlitbě takto najednou je vlastně nemožné. Omezím se pouze na opakování věci stále opakované, tj. jak je modlitba důležitá a pokusím se ukázat aspoň nepatrně, co modlitba je a není, respektive, jak by měla křesťanova modlitba vypadat.
Růst k Bohu bez modlitby není naprosto možné. To je věc, za kterou bych „ dal ruku do ohně“ a kterou považuji za zcela nespornou. Jinak řečeno: bez intenzívní a dlouhodobé snahy naučit se dobře modlit není možné počítat s nějakým pokrokem v křesťanství. Modlitba je naprosto nezbytný a ničím nenahraditelný prvek duchovního života. Ledaco se dá něčím nahradit, ale modlitba prakticky ničím. Takové ty rozšířené, zdánlivě zbožné fráze, že „kdo nábožně, zpívá dvakrát se modlí“ a že „práce je nejlepší modlitba“, poněkud zpochybnit. K tomu „nábožnému zpívání“: jistěže zpěv může být projevem modlitebným, ale předpokládá to zpěv něčeho, co má hodnotu modlitby. Ale zdaleka ne každá píseň, kterou zpíváme v kostele, má svým obsahem hodnotu modlitby. A říkat, že „práce je nejlepší modlitba“, to je podfuk, který asi vymysleli nějací zaměstnavatelé, protože jinak si to neumím vysvětlit. Vždyť přece práce je práce - a modlitba je modlitba. Samozřejmě, že obojí je nutné. Ale jedno není nahraditelné druhým. Tolik tedy úvodem.
A teď k modlitbě.
Snad jako dobrý vzor nám může posloužit jeden text z Písma, a sice modlitba Šalamounova z Knihy Moudrosti. Samozřejmě, nejedná se o modlitbu, kterou by se byl modlil Šalamoun, protože kniha Moudrosti byla napsána asi ve 2. stol. př. Kr. Nicméně tato modlitba je vkládána do úst Šalamounovi, protože je výrazem moudrosti a Šalamoun byl pro Židy jejím symbolem.
„Bože našich otců, milosrdný Hospodine, ty jsi učinil všechno svým slovem a ve své moudrosti jsi vytvořil člověka, aby vládl nad tvory, kterým jsi dal vzniknout, a aby spravoval svět v svatosti a spravedlnosti a konal soud s upřímnou duší, daruj mi moudrost, která sídlí u tvého trůnu, a nevylučuj mne z počtu těch, kdo ti slouží. Vždyť jsem tvůj služebník a syn tvé služebnice, člověk křehký a krátkého věku, který jen málo chápe právo a zákony. I kdyby byl někdo dokonalý mezi lidskými syny, bez moudrosti nebude znamenat nic. Tys mě vyvolil za krále svého lidu a za soudce svých synů a dcer. Řekl jsi, abych zbudoval chrám na tvé svaté hoře a oltář ve městě, kde přebýváš, podle podoby svatého stánku, který jsi od počátku připravil. S tebou je moudrost, která zná tvoje díla a byla přitom, když jsi tvořil svět. Ona ví, co se líbí tvým očím a co je správné podle tvých přikázání. Sešli ji ze svatých nebes, od trůnu své slávy ji pošli, aby byla se mnou a pracovala, abych poznal, v čem máš zalíbení. Ona ví všechno a rozumí všemu, rozvážně mne povede v mém konání a zachová mne ve své slávě. Potom ti budou příjemné mé skutky, spravedlivě budu soudit tvůj lid a budu hoden trůnu svého otce. Neboť pozná vůbec člověk Boží záměry a dovede si představit, co je vůle Hospodina? Myšlení smrtelníků je nedokonalé a naše uvažování pochybné, neboť pomíjivé tělo zatěžuje duši a pozemský stan je břemenem pro mysl naplněnou starostmi. Stěží postihujeme to, co je na zemi, s námahou vysvětlujeme, co máme na dosah ruky. Kdo prozkoumá to, co je na nebesích? Kdo by poznal tvou vůli, jestliže bys mu nedal moudrost a z výšin mu neposlal svého svatého ducha?“ (Mdr 9, 1 - 17)
Zde je ukázána řada naprosto nezbytných prvků modlitby. Především ten, kdo se modlí, je si vědom hranic své osobnosti, svých možností i své moudrosti. To je první předpoklad a druhý z něho vyplývá. Modlící se Šalamoun nehledá sebe, ale Boha. To je základní věc v modlitbě, kterou si člověk musí hlídat: aby modlitba byla hledáním Boha a nikoliv hledáním sebe. My nemáme hledat ani své uspokojení z modlitby a nad modlitbou, ani příjemný pocit, který nám modlitba přináší, ani splnění svých přání, která jsme si vytýčili. Především máme hledat živého Boha, který je pro nás vším. Z toho je jasné, že skutečně křesťanská modlitba může vyrůst jedině z opravdové víry. Jenom ten, kdo ví, že Bůh může být vším, se může doopravdy modlit. Jestliže i cesta k víře vede skrze modlitbu, modlí se tedy i ten, kdo je před poznáním Boha. Ale dospěje-li k poznání Boha, pak jeho modlitba musí být především hledáním Boží moudrosti. Ne tedy, že my jsme ze své moudrosti něco vymysleli a teď to dáme Pánu Bohu jako nejvyšší instanci, aby nám naše přání vykonal, splnil. Ale že stojíme o poznání jeho vůle, porozumění mu, získání Božího pohledu na věc. Vidíte, že modlitba je vlastně místem, kde my si „srovnáváme krok“ s Bohem, nebo kde se snažíme poznat a pochopit věci z Božího pohledu, kde se snažíme připodobnit své smýšlení Bohu. Je to tedy námaha a svým způsobem i zápas, ovšem nezbytný, protože my jsme byli učiněni Božími dětmi a my se tedy jako Boží děti máme ve svém smýšlení samozřejmě Bohu připodobňovat.
To, co říkám není v modlitbě zdaleka všechno, ale je to rozhodně věc podstatná a nezbytná, je v jistém smyslu zákonem. V Janově evangeliu čteme:
„Amen, amen pravím vám, budete-li o něco prosit Otce ve jménu mém, dá vám to. Až dosud jste o nic neprosili v mém jménu. Proste a dostanete, aby vaše radost byla plná.“ (J 16, 23 b - 24)
Tomu je třeba dobře rozumět: prosit v Ježíšově jménu, to neznamená se jeho jménem jakoby zaklínat, ale znamená to prosit sjednocen s Ježíšem, prosit z jeho pozice. Ve svém smýšlení se s Ježíšem sjednotím a tak prosím, tj. prosím, jak prosil On, smýšlím, jak smýšlel On - a z toho vychází moje prosba. To je ovšem těžký úkol, který nebudu mít prakticky nikdy splněný, ale který před námi trvale je. Člověk nemůže být jenom takový „nějaký“, křesťan má být skutečně Kristu z nitra své bytosti podoben. A čím podobnějšími se mu stáváme, tím jsme schopni lépe se modlit. Ovšem také opačně: čím lépe se modlíme, tím se stáváme Kristu podobnějšími, protože tím plnější je náš kontakt s Bohem, tím víc se otvíráme Duchu Božímu.
Základním problémem modlitby je tedy její správné zacílení. Je omyl, zdá-li se nám, že základním problémem naší modlitby je otázka času, nebo soustředění či pozornosti. S časem bojujeme za všech možných okolností, času máme na ledacos moc málo, ale když se každý podívá na svůj den nebo týden, podiví se, na co všechno čas měl. My pořád přemýšlíme o tom, nač čas nemáme, ale přemýšlejte jednou o tom, nač čas máte a možná, že se budete divit! Pak se s tím dá něco dělat!
V každém případě ale otázka času není otázkou první - a už vůbec ne to „nešťastné“ soustředění. Znám jednoho staršího pana faráře, velice uvážlivého, který ve své farnosti (malý kostelík, kde se všichni znají) prý jednou prohlásil: „Kdo mi ještě jednou ve zpovědnici řekne, že se modlí nepozorně a roztržitě, tak ho vyhodím, protože už jsem několikrát vysvětlil, oč jde.“
Když se zastavíme u tohoto problému: oč tady vlastně jde? Nejde o to, že si zpovědníkovo ucho musí vyslechnout položku „modlil jsem se nepobožně - roztržitě“ (musí vyslechnout i jiné věci), ale o to, že je položen důraz na špatnou věc, že dělám problém z něčeho, co problém není a něco jiného, podstatného mi uniká. Kolik lidí si dělá starosti, zda se modlí skutečně v Kristově jménu? Kolik lidí se zamýšlí nad tím, je-li jejich modlitba nesena vírou?
Že jsem roztržitý? - No, jistě, ale to i v jiných věcech. Chcete se třeba něco naučit a zjistíte, že to odpoledne nejste schopni nic udělat, protože máte hlavu plnou jiných věcí, nebo proto, že jste jenom neklidní, to je běžné. Řadu věcí odložíme na jindy, protože zrovna nemáme na danou práci dost klidu. To je docela rozumné. Při modlitbě budeme většinou zápolit s neklidem a nepozorností. Ale ta sama není problémem a jádrem věci. Tím, že se nějak vehementně přinutím k soustředění, se ještě vůbec nic nestalo, protože, i když nemyslím na kdeco okolo, není tím zdaleka dáno, že myslím na Boha. A už vůbec není dáno, že stojím před Ním v plné víře.
Člověk spíše potřebuje přemýšlet o tom, kdo je Bůh a ke komu se vlastně v modlitbě obrací. Jsme zase u stejné písničky: je třeba přenést soustředění ze sebe samého na Boha. A o to jde, to je ta základní věc, z níž vyrůstá při modlitbě ostatní. A pokud si to uvědomíme a pokud se o to snažíme, děláme pro modlitbu to nejpodstatnější. Jestliže máme na modlitbu málo času, pak to zpravidla není otázka naší velké zaměstnanosti, ale naší nedostatečné víry. Jsou samozřejmě příležitosti a okolnosti, kdy se člověk modlit nemůže . . . To jsou třeba určité problémy vnější i vnitřní, ale taková „pohroma“ rozhodně netrvá věčně! Stane-li se něco takového, netrapte se tím. Jestliže to víte vy, ví to i Bůh a lépe. Ale pak to přejde, pak máme normální život a v tom se má uplatnit víra.
Dnes bychom měli mluvit o eucharistii - což zase, pochopitelně, během jedné promluvy vyčerpat nejde. Je nutno předeslat, že moje povídání nebude v žádném případě úplným přehledem toho, co je třeba o eucharistii vědět. Bude to pohled částečný - úvaha o tom, jak se člověk může mše zúčastňovat, jak k ní má přistupovat, aby pro něho byla zdrojem života, zdrojem růstu a tedy cestou ke svatosti.
Nejprve budeme číst z 1. listu apoštola Petra:
“. . . a jako novorozené děti mějte touhu po nefalšovaném duchovním mléku, abyste jím rostli ke spasení, vždyť jste okusili, že Pán je dobrý! Přicházejte tedy k němu, kameni živému, jenž od lidí byl zavržen, ale před Bohem je vyvolený a vzácný . I vy buďte živými kameny, z nichž se staví duchovní dům, abyste byli svatým kněžstvem a přinášeli duchovní oběti, milé Bohu pro Ježíše Krista.“ (1 Pt 2, 2 - 5)
A dále:
“ Vy však jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu, abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého obdivuhodného světla. Kdysi jste vůbec nebyli lid, nyní však jste lid Boží, pro vás nebylo slitování, ale nyní jste došli slitování.“ (1 Pt 2, 9 - 10)
Tato slova znamenají především program, jsou důležitým východiskem. Chce-li člověk žít své křesťanství tak, aby k něčemu vypadalo, aby bylo růstem ke svatosti, pak musí uznat, co je tady řečeno: „Kdysi jste vůbec nebyli lid , nyní však jste lid Boží, pro vás nebylo slitování , ale nyní jste došli slitování.“ Tohle platí o každém z nás, pokud je pokřtěn. Je to něco, co člověk má zcela vážně uznat jako východisko. V tom je základ a výchozí bod, že jsme lid Boží, že nás Bůh posvětil, že nás přijal ve křtu za vlastní, protože nám dal schopnost růst k Němu - tedy to, čemu se říká milost.
Jestliže člověk neuvěří a nepochopí, že je Boží, pak nemůže růst, pak se bude jenom potácet, nebo fňukat, nebo já nevím co dělat, ale sotva bude růst. Není přece pravda, že bychom v prvé řadě měli uvěřit ve své hříchy. Ty člověk samozřejmě poctivě přiznává, ale abych mohl růst, pak musím v prvé řadě uvěřit v Boží dar, v to, kým jsem se stal, kým jsem byl Bohem udělán, vytvořen, kam jsem pozdvižen. Uvěřit, že jsem Boží dítě. To je tedy začátek!
Křesťan, který toto pochopil, který se živě setkal s Kristem, ať už v kterékoliv svátosti nebo v jakémkoliv dotyku milosti, je člověk, který okusil, jak dobrý je Pán, a který tak pochopil, že v Kristu se v plnosti s tím vším setkává. K tomuto Kristu máme přistupovat jako k „živému kameni“, abychom se také stávali „živými kameny“ pro „duchovní chrám“. Předpokladem je zaujetí pro Krista, osobní vztah k Němu a pochopení toho, kdo Ježíš je - že je „kámen živý“ a připojím-li se k Němu, je pro mne zdrojem života. A teď jsme u eucharistie, protože plné prožívání mše znamená pro nás, že se připojujeme ke Kristu - jednotlivě, ale i společně a že se z nás v tu chvíli tvoří „duchovní chrám“, stavěný „živými kameny“.
Jelikož celá mše je setkáním s Kristem, setkáním s tajemstvím Jeho smrti a vzkříšení, je to naše společné konání (nás jako církve) a služba našemu růstu. Je to „budování chrámu“ a je to něco, co je otevřeno Duchu, proto se z nás „staví duchovní chrám“.
To je ovšem moc věcí najednou, ale těžko se to dá rozkouskovat. Je i obtížné pro člověka vše najednou prožít. Proto se pokusím přistoupit k tomu z druhé strany a říci něco o přístupu ke mši svaté, o jejím prožívání.
Jak tedy k tomu všemu přistupovat?
Řeknu vám dvě nebo tři hlediska a vy si je pokuste spojit dohromady. Nedá se říci, že je první přednější než druhé nebo třetí. Všechna tři tvoří dohromady jednotu a patří k sobě.
Za prvé: mše svatá je čas a místo, kdy se scházíme, setkáváme se v plném slova smyslu jako církev. Jestliže se scházíme ke mši, pak se setkáváme jako ti, kdo byli pozdviženi do stavu synů Božích a kdo tvoří „královské kněžstvo“ a kdo mají vytvářet „svatý chrám Páně“. Jsme těmi, uprostřed nichž je Kristus, a kteří mají být otevřeni Duchu, aby ten v nich mohl budovat to, co sám chce. To je první hledisko.
Za druhé: na mši svatou přicházíme jako ti, kteří chtějí Krista dále poznat, chtějí se od Něj dát poučit a tedy stávat se mu stále podobnějšími. Proto slyšíme slovo Boží a proto se ve svém nitru osobnímu setkání s Kristem otevíráme. Obojí je naprosto nezbytné, proto se čte při mši z Písma.
Za třetí: přistupujeme-li k celému tajemství eucharistie, pak se díváme dvěma směry: dozadu a dopředu. Při pohledu zpět si připomínáme Poslední večeři, Kristovu smrt a vzkříšení, tj. události časově ležící za námi, ale svým významem neustále trvající. Ale současně - a to dělá potíže - se díváme dopředu, lze-li to tak říci, protože vzkříšený Kristus je ten, kdo je na pravici Otcově, ten, který má přijít a kdo je očekáván. Tento Kristus je u Otce jako náš zástupce, jeden z nás je po Boží pravici. Přemýšlíme-li o Kristu, pak to opět musíme vzít vcelku: jeho život, smrt, vzkříšení a jeho existenci u Boha jako budoucnost pro nás. S tím vším se ve mši setkáváme - v Božím slově, v modlitbě, ve mši sv., v přijímání, ale také v tom, že se zde setkáváme jako církev, jako lidé doufající v tuto Boží budoucnost. To vše patří dohromady.
Protože jsme na cestě „od teď k budoucnu“, k plnému setkání s Bohem od částečné znalosti Krista k plnému společenství s Ním a s Otcem, potřebujeme posilu. Přijímání Těla Kristova je, mimo jiné, také posilou na této cestě a to posilou ne jednou z mnohých, ale posilou základní, protože v tomto místě se plně setkáváme s Božím životem, jsme plně obdarováváni, tajemství smrti a vzkříšení se na nás účinně projevuje a Kristus, sedící po Boží pravici, se nás plně ujímá.
Vše, o čem jsme zde mluvili, stojí na jednom základním požadavku, jedné podmínce: na víře. Ovšem ne na víře v tom nejprimitivnějším smyslu, kdy věříme, že je Bůh a že žil Kristus. Základem je víra v Kristovu dobrotu - ale „dobrota“, to je příliš maličké slovo - jde o víru v Kristovo plné a naprosté „ano“ vůči nám, o to, zda v Ježíši Kristu vidíme skutečně zachránce, Spasitele schopného nás pozdvihnout někam, kam sami dojít nemůžeme. Na to nám ukazuje mnoho evangelijních textů, které mají na mysli uzdravení. Přečteme si jeden z Marka:
„Přišli do Jericha. A když vycházel s učedníky a s velkým zástupem z Jericha, seděl u cesty syn Timaiův, Bartimaios, slepý žebrák. Když uslyšel, že je to Ježíš Nazaretský, dal se do křiku: 'Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou!' Mnozí ho napomínali, aby mlčel. On však tím více křičel: 'Synu Davidův, smiluj se nade mnou!' Ježíš se zastavil a řekl: 'Zavolejte ho!' I zavolali toho slepého a řekli mu: 'Vzchop se, vstaň, volá tě!' Odhodil svůj plášť, vyskočil a přišel k Ježíšovi. Ježíš mu řekl: 'Co chceš, abych pro tebe učinil?' Slepý odpověděl: 'Pane, ať vidím!' Ježíš mu řekl: 'Jdi, tvá víra tě zachránila!' Hned prohlédl a šel tou cestou za ním.“ (Mk 10, 46 - 52)
Ta slova „Vzchop se, vstaň, volá tě!“ může na sebe vztahovat každý z nás, má-li víru aspoň v tom základním stavu. Jsme těmi, kdo jsou Ježíšem voláni: „Přijď! Já jsem schopen tě uzdravit!“ A přijdeme-li k Ježíšovi s otevřeností, bez nějakého blokování a rezerv, pak jsme schopni otevřít se Duchu, vytvářet s ostatními „svatý chrám“, nechat se Kristem uzdravit a tím být uschopněni k cestě do budoucnosti, k Otci.To vše můžeme prožívat nejen při eucharistii, ale i při celé mši svaté.
Chápu, že vše bylo řečeno ve veliké zkratce, ale pokuste si to probrat aspoň sami v sobě.
Má minulá promluva byla příhodně nazvána „eucharistickým gulášem“. Uznávám, ale já to nestačil lépe připravit a tak mi bylo zatěžko najít nějakou jednotící myšlenku. Omlouvám se a pokusím se dnes o jakousi opravu. Nebojte se, nezopakuji to, co jsem říkal posledně, ani to pouze nedoplním. Pokusím se pohovořit o eucharistii jakýmsi přehledným způsobem, i když ne vyčerpávajícím.
Začneme tím, co pro nás znamená setkání s Kristem v eucharistii. Když říkám „setkání s Kristem v eucharistii“, nemyslím tím jenom okamžik sv. přijímání, ale celé dění, které při mši existuje a jehož my se zúčastňujeme. Co tedy to vše - co přijímáním vrcholí - pro nás znamená? Neznamená to jenom pouhou Kristovu přítomnost. Názorně řečeno: bude-li Ježíš tady, vedle mne, je to sice moc hezké, mne to může citově velmi ovlivnit, ale pro mou budoucnost to nic neznamená. Ale je-li Ježíš u mne, se mnou, vedle mne jako ten, kdo mě zachraňuje, pak to může znamenat všechno.
Setkání s Kristem v eucharistii znamená právě ten druhý způsob přítomnosti. Ježíš je přítomen v celém dění mše sv. jako zachránce uskutečňující naši spásu. Jsme v prvé řadě přijímáni Ježíšem. Pán Ježíš přijímal hříšníky a jedl s nimi. Proč? Aby jim pomohl k Otci. Uvědomte si především, že účast na mši sv. neznamená jen to, že „já přijímám Pána Ježíše“ (kdo je On a kdo jsem já?!), ale v tom, že já jsem přijat Ježíšem. Já se s Ním setkám a On mě přijme, aby mě pozvedl od hříchu k odpuštění, od beznaděje k naději, od smrti k životu. To znamená, že se naše spása děje, že jsem vymaňován z moci hříchu a z moci smrti, což je totéž. Zároveň jsem pozdvihován k Božímu životu, k věčnosti, k záchraně, ke spáse. V tom je pravý význam tohoto našeho setkání, protože setkání s Kristem v eucharistii je setkání s tajemstvím Jeho smrti a vzkříšení. A Jeho smrt a vzkříšení jsou pro nás záchranou, vymaněním z moci zla, z moci smrti, převedením do nového způsobu života, do života z Boha, do života, který je nepřerušitelný smrtí. To se tedy pro nás účinně děje a takové setkání pro nás může vždycky znamenat nový další krůček po této cestě. A protože my se pořád životem pohybujeme, protože stále kolísáme mezi hříchem a s hříchem a protože na nás pořád situace hříchu působí, potřebujeme neustálé vymaňování, neustálé pozdvihování. Nevyřídíme to jednou provždy. Základní pozvednutí se jednou provždy stane ve křtu, ale má se uskutečňovat i nadále. Do spásy máme tedy svým životem dál dorůstat. V tomto smyslu je eucharistie pokračováním křtu. To, co nám bylo jednou základním způsobem uděleno, se dále uskutečňuje. Tak se na nás projevuje moc Kristovy smrti a vzkříšení.
V tomto smyslu je tedy jedinečná Kristova oběť pro nás při každé mši znovu zpřítomněna, znovu účinná, znovu se s námi „něco děje“. To je samozřejmě neznámý dar. Dar a nic jiného než dar! Dar, který si nijak nezasluhujeme, nemáme na něj žádný nárok, právo, nemůžeme si ho na Bohu vyvzdorovat. Je to fantastický dar. My jsme jenom zodpovědní za to, jak tento dar využijeme. Zda dobře nebo špatně, zda ho pochopíme nebo budeme stát mimo něj, nebo zda s ním něco dál uděláme. Je to dar, který je pro nás úkolem. První úkol je, pochopit ho (spousta křesťanů to dodnes neudělala, řada lidí nechápe, proč by měli chodit k přijímání, nevědí, co to znamená - do jaké míry za to mohou, to je jiná věc). Nepochopíme-li tento dar, nemůžeme se ani k němu dobře přiblížit, nemůžeme ho žádným dobrým způsobem užít. Ale i když tento dar pochopím, pochopím jeho velikost a budu o něj stát a budu se k němu blížit, jde o to, co s tímto darem udělám, jak ho užiji, protože pozvednutí, o němž jsme mluvili, pozvednutí, kterým je pro mne setkání s Kristem v eucharistii, je vždycky účinné a vždycky mě staví na novou úroveň, v jistém smyslu na úroveň Boží. Já jsem pozdvižen na takovou úroveň, abych mohl žít z Boha.
To znamená, že už nepotřebuji kdejaký jiný zdroj života. Prvořadým bude pro mne právě tento dar Boží. Tak naplním slova Písma:
„Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.“ (Mt 6, 33)
Tento zdroj je základní, prvořadý a pozvednutí na Kristovu úroveň mě v celém životě staví do docela nové pozice. Já tedy mám žít jako křesťan (tedy jako Kristovec), jako někdo, kdo se snaží tuto úroveň v sobě realizovat. Proto je to závazek, úkol. Nejde o dar, který „strčím do kapsy“ a řeknu si „to jsem rád, že ho mám“. Je to úkol. V tu chvíli, kdy prožiji Kristovu zachraňující a pozvedající blízkost v eucharistii, jsem zavázán snažit se žít stejným stylem, na podobné úrovni. Což je závazek, který si většinou lidé vůbec neuvědomují. Jenom uvažují, nemají-li hříchy, když jdou k přijímání (což je v pořádku), ale už nepřemýšlí o tom, co budou dělat dál, jestli budou ochotni pokračovat Kristovým stylem. A to v pořádku není, protože Kristus se mi naprosto bez nějakých pojistek, nějakého zajištění vydává v eucharistii, takže ode mne čeká něco podobného: ochotu vydávat se, čili otevřenost, opak sobectví. Přistupuje-li člověk k eucharistii a zůstává uzavřen sám do sebe, pak je to - mírně řečeno - veliké nedorozumění.
Je-li člověk pozdvihnut na Kristovu úroveň tím, že je jím přijat, pak musí sám v sobě dokonaleji ztělesňovat a zpodobňovat Krista (svým smýšlením a jednáním). Pak se také vztahy k ostatním dostávají na novou úroveň. To je věc, která se často příliš nechápe, ale na níž mi nesmírně záleží, aby byla pochopena! My všichni, kteří máme podíl na eucharistii, na chlebu a vínu, na Tělu a Krvi Kristově, my všichni jsme tím pozvednuti - nikoliv individuálně, ale společně - na novou úroveň. Takže naše vztahy, vztahy nás, kdo přijímáme, se mají stát (a stávají) vnitřně jinými a novými. To neznamená, že zmizí všechno rušící, že mi přestane vadit, co mi jindy vadí - to budu muset překonávat pořád! Znamená to, že je tu dán nový základ. Nás už nespojují jenom sympatie, příbuzenství nebo společný prostor, který v tuto chvíli obýváme, ale nás skutečně spojuje Boží život, čili živý Kristus, nebo ještě jinak - Duch Boží. To je pojítko a záchrana, na níž máme stát. A tak se v nás uskutečňuje církev. Ale to je úkol, o který se valně nedbá. A přece, vezmeme-li si list Římanům, čteme tam jednu větu, která je nesmírně náročná:
„Proto přijímejte jeden druhého, tak jako Kristus k slávě Boží přijal vás.“ (Ř 15, 7)
Zde je nám dán úkol na celý život - přijímat jeden druhého do svého společenství, tak, jako Kristus přijal nás. A Kristus nás přijal jako hříšníky a obětoval se za nás. Tato věc, která se stala v dějinách jednou provždy za Kristova života, trvá a my se s ní v eucharistii setkáváme. Proto každé naše, tradičně řečeno, svaté přijímání má pro nás znamenat živou připomínku tohoto našeho úkolu. Tak, jak v tu chvíli jsem já přijat Kristem (On mne přichází nasytit, bere mě na vědomí, přijme mě, dává mi, co potřebuji), tak mám i já přijímat své bližní a zejména ty, kteří se mnou mají společenství jednoho stolu. To je obrovský úkol!
Proto mě donekonečna hněte každý projev izolovanosti při eucharistii, vždyť se to příčí samé její podstatě, což spousta lidí nemůže stále pochopit. Člověk, který sem ke stolu přijde, aby tu byl jen sám, aby se soustředil, aby byl jen s Pánem Ježíšem, se naprosto mýlí! To naše nešťastné slovo „svaté přijímání“ budí zdání, že já, člověk, přijímám svého Pána Ježíše a ostatní mi může být „ukradené“. Já nejsem žádný skalní latiník, ale tady „pláču“ po slově latinském, které označuje tuto část mše jako „communio“, což vůbec neznamená „přijetí něčeho“, ale spojení všech, kdo se na tom podílejí. My užijeme český ekvivalentní výraz, na němž můžeme alespoň pochopit, že každé přijímání je spojování nás s Kristem a nás Kristem. On přichází a sjednocuje nás, protože nám dává svůj život, onu ohromnou platformu celé existence. A to tedy znamená, že my jsme - nemohu to jinak říci - povinni se snažit toto realizovat. My, kdo přijímáme Tělo Kristovo, máme být živým společenstvím vykoupených, protože jsme do tohoto stavu neustále pozvedáni. Znamená to nejenom vše uznat, ale také se to snažit prožít.
Z toho plyne, že vždy budeme vlastně dlužníky, protože těžko můžeme říci, že my jeden druhého přijímáme tak, jako Kristus přijímá nás. Proto každé přijímání, každá naše účast na mši sv. je pro nás připomínkou toho, co jsme si dlužni. Jsme si dlužni dokonalost vzájemného přijetí, jak to v náš prospěch dělá Kristus. Máme tedy jeden druhého přijímat tak, jak On přijímá nás. A to „že bychom měli“ nemůžeme chápat jako těch tisíc dalších „měli bychom“, o nichž víme, že by bylo prospěšné realizovat je v životě, ale o nichž také víme, že je nikdy dělat nebudeme. To nepatří do této třídy. Toto „měli bychom“ je něco, co se musí uskutečňovat, neboť jinak lžeme - ne slovy, ale ještě hůř - skutky. Předstíráme cosi, necháme si cosi líbit - a sami na to neodpovídáme. Necháme se Kristem přijmout, my sami navenek přijímáme téhož Krista, čili vypadá to, že jsme lidmi spojenými. Jestliže toto spojení neuskutečňujeme, děláme navenek něco jiného, než co smýšlíme, čili lžeme. Ono to zní velmi tvrdě, ale já to říkám tak tvrdě proto, aby to nikdo nepřehlédl. Aby nás to hnětlo třeba celý život, protože to také znamená, že jsme-li tak trochu lidmi činu, budeme se celý život snažit na tuto úroveň dostat. My si nemůžeme dát závazek, že od zítra už vše bude přesně tak, jak to má být. Ale my musíme dnes chtít, dnes a ne až za týden, se o to pokoušet. Trpělivě a dlouho. Nečekejte, až vás někdo vyhledá, aby s vámi navazoval kontakt na úrovni vykoupeného. Ten, kdo to pochopil, musí jít sám hledat, sám objevovat člověka vedle sebe a trpělivě hledat, na jaké úrovni, nebo v jakém bodě s ním naváže kontakt. To se ale nedá dělat „sekernicky“.
Ono je to třeba i bolestivé, protože člověk bude hledat a nebude nacházet. Bude se snažit - a ono to nepůjde, nebude mu odpovězeno. To vše se může stát. To ale není zlé, zlé je jen jedno jediné: když se o to snažit nebudeme. Když člověk bude spokojen s tím, co má a v čem je - a tuto klopotnou pouť za druhým člověkem nikdy nepodnikne. Když si bude nanejvýš stěžovat, že ti druzí jsou „nějaký divný“, že si ho nevšímají. Přesně toto nemůžeme. Já nemohu být soudcem druhých, já mohu být jen soudcem sám sobě a musím si tedy odpovědět na otázku, co jsem pro vyhledání druhých udělal, kolik jsem jim dal příležitosti ke kontaktu, nakolik se snažím je najít, jak moc mne mrzí, že s nimi nemám kontakt. To jsou podstatné otázky.
Podnikneme-li v tomto směru něco, pak budeme zcela jistě zajedno s Kristem. Nakonec si přečteme kousek Jeho velekněžské modlitby.
„Neprosím však jen za ně, ale i za ty, kteří skrze jejich slovo ve mne uvěří, aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že ty jsi mě poslal. Slávu, kterou jsi mi dal, dal jsem jim, aby byli jedno, jako jsme my jedno - já v nich a ty ve mně, aby byli uvedeni v dokonalost jednoty a svět aby poznal, že ty jsi mě poslal a zamiloval sis je tak jako mne. Otče, chci, aby také ti, které jsi mi dal, byli se mnou tam, kde jsem já, ať hledí na tvou slávu, kterou jsi mi dal, neboť jsi mě miloval již před založením světa. Spravedlivý Otče, svět tě nepoznal, ale já jsem tě poznal, a také oni poznali, že jsi mě poslal. Dal jsem jim poznat tvé jméno a ještě dám poznat, aby v nich byla láska, kterou máš ke mně, a já abych byl v nich.“ (J 17, 20 - 26)
Nejdříve si přečteme dva úryvky z Písma. Ve druhém listě sv. Pavla Korintským čteme:
„Tento poklad máme však v hliněných nádobách, aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás.“ (2 K 4, 7)
A v evangeliu Matoušově:
„Neboť vám pravím: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského. Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům: Nezabiješ! Kdo by zabil, bude vydán soudu. Já však vám pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu, kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě, a kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu. Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem, potom teprve přijď a přines svůj dar. (Mt 5, 20 - 24)
Ta věta z druhého Pavlova listu Korintským je velice pravdivá a je-li člověk k sobě poctivý, pak o tom moc dobře ví. Víra je něco, pro co výraz „poklad“ je málo. Je to něco, co je obrovským Božím darem. Celé ospravedlnění je fantastický dar nesrovnatelný s čímkoliv jiným. Naše Boží synovství je něco, co tvoří vnitřní hodnotu i opěrný bod naší osobnosti, ale vše je zároveň v nádobě hliněné, je to obklopeno naším zdaleka ne dokonalým lidstvím. Je pravda, že jsme přijati za syny, ale je stejně pravda, že jsme náladoví. Je pravda, že nás Bůh přetvořil k své podobě, ale my jsme malicherní. Je pravda, že Bůh je fantasticky velkorysý, ale my jsme úzkoprsí. Je pravda, že se k nám Bůh obrací svrchovaně pravdivým způsobem, že pro Kristovo utrpení s námi dělá proměnu danou křtem, ale je stejně pravda, že my jsme nepravdiví, nevěrní, nedůslední, v mnohém prakticky nevěřící.
Všechny záporné rysy našeho lidství, z nichž jsem samozřejmě jmenoval jen některé, neboť je jich spousta, tvoří obal toho podstatného. Nejen proto, že jsou vidět ze všech stran, ale hlavně proto, že k nám patří. A zároveň to nejsme zcela my, neboť vlastní jádro člověka, to nejpodstatnější, je Bohem zachráněno. V této dvojznačnosti člověk žije - a to i člověk vykoupený, neboť i on se neustále stýká s hříchem, to všichni dobře víme. A tak tedy i vykoupený člověk musí stále něco podnikat pro to, aby se obal podobal jádru, které v nás vytvořil Bůh a které v sobě neseme. Je to věc, na níž člověk pracuje po celý život a jakmile si jednou řekne, že už toho udělal dost, v tu chvíli se začíná náramně mýlit. Ale přesto všechno musíme pořád vědět, že ono fantastické jádro je Boží dar, dílo Boží síly a milosti, trvalé a hříchem nezničitelné. My ho můžeme jenom přikrýt a v nejhorším případě ho můžeme odmítnout, odsunout ho od sebe, což se ale člověku samozřejmě stát nemá.
Ale o této krajní věci teď mluvit nebudu. Teď budu mluvit o tom, v čem se pohybujeme větší část svého života my, kdo jsme uvěřili a kdo se snažíme o křesťanský život na trochu kloudné úrovni. Stále vedeme zápas s naším nedokonalým obalem a cítíme rozpor mezi tím, co nám daroval Bůh a tím, jací jsme. Dokud tento rozpor cítíme, je to pořád ještě dobré, ale jakmile ho přestaneme cítit, jsme někde „vedle“, protože to znamená, že se sami cítíme fantasticky dokonale, a to není pravda.
Víme dobře, že člověk se do prapůvodního stavu milosti, daného křtem, vrací svátostí pokání. My jsme o této svátosti i o pokání samém během posledních čtyř let několikrát mluvili. Pokud si vzpomenete, vždycky jsem se vyhýbal praktickému popisu ve stylu „dělej to tak a tak!“, protože to je málo. A tak jsem se pořád snažil vykládat, v čem pokání spočívá, v čem spočívá obrácení a v čem naopak Boží akce vůči nám, co znamená, když nám Bůh odpouští. Předpokládám, že tedy toto všechno víte - a to je nejpodstatnější. A dnes k tomu dodám něco, co má také svou důležitost, ale co není nejpodstatnější, co však pro nás smysl má, pokud jsme pochopili jádro věci. Dnes budu mluvit na téma, jak si prakticky počínat.
Člověk může vědět, co by mělo být, ale nemusí mít jasné, jak to realizovat. Především chci připomenout, že pokání provází náš život trvale, je v nás trvalá snaha obracet se do směru vedoucího k Otci a i jinak přizpůsobovat svůj život Kristu. Ale to se dá dělat různými způsoby. Především tím, že se snažíme Krista poznat a porozumět mu, což je zase celoživotní úkol. A potom tím, že se s Kristem setkám jako hříšník toužící po odpuštění a chápající odpuštění nejen jako smazání negativního ale i jako pozitivní dar. Říkali jsme si, že s odpuštěním se člověk setkává v mnoha rovinách. Je nám odpuštěno pro naši lítost, pro naše dobré skutky, pro naše modlitby, je nám odpuštěno v eucharistii, ve sv. přijímání. Nyní chci ale mluvit o svátosti pokání jako takové, jak se k ní má člověk postavit, co může znamenat pro naši cestu ke svatosti.
Základní význam je jasný: má-li člověk na svědomí závažný těžký, tj. smrtelný, hřích, věc opravdu stěžejního významu, pak má projít smířením s Bohem a církví. To je pochopitelné. Zároveň je to věc, která se valné většiny přítomných, možná všech, třeba ani netýká, neboť se pravděpodobně často nebo vůbec nedostáváte do situací, kdy by se u vás těžký hřích konal. A co tedy se svátostí pokání?
Je zde jedna možnost: moc o věci nepřemýšlet a pravidelně svátost pokání vykonávat. To je ale způsob hodně nedokonalý a člověka příliš daleko nedovede.
A pak je tu druhá možnost: říci, že ji nepotřebuji, nebo, že mi stačí jednou za rok. To je možné, ale dobré asi také ne. Svátost pokání má na nás dva vlivy. Pro přehlednost si je rozdělíme na vliv přirozený a nadpřirozený.
Nejprve se podíváme na vliv přirozený. Jestliže člověk chce k něčemu dojít, něčeho dosáhnout, o něco usiluje, potřebuje se s něčím měřit a podle něčeho kontrolovat. Potřebuje mít nějakou míru dobra a zla a podle ní se posuzovat. Touto mírou ovšem není zpovědní zrcadlo, ale Kristus. Kristus s celým svým životem, se vším, co dělá a říká. On je pro nás měřítkem, s Ním je třeba se poměřovat a srovnávat. Jistě, to člověk sám nemůže dělat dokonale, protože nikdo není schopen sám sebe bezvadně poznávat - a pak hlavně každý z nás je vybaven báječnou schopností omluvit se a někdy se až „oblbnout“. Je dobře si to uvědomit v celé pravdivé syrovosti tak, jak to je. Ano, dovedeme a dokážeme to velice dobře. Člověk se pak stává ve vlastních očích schopnějším a inteligentnějším, a dobře to sám před sebou maskuje. Důkazem je, že každý z nás se občas dostane do situace, kdy nám někdo v nějaké věci, aniž třeba chce, nemilosrdně nastaví zrcadlo a my se v tu chvíli cítíme velice dotčeni a bráníme se většinou nepřirozeně, protože ten druhý člověk nám připomněl něco, nač mi sami chceme raději zapomenout, něco, co nechceme o sobě ani slyšet, ani vědět. Není to příjemné, ale přitom nesmírně nutné. Člověku to ohromně pomůže, pokud tuto věc od sebe úplně neodvrhne.
Takovou konfrontaci velice potřebujeme. Čteme-li spisy význačných světců, kteří znali duchovní život na velice dokonalé úrovni, najdeme tam, že ten, kdo se silně a dobře snaží o dobrý duchovní život, potřebuje rozhovor, konfrontaci s druhým člověkem, který je třeba na stejné úrovni, nemusí být výš. Stačí, že je to někdo druhý. Už tato skutečnost sama o sobě nám velice pomůže. Druhý člověk je vždycky jiný než já, dívá se na věci jinak a hlavně před ním své myšlenky řeknu nahlas. Víte dobře, že co si sami často obhájíte v myšlenkách, „praští vás přes uši“, jakmile to vyslovíte. V tu chvíli k dané věci zaujmete kritický postoj, mnohem kritičtější, než když si ji řeknete v duchu. Tam člověk leccos „přelítne“ a omluví se - ale řekne-li to nahlas zjistí, jak to zní hrozně a že to vlastně vůbec není pravda. . . Proto i z hlediska tzv. přirozeného má vyslovení vlastních vin smysl. Jsem tedy nucen říci jaký jsem a řeknu to zřejmě poctivěji, než kdybych si vše jen myslel, zaujmu pravdivější postoj. Je to tedy něco, co mne může „postrkovat“ dál v mém úsilí jít kupředu a my to „postrkování“ potřebujeme, protože nakonec i ten nejlepší se cestou unaví. Chodec je rád, když si sedne na patník a může tam chvíli posedět. Ono se tam někdy sedí až moc dobře! Tedy zhruba takový je „přirozený“ vliv svátosti pokání na náš život.
A pak je zde vliv „nadpřirozený“ (normálně se to oddělit nedá, všechno patří Bohu, ale já to tak říkám pro lepší orientaci). Podívejme se: zásadně pro smíření s Bohem je svátost pokání nutná jen tehdy, když má člověk na svědomí těžký hřích. Přesto má smysl i tehdy, máme-li na svědomí jen hříchy nižšího řazení, menšího dosahu, protože se setkáváme s odpouštějícím Bohem, s přímou akcí lásky. Boží láska není jen smazávající hříchy, ale je vždy tvůrčí. Opakuji, co už bylo mnohokrát řečeno: odpuštění je pro člověka tolik, co uzdravení. Mnozí jste takové uzdravení zažili a ti, kdo ne, věřte těm, kdo to prožili.
Člověku se přirozeně k svátosti pokání často nechce, protože ono není nic zábavného zabývat se horší stránkou své osobnosti. Pro řadu lidí je navíc dost obtížné jít a říci své hříchy někomu druhému. Přesto je dobré pochopit, že vyřčení hříchů a distancování se od nich, je pro nás nesmírně důležité. Mohu vám i ze své zkušenosti říci, že lidé, kteří toto dělají s pravdivostí, určitě po létech snažení zaznamenávají postup ve svém duchovním životě. Ale pouze ti, kdo se zpovídají pravdivě. Jde-li člověk jen „odemlít“ to, co říká zpaměti každý první pátek už 15 let, nepohne se ani o milimetr kupředu. Ve svátosti pokání jde o pravdivé vyřčení své viny, o její odmítnutí a zřeknutí se jí. A jestliže toho je člověk schopen, pak to pro něj znamená podstatnou pomoc na cestě kupředu. Člověk, který si toto „odpouští“, který to pomíjí - ať už z jakýchkoliv důvodů - i když nedělá velké chyby, má podstatně sníženou pozici na cestě vpřed, což je také poznat.
Navíc najde-li člověk v osobě zpovědníka někoho, kdo mu jakž takž rozumí a kdo má trochu představu, jak by mohl ten pokrok vypadat, je to nesmírná pomoc. Někdy na to člověk musí čekat léta. Vzpomínám si, jak jsem doslova řadu let čekal, až najdu zpovědníka, jakého jsem myslel, že potřebuji. Ta léta čekání nebyla marná, ale byla by také hrozná škoda, kdybych jej byl tehdy přehlédl, protože to potom znamenalo veliký přínos a pokrok na mé cestě, kterou jsem měl před sebou.
K tomu je potřeba říci ještě jednu věc: vztah ke kající bohoslužbě v kontextu všeho, o čem byla řeč. Lze o tom zde mluvit, protože s tím máme téměř všichni určitou zkušenost. Nějakou dobu se zdálo, že kající bohoslužba může nahradit individuální setkání s druhým člověkem ve svátosti smíření. Není tomu tak, ale je pravda, že pro nás je bohoslužba pokání velice důležitým momentem v celé oblasti smiřování, neboť odstraňuje ze svátosti pokání extrémní individuálnost. Klade nám před oči, že jsme hříšné společenství potřebující odpuštění a zažíváme-li odpuštění společně - jsme vybídnuti, abychom se navzájem smiřovali. Společné vyznání naší hříšnosti při bohoslužbě pokání je věc pravdivá a proto dobrá, správná a důležitá. Zároveň nám pomůže překonat jednostrannost v přístupu k svátosti pokání, kterou si každý z nás časem může vypěstovat.
Kdyby šlo ve svátosti pokání jen o smazání hříchů, pak by stačilo dost málo, ale nám přece nejde pouze o toto. Chceme se dostat co nejdál, plně uskutečnit Boží nabídku, aby poklad, který neseme v hliněné nádobě, dostal ten nejlepší obal. Jde nám také o to, dostat se v sobě k jádru věci. To jsme četli v evangeliu - aby spravedlnost Ježíšových učedníků byla dokonalejší než spravedlnost učitelů zákona. Člověku nemůže stačit pouze splnění vnějších norem, ale jde o jeho nitro, jde o to, jak je pravdivé a ryzí jeho smýšlení, k tomu se musí dostat. A to je opravdu velmi nesnadné. Může nám v tom pomáhat všechno, co o pokání víme. My musíme opravdu, poctivě a s plnou upřímností zkoumat, zda užíváme všech možností, které jsou nám dány.
Využívání všeho, co nám pomůže k rozpoznání kořenů našeho smýšlení, k překonání onoho báječného omlouvání se a „malování na růžovo“, což velmi dobře umíme, je základem našeho duchovního pokroku. To je věc velice vážná. Naprosto se nelze utěšovat tím, že nedělám nic, co má ve zpovědním zrcadle hvězdičku, čili žádný těžký hřích. To nestačí. Potřebuji poznat jádro svého smýšlení, potřebuji pravdivě poznat, jak na tom jsem a podle toho, co hledám, se měnit. Nejde o výzvu ke skrupulantství, ale o výzvu k poctivosti, které v člověku nebývá nikdy zcela dost. A tak o tom, prosím vás, přemýšlejte!
Máme za sebou řadu povídání - o modlitbě, o Písmu, o svátostech, tedy o věcech povznášejících. Přemýšlí-li člověk o nich, cítí, že jde o věci, které ho mají nějak „popotáhnout“, dostat výš. Jsou to věci vymykající se ze všedního života a považujeme je za oceněníhodné. Jenomže také dobře víme, že nejsou zdaleka jedinou náplní života, ba dokonce, že jsou v životě výjimkou a tvoří menšinu. Většinu tvoří jednak věci bezbarvé a šedé, ani dobré - ani zlé: mytí nádobí, praní ponožek, jízda tramvají, chození po nákupech, tedy věci obyčejné, zaplňující ale velký kus času. A potom věci, které se také v životě vyskytují a my je dost silně pociťujeme - např. „vyhazov“ od zkoušky, bolení zubů, nepřijetí na školu, protivný soused, šéf, příbuzný, prostě kdokoliv, kdo nám vytrvale „přišlapuje kuří oko“, nemoci všeho druhu, nemožnost dělat to, co bych chtěl, překážky, které nemohu hned anebo vůbec odstranit, či překonat, špatné a nepříjemné vlivy otravující a kazící můj život, které nemohu žádným kouzelným proutkem vystrnadit. Co s tím?
Člověk je v pokušení - když ho všechny ty věci moc netisknou - o nich raději příliš nepřemýšlet a říkat si: sice se dějí, ale díky Bohu, že ne zrovna mně. Nebere je příliš na vědomí a v duchu se dívá jinam, nějak od nich raději uhne, trpně je snese. Většinou je pokládá za zdržování na cestě, za něco, co jen kazí život, ale co překonává a snáší, nic dobrého od toho však čekat nemůže, a tak se těší, až se zase dostane k věcem pěkným a povznášejícím. Takový pohled na věc by člověk mít neměl!
Ve 2. listě Korintským čteme:
„Na všech stranách jsme tísněni, ale nejsme zahnáni do úzkých, jsme bezradní, ale nejsme v koncích, jsme pronásledováni, ale nejsme opuštěni, jsme sráženi k zemi, ale nejsme poraženi. Stále nosíme na sobě znamení Ježíšovy smrti, aby i život Ježíšův byl na nás zjeven. Vždyť my, pokud žijeme, jsme pro Ježíše stále vydáváni na smrt, aby byl na našem smrtelném těle zjeven i Ježíšův život.“ (2 K 4, 8 - 11)
Sv. Pavel udělal s trápením, nebezpečím, útisky, nespravedlností a obtížemi i nemocemi velice bohatou životní zkušenost. Užil si toho všeho až až. Ale přesto dokázal napsat tato slova. Je to řeč velice střízlivá, protože o utrpení neříká, že už není, ale říká jasně: „Na všech stranách jsme tísněni, ale nejsme zahnáni do úzkých, jsme bezradní, ale nejsme v koncích . . . jsme sráženi k zemi, ale nejsme poraženi.“ A toto si člověk potřebuje ve vší střízlivosti uvědomit, protože většina bolestí, které na nás v životě doléhají, má právě tento charakter: trápí nás, sráží k zemi, brzdí, drží, tiskne, ale neničí a nepřivádí do krajní beznaděje - pokud nepřeháníme a tu beznaděj z toho hned neuděláme, jakmile se nám něco přihodí.
Přesně tak to s námi je - a je třeba rozumně ocenit, že nejsme tlačeni až na ten kraj propasti, odkud se padá. Naše trápení není bezvýchodné, lze najít kudy a kam jít. Pavel dokonce dál ukazuje co to znamená, když říká: „Vždyť my, pokud žijeme, jsme pro Ježíše stále vydáváni na smrt, aby byl na našem smrtelném těle zjeven i Ježíšův život.“ Do této jednoduché větičky je směstnán obrovský obsah víry. Člověk, který je s vírou někde na krajíčku nebo na počátku, ten vždycky v každé nepříjemnosti vidí katastrofu na úrovni víry. Má totiž hned na mysli, že ho Bůh nechal, opustil, pustil ze zřetele, zlobí se na něj, trestá ho - prostě všechny tyto donekonečna křesťany opakované nesmysly. To všechno není pravda!
Vidět v každé nepříjemnosti, bolesti, ba i v neštěstí, které mne potká, Boží trest a opuštění, to signalizuje velikou trhlinu ve víře a nepochopení Krista a Jeho oběti. Boží láska není od toho, aby mi všechny nepříjemnosti ihned odstraňovala z cesty a ačkoliv člověk podléhá všelijakému trápení, přece neztrácí Boha a Bůh neztrácí jeho. To je podstatné vědět - to ale zdaleka není ještě celé. Vždyť zde máme Kristovu postavu, celou Jeho životní cestu, a tak víme, že prožívání věcí trpkých a bolestných není vůbec marné, neboť tudy také vede cesta k Otci. Proto Pavel řekne, že prožíváme na svém těle Ježíšovo umírání. Tak se tedy dostáváme do stejných situací, kdy je pracováno proti nám, kdy jsme nějak omezeni ve svých plánech, možnostech - např. svou nemocí, kdy naše síly nejsou tak veliké, aby překonaly odpor, který se nám staví do cesty. Tak všechno prožíváme a je třeba vidět, že v jisté míře prožíváme sami na sobě - někdy malinké, jindy větší a nebo veliké - Ježíšovo umírání, tedy něco, co vede k Otci, ke vzkříšení. Tak může být Ježíšův život patrný na našem těle, protože my všechny tyto životní minusy neprožíváme jako minusy absolutní, ale jako šanci na cestě k Otci.
Ježíšův život, patrný na našem těle, to je víra, která když se v nás silně uplatní, je v našem životním postoji viditelná. Neupadneme tedy do beznaděje a neříkáme si, že nás Bůh opustil - to by byl nesmysl, ale naopak i „na dně bryndy“, do níž jsme se dostali, Boha milujeme a víme, že On miluje nás. To je ono! Vědět, že se ten náš vzájemný vztah nijak nemění. Vztah mezi člověkem a Bohem se mění prakticky jen z naší strany, zapleteme-li se do hříchu. Nabídka Boží lásky trvá a naše láska k Bohu může trvat neztenčeně, ba i růst, ať se nám vede jakkoliv - i když jsme v „bryndě“. Na to nesmíme zapomenout. Znamená to ovšem, že láska k Bohu je opravdu tím, čím má být: nesmírně hlubokým poutem naší osobnosti a nejen „pošimráním“ v citové sféře. Láska citově labilňoučká samozřejmě „na dně bryndy“ nebude pociťována. Ta však není jádrem věci, a proto bychom se neměli cítit ztraceni. Ježíš sám říká, že přijímání bolestí, nepříjemností a, jak se běžně mezi křesťany říká, křížů, je nám svěřeno jako úkol:
„Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mne hoden, kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne není mne hoden. Kdo nenese svůj kříž a nenásleduje mne, není mne hoden. Kdo nalezne svůj život, ztratí jej; kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.“ (Mt 10, 37 - 39)
Nesení kříže za Ježíšem je nám tedy výslovně dáno jako úkol. Kdyby člověk svůj kříž nebral, pak nemůže Ježíše následovat. To neznamená žádnou životní pasivitu, nechat vše, aby se to na nás sesypalo a pak jenom hekat a naříkat, že jdeme za Ježíšem. To vůbec ne. My jsme povinni ztvárňovat svůj život, a pokud je to v našich možnostech - i své okolí - k dobrému. Jsme povinni vnášet dobro do svého života i do života svého okolí. Ale je mnoho situací, kdy síla odporu, síla opačná, je větší. A tam tedy člověk musí „nést kříž“ - tj. má pokračovat v cestě za Ježíšem, má pokračovat v cestě k Otci, i když je na ní obtížen překážejícím, obtížným a v podstatě nesmyslným křížem, protože kříž sám o sobě smysl nemá, ten mu může dát jenom Bůh. A dal mu ho i v Ježíši, neboť z jeho kříže udělal nástroj utrpení pro druhé, cestu, po které Ježíš došel k cíli, k Otci. To platí i pro nás.
To znamená, že člověk nemůže kříž glorifikovat a říkat si, že je to to nejbáječnější, co je na světě. Ne, není! Kříž je kříž; bolest je bolest; smrt je smrt - jsou to všechno věci v jistém smyslu ošklivé. Ale nejsou bezvýchodné. Naopak, lze jimi projít k Otci, jsou to situace, v nichž se nám cesta neztrácí a právě proto je můžeme přijmout. Kříž můžeme vzít právě proto, že i s ním jsme schopni dojít k cíli. Toto je třeba si důkladně promyslet pokud možno v situaci, kdy člověk moc velkým nebo obtížným křížem zatížen není. Když už je „přitisknut k zemi“, to se pak přemýšlí moc špatně - pochopitelně. Může se ale připravit tím, že si vše promyslí a bude se snažit skutečně poznávat Krista.
V listě Filipským píše sv. Pavel dost známá slova:
„Ale cokoliv mi bylo ziskem, to jsem pro Krista odepsal jako ztrátu. A vůbec všecko pokládám za ztrátu, neboť to, že jsem poznal Ježíše, svého Pána, je mi nade všecko. Pro něho jsem všecko ostatní odepsal a pokládám to za nic . . .“ (F 3, 7 - 8)
Člověk, pozná-li Krista, může skutečně všechno postrádat. Věci, ačkoliv jsou nesmírně důležité a nesmírně cenné, ve srovnání s Kristem jsou vždycky menší, mrňavoučké, či nicotné. Spousta věcí tohoto světa nás může potěšit, obohatit, ale žádná nám nedá budoucnost a trvalé, definitivní řešení našeho života. Kdežto poznání Krista člověku budoucnost otvírá a poznání Krista znamená řešení života, života reálně lidského, života, v němž je i kříž, bolest, ztráty, pozvolné i úplné umírání. Znalost Krista dává člověku toto řešení a proto je potřeba přemýšlet o obojím: o Kristu - a chtít mu porozumět, o svých trápeních skutečných, možných i budoucích a pokusit se je pochopit tak, abychom v nich viděli kromě nepříjemností také cestu k Otci. Abychom rozpoznali, že skrze ně vede naše cesta. To už je ale v povaze každého rozumného člověka, schopnost přijmout i velmi svízelné okolnosti, ví-li, že jeho putování není zcela bezvýchodné, že je nenese cela marně, ale že jde k cíli.
Ony nám dokonce bolestné a nepříjemné věci na cestě k cíli mohou být nejen průchozími k Bohu, ale mohou být i pomocí. Jsou zlé, jako každá bolest a každé zlo, ale přesto mohou být pomocí, protože nás mohou osvobozovat. Příklad: když člověk má pět nějakých věcí, tak je hrozně rád, že je má. Někdo mu tři z nich ukradne a jeho to dopálí nebo rozesmutní - to podle nátury. Ale také ho to může přivést k pochopení, že mu ty dvě naprosto stačí! Že se bez těch tří ukradených věcí obejde, že je možná řada lepších věcí, bez kterých může být a už vůbec se k nim nemusí přivazovat a může být tedy svobodnější.
Život každého z nás končí stejně - smrtí. Každý z nás bude muset jednoho dne absolutně všechno opustit, ba dokonce i tento pozemský lidský život. A má-li člověk zemřít jako křesťan, pak by měl být zřejmě schopen vše naprosto opustit a to s nadějí, že získává daleko víc. Všechno odkládá, aby získal Boha. Nemá cenu se držet jako klíště čehokoliv, co je stejně dřív nebo později odsouzeno k zániku, protože mne nese láska k Tomu, který nezaniká, a já se tedy mohu všeho pustit, abych mohl - lidsky řečeno - padnout Bohu do náručí.
Jistě, to se velmi lehko řekne, ale určitě se na to člověk velmi těžko připravuje, protože máme desítky a tisíce pout, kterými jsme v životě všelijak přidrženi, přiháčkováni, připoutáni a ty nám někdy dost pevně brání v cestě Bohu. Právě všechna ta utrpeníčka a utrpení nás mohou od těchto pout - když je dobře vezmeme - odtrhávat a odlupovat. Mohou nás dělat čím dál tím víc nezávislými, čím dál tím víc svobodnými, protože stále víc vidíme, jak jediným a vrcholným bohatstvím je Bůh a já mohu nakonec všechno postrádat a přitom nejsem chudší a chudší - ale naopak bohatší a bohatší.
Moc rychle to však člověk asi neuskuteční, může k tomu však být léta a desetiletí vychováván. A je dobře, když to tak pochopí, přijme-li tento způsob výchovy, protože čím méně závislí jsme na čemkoliv tady, tím více otevřenými můžeme být pro Ducha Božího. Kupodivu můžeme tak být více lidmi, více živější a více Boží. Můžeme toho mít čím dál tím méně, a přitom můžeme žít čím dál tím plněji, což je zcela opačné, než jak si to lidé běžně představují. Ale je to tak, Kristus to tak řekl, ukázal a udělal. Proto je také možné, abychom to pochopili a dokázali.