Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země.
I v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho;
jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny,
trpěl pod Ponciem Pilátem, ukřižován umřel i pohřben jest;
sestoupil do pekel,
třetího dne vstal z mrtvých;
vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího;
odtud přijde soudit živé i mrtvé.
Věřím v Ducha Svatého,
svatou církev obecnou,
společenství svatých,
odpuštění hříchů,
vzkříšení těla
a život věčný.
Amen.
Nejstarší úplný text Creda, tzv. apoštolské vyznání víry, pochází ze 4. století a je shrnutím obsahu víry apoštolské doby. Velice brzy po jeho zformulování se však objevily různé nejasnosti a spolu s nimi i spory a kontroverze o některé věroučné pravdy. O nich pak bylo potřeba mluvit ve vyznání víry šířeji a jasněji.
Tak se dospělo ke druhému, tzv. nicejsko-cařihradskému vyznání víry, které se modlíme při nedělních a svátečních bohoslužbách. Jedná se o zpřesněný a rozšířený text apoštolského vyznání víry. Poprvé bylo upraveno na koncilu v Nicei (r. 325) a podruhé na koncilu v Cařihradě (r. 381).
Kolem pozdější vsuvky „který z Otce i Syna vychází ...“, vložené za větu „Věřím v Ducha svatého“, vznikl mezi východní a západní církví rozpor, vedoucí až k vzájemné roztržce, přestože víra v Ducha, vycházejícího z Otce i Syna, byla v církvi odedávna.
Existují tedy sice dvě formulace Creda, ale obě jsou vyznáním stejné víry. My budeme v našich úvahách postupovat podle vyznání apoštolského.
Poznámka: při práci s textem je potřeba používat Písmo svaté; zkratky a případné biblické citace jsou podle Ekumenického překladu Písma svatého, Praha 1985.
Snad bychom nejprve začali s tím, co víra není, nebo jak se špatně chápe. Tím, jak ji chápe mnoho lidí okolo nás. Někdo nám řekne: „Dneska už rozumný člověk na Pána Boha věřit nemůže.“ Nebo: „V době, kdy věda tolik pokročila, nepotřebujeme věřit na Boha, to patří minulosti.“ A vysvětluje se to tvrzením (a ne vždycky nepravdivým), že víru v Boha si lidé dosazovali do mezer v poznání. Asi takhle: nevím, proč nějaká věc je, a tak řeknu: „To dělá Bůh.“ Nevím jak bych vysvětlil, kde se co na světě vzalo, a tak řeknu: „Tam je Bůh.“
To byla praxe velmi nešťastná, protože s postupujícím vědeckým poznáním je z těchto mezer Pán Bůh vytlačen. Ale, tohle také není víra biblická, bible také nestaví Boha do mezer poznání. A tak, když někdo říká, že pro vysvětlení světa, zákonitostí ve světě, okolní přírody, pro porozumění světa Boha nepotřebuje - tak se ještě nic neděje. A dokonce můžeme říci, že my jsme na tom stejně. Vždyť ptáme-li se na to, jak funguje příroda, má nám dát na to odpověď fyzika, biologie, přírodopis, ale ne řeč o Bohu. Jestliže se budeme ptát, jak vznikal svět, jak se tady všechno objevilo, musíme se obrátit na jiné vědy a ne na náboženství - a na víru. To je tedy jedna věc. A další: Má-li někdo skutečně špatnou představu Boha, kdy si ho představuje jako krutovládce, nebo jako známého vousatého dědečka na obrázku, nebo jakkoli takto zdeformovaně, potom tohle opravdu není víra. Jestliže nám někdo tedy řekne, že v tohoto dědečka nevěří, pak mu můžeme říci, že my také ne, že je to dobře.
Čemu má tedy člověk věřit? Někdo věří všemu, někdo nevěří ničemu. A čemu má věřit katolík? Člověk klasicky vychovaný řekne třeba: „Tomu, co je v katechismu.“ Ale kde se to tam vzalo, jak se to tam dostalo a je tam všechno? A jak má být katechismus tlustý, aby tam bylo všechno atd. Nyní nám tedy vyvstává otázka po pramenech víry.
Židé berou informace pro obsah své víry ze Starého zákona. Mohamedáni z Koránu, Hinduisté z upanišad, křesťané z Písma a z tradice. Korán částečně vychází z Písma svatého, protože Mohamed část svého dětství prožil v prostředí, kde se Písmo znalo a on si zřejmě z toho leccos pamatoval a to potom použil do svého vlastního systému. Ale i když považují Korán za svatou knihu, tak jejím autorem je jen Mohamed. U upanišad neznáme autora, jenom vzdálené pozadí. Jsou to texty, ke kterým dospěli vynikající lidé, osvícení lidé atd. Budeme se trošku ptát po původu Písma. Vycházejme z toho, co my křesťané obecně známe. Jak vzniká Starý zákon? Napřed byla tradice, vyprávění, potom se to psalo. A co bylo ještě před tím? Skutečnost zjevujícího se Boha v životě Izraelitů. A tato zkušenost není sepsána kýmkoliv a jakkoliv, ale prostřednictvím vyvolených lidí, nějakým způsobem Bohem připravených. Řečeno naším slovníkem novozákonním: pod vlivem Ducha svatého. Není to jen zápis nějakého děje, ale inspirovaný text. Ta inspirace, to vdechnutí Boží se samozřejmě týká toho, co Izrael zažil. Celý Starý zákon nám svědčí o tom, že Bůh se chtěl dát poznat, že to zjevení je především z jeho iniciativy. A to, co je v těchto knihách napsáno, není produkt lidského snažení, je to především Boží snaha dát člověku poznat a pochopit to, co pochopit potřebuje, způsobem, kterým je to pochopit schopen. Mohli bychom obecně říct, že zjevení znamená vlastně překlad transcendentní skutečnosti Boží do „lidštiny“, do něčeho, co my lidé jsme schopni pochopit. Dva systémy, mezi kterými není společný jazyk, nemohou spolu komunikovat. Svět Boží - transcendentní - a svět náš samy o sobě nemohou spolu komunikovat, rozhodně aspoň my sami nejsme komunikace s Božím světem schopni. Křesťanství a židovství přibližuje člověku Boží zjevení, které je nám dáno z Boží iniciativy a to zjevení je transformováno do „lidštiny“, kterou je člověk schopen chápat. Důsledkem toho je, že sdělení Boží je univerzální, není vázáno na určitý myšlenkový systém, filozofii. Proč? To, co jsme z Božího zjevení poznali, chceme a máme dávat dál, a tady musíme to učení přetransformovat do našeho myšlení, ať chceme nebo ne. A v tomto spočívá ta univerzalita. Ale tady začnou potíže, protože Hebrejové a Řekové mysleli jinak. Židé používali příběhy. To, co se dělo, bylo pro ně srozumitelné. Kdežto Řekové už měli vytvořené abstraktní myšlení. To znamená, že zde jsou rozdíly v jazyku. Řek popsal skutečnost teoreticky, ale Hebrej musel použít příběh. Chceme-li tedy chápat slova, musíme vědět, kdo nám je říká, jaký používal jazyk, jaké měl myšlení. Bylo by pro nás asi krásné, kdyby se nám Bůh zjevil každému zvlášť. (Kdyby tomu tak bylo, tak bychom vůbec nemuseli studovat teologii.) Pak by ale byli zbyteční proroci, Mojžíš atd. Nebo by nám bylo milejší, kdyby byla víra sdělena přesnými a srozumitelnými dekrety. A najdou se takoví lidé, kteří se o toto snaží. Z tohoto pak vycházejí dva krajní póly chápání víry.
Jeden pól je touha mít všechno „do puntíku“ jasné. Vyskytuje se mezi katolíky i nekatolíky. Může se to u katolíků projevit např. takto: Dejte mi katechismus, ve kterém bude všechno, a všechno přesně. Já se ho naučím nazpaměť a má víra bude dokonalá. I kdyby takový katechismus byl, tak člověk získá dost podrobný obsah víry, ale nemůžeme říct, že by tu víru už žil. Do Božích věcí můžeme hlouběji a hlouběji vnikat. Vymezení pravdy víry je lokalizace studny, ale tím ještě není řečeno, že jsme se dostali i na dno studny. Pro někoho je základ Písmo svaté, ale chápané přesně a jen tak, jak je to v něm napsané. Tak, jak to je, tak si to vezme. Ale rozumí tomu sám bez pomoci vůbec dobře? Ne. Nemůžu brát slovo tak, jak tam leží. Musím brát ohled na určité souvislosti.
Druhý pól - člověk si nedělá žádné starosti s pravdami Božími. Říká, že hlavně něčemu věří a že mu to dělá dobře. Ale toto je od pravdy také velice daleko. Po člověku se žádá, aby měl touhu hledat pravdu a trpělivost v jejím hledání. Kdo nemá touhu k hledání, uvěří kdejakému nesmyslu, a jestliže nemá trpělivost, nedostane se nikdy dál. Nejhorší je jednat s lidmi, kteří se považují za neomylné vlastníky pravdy. Aby člověk poznal pravdu, musí mít pokoru a uznat v ní, že pravda je větší než on, což vyžaduje určitou zralost.
A co je pramenem víry pro jehovisty? Oni bibli sice používají, ale čerpají ze Strážní věže, kterou někde v Brooklynu vymyslí. Jehovistům je přesně nadiktováno, jak určitému místu v Bibli mají rozumět a ta je pro ně neomylná. Strážní věž je nadřazena Bibli, protože podle Strážní věže se vykládá Bible. Ale i křesťané mají učitelský úřad Církve - Magisterium. A jaký je rozdíl mezi Strážní věží a Magisteriem? Vyhlášení Magisteria čerpají z doby života Ježíše, z apoštolské tradice. Strážní věž nebere zřetel na Ježíše a apoštolskou tradici, ale základ bere někde při vzniku jejich církve a v poslední Strážní věži. Písmo však má význam jenom v prostoru apoštolské, tzv. původní tradice, vycházející z apoštolské doby. Vedle ní v katolické církvi nacházíme ještě tzv. úctyhodnou tradici, která se opírá o velmi starou zkušenost (chórová modlitba, křest malých dětí, celibát ...) Dále jsou tradice, které jsou mladé, možno snad říci zvyky. Ty bývají přístupnější a lidé na nich často až přespříliš lpí, a to není dobré. V každém případě za pramen víry považujeme jen tradici apoštolskou.
Tolik tedy k pramenům víry a k tradicím, a nyní se podívejme do Písma svatého, abychom pochopili, co je a jak vypadá pravá víra. Ve Starém zákoně je jedna postava, o níž se říká, že to byl „Otec Víry“, praotec Abrahám.
Gn 12, 1 - 4
V těchto slovech není vůbec řeč o tom, kdo je to Bůh, zda je to člověk nebo duch. Není tady vůbec řeč o tom, jak Bůh vypadá, jak si ho máme představit. Není tu vůbec řeč o tom, kde je Bůh - ale tady se mluví docela o něčem jiném: mluví se zde o tom, že Bůh člověka osloví, že Bůh nějak výrazně, ale zcela přirozeně zasáhne do osudu člověka. A ten člověk na to kladně odpoví, vydá se na cestu. To znamená, že Bohu věří.
Dá se tedy říci, že pro Starý zákon (a to je pro něj typické), ale později uvidíme, že i pro Nový zákon, je víra v prvé řadě čin. Je to vlastně životní projev. Vidíte, jak jsme daleko od toho, co si mnozí křesťané jako víru představují. Mnoho lidí si víru před stavuje jako uvěření něčemu tajemnému, nepochopitelnému, něco nadsvětného, případně útok proti rozumu a uvěření věcem, jimž druzí nevěří.
Je pravda, že víra v Boha je vírou v toho, kdo je nepochopitelný, nadsvětný, kdo přesahuje naše myšlení, ale tento Bůh se našeho života dotýká. Víra je tedy čin, kterým s tímto Bohem souhlasíme. Starý zákon si nikde nedělá starosti s tím, aby podal popis Boha, aby přesně sdělil kdo je to Bůh a jaký je. Starý zákon mluví soustavně o tom, jak Bůh zasahuje do dějin člověka a jaký je tedy Bůh ve svém jednání, a mluví o tom, jak na to člověk odpovídá. V Novém zákoně to vůbec není jiné, V Lukášově evangeliu čteme o zvěstování.
L 1, 26 - 38
To je nakonec tentýž projev víry jako u Abraháma. Bůh zasáhne do života Mariina, přes tohoto posla přibližuje svůj zásah a Marie na to kladně odpovídá. A teď důležité je to, že Panna Maria kladně odpověděla na Boží výzvu, to, že řekla: „Staň se mi podle tvého slova“ - to zasáhlo celý její život, celý její život na tomto vyvolení stál, protože všechny osudy jejího dalšího života byly určovány Ježíšem. Kvůli tomu, že se Ježíš narodil a byl pronásledován, odcházejí do Egypta, kvůli tomu, že Ježíš měl působit v Galileji, se vracejí do Nazareta. Pak celá Ježíšova veřejná činnost, kterou Ona sleduje. Víte, že celý její další život je jakoby Ježíšem veden, i když ji nevede za ruku. A právě toto je život víry.
Bůh zasáhne do našeho života tím, že se s ním nějakým způsobem setkáme, že na něj nějakým kladným způsobem zareagujeme, že jej prostě berme na vědomí a začne nám na něm záležet. A tím se mění náš životní běh - my to vidíme třeba až s odstupem let.
Z toho plyne jeden důležitý závěr. Jde-li o víru druhého člověka, chci-li někomu pomoci k víře, nebo dá-li se se mnou někdo do debaty o víře, sotva má smysl mu dlouze vykládat, kdo je to Bůh a že Bůh je nekonečný Duch ... To můžete vykládat třeba týden a život toho člověka se nemusí vůbec měnit. Vlastní pomoc k víře spočívá v tom, že se snažíme takovému člověku pomoci, aby se s Bohem dostal do kontaktu.
Důležité je, aby člověk pochopil, že nevěříme v žádnou nesmyslnou představu Boha (vousatý dědeček na obláčku), je třeba mu odstranit tyto překážky. A dál je třeba mu trochu nevtíravě ukázat, že náš celý život je na Bohu postaven a že Bůh je pro nás tím nejdůležitějším, s kým v životě počítáme. A tohle on buď přijme nebo nepřijme, my ho k tomu donutit nemůžeme, ale tohle by na nás měl vidět. Pokud znáte nějakou historii uvěření dospělého člověka, tam to zpravidla takto je, že se Bůh živě dotkne někoho v jeho životě, a on, pokud na to kladně odpoví, pokud s tím souhlasí a nehledá všechny možné příčiny, aby Boha neuznal, se stane věřícím.
Víra tedy znamená v prvé řadě čin, životní postoj, uspořádání života. Proto bych vždycky v životě odmítal požadavek vysvětlit někomu několika slovy v co věřím. - Nebo bych to musel říci opravdu rámcově, několika slovy: „Věřím v Boha, v někoho, kdo je pro mě absolutně důležitý, na kom závisí celý můj život.“ A tečka. Dost. Dál to rozhodně vykládat nejde, aspoň napoprvé ne.
Kdybychom rozebrali ještě všechny námitky, které se proti víře obvykle kladou, poznali bychom, že jsou zpravidla neporozuměním, že se v nich bojuje proti něčemu, co vlastně není pro nás jádrem věci. Víte, ono se to nedá opravdu nějak vědecky dokázat, že by náš život závisel na Bohu, nebo že Bůh do našeho života zasahuje. Potvrdí nám to naše vlastní zkušenost, ale druhý člověk to vyvrátit nemůže. Může nás zesměšnit, to ano, na to stačí trochu vtipu a obratnosti jazyka, ale vyvrátit nám to nemůže. A všechny přírodní vědy mohou konstatovat jaký je svět, jak to tady všechno funguje - ale proč to tu je, to se nechá odbýt jen větou, že hmota je věčná, což rovněž nelze v oboru nekonečna dokázat.
Nakonec ještě jedna věc: řada výkladů proti víře, které se vytvářejí vědecky, jsou od vědy dost daleko. Podívejte se, v populární příručce vám přesně popíší, jaký je náš vesmír, ale když si vezmete „Vesmír“, což není populární příručka, ale časopis čs. akademie věd, dočtete se v 9. čísle v dosti dlouhém a zajímavém článku, že my nemůžeme říci, jak náš vesmír vypadá, ale můžeme uvažovat na základě poznatků dosavadní vědy, jak by vypadat mohl. A jste-li hloubavé povahy a chcete-li se dostat na pokraj zbláznění, tak si ten článek vezměte, protože tam se nakonec dojde k tomu, že těch vesmírů může být několik a že tzv. černé díry, astronomický jev, by mohly být - řečeno laicky - průchody, kterými by se dalo procházet z jednoho vesmíru do druhého. Ono se dá i matematicky uvažovat o podmínkách cestování do druhého vesmíru - ale já už vás nebudu tímhle plést.
Tím chci jenom říci, že tyto matematické modely vesmírů jsou také zcela nepředstavitelné - a přece nikdo vzdělaný neřekne, že je to hloupost. Skutečně vědecký pohled na svět je velice střízlivý a říká nám velice jasně, co víme jistě a co jistě nevíme. A přece kvůli tomu neřekneme, že jsou astronomové hlupáci, protože nevědí všechno.
Z toho bych vyvodil jenom ten závěr, že se člověk nesmí hned tak moc leknout, když nám někdo nadává hlupáků. Zpravidla v tom případě nebývá moc chytřejší, anebo i je, ale má k tomu nadávání nějaký jiný důvod. Je pravda, že v naší víře je mnoho věcí, které nejsou jasně vysvětlitelné. Ale je také pravda, že naše víra se neodehrává někde v oblasti čirého intelektuálna, někde jenom v oblasti přemýšlení, ale že se odehrává v našem životě a že mnohý má svoje zkušenosti s Bohem a že každý člověk se může dostat do situace, kdy je v životě Bohem osloven a kdy Bůh zasáhne do jeho života - a on může odpovědět.
Jde pořád právě o to, zda člověk odpoví nebo ne.
Dnes říci: „Věřím v Boha,“ je v mnoha směrech slovem provokujícím. Je to slovo, u něhož můžeme očekávat nesouhlas okolí, které se zdá být početnější, než jsme my. Pro některé lidi nemá v podstatě hlubší smysl, uznávají jenom to, co vidí a domnívají se, že nemá smysl dál nic hledat. Pro jiné lidi je na světě příliš zla a zdá se jim, že proto nemohou v Boha uvěřit. Udělali si totiž svou představu o Bohu a ve jménu téhle představy Boha odsoudili. Udělali si představu o všemocném Bohu, který je zodpovědný za to, aby všude nastolil pořádek a dobro. - Docela upřímně mi tohle nedávno jeden člověk mého věku řekl, že si myslí, že by to ten Pán Bůh měl dělat trochu jinak, že by měl udělat pořádek. Zeptal jsem se ho, jak by on podle tohoto pořádku dopadl, byl upřímný - a tak potvrdil, že moc dobře ne.
Víte, tuhle námitku lidí, že nemohou věřit v Boha, protože je to a to na světě - to bychom měli brát vždycky nesmírně vážně. Jednak se tam můžeme ledačemu přiučit a za druhé - těmto lidem je možné celkem snadněji pomoci, protože je možné se s nimi domluvit, že v takového Boha, jakého si představují, ani my nevěříme.
A pak jsou lidé, kteří uznávají, že „něco“ musí být, kteří cítí, že to, co žijeme a to, v čem žijeme, má svůj základ někde mimo nás - někdo třeba řekne „nad námi“. Možná, že tito lidé jsou schopni poznávat dál.
Kromě toho, co jsem teď říkal, což jsou takové ty nejběžnější názory nebo námitky, najdeme v tlustých i tenkých knihách mnoho úvah o tom, kdo je Bůh. A pokud jste se někdy někomu pokusili vysvětlovat, víte sami, že to není snadné, i když s Bohem žijeme. Ani pro nás to není snadné vysvětlení.
Jakmile se totiž začneme ptát na to, jak bychom mohli Boha definovat, popsat, jak bychom ten pojem mohli vymezit, většinou se uvádíme do slepé uličky. Takhle to nejde, Písmo svaté nikdy a nikde Boha nedefinuje, ale Písmo mluví o tom, jak Bůh jedná. A tak se nejdříve obrátíme ke Starému zákonu a poslechneme si jednu starozákonní výpověď o Bohu, která pro Židy znamenala mnoho. Je to úryvek z knihy Exodus, který mluví o vyvedení Židů z Egypta.
Ex 14, 15 - 21
V čem je tenhle úryvek pro Starý zákon typický? - V tom, že tam Jahve vystupuje jako Bůh jednající. Izrael nebyl národ filozofů, v Izraeli neexistovala filozofická spekulace. Izrael byl národ velmi konkrétní. A proto znali Boha ve své konkrétní zkušenosti - jednajícího Boha, toho, který je vedl, který s nimi měl svůj plán, který jim připravoval cestu a který byl s nimi nějakým způsobem v kontaktu.
A proto je typická záležitost pro celý Starý zákon, který představuje Jahve, Hospodina jako Boha jednajícího, např. scéna setkání Mojžíše s Bohem u hořícího keře. Není tam přímo řečeno, že Bůh je milosrdný, ale je ukázáno jeho milosrdenství, že shlédl na utrpení svého lidu.
Nebo příběh o vyvedení z Egypta nám neříká přímo, že Bůh je všemohoucí, ale ukazuje na Boží moc a suverenitu nad dějinami. Je to plastické a jasné. Kdo z Izraelců chtěl zůstat v Egyptě, ten Boha nepoznal, kdo se nenechal vyvést z Egypta, ten nevěděl, jaký je Bůh.
Tohle je něco, co se nám může hodit pro naši situaci. Troufám si tvrdit, že dnes může Boha poznat ten, kdo je ochoten jít s ním kus cesty. To je ten Bůh, ve kterého věříme: ten, kdo může výt partnerem našeho života, kdo jedná a s nímž my se můžeme jako s jednající osobou potkat. - To jsou věci, které se druhému nedají popisovat, jak se s Bohem setkat, ale kdo ho chce poznat, ten ho jako jednajícího poznat může, i když ne třeba za tak dramatických okolností jako Izrael při vyvedení z Egypta - ale může ho poznat.
Tato cesta poznání je daleko důležitější než dlouhé úvahy o tom, jaký je Bůh a jaký není, jak si ho můžeme představit a jak o něm můžeme smýšlet. Při vysvětlování poučky „Bůh je všemohoucí“ nám mohou vyvstat problémy, především filozofické. Proto je lepší při katechezi výkladu o vlastnostech Boha použít zkušeností izraelského národa a svých. Vždyť poznáme-li Boha takového, jak jedná, pak poznáme opravdu živého Boha.
Nový zákon se také nikde nezabývá definicí Boha, prostě a jednoduše předkládá, že člověk v něho věří - ale posouvá celou řeč o Bohu mnohem dál, a to jediným daným směrem - já to ukážu jenom na několika verších Janova evangelia:
J 1, 1.14
Bůh, který se ve Starém zákoně projevoval jako jednající, projevuje se jako jednající i v Novém zákoně - jako ten, který jedná skrze Ježíše. A tak v Ježíši poznáváme, jaký je Bůh a kdo je Bůh. Jestliže říkáme: „Věřím v Boha, Otce všemohoucího,“ pak máme na mysli Boha, který je Otcem Ježíše - Ježíš neměl moc od svých příbuzných a známých, ale od Otce: „Kdo vidí mě, vidí Otce.“ Ježíš tedy přichází od Otce, plní jeho vůli a tím se vytvořil nejužší vztah, jaký je možný. My tento vztah označujeme výrazem synovství. (Otec od věčnosti plodí Syna.) U pozemského otce a syna je napřed otec, potom syn. Napřed a potom na Boží úrovni není. Ale jakmile řekneme, že Otec posílá svého Syna do světa, vstoupil do našeho času a prostoru, tak můžeme mluvit o napřed a potom (do určité míry).
Bůh je ale též Otec náš, Otec křesťanů - protože jsme Ježíšovi, smíme říkat Bohu „Otče“. Náš vztah k Bohu je přes Ježíše, my patříme Otci a tím na něm máme podíl. Tím jsme zdviženi z trojrozměrna do transcendentna. Jsme držiteli Božího dědictví.
A do třetice je Bůh Otcem všech lidí, Bůh Stvořitel, od kterého všichni pochází, Bůh milosrdný, který znovu přijímá lidi, který je neodsuzuje, neodepisuje: „A proto poslal svého Syna ...“
Je tedy zřejmé, že Boží otcovství přesahuje všechno naše vědění o otcovství a že si tudíž nemůžeme představovat Boha podle toho, jaké máme či jaké jsme měli zkušenosti se svými vlastními tatínky. Spíše se to dá říci naopak: vím-li kdo je Bůh, pak teprve vím, jak má vypadat otec.
Můžeme tedy shrnout - věříme v Boha, který se projevuje jako Bůh jednající, je to Otec Ježíše Krista, Otec všech lidí a pro náš vztah k Ježíšovi i Otec nás křesťanů. Je to Bůh, který se nám v Ježíšovi dal poznat.
Dostáváme se k výpovědi o Bohu, že je „všemohoucí“ - to je slovo velice ošidné. Nejjednodušeji, nejvýstižněji, také nejrychleji řečeno to znamená, že „všechno může“ - ale pro naše chápání to není tak jednoduché. Často si pod tím člověk představuje, že Bůh může to, co já bych chtěl a nemohu. To jsou ty pohádkové věci jako: „Stolečku, prostři se!“ Ano, my bychom to jistě chtěli, bylo by to pro nás výhodné, a tak máme také sklon si představovat Boží všemohoucnost: že by Bůh měl udělat to, co my pokládáme za správné a žádoucí, ale co sami nedokážeme.
Tohle ovšem není správné. A má to ještě jeden velice nepříjemný důsledek: nezřídka se stává, že lidé pod vlivem této zkreslené představy o Bohu samého Boha odsuzují. Mám na mysli výroky typu: „Jak může být Bůh, když jsou války? Jak se na to může dívat! Jak to, že to dopustí?! Je-li Bůh všemohoucí, má něco udělat ...“
Jakmile si Boha začneme malovat podle svých měřítek, tak jsme vedle. Jakmile si myslíme, že Bůh je ten, který by měl udělat to, co my považujeme za správné, nikdy mu neporozumíme. Jestliže si Boží všemohoucnost představíme jenom jako rozšíření lidských možností, jako to, co bychom dělali my, kdybychom všechno mohli - tak to právě není ono.
Ovšem Bůh je opravdu ten, kdo všechno může, jde teď jenom o to, co je to „všechno“. Na to nám odpovídá Písmo - a to velmi bohatě a z mnoha stran. Já jsem vybral jenom dvě odpovědi. Ta první je ze Starého zákona, z Izaiášovy výpovědi.
Iz 43, 1 - 3a; 43, 13
U téhle poslední věty musím začít.
Budu jednat - a kdo toto mé jednání odvrátí?! Tak tohle je všemohoucí Bůh. On bude jednat, jak On bude chtít - a ne, jak my mu to předepíšeme. Jestliže On se rozhodne jednat, pak nikdo z nás lidí ani nikdo ve vesmíru mu v jeho konání nezabrání. To je všemohoucnost. Ne, že nám Bůh bude dělat to, co bychom chtěli, aby bylo, ale ono to nejde! - Ale, že Bůh bude dělat to, co uzná za správné a že ho v tom nikdo nemůže omezit, nikdo mu to nemůže ohraničovat, překvapit. To jistě chápete, je pro náš život důležité, protože my vždycky žijeme v situaci, kdy Boží věc se zdá být ohrožena v nás i mimo nás. A On je ten, který bude-li jednat, nikdo mu v tom nezabrání.
Když to konkrétně aplikujeme na Izrael (a pak i na naši osobu), pak Bůh je od počátku, nikomu nevděčí za svou existenci. A jestliže si vyvolil Izrael, kdo by ho mohl vytrhnout z jeho ruky?! „Ó, Izraeli,“ říká, „můj jsi ty!“ - Bůh se rozhodl si Izrael vybrat, a proto Izrael Bohu patří, ať už je dobrý nebo zlý. A protože si jej Bůh vybral a protože Bůh je Spasitel, protože Bůh chce Izrael zachránit, proto:
„Půjdeš-li přes vody, já budu s tebou, půjdeš-li přes řeky, nestrhne tě proud, půjdeš-li ohněm, nespálíš se, plamen tě nepopálí“ (Iz 43, 2).
Ne proto, aby to Izrael nebolelo, ale protože se Bůh rozhodl Izrael někam dovést. A proto, chceme-li my přemýšlet o Boží všemohoucnosti, pak v prvé řadě musíme počítat s tím, že Bůh má svůj plán se světem, svou představu s námi i se vším okolo nás - a že je tedy rozhodnut tento svůj plán dovést do konce. Že mu to nikdo nemůže překazit.
Bůh je nad tímto světem, ale my si ho představujeme jako režiséra světového dění. Ono to je pravda, ale jen do jisté míry. V mnoha lidech je zakořeněna ustálená představa, že tady ten svět je taková hra, do které může Bůh zasáhnout.
Asi tak jako když si děti hrají a pak přijde někdo starší, řekne: „Tak dost! „a pak to všechno zpohlavkuje, nebo ty co se perou, od sebe odtrhne, nebo každého pošle na jinou stranu - a už je klid. Takhle si řada lidí představuje, že by to s námi měl Pán Bůh udělat.
Jenomže ono to nejde - protože Bůh nám ve své všemohoucnosti postavil hranice. Připomenu velice známá slova z Geneze:
„Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil“ (Gn 1, 27).
Tahle část Geneze je jedna z nejdůležitějších výpovědí o člověku, že „člověk je stvořen k Božímu obrazu“. Podívejte se, Bůh je svrchovaný, suverénní a svobodný. Jestliže je člověk stvořen k Božímu obrazu, pak se v něm tohle musí zrcadlit. A to všichni víme z vlastní zkušenosti, že je v nás určitá svoboda. Nejsme absolutně svobodní, protože jsme do jisté míry určeni dědičnými vlohami a dispozicemi, tím, v čem jsme byli vychováni, okolním prostředím, v němž žijeme ... Tím jsme přece jen do jisté míry určováni, ale přece ještě zbývá značný díl pro naši svobodu. Každý z nás se teď může rozhodnout: buď tu zůstat nebo odejít, nebo bouchnout do lavice.
Můžeme se rozhodnout! Máme třeba určité důvody proč to neuděláme. V někom může být ta svoboda soustavnou výchovou tak umenšena, že by si třeba nikdy netroufnul do té lavice bouchnout. Ale svobodu v rozhodování všichni zásadně máme. Všichni a v mnoha věcech. A to je ta hranice, kterou Bůh vymezil své svobodě a všemohoucnosti. Jestliže Bůh člověka udělal svobodného, tak také on bude tuto svobodu respektovat - právě proto, že je tvůrce a proto, že je bytost svrchovaná. Jestliže Bůh něco udělal, nebude si protiřečit. Jestliže udělal člověka svobodného, pak ho nemůže svobody zbavovat. Tím si Bůh (mohu-li to tak říci) udělal pro sebe velice tvrdý a těžký oříšek, protože tím dal člověku také zároveň i možnost tuto svobodu zneužívat a sám se na to musí dívat.
Měl-li ale člověk být Božím protějškem, musil být svobodný. Podívejte se: lavice, na které sedíte, vám nemůže absolutně nic zlého udělat, v žádném případě. Kdybychom byli jacíkoliv, tak nás nenakopne. Ta udělá jenom tu funkci, pro níž byla určena: sedíte na ní a ona vás nese. Nemůže vám sama od sebe nic zlého udělat, ale také vám nemůže udělat nic dobrého.
Představte si, že jste někde obklopeni jenom věcmi, velmi dokonalými, věcmi velice bezpečnými ... jste ve velmi dobře zařízeném bytě, všechno tam funguje. Ty věci vám neublíží, jsou naprosto v pořádku ... bude vám tam něco chybět? Nu, za chvíli vám tam bude chybět živý člověk, živý protějšek. Věci vám mohou být milé, můžeme si na ně zvyknout, můžeme je mít i svým způsobem rádi, ale věci nemohou v žádném případě milovat nás. Na to potřebujeme člověka, protože jen druhý člověk nás může milovat, ale může nám také pořádně ublížit - to jedno s druhým!
Kdyby Bůh chtěl takového člověka, který by nebyl schopen jednat zle, pak by musel stvořit automat na dobro. Automat seřízený na konání dobra - ale nikdy by to nebyla živá bytost. Jakmile chtěl Bůh protějšek, který by ho miloval, pak musel také připustit, že třeba jej bude také nenávidět. Jakmile je člověk schopen milovat Boha, pak je schopen i milovat lidi. Ale pak je schopen také je nenávidět.
A tak tedy shrnuto: Jestliže chtěl Bůh svobodnou bytost, která by byla schopna ho milovat, dal nám tím také možnost tuto svobodu zneužít a dělat zlo. A tady je také první vysvětlení, proč je zlo na světě a proč se na ně Bůh může dívat; protože kdyby Bůh chtěl toto zlo zlikvidovat, musel by zlikvidovat nás jako svobodné bytosti. Buď tím, že by nás zcela zahladil (pak bychom ani nemohli dělat zlo, ani milovat), nebo tím, že by z nás udělal automaty na dobro (ale pak bychom také nebyli schopni milovat, dělali bychom jenom to, na co jsme naprogramováni - a to také není láska). V lásce právě vnímáme tohle svobodné rozhodnutí. Žijete mezi stovkou lidí a jeden nebo jedna z nich se rozhodne vás milovat. A to je to, co člověka dělá šťastným, když se ten druhý rozhodne. Když někdo druhý někoho donutí, aby na vás byl hodný, není to nic. Je to sice dobré, ale to člověku nestačí.
My jsme však postaveni před fakt, že lidstvo, tak jak žije, svou svobodu spíše zneužívá. Je tím Boží dobrota zmařena?
Teď uděláme velký skok, protože o tom budeme mluvit v dalších pokračováních. Bůh udělal svou všemohoucnost v obou směrech: udělal člověka svobodného a chce pro něj dobro. Proto udělal tu nepochopitelnou věc: dal svého Syna, který za nás zemřel - uskutečnil vykoupení. Ponechal člověku svobodu a dal možnost, aby přes všechno selhání dovedl svou svobodu k naplnění, k Bohu. Jak to Bůh udělal, o tom budeme ještě mluvit. Teď se jen zadívejme na ten závěr.
Bůh totiž věci tady na zemi nechává běžet tímto způsobem, s využitím naší svobody. A tedy dokud bude tento svět existovat, bude v něm zcela určitě existovat i zlo, protože člověk bude mít možnost se rozhodnout špatně, bude této možnosti využívat. A všechny tyto chyby přinesou bolesti.
Bůh nikde neříká, že toto zlikviduje. Bůh nikde neříká, že nám zařídí ráj na zemi. Jestliže nám slibuje něco, co bude bez chyb, co nebude ohroženo špatným užitím svobody, pak až potom, po Kristově druhém příchodu. Je to snad nejlépe vystiženo ve 21. kapitole Janova Zjevení.
Zj 21, 1 - 4
Kdyby nám tohle Bůh sliboval po určité lhůtě, kdyby řekl: „Ještě tisíc let to musíte vydržet, a pak to přijde,“ bylo by to nedůvěryhodné a vypadalo by to jako laciná útěcha. Ale tohle všechno je plod Kristova vykoupení, a to je důležité. Že přijde nové nebe a nová země, že to všechno bude zabydleno lidmi, vykoupenými a proměněnými, to je možné jen proto, že Kristus uskutečnil celý akt spásy. A proto to není fantazie. Můžeme si nechat proběhnout hlavou evangelium o utrpení, smrti a vzkříšení Kristově - a na tom to stojí.
Toto je tedy první bod, jak můžeme začít chápat Boží všemohoucnost. Ono je toho ještě víc: vidíme-li Boha jako Stvořitele, jako původce všeho, to je také projev jeho všemoci. Speciální kapitolou, k níž se ještě vrátíme, je odpuštění, další projev Boží všemohoucnosti.
Ale nejhlubší, nejobsažnější a přitom přesto nejhůře chápaným vysvětlením Boží všemohoucnosti je Kristus. Ukazuje nám to počátek Janova evangelia.
J 1, 1 - 5
Bůh se vyjádřil svým slovem - Kristem. Toto sebevyjádření Boha vešlo do světa. „To světlo svítí ve tmě a tma ho nepohltila.“ Tento Boží život není zlem uhašen. Jestliže je Kristus sebevyjádřením Boha, pak je také sebevyjádřením všemoci. To se tedy budeme snažit pochopit, že odpuštění a Ježíš Kristus jsou vysvětlením Boží všemohoucnosti.
Dokud neporozumíme Kristu, nemůžeme porozumět všemohoucnosti Boží (tahle věta je moc důležitá). Dnes, po Kristu, nemůžeme porozumět Božím vlastnostem a tedy ani všemohoucnosti, nedíváme-li se na Krista. Na něm to musíme pochopit. On nám vysvětluje nejplněji, co je to všemohoucí Bůh.
Myšlenka, že je Bůh stvořitelem nebe i země, je v křesťanském světě docela běžná, ale dělá časté obtíže tím, že se špatně chápe.
Ježíšovi současníci si představovali stvořený svět takto: Na velkém moři plavala země, nad tímto oceánem byla nebeská klenba, po té klenbě pojíždělo slunce a měsíc, byla průhledná, protože bylo vidět hvězdy. Nad tou klenbou byl horní oceán a když se otevřely průduchy v klenbě, tak pršelo. A nad tím vším byly vrstvy nebe a v nejvyšší vrstvě přebýval Bůh. „Bůh stvořil nebe a zemi“ znamená, že stvořil všechno. Není nic, co by vzniklo mimo něho. Počátkem všeho byl Bůh, který se stal principem všeho. Ale v Písmu není řečeno, jak to všechno vzniká. Sv. Augustin říká: „Písmo nám neříká, jak vzniklo nebe, ale jak se dostat do nebe.“ Otázku o vzniku světa si můžeme položit ve třech rovinách: věda, filozofie a víra.
Pohled vědy - z posledních výzkumů, kdy se tvrdí, že se vesmír neustále rozpíná, se předpokládá, že vesmír vznikl z určitého singulárního bodu. Věda se může dostat velice blízko k tomuto bodu, ale nic o něm nemůže říct. Najdou se ale lidé, kteří řeknou, jestliže fyzika a vědy o tomto bodě nemohou říct nic, pak je to Pán Bůh. Pokládají to za důkaz Boha. Ale to je omyl. Bůh nemůže být na konci našich přírodovědeckých poznatků a důkazů. Tak malý Bůh není. Víru nemůžeme nahradit poznáním. Poznání jenom doplňuje víru.
Pohled filozofie - ta se ptá na poslední důvody, ne na to, co je ten bod nula. Ptá se, proč to tak všechno je. Filozofie nás může dovést k poznání, že Bůh je, ale víra mě přivede k přesvědčení, že mu mám věřit, že ho mám milovat.
Tedy shrneme-li výše uvedené, můžeme konstatovat, že věda nám sice řekne mnoho o vzniku světa, ale ne všechno. Filozofie nám může říct, proč je svět, jaký má význam, jaký význam má život člověka... Může nás dokonce přivést k určitému poznání Boha jako Stvořitele všeho. Ale formulaci: „Bůh je ten, který stvořil z ničeho“ můžeme pochopit až ve víře. Z přírodních věd ani z filozofie nemůžeme poznat, že Bůh stvořil svět, až z víry můžeme říct: „Bůh stvořil všechno.“ Tedy začátek Bible nám obraznou řečí vypráví o jasných pravdách.
Nač vlastně potřebujeme vědět, že Bůh stvořil nebe i zemi? Zakládá to náš vztah ke světu. Bůh všechno stvořil, proto ani slunce, ani zvíře, ani cokoli jiného nemůže být pro mě bohem. Znát něčí jméno v Izraeli znamenalo, mít nad ním moc, stát nad ním. Adam dal jména zvířatům, což hebrejsky znamená, že má nad nimi moc. Takže stvoření nám ukazuje třístupňovou skutečnost: člověk, nad kterým je Bůh a pod člověkem je stvořený život, nad kterým má člověk vládnout. Člověk nesmí ničit, ale využívat - je tedy stavěn do správcovské funkce světa. Ale člověk je schopen „odříznout“ Boha, tím se postavit do čela a pak si dělat se světem co chce. A to se mu nyní mstí. Takže víra ve stvoření nám neříká, jak to přesně bylo, ale jak máme žít, jak se máme ke světu chovat.
A jak se mluví o stvoření nebo o Bohu Stvořiteli v Písmu a v kterých jeho částech?
Především v Genezi, v první kapitole 1. knihy Mojžíšovy, a dále ve Skutcích apoštolů, kde se rekapituluje akt spásy Ježíše Krista (Sk 4, 24), potom Žalm 10 oslavuje Boha jako Stvořitele. Potom u Pavla list Kolosanům, kde se mluví o Kristu, ve kterém je všechno stvořeno (Ko 1, 15 - 16). Tyhle texty všechny by bylo dobře si projít.
Chtěl bych připomenout, že se nemusíme vázat jen na to, co známe z první knihy Mojžíšovy. V této knize jsou vlastně dva texty o stvoření, jsou to dvě doplňující se zprávy. Ta nejjednodušší, a vlastně nejobsažnější, je první věta:
„Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se Duch Boží“ (Gn 1, 1- 2).
Teprve po tomto úvodu přichází zpráva o stvoření v šesti dnech, se sedmým dnem odpočinku - taková jakási slavnostní řeč. My se ale docela dobře můžeme držet té první věty „na počátku stvořil Bůh nebe a zemi“. V této větě je obsaženo prakticky všechno. „Na počátku“ - tam se ptáme: „Kdy?“
A dál „stvořil Bůh nebe i zemi“. Ve způsobu vyjadřování, který je první knize Mojžíšově vlastní, znamená „nebe a země“ celou tehdy existující známou skutečnost, kromě Boha. Na počátku tedy Bůh stvořil všechno, co nás obklopuje. Tím je také hned vymezena nezávislost. Je-li Bůh Otcem, Stvořitelem, potom ty věci jsou od něho odvozeny a on je od nich nezávislý. Bůh není závislý na světě, který ho obklopuje, ale tento svět je závislý na něm, svět je od něho odvozen.
A kdybychom chtěli nejstručněji shrnout, co je řečeno v 1. kapitole 1. knihy Mojžíšovy (Genesis), co je to nejpodstatnější, můžeme říci, že je řečeno toto: všechno, co nás obklopuje, řečeno dnešními slovy „vesmír“, je tu proto, poněvadž to Bůh chtěl a učinil to. Tedy předně: to stvoření okolo nás, ta skutečnost je Boží. Za druhé: Bůh je na tom nezávislý. Za třetí: člověk je mezi Bohem a touto stvořenou skutečností. Protože člověk poznává Boha a člověk poznává stvořené. Jenom člověku si uvědomuje sebe sama, a proto je člověk jaksi od přírody odlišen, přestože do ní patří.
Dále člověk poznává Boha, to je vlastně to největší odlišení, protože toho je schopen jenom člověk. Toto seřazení nám chce dát úvod 1. knihy Mojžíšovy.
A z toho pak vyplývají důsledky: modly jsou nesmysl, nikdo jiný než Bůh - Hospodin, původce všeho, nemůže upoutat celou naši pozornost. Na nikom jiném nejsme v plném slova smyslu závislí.
Když se řekne „stvoření“, připadá to většině lidí dnes jako věc, když ne nesmyslná, tedy podivná. Zkušenost, kterou jsem nedávno udělal: člověk s ukončeným vysokoškolským vzděláním se mnou debatoval a já mu povídám: „A co ten svět okolo nás, kde se to tu vzalo?“ a on mi říká: „To vzniklo normálně přirozeným vývojem.“ Spousta lidí je touto odpovědí plně uspokojena a cítí se mít vědecký pohled na život, na rozdíl od tmářského náboženství. A přitom, řeknou-li toto, nevědí ještě vůbec nic. To je hrozně mlhavá představa, můžeme jenom konstatovat, co z přírody vidíme - a stejně nevíme, proč, nač, proč právě tak.
Zřejmě i nám, věřícím, chybí jedna věc a sice určitá schopnost obdivu. My se stále ptáme, jak věci fungují, jak to přijde, že tady jsou. Ten Žalm 104, o němž jsem se zmínil, je plný obdivu. A z něho bychom měli vyjít.
Ž 104
Je to žalm, je to tedy básnický text, za kterým ale stojí hluboké poznání - uznání světa jako díla Božího.
Já k tomuto textu mám ve své hlavě něco zcela obdobného, dnešního - ale půjde to hůře reprodukovat. Nedávno jsem mluvil s jedním člověkem, pánem ve velmi zralém věku, vědcem, křesťanem, a ten se mi s obrovským vědeckým zanícením a obdivem vyznával ze své úcty a obdivu nad světem, který jako vědec celý život poznával (vědec - technik).
Říkal: „Vždyť to je úžasné, na co člověk neustále přichází. Ta úžasná hloubka a přesnost zákonitostí, na něž my přicházíme!“ A když si vzpomněl na oko, říkal: „To je tak úžasný nástroj! Nejenom že to zachytí vjemy, ale jak je zpracuje! Každé oko má něco jako samostatný počítač, který všechno, co je viděno, převede do takové informace, že my třeba reagujeme na letící předmět tak, že uhneme. A teď se to u každého jedince opakuje, už několik milionů let a stále je to totéž. A to procento zmetků je nepatrné, maličké, o němž se člověku ani nezdá.“
Čím více člověk poznává svět z hlediska kterékoliv přírodní vědy, tím víc se může divit a obdivovat. A buďme skromní: obdivujeme se právě poznané zákonitosti, kterou jsme my, lidé, do světa nevložili! Tuto schopnost obdivu by každý křesťan v sobě měl mít, aby nebral věc jako příliš jasnou.
Nakonec můžeme obdivovat Boha jako tvůrce. Smůla je v tom, že plno lidí má pořád zafixováno, že mu Bible popisuje, jak svět vzniká. To je nedorozumění, Bible rozhodně není od toho.
Může nám však sdělit obdiv člověka ke světu a k jeho Tvůrci, jako je Žalm 104, to ano. Ale jak svět vznikl, jak to fungovalo, jak to po technické stránce probíhalo, na to musí dát odpověď jiné knihy, od toho jsou přírodní vědy. Bible jenom říká, kdo je za tím - a to je Bůh. Tohle nám zase přírodní vědy nikdy dát nemohou. A toto rozdělení se musí chápat a jasně vidět.
Byla skutečně chyba některých předchozích generací, že měly snahu v Bibli najít i to, jak vznikl svět. l když Augustin (a to máme 4. století po Kristu) toto nedělal. Ale později se to udělalo a byla to chyba. Protože náboženský text není přírodovědeckým textem, proto člověk - křesťan nemusí vůči vědě mít žádný mindrák, vždyť přírodní vědy nikde a nikdy víru nevyvracejí, to je nesmysl. Jestliže poznávám, jak svět funguje, to přece Boha nepopírá, to poznávám jen Boží dílo. Bourá to třeba klamné představy, ale ne správnou představu o Bohu.
Protože otázka, jak svět vznikl, je u lidí stále živá, tak se k ní ještě vrátíme. Pro dnešek to uzavřeme jedním textem z evangelia, které nás má přivést k dobrému chápání Božích věcí. Vždyť pochopit, jak jsou věci před Bohem, je možno jen člověku, který není před Bohem pyšný. A v evangeliu Matoušově je to řečeno takto:
Mt 11, 25 - 27
Dostáváme se k jádru Creda, k srdci naší víry, kterým bezpochyby je víra v Ježíše Krista. Jsou lidé, kteří se velice cítí křesťany, kteří velice v Boha věří, ale kteří mají ke Kristu daleko, on jaksi nepatří do jejich obrazu víry, což je ovšem ohromný malér, protože v jednoho Boha věří spousta lidí. Třeba Židé, Mohamedáni, muslimové. U některých primitivních afrických náboženství najdeme víru v jednu nejvyšší bytost, u náboženství východních to není tak jasné, protože jen u některých je Bůh osobní. Řada lidí se nehlásí k žádnému náboženství, ale vyznávají, že „něco“ musí být, nebo, že „někdo“ je. Ovšem tohle všechno má ještě ke křesťanství hrozně daleko.
Skutečná křesťanská víra stojí a padá s vírou v Ježíše Krista, s kterou ovšem souvisí i pohled na celkovou situaci světa. A jaká je tedy situace lidstva v pohledu víry?
Mezi člověkem a Bohem je „potrubí“, které bylo poškozeno, ale ne vinou Boha, ale člověka. Tím se k nám nedostává pravá, čistá voda. Ale Bůh se rozhodl zachránit člověka. Jak? Doprostřed lidstva dal Ježíše, který se stal zdrojem čisté vody a tím nás zase plně napojil na Boha Otce. My máme určité zkušenosti s Bohem, s Ježíšem, ale když to máme předat dál, tak narážíme na problémy. Jak vlastně vysvětlit, že v Ježíšovi je pravé lidství a božství. Jsou dva extrémy chápání Ježíše. První: Ježíš byl jenom Bůh a to lidství byla jenom taková rouška. A druhý extrém: Bůh je přece jenom jeden, Ježíš byl pouze dokonalý člověk, který nám toho o Bohu dost řekl, dost nám Ho přiblížil. Tyto dvě krajnosti přežívají. A jak to máme chápat my? Ježíš je někdo, kdo je na tom jinak než já a přece není úplně jiný než já, v tom smyslu, že by se mnou neměl nic společného. Je to tedy někdo, kdo má se mnou velmi mnoho společného, ale není na tom tak, jako já. Říkat, že Ježíš je jen člověk nebo Bůh je jednoduché, ale pochopit, že v Ježíši je jak lidství, tak božství je pravý výkon víry. Domněnka, že zdůrazňováním „Ježíš je Bůh“ nic nepokazíme, je mylná. Protože, když neuznáváme Ježíšovo lidství, tak se nám zhroutí vykoupení a hledáme jiného vykupitele a tím se dostáváme mimo pravou křesťanskou víru.
My tedy máme věřit, že v Ježíši je neoddělitelně spojeno lidství a božství, ale nedělat z toho smíšeninu, boholidství jako novou podstatu. Poznání Ježíše čerpáme ze svého vnímání Boha. Ale to nemá být vše. Máme znát i trochu teorie. Smrt, ukřižování je důsledek hříchu, ale vzkříšení je vítězství nad smrtí, tím i nad hříchem a v tom spočívá naše vykoupení. Ježíš není bezmocný vůči zlu jako my. Má nad ním moc a má také moc nás od tohoto zla osvobodit. Ježíš se stal jedním z nás, aby s námi mohl komunikovat, a proto je Ježíš přístupný pro všechny lidi. A protože se s námi v lidství spojil, vede nás svou cestou do nebeského království.
Situace po prvotním hříchu je srovnatelná se situací polárníků na odtržené ledové kře, kdy se vzdalují od základny a nemohou se dostat zpět. Jediná možnost záchrany může přijít ze základny. My jsme všichni na takové „kře“. Všichni lidé se proto rodí daleko od „pevniny“, v situaci hříchu. Do toho přichází Ježíš, aby zcela zásadním způsobem proměnil tento nepříznivý stav. Od toho okamžiku se lidé ptají: Kdo je to Ježíš Kristus? A křesťané odpovídají svým vyznáním. Jedno z nejkratších zní: „Kristus trpěl - zemřel - vstal z mrtvých,“ anebo ještě kratší: „Ježíš je Pán.“ I my budeme hledat odpověď, byť poněkud podrobněji.
Nejprve pro pořádek připomeňme, že Ježíš Kristus není jméno a příjmení. Ježíš - Jošua je běžné jméno v Izraeli. Kristus - Christos - Pomazaný - Mašijah - Mesiáš je pomazaný ne k nějakému úkolu, ale Pomazaný v absolutním slova smyslu. Mašijah - syn Davidův: pro Židy syn Davidův znamenalo víc než Syn Boží. Syn Boží bylo pro ně něco obecného, kdežto syn Davidův mělo pro ně konkrétní význam, podložený ve Starém zákoně, byl to očekávaný zachránce od Boha.
Židé byli přesvědčeni, že jestli se mělo opravdu něco dobrého stát, muselo to vycházet z Boha. Tedy Ježíš - Mesiáš musel vycházet taky z Boha. Židé neměli nadpřirozeno a přirozeno, ale to Boží a to druhé, co je proti němu. Pro ně byl Bůh nejvyšší dobro.
V evangeliu (L 3, 21- 32) máme při křtu Páně připomenuto jasné Boží vyjádření: „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.“ Jenomže to, že je Ježíš Syn Boží, to je v jistém smyslu pouze opis skutečnosti. Nepohoršujte se nad tím, já hned vysvětlím proč to říkám. V pravém slova smyslu vztah otec - syn existuje na lidské rovině. Já jsem synem svého otce, v plném smyslu, to je jasné. Ovšem mluvit o Bohu jako o člověku, to už tak přesně nefunguje. Chceme-li vyjádřit vztah mezi Ježíšem Kristem a Bohem, pak to nejpřiměřenější vyjádření je, když řekneme, že Ježíš je Syn Boží, ale musíme si uvědomit, že tím zřejmě nevystihujeme celou skutečnost, že je to zřejmě daleko víc, než co známe z mezilidských vztahů.
To také dál hned znamená, že nevystačíme pro tyto věci s běžnou představou biologickou. Jsem synem svých rodičů, protože jsem se jim narodil, jsem z jejich rodiny. Tohle tedy nestačí, protože tu jde o víc: o jedinečnost Ježíšovu. Musíme zase vyjít z věcí známých. Ježíš je Syn Boží a Ježíš je člověk. Začneme od toho lidství. To neustále zdůrazňuji, protože nevidíme-li v Ježíši plně člověka, když v něm vidíme jenom Božího Syna, jenom Boha, pak se k jádru křesťanství nedobereme. Tam je třeba vidět toto obojí - zcela nezkráceně. Z Ježíšova lidství tedy nesmíme ubrat ani „fous“.
A tak tedy list Židům mluví o Ježíši, který přichází na svět jako člověk.
Žd 10, 5 - 10
„Oběti ani dary jsi nechtěl, ale dal jsi mi tělo“ (Žd 10, 5; citace Ž 40, 4 - 9).
To je vlastně jakési odmítnutí Starého zákona a nahrazení něčím novým. Oběti krvavé a nekrvavé - to byl vrcholný úkon starozákonní bohoslužby. A teď je tady řečeno: „Tohle Bůh nechtěl, tj. dals mi Bože tělo, stal jsem se člověkem.“ To, že se stal člověkem Ježíš, bylo víc, než všechny starozákonní oběti. Proč? Protože Ježíš říká: „Tady jsem, abych plnil, Bože, tvou vůli.“ Protože tento Ježíš, kterého vidíme jako člověka, svou celou osobnost nasadil a vydal všanc zcela jedním směrem: aby plnil Otcovu vůli. A tohle udělal způsobem zcela jedinečným. Nikdo z lidí, ani ten nej-nej-nejhodnější, ten nej-nej-nejlepší neplní v tak absolutním rozsahu vůli Boží, jako Ježíš. A proto o něm můžeme říci, že je to Syn Boží, jenom on byl schopen se s Bohem, s Boží vůlí ztotožnit.
To, co říkám, je zase jenom část. Nesmíme vzbudit dojem, že Kristus byl tak dokonalým člověkem, že už proto ho pokládáme za Boha. V tomhle je nebezpečí špatného pochopení, kdybychom si řekli: „On to Pán Ježíš dělal tak dobře, že to tak žádný člověk nedokáže, a proto on musí být Boží.“
Ježíš, jako plně Boží, přichází na tento svět a tady plní Otcovu vůli, čili uskuteční přesně a právě to, co Bůh chtěl. To může udělat jenom ten, kdo je s Bohem zajedno. Proto o něm můžeme říci, že je Boží Syn, a sice jednorozený, protože toto Ježíšovo poslání je zcela jedinečné. V tom se mu nikdy nikdo nepřiblíží, to nijak nikdo takto nedělal. Nakonec je řečeno: „Tou vůlí jsme posvěceni, neboť Ježíš Kristus jednou provždy obětoval své tělo.“
Tím, že Ježíš splnil Otcovu vůli a splnil ji až k tomu obětování těla, až k tomu, že dal sebe samého, tím jsme my posvěceni. Tím jsme i my vytaženi do úrovně Boží.
Může se vám tento pohled, který nabízím, zdát velmi neobvyklý - nezvyklý. Neodmítejte ho kvůli tomu. Spíše si vezměte list Židům a tu 10. kapitolu znovu čtěte a znovu o tom přemýšlejte. Je tu jedna věc, velice důležitá: abychom pochopili, že Boží vůle byla plně uskutečněna Ježíšem. Boží vůli můžeme poznat jenom na Ježíši Kristu. Jestliže se člověk snaží pochopit, jak Ježíš smýšlel, jednal, jaký byl jeho postoj, jak uspořádal svůj život, začne chápat, co to je Boží vůle. Boží vůle je skutečně Boží, nemůže to tedy být něco, co my Bohu vnucujeme. Je to něco, co my jen s velikou námahou a po částech chápeme. Je to tedy most mezi člověkem - Ježíšem a Ježíšem - Synem Božím.
Jestliže se vám bude zdát, že se to do vašeho obzoru nevejde, že takto jste vůbec nikdy nepřemýšleli a že nemůžete na nic přijít, bez roztrpčenosti to odložte. Možná, že se k tomu po čase vrátíte, on člověk nikdy nepochopí nic naráz. Každý z nás myslí jinými cestami a není dobré hned odmítnout to, co se mu do jeho obzoru nebo systému uvažování nevejde. Je dobré to odložit a počkat na příhodný čas.
Tedy Kristus, náš Pán, počatý z Ducha, narozený z panny. Nejdříve bychom se zastavili u slova Pán. Je to slovo, které dost často používáme: Pán Ježíš, to řekne každý docela snadno. Přitom je to slovo pro nás původním obsahem vlastně vzdálené. Jednak „Pán“ se používá jako zdvořilostní oslovení, za druhé v jazykovém použití doby nepříliš vzdálené to mělo až takový hanlivý přídech, když byl někdo „pán“.
Tady nejde o jedno ani o druhé. Kristus je prostě vládce. Jenomže: ne vládce ve světském smyslu. Ve světě je a bylo tolik zlého, že bychom Pánu Ježíši moc neposloužili, kdybychom ho prohlásili za světského krále. Ježíšovo kralování, to že je Pánem světa, se dá vidět na dvou věcech. Jednak v srdci člověka. A tady bych chtěl připomenout, co říká Pavel v listě Filipanům: „Toužebně očekávám a doufám, že v ničem nebudu zahanben, ale veřejně a směle jako vždycky i nyní na mně bude oslaven Kristus, ať životem, ať smrtí. Život, to je pro mne Kristus, a smrt je pro mne zisk“ (Fp 1, 20 - 21).
Tohle je tedy hledisko osobní.
Kristus je Pánem těch, kteří v něho uvěřili, a to Pán ve svrchované míře. Opravdu nejvýstižněji to říká věta uvedeného úryvku: „Vždyť pro mne život je Kristus a smrt zisk.“ Pavlovi se tady zkoncentrovalo, spojilo do jednoho bodu v Kristu všechno, celý jeho život. Když tohle člověk v životě dobře uskuteční, pak je to pravda, že Kristus je mu Pánem, když mu Kristus bude vším, když bude naprostou náplní jeho života a celým jeho smyslem.
Nikdo z nás nemůže s určitostí říci, že to u nás tak je, že by Kristus byl beze zbytku Pánem našeho života. Ale vyznáváme, že se tedy do této plné polohy snažíme dojít. Tohle je věc velice důležitá, přestože u mnoha křesťanů byste ji našli v zakrnělé podobě. To je ono, o čem tady byla několikrát řeč, že někdy se křesťanství vyčerpá jenom na všeobecné víře v Boha, že se smrskne jenom na něco s pravým křesťanstvím související jen okrajově.
Kdo tedy Krista vyznává za svého Pána, ten mu zcela podřizuje svůj život. A tady je zapotřebí velice dobře porozumět, aby toto podřízení nebylo cítit jako ztráta, jako utlačení člověka. Uznat Krista jako Pána znamená skutečné osvobození. (Zase ten Pavel: Život, to je pro mne Kristus, a smrt je pro mne zisk.“) Tady je přikovaná ta základní lidská obava ze zmaření života. Pavlovi to splývá. Ať tedy Pán rozhodne, jak bude chtít, on mu patří, a proto je pro něj hodnotný stejně život jako smrt.) Toto je vrchol osvobození, ale my je můžeme prožít na spoustě drobnějších věcí jako osvobození od spousty obav, strachu a drobnějších obaviček, protože je-li Kristus mým Pánem a vím-li, kdo Kristus je, pak mohu mít jediný strach, a to abych neselhal. A i tady vidím Petra a Pána, který mu odpustil. Tak i v tomto punktu nemusím mít absolutní strach.
Když o tomhle bude člověk dál a dál uvažovat, že Kristus je opravdu jeho Pánem, že pro něj je tím nejdůležitějším, tím, který je nade vším, co se ve světě děje, můžeme dojít k tomu druhému pohledu, proč je Kristus Pánem - a to je Kristus jako Pán vesmíru, Pán budoucnosti. Kristus je ten, který přijde podruhé a který je proto králem, protože poslední slovo v dějinách bude mít definitivně on. Teprve pak ho můžeme vidět jako Krále vesmíru. Ve Vyznání víry je to nakonec ještě dál, když se mluví o Kristu, který „přijde soudit živé i mrtvé“ ... tam o tom budeme mluvit víc.
Pro úplnost, abychom dokázali správně pochopit a obsáhnout pravý význam toho, že Kristus je naším Pánem, nám poslouží úryvek textu Lukášova evangelia.
„Buďte jako lidé, kteří čekají na svého pána, až se vrátí ze svatby, aby mu hned otevřeli, až přijde a zatluče na dveře. Blaze těm služebníkům, které pán, až přijde, zastihne bdící. Amen, pravím vám, že se opáše, posadí je ke stolu a sám je bude obsluhovat“ (L 12, 36 - 37).
Naše vysokojdoucí pohledy, tj. Kristus jako Král vesmíru, jsou uzavřeny slovy o narození:
„... byl počat z Ducha svatého a narodil se z Marie Panny.“
Jestliže se řekne, že Ježíš je „počat z Ducha svatého“, pak je tím v prvé řadě řečeno, že Ježíš je úplně Boží, že je Synem Božím, aniž ztrácí své lidství. Na počátku jeho existence je tvůrčí Duch Boží. Opakuji: na počátku, ne až někde potom, v historii. Je počat z Ducha a můžeme to za pomoci Pavlovy domyslet ještě dál. Pavel mluví o novém Adamovi. Protikladem je starý Adam, z této země, který zhřešil a uvázl v hříchu a nový Adam - Kristus je také člověkem, ale člověkem ze hříchu vymaněným, člověkem a Božím Synem.
A tady máte vysvětlení k tomu „početí z Ducha Božího“: protože je Ježíš z Ducha Božího, je z moci zla zcela vymaněn, proto je tím novým Adamem, tím, ve kterém začíná obnovení lidství. Je to lidství, ale nezatížené hříchem. Mluví-li o početí z Ducha sv., pak nejde rozhodně o věc biologické povahy, tímhle směrem k ničemu nedojdeme. Jde o věc mnohem hlubší - o to, že je Ježíš Boží. Tajemství jeho početí zůstává tajemstvím. Vidíme jen, že zde byl Bůh svým tvůrčím Duchem u díla a že Ježíš je plně Boží, ale o vlastním průběhu nevíme nic.
Dále se říká, že tento Ježíš se „narodil z Marie Panny“.
První otázka je, proč se vlastně ve vyznání víry mluví o tom, že je Ježíš z Marie narozen, když například všechny další události jeho života v Credu nejsou zmiňovány. Tam je ohromný skok; následuje: „trpěl pod Pontským Pilátem, ukřižován ...“ a tak dále. Proč je tu tedy právě toto jmenováno? Není to pro ukojení naší zvědavosti nebo proto, že u každého člověka se uvádí místo a datum narození. Ježíšovo narození z Marie stojí jako určitý protipól k výrazu Ježíš - Syn Boží. Ježíš Syn Boží nám fixuje božský původ Ježíšův, narození z Marie nám fixuje Ježíšovo lidství. Pohled na Ježíšovo božství a lidství musí být jednotný, oboje musíme vidět současně.
Hned tu ale máme obtíž, když je tu dále zdůrazněno Mariino panenství, které nám při propagaci křesťanství vlastně dělá potíže, když musíme vysvětlovat „nevysvětlitelné“. Z hlediska biologického (i když to není biologická otázka!) se dnes ví, že za určitých okolností může dojít k rýhování vajíčka, i když není spojeno se samčí buňkou, což je známo v říši zvířecí. Z toho plyne, že pravda víry nás nenutí k tomu, abychom zavřeli oči, uši a říkali „nevidím, neslyším“. Je nutné si uvědomit, že v přírodě je možné mnohem více, než s čím se běžně setkáváme a nemusí jít vždy jen o zázraky!
Proč tedy narození z panny? Za prvé: Je nutné si uvědomit, že Ježíš není kombinace Boha a člověka tak, že by to byla polovina jednoho a polovina druhého. Narození z panny tu není proto, aby bylo umožněno Ježíšovo božství. Bůh není omezen ve svém činu na jednu jedinou alternativu. Sice nám to usnadňuje pochopení, ale nesmíme se dostat do situace, kdy bychom řekli: „Na rovině biologické chybí mužský prvek, tak ho tam dodáme tím, že Bůh je otec.“ Kdybychom to takto udělali, mohlo by to vést k výše zmíněnému chybnému chápání Ježíše jako kombinace Boha a člověka. Jestliže Bůh chtěl, aby nový počátek v lidstvu byl člověk, pak to musel být člověk plně, a jestliže ten počátek měl být dobrý a bez hříchu, pak to musel být někdo, kdo vychází z Boha. Tedy člověk, který se narodí ze ženy, ale má svůj původ v Bohu. Přivedení takového člověka na svět je mimo lidské možnosti. Jako nelze z radioaktivního materiálu vytvořit něco nekontaminovaného. A my všichni lidé jsme „kontaminováni“ hříchem. Je tedy třeba vytvořit nový počátek. První způsob je uveden v Genezi: potopa, ale zde nedošlo k úplnému vykořenění hříchu. Tudy tedy Bůh nechce jít, musel by vyhubit všechny. Postupné zlepšování lidí je také ztracená záležitost, pořád jsme nějak zasaženi hříchem. Boží nový počátek je proto zasazen uprostřed lidstva Boží intervencí. Duch Boží je ten, který tvoří všechno nové. Ježíš je z Marie, tedy jedním z nás, ale zároveň z nového počátku.
Za druhé: Farizeové měli představu, že kdyby všichni členové Izraele zachovali předpisy Zákona, zvláště o sabbatu, do puntíku, pak by musel přijít Mesiáš. To je do krajnosti dovedená snaha vyrobit si záchranu, byť s Boží pomocí, vlastními silami. Na druhé straně stojí Maria, která „nemá muže“, je tedy naprosto bezmocná. Maria tedy nemá vůbec nic, co by ji opravňovalo myslet, že bude matkou Mesiáše. Nemá skutečně nic a do tohoto lidského „nic“ je darován Mesiáš. K tomu je třeba doplnit obraz Izraele, jako snoubenky Hospodinovy. Sem patří Maria jako matka. K plnému porozumění postavě Panny Marie je nutná znalost Starého zákona.
Shrnutí: Je třeba vědět, že Ježíšovo narození z Panny je sice biologicky popsatelná skutečnost, ale na druhé straně je to záležitost především teologická. Ježíš - zachránce, plně Boží Syn a plně člověk, je darovaný Otcem, nikoliv produkt lidského konání. Mariino panenství zdůrazňuje lidskou bezmocnost, záchrana lidstva je Boží dar. Pozor! Toto vše zde popsané nenazýváme „neposkvrněné početí“. Neposkvrněné početí je početí Mariino - Panna Maria byla od svého prenatálního života uchráněna prvotního hříchu, byly na ni „dopředu aplikovány“ účinky vykoupení.
Na Pannu Marii se však díváme nejen jako na matku Ježíšovu, ale také jako na prototyp Církve. Maria vstoupila Zvěstováním do jedinečného vztahu s Bohem a tento vztah má svůj vývoj. Maria zůstává v odkázanosti na Boha, její panenství nelze chápat čistě biologicky. Je to úžasný symbol, který znamená víc než pouhý fakt. Panenství znamená otevřenost Bohu, která trvá v celém životě. Lidsky vzato je Maria člověk, který vlastně sám nic neznamená - služebnice Páně do konce života. A to je prototyp Církve. Církev musí být v očekávání obdarování, nemůže pouze vyvíjet sama aktivitu. Církev je na jedné straně skupina Ježíšových následovníků, ale zároveň skupina lidí, kteří očekávají, co od Boha dostanou. A zde právě je Maria naším vzorem. V člověku se musí spojit aktivní i pasivní prvek - tedy člověk následující Ježíše a mající zároveň smýšlení Mariino (její životní postoj) je teprve dobrý křesťan.
Maria je na prvním místě pokorná služebnice, říkající Bohu „Ano“, a teprve potom lze přidávat další predikáty: Královna, Vyvýšená nad anděly ... Chceme-li vidět Pannu Marii správně, musíme v ní vidět člověka Bohem plně obdarovaného, který toto obdarování s maximálním souhlasem a porozuměním přijal. Tak se vyhneme jejímu zbožštění, neuděláme z ní bohyni. Maria je úctyhodným člověkem, protože je báječný, úžasný výtvor Boží a odráží Boží slávu.
Na závěr tedy ještě jednou zopakujme: to Boží v Ježíšovi, vyjádřené početím z Ducha i to úplně lidské, dané narozením z Marie Panny, je potřeba vždycky vidět v jednotě a není možno ubírat ani z jednoho, ani z druhého. Ježíš může být naším Pánem v plném slova smyslu právě proto, že je plně člověkem. Proto nemůžeme říci, že je nám vzdálen, že jemu se to žilo atd., Z Ježíšova lidství zkrátka nesmíme ubrat ani „vous“, to se ve víře nevyplácí.
Čím jasněji vidíme jeho lidství - a přitom uvidíme Ježíše celého, tím přesněji pochopíme, jak On je klíčovým řešením našeho života. A to je to, oč mi neustále jde, aby nám Ježíš nebyl vzdálený, ale abychom ho pochopili jako někoho, kdo skutečně základní otázky našeho života zásadně vyřešil. Jako někoho, koho můžeme následovat. Abychom jeho život viděli jako model a řešení našeho života.
Snad nejdříve jednoduché vysvětlení některých pojmů. Ježíš „trpěl ...“. Někdy se lidé ptají, jak mohl Ježíš trpět jako Bůh. My myslíme v řeckém světovém názoru. Proto je pro nás obtížná představa trpícího Boha. Pro Řeky byl Bůh někdo naprosto dokonalý, neměnný, necitlivý. Hebrejské chápání bylo širší. Proto bychom neměli toto vše chápat pouze filozoficky, ale ve světle Starého zákona. „Trpěl pod Pontským Pilátem.“To je údaj, který má celou událost Ježíšova utrpení lokalizovat do přesného místa. On netrpěl jakkoliv jako nějaký mystický zástupce lidského utrpení, ale plnokrevný člověk, který žil část svého života za panování římského prokurátora, Piláta z Pontu, který v letech 26 - 36 vykonával svůj úřad v Judeji.
Jestliže se říká, že Ježíš trpěl, pak je nutné nemyslet jenom na ukřižování, protože to utrpení bylo mnohem delší. Vzpomeňte si na všechny možné nebo nemožné rozhovory s farizeji, se zákoníky, ale také s Ježíšovými učedníky. On mu vlastně nikdo nerozuměl a když, tak jenom chviličku v něčem - pak zase bota jako hrom. l ti nejbližší ... zeptají se, kdy se obnoví království izraelské, nebo po ohlášení utrpení přijdou, chtějí sedět jeden po pravici a druhý po levici v jeho království. Nebo ty nekonečné zlomyslnosti znalců Písma, kteří je znali báječně a přitom se všemi silami vzpírali Ježíšovi uvěřit. Neporozumění i od vlastní rodiny, protože ani ti nejbližší Ježíšovi pořádně nerozuměli.
Rozhodně všechno muselo působit jistě víc, než dlouhé cesty pěšky, fyzicky namáhavé působení, když chodil a kázal. Právě tohle neporozumění. Když si uvědomíte, že Ježíš byl skutečně plný Boha, plný vůle přiblížit Boha lidem a ti okolo něj byli jako zabednění, to opravdu musí působit velké utrpení a jestliže tohle utrpení prožíváte ve své rodině, že vám tolik jde o Boží věc a někdo, koho máte opravdu rádi je vedle vás jako tupec, tady člověk opravdu následuje Pána. Uvědomte si, že ani on s těmi lidmi nehnul, s těmi, kteří byli nějakým způsobem vzepřeni, „zašprajcováni“, protože k víře nelze nikoho nutit. A k pochopení Ježíše, to už vůbec ne. A tak tohle je utrpení, jemuž se člověk nemůže vyhnout a tak, jak se dělo našemu Pánu, může se dít i nám a člověk by se tomu neměl příliš podivovat.
Další slova o utrpení mluví jasně o tom, oč šlo v jeho závěru: „ukřižován, umřel, pohřben jest“. To slovo „ukřižován“ v sobě skrývá velice mnoho. Jednak velikou fyzickou bolest a obrovskou ukrutnost, byl to skutečně v té době nejdrastičtější způsob, jak zbavit někoho života, který byl znám. Ten, který umíral, kromě těch bolestí, protože visel (na kříži) za probodené ruce, o nohy se opřít nemohl, ten člověk pravděpodobně umíral zadušením, protože od této polohy vznikaly v těle křeče dýchacích svalů. Já to dál nebudu rozebírat, ale je to věc velice drastická. A dál se k té bolesti fyzické nejspíš přidalo obrovské utrpení vnitřní. Ježíš na kříži říká: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil.“ To je začátek Žalmu 21 (22), který se Ježíš mohl modlit celý, a nebo (a to se nevylučuje s prvním) se také skutečně Ježíš mohl cítit Bohem opuštěn. Chtěl být lidem podobný i v tomto - v opuštěnosti od Boha. Mohl prožít naprosté dno lidského utrpení. Je rozdíl mezi pocitem opuštěnosti a opuštěností skutečnou, reálnou.
Jestliže je řečeno, že Ježíš „umřel“, pak to znamená, že jeho pozemská cesta byla uzavřena, právě tak, jak to vnímáme u smrti jakéhokoliv člověka: došel až úplně na konec, na úplný zmar lidských možností do stavu nenávratného, protože v okamžiku smrti se nelze navrátit a ani Ježíš se nenavrátil.
„... a pohřben jest ...“ Všechno došlo až k těm naprostým lidským koncům, tak, jak končí každý lidský život, zde za drastických okolností. Ježíš tedy umřel skutečně, měl plnou účast na osudu zemřelých. Musíme si však znovu a znovu připomínat, že smrt, vzkříšení, nanebevstoupení a seslání Ducha Svatého patří nevyhnutelně k sobě.
Pak je tam výrok „sestoupil do pekel“, slovo, které dělá dost velké potíže. Dá se to překládat sestoupil do šeolu, říše mrtvých; a význam je dost široký. To nejstručnější znamená: skutečně zemřel. Protože podle představy židovstva to znamenalo sestoupit do říše stínů. A další rozšíření tohoto významu: Ježíš, který prožil úděl trpícího spravedlivého, se setkal se vším negativním, s čím bylo možno se setkat. A to si Židé právě zhmotňovali do tohoto podsvětí. Nejdůležitější pro nás lidi je ale to, že Ježíšovo osvobození je univerzální - Ježíš vysvobozuje ze šeolu, tedy z říše smrti ty, kdo už zemřeli před ním a mají dojít k Bohu, mají tedy dosáhnout spásy.
Vyskytují se i bludné názory, že Ježíš sestoupením do pekel otevřel nebe i zavrženým. Takovéto domněnky, že totiž při druhém příchodu Ježíše budou všichni „nahnáni“ do nebe, nejsou založeny ani na Písmu, ani na tradici. Neshodovalo by se to s lidskou svobodou, protože někteří by byli v nebi nuceně. Akt zavržení je spíše výslednicí lidské vůle než Božího odmítnutí.
A celá ta pasáž končí: „třetího dne vstal z mrtvých“. Já tady chci jenom připomenout, že o Ježíšově utrpení se dá mluvit jen v souvislosti se vzkříšením, že tyto věci patří neoddělitelně k sobě. To je moc důležité. A to je také slabina Křížové cesty, protože ta končí pohřbením a o vzkříšení tam už není nic. Křížová cesta názorně a pedagogicky rozčleňuje utrpení Ježíše Krista od odsouzení po smrt. Ale utrpení samo o sobě ještě nemusí nic znamenat. Sebelepší křížová cesta bez hlavní myšlenky, že Ježíš trpěl pro nás, je zbytečná. Evangelia mluví především o poslední večeři a cestě do Getsemane a vlastnímu utrpení je věnováno pár řádků. Písmo se „nedojímá“ nad utrpením Ježíše, ale zaměřuje se na něco víc. Práce pro naši spásu byla vyvrcholena a dokončena nevratným bodem, kterým je smrt. Fakt Ježíšovy smrti je jedinečný, trvale platný a nepřekonatelný čímkoliv. Skutečnost Ježíšovy smrti má zásadní význam pro cokoliv, co v budoucnosti pokračuje. Smrt Ježíše má moc zahladit hříchy lidu, kdežto starozákonní oběti nemají sílu odpuštění zprostředkovat. Nahrazuje všechny starozákonní oběti a činí je zbytečnými. A skutečně po zboření Jeruzaléma roku 70 se už nic neobětuje. Proč? Od doby Davida bylo nařízeno, že oběti se mohou přinášet jenom v Jeruzalémském chrámu. V Babylonském zajetí Izraelité také neobětovali, ale vznikly synagogy - „scházírny“, ve kterých se muži scházeli ke čtení Tóry a modlitbě, ale ne k přinášení obětí. Tyto synagogy se pak rozrostly po celém světě. A přestože Izraelité měli v moci i Jeruzalémský pahorek, tak chrám nevznikl, protože k obnovení chrámu, podle Židů, je potřeba impuls od Hospodina - prorok. Ale ten nepřijde. Byla období v dějinách židovstva, kdy prorok nebyl. A byla to dlouhá období - proto dva tisíce let není pro ně tak moc. Posledním prorokem byl Jan Křtitel. Po pádu Jeruzaléma se sešli židovští představení a dohodli se na starozákonním kánonu. Zaměřili se víc na psané slovo než na životní praxi. Židovství se rozdělilo na ortodoxní a liberální křídlo. Ortodoxní Židé dodržují sabbat, dodržují předpisy o čistých a nečistých věcech, naproti tomu liberální směr víru moc vážně nebere.
Teologicky důležitější než utrpení je Ježíšova smrt. Ale utrpení u běžných lidí se dostává do popředí, protože každý člověk má s utrpením zkušenosti, ale se smrtí ne. Naše utrpení se může nějakým způsobem podobat utrpení Ježíšovu, ale smrt Ježíše má daleko větší význam než naše smrt. On nás svou smrtí vykoupil.
Podle synoptiků je děj evangelia postaven na dvou styčných bodech: Ježíš chce a jde do Jeruzaléma a rozhodli se, že ho zabijí. Jeruzalém bylo jediné místo podávání obětí a také jen v Jeruzalémě se konaly slavnosti Paschy. Zabíjení beránka a smrt Ježíše vidí evangelisté v úzké souvislosti. Ježíš je chápán jako nový Beránek Boží, jehož krev očišťuje od hříchu a zachraňuje od smrti každého, kdo je touto krví obmyt. Hřích, zlo vede ke smrti. Ježíš umírající na kříži není sice obtížen žádným hříchem, ale umírá jako hříšník, zločinec. Ježíš je tedy ten, kdo na sebe bere smrt, ač je nevinný a tím se za nás obětoval. Ježíšova smrt je pochopena, jestliže ji bereme jako smrt za nás. A toto je daleko důležitější než nějaké rozplývání se nad utrpením Ježíše. Ježíšovi současníci nemohli pochopit, že ten, který umírá jako hříšník, který nevládne jako král, má zachránit svět. A není důvod se jim divit.
A teď k tomu nejdůležitějšímu: co tato slova Creda znamenají pro nás? Protože vědět, že to bylo a že Ježíš zemřel za nás ještě nestačí. V listě Židům čteme tato slova:
Žd 12,1 - 4
Ta slova: „s pohledem upřeným Ježíše“, ta jsou opravdu nesmírně důležitá, protože každý z nás se může dostat do situace, kdy je nějak konfrontován s utrpením. Každý z nás se do ní dostává. Každý z nás se dostává do situace, kdy musí volit jednu nebo druhou alternativu v tom, co se mu nabízí. A na tom mnoho záleží, jak tu volbu provede. To prvé, co každého člověka napadne, je zvolit si cestu snadnější, méně bolestnou. To je samozřejmé. A tady nastupuje požadavek: mějme oči upřené na Ježíše. Tam máme poznat, že tahle cesta není vždy cestou nejlepší, že tedy není důležité najít si cestu nejlehčí, ale že je nutné najít cestu nejlepší.
Jak vypadá?
Ježíš si svůj život nezařídil pro sebe, ve svůj prospěch. Ježíš si utrpení předem nevybral, ale on k němu došel, chtěl-li žít tak, jak žil. Byl připraven o život, o všechny vyhlídky, o všechny lidské možnosti. Nakonec ve chvíli smrti o všechny přátele a stoupence. Ale nebyl připraven o smysl svého života, o své poslání. To mu zůstalo a jenom to bylo tou potupnou smrtí naplněno. To je nesmírně důležité.
Člověk, který má oči upřeny na Ježíše, by měl rozpoznat, jaké je jeho životní poslání, ztráta tohoto poslání, které je nějak dáno Bohem, je největší tragédií. A to je to, čemu musím za každou cenu zabránit. Já mám naplnit to, co mi Bůh připravil, i za cenu bolesti, i za cenu nějakého ztroskotání, protože jenom tak nebudu oloupen o to největší. Když si zvolím cestu snadnou, mohu se sice zbavit největší bolesti, ale mohu také prohrát jádro svého života. Mohu zjistit, že jsem sice tedy bez bolestí, úspěšný, spokojený, ale přitom tu stojím nesmyslně. Beze smyslu svého života, bez naplnění svého poslání. Že je to tedy všechno v nejlepším pořádku, až na jednu maličkost, že je to všechno marné a „pro kočku“. Když člověk dobře pochopí Krista, měl by se tomuhle vyhnout. Já jsem si teď vědom, že jsem nakousl téma, k němuž by bylo třeba vrátit se trochu šířeji. Asi bude dobře se k němu vrátit v postní době, až se bude mluvit o Kristově utrpení. Ale až k těmhle koncům je třeba Ježíšovo utrpení domyslet jako něco, co ukazuje cestu.
A úryvek z evangelia by nám měl ukázat, v jakém postavení vůči Kristově utrpení člověk má stát, aby to bylo přesně tak, jak on to od nás požaduje, jak si to představuje.
Mk 8, 31 - 38
Ta slova, že Ježíš „třetího dne vstal z mrtvých“, jsou vlastně jádrem celého vyznání víry a měla by být jádrem celé křesťanské víry. Bylo by na místě položit si otázku, do jaké míry hraje Kristovo vzkříšení v mé víře roli? To by měla být otázka pro každého z nás, otázka velice důležitá. Zcela prakticky: když se budete třeba připravovat k svátosti pokání, tak si nakonec uvědomte své hříchy, o kterých jste přemýšleli, a pak skutečnost Kristova vzkříšení. Abychom si jasně uvědomili, že naše hříchy se nás třeba dotýkají v té chvíli velmi bolestně, ale že naděje není v nich, ale ve vzkříšeném Kristu. Je to zdánlivě velice banální, ale je to moc důležité. Máme totiž sklony věnovat největší pozornost právě tomu, co nám zrovna tlačí na palec a ne tomu, co je nejdůležitější.
Kristovo vzkříšení bezesporu nejdůležitější je. Když byste něco podrobnějšího četli o vzniku evangelií, dozvíte se tam, že historie utrpení a k tomu připojené vzkříšení bylo jádrem, okolo kterého krystalizovala evangelia. To byl ústřední bod. Ježíšovo vzkříšení je věc, která je striktním způsobem nedokazatelná. Nemůžeme podat jasný a objektivní důkaz, jak my tomu dneska rozumíme, že Ježíš vstal z mrtvých. Ovšem tím vůbec není řečeno, že naše víra visí jen tak ve vzduchu, to ne. My se opíráme o víru našich předchůdců a tedy zejména o víru apoštolů. A nejenom o tu víru samotnou, ale i o všechny okolnosti, jež kolem toho byly.
Ježíš, který zemřel na kříži, byl vlastně pro své okolí člověkem prokletým. Pro Židy přece platilo: „Proklet, kdo visí na dřevě.“ Apoštolové, kteří byli spjati s židovstvím, či kteří z něho vyšli, začali po vzkříšení a seslání Ducha sv. hlásat víru v tohoto Krista jako vzkříšeného. Dělali věc, kterou bychom rozumně označili za nerozumnou, protože přece s tím se nemohli chytit. Tento Ježíš měl přece nejhorší pověst. Pověst zločince a vyvrhele a oni hlásali - ó, hrůzo - že vstal z mrtvých.
Jak k té víře přišli, vždyť ve chvíli, kdy Ježíše křižovali, utekli, až na Jana? Nu, nedá se to vysvětlit jinak, než že sami museli prožít otřesný zážitek setkání s Ježíšem, který by jejich názory zcela přestavěl a který by je zbavil i strachu. Že museli prožít něco tak mohutného, že nemohli jinak, než kázat, přestože jim z toho nekoukala žádná vyhlídka. Žádné jiné motivy nemohli mít.
Takhle nějak to bylo. My se opíráme o to, že se vzkříšeným Kristem se setkala řada lidí, že našli prázdný hrob, že mezi Židy se rozšířila ta lež, že hrob vyprázdnili Ježíšovi učedníci a Kristovo tělo unesli - tohle jsou všechno jen takové pomocné vedlejší věci, které nám o tom mluví. Ale tím hlavním důkazem pro Kristovo vzkříšení asi zůstává víra apoštolů ve vzkříšeného Pána, kterou apoštolové hlásali a která se jinde nemohla vzít.
Jestliže Kristus vstal z mrtvých a jestli tomu věříme, pak je ještě třeba o tom mít správnou představu. To je to, o čem už tady byla mnohokrát řeč, nepředstavovat si vzkříšení jako návrat do tohoto života, ze kterého dotyčný smrtí odešel, ale jako ten další krok, který leží za hranicí smrti, ale který je zcela Boží. Vzkříšení není návrat do života, to je cesta dopředu, k Bohu. Je to překonání smrti životem, a to životem, který je Boží.
Tento Ježíš tohoto života dosáhl. Proto patřil nejen do sféry lidské, ale už do sféry božské. Písmo nám celou tuto skutečnost rozkládá asi tak, jako hranol světlo. Říká: „Vstal z mrtvých, setkal se s učedníky, vstoupil na nebesa.“ Už jsem několikrát říkal, že to „vstoupil na nebesa“ neznamená žádný vesmírný let. Je to jenom vyjádření skutečnosti, že Ježíš je na Boží úrovni. A že je tam jako vzkříšený člověk - to „člověk“ nesmíme škrtat.
A co nám o tom všem říká Písmo, kdepak je popsáno, jak Pán Ježíš vstává z mrtvých? Je dobře, že to nikdo neví, samozřejmě to nikde není popsáno. Co tam však je, co se týká vzkříšení? Je tam několik témat: prázdný hrob, setkání se Vzkříšeným, anděl vysvětlující slovo a dále to, co předcházelo - předpověď. Kromě evangelií je nejdelší pasáž o vzkříšení Ježíšově (i našem) v 1 K 15 - je to nejrozsáhlejší text sv. Pavla na téma smrt - vzkříšení.
(Je dobré si pamatovat: 1 K 11: večeře Páně, 1 K 12: dary Ducha, 1 K 13: velepíseň lásky, 1 K 14: opět dary Ducha, jejich užití, 1 K 15: řeč o smrti a vzkříšení; k těmto kapitolám se totiž člověk často vrací.)
Nejdůležitější z výše uvedených témat je setkání se Vzkříšeným. Prázdný hrob totiž sám o sobě je sporná záležitost (viz Mt 28, 11 - 15). Ale prázdný hrob ve spojení s vysvětlujícím slovem je věc jiná. To dohromady však směřuje k setkání: „Jděte do Galileje ...“ Vše doplňuje předpověď, ze které nejdříve apoštolové nebyli moc moudří, ale při zpětném pohledu dávala vysvětlení. Předpověď - odsouzení - smrt - vzkříšení: vše dohromady dává smysl celé události.
Podíváme se nyní na některé novozákonní texty, které s tím vším souvisí, abychom si je aspoň trochu osvětlili. Matouš, Marek a Lukáš svá vyprávění v podstatě končí ukřižováním. Nejde jen o to, že poslední kapitoly v některých rukopisech nejsou, ale zejména o literární hledisko. Pro ty, kdo uvěřili v Ježíše jako Pána, nebylo třeba tolik zdůrazňovat, že Ježíš je vzkříšen, ale bylo třeba vyzvednout, že on skutečně trpěl a zemřel. Lidé, kteří uvěřili po kázání apoštolů, se setkali se zvěstí o vzkříšeném Ježíši a zejména s jednáním v moci a síle Ducha svatého. Ježíš je pro ně Spasitel a teď je třeba jít zpět a říci: „Ano, to je ten, kdo zde skutečně žil a zemřel.“ Teprve později se řekne: „Ano, je to ten, kterého položili do jesliček.“ Tedy postup nebyl chronologický a novozákonní spisy jsou vystavěny podle toho, jak bylo evangelium hlásáno. Hlasatelé mluvili a zejména jednali v síle Ducha svatého, tedy jinak, než jejich okolí. Hlásali živého Krista - tedy vzkříšeného! Takový Kristus se nám však může jevit nedostupný, někde daleko u Boha. Proto je třeba tuto zvěst „uzemnit“: on je také ten, který zde žil a vzal na sebe naše hříchy (Fp 2, 5 - 11). Celý pozemský život Ježíšův je zajímavý jenom proto, že jsme uvěřili v něho vzkříšeného. O vzkříšení se mezi křesťany mnoho nemluví, ale o kříži a utrpení se mluví mnohem více, to se dá „vybarvit“ - to však není to, co člověka chytne za srdce. Bez setkání se Vzkříšeným nelze křesťanství pochopit.
Nyní se tedy podíváme na některé texty konkrétně. Matoušova řeč o utrpení končí pohřbem. Potom je tu několik různých zvěstí: setkání Marie z Magdaly a jiné Marie s andělem, setkání žen s Ježíšem, řeč o vojácích - „ukradené tělo“ a „slavnostní“ závěr. Závěr je důležitý proto, že zde Ježíš nevypráví učedníkům, jak to vlastně bylo s jeho vzkříšením, ale posílá je, aby hlásali a získávali mu další učedníky. Potom bude vzkříšený Ježíš poznáván. Je tedy naším úkolem ne zkoumat vzkříšení, ale poznat se se vzkříšeným Ježíšem. Znát se se Vzkříšeným není vůbec samozřejmé, ale je to nesmírně důležité, bez toho se nedá žít plné křesťanství.
Marek končí popis utrpení opět uložením do hrobu. Následuje dvojí řeč, týkající se vzkříšeného Ježíše: ženy jdou pomazat mrtvé tělo a setkají se s andělem, druhá mluví o různých setkáních se Vzkříšeným. Není to však chronologický popis! Časová posloupnost je naprosto nezřetelná, ale i nedůležitá. Zásadní, z toho plynoucí, závěr je, že Ježíš žije - nezůstal ve své smrti.
Lukáš opět končí řeč o utrpení pohřbem, pak ženy jdou ke hrobu, setkají se s anděly: „Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není zde, byl vzkříšen. Vzpomeňte si, jak vám řekl...“ Lukáš se často odvolává na slovo buď Ježíšovo, nebo Starého zákona. Petr pak běží ke hrobu a vrací se v údivu. Tedy prázdný hrob bez vysvětlujícího slova ještě nic neříká. Potom následuje krásné líčení cesty do Emauz (L 24). Přesně vystihuje situaci mezi učedníky a obrací důraz na slova proroků - tedy židovsky legitimní výklad. Navíc zde vystupují dva svědci - muži, což bylo pro Židy také důležité (na ženy moc nedali). Poznávají ho při lámání chleba a pak jim mizí z očí. Vzkříšený Ježíš není uchopitelný, „polapitelný“ v našem pozemském světě. Svědectví těchto učedníků se shoduje s tím, co zažil Petr - první mezi učedníky. Následuje další zjevení jedenácti, kde Ježíš pojedl a dále slibuje Ducha svatého. Tedy učedníci mají hlásat evangelium, ale až po obdržení darů Ducha svatého. I dnes zůstává toto vše v platnosti. Pro hlásání evangelia je třeba setkání se Vzkříšeným, rozpomenutí se na slova proroků a pomazání Duchem. Je to však podmínka nutná, nikoli postačující.
V Janově evangeliu po pohřbu následuje Marie Magdalská u prázdného hrobu. Potom přicházejí Petr a Jan. Petr vejde do hrobu a vidí plátna a šátek. Druhý učedník „vešel... spatřil vše a uvěřil“. Neřekl: „Je to jasné,“ uvěřil.
„Dosud totiž nevěděli, že podle Písma musí vstát z mrtvých.“ Zde je opět ukázáno, že Písmo je velice důležité. Je-li něco v Písmu, je to věrohodné. A je třeba uvěřit, protože to není snadno evidovatelná skutečnost. Následuje setkání Ježíše s učedníky spojené s darováním Ducha svatého a příběh s Tomášem. Zde není psáno, že Tomáš šel a vložil ruce do Kristových ran. On Pánu odpověděl: „Můj Pán a můj Bůh.“ Ježíš říká: „Věř.“ A on odpovídá vyznáním víry, nikoli „zprávou o ohmatání“. Tomášova věta říká mnohem víc, než kdyby řekl: „Já jsem si sáhl.“ To by bylo málo, týkalo by se to dané chvíle. Vyznání víry se však týká celého života. A evangelium právě vede k vyznání víry, ne k ukojení zvědavosti. Ježíš říká: „Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“ Evangelium směřuje do budoucnosti, nevede k tomu, aby člověk „uvízl“ v minulosti. Je odrazovým můstkem k praxi hlásání, praxi žití, praxi dalšího setkávání se s Kristem. Evangelium vede k tomu, abychom se dnes se Vzkříšeným setkali a v moci Ducha svatého o tom svědčili. Zkoumání minulosti má svou cenu, ale ne bez pokračování, projevování v současnosti. První dodatek (J 20, 30 - 31) shrnuje velmi důležitou skutečnost: to co je zapsáno - a není to zdaleka všechno - je zapsáno proto, „abyste věřili, že Ježíš je Kristus, Syn Boží, a abyste věříce měli život v jeho jménu.“ Následuje zjevení v Galileji a rozhovor s Šimonem Petrem. Zde je zachycena další důležitá skutečnost. Z existujícího vztahu mezi Ježíšem a Petrem plyne povinnost: „Miluješ mne?“ ... „Pas mé ovce!“ ... „Následuj mne!“
Shrneme-li tedy, co je v evangeliích, dá se říci, že nepopisují, jak ke vzkříšení došlo, ale popisují setkání se Vzkříšeným a důsledky z toho plynoucí pro ty, kdo uvěřili.
Někteří teologové říkají, že Ježíšovo vzkříšení není sice neskutečná věc, ale je to věc mimo dějiny. Není to historická událost jako například narození. Pokračování Ježíšova života neběží po časové ose, kde je jeho narození a život, je to přechod do jiného prostoru, do Boží blízkosti. Ale tento Ježíš, žijící v jiné dimenzi, vstupuje do našeho prožívání času, „protíná časovou osu“. Ježíšovo vzkříšení, na rozdíl od vzkříšení Lazara, je skutečně takovýmto přechodem do jiné dimenze. Lazar je pouze „vrácen na původní časovou osu“. On dále žil, „dokud nezemřel“, bylo to oživení nefungujícího organismu. Ježíšovo vzkříšení je však proměna. On není „uchopitelný“, ale zároveň jí s učedníky. Nanebevstoupení je potom možno chápat jako konec „protínání časové osy“ a je nutno je vidět spolu se sesláním Ducha svatého: „Neodejdu-li, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li, pošlu ho k vám.“ Pro Jana vlastně nanebevstoupení začíná ukřižováním. Ježíš ve své smrti „padá“ do náruče Otcovy, což znamená život. Ježíš „padající“ do náruče Otcovy je plně Bůh a plně člověk - a v tom je vzkříšení i pro nás.
Sv. Pavel v 1 K 15 začíná tím, že chce, aby jeho bratři skutečně poznali evangelium, „kterým byli evangelizováni“. Aby poznali to, co pro ně bylo zásadně důležité - tedy, že Ježíš zemřel, byl pohřben a vstal z mrtvých - a to vše ve shodě s Písmem. Slovo o Ježíši ukřižovaném a vzkříšeném je ona radostná zvěst - evangelium.
Člověk přemýšlející se ptá, co s ním bude, až zemře. Chceme-li přímo odpovědět, moc si nepomůžeme (duše odchází po smrti k Bohu, tomu předchází soud atd.) Veškeré naše uvažování o tom, co je za hranicí života, totiž nesmí míjet Ježíše. Sv. Pavel v 1 K 15 od 12. verše reaguje na námitku, že vzkříšení neexistuje (názor saduceů). Přitom se důsledně přiznává k Ježíšovu lidství. Reakce vrcholí v 17. verši - jestliže Kristus nevstal, pak má hřích absolutní moc a my si nijak nepomůžeme.
Po tomto negativním vymezení začíná Pavel od 20. verše pozitivně vysvětlovat, jak to vlastně se vzkříšením je. Vše se koncentruje v Bohu a Ježíš je jediná cesta k tomuto sjednocení. Není to žádný zápas mezi dobrem a zlem, není to rozdělení univerza na říši dobra a zla - Bůh je absolutní „suverén“.
Jak je to s námi křesťany? Od 35. verše je vysvětlováno, jak mohou mrtví vstát. To, co zažíváme tady na zemi, je něco jako semeno ve vztahu k rostlině. Tedy je to skutečné a má plnou hodnotu, ale život po vzkříšení je něco nového, ne zopakování toho, co bylo. Přitom to má přímou souvislost jako rostlina se semenem. Umírá „soma psychikon“ - tělo duševní, tj. animální, vstane „soma pneumatikon“ - tělo duchovní, tj. proměněné mocí Ducha svatého. Náš pozemský stav je určován tím, že jsme potomci Adamovi, náš „nebeský“ stav je určován tím, že jsme potomci Kristovi, neseme jeho dědictví. Takoví, jací jsme tady, nemůžeme existovat u Boha, k tomu je nutná proměna. „Všichni nezemřeme, ale všichni budeme proměněni.“ Smrt je ukazována jako nepřítel, jako někdo, kdo ničí Boží dílo. Zde je řečeno, že smrt bude přemožena nejen mimo nás, ale i v nás. Pavel zde mluví neustále o tělu (soma) - myslí tím člověka (viz Starý zákon - hebrejské chápání) a dále se snaží ukázat kontinuitu mezi pozemským životem a tím, co bude u Boha. Přesně řečeno, mrtvola není tělo.
Proč to všechno tak dopodrobna probíráme? Lidové křesťanské chápání je často ovlivněno platonismem - podle něho se duše po smrti oddělí od těla a odejde do říše idejí - a nikoliv tímto chápáním sv. Pavla. Platónská idea vlastně Boha nepotřebuje, stačí když se duše osvobodí od těla, od „špatné“ hmoty. Hebrejský pohled je jiný: zde se svět nerozpadá. Jestliže něco má mít budoucnost, nemůže to být netělesné. Dále je zde vše závislé na Bohu, absolutním Pánu.
O vzkříšení člověka a posmrtném životě se dá mluvit jedině s někým, kdo poznal Krista. Jinak to jsou jen vyprávění, která nemají moc cenu. Otázka naší osobní budoucnosti, otázka vzkříšení je něco, co také ovlivňuje náš pozemský život. Máme každý odpovědnost před Bohem. Odpovědnost je však něco, co nejsme schopni unést (čím je člověk starší, tím si to více uvědomuje). Tato odpovědnost se ale určitým způsobem spojuje s Kristovým vykoupením. On na sebe bere to, co nás tíží, naše hříchy. „Zadlužený“ člověk se vykoupením stává úplně někým jiným (viz podobenství o ztraceném synu), je mu vráceno všechno, co promrhal, ztracené synovské právo. Je nám dán statut dítěte Božího. I když tedy máme odpovědnost a svým závazkům jsme nedostáli, je tu tato ohromná možnost dostat se zpět tam, odkud jsme se sami svými hříchy vykázali. Naše záchrana tedy vyžaduje obrovskou Boží „práci“.
Jak se na to vše dívají ti, kdo Krista neuznávají? Židé neustále čekají Mesiáše. Vykoupení zde není osobní, ale kolektivní záležitost. Mohamedáni si musejí cestu do nebe sami vybojovat, snad z toho pramení jejich enormní tvrdost vůči nevěřícímu okolí. Ateisté „vyznávají“, že po smrti není nic!? V oblasti Indie „vládne“ představa reinkarnace - převtělování. Ta zasahuje i do Evropy, zde je však velice zesvětštělá. Je to vlastně pokus zvláštním způsobem obejít jak otázku víra - smrt - vzkříšení - odpovědnost - spása, tak druhou možnost - není nic. Evropská reinkarnační představa: umřeme - nevadí, čekají nás další životy, je vlastně pseudonadějí. Je to pseudozvěst o pseudovzkříšení. To, že to lidé snadno přijímají, jistě svědčí o touze člověka po transcendenci, po tom, aby smrtí všechno neskončilo. Z hlediska dnešního člověka má nauka o reinkarnaci i tu „výhodu“, že si člověk vystačí sám - nepotřebuje Vykupitele a to je lákavé. Původní indický cíl je přes minimální počet životů dosáhnout nirvány - rozplynutí v univerzu. Evropské chápání je v tomto určitým způsobem posunuto - co nejvíce životů, „abychom si užili“. A ještě něco, tuto představu o převtělování nelze nijak ztotožňovat s očistcem. Člověk křesťan má totiž někoho, s kým se chce setkat - Boha. Ind nemá nic, chce se rozplynout v ničem.
Další slova Creda říkají: „vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha Otce“ a bude zajímavé si v této souvislosti uvědomit, kde všude věřící lidé obvykle hledají Pána Ježíše - v kostele, v bratřích a sestrách, ve mši svaté, v modlitbě, v rozjímání, ve svatostánku atd.- to poslední je mimochodem krásná specialita když někdo tvrdí, že „Pán Ježíš je zamčený ve svatostánku“. Všechno výše uvedené, včetně toho svatostánku, jsou místa našeho setkávání s Ježíšem, která jsou však závislá na oné základní skutečnosti, řečené v Credu, totiž, že Ježíš „vstoupil na nebesa a sedí po pravici Otcově“. Tedy, že odešel a nestýká se s námi tak, jako se stýkal se svými učedníky.
Jak si máme Ježíše po pravici Otcově představovat? Co to vlastně znamená? Představy příliš antropomorfní nejsou nejšťastnější, i když se vyskytují ve výtvarném umění. Symbolika tohoto obrazu je jasná. Místo po pravici je nejčestnější, nejvýraznější, jedinečné. Je třeba si uvědomit, že Ten, kdo je po pravice Otcově, je Ten, který byl ukřižován, kterého se představení národa zřekli, který byl postaven do pozice člověka zavrženého nejen lidmi, ale i Bohem, člověka, který nemá, lidsky viděno, žádnou šanci. Teprve toto spojení Ježíše ukřižovaného a Ježíše po Otcově pravici dává smysl jeho smrti. Není to pouze jakési vyznamenání, je to vyjádření vrcholného Božího „ano“ na Ježíšovu poslušnost. U sv. Pavla čteme, že v Ježíši našla všechna Boží zaslíbení své ano. Toto „ano“ bylo dovršeno tím, že ho Otec přijímá. Výraz „sedí“ má svůj smysl, protože to znamená definitivní umístění. Ježíšovo bytí po Otcově pravici není něco, s čím bychom nemohli počítat na věčnosti, to platí jednou provždy.
Se vším důrazem je třeba říci, že Ježíš sedící po pravici Otcově je Bohočlověk, ten, ve kterém je nerozdělitelně a nesmísitelně spojeno lidství a Božství, ten, který zde s námi žil, trpěl, zemřel a vstal z mrtvých. Tedy po pravici Otcově je Boží Syn a současně s tím musíme říci: „Po pravici Otcově je vzkříšený člověk.“
A to je ta nejfantastičtější a nejneuvěřitelnější věc, kterou tu můžeme vypovědět. Jeden z nás je u Otce. Jeden z nás je proměněn a je u Boha. K tomu můžeme doplnit z Janova evangelia: „Jdu, abych vám připravil místo.“ Ježíš s námi tedy počítá. Proto, jestliže svým křtem patříme k Ježíši, toto místo po Otcově pravici je místo, které nám začíná Ježíš připravovat. Ne v tom smyslu, že my bychom Ježíše „vystrnadili“ z jeho pozice, ale v tom smyslu, že k němu patříme a „náš život je s Kristem skryt v Bohu“ (sv. Pavel). V listě Efezským (Ef 2, 6) Pavel píše: „Spolu s ním nás vzkřísil a spolu s ním uvedl na nebeský trůn v Kristu Ježíši“ - na tom je velmi milé, že zde není budoucí čas. Mluví se o tom, že je to teď. Toto si člověk musí „připustit“. Toto naše přináležení ke Kristu, přináležení do nebe, může být pro člověka, je-li dobře pochopeno, obrovsky mocný motiv, třeba i morální. „My však máme občanství v nebesích, odkud očekáváme i Spasitele, Pána Ježíše Krista. On promění tělo naší poníženosti v podobu těla své slávy silou, kterou je mocen všecko si podmanit“ (Fp 3, 20 - 21). Tady je jedna paradoxní věc: naše naděje vzrostla právě tím, že Ježíš od nás odešel. Ježíš, který patřil do lidského rodu, je u Boha. Můžeme si to aspoň trošku - mně nic lepšího nenapadá - představit jako nataženou pružinu. My tady na zemi, On je u Otce, pružina je zatím držena napjatá, ale je tady ona pořád skrytá síla, která má pružinu vymrštit, a tak nás dostat k Otci. My máme svou vlast v nebi, ne na obláčku, ale v bezprostřední blízkosti Boží, protože jsme Kristovými bratry. Tahle skutečnost už začala tím, že jeden z nás, který byl zcela Boží, tj. Kristus - je na pravici Otcově, tím tam my už patříme, i když tam ještě nejsme. Tohle musíme jasně a hluboko vědět, že naše vlast je na nebi. Protože jsme křtem a vírou Kristovi, proto patříme Bohu. Ono to zní možná pyšně, ale to neříkám ze sebe, ani proto ne, že si jenom přeji. To říkám proto, že to říká Bůh, a já to po něm jenom opakuji, protože věc tak prostě je: máme svou vlast v nebi.
Je dobré mít na uvedenou skutečnost několik pohledů. Dívat se na to i z hlediska církve, jako mystického těla Kristova (viz 1 K 12, 14). Svatý Pavel říká, že Kristus je hlava a my jsme údy tohoto těla. Plný Kristus je hlava i tělo. Tedy po Ježíšově vzkříšení a vzniku církve úplný Kristus je Ježíš ukřižovaný a vzkříšený a církev, která k němu patří. My jako církev tedy ke Kristu neoddělitelně patříme. Dále můžeme říci, že naše spása nespočívá jenom v našem osobním rozhodnutí, ale i v našem přináležení k církvi, k tomuto mystickému tělu Kristovu. V tomto bodě se dosti liší pohledy různých protestantských církví (od krajnosti osobní spásy ke krajnosti spásy kolektivní, myšlenka kolektivní spásy je také vlastní židovství). V katolické teologii jsou osobní rozhodnutí a kolektivní přináležitost k církvi dvě doplňující se skutečnosti. Já se osobně rozhoduji uvěřit v Krista a z něho žít, což nelze ničím nahradit, a tímto rozhodnutím se potom skrze křest stávám údem těla Kristova, členem vyvoleného lidu Božího. Člověkem, který má účast na tom, co žije hlava tohoto těla - Kristus, čili na Božím životě. U nekatolíků je ekleziologie - nauka o církvi - velmi málo rozvinuta. Zejména pentekostální (letniční) církve staví jen na osobním rozhodnutí.
Zbývá nám ještě něco poznamenat o nanebevstoupení. Celá řeč o Ježíšově nanebevstoupení je plná symbolů, které je třeba správně pochopit.
Sk 1, 9 - 11
Ježíš odešel „neuchopitelným“ způsobem a právě takovým způsobem opět přijde. Oblak je místo přítomnosti Hospodinovy. Ježíše je tedy třeba hledat tam, kde je Bůh, v je bezprostřední blízkosti. Toto pedagogické líčení závěru Ježíšova života má nejpropracovanější sv. Lukáš - od smrti na kříži v evangeliu až po seslání Ducha svatého ve Skutcích. Zde Ježíš říká: „Čekejte, až se splní Otcovo zaslíbení ... budete pokřtěni Duchem svatým, až uplyne těchto několik dní“ (Sk 1, 4 - 5), „... dostanete sílu Ducha svatého ... a budete mi svědky až na sám konec země“ (Sk 1, 8).
Pak následuje nanebevstoupení, setrvání na modlitbách, volba Matěje za apoštola a letnice.
Po nanebevstoupení bezprostředně následuje seslání Ducha svatého. Začíná doba života církve v moci a síle Ducha svatého, doba, kdy Ježíš působí ve svých učednících mocí svého Ducha. K tomuto tématu se vrátíme později.
Toto eschatologické téma je znovu a znovu diskutované. Řada lidí chce znát, co bude, aby si zabezpečila budoucnost. Jedním z důvodů je jakási nedůvěra vůči Bohu, která je bohužel vlastní i některým křesťanům. Je třeba být přesvědčen o tom, že Bůh je nám plně nakloněn a záleží mu na nás. Člověk, který má nedůvěru v Boha, se bude strašit koncem světa, bude strašit i jiné a bude mít touhu „mít to přesně spočítané“. Druhým důvodem je jakási maskovaná touha po pomstě. Tato touha může být dvojí: buď se člověk cítí být utlačován někým, na koho nemá a chce, aby to Pán Bůh tomu dotyčnému „spočítal“, nebo druhá, která je ještě zamotanější a proto pozor na ni - člověk dodržuje Boží přikázání, ale v podstatě to dělá nerad a závidí přitom druhému, který je nedodržuje, jeho způsob života, to, co si on dovolí, a zde opět očekává, že Pán Bůh toho dotyčného bude trestat a on tak bude odškodněn. Pán Bůh má nahradit vlastně frustraci zklamaného katolíka, který je „nešťastný“ z toho, že Boha poslouchá, ale netroufne si ho neposlouchat, a čeká, že na věčnosti on bude v nebi, zatímco ten druhý bude trpět v pekle a on se z toho bude moci radovat. Toto všechno v nás může být! Jestliže se nedostaneme do pozice, kdy dáme Bohu za pravdu, nepřijmeme požadavky evangelia jako věc v zásadě radostnou a obšťastňující, potom můžeme v určité podobě být jako výše popsaný jedinec. To, bohužel, velice jasně funguje a musíme to vidět zejména u sebe, ne u druhých lidí. Být poctiví sami k sobě a uvědomit si, že kde posloucháme neradi, uvádíme se do nebezpečí. Řešení není v tom, že neuposlechneme, ale v tom, že se snažíme porozumět. Nutnost porozumět Bohu a následně i učení církve vyžaduje sice námahu, ale výsledek je velice užitečný. Jinak hrozí nebezpečí, že se staneme „vyhlížiteli“ konce světa a Božích trestů pro druhé, případně manipulátory s lidským vědomím - budeme nabízet vlastní řešení existující situace.
Řeč o Ježíšově soudu v Credu je něco jiného než Michelangelův Poslední soud v Sixtinské kapli. My se nemusíme zabývat tím, co se stane s těmi, co v Boha nevěří. Potřebujeme však jasně vědět, že Ježíš nechce, aby se mu ztratil někdo z těch, které mu dal Otec. Tedy Boží vůle po spasení lidí je veliká a řeč o posledním soudu je velice útěšná. Celý život se pohybujeme ve světě, kde pracně oddělujeme pravdivé od nepravdivého. Žijeme v neustálém hledání pravdy. Poslední soud znamená definitivní, konečně platné, pravdivé, poctivé a jasné rozlišení pravdy a bludu, pravdy a lži, dobrého a zlého. A to je opravdu útěšné. Existující „mix“ pravdy a lži nebude trvat stále. Výrobci lží, včetně výrobce lží „par excellence“ - ďábla, nebudou moci působit donekonečna. Představa, že lidstvo se tak zdokonalí a bude mluvit jen pravdu, je nesmysl, představa, že veškerou lež zakážeme, je velice nebezpečná. A poslední soud je právě vyřešením tohoto problému.
Ježíš přijde, aby realizoval v plnosti co už je začato - aby tedy nechal tu kdesi výše zmíněnou napjatou pružinu dokončit její pohyb.
Člověk, který patří ke Kristu, dojde do Boží blízkosti a ten, který tam nesměřoval, k němu nedojde - to je soud. Zase Janovo slovo: „Soud je v tom, že Světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé“ (J 3, 19).
Na jiném místě u Jana: „Nepřišel jsem soudit, ale spasit“ (J 12, 47).
On v tom je soud. Kristova osoba sama dělá výběr, kdo k němu patří, dojde do blízkosti Otcovy, kdo k němu nepatří, kdo k němu nechtěl, kdo šel jinudy, kdo nechtěl jít Kristovou cestou - ten jde jinam, ale tam není Bůh. Je skutečně potřeba oprostit se od těch příliš názorných představ soudu. Mají pravdu potud, že je to skutečnost v jistém smyslu skutečně hrůzostrašná, protože je to definitivní rozdělení. Kristův soud je definitivní rozdělení dobra a zla. A to tedy není žádná legrace. Ale není v tom hněv, ale touha spasit, jako hlavní motiv, neboť Bůh poslal svého Syna ne aby svět soudil, ale aby skrze něho byl svět spasen. Pro nás pro všechny vyrůstá jeden požadavek, který tlumočí ve svém evangeliu Lukáš:
L 12, 34 - 37
To je nejlepší výklad Pavlových slov: „S bázní a třesením pracujte pro svou spásu.“ Ono tady jde opravdu o mnoho, jde o všechno, jde o celou věčnost, o naši budoucnost, naplnění našeho života. A člověk nemá stát a nemá klepat nohama. člověk má být připraven a jako lampa má hořet. Má být jako ten, který čeká na svého pána. Otevřenost ke Kristu, čekání na něj, snaha nepropást ho, to je to, co se od nás požaduje. A proto se nesmíme příliš plést do věcí tohoto světa. Ne že bychom měli z tohoto světa utéct, ale nesmíme na něm lpět. Proto se nemůžeme nechat plně zaujmout něčím, co nesměřuje k Bohu a co není Boží. Proto pro nás to, co neobstojí před Kristem, není dost dobré, protože jinak bychom ho propásli.
Stojí za to, čekat na něj, protože zastihne-li nás Pán bdící, potom přijde, posadí nás ke stolu a sám nás bude obsluhovat. To je ohromné slovo. Ten, který je Pánem, se přepáše (to je služba otroka) a bude nás obsluhovat. Ale to je také nejřádnější důkaz toho, že nás má opravdu rád. A že v prvé řadě On o nás stojí. On o nás - ne my o něj - a čeká, že my na to odpovíme. A teď se podíváme, jak o tomto soudu mluví Matoušovo evangelium (Mt 25, 31 - 46). Proč právě tento úryvek? Protože nám spojuje v záležitosti Kristova soudu snad nejúplnější přítomnost s tou závěrečnou budoucností. Když si vzpomenete na různé obrazy posledního soudu, nebo na to, co jste četli nebo slyšeli, dost často se vám stalo, že souzení Kristovo bylo líčeno jako drastická a hrůzostrašná událost, která je někde tam - v budoucnu, ve předu, kde to Kristus definitivně a vlastně velmi tvrdě odsoudí.
Já tuto představu neodmítám celou, ten Kristův soud je opravdu něco, z čeho by měl člověku běhat mráz po zádech. Ale ne pro nějakou vnější hrůzostrašnost, to ne. Spíš jde o to, že tady půjde o definitivní projevení pravdy a o definitivní setkání s Bohem.
Jestli skutečně Krista uznáme jako Pána a Soudce, pak se od nás vyžaduje, abychom to vyznali. To, že Kristus je soudce znamená, že jenom to, co se podobá jeho životu, jenom to, co se shoduje s jeho životem a postojem. Jenom to obstojí, nic jiného. Nejde především o nějaké suverénní posouzení našeho života, ale na Kristu je vidět, co za něco stojí, co je dobré. A tak se člověk vlastně soudí sám svým životem. Jestliže si všímá lidí nepatrných, ponížených, potřebných - jako si všímal Kristus, kvůli kterým Kristus vlastně přišel - pak na soudu obstojí. Jestliže se s Kristem shoduje, pak na tom soudu může obstát. Jestliže si jich nevšímá, jestliže je přehlíží, jestliže je dokonce přehlíží ve jménu vyšších ideálů Božích, pak neobstojí.
V téhle myšlence soudu je však také obrovská naděje a impuls k dobrému životu, protože sycení hladových, odívání nahých, navštěvování nemocných jsou vesměs věci, které se v životě celkem moc „nerentují“, za to vás nikdo příliš nepochválí. Skrz tohle to v životě nikam daleko nedotáhneme, jsou to věci, u nichž člověk zůstává zpravidla bez odměny.
A tady je řečeno: má to smysl. Má smysl jít touto nevýnosnou cestou, protože tohle je cesta Kristova a on je soudcem, čili jemu patří budoucnost. Jemu patří rozhodování, kdo do téhle budoucnosti vkročí a kdo ne. Tedy ten, kdo jde touto cestou, se skutečně nemýlí - ten na tom skutečně neprodělá.
Tohle je pro nás velice potřebné: vědět, že tedy Soudcem je Kristus - a nikoli můj soused, ani můj spolupracovník, ani poměry, ve kterých žiji, ani převládající názory, ani okamžitá výhodnost, tak jak se v mém životě jeví. Tohle všechno jistě nějakým způsobem můj život soudí, ale tento soud není vůbec důležitý. Není vůbec důležité, abych obstál v očích svého souseda, převažujících názorů spolupracovníků, nadřízených atd. To pro mne není důležité, protože i když mne oni soudí, toto jejich odsouzení má platnost pouze dočasnou. l když oni mne odmění, oslaví, vyznamenají, postaví nahoru, má to zase platnost dočasnou.
Ale jestli mne Kristus odsoudí, má to platnost věčnou a jestli mne Kristus ospravedlní, přijme za svého - dá mne na pravici, má to opět platnost věčnou. Tohle člověk potřebuje naléhavě vědět, protože jinak se nezorientuje v životě a bude dělat stejné hlouposti, jako mnozí kolem něj. Bezděky totiž jejich hodnocení přijme za své. Nakonec každý z nás to ví, že občas si řekne, nebo aspoň slyší: „Já bych tohle udělal, ale co by tomu řekli druzí?“ To znamená, že soudcem na svým životem přijímáme toho druhého a ne Krista.
Samozřejmě, že můj život v případě následování Krista se začne tím okamžikem podstatně lišit od mnoha ostatních, začnu-li jednat tak, abych obstál na Kristově soudu. Ale to musíme vzít, to si nelze odmyslet.
Není tedy myšlenka Kristova soudu něčím, čím bychom se navzájem měli strašit, a není to něco, co by se nás teď nedotýkalo, co by bylo až někde daleko vpředu. Je to něco, co se nás velice týká - a co je pro nás velkou nadějí, pokud to dobře vidíme, protože tady máme potvrzení, že jakékoliv usilování o dobro i o to nejnepatrnější a nejskromnější má cenu a to dokonce věčnou. Kdežto to, co není dobré, co před Kristem neobstojí, to je „pro kočku“, to je „seno, protože to shoří“.
A teď před sebou máme široký komplex: Duch svatý a církev. Kardinál Ratzinger spojuje ve svém Úvodu do křesťanství výklad o církvi a o Duchu svatém jako věci související a neoddělitelné. Přitom nejprve mluví o církvi. My začneme od praxe. Nejdříve se musíme dohodnout na obsahu našich slov. Věnujme se slovům „duch“ a „Duch svatý“.
Písmo svaté mluví o Duchu svatém na řadě míst. Ve Starém zákoně spíš jako o Duchu či Duchu Hospodinově a až v Novém zákoně se o něm mluví jako o Duchu svatém, o tom, kdo byl poslán odcházejícím Ježíšem. Ducha svatého jako třetí božskou osobu Písmo přímo nedefinuje, ale předpokládá. V samotném Písmu je řada textů, které nás vedou k formulaci pravdy o Nejsvětější Trojici, ale není zde ani definice Nejsvětější Trojice ani vyčerpávající traktát o tom, jak vypadá život v Trojici. Určitým způsobem se zde mluví o vztazích mezi Otcem a Synem, Synem a Duchem a Otcem a Duchem. A když tyto vztahy chceme uchopit jako celek, tak to vyjádříme dogmatem o Nejsvětější Trojici. Termíny v Novém zákoně „Duch Ježíšův, Duch Boží, Duch svatý, Duch od Otce poslaný“ jsou jen různé termíny pro jednoho Ducha, kterého Ježíš slíbil a kterého poslal, aby provázel církev.
Používáme-li na druhé straně termíny „duch, duchovní život, duchovní moc, duchovní síla“, pak tyto s křesťanstvím nemusí mít nic společného. Nejsme-li si toho vědomi, pak se stává, že člověk nazývá věci nepravými jmény a dělá nesprávné závěry. Mnohdy dnešní člověk nevidí také rozdíl mezi věcmi duchovními a duševními. Dále je třeba konstatovat, že tu je jistá kategorie lidí, kteří se považují za odborníky ve věcech duchovních a k duchovnímu životu se snaží dojít svými vlastními schopnostmi, konáním, přirozenou cestou - to je oblast mnohdy hraničící s okultismem nebo přímo okultismus. U nás je tato oblast spojena se jmény Weinfurter, Čapek..., kteří se zabývali „přirozenou mystikou“, tj. tím, jak by člověk vlastní silou došel k poznání věcí duchovních. Tato snaha se opírá pouze o lidské schopnosti. Existuje tedy řada gnostických proudů, které se zabývají duchovnem, do kterého většinou zahrnou i Boha, ale chybí tu víra ve vykoupení a Ducha svatého jako dar daný člověku. Je nutné si uvědomit, jestliže se používá výrazů „duch, duchovní“, tak jsou tady dva základní přístupy. Přístup, kdy člověk hledá tyto věci vlastními silami, nebo kdy je obdarován z Boží strany. Přitom ve společnosti, která si zakládá na lidské autonomii, je první přístup silně favorizován. Proto po pádu komunismu přibylo tolik lidí zajímajících se o „duchovno“, zatímco počet křesťanů spíše stagnuje. Pro člověka, který chce být ryze autonomní, je magie - ovládnutí „zákulisí“ k vlastnímu užitku - velice přitažlivá. To není křesťanská cesta. My dostáváme Ducha svatého k tomu, abychom byli k užitku Bohu a ne abychom měli o jeden skvělý nástroj víc a dělali na světě to, co bychom chtěli. Tolik k vymezení prostoru, kde se pohybujeme, k rozlišení toho, co je křesťanské a co křesťanské není (přitom toto nemusí být vše špatné). Je třeba poznamenat, že striktní odsouzení nekřesťanského jako špatného je zjednodušování a všechna zjednodušování ubíjejí pravdu.
Nyní tedy k prvé části našeho tématu - věřím v Ducha svatého. Začneme nikoli popisem letnic, ale tím, co předcházelo. Lukášovo evangelium a Skutky apoštolů mají jednoho autora a dějově na sebe navazují.
Sk 1, 1 - 9
Když se na začátku knihy Skutků Ježíš loučil s učedníky, tak se ho ptali, jestli obnoví království. Co to znamenalo království v Izraeli? Především šlo o obnovení řádu, ve kterém má hlavní slovo Bůh, nikoliv pohanský římský císař. Přesto Ježíš neodpovídá kladně. Jeho odpověď jde jinou cestou. „Naplní se Otcovo zaslíbení.“ A jaké je to zaslíbení? Najdeme ho u proroka Joela: „A stane se v posledních dnech, praví Bůh, sešlu svého Ducha na všechny lidi ...“ (Sk 2, 17, srov. Jl 3, 1). Toto bylo slíbeno, toto se děje. Nepřichází tedy čas nového království, tak jak si to apoštolové představovali, ale přichází doba, kdy je dán Duch. Ježíš odchází k Otci a posílá Ducha Utěšitele - Parakleta, tedy zastánce, posilovatele (viz J 16, 7 - 15). Duch je dán apoštolům a působí i všudemožně dál, kde, to nejsme schopni plánovat, to záleží jen na Bohu. Duch tedy působí v Kristových učednících, ale nejen v nich. Veškeré působení učedníků je vázáno na vybavení Duchem. Apoštolové sice chodili s Ježíšem, viděli jeho skutky, viděli ho vzkříšeného, ale to by k hlásání evangelia nestačilo. Proto Bůh posílá svého Ducha, aby je pomazal. Uvědomme si, že sv. Pavel nebyl svědkem Kristova vzkříšení, byl ale vybaven Duchem.
Chce-li někdo vědět víc o působení Ducha svatého v církvi, tak ať si nejdřív přečte několikrát Skutky apoštolů. Ve Skutcích je vidět, jak první křesťané výrazně vnímali toto vybavení Duchem Božím. Byla to vlastně jediná výbava, kterou do života měli. Tady je třeba být na pozoru, abychom my, kteří jsme vybaveni technikou a různými „lidskými“ prostředky, nezapomínali na jedině potřebné vybavení Duchem. Když se mluví o Duchu svatém, je v povědomí lidí hlavně popis dne letnic. Ale to není jediné působení Ducha. Jak dále ve Skutcích čteme, Petr učí v Jeruzalémě, kde Ježíše ukřižovali, tedy hlásá Ježíše vzkříšeného na stejném místě, což je z lidského hlediska holý nesmysl a přesto má úspěch. Petr a Jan uzdravují chromého (jednají v síle Ducha), v důsledku toho stojí před veleradou a tu „uzemní“ neoddiskutovatelnou pravdou, že Boha je třeba poslouchat více než lidi atd.
Je třeba mít dva pohledy na Ducha. Jako na toho, který vybavuje můj křesťanský život a na toho, kdo tvoří církev. Vezměme nyní první pohled. Křesťan, který chce plnit Boží vůli jen vlastními silami, nemůže být úspěšný. Jak píše sv. Pavel, v takovém případě jsme odsouzeni Zákonem. Bez Boží milosti nemůžeme splnit Boží zákon.
Ř 8, 1 - 5
Mezi ty, kdo žijí podle těla, nesmíme řadit jen opilce, „přežírače“ a smilníky, ale také ty, kdo jsou obráceni jen na svět a na sebe, žijí pouze ze svých lidských schopností. Takoví se nemohou líbit Bohu. Žít podle Ducha pak znamená novou kvalitu života, ne „vznášení se nad zemí“. A jak je na tom křesťan? Duch sv. je nejenom podmínkou, ale i neodlučitelnou součástí života křesťana. „Kdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho,“ to je jasná formulace. Dále si musíme uvědomit, že s Duchem svatým se nedá manipulovat. Ducha svatého dostáváme při křtu a konvertita se s ním poprvé setkává, když uvěří. Tedy věříme-li, dostáváme Ducha, ale není to jen produkt naší víry, Ducha sv. dostáváme od Boha. Jestliže je Kristus svým Duchem v nás, pak jsme sice lidé smrtelní, ale Duch Boží nám dává život, protože jsme ospravedlněni (srov. Ř 8, 10), on nás převádí do věčného života. Nejsme tedy odkázáni sami na sebe, Duch Boží nás oživuje a dává nám podíl na vzkříšení. V listě je dále psáno, že pomocí Ducha „umrtvujeme skutky těla“. Co to znamená? Znamená to dávat Duchu sv. více místa v našem životě než svému lidskému já.
Věcí zásadní důležitosti, která nás křesťany odděluje od jiných, třeba v zásadě ušlechtilých a případně i religiózně založených, lidí - nekřesťanů, je to, že pokud jsme se dostali k jádru víry, pak žijeme ve světě jako lidé obdarovaní, nikoliv jako lidé pouze sami produkující. Lidé dnes touží mít nezávislost, a proto se bojí být závislí na Bohu, snaží se o vlastní autonomii. Ale cesta závislosti na Bohu, vedoucí k obdarování, znamená cestu nezranitelnosti. Lidmi je však málo chápána, a proto málo přijímána. Každá jiná cesta je velmi zranitelná. Závislost na Bohu je naproti tomu závislostí na někom, kdo je mocný, bohatý a věrný. Pokud ovšem Boha takto nepoznám, pak se na Ducha sv. nespolehnu. K důvěře samozřejmě člověk dochází životní praxí. Každý ve svém životě prožíváme vlastní „vyvedení z Egypta“, které přitom někdy ani nemusí vést „pouští“. Když tedy budeme znát celou teologii, ale přitom nebudeme důvěřovat Hospodinu a žít v závislosti na něm, nemůžeme o tom všem druhým ani svědčit, ani je tomu učit. Žít z Ducha se může každý naučit jen ve vlastním životě víry.
Probereme opět nejdřív význam každého tohoto slova jednotlivě, pak se zamyslíme nad skutečností, že církev je tvořená Duchem svatým a současně lidskou dimenzí a nakonec se ještě podíváme na základní rozdělení křesťanských církví.
Tak nejprve církev - to slovo znamená společenství všech pokřtěných věřících. Tohle už bylo řečeno mnohokrát, ale je to zapotřebí neustále připomínat. Jenom si srovnejte, co ve vašich představách vyvolává slovo církev: papež, biskupové a kněží, anebo jestli jsou to všichni pokřtění (tedy i já).
O této církvi se říká, že je „svatá a obecná“. To slovo „svatá“ je provokující. Když se na nás někdo z vnějšku podívá, sotva by nás prohlásil za sbor světců. Přesto se ale právem o církvi říká, že je svatá. K tomu je potřeba ale znát správné chápání toho slova, chápání biblické. V Bibli je svatý jenom Bůh, to je výraz jeho podstaty, to vyjadřuje, že Bůh je zcela jiný, než všechno ostatní, jiný ve smyslu dobrém. Každý k tomuto Bohu patří, kdo je z mnohosti oddělen pro Boha, je svatý, a protože každý křesťan Bohu křtem patří, byl přijat Bohem za syna, proto je svatý, a proto je svatá i celá církev. Ne tedy proto, že by se skládala ze samých vynikajících jedinců - protože to by nebyla pravda. Církev se skládá ponejvíce - a prakticky zcela - z hříšníků. Ale protože tito lidé byli křtem přičlenění, včleněni k Bohu, proto je církev svatá. Protože církev je podstatně Božím dílem, i když je to dílo, které je složeno z lidí. Toto slovo, že církev je svatá, není důvodem k pýše, ale je to trvalá platná výzva: svou podstatou jsme svatí a tuto svatost máme ve svém životě uskutečňovat. Máme tedy dojít, dobelhat se k tomu, abychom ve svém jednání, smýšlení a bytí navenek co možná nejvíc byli tím, čím máme být.
Dále je o církvi řečeno, že je „obecná“. Obecný se řecky řekne „catholicos“, z toho je tedy to slovo katolická, i to je pro nás slovo výzvy: Jestliže je církev církví obecnou (a my si to dáváme přímo do svého názvu, na firmu), pak je to nesmírný požadavek na otevřenost, otevřenost na všechny strany, aby k nám mohl dojít, aby se naší částí mohl stát každý, kdo ke Kristu směřuje. Je to výzva, ale i výčitka, protože podíváme-li se na život církve v dějinách až do dneška, té otevřenosti leccos chybí. Vůči určitým skupinám máme předsudky, to si domyslete sami. A jestliže se k nám někdo přiblíží z určitého lidského prostředí, pak ho přijímáme s jistou rezervou, a to může být velkou chybou. Velmi často v dějinách církev nebyla opravdu církví chudých, nebo skutečně církví pohrdaných, církví „outsiderů“, v jistém slova smyslu se jim trochu zavírala. To platí do dneška. l v nás je pokušení být otevřenými jenom těm, kteří jsou pro nás příjemní, přijatelní, nebo pro nás budou přínosem. Ta obecnost znamená, že budeme otevření všem, ale že dokonce dokážeme jít i všem naproti, a to není jednoduché a vždy lehké.
A teď slíbený vztah Duch, církev, člověk. Začněme od životní praxe. Když jsem byl před časem jako farář „reprezentantem“ církve v západních Čechách, měl jsem deset razítek a na starosti spoustu úředních dokumentů. Někdo může říct: „Kam to ta církev dopracovala? Samé úřadování, byrokracie.“ Jsou skutečně situace, kde tato institucionální stránka církve velice vadí. Chtěl bych však nyní poněkud korigovat onen „křesťanský romantismus“, který se v dějinách církve opakovaně ozývá, aniž bych hájil všechny věci vnějšího světa působící v církvi, všechno zesvětštělé a úřední. Takový romantismus říká, že můžeme být dobře živi bez všech církevních orgánů a institucí. Před několika dny jsem v Praze na ulici potkal skupinu lidí, kteří o sobě tvrdili, že jsou křesťané bez církve. O víře mluvili docela pěkně, ale vše, co souvisí s církví, ostře odsuzovali. Takovým lidem uniká, že jakmile řeknou: „Jsme skupina křesťanů bez církve, pojďte k nám,“ de facto vytvářejí novou církev, ať to uznají nebo ne.
Křesťanství totiž stojí na osobě Ježíše Krista a na faktu vtělení. Podobně jako nelze z magnetu odstranit jen jeden pól, tak ze základu křesťanství nelze odstranit ani podstatu božskou, ani podstatu lidskou. V Ježíši je, jak jsme si mnohokrát říkali, spojeno neoddělitelně a nesmísitelně božství s lidstvím a to se promítá do celého křesťanství. Křesťan je sice člověkem, pro kterého platí biologická omezení, ale současně přijímá Boží život a dostává Ducha svatého. Je v nás potom polarita čistě lidského a toho Božího, co nám bylo dáno. To není zbožštění člověka, typické pro některá východní náboženství. V Řím 8, 9 je jasně řečeno, že „kdo nemá Ducha Kristova, není jeho“. V 1 K 12, 3 je dále zdůrazněno, že vyznání víry v Krista je možné jen v Duchu svatém. Na jiném místě sv. Pavel říká, že ke křtu nás přivedl jeden Duch. V Ef 2, 18 - 22 čteme, že jsme všichni „duchovní chrám“ budovaný působením Ducha.
Základní charakteristikou života v Duchu je jednání v moci tohoto Ducha a společenství (viz Skutky). Je zřetelné, že:
1. Duch svatý je dáván jako dar.
2. Tento Duch vytváří jedno tělo církve.
3. Člověk se uvěřením v Krista připojuje k ostatním křesťanům a nestává se „specialistou na Boha“ či „zasvěcencem“ sám pro sebe.
Je-li církev tvořena lidmi, tak musíme počítat s tím, že mezi lidmi platí určité zákonitosti, jsou zde věci, které nelze odstranit. Jinak: Jestliže je církev společenstvím lidí, pak je nejen veličinou teologickou, ale i veličinou obecně sociální, sociologickou i ekonomickou, je samozřejmě polem konfliktů a je systémem, který, má-li být životaschopný, musí být určitým způsobem organizován. To všechno někteří lidé těžce nesou. Dále: každá lidská společnost, má-li být životaschopná, musí se určitým způsobem sjednotit v postojích a zásadách, které bude zastávat a postaví se nějak proti názorům s těmi prvními neslučitelnými.
Tedy každá společnost se musí na něčem sjednotit a musí se bránit tomu, co nějak narušuje její jednotu. Např. v klubu vodních turistů se neuplatní člověk tvrdící, že ze všeho nejlepší je chodit s vrtačkou a dělat díry do lodí, takového odtud vyhodí. On se pak může dát k družstvu na výrobu cedníků ... Proto tu existuje taková nesnášenlivost různých církví vůči heterogenním názorům. Zkuste se chtít s jehovistou modlit k Ježíši nebo k Duchu svatému. To si zacpe uši a uteče (mimochodem - je to výborný způsob, jak se ho zbavit).
Výše uvedené můžeme shrnout: Jedna věc jsou dogmata a vymezení se církve vůči ostatním, které je pro život nezbytné, a na druhé straně je fascinující, že církev je instituce, která na řadu věcí sice pozměnila své názory (např. zákaz kremace a pozdější povolení), ale za 2000 let nezměnila své Credo, což se o mnohých jiných institucích říct nedá. V životě církve je tedy jakási kombinace mezi trváním na věcech podstatných a schopností nějakým způsobem se přizpůsobit okolí a době.
Zmíněná přizpůsobení však v sobě může skrývat určitá úskalí, totiž, že budeme chtít začlenit něco, co se nám líbí, ale co není dobré. Proto je důležité ono navazování na tradici, vracení se k „apoštolské době“.
Jak jsme již konstatovali, kvalita a život církve nejsou odvozeny jen od lidských schopností. Nedbat ale na lidskou dimenzi není možné a nevyplácí se. Čteme-li tedy v Písmu, že „Duch nás uvede do celé pravdy“, neznamená to, že není třeba nic studovat. Lidské zkušenosti a poznatky, mají-li se předat dál, se musí nějak vyhodnotit a zpracovat. Bez řady věcí se můžeme obejít, ale třeba nám i dobře slouží. Nebezpečí je tam, kde se vytrácí to vnitřní, co dělá církev církví. Pak je církev neschopná přetvářet svět kolem sebe.
Jedním z problémů vztahu člověka k církvi je to, že on o ní má vysokou představu a nemůže snést to, že ji ona nesplňuje. Při pohledu z okna vidíme asfaltové hřiště a zahradu. Toto hřiště můžeme zamést a bude určitou dobu čisté, zahradu však zamést a vyčistit nelze. Na ní lze stále pracovat, bude tedy udržovaná, ale nikdy nebudeme s prací hotovi. Něco podobného je péče o „krásný vzhled církve“. Na tom můžeme stále pracovat, ale nikdy nebudeme hotovi. Z čeho vlastně vznikly akce reformátorů? Z určité netrpělivosti a neschopnosti unést diferenci mezi ideálem a realitou. Tato diference je náš celoživotní kříž. Vždy budou v církvi lidé nechápající, lidé, kteří se později dostanou dál, ale dnes ještě tak daleko nejsou. Vždy nám bude na církvi vadit to, že by měla být taková a taková a ona zatím taková není. Jakmile se někdo pokusí tohle přeskočit, může se mu něco na začátku dařit, ale postupně do své akce vnese prvky dobré i špatné a nikam to nepovede. Člověk prostě musí unést onu diferenci mezi tím, co je, a tím, co by být měl a třeba i chtěl, mezi realitou a ideálem. To v sobě musíme celý život snášet a běda nám, když si začneme myslet, že již jsme takoví, jací máme být. Tím okamžitě ztrácíme motivaci a schopnost pohybu. Běda nám také tehdy, když ono napětí neuneseme, ideál se nám „odtrhne“ od reality a my upadneme do skepse, do beznaděje nebo do nepravdy. V takovém případě ideál zamítneme jako něco nesplnitelného, tím si ale nepomůžeme. Jakkoli je život víry po právu označován za život v radosti a harmonii, nemůžeme si dělat iluze, že je to život bez napětí.
A teď ještě k slíbenému základnímu rozdělení křesťanských církví. To by měl znát každý křesťan a tak se na něj tedy podívejme trochu podrobněji.
Rozdělování lidí na věřící a nevěřící je hrubé a velmi nepřesné. Pro nás je mnohem důležitější rozlišení na křesťany a nekřesťany. Tady je jedno nedorozumění. Mnozí lidé za křesťana nebo za nekřesťana člověka považují a hodnotí podle morálních kritérií. To jsou hodnocení typu: „Podívejte, tamhleten do kostela nechodí a jaký je to dobrý člověk. To je lepší křesťan, než mnozí, kteří chodí do kostela!“ A jistě, může to být člověk klidný a vyrovnaný, ochotný třeba pomoci sousedovi. Tedy je to dobrý člověk. Ale „dobrý člověk“ není synonymum pro křesťana. Snad jsou na světě dobří lidé, ale o křesťanech je možno říci, že to jsou často obrácení hříšníci, kterým bylo odpuštěno a snaží se být hříšníky menšími, než byli do té doby. To nejpodstatnější jsme však dosud neřekli: křesťanství je dáno vztahem ke Kristu. Kdybychom pak měli definovat křesťana, tak je to člověk, který věří v trojjediného Boha, uznává svou hříšnost a věří ve svou spásu skrze Ježíše Krista. Co to znamená „uznává svou hříšnost“? Člověk uznává svou odpovědnost vůči Bohu, uznává realitu, tedy to, že vůči Božímu ideálu, vůči Boží představě, je nevyhovující. Toto poznání umožňuje pochopení spásy, její potřebnosti. Člověk, který by tvrdil, že je pánem světa, by nepotřeboval nějaké vykoupení. Vědomí vlastní hříšnosti však není vsugerování si vlastní viny, ale je to uznání řádu světa, kde Bůh má první a zásadní slovo, a uznání pravdy, že já tomuto slovu neodpovídám. Něco jiného je pocit viny, ten může být oprávněný i neoprávněný, ale i chorobný.
Když položíme výše uvedená kritéria, kdo jsou křesťané, objeví se tu celá řada křesťanských církví a malá řada „církviček“, které se za křesťanské považují, ale vlastně jimi nejsou. Jsou to zejména mormoni a Církev sjednocení (tzv. Moonova sekta). Mormoni sice Bibli uznávají, ale mají ještě knihu Mormon, jako další a vlastní zjevení. Církev sjednocení se Písmem „ohání“, ale rozumí mu velmi svérázně a bez proroka Moona „nedá ani ránu“. Pak jsou tu společnosti, které se samy za křesťany neoznačují, ale tvrdí o sobě, že vycházejí z Bible. To jsou Svědkové Jehovovi (zde chybí naprosto víra v Trojici a v Krista jako Spasitele). Tyto všechny tedy za křesťany nemůžeme považovat.
Nyní se podívejme blíže na církve, které označujeme jako křesťanské. Uvnitř tohoto vymezení máme mimo katolickou církev ještě několik proudů, přinejmenším dva hlavní: reformační a pravoslavný.
Mezi katolickou a pravoslavnou církví nejsou prakticky zásadní teologické rozdíly, jsou zde rozdíly zejména v liturgii a v životním stylu. Pravoslaví je vlastně křesťanství inkulturované do byzantského světa a problém je v tom, jak zařídit, aby pravoslavná a naše církev žily v bratrství a zůstaly přitom samy sebou. Pravoslavní také neuznávají papeže.
Reformační proud je třeba ještě rozdělit alespoň na další tři proudy: anglikánský (nevychází ani z Kalvína, ani z Luthera), luteránský a reformovaný proud. Pak je ještě další skupina církví a společností, které vznikly v posledních dvou stoletích - evangelikální směry, směry letniční, směry fundamentalistické a dále rozsáhlá „tříšť“ lidí, kteří staví na Bibli a zároveň věří v Krista, uznávají nutnost spásy (to je odlišuje např. od Jehovistů). U nás do této skupiny církví vzniklých v posledních dvou stoletích patří Církev československá husitská (vznikla r. 1920).
Nám se samozřejmě toto rozdělení křesťanství může nelíbit, ale křesťany násilím spojit nemůžeme. Kdybychom to udělali, tak přinejmenším vznikne jedno nové schizma. Křesťané by se rozdělili na ty, kdo toto „sjednocení“ uznají a na ty, kdo ho neuznají. Je to samozřejmě fiktivní věc, ale uvědomme si, že v takovém případě by skutečně byla skupina křesťanů, kteří by byli ochotni se shodnout na oněch základních věcech, o kterých jsme mluvili výše, a druhá skupina, která by se odtrhla s tím, že důležitá je ještě spousta dalších věcí a že jedině „to jejich“ je to pravé. Člověk totiž nemůže jen tak zrušit základ ze kterého vyrostl, jako nemůže zrušit vliv své rodiny. Rodina nás určitým způsobem určuje. Člověk se může dát vlastní cestou, ale východisko jeho života je jednou dané. Člověka, který se narodí v anglikánské či protestantské rodině, nemůžeme vinit z toho, že mezi církve vnesl rozkol, on už se do něj narodil (viz závěry a dokumenty II. vatikánského koncilu.)
Z roztříštěnosti církví nás může jímat až závrať a hrůza. Když se ale podíváme na tyto lidi detailněji a uvědomíme si, že se modlí a že je Bůh slyší a vyslyší, může nás jímat podruhé závrať - kladná - z Boží velikosti, milosti a velkorysosti. Když si uvědomíme co je psáno v 1 K 12, 3: „... jenom pod vlivem Ducha svatého může někdo říci: ’Ježíš je Pán.’“ a uvážíme, že v různých církvích jsou lidé, kteří za svou víru položili život a byli skutečnými Kristovými svědky, nemůžeme popřít asistenci Ducha svatého u jejich víry (nemluvě o darech Ducha, to by byla další kapitola). Přestože církve se od sebe liší, působí v nich Duch svatý. To mnoho katolíků nemůže pochopit. Řada katolíků nemůže pochopit, že by dary Ducha svatého mohly být i jinde než v katolické církvi (to platí samozřejmě i naopak o nekatolících). Je třeba skutečně opravit naše představy podle skutečnosti a ne se snažit o opak.
Křesťany nelze rozdělit tak, že my katolíci jsme ti hodní a druzí jsou zlí. Je to mnohem složitější a těžší. Máme problém s rozlišením toho, co je autentické a co není, a navíc bolest z toho, že nejsme jednotní. Naše církev nás proto vybízí ke sblížení, ke společným modlitbám, ale přesto trvá na rozdílnostech. Tento realistický postoj je důležitý.
A tato skutečně rozsáhlá kapitola se chýlí ke konci, neboť nám zbývá její poslední část a tou je:
Pro křesťanství se toto společenství svatých (ve smyslu biblickém a ontologickém, nikoli morálním), tedy společenství křesťanů, těch, kdo byli přijati Kristem za vlastní, „táhne“ přes všechny věky i bez hranic prostorových. Tím, že jsme připojeni ke Kristu, a tím, že jsme dostali jeho Ducha, tím jsme spojeni - my, kteří zde nyní žijeme, i ti, kteří zde žili před námi a jsou nyní u Boha. Všichni si vzájemně můžeme prospívat, všichni patříme k sobě. Svatí (teď myslím to slovo, jak ho používáme běžně, tedy světci kanonizovaní) se za nás u Boha přimlouvají - to znamená, že jejich pomoc pro nás jde přes Boha a je vázána na Boží osobu. My nemůžeme pochopit, co a jak to tam „dělají“. Popisovat tento mechanismus působení by bylo velice zavádějící. Nejsme schopni poznat, jak to funguje, ale jsme schopni poznat, že to funguje. Dokázat ne, poznat ano. Přes Krista - hlavu mystického těla církve - jsme si všichni schopni prospívat, ať už jsme církví bojující, trpící nebo vítěznou. Zde se jedná nejen o svaté, ale o všechny, kteří jsou za hranicí smrti a zatím nedosáhli plné účasti na Božím životě, kterým právě můžeme pomáhat i my.
Stejně je tomu i s modlitbou k Panně Marii. Říkat, že se za něco musíme modlit dříve k Panně Marii, je jistě zavádějící. Jde-li o „distanční“ a „kompetenční“ cestu, přidržme se Písma, kde je, že „smíme volně a s důvěrou přistupovat k Otci.“ Druhá věc je osobní zkušenost, osobní vztah. Každý máme svou osobní, vlastní cestu a záleží na každém jedinci, jak tyto vztahy chápe.
Výrazy jako „přimlouvá se za nás“, „zastává se nás“ (naproti tomu „ďábel je žalobcem u Boha“) je třeba chápat jako analogické výrazy a nedávat jim absolutní smysl. Je to pokus o vyjádření transcendentní skutečnosti výrazy, které máme z tohoto světa. Společenství svatých nelze chápat jako „informátory“, ale zároveň nejsou „nadbyteční“ - my k sobě patříme a to je dáno řádem Božím.
A tohle vzájemné patření k sobě je myšlenka velice bohatá, a přitom křesťany nedomyšlená. My k svatým často vzhlížíme a chodíme zdobit jejich hroby, ale necítíme se s nimi v Kristu jedno. My víme, že jsou po celém světě křesťané, kteří se modlí, ale my s tím nepočítáme a hrajeme si jenom na svém písečku. Toto vědomí nám skutečně chybí.
A teď se znovu vraťme k textu z 1 K 12, 12 - 13. To je Pavlova představa o církvi jako o těle, kde má každý svou funkci a hlavou je Kristus. Z nás ze všech se stalo jedno tělo, protože nás všechny tentýž Duch dovedl ke křtu. Tedy to, že se mluví v Credu o Duchu svatém vedle církve, to není opravdu náhodou, církev je skutečně vytvářena Duchem svatým. Tentýž Duch nás dovedl ke křtu. A jinde u Pavla: „Jenom pod vlivem Ducha Božího může někdo říci: ’Ježíš je Pán’.“ Duch svatý je v jistém smyslu slova původcem víry v nás, je oživovatelem naší víry, je tím, kdo nás obklopuje. A protože my to moc často nevíme a nepočítáme s tím, mimo jiné také proto jsme tak atomizováni, tak rozdrobeni. A tak si tu běháme každý se svou starostí a bolestí a nevíme o tom, že patříme k sobě. My jsme něco víc než zájmový spolek, my k sobě nepatříme jenom proto, že rádi chodíme do kostela, ale proto, že nás zevnitř spojuje Duch svatý. A to je obrovská věc. Ale vyzkoušejte si to, jak hluboce tomu věříte, až uvidíte nějakého křesťánka, který to myslí upřímně, ale který je vám přesto protivný. A teď si uvědomte, že ho Duch svatý s vámi spojuje! To platí pro mne taky. Kdybych to lépe dokázal, určitě bych lidi v konfliktních situacích lépe snášel. To tedy platí pro každého z nás.
Duch svatý nás skutečně spojuje a on je opravdu původcem naší víry, i když ta víra někdy vypadá všelijak podivně. A tak tentýž Duch, který nás přivedl ke křtu, byl námi v hojnosti přijat, on nás vybavil svými dary, svou silou. Bylo by velice dobré, kdybyste doma vzali 1. list Korinťanům a našli si v něm, co je tam o Duchu svatém Pavel tam - i ve všech ostatních výkladech - spojuje Ducha svatého také s církví. Jestliže si také vzpomenete na Ježíšova zaslíbení Ducha svatého, ta byla také vždycky spojována s církví. Duch svatý byl vždycky slibován učedníkům: „Duch, který vás uvede do celé pravdy.“ - „Jiného utěšitele vám pošlu: Ducha. Ve vás zůstane, ve vás bude.“ To říká vždycky všem, celému společenství učedníků. Duch svatý je dáván církvi. Tohle se, bohužel, v běžném křesťanském smýšlení zatemnilo. Nu, ověřte si toto: řekne-li se „Duch svatý“, nač si vzpomenete? Co se vám vybaví? - Biřmování, rozum a duše, sedmero darů Ducha svatého - ale to je všechno chápáno příliš individuálně: chápu dary, které jsem dostal já. Ale to zdaleka není celé.
Vidět Ducha svatého v dimenzích církve, to je úkol, který před námi teprve stojí, protože to v běžném křesťanském podvědomí není příliš rozšířené - a to je škoda - protože Duch svatý církev skutečně oživuje.
V Janově evangeliu čteme tato slova: „Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání, a já požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi na věky - Ducha pravdy, kterého svět nemůže přijmout, poněvadž ho nevidí ani nezná. Vy jej znáte, neboť s vámi zůstává a ve vás bude“ (J 14, 13 - 12).
Tohle slíbil Kristus a tím pádem se tomu dá věřit. To se má naplnit na nás. V nás má Duch přebývat, u nás má být. Záleží tedy velice na tom, jak si toho budeme vědomi a jak budeme vůči tomuto Duchu pozorní. Do jaké míry se jím - jako církev - necháme zvládnout.
Je jednou ze základních charakteristik církve, že je to společenství lidí, kterým bylo odpuštěno a kteří mají být odpouštějícími. Podmínkou tohoto odpuštění není pokoření, ale uznání pravdy - to, že uznám: ano, chybil jsem. Krásný popis takové situace je v 2 S 12,1-14, kde David uznává svou vinu. Odpuštění je na jedné straně něco, co je pro život naprosto nezbytné, a na druhé straně je to něco, co je těžko dosažitelné. Komunistický režim neznal odpuštění - zde byla možná sebekritika a následné „vzetí na milost“, ale nikdo neřekl: „My ti odpouštíme.“ Spíše však bylo více těch, kdo byli „odepsáni“ do konce života a trestáni i na dětech. Zlo prostě nemá sílu k odpuštění (mimochodem zlo také nemá smysl pro humor - nemá k sobě samému odstup, protože se bojí).
Křesťanství přináší do problematiky odpuštění nový pohled. Nejenom, že Bůh odpouští nám, když my odpouštíme, ale také my jsme schopni odpouštět druhým, protože nám je odpouštěno. Z tohoto hlediska je jasné, že církev není nějaká „superdokonalá“ společnost, kde se zlo nevyskytuje, ale je to společenství lidí, kteří odpouštějí, nechají si odpouštět a kteří si odpouštějí navzájem. Tedy, jsme-li opravdu křesťané, nejsme lidé lepší, ale jsme lidé, kteří mají lepší zkušenost s odpouštěním.
Ono se to dá vlastně povědět třemi slovy: křesťan věří, že křtem, pokáním a nakonec svátostí pokání jsou mu hříchy odpuštěny. Tím je to vlastně všechno řečeno, ale za předpokladu, že chápu, co je hřích, a že chápu, co je to odpuštění.
A o tohle nám tedy teď půjde, vlastně o tu první polovinu: ujasnit si co je to hřích. Člověk se totiž často setkává s tím, že se to mezi křesťany nechápe.
Pro někoho není hřích třeba vůbec nic, protože odpuštění nehledá, i když je křesťanem. Pro někoho je hřích ona překážka, která mu brání jít k přijímaní. A tak tedy smíření rovná se otevřít cestu k příjímání a tím to končí. Ale ani to není ono, to také není celá pravda. Spousta křesťanů padá do dvou extrémů: buďto v hříchu vidí nepřekročitelnou hrůzu, nebo takové malé nic. Pak jsou samozřejmě ti, kteří to vidí správně, ale tyhle extrémy existují. V žádném případě nechci na vás pouštět hrůzu a přivádět vás k malomyslnosti, ale pravdivé vědomí o závažnosti hříchů je pro nás nutné, máme-li pochopit odpuštění. K plnějšímu pochopení toho, co je hřích, nás může vést úryvek z 5. knihy Mojžíšovy.
Dt 30, 15 - 20
Ačkoliv tedy slovo hřích vůbec nepadlo, je tady o tom řeč. Jsou tu předloženy dvě cesty: cesta do zaslíbené země, kterou jim Hospodin ukázal. My už toto máme chápat dál: pro nás cesta, která má smysl, je ta, která vede ke konečnému setkání s Bohem, která vede k naplnění naší budoucnosti plné a konečné v Bohu - tedy cesta, která vede do nebe.
A pak je tu ukázaná druhá cesta, cesta, která se zdá mít smysl. Pro Izraelity to znamenalo cestu, na níž by nevěřili Hospodinu, ale věřili by bohům a bůžkům, které uctívaly ostatní národy. Cesta, která by nevedla s Hospodinem, cesta, kterou si Izrael stanoví sám. A tato cesta nevede do zaslíbené země, nevede ani do společenství s Hospodinem, čili je to cesta, která vede ke smrti. Protože Izrael věděl jasně, že jeho existence zcela a beze zbytku na Hospodinu závisí.
A tak tyhle dvě cesty jsou nabízeny, ty jsou nabízeny i nám, protože pro nás je možná také ta cesta, která má zdánlivý smysl. Něco, co se nám zdá dobré, ale něco, o čem bychom měli vědět, kdybychom byli k sobě upřímní, že by s tím Bůh nesouhlasil, že je to něco, co před Bohem neobstojí.
Co k němu nesměřuje, k tomu vrcholnému a poslednímu cíli člověka, to je hodnotou zdánlivou, cestou zdánlivou - a to je cesta vyznačená hříchem.
Já mohu jít úplně špatně - to je ten hřích, kterému se říká těžký, smrtelný - tak, že se s Bohem naprosto míjím. Mohu jít sice k Bohu, ale nechám se na té cestě brzdit, táhnu ranec zbytečné přítěže - a to je to, čemu se říká hřích lehký, to co mne na té cestě brzdí, případně mne to z té cesty odvádí.
Hřích je tedy něco, co se stane v našem konkrétním životě, co se může týkat buď mého vztahu k Bohu, nebo vztahu k bližnímu. Týká se mne samotného a mé cesty k Bohu. Řada lidí si myslí, že hřích je jenom to, co se týká přímo Boha: nepozorná modlitba, neúčast na mši, braní jména Božího nadarmo. Tohle jsou pro ně hříchy - a potom zabití, jinak nic. To je omyl! Jestliže nevyužiji svého nadání, jestliže nedělám dobro, které dělat mohu, pro svou lenost, nebo proto, že je mi ten bližní nesympatický, jsem na tom stejně jako ten, který zanedbává bohoslužbu, to se Boha týká! Jednak proto, že i Bůh s mou aktivitou počítá. Za druhé se to Boha týká proto, že ty chyby mne odvádějí z mé přímé cesty k Bohu, nebo mne na ní brzdí. čili Bůh se nemůže plně radovat z mé lásky, tak bychom to mohli polidsku říct.
Vztahu k Bohu se tedy týká všechno, co děláme špatně a všechno to dobré, co neděláme, ač bychom to dělat mohli. V téhle šíři by tedy člověk mohl vidět hřích. Určujícím pohledem k tomu by tedy mohlo být stále vědomí, že Bůh nás miluje. Já vím, že to opakuji do omrzení, ale považuji za nutné to opakovat. Vždyť Písmo nás o tom jasně přesvědčuje, že Bůh si nás zamiloval tak, jako si vybral Izrael, který nebyl žádným vynikajícím národem, jako si vybral Abraháma, jako si vybral Mojžíše, právě tak si vybral každého z nás.
Stále ta důležitá věta z 1. listu Janova 4,10: „V tom záleží Boží láska, ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že On si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy.“
Bůh si nás zamiloval - to je počátek všeho a to určuje moje jednání. Jestliže mne Bůh miluje, pak je jasné, že mu na mně záleží a že každé mé jednání, se kterým on nemůže souhlasit, je špatné. Pro nás není vždycky tak samozřejmé pochopit, kdy s námi Bůh nesouhlasí. člověk se v tomhle dokáže například znamenitě obelhávat. Máme ale tady svědectví Písma o Kristu, můžeme mít z něho dost dobré ponětí o tom, jaké byly Kristovy životní postoje, a to je pro nás měřítkem. Jednat a stavět se k životu a uvažovat jak on. Co tedy před ním obstojí, je dobré, co by před ním neobstálo, samozřejmě dobré není. A tak tedy člověk, který chce u sebe rozeznávat hříchy, se nemůže spokojit je s povrchním vědomím, co je dobré a co je špatné nebo s tím, co ho naučili v dětství. Musí se neustále konfrontovat - srovnávat s Kristem.
Ono to možná zní pyšně: srovnávat se s Kristem, ale vždyť jsme přijati Bohem za syny a Kristus je pro nás cestou. Co tedy neobstojí před ním, to by nemělo obstát ani před soudem našeho svědomí. My nemůžeme jinak dojít k Otci, než přes něj, jeho cestou. A potom se s ním musíme trvale proměňovat.
Pokud nechápeme, co je hřích, potud nejsme schopni pořádného obrácení, protože nevíme, kam a z čeho a proč se máme obracet.
Křesťanský život, to je skutečně neustálý pohyb. Pohyb, který se může všelijak klikatit, ale který má pořád směřovat k Bohu. My nikdy nedosáhneme Boha teď, my ho přece budeme mít pořád před sebou, ale jde o to, abychom byli stále na cestě života. Na cestě, která vede k němu, protože na ní jsme neustále nejvíce oživováni, na ní je náš život plnější.
Člověk se dá podfouknout a dá se někde na cestu zdánlivých hodnot a žije jenom zdánlivě hodnotný a zdánlivě plný život. To je velice mizerné, tohle musíme prokouknout - a proto je nutná konfrontace s Kristem. Když si potom člověk uvědomí, jaká je vlastně hřích mizérie, jak se vlastně zaplétá a trmácí na cestách, které vedou od Boha, pak by mohl propadnout obrovské malomyslnosti, protože můžeme jednoho krásného dne zcela správně zjistit, že větší část našeho života nestojí za nic, že jsem šli do Tramtárie - někam úplně špatně, někam, kde není Bůh.
Kdybychom byli odkázáni jenom na toto zjištění, pak by se z křesťanů muselo rekrutovat nejvíce sebevrahů, protože by to bylo k neunesení, toto živé zjištění, jak jsme na tom špatně. A proto musí křesťan jasně vědět o odpuštění. Protože teprve odpuštění udělá poznání mé hříšnosti plodným. Teprve ten, komu je odpuštěno, sklidí ovoce z toho, že poznal své hříchy, protože odpuštění ho vrátí na cestu k Otci.
Čím tedy pro nás to odpuštění je a jak že se s ním člověk vlastně setkává? Tady je zapotřebí se nejdříve odvolat na celé dějiny spásy, na všechno o čem svědčí Starý i Nový zákon. Tam totiž můžeme rozpoznat jednu důležitou věc: že totiž Bůh z vlastní aktivity a iniciativy velice trpělivě a dlouho něco dělá pro záchranu člověka. To, co čteme ve Starém zákoně - celý děj od Abraháma až po Ježíše - to je vlastně všechno neustálé hledání člověka, neustálá činnost pro jeho záchranu.
Bůh si vybral Abraháma, dělá z něho národ, tenhle národ si zamiluje a snaží se ho probudit a oživit tak, aby byl živým pro Boha. Aby žil život, který má smysl, který k něčemu vede. Nejdříve je to ukázáno docela jednoduše: jestliže Izrael bude poslouchat Hospodina, bude uveden do země, kterou mu Hospodin připravil. Potom dál, jestliže bude Izrael držet společenství s Hospodinem, bude národem, který si zachová existenci a který ze sebe vydá někoho, kdo bude požehnáním národů. Až je to dovedeno k tomu, že Izrael vydá ze sebe Spasitele. Až do tohoto konce je doveden děj několika tisíciletí a Ježíš tohle hledání člověka, to, že Bůh hledá člověka, docela jasně konkretizuje.
Jednak tím, že sám o sobě oslovuje jednotlivé lidi: „Zachee, sestup dolů, dnes musím večeřet v tvém domě,“ řekne hříšníku Zacheovi. A pak řekne několik těch podobenství, v nichž zdůrazňuje, jak Bůh nikdy nikým nepohrdá a jak mu žádný jednotlivec není málo. člověk je tedy Bohem hledán a s tím, že ho Bůh hledá, se setkává v určitých konkrétních podobách. Jestliže uvěřím v Boha takového, jaký je, jestliže přijmu Krista - pak jsem byl sám nalezen. Tím prvním bodem, který vede k odpuštění, je víra. Spása z víry v Krista. Kristus za nás zemřel, za naše hříchy a jestliže my tuto skutečnost vírou přijmeme, pak se v nás víra začíná uskutečňovat. A jestliže někdo uvěří, pak může být jeho záchrana konkrétně provedena a zpečetěna křtem. Tady bych chtěl upozornit na to, co je v běžném povědomí dost neznámé, že tím prvotním a základním prostředkem odpuštění hříchů je křest. (Tím prazákladním prostředkem je víra, pochopitelně, protože jenom z víry může to přijetí křtu vyrůst, ale pokud jde o lidskou akci, tedy křest). V prvních dobách křesťanských bylo toto jasné. Ti, kteří uvěřili jako dospělí, se dali pokřtít. Proto dobře rozuměli tomu, co říká Pavel v listě Římanům.
Ř 6, 3 - 6
Člověk, který uvěřil a byl pokřtěn, je jakoby ponořen v Krista, tady nejde jen o to, že je mu nějaká čárka smazána, tady jde o něco, co se týká celé mé osobnosti v hloubce. Ten člověk je ponořen podle Pavla „do Kristovy smrti - tím jsme byli spolu s ním pohřbeni.“ Tím prostě to, co je cizí Bohu, definitivně končí a je likvidováno, pohřbeno, už to tu není, je to pryč.
„A jsme povoláni k novému životu.“
To povolání má dva stupně. Tady na zemi musíme žít úplně novým životem, tedy jako ti, kdo jsou v Kristovi, protože jsme povoláni k té vrcholné podobě vzkříšení:
„Protože jsme podobni v jeho smrti, budeme mu podobni i v jeho zmrtvýchvstání.“
To je ten nejvyšší a nejhlubší úkol: máme být podobni vzkříšenému Kristu, tak se má naplnit náš křest, čili ovoce odpuštění. To nejdůležitější a vrcholné není už v tom, že se na nás už Pán Bůh nezlobí, že už mám svědomí čisté, že už já jsem si jist, ale vrcholem toho je, že se mi otevřela cesta ke vzkříšení, k tomu nejplnějšímu ztotožnění s Kristem a tomu největšímu přiblížení Bohu. Tohle je odpuštění! Ne jenom to, že mám od svých hříchů pokoj, ale že mám otevřenou cestu k věčnosti, ke vzkříšení, k tomu nejhlubšímu, nejdůvěrnějšímu setkání s Bohem.
Já mám pocit, že kdyby tohle člověk dohlédl a chytlo ho to za srdce, že by musel utíkat k tomu, aby se s odpuštěním setkal. Tohle tedy bylo ve křtu. Jestliže člověk byl pokřtěn jako malé dítě (což se dělo tenkrát, jestliže rodina byla věřící a křesťanská) byla ta prvotní vina, dědičný hřích tím odstraněn. Člověk křtem se stává skutečně schopným vzkříšení, ovšem leží tady pak historie života s jeho rozhodováním, a to pak může dopadnout všelijak.
Ale teď se vraťme k odpuštění: člověk je křtem pozvednut do stavu Božího dítěte, má účast na vzkříšení, jenomže i tento člověk upadá nějakým způsobem do hříchu, i tento člověk se tomuto základnímu povolání odcizuje, nežije jako ten, kdo je určen ke vzkříšení, není mu Bůh vždycky a ve všem nejvyšší hodnotou, nežije tak, jak by na jeho místě žil Kristus, čili je člověkem hříšným. A my věříme, že i tomuto člověku je pro Kristovo vykoupení odpuštěno. Znovu opakuji: to prvotní odpuštění je odpuštění těm, kdo uvěřili v Krista, odpuštění zpečetěné křtem. Věříme-li v odpuštění hříchů, věříme, že Bůh je ochoten a schopen naše hříchy zlikvidovat.
Poprvé se s tím člověk setkává ve křtu, pak se s tím setkává v mnoha dalších příležitostech. Tak např.: prosí-li člověk s plnou vírou za odpuštění svých vin a nejsou-li to takové viny, které nás oddělují od Boha a tedy vlastně od církve, pak je nám odpuštěno už skrze tuto naši lítost a zejména pro Boží věrnost a pro Kristovo utrpení. Podobně jestliže si je člověk vědom svých hříchů, jedná dobře, jedná z lásky, pak zase může doufat, že mu bude odpuštěno. Jak říká list Petrův: „Láska přikryje množství hříchů“ (1 Pt 4, 8). Jestliže se člověk v modlitbě obrací s důvěrou ke Kristu a vidí v něm zachránce, i ten má čekat, že je mu odpuštěno. A jestliže se s Kristem setkává v eucharistii, pro toto setkání má doufat v odpuštění.
Ale kromě těchto všech věcí, o kterých jsem mluvil, je tady ještě svátost, tedy jasné odpuštění, které je zejména určeno pro člověka tenkrát, jestliže se dostane do velké vzdálenosti od Boha, jestliže nějakým způsobem popře své křesťanské rozhodnutí, svou cestu ke vzkříšení. A to je svátost pokání. Tam je člověku skutečně odpuštěno všechno. Jestliže se k této svátosti přiblížím s upřímností, s důvěrou, jestliže ji vykonám jak jsem v tu chvíli nejlépe schopen, vím, že je mi odpuštěno všechno, i když jsem si v té chvíli vzpomněl na polovičku věcí. Jestliže jsem to vykonal tenkrát, jak jsem byl nejlépe schopen. Vím, že je mi odpuštěno všechno, protože svátost pokání stojí na Boží věrnosti, na Kristově utrpení a ne na počtu hříchů, které si řekneme.
Důležité je, aby člověk u všeho, co jsem říkal, věděl, že celé odpuštění je akcí Boží. Jestliže věřím v odpuštění hříchů, pak věřím v Boží věrnost, v to, že mi Bůh chce odpustit. To není jenom moje věc, to není něco, čeho já se zmocňuji svou šikovností, ale je to především Boží dar. Nakonec bych chtěl připomenout slova evangelia, která nám jasně a pro někoho až pohoršujícím způsobem říkají, jak moc Bůh o hříšníky stojí.
Já bych k tomu chtěl jenom na závěr říci: mít na svědomí hříchy je zlé, nehledat Boží odpuštění je horší a je to hrozný nerozum. Ale nevěřit v Boží odpuštění, to je maximální průšvih, to je nejhorší, co se v člověku v této věci může stát, protože nevěřím-li, že mi Bůh odpustí, že mi chce odpustit, že mne dokonce hledá, pak se sotva k němu přiblížím. Pak vlastně nedovolím vykoupení, aby se ve mně uskutečnilo. A to je malér!
Začněme širší úvahou o těle a hmotě. Potíž je v tom, že lidé mají rádi zjednodušení. Někdo si myslí, že by člověk byl dokonalý, kdyby byl jako anděl - nemusel by jíst, nemusel by se mýt, nic by ho nebolelo atd. Jiní mají tendenci naopak zbožštit hmotu a říci „vše je bůh“ - od panteismu (Bůh je přítomen ve všem) až po východní pohledy „kámen je bůh ... ty jsi bůh“. Nedokonalou snahou o překlenutí těchto pohledů je dualismus vidící člověka jako „složeninu“ duše a těla. Je rozdíl, když řeknu, že člověk se skládá z duše a těla (to je vyjádření lidové a dosti nešťastné), nebo když řeknu, že člověk je duše a tělo. Kdyby se totiž člověk skládal z duše a těla, tak by bylo možné ho snadno „rozložit“ na duši a tělo, duši „poslat“ k Bohu, ale co s bezduchým tělem? To přesně vzato není totožné s mrtvolou. Proto takovéto dělení není možné, jakkoliv je používané. Člověk je tělo a duše. Ale kdyby tělo byla jenom hmota a duše název pro mozkové funkce, tak nám to zase „nehraje“. My nemáme jenom schopnosti pohybovat se, myslet, ale máme vztah sami k sobě, sami si sebe uvědomujeme. Určité myšlenkové funkce bychom mohli nahradit počítačem, ale počítač si není vědom sebe sama, nemá vztah k sobě. Jenom člověk může říci: „Já bych se dnes radši neviděl!“ Toto jádro osobnosti, které není totožné s mozkovými funkcemi, s intelektuálními schopnostmi, je něco, pro co musíme hledat pojmenování. „Já“ se skrze intelekt sice projevuje, ale neztotožňuje se s ním. V žádném případě nesmíme chtít duši někam lokalizovat.
Dr. Slabý říká, že to, co jsou v člověku funkce nahraditelné počítačem, ona schopnost kombinování, soudů, to není duše, to není ono jádro, ono „já“. To vše jsou funkce živého člověka, ale simulovatelné strojem. Navíc zde přichází ke slovu svědomí, posuzování dobra a zla, - to všechno s duší souvisí, ale totožné to není. Otázka svědomí je vůbec mnohem širší. Definice, že svědomí je „hlas Boží v nás“ je teologicky nepřesná. Přesnější je definice sv. Tomáše Akvinského: „Svědomí je úsudek praktického rozumu o mravní hodnotě našich skutků“. Svědomí můžeme vidět ze dvou stran: jako schopnost pozorovat vlastní činy a jako projev hodnotové škály, kterou člověk má. Svědomí může být zdeformované, ale i pak v člověku zůstává něco obecně lidského. Tak můžete toto „něco v člověku“, které není vázáno na kvalitu mozkových funkcí, někdy objevit při setkání s duševně nemocnými lidmi. Proto se samozřejmě počítá s tím, že Boží milost se takového člověka může dotknout a tito lidé se také křtí. Mnohdy je možné pocítit, že takoví lidé žijí hlubokým duchovním životem, o kterém však navenek nemohou podat téměř žádné zprávy.
Jiný pohled je, že existuje něco, co zprostředkovává vztah lidí mezi sebou a zvláště vztah člověk - Bůh. Je snad vztah dvou lidí pouhé chemické reagování a elektrické vzruchy na neuronových drahách?
U sv. Pavla se setkáme ještě s jiným dělením, a to na tělo, duši a ducha. To by vyžadovalo širší pojednání, ale lze stručně říci, že pokud se provádí toto dělení, pak duší je většinou označována schopnost mozkových pochodů a duchem ono jádro, které jsme zde výše označovali jako duše.
Toto vše výše řečené však nelze považovat za důkaz toho, že máme duši. Jsou to myšlenkové poukazy k tomu, že je třeba hledat hlubší kořen, střed, jádro člověka, které ho „nese“, které není pouze logickou funkcí simulovatelnou počítačem. Podíváme-li se do dějin lidského myšlení, pak zde duši jako nehmotný princip tak či onak najdeme. Např. v hebrejštině se „slévají“ pojmy pro duši - dech - život (v tomto smyslu je třeba chápat Starý zákon). Na druhé straně se v lidském myšlení vyskytují různé pohledy na tělo - od pohledu dívajících se na tělo s despektem (platonismus: tělo je hmotná přítěž, které se rádi zbavíme), přes postoje, které tělo oslavují jako téměř božskou skutečnost, až po postoje, které hmotnou stránku člověka znají jako jedinou realitu (krajní materialismus). My se pohybujeme mezi všemi těmito názory. Může se pak snadno stát, že člověk „sjede“ do extrému, ve kterém vyvyšuje tělo nebo naopak duši.
Pro nás křesťany je směrodatný pohled Božího zjevení. K pochopení nám zde může pomoci Starý zákon. Židovské myšlení je skvělé v tom, že neztotožňuje Boha se světem ani neodděluje Boha a svět do opozičních pojmů, nevede do situace, kde bychom museli ztratit svět, abychom získali Boha. Židé znají opozici Stvořitel - stvořené, která však je zároveň i spojitostí. Jednoduše řečeno Židé vnímali Boha skrze svět, tedy cestou vnímání skutečnosti, která s Bohem krásně souzní. Jednotné chápání duševního a tělesného, nehmotného a hmotného jako Božího stvoření je pro nás jediná dobrá přístupová cesta. Člověk se nesmí nechat dohnat ani do té krajnosti, že hmotou pohrdne, ani do druhé, že ji zbožští či považuje za jedinou realitu.
Pravda o těla vzkříšení souvisí ještě s jinou důležitou věcí a tou je víra v obnovu celého stvoření - víra v existenci nového nebe a nové země. Člověk má být spásou uveden do komplexně nové situace, ve které bude novým způsobem žít. Jedná se o dvojí proměnu: proměnu člověka do stavu vzkříšeného člověka a proměnu světa, univerza, vesmíru do něčeho, v čem tento proměněný člověk může žít. Podstatné je, že tuto proměnu musíme chápat komplexně - život po vzkříšení bude život proměněného člověka v proměněném světě. Přílišná materializace těchto představ není dobrá a přílišná spiritualizace rovněž ne. S tím souvisí pojem „život věčný“, který je podle Nového zákona život v „nové éře“, tedy řečeno fyzikálně život v jiných soustavách, kde neplatí náš čas, náš prostor ... Život věčný si nemáme představovat jako „plus nekonečno“. Tam musí být novost.
A teď si otevřeme Písmo a podívejme se, co k tomuto říká sv. Pavel ve svém listě Soluňanům:
„Vždyť Bůh nás neurčil k tomu, abychom propadli jeho hněvu, nýbrž abychom došli spásy skrze našeho Pána Ježíše Krista. On zemřel za nás, abychom my, ať živí či zemřelí, žili spolu s ním“ (1 Te 5, 9 - 10).
Tohle by mělo vytvořit jakýsi základ. Prostě to, že Bůh nás, křesťany, ty, kteří v něho uvěřili, neurčil tomu, abychom se někde ztratili v nicotě, ale k tomu, abychom získali spásu skrze Pána Ježíše Krista. Tohle je základní: že křesťan, který přijal Krista, je určen ke spáse. Že tedy cíl, kterého bychom měli dosáhnout, je spása. A co je to spása, je především v tom úryvku jasně vysvětleno.
Když tohleto trochu domyslíme, pak si přestaneme svou spásu dávat až za hranici smrti. To je pro naše uvažování velice důležité. Spása je něco, co začíná už teď, a není přerušena ani smrtí, takže se dovrší až potom, až za hranicí smrti. Tohle je velice důležité: už teď, když přijímám Krista svou vírou a křtem, se moje záchrana začíná uskutečňovat. A protože je to záchrana Boží a ne lidská, není přerušena ani smrtí. Jestliže tedy věřím, že jsem vykoupen, pak věřím, i v těla vzkříšení. Kdybych nevěděl o vykoupení teď, tady, vůbec nic, tak bych asi těžko pochopil, co je to naděje, která je v budoucnosti. To je první věc.
Druhá věc je formulace „těla vzkříšení“. To je formulace velmi jednoduchá, ale může člověka zavádět. Může se nám zdát, že na konci, po Kristově druhém příchodu, se vrátíme do stavu, v jakém jsme byli teď. Tohle by byl základní omyl! My se nikam vracet nebudeme, cesta k Bohu vlastně žádné vracení nesnáší. Jestliže jsme už teď spasení a jestliže se má naše spása dál rozvinout i za tou hranicí smrti, znamená to, že tam nemůže v žádném případě jít o nějaké opakování toho, co už tu bylo, ale že tam existuje skutečnost další a tedy nějak rozdílná a nějak bohatší.
Snad si na tomto místě mohu dovolit malé vybočení k úvaze na téma smrt. Ta přestala být v dnešní společnosti chápána jako součást života, ale je brána jako nepříjemný konec, za kterým už nic není. Dříve díky křesťanskému názoru v Evropě měla smrt pozitivní vyústění - alespoň možné - a to setkání s Bohem. To dnes pro velkou část populace odpadlo, smrtí se pro tyto lidi nic neotevírá. Není tam nic, nač by se člověk mohl těšit. Člověk ztratil smysl pro jakoukoliv pozitivní hodnotu ve smrti. Z tohoto důvodu začíná člověk smrt vytěsňovat na okraj svého zájmu, odstraňuje něco, co je mu nepříjemné. Psychologicky člověk přesouvá otázku smrti z kontrolovatelné sféry vědomí do nekontrolovatelné sféry podvědomí, což není dobré. Následkem toho se člověk přípravou na smrt nezabývá a ve stáří může dojít k určitým nervovým poruchám právě proto, že se tématem smrti vůbec nezabýval.
Přesto mnozí lidé na smrt myslí a hledají určité řešení. Ti kdo nepřijímají spásu a zvěst evangelia o životě u Boha, řešení vidí především v reinkarnaci (převtělování) a do určité míry ve výzkumech profesora Moodyho.
Moody pomohl řadě lidí k přípravě na smrt. Jím popisovaný světlý tunel, setkání se známými, skutečně může člověka povzbudit. Ale je třeba si uvědomit, že popisované jevy jsou pořád ještě před nevratným prahem smrti. Tedy tyto zkušenosti klinické smrti nevypovídají nic o situaci za onou nevratnou „čarou“. Druhá věc je, že v těchto zkušenostech je člověku něco velmi blízkého - setkání s jeho příbuznými a přáteli. Víme však, že to člověku nemůže stačit. V takto pojatém pohledu chybí vlastně vědomí Spasitele - Ježíše Krista. On jediný je schopen nám pomoci, překonat naši osamocenost. (Další věc je, že se nedají zcela vyvrátit ani námitky psychologů, že popisované zážitky jsou projevem podvědomí.)
Větší ohlas než Moody má učení o reinkarnaci. Evropská představa o převtělování je odlišná od představy indické. Evropská představa o „životě“ po smrti je jednoduše řečeno: „aby to bylo tak, jak si to člověk představuje“. Člověk bere život jako určitou absolutní kladnou hodnotu, ke které by se rád vrátil. Proto evropské uvažování o reinkarnaci je postaveno na této představě. A to je z psychologického hlediska důvod, proč je reinkarnace tak oblíbená. Evropské chápání reinkarnace je projekcí lidského přání užít si života co nejdéle, tedy opakovaně. Člověk si nedovede představit, co bude po smrti, a ze svých sil je před aktem smrti naprosto bezradný. Hledá, kudy by našel východisko. Proč by dobře zajištěný důchodce (třeba v SRN) měl toužit po tom, aby po smrti nic nebylo a nebo na druhé straně po záchraně Ježíšem? On je spokojený a rád si takový život zopakuje. Na všechno stačí sám! Přitom podvědomě může toužit po lepším životě, ve kterém opraví chyby, kterých se zde nyní dopustil. To jistě není všechno, ale lze předpokládat, že se takovéto pohledy v reinkarnačních představách mohou uplatňovat.
Převtělování v podání indickém je něco jiného. Tam to souvisí s hříchem a odplatou - další převtělení je určováno kvalitou nynějšího života a vlastně ta další existence je spíše trestem. Jestliže člověk žije špatně, tak mu „hrozí“ několik dalších životů. Cílem je, aby koloběh životů byl co nejkratší, aby člověk mohl „splynout s univerzem“. Evropské představy sledují „osobní cíle“, zachování osobní identity, ať už v životě vzkříšeného člověka nebo v nějakém dalším životě, zatímco cíl indického směru je vlastně neosobní - ztráta lidské identity, ono rozplynutí se v univerzu.
A jak se na smrt díval svět antický a jak se na ni dívala Bible? V platonismu bylo tělo a duše stavěny do protikladu a to, co se uznávalo, byla jediná duše, tělo bylo pokládáno za přítěž a smrt tedy za osvobození, protože se člověk té přítěže zbavil a jeho duše se tak mohla plně rozvinout.
To byla tedy představa řecká, platónská. Pro tuto představu by ovšem vzkříšení v tom smyslu, že by znovu přijal tělo, bylo určitě krokem zpátky. Ale do křesťanství kus tohoto myšlení pronikl a donesl se až k nám. Bible na druhé straně si u člověka tělo a duši nikdy neoddělovala, vždycky to viděla naráz. Jenom si vzpomeňte na slova Geneze: „Stal se člověk duší živou.“ Bible viděla vždycky celého člověka a jestliže člověk zemřel, přestal už existovat a jestliže se přesto o jeho další existenci, o jeho vzkříšení, mluví, pak se stále uvažovalo o celém člověku. Byla tady zkušenost, že po mrtvém člověku tu bývalo mrtvé tělo, ale pořád, měl-li ten vzkříšený být živý člověk, pak to musel být skutečně člověk - a ne nějaká dušička pomyslně se pohybující - opravdový člověk. Proto tedy „těla vzkříšení“, celý člověk je vzkříšen. Tohohle je potřeba se držet, ovšem není tím řečeno, že bychom o duši v člověku neuvažovali.
To, co je duše v člověku, se dá přiblížit jedním názorným způsobem. Z celé přírody je skutečným partnerem Božím jenom člověk. Jenom on je schopen Boha oslovit a být osloven, jenom člověk je schopen vést s Bohem dialog. Oč se liší člověk od zvířátek a ostatní živé přírody. Nejenom objemem mozku, ale něčím, co dělá člověka člověkem. A toto něco nazveme duší. Duše je tedy to, co je s Bohem v dialogu, protože ani se psem ani s hovádkem dialog nevedeme. S člověkem ano, tam to vzájemné oslovení „ty“ existuje. Je tedy v člověku cosi, to ryze člověčí a není to ruka, ani noha, ani oko, ani ucho, ani nos, ani mozek a tomuto něčemu říkáme duše. Tohle je něco, co je Bohem oslovitelné a oslovené, to, co i po smrti zůstává.
„Kristus zemřel za nás, abychom my, ať živí či zemřelí, žili spolu s ním.“
Člověk tedy žije ve spojení s Kristem a ten dialog je oboustranný, je živý a pro člověka znamená záchranu. „Jsem Boží“ to znamená, že mezi mnou a Bohem je pevná vazba a ta se neztrácí ani smrtí, protože smrtí sice funkce mého těla odumírají, mé tělo jak ho znám, tady na zemi už není. Ale to oslovitelné v člověku to zůstává. To, co je Bohem oslovováno, žije ve spojení s Kristem. Otázky „kde, jak, jak to vypadá ?“ jsou naprosto nepřiměřené. Jsou tak nepřiměřené, jako bychom se ptali, jak vypadá vůle a jak vypadá radost ... (my víme, jak vypadá člověk, který má radost, ale jak vypadá radost sama o sobě, to se přece nedá vůbec říci!)
Vztah mezi člověkem a Bohem, byl-li jednou navázán, není porušen. Proto tedy až Bůh udělá konec tomuto světu, až přijde Kristus podruhé, až bude nová země a nové nebe, ve kterém přebývá spravedlnost, až se uskuteční to, „hle uskutečním všechno nové“, o čem mluví Apokalypsa, v tom bude existovat i tento člověk, který je Bohu partnerem. Bude v tom existovat tím způsobem, který bude té nové situaci přiměřený. Řečeno po lidsku, bude to člověk s tělem i duší, ale jak to bude vypadat to nevíme. Z tohoto dlouhého povídání si stačí zapamatovat jedno: spasen, zachráněn Kristem pro věčnost, pro Boha, je celý člověk už tady na zemi. A ta záchrana trvá i když umírám, i když jsem umřel, i když Kristus přijde podruhé. Ta záchrana trvá dále. Já jsem Boží. Když tohle si udržíme, pak nám všechny ty otázky, jak to vypadá, přijdou opravdu zbytečné. Té nepředstavitelnosti se budeme ještě věnovat, ale tohle bychom si měli jasně udržet. Ono totiž dát v naší lidské představě dohromady obraz člověka, obraz Boží, obraz závěrečné budoucnosti - to je dost těžké, ale tohle nejpodstatnější jádro vědět můžeme. Nakonec nám tuto naději stvrzují slova evangelia.
J 17, 24 - 26
Ale člověk už je takový, že si o tom začne vytvářet určité konkrétní představy a právě ty mohou být kamenem úrazu: kde budeme žít, jak je to vůbec možné, jestli budeme chodíte nebo lítat, jak bude to tělo vypadat, jak to vlastně s tím tělem bude, když v nás je navíc zakořeněná taková nemilá věc, kdy se nám zdá, že člověk, aby mohl být opravdu Bohu blízko, se musí právě všeho hmotného zbavit.
Tyhle otázky nejsou vůbec nové a byly kladeny už i Pavlovi. Pavel se tím zabývá, když mluví podrobně o vzkříšení. Je to 15. kapitola 1. listu Korinťanům.
1 K 15, 35 - 44
Tohle by i nám mělo stačit jako odpověď.
Pavel především zdůrazňuje, že ta skutečnost, kterou čekáme na závěr po druhém Kristově příchodu, tedy tenkrát, kdy půjde o vzkříšení, že tato skutečnost je vlastně v kořeni jiná, než co my žijeme a co my známe ze svých bezprostředních zážitků.
Nutným spojovacím mostem k tomuto novému je smrt. Zase je to řečeno docela názorně:
„Jestliže to, co rozséváš, napřed neodumře - neobživne.“
Semeno není rostlina - my víme, že obilní zrno a obilní klas k sobě patří, ale není to totéž. Víme, že jadérko z jablka v sobě vlastně skrývá jabloň, ale že jadérko a jabloň není totéž. To s čím my se setkáváme na zemi, tzv. lidské tělo tak, jak ho známe, a to, co se ukládá do hrobu, tzv. mrtvé tělo po smrti člověka - obojí je něco jako semeno, jako zárodek, z něhož Bůh dá vyrůst rostlině, něčemu, co teprve v pravém slova smyslu bude ono. To co my prožíváme, s čím se setkáváme, je skutečnost reálná, ale předběžná, to ještě není definitivní. Tím pádem, představovat si vzkříšení jako návrat do tohoto stavu je nesmysl, tak to není míněno, jestliže chceme mít nějakou konkrétnější představu o tom, co je to „nové tělo“, pak tady máme jedině vzkříšeného Krista, to je pro nás jediná možná reálná představa.
Vzkříšený Kristus měl tělo, jedl, mluvil s učedníky - ale přece to nebyl stejně vypadající a stejně se chovající Ježíš, kterého znali z jeho pozemského putování. Spojitost tu byla, ale to - bylo převedeno na novou, vyšší úroveň. A to také Pavel říká:
„Tak to bude i při vzkříšení mrtvých. Rozsévá se tělo v porušitelnosti, vstane v neporušitelnosti.“
To, co známe dosud jako život, který má v sobě velmi vzácné věci, ale který je přitom zasažitelný nemocí a hříchem, to bude proměněno ve skutečnost neporušitelnou. Nemoc, slabost, neschopnost, hřích - to všechno bude odstraněno. Ten, kdo bude vzkříšen a proměněn ke Kristově podobě, ten bude bez těchto nedostatků. Ten vzkříšený bude nutně žít v jiném prostředí než je to, ve kterém žijeme. To je to, o čem mluví Písmo jako o novém nebi a nové zemi. Jenom když tohle víme, můžeme si to kloudně srovnat v hlavě, protože vzkříšení ve světě, kde žijeme, bychom si museli představit jako návrat do tohoto světa.
Ještě jednu důležitou věc bych chtěl k záležitosti vzkříšení připomenout, a sice to, co nám říká Jan v 6. kapitole svého evangelia. Tam je řečeno:
J 6, 51.54.58
Tady zcela jasně víte, že je řeč o Kristu a o eucharistii a právě tenkrát, když přemýšlíme o vzkříšení a o věčném životě, je třeba vědět o eucharistii, o přijímání Těla Kristova. Je to záruka té proměny, to je první bezprostřední kontakt - fyzický bychom řekli - a tou skutečností je vzkříšení, skutečností proměněnou, ve které už je Kristus.
Kdo jí tento chléb, bude žít navěky.
To znamená, má život z Krista, Krista vzkříšeného. Kdo přijímá eucharistii, kdo jí tento chléb, ten se už sám osobně setkává se skutečností vzkříšeného a tento chléb nás pro věčnost proměňuje.
Toto je, bohužel, velmi málo chápáno a velmi málo doceňováno mezi křesťany. Řada lidí chodí k přijímání třeba pro osobní útěchu, nebo z podobných druhořadých důvodů. Ale my tady máme opravdu něco, co nás proměňuje pro vrcholnou šanci našeho života, pro jeho závěr.
Dospěli jsme tedy k závěru tohoto dlouhého výkladu apoštolského vyznání víry a jsme u poslední věty: „věřím v život věčný“. Tak si to docela klidně uvědomme, že máme žít věčně. Pokud si toto vezmeme po lidsku, takhle, že si prodloužíme dosavadní život, měli bychom dospět k otázce, jestli to nebude otrava. Protože kdybychom si představili věčný život jenom jako prodloužení tohoto života, kde by nám někdo pofoukal všechny bolesti, takže bychom nebyli moc nemocní, ale žili bychom v podstatě beze smrti - v tomto světě, v těchto podmínkách a v těchto vztazích, pak by nás to ani moc nepřitahovalo. Karel Čapek tenhle problém řeší (Věc Makropulos) a právě to prodloužení pozemského života předkládá jako věc k nesnesení. To je pochopitelné, protože tenhle svět, ve kterém žijeme, a vztahy, které nás obklopují, velice cenné a velice pěkné, jsou k snesení jenom určitou dobu. Protože totiž, to je důležité a každý si to neuvědomí, tento život je růstem, ten má určitou vnitřní dynamiku, a proto to není něco, co by mohlo být prodlužováno do nekonečna. Člověk má určitou osobní historii a když se podíváme na lidský život zvenčí, vidíme, že na této zemi a v těchto vztazích je konec, zakončení lidského života něčím, co do tohoto celkového obrazu vlastně patří.
V člověku je vlastně dvojí: směřování k věčnosti a k nekonečnosti. Ukončení života jako takové je pociťováno jako něco cizího, jako něco, co k němu nepatří, protože smrt je protikladem života. To na jedné straně. Ale na druhé straně v tomto světě a v těchto vztazích by se nekonečné žít nedalo. Jestliže tedy vyznání víry mluví o věčném životě, pak také je zapotřebí vědět něco o prostředí, v němž člověk bude žít. A tady je třeba zalistovat v Písmu. Takové nejpádnější slovo o tom je v knize Zjevení sv. Jana, v Apokalypse.
Zj 21, 1 - 5a
To tedy čteme v Apokalypse a je to pro nás velmi důležité, chceme-li o tom posledním článku víry nějak přemýšlet. Tady je především něco řečeno o novém nebi a nové zemi, novém Jeruzalémě - jde v podstatě o totéž. To prostředí, v němž se má odehrávat věčnost za Kristovým druhým příchodem, je prostředí nové, ohromné, blíže nepopsatelné. Tady není řečeno, jak to bude vypadat a veškeré spekulace o tom (lidově „jak to bude vypadat v nebi“) jsou nanic. Uvědomte si, chcete-li si tuto věc představit nějak konkrétněji, musíte vycházet ze zkušeností, které máte s tímto světem, čili zase si člověk představí nebe jako zdokonalený tento svět. A to je krok nelegitimní k této úvaze nás nic neopravňuje. Tak to zřejmě není. Jestliže je tu řeč o novém nebi a nové zemi, chápeme, že je tu nějaká souvislost, ty věci jsou nazývány nebe a země, což v Písmu znamená veškeré tvorstvo. Dnešními slovy v tom nejširším pojetí kosmos, vesmír - ale i v té dimenzi duchovní. Prostě to, co má být obnoveno, je skutečně všechno a tím pádem si to už člověk nemůže představit. Novou věc, kterou jsem neviděl, ani jsem nepoznal její popis tu si přece nemohu vůbec představit, to by byl úplný nesmysl.
Toto nové je od Boha - a to je podstatné. A je k tomu řečeno: „Hle, Boží přebývání s lidmi.“ To je jediná konkrétní věc, na kterou se můžeme připnout. Už tady na zemi - jsme-li lidmi věřícími, máme svou zkušenost s Bohem. Už tady aspoň trochu, aspoň v záblesku, vím, co je to být s Bohem. Pokud tuto skutečnost vnímám jako vrcholné štěstí, pak je to ono, pak je to pravda. Tohohle se mohu držet, toto bude dovedeno k jakési plnosti. Konkrétní představa tu není samozřejmě možná, ale tohle už vím, takhle si to mohu spojit s dneškem, s mými dnešními zkušenostmi. Jestliže věčný život platí pro mne, pak to budu já, kdo se toho zúčastní, tedy totožnost mého „já“ v tom zůstane zachována.
A další věc: prostředí, to je nové a nepředstavitelné a přitom je to důležité, protože já vím, že „tam“ budu s Bohem, budu to já, ale v čem se toto bude odehrávat - to je to, co si nedokáži představit, ale co je nesmírně důležité. A tak mohu o tom jenom říci, že to bude skutečnost Bohem určovaná. A tohle by mi mělo stačit, protože vím-li, že budu s Bohem a že mne od něho nebude nic oddělovat („Bůh bude s námi přebývat, oni budou jeho lidi a on bude jejich Bůh“) - pak je tím řečeno skutečně všechno podstatné a už se o tom nedá říci více. Ten věčný život tedy znamená žití s Bohem, žití v Boží blízkosti, v kontaktu, bez oddělení. A pak také mohu pochopit, že je to dokonale uskutečněná láska a ta nemůže být přetržena, porušena, ukončena.
Vztah mezi člověkem a Bohem ve spáse - to je stav nezkalené lásky a ten sám v sobě nese možnosti neustálého života, neustálé novosti. A z toho rovněž vyrůstá i požadavek věčnosti. A aby bylo jasno, že tam nic negativního nebude, je tu řečeno:
„On jim setře každou slzu z očí, nebude už smrti, ani zármutku, nářku ani bolesti už nebude, protože starý svět pominul.“
To staré, to, v čem žijeme teď, je skutečně třeba pohřbít, chceme-li přemýšlet o věčnosti. To nové bude zcela Boží a s dneškem to spojuje moje totožnost. (Já, který jsem teď, budu já proměněný potom) - a živý Bůh, se kterým mám už teď svoji zkušenost a se kterým se mám potom setkat.
Poslední věc, kterou si může člověk namítnout: to je všechno hezké, ale jestlipak se vůbec toho zúčastním? Já mohu věřit, že to je, ale jde ještě o to, jestli je to pro mne. Tady bohužel řada křesťanů propadá jakési skepsi, která vůbec není svatá, když se tak třeba tváří, protože to není jenom moje vůle, že chci být ve věčnosti, to není jenom moje snaha a přání, aby to dobře dopadlo. To je také vůle Kristova - to je v první řadě Kristova vůle. To říká jasně Jan v 17. kapitole svého evangelia:
„Otče, chci, aby také ti, které jsi mi dal, byli se mnou tam, kde jsem já“ (J 17, 24).
Tak tohle jsou slova evangelia.
Tedy Ježíš to chce, aby ti, kteří mu byli dáni - a za ty se můžeme právem považovat - byli tam, kde je on, aby došli spásy. Jestliže to on chce, pak tedy člověk, který ve spásu doufá, si nic nevymýšlí a nenamlouvá.
Pak jde jenom o to, tuto věc zodpovědně vzít a počítat s ní.
Posledním slovem Creda je amen - to znamená stvrzení všeho dříve řečeného, to znamená ano, staň se, je to tak, je to pravda, věřím tomu a stojím za tím.
* * *
Už tedy víme všechno, když jsme takto probrali Credo? Kdepak! Víme snad, o čem máme uvažovat a co máme dál poznávat. Víra je naštěstí vztah. A vztah může růst. A my ho můžeme plněji chápat a prožívat. A to lze každému jen přát.
* * *