Boží požehnání

Jarní jitro rozezpívalo ptáky na stromě pod oknem a malý Tonio odložil lžíci na stůl. Otřel si pusu o rukáv košile a zahlaholil - zaplať Pán Bůh za snídani!

Na zadní louce u osady Svatého Jana se zastavil jezdec.

Tonio se sesunul s lavice u stolu a loudal se světnicí ke dveřím.

Jezdec seskočil s koně a rozhlédl se kolem.

Maminka se nahnula nad kolébkou a vyndala to škvrně, co k nim nedávno přinesla tetka Pinuccia z dolního konce - když jezdec na louce uvázal koně u vrby a natáhl se do orosené trávy. Kůň se začal pást. Nemluvně se rozplakalo a maminka je pohupovala v náručí.

Tonio se zaškaredil. Včera si do kouta u dveří schoval papírovou čepici a není tam. Maličký zase vříská. Co je to za kluka, když se ještě nepostaví na nohy? A mluvit také neumí. Tonio se rozhlédl po světnici - kde by jeho čepice mohla být?

V tu chvíli jezdec na louce zavřel oči a cítil, jak je dobré po celonoční jízdě si trochu odpočinout. Nevěděl ještě nic o malém Toniovi a Tonio nevěděl o cizím jezdci.

Tamhle je čepice, na polici! Dříve než Toniova ruka stačila čepici sundat, maminčin hlas ji zarazil: „Tonio, přines mi dříví do zásoby a pak hajdy králíkům na trávu!“

„Zase?“ Tonio mrzutě ohrnuje rty. „Teprve jsem posnídal, do oběda daleko a už mám nosit dříví?“

„Ty abys jednou neodmlouval!“ zlobí se matka a klade to mrně na stůl, bude je převinovat. Tonio má vztek. Maminka má teď oči jen pro malého Čekina a na mně pořád něco vidí.

Tonio na dvorku potkal slípku. Byla to ta jeho kropenatá. Běžela k němu najisto. Chlapec vytáhl z kapsy kousek drátu, motouzek, pak skořápku z vajíčka. Drát a motouz dal zase zpátky, skořápku rozdrolil, jen si, Kropko, pochutnej, já na tebe nezapomínám. Kropka klovne dvakrát do střepinek skořápky, spokojeně zakvoká svůj slepičí dík, pak se perličkovým okem podívá se strany na Tonia a chlapci je hned veseleji. Rozběhl se do kůlny, kde byla narovnaná polínka. Nabral jich do náruče, dřevo bylo ještě vlhké ranním chladem, ale Toniovi to nevadí, musí svou práci mamince odvést; nikdo nejí svůj krajíc chleba zdarma, říká děd. Otec šel za větším krajícem kamsi do světa, Toniovi se po něm stýská. Ještěže je tu děda. Ale práce mohla počkat, nejdříve mohl jít králíkům na trávu a to by se stavil cestou pro Beppa, mohli si hrát na vojáky. Najednou jsou Toniovi polínka protivná, honem s nimi do kuchyně.

Jezdec na louce spí, občas mu to neklidně trhne ramenem.

Tonio spustil dříví na podlahu u ohniště. Polínka se neposlušně rozběhla, Tonio je kopnutím přivádí k pořádku.

„Co je zase tohle?“ přísně se zeptala matka. „Nemůžeš se sehnout?“ Tonio se mračí. Proč se má shýbat, když může do dříví kopat? Kopne ještě jednou a honem uhne před matčinou rukou. Od stolu se ozve dědův mírný hlas. „Tonio je hodný chlapec. Umí poslechnout, když chce. Každý voják umí poslouchat.“

Tonio se shýbne a pečlivě urovnává polínka. Pak se podívá na maminku, ale ta zase kolíbá; zato děda mrká na vnuka spiklenecky.

„Tak co? Úkol splněn? Podej hlášení!“

Tonio hbitě sáhne na polici, vezme vojenskou lodičku z papíru a nasadí si ji na hlavu. Je mu trochu velká, posune si ji dozadu.

„Poslušně hlásím, generále, úkol splněn. Nepřátelská armáda padla u ohniště.“

„Výborně, desátníku, výborně.“ Děda pokyvuje hlavou. „Teď poslouchej další rozkaz. Útok na mez u zadní louky za účelem ukořistění trávy do brašny.“

„Vykonám, generále,“ salutuje Tonio.

„Jděte mi s těmi vašimi opičkami,“ mrzoutí maminka. Od té doby, co tatínek odjel, je stále ubručená. „Kdybys, dědo, kluka nebláznil!“

Další slova už Tonio neslyší, popadl pytlík na trávu, provázkem si jej zavěsil přes rameno a vyběhl do svěžího, dubnového jitra.

Osada Svatého Jana patřila k městečku Rivě, ale byla od něho vzdálena hezký kousek. Krajina byla rovná jako dlaň, avšak věže rivského kostela ve Svatém Janě vidět nebylo. Toho roku si jaro přivstalo, začátkem dubna se louky již pěkně zelenaly a na mezích vylézaly první sedmikrásky. Tonio si pošinul čepici s čela, dřepl si na bobek a pozoroval mravence, který se lopotil se stéblem. Taky pracuje - napadlo Tonia a hned si řekl že pro Beppa zaběhne až potom, nejdříve natrhá trávu. Řekl generálovi, vykonám, tedy vykoná, co slíbil. Voják poslouchá a Tonio je voják. Možná, že je dokonce Napoleon, generál z Korsiky, jak o něm dědeček vypravoval. „Pochodem vchod!“ křikl generál Tonio na své neviditelné vojsko a hnal útokem přes louku na další mez, až mu čepice spadla na nos. Najednou je před ním tma, honem pošinul čepici dozadu a - zarazil pochod. Zcela negenerálsky, s pootevřenou pusou se dívá - tamhle u vrby je uvázaný černý kůň. Takového koně Tonio v osadě doposud neviděl. Co kdyby to byl kůň generála z Korsiky? Se zatajeným dechem jde chlapec pomalu přes louku, slyší, jak kůň pofrkává, hřbet na koni se sametově leskne, takové krásné zvíře to je - najednou se Tonio strašně lekl. Někdo se zvedl s trávy, Tonio zůstal jak zkamenělý. Před ním stojí cizí člověk, rozcuchaný, zarostlý chlap, jen zuby se mu bíle blýskly v černé houšti vousů.

Skokem byl u Tonia, popadl chlapce a beze slova ho posadil do sedla na koně. Tonio se bránil křikem i všemi čtyřmi. „Já nechci, já nechci, pusťte mě!“

„Sním tě, vojáčku, sním,“ smál se cizinec. „Tys mi pěkný hrdina! Nejdříve letíš mě uvítat a pak se bojíš.“

„Já vás nevítal,“ bránil se Tonio a kroutil s sebou na sedle, ale muž jej pevně držel.

„Tak proč jsi sem utíkal?“

„To jsem pronásledoval nepřítele,“ vzmužil se Tonio. „Já jsem byl zrovna generál a hnal jsem útokem.“

Cizinec se již nesmál. Zadíval se na chlapce a řekl zamyšleně: „Taky jsem si kdysi tak hrával. Jenže teď se hra změnila ve skutečnost. Ale tomu ty ještě nerozumíš. Je tu ve vsi kovář?“

„Tamhle na pokraji osady, strýček Savio.“

„Dovedeš mě k němu? Kůň je bez podkovy. A je tu jisto?“

Tonio se na cizince díval nechápavě. Že kůň ztratil podkovu, tomu rozuměl, ale co tu mělo být jisto? Neznámý se rozhlížel kolem. Nad hlavou mu zacvrlikal pták, i po něm se cizinec ohlédl, jako by i ve větvích stromu cítil nebezpečí.

„Drž se koňské hřívy, abys nespadl. Pojedeme ke kováři.“

„Já se bojím,“ poplakával chlapec, když se koňský hřbet začal pohupovat.

„Jen to vydrž,“ smály se bílé zuby v černé houšti vousů. „Generálové jezdí na koních.“

Tonio se napřímil. Najednou byl rád, že sedí na koni a velký člověk mu koně vede, jako by byl Toniovým sluhou. Už se nebál. Škoda, že ho nevidí dědeček.

„Poslyš, generále,“ řekl muž, „vidím, že jsi statečný. Jistě umíš také mlčet. Mohu se na tebe spolehnout?“

„Můžete,“ hrdě řekl Tonio. „Dávám vám své slovo.“

„Myslím to také vážně.“ Cizinec na okamžik zastavil koně. „Nechtěl bych, aby se tady o mně zbytečně povídalo. Mám nepřátele. Musím před nimi prchat. Nerad bych, aby se o mně dověděli.“

Tonio má najednou v hlavě zmatek. Není to voják a přece má nepřátele, ale vypadá jako voják a proč ho pronásledují?

„Vy jste něco provedl? Já to na vás nevyzradím, mně to můžete říct.“

Tonio má v očích tolik upřímné zvědavosti, že se cizinec znovu usmál. „Nic jsem neprovedl, zač bych se musel stydět. Pocházím ze Sicílie. Znelíbil jsem se králi, protože on se nelíbí mně.“

Chlapcovou pamětí se mihly útržky rozhovorů, které někdy mezi dospělými zaslechl. Všecek se vzrušil. Ale nebyl to strach, co mu zadrhovalo hlas, když koktal: „Vy jste - vy jste, pane, jako - psanec a musíte - jako - utíkáte, že?“

„Ano, chlapče, takové jsou časy, že poctivý syn italské vlasti musí být psancem. Necháš si to pro sebe, že jsme se potkali?“

„Samozřejmě, pane. Nikomu to neřeknu, ani Beppovi ne.“ Tonio je pln dobré vůle, nejednou při černé hodince, když se sousedé sešli u dědečka, slyšel o mužích, kteří se skrývají a jsou pronásledováni, protože - protože - Tonio už dobře neví, proč, ale nejsou to lupiči a lidé je mají rádi.

„Jak ti říkají?“

„Tonio, pane.“

Kůň trochu pokulhává, ale Tonio už sedí jistě a je mu dobře.

„Tonio, až budu u kováře, potřeboval bych ještě tvou pomoc.“

„Jen řekněte, co mám udělat.“ Tonio se v ramenou povytáhl, na okamžik si připadal jako voják, který od svého velitele přijímá rozkazy. Odnesla to papírová lodička, tentokráte se svezla s Toniovy vztyčené hlavy na jeho záda a hupky s koně na zem. Cizinec zastavil koně, zvedl čepici a zase ji Toniovi nasadil.

„Tak, vojáčku, teď tě s koně sesadím a půjdu ke kováři sám. Je to tamhle ten domek na kraji vsi? Dobrá. Ty zatím zůstaň u silnice. Dobře se dívej! Uvidíš-li v dálce nějaké jezdce, ihned mi to přiběhni říct.“ Toniovi zazářily oči. Tahle nová hra se mu zamlouvala. S koně se mu moc nechtělo, ale když už stál na zemi, zcela podle pravidel hry s dědou, postavil se do pozoru

a zasalutoval: „Provedu, gen-,“ nedořekl, zarazil se. Vždyť to přece není hra. Je to skutečná hlídka - zase neměl čas domyslit. Cizinec ho třepí po rameně - uháněj na stráž! Bylo po osmé hodině ranní. Pomněnkové nebe slibovalo pěkný den, země voněla jarem. Ve vzduchu kroužily vlaštovky, na hlavičkách pampelišek se zachytil prášek slunce.

V tu dobu seděl před kovárnou statný, mladý muž. Občas pozvedl hlavu k oknu v prvém poschodí. Bylo přivřeno dřevěnými žaluziemi. Jindy na lavičce sedávají zákazníci. Čekají na podkovy, svorník či obruč, zatímco kovář Savio buší do kovadliny. I dnes doutná plamen ve výhni, ale kovadlina mlčí; kovář sedí zamyšleně, ruce má sepjaty na kolenou. Opět se podíval nahoru k oku. Tam za těmi okenicemi, v ložnici, se otáčí kolem mladé maminky zkušená tetka Pinuccia a také švagrová Luigina z Kastelneuova přišla, aby přivítala nový přírůstek do příbuzenstva.

A co on? Jen trpělivě čeká, až ho zavolají. Ve světnici by nic nebyl platný, jen by překážel. Ale může pomáhat také. Jinak. Za dobrou jízdu do tohoto života nutno zaplatit zlatými mincemi modlitby. Kovář drží v široké dlani hromádku kuliček na tenkém řetízku. Jsou trochu malé ty perličky pro jeho silné prsty, ale trpělivě vyhmatává jedno zrnko růžence po druhém.

Maria, Matko Ježíšova, Tys položila své Děťátko do jeslí; my to své položíme do kolébky, ale chudé bude také jako to Tvé. Přimluv se u Boha, Předobrotivá, aby se naše děťátko srdcem podobalo Tvému, aby v podobě mého dítěte přebýval Tvůj Synáček mezi námi. - Kovář se modlil více srdcem nežli slovy, v rytmu zdrávasů přeplouvaly myšlenky z Dítěte betlémského na jeho vlastní.

„Novou podkovu pro koně potřebuji, kováři. Ale rychle!“

Kovář s sebou trhnul jako probuzený ze sna. „Pozdrav Bůh, pane! Kdybyste byl domácí, odkázal bych vás na jindy, ale přijíždíte zdaleka.“

„Jedu do daleka. Pospíchám. Dnes nepracuješ?“

Kovář bezděky opět vzhlédl k oknu. „Čekáme právě požehnání Boží do domu, pane.“ Sehnul se ke koňské noze, aby si prohlédl kopyto. Cizinec se usmál. „Přeji ti, kováři, aby to byl syn. Další zdatný bojovník za svobodnou italskou vlast.“

Usedl na lavičku. Kovář hned neodpověděl. Přešel od koně mlčky do dílny a vybíral vhodnou podkovu.

„Nestarám se příliš o politiku, pane,“ najednou se kovář rozpomněl, že doposud neodpověděl. To již na kovadlině narovnával hřebíky do podkovy.

„Neuvědomělost lidu,“ zabručel cizinec pro sebe. Nahlas pronesl: „Jednou tomu porozumíte všichni. My, kteří bojujeme za svobodnou Itálii, jsme v právu. Nutno především svrhnout vládu cizinců. Pak bude lidu dobře.“

„Chudí lidé vždy musejí někomu sloužit,“ pozvedl Savio od práce oči a sjel pohledem po panském obleku neznámého. „Páni se hádají o moc, prostý člověk na to doplácí, ať už mu vládne ten či onen.“

„Neznáš vznešený ideál, kováři.“ Tvář cizincova zrudla vzrušením. „Sjednocená Itálie! Synové jednoho národa v jednom státě! Svoboda vlasti, kováři, stojí za to, aby pro ni člověk trpěl. I vyhnanství.“ Dvě hluboké vrásky proťaly vysoké čelo, rty se sevřely v přísnou přímku, lesk bílých zubů se za ní ztratil. A přece byl ten člověk krásný ve svém zanícení, kovář se na něho díval se zalíbením.

„Tedy vyhnancem jste, pane?“ Ze slov kovářových vyzníval soucit. „Co když vás chytnou?“

„Nedostanou mě. Mám dýku.“

Soucit ustoupil leknutí. „Zabil byste člověka?“

„Jen pronásledovatele.“ Tvář cizincova nenávistí ztvrdla. „Když ne já je, zabijí oni mě.“

„Tělo zachráníte, duši zahubíte, pane.“

„Teď není doba, myslet na duši.“

Úsečné věty zaznívaly v přestávce mezi údery Saviova kladiva. Kovář tu stál v záři ohně jako ztělesněný klid, každá jeho rána padla přesně, každé jeho slovo bylo provanuto vnitřní jistotou. Cizinec neklidně přecházel, svá slova vyrážel prudce, s vášnivým zaujetím.

„Myslím na svou vlast. Na její osvobození. Na velkou věc.“

„Myslete na svou spásu. Není větší věci nad ni.“

„Nemiluješ svou zemi, kováři.“

„Mám rád vše, co Bůh stvořil. Tedy i svou zemi. Ale myslím, že by se křesťané měli dohodnout po dobrém, bez dýk a bez karabin.“

Do kovárny vběhl Tonio. Dříve, než něco řekl, uskočil cizinec do stínu zádveří.

„Jsou zde! Kováři, máš v rukou můj život.“

„Vojáci jedou,“ vyrazil ze sebe udýchaný chlapec.

Kovář odložil kladivo. „V koutě je sud, ukryjte se do něho. Koně odvedu do zadní kůlny. Bude-li chlapec mlčet, ode mne se nic nedovědí.“ Cizinec vhoupl do sudu a kůň zmizel za domem. Sedlo zastrčil kovář rychle mezi pluh a brány. Tonio se na vše díval jako na vzrušující hru.

Blažilo ho, že se smí této hry s dospělými zúčastnit. Cizinec šeptal své příkazy a Tonio ochotně vynašel v koutě pytel, přehodil jej přes sud, nahoru dal ještě prkýnko a pokoušel se sednout si na ně. Nešlo to bez pomoci strýčka kováře, sud byl velký a Tonio malý. Ale už tam sedí jako pan král na trůně. Kovář si vzal do práce roztržený řetěz, který nutno na konci rozžhavit do běla a zase dva kusy spojit v jeden.

„Něco k tomu, Tonio, zazpívej!“

Tonio hned spustí bumcarara-bum-bum-bum, je to písnička o jedné větě a devadesáti devíti slokách, hlavní je u toho bubnování nohou do sudu. To už Tonio není králem na trůně, ale bubeníkem u pluku, který táhne na nepřítele. Když Tonio několik slok své písně odbubnoval, tři karabiníci na koních zastavili před kovárnou.

„Hej, kováři, vyjdi ven! Jezdce jsi neviděl?“

Kovář se postavil do vchodu dílny tak, že zády kryl sud.

„Který kovář by neviděl jezdce? Přijeli jste se mne zeptat jen na tohle?“

„Nežertuj!“ rozkřikl se jeden z karabiníků. Seděl na koni zpříma. Ač byl drobné, suché postavy, držením těla i hlasem dával kováři najevo, že on je někdo a kovář pouhé nic.

„Mluv s námi, jak se sluší, nebo ti hromsetsakmilionsky ukáži, kdo jsme, ty červe přízemní!“

Přízemní červ postoupil blíže k vojákům. Měl statnou, ramenatou postavu, zpod vyhrnutých rukávů vystupovaly silné paže se svaly, pevně modelovanými každodenní prací s perlíkem. Ve vyschlé tváři desátníkově se objevil zmatek. Závist i strach kmitly se v jeho pichlavých očích, ale již se zase napřimuje a jeho hlas zní panovačně.

„Stůj! Hledáme uprchlíka. Nepřítele burbonské vlády.“ Vyštěkával slova a ohlížel se při tom po spolujezdcích - vidíte? Takhle se musí na tu venkovskou holotu.

„Uprchlíka pronásledujete?“ Kovář opakoval větu, jako by nechápal, oč jde. „Tak uprchlíka. Pronásledujete. Proč ne? Je to vaše zaměstnání, páni vojáci. Jste za to placeni.“

„Je to tupec,“ odplivl si jeden z vojáků. Desátníkovi tato poznámka přišla vhod. „Pitomec. Úplný pitomec!“ Schválně popojel s koněm tak, že kovář musel rychle uhnout. Desátník zahlédl Tonia na sudu.

„Hej, ty tam! Pojď sem!“

Antonio seskočil se sudu dosti neochotně. Kovář se na chlapce podíval, Tonio porozuměl. Teď to už není hra na vojáky, teď jsou tu vojáci skuteční a nic se Toniovi nelíbí.

„Jen pojď, kluku, blíž! Jel tudy nějaký jezdec dnes?“

Tonio náhle cítí, že je to horší, nežli si představoval. Co má odpovědět, když maminka i dědeček říkají, že lhát se nesmí. Je to přece hřích. Tonio vždycky mluvil pravdu, i když to někdy vyneslo hubování. Jenže teď nejde o vyhubování, teď jde o víc. Tonio by to neuměl říct, jen cítí, že hájí něco velikého. V tomto zmatku z něho vyhrkne: „Jel chvíli po silnici, chvíli po louce,

jestli myslíte toho, co tudy jel. Tamhle někam.“ Tonio mávl rukou, notně umazanou od sudu, tím směrem, kterým jezdci přijeli.

„To je nesmysl. To bychom ho byli potkali,“ křičel desátník.

„Kdypak to bylo?“

„To nevím,“ popravdě řekl Tonio, který uměl čas měřit jen na dlouho a krátko. Teď se mu to zdálo být hrozně dlouho, co prvně zahlédl černého koně. „Už dávno. Když jsem šel na trávu pro králíky. Potom - co jsem nanosil mamince dříví.“

„Z toho jsme moudří,“ zasmál se opět jeden z vojáků. „Tys jezdce neviděl, kováři?“

„Nemám čas při práci se dívat na silnici. Hoch byl v poli, mohl zahlédnout někoho a také nemusel. Děti leckdy sní s otevřenýma očima, pane desátníku.“

Desátník vychrlil vodopád kleteb, Tonio kulil udiveně oči, panečku, taková slova ještě u nich ve vsi neslyšel! Vtom se odsunula zelená žaluzie u okna v prvém patře a ženský hlas zavolal: „Kováři Savio, máš synáčka!“

Kováři vypadl řetěz z ruky. Tonio si povyskočil. „Ju, strýčku, tetka Pinuccia přinesla kluka také vám? Jen aby nebyl takový nemluva jako ten náš.“

Vojáci se dali do smíchu, i jejich velitel se ušklíbl a přísný výraz ustoupil shovívavosti.

„Vida, to jsi tedy měl v hlavě, ty kovářské kladivo! Proto jsi neuměl pořádně odpovědět.“

Kovář Karel Savio jej neposlouchá. Velká radost mu zalévá srdce, stoupá do hlavy, do rukou, do nohou a chce z něho ven. Vbíhá do kovárny k výhni. Vší silou dmýchá do měchů, aby se plamen roztančil co nejvíce. Popadl kladivo a udeřil zvysoka do kovadliny. Mám syna! Mám syna! Rod Saviů nevymře. Buď každý úder kladiva mým díkem Bohu! Chudý se modlí prací, nejen slovy. Kladivo, volej za mne - dík, Pane!

„Hleďte, jak blázní!“ smáli se vojáci. „Jistě je to první kluk v rodině.“

„Já byl devátý, to už můj tatík tak nevyváděl.“

Desátník vraštil čelo a uvažoval, má-li udělat v osadě důkladnou prohlídku, anebo se hnát směrem, který naznačila Toniova ruka. Ostatně, kovář může mít pravdu, kluk si vymýšlí, je možné, že neviděl nikoho. Jel-li tudy jezdec nedávno, museli bychom jej v této rovině ještě vidět; jestli jel dávno, stejně nám unikl. Desátník dal povel - čelem vzad. Tonio se díval s radostným ulehčením, jak se koně otáčejí. Výkřik velitele vyrazil všechny tři koně v klus, zvedly se kotoučky prachu na silnici, zaleskly se hnědé zadky, ovívané černými žíněmi ohonů. Tonio se neudržel - zatleskal a běžel k sudu, nadzvedl prkénko i pytel a spiklenecky šeptal: „Už jedou zpátky, už odjeli.“

Kovář zatím shodil koženou zástěru a vykročil k dřevěným schůdkům, které rovnou zvenčí vedly do hořejšího pokoje. Nežli otevřel dveře, přežehnal se znamením kříže, pomalu a zbožně, jako by vstupoval do kostela. Pak teprve vešel. Jeho první nával radosti se vybouřil na kovadlině, teď bere již novorozeně do rukou opatrně, zlehoučka, je tak drobounké, robátko, oproti jeho velkým, kovářským dlaním.

V koutě u stěny leží na lůžku jeho žena, Brigita Saviová, drobná, křehká bytost s modrýma očima pod vějířky temných řas. Teď se ty oči usmívají na otce, který kreslí na dětské čílko malý křížek a něco při tom šeptá. Matka Brigita ví, co to asi je, zná svého Karla jako sebe samu. Teď šťastný otec jistě prosí naši Paní, aby děťátko vzala pod svou ochranu. Brigita se v duchu připojuje - nedopusť, Přímluvkyně naše, aby mi děťátko umřelo, jako to první.

Pootevřenými dveřmi vklouzl do světnice Tonio. No bodejť, je tu tetka Pinuccia z dolního konce - dobrý den! Kdepak je ten nový kluk? Už je to tak, nechodí, nemluví a je ještě menší nežli ten náš. Tonio nejdříve pocítil něco jako zklamání, našpulil pohrdavě pusu, ale byla tu ještě nějaká teta, kterou neznal, a ta ho přistrčila ke kolébce, do které kovář zase děťátko uložil.

„Tak jen se na malého Savia podívej! Za rok, za dva si už můžete spolu hrát, holoubku. Přivítej na svět nového kamaráda!“

Hlas cizí tetičky byl veselý, Tonio neodolal, nahnul se nad kolébkou, bezděky ji rozhoupal a pak znalecky řekl: „Teda, je hezčí než ten náš. A vůbec nekřičí. To se mi líbí.“ Pojednou se rozpomněl, proč vlastně přišel. „Strýčku, máte jít do kovárny. Ten -“ včas se zarazil, jejdamane, málem by prozradil něco, co se nesmí. I kovář sebou trhl. Docela na cizince zapomněl.

„Hned tam přijdu. Neprovedl jsi tam něco?“ Zamrkal na Tonia, aby pochopil, že se ptá jen tak, aby zamluvil Toniovo přeřeknutí. Tonio to hned pochopí a přijímá hru.

„Ten řetěz, co jste nechal před kovárnou, jsem odnesl dovnitř, strýčku, ale rozsypal jsem tam hřebíky, co byly v plechovém hrnci.“

„Tak je jdem zase sesbírat.“

Tonio vyrazí ze světnice bez pozdravu, seběhne dolů po dřevěných schůdkách, aby cizinci oznámil, že kovář už jde také.

Cizinec je netrpělivý. Sedí v kovárně také na sudu, ale nezpívá si Toniovu písničku, ačkoliv by ji už mohl umět. Tonio ještě vyběhne na silnici a hlásí: „Už jsou vojáci daleko, už jsou vidět jen drobátko.“

Kovář vešel s omluvou - dal synáčkovi jen požehnání a už dodělá práci. Cizinec seskočil se sudu a podával Saviovi ruku.

„Tisíceré díky, kováři. Jsi opravdu moudrý, statečný člověk.“

„Bohu děkujte za záchranu, pane. A trochu i chlapci. Dobře si vedl.“

„Já jsem se bál zalhat a bál jsem se mluvit pravdu a tak jsem to trochu zašmodrchal,“ vyznával se klučina.

„Nikdy ti nezapomenu, cos pro mne udělal, Tonio.“ Cizinec podával chlapci stříbrný peníz.

Tonio dal rychle ruce dozadu. „Nechci, děkuji. Já to udělal jen tak, docela rád, pane.“ Zčervenaly mu uši, když ho cizinec pohladil po vlasech.

„Tonio, jsi statečný hoch. Zůstaň vždy takový. Nikdy se neboj, když jde o dobrou věc!“ I když hlas cizince byl příjemný, krátké věty zněly úsečně. Tonio si je v duchu opakoval. Byl to rozkaz velitele poslušnému vojínu. Byla to krásná hra. Byla to krásná skutečnost. Tonio byl silně vzrušen. Byl rád, že peníz nevzal, a bylo mu líto, že cizinec už odjede.

Kovář přiváděl koně z kůlny, ještě se s ním zastavil u malé tůňky, která vzadu za stavením byla hlídaná dvěma starými vrbami. Kůň se napil. Tonio ho ochotně přidržel za uzdu, kovář koni připevní podkovu, pro jistotu to udělá raději zde za stavením. Jezdec opět vytahuje váček s penězi. „I tobě, kováři, jsem velmi zavázán. Přijmi zaslouženou odměnu za svou službu.“

„Dlužíte mi, pane, jen za okování jako každý jiný zákazník.“

„Dlužím ti za svůj život.“ Podával kováři váček. Kovář jej nepřijal.

„Bohu dlužíme všichni za svůj život. Tohle přijmout nemohu, pane. Ale až na své cestě přijedete v Turíně do poutního kostela La Konsoláta, rozsviťte svíci před milostným obrazem Naší Paní. Za mého prvorozeného.“

„Tak tedy jen za podkovu, kováři. A svíce bude, slibuji.“

Když jezdec nasedal na koně, zahlédl na nedaleké louce mužskou postavu. Vesničan. Není čeho se obávat. I kovář se rozhlédl po okolí.

„Šťastnou cestu, pane!“

Tonio se dívá za černým jezdcem s lítostí. Od kovárny vyjel kůň zvolna, ale polní cestou se pak rozletěl tryskem. Jezdec s koněm splynul v jednu tmavou skvrnu, stále se zmenšující. Tonio si zaclání oči dlaní, slunce mu svítí rovnou do tváře. Je mu stále ještě tak slavnostně, jako by sám na tom černém koni uháněl - koňská kopyta bubnují o zem do taktu - do Turína - do Turína - Tonio.

„Toni, nesmíš nikomu vyprávět, že tu ten Sicilián byl, rozumíš?“ Chlapec se vytrhl ze snění. „Kdepak, strýčku, já umím mlčet. Ale stařeček Lemmi je tamhle na louce, jistě černého jezdce viděl.“

„Starý Lemmi špatně vidí. Možná, že sem ani nedohlédl.“

„Strýčku, můj dědeček to také nesmí vědět? Myslím, že umí mlčet.“

„Raději nikomu nic.“

„Vlastně jsem dal slovo,“ rozpomněl se Tonio. Zastyděl se, že na to zapomněl, i když jen na chvíli. „Spolehněte se, strýčku.“ Najednou si uvědomil, že zapomněl také na dědův příkaz. Trávu pro králíky!

„Provedu generále!“ vyrazil bojový výkřik a uháněl zpátky na zadní louku.

Dominik

Kovář Savio dodělal opravu řetězu a opět vystoupil po dřevěných schůdcích do hořejší světnice. Tetka Pinuccia je někde dole v kuchyni, švagrová Luigina sedí u Brigity na pelesti, něco jí šeptem vypráví, neboť děťátko v kolébce spí. Také kovář našlapuje zticha k polici, která visí na čistě obílené zdi vedle okna. Na polici stojí vedle hliněných džbánků také zrcátko v dřevěném rámečku. Kovář sahá za ně, Brigita sleduje očima každý pohyb muže. Ví předem, co Karel na poličce hledá, mezi ní a Karlem není třeba mnoho slov, aby si rozuměli, jsou jako jedna duše. Dívá se na pěknou postavu, na kovářsky klenutou hruď, nikdo ve vsi se jejímu muži nevyrovná, nikdo tu nemá tak lesklé vlasy jako on. A teď si je kovář pročesává hřebenem, který konečně za zrcátkem našel.

Pojednou se Karel obrátí, hřeben ještě ve vlasech, podívá se na ženu a usměje se. I její oči mu odpovídají úsměvem. Luigina se po něm také ohlédla, došla jí právě nit vyprávění. Zdá se jí, že ti dva by chtěli být sami. Vstala, podívá se po slípkách, ještě dnes nedostaly zrní.

Jen Luigina odešla, kovář nahlas uvažuje: „Bylo by nejlíp chlapečka odnést ke křtu ještě dnes. Snad bych měl skočit na faru, dohodnout se na hodině, kdy má pan farář čas. A jakpak bychom svého syna měli pojmenovat?“

„Nemohl by se jmenovat Dominik, tatínku?“ Brigita vyslovila své přání nesměle, takový je už způsob, kterým vždy projevuje svůj názor. Jen jako skromný návrh, už tónem hlasu naznačuje, že je ochotna ustoupit, kdyby byl Karel mínění jiného. Tím větší je pak její radost, když slyší, že manžel souhlasí.

„Právě na tohle jméno jsem myslel, maminko.“ Po pravdě řečeno, kovář by byl raději volil jméno jiné. Jejich prvorozený byl také Dominik, ale jen krátce se z něho těšili. Brzy ho v dřevěné truhličce odnášeli na hřbitov. Raději na ten žal nevzpomínat. Jenže Brigita chce asi v druhorozeném vidět náhradu za ztraceného, může on jí tu útěchu odepřít? Kovář odložil hřeben zase na poličku, podíval se do zrcátka, zdali je pro pana faráře slušně učesán a usedl na židli.

„Jméno bychom tedy měli. A teď abychom přemýšleli o kmotrech.“

„Jakápak starost,“ ozvala se Luigina ve dveřích. „Od čehopak jsem tu já?“ Střepávala ze zástěry zbytky plev, které se jí zachytily v záhybu. „Slípkám jsem nasypala, máte pěkné chocholky.“

„Copak může mít chlapec jen kmotru?“

„Tak pozvi nějakého kmotra ze vsi; můj by z Kastelnuova přišel také rád, ale vy asi se křtem budete pospíchat. I nevadí, postojím-li v kostele vedle cizího mužského, možná, že vedle mne postojí rád.“ Luigina mluvila živě nejen slovy, ale i rukama, mluvila ráda a hodně, byla jí vždy plná světnice.

Brigita se ozvala slabým hlasem, že jim přece truhlář Gianoglio přislíbil kmotrovství, copak si Karel nevzpomíná?

„Málem bych byl na něho zapomněl. Tak abych cestou na faru zaskočil také k truhláři.“

„To tedy aby se uchystalo nějaké pohoštění, bude-li křest ještě dnes odpoledne,“ zastupuje Luigina samozřejmě hospodyni. „Nepotřebuješ-li mě tu, Brigito, raději abych šla dolů do kuchyně.

Odpoledne téhož dne, 2. dubna 1842, stál v místním farním kostele truhlář Gianoglio ve svátečním kabátě u křtitelnice, vedle paní Luiginy Saviové, která si na to vzala sváteční živůtek, u krku k zapínání, pěkně zdobený. Držela na rukou malého Dominika Savia, svého synovečka, za něhož se kmotr odříkal ďábla i vší pýchy jeho a vyznával, že věří v Ježíše Krista. To pak oba kmotři v sakristii ještě stvrdili svými podpisy, totiž třemi křížky, protože psát neuměli.

Nato kmotr truhlář vsunul kmotřenci pod povijan na památku zlatý peníz, kmotra nelenila a přistrčila pod povijan také dárek svůj.

Šťastný den byl ukončen večeří bohatší nežli obvykle. Pro ni zahynul kohoutek na rožni a slepice v makarónech. Kmotrové i přizvané sousedky měli mastné brady a makaróny i drůbež zapíjeli vínem, na zdraví malého světoobčana, který toho večera chvílemi pokojně spal a chvílemi plakal, asi nad ztrátou ráje, z kterého tak nenadále spadl do tohoto hlučného světa.

První kroky do světa

Jarní deště se vystřídaly s letními úpaly, tráva na lukách byla dvakrát posečená, co nevidět oblékne podzim stromy do pestrých barev. Pak vítr zafoukne silněji, smete strakatinu pestrého listí do příkopu, vystele jimi chodníčky a hvízdne na sněhovou paní.

A zatím co se střechy domků v osadě Svatého Jana u Rivy pokryjí bílým pápeřím, v domku kováře Karla Savia dvě malé dětské nožky odkopávají pleny a netrpělivě se derou z pod pokrývek. Nad rozhoupanou kolébkou se naklání usměvavá maminka Brigita a v rytmu kolébání zpívá písničku beze slov, které rozumějí jen maminky a nemluvňata - houpy hou, houpy hou.

Když se další jaro začalo rozhlížet po kovářově zahrádce očima fialek, Brigitina písnička zní již trochu jinak, levá, pravá, touhle nožkou, druhou nožkou, bác! A pak se Karel Savio dočkal chvíle, kdy se za ním do dílny přibatolil malý Nik blaženě žvatlaje tá-ta, táta.

Otec kovář vzal děcko za ručku, která se v jeho dlani ztratila jako sirka, zapadlá do pařezu. Vidíš, Niku, tohle je oheň. K tomu se nesmí. Ke kovadlině také moc blízko nechoď! Když kuji, mohla by padnout jiskra na tebe. Měl bys bebíčko. Hodný Nik si sedne tuhle a může si hrát a cinkat řetízky, ale nesmí je dávat do pusy, ano? Kupodivu, Nik jako by opravdu rozuměl, sedne si stranou do kouta kovárny, anebo na dvorek před dílnu. Dívá se na tátu, na kolem pobíhající slípky, na kočku Mindu, jak se protahuje na sluníčku. Pocinkává řetízky, které mu dal tatínek do klína, provléká dřívko železným kroužkem a pobroukává si při tom chválu života v řeči, srozumitelné jen jemu a andělům, kteří se ještě usmívají v jeho čisté dušičce.

Když se z kuchyňského okna vedle kovárny ozve maminčin hlas, který ho volá k misce kukuřičné kaše, malý Nik se poslušně zvedne a odcapká do domu. Někdy přiběhne Tonio. Má Nika raději než vlastního bratříčka. Vyřídí vzkaz od dědečka, anebo jen vypráví strýci kováři o klukovské rvačce za humny, zatímco Nikovi cinká před nosíkem podkovou o podkovu.

Také se dovede změnit ve čtyřnohého koníčka, na jehož hřbetě blažený Dominiček jede kamsi daleko - až na konec světa - až ke kozímu chlívku. Někdy si Tonio vzpomene na prožité dobrodružství s psancem a tu se ptá kováře tiše, tajuplným hlasem: „Strýčku, co myslíte, nechytili ho?“

„Ale nechytili. Jistě dojel do Turína bez nehody.“

„A v Turíně ho již nikdo honit nemohl?“

„Byl to uprchlík ze Sicílie. Honili ho burbonští. V Turíně vládne král Karel Albert Savojský.“

„Tak na Sicílii mají jiného krále, strýčku? Ale proč? Lidé tam přece mluví jako my, že ano?“

„Inu, chlapče, to je politika, tomu ty ještě nerozumíš.“

„Ale já bych tomu chtěl rozumět.“

„Kdybys chodil do školy, více bys toho věděl.“

„Škola je jenom pro ty, kteří chtějí být pány, říká maminka. A my na to nemáme.“

„Škola je dobrá pro každého. Jenže - já to vím také až teprve teď.“

Tonio to zamlouvá. „Raději mi, strýčku, řekněte, co tím ten uprchlík myslil, když říkal, že nás chce osvobodit. Jak to myslil? Od čeho osvobodit? Vždyť náš král je hodný, či ne?“

„Myslel to takhle: Všichni lidé v této zemi jsou Italové, mluví stejnou řečí, ale nejsou pod stejnou vládou. Naše země je rozdělena na sedm malých státečků. Náš piemontský král, Karel Albert, je na poddané hodný. Neapolský král, který vládne také na Sicílii, je tyran. Ti ostatní vládci jsou někdy lepší, někdy horší, protože více dbají na slávu svou nežli na slávu Boží. Pak jsou z toho války, vpadnou sem nepřátelská vojska z větších sousedních států a naši páni musejí poslouchat pánů ještě větších.“

„Ale, strýčku, cožpak král musí také někoho poslouchat?“

„Nu, jakpak je tomu dlouho, co našemu Piemontsku poroučeli Francouzi? Královská rodina musela do vyhnanství na Sardinii. Tys ještě nebyl na světě a já se teprve na svět chystal, když císař Napoleon si s italskými knížaty a králi hrál jako s dřevěnými panáčky.“

Tonio se rozpomněl - císař Napoleon, to je ten generál z Korsiky, jak mu o něm vyprávěl dědeček. Prý to s ním nakonec dopadlo špatně. Zemřel všemi opuštěn někde na pustém ostrově. Jenže Toniův dědeček ho měl rád a říkal, že Napoleon, i když byl císařem francouzským, byl stejně Ital, vždyť se narodil na Korsice. A dědeček také říkal, že se Piemontsku vedlo za Francouzů líp nežli za Rakušanů.

„Tak jsme u toho, Tonio, co si myslil ten sicilský jezdec. Máme ovšem v Turíně svého piemontského krále, ale naším sousedem je Rakousko, velký, mocný stát, ten má Itálii v hrsti, poroučí tu králům i knížatům. A někteří Italové myslí, že by bylo na čase klepnout toho souseda přes prsty, pak všechny italské státy spojit, udělat jednoho krále a jednu velkou Itálii. Někteří zas nechtějí ani krále a chtějí udělat republiku.“

„Jéje, strýčku, jak to všechno víte?“

„Nu, při mém řemesle se člověk leccos dozví. Nedávno jsem byl v Kastelnuovu, to je město, víš, a tam jsem se moc dověděl, co je ve světě nového.“

Tonio chvíli přemýšlel a pak řekl: „Už tomu rozumím. Ten jezdec asi něco dělal proti jejich sicilskému králi, aby už nebyl králem. V Turíně se bát nemusí, protože tam už jeho král nemá moc, když je tam zase král náš.“

„Myslí ti to docela dobře,“ zasmál se kovář. „Jedině náš král, Karel Albert, je nakloněn myšlence, aby se celá země sjednotila. Tonio, ne abys to naše povídání někde opakoval mezi kluky. Mohlo by vyjít najevo, že jsme tu ukryli politického uprchlíka, a byly by nepříjemnosti. I v našem kraji jsou někteří páni, kteří burbonskému rodu nadržují. Ti karabiníci byli odněkud zblízka, chlapče. Páni si hrají do ruky.“

„Už jste někdy viděl našeho krále, strýčku?“

„Neviděl a vidět netoužím,“ kovář jen mávl rukou. Pak se rozhlédl kolem se spokojeným úsměvem. „Sám jsem králem tady, v tomto svém malém království.“

Tonio nebyl tak skromný. „Já bych krále vidět chtěl. A také ho uvidím. Víte, strýčku, půjdu se učit do Turína řemeslu.“

„Nu, to ještě uplyne trochu vody,“ mínil kovář.

„Až mi bude dvanáct. To uteče. Chtěl bych se učit zahradníkem. Ale dědeček říká, že když je strýc Ugo v Turíně zedníkem, že mě vezme s sebou na stavbu.“

Dříve však, nežli si Toník svázal uzlík na cestu, stěhovali se Saviovi. Přišlo to nečekaně. Skoro většina půdy v Rivě, kam osada Svatého Jana patřila, byla majetkem jistého šlechtice. Ten byl nakloněn starému řádu a nesouhlasil s novým politickým hnutím, které usilovalo o sjednocení Itálie. Byl to starý mrzout, rozmařilý život u různých knížecích dvorů mu zanechal na památku důkladnou pakostnici. Bolestivé loupání v kloubech proměnilo dlouhé, bezesné noci starého pána v nevraživé úvahy o zkaženosti mladého světa, který si dovoluje žádat konstituci, to je vládu, ve které by také měli co mluvit lidé neurození. Ó té drzosti! Kampak se podějí vévodové, knížata a králové, kam jejich mocní ministři a ty rozkošné kratochvíle u dvora, když se Itálie slepí v jeden celek? Copak se to hodí, slepovat takové křupavé, krásně vypečené houstičky v jeden nerudný bochník chleba? Na toto přirovnání byl hrdý a často je opakoval sobě i svým nejbližším. Také v Neapoli u dvora zažil nejedno příjemné dobrodružství v mladších letech, a proto nepřítel dynastie burbonské byl i nepřítelem jeho. Kterak se dověděl, že sicilský štvanec se zachránil před pronásledovateli úkrytem u kováře? Zahlédl stařeček Lemmi na louce přece jen cizího jezdce? Zmínil se o tom před někým, kdo pánu donášel? Toho se kovář Savio jen dohadoval, když mu jednoho dne panský výběrčí oznámil, že se mu zvyšuje nájemné za kovárnu a pole; dále, že má ještě dluh z minulého roku a nemůže-li zaplatit ihned, aby se z osady vystěhoval.

Tehdy tvář Brigitina zesmutněla, Karel chodil celý den nemluvný.

Druhého dne se rozhodl. Půjde se poradit s příbuzenstvem do Kastelnuova. Peníze na hotovosti v kovárně nejsou a i kdyby byly, tak vysoké nájemné platit nemůže a nechce. Je-li to msta, dnes by zaplatil a zítra si pán vymyslí jinou škodolibost. Dovolá se chudý člověk spravedlnosti? Kromě Boha mu nikdo nepomůže.

Z Kastelnuova se kovář vrátil domů s vyjasněným čelem. „Všude chleba o dvou kůrkách, maminko. I v Murialdě nám bude chutnat.“

„Věděla jsem, že nás Pán Bůh neopustí.“ Brigita se už zase usmívá a klidnými pohyby sundává se stěn kříž a několik obrázků svatých a světic, aby je balila k odjezdu.

Malému Nikovi ještě nebyly dva roky, když se stěhovali. Ale už pěkně mluvil. Na voze, přikrytém plachtou, bylo naloženo trochu kovářského nářadí, kuchyňské náčiní, složili tam i širokou postel, stůl a lavici. Mezi věci vměstnala maminka otep slámy. To byla pohovka pro ni a pro chlapečka. Tatínek Savio zapřáhl do vozu koně, vypůjčeného od truhláře, vzal opratě do rukou, ještě se naposled ohlédl po kovárně a chtěl říci hyjé, když tu přiběhl, všecek uřícený, Tonio. Málem by zmeškal rozloučení se strýčkem kovářem, s kterým si tak pěkně vyprávěli a který ho poučil o tolika zajímavých věcech. „Strýčku kováři, vezměte mě do Murialda s sebou. Stejně musíte šimla přivézt s károu zpátky, tak bych se pak zase s vámi vrátil.“

Ale Brigita zasáhla: „Ne, Tonio, tvá maminka by měla o tebe starost, jistě jsi jí nic neřekl, jak tě znám. Zlobila by se na nás i na tebe.“

„Ona se bude zlobit stejně,“ svěřuje se Tonio. „Rozbil jsem hrnec. Ještě to neví.“

„Proto ty chceš ujet,“ zasmál se kovář.

„Ale ne,“ brání se Tonio. „Chci ještě chvíli užít Nika.“ Vytáhl z kapsy vrbovou píšťalku.

„To je, Niku, pro tebe na památku.“ Ještě chlapečkovi ukázal, jak se do toho fouká, aby to pískalo. Malý Nik objal staršího kamaráda a Tonio mu ještě slíbil, že se za ním jednou do Murialda podívá. Tatínek Savio švihl bičíkem koníkovi nad hlavou, vůz vyjel na silnici a Tonio ještě chvíli za ním běžel. Pak už na sebe s Nikem jen mávali.

Byl začátek měsíce října. Úroda s polí byla většinou sklizena. Ráno bylo již chladné, sluníčku to trvalo déle, než se vymotalo ze závoje mlh, ale když vůz vyjel na silnici, nebe bylo jasné. Podél cesty, kudy Saviovi jeli, rděly se keře s rudými šípky. Krajina byla rovná, koníkovi se jelo dobře, spokojeně přikyvoval hlavou k jednotvárnému hrčení kol. Kovář seděl návoze mlčky, hlavou se mu honily starostlivé myšlenky.

Znovu začínat v novém místě je vždy spojeno s potížemi. Budou mít v Murialdu dobré sousedy? Domek, který tam pronajal, je na konci vesnice, na kopci. Kovárna tam není. Prozatím bude docházet na výpomoc do kovárny do Kastelnuova, pokud nebude práce na poli. Bude to asi výdělek při tenčím krajíci chleba. Murialdo je roztaháno po kopcích, na políčkách a na vinicích obdělávají půdu kravami, ty se kovat nemusejí. Do Kastelnuova bude za prací každý den šlapat hodinu cesty.

Brigita, sedící vedle malého Nika, nemá čas připouštět si pošmourné myšlenky. Chlapeček se jí stále vyptává. Vidí z vozu tolik nových věcí! Prstíkem ukazuje k šípkovému keři u příkopu. „Maminko, co je tamhle to červené?“

„To jsou šípky, drahoušku. Nejdříve keř rozkvetl růžovými kvítečky, pak ty šípkové růžičky dozrály v plody.“

„A proč?“

„Aby ptáčci v zimě je mohli zobat a neměli hlad.“

„Tamhle sedí ptáček, mami! A zpívá.“

„Ano, děkuje Pánu Bohu za ty šípečky. Slyšíš, jak zpívá - dík, dík? A také volá na tebe - Nik - Nik - Nik!“ Z toho má Nik velkou radost. Pošle ptáčkovi pusinku, nejraději by slezl s vozu a běžel k příkopu, aby si mohl na šípky sáhnout - já bych zkusil jeden do pusy, jak to ptáčkům bude chutnat - ale maminka to Nikovi vymluví, teď se nemohou zdržovat, až dojedou, v Murialdu jistě budou šípky taky. Nikovi se zdá, že už jedou dlouho.

„A proč musíme jet do Murialda?“

„Do Murialda jedeme, protože se tam stěhujeme.“

„A proč se stěhujeme?“

„Protože musíme. Děláme to neradi. Ale víme, Niku, že nás má Pán Bůh rád a že nás neopustí. On umí všechno zlé obrátit časem k našemu dobru.“

Malý Dominik poslouchá pozorně, i když všemu nerozumí. Rozumí však maminčinu úsměvu, který ho hřeje. Z toho úsměvu chápe, že vše, co od maminky slyší, je dobré a krásné. A usmívá se také.

Dojeli do Kastelnuova, když na tržišti kramáři skládali stánky. To bylo znamení, že co nevidět začnou kostelní zvony vyzvánět polední Anděl Páně. Saviovi zastavili před kovárnou Evasia Savia, Nikova strýčka. Otec Karel otočil opratě kolem kolíku u sedadla vozu, seskočil na zemi a nejdříve šel dát šimlovi otýpku sena. Maminka Brigita sjíždí se slámy zadním východem zpod plachty a pak teprve Nika opatrně snesli na zem, zatímco kolem vozu již zní několik cizích hlasů. Nik zahlédl ze strýce Evasia jen ohnutá záda, neboť kovář Evasio prohlíží nejdříve šimlovi kopyta, jen tak z řemeslného zvyku a také z příbuzenské ochoty, aby pak Karel dobře dojel do Murialda, i když už to je z Kastelnuova jen hodinu cesty. Potom Evasio poplácal kobylku po šíji se slovy, že je to pěkný kůň, načež se rozpomene, že by si s Karlem a Brigitou měli podat ruce.

„Zdrávi dojeli, pozdrav Bůh!“ repetí také teta Luigina, otře si dlaně o široké boky, pak teprve potřese oběma hostům rukou a skloní se nad Nikem. „No, požehnej Pán Bůh, z tebe už je chlapík! Pěkně rosteš, můj milý kmotřenečku. Tak pojď, pojď, dostaneš polentu s medem. A jakpak se vám jelo, milí drazí? Pěkné počasí, což? Všechno si povíme, jen už pojďte dovnitř, něco teplého do žaludku po té cestě vám přijde vhod.“

Teta Luigina při tom pobíhá sem a tam, hned se obrací na Brigitu, hned na Karla, pod plachtu na krámy nahlédla, koni přinesla putýnku vody. A při tom stále se jí řine z úst potůček slov. Má ráda lidi kolem sebe, je ve svém živlu.

Nik se nesměle rozhlíží kolem. Vtom ho uchopily silné, chlupaté paže strýce Evasia a Nik se vznáší vysoko nad hlavami všech.

„Ewiva! Ať žije náš nejmladší host! Ať se rozkouká po Kastelnuovu!“ natřásá kovář Evasio synovečkem ve vzduchu.

„I jdi, ty medvěde, tobě patří do ruky kladivo a ne dítě,“ durdí se teta Luigina a honem Nika, který nabírá do pláče, bere do své náruče.

„Všecek se polekal, chudinka. Nu, to nic, maličký, koukej, Hektor tě vítá, běž, pohlaď ho.“

Ze zádvoří vyběhl hnědý chundeláček, přátelsky vrtí chvostem a s nakloněnou hlavou se dívá na Nika. Klučík pohladí Hektora, který skákáním dává najevo, že přátelství je uzavřeno. Všichni pak vyjdou po rozvrzaných schodech na pavláčku, voní to tu senem z vedlejší půdy.

Strop ve světnici má zčernalé trámy, ale všechno tu zjasňuje velký kříž mezi okny, ověnčený bílými květy. Na boční stěně visí obrázek svaté Rodiny, právě takový visel na zdi v domku ve Svatém Janě.

Nik se hned cítí více doma. Hosté s kovářem Evasiem zasedli za široký stůl, kovářka přináší plnou mísu, staví ji doprostřed a před každého položí lžíci. Všichni se přežehnají, Evasio, jako hlava rodiny, řekne za všechny milému Pánu Bohu, že mu děkuje za pokrm, který jim dává v čas příhodný, aby jim k tomu požehnal. Potom si popřejí dobré chuti a všechny lžíce putují směrem k míse a od mísy k ústům. V takovou chvíli i kmotra Luigina musí mlčet, při jídle se řeči nevedou.

Když je mísa vyprázdněna, přijde na řadu bílý chléb s máslem a medem, neschází ani džbánek vína. Pak se teprve rozpovídají, jaká byla letos úroda, na sklizeň že bylo letos dobré počasí a také na vinicích je toho roku požehnání. To v roce jedenatřicátém, když nastoupil na trůn náš král Karel Albert, pamatuješ snad, jak byly ty dlouhé deště a potom krupobití zničilo úrodu? Ještě k tomu ty nepokoje, sbíralo se vojsko do Savojska proti plukovníku Ramorimu, co vedl ty mazziniány.

„Ale ne, to bylo ve čtyřiatřicátém,“ odporoval Evasio. „Málem by mě byli vzali do vojska, jenže jsem tehdy nebyl zdráv. Pamatuji si to přesně. Povstalci Mazziniho to tenkrát projeli. Garibaldi byl odsouzen k smrti, ale utekl tomu. Dnes už král jinak smýšlí a sjednocení Itálie je nakloněn.“

„Ten Garibaldi jim šikovně vyklouzl. Je prý někde v Americe, i tam pomáhá bojovat za svobodu temnějšího lidu. Tuhle jsem o něm něco četl v novinách.“

Karel Savio se zamyslil. Vzpomněl si na uprchlíka ze Sicílie, ten také hořel pro sjednocení Itálie. V Turíně už pronásledován nebude, když i král se přiklání k novým proudům.

„Ještě si půjčuješ noviny od učitele?“ zeptal se Evasia. Kastelnuovský kovář uměl číst, Karel mu tak trochu záviděl.

„Ano, vždy večer se u něho sejde několik známých na kus řeči o politice.“

„Dejte už pokoj s politikou,“ durdí se Luigina. „Že vás to, mužské, baví, co si páni mezi sebou vyřizují. Pro nás, obyčejné lidi, to stejně málo dobrého přinese.“

Ale Evasio dále vedl svou, že nová ústava, o kterou usiluje, by přinesla rovnost všech před zákonem a to by mohlo být dobré i pro obyčejné lidi. Do toho vpadla Luigina zcela nevhodně zprávou, že soused krejčí se jí poslední dobou nelíbí. Valem se tratí, pokašlává, žloutne. Dlouho už asi jehlou píchat nebude a bude ho škoda, je to dobrý člověk. Evasio si vzpomněl, že před půlhodinou viděl jít ke krejčímu hosta.

„A kdo by to mohl být?“ Luigina si zvědavostí olízla rty a dychtivě visí na rtech kovářových.

„Jeho bývalý podnájemník, však ho pamatuješ.“

„Don Bosko.“ Luigina poposedla překvapením a hned se obrátila na Brigitu s rozzářenou tváří: „To je mladý kněz, rodem z Becchi, však je to kousek od Murialda, slabá půlhodinka. To je kněz! Toho bys měla znát. To je člověk -“, rozhodila rukama na znamení, že se to nedá vypovědět.

„Umí to s dětmi tak pěkně,“ doplnil Luiginino nadšení Evasio, „že všichni kluci z Kastelnuova jsou do něho zblázněni, kdykoliv se tu objeví. On totiž teď bydlí v Turíně, ale jde-li navštívit bratra do Becchi, neopomene se zastavit také u starých přátel tady v Kastelnuovu. Vždyť tady studoval.“

„Copak takový pán jako kněz se baví s kluky?“ divila se Brigita. „To náš pan farář je uměl držet pěkně zpátky. Když šel po vsi, do kluků jako když hrom udeří, hned byli každý schovaný někde za vraty. Netroufali si ani vejít mu do cesty.“

„A to zas don Bosko ne. Ten sám chlapce volá, vypráví jim veselé příhody a na každého se tak pěkně usmívá, jako by ho považoval za sobě rovného.“

„Některým pánům v Turíně se prý jeho chování nezamlouvá,“ skočil Evasio své ženě do jejího nadšeného chválení. „Prý se tím zahazuje, že si všímá všelijakých výrostků. Jen kdyby ti ostatní páni měli tak zlaté srdce jako náš Jenda, to by to vypadalo na světě jinak.“

„Říkej mu don Bosko, jak se sluší a patří,“ okřikla Luigina kováře. Ale hned se omluvně obrátila na Brigitu, že Evasio zná dona Boská ještě jako studentíka a na ten kněžský titul si nemůže zvyknout.

„Bodejť, kdyby nebylo mne, byl by z něho františkán,“ směje se Evasio. „Ještě dnes ho vidím, jak šel tehdy po cestě všecek utrápený. Povídám, Jeníku, copak se ti stalo, že koukáš jako za půl soldu nic; a on na to, právě že ty soldy mi scházejí, to mě trápí. Nemám na studie v semináři. - Tak co míníš dělat? A on na to - budu muset vstoupit do františkánského kláštera, aby mě nechali vystudovat na kněze. Ale pořád mi něco v duši říká, že takhle si to Pán Bůh se mnou nepředstavuje. Tak nevím, co dělat. A já na to, Jeníku, františkánský hábit je hoden vší úcty, což o to, jenže - nemáš-li velkou chuť do něho vlézt, tak se nenuť a dojdi si za naším donem Cafassem. To je přece náš rodák z Kastelnuova, dobrý člověk, svatý kněz, ten ti jistě poradí a pomůže. A vidíte, Jeník mě poslechl a dobře udělal.“

Evasio se rozhlédl vítězně po posluchačích a pak sáhl do džbánku s vínem. „Na zdraví našeho dona Boska!“

Teď zase převzala slovo kovářka: „Don Bosko se učil tady v Kastelnuovu na latinské škole a bydlil u našeho souseda krejčího. K nám chodíval jako domů, i v kovárně pomáhal a tím si přivydělával. Jeho matka, Markéta Bosková, je vdova, moc mu toho z domu dávat nemohla. To byste koukali, jak uměl Jan Bosko bušit perlíkem do kovadliny!“

Kovář Evasio přisvědčil, to že je pravda, sílu měl Jenda jako rozený kovář. „Lidičky, ten rozlouskl ořech ve dvou prstech, to ani já nedovedu.“

Kovář se podíval na své silné ruce, roztáhl nad stolem všech deset prstů. „Posledně, když jsem s ním mluvil, říkal, že bydlí v nějakém kněžském ústavě a pořád ještě studuje, ačkoliv už je vysvěcen. A vyhledává opuštěné učně, toulavé výrostky, vodí je v neděli na vycházky, hraje s nimi různé kratochvíle a učí je při tom křesťanskému životu. Když o tom začne don Bosko mluvit, o těch chlapcích totiž, člověk se nestačí divit, jak to vypadá ve velkém městě mezi chudinou.“

„A to zas neříkej, že by don Bosko běhal s výrostky někde po polích za Boží neděle, to se přece na kněze nehodí, to ses asi přeslechl, Evasio,“ Luigina se podezřívavě podívala do džbánku a na manžela.

Ale Evasio se smál: „Tomu ty matko nerozumíš, jsi tak říkajíc jen hloupá ženská a don Bosko je studovaný, on ví lépe, co se na kněze hodí a co ne. Kdepak máš v evangeliu něco proti výletům do přírody, he?“

Karel Savio mínil, že teď se ve světě leccos mění, co dříve nebylo, to se stává.

Brigita se usmívá a hladí při tom Nikovy vlásky. Chlapeček sedí mamince na klíně, chvílemi si hraje s uzlíkem na jejím šátku, který se jí svezl s vlasů na šíji, chvílemi se dívá na velké lidi a snaží se něco z jejich vyprávění pochytit.

„Představte si, že těch výrostků, kteří se v neděli táhnou za donem Boskem v Turíně, je někdy až čtyři sta. Sám bych tomu nevěřil, kdybych to nebyl slyšel přímo od něho. Jenže v tom ústavě, kde Jeník bydlí, někteří důstojní páni ten klukovský rámus pod okny těžko snášejí.“

„Tomu se nedivím, čtyři sta klukovských hlasů už něco vydá,“ míní Luigina, která teď neví, má-li být ještě pohoršena nebo již nadšena jako Evasio, který při vyprávění rozjařeně bouchá pěstí do stolu.

„To je chlapík, co? Ani mu nenapadne, aby se těmi důstojnými pány dal odradit. Začal se s chlapci scházet na ty vycházky někde jinde, trochu dále od kněžského ústavu, ale zůstal jim věrný.“

„Potíže má každý člověk, ale ty nutno přijímat jako zkoušku křesťanské trpělivosti a odevzdanosti do Prozřetelnosti Boží,“ řekl Karel Savio a mínil tím nejen dona Boska, ale i sebe a svou rodinu. Brigita se podívala na muže a pochopila, nač naráží. Povšimla si, že je dnes málomluvný, jistě ještě stále ve svých myšlenkách zápasí se starostmi.

„Kolik máte letos slepic?“ schválně začala mluvit o hospodářství.

„Pojďme se podívat na dvůr!“

Muži se dostali také na jinou kolej myšlenek a rozpovídali se o podzimních pracích na polích. Všichni vyšli na dvůr. Nik se držel maminky za ruku. Slunce hřálo jen mírně, platan, stojící v koutě dvora, pokrýval zemi pod sebou žlutými plátky.

„To nám podzim platí svým zlatem, že jsme v létě byli pilní,“ žertoval Evasio, když malý Nik zvedl se země jeden krásně zbarvený list a podával jej strýčkovi. Potom muž zašli do kovárny, aby si prohlédli nové dmýchací měchy, které si kovář Evasio nedávno pořídil. Luigina svolávala slípky a Brigita zavedla Nika ke kozímu chlívku, aby se podíval na bílé kůzle. Chundelatý Hektor přichvátal také a nečekaně obšťastnil Nika psím políbením, když se chlapeček k němu sehnul. Nikovi ten projev lásky nevadil, ale maminka Brigita honem otírala Nikovi tvářičku kapesníkem.

„Z toho si nic nedělej,“ směje se kmotra. „To je dobré znamení. Koho má Pán Bůh rád, to mají i zvířata ráda. Bude z Nika dobrý člověk.“

Kluk, ale jaký!

Murialdo byla vesnice na počet obyvatel malá, na rozsah velká, protože rozhodila své domky a hospodářství po několika kopcích. Krajina kolem Murialda byla na pohled příjemná, rovina se střídala s pahorky, hájky s vinicemi. Tu a tam se v lukách kupily chomáče listnatých stromů, tu a tam byly kousky políček.

Větší část murialdských stavení se tlačila na kopci, do něhož stoupala cesta dosti rázně. Tam stál kostelík, zasvěcený svatému Petrovi, a nedaleko za ním, opět kousíček nebi blíž, bylo malé hospodářství, které si v roce 1844 pronajali Saviovi a bydleli v něm téměř deset let.

Domek byl jednopatrový s dřevěnou pavlačí do dvora, ze kterého také byl vchod do domu. Pod okny, která vedla na cestu, byla malinká květinová zahrádka. Kvetly tam macešky, dva trsy kosatců a růžový keř.

U zdi mezi okny byla kulatá studna. Naproti přes cestu se na malé viničce pnuly keříky révy po drátech, natažených mezi nízkými kůly. Odtamtud, z vozové cesty, byl pěkný rozhled do okolí. Vlevo bylo vidět na kopec, který hostil malou osadu Becchi, vpravo se dohlédlo na město Kastelnuovo a mezi tím se zelená sukýnka krajiny vlnila vršky s krajkovím vinic a stromů.

Dům byl z červených cihel, také vrata do dvora, stavěná do oblouku, byla cihlová. Otevírala se na dvě velká dřevěná křídla, vesele natřena na zeleno, v jednom křídle byla malá dvířka, ta se Nikovi velmi líbila, protože krásně vrzala.

Vzadu běžel dvorek s kopečka, zastavil se až v ořeší, kde byla louže pro kačeny. Pak už bylo pole a na obzoru vršky, vinice a stromy. Po obou stranách měli Saviovi sousedy, ale pak vesnice končila a dále byla jen pole.

Když se vršky pokryly sněhem a vítr zkoušel odolnost holých stromů, bylo příjemné posedět u krbu při sousedském povídání. Tu pak malý Nik slýchal vyprávění o dávných válkách a bojích, které kdysi plenily zdejší kraj a zničily také středověký hrad, podle kterého město Kastelnuovo podědilo jméno. Zatímco maminka šila, Nik sbíral nitky a ústřižky látky z podlahy a sestavoval si z nich na stole domečky a panáčky. Poslouchal při tom, o čem si sousedé s tatínkem vyprávějí. Dovídal se o loupežnících, kteří se potulují po silnicích, aby přepadali bohaté pocestné, o vojenských zbězích, kteří tu nebo tam zaklepali v noci na okno a prosili o krajíc chleba, aby se loupežníky stát nemuseli.

V dětské mysli se tvořila představa, že kdesi za dveřmi domova, tak blaženě poklidného, je neklidný svět, že lidé nejsou stejní, jsou silní a slabí, jsou šťastní a nešťastní, jsou mocní a ubozí.

„Maminko, proč dobývali hrad?“

„Chtěli jej mít pro sebe.“

„A proč chtěli?“

„Protože chtěli na tom hradě poroučet.“

„A proč ti vojáci utekli do lesů?“

„Už nechtěli poslouchat své důstojníky.“

„A proč nechtěli?“

„Člověk raději poroučí než poslouchá.“

Nik chvíli myslí, pak překvapí maminku otázkou zcela nečekanou: „Ježíšek také nerad poslouchá?“

„Ale, Niku, Ježíšek svého nebeského Otce tak poslouchal, že když byl velký, šel dobrovolně zemřít za nás na kříži.“

„Tak když byl Ježíšek poslušný, já chci být také,“ rozhodl se Nik.

Muži si dětského žvatlání s matkou příliš nevšímají, ale Brigita cítí dojetí. Odkud se v tom malém stvořeníčku bere tak správné poznání a tolik dobré vůle? Ve své prostotě si matka neuvědomuje, že její vlastní slova, skutky, ba i myšlenky působily na duši Nikovu nejen teď, ale již dávno před tím, nežli se narodil.

Meluzínu vystřídal jarní vánek, třešeň poblíž ořeší se obalila květy. Než na stromě třešně uzrály, snesl Karel Savio z půdy kolébku a jednoho dne, když se Nik vrátil ze sousedovic dvora, kde si hrál s Beppem a Menikem, ležela v kolébce živá panenka. Nik se dověděl, že je to jeho sestřička a budou jí říkat Rajmička. To bylo překvapení! Hned se s tou novinou běžel pochlubit kamarádům.

V Murialdě je dost malých dětí a dost místa pro jejich dovádění. Malý Nik má děti rád, o společníky ke hře nouzi nemá. Jenže hra není u něho na prvním místě. Každého rána, když se probudí, vidí maminku při nějaké práci. Tatínek je již někde v poli nebo v Kastelnuovu v kovárně. Nik se nadzvedne, protře si oči, řekne dobré jitro mamince, panence v kolébce, kosovi v kleci u okna, kocourovi, který se vrátil z nočních toulek, i hadrovému panáčkovi, který spal s Nikem. Maminka popřeje svému velkému chlapci (malá je teď Rajmička) také dobré jitro a udělá mu křížek na čelo, aby byl Pán Bůh s ním po celý den. Nik chytne maminku kolem krku, aby jí ukázal, jak ji má rád, nebo se skutálí znovu pod pokrývku, kde je tak pěkně zahřáto a volá na maminku - hledej mě, já tu nejsem. Chvíli s ním maminka laškuje, někdy se k tomu připlete i kocour a vyskočí na postel, ale maminka nevítaného hosta žene - jedeš odsud, máš špinavé tlapky. Nik se pak skutálí z postele na podlahu, která je cihlová a chladí bosé nožky.

Pak se honem zase vyšplhá na lavici u stolu, kde na stěně visí obraz svaté Rodiny. Nik si klekne, sepne dlaně, upře temně modré oči na Ježíška a hlasitě, pozorně a pomalu říká Pánu Bohu, že mu děkuje za to, že se zdravý probudil, poprosí Andílka strážného, aby ho chránil po celý den a Panně s Děťátkem řekne, že je milostiplná a že ji pozdravuje. Už dávno se naučil slovům modlitby, kterými anděl kdysi pozdravil Pannu v Nazaretě.

Po mnoha dotazech proč a proč mu maminka ta zvláštní slova vysvětlila tak, že jim Nik dobře rozumí. Ví také, že obraz na stěně je pouhý obraz, Ježíšek, ke kterému se modlí, je v nebi a v kostelíčku. Ale ten obrázek je můstkem mezi Nikovým srdíčkem a Ježíškem, po tom můstku se při modlitbě procházejí Nikovy oči a tak doprovázejí jeho myšlenky k Ježíškovi.

Potom se malý Dominik umyje, posnídá teplou polévku, pohoupá Rajmičku v kolébce a ptá se maminky, zdali by neměl nanosit roští na podpal, nebo jestli nepotřebuje něco koupit v krámě.

Krámek tety Suzy je malý, ale je tam mnoho dobrých věcí kromě hrnců, řemínků na biče, soli, cukru a pestrých šátků i slaměných klobouků proti slunci. Voní tam pomeranče, citróny, vidí tam věnce sušených fíků a v jedné přihrádce jsou ukryty sladké rozinky. A je-li tetka Suzy v dobré náladě, vyndá ze skleněné nádoby pestré cukrátko anebo perníček - tu máš, Niku, od cesty a pozdravuj matku Brigitu. Jenže maminka neposílá Nika do krámu každý den. Na dluh nekupuje a za hotové jen to nejnutnější. Zato nějaká drobná práce se pro chlapce najde každý den. Dominiček ji vykoná rád, připadá si, že je už velký, když smí mamince pomáhat.

Po vykonaném úkolu se dívá do maminčiny tváře, je-li spokojena. Maminka neopomene pomocníčka pochválit - vida, jak jsi to dobře udělal, ani jsem nemyslela, že to stihneš tak rychle. Cože, už jsi hotov? - Nik se rozzáří, jak ho pochvala hřeje. Potom se zeptá, jestli už si smí jít hrát, bude s chlapci na louce. Maminka pokaždé svolí a Nik se pokaždé ptá znova. Sousedka to skoro nerada slyší, něco jako závist je v jejím hlase, když matce Brigitě říká: „Poslyšte, Saviová, ten váš Nik jako by ani nebyl klukem, jak je hodný.“

„Prozatím mě nezarmoutil. Ale rozdovádět se umí také.“

„To náš Meniko je proti němu učiněný čertík a Beppe jak by smet. Poslechnou, jen když vezmu proutek do ruky. Nevím, co si s nimi počít.“

„Denně poroučím Nika do ochrany Panny Marie.“

„Naši kluci se musejí ráno a večer také modlit, sousedko. Copak si myslíte, že je k tomu nehoním?“

„Vynucená modlitba je jako hejno vrabců. Každá myšlenka letí jiným směrem. Vy sama se musíte, Marie, za své děti více a vroucněji modlit.“

Zima se utopila v jarních deštích. Murialdské kopce vytáhly zelené fábory a třešeň za kůlnou u Saviů je obsypána květy. Potom stará třešeň odložila květinovou výzdobu a místo ní si rozvěsila po větvích červené náušnice. To je znamení, aby maminka Brigita začala dávat do pořádku dům. Na svátek svatého Petra a Pavla bude v Murialdu pouť, přijedou hosté.

V sobotu k večeru vjela do zelených vrat bílá kobylka s dvoukolovou bryčkou. Na kozlíku vedle kmotra truhláře se zubí Tonio. To bylo radosti! Nik samým spěchem, aby kamaráda honem uvítal, klopýtl na dvorku a natloukl si koleno. Ale to nic, Tonio mu modřinu omyl a už oba míří ke třešni. Tonio se hbitě vyšplhal na strom. Nik to po něm zkouší, je z toho jen odřené lýtko, ale nevadí, to se zahojí, těší Tonio kamaráda a hází Nikovi třešně do trávy, zatímco jeho pusa zpracovává svůj příděl hned nahoře ve větvích.

„Koukej, my máme dvě černé kačeny,“ chlubí se Nik, když Toniovi ukazuje rybníček u ořeší. „Dávám jim vyzobávat kukuřičné klasy.“

Potom utrhne balšánek a přistrčí jej Toniovi k nosu. „Cítíš? To voní, co?“ Tonio má pro Nika také novinu: „Naučil jsem se ministrovat.“

„Co to je?“

„V kostele přisluhuji panu faráři při mši svaté. Ale jen v neděli.“

Maminka Brigita volá na chlapce, aby šli k večeři. Nik jí hned hlásí novinu: „Mami, Tonio se vyučil ministrem. Ale jen na neděli.“

„To snad ne,“ směje se maminka. „Na to jsou jiní páni a nejen na neděli.“

Druhého dne jsou všichni na poutní mši svaté. Nik se pozorně dívá na Tonia. Tonio se nabídl panu kaplanovi, že bude u oltáře přisluhovat spolu s kostelníkem. Teď tam klečí v sněhobílé rochetce, u krku má krásně červený límec. Vypadá tak slavnostně, když přenáší velkou knihu z jedné strany oltáře na druhou.

Nik by nejraději šel k oltáři také, už už vstává, ale maminka ho stáhne zpátky a šeptá, seď hezky a dávej pozor! Nik tedy sedí a hlídá každý Toniův pohyb.

Když vyšli z kostela, Nik prohlásil: „Chtěl bych být jako Tonio. Nemohla bys mě přihlásit u pana kaplana za toho - jak se to řekne?“

Maminka řekla záhadné slovo za Nika a poučila ho, že ještě musí povyrůst, než bude moci být ministrantem.

„Já už jsem velký,“ tvrdil Nik a stavěl se na špičky.

„Až za rok, Niku. Až ti bude pět, poprosím dona Zucca, aby tě vzal k oltáři.“

Čekali před kostelem nejen na Tonia, ale také proto, že tu jsou Saviovi z Kastelnuova, i oni došli na pouť. Pak jdou pomalu, muži se zastavují se sousedy, povídavá Luigina zde má taky své známé a Tonio s Nikem si u pouťového stánku chvíli prohlížejí sladké zboží, než se rozhodnou, co si koupí. Jen maminka Brigita pospíchá domů. Malou Rajmičku doma hlídá zatím jen Anděl strážný a sváteční oběd čeká na dovaření.

„Jestlipak už tě maminka nemusí hubovat?“ zeptala se Luigina Tonia.

„Musí, ale to nevadí. Ona stejně hubuje, i když nemusí.“ Tonio vždycky říká upřímně to, co si myslí.

„Nejsi trochu prostořeký?“

„Maminka říká, že moc, ale mně to tak mluví samo,“ omlouval se Tonio a byl rád, že ho Nik tahá za rukáv, aby se šli před obědem podívat na sousedovic holuby.

Po svátečním obědě oba chlapci stačili ještě prozkoumat všechny taje tmavé kůlny. Zjistili, že u kůlny zahálejí klády, ze kterých by se dala upravit houpačka. Tonio jen ještě stačil slítnout z houpačky na hromadu kamení, prorostlou kopřivami, a už je volal kostelní zvon na odpolední požehnání. Po příchodu z požehnání zkusili kutálet s kopečka staré kolo od vozíku, kterému se určitě stýskalo u špalku na dříví.

Proto si tím veseleji s kopečka poskočilo; byl to závod kdo s koho, Nik se kutálel taky a Tonio pak nevěděl, má-li dříve zvedat Nika nebo hledat kolečko v řípě. Ale to už Nikův kmotr volá na Tonia, že musejí pamatovat na „navrátila“ a že se budou co nevidět loučit. Musejí se ovšem ještě posilnit na cestu, tak hoši, zábava končí, konec svátku, začátek pátku, jedeme domů.

Ačkoliv sluníčko ještě svítilo, Nikovi se zdálo, že najednou na všechno padl mrak. A dal se do pláče. Ne pro natlučené kolínko, poškrábané lýtko, odřený nos, ale proto, že měl rád Tonia a Tonio musí od nich pryč a zase se dlouho neuvidí.

Tonio rozpačitě přešlapuje, také mu najednou není do smíchu, bylo to tu u Saviů hezké a nikdo nebyl mrzutý. A najednou z Tonia vylítlo: „Nechtěli byste si mě tu nechat?“

„Chtěli, nechtěli, žádné smlouvání,“ rozhodl kmotr truhlář, „přivezl jsem tě a zase odvezu, Tonio. Co by tomu řekl dědeček, kdybych dojel bez tebe?“

Rozkaz, generále - mihlo se Toniovi hlavou a hned byl svolný k odjezdu.

„Neplač, Niku, já zase za rok přijedu,“ těšil malého kamaráda. Nik si utřel slzičky ušmudlanou dlaní a druhou rukou zamával za bryčkou, vyjíždějící z brány. A smutek, který cítil, vrýval do dětské duše hluboký zážitek - všechno krásné jednou končí a po radosti přichází žal.

Ale i smutek končí a nové dny přinášejí nové radosti.

Otec Savio v době, kdy nebylo pilno na poli, docházel za prací do Kastelnuova. To pak byl celý den mimo domov. Nikovi se po něm stýskalo, k večeru se již tatínkova návratu nemohl dočkat. Když se slunce nížilo k západu a barvilo nebe karmínem, až se zlatý kotouč skutálel za protější vršek, malý Nik vyběhl ze vrat a po vesnické cestě, směrem ke kostelu, šel tatínkovi naproti. Od sousedů někdy na něho volá Beppe, aby si šel zahrát kuličky, Meniko navrhuje stavění chlívku pro dřevěné prasátko, ale Nik vrtí hlavou.

„Teď nemám čas, jdu tatínkovi naproti.“

Jaká radost, když se známá, statná postava objeví v zatáčce! Nik se neudrží, vykřikne ze všech sil - tatínku! - a to krásné slůvko se třepotá vzduchem jako neviditelný ptáček, který zpívá jásavou píseň v Nikově srdíčku. Bosé nožky chlapce se dávají do běhu samy od sebe, paže se natáhnou kupředu, aby mohly co nejdříve chytit tatínka kolem krku. Karel Savio uchopí synka do náruče a pozvedne jej nejdříve vysoko nad hlavu, pod krásně zbarvenou podvečerní oblohu, a neviditelný ptáček v Nikově srdci se rozezpívá ještě jásavě ji. Také otcův hlas hlučí, jak se láska prodírá z kovářova srdce na povrch prostými slovy každodenní všednosti.

„Tak co, klučino, všechno v pořádku? Žádný rozbitý džbánek doma? S kluky nebyla rvačka? Že se s nimi nepereš? A to jsi kluk? Nu, pravda, Ježíšek se také s kluky nepral, to máš pravdu. A co bude k večeři? Rajmička neplakala?“

Starosti, kterými se Karel Savio zabývá za dne, jsou v tu chvíli zapomenuty. V Nikových modrých očích je tatínkovo nebe.

Kovář se diví, kde se v jeho klučinovi berou takové nápady, když se Nik vyptává, proč má tatínek tvrdé ruce a proč pracuje, když to na rukou dělá mozoly.

„Pracuji, abychom měli na živobytí, abys měl co jíst, Niku.“

„Tak ty máš mozoly, tatínku, abych já neměl hlad?“ diví se chlapec.

„Bolí mozoly víc než hlad, anebo hlad více než mozoly?“

„Když člověk pracuje z lásky k lidem, které má rád, nic ho ty mozoly nebolí.“

„Až budu velký, budu pracovat za tebe, tatínku. Teď ještě nemohu?“

„Teď jsi ještě na práci slabý. Ke kovařině je třeba hodně síly.“

„Tak se budu modlit, tatínku, aby ti Pán Bůh přidal sílu i za mne a pak ti bude práce o polovic lehčí, ne?“

„Ty jdeš pěkně věcem na kloub, mudrci,“ pochvaluje Nika otec a když dojdou spolu domů, tatínek se nejdříve poptá na Rajmičku, nahlédne do kolébky a pak mamince všecko zopakuje, o čem se cestou s Nikem bavili. Maminka dodá, že když dá Pán Bůh zdraví, práce je pro člověka radostí. Nik se rozhodne, že tedy tatínkovi vyprosí nejen sílu, ale i zdraví, a od toho dne, vždy ráno i večer ke své modlitbě přidává - pěkně prosím, milý Otče nebeský, dej tatínkovi hodně síly a zdraví, aby ho mozoly nebolely a měl z práce radost, já budu za to hodný. Amen.

Večer, když se nad kopce s vinicemi vykutálel stříbrný měsíc, rodina Saviova se pomodlila Anděl Páně a pak zasedla ke stolu, na kterém se kouřilo z mísy. Někdy v ní byla kukuřičná kaše, oslazená medem, jindy makaróny s omáčkou anebo kapustová polévka, ke které znamenitě chutnal chléb.

Rajmička, již dříve nakrmená, vrněla v kolébce a Nik se uhnízdil na maminčině klíně. Dívá se na tatínka, který sedí naproti, na lavici u zdi. Nežli vzal tatínek lžíci do ruky, pozvedl ruku k čelu a Nik po něm pozorně rýsuje křížek na svém čílku, pak na puse, dychtivostí trochu pootevřené. Pak mu ručka sjede na umazanou bundičku. Tam Dominik zvlášť důležitě kreslí znamení kříže od té doby, co mu maminka vysvětlila, že v srdíčku hodných dětí přebývá Pán Bůh a s ním celé nebe.

Maminka řekla, že když někdo o něco prosí Pána Boha, že se to stane. Nik tedy každý den prosí Ježíška, aby ho udělal hodným chlapcem. A tím křížkem, palcem tak pozorně malovaným, tím přece otvírá dvířka do svého srdíčka - Ježíšku, pojď!

Potom tatínek ještě řekne Pánu Bohu, aby jim požehnal vše, co budou jíst, a už se lžíce zatočí v horké polentě, zacinkne o okraj mísy. Nikova pusa se rozevře ještě více - šup tam - říká maminka prvnímu soustu na šťastnou cestu do Nikova žaludku.

Někdy se stalo, že ještě před večeří přišel soused, aby si s kovářem popovídal, zdali už o tom ví, co je nového ve světě. Povídalo se o volbě nového papeže, dal si jméno Pius IX. a je prý velmi přívětivé povahy. Všichni jsou jím nadšeni, snad on bude vládcem sjednocené Itálie. Nějaký Gioberti prý o tom dokonce napsal celou knihu, jak stálo v novinách. Ale tomu soused nevěří, že by papež mohl být takovým světským vládcem, karbonáři jsou proti tomu, ti mají docela jiné plány. Karbonáři mají tajný spolek, jsou pronásledování, ale přesto prý mají hodně přívrženců. Náš piemontský král má být tím králem pro celou Itálii, jenže to by musel nejdříve válčit s Rakouskem, které je zas proti sjednocení Itálie.

„Nechte už politiky a pojďte k jídlu, vždyť nám to vystydne,“ řekne do mužských řečí Brigita, ale hned je jí líto, že byla tak rázná a zaprosí: „Vezměte si, sousede, s námi, snad vám přijde k chuti!“

Ale kdež, soused prý má přichystáno doma a rychle se ze dveří vytratí. Avšak jeho slova se kováři z mysli nevytratila, v duchu se ještě pře - kdepak karbonáři, ti jsou moc smělí a to dá rozum, že válka chudému ještě nic dobrého nepřinesla. Kovář sedá k jídlu pohroužen do myšlenek a docela zapomněl pozvednout ruku k čelu. Také matka Brigita je zamyšlená - co je to dnes s tou maličkou, že nechtěla pít, není snad nemocná?

Dominik sebou neklidně vrtí, dnes se mu na maminčině klíně nesedí dobře. Obrací modrá kukadla tázavě k očím maminčiným, podívá se na tatínka, ale nikdo z nich mu nerozumí.

„Copak, Niku, že ani ty dnes nejíš? Nechutná ti?“

„Ale, maminko, copak nevíš?“

Ne, maminka neví. „Bolí tě něco?“

„Vždyť jsme se ještě nepomodlili, mami. Přece nemůžeme jíst jako zvířátka,“ vyčítavě řekl Nik.

Rodiče se na sebe podívali. Bylo jim, jako by je ústy dítěte pokáral sám Bůh. Brigitiny bledé tváře lehce zrůžověly. Kovář zakýval hlavou, to jak v duchu káral sám sebe. Na Nika se omluvně usmál a pak, hlasem poněkud měkčím než obvykle, požádal Pána, aby jim požehnal.

Od onoho dne se na modlitbu před jídlem u Saviů nikdy nezapomnělo.

Jedna zajímavá neděle

Plynou oblaka, plyne čas...

Tonio se loudá turínskými ulicemi. Je neděle, den, kdy na staveništi je klid a doma, u strýce Uga, příliš rušno. Tonio neví, co s časem v neděli odpoledne. A přece - ve všední den, kdy všecek upocen, v šatech vápnem postříkaných, vozí kolečka plná těžkých cihel, když ho brní ruce od míchání malty a přesívání písku, tu se Tonio těší na neděli a nemůže se dočkat hodiny, až v sobotu v poledne zaznějí zvony z kostela svatého Rocha, nedaleko něhož je staveniště. Ve chvíli, kdy první kovový tón rozechvěje vzduch, prohřátý sluncem, zedníci, mistři, tovaryši i učni, všichni upustí, co mají v ruce, a zvesela křiknou - padla! Pak se hrnou k dřevěné boudě stavitele, kde jim jednonohý pokladník Fernando vyplatí týdenní mzdu.

Jen někteří zůstanou ještě chvíli na svých místech, přežehnají se zaprášenou dlaní a modlí se Anděl Páně. Jen někteří, není jich mnoho. Z učňů jen Petr Enria, se kterým se Tonio kamarádí nejvíce. Petr je pihovatý kluk s narudlými vlasy, veselá kopa, Tonio ho má rád. Na stavbě je učňů několik, ale to jsou hoši ne příliš vlídní k nováčkovi, nechce-li za ně dělat horší práce. Když jsou starší učni za své nedbalosti od zedníků pohlavkovaní, koukají pohlavky vrátit vždycky Toniovi, který je mezi nimi nejmladší. Takhle si to Tonio nepředstavoval, když se ve Svatém Janě těšíval na Turín.

Teď se zase těšívá na neděli. A pokaždé je zklamán. Vždyť se po celé odpoledne vlastně nudí. Dopoledne uběhne rychle. Ráno si přispí, pak jde Tonio, strýc Ugo a Claudia na velkou, teta s Elisou chodívají na ranní, aby pak ukuchtily sváteční oběd. Strýc je vodí jednou do baziliky, jindy do poutního kostela, který má krásné jméno La Konsoláta. Trochu s lítostí pozoruje Tonio ministranty u oltáře, rád by mezi ně, ale strýc Ugo mu vysvětlil, že to jsou samí studentíci, kdepak zednický učedník by mohl mezi pány.

Po svátečním obědě se obvykle Elisa a Claudia hádají, která z nich má umývat nádobí, teta je zpohlavkuje, je z toho holčičí pláč a do toho přijdou přátelé strýce Uga hodit si partičku karet. O Tonia se nikdo nestará, má moře času a neví, co s ním.

I teď se loudá náměstím před královským zámkem. Ještě pořád má nesplněné přání - vidět krále. Zatím vidí po stranách brány do královského nádvoří jen dva kovové jezdce na koních, pokrytých zelenou měděnkou, král však nikterak nespěchá ukázat se svému poddanému, ačkoliv je Tonio v hlavním městě piemontského království už skoro rok. Má za ta mnohá volná odpoledne dobře okoukané všecky význačné budovy. Na hradním náměstí již několikrát obešel palác, kterému se říká Madama, protože patří královně. Strýc Ugo říkal, že ten palác už tam stojí čtyři sta let.

Tonio se také rád chodívá dívat na holuby ke staré městské bráně zvané Porta Palatina. To tedy byla staruška, zbyla tu ještě z dob starých Římanů. Však ji také hlídaly bronzové sochy starých césarů Augusta a Julia. Brána měla čtyři obloukovité průchody, spoustu úzkých okének a dvě kulaté věže, také okénky proděravělé. Byl na ni malebný pohled, ale Toniovi se nejvíce líbila hejna holubů, která obletovala zbytky římské slávy a bez ostychu si sedala na bronzové hlavy slavných císařů.

Že to zdivo pamatuje tolik staletí, zvěděl Tonio od strýce Uga, neboť na počátku Toniova pobytu v Turíně vyšel si strýc někdy se synovcem na nedělní procházku městem. Tu pak Toniovi vypravoval, kdy byl který kostel či palác postaven a kdo tu stavbu plánoval. Neboť strýc Ugo byl zedníkem tělem i duší. Pro chudobu se nemohl stát stavitelem, tedy se alespoň jiným stavitelům obdivoval. Ale pro Tonia jsou jména jako Guarini, Juvara, Meo dél Caprino jen planým zvukem. Poslouchá strýce Uga jen na půl ucha, chvíli se na sloupy, oblouky, portály a klenby dívá, pak ho to omrzí. Mnohem krásnější se mu zdají být záhony květin v královském parku, i zde jsou oblouky, vlnovky, klenutí, ale vše je drobounké a živé. Každý stvol u květiny připadá chlapci jako zdrobnělý sloupek, na kterém se pohupuje rudý balkónek tulipánu či vonná hlavice růže. Na dně Toniovy duše dříme sen - kéž bych byl zahradníkem!

„Hloupé zaměstnání,“ namítá strýc Ugo. „Kytky uvadnou, kapusta se zbaští. Nic trvalého, kluku pačesatá. Ale to, co zedník se stavitelem postaví, to trvá, trumbero, lidé to mohou obdivovat ještě po staletí. Bašta!“ Každá věta strýce Uga se podobá pohlavku, i když to strýc tak zle nemyslí. „Pamatuj si, balvane, že takový palác Madama byl postaven před čtyřmi sty lety a palác Carignano tu stojí skoro dvě stě let. Chápeš ten rozdíl mezi nimi a kapustou, ty ferdo s kytkou?“

Antonia vycházky se strýcem brzy omrzely, chodil raději sám jen tak, bez cíle. Kdyby alespoň některé odpoledne šel s ním Petr. Ale Enria má v neděli něco důležitého. Chodí prý do jakési oratoře. Co to může být? Asi také nějaký palác, anebo jiná nudná budova, plná pokroucených soch a stropních kudrlinek. Tonio se na to raději Enria ani moc nevyptával, aby mu Petr nakonec také nezačal s nudným vypočítáváním, jak dlouho už ta bouda stojí na světě. Tonio si na stavbě dobře všiml, jak se Enria v práci činí, mistr ho chválí. Z toho bude také takový zedník, zamilovaný do cihel, jako je strýc Ugo, uvažuje Tonio pochmurně. S takovými lidmi je smutná zábava. Jenže Petr není smutný, naopak, Petr Enria je prima kamarád, to se musí nechat - ještě nikdy mi nenatloukl jako ostatní kluci a také nenadává.

Tonio vešel na nádvoří před královským zámkem. Zrovna se vyměňovala stráž. Vojáci v pestrých uniformách seřazeni do čtyřstupu pochodovali parádním krokem, zvedajíce nohy ve vysokých holínkách. Na čepicích se jim pohupovaly chocholy, pod krkem svítily bílé límce. I píky se jim leskly v jasu slunného odpoledne. Ráz, dva, levá, pravá, zastavit stát! Strohé povely důstojníka zněly nádvořím, odrážely se od vysokých stěn královských budov, obklopujících čtvercové nádvoří ze tří stran. Hloučky svátečně oblečených chodců zevlovaly na stráž, vojáci se tvářili slavnostně, ráz, dva, čelem vzad, jako loutky na povel přicházeli a odcházeli, s nehnutou tváří, jen v očích jim svítila hrdost. Jsou si vědomi obdivu, který vzbuzují u diváků. Královský dvůr má tři sta třicet dvořanů šlechtického původu. Velitel stráže je jedním z nich. Mladý a pyšný. Důstojníkem byl jmenován pro svou urozenost, válku znal jen z vypravování. Má ostře řezanou tvář s výrazným nosem.

Od palatinské brány sem zabloudilo několik holubů. Zakroužili nad nádvořím, jako by i oni chtěli vidět tu vojenskou parádu. Vtom z výše něco stříklo rovnou na energický nos pana velitele. Zatřepal hlavou a vytáhl krajkový kapesník. Zevlouni se smějí, vojákům to cuká kolem úst. Tonio se směje hlučně, po venkovsku, velitel stráže stírá s nosu nežádoucí ozdobu a zle se podíval po chlapci. Pak nová stráž strnula u pestře natřených strážných budek, dřívější hlídka odpochodovala do kasáren. Diváci se rozcházejí. Také Tonio se loudá zpět, půjde se podívat ke staré bráně na holuby.

Nedošel. Na postranním schodišti u baziliky svatého Jana Křtitele hrálo několik výrostků v kostky. O peníze. Tonio se u nich zastavil jen tak, z dlouhé chvíle. Zahlédl mezi nimi známého. Byl tam Pino, Toniův spolupracovník ze staveniště. Hádal se právě s jiným mladíkem, který ho pravděpodobně chtěl při hře podvádět. Sotva Pino Tonia zahlédl, nechal hádky a obrátil se na nově příchozího:

„Čao, Tonio, máš nějaké prachy? Bodejť bys neměl, strejda včera bral, něco ti jistě strčil do kapsy. Pojď si hodit s námi!“

Tonio zaváhal. Strýc Ugo hrával doma s přáteli karty, ale ne o peníze, a před hrou v kostky Tonia vždycky varoval.

„Nu, něco bych měl.“ Tonio se doposud nenaučil lhát. „Ale hrát neumím.“

„Tomu se snadno naučíš,“ táhl Pino Tonia do hloučku. „Je to pěkná zábavička. A ty jsi otevřená hlava, můžeš vyhrát.“

Toniovi je divné, že Pino najednou přátelsky mrknul na kluka, se kterým se ještě před minutkou hádal. Také ostatní výrostci se usmívají a mrkají na sebe. Asi je to u nich zvykem, takhle vyjadřovat kamarádské sympatie.

Tonio je středem pozornosti. Každý se snaží mu vysvětlovat hru a jeden z chlapců v zápalu řeči sáhl Toniovi do kapsy. Tonio se ohradil.

„Nono, nic ve zlém,“ omlouval se kluk, kterému říkají Gianni. „Já se chtěl jen přesvědčit, máš-li skutečně nějaké prachy.“

„Tak, Tonio, zatřepej kostkou a hoď!“ domlouvá Pino.

Tonio si dodal odvahy. Co se mu může stát? Prohraje-li niklák, půjde hned dále.

Vyhrál.

„Hurá!“ nadšeně volá Pino a poplácává Tonia po rameně. „Pašák! Však jsme z jedné makárny. Co jsem říkal, kluci? Otevřená hlava, žádná cihla na mozku.“

Tonio je příjemně překvapen. Vida, Pino je přece jen dobrý kamarád, táhne s ním za jeden provaz. Kluci se sice všelijak ušklíbají, ale to je asi ze zlosti, že on, který není z jejich party, vyhrál. Ještě jim ukáže. Teď přece neodejde, teď ještě ne. A zase vyhrál. Po druhé.

Po třetí taky. Ve šťastné hře čas rychle ubíhá.

Najednou se štěstí od Tonia odvrací. První prohra. Tonio chce odejít. Ale Pino se zle zamračí. „To jsi kamarád? Necháš mě v bryndě? Opakovat!“

Tonio hru opakuje a zase prohrává.

„Však jsi vyhrál dost. Neprohráváš svoje, ale naše peníze,“ uklidňuje rozrušeného Tonia Gianni.

To je pravda, Tonio tedy hraje dále. Tváře mu již planou, hlas se chvěje.

Když prohrál polovinu svého kapesného, rozhodl se: „Tak dost, kluci. Neměl bych zítra ani na krajíc chleba k obědu.“

„To by uměl každý chytrák,“ rozkřikl se Pino. „Obehrát nás a pak fouknout. To si nenecháme líbit, kluci.“

Všichni se vrhli na Tonia, rázem ho zatlačili do kouta ke chrámové zdi. Jeden výrostek mu zacpal ústa, druhý drží Toniovy ruce a Gianni mu prohledává kapsy. Pino rozkazuje - dej mu kapesník do huby! Drž ho lip, ať neupláchne! Sem s tou peněženkou! A teď ho pusťte, pitomce!

Tonio je poděšený i rozhořčený, je dopálený a současně je mu do pláče. Nejraději by se do kluků pustil, ale je jich mnoho a on je sám.

„To je od vás sprosté!“ vyrazil ze sebe. „Dejte mi peníze zpátky!“ Výrostci se smáli, Pino se poškleboval. „Bodejť, milostpánovi jsme sprostí. Takhle pár kopanců na rozloučenou bys nechtěl? Abys neřek, vrátím ti prázdnou peněženku.“

Tonio ji nevzal. Oči mu jiskří hněvem i pohrdáním. „Milostpán nejsem, ale tak špatný jako ty, Pino, také ne. A vy - když je vás osm na jednoho, to se vám to směje, rošťáci!“

Z osmi chlapeckých úst vyletělo několik nadávek, tak sprostých, že to Toniovi vzalo dech. Strýc Ugo ovšem nadával a klel, ale tak sprostá slova od něho Tonio neslyšel nikdy. Jako by mu paže vyletěla od těla sama, tak prudce vyrazil pěstí proti Pinově bradě. Nečekaný a prudký úder zvrátil napadeného dozadu, Pino padl na jiného výrostka, který tak tak že neupadl také. Porážka velitele způsobila zmatek mezi tlupou. Tonio mohl vzít do zaječích. Nač by čekal? Peníze mu nevrátí, zato ránu jistě i s úroky, lepší bude zmizet za nejbližším rohem.

Pino se vzpamatoval. „Kluci, za ním! Chyťte ho, zmydlíme mu zadek.“ Tonio oběhl schodiště, v prvé chvíli chtěl vběhnout do baziliky, ale ti darebáci jsou schopni zmlátit ho i v kostele. Utíká proto dále směrem k bráně Porta Palatina. Nohy běží samy, nesou Tonia svěže a rychle, jsou vycvičené běháním po kostrbatých venkovských cestách, tím snadněji běží po rovném dláždění. Jen srdce začíná bušit a tváře žhnou.

Téměř u samé brány Tonio ve spěchu do někoho vrazil. „Prosím, odpusťte,“ prudce vydechoval slova. Pak se polekal. Velitel královské stráže! Přísné oči, výrazný nos. Je to on. Jednou rukou drží Tonia za límec, v druhé na řemínku buldoka.

„Ťulpas, který se u zámku hloupě smál,“ zvolna řekl pan markýz Bellini. „A ke všemu ještě neumí ani slušně chodit po ulici.“

Pes nepřátelsky zavrčel. Tonio se vyškubl z ruky královského dvořana a uháněl rychleji než dříve. Mám to dnes smůlu, napadá Tonia v běhu, teď mají kluci zase o kousek náskok. Jenže Toniovi pronásledovatelé narazili na pana markýze taky. Jeho pes se rozštěkal naplno. Dvořan zastavil ženoucí se tlupu rázným pohybem své šlechtické pravice tak, že ani jeden z výrostků se neodvážil neposlechnout jeho pokyn.

„Stát, uličníci!“ pomalu, vznešeně jim vyjádřil své pohrdání. „Jste blízko královského sídla, chovejte se slušně, nemáte-li ovšem naspěch do polepšovny, he?“

Že s pány nejsou žerty, že mohou poslat nejen do polepšovny, ale i do věznice, je klukům známo. V očích výrostků se objevil strach. Někteří zlodějíčkové začali couvat, ale Pino byl pohotový.

„Chytáme zloděje, pane markýzi. Račte uznat, milosti, že v takovém případě máme naspěch.“

Strach v očích kluků je vystřídán jiskrou šibalství. Už z pohledu do jejich tváří mohl důstojník poznat, že slyší drzou lež. Jenže lež mu byla příjemná, smělý mladíček se mu zamlouval, líbila se mu pohotovost a uctivost Pinovy řeči.

„Ten, co tudy běžel před vámi, he? Zloděj? To se dalo čekat. Drzý byl i vůči mně. Nic není zmeškáno.“ Ruka se mu chvěla příjemným rozčilením z pomyšlení na pomstu. Rozvazoval řemínek u psího obojku. „Tesák chytí zloděje dřív nežli my. Pes vám ho přidrží a vy pak darebáka přivedete ke mně.“

„Rozkaz, pane markýzi,“ rozjařeně vykřikl Pino a tlupa vyrazila za psem, který již dlouhými kroky uháněl za Toniem.

Pino huláká v běhu na své spojence: „Uvidíte, jak mu oplatím tu ránu. Strejda ho pak nedá dohromady ani za týden.“

Uprchlík dobíhal k tržnici. Ohlédl se a srdce se v něm zachvělo strachy. Velké, ošklivé psisko se hnalo za ním, už je cítil v zádech - už mu chňapalo po lýtku, tak tak že Tonio v běhu stačil buldoka kopnout. Pes uskočil stranou, ale pak s tím větší zuřivostí se vrhl na chlapce. Tonio pocítil prudkou bolest v rameni, slyšel křik hlasů nad sebou, pak jiné hlasy vpředu a jak padal k zemi, na zlomek okamžiku zahlédl ještě tmavou postavu, běžící k němu. Náhlá bolest v rameni povolila. Tonio se zvedá ze země, kdosi mu pomáhá a známý hlas se diví: „A jeje, Tonio! To je setkání!“

Petr Enria otřepává prach s Toniových šatů - kde se tu vzal? A kolem je spousta jiných chlapců, nikdy neviděl Tonio tolik kluků pohromadě. Kam se všichni dívají? Tonio se obrátil a údivem pootevřel ústa - nějaký muž, černě oblečený, držel toho ošklivého buldoka ve vzduchu jednou rukou. Jednou rukou! A jak ho držel za kůži na krku, ještě s ním třepal, jako by to byl zvoneček a ne těžký pes.

Kdo je ten silák? Tonio si uvědomil - černý šat, to je přece kněžská klerika, jenže moc málo podobná těm krásně černým klerikám, jež tak vznešeně vypadaly na důstojných pánech, které Tonio doposud viděl. Tato byla spíše šedočerná s modravě zeleným leskem na některých místech, podobným leskem, který se vždy po delším nošení objevoval i na Toniových kalhotách. Člověk v obnošené klerice měl na hlavě široký kulatý klobouk, pošinutý do týla, zpod klobouku se na zpocené čelo draly tmavé kučery. To vše postřehl Tonio jen tak mimochodem, hlavně upoutala Toniovu pozornost knězova ruka, která svírala psí kůži, zatímco zvíře poulilo své vystouplé oči, žalostně kňučelo, zmítalo nohama ve vzduchu a marně se snažilo zachytit se něčeho pevného pod sebou.

„Výborně! Výborně, done Bosko!“ křičeli někteří chlapci, jiní tleskali a vykřikovali žertovné poznámky.

„Kolik asi váží tohle tele?“

„Budeme mít z něho večeři? Byl by lepší na paprice nebo na kmíne?“

Tonio se divil, že kněz odpovídá stejně žertovně: guláš prý by byl ze psa příliš tučný, kromě toho že by si znepřátelili všechnu psí čeládku, kdyby takového fešáka pohřbili v žaludku.

Do všeobecného veselí se ozval pomalý hlas pana markýze, který k nim došel.

„Ihned pusťte mého psa! Nestydíte se, trápit zvíře?“

Kněz pustil psa k zemi, ale stále ho ještě držel. „Je-li to váš pes, pane, uvažte jej na řemínek, je nebezpečný lidem. Mohl pokousat tohoto chlapce.“

„Pustil jsem ho na zloděje,“ důrazně vypouštěl svá slova pan markýz. Díval se přitom upřeně na Tonia.

„Nejsem zloděj. Nic jsem neukradl,“ bránil se Tonio.

„Mně ne, ale těmto chlapcům jsi něco vzal,“ ukázal pan Bellini na hlouček, který s Pinem v čele stál za ním.

„Já že je okradl? Jen se jim podívejte do kapes, najdete u nich nejen mou peněženku, ale i šátek, na který mi maminka vyšila jméno. Mě obrali a ještě mě pronásledují.“

Tlupa začala couvat.

„Je to tak?“ zeptal se don Bosko, ale než se Pino zmohl na nějakou lež, Petr vykřikl: „A jeje, to je náš Pino! Už zase řádí, bodejť! Sázím krk, done Bosko, že Tonio mluví pravdu. Pino má takových darebáctví za sebou už hezkou řádku.“

Pino se znatelně lekl, ale neztratil duchapřítomnost. Omluvně řekl panu markýzi, že jeho krásného psa velmi lituje. Co se týče toho nařčení, nemíní se hádat se svými nepřáteli. Uctivě se uklonil a s tváří ukřivděného odcházel.

Tlupa ho následovala mlčky. Na pana markýze to udělalo dojem.

„Věřím tomu slušnému mladíkovi,“ laskavě se díval za Pinem.

Tonio se obrátil ke knězi. Doufal, že u něho najde pochopení. „Bůh je mi svědkem, že mluvím pravdu. Jsem nevinen.“

„Rád ti věřím,“ řekl don Bosko. „Ledaže by tento pán měl důkazy proti tobě.“

„Důkazy!“ uraženě se zatvářil pan markýz. „Kdo jste, pane, že chcete ode mne, velitele královské stráže, důkazy? Troufáte si nevěřit mému slovu?“

„Jsem don Bosko, pane veliteli.“

„Ach tak, don Bosko. Hm, slyšel jsem o vás,“ markýz pozvedl obočí, zakýval hlavou. „Vy jste tedy ten, hm, řekl bych, pošetilý kněz, který sbírá špinavé výrostky a myslí si, že z nich vychová, hm, řádné lidi. Bláznovství!“

„Pane veliteli, můžete si o mně myslit, co chcete. Právě tak, jako já o vás.“

„Snad nechcete říci, že také mne považujete za blázna?“ Šlechtic zrudl, na hubeném krku mu poskočil vystouplý ohryzek.

„Kristus řekl - Kdo by nazval svého bratra bláznem, hoden je pekelného ohně. A taky řekl - Milujte se vespolek, jako jsem já miloval vás.“ Don Bosko to řekl mírně, s úsměvem dítěte.

Markýz Bellini pootevřel ústa, ale nic z nich nevyšlo, slova mu selhala. Sklonil hlavu, rychle uvázal psa na řemínek a vzpřímen, bez pozdravu odcházel.

„Bůh vás provázej, pane veliteli!“ zavolal za ním don Bosko hlasem, ve kterém nebyl posměch, ale soucit.

Jen někteří chlapci se smáli, když viděli pána odcházet zpraženého.

Don Bosko se obrátil k Toniovi: „Nepokousal tě pes příliš bolestně?“

Tonio vyhrnul natrženou nohavici, lýtko bylo bez šrámu. Pak ještě poodhalil košili na rameně, tam zůstal otisk psích zubů, ale rána nešla do hloubky.

„Ať si na to dá zatím můj kapesník,“ Enria se vytasil s čistým šátkem. „Je to můj kamarád ze stavby, done Bosko.“

Kněz se zeptal Tonia, odkud pochází, a když slyšel, že je z osady Svatého Jana u Rivy, řekl, že jsou vlastně krajané, protože on, don Bosko, se narodil v Becchi.

„V Becchi jsem nikdy nebyl, ale vím, že je to osada nedaleko Kastelnuova,“ rozpomněl se Tonio. Kněz mu hned připadal jako dávný známý, když jsou z jednoho kraje.

„Nu, Becchi má blíž k Murialdu nežli ke Kastelnuovu,“ pokračoval kněz v rozhovoru, jako by mluvil s dospělým, sobě rovným.

„Murialdo znám,“ řekl Tonio. „Byl jsem tam vždy o pouti u kováře Savia, protože jsme kamarádi s malým Nikem.“

„V Kastelnuovu je také kovář Savio. U toho jsem často pracoval, ale ještě jako student.“

„To je Nikův strýček a tatínek Nikův také u něho někdy pracuje.“

Tonio je rád, že má s hodným knězem společné známé. Všecek se rozzářil, když mu don Bosko řekl: „Vida, měli bychom si o čem povídat. Přijď někdy za mnou na návštěvu, chlapče!“

Tonio se pro jistotu ještě zeptal, zdali to don Bosko myslí vážně.

„Naprosto vážně. Zde je na to má ruka,“ povídá don Bosko. Přijď tady s Petrem, když jste kamarádi. On tě do oratoře dovede.“

Tonio se zarazil: „Oratoře? Kde to je?“

Kněz se rozmáchl rukou kolem. „Kdekoliv. Tohle je moje oratoř,“ ukázal na chlapce, kteří se zatím posadili, někteří na travnaté náměstíčko u brány Palatiny, někteří šplhali na zeď, jiní stáli v hloučcích a něco si povídali. „Zatím jsme každou chvíli někde jinde,“ dodal don Bosko.

„Ať jde Tonio s námi hned,“ navrhl Petr.

Don Bosko souhlasil. Pískl na píšťalku. V mžiku bzučení chlapeckých hlasů ustalo, v naprostém tichu se hoši seřadili do čtyřstupu. Tonio se octnul mezi Petrem a vyčouhlým mladíkem šibalských očí. Na povel vykročili všichni jako vojáci, radost pohledět. Hned nato don Bosko svěžím hlasem zanotoval veselou pochodovou píseň. Chlapci se přidali. Čtyři sta chlapeckých hlasů se slilo v radostnou melodii. Toniovi se zdálo, že ho ta píseň nese, jak se mu dobře šlo. Poprvé za svého pobytu v Turíně se cítil šťasten.

Neznámý nezapomněl

Země byla ve varu. Dávný sen význačných vlastenců, aby se italský národ spojil v jediný stát, se blížil k uskutečnění. Noviny psaly o tom otevřeněji, řečnící směleji vysvětlovali hesla, že všechna moc pochází z lidu.

Politické dění probíhalo hlavně ve velkých městech, ale zprávy o něm se šířily rychle i na venkov. Kovář Evasio Savio v Kastelnuovu dostával zprávy od formanů a jezdců, kteří se u něho zastavovali nejen cestou na pole a do mlýna, ale i z delších jízd do Cheiri nebo do Turína. Po dlouhé cestě se nejedná koňská podkova uvolnila a nejedná novina byla dychtivě vyslechnuta a prohovořena, než byl kůň znova okován.

„V Římě ustanovil papež státní radu,“ oznamoval vzrušeně kovářův soused, hubený krejčí. V kostnatých prstech držel noviny a mával jimi. „Stojí to tu černé na bílém!“

Evasio mávne rukou. „I bez novin už o tom vím. Čtyřiadvacet světských pánů bude teď mudrovat o záležitostech papežského státu. A já myslil, že Svatý Otec poradce nepotřebuje, že mu radí Duch svatý.“

Krejčí poučuje: „V záležitostech víry, sousede, v záležitostech víry ano. Jinak, to dá rozum, že je omylný jako každý člověk. Jenže když u mne bydlíval student, co mu teď říkají don Bosko, -“

„Nu, tak jste spolu o tom mluvili, já vím,“ netrpělivě přetrhl kovář krejčímu větu. Nemá rád, když se krejčí dělá moc důležitým. „Tuhle Gobbi, co rozváží vápno po vesnicích, toho ví zrovna tolik. Rakušané prý posádkou obsadili Ferraru, inu, má to být hrozba papeži, aby nebyl k lidu tak povolný. Jenže, sousede, papež se nedal. Pořádně prý tomu rakouskému Metternichovi vyčinil a náš král prý dokonce slíbil papeži pomoc, kdyby se chtěl pustit do těch rakušáckých všudyvlezů.“

„A to já, a to já ti to tadyhle tudy čistě přečtu,“ krejčímu vzrušeně přeskakoval hlas. „Byl přece rolnický sjezd, o tom víš, kováři, a sám král napsal dopis, který na tom sjezdu byl čten. Tak poslouchej, v novinách je ten dopis, já ti jej přečtu.“

Bodejť by ses nepochlubil, že umíš číst, pomyslil si Karel Savio, který toho dne také v kovárně pracoval. Kdykoliv se tu objevil krejčí s novinami v rukou, cítil Karel Savio v sobě podivnou nespokojenost. Sám nevěděl, co to je, že ho pohled na ty kličky a háčky, rozeseté po papíru, tak zneklidňuje. Vida -krejčí, a naučil se číst. A je to takové za dva soldy nic, tenký jako nitka, sotva se na nohou drží. Foukne vítr a bude po krejčím. Ale písmenka na papíru zbudou. Vítr je nesfoukne. I za rok, za dva si je můžeš znovu přečíst. Můžeš, když umíš. Proč já neumím? Kdo to ve Svatém Janě uměl? Těch tam bylo málo. Možná, že krejčí také neuměl. A naučil se. A co to vlastně čte?

Krejčí nahlas předčítal: „- prokáže-li nám Bůh někdy tu milost, že nám dá započít válku za nezávislost, budu to já sám, kdo povede armádu. Jak krásný bude den, kdy budeme moci zvolat - máme národní nezávislost! Tak, tohle jsou slova našeho piemontského krále, to už něco znamená.“ Poslední větu krejčí vykřikl bojovně, jako by už stál proti nepříteli.

Evasio si poškrábal strniště na bradě a pomalu řekl: „Nu, to by bylo habaděj práce. Nové obruče na vozy, hodně podkov - abych si přibral ještě jednoho pomocníka.“

Karel Savio řekl upřímně, že on by se rozhodně vždycky raději viděl doma než na bojišti a kdyby nebylo papíru, potištěného všelijakými klikyháky, nesázeli by se lidem brouci do hlavy. K čemu je válka? Lidé se zabíjejí, mrzáci, nic z toho k větší slávě Boží nevzejde.

„K slávě vlasti, k slávě lidu italského,“ horlil krejčí. „Takoví výteční vlastenci jako hrabě Cavour nebo Crispi, ti přece něčemu rozumějí, ne?“

„Hm, hm,“ zabručel jen Karel, hlavou se mu mihla vzpomínka na neznámého jezdce - tenkrát ve Svatém Janě. Byl ze Sicílie jako ten Crispi. Jistě dobře dojel do Turína na koni, mnou okovaném, a tam už mu jeho krajan snad nějak pomohl. Karel najednou s větším zájmem poslouchá, jak krejčí vypráví, že král chystá listinu, zvanou konstituce. Ta prý zaručí lidu účast ve vládě. Bodejť, tebe nebo mne se páni přijdou zeptat, jak mají vládnout, bručí si otec Savio ještě pro sebe, ale nahlas již nic nenamítá.

Doma v Murialdu jsou řeči o politice zapomenuty. Tam slunce pokojně zapadá za kopečky s vinicemi, když se Karel vrací k domovu a všichni ho tam vítají s hřejivým úsměvem. Jen myšlenka na doposud nezaplacený dluh za nájem kovárny v minulém bydlišti občas zneklidňuje mysl.

Jednou se objevil u Saviů pocestný. Zaprášený, upocený človíček, menší, sukovité postavy. Již ve dveřích zahlaholil zvučně: „Jsem tu dobře u kováře Karla Savia?“

„Jen pojďte dál!“

Byla sobota, ke druhé hodině odpolední. Kovář přišel před chvílí z práce, sedí za stolem a houpá Rajmičku na kolenou. Stůl je ještě prázdný. Brigita míchá rajskou omáčku v kotlíku nad ohništěm, oběd je dnes kvůli tatínkovi později. Malý Nik sedí na lavici u zdi, kde mu tatínek udělal trůn. Sedí na polštáři, vycpaném senem, aby se tak Nikova postavička za stolem zvýšila a ručka snáze dosáhla lžící do mísy. Nik už nesedá u stolu mamince na klíně, jeho místo tam při jídle zabral dvouletá Rajmička. Nik si zvyká být velký chlapec. Už mu bylo pět let, už chodí do kostela ministrovat panu kaplanovi.

Právě sedí Nik za stolem na svém voňavém trůnu a dívá se na cizince. Kde jen Nik viděl takový nos, pěkně zaoblený a oči tak rozinkově hnědé?

„Jsem Ugo Bianchi z Turína. Jsem na cestě do Svatého Jana u Rivy.“

„Ugo Bianchi? Snad ne strýc malého Tonia?“

„Bodejť malého! Klacek je to už pořádný, kluk milionská. Pořád do mne hučel, musíš cestou odbočit do Murialda, strýčku, povídá, pozdrav tam strýčka kováře a tetu kovářku a hlavně malého Nika, hehe.“

Nik údivem pootevřel pusu. Tohle jsou přece Toniovy rozinkové oči, Toniův nos ve strýcově tváři. Jakpak to udělali, aby je oba měli tak podobné, diví se Nik. Strýcův nos je ovšem větší, jenže kdoví, nemá-li jej Tonio zatím zrovna tak velký, vždyť se s Nikem již dlouho neviděli. Naposled navštívil Tonio Murialdo, než putoval do Turína na učení, ale Nikovi se to zdá být už moc dlouho. To přece Nik ještě neměl svůj polštářek ze sena, to ještě nechodil donu Zuccovi ministrovat. To byl ještě malý.

Nik se hrdě nadnesl na podušce. Panečku, kdyby Tonio přišel dnes, ten by se Nikovi podivil. A Rajmičce, že už běhá a žvatlá. A co tam Tonio dělá, v tom velkém městě?

Pocestný zůstává stát v pootevřených dveřích, jako by neměl čas vejít dále. Prý zas hned půjde, ale to ještě musí říci, že jeho sestra, jako Toniova matka, chce přestavět chlév u chalupy, tak jde na to, pár dní se tam zdrží, to dá rozum, sestra nemá kus pořádného mužského v chalupě, kdo by to udělal, děda už je vetchý a ten její, jako švagr, zůstal někde ve světě. Nu a ještě musí říci, že ten uličník Tonio, hrom do spratka, dostal za vyučenou. V kostky hrál. Samozřejmě ho okradli, moulu. Jeden z našich učňů byl mezi těmi darebáky, vem ho ďas, Pino se jmenuje, to je vám kvítko! Nedávno ho chytli při další lumpárně, málem šupajdil do trestnice pro zpustlou mládež, jako do polepšovny, ale hubu má jako šlejfíř, zase se z toho vyřečnil. Abych nezapomněl, učeň Petr Enria, to zas je hodný kluk, ten seznámil Tonia s donem Boskem a teď je Tonio každou neděli v tahu, běhá za tím knězem, hrom ví, proč ho to baví.

Kdykoliv Ugo Bianchi zahromoval, obličejem matky Brigity se mihl výraz nelibosti. Nik naslouchal s údivem. Taková divná slova tatínek v hovoru nikdy nevyslovuje. Nik tomu nerozumí, co to je, ďas ho vem a hrom ho prašť a Bůh ho zatrať. Brigita raději přetrhne proud řeči, nabízí hostu místo u stolu, ale Bianchi si nedá slovo od úst tak snadno odtrhnout.

Raději dále stojí v pootevřených dveřích, alespoň vzduch síňky zchladí upocené tělo. Dále se z něho řinou slova, jak pes pana markýze Belliniho honil Tonia a jak kluka ten pašák don Bosko zachránil. Ale to není vše, Bianchi má v zásobě ještě jednu náramně příjemnou zprávu.

„Nu, tak si na to přece jen sedněte,“ pobízí kovář hosta. „Jistě jste ušlý a hladový, vždyť z Turína sem to není jen procházka.“

Host odmítavě mávne rukou, vůbec rád mává rukama - co neřekne jazyk, dokreslí pohyby, ale konečně si přece jen sedne, pravda, pravda, nohy už neběhají tak čiperně jako za mlada, máme už léta.

Rajmička sešplhala zatím s tatínkových kolenou na podlahu a chytá se maminčiny sukně.

„Už nesu na stůl makaróny s rajskou, pojezte s námi, pro všechny je dost,“ znovu naléhá Brigita.

„Ale kdepak!“ Pocestný zvedá obě ruce jako v obraně. „I toto, abych vás vyjídal. Nu, když jinak nedáte, ale nemuselo to být. Zaplať Pán Bůh! Namoutě, to je lahoda, už dávno jsem nebaštil něco tak dobrého.“

Nabírá si vrchovatě, Nik se dívá, jak chuchvalce makarónů mizí pod urousanými vousy, zalévány omáčkou tak hojně, až kape cizímu strýčkovi po bradě. A mezi dvěma sousty jedlík ještě najde čas na slovo chvály, jak děti dobře vypadají, i na poznámku o politice pro kováře.

„Jestlipak jste slyšel o povstání na Sicílii? Neapolský král Ferdinand je prý náramně rozezlen na papeže, že reformuje svůj římský stát. Zakázal, jako ten král, rozumíme? - že lidé nesmějí v Neapoli provolávat - ať žije papež Pius IX. Hehe, ať žije! Králi to v korunované hlavě haraší, přece je také katolické víry, pročpak je najednou tak rozčertěn na Svatého Otce?“

Kovář zvolna odpovídá, že neapolský král Ferdinand se bojí o trůn. Savio opakuje, co slyšel od kastelnuovského krejčího, a cítí se dobře, že toho tolik ví. „Přece se chceme sjednotit, aby Itálie byla jeden národ pod jedním panovníkem. Někteří by rádi viděli na trůně sjednocené Itálie našeho krále piemontského, někteří zase papeže Pia IX.“

„A hrom do čepice!“ udeřil Bianchi do stolu pěstí. „Vidím, kováři, že vy tady venku něčemu rozumíte.“

„Noviny o tom píší,“ skromně kovář odmítl chválu, ale hned se lekl, aby se ho Bianchi nezeptal, kde ty noviny četl. Musel by říci po pravdě, že číst neumí. Rychle nepříjemný pocit přehlušil.

„Jestlipak se v Turíně také povídá, že co nejdříve budeme mít válku s Rakouskem?“

Malý Nik poslouchá, čeká, hlavičkou vrtí a pomalu se sesouvá se svého trůnu, sklouzne s lavice na podlahu a jde si hrát do kouta se špalíčky. Tatínek si toho ani nepovšiml, tak je zabrán do povídání o věcech, kterým Nik ještě nerozumí. Maminka si toho povšimla, pootočila hlavu za Nikem, ale neříká nic, nechce přetrhávat hovor mužů, neboť Ugo Bianchi se vytasil se svou hlavní novinou.

„I hrome, vždyť bych málem zapomněl na to hlavní. Tonio se setkal v Turíně s nějakým pánem od novin, hrom do čepice, teď si nemohu vzpomenout, jak se jmenuje. Takový znamenitý člověk, učený pán, a všiml si toho našeho spratka. Totiž Tonio prý ho poznal dřív než on kluka. A mluvili o vás, kováři.“

Savio se podivil. „Co by mluvili o mně?“

„Něco jste museli spolu mít. Hrom a kudla, Tonio mlčel jako ryba, prý je to jeho tajemství a že dal slovo.“ Bianchi vytáhl z kapsy malý balíček a položil jej na stůl. „Tuhle vám posílá ten novinář, jako po Toniovi a kluk do mne pořád hučel jako voda do jezu, zastav se cestou u Saviů, odboč do Murialda, řekni, že jsem mluvil se Siciliánem, že strýčka kováře pozdravuje a tohle mu posílá. A nezapomeň říct - že je to něco jako půjčka na ten dluh za svatojanskou kovárnu. On se totiž Tonia ptal, jako ten Sicilián, co děláte, a toť se ví, kluk má hubu na pravém místě, hned mu to vyštěrkoval, že jste museli o dědinu dál pro nezaplacený dluh. Nu, žádná hanba to není, ve vsi to každý věděl a každý chápal, kdo má dnes peníze? Páni a statkáři. My máme hlavně ruce na práci. Kozel to vem, jen když jsou ruce zdravé. Tak tuhle to je!“ Přestal mávat rukama a plácl dlaní o balíček na stole, až to v něm zacinkalo.

„Peníze!“ překvapeně vydechla Brigita.

Kovář odsunul sáček od sebe. „Nemohu to přijmout.“

Bianchi se rozzlobil, až mu hlas přeskakoval do vyšších poloh. Prudce rozhodil rukama. Člověče, ty jsi praštěný lešením nebo co? Já s tím jedu až z Turína jako mezek, povídám si, uděláš radost, Ugo, na nic nedbej, že si zajdeš kus cesty. Dobrý člověk v Murialdu má dluhy, tady mu jiný dobrý člověk posílá pomoc - blesky Boží - on to odmítá, člověk nerozumný!“ V rozhorlení strýc Ugo kováři začal tykat. Přece člověk nemůže někomu od plic vynadat, když by mu vykal, ne? „Tak koukej, Savio, ber a nestřečkuj! Já to přece neponesu zpátky do Turína. Ať se na místě propadnu, jestli ty peníze nepropiju v nejbližší putyce, když si je nenecháš.“

Brigita položila svou teplou dlaň na kovářovu ruku, opřenou o stůl. Nic neříkala, ale v očích jí Karel mohl číst, jak by byla ráda, kdyby dluh zmizel z jejich ustaraných myšlenek.

Kovář zhluboka vydechl: „Nu, budiž. Vezmu to jako půjčku. Ale ať Tonio vyřídí tomu pánovi, až ho zase potká, že za prokázanou službu to neberu. Že kovář Savio takové služby dělá jen z lásky k bližnímu.“

Bianchi se ani neptal, o jakou službu tu šlo. Hned zahlaholil, jak je rád, že má tuto záležitost s krku, celou cestu měl starost, aby nějak o ty peníze nepřišel. Do Kastelnuova se svezl s formanem, ale na silnicích se stále ještě potuluje dost podezřelé chásky. Čert věř dnes někomu, i na povoz si lupiči

troufnou. Naštěstí on se vydal na cestu časně zrána a tak ve dne přece jen ta sebranka, co přepadává poctivé lidi, asi někde chrní. „A vůbec jsem se tu zapovídal. Musím se zvednout, abych došel před nocí ještě do Svatého Jana, možná, že se zase kousek s někým svezu.“

Brigita nesměle řekla, že u nich by místo na přespání bylo, kdyby se chtěl host do rána zdržet...

Ale Bianchi se zdržovat nemínil. Děkuje za oběd a ve Svatém Janě bude pozdravovat, tak, kováři, zdravíčko!

Vyprovodili ho kousek cesty, Rajmička capkala s nimi. Jenom Nik mezi nimi scházel. Ještě se za hostem dívali, než jeho malá, sporá postava zmizela za zatáčkou. Pak se manželé Saviovi vrátili. Rajmička se chtěla nést. Vzal ji tatínek. Doma usedli na lavičku na dvoře. Brigita čeká další děťátko, ráda si občas sedne.

Rajmička se sesunula s tatínkova klína na zem, jde pohladit kocoura, který se vyhřívá na sluníčku. Slastně se natáhl na pohozeném hadru u slepičího chlívka, nic mu nevadí rozdurděná kvočna, která honem svolává kuřátka pod svá křídla.

Z pokosené louky voněla schnoucí otava, pod krovem švitořily vlaštovky. Dobře bylo posedět u dveří pokojného domova, hle, co myšlenek víří hlavou, když se pohovoří s člověkem z města.

Savio myslí na Siciliána i na krále, kteří mají větší starosti, nežli on, chudý kovář. Dlaň Karla Savia se bezděky přiblíží k ruce ženy. Je to příjemné, ucítit vedle sebe věrnou bytost, má-li člověk v hlavě plno myšlenek. „Je nám tu dobře, viď, maminko,“ říká pomalu Savio a za těmi prostými slovy je moře myšlenek a citů, které by vyjádřit ani neuměl. Také není třeba. Brigita muži rozumí. Stiskne mu ruku a ponechá svou v jeho velké, tvrdé dlani.

„Pán Bůh je s námi, tatínku. Tak velkou pomoc nám poslal.“ Pak si maminka vzpomene, že Nik dneska neobědval.

„Pročpak? Není snad nemocný?“ diví se kovář a oba se zvedají, aby šli do světnice zjistit, nemá-li chlapec horkou hlavu nebo ledové nohy, nikdy nevíš, z kterého konce chytá nemoc svou oběť.

I hleďme, podívejme se, Nik právě stojí u stolu, ručky má sepjaté, oči upřené na kříž na stěně a polohlasitě se modlí modlitbu před jídlem. Pak se šplhá na lavici na svůj trůn a chutě zabořuje lžíci do zbytku jídla na stole.

Ze stínu pootevřených dveří se ozval matčin hlas: „Kdo pozdě chodí, sám sobě škodí. Teď má Nik makaróny zcela studené.“

Tatínkův hlas k tomu dodává: „Pročpak jsi, kloučku, neobědval s námi?“ Zatahá Dominika za ucho, ale jen zlehoučka, nemyslí své pokárání příliš vážně. „Copak se ti u stolu nelíbilo, žes nám dal vale?“

Velké, chlapecké oči se pozvednou k tatínkově tváři tak vážné, jak jen se může podívat pětiletý človíček, když se cítí velmi dotčen: „Copak jsem mohl sedět u stolu s takovým člověkem?“

Matka se užasle dívá na Nika, otec se kaboní. „Host do domu, Bůh do domu. Co se ti na něm nelíbilo?“

„Vždyť šel k jídlu jako prasátko ke korýtku,“ vyčítá malý Nik. „Ani docela malinký křížek před jídlem neudělal. Vy jste se aspoň přežehnali, ale on nic. Docela nic.“ Nikův obličej vyjadřuje rozhořčení. Ježíšek byl s takovým chováním u stolu jistě nespokojen a malý Nik je vždycky s Ježíšem zajedno.

Pro jedno vajíčko

Tonio nikdy nezapomene na onu neděli, kdy ho Petr Enria prvně zavedl do chlapecké skupiny dona Boska, které se říkalo oratoř. Bylo nedělní jitro, obloha se ještě zardívala červánky, když Tonio stál u tržiště, svátečně umyt a oblečen, příjemně vzrušen nedočkavým očekáváním.

Za zavřenými, zeleně natřenými okenicemi obyvatelé turínských domů dospávali ještě své jitřní sny, ale vrabci na střechách již čimčarovali a z věží kostelů zazníval ranní pozdrav zvonů. Tržiště, jindy plné stánků se zeleninou, ovocem, drůbeží, vejci a jiným zbožím je dnes prázdné. I trhovci světí den Páně.

Z boční uličky za tržnicí přiběhl Petr Enria. „Čekáš už dlouho, Tonio?“ - „Málem jsem tu usnul,“ přehání Tonio.

Oba si to namířili k aleji, která vedla na okraj města. Petr se pokusil udýchaně vysvětlit, proč se opozdil, ale Tonio jeho omluvu nedočkavě přetrhl: „Kam vlastně jdeme?“

„Ke hřbitovu svatého Petra v Okovech.“

„Propánečka, to si budeme házet míčem a dělat závody v běhu, jak jsi mi sliboval, někde na hřbitově?“

„Bodejť! A vítěz vyhraje první místo v hrobce,“ směje se Petr a pak dodá: „Copak nevíš, Tonio, že je tam také kostelík?“

„K čemu je mi při házení míčem kostelík?“

„K tomu, ty zednická putýnko, že si nebudeme jenom hrát, ale jako křesťané budem také světit neděli. V kostele bude mše svatá. A je tam u toho hřbitova prima louka. No, jako louka tedy zrovna prima není, ale právě proto, že tam nic kloudného neroste, může tam naše oratoř provádět své klukovské legrace.“

„Je mi jasné,“ prohlásil Tonio. Ospalost z něho spadla. Však se také již rozevíraly okenice v domech, jak je oba hoši míjeli. Leckde z okna vyhlédla rozcuchaná hlava služebné, leckde cvakla závora uvnitř domu a těžké domovní dveře se s vrzáním otvíraly. Pak už stál jen tu a tam osamělý dům a zahrada nebo úhor u něho. Byli na předměstí, kterému se říkalo Valdoko. Od hor na obzoru vál svěží ranní vánek, ale jasná obloha slibovala krásný den.

Oba hoši došli k malému, nízkému kostelíčku, zvanému Svatý Petr v Okovech. Kostel měl čtyři obloukovité vchody, vedle kostela byl hřbitůvek a malá fara.

Tonio se podivil. Před kostelem již stálo nebo se procházelo mnoho chlapců v jeho věku i starších, ale nikdo z nich nemluvil. Nejvíce ho překvapilo, že někteří hoši se dívali k zemi, jiní, jako by chtěli vyčíst něco z oblohy, stáli opřeni o zeď kostelíka a upírali oči vzhůru.

Pak si Tonio povšiml, že někteří chlapci přistupují k lavičce u zdi kostela, jiní vcházejí do kostela a zase z něho po nějaké chvíli vycházejí. Chlapci, kteří šli k lavičce, poklekali u nohou kněze, který tam seděl.

Teď onen kněz poobrátil tvář a Tonio ho poznává - je to ten, který ho zachránil před buldokem pana Belliniho, je to don Bosko. Tonio měl radost, že hodného kněze zase vidí, chtěl to hned říci Petrovi, ale ten ho zarazil.

„Tiše, už se zpovídá, nesmíme rušit. V kostele zpovídá don Borel a tady venku don Bosko, aby to šlo rychleji,“ šeptal Petr.

To byla sprcha pro Tonia. „Nic jsi mi o tom neřekl, že musím - že se tu musí k zpovědi,“ koktal.

„Nic nemusíš. Je to dobrovolné. Kdo chce, vyzpovídá se a při mši svaté jde k přijímání. Kdo nechce, nemusí.“

Tonio si oddychl. Zpovídat se nechtěl. U nich doma chodívají ke zpovědi o velikonocích, a to v kostele, kde v tmavém koutě stojí zpovědnice, v té se schováš tak, že ti není vidět do tváře. Tady tě každý může vidět - zrovna teď, hleďme - don Bosko pravou rukou objal kajícníka u svých nohou, levou mu položil na hlavu, jako by si ho chtěl přidržet za vlasy, aby mu před rozhřešením neutekl, tak to Toniovi připadá. Kdoví, zdali nakonec kněz tomu hříšníkovi nevykráká za uši, daleko by k nim jeho prsty neměly. Ostatní hoši - už tomu Tonio rozumí - zpytují si svědomí. Děkuju pěkně, to už Tonio dávno nedělal, to se přece u nich doma dělá jen před velikonocemi. A v Turíně u strýce dokonce na to vůbec zapomněl. To jsem vlezl do pěkné kaše, říká si Tonio zklamán, čekám zábavu a zatím - začíná ta legrace zpovědí.

Divné je, že ostatní hoši se vůbec netváří rozmrzele. Naopak, zdá se, že se nemohou dočkat, aby už klečeli u nohou to velkého kudrnáče. Ale ten je stejně prima, myslí si Tonio a najednou se mu zachtělo také si kleknout u lavičky. Chtěl by, aby ho don Bosko také tak pěkně objal a položil mu dlaň na vlasy. Ale ne, zpovídat se nebudu, to bych musel moc a moc namáhat paměť, než bych své hříchy dal dohromady.

Sedl si do trávy. Byla na ní ještě rosa, zastudilo to. Znovu vstal a z dlouhé chvíle vešel na hřbitov. S Petrem zatím nic nebylo, už také podpíral kostelní zeď a počítal někde v oblacích své prohřešky. Tonio chodil po hřbitůvku sám, loudal se klenutým podlubím, které hřbitůvek lemovalo. Bylo vidět, že se tu už dlouho nepochovává. Také tu byla veliká, panská hrobka, chvíli u ní Tonio postál. Neobdivoval ani tak postavu anděla, vytesaného z bílého mramoru, jako poupata rozkvetlých oleandrů. Tonio se dotkl jejich lístečků něžně, je to krása, takový květ.

Tonio byl právě na odchodu ze hřbitůvku, když se otevřely dveře u fary. Chlapec couvl ke hřbitovní zdi, byl plachý v nezvyklém prostředí a nechtěl se setkat s knězem, který z domku vycházel. Byl to obtloustlý stařeček, cupital ke kostelu drobnými krůčky a poplašeně sebou trhl, když za ním z pootevřených dveří zavolal ženský hlas: „Done Tesio! Done Tesio! Zase jdete bez kapesníku.“

Na zápraží domku se objevila starší žena v bílém čepci na šedivých vlasech. Čepec jí seděl na hlavě nakřivo, čelo měla nakrčené do ustaraných vrásek. Tenký nos jí utíkal do ostré špičky, bezbarvé rty byly zapadlé mezi nosem a vystupující bradou, neboť věkem ztratila zuby, nikoliv však hbitost jazyka. Páni, té to jede! Pomyslil si Tonio, když slyšel farskou hospodyni repetit.

„Tak zase ten nešťastný kapesník! Nemáte vycházet ven, dokud si nesáhnete do kapsy, je-li tam. Kolikrát jsem vám to už radila. Ale ovšem, co řekne chudák stará hospodyně, to u dona Tesia nic neznamená. Potom v sakristii nastane hledání po kapsách a záhybech kleriky, potom se posmrkává, potom je kapička u nosu - a na to se má Pán Bůh dívat. Don Tesio nic na sebe nedbá a lidé potom pomlouvají jeho služebnou, že se o dona Tesia nestará.“

Don Tesio se cupitavě vrátil a hospodyně ještě dosti čile mu vyběhla vstříc z domovních dveří až na louku. Mávala při tom velkým kapesníkem donu Tesiovi před obličejem. Starý kněz se zmocnil kapesníku a dobromyslně do výčitek služebné broukal: „Jakpak bych nedbal? Dbám na sebe. Ale paměť už neslouží. Nu, nic se nestalo.“ Pak se ohlédl ke kostelním dveřím. „Don Bosko je se zpovídáním hotov. Mše svatá může začít. Musím si pospíšit.“

„Ach, ten váš don Bosko,“ zanaříkala hospodyně plačtivým tónem. „Všichni ti Boskovi kluci jsou uličníci, done Tesio. Všechno pošlapou, drůbež mi poplaší, psa rozzuří. Jak dlouho to budete trpět, done Tesio? Jak dlouho se budu muset na to dívat?“ Chytla dona Tesia za rukáv, že se chtě nechtě musel zastavit, aby doposlouchal její nářek. „Tráva bude ušlapaná po těch divoších jako po krupobití. A ten křik, ten jejich křik po celý den!“

„Ale vždyť jsou zticha,“ namítl don Tesio.

„Vy se jich zastáváte, ovšem vy jste dobrák, done Tesio a každý si pak dovoluje. Teď jsou zticha, ale počkejte po mši, jak spustí. Nejsou tu přece poprvé. Známe to. Už předem mám den zkažený, když na to utrpení pomyslím. To je pak neděle, na kterou se člověk po celotýdenní práci těší? Ale se mnou nikdo nemá uznání.“

Tonio neslyšel stařečkovu odpověď, viděl jen, že don Tesio konečně mohl odcupitat do kostelíka. Bílý ženský čepec směřoval k faře, tentokráte zvolna, nakloněn k zemi. Asi hlava pod ním o něčem těžce uvažovala. Na prahu domku se hospodyně zastavila a ohlédla se ke kostelnímu vchodu.

Najednou se její paže pozvedla do výše tak, že se z ní sesmekl široký rukáv a sevřená pěst na konci hubené paže vypadala jako velký uzel. Vypadalo to výhružně. Patřila hrozba donu Tesiovi nebo donu Boskovi? Tonio neměl času to domyslit, zahlédl Petra. Enria se rozhlížel po louce, jistě jej hledá. Tonio tedy vyšel z úkrytu.

„Petře, tady jsem.“

„Tak už pojď, mše svatá začne co nevidět.“

Oba hoši vešli do chládku kostelní předsíňky. Tam stála mramorová mísa se svěcenou vodou na štíhlém sloupku, vypadala jako zkamenělý květ. Tonio následoval Petrova příkladu, namočil prsty do kropenky a zaklikatil rukou před sebou. Petr po něm švihl pohledem, jako by se divil, ale čemu? Tonio na to hned zapomněl, panečku, tady v tom malém kostelíku se teprve vidí, co je tu kluků! Vidíš hlavu vedle hlavy, vlasy černé, hnědé i Enriovy nazrzlé jako by se slily ve velikou barevnou skvrnu, tu nehybnou, tu zas klesající k zemi na znamení zvonku u stupňů oltáře. Petr s Toniem zůstali stát u dveří, dál se nedostali. Když po sanktus si chlapci klekli, zahlédl Tonio dona Tesia u oltáře. Tonio si klekal schválně pomalu, napadlo ho, zdali si don Tesio nebude zrovna utírat tím velkým kapesníkem kapičku u nosu, do slov modlitby mu roztržitost připletla slova staré hospodyně s křivým čepcem.

Avšak don Tesio v bohoslužebném rouchu vypadal docela jinak než na louce. Teď by si jeho služebná jistě nedovolila dělat mu výčitky, ale mlčky by klečela u jeho nohou jako ostatní věřící a hlavu by musela poslušně sklonit k zemi na rozkaz zvonečku, jako všichni Boskovi kluci, které tolik nenáviděla.

Ke konci mše svaté vystoupil na kazatelnu kněz drobné postavy. Ve vyhublém obličeji pod vysokým čelem ležely hluboko zapadlé tmavé očí. Zdálo se, že má jen prázdné důlky. Jakmile kazatel začal mluvit, důlky oživly, Toniovi se zdálo, že pronikavé oči hledí právě jen na něho. Všecek zpozorněl.

„To je don Borel,“ zašeptal Petr vedle něho.

Don Borel uměl mluvit k chlapecké duši. Tonio ještě nikdy tak pěkné kázání neslyšel.

Po bohoslužbě se hoši vyhrnuli před kostel na trávník. Veselé volání, tu a tam popěvek, pokřiky - to vše rozbzučelo louku; hlavně pod starým platanem, kde stál kotlík s teplou polévkou, to vypadalo jako v úlu.

To byla jiná podívaná pro Toniovy oči, než ranní kající nálada.

„Prosím tě, kde se tu vzaly lžíce, misky a jídlo?“

„Lžíce a misky si don Bosko vypůjčil v nedaleké hospodě, polévku uvařila kostelnice. Chleba asi přinesli kluci s sebou z města. Jen počkej, Tonio, až poznáš dona Boska blíž, nebudeš se pak zbytečně vyptávat. Pro něho je samozřejmé, že si vždy obstará pro oratoř všechno, co je potřeba, i kdyby v kapse neměl ani vindru.“ Petr mluvil o donu Boskovi rád. „A až si dáme nějaký závod v běhu, budeš koukat, jak don Bosko dá všem fleka!“

„Copak on běhá s chlapci o závod?“ Tonio byl jako u vidění. Kdo to kdy slyšel, aby důstojný pán utíkal, natož aby závodil v běhu! Tonio už viděl v Turíně mnoho knězi, některý byl tenký, některý tlustý, jeden velký, druhý malý, ale každý z nich kráčel po ulici tak důstojně, jako by neustále šel po chrámové dlažbě.

Petr se směje: „No jeje, don Bosko si vykasá kleriku a už pádí, jen se mu nohy míhají. Však se přesvědčíš. Jenomže ty jsi ještě nesnídal, Tonio, pojď si vzít polévku!“

„Jen jdi snídat sám. Já nechci.“ Petr odběhne a Tonio je rád, že nemusí s ním. Ještě se ostýchá, ještě se necítí být mezi svými. Hoši jsou sice stejně chudě oblečeni jako on, ale přesto se mu zdají být jiní. Proč skoro všichni byli u přijímání? Proč jsou všichni tak veselí?

Tonio by chtěl být jako oni, ale neví, jak do toho. Je mu z toho divně, nejraději by šel domů.

„Pročpak tu stojíš tak sám?“ Příjemný hlas přetrhl Toniovo zmatené uvažování. Ani se nemusel obrátit, poznal, kdo ho oslovil. Milý hlas zněl jako hudba. Pocit nejistoty zmizel. Teprve teď se Tonio obrátil a jak se jeho oči setkaly s vlídným pohledem páterovým, i jeho tvář se rozsvítila úsměvem.

„Čekám na Enriu. Nikoho jiného tu neznám.“

„Ty jsi ten hoch -,“

„- kterého jste zachránil před psem a velitelem královské stráže.“

„Oba kousali, každý jinak, viď? To jsem rád, žes mezi nás přišel.“

„Opravdu, done Bosko?“

Don Bosko se zadíval na chlapce se zalíbením. Toniova prostá upřímnost byla znamením dobrého předpokladu k výchově.

„Myslíš, že jsem ti to řekl jen ze zdvořilosti? Ne, já tě tu vidím opravdu rád.“

Tonio celým srdcem cítí, že může donu Boskovi věřit. V očích kněze je jakási zvláštní krása, nepochopitelná přitažlivost. Tonio už nechce odejít, najednou se tu cítí dobře, chtěl by to nějak dát najevo, ale neví, jak.

„To máme dnes krásné počasí,“ řekne. Cítí, že to není to, co chtěl, ale je rád, že vůbec něco řekl. Snad tím ještě chvilku dona Boska u sebe zdrží.

„Jestlipak jsi už snídal?“

Tonio uhnul očima. „Já nebyl u přijímání jako ti ostatní. Nebyl jsem připraven.“

„To nevadí. Snídani dostaneš právě tak, jako ostatní.“

„Já myslil, že je to podmínka ve vaší oratoři, učesat si svědomí,“ Toniovi už klusají slova současně s myšlenkami.

Don Bosko se usmál: „To ne. Chlapci jdou dobrovolně. A teď už utíkej ke kotlíku, než zmizí všecka polévka v jiných žaludcích.“ Don Bosko se lehce dotkl Toniovy tváře a přešel k chlapcům, kteří stáli opodál v hloučku a živě se o něco přeli.

Tonio šel ke starému platanu a zdálo se mu, že nikdy slunce tak krásně nesvítilo jako dnes. V duchu si zopakoval - a teď už utíkej ke kotlíku, potom se jeho ruka zvedla, prsty se dotkly tváře, jako když biskup uděluje biřmování - a vůbec, bylo to vyznamenání. Tonia docela nesmyslně napadlo, že by chtěl, aby kostelík svatého Petra začal hořet a don Bosko byl uvnitř. Tonio by se vrhl do plamenů a nic by nedbal, že kolem padají hořící trámy, dona Boska by zachránil. Jak by ho zachránil, to už nepromýšlel. Zalíbilo se mu zůstat u scény, jak se vrhá do plamenů a jak z nich vychází všecek popálený, ale šťastný, že vedle něho je don Bosko živ a zdráv. Tak byl do své představy zahleděn, že snědl plnou misku polévky a krajíc chleba, aniž věděl, jak. Skoro byl nerad, když se k němu zase přihnal Petr.

„Člověče, honem, budeme závodit v házení do dálky.“

„Budu se jenom dívat.“

„Ale ne. Už jsem říkal donu Boskovi, že budeš závodit s námi, počítáme s tebou, aby nás bylo dost proti druhé skupině.“

Petr cestou Toniovi vysvětluje podmínky hry a vede ho ke skupině hlučících kluků. Rázně ostatní odstrkuje, aby uvolnil cestu do středu skupiny k donu Boskovi.

„Že je to pravda, done Bosko, že počítáte s Toniem? On se chce jenom dívat, ale to přece nejde, bylo by nás málo.“

Don Bosko se usmíval. Enriovy zrzavé vlasy, naježené nad pihovatým čelem, se ve slunci třpytily jako svatozář. Don Bosko si bezděky představil, jak by se takový kluk vyjímal na oltářním obraze, kdyby se stal svatým. V případě Enriově to byl nápad, ponoukající k úsměvu, ale veselost dona Boska byla takovým představám přístupná. V hloubi duše si přál, aby z houfu jeho kluků vyrostl světec. Proč by světec nemohl být ježatý a pihovatý, s kopacím míčem v ruce? Proč by musel vypadat učesaně? A proč by musel být dospělý? Což je na věčnosti nějaký věk? Neplatí u Boha více čistota duše nežli délka věku?

V Turíně říkají o donu Boskovi, že je výstřední, že má bláznivé nápady. Don Bosko se takovým řečem usmívá. Blouzní slovy střízlivými o tom, jak postaví pro stovky chudých hochů krásné domy a chrámy, hřiště a dílny, školy a divadelní sály. Má bláznivé nápady, které se však kupodivu uskutečňují. Z malého hloučku vyrostla mu oratoř, čítající mladé účastníky na stovky. Snad se don Bosko dočká, že některý z jeho kluků vyroste ve světce. Stojí za to pro takový vysoký cíl obětovat osobní pohodlí a nedělní klid.

Jinak o tom smýšlí stará Amelie, hospodyně dona Tesia. Ani oběd se jí dnes nepovedl jako jiné neděle, všechno jí padá z ruky, jak ji rozčiluje chlapecký křik, smích a zpěv, který i zavřenými okny doléhá do farské kuchyně. Ano, slečna Amelie všechna okna zavřela, třebaže je dusno k nevydržení. Ať si don Tesio, který se již vrátil z kostela, vzdychá horkem, ať se potí ve svém pokoji, když dovoluje takové pohoršení na louce. Pomstychtivé myšlenky krouží pod naškrobeným čepcem staré slečny, když mlátí vařečkou do těsta na koláč. Mít takhle v míse dona Boska, rozmíchala by ho i s jeho kluky na to nejjemnější těsto a pak by je všecky s chutí upekla v troubě, a to hezky do červena.

Don Tesio byl také ve špatné náladě. Seděl v kožené lenošce s novinami na kolenou a mračil se. Zprávy v novinách ho rozladily. Stále se někde někdo bouří. Není tomu dávno, co pušky burbonských vojáků potlačily povstání v Kalábrii, hned zase další rebelanti se zmocnili města Rimini. A tady zase píší, že náš milostivý král Karel Albert řekl tomu novotáři Massimu d´Azeglio, že nová Itálie, až se utvoří, může se na něho, krále piemontského, ve všem spolehnout. Tohle je přece jen trochu silný tabák, když se i král bratříčkuje s revolucionáři. Jakoupak my potřebujeme novou Itálii? My jsme Piemonťané a Piemonťany zůstaneme. Do Lombarďanů, Neapolců či Benátčanů nám nic není. Jak začne svět takhle bláznit, ani ta nedělní roštěnka není k jídlu. Alespoň to, co mu tady hospodyně předložila na talíř, je spíše dušená podešev ze starého střevíce než maso.

„Jakpak se má člověk soustředit na dušení roštěnky, done Tesio,“ poplakává slečna Amelie, „když kolem není klid. Pořád abych koukala do okna, jestli mi ti rošťáci tam venku neplaší slepici, kterou mám nasazenou na vejcích.“

Poškrábala se vidličkou ve vlasech, čepec se jí pošinul na druhou stranu. Snad aby trochu lépe přikryl svědomí slečny Amelie, slípka přece vyseděla kuřátka již před týdnem. Ale v rozčilení může starý člověk na takovou maličkost zapomenout - to mi, done Tesio, nemusíte připomínat, já vím, kdy je vyseděla, prosím, vy se o to nestarejte. Já nikdy nelžu, ano, ano - čepec se důrazně zatřepal - mluvím pravdu. Mně ten hluk na louce trhá nervy, postarejte se raději, aby nám ta sebranka sem vícekrát nelezla.

Don Tesio mlčel. Jednak se nedalo vpravit slovíčko v proud slečniny žaloby, jednak bylo moudřejší hospodyni neodmlouvat, jak za dlouhá léta poznal. Slečna Amelie se dovedla mstít zkaženým obědem, připáleným koláčem, ba i zavřenými okny, neboť don Tesio zabíral životní prostor spíše do šířky než do délky a šplhat se na stoličku k okenní závoře bylo pro něho samotného životu nebezpečné.

Don Tesio tedy mlčel, jen se ohnal po mouše, která mu dotěrně obletovala obličej. Chytil mouchu do dlaně, šťastně se usmál a šel ji utopit do umyvadla.

„Tu máš, abys dala pokoj,“ řekl tonoucí mouše a byl rád, že hospodyně neumí číst myšlenky. Kdyby pochopila symbolický význam této muší tragédie, do smrti by don Tesio jedl jen hrách a kroupy. Mouchy a hospodyně by na světě neměly být, pak by měl člověk klid, rozjímal don Tesio. To by byla nejen nová Itálie, ale i nový svět. Potěšen vlastní důvtipností, vlídně se již podíval na hospodyni, stále ještě řečnící o nevychovanosti turínských klacků na louce.

„Nu, slečno Amelie, budu o tom všem přemýšlet v klidu.“

„To si jako jdete lehnout, že?“ střízlivě zařadila slečna Amelie příslib o přemýšlení do pravé skutečnosti.

„Spánek posiluje tělo a tříbí myšlenky,“ pozvedl don Tesio ukazováček a dodal ještě něco latinsky, aby si slečna Amelie uvědomila, že mezi její mnohomluvnou výřečností a jeho stručností leží propast vzdělání. Na pokraji této propasti z jedné strany je don Tesio, opřen o zábradlí své učené latiny, na druhé straně slečna Amelie, opřená jen o svou hloupost. Toť se ví, pohled do hloubky ji zarazí, couvne, to jest, na chvíli se odmlčí a nežli se stačí zeptat, co to vlastně don Tesio říkal, stařeček kupodivu čile vklouzl do vedlejšího pokojíku, který mu sloužil za ložnici, modlitebnu i odpočívárnu. K těmto účelům zde sloužilo lože, dřevěné klekátko pod velkým křížem na stěně a konečně plyšová pohovka s mnoha poduštičkami, která přímo mluvila - pojď si zdřímnout, duše znavená!

Don Tesio si odepjal kolárek, odložil kleriku, s trochou námahy se mu podařilo jakž takž složit šat na židli. Pak si s blaženým oddychnutím usedl na měkkou pohovku, urovnal příslušný počet podušek pod ouško a zvednuv s námahou nohy nahoru, překulil se do plyše. A čekal. Za chvíli usne.

Chvíle trvala poněkud dlouho. Don Tesio neusínal. To proto, že jen jedno ucho bylo přitisknuto do podušek, druhé vnímalo hluk, který se prodral i zavřeným oknem do ložnice dona Tesia - výkřiky klukovských hlasů, výbuchy smíchu.

Don Tesio sebou zavrtěl, překulil se na opačný bok, přitiskl druhé ucho do tišiny podušek, ale marně. Sen se zdráhal ukolébat staré děcko do sladké nicoty spánku.

Don Tesio povzdechl - dobré skutky činiti je zajisté záslužné, ale proč je činit na úkor vlastního pohodlí, kde je možno činit je i jinak? Třebas almužnou, slovem útěchy - trvá to chvíli a máš pokoj.

Slečna Amelie přece jen měla pravdu. Neměl ty kluky sem pouštět. Vtom se před duševním zrakem dona Tesia mihla vlídná tvář dona Boska. Ne, ne, donu Boskovi jsem to přece odmítnout nemohl. - I mohl, posmívá se v nitru dona Tesia jakýsi hlas, nápadně podobný hlasu slečny Amelie. Kliďánko jste se mohl vymluvit, done Tesio, že trávu na louce potřebujeme pro kozu, že ji nemůžete dát pošlapat hordou jeho kluků, jen ať jdou o číslo dále. - Jenže zákon Boží káže činit dobro. - A kterýmpak přikázáním v desateru se přikazuje přenechávat místo u kostela nezvedeným výrostkům ke skotačení? - Nu, desatero to nepřikazuje přímo, ale je to přece také úkon lásky k bližnímu, když vyhovím přání dona Boska. - Ale, ale, posmívá se hlas slečny Amelie, láska k bližnímu snad také zavazuje dona Boska, či ne? A láska k bližnímu by nerušila odpočinek starého kněze a neničila nervy jeho staré hospodyni. - Jenže Pán Ježíš řekl, nechte maličké přijít ke mně - nesměle šeptala lepší část duše dona Tesia. - A to jsou mi pěkní maličcí, zostra odporuje hlas slečny Amelie, prachklackové ušatí, takové si Pán Ježíš už na klín neposadil, za to vám ručím. - Jenže, co mohu dělat, když už jsou tady? - zavrtěl sebou nespokojeně don Tesio a náhle věděl, co udělá. Energicky přihrnul zbývající poduštičky kolem své hlavy, zavrtal se do nich tak, že mu v nich zmizely obě uši, ještě si dlaněmi podušky na uši přitlačil a rázně si umínil, že teď se spát bude a bašta, ať se na louce děje, co chce.

A usnul. Bohužel ne na dlouho. Pojednou se probudil. Něco se dělo. Někdo volal a jemu se ještě chtělo, ach, tak chtělo zůstat ležet s očima zavřenýma! V příští vteřině však pochopil, že ležet nezůstane, vždyť to byl hlas slečny Amelie. Křičela, jako by ji někdo vraždil.

„Done Tesio! Done Tesio! Je to hrozné, je to neslýchané! Musíte zakročit!“

Hoří snad kostel svatého Petra? Vyloupil někdo hraběcí hrobku? Zlomila si hospodyně nohu? Opatrně, aby si ji nepolámal také, sesouval se don Tesio z pohovky, roztržitě strčil levou nohu do pravé pantofle a pravou do levé, volaje při tom:

„Copak se stalo? Už tam jdu. Nu ano, ano, hned to bude.“

Spěch už pro dona Tesia nebyl, zdálo se, že klerika ztratila jeden rukáv, chvíli to trvalo, nežli jej třesoucí se prsty dona Tesia přece našly, ovšem, obrácený na ruby.

Když si pozapínal všechny knoflíky, zjistil, že hospodyně není v kuchyni, ale na prahu fary, to znamenalo, že se něco stalo venku. Don Tesio se vrátil do svého pokoje, stále cestou brumlaje - nu, vždyť už jdu, už jsem tam, musím se přece obout, když jdu ven. Konečně měl i střevíce na nohou a mohl se ukázat před vnějším světem.

Vnější svět se ukázal zcela nezměněn, kostel nehořel, mříže do hraběcí hrobky vylámány nebyly. Na louce pobíhali výrostci, zřejmě běhali o závod, protože don Bosko jim dával znamení píšťalkou.

„Nu, co se stalo?“ nabručeně se zeptal don Tesio hospodyně.

„Copak tu spoušť nevidíte? Done Tesio, tady na zemi!“ Slečna Amelie mířila ukazováčkem do kouta pod plot. Don Tesio viděl. Leželo tam rozbité vajíčko. Don Tesio se díval nechápavě na hospodyni, ale když viděl, kam se dívá ona, pochopil. Blesky z jejich očí sršely na dva chlapce, kteří stáli stranou u plotu a tvářili se jako kajícníci o Popeleční středě. Jeden měl rezavou kštici a pihovatý nos, druhý měl ve venkovském obličeji oči tak upřímně lítostivé, že mu z nich don Tesio ihned vyčetl přiznání - to jsem udělal já - a v duchu mu hned za to udělil rozhřešení. Navenek to tak rychle nešlo, vzhledem k slečně Amelii bylo nutno jednat obezřetně.

„Ale, ale, odkudpak se tu u plotu vzalo vajíčko?“ zeptal se nevinně don Tesio.

Hospodyně byla v ráži: „Nu, odkud se vzalo? Odkud se vajíčka berou, ne-li od slepice? Zanáší, proč by nemohla? Nemá právo snášet pod plot, když je plot náš? A to by bylo pěkné! Jenže dnes tu mají právo se roztahovat jacísi uličníci. Don Tesio je dobrák, don Tesio si nechá od nich i slípky plašit a vejce rozbíjet, don Tesio neřekne na to nic.“

Don Tesio tedy řekla: „Kdopak to vajíčko - a pročpak to?“

„On to schválně neudělal,“ ozval se ten pihovatý a povzbudivě položil kamarádovi ruku na rameno.

„Já tu slípku neviděl,“ omlouval se Tonio. Špatně jsem hodil míčem, jsem v oratoři prvně.“

Don Tesio hodlal omluvu přijmout. „Pro jedno vajíčko, slečno Amelie, snad nebylo nutno rušit můj spánek.“

Cože? Ona má být kárána před těmi rošťáky, místo aby don Tesio spustil na kluky? Ovšemže donu Tesiovi hospodyně vyhubovat nemůže, proto se celá porce hněvu, určená jemu, snese na hlavy chlapců.

„Darebáci, ničemové, zlomyslníci! Šibenice je pro vás málo!“ Olízla si suché rty a s obdivuhodnou hbitostí sypala další nadávky s bohatými přísliby jejich zločinecké budoucnosti.

Don Tesio se rozpačitě škrábal na bradě.

Křik farské hospodyně zaslechl konečně i don Bosko. Doprovázen několika chlapci přiblížil se k obydlí dona Tesia. Tonio mu popošel několik kroků vstříc, úzkost mu zadrhla slova v hrdle. Teď se don Bosko na něho rozhněvá, víckrát na Tonia nepromluví, snad ho z oratoře vyžene. Tonio mrká očima, zahání slzy. Ještě že je tu s ním Petr. Enria rychle svěřuje donu Boskovi, co se stalo.

„Ale, ale, milá slečno Amelie, snad jste to vajíčko nepotřebovala nutně zrovna dnes? Zítra vám slepice snese jiné. A tohle vám nahradím, copak stojí vejce, prosím?“

Každým slovem dona Boska padaly Toniovi těžké balvany ze srdce. Vděčně se podíval na svého zastánce. Zcela jinak to bere slečna Amelie.

„Dnes je to vajíčko a příště to bude rozbité okno. Místo, abyste klukovi napohlavkoval, done Bosko, ještě se ho zastáváte? Já vás nechápu, done Bosko, nad tím mi zůstává rozum stát, done Bosko.“

Donu Boskovi to zřejmě nevadí. Vlídně řekne Toniovi: „Jdi zase mezi ostatní chlapce, já už to tady za tebe vyřídím.“

Tohle slečna Amelie považuje za vrchol všeho protivenství. Výhružně pronese: „Jděte si odtud všichni! Jestli vás tu don Tesio bude trpět, uvidím-li vás tu ještě příští neděli, odejdu já.“

Don Bosko se přestal usmívat. Chvíli se mlčky díval na zlostí zrudlou tvář staré slečny a pak se tiše zeptal: „Jste si jista, že do příští neděle budete ještě živa?“

Byla to podivná slova, vyslovená s podivným přízvukem, slečna Amelie pochopila, otevřela ústa naprázdno, polkla sliny a zrudla ještě více.

Pak zavzlykala směrem k donu Tesiovi: „Takhle mě necháte urážet? To jsem si vysloužila za léta věrné služby? Nebudu tady, nebudu. Jdu balit.“

Don Tesio věděl, že tohle jsou plané výhružky, na stará kolena by si hospodyně sotva zvykla někde jinde. Ale slyšet po celý den ten plačtivý hlas a jíst neoblíbená jídla je skoro tak nepříjemné, jako hledat si novou hospodyni. Don Tesio je starý a má rád svůj klid. Je nutno si jej uhájit.

„Milý done Bosko, víte, že si vás vážím. Jsou ovšem jisté meze - pochopíte mou situaci,“ začal zvolna don Tesio. Slova mu šla z úst těžko. „Nemůžete sem napříště. Mám vážné důvody.“

„Vážné důvody mám já, abych sem opět přišel, done Tesio. Pochopte jako kněz - starám se o spásu duší těchto chlapců. Nemám je kde shromáždit, nemám kam s nimi jít a tady mi to městská rada povolila s vaším souhlasem.“

„Budu muset, hm, městskou radu požádat, ovšem nerad, moc nerad, aby povolení odvolala. Ano, to budu muset,“ pokyvoval don Tesio hlavou, jako by sám sebe utvrzoval v něčem, co druhá půle jeho duše neschvaluje.

„Prosím vás, done Bosko, příští neděli už sem nechoďte!“ Donu Tesiovi přišlo zatěžko tuto větu vyslovit, ale stín hospodyně stál za ním, don Tesio chce mít klid. Je to starý, nemocný člověk, po celý život měl rád kolem sebe klid, raději couval, nežli by narážel. I donu Boskovi couvnul a přikývl na žádost, smí-li používat s chlapci kostelní louky. Nu a teď opět couvne a přikývne na žádost hospodyně, aby sem don Bosko nesměl. Don Tesio domluvil, sklopil zrak, pokynul donu Boskovi na pozdrav a odcházel unaveně do domu. Nohy mu ztěžkly, jako by byly z olova, tak ho vzala únava jen z toho, že musel řešit nepříjemnou situaci.

Don Bosko se za stařečkem díval, jako by čekal, že se don Tesio ještě vrátí a svůj zákaz odvolá. Mnoho chlapců přerušilo hru a stálo tam s ním, i Tonio vše pozoroval z povzdálí. Jak by si mohl hrát, když vlastně vše, co se tu nepříjemného stalo, zavinil on!

Don Bosko má stále upřen zrak za vzdalující se postavou dona Tesia, ale jeho oči mají podivně nepřítomný výraz. Jako by spal s otevřenýma očima. Jako by se díval ve snu do neznámých dálek.

Chlapci mlčí.

Pak se don Bosko protrhne ze svého zahledění a má velmi vážnou tvář, když chlapcům říká: „Ubohý, ubohý don Tesio! Neví, zdali příští nedělí bude ještě naživu.“

To přece neví nikdo z nás - napadá Petrovi. Ale don Bosko to řekl tak soucitným hlasem, don Bosko asi chtěl říci něco víc. Petrovi se také stává, že má v hlavě určitou myšlenku a když ji pak chce vměstnat do slov, je ta myšlenka nějak pochroumaná, jiným nejasná. Z úvahy vytrhla Petra další slova dona Boska.

„Nic naplat, hoši, musíme odsud. Pán Bůh se o nás postará a najdeme hřiště jiné. Příští neděli bude sraz u mne a do té doby se uvidí.“

Příštího týdne se v domku u kostela svatého Petra v Okovech vskutku mnoho přihodilo. Hned v pondělí ráno, po odsloužení mše a po důkladné snídani, usedl don Tesio k psacímu stolu. Srovnal hromádku papírů a přeložil ji z jedné strany stolu na druhou. Přitáhl si blíže baňatý kalamář a brko, na podložku položil čistý aršík papíru, složil ruce a chvíli točil palci. To bylo znamení, že don Tesio těžce přemýšlí. „Nedalo by se to ještě odložit? Myslím, že městská rada zasedá až koncem týdne. Nač ty spěchy?“

„Done Tesio,“ zanaříkala slečna Amelie, „nemáte slitování se starou, věrnou služebnou. Nemáte. Celou noc jsem nespala rozčilením. Nohy se mi chvějí, ruce se třesou. Nevím, nevím, budu-li schopna dnes uvařit oběd, done Tesio. Jak chcete, done Tesio. Utrapte svou hospodyni, done Tesio. Makaróny si budete umět uvařit sám, až já tu nebudu, done Tesio.“

„Dost, dost, vždyť já nic, no dobrá, už teda píši,“ zakřikoval don Tesio vyhrožování slečny Amelie. Bodejť si bude sám vařit makaróny! Zhluboka vzdychl a odhodlaně sáhl po brku.

Za hlasitého skřípání brka a vzdychání dona Tesia množily se na bílém aršíku černé klikyháky, sestavené pěkně řádka za řádkou, jako vojáci v bojovných šicích. Vždyť také měly bojovat - za klid a pohodlí dona Tesia, proto slovo za slovem dopadalo na oratoř dona Boska jako dělová koule na pevnost nepřítele. Je záslužné, psal don Tesio, že slavná městská rada povolila sdružení mládeže, zvanému oratoř dona Boska, aby používalo ke svým hrám louky před kostelem sv. Petra v Okovech, vždyť don Tesio sám se u slavné městské rady za to přimlouval. Avšak don Tesio se velmi zklamal ve své důvěře, kladené ve zmíněné sdružení mládeže, proto svou přímluvu nejen odvolává, ale snažně prosí, aby slavná městská rada zakázala této tlupě neukázněných výrostků rušit nedělní klid a pořádek.

Poslední věta se donu Tesiovi zdála poněkud přehnaná, ale slečna Amelie, která si dala přečíst, co don Tesio doposud napsal, mínila naopak, že je to slabé - s důrazem prohlásila, že ona by to sepsala jinak, to by don Tesio i s celou slavnou městskou radou koukali. A vůbec, nač si má don Tesio namáhat hlavu

kulaťoučkými větami. Ať ji poslechne a píše rovnou, co ona bude říkat. Ne, že by diktovala, chraň Bůh, je přece jen hospodyně. Ale ví, jak se jedná s lidmi a bude to rychlejší, hlavně pohodlnější pro dona Tesia, ne? Don Tesio přikývl, už aby to měl s krku. Načež brko pokračovalo ve skřípání a vrzání - slavná městská rado, oratoř dona Boska se skládá ze zpustlých uličníků, jak jsme se v neděli přesvědčili. Jsou to výrostci, každé špatnosti schopní, neboť nectí majetek svých bližních. Rozbijí-li některé kostelní okno nebo poškodí hraběcí hrobku, don Tesio se předem zříká jakékoliv zodpovědnosti. Don Bosko by zajisté učinil lépe, kdyby jako jiní ctihodní knězi si hleděl jen oltáře a kazatelny a zachovával náležitý odstup mezi kněžskou důstojností a špinavou sebrankou z ulice. Račiž mu slavná městská rada přístup na louku u kostela sv. Petra v Okovech přísně zakázat.

Když don Tesio odeslal list po kostelníkovi na městský úřad, pocítil náhlou nevolnost. Hospodyně mínila, že je to z toho včerejšího rozčilování, následky se vždy objeví později, a kdyby se taková neděle měla opakovat, done Tesio,- obrátila oči vzhůru - Bože nás chraň, nechci tu pohromu vidět.

Don Tesio nechtěl už vidět ani hospodyni, najednou mu byla protivná k nevydržení. V ústech i v srdci pocítil hořkost, na všem kolem jako by ležel černý stín. Rozhodl se, že si vyjde na starý hřbitov. Je tam klid a je tam stinné loubí, tam se pomodlí breviář, než bude oběd. Stará slečna Amelie, potěšená úspěchem, který dosáhla u dona Tesia vůči donu Boskovi, byla v tak dobré náladě, že se rozhodla uvařit sváteční oběd, ač se jindy v pondělí dojídaly zbytky od neděle. Ať don Tesio vidí, že když je on uznalý, ona dovede být vděčná.

Jenže don Tesio už nic neviděl. Když slečna Amelie volala přes hřbitovní zídku, že oběd je hotov, odpověděla jí jen ozvěna, odrážející se od klenutí podloubí. Kampak zašel don Tesio? Možná, že větrá kapličku u hraběcí hrobky, ale to je práce kostelníkova, don Tesio by se tím neměl namáhat. Rozmrzele se chtěla vrátit do kuchyně, ať tedy jídlo vychladne, když don Tesio nedbá, aby přišel včas ke stolu. Ale pak si to rozmyslila. Poví mu raději své mínění hned na místě, ona má jen a jen trápení. Sotva vešla do hřbitovní arkády, pomyslné trápení se změnilo ve skutečnou hrůzu - don Tesio ležel nehybně na zemi. Slečna Amelie vykřikla vysokým hlasem a co nejrychleji klopýtala nikoliv k donu Tesiovi, ale ke kostelníkovi, aby dona Tesia dopravil do domu, aby běžel pro lékaře, aby jí přinesl uklidňující kapky z lékárny, aby, aby... Pak si dala mokrý hadr na hlavu a čekala na věci příští.

Když byl don Tesio dopraven do svého pokoje, probral se k vědomí. Zavolaný lékař zjistil záchvat mozkové mrtvice. V kuchyni pak slečně Amelii šeptl, že záchvat se pravděpodobně bude opakovat a že by bylo dobře zaopatřit dona Tesia svátostmi. Všechna žlutá strachy, co bude s ní, jestliže chlebodárce zemře, vešla stará slečna do pokoje nemocného. „Ach, done Tesio,“ začala kvílivým hlasem, „co si tu počnu bez vás? Takové neštěstí!“

Don Tesio projevil naprostou necitelnost vůči slzám své hospodyně, jak později tato řekla kostelnici, a myslel jen na sebe, šeptaje s jakousi naléhavostí ve hlase: „Zpovědníka! Dona Boska! Dona Boska!“ Slečna Amelie si utřela slzy do cípu zástěry a zeptala se, zdali don Tesio na ni pamatoval ve své poslední vůli. Jestli ne, musel by se z toho také zpovídat, že byl vůči své podřízené nedbalým. A s tím donem Boskem to jistě nemyslí doopravdy, asi mluví z horečky. Zavolá nejblíže bydlícího kněze, ať je don Tesio klidný, ona se už o jeho duši postará, jen kdyby on se také tak chtěl postarat o její osamělé stáří.

Ale don Tesio byl zase napůl v bezvědomí, přivolaný kněz mu ještě sotva stačil dát rozhřešení a poslední pomazání. Brzy po knězově odchodu znovu přivolaný lékař zjistil jen, že je u dona Tesia zcela zbytečný.

Oné noci slečna Amelie spala velmi špatně, ačkoliv rakev s tím, co zbylo z ubohého dona Tesia, byla již postavena na katafalku v kostele. Ráno prosila slečna Amelie kostelníkovou, aby příští noc přišla na faru spát s ní, že se v té opuštěné budově cítí hrozně, prostě k zbláznění. To ticho, to strašné ticho!

Ke konci týdne kopali hrob i pro slečnu Amelii.

Oratoř dona Boska se však již na louku u kostela sv. Petra v Okovech nevrátila. Městská rada, poukazující na připiš dona Tesia, povolení zrušila.

Zatoulaný andělíček

Pan kaplan v Murialdu měl ministrantů několik, ale ze všech něj raděj i viděl u stupňů oltáře malého Nika. Bylo ovšem nutno přisunout malému ministrantovi mešní knihu blíže, aby ručky pětiletého klučiny na pultík dosáhly, ale důstojnost, s jakou Nik přenášel misál ze strany epištolní na evangelijní, jistě naplňovala radostí i anděly.

Když na podzim opadalo listí se stromů, tu i vinice na kopcích, obrané o hrozny, zaměnily pestrobarevnou halenu za hnědý hábit a nebe si začalo střádat na zimní výbavu - valy šedého plátna pokrývaly oblohu, duchny mračen skrývaly ospalé slunce. Rána bývala sychravá, po lukách se táhla mlha.

Malý kostel v Murialdu byl studený i v létě, v neděli jej zadýchali věřící, když jej zaplnili do posledního místečka. Ale takové podzimní ráno ve všední den, kdy jen několik zbožných duší má čas odběhnout na půl hodinky od tuctu malých dětí nebo od jiné práce, tu se Nikovi zdá, že i svatí na obrazech jsou zimou zkřehlí.

Nik si občas na sepjaté ručky dýchal, aby si je zahřál. Kdyby je měl moc zkřehlé, mohl by mu z nich misál vypadnout, když jej přenáší. A to by Nik nechtěl. Je to posvátná kniha, upustit ji na zem by byla velká hanba.

Někdy přišel ministrantík Nik ke kostelu příliš brzy. Ze samých obav, aby mši svatou nezaspal, probudil se příliš časně. Ale tatínek už také byl vzhůru, ten musí do práce hodně brzy, tak půjdou z domu spolu.

Když vyšli, sousední domky ještě spaly, obloha ospale mžourala k zemi poslední hvězdičkou. Snad zapomněla jít spát. Dominik se držel tatínka za ruku, tatínkova dlaň příjemně hřála.

U kostelíka tatínek Nika pohladil po vlasech a pokaždé mu řekl, aby se při mši svaté pomodlil také za rodiče. Nik přikývl, že ano, a díval se za tatínkem, až zmizel v zatáčce cesty. Tatínek se ještě na Nika ohlédl, ten tatínkovi zamával, pak zastrčil Nik ruce do kapes, aby si je ještě trochu zahřál, a zamířil ke kostelním dveřím.

Někdy se stalo, že kostelní dveře byly ještě zamčeny. Kostelník zaspal. Byl už starý, revmatické kosti mu v noci nedaly spát. Pak se mu ovšem ráno špatně vstávalo do sychravého jitra, když vlněná pokrývka konečně zahřála nohy a oči by teprve spaly.

A tak odmykal kostel někdy sám pan kaplan. Ale nebyl první u kostelních dveří. V šerém koutku se choulí drobná postavička. Nu, pan kaplan ví, kdo se tu modlí na studeném kostelním schůdku. Ví to a přece se zeptá: „I hleďme, kdopak to tu klečí?“

Postavička se pohne, zvětší se, povyroste a jasný hlásek zazvoní: „To jsem přece já, Dominik Savio.“

„Už jsem se lekl, že je to nějaký zatoulaný andělíček, který nemůže najít cestu zpět do nebe,“ žertuje pan kaplan.

Ale malý Nik ho hned poučí: „Andělíček se přece nemůže ztratit.“

„Jakpak to víš?“ V otázce pana kaplana je úsměv.

„Jak by mohli andílkové hlídat malé děti, kdyby se sami ztráceli?“ uvažuje malý mudrc.

Pan kaplan uzná, že prohrál, odmyká honem kostel a na prahu ještě řekne: „Niku, ty bys jednou mohl být advokátem, když umíš tak dobře hájit svou.“

„Ba ne,“ vrtí hlavou Nik, i když dost dobře neví, co to ten advokát je. „Já budu donem Saviem.“ Má při tom tak vážné oči, že pan kaplan už si netroufá žertovat a nasadí vážný tón. „Pak ovšem musíš, Niku, již nyní Pána Ježíše prosit, aby si tě na tak čestnou službu dobře připravil. Stát se knězem, to vyžaduje namáhavé studie, ale stát se dobrým knězem, to je celoživotní námaha, chlapečku. K tomu je třeba moc a moc Boží pomoci, rozumíš? O to musíš začít prosit už teď.“

Nik přikývl, že rozumí. Potom se oba pokropili svěcenou vodou, poklekli a pozdravili Pána Ježíše. Protože don Zucca pospíchal do sakristie, ani Nik se nemohl u svého pozdravení dlouho zdržovat. Dveře vrzaly a další návštěvníci ranní mše se trousili.

Přišel ještě jeden ministrant. Nik musí honem za ním, budou se chvíli dohadovat, kdo smí přenášet misál, o který Nik tolik stojí. Však potom při mši svaté Pánu Ježíši všechno dopověděl, co by byl rád ještě řekl panu kaplanovi:

„Ano, Pane Ježíši, já to už vím, že si musím hledět své dušičky, aby byla čistá. Maminka mi to vysvětlila. Že se věrnost Pánu Bohu musí cvičit v maličkostech, abych ji pak uměl udržet i při větších věcech. Já bych si přál, Pane Ježíši, jednou sloužit mši svatou tak hezky, jako to dělá pan kaplan.“

Pak ještě poprosil za zdraví pro maminku a pro tatínka. Latinsky odpovídat nemusel, to za něho obstaral druhý ministrant, který se také zmocnil zvonku, protože Nik si nebyl docela jistý, kdy se zvonit má a kdy ne. Dobře však věděl, že hlavní při mši svaté je proměňování.

Na tu chvíli, kdy všechno v kostele ztichlo a pan kaplan se hluboce sklonil nad zlatým talířkem na oltáři, na tu se Nik velmi těšil. I on sklonil hlavičku, ale po očku pokukoval na dona Zuccu, aby nepropásl jeho ruce, pozvedající Hostii vysoko nad hlavou, aby ji všichni viděli a poklonili se Pánu Ježíši. Nik se na Hostii podíval a zašeptal, jak ho to maminka naučila - Pán můj a Bůh můj - potom se zase poklonil a neříkal nic. Věděl, že Pán Bůh ho vidí, že se mu jistě Nikova poklona líbí, a to stačí. Pak zase pošilhával po rukou pana kaplana, jako by nedůvěřoval druhému ministrantovi, že včas zazvoní.

Po mši svaté, když se pan kaplan svlékne z těch krásných šatů a pěkně je uloží do velké, bachraté almary, ještě se trochu pomodlí. Nik si zatím něco šeptá s druhým ministrantem, protože se jim ještě nechce jít domů; občas pan kaplan dodá pár slov na rozloučenou anebo chce, aby mu doběhli něco vyřídit.

„Poslouchej, Niku, jakpak to bylo včera s tvou sestřičkou?“ zeptal se jednou po mši pan kaplan.

„Myslíte, done Zucco, jak Rajmičku vytáhl Anděl strážný z rybníčku?“

„Myslím, že tys ji vytáhl, Niku.“

„Copak si myslíte, že bych to sám dokázal?“ diví se Nik a vystupuje na špičky, aby lépe viděl do očí, které se usmívají z pod hustého obočí, vysoko nad ním. Někteří dospělí jsou tak zbytečně velcí! Hm, hm, don Zucca si měří drobnou dětskou postavičku a začíná Nikovi věřit. „Pravda, pravda, jsi ještě slaboučký.“

„To bylo tak, done Zucco.“ Nik umí docela pěkně vyprávět, a také to dělá rád. „Maminka měla napilno se šitím. A Rajmička už dávno běhá. No, moc dávno ne, pořád sebou plácala na zemi, ale už jí to jde lip. Nikdy nešla daleko. Já běžel mamince do krámu pro nitě, protože zrovna šila a hlídala Mařenku, tak Rajmička si hrála na podlaze a pak se nějak dostala na dvůr. Než jsem přišel z krámu, už byla ze dvorka u ořeší a tam je, pane kaplane, taková velká louže pro kačeny, my tomu říkáme rybníček, no. Tak jsem příběh z krámu, maminka přebalovala Mařenku a Rajmička nikde. Maminka si toho nevšimla, nic jsem jí neřekl, aby se nelekla, a šel jsem Rajmičku hledat. A zrovna vidím, jak Rajmička cupká k rybníčku a než jsem tam doběh, křičel jsem, Rajmičko, pojď sem, ale ona rovnou do rybníčka a bac, žuch! Voda vystříkla a já si honem lehl na trávu u rybníčku a natahoval jsem ruku a chytl Rajmičku za šaty. Jenže, done Zucco, ona byla moc těžká a já myslil, že tam také spadnu. Ale nechtěl jsem ji pustit a tak jsem honem prosil Andělíčka, aby mi pomohl - a najednou jsem měl tu ruku silnou a Rajmička byla lehká, tak jsem ji výtah, jako by mi ji Anděl strážný podal. A naše maminka plakala, když jsem jí řekl, proč je Rajmička mokrá a proč pláče. Tak plakaly obě, ale já nebrečel, já byl rád, že to tak dopadlo.“

„Poslouchej, Niku, toho Anděla strážného jsi viděl, jak ti pomáhá?“

Malý Nik naklonil hlavičku a řekl hlasem, ve kterém bylo netajené pohoršení nad takovou otázkou: „Ale, done Zucco, andělé přece nemají tělo. Jakpak bych ho mohl vidět? To já vím jen tak, že to byl on.“

To jsou časy!

Roku 1848 vyhlásil neapolský král Ferdinand konstituci. Tato zpráva rozčeřila hladinu událostí, jako když hodíš kámen do řeky Pádu. Noviny měly o čem psát. Horovalo se o sjednocení celé Itálie. Židé konečně obdrželi rovnoprávnost s ostatními občany. Pro všechna vyznání byla vyhlášená náboženská svoboda. V Římě byl ještě papežský stát, kterému vládl Pius IX. I on dal v březnu 1848 novou ústavu, ale revoluční vření se tím neuklidnilo.

V nejjižnější části Itálie, na ostrově Sicílii, vypuklo povstání. Patnáct dnů bojovali italští vlastenci proti královu vojsku. Zvítězili povstalci. Pak od Neapole poslali zprávu, že burbonskou nadvládu již neuznávají, že se Sicílie osamostatnila.

Pak se přihnala zpráva jako vichřice - v Paříži vypukla revoluce. Tu zadul vítr svobody Evropou tak, že i všemocný despota, rakouský ministr Metternich, byl smeten. I vídeňské obyvatelstvo volalo po svobodě a spoluvládě občanů.

Rakouský generál Radecký přitáhl k italskému městu Milánu, které tehdy patřilo Rakousku. Radecký chtěl tamější Italy donutit k poslušnosti. Ale odevšad se hrnuli dobrovolníci milánským na pomoc. I z Turína tam pochodují studenti, učni, chudí i bohatí. Všichni jsou ochotni nasadit život za svobodu.

To vše Nik Savio ještě nechápe, i když už chodí do školy. Ještě mu není sedm let. Sejdou-li se u Saviů dva tři sousedé na večerní popovídání, ledasco Nik vyslechne, někdy se přeřekne i pan kaplan, který je současně učitelem ve škole v Murialdu. Ale Nika zatím více zajímají taje násobilky a pěkné obrázky v biblické dějepravě.

Školní docházka není povinná, mnoho dětí nechodí do školy vůbec, ale kovář Savio chce, aby jeho nejstarší uměl číst a psát i počítat.

Maminka Brigita nejednou vzdychla, že by Nika bylo víc zapotřebí doma, vždyť kolébka u Saviů nezůstávala prázdná. Nik už má dvě sestřičky, které je třeba ohlídat. Ale nakonec maminka souhlasí, aby Nik každé ráno odklusal do školy, malé bude hlídat, až se vrátí.

Jako ve většině venkovských škol oné doby, i v Murialdu učí pan kaplan, don Zucca, své žáčky všem vědomostem světským i náboženství. A že nejmilejším žákem pana kaplana je Dominik Savio, to vědí všichni. Nik umí odpovědět pohotově na každou otázku, nikdy při vyučování neruší, a protože ochotně pomáhá i žáčkům jiným, mají ho rádi i kluci.

Někdy vpadl do třídy vousatý pan Gallo. Byl to statný starý pán. Míval vinárnu v Kastelnuovu. Přenechal ji synovi a na stará kolena šel bydlet do Murialda. Říkal, že má rád pohled z kopečka na kopečky. Přátelil se s donem Zuccou. Občas přišel za ním i v čas vyučování. Bez zaklepání. Kdepak, pan Gallo nedbal na nic, když ho zrovna pálila na jazyku nějaká politická novinka. Chodil si pro zprávy do synovy vinárny. A moc rád je předával dále. To pak měl naspěch. Prudce rozrazil dveře učebny, strčil tam hlavu a zabručel brýden! Zůstal stát ve dveřích a hladil si bradku. Don Zucca řekl - děti, pozdravte pana Gallo a napište pak na tabulku násobilku odpředu i odzadu. Kluci vstali a jedním hlasem popřáli panu Gallovi dobrý den, zatímco pan kaplan si už s hostem potřásali pravicemi. A začali si povídat náramné věci.

V Římě prý je zle, lidé se bouří a věší kněze na lucerny, done Zucco, Bůh jim buď milostiv! Za bílého dne byl papežův kancléř probodnut před očima davu a nikdo se nehnul, aby ho ochránil. - To se i pan kaplan pokřižoval při takové zprávě a Nik zapomněl, že má psát. „Bylo to v novinách, které mi syn ukazoval, sám jsem tu zprávu četl,“ dušuje se pan vinárník a pozdvihuje huňaté, prošedivělé obočí, „papež musel uprchnout do Gaety, nebyl si jist životem.“

Pan kaplan se mlčky zadíval na pozdvižené obočí svého hosta, nevěřícně vrtí hlavou, pak jen smutně řekne - to jsme se dožili divných časů. Nik se polekal. Co kdyby někdo chtěl také pana kaplana probodnout dýkou nebo pověsit na lucernu? Ale dona Zuccu tu mají lidé rádi. Všichni by ho bránili.

Zatím už pan Gallo hladí zase svou bradku a jako by z ní vytahoval ty podivné zprávy, pomalým hlasem a s pomlkami dodává další a další novinky.

„Mluvil jsem také s Josefem Boskem, bratrem toho kněze z Turína. Taky mu ten politický vítr rozfoukal oratoř, říkal Josef. Don Bosko už má vlastní dům pro ty své turínské kluky a dokonce tam měl i několik studentů. Najednou frnk z oratoře pod vojenský prapor a že půjdou dobrovolně bojovat proti Rakousku za svobodu, za sjednocení Itálie. Člověk neví, je to dobré, není to dobré? Copak kdyby jen proti Rakousku, ale vždyť se svět i proti Pánu Bohu obrací,“ stará se pan Gallo.

„I toto,“ mírní přítele pan kaplan. „Pán Bůh byl a bude na věky.“

Nikova fantazie pracuje. Představuje si válku jako klukovskou pranici. Jeden se vrhá na druhého, bijí se, hlava nehlava. Prý se při tom lidé i zabíjejí. To je přece hrozný hřích. Proč jim to pan kaplan nevysvětlí, když tady ve třídě umí chlapcům všecko tak pěkně vypovědět?

Ale pan kaplan vysvětluje jen panu Gallovi, že Italové se jistě Pána Boha nadobro nespustí. Teď jsou mladé hlavy horké, neboť vidina svobody je krásná. Smutné je, že křesťané bojují proti sobě, to je ovšem smutné, a že více spoléhají na zbraně než na modlitbu a přátelskou úmluvu.

Nik si hned v duchu umiňuje, že on tedy bude bojovat modlitbou, když je to lepší. A hned prosí - Pane Bože, dej, aby se lidé měli rádi - ještě ke své prosbě přidá otčenáš. Když Nik v duchu svou modlitbu skončil, pan Gallo také dokončil přehled svých politických novinek a prohlásil, že by měl jít, že nechce rušit dona Zuccu v práci. A šel, aniž počkal, až dozní chlapecký sbor, který mu táhle zazpíval - na shledanou, pane Gallo! Pan kaplan se zase sklání nad tabulkami v lavicích a Nik honem dopisuje poslední řádku.

Srdíčko jako svatostánek

Malý Nik zná již celý katechismus nazpaměť. Mohl by z něho zkoušet dvanáctileté školáky, kteří se připravují na první svaté přijímání. Nikovi je teprve sedm, musí tedy čekat ještě pět let na svůj velký den.

Jednoho dne z ničeho nic pan kaplan řekne: „Niku, chtěl bys jít k svatému přijímání už letos?“

To je otázka! Ovšemže by Nik chtěl. Ale pan kaplan asi jen žertuje.

Pan kaplan se však tváří docela vážně: „Udělal bych u tebe výjimku, Niku. Pan děkan z Kastelnuova by jistě k tomu svolil, kdybychom ho poprosili.“ Nik mlčí. Ještě stále nechápe - copak by to bylo možné? Pro jistotu se ještě zeptá s prstíkem, namířeným na sebe, aby to bylo jistojisté, že se opravdu jedná o něho: „K svatému přijímání? Já? Letos?“

„Ano, ty a letos.“

Tu se Nik rozzáří. Nohy mu poskočí samy od sebe ke dveřím, už už aby letěl mamince zvěstovat tu ohromnou novinu. Ve dveřích se ještě otočí, všecek zrůžovělý vzrušením: „Done Zucco, děkuji vám!“ A peláší. Tentokrát se ani neohlídne. Vletí domů jako vítr, i pozdravení zapomněl, a už se to z Nika řine:

„Mami, víš co je nového? Půjdu k svatému přijímání už letos. Pan kaplan říkal, že - že pan děkan, no, že dá svolení, když už umím tolik, co ti velcí kluci.“ Potom Nik roztočí Rajmičku, až jí sukýnka vlaje, Mařence vlepí pusu a udělá jí beran-beran-duc do čílka. To je radosti v domě kováře Savia! Odpoledne běží

Nik tatínkovi naproti o čtvrthodinu dříve, až na konec vesnice pod kopec, a když mu vyklopí svou novinu, tatínek mu potřásá rukou jako dospělému.

„To jsi už, Niku, opravdový křesťan, když budeš přijímat. Taky se musíš podle toho chovat.“

Toho večera nemohl Nik štěstím usnout. Cítil se velmi vyznamenán. U zpovědi už byl několikrát, ale k svatému přijímání přece všechny děti jdou až ve dvanácti letech. Jen on, on jediný půjde letos, ač mu bylo teprve sedm. A zase se mu vracela na mysl slova maminčina - musíš mít srdíčko jako svatostánek, pak bude Pán Ježíš u tebe rád. Svatostánek je Ježíškova světnička, obklopena krásnými květinami a hořícími svícemi.

Nik svůj svatostánek obklopí květinkami dobrých skutků. Vyčistí tatínkovi boty bez pobízení, nanosí mamince vodu a dříví, nebude čekat, až mu maminka o to řekne, a babičce Passerinové půjde na nákup, také by jí mohl zamést dvorek. Při vymýšlení dobrých skutků konečně usnul.

Dominik se nemůže nabažit svého štěstí, mluvil by jen o tom. Maminka ale nemá čas celý den Nika poslouchat. Mařenka postonává a pořád pláče.

A tatínek? Zase tu vysedávají sousedé, tatínek má s nimi moc řečí o všem, co se dověděl přes den v kovárně v Kastelnuovu. V Benátkách už to také vře. Bitva u Kustozy je prohraná, povídá kovář starému Passerinimu. Lombardie je fuč, král Albert má těžké chvíle.

Těžké chvíle mají i kluci v Murialdu. Také sehráli bitvu. Ne u Kustozy, ale mezi dvěma kopečky, a sousedovic Beppo odtamtud odtáhl s velkou boulí na čele. Ševcovic Gino, generál nepřátelského vojska, měl nádhernou modřinu pod pravým okem a Meniko to odnesl notně rozbitým kolenem. To byla řež! Jen matky nejevily pochopení pro vojenskou slávu svých ratolestí. Roztrhané kalhoty či utržený rukáv záplatovaly pádnou pravicí rovnou na tělech nešťastných bojovníků.

Nik se bitvy nezúčastnil. Kde je rvačka, tam není Nik. Neumí se nadchnout pro křik a pranici. Zvláště nyní, kdy má před očima zlatý domeček, který chce v sobě zdobit konvalinkami dobrých skutků. Co je král a všechny války proti slavné události, kterou očekává? A vůbec, jak se mohou lidé nadchnout pro válku? Zabíjet lidí je hřích, katechismus to přece říká a je to v desateru. Nik je umí celé nazpaměť.

Konečně je tu slavný den, jeho srdíčko bude svatostánkem.

Maminka připravila Nikovi sváteční šaty. Na rukáv kabátu mu navlékla bílou hedvábnou pásku, symbol čisté duše, jak bylo zvykem u chlapců, kteří prvně přijímali.

Do kapsy Nikovi vložila čistý kapesník a do ruky zcela novou, v městě koupenou modlitební knížku. Knížka měla černé, lesklé desky a zavírala se na kovový zámeček. Vypadala jako krabička. Nik se už nemůže dočkat, až se z té krásné knížky bude modlit. Maminka mu ještě uhlazuje husté, tmavě kaštanové vlasy - tak, jsi hotov.

První svaté přijímání murialdských dětí je ve velkém kostele v Kastelnuovu, aby to bylo opravdu slavnostní. Žáčkové dona Zuccy se tam mají dostavit s rodiči, ale Nik je nedočkavý a žadoní: „Nemohl bych jít už do kostela předem, maminko?“

Ví, že je ještě hodně brzy a maminka má ještě mnoho práce. Celý dvorek - slepice, prasátko, koza - volá na Nikovu maminku, že ji ještě potřebuje, a maminka odpovídá pokojným hlasem - jen klid, všechny vás obsloužím. Pak je tu otec, vstává v neděli trochu později, ale ještě včas, aby přišel do kostela na začátek bohoslužby. Tomu dá maminka také snídani, potom ještě musí dát Rajmičku a Mařenku na hlídání k sousedce a teprve pak si může obléci sváteční sukni.

„Tak jdi napřed, Niku, třeba už někdo ze vsi půjde s tebou, ale dej pozor, ať se cestou neumažeš! A kdybys šel sám, cestou se modli!“

Dominika něco uvnitř blaženě hřeje. Jako by tam u srdíčka už svítilo malé, neviditelné sluníčko.

Ale jarní sluníčko svítí Nikovi také nad hlavou, ptáčci už trylkují své jitřní díkuvzdání. Stromy u cesty jsou svěže zelené, ačkoliv teprve nedávno začaly nabírat do pupenů. I kopce a kopečky se přizdobily k Nikově poctě. Každý má načechraný věneček stromů na hrudi, pod nimi louky se přikrášlily zlatými pampeliškami, z příkopu u cesty zvědavě pozvedla hlavičku první kopretina, zatímco na meze si posedaly sedmikrásky. To si celý kraj pospíšil vyzdobit se k Nikově slavnému dni.

Nik to tak cítí. I zaprášená vesnická cesta má místo vyprahlých kolejí a rýh nějaké tajemné značky - ty křivky a vlnovky volají - my jdeme s tebou, my jdeme s tebou, pojď!

A Nik jde. Vyšlapuje si zvesela z kopce, přidává do kroku, nejraději by utíkal, aby ho nikdo nedohnal a mohl jít sám. Je mu tak docela dobře.

Ale to se nehodí, aby utíkal ve svátečních šatech a s bílou páskou na rukávě. Jenže on by chtěl být první v kostele. Má ještě moc co říci Pánu Ježíši.

Jestlipak měl Pán Bůh včera za mě radost, když jsem prosil maminku - prosím pěkně, odpusť mi všechno, čím jsem tě kdy zlobil, já se už určitě polepším? Tatínkovi jsem to řekl také. Maminka měla hned slzy v očích a prý toho moc na odpuštění není, jen zůstaň vždy tak hodný. Tatínek řekl jen - nono, dobrá, dobrá a nějak divně mrkal očima.

Nik je rád, že jde po silnici sám. Sluníčko povyskočilo opět o kousek výše na kopec, aby lépe vidělo na Nika, který vytáhl z kapsy růženec a začíná se modlit.

Nik se nemusí bát, že by zabloudil. Byl v Kastelnuovu s rodiči nejednou. A pak - městečko stojí pěkně navrstveno na kopci, zdaleka je už vidět a cesta vede rovnou k němu.

Za tři růžence a ještě kousek byl Nik v městě. Jednopatrové domy kastelnuovských měšťanů mají okna lemovaná zelenými okenicemi, někde zdobí průčelí balkónky, někde svítí štíty, čistě obílené jak čela neviňátek.

Nik projde tržištěm, které je v neděli prázdné, a pak stoupá do kopečka ulicí, lemovanou domy s vývěsními štíty řemeslníků, skoro v každém domě je malý krám či dílna.

Náměstí je dnes čistě umeteno. Tři schůdky u kostela jsou ozdobeny oleandry. Kostelní věž, všecka cihlová, se postavila stranou kostela, asi proto, aby její zvon, vykukující nahoře z věže, viděl lépe na ty, kteří uposlechli jeho kovové pozvání a vcházejí do kostela. Právě po okraji věže přecházejí holubi a volají - Níkůůů! Nikůůů!

Nik našel kostelní dveře ještě zavřeny. Vadí to? Nevadí. Nik si klekne na schody u dveří, sepne dlaně a skloní rozcuchanou hlavu. Maminka mu ji sice učesala, vlasy navlhčila vodou, aby lépe držely, ale cestou mu do nich vjel větřík a shodil mu kštici do čela. Ani to nevadí. Hlavně, že pod čelem jsou myšlenky pěkně uspořádané. Řadí se jedna ke druhé jako vojáci a už pochodují zpod čela na rty. Až se Nikovi pusa pootevřela, jak se mu z ní derou slova. Dominik vjede rukou do kapsy - tužku, honem, aby se mu ty pěkné myšlenky neztratily. Zapíše si je. Na první stránku do nové modlitební knížky.

Nik píše. Ani si neuvědomuje, že si bezděky sedl na paty. Trochu si při psaní pomáhá i jazýčkem, který mu horlivostí povyběhl z pusy.

Na čisté stránce knížky se objevují slova:

Předsevzetí:

Budu chodit často ke zpovědi a k sv. přijímání.

Budu vždy světit neděle a svátky.

Za své nejlepší přátele chci mít vždy Pána Ježíše a Pannu Marii.

Raději smrt, nežli hřích!

Znovu si přečetl, co napsal. Pak vložil tužku do kapsy a knížku zavřel. Tak a je to. Černé na bílém. Smlouva. Nik dá Pánu Bohu předem jako dárek tato předsevzetí. A Pán Bůh mu dá sílu, aby je dodržel. Nik dá Pánu Bohu své srdíčko jako zlatý domeček a Pán Bůh mu dá do domečku svého Syna, Pána Ježíše. A budou navždy přáteli. To je přece nesmírně krásné. Děkuji ti, Pane Bože, že jsem zde a že ten slavný den už je zde taky.

A byl tu také kostelník. Zarachotil velkým klíčem v chrámových dveřích. Nik vstal ze schůdku a oprášil si kolena. Už se ke kostelu trousily ostatní děti, svátečně vystrojené. Pan děkan vchází do sakristie bočními dveřmi, za ním se tlačí houf ministrantů, Nik mezi nimi dnes nebude. Ale nezávidí jim. Bude za mřížkou, a přece Pánu Ježíši blíže. Bude Ho mít v srdci.

Pro pána, který dobře platí

Sbohem, školo v Murialdu! Nikovi je deset let a má v kapse to nejhezčí vysvědčení na rozloučenou. Maminka mu koupila za odměnu nové boty a tatínek věnec preclíků.

„Vítězi patří věnec,“ zažertoval při tom.

Nik se hned dělí o pochoutku, málem pro něho nezbylo nic. Ruce nastavují sedmiletá Rajmička, pětiletá Mařenka a dvouletý Nino.

„Je nás dětí jako smetí, je nás plný domeček. Na koho to slovo padne, ten dostane preclíček,“ rozpočítává Nik kroužek sourozenců a je z toho plno radostí.

„Co teď budeš dělat?“ vyptává se Nika sousedovic Beppe, který se těší, že bude brzy jezdit se starostovými voly.

„Chtěl bych dále chodit do školy, do Kastelnuova.“

„Že by se ti chtělo, ty hloupý,“ ošklíbá se Beppe a pošvihuje malým bičíkem, který si sám udělal. „Pořád se učit a učit, to není žádná zábava. Takhle, když držíš opratě, jdeš vedle vozu a šviháš bičem, až pěkně práská, to je jiná násobilka, panečku!“

„Já bych si přál držet na opratích Pokušitele,“ odpovídá Nik na to.

„Aha, myslíš, že čert má kopyta jako vůl nebo kůň. Kolikpak by takový čert utáhl? Myslíš, že má větší sílu než pár volů?“

Dominik se musí smát. „Čerta s kopyty si vymysleli lidé, Beppe. Pokušitel je zlý duch a duch přece nemá tělo, to jsme se učili v náboženství, copak si nepamatuješ?“

Jenže s Beppem je těžká řeč, stejně Nikovi nerozumí, to maminka má víc pochopení, když se jí Nik svěřuje, že by chtěl jednou učit ve škole jako pan kaplan.

Maminka pokyvuje hlavou. „Krásné by to bylo, Niku, krásné. Jen mít víc v kapse. Knihy a bydlení v městě stojí hodně peněz. A kde je vzít?“

„Nemusím v Kastelnuovu bydlet, mohu do školy denně docházet, maminko.“ - „Vždyť je to dobrá hodina cesty, chlapče! Škola je také odpoledne, to abys běhal domů na oběd a zase zpátky, víš, co to znamená? Šestnáct kilometrů denně.“

„To je jako nic,“ namítá Nik. „V létě půjdu bos a v zimě - mám přece nové boty.“

„Nevím, nevím,“ vrtí maminka hlavou. Nik se pořád a pořád vrací ke svému přání.

„Ty bys, maminko, nechtěla, abych Pánu Bohu sloužil jako kaplan?“

„Ale chtěla. Jenže Pánu Bohu se může sloužit mnoha způsoby. I já mu sloužím, když ti šiji košili anebo sousedkám sukně. Všichni mu nemůžeme sloužit stejným způsobem. Hlavní je, abychom mu sloužili dobře na tom místě, kde nás chce mít.“

„Já myslím, že mne chce mít ve škole v Kastelnuovu,“ přemýšlí Nik nahlas.

Večer, když už děti spí, řekne Brigita kováři: „Ten náš Nik má velké nadání od Pána Boha. Umí pěkně dát slovo ke slovu, myšlenku k myšlence, lip než některý dospělý. Co s ním budeme dělat?“

„Nu což, utáhnem si trochu řemen a na ty knihy se už nějak peníze seženou,“ rozhodl tatínek.

V den svatého Aloise, 21. června 1852, zašel kovář Karel Savio do kastelnuovské školy a večer se vrátil domů s radostnou zprávou pro Nika: „Tak jsi zapsán do třídy dona Allory.“ .

Byla to přípravka, která trvala dva měsíce, od konce června do konce srpna. Pak po dvouměsíčních prázdninách, koncem října, může Nik nastoupit do třídy celoroční.

Tatínek cestou s Nikem mluví jako s dospělým. „Víš, Niku, svět se točí a nic na něm není stálého, ani štěstí mocných. Podívej se na našeho starého krále Karla Alberta. Takový rakouský generál Radecký se trochu rozehnal maršálskou holí a bac ho - náš král letěl s trůnu. Bitva u Novary mu dodala. Musel do ciziny, teď prý umírá někde v Portugalsku, ve vyhnanství, náš král celého Piemontska, a já, kovář Savio, obyčejný poddaný, jsem ve své zemi, kde jsem se narodil, sice s prázdnými kapsami, ale s čistým svědomím. Nakonec vidíš, že je lépe být obyčejným člověkem. Když král vládne, vždycky někde teče krev. Když já vládnu kladivem, lítají jen jiskry a je z toho užitečná věc. Po jiné vládě netoužím. Děkuji Pánu Bohu za to, co jsem, jen když mi dává zdraví.“

„Musí mladý král Viktor Emanuel také vést válku?“ vyptává se Nik.

„Copak můžeme vědět, jak bude dál? Zatím je v Itálii největším pánem hrabě Kamil Cavour a jeho stoupenci. Jenže Francouzi se na ně chystají, prý chtějí obléhat Řím. Ještě že my jsme tu trochu stranou.“

Malý Nik rád naslouchá všemu, co otec vypráví, jak to sám slyšel v kovárně od vozků a pocestných. Ale všechny události jsou pro chlapce jen skořápkou, ze které si jeho bystrá mysl již sama vyloupne jadérko - kromě Boha není na světě nic stálého.

Zrána se jde Nikovi s tatínkem vesele, v poledne musí k obědu a pak zpátky do školy klusat už sám. Často praží slunce jako kovářská výheň, jindy prší jen se leje a žaludek mu již bručí hladovou písničku. Jen ukonejší hlad talířem kukuřičné kaše, už aby zas uháněl z murialdského kopce ke Kastelnuovu a cestou si odříkával učení zpaměti. A znovu do kopečka ke škole, to se pěkně zapotil, když chtěl přijít včas. I odpoledne, když jde Nik ze školy, sluníčko ještě září na modrojasné obloze. Ale Nikovi se jde dobře. Je rád, že už má za sebou dusné, městské uličky s krámy, cítí se dobře ve svěží zeleni polí. Pryskyřník kropí zeleň trávy zlatem, kohoutek ji zdobí karmínem. Trsy kopretin se pohupují vánkem, pozdravují Nika bílými paprsky svého okvětí a volají - počítej nás! - má, nemá, má, nemá mě don Allora rád? I má, vyšlo to na kopretině a vychází to najevo i ve škole, právě dnes byl Dominik Savio opět pochválen, že měl úkol nejen dobře vypracovaný, ale i krasopisně napsaný. Jak si na to Nik vzpomněl, radostí si poskočil. Ne že by toužil vynikat nad spolužáky, ale už v duchu vidí, jak se mamince radostí rozsvítí obličej, jak se usměje, až se to doví.

Pro tu maminčinu radost cítí Nik v duši tolik jasu, že musí, musí přeskočit bodlák, fialově kvetoucí. Přeskočil a vyplašil čmeláka. Měďák rozhněvaně zabzučel, ale Nik na to nedbá, ani se čmelákovi neomlouvá, protože je zaujat krásným, kovově lesklým broukem, který se zatřpytil na pěšince. Brouk vylezl zpod trsu čekanek a něco z jejich modře se zachytilo broukovi na zaoblených krovkách.

Nik vzal brouka na dlaň - neboj se, vždyť jsi jako živý drahokam. Kdyby si Nik dal brouka doma do krabičky a zítra se s ním ve škole pochlubil chlapcům, jistě by se broukovi všichni kluci obdivovali.

Nik se zamyslil. Chlapci by na něm brouka loudili a možná, že by se o něho i poprali. Kdyby jim ho nechtěl dát, poškorpili by se s Nikem.

„To máš, broučku, tak,“ rozmlouvá Nik s živým drahokamem na dlani. „Chlapci se chodí koupat, když je horko. Jednou jsem šel k vodě s nimi, ale škoda mluvit. Hoši se koupali nazí. Já vím, že mé tělo stvořil Pán Bůh a není na něm nic špatného. Ale lidé o nahém těle mluví někdy moc ošklivě. A tenkrát byli kluci také moc sprostí. Tak jsem jim řekl rovnou, že takové řeči se Pánu Bohu nelíbí, a oni zase, že prý jsem svatoušek a kdesi cosi. Aťsi, sprostý být nechci. Sebral jsem se a šel od nich. A tebe, broučku, raději pustím, běž si, kam chceš, kluci by tě leda trápili.“

Nik položil brouka opět na trávu a vyšlapoval si dále kupředu. Murialdským údolím protékala říčka Rio, v létě mívala málo vody, ale v zátočině se dalo i zaplavat. Nik zdaleka slyší veselý pokřik dětí, které pustily kozy na volnou pastvu a brouzdají se u vody. Jeden z pasáčků Nika zahlédl a rozběhl se k němu.“

„Hej, hej, Niku, co dnes tak pozdě ze školy?“

„Trochu jsem se zdržel.“

„Dřepěl jsi asi v kostele, ty kostelníčku!“ Nik se neurazil. Usmívá se na Gina, jako by právě slyšel pěknou pochvalu. Je pravda, v kostele se zastavil, ale hlavně se zdržel u pana kaplana, který mu vyprávěl o donu Boskovi z Turína a jeho chlapecké oratoři.

Jenže to by Gina nezajímalo.

„Koukej, Niku, jdeš domů stejně pozdě, tak na další půlhodince také nezáleží. Pojď s námi závodit!“

„A v čem?“

Gino vysvětluje horlivě, až mu odstávající uši rudnou nadšením. Kluci se smluvili, že budou plavat v zátočině o závod. Cena pro vítěze, ta už stojí, panečku, za námahu. Koukej, vidíš tu kudlu?

Nik je v rozpacích. Nožík má perleťovou střenku, takový by si Nik přál mít. Ale což si zrovna neumiňoval, že se s kluky už víckrát koupat nepůjde?

„Gino, já nevím.“ Nik bere nožík na dlaň, znovu a znovu si jej prohlíží. „Je pěkný, což o to. Jenže, já stejně plavat dobře neumím.“

Tohle ušatý Gino dobře ví, právě proto zve Nika k závodění, v hloubi své potměšilé dušičky je přesvědčen, že o nožík stejně nepřijde, protože žádný z kluků neumí tak dobře plavat jako on. Ale čím více bude poražených, tím větší sláva vítězova. A proto láká Nika dále.

„Jen se neboj, Niku! Plavat umíš dost. Voda není hluboká, utopit se nemůžeš. Jen pojď zkusit štěstí, takovým závoděním se právě plavat doučíš, jak jinak?“

Nik prodělává těžký boj. Je mu to vidět na obličeji. Svírá rty a zase ústa pootvírá, dívá se na nožík a zase odvrací oči stranou. Ještě váhá, ale nohy již samy zahýbají k zátočině. Vtom oči Nikovy sklouzly na trs čekanek a jejich modř mu připomněla oči maminčiny. Co ona by tomu řekla? Souhlasila by?

„Víš co, Gino? Počkej s tím závoděním trochu. Doběhnu domů a zeptám se maminky o dovolení. Když řekne ano, přijdu hned a zkusím štěstí.“ Nik ulehčené vydechl, cítí, že tohle je správné řešení. Ale Gino není spokojen.

„Kdepak! Mamince nic neříkej! To tak, když přijdu o kudlu, ještě by to řekla našim, až se s nimi sejde, a to by byl doma pěkný mazec!“

„Maminka to nesmí vědět? A to zas ne,“ řekl Nik rozhodně. „Moje maminka může o mně vědět všechno a co vědět nesmí, to dělat nebudu.“

„Pět ran do čepice, ty jsi úplný zouvák,“ křičí rozzlobený Gino. „Tak si táhni k máminým sukním a dobře se jich drž, abys neupadl!“ Gino se prudce otočil, aby rázným odchodem dal Nikovi najevo, jak hluboce jím pohrdá. Ale připletl se mu pod nohy kámen a v tu ránu je hrdina na zemi.

„Dobře se drž, abys neupadl!“ ozvěnou opakuje Nik a v očích mu to hraje šibalstvím.

„Ty vyžle! Ty spratku!“ Gino je už zase na nohou a rozhání se na Nika. Nik uhne a na další nečeká. Kdo uteče, ten vyhraje. Bodejť, bude se prát! Že je vyžle? Inu, má drobnější postavu nežli Gino, ale když ho Pán Bůh tak stvořil, je to v pořádku. Don Allora jednou řekl, že síla ducha je víc než síla tělesná. A přemoci pokušení, k tomu je třeba síly ducha. Nik pokušení přemohl, smí se cítit silným, jako krásný rytíř. Nik se usmívá. Z obilí vyběhl zajíc a peláší do stráně, až se mu vzadu bílé pírko kmitá. Nikovi připadá jako ztělesněný Pokušitel, který se jeho, rytíře Božího, tak polekal, že se dal do běhu a uhání, uhání rovnou do pekla. Ha-li ha-hou! Nik za zajícem ještě zahaleká, sehne se pro hroudu a hodí ji do vzduchu. Ne na zajíce, kde už ten je! Ale na samého Pokušitele hází Nik pomyslným kamenem. Pak se teprve rozběhne k domovu a kdyby to nebylo už do kopce, pelášil by jako ten zajíc. Bílá břízka u cesty vlídně zaševelí lístečky jako na pozdrav - čao, čao! Tady už bude Nik co nevidět doma, už se nemůže dočkat maminky, aby se jí svěřil. Vždycky se jí svěřuje se vším, co ho za celý den potká.

„Maminko, mami,“ všecek udýchán vrazil Nik do dveří, ale hned se vzpamatoval a pozdravil. Nohy zůstaly jako vraženy do země - pro pánečka, kdo to sedí u stolu a křídou kreslí Mařence na tabulku panáka?

„Niku, cvrčku,“ zubí se výrostek za stolem. To je přece hlas Toniův, i když trochu hlubší než dříve. Nik se rozběhl ke kamarádovi, přitiskl tvář na Toniovu tvář v přátelském políbení, ale hned zase poodstupuje a prohlíží si hosta.

„Ty ses nějak změnil, málem jsem tě nepoznal. Takový, no, takový jsi velký a ramenatý!“

„Zato tys, Niku, moc nevyrostl za tu dobu, co jsme se neviděli.“ Z toho si Nik nic nedělá. Má jiné, důležitější věci na mysli.

„Poslyš, Tonio, jsi stále v Turíně? Je to hodně velké město? Znají se tam lidé vespolek? A znáš také dona Boska?“

Tonio ochotně vysvětluje, že Turín je město opravdu velké, paláců a velkých domů je tam dost, vždyť Turín je město královské.

„A dona Boska znám, jak by ne. Vždyť právě o něm jsem ti chtěl, Niku, vyprávět. Don Bosko mě také zná, chodím s jeho oratoří na nedělní vycházky. Koupil pro oratoř Pinardův dům. Už mu tam matka Markéta hospodaří a já budu - hádej! - já budu u nich také bydlet. Jen co dostanu výuční list, odstěhuji se od strýce Uga do Pinardova domu, já se tam totiž budu matce Markétě starat o zahradu.“

Nik poslouchá všecek překvapen. Maminka pokyvuje souhlasně: „Pravda, strýc Evasio nám o donu Boskovi také už něco podobného vyprávěl, už si vzpomínám. Vždyť don Bosko pochází odtud ze sousední osady Becchi. A to chceš docela zanechat řemesla, Tonio? Není to škoda?“

Tonio vysvětluje, že se mu zedničina nikdy moc nelíbila, ale když ho maminka dala ke strýci Ugovi, co mohl jiného dělat?

Vlastně dobře, že šel k zedníkům, vždyť na stavbě se seznámil s Petrem Enriou, to je prima kamarád, také bude bydlet u dona Boska. Zato ostatní zedničtí učni, to jsou kvítka! Zvláště Pino, ale o tom raději nebude mluvit.

Toniovým snem bylo zahradnictví. Nejednou v Turíně okouněl, jak v parku vysazovali květiny. Spřátelil se také s jedním zahradnickým pomocníkem a ten mu slíbil, že ho pak vezme k sobě, brzy se bude ženit a bude mít na předměstí, kterému se říká Valdoko, vlastní velkou zahradu. Tak u něho bude Tonio vydělávat a po zaměstnání navíc bude ještě u Bosků pěstovat něco matce Markétě do kuchyně a něco do kaple, aby u svatostánku byla kytička. Teď dodělali stavbu velkého domu, všichni mají týden volno. Tonio jde za maminkou a dědou, ale udělal si cestování s oklikou, aby se mohl zastavit také v Murialdu.

Nik byl velmi šťasten. Měl Tonia rád a cítil to jako vyznamenání, že takový velký mládenec je jeho kamarádem. Byl by Toniovo vyprávění poslouchal do nekonečna. Nemohl by se Tonio donu Boskovi zmínit také o Nikovi? Jen tak, mimochodem, až s ním zase bude na vycházce. A kdyby někdy don Bosko přišel do Kastelnuova, pak by se už Nik mohl k němu hlásit, ne? Don Bosko by už o Nikovi věděl.

Tonio slibuje, že hned po návratu do Turína vypoví donu Boskovi, jak byl v Murialdu u Saviů a jak by malý Nik moc rád dona Boská viděl a s ním mluvil.

„Copak bys donu Boskovi asi řekl?“ vyzvídá maminka.

„Poprosil bych ho o požehnání. A řekl bych mu, aby mě přijal mezi své chlapce do oratoře.“

Maminka Brigita zesmutněla. „To bys nás chtěl opustit, Niku?“

Nik hladí malou Mařenku, ale vlastně to pohlazení patří mamince. Jenže před velkým kamarádem se Nik už stydí ještě se s maminkou mazlit. Jazyk však neudrží, čím srdce přetéká.

„Jen, maminko, nebuď smutná. Vždyť já vás tu všecky mám moc rád. Jenže - jenže - jak bych to řekl?“

„Jenže pořádný kluk se celý život nebude držet maminčiny sukně,“ dořekl za Nika Tonio a pak se rozpačitě podrbal ve vlasech. Neřekl to poněkud neomaleně? Neurazí se teta Brigita?

Teta Brigita se neurazila. Také hladila Mařenku po vlasech, dívala se přitom zamyšleně na Nika a Toniovi odpověděla: „Máš pravdu, chlapče. Děj se vůle Boží! Rodiče nevychovávají děti pro sebe.“

Postavila Mařenku na zem a šla zamíchat fazolemi v kotlíku. Rajmička se ozvala, že už má hlad. Však je slyšet otevřeným oknem, jak zavrzala zelená branka, otec Savio přichází z práce. Tak, děti, ukliďte stůl, bude se večeřet.

Koncem října byl začátek nového školního roku a pro Nika začátek nového učení ve vyšší třídě. Učitelem byl opět don Allora. To už se vlaštovky houfují k odletu na jih a břízky u cesty pod murialdským kopcem šeptají své čao! zežloutlým lístečkům jak zlehounka, s tichým steskem padají k zemi. Vítr od Alp si troufá zafoukat směleji, sluníčko se stahuje za šedou plachtu pošmourné oblohy a nejednou déšť notně osprchuje Nika, který je opět čtyřikrát denně na pochodu mezi Murialdem a Kastelnuovem. V zimě, když jde Nik ze školy, se už stmívá. Než dojde domů, je docela tma, jen stromy podél cesty určují Nikovi směr. O to pak je krásnější vejít do teplé světnice, kde už maminka připravuje večeři, Rajmička něco zašívá - bude z ní asi také švadlenka - Mařenka s Ninem cupitají Nikovi naproti přes světnici a volají - Niku! Nik se nejdřív postaví k ohništi, nad kterým vidí kotlík s vařící se polentou anebo makaróny, napřáhne k ohni své zkřehlé ruce a pozoruje plamen, jak tančí na polenech. Někdy také střásá sníh z čepice na děvčata, aby je poškádlil. Potom si Nik sedne a vypráví, o čem se učili ve škole, co prováděli spolužáci a jaké má na zítřek úkoly.

Stane se někdy, že cestou do školy odpoledne se přidá k Nikovi některý murialdský spoluobčan, který má právě v městě pochůzku. Ve dvou se jde veseleji a s chlapcem kováře Savia můžeš o všem mluvit jako s dospělým. Je to příjemný klučina, říkají o Nikovi. Teta Suzy, ta co má v Murialdu krámek, ta také občas šlape prach cestou do Kastelnuova, také se ráda přikmotří k Nikovi, aby nemusela mluvit sama se sebou.

„Tohle je přece úmorná cesta, do toho města. A ty ji děláš dokonce čtyřikrát denně! Často se k tobě někdo přidá? - Že nejčastěji chodíš sám? Chudáčku!“

„Jakýpak chudáček?“ usmívá se Nik. „Já vlastně nikdy nejdu sám.“

„Počkej, tak jak je to? Nejdříve říkáš, že většinu jdeš sám, a teď zase tvrdíš, že nikdy nejdeš sám.“

„Můj Anděl strážný jde přece se mnou. Když si zrovna neopakuji učení, tak si v duchu povídám s Andělem strážným anebo s Pánem Ježíšem, prostě, modlím se svým způsobem.“ Nik to říká tak samozřejmě, jako by to dělal každý. Tetka Suzy to tak samozřejmě nechápe.

„I nepovídej, Niku! Když člověk dělá čtyřikrát denně tutéž cestu den po dni, to jednoho unaví i s Andělem strážným. Jen se přiznej, Niku, že bys toho také někdy raději nechal.“

Nik se na kramářku čtveračivě podíval. „Když člověk pracuje pro Pána, který za službu dobře zaplatí, pak mu nic není zatěžko.“

Tetka Suzy se nestačí divit. Panečku, to se dovídá věci! Tak on někdo Nikovi za tohle chození do školy platí? Inu, kolikrát si myslila, že to přece Saviovi z vlastní kapsy nemohou dělat. Tak teď jen na chlapce šikovně, aby vyklopil celou pravdu, když už se tak prořekl. To bude novinka pro sousedky ve vsi!

„To máš pravdu, Niku, svatou pravdu. I já tu plahočím staré nohy za výdělkem. Za peníze člověk rád už nějakou námahu podstoupí. Snadněji se ledasco vykoná, když člověk ví, že mu to vynese. To je má řeč. Copak jsem chtěla ještě dodat? Jo, tak tobě, Niku, také někdo platí za to docházení do školy?“

„Teď ještě ne. Ale později zaplatí, a to tak, jako žádný jiný pán na světě.“ Nik samou radostí přeskočí příkop.

„I podívejme, podívejme se! Tak ty jsi vlastně ve službě a já o ničem nevím. Kdopak je ten tvůj bohatý pán? Já nikomu ani muk, já umím mlčet, mně to, Niku, můžeš svěřit.“

Dominik se na kramářku podíval zpříma. „To přec není žádné tajemství. Mým pánem je Pán Bůh. Ten nenechá bez odplaty ani skleničku vody. To přece řekl Pán Ježíš, víte? A já z lásky k Pánu Bohu chodím do školy.“

Teta Suzy najednou neví, co říci. Je jí tak nějak divně u srdce, když se dívá beze slov na jemnou chlapeckou tvář, na krásné modré oči. „Tak takhle, takhle je to,“ jen zabrebtá, aby něco řekla, a napadá ji - dnes také se mnou jde asi anděl.

Tys mě oklamal!

Jednoho dne přišel Karel Savio domů se zprávou, že by mohl mít výnosnější práci v Mondonio. Byla to vesnice, vzdálená od Kastelnuova taktéž čtyři kilometry, ale z Murialda by tam denní docházení bylo obtížné, proto se rodina bude muset odstěhovat do místa otcova pracoviště.

V Mondoniu může Nik pokračovat ve studiu u dona Cugliera, který učí i latině. To rozhodlo. A také se mamince Brigitě líbilo, že domek, který si mohou v Mondoniu pronajmout, je prostorný. Jsou v něm tři místnosti dole a čtyři místnosti s verandou nahoře. Rodina se rozrůstá, děti potřebují rozběh. Ty čtyři dětské hlasy, které tu kolem matky Brigity hlaholí, brzy budou doplněny pátým. Mamince přibude práce, u které i Nik více vypomůže, když nebude ztrácet čas docházením do Kastelnuova.

Koncem roku 1852 se Nik rozloučil s donem Allorou a kastelnuovskou školou. Však z Mondonia k nim daleko mít nebude, někdy se na spolužáky přiběhne podívat.

V Murialdu na rozloučenou postavil velkého sněhuláka, ve svorné spolupráci s Beppem a Menikem, donu Zuccovi pod okny. Rajmička zatím pomáhala mamince balit nádobí, Mařenka hlídala malého Nina, který plakal, že chce ven, mezi kluky. Tak mu Mařenka sněhuláka aspoň malovala křídou na podlahu. Křídový sněhuláček pak vydržel až do jejich odjezdu, zatímco Nikův sněhulák už plakal ve stavu velmi ubohém, když se druhého dne po oblevě Saviovi stěhovali.

V Mondoniu byl Nikovým učitelem don Cugliero. V jeho třídě se učilo také začátkům latiny.

Nik už chodil do nové školy celý měsíc, když se Brigita Saviová odhodlala zajít za učitelem a zeptat se, jak je s chlapcem spokojen. Saviovi bydleli na začátku vsi, u cesty pod kopcem. Bylo to příjemné bydlení s výhledem na zahrádku a na luka, ale méně příjemný byl pak výstup do příkrého kopce, na kterém stál kostel a hlavní část vesnice. I jednotřídka dona Cugliera byla blíže oblakům, ale namáhavý výstup Brigita pomalu zdolá, vždyť musí koupit také nitě a plátýnko v krámě, bude šít dětskou košilku.

Všecka zadýchaná zastavila se nejdřív v kostele, který se každému, kdo přišel na náves, přímo nabízel - vejdi! Byl hned zkraje u cesty, Brigita vešla. Tady její Nik opět každé ráno přisluhuje knězi při mši. Pane, chraň si ho, aby ti zůstal věrný!

Na školní dveře zaklepala Nikova maminka velmi nesměle. Vyšel zavalitý kněz osmahlého obličeje, venkovan s kolárkem.

„Cože, Brigita Saviová, matka Dominika? Výborně, matko, výborně, jsem rád, že vám mohu chlapce pochválit. Ano, tak jest. Nikdy jsem ještě tak vzorného žáka neměl.“ Don Cugliero vytáhl z kapsy kleriky velký modrý kapesník. Slavnostně jej roztřepí, hlučně do něho zatroubil a pokračoval ve chvále: „Chování vašeho Dominika je také bezvadné. Slušný, zdvořilý, milý. Ano, výborně. Můžete mít z chlapce radost, matko. Hodně toho ví, na každou otázku má pohotovou odpověď. To není jen paměť, ale úsudek má, úsudek! Ano, tak jest.“ Don Cugliero zatrčil opět modrou plachtu do kapsy. „Myslím, že Pán Bůh má z jeho čisté duše radost také.“

Brigitu chvála na Nika zahřála u srdce. Nejraději by vběhla do učebny a přitiskla svého chlapce do náruče. Ale to nesmí, tak se alespoň sehne k ruce dona Cugliera, aby na ni vtiskla vděčné políbení.

„Nu, dobrá, matko, dobrá, výborně. Bůh vám žehnej!“ bručel dobrácky don Cugliero, neboť vycítil, že v Brigitině projevu úcty je něco víc nežli obvyklá formalita. Vycítil její mateřské dojetí a sám byl dojat. Nebylo mu to vhod, honem strčil ruku do kapsy a znovu z jejích hlubin vytáhl rozměrný kapesník. Tentokrát do něho dvakrát zatroubil tak hlučně, že matka Brigita to pochopila jako povel k odchodu.

„Zaplať Pán Bůh!“ šeptla jen a vytratila se z chodby. Don Cugliero vešel do třídy. Hned od dveří se podíval na Nika, ale přísně nakrčil čelo. Je čas k učení a nelze mít srdce na měkko, jinak by ta čeládka zbořila učebnu.

Tak doslova to nebylo. Cuglierovi žáci byli ukáznění. Nik chodil do školy v Mondoniu mnohem raději nežli v Kastelnuovu. Spolužáci byli lepší. Také vyučování bylo důkladnější a zajímavější. O přestávce se mezi chlapci nevedly sprosté řeči. Nikova jemnost zde nikomu nebyla k smíchu. Naopak, hoši měli malého Savia hned od počátku rádi, i když právě tady a pro ně musel podstoupit těžkou zkoušku.

Tenkrát prvně a naposled Nik rozhněval dona Cugliera. To už ovšem v říčce Rio uplynulo hodně vody od doby, co Nik přišel do Mondonia.

Bylo to začátkem zimy a v Mondoniu napadl sníh, kyprý, bělostný sníh, radost se na něj podívat. A sníh přináší, to se přece ví, neobvyklou rozjařenost, sněhuláky, koulování, rozbitá okna a příslušné trestní zákroky. Tentokrát nezůstalo jen u koulování. Někteří chlapci využili chvilky volna před začátkem vyučování a nacpali do školních kamen sníh a kamení. To bude legrace, až bude chtít don Cugliero zapálit připravenou hraničku a z kamen poteče voda!

Legrace z toho byla, ale trochu jiná, než jakou si chlapci představovali.

Teď tu stojí don Cugliero před svou školní čeládkou, kterou v hloubi svého předobrého srdce má rád, mračí se, očima těká z jedné klukovské tváře na druhou a hle, Dino se nějak podezřele červená, Dino klopí zraky, má toho na svědomí moc. Očesaný fíkovník mu vynesl vykrákání za uši, starostův zabitý krocan - já jsem ho nechtěl trefit! - jeden den prázdna, ale Dinovi také pohrůžku, že bude vyloučen ze školy. Jenže Dino má příliš živou krev a příliš neposednou fantazii, vždy něco provedl, aniž věděl, jak, a vždy byl pln dobré naděje, že tentokrát to na něho nepraskne.

Chlapci jsou zticha, nikdo si netroufá ani se pohnout. A jsou zticha, i když se ozve rázný hlas dona Cugliera v osudné otázce:

„Kdo to má na svědomí, ať se dobrovolně přihlásí. Nikdo? Dobrá. Dám vám na rozmyšlenou do konce vyučování, tak jest. Bylo vás u toho více. Spoluviníci mi označí hlavního pachatele a tím si zmírní trest. Domluvil jsem. A teď se dáme do práce.“

Nebylo to vyučování veselé. Dino si latinská slovíčka velmi pletl a v pravopisném diktátu udělal hrubku, ačkoliv ho Stefano včas šťouchl do kolena. Dino chtěl chybné slovo přepsat, ale v zápětí udělal kaňku a nežli měl čas ji slíznout, už byl u něho don Cugliero, takže Dino slíznul jen pohlavek. Kaňku už musel nechat, protože při tom pohlavku pero vystříklo další dvě. Tu se již don Cugliero neudržel, vytrhl list z Dinova sešitu, zmačkal jej a hodil do koše, zatímco zkroušený Dino jednou pěstí rozmazával slzu po tváři a druhou svíral nešťastné brko.

Nikovi bylo Dina upřímně líto. Věděl, že Dino má namále, vždyť on měl ten nešťastný nápad. Za to teď Dino vylítne ze školy a co z něho bude? Nik je všecek nesvůj. Vzývá Anděly strážné, svého i Dinova, aby mu poradili, jak zachránit kamaráda před vyhazovem.

Jako by se Anděl strážný změnil ve Stefana, za Nikovými zády se ozývá důrazný šepot: „Poslyš, Niku, vezmi to na sebe! Tebe ze školy nevyhodí!“

Nik strnul hrůzou. Co by si o něm pomyslil don Cugliero, kterého má Nik velmi rád? Lítost sevřela Nikovi hrdlo, ale šepot Anděla strážce na něj dál doráží Stefanovým hlasem: „Co ti to udělá pro jednou?“

Nik se ani neohlédne, jen statečně přikývne hlavou. Dívá se do sešitu, horkost mu zalévá tváře, písmenka se mu míhají před očima. O přestávce, zatímco don Cugliero vyšel z učebny, Stefano chodí od kluka ke klukovi a smlouvá s nimi. Dino sedí v lavici jako zařezaný. Pak se nahne k Nikovi: „Niku, já budu doma hrozně bit. Tatík mi sedře kůži z těla.“

Tak doslova to nebude, ale Dinovi se při pomyšlení na otcův hněv kutálejí velké slzy po lících, ačkoliv mu bude již jedenáct. „A do školy už nebudu smět. A já sem chodím rád. Tatík mě dá na ševcovinu.“

Nik cítí, jak mu odvaha naplňuje srdce: „Neboj se, Dino, já to spolknu za tebe.“

Jen to vysloví, mihne se mu hlavou myšlenka, co maminka, až se to doví, až bude don Cugliero žalovat, ale v zápětí mu napadá - což Pán Ježíš nebral hříchy jiných na sebe? Dal se za nás ukřižovat.

Když don Cugliero ukončil toho dne vyučování společnou modlitbou, hoši zůstali stát v očekávání věcí příštích. Don Cugliero se opřel rukama o stůl a krátce se zeptal: „Nu?“

Stefano vykročil z lavice: „Prosím, done Cugliero, všichni jsme to udělali. Do jednoho.“

„Všichni do jednoho?“ zavrtěl hlavou don Cugliero nevěřícně. „A kdopak byl vůdcem?“

Nik zrudl, chtěl vystoupit z lavice, ale nohy mu úlekem ztuhly. Nemohl se hnout. V poslední chvíli ho napadá - není to vlastně lež? On lhát nechce, ale Dinovi pomoci chce. Co teď? V Nikově duši je hrozný zmatek.

Stefano si to vykládá jinak. Nik něco slíbil jen na oko a teď slib splnit nechce. A to zas ne! Dal slovo, slovo platí a konec. Proto Stefano prohlásí: „Prosím, vedl nás Dominik Savio. Ten to spískal. No, řekněte, kluci, je to tak?“

Kluci souhlasně zabručeli, nikdo neřekl nic naplno, ale znělo to jako že ano.

Nik vystoupil z lavice, jen na krok, aby dal najevo, že se tomuto obvinění nebrání. Sám neřekl nic. Mlčky se jen díval k zemi.

Don Cugliero nechtěl věřit vlastním uším, nechtěl věřit vlastním očím. Dominik Savio že by provedl takové darebáctví? To je tedy rána! Don Cugliero vytáhl modrou plachtu z kapsy, lítostivě do kapesníku zatroubil a pak řekl: „Dobrá, přiznali jste se. Rodičům nic oznamovat proto nebudu, tak jest. Za trest jen napíšete pětkrát velkou násobilku.“ Pak se obrátil k Nikovi, který tu stál jako hromádka neštěstí. „Ty tedy, Dominiku, tys mě zklamal.“

Chlapec, červený až po krk, sehnul hlavu ještě níže. Ani slůvko nevyšlo z jeho pevně sevřených úst. Don Cugliero si to vykládá jako vzdor. Hleďme, jak se malý Savio vybarvuje! A lítost učitele přechází v hněv: „To nemáš ani slovo na svou omluvu? Naštěstí je to tvé první darebáctví. Jinak bych tě musel vyloučit ze školy. Takto ses vyloučil - z mého srdce. Ano, tak jest.“

Dvě velké slzy se skutálely po chlapcových lících. Na okamžik se velké modré oči pozvedly k rozhněvanému obličeji dona Cugliera, ale hned se zase sklopily k zemi a z pod dlouhých řas se řinou další slané krůpěje. Ale starý učitel odchází ze třídy nesmířen. Nu, viník plakal, ale o prominutí neprosil, pro své darebáctví omluvy nenašel. Tu si don Cugliero uvědomil, že vlastně v rozčilení Nikovi ani trest nedal. Vrátil se do třídy.

„Savio, zůstaneš tu dnes po škole a opíšeš tři stránky z katechismu!“ Pak teprve rázným krokem odešel. Hlídat poškoláka nebude. Je si jist, že Nik po škole zůstane, i když tam bude sám. Konec konců, trest není tak velký, uklidňuje se don Cugliero, neboť najednou cítí někde na dně duše, že je sám se sebou nespokojen. Jako by něco nebylo v pořádku. Ty chlapecké slzy, ten čistý pohled upřímných Nikových očí - to mu teď nejde z mysli.

Toho dne přišel Nik ze školy domů hodně pozdě. Rajma s Ninem ho už čekají pod kopcem, nemohou se Nika dočkat. Hned mu vyprávějí, že kocourek škrábl Mařenku, protože ho moc silně zatahala za ocas a to se nemá, tak Mařenka teď za trest nesměla s nimi Nikovi naproti. A Vilík se dnes prvně sám posadil. Nik je rád, že se ho nikdo neptá, kde tak dlouho byl. Až u stolu si otec povšiml, že jeho nejstarší je dnes nemluvný.

„Copak, Niku, že nic o škole nevypravuješ?“

„Něco bych vám vyprávět měl, ale - ale až zítra, dnes bych o tom nerad mluvil.“

„I hleďme, Nik má před námi nějaké tajemství,“ řekne maminka jen tak, aby něco řekla, a ani jí nenapadne, že by to mohlo být něco nepříjemného.

Otec jde do kůlny naštípat dříví a Nik je rád, když mu maminka nadhodí, že by mohl jít urovnat polínka v dřevníku. Při práci se toho u Saviů moc nenapovídá, takže je Nik alespoň se svými myšlenkami sám. Pořád a pořád přemítá - udělal dobře, neudělal?

Teprve za několik dnů se don Cugliero dověděl pravdu, jak to vlastně bylo.

Bylo nedělní odpoledne, zelené okenice u všech domů na návsi byly ještě přivřeny, protože většina obyvatel Mondonia o tomto čase si popřává trochu spánku, jen tak na ouško. Jenom donu Cuglierovi předčasně přetrhla odpolední zdřímnutí dotěrná moucha. Nu což, moucha je také tvor Boží a chce být živa, don Cugliero se na ni nezlobí, bere z ruky Boží všechno, co ho potkává, s jistým povděkem. Aspoň si ještě něco přečtu, hledá hned v dané situaci tu lepší stránku. A vyhledám pro žáky na zítřejší vyučování nějakou latinskou průpovídku. Krátkou, vhodnou pro primánky.

Don Cugliero přistoupil k oknu, aby vytáhl žaluzie. Z prvního poschodí pěkně přehlédl náves. Byla prázdná. Sváteční klid. I holubi na kostelní římse podřimovali. Pojednou bylo ticho protrženo chlapeckými hlasy. A vida, jeho žáčci! Stefano zřejmě přišel pro Paola, sedli si u sousedního domu na schůdek. Také oni vědí, že celá dospělá obec je toho času pohroužena ve sladké nicnedělání, a proto mluví jen hlasy tlumenými. Jistě se domnívají, že i jejich učitel je v říši snů, bezstarostně si pouštějí myšlenky na procházku a slova za nimi. Jenže učitel stojí takřka nad jejich ušatými hlavami a náhle, jakoby sám byl proměněn ve velké ucho, naklání se z okna, aby slyšel lépe. Že by lidská zvědavost? Ale, done Cugliero, sluší se to na kněze vaší úrovně? I sluší, vždyť se jedná o mé svěřence, za jejichž duše jsem Bohu zodpovědný, a ta moucha jistě byla svým způsobem vyslancem Boží Prozřetelnosti, protože - koukejte - to se dovídám noviny!

„Tak jdeme, nebo čekáme na Dina?“

„Dino s námi dnes nejde. Prý se bude celé odpoledne učit.“

„To chce sekat dobrotu. Ale jak dlouho mu to vydrží?“

„Teď už měl namále. To není jen tak, vylítnout ze školy.“

„Hlavně, že nevylít. Ten Nik je ale stejně prima kluk.“ To byl hlas Stefanův. „Já myslel, že to nechce vzít na sebe, tak jsem začal mluvit první. Ale on to myslel doopravdy. Jenže není zvyklý lhát, a v tom byla ta potíž.“

„Člověče, já myslel, že brečí jen tak na oko, ale ono mu vážně šlo o to, že se don Cugliero rozhněval a že už Nika nebude mít rád. Že na tom Nikovi tolik záleží!“

„Každý jsme nějaký,“ moudře pronesl Stefano, don Cugliero nad ním s úsměvem pokyvoval hlavou. „Ale Nik je kamarád, na kterého je ve všem spolehnutí. Že don Cugliero Dina ze školy nevylil jako špinavou vodu z putýnky, to je teda Nikova zásluha.“

„Bez debaty,“ stroze prohlásil hlas Paolův.

Donu Cuglierovi se rozjasnilo v duši. Poodstoupil od okna, zamyslil se, pak vytáhl tabatěrku, vzal si šňupeček, ještě jeden, pěkně si kýchl, provětral kapesník u nosu a spokojeně usedl ke stolu. Vzal do rukou svou oblíbenou knihu „Následování Krista“ a rozevřel ji, kde byla založena svatým obrázkem. Chvílemi don Cugliero četl, chvílemi se díval před sebe. Do zítřka si musí vše pomyslet, jak a co, aby Nikovi to jeho hrdinství nějak nepokazil.

Příštího dne se don Cugliero ve škole stále usmívá. Žertuje s chlapci a Dina kráká za uši jen tak pro zábavu: „Ty ušáku, natáhnem ti hodinky.“ Na Nika se mile usmívá. Nik nechce věřit vlastním očím. Až ke konci vyučování, po obvyklé děkovné modlitbě, don Cugliero zvážněl: „Savio, ty tu ještě se mnou zůstaneš.“

A jeje, myslí si kluci, Nik bude zase po škole. Že by ten první trest nestačil? Nik sedí v lavici zaražen, ostatní spolužáci se na něho dívají soucitně i povzbudivě.

Když se učebna vyprázdnila, don Cugliero dopsal ještě své záznamy, odložil pero, zavřel knihy do zásuvky u stolu a zadíval se na viníka. Nik zase klopí oči k zemi.

„Dominiku Savio, tys mě oklamal,“ slavnostně i přísně zároveň pronesl don Cugliero.

„Já, done Cugliero?“ Nik nejistě těká očima kolem.

„Ano, ty. Říkal jsi, žes navedl kluky, aby naplnili kamna sněhem, a to nebyla pravda.“

Teď se Nik dívá učiteli zpříma do očí. „Ne, done Cugliero. Já přece neřekl ani slovo. To říkal Stefano.“

„Vlastně máš pravdu. Tys jenom mlčel, jiní žalovali. Ale proč ses nebránil? I mlčením lze klamat.“

Nik bezděky sepjal ruce: „Prosím vás, done Cugliero, odpusťte mi, já vás nechtěl oklamat. Já nechtěl lhát, proto jsem raději mlčel. Pán Ježíš také mlčel, když na něho židé žalovali.“

Don Cugliero honem vytahuje záchranný kapesník. Když si pořádně vyčistil nos, ještě si přejel cípem kapesníku přes oči, nějak se mu v nich zamžilo.

„Tak proto jsi mlčel?“

„Ano. A také proto, že jsem nechtěl, aby Dino byl doma bit a musel jít ze školy.“

„Vida, vida,“ pokyvuje don Cugliero hlavou, na které mu vlasy již značně prořídly od té doby, co přišel do Mondonia. Přesto si v rozpacích stále rád pročechrává zbylou kštici. I teď si pravou rukou zjišťuje počet svých vlasů, zatímco levou zastrkuje kapesník do záhybů v klerice. A to je dobré znamení. Nik už svého učitele zná. Podle každého jeho pohybu dovede posoudit náladu dona Cugliera. Teď je don Cugliero beze sporu v náladě dobré. Proto si Nik troufá prosit dále:

„Prosím, netrestejte Dina. On toho stejně moc lituje a snaží se dělat dobrotu. Anebo dejte raději nějaký trest mně!“

Don Cugliero zjihnul docela. Nu dobrá, dohodnou se. Dino zůstane dále ve třídě dona Cugliera. Nik ať mu raději ani neříká, o čem tu nyní spolu mluví. Ostatní hoši to také nemusí vědět. Ale Nik půjde z této školy.

Don Cugliero se odmlčel, zahleděn kamsi do prázdna.

Nik leknutím ztrnul. Tak hrozný trest si přece jen nepředstavoval.

On - vyloučen ze školy? Co tomu řekne maminka, tatínek? Slzy vhrkly chlapci opět do očí. Ale už neprosil. Slíbil trpět za Dina, své slovo nevezme zpět.

Don Cugliero nemínil Nika dlouho trápit. „I neplač, chlapče, neplač, vždyť jsem ještě nedomluvil. Nemíním tě vyloučit. Takovou hanbu bych přece neudělal svému nejlepšímu žákovi - a nejmilejšímu,“ to poslední spíše dodal jen pro sebe, ale Nik to dobře zaslechl, hned si otřel slzy a také se usmíval.

„Doporučím tě do lepší školy,“ pokračoval don Cugliero. „V Turíně je proslulým vychovatelem mládeže don Bosko. Myslím, že si spolu budete dobře rozumět.“

„K donu Boskovi?“ Nik se neudržel a radostným hlasem se hned svěřoval: „O donu Boskovi mi vyprávěl můj kamarád Tonio, který je také v Turíně.“

„Půjdeš tedy do Turína rád?“

„Moc rád, děkuji vám, done Cugliero. Don Bosko má pro chlapce velký dům a je tam také hřiště.“

„Vida, tam na naši skromnou školu snadno zapomeneš.“ Don Cugliero přecházel kolem Nikovy lavice s rukama založenýma vzadu. „Na svého starého učitele, dona Cugliera, také zapomeneš, ale takový je život. Scházíme se, rozcházíme - až na věčnosti se sejdem na trvalo.“

„Ale, done Cugliero, já na vás nikdy nezapomenu. Na spolužáky také ne,“ upřímně ujišťuje Nik. „Nikdy nemohu přece zapomenout, jak jste byl na mne hodný.“

Don Cugliero je spokojen. „Výborně, dobrá, tak jest,“ přešel k svým oblíbeným slovům. „Ještě dnes o tobě donu Boskovi napíšu. Před chlapci zatím o tom pomlč, Niku. Doma ovšem budeš muset o tom rodičům říci. Jen s jejich svolením, tak jest, jen s jejich svolením můžeš do Turína. Teď už utíkej domů!“

Když Dominik Savio vyšel z učebny, kněz se postavil k oknu. Zamyšleně se díval za chlapcem, který přecházel náves, a bezděky zašeptal: „Bůh ti žehnej, milý malý světče!“

Chtěl bych být jako vy

Becchi, rodiště dona Boska, byla malá osada, která farností patřila do Kastelnuova. V domě Josefa Boska, bratra knězova, byla malá kaple, zasvěcená Růžencové Panně, a do té kapličky přicházíval don Bosko z Turína, aby v říjnu, v den svátku Královny růžence, oslavil tam Matku Boží. Nepřišel sám, byla s ním vždy veselá parta mládenců, vybraní hoši z jeho chlapeckého domova. Hoši dovedli rozezpívat srdce všech přítomných svými krásnými sborovými písněmi a venku na louce rozesmát i vrabce svými šprýmy, jak říkal hospodář Josef.

Don Bosko chtěl dopřát svým chlapcům svěží vzduch, který tu vanul z okolních kopců, stromů a vinic, proto se vždy v Becchi zdržel po několik dnů. Kde tu kopu výrostků uskladnil na noc? Nelámal si s tím hlavu. Pro každého se nějaké skromné místečko našlo, když ne v prázdném rodném domku dona Boska, tedy u jeho bratra Josefa. A kdo se už nevešel ani na podlahu v komoře, zalezl si na seník. Tam se to voňavě spalo.

V roce 1854 připadl svátek Královny růžence na první pondělí v měsíci říjnu. Brzy ráno se u kapličky sešli nejen hoši, ale i několik vesničanů z okolí, kteří právě neměli nutnou práci. Kaplička byla malá jako světnička, ale nikomu to nevadilo. Kdo se nevešel dovnitř, stál nebo seděl venku. Začátkem října bylo počasí ještě pěkné, i když už zrána se po kopcích táhla mlha a sluníčko si ráno přispalo.

Dva hoši v bílých komžích, přisluhující u oltáře, vypadají tak mile neučesaně, jako dva zapomětliví andělé, kteří sem přiletěli shora v takovém spěchu, že si někde na seníku zapomněli křídla.

Tak nějak to připadá starému výměnkáři Sartovi, který sedí na lavici, přistavené k otevřeným dveřím kaple. To proto tam sedí, že trochu nedoslýchá a nechce ztratit nic z krásné promluvy dona Boska, ani ze zpěvu chlapeckého sboru, který pro svou početnost musí zůstat venku. Vždyť se dědeček Sartů celý rok těšil, až zase zde v kapličce uvidí a uslyší vzácného rodáka. Když zazní melodický hlas turínského kněze, všichni napnou pozornost. Starému Sartovi se zdá, že i Madona na obraze naklonila svou krásnou hlavu, aby dona Boska lépe slyšela. Ale na to nic nedejme, starý Sarto už mívá mžitky před očima.

Don Bosko dojemně probírá tajemství bolestného růžence, líčí utrpení Kristovo a bolest jeho Matky, která statečně stála pod křížem, uprostřed Ježíšových, a tudíž i jejích nepřátel. Přítomní ani nedýchají napětím, i sbor rozcuchaných kluků pomrkává očima a bezděkým sevřením pěsti nejeden posluchač prozrazuje, jak živě cítí jeho srdce se vším, co tu slyší. Kdo by neměl kazatele rád za to, že tak krásně umí přiblížit lásku vtěleného Boha? Vždyť don Bosko sám jako by byl živým důkazem této Lásky. Z celého jeho zjevu, z úsměvu a z každého jeho slova vyzařuje hřejivé teplo Boží dobroty. Po takovém kázání a po mši se pak všichni společně modlí růženec s opravdovou soustředěností.

Dnes je tu i malý Nik s tatínkem. Přivstali si na to hodně brzy, aby včas došli pěšky polními pěšinami přes kopečky, z Mondonia do Becchi. Nikovi se zdá, že je někde na pokraji ráje. Taková docela prostá světnička, proměněná v kapli, a přece je v ní tolik krásy, ne pro oči, ale pro srdce. Tak to je don Bosko, to je on! Kdež by se mu vyrovnal don Zucca nebo don Allora! Ani dobrý don Cugliero neobstojí ve srovnání, nikdo, nikdo se nevyrovná donu Boskovi, to říká Nikovi jeho srdce a Nik má jen obavu - přijme ho don Bosko do Turína?

Když modlitby skončily a kaplička se vyprázdnila, sluníčko bylo ještě někde zamotáno v šedé obloze. Vzduch byl vlahý a svěže voněl. Kovář Savio se postavil k hloučku vesničanů, měl mezi nimi známé.

Mnoho lidí na pobožnosti nebylo, vždyť byl všední den. Jen několik starších si udělalo svátek. Povídají si o sklizené úrodě, o dobytku, o každodenních všedních starostech, ale náladu mají přitom nevšední. Vždyť je tu v osadě don Bosko a jeho chlapci z Turína.

„Zpívali, tento, jako andělé, jako andělé,“ pochvaluje si dnešní mši starý Sarto.

„A teď budou na louce řádit jako čerti,“ hbitě na to přihodila babička Sartová, ale úsměv jejich bezzubých dásní svědčí o tom, že se na tyto čerty nikterak nezlobí.

Turínští chlapci většinou míří nejdřív ke kuchyni, kde se bude vydávat snídaně.

Don Bosko se v kapli ještě modlí. Obecní poslíček, který z Kastelnuova dochází do přilehlých osad, vykládá sousedům, co je nového ve světě. Generál Garibaldi se prý vrátil z vyhnanství, noviny o tom psaly. Pověstný bojovník za svobodu byl tři roky kdesi za mořem. Vlastně pět let, opravil se poslíček, když mu kovář Savio připomněl, že už ve čtyřicátém devátém se říkalo, že Garibaldi proti Rakušanům a všem cizincům bojoval statečně, jenže nechtěl pak krále poslechnout. Náš král smluvil pak s Rakouskem příměří a pan Garibaldi to nechtěl vzít na vědomí. Na vlastní pěst vedl v horách válku dále. Tohle si ovšem panovník nemohl nechat líbit.

Tak přísně Garibaldimu přikázal, juchaj si někam odpočinout za hranice! Bude vám takový rozený bojovník odpočívat - to zrovna! Rozjel se za moře a hurá do další vojny, za americkou svobodu prý se pral jako lev. Inu, je to čertův chlapík, má bojovnou krev - míní sousedé, kteří jsou rádi, že sami nemusí vytáhnout paty ze vsi. A stejně král to příměří zase zrušil, páni to někdy v politice pěkně zašmodrchají, jen co je pravda.

Hospodář Josef míní, že je líp na to všechno nevzpomínat, kdo by rád vzpomínal na prohranou válku? Vždyť nás Rakušané před pěti lety u Novary porazili. Ale poslíček zvedá ukazovák do výše - porazili, ano, ale proč? Kdyby tam byl býval Garibaldi, mohli jsme válku vyhrát. Neměli jsme tam schopného generála, to je ono. A pak musel do vyhnanství král Karel Albert sám, až někam do Portugalska. Už prý tam umřel, dej mu Pán Bůh lehké odpočinutí, musíme tam všichni, král i chudák. A všichni říkají, že ten Garibaldi nepřijel jen tak pro nic za nic, on už něco, víme, má asi v plánu, dejte na má slova!

Jenže lidé na slova obecního posla nic nedají, protože z kaple vychází don Bosko a všichni se hrnou k němu.

„Done Bosko, matka nám stůně, nezašel byste se k nám podívat?“

„Done Bosko, pošlete k nám chlapce, ať si očešou jabloň!“

„Done Bosko, dík za modlitbu, už je vnouče zase v pořádku.“

Každý má něco na srdci, co potřebuje donu Boskovi svěřit. Každý se chce alespoň slovem dotknout milého rodáka, o kterém se v Turíně a okolí tolik pěkného povídá mezi prostým lidem. Páni ho prý nemají ve vážnosti, ale páni jsou páni a don Bosko je z nás a náš.

Don Bosko má pro každého milé slovo a teplý stisk ruky. Když si se svými rodáky pohovořil, povšiml si opodál stojícího statného muže a útlého chlapce jemné tváře. Chlapec se na dona Boska díval tak rozzářeně, že i don Bosko se musel na něho srdečně usmát.

Přistoupil k nim: „Čekáte také na mne?“

„Ano, done Bosko. Jsem kovář Savio z Mondonia. Tohle je můj chlapec Dominik.“

Chlapec se shýbl k ruce dona Boska, aby mu ji podle tehdejšího zvyku políbil. Kněz pohladil hocha po tmavých vlasech, kováři stiskl ruku. „Tak jsme vlastně krajané. Mondonio patří také ke Kastelenuovu, jako Becchi.“ V osmahlém obličeji se pěkně bleskly bílé zuby v širokém úsměvu.

Kovář ztratil svou nesmělost: „Done Bosko, přivádím vám Nika, totiž posílá nás k vám jeho učitel, don Cugliero.“

„Ano, don Cugliero mi nedávno psal. To jsi tedy ty, ten malý Nik?“ Kněz se dívá pozorně na chlapce. „Přišel sis zahrát s mými chlapci na honěnou?“

„Však vy víte, proč jsem přišel,“ řekl Nik statečně a najednou mu bylo, jako by mluvil s kamarádem. Všecka bázeň, kterou míval, když mluvil s nějakým knězem, z něho spadla. Z očí tohoto kněze vyzařovala na Nika nakažlivá veselost. „Jsi prý bystrý student. Zdalipak jsi také moudrý, když se jmenuješ Savio?“

„Ne, done Bosko, moudrý ještě nejsem, i když se Moudrý jmenuji. Ale chtěl bych, abyste mě moudrosti naučil.“

„Tak víš co? Pojďme spolu stranou a budeme si trochu povídat. Tatínek může ještě na chvíli mezi sousedy.“

Kovář se ochotně připojil k hloučku venkovanů. Pozorovali na palouku pobíhající chlapce.

Výměnkář Sarto se obrátil ke kováři: „Vidíte toho mladíka v klerice? Tu poprvé oblékl tady u nás v Růžencové kapli před dvěma roky, také v tuhle dobu. Že je tomu tak, matko?“ obrátil se k babičce Sartové.

„Slyšela jsem, že je u dona Boska již od svých osmi let,“ vypráví stařenka. „Nějaký Rua, don Bosko mu říká - moje pravá ruka. Teď mu tady také dělá zástupce.“

„A vida, jak ho kluci poslouchají. Koukejte, koukejte, vyhrne si kleriku a už se honí s ostatními. Ten ale umí běhat!“

Zatím don Bosko s Nikem stojí na mlátě u domu. Jsou tu sami, jen bílá slípka stopuje zrníčka kolem jejich nohou. Nik je v napjatém očekávání, o čem si budou povídat, a současně je mu dobře, jako nikdy. Don Bosko s ním jedná, jako by se znali odjakživa.

„Byl jsi už u prvního svatého přijímání, Niku?“

„Byl, done Bosko. Přinesl jsem vám ukázat svou modlitební knížku, kterou jsem tehdy dostal od maminky.“

Don Bosko otevřel knížku a jeho oči utkvěly déle na stránce, popsané dětským rukopisem. Zvláště dlouho četl větu Raději smrt nežli hřích.

„Pěkně sis to, Niku, napsal. Ale dodržet takové krásné předsevzetí není lehké.“

„S pomocí Boží to doposud šlo.“

„Myslíš, že vytrváš i do budoucna?“

„Don Cugliero říká, že Bůh vyslyší každého, kdo prosí o duchovní poklady. Prosím o to denně. A vy mi pomůžete, abych vytrval, že ano?“

Kněz byl chlapcovými slovy překvapen. Postavou i obličejem vypadal Dominik Savio ještě dětsky, ale vnitřně byl zralejší než některý dospělý člověk.

Přítel Cugliero měl pravdu, když svůj chvalozpěv o Dominiku Saviovi zakončil slovy - Takového chlapce ještě mezi svými chovanci nemáš. Je vtipný, pohotový, snaživý a upřímně zbožný. Když se na něho zadívám, připadá mi, že mám před sebou malého svatého Aloise.

Don Bosko své myšlenky bezděky ukončil hlasitým závěrem. „Je to zřejmě prvotřídní materiál, výborná látka.“ Usmál se na Nika, který na něho hleděl nechápavě.

„Abys rozuměl, Niku, mám na mysli jinou látku, ze které by byly krásné šaty pro Pána Boha.“

Nik pochopil. V náhlé radosti chytil dona Boska za ruku tak samozřejmě, jak to dělával tatínkovi, když mu chtěl honem, honem něco sdělit.

„Já už vím, co jste měl na mysli, done Bosko. Já jsem tou látkou, že ano? Tak vy buďte krejčím. Vezměte mě s sebou do Turína a tam ušijte z mé duše ty pěkné šaty pro Pána Boha.“

Don Bosko podržel chlapeckou ruku ve své dlani. To byla jeho odpověď, výmluvnější než slova. Nik se cítil přešťasten.

Z louky k nim doléhal veselý hlahol chlapeckých hlasů. Z půdy nad mlatem vonělo seno. Pod trámem švitořila vlaštovka a na střeše jí odpovídal vrabec. Všechno kolem bylo v radostném pohybu, i šedá obloha se protrhla a objevilo se ospalé sluníčko.

Nikovi se zdálo, že vyšlo právě teď kvůli němu, aby přidalo svůj úsměv ke kráse této významné chvíle.

Don Bosko přerušil mlčení: „Když bys v Turíně studoval, Niku, co hodláš dělat po maturitě?“

Nik odtáhl ruku z knězovy dlaně. Jako by se probudil z krásného snu, náhle na něho padla tíha. Všecka jeho odvaha se stočila kdesi hluboko na dně srdce do malého klubíčka, od kterého ne a ne najít konec nitky. Co má odpovědět? Smí říci své nejtajnější přání? Smí vůbec takový malý, venkovský kluk mít tak velké přání?

Nik mlčí, jen jeho oči jsou plny zmatku, když je konečně pozvedl k tváři dona Boska. Ještě okamžik je v nich nejistota, ale tvář dona Boska je tak mile přátelská, že Nik zhluboka nabral dechu a pak vyrazil: „Studovat na kněze. Chtěl bych být jako vy, done Bosko.“

Tak - je to venku, teď čeká se zatajeným dechem, co řekne don Bosko. Ještě na mžik se v něm ozve bázeň - nezakřikne mě, cože ta smělost? Ale ne, don Bosko odpovídá zcela přívětivě:

„Máš krásné přání. Dej Bůh, aby se ti splnilo. Není ušlechtilejšího povolání, Niku, nad kněžství. Ale je to i povolání velmi nebezpečné, hochu. Kněz totiž nikdy nejde na věčnost sám. Buďto vejde do Kristovy slávy se zástupem duší, které dobře vedl, anebo sletí do záhuby s dušemi, které svým špatným příkladem odvedl z pravé cesty.“

Z protějšího stromu zvolna padal k zemi zvadlý list. Nikovi připadal jako tečka za slovy dona Boska. Pocítil smutek, ale rychle jej zahnal pevným rozhodnutím.

„Chci být jednou dobrým knězem, done Bosko.“

„Pak tedy zkusíme, budeš-li dříve dobrým studentem.“

Don Bosko vytáhl z kapsy své sutany knížečku. Byla to brožurka s nápisem Katolické čtení. Chvíli v sešitku listoval. Pak jej podal Nikovi.

„Tady tento článek si doma dobře pročti a nauč se jej nazpaměť. Chci, abys mu jednak dobře rozuměl, jednak jej uměl doslova vyprávět. Tak si vyzkoušíme, jakou máš paměť i úsudek. Zítra zase ráno sem přijď do kapličky, po mši tě vyzkouším. A teď bychom se mohli přidat k chlapcům na louce, co říkáš?“

„Done Bosko, směl bych tu zůstat na mlatu chvíli sám? Chtěl bych se na ten článek podívat hned.“

Don Bosko svolil a odešel k chlapcům, kteří se hned shlukli kolem něho.

Poblíž stál Nikův otec. Don Bosko se na něho obrátil: „Líbí se vám ti hoši? Brzy bude váš Dominik zpívat a závodit s nimi.“

Kovář se zaradoval: „To by bylo pro chlapce terno, kdybyste ho přijal. Ti vaši mládenci se mi líbí moc, hned bych zabral s nimi. Tohle za mých mladých let nebývalo, aby si klerik hrál na louce na honěnou a závodil v lezení po stromech.“

Don Bosko se zasmál:

„V Turíně závodím na hřišti s chlapci já. A neřekl byste - ani jeden z nich mě nepředhoní, ačkoliv se snaží. Jenže tady, víte, bratr Josef by měl řeči, že se to nehodí. Je starší a hostitel, tak ho musím poslechnout. Co se týče Nika, tak ho chci přijmout mezi své hochy, až zjistím jak by mu šlo učení.“

„To mu jde výborně,“ hrdě řekl kovář, ale hned si uvědomil, že by se neměl vychloubat.

„Sám se přesvědčíte,“ honem dodal. A opravdu, Nik už k nim klusal s knížkou v ruce.

„Done Bosko, já bych vám ten článek přeříkal hned.“

„Vždyť sis jej sotva přečetl. Ještě to není deset minut, co jsem ti jej dal. A já chci, abys jej vyprávěl doslova zpaměti.“

„Já jej umím zpaměti. Zrovna jsem se jej doučil. Done Bosko, vyzkoušejte mě, prosím, já bych to do zítřka nevydržel,“ škemral Nik docela dětsky.

Don Bosko chlapecké nedočkavosti rozumí. „Když tedy mermomocí chceš, začni nejdříve opakovat článek, pak si jej rozebereme.“

Nik začal. Opravdu uměl článek bezvadně nazpaměť, ale neodříkával jej mechanicky. Vypráví živě, i když obsah není snadný. Vypadalo to, jako by pronášel vlastní úvahu.

Kovář při tom střídavě vraští čelo a zase je povytahuje, to jak soustředěně sleduje, o čem chlapec přednáší a jak pěkně plynule to vše povídá.

Když Nik skončil, don Bosko řekl krátce: „Tady je má ruka, jsi přijat.“ Pak se obrátil ke kováři: „Paměť vynikající, přednes krásný. Bude z něho premiant, otče kováři.“

Nik zářil, když vkládal svou klukovskou ruku na širokou dlaň dona Boska.

Byla to docela jiná dlaň, nežli měl don Cugliero. Učitel v Mondoniu měl dlaně hebké, Nik si jich nejednou povšiml, ale tady na dlani dona Boska cítí mozoly.

„Vy máte dlaň jako tatínek,“ podivil se.

Kovář synka okřikl, takhle se nesluší mluvit, kdepak kněžská ruka a jeho!

Ale don Bosko otce Savia přerušil, jen ať Nik vždy upřímně řekne, co si myslí. Konečně, on se za své mozoly nestydí. Ty už měl na dlaních za studentských let.

„Když jsem chodíval do Kastelnuova do školy, přivydělával jsem si u tamějšího kováře, také se jmenoval Savio. Pomáhal jsem mu kovat koně a opravovat pluhy.“

„To vám ty mozoly na dlaních tak dlouho vydržely?“ diví se Nik.

„Já si je občas obnovuji,“ usmál se don Bosko. „Když nám v oratoři dojdou peníze i podrážky na botách, tak chlapcům boty spravuji sám. I zedníka občas dělám, když náš dům potřebuje opravy.“

Kovář Savio byl potěšen, že si don Bosko vzpomněl na jeho příbuzného. Don Bosko se rozhovořil o těžkých začátcích oratoře.

Nik naslouchal vyprávění kněze s velkým zájmem a cítil, že ho má čím dál raději. „To bylo štěstí, že vám tenkrát don Caffasso pomohl. Jinak byste tu dnes nebyl a já bych se nikdy nedostal k vám do Turína.“

Don Bosko zvážněl. „Jistě je to vůle Boží, Niku, že jsme se spolu sešli. Budeme-li vědomě vůli Boží oba dobře plnit, pak už spolu něco dokážeme.“

Řekl - spolu něco dokážeme - to je vyznamenání. Nik byl na tato slova hrdý. Don Bosko s ním počítá najisto.

„Done Bosko, na mne se můžete spolehnout. Budu se vždycky chovat tak, abyste vy i Pán Bůh měli ze mě radost.“ Dívá se při těchto slovech zpříma do knězovy tváře, jako by skládal přísahu.

„Přijímám slib, Niku. Zítra přijď zase a domluvíme se na dalším.“

Cestou zpátky k domovu se Nik držel tatínkovy ruky. Začal pofukovat větřík, ale obloha nad jejich hlavami byla už úplně modrá. Nikovi se zdála být krásnější než kdykoliv jindy.

„Koukej, tatí, tamhle ty dva bílé obláčky, vidíš, jak jdou k sobě? Ten jeden je dona Boska a ten druhý je můj.“

„A co když je ten druhý můj?“ zažertoval otec, ale hlas mu nezněl tak vesele jako jindy. Podkreslovala jej jakási tichá, doposud nepoznaná lítost.

Míjeli strom, na kterém švitořilo plno ptáků. „Už se houfují k odletu, že?“ zeptal se Nik.

Otec neodpověděl. Jen v duchu si řekl - i ty mi brzy odletíš...

Tady to začalo

Chladný vítr vál od Alp, jejichž zasněžená temena se bělala na obzoru v dálce za městem. Ježaté podzimní slunce se shlíželo v oknech paláců, pobleskovalo po zeleně natřených okenicích měšťanských domů, kreslilo duhy v loužích před domy chudiny. Akáty u cest už začínaly žloutnout, nejeden lísteček se třepotal vzduchem, kdykoliv vítr hrábl do větví stromů prudčeji. Jenže akáty, kaštany a platany královského města Turína prožily již mnoho podzimů a nechají si trpělivě čuchat zežloutlou kštici. Jen ptáci, kteří neodlétli na jih, sedí ve větvích zamlkle. Také řeka na okraji města plyne tiše, když u starého mostu před domkem mýtného zastavuje venkovský povoz, krytý formanskou plachtou. Mýtný vyšel ze dveří, vozka ho pozdravil pošinutím čepice do týla a bičem ukazoval dovnitř vozu.

„Jako obvykle,“ řekl stručně. „Drůbež a tak dále, pro trhovce. A ještě něco,“ jako by se dodatečně rozpomněl, „študenta vezu, to jako navíc a ne na trh.“

„Z toho posledního zboží ti poplatek slevím,“ stejně suchým humorem odpověděl strážný. Zřejmě se s venkovanem dobře znají. Forman měl už mýtné přichystáno, ale pro jistotu - a také, aby přitom ještě s mýtným prohodil několik slov- přepočítává nikláček po nikláčku, než je vpustí do cizí dlaně. Mýtný zatím ujistil formana, že je krásný podzim, he? A vína se letos urodilo víc, než se dalo čekat, he?

Vtom se ozval klusot lehkých koní.

„Uhni stranou!“ křikl strážný na formana.

Forman trhl opratěmi, tak tak včas uhnul vozem, o vteřinu později by už bylo příliš pozdě, kočár přeletěl těsně kolem venkovského vozu. Premovaný kočí, sedící na vysokém kozlíku, stačil ještě na venkovana vykřiknout nějakou nadávku, ale rozumět jí nebylo. Ostatně forman na ni zvědav nebyl, ani se za kočárem neotočil, jen směrem k mýtnému zahučel: „Tihle páni mají tuze naspěch do pekel.“

„To byl kočár šlechtice Belliniho. Kdybys měl moc peněz a málo práce, také by sis vymýšlel kratochvíle.“

Vtom se z pod plachty ozval svěží chlapecký hlas: „Strýčku, už jsme v Turíně?“

„Právě vjíždíme do města, Niku. Prospal ses dobře?“

Zpod plachty vyhlédla pěkná chlapecká tvář. Kštice tmavě kaštanových vlasů padala chlapci do čela, nad uchem se zachytilo stéblo slámy.

Pod pěkně narýsovaným obočím zvesela se rozhlížely bystré modré oči. Však také bylo nač se dívat, když přejeli most. Vůz drkotal zvolna po hrbolatém dláždění podél dvou i víceposchoďových domů. Vysoké domy s ozdobnými štíty, balkóny a okna, v přízemí zdobená uměleckými mřížemi, to byla pro venkovského chlapce podívaná! Strýc ukázal bičištěm na věž, která se bělala za palácem.

„To je hlavní kostel, Niku. Bazilika svatého Jana Křtitele. Tam je vzácná památka - Kristova rouška, plátno, do kterého prý byl Pán Ježíš zahalen, když ho sňali s kříže.“

Nik oživl. „Don Cugliero nám o tom jednou vypravoval, že to plátno našla ve Svaté zemi před dávnými časy matka císaře Konstantina, svatá Helena, a přivezla je do Itálie. Na plátně jsou viditelné stopy krve a otisky ukřižovaného těla. Strýčku, nemohli bychom tam odbočit?“

„I co tě nemá! Musím odvézt zboží na trh včas. Však se do baziliky ještě dostaneš kolikrát, když teď budeš bydlet v Turíně.“

To je pravda, Nik nesmí strýčka zdržovat, je vůbec hezké, že se uvolil Nika do Turína odvézt a doprovodit až k donu Boskovi.

A jéje - taková divná stavba tamhle na trávníku!

„Strýčku, to je zbořený hrad?“

„I ne, to je zbytek římské pevnosti. Říkají tomu Palatinská brána, čili Porta Palatina. To kamení už, hochu, vidělo více století, než ty máš let.“

„Tady asi byly městské hradby a v nich byla ta pevnost za vlády římských césarů,“ uvažoval Nik, který už ze školy znal kus dějin.

„Kdopak to asi tak poboural, že z celé pevnosti zbyly jen dvě kulaté věže a velká stěna s řadou oken? Ale vypadá to krásně, i když to je jen troska.“

„Jakápak krása, když už k ničemu neslouží?“ mávne rukou strýček forman. Dojeli k okraji velkého tržiště, které se rozkládalo poblíž Porty Palatiny. Prodavači zeleniny, ovoce, drůbeže a vajec právě stavěli své stánky. Podstavce, prkna, tyče a plachty si přivezli na příručních vozících, které pak nechali stát na odlehlejším místě nedaleko tržiště. Odpoledne stánky zase složí a odvezou. Jeden z kramářů již volá na strýce formana: „Dobrý den, Bartolomeo! Jedeš tak právě včas.“

Zatímco forman předává překupníkovi koše s máslem, vajíčky, kuřata a jiné dobroty z kastelnuovského venkova, Nik vytáhl z kapsy kukuřičnou placku, přežehnal se a s chutí se do ní zakousl. Chlad dotíral pod kabátek, s plným žaludkem jej spíše zaplaší.

Strýc Bartolomeo vzal opratě opět do rukou a řekl - hyjé!

Koně zabrali, vůz se opět rozhrkotal. Nik šel vedle strýce Bartolomea, ale když přejeli tržiště, oba se zase usadili na voze. Jeli kolem rozestavěného domu, Nik se pozorně dívá, zdali tu někde mezi zedníky neuvidí Tonia, ale pak si vzpomene, že Tonio už přece na stavbě nedělá. Brzy vjeli na cestu, u které už bylo domů méně, zato více stromů. Místy se prostíral úhor.

„Nezabloudili jsme, strýčku?“ stará se Nik.

„Kdepak bych zabloudil? Znám Turín i potmě. Přijíždíme na předměstí, do Valdoka. Už brzy budeme u Pinardova domu.“

„Ale strýčku, vždyť jedeme k donu Boskovi a ne k nějakému Pinardovi.“

„To jsou starosti! Jako bych nevěděl, kam jedu,“ bručí strýc Bartolomeo. „Vždyť don Bosko bydlí v bývalém Pinardově domě.“

Nik už nic nenamítá. Jeli kolem velké zahrady, bylo v ní několik skleníků, u plotu dva dělníci přerývali záhon. Jeden z nich se právě narovnal, otřel si čelo a podíval se k cestě.

„Hej, hej!“ zavolal zvesela. „Čao, Niku! To jsou k nám hosti!“ hulákal a hnal se k východu ze zahrady.

„Tonio!“ radostně zvolal Nik. „Tak přece se vidíme.“

Strýc Bartolomeo trhl opratěmi, aby zastavil.

„Vítej, chlapče! Tak ti konečně vezu kamaráda.“

„Já vás vítám oba do Turína,“ Tonio si otíral o kalhoty začernalou dlaň, aby ji podal krajanům. „Já teď pracuji tady, pokud není nic nutného v oratoři. K večeru se uvidíme, však teď budeme bydlet pod jednou střechou.“

„Ty, jaké to tam je?“ neodolal Tonio zvědavosti.

„Prima,“ zubil se Tonio. Byl z něho urostlý mládenec, ale oči měl pořád chlapecké. „Však se dočkáš a uvidíš sám. Večer si povíme víc.“ Tonio odběhl, však se již druhý zahradník po něm točil, kdeže to klábosí.

Vůz se opět rozdrkotal po rozježděné cestě. Byla to vozovka hrbolatá, místy dešti vymletá jako polní úvoz. Když konečně stanuli před vraty velké, zděné ohrady, poblíž kostelíka s malou věží, cítil Nik, jak se mu srdce rozbušilo.

Vjeli do dvora, v čele stála dvouposchoďová budova. Připadala Nikovi, proti jejich skromnému domku v Mondoniu, jako zámek.

„Tak jsme tady. Pěkně to tu don Bosko přestavěl, jen co je pravda. Tady vedle kostela to začalo,“ strýc Bartolomeo ukázal bičem na dlouhou nízkou stavbu. „Vlastně to byla Pinardova stodola, než v ní don Bosko našel první útulek pro svou klukovskou rodinu.“

Nik je jako u vidění. Dívá se upřeně na obývací dům. Obílené stěny novostavby objímá pavlač železnou mřížkou, skrze kterou je vidět květináče s keříky oleandrů. Jedna boční stěna se vesele zelená popínavou rostlinou. Mezi obytným domem a Pinardovou kaplí bylo poloobloukovité podloubí, které dodávalo nádvoří půvabný vzhled. Dvůr byl čistý, ale udusaný, jen sem tam při okrajích se zachránil nějaký chuchvalec trávy.

„Strýčku, tady je krásně!“ vydechl Nik nadšeně.

Starý forman se usmívá do vousů. „Bodejť by nebylo, v Mondoniu takové nádvoří nenajdeš. Ten starý Pinardův dům byl na spadnutí, hochu, stodola k ničemu, hlavu by sis přizdobil boulí, kdybys do ní lezl, jak byla nízká. To byly začátky našeho krajana. Nejdřív koupil kůlnu, pak celý dům. A co měl? Jednu kapsu prázdnou a druhou vysypanou. Jenže měl Pána Boha a ten už věděl, po kom donu Boskovi peníze poslat. Přestavět to musel, to dá rozum. Původní dům pro tolik chlapců nestačil a prý částečně spadl sám. My v Kastelnuovu to všechno víme z první ruky, Josef Bosko tam bývá každou neděli na ranní.“

Forman se rozpovídal, zatímco shazoval z vozu dva pytle s ovsem a připevňoval je koňům na krk, aby se posilnili, než vyrazí na zpáteční cestu.

Chlapec, který jim otvíral vrata, zřejmě konal službu ve vrátnici. Vrata opět zavřel a pak teprve se hostů zeptal: „Mám vás ohlásit donu Boskovi, anebo hospodáři?“

„Co se mne týče, tak bych rád zas jednou viděl matku Markétu,“ řekl forman.

„Ale strýčku, já myslel, že mě doprovodíte k donu Boskovi,“ škemral Nik. Najednou v tom novém, pěkném prostředí cítil ostych, chtěl by ještě na chvíli mít vedle sebe kousek venkovského prostředí z domova. Ale strýc Bartolomeo mínil, že takový bystrý student, jako je Nik, se dovede otáčet ve světě sám a dona Boska si jistě najde.

Vrátný kamarádsky na Nika přivřel jedno oko. „Klušu pro matku Markétu,“ hlásil formanovi a hvízdaje si do pochodu, odcházel svižným krokem.

Z otevřeného okna v prvním poschodí zazněl zpěv. Sbor svěžích chlapeckých hlasů notoval škály, pak bylo okamžik ticho a již vytryskl jásavý proud sborové písně. Nik pozvedl hlavu k oknům a tiše naslouchal. I koně pozvedli hlavu od ovsa, náruční spokojeně zafrkal.

„Taky se ti to líbí?“ poplácal forman koně po krku. „To jsou kosíci, ti se vyznají ve cvrlikání. Už abys byl mezi těmi ptáčky, Niku, což?“

Na nádvoří se objevila stará venkovská žena. Bílý čepeček stínil vysoké čelo, pod kterým se usmívaly vlídné tmavé oči. Zamířila k hostům.

„Pěkně vítám z rodného kraje,“ usmála se matka Markéta na Nika i na starého Bartolomea.

„Dobrý den, Markéto Bosková,“ pošinul si forman čepici z čela. „Tuhle ti vezu přírůstek ke stolu,“ palcem ukázal na Nika, který v rozpacích hleděl z jednoho na druhého.

Tak tohle je maminka dona Boska. Začervenal se, když přál také dobrý den, ale strýc Bartolomeo ho nenechal ani ta dvě slova dokončit a hlučně vzpomíná - jakpak je to dlouho, co se s matkou Markétou neviděli? Naposled to bylo - ale už to ani nespočítá, léta utíkají a každý je o nějakou tu vrásku zatím hezčí.

„Abych nezapomněl, od tvého syna Josefa ti nesu pěkné pozdravení, v neděli jsme spolu mluvili před kostelem.“

Markéta Bosková, ruce schované pod širokou zástěrou, přikyvuje souhlasně hlavou, usmívá se a také míní, že léta mizí jako voda v řešetu, ale v práci člověk ani nemá kdy na to myslet, že už mu není dvacet.

Nik naslouchá jejich hovoru a pozoruje maminku dona Boska. Je jiná než maminka Nikova. Jeho maminka je ještě mladá, i když tu a tam se jí objeví stříbrná nitka ve vlasech, ale tvář má hladkou, růžovou. Matka Markéta má obličej prokreslený vráskami, které u očí a úst tvoří vějířky. Jenže z těch vrásek svítí tak milý úsměv, že Nik se bezděky usmívá také.

Markéta se obrátila k chlapci: „Teď budeš i ty mým synáčkem. Jakpak ti říkají? Nik? Nu, dobrá, tedy Nik. Mně tady všichni říkají matko Markéto, i ty mi tak říkej. Mohla bych být tvou babičkou, ale zvykneš si na starou maminku, jako si zvykli ti ostatní.“

Oči jí při těchto slovech krátkozrace pomžikovaly, ale bylo v nich tolik dobroty, že Nik se už docela nic neostýchá a cítí, že si s matkou Markétou bude také dobře rozumět.

„Tak pojď, Bartolomeo, pojď do kuchyně! To by bylo, abych tě pustila bez talíře teplé polévky. Však ještě dojedeš zpátky. A tobě, Niku, ukážu, kudy půjdeš ke světnici dona Boska. Jestli nejsi moc hladový, nejdřív se mu jdi ukázat, že jsi dojel. Pak se vrať do kuchyně, ještě se strýcem rozloučíš.“

Na energickém hlase staré ženy bylo vidět, že je zvyklá rozhodovat ve velké domácnosti a že má schopnost řídit i jiné.

„Než si s donem Boskem pohovoříš, strýc Bartolomeo se posilní. Ty půjdeš do jídelny s ostatními chlapci, nemáš-li už teď velký hlad.“

Nik řekl, že nemá, Bartolomeo zastrčil bič do vozu a oba šli za širokými sukněmi matky Markéty. Ukázala jim, kde je její kuchyně, ukázala také Nikovi, kudy po schodech vyběhnout do druhého patra k pokoji dona Boska.

Schody utíkaly Nikovi pod nohama, tak se chlapci alespoň zdálo, když si najednou uvědomil, že už je nahoře. Rozhlédl se chodbou. Bylo tu více dveří, na které by měl zaklepat?

U jedněch dveří byl vodovod s výlevkou, naproti jiným stálo křeslo a dvě židle. Kdopak asi sedává na chodbě? To je divné zařízení, myslí si Nik, ale tu zrovna z oněch dveří naproti křeslu vyběhl chlapec o něco větší než Nik. Oči mu šibalstvím jen hrály. Sotva Nika spatřil, hned k němu zamířil.

„Čao, bažante! Že jdeš k donu Boskovi a nevíš, kudy k němu tesař nechal díru?“ Třepí Nika po rameně. „Abys věděl, s kým máš tu čest, já jsem Renzo. A jak tobě říkají, velevážený?“

Nikovi se veselý hoch zalíbil. „Ego sum Dominicus Savio.“ Tvářil se při tom vážně, ale v koutcích úst mu poskakoval úsměv.

„Fuj, ty ses ale našprtaný latinou,“ povážlivě pokyvoval hlavou Renzo, jako by konstatoval nakažlivou nemoc. „Pokud jsem té učené větě porozuměl, vydáváš se za Moudrého Páně, což mé mozkové kůře nahání husí kůži.“

„Ale já se opravdu jmenuju Dominik Savio.“

„Vážně? Tak to mudrctví máš jako dědičné zatížení po otci,“ soucitně pokračoval Renzo. „Co se dá dělat. A jak se ti říká tak po lidsku?“

„Všeobecně Nik. Snad se ti to bude líbit víc.“

„To je řeč,“ rozjasnil Renzo tvář. „Niku, vidím, že jsi zralý pro každou legraci. Až budeš mít raport u dona Boska za sebou, přijď do jídelny. Budu ti držet místo vedle sebe, jestli chceš.“

„Výborně, jsem pro. A kde je pokoj dona Boska?“

„Právě jsem byl u něho. Zaklepej na tyhle dveře.“

„Prosím tě, Renzo, kdo tady sedává na těch židlích?“ neodolal Nik zvědavosti.

„Někdy velcí páni, někdy třebas my, kluci. Don Bosko mívá mnoho návštěv, tak se musí čekat,“ vysvětluje Renzo.

Nik přikročil ke dveřím s bušícím srdcem. Nesměle zaklepal. Zatímco Renzovy podpatky dupaly po schodech, vcházel Nik do světnice dona Boska.

„Dobrý den, done Bosko!“

„Pěkně vítám,“ odpověděl příjemný hlas.

Don Bosko seděl u psacího stolu nad papíry. Na stole byla soška Panny Marie, na zdi visel velký kříž a pod ním stálo klekátko. Nik zůstal u dveří a jedním pohledem obkroužil světnici. V koutě stála černá, železná postel, vedle okna umývadlo s ručníkem, část zadní stěny byla zakrytá knihovnou. Pak tu byl věšák na šaty, a vlevo vyhaslý krb. Jedny dveře vedly na pavlač, druhé byly pootevřené do dalšího pokoje, takže v něm Nik mohl zahlédnout velkou skříň s knihami. Vše tu bylo prosté, chudičké - snad právě proto se tu Nik cítí jako doma. I ta stará, omšelá klerika dona Boska, s rukávy oblýskanými, s odřeným zapínáním, je Nikovi milá, právě takovou míval na sobě don Cagliero při vyučování.

Don Bosko dopsal větu a vzhlédl od papíru. „Hleďme, náš malý Nik! Pojď jen blíž a sedni si u mně!“ Je vidět, že i don Bosko má z tohoto shledání radost.

„Tak jsi šťastně dojel. Jakpak se ti cestovalo? Máš nějaké přání, pokud se týče pobytu u nás?“

Nik sedí proti knězi, všechny rozpaky jsou ty tam, je mu, jako by seděl proti tatínkovi, slova mu sama plynou ze rtů: „Done Bosko, chtěl bych se u vás mnoho naučit, dobře studovat a vůbec, udělejte z mě něco pořádného. Víte, takové pěkné šaty pro Pána Boha, jak jsme o tom mluvili spolu v Becchi. Já vás chci poslechnout ve všem, co mi poradíte.“

Don Bosko se dívá na chlapce se zájmem. „Mám radost, Niku, že jsi zde. Myslím, že si spolu budeme dobře rozumět. Vynasnažím se, abych ti byl dobrým rádcem.“

Nikovy oči znovu zabloudily k pootevřeným dveřím, knihy ho vždy přitahovaly. Teď si povšiml, že nade dveřmi je latinský nápis.

„Done Bosko, musím se vám přiznat, že z latiny toho ještě mnoho neznám. Probírali jsme s donem Cuglierem jen začátky. Například, nerozumím dobře tomu nápisu tam nade dveřmi.“

„Přečti mi jej nahlas Niku, a přeložíme jej společně.“

Nik zvolna čte: „Dá mihi animas, caetera tolle.“ Pak se pokouší o překlad nejdříve sám. „Animas jsou duše, dá je rozkazovací způsob od dáti, mihi - to je mi. Tedy - Dej mi duše, caetera tolle - nevím.“

„Každý začátek je těžký, Niku, a kdybys už všechno uměl, nepotřeboval by ses učit,“ řekl don Bosko a začal vysvětlovat ta dvě neznámá slůvka od kořene tak, aby si je Nik mohl přeložit sám.

„Už vím. Dej mi duše, ostatní si vezmi!“ Nik se zamyslil. Pochopil, proč je tato světnice tak chudá.

„To tedy znamená, done Bosko, že se ani tak nestaráte o peníze, jako o to, aby duše kluků, kteří tu bydlí, byly v pořádku,“ rozjasnil Nik oči radostí, jako by rozluštil těžkou hádanku.

Don Bosko je s Nikovým výkladem nápisu docela spokojen.

„Jsou to oblíbená slova svatého Františka Saleského, kterého jsem si zvolil za ochránce a za svůj vzor. Co je na člověku nejvzácnějšího, je přece jeho duše. Konečně, kdo hledá nejdříve království Boží, tomu už všechno ostatní, co k životu potřebuje, bude přidáno. Tak nás Kristus ujistil a my mu přece věříme, ne?“

Nik těmto slovům naslouchá s opravdovým zájem. Není to pro něho nové, a přece je. Úryvky z Písma svatého slyšel mnohokrát, ale jen don Bosko to umí říct tak, že už to není stará kniha, která nám něco opakuje, ale živá slova živého člověka, která jdou od srdce k srdci.

„Done Bosko, myslíte, že i mně dá Bůh nějaké duše? Já bych chtěl také - pro duše - pro Něho - proto přece jdu k vám,“ koktal Nik zadýchaně, byl toho pln a zase se mu zdálo být troufalé, takto mluvit o sobě. Don Bosko mlčí. Ten hoch je darem Božím - uvažuje. Ještě žádný z mých chovanců si hned napoprvé neuvědomil své životní poslání. Don Bosko vstal, šel ke skříni, otevřel dolní dvířka a vytáhl odtamtud velký míč.

„Já ti rozumím, Niku. Chceš pro Boha získávat duše. Dej se tedy do práce. Tady máš míč a jdi s ním po obědě na hřiště.“

Nik rozevřel široce oči. Tropí si z něho don Bosko žerty? On přece knězi svěřil své nejtajnější myšlenky a místo vážného povzbuzení, jak by to jistě učinil don Cugliero, podává mu don Bosko hračku.

„Nedívej se na mne tak vyčítavě, Niku,“ řekl don Bosko. „Ty sis asi myslil, že tu u mne budeš jen dřít články nazpaměť a klečet v kostele? Tak to je omyl, chlapče. Ještě je tu také zábava a po práci je docela na místě. Bohužel, při zábavě má Pokušitel větší úspěchy než při práci, na to nezapomínej! Hřiště sice není od slova hřích, ale také se to navzájem nevylučuje. Kampak jde

voják bojovat? Na bojiště. Nu, chceš bojovat o duše, budeš o ně bojovat také míčem.“

„Done Bosko, já jsem ale oslík,“ vyhrklo z Nika. „Já myslil, že se mám hrám vyhýbat, abych nehřešil. Teď tomu rozumím. Nejde jen o to, chránit si vlastní duši. Je třeba starat se také o duše jiných. Tak ano. Budu se snažit, abych byl prvním nejen ve škole, ale i na hřišti.“

„Vidím, že oslík nejsi, Niku, ten by tak rychle nepochopil. A teď pojďme, provedu tě domem, seznámím tě, Niku, s donem Vittoriem, naším prefektem, abys věděl, na koho se obrátit, když budeš potřebovat cokoliv pro denní potřebu nebo do školy. Také tě uvedu do jídelny.“

Jenže jídelna byla již prázdná, chlapci, kteří v ní měli úklid po obědě, ochotně Nikovi přinesli jídlo dodatečně. Také don Bosko se naobědval, zatímco až do jídelny doléhal veselý křik z hřiště, na kterém si hoši krátili přestávku libovolnou zábavou.

Když se don Bosko objevil s Nikem na hřišti, křik kluků se nikterak neztišil. Jen několik menších chlapců odběhlo od houpačky, aby zataháním za kleriku ohlásili donu Boskovi svou přítomnost.

Nik s překvapením sledoval, že don Bosko to považuje za samozřejmost, pro každého z klučíků měl v zásobě nějakou veselou otázku. Pak vložil don Bosko dva prsty do úst - jú, to byl ale hvizd! Hluk na hřišti ustal jako na povel. A již všechno, co mělo nohy, se hrnulo k donu Boskovi.

„Chlapci!“ zvýšil don Bosko slavnostně hlas. „Máme o jednoho člena naší rodiny víc. Představuji vám zde nového kamaráda - Nika Savia. Mějte ho rádi, je to můj krajan.“

První byl u Nika Renzo. Nadšeně vykřikl: „Ať žije Nik!“

Sbor chlapeckých hlasů skandoval: „Nik! Nik! Nik! Ať žije! Ewiva!“

A než se nový člen klukovské rodiny nadál, už ho drželi za ruce i za nohy. Rozhoupali Nika a najednou hop! Octl se na něčích ramenou, tak tak že se zachytil pačesaté hlavy a už s ním dvounohý komoň uhání po hřišti, popoháněn konvojem dvořanstva a veselými výkřiky. Když Nika opět postavili na zem, skoro se mu z toho všeho točila hlava.

Don Bosko se smál: „Tak, Niku, křest nováčka bys měl za sebou. Tohle si musí každý vytrpět, abychom viděli, že není buchta z tvarohu, ale pořádný kluk.“

„Kdepak já a buchta,“ zubí se Nik. „Já jsem spíš vojenský komisárek.“

U nohou dona Boská zahlédl Nik svůj míč, který mu při té divoké jízdě vypadl z rukou. Popadl míč a vyhodil jej vysoko nad hlavy chlapců: „Kdo hodí výš než já?“

Než skončila polední přestávka, Nik už byl mezi chlapci doma.

Na souboj

Tři mušketýři

Dominik Savio klečí před oltářem Panny Marie a je pohroužen v tichou rozmluvu s nebeskou Matkou. V duchu si představuje, že u Ní sedí, jak sedával u nohou své maminky na nízké stoličce, zatímco maminka něco zašívala. Panna Maria má také v ruce jehlu a zlatou nití své přímluvy zašívá roztrhané šaty lidských dušiček. Teď má právě v rukou hadříky dvou duší - Renza a Bertíka. Smutně se přitom dívá na četné trhliny a záplaty. Dominik klade Mamince hlavu na kolena a šeptá: „Ty víš, že jsem v den svátku Neposkvrněného Početí daroval své celé srdce tobě. Vzpomínáš si, jak jsem s tebou uzavřel věrné a věčné přátelství? Teď se ti chci svěřit, jak moc jsem smutný a bezradný. Bertík a Renzo se nenávidí, a to je přece hrozné, když Pán Bůh chce, abychom se všichni měli rádi. Já bych tomu chtěl nějak zabránit, aby kamarádi tak těžce nehřešili. Hněv je přece jeden z těžkých hříchů, ale jak tomu zabránit, když si poradit nedají?“

Nikovi se zdá, že tichý hlas Maminky mu odpovídá: „Niku, jsi slabý. Ale milost Boží je silná. Opři se o ni a bojuj o jejich duše!“

U odpolední svačiny sedí kluci z jejich třídy v jídelně u jednoho stolu, jako by se nic nedělo. Ostatně, Bertík a Renzo dělají tajnosti, nikomu se předem nechtějí svěřit, kdy a kde se souboj má konat. Bojí se prozrazení.

„Třeba si to oba rozmyslí,“ míní někteří hoši, „pojďme na hřiště, nechejme ty paličáky, ať se poperou, když mermomocí chtějí.“

Jen Nik hlídá oba soky jako ostříž. Když je zahlédl, jak se nenápadně jeden po druhém loudá z hřiště k bráně, rychle za nimi vyběhl na cestu.

„Hej, Renzo! Bertíku! Počkejte na mě!“

„Co zase máš?“ Bertík se mračí.

„Kluci, kde budete mít ten souboj?“

„To je naše věc,“ odbyl ho Renzo. „Heleď, Niku, nestarej se o nás.“

„Ale já vás přece neprozradím. Nebo mi snad nevěříte?“

Kluci mlčí. Těžko nevěřit Nikovi. Nik kuje železo, dokud je žhavé.

„U souboje přece vždycky musí být někdo třetí. Jako rozhodčí. Já bych vám ho dělal, kdybyste chtěli.“

Oba sokové se na sebe podívali. Vida, na rozhodčího nepomyslili. Vlastně by se Nik na to hodil nejlíp. Když sám chce!

„Myslíš to doopravdy, Niku?“

„Pod jednou podmínkou jsem ochoten být rozhodčím u souboje.“

„Pod jakou?“

„Řeknu vám ji až na místě souboje. Před začátkem.“

„To je nějaké záhadné,“ kroutí hlavou Korsičan.

„Vlastně je to hrozně romantické,“ rozjasnil se Mušketýr.

„Ale nikomu ani slovo, Niku.“

„Nikomu. Zde ruka na to.“

„Tak pojď! Jdeme na starou louku. Kamení je tam dost a jinak - ani noha.“

Cestou všichni tři mlčeli. Nik se v duchu modlil, aby mu Bůh byl nápomocen v jeho plánu.

Renzo si v duchu říkal - Nik je prima kamarád, ten nic nepokazí. Nejde sice o legraci, protože Berta bych rád poznamenal, aby se pořád s tou svou korsickou krví nevytahoval, dělá, jako by Napoleon byl jeho prastrýc.

Bertík zatím usilovně přemýšlel, jaká výmluva by byla nejlepší, až jeden z nich přijde do chlapeckého domova pěkně zakrvácený. Protože jenom krev může smýt urážky, jenom krev, to si Bertík znovu v duchu hrdě opakuje. A Renzo je hňup, který si pořádný výprask už dávno zasloužil.

Když došli na místo, louka byla tu a tam postříknuta žlutými pampeliškami. Daleko široko nikdo, jen ve větvích stromů švitořili ptáci.

Jarní slunce příjemně hřálo, po modrojasném nebi pluly obláčky. Takový krásný den - pomyslil si Nik - Pane Bože, dej, aby také krásně skončil. Louka byla vlastně úhor, bylo na ní plno kamení, bodláčí, kopřivy. U rozkvetlého šípkového keře se zastavili.

„Tak jak je to s tou tvou podmínkou, Niku?“ Renzo již nemůže zadržet svou zvědavost.

„To nespěchá,“ klidně řekl Nik. „Nejdříve si stanovíme vzdálenost mezi vámi při souboji. Ty zůstaneš tady u keře, Bertíku, tamhle k tomu výmolu se postaví Renzo.“

„Nejdřív musíme najít vhodné kameny, aby byly přibližně stejné,“ věcně řekl Bertík. On se chce bít, ale čestně.

Šli hledat kameny, Nik jim pomáhal. „Každý si vezměte pět, to snad stačí, ne?“

„Pět stačí úplně,“ furiantsky řekl Berta. „Stejně všechny nevypotřebuji, červená poteče Renzovi hned při prvním.“

„Jen se nenaparuj, aby netekla první tobě, ty Napoleone!“ - „Pánové, souboj je rytířská záležitost,“ krotil je Nik. „Chovejte se podle toho. Žádné další urážky!“

„Tak promiň,“ řekl Renzo. „Zapomněl jsem, že tři mušketýři byli zdvořilí i při souboji.“

„No, no,“ Bertík jen zabručel. Napadlo ho, kde Renzo k těm Třem mušketýrům přišel? To zas někdo propašoval do domova knížku, kterou by don Bosko moc nepochválil. Skoro je Bertíkovi líto, že za chvíli Renzovi nasadí bouli na hlavu - ten mi pak tu knížku nepůjčí, to je jisté. Škoda!

Nik je rád, že kluky dostal alespoň jakžtakž do smířlivější nálady.

„Tedy podle pravidel souboje - první rána se vylosuje. První hodí kamenem ten, kdo uhádne, v které ruce mám peníz.“ Nik má obě ruce v kapsách u kalhot.

„V pravé!“ vykřikl Bertík.

„V levé,“ hádá Renzo.

Nik pomalu vytahuje ruce z kapes, jako by to byl opravdu skutečný obřad. Napřáhl paže. Ruce, doposud sevřené v pěsti, jen pomalu obrací dlaněmi vzhůru. Oba zápasníci napjatě sledují Nikovy prsty, jak se pomalu rozevírají - a hle! Nikláček leží na dlani levé.

„Renzo.“

Oba bojovníci se tváří vážně. Renzovi blesklo hlavou - prima, že jsme Nika vzali s sebou, ten tomu dodal švih.

„Tak se připravte! Až řeknu jedna, dvě, tři - teď, můžeš, Renzo, hodit kamenem.“

Nik to říká v pochodu, oba hoši už stojí na určených místech, jen on je uprostřed. Nyní jde rychle k Bertíkovi, staví se před něho, když počítá - jedna, dvě, tři - najednou zpod kabátu vytáhl křížek, zvedl jej do výše hlavy a volá - teď!

„Co blázníš?“ křičí na něho Renzo. Nedočkavě potěžkává kámen v dlani, ale nemůže jej hodit, mohl by trefit Nika. „Uhni stranou!“

„Jen hoď! Na mne nebo na kříž, to je jedno.“

„To tedy ne,“ rozčiluje se Renzo. „Nejsem pohan.“

Také Bertík je z toho zkoprnělý. „Ty ses zbláznil, Niku. Proč by měl Renzo házet na tebe nebo na kříž?“ Ale je mu nějak teplo u srdce, Nik ho chce chránit před ranou vlastním tělem, tak přece ho má rád.

„Kluci, to je ta moje podmínka: Nejdřív každý hodíte kámen na mou hlavu nebo na kříž. Pak se bijte spolu.“

Oběma sokům se Nikova podmínka nezamlouvá.

„To přece nemůžeš myslit vážně.“

„Tomu vůbec nerozumím, proč bych měl házet na tebe, když tys mě neurazil?“

„Tak já vám to, hoši, vysvětlím. Kristus přece řekl - Co jste učinili jednomu z mých bratří, mně jste učinili. Tedy když hodíte kámen na mne nebo jím hodíte po sobě, je to úplně stejná urážka Pána Ježíše, jako kdybyste jej rovnou hodili na kříž a mínili tím zasáhnout Jeho.“

„Nejsem pohan, abych házel po kříži,“ opakoval Renzo. „Máme přece s Bertou docela normální souboj, chápej to, Niku, musíme se bít.“ Berta ze sebe pomalu soukal: „Teda - souboj ano, ale abys ty, Niku, měl mít rozbitou hlavu za mne, to teda ne. Ty ses děsně dobrý kamarád - a vůbec...“ - a vůbec nevěděl, co říci dál.

Renzo mu skočil do řeči. „Myslíš, že jsem takový, abych praštil Nika místo tebe? Ty snad jo, ale já ne. Nik je přece můj kamarád od první chvíle, kdy jsme se potkali.“

„Klid, mládenci, já vám to ještě jednou vysvětlím,“ řekl Nik. „Pán Ježíš je přece více než já, to vám je jasné, že? Mně nechcete ublížit, protože jsem váš dobrý kamarád. Ale Pán Ježíš je přece náš nejlepší přítel. A vám je to fuk? Vy ho kliďánko chcete urážet tím, že nedbáte na jeho slova, trváte na svém souboji. Tak já trvám na své podmínce. Nejdříve rozbijte hlavu mně a pak teprve sobě navzájem.“

Oba kluci stáli jako zařezaní. Takovou podmínku od Nika nečekali. A vlastně - dalo se od Nika čekat něco jiného? Bertík měl v duši zmatek. Je jisté, že ho má Nik rád, když si chce pro něho nechat rozbít hlavu. A Pán Ježíš se dal za něho ukřižovat. Tohle ovšem Bertík věděl, ale nějak to nebral vážně. Jenže Korsičan přítele nikdy nezradí a za dobré zlým neoplácí.

Slova o Pánu Ježíši jako nejlepším příteli zasáhla také Renza. Podobná slova slyšel mnohokrát od dona Boska, ale tak nějak mu vždy vklouzla jedním uchem dovnitř a druhým zase ven. A teď je mu, jako by je slyšel poprvé. Až mu mráz běží po zádech - on a rozbít hlavu Pánu Ježíši? Ne, to ať se raději souboj nekoná.

Renzo vrtá špičkou boty v trávě, dívá se k zemi. Prsty u ruky se mu pomalu rozevírají, kámen padá k nohám. Nik porozuměl.

Jeho pěkně krojené rty se rozevřely v úsměvu. Obrátil se k Bertíkovi. Ten tu ještě stojí zachmuřen, těžce to v něm pracuje.

Nik honem vyslal k nebi střelnou modlitbu - Panno, Maria, pomoz! - a třepí Bertíka po rameni: „Pro naše dobré přátelství, Bertíku! A pro přátelství s Pánem Ježíšem.“ Bertík se podíval k nebi a byl hrozně rád, že místo vyčítavého pohledu Pána Ježíše vidí hejno čápů.

„Koukejte, kluci!“ ulehčené vykřikl. Všichni tři se dívají k modrojasné obloze, po které pádlují bílé lodičky s dlouhými nataženými krky.

„U nás doma měli hnízdo za komínem,“ rozpomíná se Bertík. Zdá se mu, že těmito obyčejnými slovy shazuje ze sebe něco neobyčejně těžkého. Podvědomě se shýbl pro kámen a mrštil jím do výše. Ale kdeže už byli čápi! Ostatně, on je stejně nemínil zasáhnout. To házel kamenem po něčem, co vyletělo z něho. Už je mu lehko u srdce, začal si hvízdat veselou písničku o Andělu strážném.

„A jde se domů,“ navrhl Nik.

„Jde se,“ řekli Bertík a Renzo najednou. Podívali se na sebe a dali se do smíchu.

„Stejně to bylo prima,“ řekl Bertík cestou. „Ten začátek. Jak jsme to všichni brali vážně. Jako na Korsice.“

„Jako tři mušketýři,“ dodal Renzo.

„Prima je ten konec,“ mínil Nik. „Zachovali jste se jako Kristovi mušketýři.“

Je to jen ubohý člověk

Slunce stálo na západě, okraje oblak se zlatily jeho odleskem. Nebe bylo místy načechráno bílými beránky, místy se už začínalo zabarvovat do červánků. Ve větvích rozkvetlého akátu hvízdal kos.

Mírný vánek pohyboval záhonem bílých narcisů, mezi nimiž právě Tonio vyhledával ty nejhezčí květy.

Andrea odháněl včelu; jak si mohla splést jeho nos s květinou? Andrea má na starosti v oratoři výzdobu kostela, čeká právě u záhonu květin na čerstvou kytici.

Zeleninová zahrada matky Markéty byla již u hřiště zrušena, protože chlapci někdy v zápalu hry nepostřehli, kde končí hřiště a kde začíná záhon mrkve. Ale Tonio si po své práci pěstuje u kostela zahrádku jako dlaň, jen pro květiny na oltář.

Andrea si chvílemi pohvizduje, chvílemi popohání zahradníka. „Dělej, Tonio, mám dnes ještě dozor na hřišti.“

„Jen klid. Udělej si výzdobu oltáře hned. Ne abys nechal narcisy ve džbánu namačkané. Já se zatím na hřiště podívám za tebe.“

Andrea je rád, že nemusí pospíchat. V duchu rozpočítává, kolik květů mu vyjde na jednu vázičku, když otvírá dveře do kostela svatého Františka Saleského. Dveře vrzají, potřebovaly by namazat, napadá Andreu a - málem by se srazil s Nikem.

„Promiň, já tě neviděl,“ omlouvá se Nik a skutečně se dívá jako probuzený ze sna.

„Co je s tebou?“ diví se Andrea.

„Nic. Co by mělo být?“ Nik se obrátí a vyběhne ven. Andrea pokrčí rameny. Ten Nik je zvláštní. Člověk by málem myslil, že tu malý Savio v kostele spal. Vlastně, on vždycky vypadá tak nepřítomně, když se modlí.

A hleďme, tady kapala svíčka na oltářní plátno, přetrhl Andrea nit svých úvah o Nikovi a s horlivostí sakristána hned voskové slzy seškraboval.

Nik vyběhl z kostela pod podloubí.

„Niku, pojď se podívat! Čajovka mi už kvete.“

Nik jde, aby sdílel Toniovu radost. Kamarád stojí plný hrdosti nad keříkem, který sám vypěstoval a na kterém se rozevřelo první růžové poupě. Nik nelituje, že Toniovi vyhověl. Usmívá se s ním na růži. Sám neví, proč. Něžná krása poupěte odpovídá něčemu v jeho srdci, slovy by to vypovědět neuměl.

„Ta je, co? To mrkáš. Já ji vypiplal z takhle malého štěpu.“ Tonio byl na to náležitě hrdý. Pak si vzpomněl. „Zapomněl jsem se mrknout na hřiště.“

Na hřišti skupina menších chlapců cvrnkala kuličky, jiní hoši se honili za míčem a hlučeli, jak se na kluky sluší. Ale tamhle v koutě u otevřených vrat, co se tam děje? Je tam chumel chlapců kolem cizího člověka. Baví se vespolek tak vesele, že chvílemi výbuchy jejich smíchu přehluší i křik těch menších.

Tonio si zaclonil oči. „A safra, Niku! Víš, že mě svrbí dlaně?“

„Co je?“

„Niku, jestli mi někdo nevyměnil oči za knoflíky, tak tedy, vidím tamhle mezi chlapci Pina. Je to možné, aby v té panské livreji byl ten darebák?“

„Možná se mýlíš Tonio. To bude sluha některého dobrodince.“

„Niku, to je Pino. Určitě. Já tam letím. Jenže, já za sebe neručím. Mám vztek už teď na dálku. Co tu ten darebák chce?“

Nik chytil Tonio za kabát. „Mám dojem, Tonio, žes byl včera u zpovědi.“ - „No ano,“ zatvářil se Tonio rozpačitě. „Jenže Pino tam určitě kluky kazí, od něho nemohou chytit nic dobrého.“

„Nech to na mně, Tonio. Já ho už z hřiště dostanu, je-li to Pino. Kdybych na to nestačil sám, zavolám tě na pomoc.“

Mládenec, který bavil hlouček chlapců veselými vtipy, byl čistě vymydlený čahoun. Měl šmolkově modré šaty z pěkného sukna, u hubeného krku se mu na límci leskly stříbrné lemovky, jak to mívali služebníci z panských domů. Tedy, přece je to nějaký šlechtický komorník, pomyslil si Nik, když se u hloučku zastavil. Chvíli poslouchá, ale vyprávění se mu nelíbí. Právě se cizí mladík vychloubal, jak napálil svého staršího spoluslužebníka. Nik se na to ozval.

„Vlastně jste ho okradl, když budeme věci jmenovat pravým jménem. To je ale nepoctivost.“

„Nu a co má být, ty jehně?“ utrhl se vypravěč na Nika.

„Krást se nesmí, to je hřích!“

Panský sluha povytáhl opovržlivě obočí. „Hřích? Prosím tě! To je výmysl kněží, a těm věří jen hloupí lidé.“

Tu se zarazili i ostatní chlapci. Rozhostilo se rozpačité ticho. Copak jsou hloupí, když věří donu Boskovi?

„No, no,“ pošklebuje se premovaný mládenec. „Je to pro vás silný tabáček, vy kachňátka. Vás to náboženství asi už zpitomělo docela. Ale to se dá vždycky napravit. Jen si poslyšte, co vám o kněžourech ještě povím, aby se vám otevřely oči.“

„Raději ať se vám zavře pusa,“ statečně vyrazil ze sebe Nik. „Tady kněze urážet nebudete. My víme, kdo je don Bosko, a proto mu věříme. A víme také, kdo jste vy, proto vám věřit nebudeme.“

Ostatní chlapci udiveně poslouchali ráznou Nikovu odpověď. Cizí dlouhán se nafoukl. „Že víš, kdo jsem já? To sotva, když mě vidíš poprvé. Jsem druhým komorníkem u markýze Belliniho a zastávám funkci dveřníka. Spokojen?“

„Ani ne,“ řekl Nik. „Jak jste se dostal do služeb pana Belliniho, to nevím, ale vím, že jste býval zednickým učedníkem a říkali vám Pino.“

„Ty škvrně!“ vykřikl Pino. „Jak se opovažuješ mne urážet?“

Nik viděl, že trefil do pravého. Odpověděl Pinovi klidně: „Já vás neurážím. Být zedníkem není nic špatného. Ale vy tu urážíte kněze a náboženství. To my poslouchat nebudeme. Vypochodujte, pane dveřníku, i když tu dveře nejsou.“

Pino se snažil i nadále zachovat svou nafoukanou důstojnost, ačkoliv by byl nejraději Nika popadl a praštil jím o zem.

„Moc nežvaň, maličký, abych tě náhodou nepřišlápl.“

„Ale přišlápněte, veliký velikáne,“ zvesela zvolal Nik. „Tamhle Tonio se už těší, že zamete vaší livrejí hřiště.“

Ukázal směrem k arkádám, všichni se ohlédli. Opravdu, Tonio se již odtamtud pomalu loudá hřištěm. Ruce má v kapsách a pohvizduje si jako by nic. Pino zatěkal očima kolem. Rychle si spočetl - kdyby Toniovi přiskočila na pomoc tahle smečka mladých vlčat, odtáhl by on s livrejí notně potrhanou. Zatvářil se pohoršené.

„Tomu tě asi naučil ten váš don Bosko, vyhrožovat hostům, co?“

„Ven! Nedáme urážet dona Boska. Jděte, odkud jste přišel.“

Pino uznal, že je vhodná chvíle k ústupu. „Chtěl jsem přece dona Boska navštívit,“ pokusil se o lest.

„Kdybyste nelhal!“ vykřikl Renzo, který tu byl také.

„Nu, tak si na dona Boska počkám jinde,“ řekl Pino. Znělo to výhružně, ale chlapci byli rádi, že vyšel z hřiště ven.

„Co tu vlastně chtěl?“ vyptával se Tonio, který zatím došel k chlapcům u vrat.

Renzo to vyklopil za všecky. Pino říkal hned na začátku, že jeho pán pořádá velkou zahradní slavnost. Bude u toho divadelní představení, nějaké živé obrazy, tak pan dveřník měl za úkol najít dva šikovné chlapce, aby při představení hráli Amórky. Přemlouval Renza a Bertíka, aby šli s ním, že to bude švanda a že dostanou dobře zaplaceno.

Tonio nad tím vrtěl hlavou: „Vy dva že byste zrovna vypadali na Amórky, to bych neřek. Ten šibal měl jistě na mysli nějakou lumpárnu, jak ho znám, a vás chtěl k tomu asi za pomocníky. Ten se dlouho v té panské livreji neohřeje,“ prorokoval ponuře Tonio.

Druhého dne šel Nik ulehčit svému svědomí. Don Bosko zpovídal vsedě na židli, zatímco malý kajícník klečel u jeho nohou. Nik šeptal do nakloněného ucha dona Boska, že byl tuze nelaskavý k hostu, který nepozván přišel na hřiště. Ten člověk sice špatně mluvil o náboženství a o knězích, ale Nik s ním mohl mluvit mírněji, to uznává, jenže měl dopal, když ten mladík mluvil také proti donu Boskovi. V tu chvíli se na něho hněval. Teď je mu ovšem líto, že se lépe neovládal.

„Já vím, on vás vůbec nezná, proto tak mluvil. A je to chudák, když nezná ani Pána Boha.“

Zpovědníkova dlaň se dotkla Nikových vlasů v otcovském pohlazení. „Dobře jsi usoudil. Je to ubohý člověk, za kterého se musíš modlit. Musíme mít soucit s těmi, kteří nemají lásku ani k Bohu, ani k lidem. Hněvat se na ně není správné. Tebe Bůh zahrnul svou láskou, je tedy tvou povinností, abys tu lásku rozdával dál, dělil se o ni s jinými tím, že je budeš mít rád.“

Nik odchází od zpovědi zamyšlen. Jak může Pinovi předat Boží lásku, když už se s ním nesetká?

Už to má. Don Bosko přece řekl - musíš se za něho modlit. Nik tedy svěří Pina po sv. přijímání Pánu Ježíši. On už další zařídí sám, aby se Pino polepšil.

Stavíme svou budoucnost

Rok 1856 přinesl mnoho změn do chlapeckého domova ve Valdoku. Stavěla se další velká budova, aby hoši, kterých přibývalo, měli více místností.

Nejdříve don Bosko sjednal plány se stavitelem, panem Delpontem. Pak promluvil s prefektem domu, donem Vittoriem Alassonatim, který pečoval hlavně o pozemské blaho všech obyvatel oratoře. Don Vittorio měl často potíže se zaplacením účtů pekařům a řezníkům. Taková armáda mladých žaludků již něco spotřebovala a za pobyt platil jen ten, kdo na to měl. Kdo neměl nic, neplatil nic a takových byla většina. I Nik mezi ně patřil.

Když don Bosko svěřil svému ekonomu, co hodlá podniknout, don Alassonati si založil paže, což bylo znamení, že drží sám sebe na uzdě, aby ho nepřemohlo pokušení tak zvaně vyletět z kůže.

„Tedy, done Bosko, já nevím, zač koupím chleba na příští týden, jestli nám pekař zase nepočká, a vy si tu klidně naplánujete rozsáhlou stavbu.“

Don Bosko svého pečlivého hospodáře zná moc dobře. Jeho výčitky přijímá jako projev láskyplné péče.

„Milý done Vittorio, v nové budově chci zařídit školu pro děti z našeho předměstí. Víte, kolik se jich tu potuluje v zahálce? Do městské školy se jim nechce, když docházka není povinná, že je to daleko. Ničemu se nenaučí, vyrostou z nich darebové. Jsem si jist, že do naší školy budou děti chodit rády.“

„Ale kde na to vezmeme peníze?“ zanaříkal ubohý ekonom.

„Staral jsem se někdy o peníze? A rozhlédněte se kolem. Kolik jsme toho postavili bez halíře v kapse!“

„Tak budeme zase útočit na Pannu Marii Pomocnici,“ povzdechl don Alassonati, ale jeho povzdech byl spíše ulehčením než projevem nářku. Don Bosko měl pravdu, zkušenost ukázala mnohokrát, že v čas nouze peníze vždy odněkud přišly. Nebylo málo těch dobrodinců a přátel dona Boska, kteří vnuknutím Madony odnesli donu Boskovi přebytek ze svých pokladnic.

A stavělo se vesele. Chlapci ve volném čase ochotně pomáhali. Petr Enria opustil práci ve městě a zedničil teď jen v oratoři. I Tonio nechal zahradničení a docela s chutí se pustil opět do starého řemesla. Brzy se spřátelil se dvěma přibylými mládenci. Byli to bratři Buzzetti. Oba, Karel i Jonáš, byli zednickými učni. Tonio při práci s nimi často vzpomínal na vlastní neradostná učňovská léta.

„Těch facek a kopanců, co jsem tehdy slíznul! Petr mi to může dosvědčit. To vy si tu, hoši, pracujete jako v bavlnce.“

„Však jsme u dona Boska,“ řekl Karel na to. „To je, jako bychom stavěli pro sebe.“

„To je ono,“ souhlasil Jonáš. „Mně to baví. Už si představuji, kdo z toho okna, které právě obhazuji, bude koukat, anebo se u něho bude učit a vůbec. No, chápeš?“

Tonio chápal. I jemu je u této práce zednická lžíce docela sympatická. Občas, v mžikových záblescích si Tonio uvědomuje, že se v něm něco změnilo, vlastně celý se poznenáhlu mění během té doby, co žije v družném společenství chlapců a dona Boska.

„Pánové, to je novina! Nesu ukázat jeden výtisk!“

To může být jedině Kamil, ten říká klukům pánové a studentům kluci. Tonio se naklonil z lešení. Kolem Kamila je již hlouček „pánů“, kteří ještě nepracovali a do školy teď nechodili, protože zrovna byly prázdniny.

„Hej, co se stalo, že náš zpravodaj svolává sněm?“ zahulákal Tonio dolů.

Kamil, dvacetiletý klerik, byl uznávaný vševěd. I teď se tváří důležitě.

Zamával na Tonia.

„Právě vyšla tiskem nová kniha Dějiny Itálie.“

„Kvůli tomu nepřestanu nahazovat,“ projevil Tonio naprostou lhostejnost k vědě.

„Ty truhlíku,“ neudržel se Kamil ve svém nadšení. „Kdybys věděl, kdo tu knihu napsal, uděláš salto a přiběhneš se kouknout.“

Tonio salto neudělal, ale zvědavost mu přece jen nedala.

„Hoši, přestávka,“ navrhl Tonio svým kamarádům v práci. Oba bratři Buzzetti ochotně odložili náčiní. Enria byl mezi staršími zedníky, kteří už také odpočívali. Ráno sundávali zbytky lešení uvnitř stavby, teď si dávají k polednímu pohov ve stínu stromu.

Oba Buzzetti zamířili k nim, zatímco Tonio se přidal ke skupině Kamilově.

Kamil se rozřečnil: „Tahle kniha je souhrn italských dějin, prima podaných. Víš ty vůbec, co jsou to dějiny, bažantíku?“ obrátil se na nejmenšího chlapce. „No, prostě, jednou se to dovíš, nevadí. Hlavní senzace přijde teď, pozor! Kdo je autorem této knihy? Don Bosko!“

„Ukaž!“ Když to napsal don Bosko, i Tonio začíná mít zájem o dějiny. Vskutku, na titulním listě stojí psáno: DĚJINY ITÁLIE

Napsal Jan Bosko v Turíně léta Páně 1856

„Jde se gratulovat,“ navrhoval Kamil.

„Počkejte, skáknu pro kytku,“ ozval se v Toniovi zahradník. Daleko však neodběhl, když se ozvala hromová rána. Tonio se ohlédl.

Z novostavby se kouřilo.

„Propánajána!“ vyjeklo z Tonia. Obrátil se a utíkal zpátky. To už křičel každý, kdo měl hlas: „Done Bosko, done Bosko! Stavba se uvnitř zhroutila!“

Také Petr a ostatní dělníci se hnali ke stavbě. Z kuchyně vyběhla matka Markéta, utírala si ruce o zástěru a volala: „Kde je syn? Nebyl uvnitř stavby don Bosko?“

Ulehčené vydechla, když se don Bosko objevil na dvoře živ a zdráv. Hned se všichni srotili kolem něho, dělníci volali, že se zřejmě zřítil strop, ale stěny jsou asi nepoškozené. Petr s Toniem chtěli jít dovnitř.

„Počkejte,“ zadržel je hlas dona Boska. „Podívám se nejdříve sám. Aby některý z vás nepřišel k úrazu.“

Na prahu novostavby se don Bosko zastavil, dále se jít nedalo, celý prostor uvnitř byl zasypán troskami. Teď se k donu Boskovi prodral i prefekt. Podíval se dovnitř na tu spoušť, viděl dým prachu a trosky a nad tím vším vysoko nahoře se modrala obloha. Klenba všech tří poschodí byla u jejich nohou.

„No, to je nadělení!“ don Alassonati založil paže a pevně sevřel rty.

„Deo gratias!“ odpověděl na to don Bosko. „Nikdo nebyl uvnitř ani na lešení.“

„Těch peněz vyhozených! Vlastně zborcených. A té práce promarněné!“ pokračoval v hořké úvaze don Vittorio.

„Měli jsme velké štěstí,“ radoval se don Bosko. „Nikdo nebyl zraněn, nikdo nebyl zabit.“

„Ale co budeme dělat?“ ptal se ponuře ekonom.

„Budeme stavět znovu. Tentokrát lip,“ klidně odpověděl don Bosko. „Někde byla chyba.“

Petr, který stál nablízku, zabručel: „Pan stavitel Delpont šetřil cementem.“

„Já si to myslel také, že tomu nedává, co to chce,“ přidal se Jonáš, jako by už měl řemeslo v malíčku.

„Houby sis myslel, když jsi nic neřekl,“ odporoval mu bratr Karel.

„V plánu byla chyba, podle mého názoru. Rozpočet klenby asi nebyl správný. To já, kdybych byl stavitelem...“

Don Bosko, který hádku chlapců mlčky vyslechl, se obrátil ke Karlovi. „Ty bys chtěl jednou pro nás dělat stavitele?“

Karel zčervenal. „Chtěl,“ jen vydechl.

„Uvidíme. Zkusím, jak by ti šlo učení s knihami. Se zednickou lžící ti to jde dobře, jak jsem pozoroval.“

Karel se neudržel a štípnul Jonáše do paže: „Slyšels? Budeš jednou rád, když si tě vezmu za políra.“

Tonio se zamyšleně dívá před sebe na trosky cihel a myslí při tom na Karla Buzzettiho. Sotva přičichne k řemeslu, už by chtěl být nejen mistrem, ale hned stavitelem. Budiž mu to přáno, je to hodný chlapec, ať má pěknou budoucnost. A co já? Jakou já mám budoucnost? Hned dělám zedníka, hned zahradníka, pak napolo kuchaře a zase zedníka. Jsem vším a ničím. Tohle jde dělat taky u dona Boska, protože don Bosko také umí dělat všechno a je tu třeba všechno umět a udělat sám. Ale chci já vůbec někam jinam?

Tonio odchází ve svých úvahách k závěru, že nechce. Rozhlédl se kolem. Všichni jsou mu tu milí. Jako by byli jedna rodina.

Toho večera řekl don Bosko svým chlapcům na dobrou noc: „Moji milí, zažili jsme dnes vážnou událost. Tím, že spadla klenba v naší novostavbě, zničila se práce mnoha pilných rukou, promarnilo se mnoho peněz, kterých nemáme nazbyt. Nevím, v čem byla chyba. Možná, že nebyl správný poměr cementu, písku a vody v maltě. Když je malta špatná, ani dobré cihly stavbu neudrží.

My všichni však stavíme ještě něco jiného. Každým dnem si stavíme svou budoucnost. Tu nejbližší i tu vzdálenou - na věčnosti. Musíme ji stavět z dobrého materiálu, ve správném poměru věcí. Tím materiálem je písek našich dobrých úmyslů, který musíme ztužit cementem vytrvalé práce, a to vše promísit živou vodou Božího požehnání. Někdy nám to nevyjde a stavba našich dobrých úmyslů je náhle v troskách. Někde byla chyba. Hledejme a napravme ji. Dokud však žijeme, neztrácejme odvahu začít znovu stavět, znovu a lépe. Dobrou noc!“

„Buona notte!“

Vždyť jste muž!

Koncem října se studenti vrátili z prázdninového pobytu opět do Turína. Když se Nik objevil v chlapeckém domově, na novostavbě se už zase pilně pracovalo.

Toho roku Nik začal chodit do školy pana profesora Matea Picca, nedaleko kostela svatého Augustina. Don Bosko měl v skrytu duše obavy o Nikovo zdraví. Chlapec byl drobný a bledý, jen jasné oči mu vesele svítily v usměvavé tváři.

„Zařídil jsem ti u profesora Picca, že školné platit nebudeš. Važ si toho! Přijal tě jen proto, že jsi vynikající žák. Do jeho školy chodí jen synkové šlechticů a bohatých měšťanů.“

„Děkuji vám, done Bosko. Ostudu vám neudělám, to vám slibuji.“

Noví spolužáci nejdříve Nika přezírali. Nějaký Savio z vesnice Mondonianu nevypadal nejhůř, chovat se umí, ale jak ten se dostal mezi nás? A pan profesor se na něho usmívá, jako by to byl nějaký princ.

Jenže brzy mladí páni pochopili, proč se pan profesor na toho venkovana dívá se sympatiemi. Propánečka, ten kluk je ale pohotový! Nežli se člověku rozbřeskne v hlavě, co vlastně profesor po něm chce, Savio už chrlí ze sebe odpověď a vždy správnou.

Páni studenti začali brát Nika vážně. A zase Nik ochotně pomáhal slabším. Tu opravit úkol, tu vysvětlit záhady fyziky anebo napsat řečnické cvičení. Vznešení kluci uznali - Nik je prostě pro všechny poklad.

Listí na platanech žloutne, cesta do školy je v aleji vystlána strakatými plátky. Někdy se od alpských hřebenů přižene vítr a pěkně suchým listím zatočí, až se nad zemí roztančí a některý z lístků skočí rozpustile Nikovi do vlasů. Nik chodí rád bez čepice, co na tom, že má někdy uši zimou červené, pořádný kluk něco vydrží, zvlášť, když chce zkusit, jak asi bylo Ježíškovi, když ležel v chladné noci v jeslích a také čepici neměl.

Podzim je v Turíně uplakaný. Tu se bílé vrcholky Alp docela ztratí za záclonou mlhy, šedé nebo se přiblíží ke špičkám zvonic, věží a střech - pak je začne důkladně sprchovat. Nadělá při tom plno louží v úzkých uličkách, protože dláždění není tak hladké a pravidelné, jako to z mramorových kvádrů na velkých náměstích.

Nik chodívá ze školy také úzkou uličkou. Jmenuje se ulice svaté Kláry. V létě si tu domy vzájemně podávají stín, z oken vlají šňůry s usychajícím prádlem a chodci si libují, že sem za nimi palčivé sluneční paprsky nedoběhnou.

Ale na podzim, když z okapů crčí voda a rozstříkne se chodci na klobouku nebo se mu špinavými stružkami klikatí pod nohama, to každý raději přidá do kroku, aby co nejdříve mohl zahnout za roh na náměstí Konsoláty.

Nik má vtaženou hlavu do ohrnutého límce u kabátu. Déšť ustal, pofukuje větřík a hraje si s loužemi, zanáší do nich kousky papíru, třísky, snítky a voda v kalužích jimi jemně pohupuje.

Před Nikem je nějaký pán. Na hlavě má vysoký, tvrdý klobouk, v ruce tenkou hůl. Jde pomalu, opatrně obchází louže.

Vtom se naproti objevil dvoukolák, plný beden. Tak tak že nezabral do šíře celou uličku. Nik ustoupil do výklenku domovních dveří, pán se asi domníval, že projde, a pokračoval v cestě. Vtom vylítli ze vrat blízkého domu dva klučíci, vesele vřískající. Zřejmě se honili. Obratně se propletli kolem Nika, vběhli mezi vozík a pána, a už se jejich smích ozývá na druhém konci ulice. Ale co to? V Nikovi se až zatajil dech, jak leknutím ztrnul.

Tak ošklivé kletby a nadávky ještě nikdy neslyšel. To pán v cylindru hrozí za dětmi a posílá je do horoucích pekel, proklíná je na věčné časy a bere jména svatých nadarmo, jen proto, že jeho hůl se zásluhou dvou uličníků položila do bláta.

Nik rychle přiskočil, zvedl hůlku, hbitě vytáhl z kapsy kapesník a očistil pěknou kostěnou rukověť.

„Prosím, pane!“

Rozhněvaný muž se podíval na Nika zamračeně, nedůvěřivě vzal od chlapce hůl, jakoby čekal, že i v Nikově ochotě se skrývá nějaká lotrovinka. Ale tvář chlapce je tak milá, že podezřívavost je rychle zahnána.

„Děkuji ti, chlapče, děkuji!“

Pán hodlá pokračovat v chůzi, ale Nik s ním musí mluvit, jenže jak začít? Jakkoliv, jen když mu neuteče.

„Prosím vás, pane, byl byste tak laskav?“

Pán se zastavil, už docela nic se nemračil, jako by to nebyl tentýž člověk, který se před chvílí tak nepěkně vztekal.

„Copak bys chtěl, milý hochu?“

„Mohl byste mi ukázat, kde je chlapecký ústav dona Boska?“

„Lituji velice,“ odpověděl pán. „Nejsem z těchto končin města. Tady to neznám. Mrzí mě opravdu, že ti nemohu vyhovět, když tys byl ke mně tak milý.“

„Prosím vás, pane, mohl byste mi tedy udělat jinou radost?“

Pán ťuká holí o dláždění, už se usmívá, jak se dívá shora na Nika, zatímco chlapec musí hlavu k němu nadzvednout.

„Tak copak, copak máš na srdci? Ven s tím.“

Nikovy oči jsou velmi vážné, když si stoupá na špičky, aby se přiblížil k pánovu uchu. Přece to nebude říkat nahlas, na celou ulici, takové věci se říkají jen důvěrně.

„Prosím vás pěkně,“ slyší nastavené ucho pod tvrdým kloboukem, „napříště už neklejte a neberte ve hněvu svatá jména nadarmo.“

Ucho se odtáhlo od Nikových úst. Pán si udiveně přeměřil studentíka.

„Co ti na tom záleží, co já dělám?“

„Já bych vás rád potkal jednou v nebi, pane. Ale s tím klením byste tam asi nedošel.“

Nik už zase stojí pevně patami na zemi a jeho pohled je pohled dospělého člověka, který to, co říká, myslí smrtelně vážně.

Pán se chvíli dívá mlčky, pak přehodí hůl do druhé ruky, pravici podá Nikovi: „Tady máš ruku na to, chlapče. Budu se snažit, abych ten sakr - ten špatný zvyk překonal. Ono to není snadné, zvlášť, když jsem poněkud prudší povahy. Nu - děkuji ti, děkuji za upozornění. Vynasnažím se.“

„S pomocí Boží to dokážete, pane. Vždyť jste muž!“

„A ty jsi zajímavý chlapec. Kam chodíš do školy? Á, pana profesora Picca znám. Někdy tam za tebou přijdu. Na shledanou!“

Nik uhání domů. Vždycky, když má radost, nutí ho to utíkat. Jenže poslední dobou mu běhání nejde tak jako dřív, snadno se zadýchá a je vždycky celý zpocený.

Když večer po díkučinění měli v kostele několik minut ticha, aby si chlapci proběhli svědomí, Nik řekl svému Příteli: „Prosím tě, Pane Ježíši, pomoz tomu pánovi, aby svůj slib dodržel. Já to myslím docela vážně, že bych se s ním chtěl jednou u tebe setkat. Já bych tam nejraději potkal všechny lidi.“

Začni hned na hřišti

I když se vlaštovky houfují k odletu, na hřišti chlapeckého domova je stále veselo. Renzo si pořídil chůdy, učí se na nich chodit a povýšen nad ostatní sebevědomě se rozhlíží, je-li dost obdivován. Dovede překřičet i hluk ostatních kluků, když huláká přes celý dvůr: „Hej, Niku! Čao, Niku! Pojď sem! Já ti chůdy na chvíli půjčím.“

Nik stojí pod podloubím, Renzovi jen zamával, že ho vnímá, ale o chůdy zájem nemá. Opřel se o stěnu a dívá se na klubko dvou těl, které tu nedaleko na zemi zápasí v přátelském utkání kdo z koho, zatímco třetí je soudcuje. Nik také zápasí, ale je to někde v něm uvnitř a jeho zápas nemá zatím soudce.

Najednou se za Nikem ozval známý, melodický hlas: „Copak se ti stalo, Niku? Nejsi nemocen? Už několik dní pozoruji, že jsi smutný, bez nálady.“

Nik se obrátil, pokusil se o úsměv, ale nějak mu to nešlo. „Nic to není, done Bosko. Totiž ano,“ honem se opravil. Před donem Boskem nechce mít žádné tajnosti.

„Tak ven s tím, Niku.“

„Done Bosko, co mě trápí, není nemoc. Mám jinou, hrozně velkou starost. Velké chlapecké oči se s důvěrou obrátily ke knězi. - „Tak si pojďme sednout do sakristie, tam si můžeme nerušené popovídat.“

V malé místnůstce vedle Pinardovy kaple je ticho. Jen tlustá moucha nespokojeně bzučí na zavřeném okýnku. Pobíhá zmateně po skle, Nikovi napadá, že ji asi také něco trápí.

Don Bosko usedl na starou židli, která tu stojí u malého stolečku. Nik se opřel záda o desku stolu a najednou mu slova vylétají z úst, samota s donem Boskem je plna teplé, důvěrné atmosféry.

Že mě to nenapadlo svěřit se dříve - diví se Nik sám sobě a nahlas jde hned k věci.

„Nemám v sobě pokoje od toho kázání, kdy jste řekl, že Bůh nás chce mít svatými, že být svatým vůbec není těžké, jak by se zdálo. Já chci být svatým, když to chce Bůh. Ale jak se to dělá, aby byl člověk svatým? Pořád o tom přemýšlím a nic nemohu vymyslet. Když jsem vám jednou řekl, že se chci postit, zakázal jste mi to. Když jsem vám řekl, že si chci odříci pohodlí, že nebudu mít na noc teplou přikrývku, že si dám pod prostěradlo dřevo, tak jste mi to také zakázal. Ale někteří svatí to dělali. Já to dělat nesmím, tak se svatým nemohu stát. A přece Pán Bůh chce, abych jím byl. Nevím si rady a to mě trápí.“

Chlapecké oči se plní slzičkami, Nik vidí obličej svého rádce jako rozmazaný a honem si dlaní utře slzy, násilím přemáhá lítost, teď už se dokonce zase usmívá.

Don Bosko se usmívá také.

„Ale, Niku! Copak žijeme ve středověku? Každá doba má své světce a každý jde k svému velkému cíli jinou cestou. Každý světec je originální umělecké dílo duchovního rázu. Každý je formován spoluprací s milostí Boží jinak.“

Don Bosko se odmlčel.

Nik chvíli o jeho slovech přemýšlí. Bezděky se při tom kouše do spodního rtu, dívá se do neurčita. I moucha na okně se ztišila. Jen slabou ozvěnou sem doletěl něčí jásavý výkřik - hurá! V Nikovi se rozjasnilo. Něco v něm opakovalo radostné - hurá! Už zbývá jen poslední otázka: „Jak tedy mám já spolupracovat s milostí Boží?“

„Plň přesně a svědomitě všechny své povinnosti a buď vždy veselý!“

„To je vše?“ diví se Nik. „To je opravdu lehké.“

„Ano, je to lehké s pomocí Boží. Bůh nechce po nikom víc, než kolik kdo unese.“

Nik je zase veselý, aniž by se do toho nutil. „Děkuji vám, done Bosko. Teď jste mi otevřel cestu k velkému cíli. Chci být svatým.“

Poslední slova řekl Nik pevně, jako by do rukou knězových skládal přísahu.

Don Bosko ukázal hlavou směrem k oknu. „Tak to začni hned na hřišti. Hajdy mezi kluky!“

Nik vyrazil ze dveří jako střela. Jako když král vyšle rychlého běžce s poselstvím - napadá dona Boska při pohledu na utíkajícího chlapce. Sám vyšel také ze sakristie a dívá se za Nikem.

Nik doběhl k Renzovi: „Tak ukaž, zkusím se také nadstavit.“

Renzo mu ochotně předává chůdy. „Stejně mám službu u nemocných. Musím Kamilovi změřit teplotu. To je otrava. Také je na marodce Bertík. Zase bude chtít, abych u něho čučel a poslouchal jeho nářky.“

Nik chůdy vrací: „Nech si je, Renzo, půjdu za tebe dělat ošetřovatele.“

„Niku, ty by ses chtěl obětovat? Ale ne,“ Renzo se cuká jen tak ze slušnosti. „Jak bys k tomu přišel, ještě ses dneska na hřišti ani neprovětral.“

„Jdeš ošetřovat rád nebo nerad?“ zeptal se Nik.

„Neplanu zrovna nadšením,“ přiznal se Renzo.

„Já ano, proto klušu,“ řekl Nik a také odklusal.

Renzo se ním díval. „Tomu se říká kamarád,“ zabručel pro sebe a spokojeně si zase vylezl na chůdy.

Jak to vlastně bylo?

Toho dne drobně, ale vytrvale pršelo. Azalky a oleandry na pavlači byly již čistě omyty, po železné mřížce stékaly kapičky a dopadaly na prázdný dvůr. Jen pod podloubím se občas mihla chlapecká postava, jinak byli hoši ve škole nebo pracovali v dílnách.

Tonio pomáhal matce Markétě čistit zeleninu do polévky, na zahradě se pracovat nedalo. „Cože Nik dneska nešel do školy?“ vzpomněl si najednou nahlas.

Matka Markéta zamíchala vařečkou v hrnci úctyhodných rozměrů a vzdychla:

„Ten chlapec mi dělá radost i starost najednou.“

„Jak to myslíte?“ zamumlal Tonio, protože měl zrovna mezi zuby mrkev, kterou se snažil rozkrouhat rovnou do žaludku.

„Inu, tak, jak to povídám. Je to spíš anděl než kluk. Z toho sice má křesťanské srdce potěšení, jenže andělé nikdy dlouho na zemi nepobývají.“

„Tak řekněte rovnou, že má Nik na kahánku, a to byste mě dojala, matko Markéto. Nik je trochu nachlazený, nešel do školy asi proto, to je toho!“

„Pokud vím, bude se Nik nějakou dobu učit jen tady. Don Bosko říkal, že mám Nikovi přilepšit, že se musí spravit. To není jen nachlazení.“

„Nik je jako chroust, to tedy je,“ uznal Tonio. „Já bych mu, matko Markéto, nechával svou porci masa na přilepšenou. Ale ne abyste mu to prozradila. On by to nepřijal, jak ho znám.“

Matka Markéta se na mladíka podívala z pod obočí, našpulila rty, ale neřekla nic. Tonio už pochopil i beze slov. Zase trefil vedle. To je přece samozřejmé, že matka Markéta by takovou věc neprozradila, není přece nějaká povídavá tetka.

„Tak nic ve zlém,“ omlouvá se Tonio. „Já vám skočím ještě pro polena, chcete?“ A už běží do kůlny.

Don Bosko byl v té chvíli zabrán ve své pracovně do psaní důležitého dopisu. Najednou se bez klepání prudce otevřely dveře. Na prahu stál Nik.

„Promiňte, done Bosko,“ udýchaně ze sebe vyrážel, „zapomněl jsem zaklepat. Dobrý den! Prosím vás, pojďte se mnou! Ale rychle. Hrozně to spěchá.“

Don Bosko se na chlapce upřeně zadíval, jako by chtěl z jeho tváře vyčíst, co Nik neřekl slovy. Viděl v jeho obličeji zmatek a úzkost. Rty se Nikovi chvěly, jako by zadržovaly slova, která se derou ven a přece zase utíkají zpátky.

Kněz pochopil: Nikovi se přihodilo něco zvláštního, co sám dobře nechápe a tudíž se ostýchá o tom mluvit. Otázky by byly zbytečné. Don Bosko je příliš dobrým znalcem lidské duše.

Beze slova vzal velký deštník z kouta pokoje. Nik si ulehčené vydechl a obrátil se k odchodu. Don Bosko vyšel za ním. Chlapec seběhl ze schodů, u dveří dole se zastavil, počkal na dona Boska, ale cítil v srdci neklid. Nejraději by vykřikl - honem, utíkejme!

Přeskočil kaluž na dvoře, popoběhl a zase se obrátil, protože don Bosko volá: „Niku, nepospíchej! Musíš jít se mnou pod deštníkem. Nesmíš zmoknout.“

Nik má v sobě nepochopitelný neklid, který ho pobízí - utíkej, nezastavuj se! Ale don Bosko je jeho učitel, jeho zpovědník, jeho rádce, Nik si umínil, že ho bude ve všem poslouchat.

Není to snadné, neklid se v něm vzpouzí, ale Nik zatne zuby a násilím se zastaví. Z mokrých vlasů mu stéká voda za límec, teprve teď to cítí. Jde tedy poslušně pod ochranou velkého deštníku. Tentokrát mu poslušnost nedává vnitřní uspokojení. Stále je jako by bičován tím neklidem - zdá se mu, že někdo volá o pomoc - jako by se topil.

Ale ne, snad mám horečku, pomyslil si Nik, vždyť se nic neděje, nikdo tu nepláče, jen stružky deště stékají po oknech. Na kalužích poskakují směšné bublinky - nikdo netone, ale přece - někdo volá zoufale o pomoc. Jak to, že volání slyším jen já a přitom vím, že to není skutečný hlas?

Jdou vedle sebe mlčky, chlapec a kněz, žák a učitel. Ale žák vede učitele, chlapec kněze. Jdou úzkou ulicí, kde stojí Cottolengův dům pro opuštěné mrzáčky, míjejí sirotčinec baronky Barolové.

Nik téměř zasténal: „Prosím vás, done Bosko, rychleji!“ Jako by se jeho úzkost vtělila do slov, uvědomil si, že něco říká, až když to vyslovil.

Zahnuli do uličky vpravo - tady ten dům - trochu Nik ještě zaváhal, zastavil se, ale zvláštní ulehčení u srdce mu napovídá - jsi u cíle.

Vešli do průjezdu omšelého činžáku. Don Bosko zamířil ke schodišti, ale Nik jej zadržel - ne, řekl rychle a míří přes dvorek k druhé části domu.

Don Bosko obchází dvorek pod pavlačí, protože deštník zavřel již v průchodu domu, ale Nik utíká rovnou napříč k dalším domovním dveřím.

Na prahu se obrátí vstříc donu Boskovi, a to už je Nikova tvář jasná, jako by v ní zasvitla tichá radost, uspokojení z dobře vykonaného úkolu.

Ale je to jen zákmit, hned je zase v Nikových očích výraz úzkosti - done Bosko, honem, honem!

A pak už chlapec vybíhá bez zastávky do třetího poschodí. Don Bosko mu sotva stačí, ačkoliv je dobrý chodec. Ošlapané kamenné schody nemají konce - jak se vůbec Nik vyzná v tomto domě? Koho tu může znát?

Don Bosko nedomyslil své otázky. Nik stojí ve třetím patře u hnědě natřených dveří a vší silou tahá za zvonec.

Don Bosko došel k chlapci. Nik se usmál. „Tady, prosím, jděte!“

A pak Nik utíká po schodech zpátky.

Kněze napadá pošetilá myšlenka - Nik se zachoval jako uličník: zazvonil u cizích dveří, utekl a mne tu nechá, aby mi někdo vyhuboval.

Ale dveře se již otevřely dokořán, starší žena s uplakanýma očima šeptá: „Pojďte, pane faráři, pojďte, už se vás manžel nemůže dočkat. Je to s ním špatné. Chce si dát duši do pořádku, než zemře.“

Don Bosko se nezdržoval vysvětlováním, že není farním knězem. Zřejmě ho paní považuje za někoho jiného.

Ale jde tu o umírajícího a on knězem je. Paní tiše plakala, když za ním zavírala dveře ložnice.

Nemocný na posteli trhaně, namáhavě dýchal. Prosebně vztáhl ruce ke knězi: „Bůh mě přece vyslyšel. Poslal vás včas, snad mi tedy odpustí. Jsem veliký hříšník, otče.“

Don Bosko s dojetím vyslechl kajícníka, když mu namáhavě, s přestávkami, vyznával své viny. Kněz pocítil v srdci tichou radost nad Boží dobrotou, která jej v nejvyšší čas přivedla k tomuto lůžku.

Nemocný byl u konce svých sil. Jeho lítost a touha po smíření s Bohem byla dojemně upřímná. Byl to opravdový návrat ztraceného syna do domu Otcova.

Don Bosko udělil nemocnému rozhřešení. Pak si sedl na pelest postele a vzal chladnoucí ruce umírajícího do svých teplých dlaní. Více však hřála jeho slova, plná lásky a soucitu.

Obličej nemocného se vyjasnil, rysy v něm se vyrovnaly, oči se pomalu klíží k věčnému spánku.

Vtom se opět ozval hlas zvonku u dveří, pak hlasy a do pokoje vstoupil farář od svatého Augustina.

„Promiňte, že jsem se zpozdil. Byl jsem mimo faru a kostelník nevěděl, kde mě má hledat. - Hleďme, don Bosko! Tak už je vše v pořádku?“

„Zpověď ano. Další přenechám vaší pravomoci,“ skromně odpověděl oslovený.

Další však mohlo být jen pomazání údů svatými oleji, protože k přijetí Těla Páně umírající neměl síly. Oči již neotevřel. Ještě se z jeho hrdla vydral chraptivý vzdech, když zazněla slova knězovy modlitby, křeč strhla ústa k podivnému úsměvu a tvář nabyla voskově žlutého nádechu.

Don Bosko počkal, až kněz dokončí úkon, pak se láskyplně dotkl přivřených víček mrtvého. V duchu se modlil: „Kéž se ti zavřením pozemského zraku otevře zrak duše, abys uviděl krásy věčné! Loučím se s tebou, bratře. Tak zvláštním způsobem jsme se setkali na samém prahu věčnosti, kéž se setkáme jednou na věčnosti samé! Amen.“

Zpátky se vracel sám. Deštník nesl zavřený pod paží, déšť ustal. Tu a tam přešel ulicí rychlý chodec, uctivě kněze pozdravil, ale don Bosko odpovídal na pozdravy roztržitě.

Uvažoval o malém Nikovi a o umírajícím muži. Určitě se neznali. Nemocný nic o Nikovi nevěděl.

Jak tedy Nik věděl o něm? Mám či nemám právo se na to chlapce zeptat?

Za několik dnů přinesl Nik donu Boskovi vypůjčenou knihu. Don Bosko právě rovnal haldu papíru na svém, vždy plně obloženém psacím stole.

Jen tak mimochodem kněz řekl: „Dominiku, jak to vlastně bylo s tím umírajícím mužem? Odkud jsi ten dům a toho člověka znal?“

„Já neznal ani ten dům, ani toho člověka,“ tiše přiznal Nik.

„Jak jsi tedy věděl, že je tam zapotřebí kněze?“

Žádná odpověď.

Don Bosko pozvedl oči od psacího stolu. Nik stojí s rozpačitým výrazem ve tváři, střídavě bledne a rudne, rty má pevně sevřeny, aby z nich nic nevyklouzlo. Najednou zpod sklopených řas vyklouzly dvě velké slzy.

Don Bosko je dojat. Cítí, že nemá právo dobývat se dál za nejskrytější dvířka v chlapeckém srdci. Někdy je vztah mezi duší a Bohem takový, že nesnese doteku lidských slov.

Co dáme za lásku?

Měsíc listopad přinesl s sebou první mrazíky a první sníh. Někdy vítr od Alp zafoukal tak ostře, že popohnal nejen spadlé listí v aleji, ale i studentíky z Valdoka, kteří ráno pospíchali do města do školy. Dali se do klusu, tempo, mládenci, ať se zahřejeme.

Jen Dominik Savio se k rannímu běhu nepřidával. Jde i ve větru a zimě zvolna, knihy svázané řemínkem nese pod paží a cestou si dává v paměti dohromady, z čeho asi by mohl být zkoušen.

Kluci jsou už daleko před Nikem. Vítr je nepříjemný, opírá se do Nika, pak zase hází smetí do očí, hej, hej, mládenečku, prchej přede mnou, už ať jsi v teple!

Jenže Nik je svým pánem, od větru a nepohody si nedá poroučet. Chce mít silnou vůli. Chce se umět ovládat. Že by nevydržel trochu zimy a větru? Vojáci také musí pochodovat ukázněně za každého počasí. Nik chce být vojákem Nejvyššího Krále.

Koncem listopadu matka Markéta onemocněla. Nemoc se ohlašovala již dříve, ale pan doktor Vallauri marně radil, aby pacientka zůstala ležet a odpočinula si. Matka Markéta se přemáhala, alespoň přecházela po kuchyni a řídila práci, radila chlapcům, kteří se v kuchyňské službě střídali, kolik čeho dát do hrnců.

Tonio pomáhal nejvíce. Žertovně sám sebe pojmenoval vrchním velitelem kuchyňských skřítků, ale v skrytu duše mu do žertů nebylo. Panečku, to není žádná legrace, včas navařit pro tak početnou posádku chlapeckého domova a nic při tom nepřesolit! Po očku také pozoroval matku Markétu, jak v obličeji mění barvu a den ze dne má vpadlejší oči.

„Pane Bože, nedej, aby nám umřela!“ modlí se v duchu Tonio, kdykoliv se na ni podívá. Bez matky Markéty si to v domově ani neumí představit.

Doma ve Svatém Janě to bylo také tak. Dědeček se den ze dne tratil, až se jim ztratil docela. Jednou byl Tonio doma, děda byl už jako věchýtek, ale ještě si zažertoval: „Jestlipak, Tonio, posloucháš dona Boska líp, než jsi poslouchal doma? A na vojáky si tam s kluky nehraješ?“

„Dědoušku, naši hoši si hrají na všechno možné, jen ne na vojáky, to nemá don Bosko rád.“

Tonio se dal pln nadšení do vyprávění o oratoři, ale zakrátko dědeček u stolu usnul. Maminka neměla čas poslouchat, ta vlastně na Tonia nikdy čas neměla a mladší ratolest rodu někde poletovala po kopcích. Už to bylo jisté, že tatínek se jim v Americe někde ztratil a maminka se měla co ohánět, když děda už žádnou práci nezastal.

Na příští návštěvě Tonio viděl dědečka už jen v rakvi. Toho dne jako by pochoval na malý venkovský hřbitůvek celý svůj domov, nic už jej do osady Svatého Jana netáhlo. Mladší bráška byl dobrý kluk, ale vídali se spolu tak málo, že si ani neměli spolu o čem povídat, když se konečně sešli. To s chlapci ve Valdoku se Tonio cítil jinak. Trochu ho zahanbovalo, že svou rodinu nemá dosti rád, ale nedalo se to vynutit.

Byl na rozpacích, co mamince odpovědět, když začala mluvit, že už je dospělý, kdyby se ohlédl po hodném děvčeti, že mu ráda chalupu s malým hospodářstvím přenechá. A Tonio? Raději koukal honem být zpátky v Turíně.

A teď se i tady, nad domovem jeho srdce, objevuje temný mrak. Matka Markéta nikdy nebývala mrzutá, s Toniem si vždy dobře rozuměli, stále si měli o čem povídat. Teď je málomluvná, chodí namáhavě a dnes dokonce v kuchyni u stolu usnula - jako tehdy dědeček.

Tonio má obavy. Našlapuje zticha, po špičkách, ale matka Markéta je zase vzhůru, vstane od stolu, aby dřímotu přemohla - podej mi, Tonio, lžíci, ochutnám boby, jsou-li dost měkké. - Bylo to naposled, co jídlo ochutnala. Druhý den už do kuchyně nepřišla.

Nastal smutný den 25. listopadu roku 1856. Matka Markéta vydechla naposled, dívajíc se s tichou něhou na svého syna Jana, který jí se slzami v očích uděloval svátost nemocných.

Od sněhobílých alpských vrcholků vál chladný vítr a strhával poslední zbytky suchého listí z holých stromů.

I na dvoře hoši mluvili tlumeným hlasem, jako by se báli probudit tu dobrou starou paní, která ležela v rakvi na černém katafalku v kostele sv. Františka Saleského a čekala na uložení do země. Ruce, které neznaly odpočinku, ležely nehybně, obtočeny šňůrečkou klokočových zrníček. Hoši se přes den trousí do kostela, pokleknou u rakve, skloní hlavu a prosí, aby věčné světlo zářilo na milou matku Markétu, která už vstoupila do bran věčnosti. Nejdéle tu klečí Nik.

Jednou matka Markéta řekla donu Boskovi o malém Saviovi, že je nejlepší ze všech chlapců. „Pojď se jen podívat do kostela! Zrovna se tam modlí, je na něho zvláštní podívaná.“

Teď se jistě matka Markéta dívá duchovním zrakem přímo do Nikovy duše a co v ní vidí, zvyšuje její posmrtnou blaženost.

Nik se modlí. Soustředil své myšlenky na svého velkého Přítele, aby mu řekl, jak je mu líto, že už matku Markétu nebudou mít chlapci mezi sebou, ale současně že mu ji dává rád, protože u Něho je to přece mnohem krásnější než tady v Turíně.

Toho večera řekl don Bosko svým chlapcům na dobrou noc:

„Moji milí, Pán Bůh si vzal k sobě mou maminku. Byla to také maminka vaše. Jí vděčíme za to, že tu jsme pohromadě. Ona první mě naučila mít ráda Boha a lidi. Učila mě nejen slovy, ale i příkladem. Když jsem se rozhodl dát vám domov, ochotně svolila pomáhat mi v tom, ačkoliv už jí bylo padesát osm let. Šla se mnou z naší osady Becchi pěšky třicet kilometrů do Turína, protože jsme neměli peníze na povoz. Deset let pro vás vařila, prala, žehlila, zašívala jen za zaplať Pán Bůh.

Co my jí za to dáme? Slzy lítosti nad její ztrátou? To je málo. Modlitby? To už je víc. Ale nad slova cennější jsou skutky. Dobré skutky. I její život byl celý protkán dobrými skutky.

Přemýšlejte, chlapci, sami, jak chce naší drahé matce Markétě za všechnu její lásku poděkovat. Jistě na to každý sám přijde. Dobrou noc!“

„Buona notte!“ odpověděli chlapci, tentokrát tlumenými hlasy.

Tonio nemohl té noci dlouho usnout. Pořád přemýšlel o tom, co jim don Bosko řekl na dobrou noc. On by chtěl matce Markétě ke cti udělat něco, co by se vyrovnalo velké kytici růží. Růže teď v listopadu nekvetou, uvažuje, to by ve skutečnosti ani nešlo, přinést jí nějakou kytici, ale jsou přece duchovní kytičky, jak říká don Bosko, a já musím něco udělat, něco jako chlap, ne jako ti kloučci, něco, co by matku Markétu na věčnosti opravdu potěšilo.

Udělat generální úklid v kuchyni? Pitomost. Vlastně - je to určitě sebezápor, moc by se mi do toho zrovna teď nechtělo. Ale to není ono.

Co tak udělat si generální úklid u sebe, uvnitř?

Tonio se převrací z boku na bok. Panečku, to by také byla fuška, vzpomenout si na všechny své hříchy za celý život, to přece by musel ale jo začít pěkně znova a líp.

Konečně Tonio usnul. Po celou noc měl neklidné sny. Zdálo se mu, že běhá po dvoře, někoho hledá, ale nevěděl, koho, a měl strach, že ho nenajde. Pak míchal maltu na stavbě, jenže spotřeboval připravenou vodu a jinou nemohl najít. Pak se honil po lešení s Pinem, začali se prát a prolomilo se pod nimi lešení.

Tonio se hrozně ulekl, zděšeně vykřikl a - probudil se celý zpocený.

Na vedlejší posteli se nadzvedl Karel Buzzetti. „Co je ti, Tonio?“

Tonio sáhl pod podušku pro kapesník, otřel si zpocené čelo a zašeptal, aby nevzbudil další: „Karle, já už vím, co udělám z vděčnosti k matce Markétě. Víš, aby měla na věčnosti hodně velkou radost.“

„Nemohl bys mi to svěřit až ráno?“ Karel se na posteli znechuceně obrátil, zády k Toniovi.

Růže pro matku Markétu

Tonio zaklepal a vstoupil. Světnice byla ponořená do šera, sporé světlo lampy ozařovalo jen hlavu dona Boska a rozepsané papíry na psacím stole.

Kněz dopisoval větu a současně řekl: „Sedni si, chlapče, hned to bude.“

Tonio si nesedl. Nerozhodně stál u dveří a čekal. Don Bosko dopsal a podíval se na návštěvníka.

„Jen pojď blíž, Tonio.“

Jak se Tonio váhavě přibližoval, don Bosko letmým pohledem pochopil, proč mladík nespěchá na světlo.

Toniovy šaty nebyly právě v nejlepším pořádku. Rukáv kabátu byl v rameni natržen, na kalhotech byly skvrny. Také v Toniových vlasech zahlédl kněz bláto. Přesto mladíkovi přistrčil židli.

„Jen si u mne sedni! Líp se to povídá. Máš přece něco delšího na srdci?“

Tonio usedl a nejdříve povzdechl. Pak se zeptal, dívaje se stranou do tmavého okna, jako by odtamtud čekal odpověď: „Máme mít lásku k bližnímu, že? Ale jak mohu mít někoho rád, když k němu nic necítím anebo je mi dokonce protivný? Tohle bych si potřeboval vyjasnit.“

Don Bosko se nahnul, aby se blíže podíval na Toniovo čelo. Sáhl mu na ně prstem.

„Já myslel, že je to špína, a ona je to zatím modřina. Jsi pěkně zřízený! Ty si tady s někým nerozumíš?“

„Ale ne. Tady to klape,“ odpověděl Tonio a také si ohmatal modřinu. „To vám ještě povím, kde mě tak zřídili. Jenže s tou láskou k bližnímu to potřebuji mít jasné. Už od smrti matky Markéty mi to vrtá hlavou.“

Don Bosko se díval na mladíka s uspokojením. Modřina, bláto a roztrhané šaty mu nevadily, ten hoch se mu zamlouval.

„Láska k bližnímu, Tonio, to není citový vztah jako třeba láska k matce, sourozencům nebo přátelům. Je to vztah dobré vůle. Cit se nedá přikázat. A přece láska k bližnímu je přikázání, a to jedno z největších. Dobrou vůli, tu si můžeš naplánovat. Láska k bližnímu se projevuje hlavně v dobrých skutcích a v dobrém vztahu k jiným lidem. Stačí?“

Tonio chvíli uvažoval a pak řekl, že stačí.

„Dobrou vůli jsem měl. Tak snad matka Markéta svou kytici růží už má.“ Odmlčel se.

Don Bosko trpělivě čekal. Věděl, že se Tonio rozpovídá sám. Znal své starší hochy, neměli rádi zvědavé otázky, ale v čas potřeby přišli se svěřit sami.

„Vlastně to začalo tím, že jsem chtěl matce Markétě udělat velkou radost, takovou duchovní kytici růží za to, že byla na mě vždycky hodná,“ začal Tonio uvažovat nahlas. „Byla na mě laskavější nežli vlastní matka. Hrozně se mi chtělo nějak jí projevit vděčnost, třebas vygruntovat kuchyň a jídelnu, vybílit stěny v komoře, jenže co by z toho měla, když už v kuchyní není a nebude? Tak jsem se tím užíral a nakonec jsem přišel na to, že vygruntuju sebe, že jako ona i já budu mít všechny lidi rád a podobně. Od úmyslu k činu cesta daleká, to říkával můj děda, ale já to tentokrát vzal doopravdy.

Tak jsem šel ke zpovědi a při zpytování svědomí jsem přišel na to, že vlastně tady u vás mám všecky rád, ale jedna stará nenávist ve mně stále podřimuje, jelikož kdykoliv jsem na Pina jen náhodou vzpomněl, tak mi ho paměť pohotově naservírovala jen jako spratka, holomka, pacholka a zvíře. To dá rozum, že takové tituly se nerodí z lásky. Zpovědník mi řekl, abych to tedy dal jednou provždy do pořádku tím, že Pina vyhledám a pokusím se s ním smířit, že mě to pak s pomocí Boží přejde a že to bude moc záslužný sebezápor. To bych řek'! Mně to něco stálo, než jsem se odhodlal, že za Pinem půjdu. Totiž, jestli to nevíte, my se kdysi spolu s Pinem učili u zedníků a víc jsme byli v sobě nežli vedle sebe, ale on s tím začal vždycky první.

Pak jsme se ještě párkrát setkali za nemilých okolností, ale nebudu tady už ohřívat Pinovy staré hříchy. Nik Savio ho jednou odsud vyhodil z hřiště, to také. Pino je teď komorníkem mladého Santarosy, Nikova spolužáka. Savio je můj rodák, to víte, že?

Když se Nik narodil, já měl zrovna v ten den coby špunt takovou zvláštní příhodu - s politickým uprchlíkem na černém koni - já to tu schválně připomínám, ono to dnes také sehrálo svou roli, ale to jsem odbočil.

Nik je sice hodně mladší, ale prima kluk a vůbec, moudřejší než dva velcí. Tak jsem se mu se vším svěřil. Nik mi radil, abych si na Filipa, jak Pinovi říkají teď, počkal u jejich školy, kam denně komorník mladého hraběte doprovází. Prý můžeme mít pohovor v kostelní síňce u sv. Augustina, že v tu dobu tam nikdo nebývá. Tam že bych mu v klidu mohl vysvětlit, abysme si, co jsme si, a tak dále.

Jenže, to se mi zdálo předem marné. Kdepak Pino a do kostela! Odbude mě při prvním slově, povídám Nikovi. Vymluví se, že spěchá k denním povinnostem. To by moh' - povídá zas Nik, tak já ti nenápadně zjistím u Santarosy, kdy má jeho sluha volno.

Ukázalo se, že Filip má volno jednou v týdnu a že o sedmé hodině chodívá navštívit jistou rodinu u Porta Šusy, jak je tam ten zájezdní hostinec, tak hned v domě vedle. V té rodině mají dcerku, se kterou prý se chce Pino oženit.

To byla informace dobrá. Řekl jsem si, počkáš někde poblíž toho domu, až tam půjde, a když bude Pino mému návrhu na příměří dostupný, skočíme to zapít do té hospůdky. Prima jsem to měl promyšleno a dnes večer jsem to zkusil.

Jdu si pěkně zostra, abych tam došel dřív než Filip a raději počkal na něho, než ho doháněl, ale veselo mi u srdce nebylo. Přiznám se, měl jsem z toho trochu strach a ke všemu ještě tma kolem a nikde nikdo.

Sem tam blikalo u cesty světlo plynové lampy a tak jsem byl rád, když jsem viděl, že se blížím k hospodě. Zrovna tam dojel nějaký člověk na dvoukoláku s jedním koněm a zastavil. Ten člověk seskočil z vozu, hodil koni pytel s ovsem na krk a šel do šenku.

Jak světlo plynové lampy osvětlilo toho koně, leskl se jeho černý hřbet jako sametový, a to mi najednou připomnělo mého černého jezdce z dětství. Celý ten dávný příběh mi zas proběhl před očima, zachtělo se mi toho černého koně pohladit a zeptat se ho - tak co, ještě někdy nosíš uprchlíky v sedle?

Ten jezdec mi tehdy na rozloučenou řekl - Nikdy se, chlapče, neboj, když jde o dobrou věc! - I ta slova mi živě zazněla v paměti a já na ně odpověděl poplácáním koně u hospodské kůlny.

A také mi napadlo - mám strach, jak na mne Filip zareaguje, ale bát se nebudu, jde přece o dobrou věc.

Vtom vidím Pina přicházet. Poznal jsem ho i v šeru na dálku, je to takový čahoun, ačkoliv teď v panské službě trochu přibral do šířky. Už jsem chtěl k němu vykročit, vtom vyšli z té hospody dva chlapíci, raději jsem zůstal v přítmí kůlny, počkám, až přejdou. Nechtěl jsem na to mít svědky, jestli mě Pino hrubě odbude a zesměšní. I to by se mohlo stát.

Jenže ti dva se hrnuli rovnou k Pinovi jako staří známí a začali se o něčem dohadovat. Pak se od nich Pino utrh', ale oni se nedali odbýt, neutekl jim daleko, zrovna u té hospodské kůlny se s ním zase zastavili. Já se stáhl do kouta, vůbec mě neviděli, ale já je slyšel zrovna, když ten jeden povídá - ty ses pěkně uvelebil v panském bydle a na staré kámoše kašleš. Jenže to nejde, holenku, hodit nás přes rameno, my také můžem z toho tvého štěstíčka něco mít.

Filip na to, aby měli rozum, že už jednou to mohlo na něho prasknout, ještě že včas od Belliniho odešel a našel si jinou službu, ale teď už dobré místo ztratit nechce.

- Neblbni, - řekl zase ten druhý, - jedná se jenom o maličkost. Stačí, že zapomeneš zastrčit závoru u vrat na zadním dvoře paláce. Pak už se dostaneme dovnitř, to už nech na nás. Jen řekni, kde najdem bez zdržovačky stříbro. Na tobě to nezůstane, neboj se!

Filip trval na svém, že už s tím nic nechce mít. Ten první chlapík se jaksepatří rozvzteklil a začal vyhrožovat, prý - stejně ti to zarazíme, všiváku, když ti na panském místečku tolik záleží. Když si pár dní posedíš u nás ve sklepě o hladu, budeš zpívat jinou. Panstvo tě vyhodí, když se do rána nevrátíš, a ještě budeš rád, když tě vezmeme zpátky do party.

Done Bosko, já začal mít strach, nevím, jestli víc o sebe nebo o Filipa, ale díval jsem se ze tmy na lesknoucí se koňský zadek a opakoval v duchu - nikdy se neboj, nikdy se neboj!

Pino zase řekl - dejte mi svátek, kvůli vám nepůjdu zpátky do srabu, - jenže oni mu hodili nějaký hadr na hlavu, aby nemohl křičet, a chtěli Pina odvléct. Bránil se, ale byli na něho dva.

Já nevím, co byste dělal, done Bosko, asi běžel pro pomoc do hospody, ale já se už chvíli ohlížel, co bych mohl popadnout do ruky. Na dvoukoláku bylo bičiště, vytrh' jsem je, skočil na ty lumpy a to vám byla mela! Tím silnějším koncem bičiště jsem klepnul jednoho po hlavě a současně druhému jsem podrazil nohy. Padli na jednu hromadu k zemi i s Filipem, kterého tím hadrem strhli s sebou. Filip se hned začal osvobozovat a já také ranami nešetřil. Asi jak jsme byli všichni v jednom chumlu, dostal Filip nějakou přes i ode mne, pěst si neměla čas vybírat místo, kam dopadne.

Mně v tu chvíli bylo, jako bych se vrátil do klukovských let a že si hraji na vojáky, tak jsem nepřítele porážel hlava nehlava.

Je to divné, osvobozoval jsem Filipa, který byl až doposud mým nepřítelem, on mě asi pořád považoval za nepřítele, tuhle modřinu na čele mám od něho. Tím vším byla to bitva pořád nerozhodná, když ti chlapi asi ani chvílemi nevěděli, jestli jsem pro ně nebo proti. Vtom mi napadlo vykřiknout - Pomoc! Lupiči!

Tohle ti ostří hoši nemohli potřebovat. Z hospody vyběhl majitel koně a za ním ještě nějaký člověk, načež oba výtečníci vzali do zaječích.

Ukázalo se, že Pino má pochroumanou nohu. Požádal jsem vozku, aby mi vozík s koněm zapůjčil, že Filipa odvezu a zase brzy přifrčím zpátky.

A víte, že mi důvěřoval? Stačilo říct, že bydlím u vás.

Filip nejdříve hekal, ale já ho ujistil, že mu dosvědčím, bude-li třeba, že byl přepaden neznámými lupiči. Divil se, kde já se tam vlastně vzal. Tak jsem mu cestou celou svou záležitost vyklopil. Po té předehře u hospody byl ovšem docela na měkko, vyposlechl mě bez posměšků.

Já mu také rovnou řekl - koukej, nejdu za tebou pro tvé krásné oči, ale kvůli matce Markétě, aby měla radost, že žiji se všemi lidmi v míru, jako žila ona.

Prý kdo to je - ta Markéta, tak jsem mu o naší matce Markétě řekl pár slov, jak byla hodná ke mně a ke klukům. On najednou - a to mě porazilo nejvíc - tak tys měl, Tonio, štěstí, měl jsi dokonce dvě matky a já žádnou, aspoň jsem tu svou nikdy neviděl. - Povídal to takovým hlasem, no, zkrátka, bylo mi ho líto, prvně v životě mi bylo líto Pina.

A když je vám někoho líto, ani ho nemůžete považovat za nepřítele. Tak jsem mu řekl - Filipe, podejme si ruku a buďme ode dneška zadobře.

Pino na to řekl - já ti děkuju, Tonio, žes mi pomohl, ale sám pro tebe udělat nic nemohu, víš, chci se oženit, musím teď šetřit.

To mě tedy jaksepatří dojal! Zase mě popadl vztek, byl bych mu nejraději dal jednu přes, že mě vlastně uráží. Ale přemoh' jsem se a povídám kliďánko - koukej, ten roztrhaný rukáv si umím zašít sám a nic jiného momentálně nepotřebuji. My u dona Boska jsme si odvykli myslet jenom na peníze. O to mi nejde. Vyjádři se, jestli se mnou uzavíráš smír nebo ne a tím to hasne.

Tak on se tedy uklidnil, duše hamižná, a že tedy všechno staré je mezi námi zapomenuto. Dal mi na to pracku. Vysadil jsem ho před panským domem, pokulhával, ale přeraženou tu nohu neměl.

Koně jsem odvedl, samozřejmě. A zpáteční cestou si pořád říkám - splnil jsem úkol, dědečku generále, nebo nesplnil? Totiž nebožtík náš děda si kdysi se mnou hrával na vojáky, na to také rád vzpomínám.

Smír jsem sjednal, navíc jsem pomohl Filipákovi z pěkné bryndy, ale slyšíte? Zas mu nadávám, tak mám já k němu blíženskou lásku, nebo bude matka Markéta na mou kytici ještě dlouho čekat?

Proto jsem šel rovnou k vám, done Bosko, promiňte, že jsem se ani neumyl. Vyrušil jsem vás z práce, že? Ale dědeček generál už nežije, chtělo se mi někomu to nahlásit- úkol splněn. A vlastně se zeptat - byl splněn?“

„Byl, Tonio, můžeš být klidný,“ odpověděl don Bosko. „Matka Markéta má v nebi z tebe radost.“

Tonio se usmál. Teprve teď se mu nitrem rozlil blahý pocit, radost z odvahy, z čistého svědomí, ze života vůbec, ale ještě otálel.

„Done Bosko, napadlo mi také - byl bych já lepším než Pino, kdybych neměl žádnou matku? Anebo - nebyl by Pino docela jiný, kdyby se byl také včas dostal k vám a matce Markétě?“

Mladík se dívá na dona Boska s napjatou pozorností. Kněz naklonil hlavu, zadíval se do neurčita a těch několik vět, které pronesl, bylo pro Tonia jako světelný signál pro další směr jeho života.

„Vždycky bude na světě dost malých Toniů i Pinů,“ řekl don Bosko, „kteří budou potřebovat lásku a porozumění. Je třeba víc donů Bosků a více matek Markét. Jsme přece lidé smrtelní. Matka Markéta odešla, jednoho dne odejdu i já na vždycky. Kdo bude v naší práci pokračovat? Přemýšlej, čím ty bys mohl jednou přispět k tomu, aby další potřební chlapci našli u nás porozumění a teplý domov. A teď už - dobrou noc!“

Je to potíž s anděly

Doktor František Vallauri patřil mezi příznivce chlapeckého domova ve Valdoku. Přicházel ochotně, kdykoliv byl zavolán, aby ošetřil některého pacienta. Nic za lékařskou prohlídku neúčtoval, zdarma dodal léky a častokrát ještě vyprázdnil na stůl dona Boska vlastní peněženku, když on byl v úzkých. Mnoho řečí pan doktor nenadělal, ale chlapci ho měli rádi.

I dnes si ohřívá prokřehlé ruce u krbu dona Boska. Venku fouká mrazivý únorový vítr, občas hvízdne i do komína, a to pak plameny na dubových polenech povyskočí. Don Bosko přechází pokojem a jeho jindy usměvavá tvář má starostlivý výraz.

„Znáte Dominika Savia, doktore?“

„Hm,“ řekl doktor, což znamenalo, že zná.

„Ten hoch mi působí starosti.“

Chvíli bylo ticho. Pan doktor zabručel do plamenů: „S anděly je na zemi vždycky potíž.“

„Jak to myslíte?“

„Mají tendenci uletět.“

„Právě, právě,“ pochopil don Bosko. „Obávám se o Nikovo zdraví.“

„Pozoroval jsem toho chlapce v neděli při mši,“ řekl doktor. Chvíli zase mlčel, jako by vážil každé slovo, než je vyřkne. „Je zralý pro lepší svět, než je tento.“

„Ale doktore, jste od toho, abyste léčil, abyste radil, jak prodloužit pobyt na tomto světě. Já vím, že Dominik Savio je svatý chlapec. Ale je tu tolik jiných, kteří by ještě potřebovali jeho příklad, jeho pomoc.“

„I z nebe lze pomáhat.“

„Mám se hanbit, že to připomínáte mně, knězi? Ne, milý doktore, já dobře vím, co znamená přímluva svatých, z vlastní zkušenosti. Jenže chci a musím udělat vše, co je v mých silách, na záchranu Nikova zdraví. Jednak toho chlapce mám velice rád, jednak kvůli ostatním, kteří by určitě byli velice zarmouceni, kdyby Nik umřel.“

Doktor vytrvale hleděl do krbu. Po chvíli zabručel: „Nejsem hrobník. Také vidím pacienta raději na hřišti než na hřbitově. Co se dá udělat, udělám.“

Nik cítil, že něco s ním není v pořádku. Omrzliny na rukou mu nevadí, na ty si nestěžoval, ale že se v noci silně potí, že mívá teploty, kašle a je ve škole unaven, to přiznat musel, když se ho don Bosko vyptával, proč poslední dobou tolik zhubnul.

„Musíš se léčit,“ řekl mu don Bosko důrazně.

„Copak lze smrti utéct?“ pokusil se Nik o výmluvu, o lékařskou péči příliš nestál. „Hlavně, abych byl na věčnost dobře připraven.“

„To je pravda, že nakonec nikdo z nás smrti neuteče. Ale péče o zdraví je nutná. Je také zahrnutá v pátém přikázání Božím, Niku. Nezabiješ! To znamená také nezabíjet sebe nedbalostí o své zdraví.“

„Tak tedy dobrá,“ svoluje Nik. „Jsem ochoten svěřit svou kostru panu doktorovi.“

V místnosti, kde lékař chlapce vyšetřoval, stálo bílé lehátko, velký stůl a dvě židle. Na stěně visel kříž a obraz Panny Marie Pomocnice. V koutě byly váhy a míra na výšku, skříňka s obvazy.

Bylo tu ticho, jen bicí hodiny na zdi občas zahrkaly, zavrčely a pak jasným hlasem odměřovaly bim-bam-bim - zatímco pan doktor si něco čmáral doktorskými klikyháky do záznamů o chlapcích.

Klukovský pacient obvykle seděl jako němý v očekávání ortelu, který pan doktor bručivým hlasem nad ním vyřkne.

„Na týden do postele!“

„Dobrý, zítra do školy!“

Jenom Nik neztrácel ani v ordinačním pokoji nic ze své dobré nálady. Když svlékl košili a lékař se na něho zadíval přimhouřenýma očima, Nik zvesela zahlaholil: „Pane doktore, že by se dalo na mých žebrech koncertovat?“

Doktor Vallauri něco nesrozumitelného zahuhlal a začal ťukat prsty na Nikovu hruď, na záda, na lopatky, přikláněl ucho hned vpředu, hned na záda. Znovu se podíval na Nika a zabručel: „He - přibrat, sušinko!“

„Štíhlý zabírá na světě méně místa, pane doktore.“

Doktorovi to cuklo u semknutých rtů. Nik si nebyl jist, zdali se doktor chtěl usmát nebo mu vyhubovat. Ale pořád nic neříkal, takové smutné ticho Nik nemá rád. Teď doktor usedá za stůl a píše recept.

„Pane doktore, ani se s tím nenamáhejte, škoda kazit papír pro sušinku. Já se do nebe těším. Honorář za vaše vyšetření vám zaplatím až shora, až tam budu, chcete?“

Konečně se cuknutí u doktorových úst proměnilo v úsměv. „Ty bys rozveselil i hrobníka, až tě bude zakopávat! Můžeš se obléct.“ Pak Nikovi podal ruku. To bylo vyznamenání. Tohle se žádnému klukovi ještě nestalo.

„Až v tom nebi budeš, nezapomeň! Zatím - snaž se zůstat tady dole, ano?“

„Nezapomenu, pane doktore. A děkuji za vyšetření.“

Ve dveřích se Nik ještě obrátil a usmál se. Dveře už byly pak dávno zavřeny, ale doktor Vallauri se na ně ještě upřeně dívá. Pak zavrtí hlavou. Pokrčí rameny, vytáhne kapesník, vyčistí si nos a houkne ke dveřím: „Další!“

Než se dveře otevřou, rychle si kapesníkem otře oči.

Po skončení prohlídky se lékař opět zastavil u dona Boska. „Ten Savio to má spočítané.“

Don Bosko se ulekl: „Chcete říci, doktore, že Nik je opravdu vážně nemocen?“

„Víc, než jsem myslil.“

„Nevzdám se, nevzdám,“ opakoval don Bosko, jako by chtěl na lékaři vynutit odvolání jeho diagnózy.

„Poraďte se ještě s jinými lékaři, done Bosko, snad se mýlím.“

Doktor Vallauri to myslil upřímně. Sám by byl rád, kdyby mu někdo dokázal, že se mýlí.

Don Bosko ho znal a věděl, že se neurazí, když nebude brát jeho úsudek jako konečný.

Nik nyní chodil do školy jen jako na návštěvu. Více se zdržoval doma, ale neležel. Chodil pomáhat do kuchyně Toniovi, obsluhoval ležící pacienty, zašel se podívat na chlapce, kteří pracovali v dílnách.

A zase jiný lékař ho šimral uchem na zádech, ťukal na hruď, naslouchal u srdce. Pak ještě další mu přikázal ukázat jazyk, předpažit, otočit se, dýchat, nedýchat.

„Už bych pomalu mohl být doktorem sám,“ žertuje Nik. „Jak vyšetřit pacienta, to už jsem okoukal, jen ty klikyháky na receptech bych ještě nesved, ještě bych to psal moc zřetelně.“

Únor se chýlil ke konci, když jednoho večera se přihnal do kuchyně Bertík.

„Pomohu utírat nádobí,“ hlásil Toniovi a ohlížel se po utěrce.

„To tě Duch svatý osvítil,“ řekl Tonio uznale. „Měli by to dnes dělat Enria a Karel Buzzetti. Jako na truc Enriu rozbolel zub a Karel má pěvecký kroužek, tak to všechno zůstalo na chudákovi, který to dělá dobrovolně.“

Chudák dobrovolník se ozval veselým hlasem z temného kouta od dřezu: „Já věděl, že mi Anděl strážný splaší nějakého pomocníka.“

Teď teprve si Bertík povšiml Nika u haldy špinavého nádobí. Hned se k němu hrne.

„Že by mě splašil zrovna anděl, to se říci nedá. Karel mě o to velmi zdvořile požádal.“

Když se Tonio vzdálil do jídelny, aby tam dohlédl na další spolupracovníky v úklidu, ohánějící se koštětem a prachovkou, Bertík ztlumil hlas.

„Niku, je to pravda, že máš odjet domů?“

„Don Bosko mi to radí.“

„To si vymyslili ti protivní doktoři,“ vyhrkl Bertík s nešťastným výrazem v obličeji. „Copak by ses nemohl léčit tady? A vůbec, jakýpak ty jsi nemocný, když neležíš? Tak zlé to s tebou nebude.“ Utěšoval těmi slovy více sebe nežli Nika. Ten se přece usmívá.

„Bertíku, co se mračíš? Buďme veselí, dokud jsme spolu. A když nebudeme, jaká pomoc? Jednou svou kostru stejně odložit musím a pojuchám k slávě Boží blíž.“

„No dobrá, jednou,“ uvažuje Bertík nahlas, aniž by přestal harašit talíři, „ono se to lehce řekne - nebe je krásnější, ale kdo se tam hned po smrti dostane? Mě tam dříve trochu osmaží na očistcové pánvičce, na to bych raději ještě počkal.“

Když Bertík začne takhle meditovat, určitě má právě za sebou něco hlučnějšího, co mu zneklidňuje svědomí. Nik ho už zná.

„S kýmpak jsi dnes válčil?“

„Ty do mne vidíš, Niku, jako do sklenice vody. Ale - vypukl mi konflikt s Renzem. Chtěl jsem, aby mi dal opsat něco z latiny. Prý abych se namáhal sám. Měl jsem sto chutí vrazit Renzovi jednu mastnou. Víš, proč jsem to neudělal? Vzpomněl jsem si, že jsem všecky facky jednou provždy svázal do ranečku a položil loni na májový oltář, jak jsi mi to tenkrát poradil. Ale nohu jsem mu na dvoře přeci nastavil.“

Nik se dívá na kamaráda s pochopením. Má ho rád, jako má rád Renza, Tonia, Nikolu, ačkoliv každý je jiný. Bertík se hodně změnil k lepšímu, ale ještě leccos by potřeboval vylepšit.

„Berto, Bůh nás chce mít dokonalé, ale dá to fušku. Mluvím ze zkušenosti.“

„Já to sotva dotáhnu tak daleko,“ sebekriticky uznává potomek Korsičanů. „A bez tvé pomoci, Niku, teprve ne. Já nevím, co si počnu, až odejdeš. Komu se budu svěřovat se vším, co jsem provedl?“

„Máš tu dona Boska. A já ti z domova napíši.“ Po krátké odmlce Nik dodal: „A z nebe ti budu pomáhat taky.“

Bertík věděl, že tohle není žert. Bylo mu tak nějak divně u srdce, nevěděl, co na to říci.

Ve dveřích kuchyně se objevil prefekt, don Alassonati. „Co tu dělá Savio? Neměl bys být raději v posteli, chlapče?“ Sáhl Nikovi na čelo. Bylo horké.

„Tady je teplo,“ Bertík honem Nika omlouvá. „Víc než v nevytopené ložnici. Proč by tu nemohl Nik být?“

„Myslím, že Nikovi je teplo až moc. Nevím, nevím, co by řekl don Bosko, kdyby tě tu viděl u nádobí, Dominiku.“

„Já už jdu,“ zvedl se Nik poslušně k odchodu. Tentokrát měl smutné oči. Rozhlédl se po kuchyni, jako by se s každou věcí navždy loučil.

Uzávěrka

Koncem února mrazy povolily. Stromy byly ještě holé, ale špačci již na nich štěbetali. Sporé sluneční paprsky protrhly šedou clonu oblohy a nesměle klouzaly po kostelních oknech.

Bylo sobotní dopoledne. Kostel svatého Františka Saleského byl prázdný, jen u postranního oltáře Panny Marie nehnutě klečí chlapecká postava.

„Má předobrá Přítelkyně,“ modlí se chlapec ve svých myšlenkách, „ty víš, že zítra pro mne přijede tatínek. Měl bych se těšit, že zase uvidím celou naši milou rodinu. Ale je mi smutno. Strašně se těším, že Tě brzy uvidím v nebi, ale současně je mi líto, že musím opustit dona Boska, kamarády a školu. Obávám se, že nedosáhnu svého velkého cíle - být knězem. Chci se ještě na moc věcí zeptat svého duchovního rádce. Prosím Tě, Maria, přimluv se u Boha, aby donu Boskovi vnukl tu správnou odpověď na každou mou otázku a já Ti slibuji, že udělám poslušně všechno, co mi takto Pán Bůh po donu Boskovi vzkáže.“

Svatá Panna se vlídně usmívá, Nik slyší ve svém srdci její odpověď: „Měj důvěru! Bůh ví nejlépe, kde je tvůj velký cíl. Dal sis heslo - služme Bohu veselostí, řiď se jím stále.“

„Chci. Až do posledního dechu,“ odpověděl Nik a zatoužil vidět dona Boska co nejdříve. Pozdravil ještě Pána ve svatostánku a vyběhl z kostela.

Měl štěstí. Potkal ředitele u Pinardovy kaple.

„Done Bosko, dobrý den! Máte pro mě chvilenku?“

„Co máš na srdci, Niku?“

„Prosím, poraďte mi, co nejlepšího může udělat nemocný, aby oslavil Boha?“

„Může Mu obětovat svou nemoc, své potíže a bolesti odevzdat lásce Boží. Tím roste i naše láska k Němu.“

„Co ještě je možné udělat?“

Don Bosko se zastavil. V chlapeckých očích je výraz naléhavé dychtivosti.

Kněz se mlčky dívá do vyhublé a přece krásné tváře s dojetím. Trochu se mu zachvěl hlas, když zvolna, váhavě vyslovil: „Může ještě darovat Bohu celý svůj život. Nabídnout jej z lásky k Němu a z lásky k lidem. A to tím způsobem, jak On si to přeje. Já jsem to také učinil.“

Nik se díval svému velkému učiteli pevně do očí.

„Myslím, done Bosko, že ode mne to chce Bůh jinak, než od vás.“

Don Bosko uhnul pohledem. Cítil, že se mu do očí derou slzy. Rychle řekl: „Každá duše má svou vlastní cestu. Chceš se, Niku, se mnou podívat do krejčovské dílny?“

Nik souhlasí, ale má ještě další dotaz: „Domníváte se, done Bosko, že Bůh mi již odpustil mé hříchy?“

„Nepochybuj o tom. Jako tvůj zpovědník tě mohu jménem Božím ujistit, že ti všechny poklesky byly odpuštěny. Ty přijdeš do nebe určitě.“

„Já vím, že je to jen Pokušitel, který mi našeptává pochyby o milosrdenství Božím. Co mám dělat, když se zase ohlásí?“

„Vzpomeň si na to, že jsi celou svou duši daroval našemu Pánu a On předem za ni dal svou Krev. A co učinili pro tebe Satan?“

„Krásná myšlenka!“ Nik se opět usmívá.

Už jsou u krejčovské dílny, ale Nik chytne důvěrně dona Boska za rukáv, aby mu oddálil ruku od kliky u dveří. Ještě nemohou vejít, v dílně by se vyptávat nemohl a on se musí ještě na něco zeptat.

„Prosím vás, done Bosko, ještě okamžik. Když tedy budu v nebi, myslíte, že budu odtamtud vidět své rodiče a své kamarády i vás tady?“

Ten hoch má vřelé srdce - napadá dona Boska - myšlenka na loučení mu musí být hrozně těžká. I jemu tato myšlenka působí bolest, ale nedává to znát.

Klidným, příjemným hlasem, kterému Nik tak rád naslouchá, don Bosko vysvětluje: „Ano, i z věčnosti budeš vidět své rodiče, události zde v našem domě a své přátele ze školy. Blaženost vykoupených duší nemůže být přece ochuzena tím, že by duše v nebi o svých drahých, které stále miluje, nic nevěděla.“

Vešli do dílny. Byla prázdná.

„Vždyť je sobota odpoledne, chlapci mají volno,“ rozpomněl se Nik.

„To vím. Ale chtěli by tu nový stůl. Jdu se podívat, kam jej postaví. Víš, když jsem studoval v Kastelnuovu, bydlel jsem u krejčího. Tak se občas rád podívám do krejčovské dílny. Připomíná mi to mládí,“ hovořil don Bosko, zatímco se rozhlížel prostornou místností.

„Tady k oknu by se ještě jeden stůl vešel. Podej mi metr, Niku, změřím si rozměry mezi okny. Jenže tady u stěny by na stříhání dobře neviděli. Dáme stůl přece jen k oknu.“

Když vyšli z dílny, poslal don Bosko Nika podívat se na hřiště. Jen podívat. Běhání by mu mohlo uškodit.

Menší chlapci už obsadili houpačku, několik větších honilo po dvoře míč. Bylo ještě chladno, ale při hře se zahřáli. Nik přistoupil k jednomu z větších hochů, který dělal při hře rozhodčího.

„Ani nevíš, Angelo, jak se mi nechce všechno tady opustit.“

„Není to poprvé, co odjíždíš domů, Niku. Zase se vrátíš,“

„Ne, Angelo, tentokrát se již nevrátím.“

„Prosím tě, co to plácáš za nesmysly?“

„Žádné nesmysly. Cítím to, že se už nevrátím.“

„A já ti zase říkám, že se vrátíš.“ Angelo byl vždycky paličatý a vždycky věřil, že všechno dobře dopadne.

Druhého dne byla první neděle v měsíci. Ranní bohoslužba i promluva v kostele byla věnována myšlence na dobrou přípravu na smrt. Toto duchovní cvičení bylo součástí výchovné metody dona Boska.

„Jedno je jisté. Zemřeme. Kdy? Nevíme. Jak? Nevíme. Víme však, že jen duše očištěné mohou vidět Boha ve věčné blaženosti. Mysleme na to alespoň jednou za měsíc. Zkoumejme své srdce: Je dost čisté před Bohem? Není-li, máme čas to napravit ještě dnes. Možná, že zítra by už bylo pozdě.“

Nik vše hluboce prožívá, je to jeho poslední neděle v oratoři mezi milými druhy. Přijal Tělo Páně a řekl svému Hostu v srdci, že už nikdy nebude smutný, ať se děje cokoliv. Vytrvá u svého hesla - služme Bohu veselostí!

Po snídani si šel Nik připravit cestovní vak. Zabalil pár zánovních bot do papíru a vložil na dno plátěného zavazadla. Pak složil několik kousků prádla a přiložil je k balíčku s botami. Nahoru ukládal knihy.

Bral do ruky jednu po druhé, prolistoval a zase zavřel. Některá kniha mu připomněla školu u kostela sv. Františka z Assisi. Komupak zítra bude pan profesor Bonzanino ťukat pravítkem na hlavu a zkoumat, jsou-li v ní drtiny nebo věda? Nik se bezděky usmál - milý, milý pan profesor s hodinkami v hlavě!

A pan profesor Picco - vedle koho bude teď usazovat nepozorné žáky na polepšení, když Nikovo místo v lavici zůstane prázdné? Latinská učebnice. Homérovy verše. Sbohem, vědo! Nik rázně zaklapl knihu, přiložil k ostatním věcem do brašny. Chvíli se zamyslil a pak to vše odnesl Angelovi, který byl právě ve studovně. Angelo míval na starosti nejmladší studentíky.

„Dej to některému bažantovi, až se tu objeví. Já to všechno už potřebovat nebudu,“ řekl Nik a než se udivený ochránce nováčků vzpamatoval, Nik byl tentam.

Se schodů seběhl Nik hbitě, ale pak zmírnil krok. Opět se rozkašlal. Přesto však vyšel na dvůr a rozhlíží se kolem.

Sbohem, bílé hory na obzoru! Často jste mi připomínaly svými zasněženými vrcholky, že směr do výše vyžaduje sněhobílou duši.

Nik zavřel oči a opřel se o zeď. Myslí mu plynou slova loučení, která by nikdy nevyřkl nahlas.

Sbohem, město Turíne! Už nikdy nebudu procházet tvými arkádami podél krásných náměstí!

Sbohem, stará římská bráno, která máš tak libozvučné jméno - Porta Palatina! Mluvilas ke mně zřetelně svými troskami, že všecka světská sláva pomíjí. Divocí holubi denně si povídali se sochami césarů, že všecka vítězství na bojištích jsou jen popel a dým.

Ani jsem nevěděl, Turíne, perlo Piemontska, že tě mám tak rád!

Loučím se i s tebou, hrdá horo Supergo! Rád jsem se díval na tvůj vrcholek, kde si králové postavili nádherný chrám s velkou podzemní hrobkou.

Jako by odtamtud ti jejich mrtví mohli lépe vidět na své město! V královské hrobce zetlí právě tak, jako poslední žebrák u hřbitovní zdi.

A dále se Nik v duchu prochází známou cestou k milému baroknímu kostelíku La Konsoláta; vystoupí po schodech do kruhové lodě, odbočí k postranní kapli, aby naposled pozdravil milostný obraz své Přítelkyně.

V myšlenkách se rozběhne do dalšího kostelíčka svaté Kláry, na chvíli vstoupí i do Božího domu z červených cihel, ve kterém hospodaří svatý Augustin.

Nakonec si ponechá kostel svatého z Assisi, aby tam pozdravil Anděla Strážce, který z oltářního obrazu se před lety usmíval na novokněze Jana Boska při jeho primiční mši.

Nik ještě nahlédne do velké sakristie v onom kostele, vždycky jej zajímala. Stály tam prastaré, vysoké dubové skříně a jedna z nich je plna ostatků svatých, vkusně uložených v pozlacených schránkách. A za tou sakristií vzadu je malý dvoreček.

Tudy přišel kdysi první opuštěný chlapec k donu Boskovi jako semínko budoucí oratoře, které vítr Prozřetelnosti zavál tehdy do sakristie.

Na tomto dvorku si kdysi hrávali první mladí přátelé dona Boska. Nik si je v duchu umí představit, slyší jejich veselý hlahol docela zblízka.

„Hurá! Andrea to vyhrál!“

Nik se protrhl ze snění. Otevřel oči. Hoši Andreovi nadšeně tleskají:

„Vivat! Vivat! Vivat!“

Napříč hřištěm se žene Rua, v běhu křiknul: „Čao, Niku!“

Nika roztřásla zima. Ne proto, že zeď, o kterou se opírá, je chladná, jarním sluncem ještě neprohřátá. Vlna chladu jím projela zevnitř, byl v ní smutek, stesk i bázeň před čímsi neznámým, ale Nik to hned ze sebe setřásl - služme Bohu veselostí - vždy a všude, za všech okolností. Co takhle podívat se do kuchyně za Toniem?

Velitel kuchyně měl utěrku za pasem a vyhrnuté rukávy u košile.

Právě vytýkal Renzovi, že špatně oškrábal brambory. Renzo hlasem poněkud zvýšeným míní, že ty okaté brambory jsou výrobkem Kamilovým, on má své brambůrky oškrábány na čisto.

Kamil je velkorysý. Očko sem, očko tam, to je jen detail, že se někomu chce o tom mluvit! Ať se dělají jen makaróny a bude to bez zbytečné práce!

Nik si sedl k velkým kachlovým kamnům. „Budu ti přikládat pod plotnu, Tonio.“

„Ale ne, raději se nešpiň, Niku. Dnes přece službu nemáš.“

„Už mít nebudu. Ale ohřát svou chatrnou tělesnou schránku bys mi mohl dovolit, pane velekuchaři.“

Tonio přikládá do kamen sám a přitom utrousí k Nikovi, aby to jeho pomocníci neslyšeli: „Pozdravuj vaše v Mondoniu. A brzy se zase vrať!“

I Nik ztlumil hlas. Nemá před ostatními chlapci tajemství, ale Tonio je jeho nejdávnější kamarád a pro chvíli loučení si aspoň jejich slova vytvářejí důvěrnou samotu.

„Já se už nevrátím, Tonio. Myslím, že ne.“ Nik to říká klidně, usmívá se při tom. „Ale shora tě budu stejně vidět, jestli svou práci děláš dobře.“

Tonio přestal nadívat kamna poleny, zadíval se upřeně do ohně, jako by uvažoval, co odpovědět. Pak zavrtěl hlavou: „Nemohu tomu uvěřit, že by ses nevrátil. Nechci tomu věřit.“

Prudce přiklapl dvířka od kamen a podíval se na Nika zpříma. „Myslím, Niku, že já už se nevrátím domů, tam do Svatého Jana.“

Ohlédl se po chlapcích, ale ti byli zabráni do hovoru vlastního. „Pomodli se za mne, Niku! Někdy si říkám ano, někdy zas ne. Lehké to není rozhodnout se jednou provždy, na celý život. Matka mi zase vzkázala, abych se vrátil a převzal chalupu, práce na vinici ji unavuje. Ale je tam přece ještě bratr. Co o tom myslíš ty, Niku?“

„Každý máme svou vlastní cestu. Ty musíš sám poznat, která tě nejlíp dovede k tvému Cíli.“

„Hotovo!“ jedním hlasem vykřikli Renzo a Kamil.

Tonio přešel z dřepu do vztyku a dělá na plotně místo pro velký hrnec s bramborami.

Přihnal se Roko. „Promiň, Tonio, že nastupuji pozdě, měl jsem tu tetičku.“

„Nevíš, kde je Mario?“ Nik se zvedl ze židle. „Musím Mariovi ještě něco vrátit, málem bych byl na to zapomněl.“

„Mario má zrovna službu ve vrátnici.“

„Tak se tu, mládenci, mějte,“ loučí se Nik.

„Přibývejte na váze místo mě a jednou v nebi na shledanou!“

„To jsou mi řeči,“ diví se Roko. „Jako bychom se neuviděli zase u oběda.“

Ale Nik už byl za dveřmi.

Mario zapisoval ve vrátnici do velké knihy návštěvy tetiček, strýčků a kamarádů, kteří přicházeli navštívit chlapce dona Boska.

Hoši obvykle už předem věděli o svých hostech a čekali na ně u vrátnice. Bylo tam plno hovoru, smíchu a vítání.

„Mario, něco ti nesu,“ hlásí Nik ve dveřích vrátnice.

Mario odloží tužku a zvědavě čeká. Že by dárek na rozloučenou?

„Nečekej, že z toho zbohatneš, ale lepší něco nežli nic.“ Nik vytahuje z kapsy peněženku.

„Vyrovnáme starý dluh.“

Mario se dívá nechápavě: „Nepamatuji si, že bys mi byl něco dlužen, Niku!“

„Ale já si to dobře pamatuji. Jednou jsme byli spolu ve městě. Kupoval jsem tam medailky jako odměnu za nejlepší odpovědi při opakování biblické dějepravy. Neměl jsem tehdy dost peněz a tys mi na medailky něco půjčil.“

„Na to si vzpomínám, ale to už je dávno. Jen si to nech, Niku, taková maličkost mě neporazí, když o ni přijdu.“

„A to zas ne. Musím mít své účty vyrovnané. Chci mít čisté konto, než předstoupím před věčné Účtování.“

„Prosím tě, pro těch pár halířů bys do očistce jistě neklusal.“

„I klusal,“ míní Nik. „Všechny maličkosti mají před Bohem cenu velkou, když je děláme z lásky k němu. Přesnost v maličkostech patří ke křesťanské dokonalosti, kdyby tě někdo z toho někdy zkoušel, kamaráde. V Písmě je psáno, že nic nečistého k Bohu nepřijde - a já k němu přijít chci.“

Mario ví, že s Nikem je to nějaké vážné, ale kupodivu, není mu z toho smutno, dobrá nálada Nikova je nakažlivá.

„Ať tedy má tvá dušička pokoj, dej ty prašule na stůl, já si je pak uklidím.“

Nik se ještě ode dveří vrátil. „Kdyby přijel tatínek, Mario, tak jsem v ložnici. Jdu si před obědem ještě trochu popovídat s postelí, naposled ještě na ní natáhnout svou dýchavičnou bedýnku.“

Prudký kašel přinutil Nika vyndat si kapesník a přiložit jej k ústům. Ve dveřích volnou rukou Mariovi ještě zamával.

Čao, Niku

Nik ležel oblečen na posteli, měl zavřené oči, ale nespal. V duchu viděl všechny své kamarády, slyšel veselý křik na hřišti, šum chlapeckých hlasů v jídelně, rytmus společné modlitby v kostele. Díky, Pane, za to vše, bylo to tady krásné! Otevřel oči. Obklopovalo ho ticho, jen na chodbě se ozvaly něčí rychlé kroky.

Dveře ložnice se otevřely, Nik se posadil. Na prahu stojí Petr Enria, chvíli se oba na sebe mlčky dívají, pak se Petr přinutí k úsměvu. „Snad jsi nespal, Niku? Don Bosko by chtěl s tebou mluvit. Máš jít hned k němu.“

„To jsem rád. Alespoň si s ním ještě pohovořím, než přijede tatínek.“ Enria nakrčil čelo, nad kterým se výbojně tyčila nazrzlá kštice. Enria říkával o sobě žertovně, že kdyby měl tolik zlata v kapse, kolik ho má na hlavě, koupil by donu Boskovi novou kleriku a šňůrky do bot.

Petr se v poslední době ujal péče o světnici dona Boska a jeho chudé svršky. Že se klerika dona Boska třpytila podezřelými lesky, to by konečně Petr přes srdce přenesl, ale když jednou objevil při čištění ve střevících ředitele provázek, načerněný inkoustem, místo řádné šňůrky do bot, to mu vzalo dech. Don Bosko živí zdarma stovku kluků a sám nemá na tkaničky do střevíců, slyšel tohle už někdy svět, takhle se zanedbávat? To se smělo stát jen jednou. Petr sáhl do vlastní kapsy, chodí přece pracovat a jako zedník vždy něco v peněžence má. Koupil dva páry pořádných černých tkaniček a teď hlídá střevíce dona Boska jako ostříž svá mláďata. Každý to ví, že Enria už dávno se mohl z Valdoku odstěhovat, zednický polír nabídl přičinlivému mladíku byt ve vlastním domě a nic by neměl proti tomu, kdyby se jeho dcerka stala paní Enriovou.

Petr zaklepal na dveře ředitelova pokoje a otevřel Nikovi, aby vešel první. Nik se na prahu překvapeně zastavil.

„Tatínku! Ty už jsi tady?“

Otec Savio povstal ze židle poněkud nemotorně, židle zarachotila a narazila o stůl. Kovář se pátravě zadíval do tváře svého synka, v očích měl starost, ale slovy se nutil do klidu.

„Chvála Bohu, že se zase vidíme, Niku. Všichni doma se už na tebe těší.“

Objali se a Nik zkouší smlouvat: „Já myslel, že přijedeš až odpoledne nebo vůbec ne. Že mě tu přece necháš. Je škoda zameškat školu uprostřed roku.“

„Já bych tě také raději tady nechal, to mi věř,“ kovář opět usedá na židli a s neskrývanou starostlivostí se dívá na dva nápadné ruměnce, které Nikovi naskočily do tváří.

„Nemáš horečku, chlapče?“

Vztáhl ruku k Nikovu čelu, ale chlapec uhnul hlavou. „Ale ne, tatínku. Trochu jsem se rozrušil radostí, že tě vidím. A lítostí, že musím odsud,“ dodal upřímně.

Don Bosko se dívá z otce na syna a cítí lítost nad oběma. Jenže lítostí se nic nevyřeší, nutno jednat rozumně.

„Když to lékaři doporučují, abys zatím studií zanechal, Niku, musíme poslechnout. Venkovský vzduch je léčivý.“

Nik si povzdechl: „Vidím, done Bosko, že vy tu mou kostru zde už opravdu nechcete mít. Tak jsem nucen ji dopravit do Mondonia, co se dá dělat? Ale kdybyste mě tu nechal -,“ odmlčel se a maloučko se zamyslel, „- kdybyste mě tu nechal, vlastně bych vás tady už ani dlouho neobtěžoval.“

„Co tím míníš?“ diví se otec Savio.

Don Bosko pochopil, co tím Nik míní, ale rychle to chtěl zamluvit.

„Nikdy mě tvá přítomnost neobtěžovala, Niku. A zas tě rád uvidím, až se vrátíš.“

Nik se podíval na svého duchovního rádce se spikleneckým úsměvem. - Však my dva si dobře rozumíme, viďte? - říkají jeho oči, zatímco ústa pronášela: „Ano, done Bosko, my se určitě zase shledáme. Už předem se na to těším.“

Zadíval se do neurčita. „Bude to krásné. Bude to krásné,“ opakoval s rozzářenýma očima.

V těch očích je už teď kousek nadzemské krásy - pomyslils si don Bosko. Byl však rád, že otec Savio Nikova slova chápe po svém, neboť s ulehčením řekl: „Já si také myslím, že se brzy uzdravíš, Niku. Však maminka a náš pan doktor se budou o tebe dobře starat.“

Vtom na dveře zaklepal Renzo. Taktak že pozdravil, hned sypal ze sebe, čím mu srdce přetékalo:

„Done Bosko, Mario říká, že pro Nika přijel otec - a přijel, jak vidím, viděl jsem váš povoz stát před bránou, pane Savio, jenže - kluci chtějí mít Nika ještě u oběda. Tak jdu prosit, jestli byste dovolil, aby tento, totiž aby neobědval Nik dříve, jak mi řekl Tonio v kuchyni, že jako má obědvat s otcem. Jenže uznejte, done Bosko, to nejde. Je neděle, všichni kluci tu jsou v jídelně komplet do jednoho a Nik by scházel. To nám nemůže udělat, když my ho pak chceme, totiž naše parta hlavně, vyprovodit za vrata - a to bychom nemohli, kdybychom zrovna seděli v jídelně.“

Nik dloubl Renza přátelsky pod žebra, prima, žes přišel, každá hodina zdržení je dobrá.

V jídelně cinkají příbory o talíře, zazní smích, hrkají židle, někdo volá - já nedostal chleba! Který kuliferda dnes prostíral na stůl?

Nik se v tom hluku cítí dobře, je rád, že tu ještě sedí.

Odpoledne má službu ve vrátnici Petr. Také hlídá u vrat koně, zapraženého do venkovské bryčky. Kůň je šedě grošovaný, před sebou na zemi má otýpku sena.

Přišel Tonio, nese koni putýnku vody. Poplácá koně po hřbetě, pozoruje, jak klisnička pije. Pak se obrátí k Enriovi, který stojí ve dveřích vrátnice.

„Koně mám rád. Ale nejraději vidím černé. Černý kůň mi vždy připomene příhodu z dětství, ze Svatého Jana.“

„Chtěl by ses vrátit domů, Tonio?“

„Blázníš? Mám jiný cíl. Víš přece o tom.“

„Trváš na tom?“

„Dnes v noci se mi opět zdálo o matce Markétě,“ řekl Tonio zamyšleně. Pak se vytrhl z myšlenek. „Až budeš tím polírovým dědicem, Petře, možná, že si taky pořídíš nějaký kočár.“

Petr se jen krátce zasmál. „Povídali, že mu hráli. Mám dojem, že se mě doživotně nezbavíš, kamaráde.“

„Ty to tedy myslíš vážně, Petře?“

„Já to mám promyšlené už dávno. Jenže si s tím netroufám jít na dona Boska.“

„Dneska mi připadá don Bosko nějak posmutnělý. To proto, že se loučí s Nikem. S Nikem prý je to dost vážné, Petře.“

„Tonio, mám nápad. Co kdybychom své plány svěřili donu Boskovi dneska? Možná, že mu tím uděláme radost.“

„Možná. Možná, že on udělá radost nám, když nám naše plány schválí.“

Bylo ke druhé hodině odpolední. Dominik Savio a jeho otec vyšli z ústavní brány. Nevyšli sami; doprovázel je don Bosko, Bertík, Renzo, Mario, Angelo a Rua, ti šli jako čestná stráž hned vedle Nika, ostatní hoši ještě dobíhali, tlačili se ve vrátnici a když se všichni dostali před zelenou bránu, byl jich pořádný zástup.

Otec Savio hodil zbytek otýpky dozadu na bryčku, Tonio odstavil ke zdi putýnku s vodou - a nastalo loučení.

Nik se objal s těmi, kteří s ním sídleli ložnici, ostatním podal ruku a řekl: „Sbohem, mějte se krásně! Modlete se za mne, já se za vás budu modlit také.“ Řekl to s úsměvem, jako by se loučil jen na týden.

„Brzy se vrať!“ volali hoši. „Na shledanou!“

„Koukej, ať jsi brzy zpátky, Niku!“

„Na shledanou v nebi! Tam se určitě sejdeme,“ zavolal Nik. Chlapci to nebrali tak do puntíku. Na shledanou v nebi, proč ne, ale jistě taky ještě zde na zemi. Jen Renzo má najednou takový tísnivý pocit, že to Nik myslí vážně. Něco ho zalechtalo u nosu, sáhl si na tvář a rozmázl si slzu.

„Niku, já nechci, abys -“

Nik se naklonil k Renzovi a pošeptal mu: „Předávám ti své heslo - Služme Pánu s veselostí. Přijímáš?“

Renzo polkl další slzu a přikývl. V tu chvíli by Nikovi slíbil i vlastní krev, ale s tou veselostí to okamžitě nejde.

„Až zítra - začnu - začnu to trénovat,“ hlas se mu při slibování láme. Don Bosko přihlíží chlapeckému hemžení okolo Nika s úsměvem, ale jeho oči jsou smutné. Stojí tu ve své odřené klerice, ozářen světlem zimomřivého sluníčka, které se prodralo šedou oblohou prvního březnového dne, aby se podívalo na Nikovo loučení.

Toho roku 1857 bylo donu Boskovi dvaačtyřicet, u očí se mu již mřížkovala síťka drobných vrásek, ale vlasy mu stále padaly do čela v kučerách jako chlapci. Díval se vlídně na chumel rozcuchaných chlapeckých hlav, hnědovlasých i tmavovlasých, vždycky měl radost z veselosti a živosti svých svěřenců, nekrotil jejich živelnost, pokud byla bez hříchu. I teď jen mlčky přihlíží přátelským projevům k Nikovi. Jenže dnes se z jejich klukovské upřímnosti neraduje, dnes cítí v srdci lítost. Jak rád by věřil tomu, co chlapci, že se Nik uzdraví, že se brzy vrátí! Ale v hloubi duše don Bosko ví, že Nik odchází navždy.

Nik se obrátil ke svému duchovnímu rádci: „Done Bosko, vám nejvíce děkuji za vše dobré. Mnoho jste pro mne udělal. Ale mám k vám ještě prosbu. Prosím, věnujte mi něco na památku!“

Don Bosko je ochoten věnovat Nikovi cokoliv. Má to být kniha nebo obrázek?

„Dneska hádáte špatně, done Bosko,“ Nik se škádlivě podíval ze strany na svého zpovědníka, který jindy umí člověku vše vyčíst z duše i bez mluvení.

Don Bosko se přizpůsobí žertovnému tónu. „Nějak stárnu, chlapče.“

„Potřebuješ snad peníze, Niku? Nebo dárky pro vaše doma?“

„Dárky domů už mám. Ale vskutku bych potřeboval na vstupné do věčného domova.“

„Co tím myslíš?“ diví se ředitel. I ostatní čekají s napětím, cože Nik vlastně chce.

„Jednou jste se nám zmínil, done Bosko, že máte od Svatého Otce dovolení, dát několika lidem zvláštní požehnání pro hodinu smrti, aby jim byly odpuštěny všechny časné tresty. Je to tak?“

„To souhlasí.“

„Tak, pěkně prosím, vezměte také mě mezi těch několik šťastných, kterým tuto výsadu věnujete, ano?“

Jak jen jsem si mohl myslit, že tento hoch by chtěl hmotný dárek? - diví se don Bosko sám sobě.

„S radostí, Niku. Požehnání ti věnuji již nyní, ale účinné bude až později, až budeš -“ odmlčel se, nechtělo se mu dokončit větu před otcem Saviem.

Nik přikývl hlavou, že pochopil, Oči mu zazářily, úsměv mu rozjasnil tvář do zvláštní krásy. Chvíli mlčel, jako by vychutnával štěstí, plynoucí z nehmotného, ale jemu žádoucího daru. Pak se rychle shýbl a vděčně přitiskl své rty na kněžskou ruku.

Otec už seděl na bryčce a držel opratě, připraven k odjezdu. Nik jen zvolna položil nohu na stupátko a s námahou se vytáhl na kozlík. Pojednou se cítil velmi slabý.

Otec Savio zvedl klobouk na pozdrav a trhl opratěmi. Kobylka zabrala, Nik se na sedadle obrátil a zamával.

„Nezapomeň doma pozdravovat ode mne!“ volal za ním Tonio.

„Ať žije Nik!“ vykřikl Renzo a sbor klukovských hlasů skandoval - Nik! Nik! Nik! Znělo to vesele a do rytmu klusajícímu koni. Ještě než povoz zmizel z dohledu, Bertík přiložil dlaně k ústům a zahalekal: „Čaóóó, Nikůůůů!“ - Pak se všichni hrnuli na hřiště, byla doba odpolední rekreace.

Jen don Bosko ještě stál u brány. Už se neusmíval. Díval se na prázdnou cestu a cítil v duši smutek. Teď je si zcela jist, v Turíně toho milého chlapce už neuvidí.

Don Bosko se obrátil k odchodu a podivil se, že v otevřených dveřích vrátnice stojí ještě Tonio a Petr.

„Tak je nás zase o jednoho méně, hoši, ani vám to jistě není jedno. Ale Bůh ví, co činí.“

„Done Bosko,“ zadržel Petr ředitele, když chtěl vrátnicí odejít, „rád bych vám něco řekl, něco důležitého, ale nevím, jak do toho.“

Donu Boskovi se myslí mihla zmínka o polírovi, který je mladému zedníku velmi nakloněn. Mimoděk se usmál.

„Jen žádné strachy, Petře. Ve všem ti rád pomohu. Chceš si snad založit vlastní domov?“

„Ten už mám,“ řekl Petr dotčeně. „Já to tady považoval vždycky za vlastní.“

„On se neumí vyjádřit,“ kriticky usoudil Tonio. „Já vám to tedy nejdříve řeknu za sebe, chci totéž, co Petr.“

„Odejít?“

„Naopak, zůstat. Víte, done Bosko, myslím, že chlapci potřebují jíst a vy sám na všechno nestačíte. Tak, jestli s tím souhlasíte, done Bosko, hodlám zastávat místo matky Markéty. V kuchyni a u kluků vůbec. A natrvalo.“

Teď se nadechl i Petr Enria. „A já zase, done Bosko, bych rád s vámi stavěl další domy pro naše kluky. A taky doživotně.“

Petrův pihovatý obličej byl prolnut výrazem pevného odhodlání, jeho modré oči se dívají zpříma do tváře dona Boska. Nejsou to již oči chlapecké. Jsou to oči muže, který ví, co chce. Také Tonio tu stojí jako voják v pozoru, vážný, napjatý pozorností, co mu velitel odpoví. Don Bosko cítil, jak jeho smutek se mění v tichou radost.

Jeho mysl se pozvedá s vděčností k Bohu. Není to mistrovské dílo Prozřetelnosti? V Nikovi dozrává první květ svatosti oratoře a Pán si jej vyhrazuje pro sebe. Posílá však hned náhradou tyto dva prosté, ale velkodušné spolupracovníky. Nebudou mít na růžích ustláno, čeká je jen práce a odříkání. A přece hledí s radostí a odvahou do budoucnosti. A tak dílo poroste a ponese své ovoce.

Díky Bohu a tobě, Niku!

Doslov

Čao, Niku, a na shledanou!

Ano, všichni jsme na cestě k němu. Nik není jen románová postava, Nik je skutečná osobnost, dnes živější než za svého pozemského života, neboť žije ve slávě Boží v nebi a matka církev nám v něm ukazuje vzor „malého velikána svatosti“, jak jej nazval papež Pius XII.

Tonio, Pino, Bertík, Renzo snad nikdy nežili, ale na jejich místě byli jiní chlapci, kteří Dominika Savia znali a dosvědčili, že v Dominikovi viděli křesťana na sto procent. A byl tu především don Bosko, kněz - vychovatel - světec, který v Dominikovi obdivuhodně stmelil tři základní prvky křesťanského růstu: osobní dobrou vůli, blahodárný vliv prostředí a milost Boží.

Dej Bůh, aby nám nikdy nechyběli takoví Dominikové, don Boskové a aby v nich milost Boží nezůstala ležet ladem!

L. D.