Institut františkánských studií

Studijní skripta

 

 

 

 

 

 

 

 

FRantiškánské povolání

SM Mgr. Ludmila Jana Pospíšilová OSF

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Praha – Olomouc 2002 - 2003

 

Obsah

Literatura.......................................................................................................

3

I.Prameny.................................................................................................

3

a) Bibllické prameny.......................................................................

3

b) Církevní dokumenty...................................................................

3

c) Františkánské prameny..............................................................

3

II. Odborná literatura................................................................................

5

III. Beletrie................................................................................................

6

   

Předmluva......................................................................................................

7

   

1. Kříž v s. Damiano – symbol františkánského obrácení............

8

1.1 Modlitba před křížem..........................................................................

8

1.2 Je Damiánský kříž i františkánským křížem?.....................................

8

1.3 Damiánský kříž a sv. Klára.................................................................

10

   

2. František a první fraternita..............................................................

12

2.1 Společenství nadšených učedníků Kristových...................................

12

2.2 Obrácení prvních bratří podle legend Tomáše Celana......................

13

2.2.1 Obrácení bratra Bernarda z Quintavalle................................

14

2.2.2 Obrácení bratra Silvestra.......................................................

17

2.2.3 Obrácení bratra Pacifika........................................................

18

2.2.4 Prostý Jan..............................................................................

20

   

3. Láska svatého Františka......................................................................

24

3.1 Láska je milost ...................................................................................

24

3.2 Láska je jen jedna...............................................................................

25

3.3 Milovat celým srdcem .........................................................................

27

3.4 Láska k Bohu otevírá lidské srdce .....................................................

28

3.5 Askeze z lásky a pro lásku .................................................................

30

3.6 Milujte se navzájem.............................................................................

32

   

4. Milovat čístým srdcem .........................................................................

33

4.1 Věci pozemské a věci nebeské...........................................................

33

4.2 Klanět se Bohu čistým srdcem a čistou myslí.....................................

36

4.3 Prostota, jednoduchost, průzračnost...................................................

38

   

5. Františkánská autorita........................................................................

40

5.1 Menší bratři.........................................................................................

40

5.2 Představenství - služba fraternitě.......................................................

41

5.3 Nejprve hledejte Boží království..........................................................

42

5.4 Ježíš poslušný až k smrti na kříži........................................................

44

5.5 Být příkladem bratřím..........................................................................

45

   

6. Milost pracovat.......................................................................................

47

6.1 Úcta k člověku ....................................................................................

47

6.2 Práce a modlitba.................................................................................

48

6.3 Workholismus......................................................................................

49

6.4 Chudoba a minorita.............................................................................

49

6.5 “Bude-li třeba, ať jdou po almužně.”....................................................

51

6.6 Nemoc a práce....................................................................................

52

   

7. Apoštolské poslání................................................................................

54

7.1 Přeměna z poustevníka na kazatele...................................................

54

7.2 Pokoj a dobro......................................................................................

55

7.3 Vše konat z lásky ke Kristu.................................................................

57

7.4 Apoštolát a studium.............................................................................

58

7.5 Čiňte pokání........................................................................................

59

 

 

Seznam použité literatury

 

I. Prameny

 

a) Biblické texty

Bible - Písmo svaté Starého a Nového zákona (včetně deuterokanonických knih). Český ekumenický překlad, Česká biblická společnost: 31993.

 

b) Církevní dokumenty

Pavel VI., Evangelii nuntiandi”, apoštolská exhorta z 8.12.1975.

 

c) Františkánské prameny

Bonaventura z Bagnoregia , Itinerarium mentis in Deum (1259), in Opera Omnia, Studio et cura PP. Collegii a S. Bonaventurae, Florentia 1882 – 1902, sv. V, s. 295 – 312; česky: SVATÝ Bonaventura, Putování mysli do Boha, Praha 1997.

Bonaventura z Bagnoregia, Legenda maior (1260 – 1263) , in: Františkánské prameny I., Olomouc 2001, s. 360 – 459.

František z Assisi, Nepotvrzená řehole (1221), in: Františkánské prameny I., Olomouc 2001, s. 9 - 25.

František z Assisi, Potvrzená řehole (1223), in: Františkánské prameny I., Olomouc 2001, s. 26 -31.

František z Assisi, Odkaz (1226), in: Františkánské prameny I., Olomouc 2001,
s. 32 - 34.

František z Assisi, Pravidla pro život bratří v poustevnách (1217 – 1221),
in: Františkánské prameny I., Olomouc 2001, s. 36.

František  z  Assisi, Napomenutí (1221 - 1226), in: Františkánské prameny I., Olomouc 2001, s. 37 - 45.

František z Assisi, List všem věrným křesťanům (2. verze- 1221), in: Františkánské prameny I., Olomouc 2001, s. 51 – 56.

František z Assisi, List generální kapitule (1225-1226), in: Františkánské prameny I., Olomouc 2001, s. 60 – 64.

František z Assisi, List ministrovi menších bratří, in: Františkánské prameny I., Olomouc 2001, s. 65 - 66.

František z Assisi, List všem kustodům menších bratří, in: Františkánské prameny I., Olomouc 2001, s. 67.

František z Assisi, List bratru Lvovi, in: Františkánské prameny I., Olomouc 2001,
s. 69.

František z Assisi, Chvála ctností, in: Františkánské prameny I., Olomouc 2001,
s. 72.

František z Assisi, Chvalozpěv stvoření, in: Františkánské prameny I., Olomouc 2001, s. 76 - 77.

František z Assisi, Výklad modlitby Otče náš, in: Františkánské prameny I., Olomouc 2001, s. 80 - 81.

Klára z Assisi, Čtvrtý list Anežce Pražské (1253), in Františkánské prameny II., Český Těšín 1994, s. 239 – 241.

Tomáš  z  Celana, První životopis sv. Františka z Assisi (1228 – 1229),
in: Františkánské prameny I., Olomouc 2001, s. 103 – 181.

Tomáš  z  Celana, Druhý životopis sv. Františka z Assisi (1246 – 1247),
in: Františkánské prameny I., Olomouc 2001, s. 185 – 306.

Tomáš  z Celana (?), Život svaté Kláry z Assisi (1255), in Františkánské prameny II., Český Těšín 1994, s. 293 – 327.

Assiská legenda tří druhů, in: Františkánské prameny I., Olomouc 2001,
s. 489 – 522.

Zrcadlo dokonalosti, in: Františkánské prameny I., Olomouc 2001, s. 575 – 670.

 

II. Odborná literatura

 

Andreozzi G., San Nicoló ´de pede plateae´dove naque il movimento francescano,
in Analecta TOR 139 (1985), s. 79 – 132.

Bertinato P., Lavoro, operare, agire, in Dizionario francescano. Spiritualitá, Padova 1993, s. 821 – 836.

Boccali G., Esempio, testimonianza, scandalo, in Dizionario francescano. Spiritualitá, Padova 1993, s. 493 - 512.

Bougerol J. G., Conversione, fuga dal mondo, in Dizionario francescano. Spiritualitá, Padova 1993, s. 227 – 240.

Concetti G., Predicazione, predicatore, , in Dizionario francescano. Spiritualitá, Padova 1993, s. 227 – 240.

Conti M., Temi di vita e spiritualita del francescanesimo delle origini, Řím 1996.

Esser K., Origini e valori autentici dell'Ordine dei Frat Minori, Milano 1972.

Fortini A., Nova vita di san Francesco, Řím 1981.

Genaro C., Amore, in Dizionario enciclopedico di spiritualitá/I, Řím 1975,
s. 117 - 120.

Ghinato A., Il buon esempio francescano, in Quaderni francescani di spiritualitá 2, Řím 1951.

Iriarte L., Vocazione, chiarnata di Dio, in Dizionario francescano. Spiritualitá, Padova 1993, s. 1989 – 2006.

Iriarte L., Vocazione francescana. Sintesi degli ideali di san Francesco e di santa Chiara, Casale Monteferrrato 1999.

Joergensen G., San Francesco d'Assisi. Nuova ed unica traduzione approvata dalI' autore per mons. Benedetto Neri, Řím 1946.

Lopez S., Obbedienza, cornando, autorita, in Dizionario francescano. Spiritualitá, Padova 1993, s. 1111 - 1132.

Manselli R. , San Francesco d´Assisi, Řím 1982.

Merino J.A., Františkánská cesta pro dnešního člověka, Olomouc 2001.

Margiotti F., Missione, rnandato, in Dizionario francescano. Spiritualitá, Padova 1993, s. 1001 - 1022.

Matanic' A., San Francesco d'Assisi nei suoi biografi maggiori. Seconda edizione riveduta ed arnpliata, Řím 1988.

Montorsi G., Francesco d'Assisi rnaestro di vita. II rnessaggio delle Fonti francescane, , Padova 1983.

Movimento Religiose Francescane, Progetto di forrnazione francescana, Bologna 1988.

Nouwen Henri J.M., Život milovaných dětí, Praha 1994.

Odoardi G., Ministro, servo, servizio, custode, guardiano, in Dizionario francescano. Spiritualitá, Padova 1993, s. 967 - 996.

Poulenc J., Conformita, , in Dizionario francescano. Spiritualitá, Padova 1993,
s. 219 – 226.

Pospíšil C.V., Tajemství srdce vtěleného Syna, Olomouc 2001, s. 16.

Pospíšil C.V., Úvodní studie, překlad poznámky in Bonaventrua z Bagnoregia Putování mysli do Boha, Praha 1997.

Špidlík T., Znáš Ducha svatého?, Velehrad 1998.

Tedeschi C., San Francesco e Frate Pacifico nelle Fonti francescane del Duecento, in Analecta TOR 143, Řím 1987, s. 499 – 524.

Temperini L., Amore di Dio, amore del prossimo, in Dizionario francescano. Spiritualità, Padova 1983, s. 55 – 76.

 

III. Beletrie

 

Čapek K., Smrt barona Gandary in Povídky z druhé kapsy, Praha 1978.

 

Předmluva

 

Pokoj a dobro!

Právě završujeme tři roky působení Institutu františkánských studií a první skupina posluchačů nyní dokončuje své formační studium františkánské spirituality. Je to fakt velmi radostný a zároveň zavazující. Vzhledem k tomu jsem se nyní snažila předložit některá důležitá témata, která dosud během výuky nebyla dostatečně zdůrazněna. Jsem si vědoma, že je ještě mnoho dalších témat, o kterých by se dalo mluvit, ale prozatím předkládám sedm základních kapitol.

Při výběru pramenů jsem vycházela především ze spisů sv. Františka a dále z Celanových legend. Osobně kladu velký důraz i na ostatní legendy, především na Legendu tří druhů a Legendu maior, ale Celanovu První a Druhou legendu považuji za nejdůležitější hagiografický pramen o sv. Františkovi.

V odborné literatuře jsem dávala přednost knize San Francesco od Raula Manselliho, dále Vocazoine francescana od Lazara Iriarte OFMCap. a konečně studiím obsaženým v knize Dizionario francescano.

Ještě bych chtěla připomenout jeden důležitý pramen: Totiž příklad života bratří a sester, kteří mi svědčili o kráse františkánského ideálu. Ať už to byl P.Jan Baptista Bárta OFM, P. Alois Moc OFM, P. Aleš Zlámal OFM, nebo naše sestra Eliška Pretschnerová OSF a mnozí další.

Do této řady patří neodmyslitelně i můj profesor na Antoniánu v Římě: P.Athanasio Matanic OFM. Učil mě milovat a chápat staré františkánské texty a čerpat z nich sílu a povzbuzení.

SM Ludmila Pospíšilová OSF

 

1. Kříž v s. Damiano

– symbol františkánského obrácení

 

Nebudeme nyní mluvit o jednotlivých symbolech na kříži, ale spíše o významu Damiánského kříže jako takového. Pro další studium přikládám článek, jehož autorem je Piotr Anzulewicz OFMConv. Článek byl zveřejněn na pokračování v časopisu Immaculata č.56-č.58.

 

1.1 Modlitba před křížem

Na duchovní a kulturní život v kraji kolem Assisi měli vliv syrští mniši, kteří byli nuceni odejít ze své vlasti v době obrazoboreckých bojů v letech 726 – 842. Žili v okolí Spoleta a zdejší oblast doposud nese mnoho stop jejich kultury. Kříž od sv.Damiána má všechny podstatné rysy syrské inspirace. První kříže, které se tehdy v Itálii uctívaly, sem přišly právě ze Sýrie. Úcta ke kříži se objevuje kolem 11. století a ve 12. století zažívá svůj silný vzestup. Stává se moderní zbožností. Do této doby byl Ježíš Kristus zobrazován především jako Pantokrator.

Legenda o sv. Kláře se zmiňuje ve svém úvodu o různých důkazech zbožnosti Klářiny matky Hortulány. Zdůrazňuje, že Hortulána navštívila Svatou zemi, vykonala pouť na Monte Gargano ke sv. Michaelu archandělovi a navštívila hroby apoštolů. Hned v další větě se poukazuje na to, že Hortulána se modlívala před křížem. Z toho můžeme poznat, jakou důležitost měla modlitba před křížem v tehdejší době.

“Když se těhotné paní přiblížil porod, naléhavě prosila v kostele Ukřižovaného, aby jí dopřál ve zdraví přestát porod. A tu zaslechla hlas: »Neklesej na mysli, paní, bez nebezpečí přivedeš na svět světlo, které způsobí, že na zemi bude jasněji.«”

 

 

1.2 Je Damiánský kříž i františkánským křížem?

Kříž u sv. Damiána byl pravděpodobně zhotoven přímo pro tento kostelík někdy během 12. století. Je 2,1 m dlouhý, široký 1,3 m, o tloušťce 10 cm a je malovaný na dřevě. Visel v apsidě nad oltářem a byl tak duchovním centrem kostela. Toto je důležitá okolnost, protože v podobných kostelích nebývala uchovávána Nejsvětější Svátost, tím spíše v kostelíku, který byl v době obrácení sv. Františka na spadnutí.

Kříž namaloval nějaký neznámý syrský mnich. Můžeme tedy tento kříž nazývat “františkánský”? Jistěže ano. Již z praktického hlediska: Tento kříž by dozajista upadl v zapomenutí, protože se nacházel v polorozbořeném kostelíku, který byl opraven jen zásluhou sv. Františka a tak zachráněn před úplnou zkázou.

Jsou tu však i důvody duchovního rázu. Skrze tento kříž si Kristus povolává Františka k hlubšímu následování a jeho symbolika má na Františka silný formační vliv. Kristus zde není trpící, ale vzkříšený, není přibit, ale rozevírá náruč. Ježíš je tu jako Světlo světa, vtělený Bůh, který přichází nabídnout spásu všem, kdo v něj uvěří a budou ho následovat. Damiánský kříž je ikona, která ukazuje na tajemství radostné zvěsti skrze teologické učení, které je vysloveno obrazem. Všechny tyto momenty měly nesmírný vliv na spiritualitu sv. Františka a později i sv. Kláry.

Doba, kterou František strávil při opravě kostelíka v San Damiáno, se přirovnává k jeho jakémusi noviciátu. František se v tomto období zcela určitě velmi často modlil právě před tímto křížem.

Druhá legenda Celanova popisuje Františkovo setkání s křížem takto:

”Když bylo Františkovo srdce už úplně přeměněno, šel jednoho dne kolem kostela svatého Damiána, který byl skoro rozpadlý a zcela opuštěn. Veden Duchem vstoupil, aby se pomodlil. Pokorně a pln oddanosti poklekl před Ukřižovaným. A tu se mu dostalo nezvyklých osvícení a cítil se docela jinak, než když do kostela vstoupil. Za tohoto stavu k němu promluvil – je to od věků neslýcháno – obraz Ukřižovaného, jehož rty se pohybovaly. Oslovil ho jménem a pravil: »Františku, jdi a obnov můj dům, který, jak vidíš, se rozpadá.« František se při těch slovech chvěl úžasem a byl jakoby u vytržení. Připravoval se uposlechnout a cele se zaměřoval na tento úkol. Celou svou bytostí prožíval změnu, která se s ním stala. Protože sám pro tuto změnu nenalézal slov, sluší také nám, abychom mlčeli. Od tohoto dne byla jeho svatá duše jakoby zraněná a spolutrpěla s Ukřižovaným. Snad smíme mít zbožně za to, že se od té doby vtiskují jeho duši, i když ještě ne jeho tělu, znamení svatého utrpení.”

 

Myslím, že je více než jasné, jak významná to byla chvíle pro celý další Františkův život, který byl završen tajemstvím svatých stigmat. Jeho první modlitba, kterou složil, se váže k době jeho obrácení a modlil se ji právě před Damiánským křížem. Je zcela jasné, že František vnímá Krista jako světlo a žádá ho, aby osvítil temnoty jeho srdce

 

1.3 Damiánský kříž a sv. Klára

Příbytek u kostela sv. Damiána se stal místem, kde žila se svými sestrami sv. Klára. Po její smrti r. 1257 sestry opustily klášter u sv. Damiána. Klášteřík se totiž nacházel mimo hradby města a sestry tak byly neustále v nebezpečí. Bez duchovní podpory sv. Kláry neměly odvahu zůstat. Navíc Klára byla uznána jako světice, pro kterou by hrob mimo hradby města nebyl dostatečně důstojným místem posledního odpočinku. K tomu je třeba připomenout, že v tehdejší době se ostatky světců kradly.

Stěhování sester bylo tedy důležité i proto, aby sestry mohly být blízko hrobu své duchovní matky. Vzácný kříž vzaly s sebou. Chránily ho 700 let. Běžně se tradovalo, že klarisky mají v klášteře kříž, který zázračně promluvil k sv. Františkovi, ale nikdo nevěděl, jak tento kříž vypadá. Roku 1957, tedy 700 let od přesídlení klarisek od sv. Damiána, poprvé v dějinách vystavily sestry klarisky tento kříž během Svatého týdne k veřejnému uctíváni. V září 1958 byl pak kříž trvale umístěn v kapli sv. Jiří, která se nachází na místě bývalého kostela sv. Jiří poblíž nového kláštera sester klarisek. V tomto kostelíku byli původně na několik let pohřbeni jak sv. František, tak sv. Klára.

Od chvíle, kdy byl poprvé kříž veřejně vystaven, nepřestává k sobě poutat pozornost lidí. Zvláštní síla a podivuhodný mír Ježíšovy tváře, jemné linie jeho postavy jsou ozvěnou Kristových slov: “Já jsem světlo světa.” To, co tu září, je oslavené lidství Ježíšovo. Tedy lidství mimořádné krásy.

Uvědomme si, jak byl tento kříž důležitý nejen v životě sv. Františka, ale i v duchovním směřování sv. Kláry. Prožila v jeho blízkosti celý svůj zasvěcený život. Připomeňme si opět krásná slova ze Čtvrtého listu sv. Kláry sv. Anežce České. Je to onen krásný obraz zrcadla. Nyní si však uvědomme, že kříž, který měla Klára před očima, je právě náš kříž od sv. Damiána.

“Do tohoto zrcadla se denně dívej, královno a snoubenko Ježíše Krista, v něm ustavičně pozoruj svou tvář, aby ses vně i uvnitř ozdobila květy nejrozličnějších ctností a oděla těmi rouchy, jimiž má být oděna dcera a nejdražší snoubenka nejvyššího Krále. V tomto zrcadle pak se skví blahoslavená chudoba, svatá pokora a nevýslovná láska, jak to budeš moci s Boží milostí pozorovat po celém zrcadle. Přistup a viz v tomto zrcadle nejprve chudobu toho, jenž leží v jeslích, zavinutý v plénky. Podivuhodná pokoro! Úžasu hodná chudobo! Král andělů a Pán nebe i země leží v jeslích! Ve středu zrcadla viz aspoň pokoru a blahoslavenou chudobu, nesčíslné práce a námahy, jež vytrpěl, aby vykoupil lidstvo. Na konci zrcadla pak s úžasem pohled' na nevýslovnou lásku, s níž se rozhodl trpět na dřevě kříže a zemřít nejpotupnější smrtí. Toto zrcadlo, zavěšené na dřevě kříže, napomínalo kolemjdoucí: »Vy všichni, kteří jdete cestou, pozorujte a vizte, je-li bolest jako bolest moje!« Odpovězme mu, když na nás volá a lká, jedním hlasem a jedním duchem: »Budu si tě ustavičně připomínat, můj duch bude chřadnout ve mně!« Kéž tedy, královno nebeského Krále, vzplaneš tímto žárem lásky!”

 

2. František a první fraternita

 

Ve svém Testamentu sv. František píše toto: “A když mi pak dal Pán na starost bratry, nikdo mi neukazoval, co mám dělat, ale sám Nejvyšší mi zjevil, že mám žít podle svatého evangelia. I dal jsem to napsat stručně a prostě a pan papež mi to potvrdil.” Příchodem prvního bratra se zcela mění Františkův život, je to poslední etapa jeho procesu obrácení.

 

2.1 Společenství nadšených učedníků Kristových

Fraternita - utvořená z milosti Boží, darovaná Bohem, sjednocená kolem evangelia a Ježíše v eucharistii, oživovaná Duchem ukřižovaného a vzkříšeného Ježíše Krista, prodchnutá duchovním mateřstvím, provázaná milosrdenstvím, ponořená s láskou do Církve - je znamením a nástrojem otevřenosti vůči celému stvoření v univerzálním bratrství ke všemu stvořenému. František dal Pánu všechno a Pán mu za to dal bratry, kteří též dali Pánu všechno, a proto byla první františkánská fraternita tak krásná. Zrcadlo dokonalosti nám svědčí o tom, že když sv. František chtěl popsat dokonalého menšího bratra, našel na každém bratru nějakou krásnou vlastnost. Prohlásil tak jednou provždy za dokonalého menšího bratra či sestru společný život v bratrství podle evangelia.

První Františkovo společenství bylo vedeno především silou jeho charismatu a horlivou láskou ke Kristu. Bratři ze začátku neměli řeholi, ale chtěli žít prostě podle evangelia a osobního příkladu sv. Františka. Když bratří přibývalo, sám František cítil, že je třeba, aby jejich způsob života byl schválen církevní autoritou. První řehole, kterou sepsal, byla jen velmi stručná. Kde je nadšení a plnost Ducha svatého, tam není potřeba složitých zákonů, které by určovaly, co má člověk plnit.

Pravděpodobně nejhezčí popis první fraternity bratří máme v Legendě tří druhů:

Snažili se denně vroucně modlit, svýma rukama pracovali, aby zapudili jakoukoli zahálku, nepřítelkyni duše. O půlnoci vstávali a vroucně se modlili se slzami a vzdechy. Milovali se srdečnou láskou a jeden druhému sloužil a krmil jej jako matka svého milovaného jedináčka. Byli tak pevně zakořeněni a založeni v lásce, že jeden druhého ctil jako svého otce a pána. Ti, kdo nad druhé vynikali úřadem představenství nebo nějakou předností, platili za nižší a prostší jiných. Všichni žili radostně v poslušnosti, oddaní ochotně představenému. A nesoudili ho, je-li dobrý, či špatný: vše, co přikazoval, uznávali za vůli Boží, a proto jim bylo plnění příkazů příjemné a snadné. Tělesných žádostí se zdržovali, druh druha nesoudili ani nešpehovali a chránili se, aby jeden druhého neurazil. A když se někdy stalo, že jeden o druhém prohodil slovo, které by ho mohlo urazit, vyčítalo mu svědomí tolik, že neměl pokoje, dokud se ze své viny nevyznal, nevrhl se na zem a nenechal si šlápnout na ústa nohou uraženého bratra. Zdráhal-li se uražený bratr na ústa mu šlápnout, tu, když byl bratr, který urazil, představeným, rozkázal mu, aby to učinil. Když byl podřízený, prosil představeného, aby šlápnout přikázal. Tak se snažili žít bez jakéhokoli nedorozumění či zlomyslnosti a zachovávali mezi sebou dokonalou lásku. Proti chybám se snažili stavět jim protivné ctnosti a v tom všem je podporovala milost Pána Ježíše Krista. Také si nic nepřisvojovali, ale knihy a jiné darované věci užívali společně podle podání apoštolů. Ač mezi nimi vládla pravá chudoba, přece byli velkomyslní a štědří ve věcech, které jim Pán udělil. S radostí a z lásky k němu z mála rozdíleli všem prosícím, zvláště žebrákům.”

 

Fraternita, která je zde líčena jako vzor krásných a hlubokých vzájemných vztahů mezi bratry, však dává tušit i každodenní problémy, které bratři zakoušeli. Nebyla to jen četná pronásledování ze strany světa, ale i vnitřní neshody a různé těžkosti, které s sebou přináší lidské soužití. Autor legendy přesto staví fraternitu prvních bratří jako františkánský ideál a podle textu se dá soudit, že ji srovnává s problémy společenství, které již pozbylo ono prvotní charismatické nadšení.

Jak v legendách, tak i ve spisech sv. Františka máme příklady, kde František mluví o napomínání bratří, o potřebě přijímat vzájemně své chyby, o tom, aby bratří nikoho nesoudili, apod. Fraternita totiž není něco, co by “spadlo s nebe” bez lidského přičinění. Každý opravdový vztah je darem Božím, avšak bez našeho úsilí nikdy nevznikne. Tak i fraternita je darem Boží milosti těm, kteří o ni usilují.

 

2.2 Obrácení prvních bratří podle legend Tomáše Celana

Je velmi dobré, abychom místo abstraktních úvah o tom, co všechno utvářelo krásu první fraternity kolem sv. Františka, viděli konkrétní obraz bratří, kteří ji tvořili. Nejdříve si musíme uvědomit, že tyto bratry oslovil především způsob Františkova obrácení:

“Tak nad ním vztáhl Pán svou ruku, proto ho síla Nejvyššího změnila, aby skrze něho mohli najít hříšníci důvěru, aby znovu zatoužili po milosti, aby byl všem lidem příkladem obrácení se k Bohu.”

 

Nyní se pokusím o srozumitelnější překlad výše uvedeného citátu podle italského vydání Františkánských pramenů: Ruka Páně nad ním spočinula a pravice Nejvyššího ho proměnila, aby skrze něj hříšníci opět nalezli naději na život v milosti a aby tak se stal pro všechny příkladem obrácení se k Bohu. Obrácení sv. Františka je tedy základem jeho evagelijní cesty. Podobně i obrácení jeho následovníků se stává vzorem pro ostatní.

Když hledáme příběhy obrácení prvních bratří v legendách Tomáše Celana, dojdeme k zajímavému zjištění. Ve své První legendě popisuje jen jeden příběh obrácení (bratra Bernarda) a v Druhé legendě celkem čtyři (bratra Bernarda, Silvestra, Pacifika a Prostého Jana). O obráceních ostatních bratrů se zmiňuje jen několika slovy. Neuškodí, když se hlouběji zamyslíme nad tím, proč Tomáš volil právě tyto čtyři bratry jako vzor františkánského obrácení.

 

2.2.1 Obrácení bratra Bernarda z Quintavalle

“Z posluchačů začal Božího muže jako prvý následovat jeden zbožný a prostý člověk z Assisi. Pak to byl bratr Bernard, který pochopil poselství pokoje a odvážně světce následoval, aby získal nebeské království.”

 

První legenda Celanova nám otevírá problém “prvního Františkova následovníka”, protože popírá Bernardovo prvenství. Již v Druhé legendě se píše: “...bratr Bernard, první plod řádu Menších bratří...” Popravdě řečeno, dnes již nemůžeme s určitostí tvrdit, zda Tomáš udělal ve své První legendě chybu. Je však jisté, že ostatní dostupné prameny potvrzují, že Bernard byl skutečně prvním Františkovým následovníkem.

Pravý význam obrácení je nejlépe vidět, když porovnáme život člověka před a po obrácení. Bernard patřil mezi nejváženější maiores v Assisi nejen pro svůj šlechtický původ a značný majetek, ale především pro svou moudrost. O jeho výjimečnosti svědčí i to, že měl doktorát z obojího práva, který získal při studiu v Bologni. V té době bylo takové vzdělání mimořádné. Jeho úsudek měl velkou váhu jak v jednáních veřejných, i soukromých. Stručně se dá říci, že Bernard byl považován za mladého zbožného šlechtice s vynikajícím vzděláním, ke kterému se chodilo na radu.

Jinými slovy řečeno: Bernard byl významnou osobností ve městě. František byl před svým obrácením proslaven ve městě díky různým zábavám a rozpustilým hodováním místní mládeže. Naopak Bernard byl proslaven svou rozvážností. Tento fakt je velmi důležitý, protože oba dva patřili k lidem, o kterých se hodně mluvilo, ať už z rozdílných důvodů.

Již nyní je zřejmé, proč bylo obrácení bratra Bernarda tak významné pro život sv. Františka. Zatímco mnozí lidé viděli ve Františkovi blázna, Bernard postupně docházel k poznání, že tak velké obrácení muselo být u Františka nutně způsobeno mimořádným darem Ducha svatého.

“Často zval blaženého Otce do svého domu, hostil ho a pozorně sledoval jeho život i chování. Občerstven vůní jeho svatosti, počal spásnou bázeň a porodil žhavou touhu po spáse.”

 

Bernard znal celý příběh Františova obrácení stejně jako každý jiný člověk ve městě. Je mu jasné, že opustit vlastní zámožnou rodinu a stát se žebrákem může udělat jen blázen, nebo světec. Chce tedy zjistit, co je vlastním důvodem Františkovy proměny a zda tato proměna nebyla pouze vnější, ale také vnitřní povahy.

“Pozoroval Františka, jak se celou noc modlí, jak málo spí a jak chválí Boha a jeho slavnou panenskou Matku. Pln obdivu si řekl: »Tento muž je vpravdě Boží!« ”

 

Františkův duchovní život, jeho způsob modlitby či spíše jeho život modlitby, je pro Bernarda posledním a nejdůležitějším znamením. Nyní je již naprosto přesvědčen o tom, že toto obrácení je opravdové a inspirované samotným Bohem. Rychle se rozhodne ke změně života po Františkově příkladu.

“A Bernard řekl: »O všech věcech, které mám dnes, vím, že mi je svěřil Bůh. Jsem hotov podle tvé rady mu je vrátit.« »Chceš-li své slovo prokázat skutkem,« řekl světec, »půjdeme ráno do kostela, vezmeme do rukou evangelium a poradíme se s Kristem.« Brzy ráno tedy vešli do kostela, a když se vroucně pomodlili, otevřeli evangelium rozhodnuti ve skutek proměnit radu, s níž se setkají. Otevřeli tedy knihu a Kristus jim takto oznámil svou radu: »Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej všecko, co máš, a dej to chudým.« Otevřeli knihu podruhé a četli: »Nic si neberte na cestu.« Otevřeli potřetí a zrak jim padl na tato slova: »Kdo chce jít za mnou, zřekni se sám sebe.« Bernard toto vše bez váhání provedl a ani o čárku se od těchto rad neodchýlil.”

 

V Legendě tří druhů je navíc připomenut bratr Petr Cattani. Je pozoruhodné, že tato legenda mluví o nevzdělanosti těchto bratří.

“Ráno tedy vstali a ještě s jedním, který se jmenoval Petr a také chtěl být bratrem, šli do kostela sv. Mikuláše na assiském náměstí, aby se pomodlili. Protože byli lidé prostí a nedovedli najít slova evangelia o zřeknutí se světa, prosili vroucně Pána, aby jim ukázal svou vůli, jakmile poprvé otevřou knihu evangelií.”

 

O vzdělání bratra Bernarda jsem se již zmínila. Petr Cattani byl kněz a kanovník. Ani František nebyl zcela bez vzdělání. Legenda tří druhů se evidentně snaží omluvit způsob, jakým František náhodně otevírá evangelium. Toto užívání Písma svatého se nazývá sortes apostolorum a jedná se o starobylou křesťanskou zvyklost. Spočívá v tom, že nejdřív se v modlitbě prosí o Boží pomoc, pak se otevře náhodně kniha evangelií a nalezený text se aplikuje na řešení případu, pro který bylo požadováno Boží osvícení. Je třeba dodat, že církev vícekrát zasahovala a neschvalovala tento zvyk, který považovala za pověru. Přesto byl tento způsob užíván velmi často.

Podle Druhé legendy Celanovy, který popisuje příhodu velmi podobně, je celá událost velmi autentická. Proč František udělal tuto věc? Bernard i Petr byli velmi vzdělaní a František jim měl radit, jak následovat Krista. V této situaci potřeboval víc než kdy jindy jasnou odpověď od Pána. Na druhé straně jeho rozhodnutí žít podle evangelia bylo jasné, a tak důvěřoval, že skrze slova evangelií mu může přijít jen správná odpověď.

Vraťme se nyní k bratru Bernardovi. To, že byl při svém společenském postavení a osobním vzdělání schopen přijmout uvedená slova evangelia “sine glosa”, je skutečně obdivuhodné. Prodává celý majetek a rozdá chudým. Následuje Františka v životě evangelijní chudoby a minority.

“Jeho obrácení se k Bohu bylo příkladem pro jiné, kteří se k Bohu chtěli obrátit, také všechen majetek prodali a rozdali chudým. Svatý František měl z příchodu a obrácení tak významného muže velkou radost, protože se z toho ukazovalo, že se o něho Pán stará, když mu dal druha duchem tak spřízněného a věrného přítele.”

 

Bernard je nejen prvním následovníkem sv. Františka, ale také zástupcem těch, kdo jsou vznešení, vzdělaní a bohatí, a přitom již jdou cestou svatosti. I když jsou to lidé žijící počestně a zbožně, přece jen mohou nastoupit cestu větší evangelijní dokonalosti tím, že vymění své bohatství materiální za duchovní, své významné postavení maiores za minores a otevřou se tak zcela Kristově lásce bez hranic.

 

2.2.2 Obrácení bratra Silvestra

“Nepokládám za nevhodné zmínit se v této souvislosti o obrácení řečeného Silvestra; jak ho totiž Duch přiměl vstoupit do řádu.Silvestr byl kdysi knězem v Assisi. Boží muž od něho tehdy koupil kameny k opravě kostela.”

 

Takto začíná Tomáš své vyprávění. Jeho poznámka, že to nepokládá za nevhodné je dosti závažná. Například Sv. Bonaventura v Legendě maior hovoří jen o Silvestrově vidění a říká, že to byl muž ctnostného života. Zřejmě nechtěl o knězi vyprávět onu navýsost trapnou příhodu.

Silvestr byl sice kněz, ale jak můžeme vidět z Tomášova líčení, skutečný lakomec. Tedy kněz, který nehledá především Boží království, ale majetek. Jistým způsobem tak symbolizuje část kléru své doby, kterou charakterizuje bohatství a vzdálenost evangeliu. František nikoho neodsuzuje, ale jemným hlasem svého příkladu zve i tyto syny církve k obrácení. Silvestr přichází právě ve chvíli, kdy Bernard rozdává svůj majetek chudým. Kněz lakomec se nestydí, zařadí se mezi tyto chudé, aby dostal příplatek za kameny, které František kdysi koupil na opravu kostela.

“František se pousmál, když viděl, že i kněz je uštknut jedem hada. Aby v něm tento zavrženíhodný žár ochladil, nasypal mu do rukou, aniž počítal, plno mincí.”

 

František neudělal nic zvláštního. Nepronesl plamenné kázání o evangelijní chudobě, nenapomínal. Byl prostě a jednoduše štědrý bez hranic. Velkorysost a odpuštění. Příklad vnitřní svobody na majetku a penězích, které pro Františka neměly žádnou hodnotu. Jinými slovy: svým postojem dal Silvestrovi příklad pravé hierarchie hodnot. A právě tento příklad pomohl Silvestrovi k tomu, aby začal uvažovat o pomíjivosti světa a bohatství. Vidí mladíka, který byl sice před obrácením bohatým obchodníkem, avšak nyní je zcela na cestě následování Krista chudého a pokorného.

“A protože svých skutků litoval, otevřel mu Kristus velikost svého milosrdenství: ve vidění mu ukázal, jak před ním Františkovy skutky září a jak úžasně polepšují svět. Viděl totiž ve snu, jak z Františkových úst vychází zlatý kříž, jehož vrchol se dotýkal nebes a jehož rozpřažená ramena objímala obě části světa. Viděním otřesen, přemohl kněz svou nerozhodnost, opustil svět a stal se dokonalým následovníkem Božího muže, jako on byl Kristovým.”

 

Tato vize je obrazem toho, co Silvestr pochopil. Pro Františka je pravým bohatstvím kříž Ježíše Krista. Ještě před chvílí dal František Silvestrovi trochu zlata, ale svým příkladem mu ukázal směr, kde má hledat skrytý poklad, o němž mluví evangelium, tedy Ježíšovu lásku. Silvestr pochopil a změnil svůj život od základu. Vstoupil do řádu a stal se chudým menším bratrem.

V příběhu Silvestrova obrácení Tomáš Celano ukazuje, že Františkova cesta je řešením pro všechny, kdo jsou sváděni touhou po majetku a moci. Jediné je třeba: hledat nejprve Boží království a vše ostatní bude dětem Božím přidáno.

 

2.2.3 Obrácení bratra Pacifika

“Na území Marky ankonské žil lehkomyslný a bezbožný světák, který se oddal marnivému životu. Říkali mu »král básníků«, protože byl hlavou lehkomyslných pěvců světských písní. I sám takové písně skládal. Krátce řečeno: byl tak slavný, že mu dal císař jako básníkovi vavřín.”

Těmito slovy charakterizuje Tomáš bratra Pacifika před jeho obrácením. Zpěvák a básník, který zakusil slávu světa v plném lesku. Neříká se tu, zda byl bohatý či ze vznešeného rodu. Tomáš chce podtrhnout právě fakt, že Pacifik byl slavný, protože to je něco, po čem mnozí lidé touží ze všeho nejvíce.

Je paradoxní, že často právě ti, kterým se skutečně podaří dosáhnout světskou slávu, se cítí vnitřně velmi nešťastní. Člověk se někdy žene za falešnými sny, a když se blíží k jejich naplnění, zjišťuje, že jeho srdce zůstává prázdné. Pravděpodobně i tento slavný pěvec, který potkal Františka, měl zřejmě podobné pocity. Jeho osobní zkušenost je podobná tomu, čím prošel sám sv. František.

“A tu se ho dotkla ruka Páně. Viděl Františka v podobě kříže, který tvořily dva blýskající se meče. Jeden šel od hlavy k nohám, druhý přes prsa od ruky k ruce. Dosud blaženého Františka neznal, ale podle tohoto mimořádného znamení ho hned poznal. Tímto viděním zasažen, umínil si začít nový život.”

 

František na počátku svého obrácení potkal Krista v malomocném. Nyní král básníků potkává Krista ve Františkovi, který se dobrovolně připodobnil svému malomocnému bratrovi. Tito dva muži se neznali, ale jeden poznal druhého skrze kříž, kterým byl poznamenán. Již pouhá fyzická přítomnost Františkova se stává pro Pacifika slovem Božím, tedy impulsem k obrácení. Najednou pochopil, že tento bosý muž v chudé kutně je o tolik šťastnější než on sám, protože je plný Boží lásky a pokoje.

“Blažený Otec zpočátku kázal pro všechny, nakonec však obrátil meč slova Božího proti tomuto muži. Napomínal ho, láskyplně mu poukazoval na pomíjivost všeho pozemského, a pak probodl jeho srdce výhrůžkou Božího trestu.”

František vytušil, co se s Pacifikem děje. A tak obrátil meč slova Božího proti tomuto muži. Tento meč však neznamenal násilí a zlobu, ale Františkovo hluboké pochopení celé situace a slovo lásky, které proniklo jako paprsek tmou. Kříž tvořený dvěma meči, který viděl Pacifik na Františkovi, mu pomohl pochopit, že skrze Františka a také jeho slova k němu nyní hovoří sám Nejvyšší. A tak setkání s Františkem dodalo Pacifikovi potřebnou sílu, aby i on přijal vlastní kříž a započal život v pokání.

“Ten člověk mu pak hned řekl: »Proč ještě mluvit? Třeba konat. Vezmi mne a vrať mě velikému Pánu!« Nazítří ho světec oblékl a dal mu jméno Pacifik, protože se z vřavy světa navrátil k pokoji Páně.”

 

František je zde představen jako ten, kdo zve k obrácení všechny, kteří poznali pomíjivé štěstí úspěchu a slávy, protože jediným skutečným úspěchem je poznání, že člověk je stvořen Bohem a pro Boha.

“Bratr Pacifik se rád stýkal s blaženým Otcem a brzy se mu dostalo i mystických milostí Ducha – říkáme jim »pomazání Ducha« – jakých dosud nepoznal. Několikrát viděl, co jiným zůstalo zahaleno: na čele blaženého Františka viděl veliké písmeno Tau, krásné jako duha, uprostřed barevných kruhů.”

 

Kdysi Pacifik přijal vavřín od císaře, aby byl korunován na krále básníků. Nyní přijal pomazání Ducha svatého. Poznal krásu setkání s Kristem v modlitbě. Poznal sílu a krásu života podle evangelia. Pochopil, že znamení kajícnosti září na Františkovi jako duha uprostřed barevných kruhů podobně, jako kdysi spočinuly ohnivé jazyky na apoštolech (SK 2,3). Bonaventura ve své Legendě maior k tomu dodává:

“Prospíval pak ve velké svatosti. Dříve, než se stal ministrem ve Francii (zastával tam jako první úřad ministra), zasloužil si opět vidět veliké písmeno Tau na Františkově těle. Toto písmeno zářilo různými barvami a krášlilo jeho tvář podivuhodnou sličností. To znamení totiž svatý muž velmi ctil a miloval, často je v řeči doporučoval a na lístcích, jež posílal, vlastní rukou psával, jako by celé jeho snažení směřovalo podle prorockého výroku k tomu, aby značil písmenem Tau čela mužů lkajících a truchlících, těch, kteří se opravdově obrátili ke Kristu.”

 

2.2.4 Prostý Jan

“Kdysi šel svatý František kolem vesnice u Assisi. Přiběhl k němu jistý Jan, velmi prostý člověk, který právě oral na poli ... »Chci být Menším bratrem, neboť už dávno si přeji Bohu sloužit.«”

 

Poslední obrácení jednoho z prvních bratří, kterému se Celano podrobněji věnuje, je příběh Prostého Jana. Podobné vyprávění najdeme ještě v Zrcadle dokonalosti . Je však třeba upozornit, že Zrcadlo dokonalosti je pozdější pramen než Druhá legenda Celanova, protože jeho poslední redakce spadá do konce 13. nebo začátku 14. století. I když je příběh líčen velmi podobně, přesto je v Zrcadle jasná snaha zakrýt negativní jednání ze strany příbuzných Prostého Jana. Držme se však Celanova textu, protože není podstatné, jak se přesně celá věc seběhla a která legenda je blíž pravdě, ale důležité je poselství, které z Tomášova příběhu vyplývá.

František jde kolem a Jan se za ním rozeběhne. Je již rozhodnut, že se chce stát jeho bratrem, a velmi prostým způsobem vyjádří jasné poznání vlastního povolání. Je zcela připraven udělat všechno, co od něj bude František žádat. Zdá se, že všechno bude bez problémů. František tedy vysvětlí Janovi, jakou má pro přijetí nových bratří podmínku:

“Když viděl jeho prostotu, Otec se zaradoval. Na jeho žádost odpověděl: »Bratře, chceš-li se stát bratrem, rozdej chudým, co máš, a až se všeho zřekneš, přijmu tě.«”

 

Příkaz evangelia je jasný, zkušenost řádu to potvrzuje. Vytvořil se tak předpis, který všichni plní. A tak Jan udělá něco podobného jako František během svého obrácení, když jel prodat látky svého otce do Foligna. Narozdíl od Františka pocházel Jan z chudé rodiny. Vypřáhl tedy voly a jednoho nabídl Františkovi pro chudé.

“Jan vypřáhl voly a jednoho z nich nabídl svatému Františkovi. »Tohoto vola,« řekl, »dáme chudým, protože tento podíl z majetku mého otce mi snad přísluší.«”

Zde musím podotknout, že dnes asi málokdo ví, že do spřežení nestačí jeden vůl, ale musí být vždy dva. S jedním volem se prostě orat nedá. Reakce Janových příbuzných je tedy do jisté míry pochopitelná:

“Když o tom však rodiče a sourozenci uslyšeli, přiběhli se slzami v očích a litovali víc toho, že ztratili vola, než syna a bratra. Světec jim řekl: »Buďte klidní! Vracím vám vola a jen bratra beru s sebou.« Vzal ho tedy s sebou, oblékl ho do řeholního roucha a pro milost prostoty ho učinil svým důvěrným druhem.”

 

Pro chudou rodinu je ztráta tažného zvířete velmi závažnou věcí, přesto je však více než zarážející, že se nikdo z rodiny nestará o Janův osud. Je pro ně méně než ono zvíře. I tato situace možná připomněla Františkovi chvíli, když ho vlastní otec vlekl na náměstí před biskupa, aby se s ním soudil. Úplné ponížení člověka, který nemá pro své příbuzné žádnou hodnotu. František okamžitě pochopil celou situaci. Věděl, že v tuto chvíli ztratil Jan úplně všechno, protože pokud si do této chvíle myslel, že pro svou rodinu něco znamená, nyní zjistil, že nikoho z nich nezajímá jeho osud.

František vrátil tedy rodině tažné zvíře, protože v této chvíli již není skutečným projevem Janovy chudoby. Hned nazývá Jana bratrem a obléká ho do hábitu. Každý má to, po čem toužil. Původní Janova rodina oba voly, František bratra a Jan novou rodinu.

“A kdekoli bratři jsou nebo se setkají, ať se k sobě chovají jako v rodině. Ať jeden druhému bez obav projeví své potřeby, neboť živí-li matka a miluje svého syna podle těla (srov. 1 Sol 2,7), tím víc má každý milovat a pečovat o svého bratra podle ducha.”

 

Příběh je však důležitý i proto, že ovlivnil Františkův způsob, jak přijímat nové bratry. Již v Nepotvrzené řeholi se píše:

“Přijde-li však někdo, jenž nemůže bez překážek rozdat chudým, co má, ale má dobrou vůli, ať svůj majetek opustí a to pro něj stačí. A nikdo nesmí být přijat proti způsobu a ustanovení svaté církve.”

 

Ještě je třeba, abychom se v souvislosti s Prostým Janem zastavili u dalšího tématu, kterým pokračuje Celanovo vyprávění.

“Když svatý František někde rozjímal, opakoval Jan ve své prostotě každý jeho posunek i výraz tváře a snažil se ho věrně napodobovat. Odplivl-li František, odplivl i Jan. Když Otec zakašlal, zakašlal i Jan; když vzdychal a plakal, dělal totéž i Jan. Bedlivě Františka pozoroval jako svůj vzor a věrně ho napodoboval. Světec to zpozoroval a jednou se ho zeptal, proč to dělá. A Jan mu odpověděl: »Slíbil jsem, že budu dělat všecko, co děláš ty. Bylo by pro mne nebezpečné cokoli opomíjet.« Světec se z jeho prostoty radoval, ale jemně mu bránil, aby po něm všecko opakoval. Nedlouho nato prosťáček ve velké čistotě zesnul a došel k Pánu. Světec ho pak často dával za vzor k následování a nenazýval ho bratrem Janem, ale s radostí svatým Janem.”

 

Na první pohled člověka napadne, že Jan byl člověk spíš zaostalý. Vidíme Františkovu trpělivost a takt. Mohl Jana přísně okřiknout, ale on vytušil, že Jan má zřejmě ke svému jednání nějaký důvod. Nepodceňuje ho. Z vysvětlení krom jiného vysvítá, že bratři v počátku řádu slibovali žít po vzoru sv. Františka. Předpisů měli velmi málo a jejich řeholí byl především Františkův příklad. Sám František byl zřejmě překvapen, k jakému chápání může podobný slib vést.

Jan napodoboval Františka v naprosto slepé poslušnosti. Netřeba se nad tím nijak pohoršovat, zvláště když si uvědomíme, jakým způsobem byl Jan přijat do řádu. V té chvíli ztratil všechno, co si doposud myslel, že má. Byl to František, kdo mu vrátil “půdu pod nohama”, když ho nazval bratrem a odvedl si ho s sebou. Od této chvíle byl pro Jana jediná skutečná rodina. Jan k Františkovi přilnul jako malé dítě a přesně tak i pochopil způsob, jak ho má následovat. Jeho odpověď by se dala vysvětlit i takto: “Františku, já nejsem moc chytrý. Slíbil jsem, že budu žít podle tvého příkladu. Nejsem si jistý, jestli poznám, co je důležité, a co ne. Tak jsem se raději rozhodnul, že budu dělat podle tebe úplně všechno. Mám tak jistotu, že mi neuteče něco důležitého.” Jistě se takový přístup nedá následovat, ale horlivost duchovního syna, který nechce opominout nic, co slíbil žít, byť by to pro něj znamenalo stát se směšným, je obdivuhodná.

A tak poslední vyprávění o obrácení bratří se týká těch, kdo jsou chudí a prostí, a přesto hledají cestu, jak žít pro Pána podle rad svatého evangelia. I oni mají otevřenou cestu do Františkova společenství.

 

3. Láska svatého Františka

 

Láska je největší Boží milost, protože Bůh sám je Láska. Z tohoto důvodu musí být pravá láska darem Ducha svatého. On nám dává svou lásku velkoryse a nezaslouženě vždy, když mu otevřeme své srdce, tedy když svobodně přijmeme Boží volání ke spáse.

 

3.1 Láska je milost

Nadpřirozená láska je osobní vztah mezi Bohem a člověkem. Boží láska tíhne k sebedarování. Bůh, který je Láska, dává dokonale sám sebe ve vlastním vnitřním životě Nejsvětější Trojice a zcela svobodně nabízí účast na životě vzájemného darování sebe v lásce i svým tvorům.

Pravá odpověď člověka na Boží volání je obrácení v duchu evangelia. Obrátit se v tomto smyslu však znamená především pochopit, že Bůh je nejvyšší dobro a že nic na světě nemá větší hodnotu a že nikdo nás nemiluje víc než On.

Obrácení svatého Františka a jeho život v absolutní chudobě zůstává pro všechny časy svědectvím, že Boží láska je skutečně tím největším bohatstvím člověka. František tváří tvář Bohu touží jen po tom, aby ho miloval a sloužil mu. To je pro něj nejdůležitějším úkolem a posláním jeho života.

“Jenž jsi na nebesích: V andělech a svatých, osvěcuješ je, aby poznali, že ty, Pane, jsi světlo; rozněcuješ je k milování, protože ty, Pane, jsi láska; přebýváš v nich a naplňuješ je štěstím, protože ty, Pane, jsi nejvyšší a věčné dobro, z něhož pochází všechno dobro a bez něhož není žádné dobro.”

 

František bezvýhradně vydal sám sebe Bohu a zřekl se všeho světského, a tím nabývá podivuhodné svobody v lásce a pro lásku. A je to právě on, který navzdory tomu či právě proto, že zcela opustil svět, postupně dospívá k nadšenému úžasu nad mimořádnou krásou celého stvoření. Zakouší, že všichni jsme bratři a sestry, protože máme jediného Otce v nebesích, který je Stvořitelem světa a člověka. A ještě více: Bůh nás volá k životu ve společenství s ním a se vším stvořením, protože pokud jsme skutečně otevřeni vůči Bohu, otevíráme se i druhým. Je to právě Bůh sám, kdo nás učí a vede k tomu, abychom otvírali svá srdce a darovali sami sebe v lásce druhým. Tedy Duch svatý nám pomáhá k tomu, abychom milovali Boha a zároveň i všechny ostatní lidi. Čím více otevíráme brány svého bytí a srdce Bohu, tím více jsem schopni milovat i své bližní. Každý druh egoismu se Bohu protiví. Bůh nechce naši lásku jen pro sebe. Naopak, On chce, aby mohl skrze naše srdce milovat ostatní, tedy jednoho skrze druhého.

“Síla lásky z něho udělala bratra všech tvorů. Proto se nelze divit, že ho Kristova láska učinila ještě víc bratrem těch, do jejichž duše vtiskl Stvořitel svůj obraz. Říkával, že není nic vznešenějšího nad spásu duší, a prokazoval to tím, že Boží Syn se za spásu duší dal přibít na kříž. Proto se tak usilovně modlíval, tak neúnavně kázal, tak silně se snažil dávat dobrý příklad. Měl za to, že je Kristovým přítelem, jen když miluje duše, které také Kristus miloval.”

 

Láska Boží je pro Františka nejvyšší hodnotou lidského života. Pokud o lásce hovoří, prostě a jednoduše popisuje každodenní zkušenost svého vlastního života. František totiž především skutečně miluje a podstatně méně o lásce mluví.

 

3.2 Láska je jen jedna

Když duchovní autoři píší o lásce, rozlišují toto téma na různé aspekty podle odlišných výchozích hledisek, ať již psychologických, filozofických či jiných. Hovoří-li se přímo o lásce sv. Františka, obyčejně se popisuje jeho láska vůči Bohu, pak vůči lidem a nakonec vůči celému stvoření. Je také možné vykreslit mateřskou lásku sv. Františka, jeho lásku k chudým, nemocným a podobně. Avšak po pravdě řečeno, pro samotného Františka neexistují různé druhy a typy lásky. Pro něj existuje jen láska pravá, nebo falešná, hluboká, nebo egoistická, tedy taková, jaká odpovídá naší lidské i duchovní zralosti.

Popisuje-li František sám sebe například jako “matku” bratří, chce tím především vyjádřit hloubku a něhu své lásky, tedy její vnitřní sílu a kvalitu. Tak je tomu např. v jeho listě bratru Lvovi: “Bratře Lve, tvůj bratr František ti přeje spásu a pokoj. Tak ti to říkám, můj synu, jako matka ...” Podobně máme krásné vyjádření v Potvrzené řeholi: “A kdekoli bratři jsou nebo se setkají, ať se k sobě chovají jako v rodině. Ať jeden druhému bez obav projeví své potřeby, neboť živí-li matka a miluje svého syna podle těla (srov. 1 Sol 2,7), tím víc má každý milovat a pečovat o svého bratra podle ducha.”

Láska je vztah mezi dvěma bytostmi, lépe řečeno osobami, ať už oboustranný, či jednostranný. Jistě je možný silný citový vztah mezi člověkem a zvířetem, avšak nejedná se o lásku v pravém slova smyslu. Láska není jen citové pouto na základě sympatií či vzájemně poskytovaných výhod. Láska může být například i věrnost vůči někomu, kdo mi ubližuje, a takový vztah vyžaduje schopnost odpouštět a svobodně se rozhodovat k lásce i za cenu bolesti, protože nikdy není zaručeno, že vztah bude stejnou měrou opětován.

Je-li láska vztah mezi dvěma osobami, pak je jako taková vždy jedinečná a neopakovatelná. Nikdo z nás totiž nemiluje naprosto stejným způsobem, protože ve schopnosti milovat se projevuje jedinečnost našeho já. Nikdo z nás není kopie někoho jiného. Ač jsme si někdy podobní, přece je každý z nás originálním stvořitelským dílem Nejvyššího Boha Otce. V této odlišnosti a originalitě osob a jejich schopnosti vytvářet vztahy však zároveň platí, že vzájemný vztah mezi osobami můžeme nazvat láskou jen tehdy, když splňuje jistá kritéria kvality a hloubky.

Lásku můžeme připodobnit ke spektru barev světla. Toto spektrum má v sobě sice mnoho různých barev a odstínů, avšak pravé světlo, stejně jako láska, je stále jen jedno. Z tohoto hlediska můžeme mluvit o různých “druzích” či “typech” lásky, protože popisujeme lásku v jejích rozdílných vyjádřeních a projevech. Je totiž jisté, že plnost “světla” lásky se nachází jen v Bohu. My jsme schopni přijmout a dát jen její dílčí paprsek, a to podle naší otevřenosti k účasti na životě Nejsvětější Trojice, ke kterému nás Bůh zve ve svém milosrdenství.

Těžkosti začínáme cítit tehdy, pokud “dělení” na různé druhy lásky (která jsou stále spíše jakousi pomůckou k tomu, abychom se pokusili vyjádřit, co je láska, která je sama v sobě velkým tajemstvím) přenášíme do každodenního života. Nejvýrazněji se to projevuje v odlišování lásky duchovní vůči Bohu a lásky lidské vůči bližním. Velmi snadno se pak nacházíme ve zmatku, v němž se láska k Bohu může jevit neslučitelná s láskou k lidem, kteří nás pouze vyrušují z našeho duchovního života. A naopak: Modlitba se nám může jevit jako ztráta času ve srovnání s tolika potřebami lidí na celém světě.

 

3.3 Milovat celým srdcem

František skrze hluboké duchovní sjednocení s Ježíšem Kristem byl schopen zakusit tajemnou jednotu lásky, v níž z lásky k Bohu miluje člověka i celé stvoření. Celé stvoření pochází od Boha – Lásky, vše je v člověku posvěceno skrze vtělení Božího Syna a povoláno ke spáse v Duchu svatém. Nejedná se tedy o kvantitu, ale o tajemnou a až závratně hlubokou kvalitu, tedy o schopnost milovat celým srdcem.

“Buď vůle Tvá jako v nebi tak i na zemi: abychom tě milovali celým srdcem – když na tebe budeme stále myslit; celou duší – když po tobě budeme stále toužit; celou myslí – když k tobě budeme řídit všechny své úmysly a ve všem budeme hledat tvou čest; a celou svou silou – když dáme všechnu svou energii a schopnosti duše i těla do služby tvé lásce a nikam jinam; a abychom milovali svého bližního jako sami sebe – když strhneme všechny, jak jen jsme schopni, ke tvé lásce, a když se budeme radovat z dobra druhých jako z vlastního, budeme mít účast na jejich utrpení a neublížíme nikomu.”

 

František není teolog, nehledá nějakou teorii, ale pokud mluví o lásce, pak jeho slova tryskají z pramene, kterým je jeho tajemné sjednocení s Bohem v lásce. Spíše se zdá, jako by nemohl nalézt vhodná slova k tomu, aby vyjádřil to, co cítí ve svém srdci. Je však evidentní, že co není schopen vyjádřit svými slovy, to se o to více projevilo v jeho postoji a jednání.

“Když se hovořilo, nemohl slyšet slovo »láska Boží«, aniž by se takřka nedostal do vytržení. Když to slovo zaslechl, byl rázem celý vzrušený, dojatý a zanícený, jako by se úderem zvenčí rozechvěla vnitřní struna. Říkával, že slova takové ceny nabízet za almužnu je šlechetnou štědrostí a že ti, kdo si Boží lásky cení méně než peněz, jsou největšími pošetilci. Sám až do smrti dodržel pevné předsevzetí, které si učinil, když byl ještě ve světě, že neodmítne žádného chudého, který by ho o něco prosil »pro lásku Boží«.”

 

Vše bychom měli konat z lásky k Bohu. Láska je totiž nejvyšší milost a největší ctnost, protože láska je zároveň nejdůležitejší charakteristikou Boha samého. “Říkával: »Lásku toho, který nás tak miloval, musíme pokud možno splácet stejnou láskou.«” Jedná se tedy o lásku velmi silnou, o vášnivou zamilovanost, která strhává svou silou celé srdce. Zároveň je to však láska plně lidská, protože Syn Boží se vtělil, a tak nám dal možnost milovat Boha lidsky a přitom být milováni božsky. V tomto sjednocení mezi člověkem a Bohem tak dochází k vzájemnému obdarování mezi láskou lidskou a božskou.

“Nevěstami jsme, je-li věrná duše skrze Ducha svatého zasnoubena s Ježíšem Kristem. Jeho bratry jsme, činíme-li vůli jeho Otce v nebesích. Jeho matkami jsme, nosíme-li ho s láskou a s čistým a ryzím svědomím ve svém srdci a těle, a rodíme ho svatými skutky, které mají svítit ostatním jako vzor (Mt 5,16).”

 

3.4 Láska k Bohu otevírá lidské srdce

František otevřel své srdce Bohu při svém obrácení, tedy odpověděl svou láskou na Kristovo láskyplné povolání. Avšak František je velikým světcem právě pro svou schopnost prakticky uskutečňovat vše, co poznává a cítí ve svém srdci. Jeho duchovní postoj se projevuje téměř ihned v konkrétním jednání, které v sobě nese sílu milosti, jež předtím František obdržel od Boha. Příkladem takového činu je celý příběh jeho obrácení.

“Pak se odebral svatý milovník pokořování k malomocným, žil s nimi a pro Boha jim co nejlépe sloužil; vymýval jim hnisavé rány a čistil jejich vředy, jak o tom píše i ve své závěti: »Když jsem byl ještě v hříších, zdálo se mi odporným malomocné i jen vidět. Sám Pán však mne mezi ně zavedl a já jsem se jich milosrdně ujal.«”

 

Nakolik se prohlubuje spodobení mezi Ježíšem Kristem a Františkem, natolik se i otvírá Františkovo srdce ve své schopnosti široce pojmout do své lásky bratry, sestry a celý svět. Tato láska však není čímsi pouze spontánním, automatickým, co by nastalo bez jeho osobního úsilí. Františkova každodenní askeze je založena právě na touze mít čisté srdce, tedy srdce, které chce celou svou silou milovat Boha a jemu sloužit v plnění jeho vůle.

“»Blahoslavení čistého srdce, neboť oni uzří Boha« (Mt 5,8). Čisté srdce mají ti, kdo nedbají o věci pozemské, vyhledávají nebeské a tak, čistí v srdci i na duchu, snaží se bez ustání sloužit Pánu, pravému a živému Bohu, a hledět na něho.”

 

O čistotě srdce budu mluvit v následující kapitole, protože se jedná o velmi důležité téma, u kterého je třeba podrobnějšího výkladu. Nyní se chci pozastavit nad jednou věcí, která je zmíněna v předešlém citátu: totiž o tom, co je to hledat nebeské věci. František se velmi prostě snaží milovat tak, jako miloval Ježíš. To znamená obětovat sám sebe z lásky.

“Stálým rozjímáním si připomínal jeho slova a bystrými úvahami promýšlel jeho činy. Zvlášť pokora jeho Vtělení a láska, kterou prokázal ve svém utrpení, zaměstnávaly světcova ducha tak, že jen nerad myslil na něco jiného.”

“Touto vůlí Otce bylo, aby jeho požehnaný a slavný Syn, kterého nám dal a který se pro nás narodil, přinesl sám sebe svou vlastní krví jako oběť a dar na oltáři kříže, ne za sebe, »skrze něhož povstalo všechno« (Jan 1,3), ale za naše hříchy, a »zanechal nám tak příklad, abychom šli v jeho šlépějích« (1 Petr 2,21). A on chce, abychom byli všichni skrze něho spaseni a přijímali ho čistým srdcem a svatým tělem.”

 

Láska nás vede ke svobodě, protože láska bez svobody nemůže být nikdy pravá, a naopak svoboda bez lásky je obyčejným egoismem. František žil v mimořádné askezi, avšak vždy si byl vědom toho, že láska je větší hodnotou. Věděl, že je příkladem pro celou fraternitu, a cítil proto i velkou odpovědnost k tomu, aby vydal svědectví o své hierarchii hodnot. Pokud by některý křesťan nedokázal milovat, pak i přes své nejpřísnější posty a pokání by zůstal někým, kdo nikdy nepochopil evangelium Ježíše Krista.

V Druhé legendě Tomáše Celana se nachází krásný příběh, v němž se popisuje, jak František pomáhá hladovějícímu bratrovi. Přikazuje připravit jídlo a sám začíná jíst jako první, aby dotyčný bratr měl odvahu a nestyděl se něco sníst.

“Když jsem nyní pojedl, nejmilejší bratři, udělal jsem to po pečlivém uvážení, ne z nezřízené žádosti; přikazovala mi to bratrská láska. Příkladem má být láska, ne pokrm, protože pokrm slouží žaludku, láska duchu.”

 

3.5 Askeze z lásky a pro lásku

Již v Nepotvrzené řeholi František zdůrazňoval, že ve fraternitě musí panovat opravdová láska, která se projevuje skutky a ne jen slovy. Je jisté, že první fraternita byla tvořena charismatickými bratry, kteří s nesmírnou velkorysostí, odvahou a nadšením následovali Krista po vzoru svatého Františka. Vzájemná snaha o co nejintenzivnější modlitbu, pokoru a chudobu byla provázena i úctou jednoho k druhému. Bratří však přibývalo stále víc. V prvním desetiletí vstupovalo každoročně do řádu průměrně 500 nových bratří. Jejich ideály již nebyly vždy naprosto shodné. František proto připomíná, že první adresát, který má plné právo na mou lásku, je můj nejbližší bratr či sestra. To je naše první povinnost, kterou máme jeden vůči druhému.

“Ať se mezi sebou mají rádi, jak praví Pán: »To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás« (Jan 15,12). A lásku, kterou jsou povinni jeden druhému, ať »dokazují ze svých skutků« (Jak 2,18), jak říká apoštol: »Nemilujme jen slovem, ale opravdovým činem« (Jan 3,18)."

 

Láska je sice větší hodnota než askeze, avšak nesmíme zapomínat, že křesťanská láska v duchu evangelia se stává do značné míry plnohodnotnou askezí. Pokud chceme milovat opravdově a hluboce, pak předpokladem takového vztahu je to, že musíme zapomínat sami na sebe a bojovat proti vlastnímu egoismu. Není větší askeze, než znovu a znovu odpouštět těm, kdo nám ubližují.

“Pán praví: »Milujte své nepřátele« (Mt 5,44). Svého nepřítele miluje doopravdy ten, kdo se nermoutí nad bezprávím, které mu nepřítel dělá, ale kdo pro lásku Boží se trápí nad hříchem v jeho duši a prokazuje mu svou lásku skutky.”

 

Je třeba si uvědomit, kdo je mým skutečným nepřítelem. Často považujeme za nepřítele někoho, kdo je třeba zcela jinak zaměřen než my, kdo nám může a třeba i chce nějak škodit. Pokud jsou naše vzájemná setkání výjimečná, není to skutečný nepřítel v plném slova smyslu. Dám příklad: V době totality jsme považovali za nepřátele příslušníky STB, kteří tolika lidem ublížili. Byla to jistě pravda, ale na druhou stranu je třeba si uvědomit, že někteří z nich často plnili jen určité příkazy svých nadřízených a osobně necítili žádné nepřátelství k těm, které pronásledovali. Tím nechci nijak zlehčovat závažnost a zrůdnost celého pronásledování církve a všech čestných lidí v době komunismu, ale pokud se s nějakým nepřítelem setkám jen zřídka, vzájemná zloba obvykle nedosáhne takové intenzity.

Nyní si dovolím na doplnění mých tvrzení citaci z knihy Karla Čapka Povídky z druhé kapsy. Povídka Smrt barona Gandary je postavena právě na názoru, že největší nenávist bývá mezi lidmi, kteří jsou si nejbližší. “Já mám na policejní direkci jednoho příbuzného, jmenuje se rada Pitr a je to strýc mé ženy. Tak ten pan Pitr říká, když je to loupež, tak to udělal nějaký odborník; a když je to vražda, tak to bude nejspíš někdo z rodiny. On má takové ustálené názory, ten pan Pitr; tak třeba on tvrdí, že člověk málokdy zavraždí cizího člověka, protože to není tak snadné; to už mezi známými se najde spíš příležitost, a v domácnosti je to rovnou na dlani.”

Od našich blízkých očekáváme zcela přirozeně největší pochopení a podporu. Od cizích lidí nic takového neočekáváme. Proto nás cizí lidé někdy příjemně překvapí svou účastí a pomocí, naopak naši nejbližší nás často zklamou, protože nesplňují naše očekávání. Je třeba mít na paměti, že milovat nepřátele znamená krom jiného i odpouštět velká zklamání a křivdy, která člověk zažívá od těch, které nazývá přáteli a blízkými. Jsou však i případy, kdy nám cizí člověk z často nepochopitelné zloby velmi ublíží. Někdy je nesmírně těžké odpouštět četná zranění, která jsme nasbírali po dobu svého života.

František říká, že máme milovat nejen nepřátele, ale také lidi, kterými se běžně pohrdá, a naopak neodsuzovat ty, kdo jsou bohatší než my. “Avšak napomínám a vybízím je, aby nepohrdali a neodsuzovali ty lidi, které vidí nosit jemné a pestré šaty nebo jíst a pít lahůdky; spíše ať každý soudí a pohrdá sám sebou (srov. Mt 11,8).”

Láska jeho menších bratří musí být schopna přijímat každého bez jakýchkoliv hranic. Neznamená to, že máme zůstávat slepí vůči chybám, kterých se tito lidé dopouštějí, a že je nemáme vést ke změně života, přesto se však máme vyvarovat toho, abychom jimi pohrdali. “Ať přijmou laskavě každého, kdo k nim přijde, přítele či nepřítele, zloděje nebo lupiče.”

 

3.6 Milujte se navzájem

Nyní se chci zmínit o příběhu, který je popsán v Druhé legendě Tomáše Celana. Je to krásné a výmluvné svědectví o lásce svatého Františka. Zračí se zde láska svatého Františka k chudobě, jeho úcta k matce svých bratří, ale především myšlenka, že vlastnit knihu evangelií nemá smysl, pokud ztratíme ducha “radostné zprávy” Ježíše Krista.

“Jednou k světci přišla matka dvou bratří a s důvěrou ho prosila o almužnu. Svatý Otec s ní měl soucit a řekl svému vikáři, Petru Catani: »Můžeme naší matce dát almužnu?« Matku bratra nazýval totiž vždy matkou svojí a všech bratří. Bratr Petr odpověděl: »V domě není nic, co bychom jí mohli dát. Máme však Nový zákon, z něhož k matutinu čteme, protože nemáme brevíř.« Blažený František ho vyzval: »Dej matce ten Nový zákon! Ať ho prodá kvůli své nouzi, neboť právě tato kniha nás napomíná, abychom chudým spěchali na pomoc. Mám za to, že se Bohu bude víc líbit, když jí knihu darujeme, než když z ní budeme číst.«

Dali tedy ženě knihu. A tak byl první Nový zákon, který řád měl, ze svaté lásky darován.”

 

Závěrem chci připomenout krásný důkaz lásky sv. Františka – tedy jeho stigmatizaci a “Požehnání bratru Lvovi”. Stigmata jsou pečetí Kristovou: František se s ním natolik sjednotil, že se stává jeho živým obrazem a jakoby novým vtělením. Avšak i v této vrcholné chvíli láskyplného mystického spojení s Kristem František nezapomíná na svého bližního. S mateřskou citlivostí vnímá těžkosti svého spolubratra Lva. František píše Chvály Boha nejvyššího a Požehnání bratru Lvovi, aby se skrze tyto řádky mohl podělit s bratrem Lvem o vnitřní světlo, kterého se mu dostalo od Krista. Tedy nový důkaz o tom, že čím jsme blíž Kristu, tím jsme milosrdnější, citlivější, chápající a milující vůči druhým.

 

4. Milovat čístým srdcem

 

K předešlé kapitole o lásce je třeba vysvětlit Františkův pojem “mít čisté srdce”. Tato hodnota je pro františkánství nesmírně důležitá, protože patří přímo k základním kamenům naší spirituality. Začněme tedy citací Napomenutí č. 16:

“»Blahoslavení čistého srdce, neboť oni uzří Boha« (Mt 5,8). Čisté srdce mají ti, kdo nedbají o věci pozemské, vyhledávají nebeské a tak, čistí v srdci i na duchu, snaží se bez ustání sloužit Pánu, pravému a živému Bohu, a hledět na něho.”

 

Na první pohled je vidět, že Františkovi se nejedná výhradně o pojetí šestého přikázání. Naopak, jde mu o hodnotu, která zahrnuje daleko širší a zároveň hlubší rozměr. Jedná se především o to, abychom dali ve svém srdci správné místo Bohu, druhým lidem, sobě a všemu stvořenému, tedy o skutečné nalezení správné hierarchie hodnot našich vztahů.

 

4.1 Věci pozemské a věci nebeské

Pokud se hovoří o pohrdání pozemskými věcmi, pak tu František nehovoří o pohrdání světem, protože jak víme z jeho života i učení, prožíval ke všemu stvořenému bratrský vztah. Spíše je třeba se zamyslet nad tím, co jsou to skutečně věci pozemské a co věci nebeské. Již jsem se o tom poněkud zmínila v předešlé kapitole, ale nyní se u tohoto bodu zastavím poněkud déle.

V duchovním životě se totiž velmi často dopouštíme chyby, když si myslíme, že věci nebeské, tedy duchovní, jsou zároveň věci nehmotné. Z toho pak vyplývá, že věci pozemské, tedy světské, které jsou symbolem pokušení a hříchu, jsou věci hmotné.

Je třeba odlišit věci duchovní – tedy ty, které jsou poznamenány působením Ducha svatého, a věci duchové podstaty, tedy síly či bytosti, které nemají hmotnou podstatu. Je totiž jasné, že ne všechno, co je duchové podstaty, je také duchovní – tedy z působení Ducha Božího. Na druhé straně hmotný svět, který je stvořen z Boží lásky a posvěcen vtělením Božího Syna, nemůže být onou “pozemskou věcí”, jak o ní mluví František. On sám přece ve svém Chvalozpěvu na Stvoření nazývá přírodní živly bratry a sestrami, s nimiž chválí Hospodina.

Uvedu další příklad: Pán Ježíš velmi chápal lidskou přirozenost, která v sobě spojuje duši i tělo – tedy duchovní i hmotný princip. Jako nejvýznamnější prostředek a znamení našeho spojení s Bohem ustanovil svátosti, které v sobě vždy spojují oba principy – duchovní i hmotný. Viditelné znamení neviditelné milosti. Přestože svátosti mají svou hmotnou složku, jistě je nikdo nenazve “pozemskými věcmi”, protože svátosti plně patří k oněm “nebeským” ve smyslu slov sv. Františka.

Výraz “pozemské věci” nám připomíná i slovník sv. Pavla, který hovoří o tělesných skutcích. Je pravda, že tělo nás skrze své přirozené potřeby, jejichž momentální naplnění nemusí být vždy slučitelné s  Boží vůlí, uvádí do vnitřních bojů. Tělo však samo o sobě za nic nemůže. Je to naše vůle, která určuje, zda je skutek špatný, či dobrý. To, co je v nás porušeno dědičným hříchem, není tělo jako takové, ale je to narušení původní harmonie mezi tělesnou a duševní složkou v člověku a harmonie mezi citem, rozumem a vůlí. Skutek “těla” tak především ve své podstatě znamená podlehnout sobectví a pýše. Podobně o tom mluví sv. Pavel v listu k Římanům:

“Nyní však není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši, neboť zákon Ducha, který vede k životu v Kristu Ježíši, osvobodil tě od zákona hříchu a smrti. Bůh učinil to, co bylo zákonu nemožné pro lidskou slabost: Jako oběť za hřích poslal svého vlastního Syna v těle, jako má hříšný člověk, aby na lidském těle odsoudil hřích a aby tak spravedlnost požadovaná zákonem byla naplněna v nás, kteří se neřídíme svou vůlí, nýbrž vůlí Ducha. Ti, kdo dělají jen to, co sami chtějí, tíhnou k tomu, co je tělesné; ale ti, kdo se dají vést Duchem, tíhnou k tomu, co je duchovní. Dát se vést sobectvím znamená smrt, dát se vést Duchem je život a pokoj. Soustředění na sebe je Bohu nepřátelské, neboť se nechce ani nemůže podřídit Božímu zákonu. Ti, kdo žijí jen z vlastních sil, nemohou se líbit Bohu. Vy však nejste živi ze své síly, ale z moci Ducha, jestliže ve vás Boží Duch přebývá.”

 

listu sv. Pavla Galaťanům jsou vyjmenovány skutky “lidského těla”. V českém ekumenické překladu je zde tento výraz nahrazen možnou variantou “skutky lidské svévole”. Z následně vyjmenovaných skutků vybírám např. hádky, rozbroje, žárlivost, podlost, závist. Tyto skutky jistě nepatří v pojmům označujícím tělo ve smyslu hmotném. Ve verši 26 sv. Pavel píše: “Nehledejme prázdnou slávu, nebuďme jeden k druhému vyzývaví, nezáviďme jeden druhému.”

Co považuje sv. František za věci pozemské, které jsou překážkou čistoty srdce, nám světec napovídá v kapitole 22 Nepotvrzené řehole:

“Mějme se tedy, bratři, bedlivě na pozoru, abychom pro zdánlivou výhodu nebo dílo či pomoc neztratili svého ducha a své srdce, nebo je neodvrátili od Pána. Prosím naopak jménem lásky, kterou je Bůh, všechny bratry, ministry i ostatní, aby odstranili všechny překážky a nedbali na starosti a obtíže, aby tak podle svých nejlepších sil očištěným srdcem a ryzí myslí sloužili Pánu Bohu, jeho milovali, klaněli se mu a ctili ho, neboť to on žádá nade vše.”

 

Zdánlivé výhody, které nás vedou k tomu, abychom se vzdali svých ideálů, nebo pro ně dokonce ublížili druhým, dále sobectví a pýcha – to jsou věci, které nejvíce znečišťují lidské srdce. Hned vzápětí František píše o věcech nebeských:

“Ano, hleďme v sobě připravovat stálý příbytek a stánek jemu, který je Bůh, Pán, Všemohoucí, Otec, Syn a Duch svatý a který praví: »Buďte bdělí a proste v každý čas, abyste byli uznáni za hodné uniknout všemu tomu, co se bude dít, a mohli stanout před Synem člověka« (Lk 21,36). »A kdykoli povstáváte k modlitbě (Mk 11,25), říkejte: ,Otče náš, jenž jsi na nebesích‘« (Mt 6,9). Klaňme se mu čistým srdcem, neboť »je třeba stále se modlit a neochabovat« (Lk 18,1), protože »Otec hledá ty, kdo ho takto ctí. Bůh je duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě«”.

 

Celé toto zamyšlení nad tím, co jsou to věci pozemské a co věci nebeské a co je to čistota srdce nyní dokončím několika citáty z evangelií, protože čistota srdce, je především evangelní pojem. Františkovo Napomenutí 16., z kterého vycházím v této úvaze, začíná citací blahoslavenství.

Jsou však další místa v evangeliích, kde Ježíš mluví o lidském srdci: “Neboť ze srdce vycházejí špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilství, loupeže, křivá svědectví, urážky. To jsou věci, které člověka znesvěcují; ale jíst neumytýma rukama člověka neznesvěcuje.” “Kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce.”

 

 

4.2 Klanět se Bohu čistým srdcem a čistou myslí

“Proto milujme Boha a klaňme se mu čistým srdcem a čistou myslí, neboť on sám si to přál nade všechno, když řekl: »Opravdoví ctitelé budou uctívat Otce v duchu a v pravdě; a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v duchu a v pravdě« (Jan 4,23-24).”

 

Neméně zajímavý je i výraz “klanět se Bohu čistým srdcem a čistou myslí”. “Mysl” je také velmi často zmiňována v Bonaventurově “Putování mysli do Boha”. Je třeba si uvědomit, že zde nejde o oddělování intelektuální složky od citové, ale naopak. “U křesťanských autorů se projevuje silné překrývání obou termínů a někdy dochází k jejich ztotožňování, což platí především pro latinské církevní otce.” “Slovo srdce představuje v Bonaventurově antropologické terminologii nejbližší synonymum slova mens – mysl. Dalším synonymem je slovo duch.”

Opět se dostáváme k pohledu, který uvádí vnitřní schopnosti člověka do souladu, který byl lidem vlastní před prvotním hříchem. A je to právě lidské srdce, které potřebuje čistotu úmyslů, aby všechna rozhodnutí byla správná. Jde o skutečné sjednocení vůle člověk s vůlí Boží.

Čistota srdce je základní podmínkou modlitby a zároveň je čistota srdce již modlitbou. Co tím míním? Má-li člověk upřímnou snahu o pohrdání věcmi pozemskými – tedy vlastní sebeláskou a naproti tomu se snaží hledat věci nebeské, pak nutně musí docházet ke významné změně hierarchie hodnot. Věci, které takový člověk považoval dříve za důležité, najednou ztrácejí svou hodnotu, jiné, které byly doposud v pozadí, se stávají nepostradatelnými. Základem toho však je, že trůn našeho srdce musíme uvolnit pro Boha. Není to tak jednoduché, protože ve svém nitru si chceme vládnout jen my sami. Bůh však stojí u bran našeho srdce a klepe. Pokud už mu otevřeme, co ho vlastně čeká? Kolik mu dáme místa?

Je jisté, že Bůh všechno naše konání svou milostí předchází i provází. Kdyby čekal, až dokonale očistíme své srdce, nikdy by nemohl vstoupit. Bůh je však milosrdný a velkorysý, takže se spokojí s naší upřímnou snahou a touhou. Řekněme, že nečeká, až zcela uvolníme trůn svého srdce, ale že mu postačí, když se alespoň trochu “odšoupneme” stranou. Srdce, v němž se Bůh ujme vlády, pak vnímá vše v Bohu a skrze Boha. Je to stav bdělosti srdce a trvalé modlitby. Ten, kdo má čisté srdce, je tedy někdo, v jehož srdci vše ustoupilo Boží vládě. Blahoslavení čistého srdce jsou pak ti, kterým nic nebrání, aby Boha skutečně viděli v každodenních událostech.

“Všemohoucí, věčný, spravedlivý a milosrdný Bože, dopřej nám ubohým, abychom jen pro tebe konali to, o čem víme, že to chceš, a vždy chtěli to, co se ti líbí, abychom tak, vnitřně očištěni, uvnitř osvíceni a ohněm Ducha svatého rozníceni, mohli následovat stopy tvého Syna, našeho Pána Ježíše Krista, a jen tvou milostí dojít k tobě, Nejvyšší, který v dokonalé Trojici a jednoduché Jednotě žiješ a vládneš a jsi oslavován jako všemohoucí Bůh na věky věků.”

“A nade všemi muži a ženami, kteří tak budou jednat a vytrvají v tom až do konce, »spočine Duch Páně« (Iz 11,2) a učiní si u nich příbytek (Jan 14,23), budou dětmi nebeského Otce (Mt 5,45), jehož díla konají, a jsou nevěstami, bratry i matkami našeho Pána Ježíše Krista (Mt 12,50). Nevěstami jsme, je-li věrná duše skrze Ducha svatého zasnoubena s Ježíšem Kristem. Jeho bratry jsme, činíme-li vůli jeho Otce v nebesích. Jeho matkami jsme, nosíme-li ho s láskou a s čistým a ryzím svědomím ve svém srdci a těle, a rodíme ho svatými skutky, které mají svítit ostatním jako vzor (Mt 5,16).”

 

Jak má vypadat podle sv. Františka modlitba v čistotě srdce ? V modlitbě se čistota projevuje jako úplná otevřenost srdce pro Boha v přímém a tichém vnitřním dialogu.

“Proto naléhavě prosím, jak jen mohu, generálního ministra bratra Eliáše, svého pána, aby se přičinil o neporušené zachovávání řehole ode všech a aby klerici konali bohoslužbu hodin se zbožností před Bohem, a nemají při tom hledět na krásu hlasu, ale na soulad ducha, aby hlas byl jedno s duchem a duch aby zněl v souzvuku s Bohem. Tak se budou líbit Bohu čistotou srdce, a ne lichotit změkčilým hlasem uším lidu.”

 

Touto výzvou František nechtěl říci, že je úplně jedno, jak naše společná modlitba vypadá. Je však třeba si uvědomit, že v jeho době se např. v benediktinských klášterech velmi často konala slavná liturgie s krásnými zpěvy. Je jisté, že podobná liturgie dokáže nesmírně pozvednout srdce k Bohu. Pokud však byl některý bratr hudebně nadaný, byl tak v pokušení, aby se daleko více zajímal o vnější projev než o vnitřní spojení s Bohem. František krásně říká, že bratři nemají myslet na krásu hlasu, ale na soulad ducha, který má znít v souzvuku s Bohem. Nemáme tedy především hledat čistý akord našich hlasů, ale vyladit své srdce, aby znělo čistým tónem a ne falešně.

 

4.3 Prostota, jednoduchost, průzračnost

Souzvuk našeho srdce s Bohem se musí projevit v ochotě plnit Boží vůli. Není jiné cesty než následovat jeho vtěleného Syna, který nám dal příklad. František velmi rád používá výraz “následovat šlépěje Kristovy”. Tento výraz převzal z 1. listu sv. apoštola Petra.

“Touto vůlí Otce bylo, aby jeho požehnaný a slavný Syn, kterého nám dal a který se pro nás narodil, přinesl sám sebe svou vlastní krví jako oběť a dar na oltáři kříže, ne za sebe, »skrze něhož povstalo všechno« (Jan 1,3), ale za naše hříchy, a »zanechal nám tak příklad, abychom šli v jeho šlépějích« (1 Petr 2,21). A on chce, abychom byli všichni skrze něho spaseni a přijímali ho čistým srdcem a svatým tělem.”

 

Často máme dojem, že symbolem čistoty je bílá barva. Nejlépe čerstvě napadaný sníh. Takový obraz je však spíš znamením neporušenosti. Nechci tím říct, že toto nepatří k pojmu čistoty, ale Františkovo pojetí je jiné. Ve svých spisech má totiž konkrétní symbol čistoty, a to v Chvalozpěvu stvoření: “Ať tě chválí, můj Pane, sestra voda,která je velmi užitečná, pokorná, vzácná a čistá.”

Tento obraz je velmi důležitý, protože v sobě nese dva prvky: pokoru a čistotu viděnou jako průzračnost. Voda vždy směřuje dolů, je tedy neúnavnou připomínkou naší snahy o pokoru. Bez pravé pokory není možné poznat skutečnou hierarchii hodnot.

Velmi pozoruhodným je vnímání čistoty srdce jako průzračné vody. Běloba je totiž něco, co je známkou jakési sterility. Průzračná tekutina je naproti tomu schopna do sebe pojmout mnoho prvků, aniž by se znečistila. A tak voda, která postupně prochází mnoha horninami, do sebe může pojmout mnoho cenných prvků, aby někde vytryskla jako léčivý pramen. Takováto průzračnost není sterilita, ale plnost a síla. Z čistého srdce, ve kterém vládne Bůh, pak může tryskat pramen živé vody, který uzdravuje celý svět.

Vnitřní transparentnost se projevuje především jako prostota. Čeština má pro tuto ctnost hned dva výrazy: jednoduchost a prostotu. Obojí je totéž, jen je znát ve slovech trochu jiný akcent. Jednoduchost spíše zdůrazňuje vnitřní sjednocení s Bohem i se sebou samým. Člověk našel svůj tajemný střed, do kterého nyní celou svou silou směřuje. Jednoduchost také znamená nekomplikovanost, tedy žádnou dvojakost.

Prostota naproti tomu spíše zdůrazňuje oproštěnost od všeho, co nesměřuje k Bohu, a k plnění jeho vůle. Je jasné, že prostota má své těžiště v evangelní chudobě a minoritě. “Holubičí prostota mi musí dopomoci k čistotě života, která je sice ve světě vzácná, ale bez překážek pozvedá k nebi.” Tato prostota je zároveň prostředkem k novému, hlubšímu poznání skutečných hodnot, protože otevírá srdce pravé moudrosti: “Bud’ pozdravena, královno Moudrosti, Pán tě ochraňuj tvou svatou sestrou, čistou Prostotou.” Takto zní první verš Františkových Chval ctností. Moudrost je zde viděna jako nejvznešenější ctnost, která však není pravá, pokud zároveň není ochraňována čistou prostotou.

U sv. Františka bylo očišťování jeho srdce tak intenzivní, že podle více svědků se u něj projevovaly známky návratu k původní lidské rajské nevinnosti. Podobný koncept se objevuje i v legendě o svatém Antonínovi poustevníkovi od sv. Atanáše. Ten, kdo jako první rozpoznává známky rajské nevinnosti v lidském srdci, jsou nerozumní tvorové a příroda. A tak František např. káže ptáčkům a i jinak komunikuje s živým i neživým stvořením.

“František totiž dospěl k takové čistotě, že tělo s duchem a duch s Bohem se shodovaly v úžasném souladu. Stalo se Božím řízením, že stvoření sloužilo svému Tvůrci a poddávalo se podivuhodně jeho vůli a přikázání.”

Považ, jak velikou čistotou a mocí vynikal tento muž, když jeho vůlí oheň zchlazuje svou palčivost, voda proměňuje chuť, andělská melodie poskytuje útěchu a božské světlo vedení. A tak posvěceným smyslům svatého muže všechen řád světa zjevně slouží.”

5. Františkánská autorita

 

Na toto téma můžeme nahlížet ze dvou úhlů: jednak z pozice bratra nadřízeného, nebo bratra či sestry podřízené. František však zdůrazňuje, že všichni máme být menší, tedy podřízeni všem ostatním lidem v duchu evangelia. Pouze takto jsme schopni vyjádřit naši pokoru a poslušnost vůči Bohu.

 

5.1 Menší bratři

“Především však zde chceme mluvit o řádu, jehož je František Otcem a udržovatelem v lásce i odvaze vyznavače. Vždyť to byl on, kdo položil základy k řádu Menších bratří a kdo řádu toto jméno dal. Když totiž v řeholi napsal: »A mají být menší«, když větu vysvětloval, řekl: »Chci, aby se toto bratrstvo nazývalo řád Menších bratří.« A jako opravdoví Menší bratři, kteří jsou všem podřízeni, hledali pro sebe vždy nízkou práci a málo hodnocenou službu, kde se jim dalo lehce křivdit. Tak chtěli stavět základy na pevné půdě pravé pokory, aby v nich s požehnáním nebes vyrostla duchovní stavba ctností.”

 

František nezaložil řeholní komunitu podobnou ostatním známým v té době, ale založil putující fraternitu, v níž jsou si všichni členové mezi sebou rovni. Všichni musí žít především v poslušnosti evangeliu, a to jak bratři představení, tak bratři podřízení. Ve srovnání s tradičními mnišskými řády františkánská fraternita postrádala stabilitas loci, tedy trvalý závazek k životu v klášteře. Navíc zde nebyla ani tradiční opatská hierarchie, tedy mimořádné postavení opata, který měl ve svém společenství i mimo něj četné významné pravomoci. František sice trval na poslušnosti vůči představeným, ale tento představený musí žít jako služebník svých bratří. Právě ve chvíli, kdy se jeden z bratří stane představeným druhých, je on sám povolán více než kdy předtím k tomu, aby byl příkladem evangelního života v minoritě. Proto se již nenazývá představený (superior), ale služebník (ministr).

“A v tomto způsobu života ať se nikdo nenazývá »převor«, ale všichni ať se nazývají prostě »menší bratři« (srov. Lk 22,26). A jeden druhému ať umývá nohy (srov. Jan 13,14).”

 

Ve výrazu “menší bratři” jsou důležitá obě dvě slova. Slovo “ bratři” určuje, že všichni jsme stvořeni jedním Bohem Otcem a tedy jsme Božími dětmi a mezi sebou jsme bratry a sestrami. Jako takoví se pak máme vzájemně přijímat. Proto, kdo žije opravdu podle evangelia, musí všechno opustit, bojovat proti vlastnímu egoismu a přijmout bratry jako dar Boží.

Z tohoto vnitřního postoje pak vyplývá rovnost mezi bratry, protože nikdo se nesnaží být větší než ostatní. Fraternita je pak utvářena pokornými a chudými bratry v duchu evangelia, protože tato chudoba a pokora nám pomáhá k tomu, abychom se otevřeli evangelní lásce. Tedy minorita určuje způsob, jakým vzniká fraternita.

 

5.2 Představenství - služba fraternitě

Mimořádná duchovní zkušenost, kterou učinil František se svými prvními bratry, vyrůstala z radikality jejich života podle evangelia. Opustili všechno, aby mohli celým srdcem následovat Pána po způsobu sv. Františka. Neměli nic, jen jeden druhého a vzájemně se snažili vyjít si vstříc osobním pochopením a pomocí.

Bratři neposlouchali Františka proto, že by tak plnili nějakou povinnost, ale protože toužili, aby je František vedl za Kristem. Na druhou stranu jim František nechtěl nijak vládnout, avšak pociťoval odpovědnost, aby odpověděl na očekávání bratří. Přijímá službu vedení svých bratří především tak, že chce být příkladem pro ostatní bratry, tedy být skutečným duchovním vůdcem fraternity.

“A ministři a služebníci ať mají na paměti slovo Páně: »Nepřišel jsem, abych si dal sloužit, ale abych sloužil« (Mt 20,28), i to, že je jim svěřena starost o duše bratří. A kdyby někdo z nich byl zavržen jejich vinou a jejich špatným příkladem, budou z toho muset složit účty v soudný den před Pánem Ježíšem Kristem.”

 

František v podstatě chápe bratrské vztahy jako vzájemnou službu a poslušnost jednoho vůči druhému. V každodenním životě se to pak projevuje jako úcta ke všem spolubratřím, dále tolerance, schopnost naslouchat a bez předsudků posuzovat názory druhých.

 

 

“A žádný bratr ať nedělá ani neříká druhému něco špatného, spíše ať si ochotně slouží v duchovní lásce a poslouchají se navzájem. A to je pravá a svatá poslušnost našeho Pána Ježíše Krista.”

 

Všechny tyto pohledy na službu představeného napovídají, že představený se nemá cítit jako někdo nenahraditelný, kdo ve společenství všechno řídí a vede, ale má být tím, kdo hledá celým svým srdcem Boží vůli. Jeho úkolem je hlavně duchovní vedení fraternity.

Představený si musí být vědom, že má žít v poslušnosti vůči evangeliu, řeholi a také církvi. Tuto poslušnost má společnou s ostatními bratry. Je tedy tím, kdo na jedné straně vede bratry, avšak zároveň jim slouží v duchu evangelia, které následují v poslušnosti.

“ »Nepřišel jsem, abych si dal sloužit, ale abych sloužil« (Mt 20,28), praví Pán. Kdo jsou postaveni nad jiné, ať se chlubí tímto úřadem jen tak, jako kdyby byli určeni k službě mýt bratřím nohy (srov. Jan 13,14). A zarmoutí-li je, když jsou zbaveni úřadu představeného, víc, než kdyby byli zbaveni služby mýt nohy, pak si tím víc naplňují měšec ke škodě pro duši (srov. Jan 12,6).”

 

Odmítnutí vlastního egoismu je prvním předpokladem, aby se člověk mohl stát menším bratrem: ať už podřízeným, či bratrem ve službě představeného. Pravá autorita přísluší pouze Bohu. Proto představený skrze vykonávání svého poslání činí ostatním bratřím Boží autoritu viditelnou. Stává se tak jakýmsi mostem mezi Bohem a podřízenými bratry. Představený však nesmí zneužívat poslušnosti svých bratří ve svůj osobní prospěch. Jinými slovy: Představený si musí být vědom vlastní minority před Bohem a jeho vůlí, které slouží především.

 

5.3 Nejprve hledejte Boží království ...

František zdůrazňuje, že všichni bratři jsou ve službě Boží vůli. Tedy musí ji hledat a uskutečňovat, i kdyby to znamenalo neuposlechnout příkazu představeného.

“Bratři, kteří jsou podřízeni, ať si jsou vědomi, že se pro Boha zřekli své vůle. Proto jim přísně nařizuji, aby poslouchali své ministry ve všem, co slíbili Pánu zachovávat a co není proti jejich svědomí a naší řeholi.”

 

Do těchto tak závažných slov František vložil základ pro neustálou reformu řádu. Ukazuje, že prostý bratr může žít věrněji podle řehole než některý představený. Tento příkaz řehole však může být zdrojem velkých napětí a nedorozumění. Každopádně není možno vytrhovat tento citát z kontextu ostatních pohledů sv. Františka na poslušnost. Hledejme tedy další texty:

“Kdyby však představený přikázal podřízenému něco, co je proti jeho svědomí, ať od něho neodejde, i když ho nemůže poslechnout. A i kdyby si na něj proto zasedl, ať ho pro Boha tím víc miluje. Neboť kdo spíše snese pronásledování, než by odešel od svých bratří, ten zůstává v pravé a dokonalé poslušnosti, protože »dává život za své přátele« (Jan 15,13).”

 

Žádný představený nemůže nařídit bratřím něco, co by bylo proti jejich svědomí. Pokud tak učiní, bratři nemohou poslechnout, i kdyby proto měli být později od dotyčného pronásledováni. Zde je možno vnímat Františkův smysl pro realitu. I když přestavení mají být služebníky bratří, přesto neuposlechnutí svého příkazu mohou trestat. A to tím víc, pokud je jejich příkaz špatný. František není naivní. Je však jisté, že pokud je podřízený bratr veden čistými pohnutkami k tomu, aby neuposlechl příkaz představeného, pak je připraven i trpět v duchu oběti a ze srdce odpustit. Někdy je podstatně snadnější jednat tak, abychom se zalíbili nadřízeným, než hájit pravdu. Jednou ze známek poctivosti rozhodnutí podřízeného bratra neuposlechnout daný příkaz je to, že poslechnout by bylo snazší, než neuposlechnout. Navíc neuposlechnutí mu nepřinese žádný osobní prospěch, ale spíš těžkosti.

Zde však musím podotknout, že příkazy proti svědomí se nedávají promyšleně a připraveně. Bývají to nejčastěji rozhodnutí představených, kteří nejsou dostatečně informováni o celé problematice, ale jednají v dobré vůli. Horší je, pokud představení podlehnou pokušení vlastní důležitosti. Nařízení tohoto druhu bývají spíše značně krátkozraká a jejich uposlechnutí nebývá ani tak proti svědomí, jako spíš proti zdravému rozumu. Vyplnění takových nařízení je pak pro daného představeného větší pohromou než neuposlechnutí.

Někdy může být velmi těžké rozpoznat, zda se jedná o situaci, kdy se máme odvolat na vlastní svědomí, nebo se nám jistý příkaz pouze nelíbí z osobních důvodů. Jistě by bylo zcela proti Františkovu záměru, abychom se každou chvíli odvolávali na své svědomí. Takové situace se dějí jen zřídka a většinou uprostřed složitých životních situací. Častěji však můžeme pocítit poslušnosti jako kříž, když od nás představený vyžaduje obětovat vlastní, třeba i dobré představy, protože on rozhodl jinak.

“A vidí-li někdy podřízený něco, co by pro jeho duši bylo lepší a užitečnější než to, co mu přikazuje představený, ať to, co poznal, přinese dobrovolně Pánu jako oběť a ať se snaží pečlivě vykonat to, co si přeje představený; neboť to je pravá poslušnost plná lásky, která se Bohu líbí a bližnímu je ke spáse.”

 

František nám svým Napomenutím č. 3 představuje pravou poslušnost jakoby v napětí mezi dvěma póly. Mluví jak o odmítnutí poslušnosti z důvodů svědomí (viz výše), tak i o obětování vlastních názorů, byť by byly lepší než rozhodnutí představeného. Tento zdánlivý protiklad mizí, pokud do celé rovnice dosadíme za pomyslnou neznámou tu nejdůležitější hodnotu, která určuje kvalitu našeho jednání, a tou je čistota srdce.

 

5.4 Ježíš poslušný až k smrti na kříži

Každá mince má dvě strany. Pokud je poslušnost bratří ve fraternitě nadána díky předešlým citátům z Františkových spisů tak nesmírnou svobodou, je tu nebezpečí, že bude zneužita podřízenými bratry proti představeným. I zde jde většinou o neshody díky vzájemnému nedorozumění, ale pro představeného se pak stává jeho postavení skutečným křížem.

To, že se s podobnými věcmi setkával i sv. František, máme dosvědčeno např. v jeho Listě ministrovi menších bratří. Podle obsahu zmíněného listu František odpovídá na žádost jistého představeného, který už nemohl unést těžkosti své služby fraternitě, chtěl složit svůj úřad a odejít do poustevny. František ve své písemné odpovědi zcela jistě čerpá z vlastních zkušeností:

“Pokud mohu, říkám ti k prosbě tvé duše toto: Všechno, co ti brání milovat Boha, tvého Pána, a všechny, kteří ti dělají těžkosti, ať jsou to bratři nebo jiní lidé, to všechno máš pokládat za milost. Taková ať je tvá vůle a ne jiná. To ti buď směrnicí pro pravou poslušnost vůči Bohu, tvému Pánu, a vůči mně; neboť jsem pevně přesvědčen, že v tom spočívá pravá poslušnost. A miluj ty, kdo ti dělají těžkosti, a nesmíš od nich nic jiného chtít, než jak Pán ti dá. A právě v tom je miluj a nepřej si, aby byli lepšími křesťany jen kvůli tobě. A to ti buď milejší než život v poustevně.”

 

Pravá františkánská autorita je tedy dle Františka příležitostí v největšímu sebeobětování se za druhé. Jinými slovy, je to i příležitost, jak projevit největší lásku a milosrdenství. A můžeme dodat, že ve Františkově životě tomu tak skutečně bylo.

 

5.5 Být příkladem bratřím

František měl opravdu rád své bratry a na jeho řádu mu velmi záleželo. Jistě cítil velkou odpovědnost za svou duchovní rodinu, avšak nechtěl být zakladatelem, který je doživotním představeným. V roce 1220 na řádové kapitule dal příklad své vnitřní svobody a zřekl se úřadu generálního ministra řádu.

Aby si zachoval ctnost svaté pokory, zřekl se František na kapitule několik let po svém obrácení přede všemi bratry úřadu představeného se slovy: »Od nynějška jsem pro vás mrtev. Vizte, zde je bratr Petr Catani, jehož my všichni, já i vy, chceme poslouchat.« A hned se před ním uklonil a slíbil mu poslušnost a úctu. Bratři se rozplakali a bolestí začali vzlykat, když se viděli bez Otce, sirotky. Blažený František povstal, sepjal ruce k modlitbě, pozdvihl oči k nebi a řekl: »Tobě, Pane, odevzdávám rodinu, kterou jsi mi svěřil. Pro nemoc, o které víš, Pane, nemohu o ni dál pečovat, proto ji odporoučím ministrům, kteří se v den soudu budou před tebou odpovídat, jestli jejich nedbalostí, špatným příkladem nebo tvrdým káráním některý bratr zahyne.« Od té doby zůstal podřízeným až do své smrti a jevil se pokornější než kdokoli jiný.”

 

Zřeknutí se představenství ve svém řádu, i když částečně zapříčiněného jeho zdravotním stavem i jinými okolnostmi, vyplynulo především z jeho původní touhy po osobní podřízenosti. Při svém obrácení poznal chudobu a minoritu jako svou základní “metodu” života podle evangelia. Toho, čeho se tak pracně vzdal na počátcích svého obrácení, jako by se k němu proti jeho vůli vrátilo druhou stranou zpět právě ve službě představeného. I když se snažil vykonávat tuto funkci pokorně, přesto cítil, že mít jakoukoli pravomoc nad druhými není jeho cesta. A pokud hovořil bratřím o ctnosti poslušnosti, chtěl dát sám příklad života podřízenosti.

Navíc František věděl, že největší poslušnost není nikdy založena na plnění povinností, ale tehdy, když lidé rozpoznají v představeném duchovní osobnost. Tak jako na počátku, kdy bratři ještě neměli žádnou řeholi a žili prostě podle příkladu sv. Františka, tak i nyní chce být pro bratry žijící řeholí. Krátce před svou smrtí napsal ve své závěti toto:

“A budu přísně poslouchat generálního ministra našeho bratrského společenství i kvardiána, kterého mi určí; a chci být tak pevně v jeho rukou, že proti poslušnosti a bez jeho vůle nebudu moci nikam jít ani nic dělat, protože on je mým pánem.”

 

Pro skutečného následovníka sv. Františka by v podstatě nemělo být důležité, jestli je ve společenství podřízeným, či představeným, protože minorita se ho týká vždy a všude. To, co je podstatné, je následování Krista chudého, pokorného, poslušného, ukřižovaného. On, aby naplnil Otcovu vůli, zřekl se sám sebe, a tak nám získal spásu.

 

 

 

6. Milost pracovat

 

Jsou různé druhy práce i nejrůznější pohledy a názory na to, co práce pro člověka znamená. Někdo vidí v práci především pokání, jiný vnímá práci jako možnost uplatnění svých schopností a seberealizace. František však říká něco podivuhodného: práce je milost.

“Ti bratři, kterým Bůh dal milost, že mohou pracovat, ať pracují svědomitě a s dobrým úmyslem, aby totiž nedali vzniknout zahálce, která je nepřítelem duše, ani přitom nepotlačovali ducha svaté modlitby a zbožnosti, kterému mají sloužit všechny časné věci.”

 

Tento citát je velmi důležitý nejen pro svůj obsah, ale i proto, že se nachází v Potvrzené řeholi. Někdy se setkáváme s názorem, že Potvrzená řehole je Františkovým ústupkem a že pravého ducha františkánského charismatu vidíme spíš v Nepotvrzené řeholi. Je sice pravda, že Nepotvrzená řehole je podrobnější, avšak tím, že je Potvrzená řehole stručnější, je v ní také jasnější, na co František klade největší důraz. V Nepotvrzené řeholi je v kapitole o práci zdůrazněna pokora a chudoba bratří. Je zde také řečeno toto:

“Bratři, kteří umějí pracovat, ať pracují, a sice ať vykonávají řemeslo, kterému se naučili, pokud neškodí spáse jejich duše a mohou je zastávat počestně.”

 

V Potvrzené řeholi je kapitolka o práci složená pouze ze dvou vět. Začíná však slovy: Ti bratři, kterým Bůh dal milost, že mohou pracovat... Schopnost pracovat je tedy chápána jako milost.

 

6.1 Úcta k člověku

Zkušenost nám ukazuje, že zdaleka ne každý člověk může pracovat. Někteří lidé to skutečně neumí a ani se to nemohou naučit. Není to lenost, ale opravdová neschopnost. Myslím tím lidi, kteří jsou od přirozenosti nesmírně nešikovní. I když se sebevíce snaží, přesto nikdy nedosáhnou takových pracovních výsledků jako ostatní, kterým se všechno daří. Tito “nešikové” bývají svým okolím velmi pokořováni a mají mnohé těžkosti. Přesto to bývají lidé, kteří mohou mít velké dary jiného druhu, např. dar přinášet pokoj, dar umět druhého vyslechnout apod. Jindy je neschopnost pracovat dána nemocí či stářím. Toto pociťoval František stále více, když psal svou Potvrzenou řeholi. Jsou totiž chvíle, kdy by člověk velmi rád pracoval, ale z různých důvodů nemůže.

Vnímat práci jako milost, tedy Boží dar, je pro františkánskou spiritualitu velmi důležitá myšlenka. Františkův pohled na práci je dnes aktuální více než kdy jindy. Nevidí jako určující hodnotu druh vykonávané práce. Z toho také zpětně vidíme Františkovu velkou úctu ke každému člověku.

Práce se stává i přirozenou askezí, ale stále jako milost darovaná Bohem. Proto by měla být přijímána s radostí, ochotně a nezištně. Člověk není chápán jako “stroj, který pracuje” ve svůj prospěch či druhých, ale je viděn jako osoba, která nabízí své schopnosti ke službě fraternity, službě malomocným i všem bratřím i sestrám. Je důležité, aby bratři byli užiteční pro ostatní svou službou, pomocí i prostou přítomností. Je nutné, aby zde byl někdo, kdo pomáhá druhým v nesení jejich kříže, kdo povzbuzuje a dodává naději.

 

6.2 Práce a modlitba

“Přes den ti, kdo to uměli, pracovali rukama, ošetřovali malomocné, nebo sloužili v pokorné odevzdanosti na jiných počestných místech. Nechtěli vykonávat žádný úřad, z něhož by mohlo vzniknout pohoršení – naopak, zaměstnávali se vždy svatým, řádným, poctivým a užitečným dílem, aby byli příkladem pokory a trpělivosti všem, s nimiž se setkávali.”

 

Z výše uvedeného citátu krom jiného vyplývá, že i první bratři měli značné těžkosti s tím, jak najít dostatek času na modlitbu i na práci. Pokud se starali o malomocné, nemohli vždy odejít tak, jak se jim zachtělo, a podobně, pokud se nechali najímat na příležitostnou práci, museli vyhovět zaměstnavateli, který jistě vyžadoval dílo “od slunka do slunka”. A tak ve dne pracovali a v noci se modlili. Je jasné, že podobný styl života se nedá dlouho vydržet.

František nás učí, že je-li práce chápána jako Boží milost, nemůže uhasit ducha modlitby a zbožnosti. Práce musí být totiž ve službě modlitby, dokonce ještě více: Práce se musí stát prostředkem našeho duchovního růstu. Nejedná se tu pouze o problém vyváženosti mezi dobou věnovanou modlitbě a dobou věnovanou práci, přestože i to je důležité. Jde tu o chápání naší činnosti v duchu minority, chudoby a o život v Boží přítomnosti.

 

6.3 Workholismus

Zde bych chtěla upozornit na další důležitou věc. Zahálka je sice nepřítelkyní duše, ale potřebný odpočinek je přítelem člověka. Je pravdou, že člověk, který je na pokraji fyzických i psychických sil, mívá těžkosti v duchovním životě: od nechuti k modlitbě až po úplnou vyprahlost. V těchto případech stačí pořádný spánek, dobrá snídaně a duše se dá opět do “letu” a netřeba v tom spatřovat “noc smyslů”, natož “noc ducha”.

Dnešní doba je plná workholismu, který nám vniká do klášterů jako podivná nákaza všemi skulinami. A samozřejmě nejen do klášterů, ale i do rodin, kde může způsobit úplnou zkázu. Stále více je třeba, abychom si zavedli jako asketické cvičení odpočinek. Musíme však respektovat, že každý z nás potřebuje odpočívat trochu jiným způsobem. Zároveň bychom se měli učit trpělivosti a nežádat po druhých, aby byli hotovi s prací pokud možno včera. Jedním z projevů úcty k člověku je, když respektujeme, že na vykonání určitého díla je potřeba dostatek času – což je individuální.

Workholismus se však netýká jen naší pracovní činnosti, ale i naší modlitby. Je zajímavé, že někdy k modlitbě přistupujeme jako k práci, kterou je třeba odvést, nebo k úkolu, který se třeba řádně vyplnit. Přitom modlitba není především činnost, ale čekání na to, až se Král ke mě skloní. Představme si, že čekáme na někoho na nádraží. Vlak může mít i velké zpoždění, ale my čekáme, protože víme, že náš přítel je v tom vlaku, který se blíží. Nemůžeme přinutit vlak, aby zrychlil, jen čekáme. Při modlitbě není třeba něco důležitého “dělat”, ale spíš “spustit kotvu” na dno svého srdce.

6.4 Chudoba a minorita

“Zbožný španělský klerik měl jednou to štěstí, že svatého Františka mohl vidět a hovořit s ním. Vypravoval Otci o bratrech ve Španělsku a potěšil ho touto zprávou: »Tvoji bratři bydlí v naší zemi v bídné poustevně. Způsob života si zařídili tak, že se jich polovina věnuje pracím, a druhá rozjímání. Každý týden se střídají. Kdo pracovali, přecházejí k rozjímání, a klid rozjímajících střídá pilná práce. ”

 

Tato zpráva naplnila Františka velkou radostí. Je jisté, že když se takto bratři střídali v práci a modlitbě, byli chudší, než kdyby pracovali všichni stejně. “Pravidla pro život bratří v poustevnách”, která František napsal, užívají podobného modelu. Mnozí mi jistě mohou namítnout, že by se jim velmi líbilo, aby mohli týden pracovat a týden se věnovat pouze modlitbě, ale že je prostě nemá kdo vystřídat v jejich službě. První bratři neměli trvalé zaměstnání, ale nechávali se najímat jen na krátkodobou činnost. Dnešní doba naopak vyžaduje, abychom na sebe uměli vzít odpovědnost za svěřené dílo, které bývá dlouhodobého charakteru. Někteří z nás se mohou dokonce cítit jako mýtický převozník Chárón, který čeká, komu předat veslo do rukou ...

Pokud František píše, že práce nesmí uhasit ducha zbožnosti, nemá tím na mysli jen to, abychom měli dostatek času na modlitbu, ale spíš nám ukazuje, jaký by měl být náš postoj a chování během práce. Z tohoto hlediska lze práci chápat jako možnost vydat svědectví minority, chudoby, bratrské lásky atd.

“Spíše ať jsou menší a poddáni všem v domě.”

“Ať se radují, když se stýkají s obyčejnými lidmi, kterými ostatní pohrdají, s chudými a slabými, s nemocnými, malomocnými a s žebráky na cestách.”

 

Z těchto úryvků plyne také další věc. Minorita a chudoba se musí zakoušet na vlastní kůži, jinak zůstane jen pouhým přáním. Práce ve františkánském duchu se tak stává přirozeným nástrojem naší lidské i duchovní formace. Zde bych ráda připomenula další věc: Pokud František hovoří o práci, má tím na mysli činnost fyzickou. Přesněji řečeno: jde mu o práci obyčejných lidí.

Dnes se ve společnosti situace výrazně změnila. I práce, která je duševní, může být naprosto obyčejná. Přesto by nebylo správné, kdyby bratři a sestry z duchovní rodiny sv. Františka nebyli schopni např. vzít do rukou hadr a koště. I když konáme práci, která je zaměřena spíš intelektuálně, je v našem osobním zájmu, abychom nezapomněli na prostou práci, ale vědomě se k ní podle svých možností vraceli skrze služby svým bližním.

6.5 “Bude-li třeba, ať jdou po almužně.”

 

Další nesmírně důležité téma k úvaze je františkánské žebrání. Občas se setkáváme s idealistickou představou, že františkánská chudoba se podobá stylu života bezdomovců. Tedy spát pod širým nebem, vyžebrat si něco na živobytí a na rozdíl od bezdomovců se věnovat modlitbě. Tento styl života je možná pro někoho přitažlivý, avšak každopádně ho nemůžeme nazývat františkánstvím, natož pak vzorem františkánské chudoby. Navíc je třeba si uvědomit, že dnešní bezdomovci žebrají převážně v klášterech a kostelech.

“Říkal, že takovým, kteří se s žádnou prací nechtějí spřátelit, by patřilo, aby je Bůh vyvrhl ze svých úst. Žádný zahálčivý se před ním nemohl bez pokárání objevit. On sám pak, příklad dokonalostí, pracoval svýma rukama a z daru času nenechal nic uplynout bez užitku.”

 

Obrácení sv. Františka není změna z boháče na žebráka, ale z člověka známého a významného na člověka prostého a chudého, který žije na okraji společnosti a živí se svou vlastní prací. Nejde však o práci, která by byla trvalá a dávala stálou jistotu obživy. První bratři se připojovali k lidem, kteří den co den hledali příležitostnou práci, a pokud ji nenašli nebo nedostali odměnu, byli nuceni žebrat.

“Jako mzdu za práci ať přijímají pro sebe a své bratry životní potřeby, kromě peněz; a to pokorně, jak se sluší na Boží služebníky, kteří zachovávají svatou chudobu.”

“A když za práci nedostaneme mzdu, obrátíme se k stolu Páně a budeme prosit o almužnu dům od domu.”

 

František naprosto přesně věděl, proč zvolil práci jako jednu z charakteristik evangelní chudoby. Práce je jedním z důkazů, že bratři se stali chudými dobrovolně z lásky k Bohu. Bratři nepracují za peníze, které je možno hromadit, ale pracují, aby se uživili a zároveň nebyli na obtíž společnosti.

Hodnotu práce poznal především při svém obrácení. Nejprve se setkává s malomocnými, kteří jsou vyděděnci společnosti, pak začíná s opravou kostelíka sv. Damiána. Tehdy prosí o stavební matriál a o olej do lampy. Práce na opravě kostelů, služba malomocným a modlitba – to je jeho počáteční formace. Později začíná žebrat i na svou obživu, avšak proto, aby nebyl na obtíž knězi, u kterého dočasně pobýval. I na sklonku života, kdy byl již velmi nemocný, téměř slepý a stigmatizovaný, říká ve svém testamentu:

“A já jsem pracoval vlastníma rukama a budu pracovat; a rozhodně chci, aby všichni ostatní bratři se zaměstnávali počestnou prací. Kdo neumí pracovat, ať se naučí, a to ne z touhy po mzdě za práci, ale pro příklad a pro potlačení zahálky.”

 

6.6 Nemoc a práce

 

Ve vztahu k práci není možno opomenout ještě jedno důležité téma: nemoc. Pokud někdo ve společenství či v rodině onemocní, má to nesmírný dopad na všechny.

“A onemocní-li některý bratr, ať ho ostatní tak ošetřují, jak by chtěli, aby byli sami ošetřováni (srov. Mt 7,12).”

 

Ve fraternitě jsou dvě základní služby: Služba představeného fraternitě a služba fraternity nemocným bratřím či sestrám. František zde opět vyjadřuje svou úctu k opravdové důstojnosti člověka. Lidé mívají strach z nemocí a stáří, že už nebudou schopni pracovat a být užiteční a že zůstanou druhým na obtíž. “My lidé dokážeme přetrpět vytrvalostí nesmírná strádání, ale když cítíme, že už nemáme nikomu co nabídnout, rychle ztrácíme vztah k životu. Instinktivně víme, že radost ze života vychází z toho, jak žijeme pospolu, a že životní bolest vychází z toho, jak nedokážeme žít pospolu dobře.” František připomíná péči o nemocné bratry již v Nepotvrzené řeholi:

“Onemocní-li některý bratr, ať ho ostatní bratři neopustí, i kdyby byl kdekoliv, ale ať určí jednoho, nebo podle potřeby více bratří, kteří by mu posloužili, jak by si přáli, aby byli sami ošetřováni. V krajním případě jej mohou svěřit důvěryhodné osobě, která by o něj v jeho nemoci pečovala.”

 

Člověk je stvořen Bohem a jeho důstojnost vyplývá z toho, že byl stvořen k obrazu Božímu. Dnešní doba je neustále v pokušení hodnotit člověka podle toho, co dělá a jakou má produktivitu práce. Bylo by velmi smutné, kdybychom podobně hodnotili i své bratry a sestry. Láska ve společenství nemůže být u bratří a sester vázána pouze na určité schopnosti fyzické či intelektuální a na výkonnost.

“A já prosím nemocného bratra, aby děkoval za všechno svému Stvořiteli a aby si sám přál být takový, jakého jej chce Bůh mít, zdravého nebo nemocného, protože všechny, které Bůh předurčil k věčnému životu (Sk 14,48), vychovává Bůh ranami i nemocemi a duchem zkroušenosti, jak Pán praví: »Já kárám a trestám všechny ty, které miluji« (srov. Zj 3,19).”

 

Sloužit nemocným může být někdy těžké a vysilující, ale přijmout službu, kterou můžeme vnímat jako ponižující, je daleko těžší. Pomoc našich bližních také nemusí být vždy ochotná a podle našich představ. A nejhorší je, když potřebná služba úplně chybí. Jak je vidět, stále budeme mít příležitost, abychom vnímali práci jako dar a milost Boží.

7. Apoštolské poslání

 

Sv. František velmi brzo pochopil, že k základům jeho povolání patří apoštolát. Chce následovat “šlépěje našeho Pána Ježíše Krista”, a to je jeden z důvodů, proč se také on stává jedním z jeho apoštolů.

Společenství Ježíše s jeho apoštoly je pravým vzorem františkánské fraternity. Proto bratři, kteří opustili všechno, nyní následují Krista, žijí s ním ve společenství putující fraternity a přijímají od svého Pána poslání kázat Boží Království.

Apoštolát ve vlastním významu, tak jak ho chápe sv. František, není jen nějaká náboženská aktivita ve prospěch šíření víry, ale způsob života apoštolů následujících Krista kamkoli jde. To znamená pro Krista opustit všechno, žít s ním ve společenství ostatních povolaných a společně přijmout poslání hlásat evangelium nejprve svým životem, a je-li to vhodné, tak i slovem.

Toto pojetí apoštolátu je velmi blízké i chápání současného Svatého otce Jana Pavla II., když mluví o nové evangelizaci. Již apoštolská exhorta “Evangelii nuntiandi” papeže Pavla VI. říká, že “Církev začíná plnit toto poslání tím, že nejprve evangelizuje sebe samu. Obec věřících má být též obec žité naděje, na které se všichni živě podílejí, a obec bratrské lásky.”

 

7.1 Přeměna z poustevníka na kazatele

Tomáš Celano ve své První legendě píše, že František objevil význam apoštolského poslání během četby evangelia v kostelíku Panny Marie Andělské. Poté, co si nechal zmíněné evangelium znovu vysvětlit přítomným knězem, cítil jistotu, že toto je způsob života, který hledal.

“Jednoho dne se v tomto kostelíku četlo evangelium o rozesílání apoštolů a svatý Boží byl přítomen. Ihned po mši svaté prosil naléhavě kněze, aby mu toto evangelium vyložil.Když svatý František slyšel, že Kristovi učedníci neměli mít ani zlato, ani stříbro, ani jiné peníze, že si na cestu neměli brát ani opasek, ani brašnu, ani chléb, že si neměli s sebou brát ani hůl, ani obuv, ani dva pláště, ale že jejich úkolem bylo hlásat Boží království a pokání, zaradoval se v Duchu Božím a řekl: »To je to, co chci, co hledám a co chci z celého srdce dělat.« ”

 

Velmi podobně nám líčí tuto událost Legenda tří druhů. Jak Celano, tak Legenda tří druhů se zmiňují o tom, že do této chvíle nosil František poustevnický šat. Opravoval kostely, žil chudě a věnoval se modlitbě.

Původně nechtěl být ani kazatelem ani zakladatelem nového společenství. Chtěl žít podle příkazu, který mu dal Kristus, když ho oslovil z kříže v kostele sv. Damiána. “Františku, jdi a obnov můj dům, který, jak vidíš, se rozpadá.” Výzvu pochopil doslovně, protože zpočátku by ho ani ve snu nenapadlo, že má od Krista poslání obnovit církev v její prvotní lásce.

Je pozoruhodné, že František došel k poznaní hlásat Boží království při četbě evangelia ve mši svaté. I to, že si nechal text znovu vysvětlit knězem, je velmi důležité. Tehdy bylo mnoho různých lidových kazatelů, kteří se stavěli proti církvi. Naproti tomu František hned od počátku vnímá, že chce být spojen s církví. Celano ve své První legendě obrazně popisuje, jak se rodil vztah sv. Františka k církvi, když s  láskou začal opravovat kostel sv. Damiána:

“První dílo, jehož se blažený František ujal, když se vymanil z rukou svého tělesného otce, byla stavba Božího domu. Nebudoval nový, nýbrž opravil polorozpadlý, starý, úctyhodně starý kostelík vylepšil. Nezrušil staré základy – budoval na nich – a tím, i když nevědomky, zachovával Boží slovo, protože »nikdo nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, totiž Ježíš Kristus«.”

 

7.2 Pokoj a dobro

Kázání sv. Františka a jeho prvních bratří mělo velmi jednoduchou formu. Přesněji se jednalo o prostou výzvu k pokání na odpuštění hříchů. Rozhodně to nebyly věroučné promluvy. Bratři přicházeli pokorně a s láskou nabízeli návrat k evangeliu.

“Pak je rozdělil do čtyř skupin po dvou a řekl jim: »Jděte, milovaní, po dvou do různých zemí světa a zvěstujte lidem poselství míru a pokání na odpuštění hříchů! Buďte trpěliví v pronásledování a důvěřujte, že Pán svá přislíbení a úradky splní! Těm, kteří se vás budou tázat, pokorně odpovídejte, těm, kteří vás budou pronásledovat, žehnejte, poděkujte těm, kdo vám budou činit bezpráví a budou vás pomlouvat, protože máme připravené věčné království.« ”

 

Hlásat “mír a pokání” znamená skutečně ohlašovat spásu pro všechny, kdo jsou ochotni se obrátit. Vždyť pravý mír srdce pramení z omilostněné duše a dochází se k němu jen skrze osobní konverzi. O tom, co je to opravdový pokoj srdce, získal František zkušenost již v počátcích svého vlastního obrácení. Jak velkou váhu kladl na pozdravení pokoje, je zřejmé i z toho, že se o tom zmiňuje i ve svém testamentu.

“Při každém kázání, dříve než shromážděným předložil Boží slovo, vyprošoval všem pokoj slovy: »Pán vám uděl svůj pokoj!« Tento pokoj hlásal stále s velikou láskou a horlivostí mužům i ženám, všem lidem, které na svých cestách potkával. A tak mnozí, kteří dříve nenáviděli pokoj i spásu, objali z milosti Boží celým srdcem pokoj, stali se sami lidmi pokoje a byli horlivější o svou věčnou spásu.”

 

Lidé touží po radosti a pokoji srdce. Ve Františkově době byla navíc mnohá města mezi sebou ve válce a touha po míru byla zvláště mezi prostými lidmi velmi silná. Tak tomu bylo i mezi Assisí a Peruggií.

František chtěl lidem připomínat, že pravý pokoj je vždy Božím darem. Smíření mezi lidmi není možné bez smíření s Bohem. Ten, kdo se obrátí, dostává odpuštění hříchů a milost Boží, což se projeví v srdci člověka jako vnitřní mír a radost; to pak může přinášet do vztahů s ostatními lidmi.

Je také třeba si uvědomit, že kazatelé té doby měli ve zvyku děsit posluchače apokalyptickými výjevy. Františkův způsob byl daleko více postaven na tom, aby lidem ukázal krásu dobra a velikou sílu, kterou člověk může čerpat z Božího milosrdenství.

Františkánská spiritualita klade důraz na to, abychom v boji proti hříchům a špatným sklonům vědomě pěstovali opačnou ctnost. Je to účinnější než pouhé potlačování zla v nás. Člověk tak cítí, že v sobě cosi nového rozvíjí.

7.3 Vše konat z lásky ke Kristu

“Říkával, že není nic vznešenějšího nad spásu duší a prokazoval to tím, že Boží Syn se za spásu duší dal přibít na kříž. Proto se tak usilovně modlíval, tak neúnavně kázal, tak silně se snažil dávat dobrý příklad. Měl za to, že je Kristovým přítelem, jen když miluje duše, které také Kristus miloval.”

 

Kristova láska k lidem a k celému světu byla pro Františka nejdůležitější motivací při všech jeho činech. Velmi snadno můžeme upadnout do pokušení, že evangelizační činnost vnímáme především jako seberealizaci.

Nevadí, když máme přirozenou radost z dobrého díla, ale pokušení, abychom se stali známými, obdivovanými, je silné. Navíc je tu pokušení ovládat druhé. Jakákoli evangelizační činnost musí být služba, skrze kterou odpovídáme na Ježíšovo povolání.

Z toho plyne, že zde musí být jasné znamení toho, že apoštolát nevykonáváme svévolně. František proto staví kazatelskou činnost bratří pod poslušnost církvi a řádovým představeným. A právě tímto postojem dobyl svět, protože bratři se tak výrazně odlišili od značného množství heretických kazatelů své doby.

“Žádný bratr ať nekáže proti způsobu a ustanovení církve, nebo bez dovolení svého ministra. Ministr pak ať se chrání, aby nedal někomu dovolení neuváženě. Všichni bratři však mají kázat svými skutky. Žádný ministr nebo kazatel ať si nedělá nárok na úřad ministra bratří nebo na kazatelský úřad jako na své vlastnictví, nýbrž, bude-li mu to přikázáno, ať ihned složí bez odporu svůj úřad.”

 

Ke službě hlásání Božího království je třeba dovolení ministra řádu, naproti tomu od služby kázat vlastními skutky není nikdo dispensován. Někdy zcela nepatrná událost, setkání nebo úsměv mohou změnit lidský život od základů. Tyto úžasné “drobnosti” jsou dílem Boží Prozřetelnosti, kterými k sobě přitahuje lidské srdce. Svou prostou přítomností a dobrými skutky, které pramení z čistého srdce, dáváme Bohu k dispozici naši každodennost. Skrze ní se Bůh může projevit ve své moci a síle.

 

7.4 Apoštolát a studium

Je známé, že sv. František byl zpočátku proti tomu, aby bratři studovali. Chtěl, aby byli prostí a pokorní. Zároveň vyžadoval, aby bratři nekázali proti způsobu a ustanovení církve. To předpokládá, že bratři budou tato ustanovení znát.

Na počátku bratři ve svých kázáních jen prostým způsobem vybízeli k pokání, a tak nehrozilo vážné pochybení v pravověrnosti jejich slov. Obliba bratří stále rostla, lidé jim důvěřovali, vyžadovali od nich různé duchovní služby. A tak se prosté kázání bratří mění v teologické promluvy. Tato změna byla jistě podnícena i četnými setkáními s heretiky, kdy bylo třeba vysvětlit, v čem spočívá pravá katolická víra.

“Apoštol praví: »Litera zabíjí, ale duch dává život« (2 Kor 3,6). Literou jsou zabiti, kdo usilují jen a jen znát pouhá slova, aby platili za moudřejší než ostatní a mohli získat veliké bohatství, které pak darují svým příbuzným a přátelům. A literou jsou zabiti řeholníci, kteří nechtějí následovat ducha Písma svatého, ale touží jen po tom, aby znali slova a vykládali je druhým. A ti naopak jsou oživeni duchem Písma svatého, kdo každé písmeno, které znají, snaží se poznat hlouběji a své vědění nepřipisují sami sobě, ale slovem a příkladem je vracejí Bohu, nejvyššímu Pánu, kterému patří všechno dobré.”

 

Víme, že když sv. František poznal sv. Antonína, pochopil, že studium jako takové nemusí být na překážku františkánské prostotě. Je to opět čistota srdce, která vede člověka, aby nic nepřipisoval sám sebe, ale slovem a příkladem vracel získané dobro Bohu.

“Zda má Boží služebník ducha Páně, to lze poznat takto: Učiní-li Pán skrze něho něco dobrého, pak si na tom nic nezakládá, protože jeho vlastní já je vždy nepřítelem všeho dobrého, ale tím více má před očima, jak je ve skutečnosti malý a pokládá se za menšího než všichni ostatní lidé.”

“A všechno dobré připisujme Bohu, nejvyššímu a nejvznešenějšímu Pánu, a uznávejme, že to náleží jen jemu; za všechno děkujme jemu, od něhož všechno dobré pochází.”

 

Zde bych chtěla připomenout, že se občas můžeme setkat s tím, že členové a členky františkánských společenství odmítají vzdělání. Tvrdí, že tak jednají v duchu chudoby a minority. Je třeba se vážně zpytovat, zda zástěrkou “rádo by chudoby a minority” nezakrýváme jen vlastní lenost a pohodlnost.

Ke každé práci potřebujeme odbornou přípravu. Je to požadavek odpovědného přístupu k daným úkolům. V cizině již dokonce existuje vysoká škola úklidových technik. Jak je možné, že k evangelizační činnosti přistupujeme někdy natolik diletantsky, že místo, abychom Boží království hlásali, spíš nabízíme jeho směšnou karikaturu?!

 

7.5 Čiňte pokání

Nesmíme zapomínat, že výzva k pokání nikdy nepřestala být centrálním úkolem františkánského apoštolátu. František svým příkladem vedl všechny k obrácení. Lépe řečeno: Františkův příklad je svědectvím konvertity, který ukazuje celým svým životem na cestu spásy. Nic není důležitějšího než spása duše. Kdo pomůže bratrovi či sestře na cestě obrácení, prokáže mu tak veliké dobrodiní.

“A při každém svém kázání napomínejte lid ke kajícímu životu, a že nikdo nemůže být spasen, nepřijímá-li Nejsvětější tělo a krev Páně.”

 

V Druhé legendě Celanově se nachází krásný příběh. V Sieně Františka navštívil jistý dominikán. Celano poznamenává, že to byl muž ducha a doktor posvátné teologie. Právě tento teolog přichází s dotazem, jak by František vyložil text z proroka Ezechiela:

“Lidský synu, ustanovuji tě strážcem izraelského domu. Uslyšíš-li z mých úst slovo, vyřídíš jim mé varování. Řeknu-li o svévolníkovi: »Zemřeš«, a ty bys nepromluvil a svévolníka nevaroval před jeho svévolnou cestou, abys ho přivedl k životu, ten svévolník zemře za svou nepravost, ale za jeho krev budu volat k odpovědnosti tebe. Jestliže budeš svévolníka varovat, ale on se od své svévole a své svévolné cesty neodvrátí, zemře pro svou nepravost, ale ty jsi svou duši vysvobodil. Když se odvrátí spravedlivý od své spravedlnosti a bude se dopouštět bezpráví, položím mu do cesty nástrahu a zemře. Jestliže jsi ho v jeho hříchu nevaroval, zemře a nebude pamatováno na jeho spravedlnost, kterou konal, ale za jeho krev budu volat k odpovědnosti tebe. Jestliže bys však spravedlivého varoval, aby nehřešil, a on přestane hřešit, bude žít, protože se dal varovat, a ty jsi svou duši vysvobodil." (Ezech 3,16-21)

 

Dovolila jsem si opsat celý citát z Písma. Text je jasný a velmi zavazující. Naproti tomu je jasné, jak je obtížné zpříma vytýkat lidem jejich hříšnost. Františkův výklad prorokových slov je prostý a zároveň velmi hluboký:

“Milý Otče, sám znám mnoho lidí, o nichž vím, že žijí v těžkých hříších, a přece jim vždy nepřipomínám jejich bezbožnost. Myslíš, že by Bůh jejich duše skutečně žádal z mé ruky?«Blažený František řekl: »Víš, že jsem neučený a že bych se měl spíš dát poučit od tebe, než abych ti vykládal význam toho slova.« Pokorný magister však na to odvětil: »Bratře, slyšel jsem už od některých učených výklad těch slov, ale rád bych věděl, co o nich soudíš ty.« Blažený František mu pak řekl: »Kdybychom toto slovo chtěli vzít obecně, pak bych je chápal takto: Boží služebník má být svým svatým životem plamenem, aby světlem dobrého příkladu a jasnou mluvou svého života zraňoval všechny bezbožné ve svědomí. Tak, myslím, mohly by lesk jeho života a libá vůně jeho svaté pověsti odhalit všem jejich hříšnost.«”

 

 

 

 

Ke chvále Boží. Amen.


Tato strana je archivovane spolecne se starou verzi webu www.fatym.com (nova verze od roku 2007 je zde) a je umistena na serverech A.M.I.M.S. Na serverech A.M.I.M.S jsou dale hostovany Internetova televize TV-MIS.cz, TV-MIS.com, Casopis Milujte se!, on-line internetove prehravace JukeBox TV-MIS.cz (hudebni) a TemaBox TV-MIS.cz, virualni pout do Svato zeme a na Sinaj - svata-zeme.tv-mis.cz, weby poute.eu, ps.oblati.cz a rada dalsich projektu.