Protože manželství je živou osobou, je jen přirozené, že překonává rozličné krize, protože každý organický vývoj je charakterizován krizemi. Jsou výsledkem napětí mezi dosaženým stavem, který působí setrvačností vlastní každé věci a mezi potřebou změny. V manželství je to obvykle tak, že jeden vidí zřetelněji nutnou změnu a proto druhému vyčítá neschopnost se změnit. Ve skutečnosti je tato situace velkou příležitostí navzájem se vést k dokonalosti.
První krize manželství souvisí prostě s dozráním. Většina lidí v čase svatby ještě nedozrála věkem a musí si k tomu trpělivě pomáhat a dopřát si čas. V případě muže patří k takové nezralosti připoutání k matce, tj. neschopnost odpoutat se od rodného domu, či naopak infantilní navázání se na manželku, ve které vidí jakoby matku. O tomto připoutání jsme už mluvili v první kapitole, zde ji jen připomínáme. Ve stejné souvislosti je třeba mluvit o muži, který nechce převzít tíhu a vážnost vedoucí úlohy v rodině, neodvažuje se být hlavou společenství a dokonce ochotně přenechává tuto překrásnou úlohu ženě. Opětovně zdůrazňujeme, že v dobrém partnerském vztahu mohou být úlohy zcela odlišné a přece to není vztah nadřízenosti a podřízenosti. Řidič auta není představeným ředitele, který sedí na zadním sedadle, ředitel však nebude poučovat řidiče, jak má točit volantem, třebaže cíl cesty udává on. Tak i moudrá žena nebude vyrušovat svého muže ve funkci „hlavy“ i když všechny důležité linie určují společně. Osoba manželství nemá být ani dvojhlavá, ani bezhlavá.
Stále ještě není správně chápán výrok: Žena ať je podřízena svému muži, jako se to sluší v Pánu (Kol 3,18). Důrazně připomínáme, že takto přeložené řecké slovo „Hypotassisthe“ neoznačuje nadřízeného a podřízeného, ale rovnoprávný vztah, kde má každý vykovávat svůj úkol na svém místě a svým způsobem (Elge Kahlerova). Je to výrazně zřetelné z paralelního výroku (Ef 5,21-22): „Buďte si vzájemně oddáni v bázni Kristově. Ženy, buďte podřízeny svým mužům. Vy však, mužové, milujte svoje manželky!“ K dozrání patří především přijetí vlastní pohlavnosti i tělesné odlišnosti partnera. Mnoho se diskutovalo o „nepřátelství pohlaví“, jak bylo pozorováno u zvířat kromě období páření. Takové „nepřátelství“, pohrdání nebo odpor můžeme pozorovat u dětí v prepubertálním věku, u děvčat často i déle. Nesouhlas s vlastní nebo partnerovou pohlavností je jednou z nejčastějších příčin poruch potence nebo frigidity. Mladý člověk má být tedy co nejdříve důkladně obeznámen s přirozeností pohlaví, s tím, že se shoduje se stvořitelským záměrem a vzájemně doplňuje s druhým pohlavím. Je to především úkol matky v prvních čtyřech až pěti letech života. Místo toho většina rodičů právě naopak staví před všechno, co souvisí s pohlavím tabu, pečeť zakázaného a neslušného. Žádný div, že jejich děti zůstávají dlouho nedospělými a možná se jim do smrti dospět nepodaří. Na rozdíl od zvířat člověk prožívá v protikladu pohlaví zázrak lásky a na tomto základě se může držet nový organismus manželství.
Skutečně dospělý člověk je až tehdy, když zná, vycházeje z tělesné sexuality, i duševní eros, když se umí radovat ze všech vlastností svého partnera a když sám ovládá všechny specifické síly svého pohlaví, aby obšťastnil druhého. Ale o tom jsem už podrobně mluvili; vynikající úvahy na toto téma najdeme u V. Gagerna.
Po několika letech se dostaví uzdravující zklamání. Znamená to, že při svatbě jsme partnera ještě dobře neznali, promítali jsme na něj hotové představy a žili jsem v klamu. Pak ale začínáme tyto klamy odkládat a toho druhého vidět takového jaký je ve skutečnosti. To je neporovnatelně zajímavějšího a krásnějšího než byla počáteční iluze. Ani jedna z ideálních představ, které v mládí nosíme v sobě, nedosahuje skutečné reality živého partnera, jak jej postupně objevujeme.
Je možno být pohlavně zralým a rozumově dospělým člověkem a nemilovat. Z počátku manželství si myslíme, že láska je v pocitu obšťastnění přítomností druhého a že naše vlastní přítomnost stačí k tomu, abychom partnera obšťastnili. To se zdá dotud, dokud milujeme v manželském partnerovi předem vytvořený obraz kotvící v naší vlastní fantazii a ne ve skutečnosti. O tomto jevu jsme částečně mluvili v souvislosti s projekcí animy. „Mladí lidé mají představu o lásce, která se nedá přirovnat k žádnému lidskému vzoru. Musí se naučit milovat člověka takového, jaký je ve skutečnosti, a to je zkušenost, která na určitý čas otřese každým mladým manželstvím.“ (Chardonne)
Když jsme konečně poznali, jak velice se odlišuje manželský partner od nás i od představy, kterou jsme si o něm vytvořili, až tehdy pochopíme, že skutečný život znamená smrt našeho „já“: „Srdce se děsí lásky, jak by mu smrt hrozila, protože pro lásku „já“, temný despota, umírá.“
Tyto verše perského mystika Džellala Eddima Runniho mohou zázračně povzbudit nejeden manželský pár. Když jsme však nějaký čas ženatí, víme, že je musíme chápat doslovně. A protože nikdo neumírá rád, „já“ se nejdříve brání protiútokem. Tak dochází v mnoha manželstvích k období jakéhosi osamostatnění, vzájemnému oddálení. Muž si myslí, že se musí intenzivněji věnovat svému povolání, funkci nebo přátelům, žena žije stále více svým dětem, seznamuje se s jinými ženami, které manželé podobně nechápou, nebo snad objeví nějakou zálibu, která jim konečně naplní život. To často vede k nějaké náruživosti, jako jsou cigarety, alkohol, hostinec, hry, káva, cukrárna, kino, pomluvy. Neosobní náplní zívající prázdnoty se může stát i sport, vzdělávání nebo náboženství.
Tento sklon je přirozeně úplně podvědomý. Každý z manželů je zklamán druhým a tím, že si musí pomoci sám, a proto si zařizuje vlastní život, aby si sám sebe ještě mohl vážit. Typickým projevem tohoto „vlastního života“ je trudomyslnost, zádumčivost, která může přijít od tiché rezignace k stálé mrzutosti, ano i k trvalému smutku. Jejím obsahem je: „Já jsem přece jen chudák. A když mne nikdo nelituje, musím si to říci sám“ Ať už se k tomu stavíme trpitelsky nebo hrdinsky, v obou případech sami sebe utěšujeme.
Zde je též častá příčina nevěry, když opět upevníme svazky s rodiči a sourozenci a překonáme infantilní krizi, nebo se připoutáme k jinému člověku, který nás chápe, lituje a něžně utěšuje. Přirozeně, opět nám nejde o toho člověka jako takového, ale o představu, kterou si oněm vytváříme, o jeho funkci v našem vlastním životě. Šéf svoji sekretářku vůbec nemiluje, ale ona má v jeho vlastním životě místo, které slouží jako protiváha jeho manželského života.
Když však pátráme po smyslu celého tohoto zvratu, najdeme jedinou odpověď.: abych neumřel. A teď ten paradox: celý tento útěk, který se pro tolik manželství stane osudným, je prvním a důležitým projevem pravé lásky. Pro lásku muselo zemřít „já“; „já“ proto utíká do vlastního světa bez lásky. Láska však trpělivě čeká, dokud „já“ nepošle samo sebe na smrt.
Skutečné manželství začne tehdy, když je naše „já“ připraveno zemřít. Když jsem ochoten obětovat svoji tvrdohlavost, svoje milé zvyky, své samozřejmé právo, svou osobní pýchu, svoje soukromé myšlenky, svou fantazii. Jde o velice konkrétní věci, snad o počtení si v posteli, o moje hokejové fandovství, o dobré místo, které mi nabízejí v jiném městě. Nejde však o to, prostě se vším skoncovat, nebo se vydat svévoli druhého, ale o to, v budoucnu už nerozhodovat o „svých záležitostech“, už vždy jen spolu s druhým. Vždyť už nejsme já a ty, ale my. Ano, může jít i o mnohem důležitější věci, totiž o naše nejvyšší dobro, o náboženství. Není možné, aby muž a žena měli každý pro sebe své vlastní náboženství nebo jako náhražku, mají-li být v něčem jedno, pak v náboženství. O tom svědčí těžkosti smíšených manželství, třebaže živý Kristus osvobodil katoličku a evangelíka – každého od jeho „náboženství“ – a třebaže se jim stal natolik blízkým, v životě, že při vší úctě k církevní příslušnosti se oba stali novou bytostí. (Ale co pak s výchovou, křtem dětí?)
Jinak manželství znamená skutečně smrt sebe a znovuzrození k něčemu novému. Máme-li pocit, že taková oběť, toto umírání by znamenali zradu na Bohu nemáme do takového manželství vstupovat. Stejně nemáme uzavírat manželství s předem stanovenou rezervou, že určité věci neobětujeme. Duchovní manželství má předobraz v biologickém pochodu oplodnění: mateřská a otcovská zárodečná buňka se vzdávají vlastní individuality, umírají jako takové při splynutí, ale tím okamžikem začíná jejich vývoj, ano, smysl jejich existence vůbec.
Manželská láska je nejsilnější dobrodružství, jaké si vůbec můžeme představit: na celý život se zavázat jednomu člověku, o kterém máme jen subjektivní a zlomkovité poznání a potom postupně objevovat jeho vlastní skutečnost. Pro tuto lásku obětovat vlastní osobu, aniž bychom jasně viděli, kam to povede, protože mezi tím i ten druhý ztrácí osobu, a z obou vzniká nová bytost, o jaké se žádnému z nich ani nesnilo. Toto dobrodružství je tak převratné, že je riskují jen lidé, kteří nic netuší, nebo ti, kteří se drží s poslední vírou Božího slova a odvolávají se na to, že On stojí ve všech těch změnách pevně a oni jsou v Jeho rukou. Kdo však staví jen na svém osobním citu a osobní moudrosti, jeho dům těžko odolá lijáku, záplavám a bouři.
Manželská láska znamená více než jakákoliv, i ta nejvášnivější láska. Je v jádru něčím novým, jde v ní o život a umíraní, o smrt a zmrtvýchvstání, kde přestává já a kde se narodí dítě, kde lidská láska selhává a je oslavena láskou Boží.
Kdo je naplněn plnou a vřelou láskou k partnerovi, ten je
mu přirozeně též věrný. Taková láska však je a bude vždy darem, nezávisí
na naší vůli, a proto ji nemůžeme ani slíbit. To jediné, k čemu se
můžeme svobodným rozhodnutím zavázat, je, že splníme vnější podmínky, v
jakých může vzniknout a prospívat láska, a to přibližně.
1. Bezpodmínečná čestnost, až průhlednost, vůči partnerovi, i
mlčení a lásky.
2. Nevyměňovat si s nikým slova, pohledy, nebo dokonce
něžnosti, při kterých by manželský partner nemohl být přítomen, a které
bychom sami nesnesli u něho – od druhého člověka.
3. Za všech okolností chránit dobro partnera ať je přátelský
či ne, zdravý nebo nemocný, přitažlivý nebo odpudivý, věrný nebo nevěrný.
Tyto tři podmínky tvoří konkrétní náplň věrnosti. Je potřebné, abychom denně znovu prosili o Boží lásku, a věrnost je tím obalem, který Mu podáváme, aby do něj lásku vložil. Ona je tím jediným, co můžeme slíbit a dodržet.
Přesto většina lidí během života zažije pokušení porušit manželskou věrnost. Mívají přitom pocit, že jsou v úplně výjimečné, jedinečné situaci, která je také výjimečně opravňuje se provinit vůči některé z podmínek věrnosti. Protože se však „jedinečné“ příležitosti vyskytují každodenně, pokusíme se vybrat typické příklady, abychom lépe poznali jejich vnitřní mechanismus a lépe se tak vyzbrojili před pokušením.
1. „Chléb a koláče“. Většina mužů nosí ve své fantazii dva protikladné ideální typy (např. blondýnku a brunetu). Zkušenost ukazuje, že typ, který se nejlépe osvědčí v manželství, obyčejně nezpůsobuje nejintenzivnější erotický vzruch. Když se muž oženil se „správným typem“ a potom potká druhý „maximálně vzrušující“ typ, hned mu napadne, že minul své štěstí, a že teď musí honem utéci z tohoto nesprávného manželství. Je to jako když dítěti podáme chléb a zákusek: vždy sáhne po koláči. Kdybychom však toto dítě nechali jíst týden jen koláče, možná už druhý den by prosilo o chleba, zatímco dobrý chléb můžeme jíst devadesát let a nezprotiví se nám.. Dobrý partner se podobá chlebu, a kdo jej má, ať zaň děkuje nebi a nedá se zmýlit ani tím nejsladším děvčetem.
2. Komplementární doplnění. Lidé, kteří potlačují svoji pudovost a žijí trochu přehnané, ne pravé duchovnosti, se většinou žení s vyhovujícím partnerem. Žijí ze své společné zbožnosti, ze svých společných uměleckých, intelektuálních nebo sociálních zájmů a erotický život pro ně má jen podřadný význam. Může se však stát, že takový muž nebo žena potká zcela protikladný typ partnera, možná prostého přirozeného člověka, ale někdy též vyloženě smyslovou primitivní bytost, která jim najednou odhalí zcela potlačený a zanedbaný svět. Tak se stává, že vzdělaní duševně vysoko stojící muži padnou do náruče neuvěřitelně primitivních žen a projektují na ní všechny ctnosti mytologických žen. Končí to vždycky katastrofou, protože oba jsou si příliš cizí. Porada s psychologem v tomto okamžiku může často objevit potlačení pudovosti a odstranit ji, může též v tom smyslu poučit manželského partnera a pomoci tím oběma k úplně novému začátku, kde vzájemně odkryjí zanedbanou stránku života.
3. Záměna hlavy a srdce. Už jsme uvedli, že tam, kde muž hraje slabou podřadnou úlohu a žena silnou, hlavní, mají oba pocit znepokojení. Muž touží konečně najít ženu, která je slabší než on, která se o něj opře a bude na něj hledět s důvěrou. Stejně žena touží, třebaže většinou méně vědomě, po silném muži, který bude mít nad ní skutečnou převahu, bude ji umět vést a ochraňovat, u kterého bude v bezpečí. Když naráz někdo z nich najde třetího, i když třeba jen zdánlivě tento odpovídá vytoužené představě, nevěra je ihned na scéně. Úplná otevřenost mezi manžely a rozhovor s neutrální osobou, která zjistí starou záměnu hlavy a srdce, může vést nejen k překonání kritické situace, ale k vzájemnému ozdravění oboustranného vztahu. To ovšem vyžaduje od obou důkladnou změnu a pochování dosavadních návyků a obrazu, který si sami o sobě vytvořili. Je to jeden z manželských zázraků.
4. Moc erotiky. Nevěra je mnohem méně často, než bychom se domnívali, způsobena „neodolatelnou“, „jedinečnou“, erotickou harmonií s někým třetím. Manželé frigidních žen a mnohem častěji ženy, které sice nejsou frigidní, ale manželé je nedokáží uspokojit, jsou vystaveni velmi silnému pokušení, potkají-li partnera schopného dát jim čeho se tak dlouho zříkali. Jsou náchylní přenášet na tohoto partnera nejlepší vlastnosti a na manželovi pak neuznat ani ty dobré stránky, které skutečně má. Tak začnou nepřetržitě přehodnocovat, vytrhnou erotiku z jejich pravých životních souvislostí. Jestli-že manželství toto všechno vydrží je pociťováno jako „povinnost“ a „vězení“, manželská erotika je nepřirozená nebo zcela odstraněna. Jestliže vznikne nové manželství s erotickým ideálem, za nedlouhou dobu dojde ke katastrofě. Vždyť pohádkový princ je brzy mrzutý, když se mu říká o peníze na domácnost, když se mu polévka zdá přesolená nebo hubuje na špatně vyžehlenou košili. A vášnivá milenka je najednou „hloupá husa“ nebo „hysterická bába“, když s ní musíme zařizovat byt, dělit výplatu dle rozpočtu, nebo třeba jen strávit dva týdny dovolené.
Ale nepodceňujme sílu vášně a tím vyvolané utrpení - přesto se však nechme varovat před izolací vášně z celku lásky a manželství, před podlehnutí její moci. Nijak nám to „malé vedlejší dobrodružství“ nepomůže užívat nebo rozmnožit naše manželské erotické štěstí, které je snad mnohem skromnější, ale je pozitivně přítomné. Jedna jediná nevěra, jediné „neškodné zahnutí“ často postačí, abychom úplně zničili perspektivu a definitivně znemožnili zdokonalení toho, co v manželství ještě není dokonalé. V následujícím to rozvedeme a objasníme.
5. Nuda a potřeba změny. Nejzhoubnější a bohužel také nejrozšířenější nemocí manželství je bezesporu nuda. Obvykle to není prostě „osud“, následek charakteru, ale některých chyb - ano, hříchů. Těm se můžeme s trochou šikovnosti a dobré vůle vyhnout. Může to být: nedostatek fantazie a svobodné tvorby života, který vytváří z člověka automat; muž odchází denně v 5.50 z domu, ve 14.45 se vrací, v 15.15 si zapálí cigaretu nad novinami, pak hodinu opravuje auto, před večeří kontroluje úkoly synovi, v 18.30 večeře, pak televizní noviny, program; jen každou středu schůze a v pátek karty „U lva“, ve 21.45 uléhají k spánku. Manželka má týdenní jídelní lístek, takže je jasné, že v úterý bude k obědu pečeně a brambory, v pátek večer uzenáč a káva atd. Má jedny šaty všední a jedny „kostelní“, ostatní visí ve skříni „pro různé příležitosti“ - když si je konečně obleče, působí značně staromódně. Je tichou dohodou, že pohlavní styky se uskutečňují v úterý a v sobotu, ale nevyžadují mnoho času. Nedostatečný osobní rozvoj vede k ustrnutí v konvenci. Manželé velmi dbají, aby žili přiměřeně k svému postavení a přísně se vyvarují všeho, co se „nehodí“. Žena případně získá určité vzdělání a přednáší manželovi o zdravé výživě, józe, klasické literatuře a teorii relativity. Manžel projeví několik zcela neosobních názorů o dekadenci moderního malířství a zesurovění dnešní mládeže.
Nedostatečná vzájemná otevřenost, kde vědomé nepravdy a zatajování vyvolávají rozpaky, které znemožňují každý živý rozhovor, stejně tak i pocity viny a méněcennosti jsou překážkou spontánnosti. Pak vázneme ve všedních otřepaných frázích. Abychom byli k partnerovi zcela čestní, potřebujeme zralost, důvěru a pravou lásku - vůči jeho chybám jako i vůči svým vlastním. K tomu, abychom byli sami sebou a nezdobili se cizím peřím, ovšem potřebujeme odvahu. Trvalé vypůjčování cizího peří se tane určitě nudným.
Nedostatek taktu: kdy něco povědět a kdy s tím počkat. Kdo v nevhodném okamžiku pronese obecnou filozofickou poznámku, nebo začne kázat o morálce, působí dráždivě nudně - zrovna jako když opakuje stále tutéž anekdotu.
Samolibost, soucit se sebou samým, spravedlnost jen k sobě, hrabivost aj. dělají člověka nudným. Stejně i všechny nářky, hubování, vzdychání, moralizování, kritizování a dělání se chytřejším. Jedním z nejsilnějších protijedů na nudu, ano, jednou z nejdůležitějších manželských ctností je humor - za předpokladu, že se nevyčerpá v dobírání si druhého. Kdo nemá vůbec smysl pro humor, ať nevstupuje do manželství.
Především však nuda pochází z nedostatku lásky. Láska je živou substancí času, takže čas bez lásky je prázdným obydlím, které chce být vyplněno aspoň harampádím: klevetami, křížovkami, televizí, vášněmi všeho druhu, pracovní zuřivostí a především erotickými dobrodružstvími. Čas, který není láskou, se musí „zabít“, „zahnat“. Takže v lásce není nudy, a dokonalá láska vyhání nudu.
6. Neosobní pohlavnost. Moderní člověk se snaží rozložit všechno na základní součásti, které pak považuje za vlastní skutečnost: izoluje chemicky čistou vůni květu, hledá vzorec (formuli) složení hormonů a vitamínů, rozkládá i atom, který kdysi dostal název pro svou nedělitelnost. Stejným způsobem izoloval pohlavnost od společné lásky, a ještě ji rozložil na plodnost a rozkoš. Zjistil, že stejně jako je možné nadávkovat do flakónu fialkovou vůni, která nikdy nedozrála na rostlině, může člověk pociťovat sexuální rozkoš a nestvoří (nezplodí) dítě.
„Pokrok“ takto dosažený je problematický. Chemicky čisté vitamíny jsou méně účinné než v přirozené vazbě s potravou, takže se uměle předem mísí. Vysoce koncentrovaná vůně květů zapáchá, a co mohou součásti rozbitého atomu, ví dnes malé dítě. Podobně je tomu s nebezpečím izolované rozkoše. Ona vytvoří mezi dvěma lidmi pouto, jehož základem není láska, a proto musí vést k bolesti a nepřátelství: Don Juan nenávidí ženy a lehká žena opovrhuje muži.
V manželství se izolováním rozkoše rozruší celková harmonie. Tím se vytvoří měřítko, podle kterého je manželský partner porovnáván s jinými a zrazován: tato žena má plnější poprsí, má hezčí nohy než moje, tam ten muž má příjemnější úsměv, má jistější vystupování než můj. Jediným cílem žádostivosti je ukojit vášeň; když se zaměřím na ukojení z vášně, budu toužit po své ženě stejně jako po jiné, a víc po té, která mé fantazii a zkušenosti slibuje více rozkoše. Potud - a jen potud - je přijatelný Tolstého paradoxní výrok, že slova: „Kdo pohlédne s žádostivostí na ženu, již s ní zhřešil ve svém srdci“ se vztahují i na žádostivost po vlastní manželce. Pochopme to správně: ne rozkoš jako taková, ale vyhledávání izolované rozkoše je zlem. Žádostivost v tomto smyslu znamená vytržení rozkoše z celku lásky, ukradení rozkoše lásce. Je starou zkušeností, že kdo je žádostiv své vlastní ženy jen v tomto smyslu, toho ustavičně trápí žádostivé touhy po cizích ženách. Až když svou ženu miluji skutečně, miluji ji jako osobu; až když manželku miluji, získám správný postoj vůči jiným ženám. Společenství těl, ve kterém není zahrnuto radostné „ano“ vůči druhému, je smilstvo. A smilné je nejen když žádám tělo lehké ženy, ale i když se v tomto smyslu požaduje tělo právoplatně se mnou sezdané manželky. (De Quervain)
Značná část naší tak zvané civilizace tkví v tom, že muži (a pokrokové ženy) obstarávají takovou neosobní sexuální rozkoš pro jejich nespoutanou žádostivost. Knihy, filmy i ilustrované časopisy mu poskytují vábné ženské tělo v libovolném kvantu, sexuální exhibice mu kynou z reklamních fotografií, za peníze a výhody se může na kratší či delší čas pronajmout ženské tělo, a dokonce i většina „slušných“ žen se pokouší provokovat pozornost a přízeň muže umělým zdůrazňováním sexuálního atributu.
O zhoubnosti nahoty v naší civilizaci, která odpovídá nedostatku pravé lásky a něžnosti, říká Leist: „Láska je způsob, jakým se dva lidé odhalují. A po tomto odhalení se odváží se oddat, navzájem si patřit a poznávat jako milovaného muže a milovanou ženu. To však znamená: nahota odhaluje tajemství v jeho neproniknutelnosti. V „ty“ bez obalu vidíme nepochopitelné tajemství milovaného člověka. Kdo se prohřešuje proti zákonu nahoty, pozapomene, aniž by věděl, co musí hledat ve své touze. Hledá tajemství - co jiného hledají pohledy lačnící po nahotě? - a marně; a bude stále nenasytnější. Nahota, která odhaluje tajemství se uskutečňuje jedině v prostoru lásky, nijak nesouvisí s nějakou zkušeností a technikou.“
Má ale smysl bojovat proti proudu a záplavě neosobní pohlavnosti? Zákazy, cenzury, mravnostní nařízení a podobné věci mohou být potřebné jako policie ve státě, ale stejně málo, jako je platná policie k uchování jakési morálky, nepostačují ani její opatření k ozdravění našeho života lásky. Musí nám být jasné, že každý zákaz dráždí žádostivost a nejlepší reklamou pro film jsou přívlastky: „odvážné“, „vyvolal spory“, „cenzura dlouho nepřipustila“. Jde však o to, aby se za celou touto žádostivostí po rozkoší poukázalo na smysl rozkoše a nesmyslnost žádostivosti.
Jestliže se sexuální vášeň tak zásadně izoluje a vyzdvihuje, pak zajisté proto, že se zanedbala v manželském životě a tzn. „křesťanská“ morálka ji označila za méněcennou. Mějme konečně manželství plná rozkoše: dennodenní zkušenost dostatečně poučuje, že rozkoš mimo manželství má krátké trvání a zanechává po sobě hořkou pachuť. „Láska je něčím mnohem větším, než láskou“, říká Chardomne, „ona neustále ukazuje nad sebe a je šťastná jen tehdy, když je začleněna do širší souvislosti.“ Háček v problému není v boji proti neosobní, izolované, divoce rostoucí sexuálností, ale v tom, že se manželství dodala opět jeho plnost, celé jeho bohatství, všechna jeho rozkoš a celé jeho požehnání – možná že poprvé v dějinách.
7. Pravá láska mimo manželství. Stává se ale mnohem méně často, že láska k někomu třetímu se stane vyjádřením pravé velké lásky a že skrze ni poznáme manželství jako omyl, jako soudržnost egoistické lásky nebo erotických motivů. To jsou ty pravé tragédie typu Tristana nebo Rousseanovy Nové Heloisy. Čím pravější je tato láska, tím menší je nebezpečí, že povede k tělesné manželské nevěře: Tristan položí svůj meč mezi sebe a Isoldu. Zřídka vede rozvod k novému a dobrému manželství, které tím samozřejmě ještě není oprávněné. Mnohem častěji přivede rozvod poznání, že tato láska nebyla tak výjimečnou jak se nám zdálo a že zdánlivá nedostatečnost prvního manželství tkví v nás samých. Proto, když muž a žena v manželství podstupují zkoušky, nemají se hned považovat za Tristany a Isoldy, ale mají se snažit statečně bojovat proti pokušení jako nedostatku lásky a zralosti. A kdyby skutečně tato mimomanželská láska měla být velkou a svatou láskou, pak ať přesto zůstane manželství manželstvím a ona láska umožní milujícím, aby se očistili ohněm utrpení. Kdyby se byli Tristan a Isolda prostě podvolili pokušení, byla by se Isolda dala rozvést s králem Markem, nikdo by na ně nevzpomínal a byli by upadli do zapomenutí mezi všemi malými i velkými nevěrami.
Věrnost znamená hrdinský boj, nejen proti pokušení z venku, nejen proti nezralosti vlastní i partnerově, ale především boj za zdokonalení manželství, za bohatší život, za působivé a viditelné Boží požehnání. Manželský partner, který je vystaven pokušení, zápasí skutečně s Bohem a říká: „já tě neopustím, protože ty mi požehnáš.“ Velkolepou ukázkou takového boje je drama Paula Claudela: Střevíček.
V pravém slova smyslu je věrnost boje, když ji manželský partner nedodržel. Je nutno si tehdy uvědomit, že na manželské nevěře mají vinu vždy oba dva a ten, který je před zákonem nevinný, má udělat první krok v ústrety druhému tím, že mu přizná svou vinu a žádá si odpuštění. Pak i nevěrný snáze přizná a olituje své provinění. Potom znamená věrnost znovupostavení manželství novou láskou a novou odvahou, znamená společnou modlitbu, jako ještě nikdy v životě.
Láska je pro manželstvím tím, čím míza pro strom: umožňuje růst listu, květu a plodů. Věrnost je dřevem. Jestliže se na zimu míza stáhne a strom se zdá mrtvý, suché dřevo má přesto kanálky pro vedení šťávy a na jaře může být strom opět prosycen. Tak umožňuje věrnost obnovu lásky.
Mladé lidi zachvátí při myšlence na léta přechodu lehká hrůza: tehdy skončí životní radosti, půjde to se mnou z kopce. A čtyřicátníky neuspokojené dosavadním životem přepadne panika pověstné hodiny dvanácté: ve zbývajících několika letech bezpodmínečně musí ukončit svůj životní úkol, poznat velkou lásku, konečně prožít trochu štěstí. Muži přes ubývající síly zintenzivňují svůj pracovní výkon, takže za deset let je sklátí infarkt, nebo vysoký tlak. Ženy se pozdním sportem a kosmetikou křečovitě snaží omládnout o dvacet let. Oba se snaží dokázat nějakým tím mimomanželským dobrodružstvím svou postupnou ubývající potencí a svůj pochybný půvab. Není mnoho mužů, kteří mezi čtyřicítkou a padesátkou neokusili toto pokušení, a ti, kteří se mu poddali, vědí teď o zahanbujícím obrazu bídy. Tento postoj vzniká z nesprávného chápání plnosti života. Člověk západní civilizace – na rozdíl např. od Číňana – si postavil za ideální vzor pětadvacetiletého člověka: silný, rychlý, potentní, fit, hezký, bezstarostní, nadšený, a to jsou absolutní hodnoty, ke kterým se přirovnává. Přirozeně pak začne degenerace ve třicítce a padesátník je už sotva ruinou. Život má však kromě toho také jiné hodnoty: mírnost, zralost, pokojnost, trpělivost, dobrotu, vytrvalost, pochopení, spolehlivost, moudrost, vyspělost, pokoru. Tyto hodnoty narůstají věkem a v padesátce o nich právě začínáme něco vědět.
Je naivní postavit osmnáctiletou dívku jako ideál ženy. Padesáti – šedesátiletá žena má jiné vlastnosti, které stejně zralého muže neporovnatelně více přitahují. Jeho tělesnou sexuálnost sice silněji vzruší mladá žena, ale je muž skutečně jen tělem a sexuálním nástrojem? Nemá duševní potřebu sdělovat si něžnost a vnitřní porozumění, touhu po zážitku totálního společenství lásky, které mu mnohem mladší žena v žádném případě nedokáže poskytnout? A i když to mladé ženě zpočátku třeba lichotí, přece si to dobře rozmyslí, když ucítí, že toto dvoření platí spíše tělu a mládí, a že on nenachází cestu k její duši. Kdo se skutečně pokouší v padesátí letech rozvést a začít z mladou partnerkou „úplně nový život“, ať si uváží: má-li ve své zahradě rozrostlou lípu a zjistí, že ořech by byl lepší, může sice starý strom skácet, ale v jeho stínu už sedat nebude – nanejvýš ležet v hrobě.
U muže a ženy jde o to, aby sami dozráli a pomohli dozrát partnerovi, čímž umožní zralost i manželského svazku. Potom nebudou v padesátí mít pouze tutéž radost, jako v den svatební, ale jejích láska bude neporovnatelně bohatší a více obšťastňující. Manželství, které v letech přechodu utrpí ztroskotání bylo nesprávně založeno a budováno jen na pominutelné tělesnosti. Živé manželství pozoruje s laskavostí pokles tělesných sil a přibývání vrásek, protože milující eros umí více než přehlédnout tento pokles a vrásky den ode dne hlouběji charakterizují výraz stále milovanější tváře.
O stárnoucím manželství plně platí, co zde bylo řečeno o ovládané pohlavnosti. Vzdávat se včas je plodné, osvobozující. Zde začíná nově objevovat cestu lásky, pro kterou je vyzbrojen jenom skutečně zralý člověk.
Komu je dána milost žít v dlouholetém manželství, nemusí se třást před krizovými lety. Následují jako zralá úroda po odkvetení ovocného stromu. Ve dvou se manželé naučí vznešenému umění stárnout, které je jednou má – osvícené – přivést před bránu věčnosti.
Copak nejsou krize, které manželství zabíjejí a není nutné mrtvé manželství rozmetat? Tato otázka zní po staletí stále znovu.
Ježíš má odpověď: „Co Bůh spojil, ať člověk nerozlučuje“. (Mt 10,9). Pro manželství, které je skutečně manželstvím, neexistují důvody k rozvodu. Zde nic nenamudrujeme: právě tak se nedá manželství rozvést, jako se nedá živé tělo rozseknout na půl. I když civilní zákon vypočítává důvody pro rozvod a soud rozvod vyřkne, přece ponese do konce života muž i žena, o dětech ani nemluvě, s sebou zlomené manželství. O tom by mohl každý rozvedený, kdyby byl upřímný dlouho vyprávět. Evangelium vidí manželství realističtěji než civilní zákon. Aby se tato pravda zachránila pro všechny, žádá katolická církev od věřících oběť zřeknutí se rozvodu. I nekatolíci jsou jí za to povinováni vděčností.
Není výjimky z tohoto pravidla? Neudal sám Ježíš (Mat 5,32 a 19,9) jako důvod k rozvodu manželskou nevěru? K tomu poznamenejme, že původní text používá „porneia“, což značí smilstvo a ne manželskou nevěru. Protože tato poznámka chybí v Markově a Lukášově evangeliu i v prvním listě Korintským, existuje i domněnka, že jde o pozdější dovětek.
Existují však manželství, která nejsou manželstvími, protože partneři nepřijali zodpovědně základní podmínky manželství (Barth): „Je strašně staré bludné učení, které tvrdí, že manželství má tentýž význam jako svatba, svatba jako manželství“. Dva mohou být sezdáni a přece zdaleka nemusí žít ve vztahu, který by se vážně dalo nazvat manželstvím.“ V takovém případě vlastně ani nejde o rozvedení manželství, ale o vyhlášení neplatnosti vztahu, který nikdy manželstvím nebyl. To je konsekventní stanovisko římskokatolické, anglikánské a řecko- katolické církve. V druhých dvou církvích rozhoduje o vyhlášení neplatnosti manželství biskup, v katolické církvi jsou podmínky, za kterých může dojít k podobnému vyhlášení, přesně vymezeny církevním právem.
Praxe protestantských církví byla dosud příliš laxní, protože rozvedené znovu církevně sezdávala, vzhledem k předchozímu úřednímu sňatku. Běžné zkoumání rozvodových aktů a rozhodování o jednotlivých případech, které se někde provádí, je míněno dobře, nezdá se však, že by se v praxi osvědčilo. Nejnověji prohlásily Spojené luteránské církve Německa sňatek rozvedených za zpravidla přípustný.
V pohledu na rozvod se katolické a protestantské pojetí v zásadě neliší. Obojí odmítají „zákonný“ rozvod a uznávají na nejvýš neplatností vztahů podobného manželskému. Zatím co však katolická církev trvá na zásadě, že mírností v mnoha případech se jen pomáhá šířit mor rozvodů protestantská církev zdůrazňuje, že celá spravedlnost spočívá jen v odpouštění a že to má platit i vzhledem k rozvodů.
Jaké stanovisko zaujme praktický manželský poradce? Základem jeho práce je křesťanské chápání nerozlučného manželství. Často však narazí na poměry, které nemají podstatné známky pravého manželství či na takové, které snad někdy byly manželství, dnes však podobají se spíše trouchnivějícím mrtvolám. Stejně jako lékař, který má před sebou zdánlivě neživé tělo, použije manželský poradce všech známých prostředků, aby toto manželství opět oživil a na základě svých zkušeností projeví více důvěry a trpělivostí než manželé. Poví jim, že mnohé nesprávně uzavřené manželství časem ožilo, ano stalo se velmi dobrým, a ukáže jim těžké následky rozvodů. Konečně je-li sám věřící, odkáže je i na možnost zázraků a hluboké vnitřní proměny.
Úplně rozvrácené manželství se sice dá zachránit vírou v milost Boží, ne však čirou vůlí nebo lpění, na zákoně. Pravý lékař je pokorný, stejně i lékař manželství.
Co se však stane. když jeden z manželů zemře? Jsou manželství, která smrtí jednou z partnerů přestávají existovat. Jsou taková. která manželstvími zůstávají. Pravé manželství nepřestane trvat vznikem nového manželství, ale bude provázet manželského partnera, který přežil nejprve v jeho smutku a pak v růstu a dalším vývoji.
Prakticky to vypadá tak, že čím dříve počne vdovský stav, hlavně jsou-li děti ještě malé, tím dříve je žádoucí též druhý sňatek, zatímco po dlouhém a dobrém manželství bývá druhé většinou zklamáním. V každém případě musí druhé manželství, přesně jako první spočívat na plném osobním zapojení, nemá k němu dojít prostě proto, že jsme teď sami a potřebujeme náhradu za zemřelého partnera. Druhé manželství má být příkazem, často je však velmi těžkou úlohou.
Vdova velmi trpí, hlavně byla-li provdaná šťastně. Z počátku se cítí, jako by ji amputovali polovinu vlastního těla. Ke komu má teď chodit se všemi city a zážitky, které ji naplňují? Kdo ji povede za ruku při těžkém kroku? Kdo ji teď dá jistotu? Je to nepochopitelné, ale často se po jisté době přátelé odtáhnou, jako by z ní měli bázeň. Pozná a prožije samotu až do základ: vdovský stav je stav pokorný. Vždyť právě zde pozná, že Bůh se zvláště ujímá vdov a dá, aby její srdce plesalo. Požehnání jejího manželství jí pronikne a ve vší tichosti vzbudí lásku, radost a pokoj okolo ní. Právě vzhledem ke smrti manželského partnera nám Ježíš umožnil nahlédnout za oponu pozemské smrti: „Bůh totiž není Bohem mrtvých, ale živých, neboť pro něho všichni žijí.“ (Lk 20,38)
Vdovský stav má své zvláštní přislíbení, když je ochota přijmout jej jako takový. Je to otázka osobního vedení – kdo je k němu povolán – úloha je to však nádherná.
Na závěr této kapitoly o manželských krizích krátce poukážeme na vnější pomoc, po které je možno sáhnout, abychom krizi předešli, nebo ji překonali. Věda o manželství (gamologie) je mladá. Ano, je chápána jako věda v počátcích, jejíž praktické použití se rozprostírá ve třech oblastech:
1. Obeznámení dětí s problémy pohlaví. K tomu je především nutná zodpovědná výchova rodičů-. Vždyť oni – především matka – jsou těmi, kdo musí děti vhodně a individuálně s těmito otázkami seznámit. Obecně si uvědomme. že na všechny otázky o původu dětí. o rozdílech mezi chlapcem a děvčetem, o úloze otce atd. je potřeba odpovídat pravdivě, i když je kladou už dvou – tříleté děti. Dítě se má v osmi letech vyznat v biologických otázkách pohlavního života. V období puberty se má dozvědět o smyslu nově vznikajících pohlavních pocitů, buď ústně, nebo prostřednictvím vhodné literatury.
2. Bezprostřední příprava dospělých mladých lidí na volbu partnera a na manželství. Může se dít pomocí přednášek a diskusí ve skupinách. systematickými kursy pro snoubence, z knih a učebních textů a konečně osobním rozhovorem s knězem, lékařem nebo manželským poradcem. Takové kursy se dělají i pro novomanžele.
3. Pomoc při manželských problémech a konfliktech. Sahá od jednoduchého psychologického vysvětlení či návodu, jak vést knihu rodinného hospodaření přes prokonzultování sexuálních poruch až k dramatické manželské nevěře nebo chronické manželské rozháraností. u může manželský poradce stát jako expert i po boku rozvádějícího soudce.
Počet manželských poraden ve městech stále roste. Je v nich stále větší nával a poskytují velmi dobré služby. V Anglii se pro tyto služby školí spousta laiků, kteří je pak zastávají vedle zaměstnání jako čestný úřad. Bylo by žádoucí, aby všichni duchovní a praktičtí lékaři byli vzděláni i ve vědě o manželství, protože zde je hlavní příčina neuróz a duševních poruch (nejen manželů, ale zejména dětí), a protože právě zde se otvírá neširší brána k lidským duším. V některých zemích se organizují křesťanské kurzy pro poradce z povolání a při zaměstnání, u kterých se předpokládá praxe v manželské poradně. Cílem manželské poradny není ani tolik snížit počet rozvodů, ale zvětšit počet dobrých živých manželství a dát manželskému stavu zcela jiný ráz, který dosud neměl. Nemůže proto spočívat jen na biologických a psychologických poznatcích a používat pár osvědčených triků, musí spočívat v pohledu na manželství jako na celek uvnitř lidského řádu. To je cílem všech, kdo se pokoušejí vytvořit o manželství novou, samostatnou vědu, která není biologii, sociologii či teologii, ale právě gamologii, vědu o manželství v plném slova smyslu. V Deroitu (USA) se činí pokusy pozdvihnout ji na akademický studijní obor s možností získat z ní doktorát. Podobné plány mají v Německu. Za padesát let už nebudeme moci pochopit, že vysoké školy tento obor tak dlouho ignorovaly. Pro orientaci viz autorovu knihu „Věda o manželství“ (ve dvou svazcích vydalo nakladatelství Haupt v Bonnu a Katzman v Tübingen) a nový recenzní časopis Manželství, ústřední orgán vědy o manželství, rodině z těchto vydavatelství, který čtvrtletně obeznamuje se světovou literaturou v celé této oblasti.
Stále zřetelněji se prosazuje vědomí, že moderní člověk není ani v jedné životní oblasti tak bezprostředně a podstatně postižen, jako v problematice svého pohlavního života a zcela speciálně při problémech manželských a rodinných. Kdo umí v těchto věcech člověku účinně pomoci, prokázal mu největší službu a získal si jeho náklonnost. Jak důležité je to pro misijní práci v nejširším smyslu, zdůrazňuje článek Jeana Banyolala: Afrika potřebuje manželské poradce (časopis Manželství, 1/1965)
Zcela jistě závisí na zdraví manželství a rodiny i sociální spravedlnost a tím též dalekosáhlý světový mír. Proto je odborně fundovaná a v duchu osobní zodpovědností vedená manželská poradna jednou z nejdůležitějších potřeb pro všechny národy naší planety.
Nejnižší organismy se rozmnožují jednoduchým dělením, stejná substance se rozmnožuje bez konce a bez naděje. Na vyšším stupni se smísí zárodečné buňky v nový organismus. Jedinec sám o sobě nemá žádnou jinou funkci, než být opět nositelem zárodečných buněk a tím sloužit rozmnožování druhů, je čirým „periodickým útvarem zárodečné plasmy.“ Na ještě vyšším stupni se z rodového zvířete stává samostatný jedinec, u samce se rozvíjejí agresivní a opatrnické pudy, samice péčí o mláďata se stává jeho vytrvalým a ochraňujícím protipólem. A protože přivádí na svět živá mláďata, vytváří se zde něco podobného jako osobní vztah mezi matkou a dítětem. V tomto stádiu vývoje též začíná „osobní“ vztah mezi samcem a samicí; nesetkávají se výlučně pro krátký akt oplodnění, po kterém podle okolností samička samečka sežere, ale v době opatrování mláďat a někdy i natrvalo vedou společný život s dělbou práce a společnými starostmi. Sem je možno zařadit počátky manželství.
I v lidské historii se opakuje tento cyklus od účelového svazku ke spojení v osobní svobodě. Primitivní manželství je především společenství k udržení vlastního života a plození dětí. I když se muž, kterému biologická funkce ponechává více volného času, věnuje umění a technice a vytváří celou kulturu, jeho manželské společenství tím dlouho zůstává neovlivněno. Tak ve starém Řecku byla manželka především udržovatelkou domova a vychovatelkou, zatím co muž se o své duševní zájmy dělil s hetérou. V křesťanské éře se sice manželce dostalo cti, jakou dosud nepoznala - hledí se na ni jako na plnoprávnou osobu, přece však stále více vyzdvihované a zjemnělé umění lásky (téměř) neplatí pro ni, ale pro vysněnou či skutečnou milenku. „Tristan“, „Nová Heloisa“, „Spřízněni volbou“, „Anna Karenina“ a většina milostných románů kladou na manželství pečeť jakéhosi maloměšťáctví - domácké formy lásky. Tak mohl La Rochefoucald prohlásit, že „jsou sice dobrá manželství, ale žádná vynikající“. Kant razil názor, že manželství je „spojení dvou osob různého pohlaví za účelem doživotního oboustranného vlastnictví svých pohlavních vlastností.“
Je to paradox, ale obě okliky - manželství nepřátelská milostná poesie na jedné straně a stejně nepřátelský feminismus na druhé straně, obě byly potřebné k tomu, aby nejnověji muž a žena přišli na to, že manželství by mohlo a mělo být nejdokonalejším milostným vztahem. A další paradox - právě tehdy lidstvo začíná kritizovat instituci manželství a hromadně povolovat rozvod, protože si uvědomuje, že manželství není vždy uskutečněním tohoto vznešeného ideálu. Předtím po tisíciletí na tuto skutečnost nenarazilo, protože takový zázrak od manželství vůbec neočekávalo.
Tak dnes stojíme, asi poprvé v dějinách, před situací, kdy muž a žena očekávají od manželství nejvyšší štěstí lásky, ale dosud nevidí jasně, jak je uskutečnit. Je to proto, že literární tradice jim ukazuje buď mimomanželské ideály, které se nikdy neuskutečnily, nebo sice velice solidní manželský ideál, ve kterém však láska hraje úlohu velice skromnou. I dnes však ojedinělé manželské páry dokazují, že dokonalé manželství, dokonalé štěstí lásky, je skutečně možné a že manželství může být opravdu živým, ale jenom skrze lásku. A opět si pomalu uvědomujeme, že toto spojení lásky a manželství je možné jen díky zvláštní milosti Boží, díky výslovnému požehnání, které Bůh manželství přislibuje. Je to skutečně poznatek nový? Asi sotva. Ale zůstával stále teorií, zřejmě nikdy nebyly všechny linie dotaženy takto souběžně a čestně až do konce: biologické zdůraznění manželství, jeho sociologický význam, psychologický vztah muže a ženy, na druhé straně vztah rodičů a dětí, a navíc teologický pohled na manželství - muž a žena jako jedno tělo před Bohem. Až v tomto celku spočívá existence a současně tajemství manželství (čti autory: Josef Bernhort, V. Gagern, Robert Grimm, Siegfried Keil, Ernst Michel, Georg Sherer).
Stojíme před těžkým a krásným úkolem ohlašovat toto tajemství jako takové a tuto existenci jako takovou prožívat.
Muž a žena, kteří žijí ve skutečném manželství, se ve své nejhlubší podstatě velmi změní. Nejen proto, že se navzájem přizpůsobují v lásce - po formě „já“ - „ty“ žijí ve formě „my“, ale především proto, že v manželství působí tajemství, tajemná síla podobná síle organismů, která proměňuje všechnu výživu v živou substanci. Oboustranné vnitřní formování manželů a vytrvalá snaha vést druh druha k dokonalosti je nejmarkantnějším vnějším aspektem tohoto tajemství. V podstatě však manželé se vzájemně vedou mnohem dále, než každý z nich sám tuší.
Zde narážíme na velmi podstatné rozlišování, které uvádí v pochybnost většinu snah o manželství: jsou šťastná manželství, ve kterých oba manželé myslí jen na štěstí druhého, milují se nezištnou láskou a zbožňují se; oba manželé žijí jen pro sebe navzájem a vidí jen svého partnera. Takovéto manželství odvádí od Boha, protože manželský partner je druhému milejší než Bůh. To však musí být osudným pro oba, protože pravá láska nemůže nikoho odtrhnout od Boha. V pravém manželství se totiž vzájemně nezbožňují, nežijí jen kvůli sobě samým a nezůstanou stát u druhého - zde poznávají všechnu rozkoš a lásku jako Boží rozkoš a lásku, milují manželského partnera jako jejich zprostředkovatele, nikoliv jako jejich pramen. Eros pak přestává být jen přirozenou prasílou, kterou jeden druhého přemáhá a připoutává, ale je částí Boží lásky, která se stala tělem, kterou se manželé vzájemně obdarovávají a osvobozují.
Když se právě v manželství podaří dávat a přijímat takovýmto způsobem, potom muž a žena jeden pro druhého konají zrovna kněžskou službu a jejich manželství jim bude trvalou příležitostí k posvěcování.
To samozřejmě neznamená jen ovlivňování manželského života, ale postupnou proměnu celé osoby, rodiny, společnosti. Kdo žije ve skutečném manželství, je to na něm znát: už nežije sám pro sebe, ale cítí se být členem společenství, ve kterém jsou i jiní rovnocenní členové a jehož hlavou je Kristus. Jeho myšlenky a pohledy jsou čisté, protože ví, kde mají jeho pudy místo a nechce přetřásat tajemství tam, kde pro něj není prostor, ve kterém jediném se dá takové tajemství pochopit - totiž prostor manželství. Jeho láska, kterou ho obdaroval Bůh, bude vyzařovat i k druhým lidem. Ve všech záležitostech a materiálních věcech bude mít rád a bude bezpodmínečně čestný - vždyť poznal, jak produchovnělý je i nejmenší detail v jejich domově a ví, že v životě opravdově prožívaném není nic mrtvého a bezvýznamného.
Je tedy tato milost dostupná jen v manželství a musí svobodní lidé zůstat ne úplně zralými? Právě proto, že v manželství nejde jen o čistě lidskou lásku a jen o lidské obšťastňování, ale o dar a milost, proto může - třebaže to zní paradoxně - mít na nich účast i člověk neženatý. V jeho (a zvláště jejím) případě jde o to, aby se láska sentimentálně či žádostivě nekradla všude tam, kde je příležitost, a aby se její poslání přijalo od Boha, ať už jde o povolání k manželství, nebo k celibátu. Obě cesty mohou být cestami posvěcení, jsou-li přijaty jako cesty Boží. Pověstný „starý mládenec“ „stará panna“ jsou lidé, kteří nepřijali svoje osobní určení - v manželství stejně jako v celibátě. Je právě tak spousta ženatých „starých mládenců“ a vdaných „starých panen“ jako neženatých mužů a neprovdaných žen, kteří v plnosti čerpají z Boží milosti (Lýdie Spittel). Vynikající teologicky vyčerpávající kniha o tom je „Život v manželství a mimo ně“ od Maxe Thuriana (Ehe und Ehelosigkeit).
O manželství platí slova: „Viz, činím všechno nové!“ Skutečně se všechno může stát novým. Ať vypadá situace sebezoufaleji, ať očekáváme od manželství sebeméně: ono se může obnovit.
Potom se však musí obnovit vše. Částečná revize nepomůže. Nestačí začít na poli erotiky a s penězi nadále hospodařit egoisticky nebo lhát jiným lidem. V totálním životním společenství se musí všechno „hodit do jednoho kotle“.
V řečeném citátu je nejdůležitější to zamlčené slůvko „já“: já všechno obnovím. Ne naše umění a snaha všechno srovná, ale jen Kristus nás obnoví. Dokud jsme spojeni s Kristem, stojíme stále jako on na začátku stvoření. Dědičnost a další komplexy, nesprávná volba partnera a nepříznivý osud, ano ani smrt a hřích nad námi pak nemají moci. Vždyť Kristus skutečně vstal z mrtvých a on všechno obnoví.
Třetí spornou otázkou mezi katolickými a evangelickými teology vedle regulace početí a rozvodu je problém, zda „je a nebo není manželství svátostí“. Jak má aspoň zhruba chápat tento problém ten, kdo není teologem?
V listě Efezanům (5,32) přibližuje sv. Pavel výrok z dějin stvoření „oba se stávají jedním tělem“ takto: „Je to velké tajemství, říkám to však se zřetelem na Krista a církev.“ Řecké slovo „tajemství“ - mysterion - v prvním latinském překladu Písma bylo přeloženo slovem „sacramentum“, což původně znamenalo přísahu na prapor v římském vojsku. Můžeme bezpečně prohlásit, že manželství skutečně je mysterion, tajemství, které nikdo úplně neprohlédne. Když je apoštol vztahuje na Krista a církev, má na mysli, že pozemská skutečnost manželství obsahuje určité znamení pro dějiny spásy, že je obrazem či symbolem smlouvy Boha s člověkem. Tak, jako jsou muž a žena spolu a jeden pro druhého, tak přišel Kristus pro lidi. Tento obraz najdeme ve Starám zákoně často. A můžeme tvrdit i to, že manželství skutečně znamená sacramentum - přísahu, kterou vzájemně vykonávají ženich a nevěsta, a manželé pak v celém svém životě.
Dnešní české slovo „svátost“ znamená více než tajemství a více než přísahu. Svatý Augustin definuje: „Svátost je znakem neviditelné milosti ustanovené pro naše posvěcení.“ Zatímco katolická církev pojem svátosti pochopila jednoznačně, a tak jej použila pro manželství, nemá evangelická církev zdaleka jednotný pohled na pojem svátost. Protože však pod tímto pojmem chápeme rozdílné věci, nemá smysl diskutovat o tom, zda manželství je nebo není svátost. Proto asi reformovaný teolog Van Allmen končí svou studii o muži a ženě (Maris et femmes apres Saint Paul, Neuchatel 1951) slovy: „Je škoda, že slovo svátost bylo za století polemik rozmělněno a překrouceno, protože by bylo schopno výstižně vyjádřit poslání křesťanského manželství. Kdyby se nám podařilo očistit toto slovo od tradičních a konfesijních nánosů. které je dusí, kdyby bylo možno vrátit mu původní smysl tím, že by se definovalo jako viditelné znamení budoucího světa v tomto našem světě, jako zázrak, který Bůh vybere a posvětí ve svém padlém tvorstvu jednoho z tvorů, aby dal všem podobným živou naději, pak bychom mohli povědět, že manželský pár je svátostí.“
Vylučme tedy toto slovo „svátost“, aniž bychom o něm polemizovali, a počkejme, až pro všechny nabude téhož smyslu. Zatím se pokusme celou věc vyjádřit laicky a pochopitelně.
1. Manželství není jen pohlavním společenstvím, ale totálním společenstvím muže a ženy jako ucelených osobností.
2. Proto nemohou toto manželství uskutečnit jen svými pudy a city, ale musí učinit rozhodnutí, které v nedozírné míře omezuje jejich individuální svobodu a budoucnost.
3. Toto rozhodnutí tedy znamená odevzdat se Bohu ve víře a poslušně přijmout jeho přikázání. On manželství založil a na nás záleží, abychom je přijali takové, jaké je, anebo abychom zůstali svobodní.
4. Tím má na manželském svazku účast i Bůh. Poví k němu své ano a dá mu přislíbení. Bůh vytváří z manželského svazku svazek milosti, „ve kterém se muž a žena navzájem posvěcují“ (1 Kor 7,14).
5. Manželství je však též předobrazem, podobenstvím lásky Krista k jeho církvi. To není na újmu pozemské skutečnosti, naopak, přidává jí nový význam.
6. Záleží na našem manželském životě, zda toto podobenství působí názorně, nebo zda zůstane prázdným či vyjadřujícím opak.
7. Manželství ukazuje na vlastní základ a pramen každé lidské lásky, a tím se stává mohutně působivým znakem milosti.
Krásně to vyjadřuje Wilhelm Vischer (Evangelický obecný poriadok, s. 84): „Ten, který na začátku stvořil člověka, dodrží svoje slovo, které dal člověku a které potvrdil smlouvou s Izraelem navzdory hříchu. Ježíš je tím slovem Božím. On se stal - jako Syn člověka - jedním tělem s hříšníky a on teď jde jako Izraelův Mesiáš do Jeruzaléma pro věrnost Boží vůli, pro věrnost až na smrt. On přivádí člověka k cíli, pro který ho Stvořitel od počátku učinil tím, že ho stvořil jako muže a ženu. Milost učinila možným to, co zákonu bylo nemožné. Kde zákon počítá s tvrdostí lidského srdce, tam Ježíš počítá se srdcem Božím, jehož první láska je věčná a jediná. Proto ohlašuje, že manželství je nerozlučné. Kdo propustí svou ženu a vezme si jinou, dopouští se nevěry.“
Jednostranné zdůrazňování charakteru milosti manželství by mohlo svádět k podceňování jeho čistě lidské stránky a uplatňování jeho pohlavnosti jen v předuchovnělé sublimované formě či uznávání jen jejího požehnání na dětech. To však je právě podstatou manželství, že Boží milost proniká svazek manželů totálně, v jeho tělesně-duševně-duchovní plnosti.
Řekli jsme si, že člověk jako jedinec má jen jeden rozměr, že se dá porovnat s přímkou volně stoupající v prostoru. Manželství naopak je dvourozměrné, tvoří plochu, na které mají věci své místo. Symetrické obrazce, například levá a pravá ruka, se na ploše nemohou nikdy překrýt, ať je přetáčíme jakkoliv. Teprve když použijeme třetí prostorovou dimenzi, překryjí se. Třetím rozměrem pro manželství je Bůh. On vytváří hluboký prostor, ve kterém se dějí zázraky, a věci, které se v lidské rovině nemohou překrýt, se v něm ztotožňují. Tím, že nejen muž a žena, ale i Bůh vysloví k manželství velké „ano“, platí manželství i tehdy, když z lidského hlediska není šťastné, když volba manželského partnera byla nepříznivá, když nemoc či jiné utrpení ztěžují harmonii. Boží „ano“ na těchto podmínkách nezávisí, je objektivní, spočívá v sobě a způsobuje požehnání, když se ho pevně přidržujeme. Luther si jednou, když byl pokoušen od ďábla, napsal na kousek papíru: „jsem pokřtěn“, a tím přilnul k Božím příslibům. Když jsme my v pokušení, můžeme si podobně říci: „jsem ženatý“ a Bůh splní svůj slib našemu manželství. Jestli to chápu správně, je právě toto objektivní Boží požehnání, tato účinnost Božích zaslíbení, nezávislá na všech psychologických zákonech a lidských snahách, je svátostí v tom smyslu, jak ji chápe katolická církev. Nemusíme vést spory o tom, má-li toto tajemství stejnou hodnotu jako křest a přijímání, hlavní věc je uznávat skutečnost, ať už ji nazýváme jakkoli. Bohužel, pro tuto skutečnost nadpřirozené milosti v manželství jsme úplně ztratili porozumění. Příliš dlouho jsme hleděli na manželství jako na čistě biologickou záležitost opředenou přísnými morálními zákony. Tak se manželství stalo obětí biologů a - co je mnohem horší - obětí moralistů. Je nejvyšší čas, že i evangelíci opět chápou manželství teo-logicky.
K dokonalému podobenství o manželství patří konečně i to, že přijmeme kříž, jestliže je nám jím přinášen. Ani jedno manželství před ním není uchráněno. Ne všechna manželství jsou šťastná a ne všechna bez vlastní viny. Jsme psychopatičtí, nechápaví, tělesně nemocní, manželé jsou nesnášenliví, máme děti nesnesitelné, nebo manželství bez dětí, je neslýchaná hospodářská bída, jsme rozloučeni kvůli válce, zajetí, smrti. Známe manželské partnery, kteří vytrvávají v lásce jen za nejstrašnějších obětí, den ze dne však přijímají darem sílu. I v tom podobenství nelže: láska Ježíše Krista k jeho církvi ho stála kříž. Když svůj malý nebo velký kříž neseme odvážně, jsme jeho následovníky a on nás potěší.
Poslední smysl manželství netkví v samotném manželství, ani v dětech. Nejvyšší smysl manželství je ve „vzájemném vnitřním formování manželských partnerů“, aby jeden druhého učinili poslušným vůči Bohu, ano, ještě víc - aby spolu uskutečňovali Boží vůli. Boží láska se manželům projevuje nejprve v lidské manželské lásce, nejen jako agapé, ale i jako sex a eros. „Tělesnost je na konci Božích cest“, tak zní hluboká slova Östingerova. Tato láska vede manželské partnery stále zřetelněji nad sebe sama - k Bohu.
Manželství je cestou. Manželský příbytek s krbem je jen místem odpočinku na cestě. V rozporu s romantickými pocity novomanželů musíme říci, že manželství netrvá ve věčnosti: „Po vzkříšení se nebudou ženit ani vdávat.“ (Mt 22,30) A přece, když existuje vzkříšení osob, bude i vzkříšení „osoby manželství“. Bude asi úplně jiné než manželství prožívané zde, v každém případě bude očištěné od chorobných tužeb, touhy vlastnit, touhy mít vždy pravdu a od moralizování. V manželství jsme spolu hledali Boha, ve vzkříšení on nás společně pozná, a z nás spadne celá tíha pozemské spoutanosti, všechna touha pozemského osamocení a všechny bolesti pozemské lásky.
„Láska nikdy nepřestává. Ale až přijde, co je dokonalé, pomine to, co je dokonalé jen částečně.“
Shrneme: Na počátku byla Boží láska. Proto si Bůh stvořil partnera, kterého miluje, a který miluje spolu s ním. Tímto partnerem je pár, muž a žena, kteří spolu vytvoří dítě, milují a spolu jsou „jednou osobou“. Pár je skutečným obrazem Boha. Velká práce manželství tkví v uskutečňování pravého partnerství. Spočívá především v tom, že přijímáme partnera jako vůli Boží a posloucháme v něm Boha. Odlišnost, ano „nedostatky“ partnera jsou přesně tím, co nám Bůh ukládá, abychom se vzájemně vedli k dokonalosti. Můj partner je zřetelné Boží volání v mém životě.
Existuje jen jedna láska, a ta pochází od Boha. Moje pohlavní a erotická láska k mému partnerovi je manželským vyjádřením Boží lásky. Ona bojuje s egoismem v nás obou, s pohodlností nás obou, s naší osobní spravedlností. První a poslední slovo však má láska.
Tato strana je archivovane spolecne se starou verzi webu www.fatym.com (nova verze od roku 2007 je zde) a je umistena na serverech A.M.I.M.S. Na serverech A.M.I.M.S jsou dale hostovany Internetova televize TV-MIS.cz, TV-MIS.com, Casopis Milujte se!, on-line internetove prehravace JukeBox TV-MIS.cz (hudebni) a TemaBox TV-MIS.cz, virualni pout do Svato zeme a na Sinaj - svata-zeme.tv-mis.cz, weby poute.eu, ps.oblati.cz a rada dalsich projektu.