Když je řeč o dětech, myslíváme především na pokračovatele a budoucí nositele našich dědičných vlastností. Je zde ještě mnoho nejasného, uveďme si pouze to nejdůležitější.
Zásady, podle kterých se řídí dědičnost, si zhruba můžeme představit tak, jako jednotlivé dědičné vlastnosti, dejme tomu barva očí, tvar nosu, krevní skupina, hudební nadání nebo určitá dědičná choroba, jsou vloženy do jednoho maličkého zrnka, ze kterých se skládají jádro vaječné a semenné buňky. Tato zrníčka, zvaná geny (dědičné faktory) jsou jakoby perly ve šňůrkách zvaných chromozómy. Při oplodnění se otcovské a mateřské chromozómy přiloží k sobě při splynutí obou zárodečných buněk a oplodněné vajíčko pak obsahuje otcovské i mateřské geny. Všechny se však na budoucím dítěti neprojeví obvykle stejnou měrou. To proto, že kromě vytvoření směsi z vlastností obou rodičů (např. má-li matka krevní skupinu A a otec B, mívá dítě skupinu AB), se mnohem častěji ukáže některý gen jako „silnější“ (tzv. dominantní) a potlačí druhý „slabší“ (tzv. recesivní). Tak např. dědičná dispozice hnědooké matky je silnější než dispozice modrookého otce a dítě má hnědé oči.
Slabší, recesivní gen však zůstává v dítěti uložen, i když se neprojevil (dítě má hnědé oči). Může se však stát, že v dalším pokolení se právě tento gen ukáže jako silnější, dominantní (a vnuk bude mít oči modré po dědečkovi). Vystoupí ovšem do popředí jen tehdy, když se nesetká s protikladnou dědičnou dispozicí a nebo když se naopak setká s dispozicí podobnou. Tak je vysvětlitelné, že některá dědičně podmíněná schopnost nebo choroba přeskočí jednu či dvě generace a projeví se za padesát let u dalšího potomka jako vlastnost zdánlivě nová. Závažné je to u dědičných chorob. Nemusíme být sami nemocní, abychom přenášeli chorobnou dispozici na své potomky. Hranice mezi chorobami dědičnými a jinými však zatím není jasná. Ze zkušenosti víme, že jsou vrozené choroby, jako vrozená slabomyslnost, a rovněž takové choroby, které jsou podmíněny zvenčí, např. osypky dostane každý, kdo je infikován a nemá protilátky. Většina chorob je někde mezi tím, tak epilepsie spočívá sice na dědičném základě, ale může ji vyvolat i otřes mozku nebo infekce, tuberkulóza je zase infekční nemoc, ale její průběh a forma se mění v důsledku dědičných dispozic.
K těžkým chorobám, které mají úplně nebo téměř úplně základ v dědičnosti, patří dědičná slabomyslnost, schizofrenie, maniackodepresivní pomatenost, jisté formy epilepsie, slepoty, cukrovky, znetvořené (koňské) nohy, vrozená hluchoněmost, náchylnost ke krvácení a řada vzácných chorob. Důležitá je nepříliš přesně určená skupina „psychopatů“, kam patří většina alkoholiků, tuláků a zločinců. Míváme sklon to bagatelizovat jako „zvláštnost“, „originálnost“, „osobní vyšinutí“ a nevšímáme si, že jde o dědičnou chorobu, zejména když je případů v příbuzenstvu více. Naopak těžké, avšak získané choroby, jako dětská obrna nebo parkinsonismus nemají vliv na potomstvo.
Abychom si představili nebezpečí dědičnosti konkrétněji, uveďme si čísla. Ze sta dětí, jejichž otec nebo matka jsou schizofrenici (přenos choroby však záleží také momentálním stavu léčby) bude šestnáct dětí schizofrenních, 33 budou psychopati. Schizofrenik má tedy jen 50 % šanci, že bude mít duševně zdravé děti. Jsou-li schizofrenici oba rodiče, onemocní 64 % dětí schizofrenií a 32 % budou psychopaté. Téměř všechny děti budou tedy abnormální. Je-li nemocen buď dědeček nebo babička a rodiče jsou zdrávi, klesne počet nemocných vnuků na tři procenta, případně 14 %, zatím co počet synovců a bratranců se schizofrenií je 1,8 % nebo 5 %, což je už téměř průměr u obyvatelstva. Prakticky je tedy třeba přijmout, že lidé, kteří sami trpí nebo trpěli těžkou dědičnou chorobou, ani ti, u nichž se taková choroby často vyskytuje v blízkém příbuzenstvu, nemají mít děti. To platí zejména, je-li rod zatížen z otcovy i matčiny strany. Je-li však manželský partner zdravý a nemocný vzdálenější příbuzný, může za děti zodpovídat. Ve sporných případech neodkládejme poradu se zkušeným lékařem a předložme mu co nejúplnější rodokmeny obou rodin, a to zdravých i nemocných členů.
Zvláštní otázkou je vliv alkoholismu na potomstvo. Obecné platí, že alkoholismus není příčinou, ale důsledkem psychopatické dispozice. Přímé duševní poškození potomstva dědičností je velmi vzácné a nejisté. Ohrožení však existuje - alkohol je za dvě hodiny po požití dokazatelný v semenné hladině tekutiny a projevuje se tak, že brzdí pohyblivost spermií. Zejména, jsou-li pochybnosti, je nutno bezpodmínečně zabránit oplodnění při podnapilosti nebo krátce po ní.
Pravděpodobnost dědičného přenosu nemoci zvyšuje také radioaktivní záření, které vzniká při výbuchu jaderných zbraní.
Dnešní stav vědy vždy připisuje výchově v prvních letech života právě tak důležitou úlohu jako dědičnosti. Nedostatek něhy a pozorné péče zejména z matčiny strany vytváří u dítěte pocit opuštěnosti, kterého se nezbaví po celý život. A naopak, laskavá, rozumná výchova (bez hýčkání) může někdy odstranit či zeslabit dědičnou dispozici tím, že ji pozitivně zužitkuje, namísto ji nechala vyústit do choroby. Nejde o to, lehkomyslně nebo pyšně dělat, že neexistuje, ale poznat Boží možnosti v této dané situaci. Přitom snad jednou z možností je i bezdětnost.
Lidé často nemají jasno v otázce krevního Rh faktoru. Přibližně 16 % všech lidí má Rh faktor negativní (Rh-), 84 % je Rh+. Když žena s Rh- čeká dítě s mužem Rh+, bude mít dítě buď Rh+ jako otec, nebo Rh- jako matka. V prvním případě někdy krev dítěte s Rh+ vyvolá u matky nesnášenlivost: vytvoří se u ní „obranná substance“, antitělíska, která mají schopnost cizí krev s Rh+ rozkládat. Říká se, že matka je přecitlivělá na Rh+. Bude-li mít další dítě s Rh+, mohou její mateřská antitělíska rozložit krev dítěte, takže před narozením nebo po něm nastane těžká žloutenka (nejedná se však o normální žloutenku novorozeňat), která může být až smrtelná. Dnes ji však ve většině případů lékaři umí odstranit okamžitou transfúzí krve. Zopakujme si, co z toho vyplývá: Poškození Rh faktorem mohou nastat jen tehdy, když žena Rh- otěhotní s mužem Rh+ (ne opačně), když bylo první dítě Rh+, a když se matka stala přecitlivělou. Při seskupení všech těchto faktorů mohou nastat těžké komplikace. V převážné většině manželství mezi ženami s Rh- a muži Rh+ (a takových manželství jsou miliony) však k ničemu nedojde. Protože neštěstí nebývá časté, není možné odrazovat dívky s Rh- od sňatku s Rh+ partnerem. Jestliže však přecitlivělá matka s Rh- už přišla o dítě, pak je velká pravděpodobnost, že bez okamžité transfúze krve i další novorozeně zemře. Výměna krve je však úplně vyléčí. Ve skutečnosti je to všechno ještě komplikovanější, to ponechme odborníkům.
Sotva existuje na světě větší zodpovědnost, než je zodpovědnost matky nosící po devět měsíců v životě dítě - protože dobro i zlo lidského života do velké míry závisí na ní. Dodejme však hned: je to zodpovědnost dvojice, protože postoj matky silně závisí na postoji otce.
Těhotenství není choroba, proto má nastávající maminka co nejméně měnit obvyklý způsob života. V prvních třech měsících ještě není plod pevně zakotven, takže prudké otřesy, jako skákání, nepohodlná jízda, ale i duševní otřesy a běžné infekce mohou vyvolat potrat (abortus). Zodpovědné ženy budou tedy v tomto období opatrné. Proti ranní nevolnosti, která se občas projevuje, může lékař - a jen lékař - doporučit různé léky. Nevolnost může, ale spíše nemusí, vyvolávat i neuvědomělý vnitřní odpor vůči dítěti, vůči muži nebo vůči faktu realizace vlastní ženskosti. I tehdy, když mladá matka krutě trpí, může bezpečně doufat, že potíže téměř vždy zmizí ve čtvrtém měsíci a nahradí je jedinečný pocit blaha. Víme, že některé léky, alkohol ve větším množství nebo infekční onemocnění jako zarděnky mohou na počátku těhotenství dítě poškodit. Proto radíme největší opatrnost a vždy tělesný pohyb a čerstvý vzduch.
V pohlavním styku je obvykle možno během těhotenství pokračovat, až posledních 4-6 týdnů před porodem a podobně po něm je nutno vynechat, aby se zabránilo vniknutí baktérií do pootevřených rodidel a možným komplikacím. V té době je také nutné vynechat sedací a úplné koupele.
Mnohé ženy se v těhotenství cítí obzvláště šťastné, jiné jsou naopak přecitlivělé nebo i v lehké depresi. Proto se má manžel snažit právě v tomto čase dát své ženě pocit jistoty a ochranné pomoci. Nebude to vždy zrovna snadné, protože jeho žena bude duševně méně odolná a ke konci i tělesně změněná („znetvořená“). Musí se v tomto čase více sexuálně ovládat. Teď však a nebo nikdy, má příležitost sublimovat svůj sex v eros a agapé a dokázat, že je schopen nezištně milovat. Mnoho žen právě v těhotenství ztratí úctu a tím i lásku k manželovi.
Žena si má však uvědomovat často trochu napjatou manželovu náladu a nemá se zanedbávat a odbývat. A když je pak děťátko na světě, nemá na ně obrátit všechnu svou pozornost a něhu a manžela odstrčit, jak se často stává. Muž, který se, ať právem či neprávem, cítí zanedbáván, může - ať to zní jakkoliv podivně - začít žárlit na své dítě a dokonce se chtít pomstít své ženě za nevěru - nezřídka skutečnou nevěrou. Moudrá manželka co nejvíce zahrnuje muže svou něžnou láskou. Jeden zvlášť „mužný“ muž jednou řekl, že během porodu a šestinedělí se v každém muži může probudit mateřská žilka, která ho hluboce obšťastňuje. Pak dokáže být ke své ženě a dítěti nejen otcovským, ale právě i „mateřským“. To zdaleka není nemožné, jestliže muž pomáhá své ženě jako pěstoun, dítě koupe a přebaluje je. Nová mateřská něha ženy tehdy nejen že vyloučí její erotickou něhu k manželovi, ale právě tehdy ji dovršuje.
Mnoho mladých žen tíží obavy z porodu. Je nutno vědět, že k této události dozrává nejen tělo, ale i duše (ke konci se maminky už nemohou dočkat). Nejlepší přípravou na lehký porod je úplná důvěra v radost. Dnes se také porod usnadňuje a bolesti zmenšují řízeným dýcháním během porodu.
Období porodu se může pro nejedno manželství stát kritickým. Ne bezdůvodně si dávají primitivní práci se zaháněním zlých duchů kolem rodičky. Ale právě krize, víc než jiný zážitek spojí muže a ženu v novou jednotu, uvědomí-li si, že spolu uskutečňují Boží dílo stvoření.
Když v manželství přes normální sexuální život nepřicházejí ani po letech děti, může to mít různé příčiny. Někdy jde o uzavření semenovodu muže nebo vejcovodu ženy, které obvykle způsobí zánět. U ženy jde někdy jen o malé slepení trubice, které je možno snadno odstranit profouknutím.
Neplodnost může pramenit i z běžných vlivů, jako poruchy látkové výměny, nedostatek vitamínů, neukončený tělesný vývoj atd. Zdá se, že i některé jedy, zejména nikotin, narušují plodnost. Svou úlohu hraje i duševní naladění ženy při početí. Orgasmus není k početí bezpodmínečně nutný, jak dokazuje mnoho frigidních matek, ale zřejmě k početí napomáhá.
Konečně existují lidé, kteří jsou plodní, ale z nějakého důvodu nemohou mít děti.
Je třeba vědět, že důležitá je i volba dne (období) početí - viz dále. Pokud jde o lékařské vyšetření neplodnosti, má se mu podrobit i muž, protože příčina neplodnosti bývá zhruba stejně často u něho jako u ženy. Navíc je základní vyšetření plodnosti muže, mikroskopická prohlídka semene, jednodušší než u ženy. Existují lékaři - specialisté na vyšetření plodnosti - a vyplatí se spolehnout na ne jejich důkladné vyšetření. V každém případě ještě berme v úvahu i duševní vztah ženy vůči svému manželovi a dítěti.
Je-li příčinou neplodnosti jednoznačně muž a manželé si velmi přejí mít dítě, uvažuje se o umělém oplodnění. O co jde? Rozlišuje se homologní oplodnění, kdy muž má semeno schopné oplodnit a to se prostě přenese na ženu, např. při absolutní impotenci muže nebo při znetvoření, a heterologní, čili oplodnění cizím semenem, když manžel nemá oplodnění semeno schopné oplodnění a ženě se vloží semeno cizího muže, většinou úplně neznámého. To ovšem vyžaduje důkladné a velmi náročné mravní a psychologické rozhodování - vždyť nevíme, co to způsobí, když takto vneseme do rodiny cizí prvek. I přesto, že to někteří odborníci doporučují, např. Joel, teologové se problémem umělého oplodnění cizím semenem zabývají s velkou opatrností. Z evangelických teologů se pro ně vyslovil pouze N. H. Sol, katolická církev zakazuje i homologní oplodnění. Kdo si bezpodmínečně děti přeje, má adoptovat cizí, tomuto způsobu dáváme přednost.
Tehdy, kdy už vyzkoušeli všechny prostředky a bezvýsledně, má se manželský pár s neplodností vyrovnat. I když je to hlavně pro ženu těžké, má s neotřesitelnou vírou hledat úkol, který tím Bůh určil pro jejich manželství. Bezdětní manželé mají adoptovat opuštěné děti a odstranit tak jejich utrpení. Jindy se snad mají věnovat jinému plodnému úkolu, sociálnímu, kulturnímu, náboženskému a tím dosáhnout jedinečné duchovní jednoty. Známe spoustu bezdětných manželství, která právě tím dosáhla skutečného naplnění.
Málokterá otázka prošla v posledních třiceti až čtyřiceti letech vášnivějšími diskusemi než problém, zda je mravné omezovat v manželství počet dětí. Nastolíme problém v základních rysech, ale všechny důvody pro a proti stejně nevyčerpáme.
Je to problém dnes aktuálnější než kdykoliv v historii, protože:
1. Poklesla kojenecká úmrtnost. Zatím co před sto lety umíralo
každé páté živě narozené dítě, a dříve i každé druhé, v roce 1964
to bylo každé padesáté. Za posledních devadesát let poklesla kojenecká
úmrtnost desetinásobně.
2. Výše se cení život matky, dříve byla mnohem častější smrt
ženy v důsledku porodu.
3. Změnila se sociální struktura. Pro sedláka nebo řemeslníka
se děti rychle stávaly pomocníky v práci, pro továrního dělníka či
úředníka jsou však hospodářskou přítěží.
4. Životní styl klade větší nároky na výchovu, každé dítě vyžaduje
od rodičů více námahy, starostí i peněz než dříve.
5. Roste význam duševního společenství v manželství. Duševní
společenství mezi mužem a ženou – i kdyby to bylo spíše sportovní kamarádství
– hraje stále důležitější roli a úměrně tomu ubírá čas a význam čistě mateřské
funkci ženy.
Tyto čistě pozitivní faktory jsou dnes podtrženy základním bojem o život v hospodářsky slabších vrstvách, zejména bytovou otázkou, ve středních vrstvách zase strachem z nižší životní úrovně a obecně s většími nároky na způsob života. Ať už to vítáme a nebo odsuzujeme, početné potomstvo ztratilo dnes svůj starozákonní ideologický význam.
Třebaže řízení početí známe ve všech kulturách od starého Egypta problém se zaktualizoval koncem 18. století knihou anglického faráře Th. Malthuse. Dnes si klademe jasnou otázku: má pohlavní vztah smysl i sám v sobě, bez ohledu na plození dětí?
Již jsme mluvili o dvojím smyslu manželství a pohlavnosti, který vyúsťuje do plného životního společenství. Piper v souvislosti s názory Emila Brunnera říká: „Bible nepohlíží na rozmnožování jako na fakt dávající smysl pohlavnosti, ale jako na Boží požehnání, které se k tomu přidává.“ Pius XI. v encyklice Casti connubii praví: „Oboustranné vnitřní formování manželů, vytrvalou snahu vést jeden druhého k dokonalosti, můžeme označit – jak učí římský katechismus – velmi správně a pravdivě za hlavní důvod a vlastní smysl manželství. Nesmíme chápat manželství zúženě, totiž jako instituci na plození a výchovu dětí, ale v širším smyslu – jako plné životní společenství“ (čl. 23). Tatáž encyklika výslovně dovoluje pohlavní styk i tehdy, když „následkem přirozených okolností, ať už jsou to určitá období nebo jisté základní nedostatky, nemůže vzniknout nový život (čl. 50). Tím jasně říká, že pohlavnost opravňuje nejen vůli plodit, ale též společenství lásky.
Vzhledem k tomu, také katolická církev dovoluje zabránit početí dítěte pravidelnou zdrženlivostí v době plodných dní v měsíčním cyklu, „za předpokladu, že se neporuší přirozenost aktu a tím i jeho podřízení hlavnímu cíli“ (čl. 50). Rozhodující je, aby člověk záměrně nic neměnil na přirozené jednotě pohlavního aktu, ve které je zahrnuta i možnost početí dítěte. Nepopírá se ani oprávněnost erotické rozkoše, ani duševní harmonie, která se vytváří právě manželským aktem, ano, dokonce se nepopírá ani vhodnost regulování početí za jistých okolností – nechce však, aby člověk rozdělil to, co Bůh spojil do jednoho úkonu, tím, že manželský akt s ohledem na jeho přirozenou sílu ochudí (čl. 50). Konečně ani katolíci nepřivírají oči před obtížemi při řešení problémů v praxi. Ve všestranné knize Limitation des naissances et conscience chrétienne rozlišuje kanovník Leclere různorodé případy s přihlédnutím na sílu pudu a sociální situaci a tím i různou odpovědnost dvojic, které zabraňují početí navenek stejným způsobem. Jestliže velmi vážné důvody vyžadují dlouhodobou zdrženlivost, nevyžaduje se tím zároveň zřeknutí se všech vnějších projevů manželské lásky a něžnosti ani s ohledem na nebezpečí, že by to mohlo v jednotlivých případech vést k nesprávnému styku. Zachovávání manželské lásky dovoluje přijmout takové nebezpečí zodpovědně a vědomě. Tak se vyjadřují prozíraví katoličtí teologové. Příslušná koncilová komise pravděpodobně po dozkoumání problému najde řešení, které by bylo v dnešní situaci spravedlivější.
Také celá řada protestantských církví se vyjádřila k problému řízení početí a stále zřetelněji se vynořuje společenská linie, která nestojí v protikladu ke katolickému pojetí, ale přece řadí hodnoty poněkud jinak. Podle ní se pojem přirozeného nedá tak jednoznačně určit a není bez výjimky identický s Boží vůlí pro tu či onu dvojici. Všechno umělé, nepřirozené a tajné vidí nejen v použití mechanických a hormonálních prostředků, ale i ve výpočtu „neplodných dní“ podle kalendáře, ano i v úplné zdrženlivosti, slouží-li pouze jako prostředek k zábraně početí. Toto dilema nerozluští žádné jednoznačné pravidlo, manželé jsou však nuceni se rozhodnout tak či onak. Barth to vyjadřuje jasně: „rozhodnutí bude tehdy správné, učiní-li se (určitě však ne v každém případě) nezatíženě, tak, aby výsledkem nebylo špatné, ale svobodné svědomí, a při vědomí, že se musíme rozhodovat se zvláštní zodpovědností, která na nás právě leží a to právě tak, a ne jinak a právě proto i smíme. Co chceme dělat jako vědomý hřích, tedy co bychom dělali jen se špatným svědomím, to nemůžeme a nemáme dělat – v tomto i každém jiném případě.“
Ani z evangelického hlediska tedy nejde o to, aby se regulace početí prostě ponechala na vůli rodičů, ale o to, abychom v každém jednotlivém případě hledali Boží vůli.
Když už jednou jsme postaveni do světa, ve kterém otec velké rodiny sotva vydělá více než svobodný, ve kterém nemůže pro svou rodinu najít byt, když nás postihují nemoci a dědičnost, co potom Bůh od nás žádá? Pro kolik dětí nám dá požehnání a jakou cestu nám ukáže potom? Toto rozhodnutí nám nikdo nemůže odebrat a nikdo za nás nemůže nést zodpovědnost. Většinou bude dobré poradit se v otázce regulování početí s důvěrným člověkem, abychom úspěšně předešli jak pohodlnému egoismu, tak i ustrašenému skrupulantství.
V prohlášení neuburské církve (Neuburgen Kirche) o manželství se praví: „Jste odpovědni za sílu a prostředky, které vám Bůh dal k výchově vašich dětí, proto jste též zodpovědní za jejich počet. Chraňte se právě tak tento počet omezovat, ať už ze strachu, lenosti nebo egoismu, jako i nerozvážně nechat narůst jejich počet. Jsou doby, kdy mají manželé s ohledem na zdraví matky nebo pro dobro dětí zabránit oplodnění, aniž by se zříkali manželského spojení. Nebudou se vzájemně odmítat, ale vzpomenou si na slova sv. Pavla: „Neboť žena nemá své tělo ve své plné moci, ale její muž, podobně ani muž plně nevládne svým tělem, ale jeho žena.“ (1 Kor 7,4)
Evangelíkům a katolíkům je jasné, že nikoli použitý způsob oprávní zabránění početí, ale že ho může oprávnit smýšlení a motivy, které všechno určují. Nejde o absolutní svobodu – svévoli – ale o svobodu v poslušnosti v rámci Božího řádu. To, že se tato poslušnost v obou konfesích zatím chápe poněkud rozdílně – v jedné pojem přirozenost a ve druhé jako zodpovědnost – přičemž oba pojmy se doplňují, to nás nesmí mýlit. Nesmíme ztratit ze zřetele základní jednotné chápání.
Konečně pojem regulace početí můžeme chápat velmi pozitivně. Regulace početí může být také vědomé a rozhodné z víry učiněné zřeknutí se možnosti regulovat početí. Je to radost a ochota mít dítě, a tedy i radost a ochota k rodičovství. (Barth: Zodpovědné rodičovství). Z dostupné literatury rádi doporučujeme knihu od Květoslava Šipra: Přirozené plánování rodičovství; vydalo Avicenum, Praha 1972,1976 a Gloria, Brno 1995. Je to moderní příručka, která plně postačuje.
O přerušení těhotenství vůbec zde nechceme hovořit. Ono nikdy není způsobem regulace porodnosti. Vždy, i úplně na začátku, jde o usmrcení malého člověka, a to nikdy nemůže být dovoleno. Nanejvýš se může jednat o výběr menšího zla ze dvou, kdyby byl donošením plodu bezprostředně ohrožen život matky.
Závěrem ještě vážné varování: v mnoha případech jsme vděční za ochranné prostředky, ale tato technická vymoženost s sebou přináší velké nebezpečí, že je budeme používat bez problémů, podle vlastní vůle a přitom opomeneme hlubokou závislost, kterou Bůh jednou provždy vložil mezi pohlavní styk a zplození dítěte. Jestliže v některém speciálním případě tuto závislost přerušíme, může to někdy být správné a ve shodě s Boží vůlí pro nás. Nikdy si však toto rozhodnutí nezjednodušujme. Vždy společně zkoumejme opodstatněnost svých důvodů. U starších manželů snad může být nutnost zříci se dětí pokynem k tomu, aby sexuální vztahy postupně nahrazovali erotickou něžností. Vždy, když už se bráníme početí, zeptejme se sami sebe, proč to děláme.
Je rozhodujícím motivem pro pokračování v častém a pravidelném intimním styku s použitím ochranných prostředků skutečně nezištná láska k ženě, je to Boží vedení? Nebo nás vede jen egoismus, který chce svévolně disponovat silami stvoření? Nebo obava, že to prostě nevydržíme bez návyku zautomatizovaného pohlavního styku? Manželku někdy používání ochranných prostředků netíží, spíše a ve větší míře jí vadí ustavičné nebezpečí nechtěného těhotenství v případě, že se nechrání.
V každém případě je ovšem tato otázka zkušebním kamenem pravé a zralé lásky hlavně pro všechny starší manželské dvojice.
Nikde zde není možno předložit neměnná pravidla, ale musíme se pokusit dát se v našem osobním případě vést Bohem. Svévolnost a technická povýšenost moderního člověka je právě tak nebezpečná, jako morální zakrnutí a laciný kompromis, který otupí všechny duchovní hodnoty. Čím bezpodmínečněji milujeme Boha, tím jistěji nás On sám povede – k dítěti, ke zdrženlivosti, k zabránění početí – a On nám dá radost a sílu.
V okamžiku, kdy do manželství přijde dítě, změní je na rodinu. Muž a žena se stávají otcem a matkou a vytváří se nový druh společenství se svým hierarchickým řádem. Na tomto místě není možno rozebírat otázku výchovy dětí, ale určitých směrů či základního pravidla.
Muž a žena jsou jednou osobou, o rodičích a dětech se to však netvrdí. Naopak, dítě bylo až doposud doslova částí matčina těla. Křtem, případně obřízkou, se odevzdává Bohu jako samostatná osoba. Samozřejmě v tom není celý význam křtu, ale je to jeden z aspektů, který by mohl oprávnit křtění novorozeňat.
I když může být někdy citová navázanost mezi dítětem a matkou těsnější než mezi mužem a ženou, nesmíme opomíjet Boží řád. Vždyť muž a žena tvoří spolu „jednu osobu“, zatímco dítě se narodilo z této jednoty a z těla matky, ale jako samostatný člověk. Z toho vyplývá bezpodmínečná solidarita rodičů vůči dítěti. Kdo před dítětem odhaluje chyby svého manželského partnera, nebo si na něj stěžuje, ten se dopouští nevěry a navíc bortí v dítěti posvátnou hierarchii rodiny. Nedávno jsem četl: Otec nemůže udělat pro děti nic důležitějšího, než milovat jejich matku.
Tragédií naší doby je, že žena se stále vzdaluje od svého úkolu matky, muž ještě více od svého poslání otce. Pro zaměstnanou ženu je mateřství finančním a společenským poškozením. Jakmile může, pokračuje v zaměstnání a ponechává děti opatrovnici nebo jeslím a školkám. Tím nenapravitelně poškozuje své děti, i když víme, že z jednoho platu se dnes těžko vyjde. Její nejtěžší, nejzodpovědnější a nejposvátnější úkol, výchova člověka však zůstává nesplněna.
Žijeme zřejmě ve světě, ve kterém ženy jednostranně napodobují muže a ve kterém chybí matky i otcové. Otcem se může muž stát jedině z Božího pověření.
Otcové i matky si navzájem poskytují ochranu. Kde chybí bezpečí, tam roste strach a člověk je v nebezpečí unikat k nějaké náruživosti. Jediným lékem na to jsou praví otcové a matky.
„Muž a žena, několik dětí, nějaké jídelní nářadí a věci na spaní, možná ještě několik zvířat. Je to jako na začátku stvoření. A od počátku stvoření až podnes je to pořád stejné: muž a žena s několika dětmi a několik věcí v manželském domově. Říše vznikaly a zanikaly, masy lidí naplňovali zemi a zase pod ní mizely, přišly potopa a opět se vynořovala země, muž a žena však stále stáli bok po boku se svými dětmi a několika věcmi v domově manželství. Do něj se dá stále vracet, je zde možno vždy začínat. Venku, ve světě mimo manželství chápe člověk svou existenci jako něco hotového, jako by mu byla dána, jako něco, co se vyrábí sériově. V domově manželství však je: muž a žena s několika dětmi a věcmi – tady je existence opět na počátku. Je zde rozechvělost bytí opět jako něco, co je tu poprvé, cítíme bázeň a ohrožení prvopočátku. Zde, v domově manželství se věci opět stávají původními, dostávají tu krásnou nejistotu původního. Například v domě, který postavil muž a žena, se klade dřevěná podlaha. Je to jako by se poprvé uvolnili od přímého styku se zemí, trochu bojácně pohlížejí na podlahu, teď leží dřevo mezi zemí a jejich chodidly, teď jsou trochu vzdálenější od země, ale trochu blíž sobě navzájem. Anebo: muž a žena sázejí v zahradě strom. Jako by bylo poprvé, co muž a žena spolu sází strom, diví se, že pevně stojí v zemi a že jej tíha oblak nezlomí. Ale když na podzim na větvích stromu visí plody, které se snaží ohnou jej k zemi, ve kterém koření a muž a žena zaslechnou ze zahrad ostatních lidí zvuk padajícího ovoce, jako by odpověď jednoho stromu druhému, jako si kohouti za tichých jiter vzájemně odpovídají, tu naráz pochopí, tu naráz pochopí, že jejich strom není zvláštním stromem, ale že nese červenající se jablka jako i stromy ostatních lidí. Nejsou tím zklamáni, ale šťastní, že i jejich strom, který patří k domovu manželství, je částí botanické třídy všech stromů. Tento řád nechápou jako něco šablonovitého, zdá se jim, že je jim znovu dán a jako by byl stanoven právě nyní.“ Těmito slovy nepřekonatelně charakterizoval slavný fyzik Max Picard věčnou tvárlivost manželství nejen jako psychologický vztah mezi mužem a ženou, ale jako základní strukturu lidského společenství.
Vlivem psychologie manželství se v posledních létech pokládala příliš lehkomyslně láska mezi mužem a ženou za rovnou manželství. Pak manželství, ve kterém láska přechodně ochabla, se hned vysvětlilo jako „neomylné“ a velkou lásku, která se však odmítla připoutat, jsme bezstarostně označili jako „volné manželství“. Musíme však jasně rozlišovat. Manželství se většinou rodí z lásky a v příznivých případech je láska i živí. Přesto manželství tvoří samostatný organismus, který převyšuje láska dvou lidí. Láska je pro manželství tím, čím míza pro strom.
Plodem manželství je dítě. Ono tvoří s rodiči společenství rodiny. K rodině patří pojem „krbu“, u kterého se ohříváme a i cizímu člověku dovolíme, aby si k němu sedl. Vůbec přitom nepotřebujeme komfortní měšťácký domov. Krbem může být i ohníček v přírodě, i lihový vařič v koutku pokoje. Podstatné je, že je zde několik lidí spojených ve své bezprostřední existenci a podle tohoto společenství vystupujících i navenek, kteří mohou společně mezi sebe přijmout osamělého „cizího“ člověka. Vztah rodiny k jednotlivci je jako vztah roviny k přímce. Ona je prostorem, ve kterém má nějaká věc místo, je „dvorem“, který obklopuje lidi, zvířata a věci, „zákonem“, ve kterém se ukrývá a může se realizovat život.
Založení manželství se vždy a všude odehrává slavnostním aktem – svatbou. Svatba není soukromou záležitostí muže a dívky, ale týká se celé společnosti: jejich jména se zveřejňují, svatba se má konat před svědky a v místnosti všem přístupné. Zvony ohlašují slavnost a velká hostina zpečetí nový svazek.
Už primitivní svatební obřady mají tři podstatné akty, kterými
se tvoří manželství:
1. opustit otce a matku – jasně a nenávratně se oddělit od původní
rodiny
2. patřit svému manželovi, t. j. proti připoutanosti k
rodičovské rodině a osobním zájmům postavit osobní lásku k manželskému
partnerovi a tuto lásku skutečně nechat vyzrát
3. stát se jedním tělem – tělesně se sjednotit, vytvořit společenství
majetku, mít dítě.
O tyto tři akty jde ještě i dnes a je zásadně důležité, abychom každý z nich uskutečnili a uvědomovali si, že ani jeden z nich nesmí být zanedbáván, má-li vzniknout manželství.
Dnes je obecně rozšířen názor, který označuje svatbu za vnější konvenci, bagatelizuje ji. Manželství je údajně především citovou záležitostí dvou mladých lidí, zakládá se často jen tělesně úplně v tichosti a jeho oficiální oznámení přátelům a známým zůstává pouhou formalitou. Když já sám jsem se dříve s tímto chápáním ztotožňoval, dnes se na to dívám jako na velký omyl. Manželství, které stojí na citech, s city se také rozpadá a postižený pak hodnotí jako pokrytectví obtížný rozvod. Požehnání manželství už prakticky uzavřeného, čili jako dodatečná registrace, postrádá původní smysl založení domácího krbu a také charakter neopakovatelnosti.
Ve většině církví předříká kněz ženichovi a nevěstě slib, který oni větu za větou opakují. V anglikánské církvi zní takto: „Já, Adam, beru si tě, Evo, za manželku pro dobré i zlé dny, bez ohledu na bohatství a chudobu, bez ohledu na nemoc a zdraví, dokud nás smrt nerozdělí. K tomu se ti zasvěcuji svou věrností.“
Zde se stalo už něco, co převyšuje momentální vůli a osobní sféru snoubenců. Bůh z nich tajemným způsobem tvoří novou osobu. Dietrich von Bonhoeffen říká ve svatební řeči z vězení: „Zpočátku je to čistě vaše lidská vůle, která se stává skutkem a slaví svůj triumf, zpočátku je to jenom vámi zvolená cesta, po které jste se vydali, je to skrz naskrz světská věc, kterou jste udělali a děláte. Avšak tím, že Bůh dnes staví k vašemu slibu své ano, tím, že Boží vůle souhlasí s vaší vůlí, tím, že vám Bůh ponechává a přeje váš triumf, tím z vás zároveň vytváří nástroje své vůle a svého plánu s vámi lidmi. Bůh skutečně v nepochopitelné blahosklonnosti přidává k vašemu ano své ano, a tím, že to dělá, tvoří zároveň něco úplně nového: z vaší lásky tvoří svatý stav manželský.
Základem moderního rodinného společenství je partnerství mezi mužem a ženou. Znamená to, že oba přijímají svého partnera jako svéprávnou a rovnoprávnou osobu a společně mají účast na osobě manželství. V protikladu ke starému „svatému řádu“, kde byl otec nejvyšším vládcem, setkávají se dnes muž a žena jako rovnocenní lidé. To mimo jiné předpokládá toleranci, t. j. postoj, který uznává druhého na základě jeho důstojnosti, ctí ho, souhlasí s ním a bere ho vážně (Iten), který druhého osvobozuje ve svobodě jeho vlastního bytí, což současně značí jeho tajemství a v jeho neproniknutelnosti (Quardini). Znamená to též, že muž a žena hrají svoje úlohy „hlavy“ a „srdce“ stejně pokorně jako důstojně. Ve svých důsledcích partnerství mezi mužem a ženou podmiňuje též partnerství mezi sourozenci a dokonce mezi rodiči a dětmi.
Ale každá úloha má dva póly. I ženatý muž, který „vlastní“ svou ženu, má si ji nadále získávat, má se jí dvořit. Stejně matka má zároveň zůstat svému muži nevěstou a milenkou. Běda matce, která chce být pouze matkou a milence, která chce být jen milenkou. Obě tím zlomí napětí, které tvoří pohlavnost vůči uskutečněnému životu. Hrozí jim úpadek, odrození a zánik jedné z podstatných stránek života.
Děti jsou - podle věku – do různé míry závislé na svých rodičích. Je nutno si stále připomínat, že cílem výchovy není co možná nejdokonalejší poslušnost, nějaký druh drezúry, ale plně zodpovědná svoboda. Ke konci puberty by už dítě mělo být tak daleko, že se rozhoduje svobodně, jedině v zodpovědnosti před Bohem a od rodičů potřebuje nanejvýš přátelskou radu, přičemž je mu ponechána i možnost touto radou se neřídit. Pro malé dítě jsou rodiče zástupci Boha na zemi (matka nejčastěji „milého“, otec „spravedlivého“ Boha), později se stanou představiteli lidské vrchnosti, které se sice máme všeobecně podrobit, ale musíme si její příkazy vysvětlit, protože není neomylná. Někdy jsou rodiče též prvními nepřáteli, kteří se postaví dítěti do cesty, a na nich záleží, aby se od nich naučilo rytířsky si s nepřítelem poměřit síly a nakonec ho milovat. Jako mezi mužem a ženou, tak i mezi rodiči a dětmi má existovat pravé partnerství. Znamená to takový vztah, ve kterém se druhý bere jako osoba vážně, i když je malým dítětem. Právě dnes musíme ze svých dětí vychovávat svéprávné lidi, má-li mít demokracie smysl a má-li být církev živá.
Děti mezi sebou se učí bratrskému soužití. Pro nejstarší dítě bývá především těžké přijmout následující, zvláště druhé dítě. Rodiče mají vědět, že podvědomé reakce žárlivosti, které se mohou projevit pomočováním, záchvaty zlosti a nejrůznějšími charakterovými potížemi, jsou pravidlem. Nejlépe s nimi naložíme, budeme-li se pečlivě vyhýbat zanedbávání staršího dítěte, budeme-li mu projevovat zvláštní něhu a pokud možno co nejdříve ho přitáhneme jako spolupracovníka při opatrování a výchově malého sourozence. Nejmladší z několika dětí naopak též může mít zvláštní těžkosti, kterým budeme věnovat pozornost. Bratrství spočívá na lásce rodičů, která je stejná pro všechny děti, ale neznamená naprostou rovnost. Zkušená matka nejednou rozdělí koláč na nerovnoměrné díly, aby se děti zavčas naučily spokojit a vyrovnat s nestejnými osudy.
Manželství nemá být „egoismem ve dvojici“, proto k němu běžně patří i přátelství. Udržují manželství naživu, dávají podněty v kritických okamžicích, mohou rozhodujícím způsobem pomoci s velkou lidskou společností.
V ideálním případě vznikne přátelství mezi manželskými páry. Má to celoživotní neocenitelnou hodnotu, když se manželské páry vzájemně stýkají. A nejen ty, které odpovídají věkem, ale i pokud patří k různým generacím.
Přitom může mít žena několik přítelkyň a muž několik přátel a navíc kamarádů (tento pojem žena vždy nechápe). Tato spíše jednostranná přátelství jsou rovněž potřebná, nesmějí však ubírat příliš mnoho z času pro manželského partnera a nesmějí být namířena proti němu. Kdo stráví víc než jeden nanejvýš tu a tam dva večery v týdnu sám s vlastními přáteli, uniká z manželství k nevěře.
Nejobtížněji se uzavírá přátelství mezi vdanou ženou a svobodným mužem, mezi ženatým mužem a provdanou ženou. Existuje vůbec takové „čisté“ přátelství? Jen tehdy je můžeme nazvat čistým, jestliže víme, že mezi mužem a ženou stále existuje erotické napětí, a když se před tímto napětím máme na pozoru, jsme pevně rozhodnuti nic neskrývat svému manželskému partnerovi. Dokud může mít manželský partner na tomto přátelství kdykoliv účast, dokud si smí vyslechnout každé slovo, vidět každý pohyb a vědět o nejtajnějších citech, do té doby bude přátelství správné. Vznikne-li však touha vidět se s přítelem o samotě, přestanou-li před manželským partnerem o druhém mluvit volně a nenuceně, vzniklo by nebezpečí a musí se nemilosrdně udělat konec. „Svádí-li tě tvoje pravé oko k hříchu, vyloupni ho.“ V pochybnostech se nejlépe osvědčují stará „pěstní“ pravidla: Chovej se ke každé ženě tak, jak bys chtěl, aby se jiný muž choval ke tvé manželce.
Povolání v podstatné míře narušuje rodinný kruh. Bohužel to stále vypadá prakticky tak, že muž se jej účastní převážně nebo výlučně a mezi mužem a ženou to vytváří často konkurenční napětí. Muž si myslí, že jen on vykonává skutečnou práci, že jen on vydělává peníze, žena se brání před touto domýšlivostí nebo se naopak na ní sama podílí tím, že hodnotu práce v domácnosti podceňuje a závidí manželovi jeho povolání.
Často si neuvědomujeme, že v každém povolání záleží na tom, je-li muž ženatý či svobodný. Ženatý muž je obvykle vytrvalejší, rozvážnější a mírnější než svobodný, svobodný však bývá často podnikavější a obětavější. Nešťastně ženatý muž je jako podřízený vznětlivý a uzavřeným, jako nadřízený zase náladový a panovačný. Nedá se vůbec vyjádřit slovy, kolik inspirace v nových dílech, kolik každodenního odpočinku a vnitřní obnovy čerpá muž od manželky, i když to momentálně nepozoruje a uvědomí si to s bolestí, až když ji ztratí. Je doslovnou pravdou, že povolání jednoho je záležitostí obou manželů, dokonce i tehdy, když jde o povolání vědeckého nebo technického charakteru, kterého se manželka nemůže věcně zúčastnit – vždy však má co do činění s osobou manžela. Čím je tanečnice bez hudby, čím je letec bez navigace?
Povolání hraje u muže obdobnou úlohu jako u ženy dítě. I dítě patří oběma rodičům, ale matka je „výkonným orgánem“ a má zcela zvláštní odpovědnost. Tak je zaměstnaný muž „výkonným orgánem“ manželského společenství. Žena se musí naučit chápat, že povolání zabírá aspoň polovinu mužova srdce. Kdyby své povolání neměl rád, kdyby je neovládal, nebyl by vůbec pravým mužem, podobně jako žena by nebyla pravou ženou, kdyby neměla pro své dítě tolik lásky. Muž musí naopak uvážit, že tak, jako trpí manželství kde je žena jen matkou a zanedbává svého manžela, stejně trpí tehdy, když on je jen mužem povolání a své ženě proto dopřeje jen málo času a pozornosti. Pro mnoho mužů neznamená povolání a další funkce, spolky a vedlejší zaměstnání, kterými jsou zavalení, nic jiného, než útěk od nevyřešených manželských problémů. Mít čas pro svého manželského partnera je důležitější, než mít pro něho peníze.
Mají-li manželé rozdílné názory na rozsah zaměstnání – totiž zda přijmout vedlejší zaměstnání, dát se na nové pole činnosti, přijmout funkce – měli by se pokusit spolu objasnit motivy. Jeden jedná na základě vnitřního volání, skutečné potřeby, nebo ze samolibosti, útěku nebo slabosti, která neumí říci ne? Chce ho ten druhý zadržet a egoistické touhy vlastnit, mít pohodlí, ze závislosti a malichernosti, nebo hodnotí správněji partnerovy možnosti a hranice, rozeznává zřetelněji, co Bůh od něho chce?
Má a smí být zaměstnána vdaná žena? Pro matku s dětmi v předškolním věku bych odpověděl jednoznačně: ne. I když tento názor vypadá „staromódně“, já jej považuji za nejvýš moderní. Čím jsou děti samostatnější, tím dříve je pak možno zvážit otázku zaměstnání. Především však i zde je nezbytné zhodnotit motivy: vede ženu do zaměstnání bezpodmínečná hospodářská potřeba, nebo touha po zbytečném přepychu? Je to vnitřní volání, pravá služba nebo kompenzace pocitu méněcennosti a útěk z (domova) domu? Otázku je nutno takto postavit i tehdy, když muž se zaměstnáním manželky souhlasí.
Muži i ženy obvykle podceňují důležitost a důstojnost povolání domácí paní. Maurois říká: „Žena, které se podaří vytvořit ze svého domova dokonalý svět, by na něj měla být právě tak hrdá, jako velký státník na řád ve své zemi“. Atmosféra rodinného krbu je především dílem ženy. Na ní ve velké míře závisí manželův úspěch v povolání a ještě více postavení dětí v životě. Kdo měl jako dítě harmonický, klidný domov, nasycený mateřskou láskou, tomu se později nemůže přihodit nic úplně zlého: je jednou provždy zajištěn. Americký dětský psychiatr Spitz si všiml, že v jedné oblasti Mexika, kdy matky po celý jeden rok nosí své dítě na svém holém hřbetě nejsou vůbec známy duševní choroby. Vyvozuje to z nejužšího kontaktu dítěte s matkou. Dobrý domov má vliv velmi podobný. O kterém mužském povolání by se dalo vyslovit něco stejně důležitého?
Stát se „jednou osobou“ vyžaduje též sjednocení materiálních možností manželů, peněz a hospodaření. Není správné se domnívat, že „muž“ peníze vydělává a žena je utrácí, ani stále připomínat podíl ženy na společných penězích. V manželství každý koná, oč dokáže, pro celek a o výdajích pro rodinu se rozhoduje společně.
Není pravda, i když se to často domnívají i odborníci, že většina sporů v manželství pramení z finančních rozporů, finance však jsou oblastí, kde se mohou nejsnadněji rozvinout egoismus trpkosti a podvědomá přání. Když muž omezuje manželčiny výdaje pro domácnost, pravděpodobně kompenzuje svůj pocit méněcennosti, když jí takto dává pociťovat „vlastní moc“. (Všichni diktátoři světových dějin byli ve své rodině muži se silným komplexem méněcennosti). Když žena vyčítá manželovi malý plat a dokonce poukazuje na souseda, který se dokáže v životě prosadit, je to běžný projev zklamání nebo až nenávisti snad z toho, že je eroticky neukojena a nebo že nepřijala svou ženskost.
V hospodaření rodiny se vůbec hlouběji projevuje charakter jednotlivce než charakter manželského páru. Člověk, který byl zvyklý celý plat utratit, který žil ze zálohy nebo na dluh, který v rozpočtu vždy počítá z příznivějšími okolnostmi a vůbec nemyslí na nepředvídané neštěstí, bude špatně hospodařit i v manželství a buď tím vyvolá stálé konflikty se svým partnerem nebo spolu s ním upadne a zleniví. Takto je pro novomanžele lákavý systém splátek, na které se zakoupí zařízení domácnosti, ale vlastně je někdy nejsou schopni dodržet. Jestliže špatně předvídali, může to vést k situacím, kdy celou výplatu pohltí splátky a úroky a manželé si navzájem vyčítají, lehkomyslnost, nešetrnost a přecenění sil. Chtěli někdo postavit věž, nejdříve si přece sedne a spočítá si náklady, zda má dost na celou stavbu.
Stejně i snoubenci si mají udělat co nejpřesnější obraz o tom, co budou v manželství potřebovat. Je dobré poradit se s praktickou literaturou o zařizování bytu. Spořitelna poskytuje novomanželské půjčky, které jsou většinou velmi výhodné.
Minimální materiální základ pro založení domácnosti není měšťáckým předsudkem. Podstatně přispívá k dobrému začátku a posilňuje pocit „krbu“. Když z nějakých příčin musíme zavřít manželství dříve, než máme tento základ, potom raději žijme v podnájmu a sedávejme na bedničkách, nač bychom se nepřiměřeně zadlužili anebo přijali komfortní nesamostatné bydlení u rodičů.
Na běžné výdaje mají obvykle mladí manželé úplně rozdílné názory, protože každý zná jen svoji osobní oblast. Proto se hned zpočátku musíme pokusit o přibližný rozpočet pro novou rodinu a nějakou dobu vše zapisovat. Zdůrazněme si, že výpočet má vycházet z minimálních požadavků, když vydáme více na jednu položku, musíme šetřit na jiné. Obyčejně se počítá i s položkou „šetření“, která se ukládá na knížku. Rozumná je i položka „dovolená a svátky“, která zvětší části pohltí staré kapesné, ale nemáme ji zanedbávat, protože ona přináší hospodaření požehnání.
Zdá-li se muži, že manželka spotřebuje příliš mnoho na domácnost, ať sám vede zápisník výdajů, alespoň před víkendem ať nakupuje. Obvykle hřešíme na nedostatek informovanosti.
Společné hospodaření jako málo jiných věcí učí manžely myslet spolu a jeden pro druhého a nic si vzájemně neskrývat. Žena, která před mužem utají nějaký výdaj, muž, který manželce nepoví o zvláštní odměně, si tím začínají být nevěrní. „Moje peníze“, „moje potřeby“, „moje samozřejmé právo“ – to jsou pojmy, které do manželství nepatří. V manželství musíme začít uvažovat ne v jednotném, ale v množném čísle. Moje cigarety nejsou důležitější než šátek nebo kolínská voda mé manželky, a obojí je mnohem méně důležité než výbava pro přicházející děťátko.
V manželství nelze oddělit peníze a ducha. Výdaje neurčuje „přirozenost požadavku“, ale jsou vždy vyjádřením ducha, vnitřního životního stylu i náboženského postoje manželského páru. Šťastný manžel přinese více než nešťastný, šťastná žena utratí znatelně méně. Mnohé výdaje, hlavně osobní, jsou výrazem kompensace jejích vnitřní roztrpčenosti, nebo si i společně něco dovolí, protože si neumějí navzájem dát nic lepšího. Naopak, spolupatřičnost skutečně živé rodiny se špatnou materiální situací jen posílí.
Výdaje a úspory se v rodině neřídí obchodními hledisky, ale vždy vyjadřují cosi ze živého ducha a slouží společenství lásky. Tak se bude třeba šetřit na šatech a přepychovém zařízení a pojedeme s dětmi na dovolenou, abychom tam s nimi vytvořili opět nové společenství. Muž se zřekne výnosného vedlejšího zaměstnání, aby měl čas pro manželku a děti. Muži, kteří všechen svůj čas a energii věnují práci, „fuškám“, funkcím, aniž je to nutné, a udávají, že tím rodině lépe přispívají ve skutečnosti rodině ubližují, protože dětem fakticky berou otce. Co prospěje dětem vkladní knížka a i vyšší vzdělání, když kvůli tomu nikdy neviděly svého otce spokojeného? Peníze i vzdělání se vždycky ještě dají získat, ony však nejsou celé štěstí, otce naopak máme jen jednoho a mládí také jen jednou.
Duch se projevuje především ve vzájemných vztazích. Dítě, které vždy bylo vedeno k tomu, aby svoje vlastnictví rozdělilo s ostatními, které doma vidělo, že kus koláče nebo kytice pokaždé putovaly k nemocné důchodkyni od vedle, které poznalo, že se odkládá „desátek“ pro jiné, i když koncem měsíce byla peněženka ztenčena, toto dítě se naučilo víc, než by mu dala vysoká škola.
Obyčejný dělník vypravoval, že v den výplaty, než začnou peníze rozpočítávat, se svou ženou pokleknou a děkují Bohu za práci, za zdraví a výdělek. A pak, že jeho mzda jim vždycky stačila.
Kdo vede své hospodářství skutečně zodpovědně (to neznamená jako šťastný majitel, ale jako správce domu, kterého Bůh stanovil nad určitými hodnotami), tomu bude záležet na pravidelné odměně jeho podřízených i spolupracovníků, na srdci mu bude ležet „spravedlnost Božího království“ a do jejich služeb postaví i svou rodinu.
Ne „chléb můj“, ale „chléb náš vezdejší dej nám dnes“.
Rodina je označována jako základní buňka společnosti a je to správné. Rodina však není jen částí celku, jak je to vykládáno v totalitních státech, ona má smysl i sama o sobě, ona sama o sobě je osobou před Bohem. A tím je též řečeno, že jí rozumem nemůžeme pochopit a že zůstává věčným tajemstvím.
Láska mezi mužem a ženou, zplození dítěte, jeho růst od připoutanosti k rodině do osobní svobody, vyzařování ducha rodiny do okolí, na přátelé a povolání, vytvoření domova, země, věcí prostřednictví, ducha lásky – to jsou samá tajemství, která společně vytvářejí největší tajemství osoby rodiny. Velmi podstatný je vztah rodiny ke společnosti. Pro mnohé manželské a rodinné problémy, které vypadají neřešitelné, se najednou objeví řešení když se muž a žena, anebo dokonce celá rodina společně pustí do nějaké úkolu, který je přesahuje. Je totiž pravda, že „dáváním dostáváme, odpuštěním získáváme k věčnému životu (sv. František z Asissi).
Tajemství pokoje v rodině spočívá ve schopnosti odpouštět. Často chceme být velkorysí a ujišťujeme: „Vůbec se na tebe nezlobím“ a přece se nám do srdce vkrádá podvědomá zlost, která otráví ovzduší. Raději se přiznejme k vlastní vznětlivosti a hněvu, ale překonejme je rychle a dokonale v odpuštění a zapomenutí. Odpustit je jako roztrhnou dlužní úpis druhého. On nám skutečně něco dlužil, ale my jsme se roztržením úpisu vzdali všech nároků na své právo v té věci. Na druhé straně ovšem stojí prosba o odpuštění.
I když v rodině zůstane mnoho nedokonalého, může na ní spočinout Boží požehnání, které pak skrze všechny projevy rodiny vyzařuje do okolí. A toto požehnání jí dává stálost, která rodinu činí nakonec nezávislou na vnějších podmínkách. Pročtěme si úsek novely:
„Uprostřed válečného zmatku dokáže muž svým rozvážným postojem udržet v chodu jarní polní práce. Oře a seje a za dunění děl sází brambory. Zároveň na neúrodném svahu založí borový ochranný porost a na slepičím dvorku sází ovocné stromy. Vykonává všechnu práci, kterou si určil pro tento rok, i když ví, že nebude nic sklízet ze všeho, co dává do země. Vždyť půda je nám svěřena k hospodaření po krátký čas našeho života a my jsme povolání sloužit milé zemi. Tak i já se starám jako každoročně, spolu s válečným zajatcem o zeleninovou zahradu.
„Mami“, zeptá se syn jednoho dne, „proč tolik pracujeme, nebudeme přece nic z té úrody mít.“ „To nevadí, Jefime, i Rusi mají hlad a všechny děti na světě mají rády jablka, nejen vlastní.“
Můj muž je nedosažitelný jako by zemřel. Od nynějška jsem jakoby vdova. Starost o děti spočívá jen na mně. A já jsem kdo? V bibli se píše o těch, kteří jsou vyloučení z ráje a mezi jiným tam stojí: venku zůstanou malomyslní. Chápu, že malomyslnost znamená rouhání se Bohu, protože ten, kdo poznal, že je Bůh, nemá důvod k malomyslnosti. Ale já to prostě nemohu změnit, jsem malomyslná a to důkladně. Až konečně přejdou dny temna, já půjdu opět po své obvyklé práci.
Večer, když děti ležely v posteli, zvedla Marie – Monika hlavičku: „Mami, kam vlastně zítra odjíždíme?“ „Miláčku, nemám potuchy, ale naštěstí to ví Bůh. Nejprve pojedeme do Berlína a pak uvidíme co dál.“ „Ach, mami, to je ale zajímavé. Co myslíš, co si asi Bůh pro nás vymyslel?“ Z té odpovědi vidím, že i děti přešel všechen strach a místo něho nabyly důvěry.“
Živým zdrojem síly je pro rodinu modlitba, případně i krátká meditace, která se má dělat bezpodmínečně denně, nejlépe ráno; modlitba, kterou předříká otec nebo matka. Ještě lépe, když k ní přispějí oba alespoň větou, krátkým čtením z Písma svatého, nebo když připojí co nejdelší naslouchání Bohu mlčením. Za co mám děkovat? Jsem připraven přijmout bezpodmínečně Boží vůli? A nebo jí kladu překážky svou tvrdohlavostí? Který nejbližší krok mi teď ukazuje Bůh? Co se má stát v naší rodině a skrze ni? Nebrání nám neupřímnost, ziskuchtivost, falešné ohledy, nelaskavost? Dobré je, když si tento dialog s Bohem napíši, a pak si jej vyměním s ostatními. (Jisté věci si ovšem svěří jenom muž a žena). Ďábel si znovu a znovu bude vynalézat způsoby, jak překazit tato tichá rána, ona jsou však proti němu nejlepší zbraní.
Avšak pokoj, který přichází z tohoto naslouchání a poslušnosti, nemá nic společného z měšťáckou jistotou. Je dokonce největší nejistotou, ale je tím mírem, který Ježíš přislíbil svým věrným.
Tato strana je archivovane spolecne se starou verzi webu www.fatym.com (nova verze od roku 2007 je zde) a je umistena na serverech A.M.I.M.S. Na serverech A.M.I.M.S jsou dale hostovany Internetova televize TV-MIS.cz, TV-MIS.com, Casopis Milujte se!, on-line internetove prehravace JukeBox TV-MIS.cz (hudebni) a TemaBox TV-MIS.cz, virualni pout do Svato zeme a na Sinaj - svata-zeme.tv-mis.cz, weby poute.eu, ps.oblati.cz a rada dalsich projektu.