XLVII. Ježíš Kristus, pravý Bůh a pravý člověk, syn blažené Panny Marie

1) Velké christologické koncily konané v Niceji a v Konstantinopoli formulovaly základní pravdu naší víry, která je vyjádřena v krédu: Ježíš Kristus je pravý Bůh a pravý člověk, soupodstatný s Otcem ve svém božství a zároveň má totéž lidství jako my. Na tomto místě našich katechezí je třeba připomenout, že po koncilních výkladech ohledně pravého božství a pravého lidství Krista se objevily spory o to, jak má být správně pojímána jednota mezi tímto Kristovým plným božstvím a plným lidstvím. Otázka se týkala podstatného obsahu tajemství vtělení, tedy početí a narození Krista z Panny Marie. Již od třetího století se rozšířil v církvi zvyk nazývat Marii titulem Bohorodička (Theotokos). Tento výraz se nachází mimo jiné také v jedné prastaré modlitbě Pod ochranu tvou: Pod ochranu tvou se utíkáme, svatá Boží Rodičko ... Tato antifona se v církvi často recitovala a církev tak činí podnes. Nejstarším dokladem této modlitby je jeden papyrus nalezený v Egyptě, který spadá do období přelomu třetího a čtvrtého století.

2) Avšak právě tato invokace, tedy Bohorodička, byla v první polovině pátého století popírána, činil tak Nestorius a jeho následovníci. Nestorius měl za to, že Marie může být nazývána Matkou Kristovou, ale nikoli Matkou Boží. Toto popírání bylo v souladu s tím, jak Nestorius pojímal jednotu božského a lidského v Kristu. Podle něho se totiž božství a lidství nespojily v jednotě osobního subjektu v tom lidském bytí, které začalo existovat v Mariině lůně po zvěstování. V protikladu k arianismu, který představoval Božího Syna jako podřazeného Otci a jako tvora, a v protikladu k doketismu, který redukoval Kristovo lidství na pouhé zdání, Nestorius hovořil o specifické přítomnosti Boha v Kristově lidství, které bylo svatým bytím na způsob chrámu, takže v Kristu existovala podvojnost nejen co do přirozeností, ale i co do osob. Měl by tedy božskou osobu i lidskou osobu, a proto by Panna Maria byla Matkou Krista člověka, ale nikoli Matkou Boží.

3) Efezský koncil z roku 431 zakročil proti nestoriánským idejím a potvrdil pravé Kristovo lidství, jak to vyplývá ze zjevení a jak to vyznávala a věřila církev v souladu s apoštolskou Tradicí svatých Otců (srov. DS 250-266). Tento koncil definoval, že Kristus je totéž věčné Slovo, Bůh z Boha, a jako Syn je věčně plozen Otcem, definoval zároveň to, že podle těla se tento jediný pravý Boží Syn v čase narodil z Marie Panny. Jelikož je Kristus jedinou bytostí, Maria má plné právo být nazývána titulem Bohorodička, jak to odpovídalo křesťanské modlitbě a učení svatých Otců (srov. DS 251).

4) Nauka Efezského koncilu byla následně vyjádřena v tak zvaném sjednocovacím symbolu, k tomu došlo v roce 433, čímž bylo zamezeno pokoncilním rozporům. Tento symbol hovoří následovně: Vyznáváme tedy našeho Pána Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího, pravého Boha a úplného člověka s rozumovou duší a s tělem, který se zrodil z Otce přede všemi věky podle božství a v posledních dnech se on sám pro nás a pro naši spásu narodil z Marie Panny podle svého lidství, soupodstatný s Otcem podle božství a soupodstatný s námi podle lidství. Opravdu se naplnilo sjednocení přirozeností. Proto vyznáváme jediného Krista, jediného Syna, jediného Pána. Podle této jednoty bez smíšení vyznáváme svatou Pannu Matku Boží, protože Bůh Slovo se vtělil a stal se člověkem a při početí se sebou sjednotil chrám, který z ní přijal. (DS 272) Úchvatný je výraz, který hovoří o Kristově lidství jako o chrámu, který na sebe opravdu přijalo Slovo v lůně panenské Matky Marie!

5) Sjednocovací dokument byl výsledkem jednání mezi biskupem Janem z Antiochie a svatým Cyrilem Alexandrijským, kteří z tohoto důvodu obdrželi gratulace od papeže Sixta III. (432-440). Text hovořil o sjednocení dvou přirozeností v jednom jediném subjektu, Ježíši Kristu. Jelikož však vyvstaly nové problémy, zejména kvůli Eutychovi a monofyzitům, kteří zastávali názor, že po sjednocení přirozeností došlo k jejich smíšení v jediném Kristu, musel se po několika letech svolat Chalcedonský koncil, k němuž došlo v roce 451. Tento koncil formuloval své učení na základě doktríny svatého papeže Lva Velikého (440-461). Bylo totiž třeba upřesnit pojetí subjektu tohoto sjednocení přirozeností, a tak byl do christologické terminologie magisteria uveden pojem osoba, což byl opět jeden nesmírně významný milník na cestě formulace christologického dogmatu.

6) Při dogmatické definici Chalcedonský koncil opakoval vyznání víry z Niceje a Konstantinopole, zároveň také přijímal učení Cyrila z Alexandrie, jak byla vyjádřena v Efezu, i nauku obsaženou v listu adresovaném Flavianovi vynikajícím Lvem, přeblaženým a přesvatým arcibiskupem velkolepého a prastarého Říma ... v souladu s vyznáním velkého Petra ... a pro nás spolehlivým sloupem [pravdy] (DS 300). Koncilní otcové pak dodávají: Podle příkladu svatých Otců všichni souhlasně učíme vyznávat jednoho a téhož Syna, Pána našeho, Ježíše Krista, téhož dokonalého v božství i téhož dokonalého v lidství, opravdu Boha a opravdu člověka, téhož z rozumové duše a těla, soupodstatného s Otcem podle božství a téhož soupodstatného s námi podle lidství, nám podobného ve všem kromě hříchu, zrozeného z Otce před věky podle božství i v posledních dnech téhož pro nás a pro naši spásu z Marie Panny Bohorodičky podle lidství, [učíme vyznávat] jednoho a téhož Krista, Syna, Pána, Jednorozeného ve dvou přirozenostech bez smíšení, beze změny, bez oddělení a bez rozloučení, a to tak, že odlišnost jeho přirozeností není sjednocením zrušena, spíše zůstává zachována vlastnost obojí přirozenosti a sbíhá se v jediné osobě nebo individuální podstatě, [učíme tedy vyznávat] nikoli rozděleného či rozloučeného ve dvě osoby, nýbrž jednoho a téhož Syna, Jednorozeného, Boha, Slovo, Pána Ježíše Krista, jak o něm nejprve hovořili proroci a pak nás vzdělal sám Ježíš Kristus a konečně jak nám to předalo vyznání víry otců. (DS 301-302)

Jednalo se o jasnou a velmi hutnou syntézu víry v Kristovo tajemství, jak ji církev přijala z Písma svatého a ze svaté Tradice. Koncilní otcové si při sestavování textu posloužili pojmy a výrazy jako: přirozenost a osoba, které patřily tehdy k běžné mluvě. Díky koncilním výrokům byly tyto výrazy povýšeny na rovinu filozofické a teologické terminologie. Koncil však převzal tato slova z tehdy běžného jazyka bez toho, že by se vázal na nějaký zvláštní filosofický směr. Je rovněž třeba poznamenat, že koncilní otcové se úzkostlivě snažili upřesnit přijatou terminologii. V řečtině totiž pojem prosópon, který odpovídá latinskému výrazu persona osoba, označoval spíše vnější, jevovou stránku lidského bytí (doslovně se jednalo o divadelní masku), a proto koncilní otcové postavili vedle slova persona také výraz hypostasis, který označoval vnitřní ráz bytí této jediné osobní Kristovy bytosti.

Obnovme tedy také my vyznání víry církve v Krista, našeho Spasitele, prostřednictvím slov oné úctyhodné formulace, k níž se obracely nesčetné generace křesťanů, aby z ní načerpaly světlo a sílu k vydávání svědectví Kristu. Toto svědectví v mnoha případech nabylo podoby krvavého mučednictví.
 

XLVIII. Víra církve v Ježíše Krista podle starých koncilních definic

1) V těchto našich katechezích se budeme zabývat starými koncilními definicemi, v nichž byla formulována víra církve. Pevný bod této formulace představuje definice Chalcedonského koncilu z roku 451, který učí, že v Ježíši Kristu jsou božská a lidská přirozenost, které se bez smísení a rozdělení sjednocují v jediném osobním subjektu, jímž je osoba Slova Boha. Kvůli řeckému výrazu hypostasis se obvykle hovoří o takzvané hypostatické unii. Tatáž osoba Slova Syna je věčně plozena Otcem, což odpovídá jeho božství, v čase však se narodila z Panny Marie, což odpovídá jejímu lidství. Chalcedonská definice tedy znovu potvrzuje, rozvíjí a vysvětluje to, co církev učila na předešlých koncilech, i to, co dosvědčují církevní otcové, například svatý Irenej, který hovoří o jednom a témž Kristu (srov. Adv. haer. III, 17, 4).

Je tedy nutno říci, že spolu s naukou ohledně božské osoby Slova Syna, která na sebe vzala lidskou přirozenost a vstoupila do našeho světa lidí, koncilní otcové zároveň podtrhli důstojnost člověka osoby i důstojnost vztahů panujících mezi různými osobami. Dokonce lze říci, že byla věnována pozornost důstojnosti existence jednotlivce. Člověk je tedy nezaměnitelný a originální subjekt s povinnostmi a právy. Lze nevidět v tom výchozí bod historie nového způsobu myšlení a nového způsobu života?

Proto také platí, že vtělení Božího Syna je základem, pramenem a modelem nového nadpřirozeného řádu lidské existence, z něhož všichni lidé čerpají milost, která je posvěcuje a zachraňuje. Je to rovněž počátek nové křesťanské antropologie, která se projevuje rovněž v přirozené sféře myšlení a života. Jedná se o povznesení člověka jakožto osoby, která je ústředním bodem společnosti, a lze říci, že je ústředním bodem celého světa.

2) Vraťme se ale k Chalcedonskému koncilu, abychom řekli, že potvrdil tradiční učení o dvou přirozenostech Kristových proti monofyzitské nauce (mono physis = jedna přirozenost), která se rozšířila před tímto koncilem a po něm.

Když koncil upřesnil, že ke sjednocení dvou přirozeností dochází v jediné osobě Slova (en duo physesin), jak jsme mohli číst v textu koncilní definice v předešlé katechezi: Učíme vyznávat ... jednoho a téhož Krista, Syna, Pána, jednorozeného ve dvou přirozenostech bez smíšení, beze změny, bez oddělení a bez rozloučení, a to tak, že odlišnost jeho přirozeností není sjednocením zrušena, spíše zůstává zachována vlastnost obojí přirozenosti a sbíhá se v jediné osobě nebo individuální podstatě, ... (DS 302) To znamená, že lidská přirozenost rozhodně nebyla žádným způsobem pohlcena onou božskou přirozeností. Díky své božské přirozenosti je Kristus soupodstatný s Otcem podle božství, díky své lidské přirozenosti je soupodstatný s námi podle svého lidství. Ježíš Kristus je tedy pravý Bůh a pravý člověk. Na druhé straně dvojí přirozenost rozhodně nenarušuje Kristovu jedinost, která je dána osobou vtěleného Slova, božskou osobou Syna.

3) Dále je třeba připomenout, že vzhledem k logice dvojí přirozenosti Kristovy musíme hovořit rovněž o dvojí Kristově vůli a o dvou způsobech Kristovy činnosti, i když se tato dvojí vůle a dvojí činnost vždy vztahuje k jedinému jednajícímu a chtějícímu subjektu, tedy k osobě Slova. Tato pravda byla předmětem definice III. konstantinopolského koncilu v roce 681, byl to celkově šestý ekumenický sněm. Tak učil již Čtvrtý lateránský synod v roce 649 proti bludům hlásaným monothelety, kteří Kristu připisovali pouze jedinou vůli, totiž tu božskou. Koncil odsoudil herezi jedné jediné vůle a jednoho jediného způsobu jednání ... v Kristu. Tento blud zmrzačoval Krista vzhledem k podstatné součásti jeho plného a pravého lidství. Koncil přitom následoval učení pěti předchozích všeobecných koncilů a ctihodných svatých otců. V souladu s nimi tedy definoval a vyznal, že v Kristu jsou dvě vůle a činnosti podle jeho jednotlivých přirozeností. Tyto dvě vůle podle dvou přirozeností jsou vždy v dokonalém vzájemném souladu, takže lidská vůle bez odporu následuje božskou, všemohoucí vůli a podřizuje se jí, a to přesně podle toho, co stojí v Písmu: Protože jsem nesestoupil z nebe, abych konal svou vůli, ale vůli toho, který mě poslal. (Jan 6,38) (srov. DS 556)

4) Tato společná nauka prvních koncilů souhrnně potvrzuje a vykládá tajemství Ježíše Krista. Je podle své přirozenosti skutečným člověkem, je schopen lidského jednání, má lidské poznání, lidskou vůli, lidské vědomí a svědomí, je schopen prožívat lidské utrpení, je jako člověk trpělivý, poslušný, schopný zemřít. Jedině díky této lidské úplnosti jeho bytí lze porozumět výrokům Písma, které hovoří o jeho poslušnosti až k smrti (srov. Flp 2,8; Řím 5,19; Žid 5,8) a zejména o jeho poslušnosti projevené v Getsemanech: Otče, chceš-li, odejmi ode mě tento kalich, avšak ne má vůle ať se stane, ale tvá. (Lk 22,42; srov. Mk 14,36) Zároveň ale platí, že lidská vůle a lidské jednání Ježíšovo patří božské osobě Slova, což se právě v Getsemanech projevuje naplno ve vzývání Otce oslovením: Abba. (srov. Mk 14,36) Této své osobní božské identity si byl Ježíš plně vědom, jak to prokazuje kupříkladu výrokem: Dříve než byl Abrahám, já jsem. (Jan 8,58) To se projevuje i v řadě jiných míst evangelia, o nichž jsme hovořili v předchozích katechezích. Zároveň je jisté, že Ježíš má opravdu lidské vědomí, jak je to neustále v evangeliích zřejmé. Zároveň však jeho lidské vědomí patří osobě Slova, onomu božskému Já, díky němuž může říci: Já a Otec jedno jsme. (Jan 10,30) Neexistuje žádný výrok evangelia, v němž by o sobě Kristus hovořil jako o lidské osobě, i když se velmi rád představuje jako Syn člověka. Tento poslední titul je významově velmi bohatý a zdá se, že pod biblickým a mesiášským hávem již poukazuje na to, že ten, kdo na sebe tento název vztahuje, přísluší k jinému řádu, který přesahuje onen běžný řád lidských smrtelníků, jak to dokládají výroky o jeho božském Já, v němž opravdu zaznívá vědomí ohledně vlastní božské osobní identity.

5) Na závěr našeho výkladu o christologii velkých koncilů patristické epochy bychom měli okusit plnou významovou hutnost slov papeže Lva Velikého z jeho listu konstantinopolskému patriarchovi Flavianovi (Tomus ad Flav., ze dne 13. 6. 449): Boží Syn, který sestoupil z nebeského sídla a neopustil při tom Otcovu slávu. Narodil se novým způsobem a podle nového pořádku, neboť ten, který je ve své [přirozenosti] neviditelný, se učinil viditelným v naší [přirozenosti], ten, který je nepochopitelný, chtěl být pochopen, ten, který je věčný, započal existovat v čase, Pán veškerenstva na sebe vzal formu služebníka, pod níž skryl nesmírnost své velkoleposti, utrpení nevystavený Bůh nepohrdl stát se člověkem vydaným utrpení a jakožto nesmrtelný být poddán zákonům smrti. Jedná se o nové narození, neboť panenství nezřízenou žádostivostí neporušené poskytovalo [Božímu Synu] látku těla. Z Matky Páně je vzata přirozenost, nikoli vina, a tak se [lidská] přirozenost Ježíše Krista, který se podivuhodně narodil z panenského lůna, neliší od naší [lidské přirozenosti]. Ten, který je pravým Bohem, je zároveň také pravým člověkem a není žádného klamu v tomto vzájemném sjednocení nízkosti člověka a vznešenosti božství. Jako tedy Bůh nepodléhá změně, když se smilovává, tak zase člověk není pohlcen [božskou] důstojností. Každá z obou forem koná ve společenství s druhou to, co je jí vlastní, Slovo tedy koná to, co je Slova, a tělo naplňuje to, co je těla. Jedno prozařuje ve vlastních zázracích, druhé se vystavuje potupám. Pak Lev Veliký uvádí celou řadu textů, ve kterých evangelia potvrzují jeho učení, a uzavírá: Stejně tak nepřísluší oběma přirozenostem pravit: Já a Otec jedno jsme (Jan 10,30), a říci: Otec je větší než já (Jan 14,28). Ačkoli v našem Pánu Ježíši Kristu jsou Bůh a člověk jednou jedinou osobou, rozdíl spočívá v tom, odkud pochází pro obé společná pohana a odkud pochází pro obé společná sláva. Z nás má lidství podřazené Otci, z Otce má božství totožné s Otcovým božstvím. (DS 494-295)

I když tato vyjádření christologického dogmatu mohou někomu připadat nesnadná, přesto z nich prosvítá tajemství Slova, které se stalo tělem, jak to zvěstuje Prolog Janova evangelia. Před tímto tajemstvím se musíme prostřít v adoraci spolu s těmi velkými muži, kteří ho uctívali svým bádáním a svými reflexemi, které jsou nám všem k užitku a celé církvi ku prospěchu.
 

XLIX. Christologické definice koncilů a dnešní víra církve

1) Díky shrnutí christologie ekumenických koncilů patristické doby v posledních katechezích jsme si mohli uvědomit, jak velkého intelektuálního úsilí bylo třeba k tomu, aby lidská mysl hlouběji pronikla do tajemství Bohočlověka, aby zde nahlížela dvě přirozenosti a jejich dokonalou jednotu v osobě Slova, aby jasně vnímala vlastnosti a charakteristiky lidské přirozenosti a její podřízenost jedinému božskému Já vtělené osoby Slova i harmonický soulad s ním. K vyjádření tohoto hlubšího proniknutí do tajemství použili koncilní otcové tehdy běžnou terminologii, která byla přirozeným výrazem obecného způsobu poznání a uvažování a časově předcházela tomu, jak později terminologii upřesnily a definovaly jednotlivé filozofické a teologické školy. Bádání a reflexe spolu s pokusy o zdokonalení vyjadřovacích prostředků charakterizovaly úsilí církevních otců i snahu teologů a pastýřů v dalších staletích církevních dějin, a tak christologická terminologie doznávala upřesňování a byla stále prohlubována, což se týká zejména pojmu osoba. Tato upřesnění měla nevyčíslitelnou hodnotu rovněž pro pokrok lidského myšlení obecně. Ovšem aplikace uvedených pojmů na zjevenou pravdu a na její vyjadřování nebyla podmíněna jednotlivými autory či specifickými školami, protože vyplývala z toho, co nabízela běžná mluva učených i prostých lidí každé doby, jak to vyplývá z analýzy koncilních definic.

2) Je pochopitelné, že v úsilí o příhodné vyjádření údajů zjevení, které by odpovídalo dnešní situaci a novým filozofickým a vědeckým trendům, někteří lidé zakoušeli jistý druh obtíží, když měli přijmout a používat starou terminologii, zejména se to týká rozlišení mezi osobou a přirozeností, které je základním pilířem tradiční christologie stejně jako trinitární teologie. Zejména ti, kdo se chtěli inspirovat rozličnými moderními školami, které kladou důraz na filozofii řeči a na hermeneutiku, jež závisejí na relativismu, subjektivismu, existencialismu, strukturalismu, atd., došli k tomu, že nebrali s patřičnou váhou, nebo dokonce odmítali tradiční pojmy a termíny jako cosi zavánějícího scholasticismem, formalismem, statickým a nehistorickým způsobem myšlení, a proto je považovali za nevhodné k tomu, aby se jejich prostřednictvím dnešnímu člověku sdělovalo tajemství živého Krista.

3) Ale k čemu došlo potom? Nejprve se někteří stali vězni nové formy scholasticismu, který je vázán na pojmy a terminologii, jež jsou spjaté s novými proudy filozofického a vědeckého myšlení, přičemž se dostatečně nestarali o opravdovou konfrontaci svého způsobu uvažování a vyjadřování s výrazovými formami vlastními obecnému způsobu myšlení a vyjadřování, tedy s univerzálním způsobem myšlení, jenž zůstává dodnes čímsi neopomenutelným, pokud chceme v oblasti života a myšlení komunikovat jedni s druhými. Dále došlo k tomu, co se dalo snadno předvídat, totiž že od terminologických otázek se přešlo k relativizaci nicejského a chalcedonského dogmatu, která byla interpretována jako čistě dobově podmíněné způsoby výkladu, jež jsou dnes čímsi překonaným a čímsi, co nelze současnému člověku předkládat. Tento postup byl a je velmi riskantní, protože může vést k výsledkům, jež jsou jenom velmi obtížně slučitelné s údaji zjevení.

4) V nové terminologii se došlo až k tomu, že se hovořilo o lidské osobě Ježíše Krista, a to na základě fenomenologické koncepce osobnosti, která je dána souhrnem vyjádření vlastního vědomí a vlastní svobody, přičemž se opomíjel ontologický subjekt, který je základem všech těchto fenomenologických záležitostí. Jindy docházelo k tomu, že božská osoba Kristova se redukovala pouze na Ježíšovo sebevědomí ohledně toho božského, které je v něm, aniž by se přitom bralo v potaz ono božské a transcendentální Já, které je preexistující vzhledem k Ježíšovu lidství. Všechny tyto uvedené koncepce, které se promítají rovněž do pojímání mariánského dogmatu a zejména do pojímání Mariina Božího mateřství, jež je velmi úzce spjato s christologickým dogmatem, tak tedy všechny uvedené koncepce mají jako společného jmenovatele negaci rozlišování mezi osobou a přirozeností, kterou naproti tomu zmíněné koncily převzaly z obecné terminologie a teologicky propracovaly jako interpretační klíč pro pojímání Kristova tajemství.

5) Tyto skutečnosti, na něž jsme souhrnně poukázali, nám dovolují chápat delikátnost problematiky používání nové terminologie jak v oblasti teologie, tak v oblasti katecheze, a to zejména tehdy, když na počátku stojí předsudky vůči staré koncilní terminologii (ta bývá označována jako helénistická) a její následné zavrhování, přičemž vše končí tím, že se všechno podřizuje v jistém slova smyslu absolutizovaným, novým dobově podmíněným a módním kategoriím a termínům. Ve jménu této nové terminologie se pak vysloveně manipuluje dokonce se samotnou podstatou zjevené pravdy. To jistě neznamená, že by nebylo možno pokračovat v bádání ohledně vtěleného Slova a že by nebylo možné hledat stále vhodnější způsoby, jak vykládat christologickou nauku podle norem a podle ducha II. vatikánského koncilu, který spolu s Janem XXIII. jasně podtrhl, že něco jiného je sám poklad víry neboli pravdy víry, a něco jiného je způsob, jímž jsou vyjadřovány, i když ovšem smysl a význam zůstává tentýž (GS 22; srov. Jan XXIII., Discorso di apertura del Concilio, 11. 10. 1962; in AAS 54 (1962) 792).

K mentalitě moderního člověka formovaného v souladu s kritérii a metodami vědeckého poznávání je třeba se přibližovat tak, že budeme brát v potaz jeho zaměření ke kritickému zkoumání v různých oblastech vědění, ale rovněž tak jeho hluboké tíhnutí k tomu, co ho přesahuje, k tomu, co kvalitativně překračuje jakékoli meze toho, co lze zakoušet a změřit. Je třeba brát rovněž vážně to, jak často tento člověk projevuje svoji potřebu moudrosti, která by byla mnohem přitažlivější a lidsky bohatší než pouhé suché vědecké poznání. Tak se ukazuje, že tato mentalita rozhodně není zcela uzavřená našemu mluvení o nejvyšších důvodech života a o jejich zakotvení v Bohu.

Na tomto základě je rovněž možné naše smysluplné mluvení o Kristu evangelií a dějin, které bude formulováno v hlubokém vědomí tajemství. Naše mluvení o těchto nevýslovných tajemstvích bude sice ve srovnání s nimi jakýmsi pouhým žvatláním, nicméně nebude bez jasných pojmů, které byly vypracovány za pomoci Ducha svatého na velkých koncilech a v myslích církevních otců. Tyto pojmy a tuto terminologii nám předává matka církev.

6) Christologická katecheze musí být věrná tomuto zjevenému a církví předávanému pokladu. Musí studovat a představovat postavu, učení a dílo Ježíše Krista obsažené v evangeliích. Tak bude moci velmi dobře ukazovat na pravdy o věčné preexistenci Slova, o tajemství jeho kenoze (srov. Flp 2,7), o jeho předurčení a povýšení, jež je pravým cílem veškeré ekonomie spásy a jež v sobě zahrnuje spolu s Kristem člověkem rovněž celé lidstvo a v jistém slova smyslu rovněž veškeré stvoření. Taková katecheze musí představovat celou pravdu o Kristu jako Synu Božím a Slovu ve výšinách vnitrotrinitárního života Božího (to je další základ křesťanského dogmatu), o jeho vtělení kvůli naší spáse, díky níž se naplňuje maximální možné sjednocení mezi Stvořitelem a tvorem v člověku. Tato katecheze nesmí ztrácet ze zřetele rovněž pravdu o Kristu, který je opravdu člověkem a jehož lidství plně přísluší božské osobě Slova, o jednotě mezi jeho lidstvím a jeho božstvím, o jeho mesiášském poslání, jež mu přísluší jakožto člověku.

Tak se bude moci projevit pravda, podle níž je Ježíš z Nazareta ve své lidské zkušenosti a ve svém niterném vědomí tou nejplnější realizací osobnosti, a to i vzhledem k hodnotě sebevědomí, které je základem a bytostným ústředím jeho vnitřní i vnější aktivity. To vše se ale realizuje v oblasti nekonečně vznešenější než jen v pouhém lidství, totiž v oblasti božské osoby jediného Syna. Právě tak se projeví pravda o Kristu, který patří k našim lidským dějinám jako jedinečná událost (narozený z ženy, narozený pod zákonem srov. Gal 4,4), který však v sobě uskutečňuje univerzální hodnotu lidství, jak ji zamýšlí Bůh ve svém věčném úradku. Kristus je tak pravou a totální realizací věčného záměru, jež se projevuje ve smlouvě a v Království Boha a člověka a kterou poznáváme z proroctví a z biblických dějin. Projeví se tak zároveň pravda o Kristu jako věčném Slovu, světle a původu všech věcí (srov. Jan 1,4.9 n.), jež se vtělilo a zpřítomňuje se uprostřed lidí, uprostřed stvořených věcí, v srdci dějin lidstva, aby bylo podle Božího záměru ontologickou hlavou celého universa, Vykupitelem a Spasitelem všech lidí, Obnovitelem, který rekapituluje všechno, co je na nebi i na zemi (srov. Ef 1,10).

7) Vzdáleni od pokušení jakékoli formy monismu jak materialistického, tak panlogického, můžeme rozvíjet novou reflexi o tomto tajemství Boha, který přijímá lidství, aby ho se sebou sjednotil, aby ho spasil, oslavil a zahrnul ho svou vlastní věčnou slávou. To vše neztrácí nic ze své velkoleposti a nádhery, jakou se christologická reflexe církve zaskvěla na velkých koncilech starověku. To vše musí být vysvětlováno a obohacováno o nová teologická, filozofická a umělecká vyjádření (srov. Gaudium et spes, 62). Díky tomu všemu smí lidský duch stále hlouběji pronikat do nekonečně propastných tajů Božího zjevení.
 

L. Kristovo poslání hlásat radostnou zvěst chudým

1) Dnes začíná poslední část našich katechezí o Ježíši Kristu, které probíhají u příležitosti středečních generálních audiencí. Doposud jsme se snažili ukázat, kdo je Ježíš Kristus. Učinili jsme to nejprve ve světle Písma svatého a zejména ve světle evangelií. Posléze jsme v dalších katechezích zkoumali a vysvětlili odpověď víry, již dala církev na údaj zjevení, který pochází od samotného Ježíše a z kázání apoštolů. Tato odpověď dostala v průběhu staletí svoji podobu na velkých christologických koncilech, které v pátém až sedmém století formulovaly christologické dogma.

Ježíš Kristus je pravý Bůh a pravý člověk, který je soupodstatný s Otcem a s Duchem svatým, pokud jde o jeho božství; je zároveň soupodstatný s námi, pokud se týká jeho lidství. On je Syn Boží, narozený z Marie Panny. To je ústřední dogma křesťanské víry, v němž se vyjadřuje tajemství Ježíše z Nazareta.

2) K tomuto tajemství také patří poslání Ježíše Krista. Vyznání víry spojuje toto poslání s pravdou o bytí Bohočlověka (Theandrikos), Krista, který pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil z nebe ... a stal se člověkem. V našich katechezích se proto pokusíme rozvinout obsah předešlých slov Kréda. Budeme tedy meditovat postupně jednotlivé aspekty Kristova poslání.

3) Od počátku svého mesiášského působení Ježíš ukazoval především svoje prorocké poslání. Ježíš zvěstoval evangelium. On sám tvrdil, že je poslán (od Otce) (srov. např. Mk 1,38), že je poslán, aby zvěstoval radostnou zvěst o Božím království (srov. Lk 4,43). Na rozdíl od svého předchůdce Jana Křtitele, který učil na březích Jordánu v pustině ty, kdo k němu přicházeli z různých končin a krajů, Ježíš vycházel vstříc těm, jimž nesl radostnou zvěst. V tomto jeho vyjití vstříc v ústrety lidem lze spatřovat dynamismus tajemství vtělení, jež je vyjitím samotného Boha vůči lidem. Tak nám evangelisté sdělují, že chodil po celé Galileji, učil v jejich synagogách, hlásal evangelium o Království a uzdravoval mezi lidem každou nemoc a každou chorobu (Lk 4,23), že chodil od města k městu, od vesnice k vesnici a kázal a hlásal radostnou zvěst o Božím království (Lk 8,1). Z evangelních zpráv vyplývá, že Ježíšovo kázání se odehrávalo téměř výlučně na území Palestiny, tedy mezi Galileou a Judeou, přičemž navštěvoval Samařsko (srov. např. Jan 4,3-4), když přecházel mezi Judeou a Galilejí. Evangelia se však zmiňují rovněž okraji Týru a Sidónu (srov. Mk 7,31; Mt 15,21), hovoří i o Desetiměstí, tedy o Gerasenském kraji na opačném břehu Genezaretského jezera proti Galileji (srov. Mk 5,1; 7,31). Tyto zprávy prokazují, že Ježíš čas od času opouštěl hranice Izraele v etnickém slova smyslu, i když opakovaně zdůrazňoval, že jeho poslání je zaměřeno výhradně k domu izraelskému (srov. Mt 10,5-6). Rovněž učedníkům, které posílal na první zkoušku misionářského působení, jasně říkal: Mezi pohany nechoďte a do samařského města nevcházejte. Raději jděte ke ztraceným ovcím z domu izraelského. (Mt 10,5-6) Současně však vedl jeden z nejdůležitějších mesiášských dialogů v Samaří, poblíž studny v Sichemu (srov. Jan 4,1-26). Sami evangelisté dokládají, že zástupy, které ho následovaly, byly tvořeny nejen lidmi z Galileje, Judeje a Jeruzaléma, ale také z Idumeje a ze Zajordání a z končin Týru a Sidónu (srov. Mk 3,7-8; Mt 4,12-15).

4) I když Ježíš výslovně tvrdil, že jeho poslání je spjato s domem izraelským, zároveň však dával na srozuměnou, že nauka, kterou hlásal, tedy radostná zvěst, je určena celému lidskému rodu. Tak kupříkladu u příležitosti vyznání víry římského setníka on sám předpovídal: Ale říkám vám: Mnoho jich přijde od východu i od západu a zaujmou místo u stolu s Abrahámem, Izákem a Jakubem v nebeském království... (Mt 8,11) Avšak teprve po svém vzkříšení nařídil svým učedníkům, aby učili všechny národy (srov. Mt 28,19).

5) Jaký je esenciální obsah Ježíšova učení? Lze odpovědět velmi krátce: Evangelium, tedy radostná zvěst. On sám započal své působení slovy: Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu! (Mk 1,15)

Samotný výraz radostná zvěst ukazuje na základní ráz Kristova poselství. Bůh chce odpovědět na touhu po dobru a štěstí, jež je tak hluboce zakořeněna v každém člověku. Lze říci, že evangelium je takovou Boží odpovědí, která má proto základně optimistické ladění. Nejedná se však o optimismus v mezích tohoto času, o povrchní radostnost, rozhodně nejde o příslib ráje na zemi. Kristova radostná zvěst klade na posluchače zásadní požadavky mravního charakteru, učí o nezbytnosti odříkání a přinášení obětí. Tato zvěst je v posledním důsledku úzce spjata s vykupitelským tajemstvím kříže. V srdci radostné zvěsti se nachází program blahoslavenství (srov. Mt 5,3-11), která tím nejúplnějším způsobem vyjadřují, v čem opravdu spočívá druh štěstí, která Kristus přišel zvěstovat a zjevit lidstvu, jež je zatím pouze na cestě ke svému věčnému a definitivnímu určení. Ježíš říká: Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království. (Mt 5,3) Každé z osmi blahoslavenství má podobnou strukturu jako ono zmíněné první. Ve stejném smyslu Kristus nazývá blahoslaveným toho služebníka, kterého pán nalezne bdělého, tedy činného, v okamžiku svého návratu (srov. Lk 12,37). Zde je možno zahlédnout eschatologickou a věčnou perspektivu radosti, kterou v sobě skrývá radostná zvěst Ježíše Krista.

6) Blahoslavenství chudoby nás přivádí na začátek Ježíšovy mesiášské aktivity, když hovořil v nazaretské synagoze a výslovně tvrdil: Duch Páně je nade mnou, proto mě pomazal, poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst. (Lk 4,18) Jedná se nejenom a nikoli pouze o ty, kdo jsou chudí v ekonomickém a společenském slova smyslu (ve smyslu třídy), ale zejména o ty, kdo jsou duchovně otevření k přijetí pravdy a milosti, jež pochází od Otce jako svrchovaný dar jeho naprosto svobodné a z hlediska člověka nijak nezasloužené lásky (gratis zdarma, gratia milosti). Tato otevřenost předpokládá ze strany chudého podle evangelia vnitřní svobodu od závislosti na dobrech tohoto světa a ochotu užívat těchto dober a rozdělovat se o ně podle požadavků spravedlnosti a lásky. Za tuto otevřenost chudých před Bohem (anawim) Ježíš vzdává chválu Otci a velebí ho, protože skryl tyto věci (velká tajemství Boží) před učenými a moudrými a zjevil je maličkým (srov. Lk 10,21). Proto také Ježíš od sebe neodháněl ty, kdo se nacházeli v lepších ekonomických podmínkách, jako kupříkladu celník Zacheus, který vylezl na strom jen proto, aby mohl Ježíše spatřit (srov. Lk 19,2-9). Totéž platí o řadě Ježíšových přátel, jejichž jména nacházíme zaznamenána v evangeliích. Podle Ježíšových slov jsou blažení ti, kdo jsou chudí v duchu (srov. Mt 5,3), a ti, kdo slyší Boží slovo a zachovávají ho (srov. Lk 11,28).

7) Další charakteristikou Ježíšova kázání je to, že se snažil předávat jim radostnou zvěst takovým způsobem, který odpovídal jejich mentalitě a jejich kultuře. Jelikož vyrostl a žil mezi nimi v letech svého skrytého života v Nazaretě (kdy rostl moudrostí, věkem a oblibou u lidí i u Boha srov. Lk 2,52), poznal velice dobře mentalitu, kulturu a tradici svého vlastního lidu, které byly hluboce zakořeněny v půdě Starého zákona.

8) Právě z tohoto důvodu Ježíš často vyjadřoval v podobenstvích pravdy, které zvěstoval, jak to vyplývá z evangelních textů. Například Matouš píše: To všechno mluvil Ježíš k zástupům v podobenstvích a bez podobenství k nim vůbec nemluvil. Tak se mělo naplnit, co řekl prorok: Otevřu ústa v podobenstvích, vypovím, co bylo skryté od založení světa. (Mt 13,34-35) Je nesporné, že řeč v podobenstvích, která se vztahovala ke každodenním záležitostem života, velmi napomáhala navázání kontaktu s nepříliš vzdělaným posluchačstvem (srov. STh III, q. 42, a. 2). A přece bylo zapotřebí, aby tajemství království, skryté v podobenstvích, bylo vysvětlováno, jak o to někdy žádali sami apoštolové (srov. např. Mk 4,11-12). Odpovídajícího porozuměním podobenství bylo možno dosáhnout jedině za vnitřní pomoci toho světla, jež pochází od Ducha svatého. A toto světlo Ježíš sliboval a rozdával.

9) Musíme ještě upozornit na další charakteristiku Ježíšova kázání, kterou zdůrazňuje apoštolská exhortace Evangelii nuntiandi, kterou vydal Pavel VI. po synodě konané v roce 1974. Tématem tohoto dokumentu byla evangelizace. Můžeme zde číst: Sám Ježíš, Boží evangelium, byl absolutně prvním velkým evangelizátorem. Byl jím až do posledního důsledku, po vrchol dokonalosti a až po obětování vlastního pozemského života. (č. 7)

Ano, Ježíš nejen evangelium hlásal, on sám evangeliem byl. Ti, kdo v něho uvěřili, zachovávali slova jeho kázání a zároveň také následovali a napodobovali toho, kdo toto slovo hlásal, tedy Ježíše. Následovali Ježíše, protože on nabízel slova života, jak to vyznal Petr po Mistrově řeči v synagoze v Kafarnaum: Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života. (Jan 6,68) Tato identifikace slova a života, kazatele evangelia s jeho obsahem, to vše se uskutečňuje dokonalým způsobem jedině v Ježíšovi. Proto také my v něj věříme a následujeme ho, když se nám ukazuje jako jediný pravý Učitel a Mistr (srov. Mt 23,8-10).
 

LI. Boží království se k vám přiblížilo

1) Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu! (Mk 1,15) Ježíš byl poslán Otcem, aby přinesl chudým radostnou zvěst (Lk 4,18). Byl a zůstane prvním poslem nebeského Otce, prvním evangelizátorem, jak jsme řekli v předešlé katechezi a použili přitom slov Pavla VI. z jeho exhortace Evangelii nuntiandi. Vždyť Ježíš není pouze hlasatelem evangelia, radostné zvěsti protože on sám je evangeliem (Evangelii nuntiandi, 7).

Prostřednictvím celého svého poslání, vším, čemu učil a co konal, a konečně prostřednictvím svého kříže a svého vzkříšení Ježíš opravdu zjevuje člověku, co znamená být člověkem (srov. GS 22), a zjevuje mu perspektivy věčného štěstí, k němuž člověka Bůh povolal a určil od samého počátku jeho existence na zemi. Poselství blahoslavenství shrnuje životní program, který je předložen tomu, kdo chce následovat Boží povolání. Jedná se o jakousi syntézu étosu evangelia a tajemství vykoupení.

2) Kristovo poslání spočívá především ve zjevování radostné zvěsti člověku. Je tedy zaměřeno na člověka, a v tomto smyslu ho lze pojímat jako antropocentrické. Zároveň je ale tato zvěst pevně zakořeněna v pravdě o Božím království a ve zvěsti o jeho příchodu a o jeho blízkosti. Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu! (Mk 1,15) Tak tedy evangelium o Království, jehož zaměření k člověku je patrné v celém Ježíšově veřejném působení, je zároveň proniknuto pravým teocentrismem, protože se jedná o Boží království mezi lidmi. Ježíš hlásal evangelium o tomto Království a zároveň toto Boží království naplňoval po celou dobu svého poslání, díky němuž se toto Království rodilo a rozvíjelo již v tomto čase jako semeno v dějinách člověka a světa. Tato realizace Království se uskutečňovala prostřednictvím slov evangelia i celého lidského života Syna člověka, jenž byl korunován velikonočním tajemstvím smrti (srov. Fil 2,8). Ježíš položil základy úplně nové ekonomie spásy, jejíž běh se zastaví až v okamžiku, kdy Bůh bude všechno ve všem (srov. 1 Kor 15,28). Tak se tedy Boží království začalo realizovat v dějinách člověka a světa, i když se v průběhu pozemského lidského života setkává a střetává ustavičně s dalším základním termínem dialektiky dějin, totiž s Adamovou neposlušností, pro niž Adam upadl do područí knížete tohoto světa (srov. Řím 5,19; Jan 14,30).

3) Tady se dotýkáme ústředního problému a do jisté míry také klíčového a kritického bodu naplňování Kristova poslání, poslání Božího Syna v dějinách. K tomuto tématu se budeme muset v průběhu našich katechezí vrátit. Jestliže v Kristu je Boží království blízko člověku, ba dokonce je přítomno, a to definitivním způsobem v dějinách člověka a světa, zároveň se jeho naplnění ukazuje být čímsi, co se naplní až v budoucnosti. Právě proto nás Ježíš žádá, abychom prosili nebeského Otce: Přijď Království tvé. (srov. Mt 6,10)

4) Tuto skutečnost je třeba mít na paměti, zatímco se zabýváme Kristovým evangeliem jako radostnou zvěstí o Božím království. To bylo také hlavní téma Ježíšovy zvěsti. Nazaretský Mistr o něm hovořil zejména ve svých četných podobenstvích. Velmi významné je zejména to, které nám představuje Království jako semeno, jež rozsévač vkládá do země, kterou sám obdělal (srov. Mt 13,3-9). Toto sémě je určeno k tomu, aby přinášelo plody ze své vlastní síly, o tom není pochyb, ale úroda rovněž závisí na kvalitě půdy, do níž sémě padlo (srov. Mt 13,19-23).

5) Jindy Ježíš přirovnal Boží království, Nebeské království jak ho nazývá ve svém evangeliu Matouš k hořčičnému seménku, které je nejmenší mezi všemi semeny. Když však vzrůstá, stane se z něho košatý strom, na jehož větvích mohou hnízdit nebeští ptáci (srov. Mt 13,31-32). Ježíš dále přirovnává vzrůst Království ke kvasu, který prokvašuje těsto, aby se proměnilo v chléb, jenž slouží k nasycení člověka (srov. Mt 13,33). Nicméně problematice růstu Božího království na půdě tohoto světa a jeho dějin věnoval Ježíš Kristus také další podobenství. Jedná se o podobenství o dobrém semeni a plevelu, jejž na pole oseté dobrým osevem zasel nepřítel zlý duch (srov. Mt 13, 24-30). Proto je tedy na poli světa jak dobro, tak zlo; jedno i druhé je symbolizováno jednak dobrým osevem, jednak plevelem; jedno i druhé roste spolu až do okamžiku žní, tedy až do dne posledního soudu. Opět stojíme před významnou narážkou na eschatologický závěr lidských dějin.

Ježíš nám tedy dává jasně na srozuměnou, že vzrůst dobré setby Božího slova je výrazně podmíněn tím, jak bude tento osev přijat na poli lidského srdce. Právě na tom závisí, jestli někdo přinese třicetinásobný nebo šedesátinásobný nebo stonásobný užitek (srov. Mt 13,23). Mnohé tedy záleží na otevřenosti a ochotě člověka, posluchače Božího slova.

6) Ve své zvěsti o Božím království nám Ježíš dával na srozuměnou, že toto Království není určeno pouze pro jediný národ nebo pro vyvolený lid, protože přijdou z východu i ze západu mnozí, kdo do něho vstoupí, aby usedli za stůl spolu s Abrahámem, Izákem, s Jakubem (srov. Mt 8,11). Opravdu se nejedná o Království ve smyslu politickém a časném. Vždyť toto Království není z tohoto světa (srov. Jan 18,36), i když bylo naroubováno na tento svět a v něm má růst a zrát. Právě proto se Ježíš ztratil zástupu, který ho chtěl provolat králem. Ježíš poznal, že chtějí přijít a zmocnit se ho, aby ho prohlásili za krále. Proto se zase odebral na horu, úplně sám. (Jan 6,15) V předvečer svého utrpení ve Večeřadle se Ježíš v modlitbě obrátil na svého Otce a prosil ho, aby dal učedníkům milost života ve shodě právě s tímto pojetím Království: Neprosím, abys je ze světa vzal, ale abys je zachránil od Zlého. Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. (Jan 17,15-16) Tak tedy podle Ježíšovy modlitby Boží království má růst v srdcích učedníků v tomto světě, ovšem dojde svého naplnění v budoucím světě: Až přijde Syn člověka ve své slávě a s ním všichni andělé, posadí se na svůj slavný trůn a budou před něj shromážděny všechny národy. (Mt 25,31-32) Opět tedy narážíme na eschatologický horizont Božího království.

7) Charakteristiky Božího království zvěstovaného Ježíšem můžeme doplnit o ještě jednu jeho velmi důležitou vlastnost, totiž že se jedná o Království Otce, na něhož nás Ježíš učí obracet se slovy prosby o plný příchod Království: Přijď Království tvé! (Mt 6,10; srov. Lk 11,2) V jistém okamžiku nabízí nebeský Otec lidem skrze Krista a v Kristu odpuštění jejich hříchů a spásu, a pln lásky rovněž očekává jejich návrat; podobně jako otec z podobenství, který vyhlíží svého marnotratného syna (srov. Lk 15,20-32). Vždyť Bůh je opravdu bohatý milosrdenstvím (srov. Ef 2,4).

V tomto světle se tedy odehrává celé evangelium obrácení, jak ho zvěstoval Ježíš od samotného počátku svého veřejného působení: Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu! (Mk 1,15) Je to obrácení se k Otci, k Bohu, který je láska (srov. 1 Jan 4,16). Toto obrácení je úzce spjato s přijetím nového přikázání lásky, lásky Boží, a to je první ze všech přikázání (srov. Mt 22,39). Ježíš praví: Nové přikázání vám dávám: Milujte se navzájem: jak jsem miloval já vás, tak se navzájem milujte vy. (Jan 13,34) To je také esence Božího Království v dějinách světa a člověka. Tímto způsobem tedy má celý zákon, tedy etické dědictví Starého zákona, dojít svého naplnění a dosáhnout své boho-lidské plnosti. Sám Ježíš to prohlašuje ve své Horské řeči: Nemyslete si, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky. Nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit. (Mt 5,17) Tak tedy Ježíš osvobozuje člověka od litery zákona, aby ho uvedl do jeho ducha, jak tvrdí Pavel: Neboť litera zabíjí, ale duch oživuje. (2 Kor 3,16) Bratrská láska jako odraz Boží lásky a podíl na ní je tedy oživujícím principem Nového zákona, který je jakousi ústavní bází Božího království (srov. STh I-II, q. 106, a 1; q. 107, a 1-2).

8) Mezi podobenstvími, v nichž Ježíš vyjadřuje své učení a kázání o Božím království, se nachází rovněž to o králi, který připravil svatební hostinu pro svého syna (srov. Mt 22,2). Podobenství vypravuje, že mnozí z prvních pozvaných na tento banket nepřišli a různě se přitom vymlouvali. A tak král nechal svolat lidi z rozcestí, aby usedli k slavnostnímu stolu. Mezi příchozími však nebyli všichni hodni takového pozvání. Jednalo se o nedostatečnost předepsaného svatebního úboru. Když srovnáme toto podobenství o hostině s podobenstvím o rozsévači, dospíváme k témuž závěru: Jestliže nikoli všichni pozvaní usednou za slavnostní stůl, pak také ne všichni posluchači vydají patřičnou žeň. To vše závisí na dispozici, jak odpoví na Boží povolání, a jak přijmou Boží slovo do svého srdce. Vše závisí na způsobu, jímž člověk přijímá Ježíše Krista, který je rozsévačem a zároveň také synem krále, ženichem, jak to on sám na několika místech naznačuje: Mohou se postit hosté na svatbě, dokud je ženich s nimi? Po této otázce sám Ježíš odpovídá: Dokud mají ženicha mezi sebou, nemohou se postit. (Mk 2,19)

Boží království je tedy jako svatební slavnost, na niž nebeský Otec zve lidi ke společenství lásky a radosti se svým jediným Synem. Všichni jsou voláni a zváni a každý je zodpovědný za své přilnutí k tomuto pozvání, nebo za své vlastní odmítnutí, za svoji vlastní podobnost nebo nepodobnost se zákonem lásky, který je základem oné slavnostní hostiny.

9) Je to zákon lásky, která pramení z milosti Boží působící v člověku, pokud se jí neuzavře a uchovává ji v srdci tím, že živě participuje na velikonočním tajemství Ježíše Krista. Jedná se o lásku, která se naplňuje v dějinách navzdory odmítnutí ze strany těch, kdo byli pozváni; navzdory nehodnosti lidí.

Křesťan chová v srdci naději, že tato láska se naplní i ve všech, kdo byli pozváni. Protože velikonoční mírou této Ženichovy lásky je kříž, jedná se tedy o lásku bez hranic, její perspektivou je eschatologická plnost, jejíž brána se v dějinách otevřela Kristovým vzkříšením. Prostřednictvím svého Syna nás Otec osvobodil z moci temnot a přenesl nás do Království svého milovaného Syna (srov. Kol 1,13). Pokud se otevřeme Otcovu povolání a přitažlivosti jeho lásky, pak máme všichni v Kristu vykoupení a věčný život.
 

LII. Proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě

1) Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. (Jan 18,37) Když Pilát v průběhu procesu položil Ježíšovi otázku, zda je opravdu králem, ještě před slovy, která jsme uvedli v úvodu této katecheze, uslyšel následující Kristova slova: Moje království není z tohoto světa. (Jan 18,36) Když římský prokurátor naléhal dále: Ty jsi tedy přece král?, obdržel tuto odpověď: Ano, já jsem král. (srov. Jan 18,3337)

Tento soudní dialog, který je zachycen v Janově evangeliu, nám dovoluje navázat na naši předchozí katechezi, jejímž tématem byla Ježíšova zvěst o Božím království. Současně pak tato slova otevírají před naším zrakem ještě jeden rozměr Ježíšova poslání, na nějž ukazují slova: vydat svědectví pravdě. Kristus je králem a přišel na svět proto, aby vydal svědectví pravdě. On sám tvrdí: Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas. (Jan 18,37) Tato odpověď otevírá před našima očima nové horizonty jak významu Kristova poslání, tak významu povolání člověka a zejména nám ukazuje, jak je člověk zakořeněn v Kristu.

2) Prostřednictvím slov adresovaných Pilátovi Ježíš podtrhuje to, co je nejpodstatnější v celém jeho kázání. Zároveň však jistým způsobem předjímá to, co je nejvýmluvnějším obsahem velikonoční zvěsti, tedy kříže a vzkříšení. Když hovořili o Ježíšově kázání, dokonce i jeho odpůrci vyjadřovali jeho základní obsah slovy: Mistře, víme, že jsi pravdomluvný... učíš cestě k Bohu podle pravdy. (Mk 12,14) Ježíš tedy byl mistrem učitelem cesty přivádějící k Bohu. Tento obrat v biblických a mimobiblických textech pradávných dob označoval náboženskou nauku spásy. Pokud se jedná o běžné Ježíšovy posluchače, ti byli hluboce zasaženi jiným aspektem Ježíšova kázání, jak to dokládají evangelisté: Žasli nad jeho učením, protože je učil jako ten, kdo má moc, a ne jako učitelé Zákona. (Mk 1,22) Žasli nad jeho učením, protože v jeho slově byla moc. (Lk 4,32) Tato autorita Ježíšových slov byla způsobena tím, že Ježíšovo kázání bylo hluboce zakořeněno v pravdě. Posluchači a učedníci ho nazývali Mistrem ne tolik v tom smyslu, že by znal Zákon a Proroky a dovedně je komentoval, nýbrž z jiného, mnohem silnějšího důvodu: Ježíš k nim totiž promlouval s autoritou. Tato autorita vyplývala z autority té pravdy, jejímž zdrojem je sám Bůh. Ježíš sám tvrdil: Moje učení není moje, ale toho, který mne poslal. (Jan 7,16)

3) Právě v tomto smyslu, který zahrnoval Boží působení, byl tedy Ježíš nazýván Mistrem. Vy mě nazýváte Mistrem a Pánem, a to právem, to skutečně jsem. (Jan 13,13) Ježíš byl Mistrem pravdy, jíž je sám Bůh. Této pravdě Ježíš vydával svědectví až do posledního dechu, a to s autoritou toho, kdo je Králem v oblasti pravdy. Již v předchozí katechezi jsme věnovali pozornost Horské řeči, v níž Ježíš zjevuje sebe sama jako toho, kdo přišel nikoli proto, aby zrušil Zákon a Proroky, nýbrž proto, aby je naplnil.

Toto naplnění Zákona bylo dílem jeho autority a jeho královské důstojnosti. Byla to královská autorita samotné Pravdy, která rozhoduje o Zákonu na základě svého božského původu a na základě postupného zjevování tohoto Zákona a jeho pravého původu světu.

4) Horská řeč ukazuje na autoritu, s níž Ježíš naplňoval své poslání. Připomeňme si některé důležité výroky, které na zmíněnou Ježíšovu autoritu ukazují: Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: Nezabiješ. ... Ale já vám říkám ... (Mt 5,2122) Slyšeli jste, že bylo řečeno: Nezcizoložíš. ... Ale já vám říkám... (Mt 5,2728) Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: Nebudeš přísahat křivě. ... Ale já vám říkám ... (Mt 5,3334) V každém Ale já vám říkám je autoritativní předložení oné pravdy ohledně lidského života, jak je obsažena v Božích přikázáních. Ježíš tedy nekomentuje lidským způsobem texty Starého zákona, nýbrž hovoří s autoritou samotného Zákonodárce. Je to autorita, na níž stojí Zákon. Je to autorita krále. Zároveň se jedná o autoritu pravdy, na jejímž základě se nový Zákon stává pro člověka zavazujícím principem jeho života.

5) Když Ježíš vícekrát při své Horské řeči pronáší ono Ale já vám říkám, pak je v jeho slovech cítit ozvěnu a jakýsi odraz tradičních biblických textů, v nichž se často opakuje: Tak praví Hospodin, Bůh Izraele. (srov. např. 2 Sam 12,7) A nyní slyš, Jákobe, můj služebníku, Izraeli, jehož jsem si vyvolil. Toto praví Hospodin, který tě učinil, ... (Iz 44,12) Tak praví Hospodin, váš vykupitel, Svatý Izraele... (Iz 43,14) Navíc tak Ježíš odkazuje na Boha, jehož se dovolával Mojžíš, když dával Izraeli starý Zákon. Ježíšova autorita je mnohem silnější než Mojžíšova. Vždyť nazaretský Mistr o sobě hovoří jako o naplnění Zákona a Proroků, a to v síle poslání, jehož se mu dostalo shůry; nikoli na Sinaji, nýbrž díky jeho převznešenému synovskému poměru k Bohu Otci.

6) Ježíš má jasné vědomí ohledně poslání, jež je podepřeno silou pravdy shůry, která vychází ze samotného pramene pravdy. Existuje tedy hluboký soulad mezi odpovědí, kterou dal Ježíš Pilátovi: Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě, (Jan 18,37) a prohlášením před posluchači: Moje učení není moje, ale toho, který mne poslal. (Jan 7,16) Sjednocujícím prvkem tohoto a celé řady dalších podobných prohlášení ohledně autority pravdy, jejímž je Ježíš nositelem a zvěstovatelem, je Ježíšovo vědomí ohledně poslání, jehož se mu dostalo shůry.

7) Ježíš si je tedy vědom toho, že v jeho slovech se lidem zjevuje věčná Boží Moudrost. Právě z tohoto důvodu kárá ty, kdo jeho učení odmítají, a odvolává se na královnu z jihu (na královnu ze Sáby), přičemž si dovoluje tvrdit, že on je někdo vyšší než král Šalomoun (srov. Mt 12,42). Velmi dobře ví a také to otevřeně prohlašuje, že slova vyvěrající z této věčné Moudrosti nikdy nepominou. Nebe a země pominou, ale má slova nepominou. (Mk 13,31) Vždyť tato slova obsahují sílu věčné pravdy, a ta je na věky nezničitelná. Jsou to tedy slova věčného života, jak to vyznal apoštol Petr v jednom z kritických momentů, když mnozí z těch, kteří se shromáždili, aby naslouchali Ježíšovým slovům, se od něj začali odvracet, poněvadž nedokázali chápat jeho slova a nebyli s to přijímat je, když Ježíš začal předpovídat tajemství Eucharistie (srov. Jan 6,66).

8) Zde se dotýkáme tajemství lidské svobody, která může říci ano nebo ne vůči Ježíšovu poselství, vůči věčné pravdě, která je obsažena v Ježíšových slovech. Tato nauka je platná, a proto je také schopna dát lidem všech dob tedy i naší epochy příslušnou odpověď na jejich povolání, neboť její zaměření přesahuje vše časné a pomíjející. Před tímto problémem, který má jak teologickou, tak antropologickou dimenzi (jedná se o způsob, jak by měl člověk reagovat nebo jak se zachovat tváří v tvář předložené pravdě), prozatím postačí odkázat na to, co řekl II. vatikánský koncil zejména s ohledem na citlivost dnešních lidí na tematiku hledání pravdy. Koncilní otcové zejména tvrdí: Všichni lidé pak mají povinnost hledat pravdu, především o Bohu a o jeho církvi, a poznanou pravdu přijmout a zachovávat. (DH 1) Dále pak otcové tvrdí: Pravda nevznáší svůj nárok jinak než silou pravdy samé, která proniká do lidské mysli jemně a zároveň také mocně. (DH 1) Vzhledem k povinnosti přijmout poznanou pravdu a zachovávat ji pak koncilní otcové tvrdí: Lidé však nemohou splnit tuto povinnost způsobem přiměřeným své přirozenosti, nemajíli psychologickou svobodu a nejsouli zároveň prosti vnějšího nátlaku. Právo na náboženskou svobodu tedy nevyplývá ze subjektivní dispozice osoby, nýbrž ze samé přirozenosti. (DH 2)

9) Na tomto základě si můžeme uvědomovat, že Ježíš je opravdu učitelem věčné pravdy. Koncilní otcové nejprve připomínají, že: Bůh povolává lidi, aby mu sloužili v duchu a v pravdě..., a posléze dodávají: To se v nejvyšší míře ukázalo na Ježíši Kristu, který je náš Mistr a Pán, a přitom tichý a pokorný srdcem, své učedníky trpělivě získával a zval. Svá kázání dokonce podpíral a dotvrzoval zázraky, aby povzbudil a posilnil víru posluchačů, ne aby na ně vykonával nátlak. (DH 11) Konečně pak koncilní otcové spojí tyto rozměry Ježíšova učení s velikonočním tajemstvím: Nakonec při dovršení díla spásy na kříži, jímž lidem zjednal spásu a pravou svobodu, dovršil své zjevení. Vydal totiž svědectví pravdě, nechtěl ji však násilím vnucovat těm, kteří se proti ní stavěli. Vždyť jeho království se neprosazuje údery meče, ale uskutečňuje se svědectvím a nasloucháním pravdě a roste láskou, jíž Kristus povýšený na kříž lidi k sobě přitahuje. (DH 11)

Můžeme tedy již na tomto místě učinit závěr, že ten, kdo upřímně hledá pravdu, nalezne ji poměrně snadno v učení ukřižovaného Krista spolu s řešením problému svobody.
 

LIII. Jednorozený syn, který zjevuje Otce

1) Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil Bůh v minulosti k našim předkům skrze proroky. V této poslední době však k nám promluvil skrze svého Syna. (Žid 1,1-2) Těmito slovy, která věřící dobře znají z vánoční liturgie, autor listu Židům hovoří o poslání Ježíše Krista a představuje ho na pozadí dějin Staré smlouvy. Vždyť z jistého úhlu pohledu existuje kontinuita mezi posláním proroků a posláním Ježíše Krista, z jiného úhlu pohledu však před našima očima vyvstává také jasná diference mezi Ježíšem a starozákonními proroky. Ježíš není jenom poslední nebo ten největší z proroků, eschatologický prorok, jak ho někteří vnímali a očekávali. Od všech starozákonních proroků se Ježíš zásadně odlišuje a nekonečně překračuje úroveň jejich osobností i jejich poslání. On je Synem Otce, Slovo Syn, který je soupodstatný s Otcem.

2) To je klíčová pravda umožňující porozumění Kristovu poslání. Jestliže on byl poslán, aby hlásal radostnou zvěst chudým a spolu s ním k nám přišlo také Boží království a vstoupilo tak definitivním způsobem do světa a do dějin člověka, jestliže Kristus je tím, kdo vydává svědectví pravdě načerpané z jejího nejvyššího zdroje, tedy z Boha, jak jsme měli možnost vidět v předešlé katechezi, pak můžeme z právě citovaného úryvku z listu Židům vytěžit onu pravdu, která sjednocuje všechny aspekty Kristova posláni: Ježíš zjevuje Boha tím nejautentičtějším způsobem, poněvadž takové zjevení se zakládá na jediném absolutně jistém prameni, tedy na samotné bytosti živého Boha. Ježíšovo svědectví má totiž platnost absolutní pravdy.

3) V Janově evangeliu nacházíme v podstatě totožné tvrzení jako v listu Židům, sdělení je však dáno stručnější formou. Na konci prologu čtvrtého evangelia můžeme číst: Boha nikdo nikdy neviděl. Jednorozený Bůh, který spočívá v náruči Otcově, ten o něm podal zprávu. (Jan 1,18) Právě v tom spočívá podstatný rozdíl mezi zjevením Boha, s nímž se setkáváme u proroků a v celém Starém zákoně, a zjevením Boha, které přinesl Kristus. Ježíš sám tvrdí: Zde je přece někdo větší než Jonáš. (Mt 12,41) Nyní o Bohu hovoří sám Bůh, který se učinil člověkem: A Slovo se stalo tělem. (Jan 1,14) Toto Slovo je v Otcově náruči (srov. Jan 1,18), stává se pravým světlem (srov. Jan 1,9), světlem světa (srov. Jan 8,12). Vtělený Syn sám o sobě tvrdí: Já jsem cesta, pravda a život. (Jan 14,6)

4) Kristus zná Boha jako Syn, který zná svého Otce, a zároveň je stejným způsobem poznáván Otcem: Jako mne zná Otec a já znám Otce. (Jan 10,15) Tato slova, která můžeme číst v Janově evangeliu, nacházejí paralelu v Matoušově evangeliu: A nikdo nezná Syna, jenom Otec, ani Otce nezná nikdo, jenom Syn a ten, komu to chce Syn zjevit. (Mt 11,27; srov. Lk 10,22) Tak tedy Kristus, Syn, který zná Otce, zjevuje Otce. Zároveň je také Syn zjevován Otcem. Sám Ježíš po vyznání u Caesareje Filipovy tuto skutečnost sděluje Petrovi, který ho vyznal jako Krista, Syna Boha živého (srov. Mt 16,16). Ježíš Petrovi přímo říká: Blahoslavený jsi, Šimone, synu Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj nebeský Otec. (Mt 16,17)

5) Jestliže podstatným posláním Kristovým je zjevovat Otce, který je naším Bohem (srov. Jan 20,17), pak zároveň Ježíše zjevuje Otec jako svého Syna. Tento Syn, který je s Otcem dokonale jedno (srov. Jan 10,30), může říci: Kdo viděl mne, viděl Otce. (Jan 14,9) V Kristu se Bůh stává viditelným, v Kristu se uskutečňuje viditelnost Boha. To vyjádřil velmi pregnantně svatý Irenej: Neviditelnou skutečností Syna byl Otec a viditelnou skutečností Otce byl Syn. (Adversus haeres., IV, 6,6) Tak tedy v Ježíši Kristu se v plnosti realizuje sebezjevení Boha. Ve vhodném okamžiku pak dojde ke zjevení Ducha, který vychází z Otce (srov. Jan 15,26) a jehož Otec pošle v Synově jménu (srov. Jan 14,26).

6) Ve světle těchto tajemství Trojice a vtělení nabývá pravého významu blahoslavenství, jež prohlásil Ježíš vůči svým učedníkům: Blahoslavené oči, které vidí, co vy vidíte. Říkám vám: Mnoho proroků a králů toužilo vidět, co vidíte vy, ale neviděli, a slyšet, co vy slyšíte, ale neslyšeli. (Lk 10,23-24) Jako živá ozvěna Mistrových slov se zdá být výrok z prvního listu Janova: O tom, co bylo od počátku, co jsme slyšeli, vlastníma očima viděli, bedlivě pozorovali a čeho jsme se svýma rukama dotýkali, o Slovu života svědčíme a zvěstujeme vám. Život se zjevil, a my jsme ho viděli, Život věčný, který byl u Otce a zjevil se nám. Co jsme tedy viděli a slyšeli, zvěstujeme i vám, abyste i vy měli s námi společenství. Naše společenství je totiž s Otcem a jeho Synem Ježíšem Kristem. (1 Jan 1,1-3) V prologu čtvrtého evangelia týž apoštol píše: Viděli jsem jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. (Jan 1,14)

7) Na základě této základní pravdy naší víry II. vatikánský koncil v dogmatické konstituci Dei verbum tvrdí: Avšak nejhlubší pravda, která se odhaluje tímto zjevením o Bohu i o spáse člověka, nám září v Kristu, který je prostředníkem a zároveň i plností zjevení. (DV 2) Zde stojíme před plným rozměrem Kristova zjevení Boha, poněvadž toto zjevení Boha je zároveň zjevením spasitelské ekonomie Boží vzhledem k člověku a světu. V této ekonomii spásy a v tomto zjevení Boha, jak tvrdí apoštol Pavel ohledně apoštolského hlásání, jde o to, jasně ukázat všem, jak se uskutečňuje ono tajemné rozhodnutí. Od věků bylo skryté v Bohu, Stvořiteli všeho, nyní se však skrze církev ukázala přerozmanitá Boží moudrost knížatům a mocnostem v nebi. (Ef 3,9-10) Jedná se o tajemství plánu spásy, který Bůh pojal v intimitě trinitárního života, v níž nazíral, miloval, chtěl, stvořil a znovustvořil všechno na nebi i na zemi tím, že to spjal s vtělením, tedy s Kristem.

8) Ještě jednou se odvoláme na učení II. vatikánského koncilu, v jehož dokumentech můžeme číst: Ježíš Kristus, vtělené Slovo, člověk poslaný k lidem, mluví slova Boží (srov. Jan 3,34) a dovršuje dílo spásy, které mu Otec uložil vykonat (srov. Jan 5,36; 17,4). On tedy celou svou přirozeností a tím, jak se projevoval slovy a skutky, znameními a zázraky, především však svou smrtí a svým slavným zmrtvýchvstáním a nakonec sesláním Ducha pravdy zjevení naplňuje, dovršuje a božským svědectvím potvrzuje, že totiž Bůh je s námi, aby nás vysvobodil z temnoty hříchu a smrti a vzkřísil k věčnému životu. Křesťanské dílo spásy tedy jako nová a konečná úmluva nikdy nepomine a nemůže už očekávat nové veřejné zjevení před slavným příchodem našeho Pána Ježíše Krista (srov. 1 Tim 6,14; Tit 2,13). (DV 4)
 

LIV. Ježíš věrohodný svědek

1) V konstituci II. vatikánského koncilu Lumen gentium můžeme o pozemském poslání Ježíšově číst: Přišel tedy Syn, poslaný Otcem, který si nás v něm před stvořením světa vyvolil a předem určil k přijetí za své děti, protože si předsevzal v něm všechno obnovit (srov. Ef 1,4-5.10). Aby tedy Kristus splnil Otcovu vůli, uvedl v život nebeské království na zemi, zjevil nám jeho tajemství a svou poslušností uskutečnil vykoupení. (LG 3) Uvedený text nám dovoluje souhrnně nazírat na všechno to, o čem jsme hovořili v předešlých katechezích. V těchto posledních katechezích jsme se snažili jasně poukázat na podstatné aspekty Kristova mesiášského poslání. Nyní před nás koncilní text staví pravdu úzkého sepětí mezi posláním a tím, kdo je poslán, tedy Kristem, který při naplňování tohoto poslání projevuje svou osobní ochotu a otevřenost spolu s ostatními svými osobními charakteristikami. V Ježíšově životním příběhu lze odkrýt některé jeho podstatné charakteristiky, které pak slouží k tomu, aby jeho poslání bylo opravdu věrohodné.

2) Základní charakteristikou Ježíšova kázání i jeho celoživotního postoje je především hluboký osobní poměr k Bohu Otci, a to jak v myšlení, tak ve slovech. To, co chce svým posluchačům, tím pádem celému lidstvu, předat, pochází od Otce, který ho poslal na svět (srov. Jan 10,36). Neboť já jsem nemluvil sám ze sebe, ale Otec, který mě poslal, ten mi dal příkaz, co mám říkat a co hlásat. A já vím, že jeho příkaz je věčný život. Co tedy já mluvím, mluvím tak, jak mi to pověděl Otec (Jan 12,49-50). ale mluvím tak, jak mě naučil Otec (Jan 8,28). Takovéto výroky můžeme číst v Janově evangeliu. Ovšem rovněž v synoptických evangeliích se nachází velmi podobný Ježíšův výrok: Všechno je mi dáno od mého Otce (Mt 11,27). Ono všechno se vztahuje rovněž na celý obsah zjevení, které Ježíš přináší lidstvu (srov. Mt 11,25-27; analogicky také Lk 10,21-22). V těchto Ježíšových slovech se setkáváme s projevem ducha, v němž on sám naplňoval svoje kazatelské poslání. On je a zůstane naprosto věrohodným svědkem (srov. Zj 1,5). V tomto svědectví hraje velmi významnou roli ona obzvláštní poslušnost Syna vůči Otci, která se ve vrcholném okamžiku poslání projeví jako poslušnost až k smrti na kříži (srov. Fil 2,8).

3) Ježíš ve svém hlásání prokazuje rovněž svoji absolutní věrnost Otci, který představuje první a poslední Pramen všeho toho, co je třeba zjevit. Je rovněž základním Zdrojem věrohodnosti a pravdivosti tohoto zjevení. Moje učení není moje, ale toho, který mne poslal (Jan 7,16), praví Ježíš a dodává: Kdo mluví sám ze sebe, hledá svou vlastní slávu; kdo však hledá slávu toho, který ho poslal, ten je věrohodný a není v něm klam (Jan 7,18).

Taková slova v Ježíšových ústech by mohla někoho překvapit. Vždyť je pronáší ten, kdo je soupodstatný s Otcem. Nesmíme však zapomínat na to, že Ježíš hovoří jako člověk. Je třeba, abychom řekli, že Ježíšovi posluchači zřejmě neměli žádnou pochybnost o tom nejzákladnějším bodu, totiž že pravda, kterou jim nazaretský Mistr předával, měla opravdu božský původ. To nás vede k závěru, že lidé, kteří poslouchají Ježíšova slova, nacházejí v jeho výrocích přístup k onomu božskému prameni zjevované pravdy, pokud se nezastaví u toho, kdo je této pravdě učí, a nenechají se okouzlit originalitou a mimořádností toho, co pochází od samotného Mistra. Tento Učitel se nezaměřuje na svoji vlastní slávu. Usiluje výhradně o slávu toho, který ho poslal, nehovoří ve svém vlastním jménu, nýbrž ve jménu Otcově. I toto představuje nedílný aspekt sebezřeknutí (kenoze), které podle apoštola Pavla dosahuje svého kulminačního bodu v tajemství kříže (srov. Fil 2,7).

4) Kristus je věrohodným svědkem. Tato věrnost a věrohodnost při výhradním úsilí o Otcovu slávu, a nikoli o svou vlastní, pramení z lásky, kterou chce Ježíš prokazovat: Ale ať svět pozná, že miluji Otce a jednám, jak mi Otec přikázal (Jan 14,31). Ježíšova láska k Otci ale také zahrnuje jeho lásku k lidem. Vždyť on všude procházel a prokazoval dobrodiní (srov. Sk 10,31). Celé jeho pozemské působení je přeplněno skutky lásky vůči lidem, zejména vůči těm nejnepatrnějším a nejpotřebnějším. Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím (Mt 11,28), praví Ježíš. Ono Pojďte je výzva a povzbuzení, které překračuje okruh Ježíšových současníků, s nimiž se náš Mistr mohl setkat ve dnech svého pozemského života a v průběhu svého utrpení. Jedná se o povolání pro chudé všech dob, které je stále aktuální, a to i dnes. Toto volání se stále znovu rodí v Ježíšově srdci a vychází ustavičně z jeho úst.

5) Paralelou k tomuto povzbuzení je jiný Ježíšův výrok: Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete pro své duše odpočinek (Mt 11,29). Ježíšova tichost a jeho pokora přitahují ty, kdo přijímají vstup do jeho školy, jak k tomu vyzývá ono učte se ode mě. Ježíš je věrohodný svědek té lásky, kterou Bůh chová k člověku. V jeho svědectví se spojují božská pravda a božská láska. Právě proto existuje takový soulad mezi pravdou a jednáním, soulad mezi tím, čemu Ježíš učí, a tím, jak jedná; člověk by dokonce řekl, že nejde pouze o soulad, nýbrž o jednotu. Ježíš nejenom učí lásce jako nejvyššímu přikázání, ale také ho dokonale naplňuje. Nejen prohlašuje blahoslavenství v Horské řeči, ale sám v sobě během svého pozemského života nabízí skutečné ztělesnění těchto blahoslavenství. Ježíš nejen klade na učedníky požadavek lásky k nepřátelům, ale sám ho také naplňuje především v hodině svého ukřižování: Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí. (Lk 23,34)

6) Zmíněná tichost a pokora srdce však neznamenají v žádném případě slabost. Naopak, Ježíš je v tomto ohledu velmi rozhodný. Jeho evangelium je velmi náročné. Není to snad on sám, kdo vybízí: A kdo nebere svůj kříž a nenásleduje mě, není mě hoden (Mt 10,38)? A o kousek dále tvrdí: Kdo nalezne svůj život, ztratí ho, kdo však ztratí svůj život pro mě, nalezne ho (Mt 10,39). Jedná se o jistý druh radikalismu, nejen co se týká evangelní terminologie, ale také v reálných požadavcích, které na učedníka klade následování nazaretského Mistra. On sám pak neváhá podtrhnout a zdůraznit rozsah těchto požadavků: Nemyslete si, že jsem přišel uvést na zemi pokoj; nepřišel jsem uvést na zemi pokoj, ale meč? (Mt 10,34). Jedná se o velmi silný způsob, jak říci, že evangelium je pro člověka také pramenem neklidu a znepokojení. Ježíš nám chce dát pochopit to, že evangelium je velmi náročnou záležitostí, a že náročnost znamená znepokojení svědomí; evangelium nám nedovoluje, abychom svá svědomí uložili k falešnému spánku, v němž by se stávala jaksi necitlivými a do sebe uzavřenými, takže je duchovní reality nerozechvívají a svědomí nedokážou vnímat jejich pravou hodnotu. Ježíš řekne před Pilátem: Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě? (Jan 18,37). Právě proto je Ježíš velmi náročný. To neznamená, že by byl tvrdý nebo necitlivě tvrdý, on je jednoznačný v tom, že každého volá k životu a zároveň ho staví před nesmlouvavou pravdu.

7) Tak tedy Ježíšovy požadavky pronikají do oblasti zákona a morálky. Ten, který je věrohodným a věrným svědkem (srov. Zj 1,5) Boží pravdy, Otcovy pravdy, říká na počátku Horské řeči: Kdyby někdo zrušil jedno z těchto přikázání a třebas to nejmenší a tak učil lidi, bude v nebeském království nejmenší (Mt 5,19). A když volá k obrácení, neváhá pokárat města, kde lidé odmítali věřit: Běda tobě, Chorazine, běda tobě, Betsaido! (Lk 10,13). Dále pak jasně varuje všechny lidi a každého člověka zvlášť: Když se neobrátíte, všichni podobně zahynete (Lk 13,3).

8) Tak tedy evangelium tichosti a pokory jde ruku v ruce s evangeliem velkých mravních nároků, ba dokonce s evangeliem opravdových hrozeb těm, kdo se nechtějí obrátit. Mezi jedním a druhým není rozpor. Ježíš žije z pravdy, kterou zvěstuje, a z lásky, kterou projevuje, je to velmi náročná láska stejně jako pravda, která z této lásky vyzařuje. Ostatně je to láska, která klade na samotného Ježíše ty nejvyšší nároky, jak je to patrné v epizodě z Getsemane. Ježíš tyto požadavky přijal a naplnil je až po samou krajní mez, protože, jak tvrdí evangelista, miloval až do konce (srov. Jan 13,1). Jednalo se o věrnou lásku, a tak Ježíš mohl den před svou smrtí říci svému Otci: Vždyť slova, která jsi dal mně, dal jsem jim. (Jan 17,8)

9) Jako věrohodný a věrný svědek Ježíš naplnil poslání, které mu svěřil jeho Otec v hlubině trinitárního tajemství. Jednalo se o věčné poslání, které bylo zahrnuto v úmyslech Otce, který ho zplodil a předurčil, aby došel k naplnění, až nastane plnost času. Jednalo se o úmysl spasit člověka, každého člověka, a to jako dokonání díla stvoření. Ježíš měl vědomí ohledně tohoto svého poslání, které představuje ústřední záležitost Otcova plánu stvoření a spásy. Právě proto mohl s plnou vážností Ježíš říci: A já, až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny k sobě. (Jan 12,32)
 

LV. Ježíš zakladatel církve

1) Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království, obraťte se a věřte evangeliu. (Mk 1,15) Tato slova na začátku celého Markova evangelia charakterizují prakticky celé poslání Ježíše z Nazareta, který přišel proto, aby hlásal radostnou zvěst. Ústředním tématem jeho hlásání a poslání je zjevení Božího království, které se přiblížilo, ba vstoupilo do dějin člověka. Proto Ježíš tvrdí, že čas se naplnil.

2) Když Ježíš hlásá Boží království, zároveň tím proklamuje naplnění příslibů obsažených v knihách Starého zákona. O Božím království totiž relativně často hovoří verše jednotlivých žalmů: 102/103,19; 92/93,1. Žalm 144/145 opěvuje slávu a velikost tohoto království a zároveň poukazuje na jeho věčné trvání: Tvoje království je království všech věků, tvoje vláda přečká všechna pokolení. (v. 13) Následující knihy Starého zákona pak navazují na toto téma. Rozhodně je třeba připomenout výmluvnou výpověď knihy Daniel: Ve dnech těch králů dá Bůh nebes povstat království, které nebude zničeno navěky, a to království nebude předáno jinému lidu. (Dan 2,44)

3) Koncilní otcové na II. vatikánském koncilu vzhledem k těmto starozákonním místům a příslibům výslovně říkají: Toto království se jasně projevuje lidem v Kristových slovech, v jeho skutcích a v jeho přítomnosti. (LG 5) Aby tedy Kristus naplnil Otcovu vůli, uvedl v život nebeské království na zemi, zjevil nám jeho tajemství a svou poslušností uskutečnil vykoupení. (LG 3) Současně pak koncilní otcové podtrhují: Pán Ježíš totiž začal vytvářet svou církev, když začal hlásat radostnou zvěst, tedy příchod Božího království, které bylo slíbeno odpradávna v Písmě. (LG 5) Počátek církve a její ustanovení ze strany Ježíše Krista je vepsáno do evangelia Božího království, v hlásání příchodu tohoto Království a jeho přítomnosti mezi lidmi. Jestliže se Boží království mezi lidmi zpřítomnilo díky Kristovu příchodu na zemi, díky jeho slovům a jeho skutkům, pak je zároveň pravdou, že z výslovné Boží vůle je Boží království již nyní přítomno v tajemství církve, které Boží silou roste viditelně v tomto světě (srov. LG 3).

4) Ježíš dával poznat rozličným způsobem svým posluchačům příchod Božího království. Příznačná jsou jeho slova, pronesená v souvislosti s vyháněním zlých duchů z lidí a ze světa: Jestliže však vyháním zlé duchy prstem Božím, pak už k vám přišlo Boží království. (Lk 11,20) Boží království totiž znamená vítězství nad silami temnot, které přebývají v tomto světě, a nad tím, kdo je jejich primárním osnovatelem. Jedná se o ducha temnot, který je knížetem tohoto světa. Jedná se rovněž o každý hřích, který se rodí v člověku z důvodů jeho zkažené vůle a pod vlivem přítomnosti zmíněné tajemné zlovolné síly. Ježíš, který přišel proto, aby odpustil a odstranil hříchy, uzdravuje sice z různých tělesných chorob, ale zároveň také upozorňuje, že toto uzdravení těla je znamením osvobození z moci zla, které je rozhodně mnohem zásadnější a které zatemňuje lidskou duši. To vše ale bylo velmi podrobně vysvětleno v předešlých katechezích.

5) Rozličná znamení spasitelské moci Boží, jak je prezentuje Ježíš ve svých zázracích v sepětí se svým slovem, otevírají cestu k porozumění pravdě o Božím království uprostřed lidí. Ježíš vysvětluje toto tajemství tak, že využívá zejména podobenství, mezi nimiž se setkáváme například s tím, které hovoří o rozsévači. Sémě je Boží slovo, které může být přijato do půdy duše, anebo také může být z rozličných důvodů odmítnuto, takže nemůže vyklíčit, vzrůst a vydat plody (srov. Mk 4,14-20). Nyní budeme věnovat pozornost dalšímu podobenství, které ilustruje tajemství růstu semene slova díky Božímu působení: Boží království je podobné člověku, který zaseje do země semeno; ať spí, nebo je vzhůru, ve dne i v noci semeno klíčí a roste, on ani neví jak. Země sama od sebe přináší plody: napřed stéblo, potom klas, pak zralé zrno v klasu. (Mk 4,26-28) Je to ale Boží moc, která dává semeni vzrůst, jak učí Pavel (srov. 1 Kor 3,6n.). Je to Hospodin, kdo dává, že člověk chce, i to, že pak jedná (srov. Fil 2,13).

6) Boží království je královstvím nebes, jak to říká evangelista Matouš (srov. Mt 3,2), a toto Království vstoupilo do dějin člověka na zemi skrze dílo Ježíše Krista, jenž o sobě hovořil v průběhu svého veřejného působení i těsně před svým utrpením jako o králi a zároveň vysvětloval, o jaké Království se jedná, jaké vlastnosti má ono Království, jež přišel založit v tomto světě. Základním textem, který osvětluje tuto záležitost, jsou Ježíšovy odpovědi dané Pilátovi, jak nám je předkládá Janovo evangelium (srov. Jan 18,33nn). Ježíš se nacházel před tímto římským prokurátorem, jemuž ho vydala velerada s obviněním, že se chtěl stát židovským králem. Když mu Pilát předloží zmíněnou obžalobu, Ježíš odpovídá: Moje království není z tohoto světa. Kdyby moje království bylo z tohoto světa, moji služebníci by přece bojovali, abych nebyl vydán židům. Ne, moje království není odtud. (Jan 18,36) Ovšem skutečnost, že Ježíš není králem v pozemském slova smyslu, nesmazává druhý význam jeho Království, jejž sám Ježíš potvrzuje a vysvětluje, když dává odpověď na další Pilátovu otázku: Ty jsi přece král? Ano, já jsem král! Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas. (Jan 18,37) Jedná se o nejjasnější a nejvýslovnější prohlášení vlastní královské důstojnosti, ale zároveň také o zcela evidentní prohlášení transcendentálního charakteru této královské důstojnosti, spočívající na nejhlubší hodnotě lidského ducha a na základu všech mezilidských vztahů, a tím je pravda.

7) Ono Království, které Ježíš jakožto vtělený Boží Syn založil na zemi a v dějinách člověka, patří Bohu a proniká do lidského ducha, kde roste mocí pravdy a milosti, jak nám to dávají na srozuměnou podobenství o rozsévači a o semeni, která jsem výše shrnuli. V posledním důsledku ovšem Ježíš naplní svoji královskou důstojnost prostřednictvím kříže, na němž se odehraje rozhodující událost spásy celého lidstva. A já, až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny k sobě. (Jan 12,32)

8) Totéž je patrné z Ježíšova učení o dobrém pastýři, který dává svůj život za ovce (srov. Jan 10,11). Tento obraz pastýře je velmi úzce spojen s obrazem ovčína a ovcí, jež naslouchají pastýřovu hlasu. Ježíš praví, že on je dobrým pastýřem, který zná své ovce a jehož znají ovce (srov. Jan 10,14). Jakožto dobrý pastýř hledá ztracenou ovci (srov. Mt 18,12; Lk 15,4) a myslí dokonce i na jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčína, na ty, které musí přivést, protože budou naslouchat jeho hlasu, a tak všechny ovce vytvoří jediné stádo spolu se svým pastýřem (srov. Jan 10,16). Jedná se tedy o univerzální královskou důstojnost, která je vykonávána jako pastýřská služba, jejímž záměrem je to, aby všichni byli přivedeni na pastvu plné Boží pravdy.

9) Je tedy zcela evidentní, že veškeré Ježíšovo hlásání a veškeré jeho veřejné mesiášské působení je zaměřeno k shromáždění stáda. Nejedná se ovšem o jednotlivé posluchače, následovníky, napodobovatele. Jedná se o celé shromáždění, jež se aramejsky nazývá kehala, v hebrejštině qahal, což odpovídá řeckému ekklesia. Toto slovo vyplývá z termínu, jehož základním významem je svolat. Povolání se řecky řekne klesis. Tato sekvence slov se společným základním významem nám pomáhá, abychom jasněji porozuměli tomu, že stejně jako ve Starém zákoně Bůh povolal a shromáždil svůj izraelský lid, tak také Kristus povolává a svolává nový Boží lid. On volí a povolává členy tohoto lidu mezi všemi lidmi. Přitahuje je a sjednocuje kolem své osoby prostřednictvím slova evangelia a na základě vykupitelské síly velikonočního tajemství. Tato Boží moc, která se definitivně projevila v Kristově vzkříšení, definitivně stvrzuje smysl slov, která byla řečena Petrovi: A na té skále zbuduji svou církev. (srov. Mt 16,18) To je ono nové shromáždění a společenství Božího království.

10) Církev ecclesia shromáždění dostává od Krista nové přikázání: Nové přikázání vám dávám: Milujte se navzájem: jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem. (Jan 13,34-35) Je zřejmé, že církev dostává od Krista rovněž svoji vnější strukturu, o níž budeme hovořit příště, ovšem jejím základním rozměrem je společenství s Kristem. Je to on, kdo církev shromažďuje. Je to on, kdo ji buduje ustavičně jako své tělo (srov. Ef 4,12), jako Boží království s univerzálním rozsahem. A přijdou od východu a od západu, od severu a od jihu a zaujmou místo u stolu v Božím království. (Lk 13,29)
 

LVI. Ježíš jako zakladatel služebné struktury Církve

1) V předchozí katechezi jsme řekli, že celé Ježíšovo poslání, jeho učení, znamení, která konal, až po ono nejvyšší znamení, totiž vzkříšení (znamení proroka Jonáše), vše bylo zaměřeno k tomu, aby Ježíš shromáždil nový Boží lid. Toto první shromáždění nového Božího lidu představuje jakýsi nástin církve, která měla z Božího ustanovení vzniknout prostřednictvím Kristova příchodu na svět. Ježíš z Nazareta hlásal evangelium všem těm, kteří s ním chodili a kteří mu naslouchali, ovšem zároveň také povolal obzvláštním způsobem některé z nich k tomu, aby byli s ním a aby se připravili na svoje budoucí poslání. Jedná se kupříkladu o povolání Filipa (srov. Jan 1,43), Šimona (srov. Lk 5,10), Leviho celníka, na něhož se Ježíš rovněž obrátil se svým následuj mě (srov. Lk 5,27-28).

2) Pro nás je velmi důležitá skutečnost, že Ježíš vyvolil dvanáct apoštolů. Tato volba měla nepochybně charakteristiku ustanovení. Markovo evangelium (srov. Mk 3,14) používá v dané souvislosti výraz ustanovit, řecky epoiesen. Toto slovo je v Septuagintě použito rovněž pro označení stvořitelské činnosti Boží, která je v hebrejštině vyjadřována specifickým slovesem bara, které označuje výhradní stvořitelskou činnost Boží, tedy stvoření z ničeho. Ovšem i výše uvedený řecký výraz stačí k tomu, abychom pochopili, že ustanovení Dvanácti je rozhodujícím Kristový úkonem, díky němuž začíná existovat nová skutečnost. Funkce a úlohy Dvanácti, které apoštolové přijímají, představují důsledek toho, čím se díky Kristovu vyvolení a ustanovení opravdu stali.

3) Je rozhodně příznačné, jakým způsobem Ježíš provedl vyvolení Dvanácti: V těch dnech vyšel na horu, aby se modlil; a celou noc strávil v modlitbě s Bohem. Když se rozednilo, zavolal k sobě své učedníky a vyvolil z nich dvanáct, které nazval apoštoly: (Lk 6,12-13). Pak jsou uvedena jména: Šimon, jemuž dal sám Ježíš nové jméno Petr, Jakub a Jan (Marek přitom podotýká, že byli bratři, synové Zebedeovi, které Ježíš přejmenoval na Boanerges, tedy synové hromu), Filip, Bartoloměj, Matouš, Tomáš, Jakub syn Alfeův, Šimon přezdívaný Horlivec Zélota, Juda Jakubův a Juda Iškariotský, který byl zrádcem (srov. Lk 6,16). V seznamech apoštolů, které se nacházejí v synoptických evangeliích a v knize Skutků, panuje zásadní shoda, i když lze postřehnout nepatrné odlišnosti.

4) Sám Ježíš jednoho dne hovoří o vyvolení Dvanácti a podtrhne přitom to, co ho k takovému kroku přimělo: Ne vy jste vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás. (Jan 15,16). Dále pak připojí: Kdybyste byli ze světa, svět by miloval to, co mu patří. Že však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí (Jan 15,19). Ježíš tedy ustanovil Dvanáct, aby byli s ním a aby je mohl posílat kázat s mocí vyhánět zlé duchy (srov. Mk 3,14-15). Byli tedy vyvoleni a ustanoveni za účelem velmi vyhraněného poslání. Jedná se o posly apoštoly. V textu Janova evangelia můžeme ještě číst: Ne vy jste vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a určil jsem vás k tomu, abyste šli a přinášeli užitek a váš užitek aby byl trvalý (Jan 15,16). Tento užitek je na jiném místě označen jako úlovek ryb, to když Ježíš po zázračném rybolovu na Genezaretském jezeře říká Petrovi, který je celý rozechvělý nad znamením zázračného úlovku: Neboj se! Od nynějška budeš lovit lidi (Lk 5,10).

5) Ježíš ukazuje, že poslání apoštolů je pokračováním jeho vlastního poslání. K tomu dochází při Velekněžské modlitbě v průběhu Poslední večeře, když Ježíš říká svému Otci: Jako jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa (Jan 17,18). V tomto kontextu se stávají srozumitelnými i další Ježíšova slova: A já vám odkazuji královskou vládu, jako mně ji odkázal můj Otec (Lk 22,29). Ježíš říká apoštolům: Vám je dáno tajemství Božího království (Mk 4,11). To znamená, že jim nebylo dáno pouze intelektuálně poznat Boží království, nýbrž že jim bylo předáno to Království, které Ježíš založil na zemi prostřednictvím svého mesiášského poslání. Toto Království, které dal Otec Synovi, představuje naplnění příslibů daných již ve Starém zákoně. Počet dvanáct odpovídá podle Ježíšových slov dvanácti kmenům Izraelského lidu: Až Syn člověka zasedne na svůj trůn při obnovení světa, usednete také vy, kteří jste mě následovali, na dvanáct trůnů jako soudci dvanácti izraelských kmenů (Mt 19,28, srov. Lk 22,30). Dvanáctero apoštolů představuje počátek nového Izraele a zároveň je ukázána jejich úloha vyplývající z eschatologického zaměření povolání celého Božího lidu.

6) Kristus po svém vzkříšení, ještě předtím nežli je vyšle definitivně do celého světa, propojuje jejich službu s udělováním svátosti křtu (srov. Mt 28,18-20), eucharistie (srov. Mk 14,22-24, par.) a svátosti smíření (srov. Jan 20,22-23), které on sám ustanovil jako účinná znamení milosti. Apoštolové jsou tedy vybaveni kněžskou autoritou a pastýřskou mocí od samotného Ježíše Krista. O ustanovení svátostné struktury Církve budeme hovořit v příští katechezi. Nyní chceme upozornit na ustanovení služebné struktury, která je spjata s apoštoly a následně s apoštolskou posloupností Církve. S ohledem na tuto služebnou strukturu musíme rovněž připomenout slova, jimiž Ježíš popsal a posléze ustanovil jedinečnou Petrovu službu: A já ti říkám: Ty jsi Petr, to je skála, a na té skále zbuduji svou církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou. Tobě dám klíče od nebeského království: co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi (Mt 16,18-19). Všechny tyto obrazy odrážejí služebnou strukturu Církve Božího království přesně podle toho, jak to bylo vlastním Ježíšovým úmyslem.

7) Problematice služeb ministerií a zároveň také hierarchické struktury Církve se budeme zvláštním způsobem věnovat v následujícím ekleziologickém cyklu katechezí. Na tomto místě je vhodné připomenout jeden detail spojený s bolestnou zkušeností Ježíšova utrpení a jeho smrti na kříži. Když Ježíš předvídá Petrovo zapření, praví přímo k němu: ale já jsem za tebe prosil, aby tvoje víra nezanikla. A ty potom, až se obrátíš, utvrzuj své bratry (Lk 22,32). Později, poté co Ježíš obdržel od Petra trojí vyznání lásky (Ano, Pane, ty víš, že tě miluji Jan 21,15), Ježíš definitivně stvrzuje univerzální pastýřské poslání apoštola Petra: Pas moje ovce (Jan 15,17).

8) Můžeme tedy říci, že uvedená místa z evangelií textů jasně ukazují to, že Ježíš Kristus chtěl předat apoštolům Království a poslání, jež on sám obdržel od svého Otce. Současně pak Ježíš ustanovil také základní struktury své Církve, v níž se má toto Království prostřednictvím pokračování Ježíšova mesiášského poslání realizovat mezi všemi národy na zemi, a to jako mesiášské a eschatologické naplnění věčných Božích příslibů. Poslední Ježíšova slova určená apoštolům před jeho návratem k Otci vyjadřují definitivním způsobem skutečnost a rozměry onoho ustanovení církve: Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. Hle já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa! (Mt 28,18-20; srov. také Mk 16,15; Lk 24,47-48).
 

LVII. Ježíš z Nazareta zakladatel svátostné struktury Církve

1) Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa (Mt 28,20). Tato slova, která pronesl vzkříšený Ježíš, když vysílal apoštoly do celého světa, dokládají, že Boží Syn, jenž při svém příchodu do tohoto světa položil mezi lidmi základy Božího království, předal toto Království svým apoštolům proto, aby pokračovalo v dějinách lidstva jeho mesiášské poslání. U Lukáše Ježíš říká: A já vám odkazuji královskou vládu, jako mně ji odkázal můj Otec (Lk 22,29). Kvůli uskutečňování tohoto Království a kvůli naplnění svého mesiášského poslání Ježíš ustanovil v Církvi viditelnou služebnou strukturu, která má trvat do skonání světa a má se předávat nástupcům apoštolů, jak to vyplývá ze slov samotného vzkříšeného Krista. Je to služba ministerium úzce spjatá s tajemstvím mysterium , proto se také apoštolové cítili být Kristovými služebníky a rozdělovateli tajemství Božích (srov. 1 Kor 4,1). Služebná struktura Církve tedy předpokládá svátostnou strukturu a s ní spjatou službu.

2) Tento poměr mezi službou a tajemstvím odkazuje na jednu základní teologickou pravdu: Kristus nepřislíbil pouze to, že bude s apoštoly, tedy s Církví, až do konce světa, ale také to, že bude v Církvi jako pramen a princip božského života, toho života věčného, který ve velikonočním tajemství stvrdil svou vítěznou mocí nad hříchem a nad smrtí. Prostřednictvím apoštolské služby si Kristus přeje předávat lidem právě tento božský život, aby mohli přebývat v něm a on v nich, jak se sám Kristus vyjadřuje v podobenství o vinném kmeni a o jeho výhoncích. Toto podobenství je součástí Ježíšovy řeči na rozloučenou, jak nám ji přináší Janovo evangelium (srov. Jan 15,5nn.): Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce, neboť beze mne nemůžete dělat nic (Jan 15,5).

3) Proto také díky Kristovu ustanovení Církev má nejen služebnou strukturu, která je viditelná a jaksi vnější, ale zároveň a především také niternou schopnost příslušející do oblasti neviditelného, avšak plně reálného, kde se nachází pramen rozdávání božského života, rozdávání podílu na trojičním životě samotného Hospodina. To je onen život, který je v Kristu a od Krista prostřednictvím působení Ducha svatého předáván lidem, aby se tak naplnil spasitelský Boží záměr. Svátosti, které ustanovil Kristus, představují viditelná znamení této schopnosti předávat nový život, nový dar, který ze sebe činí Pán a uděluje člověku, a tímto darem je milost. Vnější znamení tuto milost označují a zároveň ji udělují. Rovněž svátostem Církve budeme věnovat jeden specifický seriál katechezí. Nyní nám leží přednostně na srdci to, abychom upozornili na podstatná sepětí mezi svátostmi a posláním Krista, který při zakládání Církve tuto svoji Církev vybavil svátostnou strukturou. Jakožto viditelná znamení příslušejí tyto svátosti k viditelné struktuře Církve, současně však to, co tato znamení udělují, tedy božský život, přísluší k neviditelné sféře tajemství, na níž pak závisí nadpřirozená vitalita Božího lidu v Církvi.

To je také neviditelná struktura Církve, která při podílení se na tajemství Kristově čerpá tento život přímo od svého Mistra jako z překypujícího a nevyčerpatelného zdroje. Církev se tak ustavičně více ztotožňuje s ním, jako výhonky s vinným kmenem (srov. Jan 15,1).

4) Na tomto místě musíme alespoň upozornit na specifické začlenění svátostí do služebné struktury Církve. Víme již velice dobře, že Ježíš v průběhu svého veřejného působení konal znamení (srov. např. Jan 2,23; 6,2n.). Každé z těchto znamení představovalo projev spasitelské moci všemohoucího Boha, a to prostřednictvím osvobozování lidí od fyzického zla. Současně však tato znamení, tedy zázraky, právě jakožto znamení naznačovaly překonání zla mravního, proměnu a obnovu člověka v Duchu svatém. Svátostná znamení, jimiž Kristus obdařil svoji Církev, musejí proto sloužit témuž hlavnímu účelu. To také zcela zřetelně vyplývá z evangelia.

5) Především s ohledem na to, co se týká svátosti křtu: Toto vnější znamení duchovního očištění používal již Jan Křtitel, od něhož i sám Ježíš přijal na břehu řeky Jordán tento křest, který byl znamením obrácení (srov. např. Mk 1,9; par.). Ovšem i Jan Křtitel jasně odlišoval křest, který uděloval on sám, od křtu, který bude udělovat Kristus: Já vás sice křtím vodou, abyste se obrátili. Ale ten, který má přijít po mně, je mocnější než já; jemu nejsem hoden ani opánky přinést. On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm (Mt 3,11). Kromě toho nacházíme v Janově evangeliu velmi zajímavou zmínku o křtu, který uděloval Ježíš a přesněji řečeno jeho učedníci v judském kraji, a tento křest byl odlišný od onoho výše zmíněného křtu Jana Křtitele (srov. Jan 3,22.26; 4,2). Na jistém místě pak jednou Ježíš hovoří o křtu, který musí přijmout. Těmito slovy pak Mistr narážel na své nastávající utrpení a na svoji smrt na kříži: V křest mám být ponořen, a jak je mi úzko, než bude vykonán! (Lk 12,50). Na jiném místě Ježíš klade Jakubovi a Janovi otázku: Můžete pít kalich, který já piji, nebo dát se ponořit v křest, ve který já budu ponořen? (Mk 10,38).

6) Pokud chceme hovořit přímo o svátosti, která bude předána Církvi, pak se o ní náš Mistr výslovně zmiňuje především v rozhovoru s Nikodémem: Amen, amen, pravím ti: Jestliže se nenarodí někdo znova, nemůže spatřit Boží království (Jan 3,5). Když pak Ježíš vysílal apoštoly, aby hlásali evangelium v celém světě, nařídil jim výslovně, aby udělovali právě takovýto křest, tedy křest ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého (srov. Mt 28,19). Dále pak Ježíš upřesňuje: Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen (Mk 16,16). Výrazy být spasen, vstoupit do Božího království, označují to, že v člověku je božský život, který Kristus dává svým učedníkům obdobně jako vinný kmen svým výhonkům (srov. Jan 15,1nn.), a to prostřednictvím právě toho křtu, jímž prošel on sám ve velikonočním tajemství své smrti a svého vzkříšení. Svatý Pavel pak velkolepým způsobem představuje křest jako ponoření učedníka do Kristovy smrti, on pak má být s Pánem sjednocen i v jeho vzkříšení, ve vzkříšení k docela novému životu (srov. Řím 6,3-11). Křest tedy představuje vstupní bránu svátostného života každého křesťana. Zásadní důležitost křtu vzhledem k tomu, aby měl člověk podíl na božském životě, se projevuje v Ježíšových slovech, jimiž posílá apoštoly, aby hlásali evangelium celému světu (srov. Mt 28,19).

7) Titíž apoštolové v těsné vazbě na tajemství Kristovy Paschy, Velikonoc, byli vybaveni autoritou odpouštět hříchy. Rovněž Kristus byl vybaven touto mocí: Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy (Mt 9,6). Tutéž pravomoc pak Ježíš předal svým apoštolům po svém vzkříšení, když na ně dechl a řekl jim: Přijměte Ducha svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou (Jan 20,22-23). Odpustit hříchy znamená z pozitivního hlediska navrátit člověku jeho podíl na tom životě, který je v Kristu. Svátost pokání nebo smíření je tedy ve velmi těsném sepětí s tajemstvím vinného kmene a jeho výhonků, o němž jsme hovořili výše.

8) Nicméně plným vyjádřením tohoto společenství života s Kristem je svátost Eucharistie. Ježíš ustanovil tuto svátost v předvečer své vykupitelské smrti na kříži, a to v průběhu poslední večeře, velikonoční večeře ve večeřadle v Jeruzalémě (srov. Mk 14,22-24; Mt 26,26-30; Lk 22,19-20 a 1 Kor 11,23-26). Tato svátost tedy představuje trvalé znamení přítomnosti Kristova těla a Kristovy krve prolité za odpuštění hříchů. Proto také platí, že každé slavení Eucharistie zpřítomňuje spasitelskou oběť Vykupitele celého světa. K tomu všemu dochází pod svátostným znamením chleba a vína, tedy velikonoční večeře, což vše Kristus úzce spojil se svou smrtí na kříži, jak na to poukazují slova proměnění: Toto je moje tělo, které se za vás vydává. Toto je kalich mé krve, která se prolévá za vás a za všechny na odpuštění hříchů (srov. Český misál, s. 444, 445).

9) Jídlo a nápoj, které v běžném lidském životě slouží jako prostředek k dalšímu životu, ve svém svátostném významu indikují a produkují podílnictví učedníka na božském životě, který proudí z Krista vinného kmene do výhonků, tedy jeho učedníků. Ježíš Kristus za cenu svého vykupitelského sebedarování, za cenu své oběti tedy předává svým učedníkům právě tento božský život. Na to jasně ukazují slova zvěsti o Eucharistii, která pronesl Mistr v synagoze v Kafarnaum: Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. A chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa (Jan 6,51). Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má věčný život a já ho vzkřísím v poslední den (Jan 6,54).

10) Eucharistie jakožto znamení bratrské hostiny je velmi úzce spjata s vyhlášením přikázání vzájemné lásky (srov. Jan 13,34; 15,12). Podle pavlovského učení má právě tato láska spojovat všechny členy křesťanského společenství: Protože je to jeden chléb, tvoříme jedno tělo, i když je nás mnoho, neboť všichni máme účast na jednom chlebě (1 Kor 10,17). V tomto sjednocení, které je plodem bratrské lásky, se jistým způsobem odráží tajemství jednoty v Trojici Otce, Syna a Ducha svatého, jak to vyplývá z Ježíšovy modlitby: Ať všichni jsou jedno. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal (Jan 17,21). Podle Ježíšových slov je to právě Eucharistie, která dává lidem účast na vnitřní jednotě božského života: Jako mne poslal živý Otec a já žiji z Otce, tak i ten, kdo jí mne, bude žít ze mne (Jan 6,57). Právě proto je také Eucharistie tou svátostí, která obzvláštním způsobem buduje Církev jakožto společenství, které se podílí na životě Boha skrze Krista, jenž je jediným pravým vinným kmenem.