Slovo úvodem

Sv. otec Jan Pavel II. považoval kristologické téma za aktuální jak při svých projevech na Světových dnech mládeže v Římě, tak v dokumentu Dominus Iesus ze září 2000. V Římě byly vydány knižně pod titulem Vita di Cristo (Život Kristův) kristologické katecheze Jana Pavla II. od 7. ledna 1987 do 14. dubna 1989. V českém překladu zatím u nás byly tyto katecheze publikovány na pokračování v týdeníku Světlo v letech 2000 až 2002 v překladu doc. Dr. Ctirada Václava Pospíšila OFM.
Poznámka překladatele: Pokud jsme chtěli dostát evidentnímu požadavku, aby překlady citací z Písma harmonizovaly s výkladem Svatého otce, museli jsme využít jak ekumenického překladu, tak liturgického překladu Nového zákona i překladu žalmů, který se používá v liturgii hodin. Kdybychom se drželi striktně jediného překladu, texty Písma by často nebylo možno uvést do souladu s výkladem Svatého otce.
Vzhledem ke kontextu jsme se museli v některých případech přidržet italského překladu, protože jinak by citace neladila s myšlenkami Jana Pavla II.
 

I. Osobní totožnost Ježíše, pravého Boha a skutečného člověka

A za koho mne pokládáte vy? (Mt 16,15)

1) Na počátku seriálu katechezí o Ježíši Kristu, který má zásadní význam pro křesťanskou víru a život, stojíme před touže otázkou, kterou bezmála před dvěma tisíci lety položil Mistr Petrovi a učedníkům, kteří byli spolu s ním. O onom rozhodujícím okamžiku Petrova života ve svém evangeliu vypravuje Matouš, který byl svědkem toho všeho: Když Ježíš přišel do kraje u Césareje Filipovy, zeptal se svých učedníků: Za koho lidé pokládají Syna člověka? Odpověděli: Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků. Řekl jim: A za koho mě pokládáte vy? (Mt 16,13-15)

Známe jasnou a přímou Petrovu odpověď: Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha! (Mt 16,16) Abychom tato slova mohli vyslovit i my, a to nejen jako cosi abstraktního, nýbrž jako výraz životní zkušenosti a jako plod daru, který pochází od Otce (srov. Mt 16,17), musí každý z nás osobně pocítit celou závažnost otázky: A ty, za koho mne pokládáš? Co slyšíš, že se o mně říká? Řekni mi, čím skutečně pro tebe jsem? Petrovi se dostalo Božího osvícení po dlouhém údobí, v němž byl Ježíšovi nablízku, v němž naslouchal jeho slovu a nazíral jeho život a tajemství (srov. Mt 16,21-24).

Rovněž my, pokud chceme dospět k vědomějšímu vyznání Ježíše Krista, musíme jako Petr projít cestou pozorného a pečlivého naslouchání. Musíme vstoupit do školy prvních učedníků, kteří se stali jeho svědky a našimi učiteli, a společně zažít zkušenost i přijmout svědectví dvaceti století hluboce poznamenaných Mistrovou otázkou a obohacených nesmírným chórem odpovědí věřících všech dob a míst. Dnes, zatímco Duch, který je Pán a Dárce života, nás přivádí k prahu třetího křesťanského tisíciletí, jsme voláni k tomu, abychom s obnovenou radostí dali takovou odpověď, jakou nám vnuká Bůh a jakou od nás také očekává, jako kdyby se jednalo o nové narození Ježíše Krista v našich životních příbězích.

2) Ježíšova otázka ohledně jeho totožnosti ukazuje na pedagogickou vyzrálost toho, kdo nechce uspěchané odpovědi, nýbrž si přeje odpověď, která ke svému zrání potřebuje čas, často i dlouhý, čas modlitby, pozorného a napjatého naslouchání pravdě křesťanské víry, jak ji vyznává a hlásá církev.

Uznáváme tedy, že tváří v tvář Ježíšovi se nelze spokojit s pouze lidskými sympatiemi, i když je to cosi dobrého a správného, nestačí ani to, když se na Ježíše pohlíží jako na osobnost, která probouzí historicko-teologický, duchovní či sociální zájem, nebo je pramenem umělecké inspirace. Vidíme, jak se kolem Krista často objevuje nevědomost, a to i mezi křesťany, pokud se nejedná o nedorozumění nebo dokonce o nevěrnost. Je stále přítomno nebezpečí odvolávat se na Ježíšovo evangelium, a přitom neznat jeho pravou velikost a radikalitu a ani životem nezachovávat to, co se ústy proklamuje. Kolik je těch, kdo si přizpůsobují evangelium podle sebe a vytvářejí si pro sebe jakéhosi snesitelnějšího Ježíše. Přitom se popírá transcendence jeho božství, nebo se popírá úplnost jeho historicky reálného lidství, manipuluje se s celistvostí jeho poselství, zejména pak se zapomíná na oběť Kříže, v níž kulminuje jeho život i jeho nauka, zapomíná se i na Církev, kterou v dějinách založil jako svoji svátost.

I tyto stíny nás stimulují k tomu, abychom hledali pravdu o Ježíšovi, přičemž využíváme mnoha světel, která Otec v průběhu staletí, podobně jako to učinil tenkrát s Petrem, silou Ducha svatého kolem Ježíše zažehnul v srdcích tolika věřících. Jsou to světla těch, kdo zůstali věrní až k mučednictví. Jsou to světla mnoha zanícených učenců, kteří bádali svým intelektem osvíceným vírou o Kristově tajemství. Jsou to zejména světla, která rozžehlo magisterium pod vedením Ducha svatého při definici dogmat o Ježíši Kristu.

Uznáváme, že podnět k úsilí o odhalování toho, kým je opravdu Ježíš, se nachází v nejistém a ustrašeném hledání mnoha našich současníků podobajících se Nikodémovi, který přišel za Ježíšem v noci (srov. Jan 3,2), nebo Zacheovi, který se vyšplhal na strom, aby mohl Ježíše spatřit (srov. Lk 19,4). Touha pomoci každému člověku k tomu, aby nalezl Ježíše, který přišel pro nemocné jako lékař a pro hříšníky jako Spasitel (srov. Mk 2,17), mě pohání, abych splnil závažný a úchvatný úkol představit Ježíše synům Církve a všem lidem dobré vůle.

Možná si vzpomínáte, že na začátku svého pontifikátu jsem se obrátil na lidi naší doby, aby otevřeli brány Kristu. Poté v exhortaci Catechesi tradendae, která byla věnována problematice katecheze, jsem vystoupil jako mluvčí biskupů, kteří se shromáždili na IV. synodu, a napsal jsem: Podstatným a primárním předmětem katecheze je Kristovo tajemství. Katechizovat znamená v určitém slova smyslu někoho přivádět k tomu, aby zkoumal toto tajemství a jeho rozměry; odhalovat v Kristově osobě celý věčný Boží záměr, který se v ní naplňuje. Pouze On může přivádět člověka k Otci v Duchu svatém a může nám dát podíl na životě nejsvětější Trojice. (CT, 5)

Společně projdeme tímto katechetickým putováním a uspořádáme naše úvahy kolem čtyř základních ohnisek:
1. Ježíš ve své historické realitě a ve své transcendentní mesiášské úloze, syn Abrahámův, Syn člověka a Syn Boží;
2. Ježíš ve své totožnosti pravého Boha a pravého člověka, v hlubokém společenství s Otcem, prodchnutý mocí Ducha svatého, jak nám ho představuje evangelium;
3. Ježíš v pohledu církve, která s pomocí Ducha svatého objasnila a prohloubila to, co nám sděluje zjevení, když nám zejména na velkých ekumenických koncilech dala přesné formulace christologické víry;
4. Ježíšův život a jeho dílo, Ježíšovo vykupitelské utrpení a jeho oslavení, Ježíš mezi námi, v dějinách a ve své církvi až do konce tohoto světa (srov. Mt 28,20).

3) Je pravdou, že v Církvi existuje celá řada způsobů, jak dávat Božímu lidu katecheze o Ježíšovi. Každý z nich však, pokud chce být autentický, musí čerpat z trvalého pramene svaté Tradice a Písma svatého, interpretovaného ve světle učení Otců a učitelů církve, liturgie, víry a lidové zbožnosti, tedy jedním slovem ve světle živoucí Tradice působící v Církvi pod vlivem Ducha svatého, který (podle Mistrova příslibu) vás uvede do celé pravdy. On totiž nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit, co uslyší, a oznámí vám, co má přijít. (Jan 16,13) Tuto Tradici vidíme vyjádřenou v nauce svatých koncilů, shrnutou ve vyznáních víry a prohloubenou teologickou reflexí věrnou zjevení a učitelskému úřadu církve.

K čemu by byla katecheze o Ježíšovi, která by neměla opravdovost a kompletnost pohledu, jímž církev nazírá a podle něhož pak hlásá jeho tajemství, které zároveň ve svých modlitbách vzývá. Když se obracíme na katechizované osoby, je třeba také pedagogické moudrosti, která si uvědomuje situaci a potřeby katechizovaných osob. Jak jsem napsal ve výše citované exhortaci Catechesi tradendae: Ustavičnou starostí každého katechisty, a to ať už je úroveň jeho zodpovědnosti za Církev jakákoli, musí být to, aby svým učením i jednáním zprostředkoval Ježíšovu nauku a jeho život. (CT 6)

4) Uzavíráme tuto vstupní katechezi a uvědomujeme si, že Ježíš v obzvláště obtížném okamžiku života prvních učedníků, když se ukazovalo, že kříž se blíží, a když jej mnozí opouštěli, položil těm, kdo byli s ním, další ze svých tak nelehkých, pronikavých otázek, jimž se nelze vyhnout: I vy chcete odejít? Byl to opět Petr, který odpověděl i jménem ostatních: Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života, a my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží. (Jan 6,67-69) Kéž by nás tato naše katechetická setkání stále více uschopňovala k tomu, abychom nechali Ježíše klást nám otázky, i k tomu, abychom na ně dokázali správně odpovídat a byli připraveni sdílet s ním do všech důsledků jeho život.
 

II. Ježíš, Syn Boží a Spasitel člověka

1) Katechezí předešlého týdne, při níž jsme se drželi těch nejstarodávnějších vyznání víry, jsme začali nový seriál katechezí o Ježíši Kristu. Apoštolské vyznání víry hlásá: Věřím... v Ježíše Krista, Syna jeho jediného. Nicejsko-konstantinopolské vyznání víry poté, co s ještě větší přesností definuje Ježíšův božský původ jakožto Božího Syna, pokračuje prohlášením, že tento Boží Syn ...pro nás a pro naši spásu sestoupil z nebe a ...stal se člověkem. Jak vidno, základní jádro křesťanské víry sestává z dvojí pravdy, že Ježíš Kristus je Synem Božím a Synem člověka (christologická pravda) a že je naplněním spásy člověka, kterou Bůh uskutečnil v něm, svém Synu a Spasiteli světa (soteriologická pravda).

2) Jestliže v předchozích katechezích jsme pojednávali o zlu, zejména pak o hříchu, dělali jsme to také jako přípravu tohoto seriálu katechezí o Ježíši Kristu, Spasiteli. Spása totiž znamená osvobození od zla, zvláště od hříchu. Zjevení obsažené v Písmu svatém již od Protoevangelia (srov. Gen 3,15) nás otevírá pravdě, že pouze Bůh může člověka osvobodit z hříchu a od všeho zla, které je přítomno v lidské existenci. Bůh, který se zjevuje jako Stvořitel a prozíravý Uspořadatel světa, se zároveň zjevuje jako Spasitel, jako ten, kdo osvobozuje od zla, hlavně od hříchu zapříčiněného svobodnou vůlí tvora. To je také vyvrcholení stvořitelského záměru uskutečněného Boží Prozřetelností, podle něhož jsou svět (kosmologie), člověk (antropologie) a Bůh Spasitel (soteriologie) ve velmi těsné vzájemné vazbě.

Jak tedy připomíná Druhý vatikánský koncil, křesťané věří, že svět byl stvořen a je udržován Stvořitelovou láskou, ...sice upadl do otroctví hříchu, ale ukřižovaný a zmrtvýchvstalý Kristus... jej osvobodil... (GS, 2).

3) Etymologický význam jména Ježíš je Jahve osvobozuje, zachraňuje, pomáhá. Před babylónským otroctvím mělo toto jméno podobu Jehošua a bylo to theoforické jméno, které obsahuje jako kořen přesvaté jméno Jahve. Po babylónském zajetí dostalo zkrácenou podobu Ješua, které se přepisovalo do řečtiny Jesus, z čehož pak vychází italské Gesu.

Toto jméno bylo vcelku běžné ve starozákonní i v novozákonní době. Vždyť takto se jmenoval Jozue, jenž po Mojžíšově smrti uvedl Izraelity do zaslíbené země: Už svým jménem se stal velikým zachráncem vyvolených Božích... a Izraele uvedl do jeho dědictví. (Sir 46,1) Ježíš, Sirachův syn, byl pisatelem Sirachovcovy knihy (srov. Sir 50,27). Ve Spasitelově rodokmenu, jak jej nalézáme v Lukášově evangeliu, je zařazen jistý Er, syn Ježíšův (srov. Lk 3,28-29). Mezi Pavlovými spolupracovníky je jmenován jistý Ježíš, nazývaný Spravedlivý (srov. Kol 4,11).

4) Jméno Ježíš však nikdy nenabylo tak opravdového významu, jakého nabylo v případě Ježíše z Nazareta a které anděl sdělil Marii (srov. Lk 1,31nn.) a Josefovi (srov. Mt 1,21). Na počátku Ježíšova veřejného působení lidé rozuměli jeho jménu tak, jak to bylo tehdy obvyklé.

Našli jsme toho, o kterém psal Mojžíš v Zákoně i proroci! Je to Ježíš, syn Josefův z Nazareta. Tak hovoří jeden z prvních učedníků Filip. Natanael mu odpovídá: Může z Nazareta vzejít něco dobrého? (Jan 1,45-46) Tato otázka ukazuje, že synové Izraele neměli Nazaret ve velké úctě. Přesto však byl Ježíš nazýván Nazaretský (srov. Mt 2,23), nebo také Ježíš z Nazareta v Galileji (srov. Mt 31,11). Tento výraz užil Pilát na nápisu, který nechal připevnit na jeho kříž: Ježíš Nazaretský, král židovský. (Jan 19,19)

5) Lidé nazývali Ježíše Nazaretský podle místa, kde se svou rodinou sídlil až do svých třiceti let. Víme však, že místem Ježíšova narození nebyl Nazaret, nýbrž Betlém, město v Judeji, jižně od Jeruzaléma. Tvrdí to evangelisté Lukáš a Matouš. První z nich poukazuje na to, že z důvodu sčítání lidu, které nařídily římské autority, Josef se odebral z galilejského města Nazareta vzhůru do Judska do Davidova města, které se jmenuje Betlém, aby se dal zapsat spolu s Marií, sobě zasnoubenou ženou, která byla v požehnaném stavu. Když tam byli, naplnil se jí čas, kdy měla porodit. (Lk 2,4-6)

Jak tomu bývá s biblickými místy, rovněž Betlém má prorocký význam. Matouš se odvolává na proroka Micheáše (srov. 5,1-3) a připomíná, že toto městečko bylo označeno jako místo, kde se narodí Mesiáš: A ty, Betléme v judské zemi, nejsi vůbec nejmenší mezi judskými předními městy, protože z tebe vyjde vládce, který bude panovat mému izraelskému lidu. (Mt 2,6) Prorok ještě dodává: ...jehož původ je odpradávna, ode dnů věčných. (Mich 5,1)

Na tento text se odvolávali kněží a zákoníci, jichž se Herodes dotazoval, jak odpovědět mudrcům z Východu, kteří se ptali na místo, kde se má narodit Mesiáš.

Text Matoušova evangelia ...Ježíš se narodil v Betlémě v Judsku za času krále Heroda (srov. Mt 2,1) se odvolává na Micheášovo proroctví, k němuž se vztahuje i otázka obsažená ve čtvrtém evangeliu: Neříká Písmo, že Mesiáš vzejde z potomstva Davidova a z vesnice Betléma, odkud David pocházel? (Jan 7,42)

6) Z těchto údajů můžeme vyvodit, že Ježíš je jméno historické postavy, která žila v Palestině. Jestliže je správné uznávat historicitu postav jako Mojžíš nebo Jozue, pak tedy tím spíš je nutno přijímat to, že Ježíš je skutečnou historickou postavou. Evangelia nás detailně nezpravují o jeho životě, protože jejich účel není v první řadě historiografický. Když čteme evangelia spravedlivě kriticky, pak jsou to právě ona, která nás vedou k závěru, že Ježíš z Nazareta je historickou postavou, která žila v určité době a na určitém teritoriu. Z čistě vědeckého hlediska musí vzbuzovat podivení nikoli ten, kdo přijímá, nýbrž ten, kdo popírá Ježíšovu existenci, jak je to patrné v mytologických teoriích minulosti a jak to ještě dnes činí někteří učenci.
Pokud se jedná o přesné datum Ježíšova narození, mínění odborníků se různí. Obecně se připouští, že mnich Dionýsius Exiguus se zmýlil, když v roce 533 navrhl, aby se léta počítala nikoli od založení města Říma, nýbrž od Ježíšova narození. Ještě nedávno se mělo za to, že chyba činila asi čtyři roky, otázka však není ještě jednoznačně rozřešena.

7) V tradici izraelského lidu si jméno Ježíš uchovalo svůj etymologický význam: Bůh osvobozuje. Bylo zvykem, že to byli právě rodiče, kdo dávali jméno svým dětem. V případu Mariina syna Ježíše bylo jméno zvoleno a vysloveno někým jiným ještě před jeho narozením. Vyřkl ho anděl při zvěstování před Marií (srov. Lk 1,31) a ve snu ho uslyšel Josef (srov. Mt 1,21). Dali mu jméno Ježíš, podtrhuje evangelista Lukáš, jak ho nazval anděl, než bylo [dítě] počato v mateřském lůně. (Lk 2,21)

8) Podle plánu Boží prozřetelnosti Ježíš z Nazareta nese jméno, které naráží na spásu: Bůh osvobozuje, vždyť on je ve skutečnosti tím, co jméno říká, tedy Spasitelem. To dokládají některé výroky nacházející se v takzvaném evangeliu Ježíšova dětství. Lukáš píše: V městě Davidově se vám dnes narodil Spasitel. (Lk 2,10) U Matouše čteme: On totiž spasí svůj lid od hříchů. (Mt 1,21) Jedná se o výrazy, v nichž se odráží pravda, kterou zjevuje a hlásá celý Nový zákon. Apoštol Pavel kupříkladu píše: Proto ho také Bůh povýšil a dal mu jméno nad každé jiné jméno, takže při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno... a každý jazyk musí k slávě Boha Otce vyznat: Ježíš Kristus je Pán. (Fil 2,9-11)

Důvod Ježíšova povýšení nacházíme ve svědectví, které mu vzdali apoštolové, kteří s odvahou prohlašovali: V nikom jiném není spásy. Neboť pod nebem není lidem dáno žádné jiné jméno, v němž bychom mohli dojít spásy. (Sk 4,12)
 

III. Ježíš počatý působením Ducha svatého a narozený z Panny Marie

1) Při předchozím setkání jsme naše úvahy zaměřili na jméno Ježíš, které znamená Spasitel. Týž Ježíš, který žil po třicet let v Nazaretě, v Galileji, je zároveň věčným Božím Synem, jenž se počal z Ducha svatého a narodil se z Marie Panny. Tak tomu učí texty Kréda apoštolské i nicejsko-konstantinopolské vyznání víry. Tak tomu učili církevní Otcové a koncily, podle nichž Ježíš Kristus, věčný Boží Syn, je ex substantia matris in saeculo natus [zrodil se z matky v čase] (symbol Quicumque, DS 76). Církev tedy vyznává a hlásá, že Ježíš Kristus byl počat a narodil se z jedné Adamovy dcery, pocházející z Abrahámova a Davidova rodu, tedy z Marie Panny. Lukášovo evangelium upřesňuje, že Maria počala Božího Syna působením Ducha svatého bez toho, že by poznala muže (srov. Lk 1,34; Mt 1,18.24-25). Marie tedy byla před Ježíšovým narozením pannou a takovou zůstala jak při porodu, tak po něm. Tuto pravdu obsahuje Nový zákon a vyznává ji jak pátý ekumenický koncil, který se konal v Konstantinopoli roku 553 a který Marii nazývá ustavičná Panna, tak Lateránská synoda z roku 649, která tvrdí, že Bohorodička... Maria... počala (svého syna) působením Ducha svatého bez přispění muže a porodila ho jako neporušená, její panenství zůstalo bez porušení i po porodu (DS 503).

2) Tato víra je přítomna v učení apoštolů. Například v listu svatého Pavla Galaťanům čteme: Když se však naplnil čas, poslal Bůh svého Syna narozeného z ženy... abychom... byli přijati za syny. (srov. Gal 4,4-5) Události kolem Ježíšova početí a narození jsou popsány v prvních kapitolách Matoušova a Lukášova evangelia, ta se obvykle nazývají evangelium Ježíšova dětství. Naši pozornost musíme obrátit zejména k nim.

3) Obzvláště známý je Lukášův text, který se často předčítá při mešní liturgii a je užíván v modlitbě Anděl Páně. Úryvek Lukášova evangelia popisuje zvěstování Marii, k němuž došlo šest měsíců po zvěstování narození Jana Křtitele (srov. Lk 1,5-25).

... Anděl Gabriel byl poslán od Boha do galilejského města, které se jmenuje Nazaret, k panně zasnoubené s mužem jménem Josef z Davidova rodu. Ta panna se jmenovala Maria. (Lk 1,26) Anděl ji pozdravil slovy Zdrávas, Maria, která se stala modlitbou církve. Tento pozdrav vzbudil v Marii pohnutí: Když to slyšela, ulekla se a uvažovala, co má ten pozdrav znamenat. Anděl jí řekl: Neboj se, Maria, neboť jsi nalezla milost u Boha. Počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Bude veliký a bude nazván Synem Nejvyššího. ...Maria řekla andělovi: Jak se to stane? Vždyť muže nepoznávám! Anděl jí odpověděl: Duch svatý sestoupí na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní! Proto také dítě bude nazváno svaté, Syn Boží. (srov. Lk 1,29-35) Zvěstující anděl předložil jako znamení Alžbětu, Mariinu příbuznou, která ve svém vysokém věku počala syna, a dodává: Vždyť u Boha není nic nemožného. Maria řekla: Jsem služebnice Páně: ať se mi stane podle tvého slova! (srov. Lk 1,37-38)

4) Tento text z Lukášova evangelia je základem učení církve ohledně mateřství a panenství Marie, z níž se narodil Kristus, jenž se stal člověkem působením Ducha svatého. První okamžik tajemství vtělení Božího Syna se shoduje se zázračným početím, k němuž došlo mocí Ducha svatého v okamžiku, kdy Maria pronesla své Ano: ...ať se mi stane podle tvého slova! (srov. Lk 1,37-38)

5) Matoušovo evangelium doplňuje Lukášovo vyprávění a popisuje některé okolnosti, které předcházely Ježíšovu narození. Čteme tam: S narozením Ježíše Krista to bylo takto: Jeho matka Maria byla zasnoubena s Josefem. Ale dříve než spolu začali bydlet, ukázalo se, že počala z Ducha svatého. Protože její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vydat pohaně, rozhodl se tajně se s ní rozejít. Když už to chtěl udělat, zjevil se mu ve snu anděl Páně a řekl: Josefe, synu Davidův, neboj se k sobě vzít svou manželku Marii. Vždyť dítě, které počala, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; on totiž spasí svůj lid od hříchů. (Mt 1,18-21)

6) Jak vidno, oba texty evangelia Ježíšova dětství se shodují v tom základním: Ježíš byl počat působením Ducha svatého a narodil se z Marie Panny. Texty se také vzájemně doplňují, jeden hovoří o Marii a druhý o Josefovi.

Když chceme vědět, z jakého pramene pochází evangelium Ježíšova dětství, je třeba povšimnout si Lukášova výroku: Maria to všechno uchovávala v srdci a rozvažovala o tom. (Lk 2,19) Lukáš opakuje tuto větu dvakrát: po odchodu pastýřů z Betléma a po nalezení Ježíše v chrámě (srov. Lk 2,51). Sám evangelista nám tedy poskytuje údaje, abychom mohli poznat, že jedním ze zdrojů údajů obsažených v evangeliu Ježíšova dětství je sama Ježíšova Matka. V apoštolské době, kdy se rodila první křesťanská tradice a texty Nového zákona, Maria, která to všechno uchovávala v srdci a rozvažovala o tom (Lk 2,19), mohla po Kristově smrti a jeho vzkříšení vydat svědectví o tom, co se týkalo její osoby a úlohy.

7) Svědectví evangelia o Mariině panenském početí má velký teologický význam. Toto početí totiž představuje zvláštní znamení Ježíšova božského původu. Skutečnost, že Ježíš nemá pozemského otce, poněvadž je zplozen bez přispění muže, zvýrazňuje pravdu o tom, že on je Božím Synem, takže i tehdy, kdy přijímá lidskou přirozenost, jeho Otcem zůstává jedině Bůh.

8) Zjevení zásahu Ducha svatého při Ježíšově početí ukazuje na to, že v dějinách člověka se započíná nové duchovní pokolení, která má výrazně nadpřirozený charakter (srov. 1 Kor 15,45-49). Tímto způsobem se trojjediný Bůh daruje tvoru skrze Ducha svatého. Jedná se o tajemství, na něž lze vztahovat slova žalmu: Když sešleš svého Ducha, jsou stvořeni a obnovuješ tvářnost země. Při uskutečňování takovéhoto Božího sebesdělení tvoru hraje Ježíšovo panenské početí, k němuž došlo díky působení Ducha svatého, ústřední a zásadní úlohu. Ono je počátkem nového stvoření. Bůh takto vstupuje rozhodným způsobem do dějin, aby naplnil nadpřirozené určení člověka, tedy předurčení každé věci v Kristu. Jedná se o definitivní výraz spasitelské Boží lásky vůči člověku, o níž jsme hovořili v katechezi o Boží Prozřetelnosti.

9) Na uskutečňování plánu spásy se vždy podílí tvor, proto také při Ježíšově početí z Ducha svatého spolupracuje rozhodujícím způsobem Maria. Vnitřně osvícená andělovým poselstvím ohledně svého povolání být Matkou a ohledně uchování svého panenství, Maria vyjadřuje souhlas a přijímá svou úlohu být pokorným nástrojem moci Nejvyššího. Působení Ducha svatého zapříčiňuje, že v Marii jsou společně přítomny mateřství i panenství, což je sice pro lidský rozum nepochopitelné, ale což je plně v souladu se zalíbením Boží všemohoucnosti. V Marii se tak naplňuje velké Izaiášovo proroctví: Hle, panna počne a porodí syna. (srov. Iz 7,14; Mt 1,22-23) Její panenství, podle Starého zákona znamení chudoby a totální otevřenosti Božímu záměru, se stává půdou pro výjimečný zásah Boha, který vyvolil Marii za Matku Mesiáše.

10) Mariina výlučnost vysvítá také z rodokmenů, které nám předkládají Matouš a Lukáš.

Matoušovo evangelium začíná v souladu s židovskými zvyklostmi Ježíšovým rodokmenem (srov. Mt 1,1-17) a vypočítává generace v mužské linii od Abraháma. Matoušovi totiž velmi záleží na tom, aby podtrhl prostřednictvím Josefova otcovského postavení podle zákona fakt, že Ježíš pochází z Abrahámova a Davidova rodu, což potvrzuje legitimitu jeho mesiášství. Nicméně na závěr výčtu jednotlivých pokolení čteme: Jakub byl otcem Josefa, muže Marie, z které se narodil Ježíš, nazývaný Kristus. (Mt 1,16) Podtržením Mariina mateřství evangelista nepřímo ukazuje na pravdu panenského porodu: Ježíš jakožto člověk nemá pozemského otce.

Lukáš předkládá genealogii, která jde směrem do minulosti (srov. Lk 3,23-38) od Ježíše přes jeho předky až k Adamovi. Evangelista tak chtěl ukázat na Ježíšovu vazbu s celým lidským rodem. Maria jakožto spolupracovnice Boží dala věčnému Božímu Synovi lidskou přirozenost a stala se tak nástrojem Ježíšova sepětí s celým lidstvem.
 

IV. Ježíš, syn Izraele a vyvolený národ Staré smlouvy

1) V minulé katechezi jsme se zmínili o dvou Ježíšových rodokmenech. Ten, který nalézáme v Matoušově evangeliu (srov. Mt 1,1-17), je sestupný, což znamená, že vypočítává předky Ježíše, Mariina syna, počínaje od Abraháma. Druhá genealogie, pocházející z Lukášova evangelia (srov. Lk 3,23-38), má vzestupnou strukturu, jde tedy od Ježíše zpět až k Adamovi.

Zatímco Lukášův rodokmen ukazuje na Ježíšovo spojení s celým lidstvem, Matoušova genealogie podtrhuje Ježíšovu příslušnost k Abrahámovu rodu. Jakožto syn Izraele, vyvoleného Božího lidu Starého zákona, je Ježíš zároveň také skutečným příslušníkem velké lidské rodiny.

2) Ježíš se narodil uprostřed svého lidu, rostl v jeho zemi a v jeho kultuře. Je pravým Izraelitou, který myslí a vyjadřuje se aramejsky v souladu s pojmoslovnými a lingvistickými kategoriemi svých současníků, zachovává zvyklosti a obyčeje společnosti, v níž žije. Jakožto Izraelita je věrným dědicem Staré smlouvy.

Tuto skutečnost podtrhuje svatý Pavel, když v listu Římanům píše o svém lidu: Vždyť jsou to Izraelité, byli přijati za syny, Bůh s nimi bydlel, uzavřel s nimi smlouvu, dal jim zákonodárství, bohoslužbu i zaslíbení. Jejich předkové jsou praotci a od nich pochází podle těla i Kristus. (Srov. Řím 9,4-5)

3) V souladu s předpisy Mojžíšova zákona byl Ježíš rituálně obřezán, a tak se stal oficiálně příslušníkem lidu spjatého s Bohem smlouvou: Když uplynulo osm dní a dítě mělo být obřezáno, dali mu jméno Ježíš. (Lk 2,21) Evangelium Ježíšova dětství sice nepřináší mnoho jednotlivostí z prvního období Ježíšova života, říká však jasně, že: Jeho rodiče putovali každý rok do Jeruzaléma na velikonoční svátky. (Lk 2,41) To byl jasný výraz věrnosti Zákonu a izraelské tradici. Když mu [Ježíšovi] bylo dvanáct let, vydali se tam na svátky jako obvykle. (Lk 2,42) A když ukončili sváteční dni a vraceli se domů, zůstal chlapec Ježíš v Jeruzalémě, a jeho rodiče to nezpozorovali. (Lk 2,43) Po třech dnech hledání našli ho v chrámě, jak sedí uprostřed učitelů, poslouchá je a dává jim otázky (Lk 2,46). Mariinu a Josefovu radost zřejmě zastínila Ježíšova slova, jimž neporozuměli: Proč jste mě hledali? Nevěděli jste, že já musím být v tom, co je mého Otce? (Lk 2,49)

4) Kromě této události je celé období Ježíšova dětství a jeho dospívání v evangeliu zakryto hávem mlčení. Je to údobí skrytého života, které Lukáš shrne dvěma jednoduchými verši: Ježíš ...vydal se s nimi [s Marií a s Josefem] na zpáteční cestu, šel do Nazareta a poslouchal je (Lk 2,51). A dále: Ježíš pak prospíval moudrostí, věkem a oblibou u Boha i u lidí. (Lk 2,52)

5) Z evangelia víme, že Ježíš žil ve své vlastní rodině v Josefově domě a Josef se choval vůči Mariinu synu jako jeho otec, to znamená, že o něho pečoval, ochraňoval jej a vyučoval jej svému řemeslu, byl totiž tesařem. V očích obyvatel Jeruzaléma byl prostě tesařovým synem (srov. Mt 13,55). Když začal veřejně učit, obyvatelé jeho města se tázali s údivem: Copak to není ten tesař, syn Mariin?... (srov. Mk 6,2) Kromě jeho matky mluvili také o jeho bratrech a sestrách, tedy jeho příbuzných (bratrancích a sestřenicích), kteří žili v Nazaretě. Byli to právě oni, kdo se snažili zrazovat Ježíše od jeho působení jako Mistra (srov. Mt 3,21). Je zřejmé, že nenalézali žádný důvod, pro který by jejich příbuzný měl začínat s touto novou aktivitou. Domnívali se, že Ježíš by měl zůstat běžným Izraelitou jako oni.

6) Ježíš začal veřejně působit, když měl třicet let. Tehdy poprvé vystoupil se svou řečí v Nazaretě: ...šel v sobotu do synagogy. Povstal, aby předčítal. Podali mu knihu proroka Izaiáše... (Lk 4,16-17) Ježíš četl úryvek, který začínal slovy: Duch Páně je nade mnou, proto mě pomazal, poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst... (Lk 4,18) Pak se Ježíš obrátil na přítomné a řekl: Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli. (Lk 4,21)

7) V průběhu své veřejné aktivity, která začala v Nazaretě a odehrávala se v Galileji, v Judsku i v Jeruzalémě, Ježíš uměl mistrně vystihnout a využívat bohaté plody náboženské tradice Izraele. Proniká do ní s novým porozuměním, ukazuje na její živé hodnoty, ukazuje na její prorocké horizonty. Neváhá ukázat na lidské zpronevěry vzhledem k záměrům Boha smlouvy.

Tímto způsobem uskutečňuje uvnitř jednoho a téhož Božího zjevení přechod od toho starého k tomu novému, přičemž neruší Zákon, nýbrž jej přivádí k jeho naplnění (srov. Mt 5,17). Touto myšlenkou se otevírá list Židům: Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil Bůh v minulosti k našim předkům skrze proroky. V této poslední době však promluvil k nám skrze svého Syna... (Žid 1,1)

8) Tento přechod od starého k novému charakterizuje celé učení Proroka z Nazareta. Jedinečným a jasným příkladem tohoto přechodu je horská řeč, kterou přináší Matoušovo evangelium: Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: Nezabiješ. Kdo by zabil, propadne soudu. Ale já vám říkám: Každý, kdo se na svého bratra hněvá, propadne soudu... (Mt 5,21-22) Slyšeli jste, že bylo řečeno: Nezcizoložíš. Ale já vám říkám: Každý, kdo se dívá na ženu se žádostivostí, už s ní zcizoložil ve svém srdci. (Mt 5,27-28) Slyšeli jste, že bylo řečeno: Miluj svého bližního a měj v nenávisti nepřítele. Ale já vám říkám: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují... (Mt 5,43-44)

Když Ježíš učí tímto způsobem, zároveň jasně prohlašuje: Nemyslete, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky. Nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit! (Mt 5,17)

9) Toto naplnit je klíčovým slovem, které se vztahuje nejen k učení zjevených Božích pravd, ale také k celým dějinám Izraele, tedy lidu, jehož je Ježíš synem. Tato výjimečná historie, kterou od počátku řídila mocná ruka Boha smlouvy, nachází v Ježíšovi své vyvrcholení. Záměr, který Bůh smlouvy vepsal již od počátku do této historie, když z ní učinil dějiny spásy, směřoval k plnosti času (srov. Gal 4,4), která se uskuteční v Ježíši Kristu. Prorok z Nazareta neváhá hovořit právě o tomto naplnění od své první promluvy v synagoze svého města.

10) Velmi výmluvná jsou Ježíšova slova, která nám přináší Janovo evangelium: Říká svým odpůrcům: Váš otec Abrahám zajásal, že uvidí můj den... A tváří v tvář jejich nevěře, která se projevuje slovy: Není ti ještě ani padesát let a už jsi viděl Abraháma!, Ježíš vše potvrzuje ještě jasněji: Amen, amen, pravím vám: Dříve než byl Abrahám, já jsem. (Jan 8,56-58) Ježíš zřetelně tvrdí nejen to, že je naplněním spasitelských záměrů Božích, které jsou vepsány do dějin Izraele od Abrahámových dob, nýbrž také to, že jeho existence je starší než Abrahámova, takže se dokonce představuje jako ten, který Je (srov. Ex 3,14). Ale právě proto je On, Ježíš z Nazareta, také naplněním historie Izraele, protože jeho tajemství převyšuje tyto dějiny. Tím jsme se dotkli jiného rozměru christologie, jímž se budeme zabývat později.

11) Pro dnešek uzavíráme poslední úvahou o dvou rodokmenech, které nám předkládají evangelisté Matouš a Lukáš. Z nich vyplývá, že Ježíš je opravdovým synem Izraele a že jako takový patří k velké lidské rodině. Jestliže tedy v Ježíšovi, potomku Abrahámově, vidíme naplnění starozákonních proroctví, pak v něm po vzoru Pavlova učení odhalujeme jádro rekapitulace celého lidstva (srov. Ef 1,10).
 

V. Ježíš Kristus, Mesiáš a Král

1) Jak jsme viděli v předešlých katechezích, evangelista Matouš uzavírá rodokmen Ježíše, Mariina Syna, který postavil na počátek svého evangelia, slovy Ježíš, nazývaný Kristus (Mt 1,16). Výraz Kristus je řeckým ekvivalentem hebrejského termínu Mesiáš, což znamená Pomazaný. Vyvolený Boží lid Izrael žil po dlouhé generace v očekávání naplnění přislíbeného Mesiáše, na jehož příchod byl připravován dějinami Smlouvy. Mesiáš, tedy Pomazaný poslaný od Boha, měl naplnit povolání lidu Smlouvy, jemuž byla dána výsada znát pravdu o Bohu a o plánu spásy.

2) To, že apoštolové a s nimi prvotní církev nazývali Ježíše jménem Kristus, znamená, že vyznávali naplnění záměrů Boha Smlouvy a očekávání Izraele právě v Ježíši. Toto vyznání učinil Petr o dni Letnic, když naplněn Duchem svatým poprvé promlouval k obyvatelům Jeruzaléma a poutníkům, kteří dorazili na svátky: Ať je úplně jasno celému izraelskému národu toto: Pánem a Mesiášem ustanovil Bůh právě toho Ježíše, kterého vy jste ukřižovali. (Sk 2,36)

3) Petrova řeč a Matoušův rodokmen před nás staví velmi bohatý význam slova Kristus Mesiáš, jak jej nacházíme ve Starém zákoně. Výrazu Mesiáš, který v sobě zahrnuje ideu pomazání, lze porozumět jedině na základě ritu pomazání olejem, který se praktikoval v Izraeli a který, jak dobře víme, přešel ze Starého zákona i do novozákonní doby. V dějinách Staré smlouvy dostávaly toto pomazání osoby povolané k úřadu a důstojnosti krále nebo kněze nebo proroka.

Pravdu o Kristu Pomazaném je tedy třeba probírat v biblickém kontextu tohoto trojího poslání, které bylo ve Starém zákoně udělováno těm, kdo byli určeni aby vedli a zastupovali Boží lid. V této katechezi se zaměříme na královské poslání a královskou důstojnost Ježíše Krista.

4) Když anděl Gabriel zvěstuje Marii, že byla vyvolena k tomu, aby se stala matkou Spasitele, hovoří k ní o královské důstojnosti jejího syna: ...Pán Bůh mu dá trůn jeho předka Davida, bude kralovat nad Jakubovým rodem navěky a jeho království nebude mít konce. (Lk 1,32-33)

Zdá se, že tato slova odpovídají příslibu, jehož se dostalo králi Davidovi: Až se naplní tvé dny ...dám po tobě povstat tvému potomku... a upevním jeho království. Ten vybuduje dům pro mé jméno a já upevním jeho královský trůn navěky. Já mu budu Otcem a on mi bude synem. (2 Sam 7,12-14) Lze tvrdit, že tento příslib se určitým způsobem naplnil v Šalomounovi, který byl Davidovým potomkem a přímým následníkem. Avšak plný význam příslibu šel daleko za hranice pozemského království a nevztahoval se pouze ani ke vzdálené budoucnosti, protože překračoval historii, čas a prostor: ...já upevním jeho královský trůn navěky. (2 Sam 7,13)

5) Při andělově zvěstování je Ježíš představen jako ten, v němž se naplňuje prastarý příslib. Tímto způsobem se přidružuje idea Krista Krále k biblické tradici mesiášského Krále (Mesiáše Krále). V této podobě se také nachází relativně často v evangeliích, která nám vypravují o poslání Ježíše z Nazareta a podávají nám zprávu o jeho učení. V dané souvislosti je zajímavé Ježíšovo chování například tehdy, když ho slepý žebrák Bartimaios prosil o pomoc a přitom volal: Synu Davidův, Ježíši, smiluj se nade mnou! (Mk 10,47) Ježíš, který si nikdy sám tento titul nepřisvojil, přijímá Bartimaiova slova, jako kdyby byla adresována jemu. Jindy se stará o upřesnění významu daného označení své osoby. Co myslíte o Mesiáši? Čí je to syn? Odpověděli mu: Davidův. Řekl jim: Jak pak ho může David z podnětu Ducha nazývat Pánem? Říká přece: ,Řekl Hospodin mému Pánu: Zasedni po mé pravici, dokud ti nepoložím tvé nepřátele pod nohy (Ž 109/110,1). Jestliže ho tedy David nazývá svým Pánem, jak může být jeho synem? (Mt 22,42-45)

6) Jak vidno, Ježíš upozorňuje na to, že omezený způsob pojímání Mesiáše pouze na základě izraelské tradice vázané na davidovské království je nedostatečný. Nicméně neodmítá tuto tradici a naplňuje ji v plném smyslu toho, co tato tradice v sobě obsahovala, jak to bylo patrné ze slov andělova zvěstování a jak se to naplno projeví o Velikonocích.

7) Jiná významná událost se odehraje při Ježíšově vstupu do Jeruzaléma těsně před jeho utrpením, když se naplní, jak podtrhují evangelisté Matouš (21,5) a Jan (12,15), Zachariášovo proroctví, které představuje výraz tradice o mesiášském Králi: Rozjásej se, siónská dcero, dcero jeruzalémská, propukni v hlahol! Hle, přichází k tobě tvůj král, spravedlivý a spásu nesoucí, pokorně jede na oslátku, osličím mláděti. (Zach 9,9) Řekněte siónské dceři: Hle, tvůj král k tobě přichází pokorný, sedí na oslu, na oslátku, mláděti soumara. (Mt 21,5) Ježíš jel na oslátku při svém slavném vstupu do Jeruzaléma, když jej provázelo nadšené volání zástupu: Hosana synu Davidovu! (Mt 21,9) Navzdory znechucenosti farizeů Ježíš přijímá toto mesiášské volání nepatrných (srov. Mt 21,16; Lk 19,40), protože velmi dobře věděl, že jakékoli nedorozumění ohledně titulu Mesiáš bude překonáno jeho oslavením skrze utrpení.

8) Chápání královské důstojnosti jako pozemské moci se dostává do krize. Mesiášská tradice z této krize nevyjde znehodnocena, nýbrž vyjasněna. Ve dnech, které následují po Ježíšově vstupu do Jeruzaléma, bude zřejmé, jak je třeba rozumět slovům anděla při zvěstování: ...Pán Bůh mu dá trůn jeho předka Davida, bude kralovat nad Jakubovým rodem navěky a jeho království nebude mít konce. (Lk 1,32-33) Ježíš sám tak vysvětlí, v čem spočívá jeho pravá královská důstojnost, jeho mesiášská pravda a jakým způsobem je třeba tomu všemu rozumět.

9) Rozhodujícím okamžikem tohoto objasnění je rozhovor mezi Ježíšem a Pilátem, jak nám jej přináší ve svém evangeliu Jan. Poněvadž Ježíš byl obžalován před římským místodržitelem z toho, že ze sebe dělal židovského krále, Pilát mu kladl otázky ohledně zmíněné žaloby, o niž se římská autorita nemohla nezajímat. Vždyť pokud by si Ježíš opravdu nárokoval královskou důstojnost a pokud by jej jeho příznivci za takového uznávali, pak by to mohlo představovat nebezpečí pro říši.

Pilát se tedy na Ježíše obrátil s otázkou: Ty jsi židovský král? Ježíš odpověděl: Říkáš to sám ze sebe, anebo ti to řekli o mně jiní? Pilát odpověděl: Copak jsem já žid? Tvůj národ, to je velekněží, mi tě vydali. Čeho ses dopustil? Ježíš na to řekl: Moje království není z tohoto světa. Kdyby moje království bylo z tohoto světa, moji služebníci by přece bojovali, abych nebyl vydán židům. Ne, moje království není odtud. Pilát se ho zeptal: Ty jsi tedy přece král? Ježíš odpověděl: Ano, já jsem král! Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas. (Srov. Jan 18,33-37) Tato Ježíšova jasná slova obsahují jasné potvrzení, že jeho královská důstojnost, která je těsně spjata s jeho posláním Krista Mesiáše poslaného Bohem, nesmí být pojímána jako politická moc, a to ani vzhledem k vyvolenému národu, k Izraeli.

10) To, co následovalo po procesu, potvrzuje existenci konfliktu mezi tím, jak Ježíš pojímal svoje mesiášské poslání, a pozemským a politickým pojetím mesiášství, které bylo velmi rozšířeno mezi lidem. Ježíš byl odsouzen na smrt kvůli obžalobě, že ze sebe dělal krále. Nápis připevněný na jeho kříži: Ježíš nazaretský, židovský král potvrzuje, že pro římskou autoritu právě tohle bylo jeho proviněním. Paradoxně právě Židé, kteří tak horlivě usilovali o obnovu Davidova království v jeho pozemském smyslu, když spatřili Ježíše zbičovaného a korunovaného trním a představeného Pilátem slovy: Hle, váš král! (Jan 19,14), začali křičet: Ukřižuj ho! ...Nemáme krále, ale jen císaře. (Jan 19,15)

Na tomto základě můžeme lépe porozumět významu nápisu připevněného ke kříži, přičemž nesmíme ztrácet ze zřetele výpověď, kterou dal Ježíš ohledně sebe sama před římským prokurátorem během výslechu. Jedině v tomto slova smyslu je Kristus-Mesiáš Králem. Jedině v tomto smyslu Ježíš naplňuje tradici mesiášského Krále, jak ji nalézáme ve Starém zákoně a v dějinách vyvoleného lidu Staré smlouvy.

11) Poslední epizoda na Kalvárii vrhá světlo na Ježíšovo královské mesiášství. Jeden ze dvou zločinců ukřižovaných spolu s Ježíšem ukazuje na tuto pravdu velmi jasně, když říká: Ježíši, pamatuj na mne, až přijdeš do svého království. (Lk 23,42) Ježíš mu odpověděl: Amen, pravím ti: Dnes budeš se mnou v ráji. (Lk 23,43) V tomto rozhovoru jako bychom nalezli poslední potvrzení slov, s nimiž se anděl obrátil na Marii při zvěstování: ...bude kralovat ...a jeho království nebude mít konce. (Lk 1,33)
 

VI. Ježíš Kristus, Mesiáš Kněz

1) Jméno Kristus, které jak víme je řeckým ekvivalentem hebrejského slova Mesiáš, tedy Pomazaný, kromě královské důstojnosti, o níž jsme hovořili v předchozí katechezi, v sobě zahrnuje podle tradice Starého zákona také důstojnost kněžskou. Tyto dva aspekty příslušející k témuž mesiášskému poslání, byť rozdílné, přece jsou vzájemně komplementární. Postava Mesiáše vykreslená ve Starém zákoně má jak kněžské, tak královské rysy, což ukazuje na hlubokou souvislost mezi oběma podobami jednoho jediného poslání.

2) Tato jednota se poprvé ukazuje jako na předobrazu na Melchizedechovi, sálemském králi, který byl tajuplným současníkem Abrahámovým. O něm čteme v knize Genesis, že když se Abrahám vracel z boje, ...přinesl chléb a víno; byl totiž knězem Boha Nejvyššího. Požehnal mu: Požehnán buď Abram Bohu Nejvyššímu, jemu patří nebesa i země. (Gn 14,18-19) Postava Melchizedecha, krále i kněze, vešla do mesiášské tradice, jak to dokládá Žalm 109/110 mesiášský žalm, v němž je Mesiáš označen obecným jménem. V tomto žalmu se totiž Hospodin Jahve obrací na mého Pána, tedy na Mesiáše, slovy: Zasedni po mé pravici, já ti položím tvé nepřátele za podnoží k nohám. Hospodin vztáhne žezlo tvé moci ze Siónu. Panuj vprostřed svých nepřátel! (Ž 109/110,1-2)

Po této výpovědi, která neponechává ani trochu místa pochybám o královském charakteru toho, na nějž se Hospodin obrací, následuje proroctví: Ty jsi kněz navěky podle Melchizedechova řádu. (Ž 109/110,4) Jak vidno, ten, na něhož se Hospodin obrací a vyzývá ho k zasednutí po své pravici, bude současně králem i knězem podle Melchizedechova řádu.

3) V dějinách Izraele započíná starozákonní kněžství Áronem, Mojžíšovým bratrem, a bylo dědičně spjato s jedním z dvanácti kmenů Izraele, tedy s kmenem Lévi.

V dané souvislosti není bez významu to, co čteme v knize Sírachově: Árona, jeho [Mojžíšova] bratra z kmene Lévi, [Hospodin] povýšil... Uzavřel s ním věčnou smlouvu a udělil mu kněžství v lidu... (Sir 45,6-7) [Pán] ho vyvolil ze všech lidí, aby v oběť Hospodinu přinášel kadidlo s jeho příjemnou vůní jako připomínku a aby konal smírčí obřady za svůj lid. Ve svých přikázáních mu dal moc vynášet právní rozhodnutí, učit Jákoba svědectvím a osvítit Izraele Zákonem. (Sir 45,16-17) Z těchto výroků vyvozujeme, že kněžství bylo ustanoveno kvůli kultu, jehož projevem byly oběti bohopocty a smíření, a že kult také býval vázán na učení o Bohu a o jeho Zákoně.

4) Významná jsou i další slova z téhož kontextu: Podle smlouvy s Davidem ... přechází královské dědictví na jediného syna, dědictví Áronovo i na jeho potomstvo. (Sir 45,25)

Podle této tradice je kněz postaven vedle královské důstojnosti. Ježíš však nepochází z kmene Lévi, nýbrž z kmene Juda, a proto se nezdá, že by mu příslušel Mesiášův kněžský charakter. Jeho současníci v něm viděli především učitele mistra, proroka, někteří dokonce svého krále, Davidova potomka. Mohlo by se tedy zdát, že na Ježíše se tradice Melchizedecha nevztahuje.

5) Nicméně je to jenom zdání. Ve velikonočních událostech se stal zjevným pravý smysl Mesiáše krále a krále kněze po způsobu Melchizedechově, který je přítomen ve Starém zákoně a který nachází svoje naplnění v poslání Ježíše z Nazareta. Rozhodně není bez významu, že při procesu před synedriem se velekněz Ježíše dotazoval: ...jsi Mesiáš, syn Boží? Ježíš mu odpověděl: Tys to řekl. Ale říkám vám: Od této chvíle uvidíte Syna člověka, jak sedí po pravici Všemohoucího ... (srov. Mt 26,63-64). To jasná narážka na mesiášský Žalm 109/110, který vyjadřuje tradici krále kněze.

6) Nicméně je třeba říci, že plný projev této skutečnosti se nachází až v listu Židům, který konfrontuje levitské kněžství s Kristovým kněžstvím.

Pisatel listu Židům se zaobírá tématem Melchizedechova kněžství, aby pak mohl říci, že v Ježíši Kristu se naplnila mesiášská předpověď spojená s touto postavou, která byla z Božího úradku přítomna již od Abrahámových dob v dějinách Božího lidu.

Dovídáme se, že když tak dokonal své dílo, stal se příčinou věčné spásy pro všechny, kteří ho poslouchají. Byl od Boha prohlášen veleknězem podle řádu Melchizedechova. (Žid 5,9-19) Po připomenutí toho, co o Melchizedechovi říká kniha Genezis (srov. 14,18), autor listu Židům pokračuje: Jméno Melchizedech se vykládá král spravedlnosti a král Sálemu zase znamená král pokoje. Neuvádí se jeho otec, matka, rodokmen, kdy začal žít a kdy skonal; a tím se podobá Božímu Synu a zůstává knězem navěky. (Žid 7,2-3)

7) Autor listu Židům za pomoci analogií s kultickými rity, s archou a s obětmi Staré smlouvy představuje Ježíše Krista jako naplnění všech těchto starozákonních předobrazů a příslibů, které představovaly jen stín nebeských skutečností (srov. Žid 8,5). Naproti tomu Kristus, milosrdný a věrný velekněz (srov. Žid 2,17), je nositelem kněžství, jež nepomíjí (srov. Žid 7,24). Vždyť přinesl jako neposkvrněnou oběť sám sebe (srov. Žid 9,14).

8) Stojí rozhodně za to připomenout důležité úryvky tohoto listu. Když Ježíš přicházel na svět, řekl:
Dary ani oběti jsi nechtěl, ale připravils mi tělo. V celopalech a v obětech za hřích jsi neměl zálibu. Proto jsem řekl: Tady jsem, abych plnil, Bože, tvou vůli, jak je to o mně psáno ve svitku knihy. (Žid 10,5-7)

Ano, takového velekněze jsme potřebovali. (Žid 7,26) Proto se ve všem musel připodobnit svým bratřím, aby se stal v jejich záležitostech u Boha veleknězem milosrdným a věrným, a tak usmiřoval hříchy lidu. (Žid 2,17) Máme tedy velekněze, který ... byl vyzkoušen ve všem možném jako my, ale nikdy se nedopustil hříchu. Je tedy veleknězem, který je schopen mít soucit s námi, slabými (Žid 4,15).

9) Dále v tomto listu čteme, že takový velekněz nemá zapotřebí, jako jiní velekněží, stále a stále podávat oběti nejprve za hříchy vlastní a teprve potom za hříchy lidu (Žid 7,27). A dále tam čteme: Ale Kristus přišel jako velekněz budoucích hodnot... a vešel jednou provždy do svatyně, ne s krví kozlů a telat, ale se svou vlastní krví, a tím nám získal věčné vykoupení (Žid 9,11-12). Odtud také pochází naše jistota, že krev Krista, který skrze věčného Ducha sám sebe přinesl Bohu jako oběť bez poskvrny, očistí naše svědomí od mrtvých skutků, abychom mohli sloužit Bohu živému (Žid 9,14).

Tak se vysvětluje, že Kristu přísluší kněžství, které má trvalou spasitelskou sílu, a tak ... je schopen přinést navždy spásu těm, kdo skrze něho přicházejí k Bohu, neboť je stále živ, aby se za ně přimlouval (Žid 7,25).

10) Můžeme tedy konstatovat, že v listu Židům je zcela jasně a přesvědčivě potvrzeno, že Ježíš Kristus celým svým životem a zejména svou obětí na kříži naplnil to, co bylo vepsáno do mesiášské tradice obsažené v Božím zjevení. Jeho kněžství je srovnáno s rituálním kněžstvím starozákonních kněží, které však Ježíš převyšuje, protože je současně Obětí i Knězem. V Kristu se tedy naplňuje věčný Boží úradek, podle něhož bylo v dějinách Smlouvy ustanoveno kněžství.

11) Podle listu Židům je toto mesiášské naplnění symbolizováno v postavě Melchizedechově. Čteme tam totiž, že podle Boží vůle ...se objevuje jiný kněz Melchizedechovi podobný, který se jím stal ne podle předpisu o tělesném původu, nýbrž mocí života nezničitelného (Žid 7,15-16). Jedná se tedy o věčné kněžství (srov. Žid 7,3.24). Církev, která je strážkyní a věrnou vykladatelkou těchto i jiných novozákonních textů, při více příležitostech potvrdila pravdu o Mesiáši Knězi, jak to například dokládají dokumenty všeobecného koncilu v Efezu (431), z Tridentu (1562) a v našich dnech také Druhého vatikánského koncilu (1962-65). Zřetelné svědectví o tomto tajemství se nachází v eucharistické oběti, již církev na Kristův příkaz každodenně předkládá pod způsobami chleba a vína, tedy po způsobu Melchizedechově.
 

VII. Ježíš Kristus, Mesiáš Prorok

1) Při výslechu před Pilátem byl Ježíš dotazován, zda je králem. Ježíš nejprve popírá, že by byl králem v pozemském a politickém slova smyslu, a na opakovanou otázku posléze odpovídá: Ano, já jsem král! Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas. (Jan 18,37) Tato odpověď klade vedle sebe Mesiášovo královské, kněžské poslání a podstatný prvek prorockého poslání. Prorok je totiž povolán a poslán k tomu, aby vydal svědectví pravdě. Jakožto svědek pravdy hovoří v Božím jménu. V určitém slova smyslu je prorok hlasem Božím. Takové bylo poslání proroků, které Bůh posílal Izraeli v průběhu jeho historie.

Zejména v postavě krále Davida, který byl králem a prorokem, jsou charakteristiky obou poslání spojeny.

2) Historie proroků Starého zákona jasně ukazuje, že úkol hlásat pravdu a hovořit ve jménu Božím je především službou jak Bohu, který proroka posílá, tak lidu, před nímž se prorok prokazuje jako Boží posel.

Z toho vyplývá, že prorocká služba není pouze čímsi vznešeným a úctyhodným, ale také nesmírně obtížným a namáhavým. Klasickým příkladem toho je životní příběh proroka Jeremiáše, který se setkal s odporem, opovržením, a dokonce s pronásledováním, přesně podle toho, jak obtížně přijatelná byla pravda, kterou hlásal. Ježíš častokrát hovořil o utrpeních, která museli snášet proroci, a také je sám zakusil v plné míře.

3) Tyto první poukazy na služebný charakter prorockého poslání nás přivádějí k postavě Služebníka Hospodinova (Ebed Jahve), o němž se dočteme v knize Izaiáš, přesněji řečeno v části nazývané dnes Deutero-Izaiáš. V této postavě nachází starozákonní mesiášská idea obzvláště důležitý a působivý výraz, když uvážíme, že Služebník Hospodinův, na němž se projevují zejména charakteristiky proroka, v sobě zahrnuje rovněž vlastnosti kněze a krále. Izaiášovy zpěvy o Služebníku Hospodinově představují starozákonní syntézu o Mesiáši, která byla otevřená budoucnosti. Ačkoli byly napsány mnoho století před Kristem, slouží překvapivým způsobem k tomu, aby bylo možno rozpoznat pravého Mesiáše, zejména když se hovoří o trpícím Služebníku Hospodinově. Je to tak výstižný a přiléhavý obraz, že se zdá, jako kdyby jeho autor měl před očima události Kristovy Paschy.

4) Je nutno upozornit na skutečnost, že termín Služebník a Služebník Hospodinův se objevuje ve Starém zákoně relativně často. Mnohé významné osobnosti jsou označovány jako služebníci Hospodinovi. Tak kupříkladu Abrahám (srov. Gn 26,24), Jákob (srov. Gn 32,11), Mojžíš, David a Šalomoun, proroci. Rovněž někteří pohané, kteří hrají v dějinách Izraele významnou roli, jsou v Písmu svatém takto nazýváni. Jako příklad lze uvést Nabuchodonozora (srov. Jer 25,8-9) a Kýra (srov. Iz 44,26). Konečně také celý Izrael jakožto národ je nazýván služebník Hospodinův (srov. Iz 41,8-9; 42,19; 44,21; 48,20). Podobný jazykový úzus nacházíme rovněž v Mariině chvalozpěvu Magnificat, kde Maria velebí Boha za to, že se ujal svého služebníka Izraele (Lk 1,54).

5) Pokud se jedná o Izaiášovy zpěvy o Služebníku Hospodinově, zjišťujeme, že se nejedná o kolektivní osobnost jako například národ, ale že jde o jednotlivce, kterého prorok určitým způsobem odlišuje od hříšného Izraele. Vždyť v prvním zpěvu můžeme číst: Zde je můj služebník, jehož podpírám, můj vyvolený, v němž jsem našel zalíbení. Vložil jsem na něho svého ducha, aby vyhlásil soud pronárodům. Nekřičí a hlas nepozvedá, nedává se slyšet na ulici. Nalomenou třtinu nedolomí, nezhasí knot doutnající. ... Neochabne, nezlomí se, dokud na zemi soud nevykoná... (Iz 42,1-4) Já Hospodin ...budu tě opatrovat, dám tě za smlouvu lidu a za světlo pronárodům, abys otvíral slepé oči, abys vyváděl vězně ze žaláře, z věznic ty, kdo sedí v temnotě. (Iz 42,6-7)

6) V dalších zpěvech o Služebníkovi jsou rozvíjeny tytéž myšlenky: Slyšte mě, ostrovy, daleké národy, dávejte pozor! Hospodin mě povolal z života mateřského; od nitra mé matky připomínal moje jméno. Učinil má ústa ostrým mečem, skryl mě ve stínu své ruky. Udělal ze mne výborný šíp, ukryl mě ve svém toulci. (Iz 49,1-2) On dále řekl: Nestačí, abys byl mým služebníkem, který má pozvednout Jákobovy kmeny... dal jsem tě za světlo pronárodům, abys byl spása má do končin země. (Iz 49,6) Panovník Hospodin mi dal jazyk zasvěcených, abych uměl zemdleného podpírat slovem. (srov. Iz 50,4) Avšak on pokropí mnohé pronárody krví, před ním si králové zakryjí ústa, protože spatří, co jim nebylo vyprávěno, porozumějí tomu, o čem neslyšeli. (Iz 52,15) Tím, co zakusí, získá můj spravedlivý služebník spravedlnost mnohým; jejich nepravosti on na sebe vezme. (Iz 53,11)

7) Tyto poslední výroky, které patří ke třetímu a čtvrtému zpěvu o Služebníku Hospodinově, nás uvádějí s pozoruhodným realismem do tajemství Služebníkova utrpení, k němuž se ještě vrátíme. Všechno, co překvapivě říká Izaiáš, jako kdyby předznamenávalo to, co předpoví na počátku Ježíšova života stařec Simeon, když ho pozdravuje jako světlo k osvícení a znamení, kterému se bude odporovat (srov. Lk 2,32.34). Již od knihy Izaiáš je tedy zřejmé, že Mesiáš bude prorokem, který přijde na svět, aby vydal svědectví pravdě, a že právě kvůli této pravdě bude odmítnut svým lidem. Jeho smrt pak ospravedlní mnohé.

8) Zpěvy o Služebníku Hospodinově mají širokou ozvěnu v Novém zákoně, a to od počátku Ježíšova mesiášského působení. Již popis křtu v Jordánu dovoluje zahlédnout paralelu s Izaiášem. Matouš píše: Jakmile byl Ježíš pokřtěn, ... otevřelo se nebe a viděl Ducha Božího jako holubici, jak se snáší a sestupuje na něj. (Mt 3,16) V knize Izaiáš čteme: Vložil jsem na něho svého ducha. (Iz 42,1) Evangelista dodává: A z nebe se ozval hlas: To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení. (Mt 3,17) Izaiáš o Služebníku Hospodinově říká: ...můj vyvolený, v němž jsem našel zalíbení. (Iz 42,1). Jan Křtitel tvrdí o Ježíši, který kráčí kolem Jordánu: Hle, beránek Boží, který snímá hříchy světa. (Jan 1,29) Toto zvolání představuje v podstatě syntézu obsahu třetího a čtvrtého zpěvu o trpícím Služebníku Hospodinově.

9) S čímsi obdobným se setkáváme v úryvku, v němž Lukáš zprostředkuje první mesiášská slova, která pronesl Ježíš v nazaretské synagoze, když četl slova proroka Izaiáše: Duch Páně je nade mnou, proto mě pomazal, poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst, abych vyhlásil zajatým propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil milostivé léto Páně. (Lk 4,18-19) Jedná se o slova připomínající první zpěv o Služebníku Hospodinově (srov. Iz 42,1-7; srov. také Iz 61,1-2).

10) Když se posléze zaměříme na Ježíšův další život, jeví se nám jako Služebník Hospodinův, který přináší lidem spásu, který uzdravuje, který je osvobozuje z jejich nepravostí, který je chce získat pro sebe nikoli silou, nýbrž láskou. Zejména evangelium podle Matouše se často odvolává na knihu proroka Izaiáše, jehož prorocké předpovědi se naplňují v Kristu. Tak například Matouš vypravuje: Když nastal večer, přinesli k němu mnoho posedlých zlými duchy. Svým slovem duchy vyhnal a všecky nemocné uzdravil, aby se naplnilo, co řekl prorok Izaiáš: Vzal na sebe naše slabosti a nesl naše nemoci. (Mt 8,16-17; srov. Iz 53,4) Na jiném místě čteme: Mnoho jich šlo za ním a všechny uzdravil. ...Tak se mělo naplnit, co řekl prorok Izaiáš: Hle, můj služebník ... (Mt 12,15-21) Na tomto místě pak evangelista přináší dlouhou pasáž z prvního zpěvu o Služebníku Hospodinově.

11) Stejně jako evangelia, tak i Skutky apoštolů dokládají, že první generace Kristových učedníků, apoštoly počínaje, byla hluboce přesvědčena, že v Ježíši se naplnilo všechno to, co zvěstoval prorok Izaiáš ve svých inspirovaných zpěvech. Totiž že Ježíš je vyvoleným Služebníkem Hospodinovým (srov. např. Sk 3,13; 3,26; 4,27; 4,30; 1 Petr 2,22-25), který naplňuje svoje poslání a jako Služebník Hospodinův přináší nový Zákon, světlo a smlouvou pro všechny národy (srov. Sk 13,46-47). Totéž přesvědčení se nachází v Didaché, v Umučení svatého Polykarpa, v Prvním listu svatého Klimenta Římského.

12) K tomu je třeba přidat jednu velmi důležitou skutečnost: Ježíš sám o sobě hovoří jako o Služebníkovi, a tak zcela jasně naráží na třiapadesátou kapitolu knihy proroka Izaiáše, když výslovně tvrdí: Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny. (Mk 10,45; srov. Mt 20,28). Podobnou ideu vyjadřuje Ježíš v okamžiku, kdy myje svým apoštolům nohy (srov. Jan 13,3-4; 12-15).

V celku Nového zákona se setkáváme s pasážemi, v nichž jsou přítomny odvolávky a narážky na první zpěv o Služebníku Hospodinově (srov. Iz 42, 1-7), které ukazují na vyvolení Služebníka a na jeho prorocké poslání spočívající v uzdravování a v uzavření smlouvy pro všechny lidi. Dále se objevuje velký počet narážek i citací třetího a čtvrtého zpěvu (srov. Iz 50,4-11; Iz 52,13-53,12), které hovoří o Služebníkově utrpení. Je to tatáž idea, kterou souhrnně vyjadřuje svatý Pavel v listu Filipanům, když opěvuje Krista, který ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí. ...ponížil se a byl poslušný až k smrti. (Fil 2,6-8)
 

VIII. Ježíš Kristus, naplnění proroctví o Mesiáši

1) V předchozích katechezích jsme se snažili ukázat nejdůležitější aspekty pravdy o Mesiáši tak, jak ji předpověděl a zvěstoval Starý zákon a jak ji zdědila generace současníků Ježíše z Nazareta, kteří vstoupili do nové etapy Božího zjevení. Ti, kdo z této generace Ježíše následovali, to učinili proto, že byli přesvědčeni, že se v něm naplnily mesiášské přísliby, tedy že Ježíš je Mesiáš, Kristus. Charakteristická jsou slova, jimiž Ondřej, první mezi apoštoly, které Ježíš povolal, zvěstoval pravdu o Ježíšovi svému bratru Šimonovi: Našli jsme Mesiáše! (srov. Jan 1,41)

Je však třeba přiznat, že takto výslovná vyznání jsou v evangeliích spíše vzácností. To vyplývá i z toho, že v tehdejší izraelské společnosti byla rozšířena taková představa o Mesiáši, jíž se Ježíš rozhodně nechtěl přizpůsobovat, i když všechno to, co vykonal a učil (srov. Sk 1,1), vyvolávalo úžas a podiv.

2) Víme také velmi dobře, že tentýž Jan Křtitel, který na březích Jordánu ukázal na Ježíše jako na toho, kdo má přijít (srov. Jan 1,15; 1,30), který v něm díky prorockému duchu viděl beránka, jenž přišel sejmout hříchy světa, tentýž Jan, který předpověděl nový křest udělovaný v síle Ducha svatého Mesiášem, tak tedy tento Jan, když se ocitl ve vězení, poslal svoje učedníky, aby Ježíšovi položili otázku: Ty jsi ten, který má přijít, anebo máme čekat jiného? (Mt 11,3)

3) Ježíš nenechá Janovy posly bez odpovědi: Jděte a oznamte Janovi, co slyšíte a vidíte: Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se hlásá radostná zvěst. (Lk 7,22) Ježíš tak ukazuje na to, jak se skutečnost jeho působení shoduje se slovy proroka Izaiáše (srov. Iz 35,4-6; 61,1). Pak uzavírá: A blahoslavený, kdo se nade mnou nepohorší. (Mt 11,6) Tato slova znějí tak, jako kdyby byla adresována přímo Janovi, jeho hrdinskému předchůdci, který měl rovněž jinou představu o Mesiáši.

Vždyť ve svých kázáních Jan vykreslil postavu Mesiáše v barvách neúprosného soudce. V tomto smyslu také hovořil o nastávajícím hněvu, o sekyře, která je už také přiložena ke kořenům stromů (srov. Lk 3,9). Ježíš by se jistě nerozpakoval, kdyby to bylo nutné, postupovat pevně a ostře proti každé vzpouře a zpronevěře na Božím slově. Nicméně byl především nositelem radostné zvěsti pro chudé a svými skutky i divy zjevoval spasitelskou vůli Boha, milosrdného Otce.

4) Odpověď, kterou dává Ježíš Janovi, obsahuje ještě další zajímavý aspekt: Ježíš vylučuje to, aby se veřejně prohlásil Mesiášem. V dobovém společenském kontextu byl tento titul dosti mnohoznačný a lidé jej pojímali v politickém smyslu. Ježíš proto dává přednost tomu, aby svědectví o něm vydávala jeho díla. Chtěl tak opravdu přesvědčit a vzbudit v Janovi víru.

5) Nicméně v evangeliích nechybějí zvláštní epizody, jako například rozhovor se Samařankou v Janově evangeliu. Této ženě, která mu říká: Vím, že má přijít Mesiáš, nazvaný Kristus. Ten, až přijde, oznámí vám všechno. Na to jí řekl Ježíš: Já jsem to, který s tebou mluvím. (Jan 4,25-26)

Podle kontextu tohoto rozhovoru Ježíš Samařanku, u níž postřehl otevřenost k naslouchání, přesvědčil, protože tato žena si po návratu do města pospíšila, aby lidem podala zprávu: Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všechno, co jsem udělala. Snad je to Mesiáš? (Jan 4,29) Mnozí Samařané po tomto proslovu vyšli za Ježíšem, naslouchali mu, a pak z toho vyvodili: Víme, že je to skutečně Spasitel světa. (Jan 4,42)

6) Mezi obyvateli Jeruzaléma však Ježíšova slova a jeho zázraky vyvolávaly otázky ohledně jeho mesiášství. Někteří vylučovali, že by mohl být Mesiášem: Jenomže o tomhle víme, odkud je. Ale až přijde Mesiáš, nebude nikdo vědět, odkud je. (Jan 7,27) Jiní ale tvrdili: Bude Mesiáš, až přijde, konat více znamení, než vykonal on? (Jan 7,31) Není to snad syn Davidův? (Mt 12,23) Do celé záležitosti zasáhlo synedrium, když rozhodlo, aby každý, kdo Ježíše vyzná jako Mesiáše, byl vyloučen ze synagogy (Jan 9,22).

7) Nyní jsme tedy schopni hlouběji porozumět klíčovému významu rozhovoru mezi Ježíšem a apoštoly poblíž Cesareje Filipovy. Ježíš ... se ptal svých učedníků: Za koho mne lidé pokládají? Řekli mu: Za Jana Křtitele, jiní za Eliáše, jiní za jednoho z proroků. Zeptal se jich: A za koho mě pokládáte vy? Petr mu odpověděl: Ty jsi Mesiáš! (Mk 8,27-29; srov. také Mt 16,13-16; Lk 9,18-21.)

8) Podle Matoušova evangelia tato odpověď dává Ježíšovi příležitost předpovědět Petrův primát v budoucí církvi (srov. Mt 16,18). Podle Marka Ježíš po Petrově odpovědi přísně apoštolům zakázal, aby to o něm nikomu neříkali (Mk 8,30). Z toho smíme vyvodit nejenom to, že Ježíš se neprohlašoval za Mesiáše, ale také to, že si nepřál ani to, aby apoštolové rozšiřovali zvěst o jeho pravé totožnosti. Přál si totiž, aby jeho současníci došli k tomuto poznání na základě jeho skutků a na podkladě naslouchání jeho učení. Skutečnost, že apoštolové byli přesvědčeni o tom, co Petr vyjádřil ve jménu všech, když prohlásil Ty jsi Mesiáš, dokazuje, že Ježíšova slova a jeho skutky představovaly dostatečný základ, o nějž se mohla víra v Ježíše jako Mesiáše opřít a na němž se mohla dále rozvíjet.

9) To, co v Markově a Matoušově evangeliu následuje po zmíněném rozhovoru, je ještě výmluvnější, pokud jde o Ježíšovo smýšlení o svém vlastním mesiášství (srov. Mk 8,31-33; Mt 16,21-23). Ježíš těsně poté, co apoštolové vyznali víru v něho, ... je začal poučovat, že Syn člověka bude muset mnoho trpět, že bude zavržen od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit, ale po třech dnech že vstane z mrtvých (Mk 8,31). A Marek dodává, že o tom mluvil otevřeně (Mk 8,32). Dále se v tomtéž evangeliu dozvídáme, že Petr si ho vzal stranou a začal mu to rozmlouvat (Mk 8,32). Podle Matouše byla Petrova výtka ještě naléhavější: Bůh uchovej, Pane! To se ti nikdy nestane. (Mt 16,22) A tady je Mistrova reakce: Jdi mi z očí, satane! Neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské. (Mk 8,33; srov. Mt 16,23)

10) V této Mistrově výtce adresované Petrovi lze postřehnout jakousi vzdálenou ozvěnu pokušení na poušti, kterým Ježíš prošel na počátku svého veřejného působení (srov. Lk 4,1-13), když ho satan chtěl odvrátit od důsledného plnění Boží vůle. Apoštolové, kteří vyznali víru v Ježíšovo mesiášské poslání Petrovými slovy Ty jsi Kristus, nedokázali se úplně osvobodit od příliš pozemského a lidského pojímání Mesiáše, když měli přijmout to, že by Mesiáš měl trpět a položit vlastní život. Ještě v okamžiku nanebevstoupení se budou ptát: Obnovíš teď, Pane, v Izraeli království? (srov. Sk 1,6)

11) Právě tváří v tvář tomuto postoji Ježíš reaguje velmi rozhodně a přísně. Nese v sobě vědomí vlastního mesiášského poslání, které odpovídá zpěvům o Služebníku Hospodinově z knihy Izaiáš a zejména tomu, co prorok napsal o Služebníkově utrpení: Vyrostl před ním jako proutek, jak oddenek z vyprahlé země, neměl vzhled ani důstojnost... Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolestí, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili. Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ... byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. (Iz 53,2-5)

Ježíš důsledně hájil tuto pravdu o Mesiáši, kterou chtěl naplnit až do posledních důsledků, vždyť taková byla spasitelská vůle jeho Otce: Tím, co zakusí, získá můj spravedlivý služebník spravedlnost mnohým. (Iz 53,11) Tak připravoval sebe sama i svoje blízké na událost, v níž mesiášské tajemství nalezne svoje vyvrcholení na Velikonoce, tehdy zemře a vstane z hrobu.
 

IX. Ježíš Kristus, ustanovení a plnost Božího království

1) Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. (Mk 1,15) Těmito slovy Ježíš z Nazareta zahajuje své mesiášské hlásání. Boží království, které spolu s Ježíšem proniká do lidských dějin, představuje naplnění příslibů spásy, které Izrael obdržel od svého Pána.

Ježíš se projevuje jakožto Mesiáš nikoli proto, že by směřoval k časné a politické vládě podle měřítek svých současníků, nýbrž proto, že v jeho poslání, jež kulminuje v utrpení a vzkříšení, bylo vyřčeno jasné ano (srov. 2 Kor 1,20) ke všem Božím zaslíbením.

2) Pokud chceme plně porozumět Ježíšovu poslání, musíme připomenout poselství Starého zákona, které zvěstuje královskou a spasitelskou důstojnost Páně. V Mojžíšově zpěvu (srov. Ex 15,1-18) je Pán vzýván jako Král, poněvadž podivuhodným způsobem osvobodil svůj lid a vedl ho láskyplně mocnými skutky směrem ke společenství s Bohem a s bratřími v radosti z pravé svobody. Rovněž prastarý Žalm 28/29 dokládá tutéž víru: Pán je nahlížen ve slávě své královské důstojnosti, díky níž panuje nad vším stvořením a uděluje svému lidu sílu, požehnání a pokoj. Zejména pak v povolání proroka Izaiáše shledáváme, že víra v Pána Krále je naprosto proniknuta tematikou spásy. Král, jehož prorok nazírá očima víry ...na vysokém a vznosném trůnu (srov. Iz 6,1), není nikdo jiný než sám Hospodin v tajemství své transcendence a své milosrdné dobroty, díky níž se představuje svému lidu jako pramen lásky, který očišťuje, promíjí a zachraňuje: Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy. (Iz 6,3)

Tato víra ve spasitelskou Boží královskou důstojnost zabránila tomu, aby se v lidu smlouvy rozvinula politická královská moc zcela autonomním způsobem podobně, jako tomu bylo u okolních národů. Král je vyvolen a pomazán Pánem a jakožto takový představuje nástroj, skrze nějž sám Bůh vykonává svoji svrchovanou vládu nad Izraelem (srov. 1 Sam 12,12-15). Pán kraluje tak to stále znovu opakují slova žalmů (srov. Ž 5,3; 9,6; 28,10; 92,1; 96,1-4; 145,10).

3) Po bolestných zkušenostech s lidskou omezeností a hříšností lidských králů proroci vyhlašují novou smlouvu, v níž Bůh sám jako král povede svůj obnovený lid ke spáse (srov. Jer 31,31-34; Ez 34,7-16; 36,24-28).

V tomto kontextu pak nachází svůj počátek očekávání nového Davida, jehož vzbudí sám Hospodin, aby skrze něho realizoval nový exodus, osvobození, spásu (srov. Ez 34,23-25; Jer 23,5-6). Napříště se pak hovoří o Mesiáši v úzké souvislosti s počátkem plného projevování Boží královské moci.

I když v poexilní době mizí v Izraeli královská moc monarchů, přece roste víra v Boží královskou moc nad jeho lidem a v to, že tato moc se rozšíří až do končin země. Žalmy, které opěvují Pána Krále, představují nejvýraznější doklad této naděje vyvoleného národa (srov. Ž 95/96; 98/99).

Tato naděje dosahuje své maximální intenzity, když se pohled víry pozvedá za hranice časů a dějin a uvědomuje si, že pouze v budoucí věčnosti Boží království dosáhne své plnosti. Teprve tehdy budou díky vzkříšení z mrtvých spravedliví přebývat v plném společenství života a lásky spolu se svým Pánem (srov. Dan 7,9-10; 12,2-3).

4) Ježíš odkazuje na tuto starozákonní naději a prohlašuje, že spolu s jeho příchodem se tato naděje naplňuje. Boží království představuje hlavní téma jeho kázání, jak to obzvláštním způsobem dokládají jeho podobenství. Podobenství o rozsévači (Mt 13,3-8) učí, že Boží království již působí v Ježíšově kázání, a současně ukazuje na bohatou žeň, jež bude bohatstvím budoucí plnosti Království na konci časů. Podobenství o semeni, které samo roste (srov. Mk 4,26-29), podtrhuje, že Království není lidským dílem, nýbrž darem Boží lásky, která působí v srdcích věřících lidí a zaměřuje lidské dějiny k jejich definitivnímu naplnění ve věčném společenství s Pánem. Podobenství o koukolu mezi obilím (srov. Mt 13,24-30) a podobenství o rybářské síti (srov. Mt 13,47-52) ukazují zejména na přítomnost a působnost Boží spásy v nynější době. Mezi syny Království jsou ale přítomni také synové Zlého, pachatelé nepravostí. Teprve až na konci časů budou definitivně zničeny síly zla, a ti, kdo přijali Království, budou stále sjednoceni se svým Pánem. Konečně podobenství o pokladu ukrytém v poli a o perle (srov. Mt 3,44-46) poukazují na to, že Království představuje tu nejvyšší hodnotu; pro toho, kdo je schopen tomu porozumět, není obtížné podstoupit sebevětší oběť, aby do něho mohl vstoupit.

5) Ježíšovo učení obsahuje nevýslovné bohatství moudrosti, která člověka osvěcuje. Království Boží ve své plné a totální realizaci patří bezesporu budoucnosti, která jistě přijde (srov. Mk 9,1; Lk 22,18). V modlitbě Otče náš nás Ježíš učí prosit za příchod Království: Přijď království tvé. (srov. Mt 6,10)

Současně však Ježíš učí, že Království je již přítomno (srov. Mt 12,28), že je mezi vámi (srov. Lk 17,21), a to díky Ježíšovu kázání a jeho skutkům. Nadto je zcela evidentní, že církev, kterou Ježíš založil, představuje místo, kde se projevuje Boží královská moc, a to v Kristu, v daru spásy skrze víru, v novém životě podle Ducha ve společenství lásky. Na světlo tak vychází úzké spojení mezi Královstvím a Ježíšem samotným. Jedná se o tak úzkou vazbu, že Boží království je možno nazývat i Ježíšovým královstvím (srov. Ef 5,5; 2 Pt 1,11). Konec konců sám Ježíš tvrdí před Pilátem, že jeho království není z tohoto světa (srov. Jan 18,36).

6) V tomto světle můžeme porozumět podmínkám pro vstup člověka do Božího království. Vše lze shrnout slovem obrácení. Prostřednictvím obrácení se člověk otevírá Božímu daru (srov. Lk 12,32), jímž je povolán do slávy Božího království (srov. 1 Sol 2,12); člověk díky obrácení přijímá Království jako dítě (srov. Mk 10,15) a je ochoten k jakékoli oběti, aby do Království mohl definitivně vstoupit (srov. Lk 18,29; Mt 19,29; Mk 10,29). Boží království požaduje od člověka novou a dokonalejší spravedlnost (srov. Mt 5,20); vyžaduje zaujetí pro konání Boží vůle (srov. Mt 7,21); chce po člověku vnitřní prostotu, jakou nalézáme u dětí (srov. Mt 18,3; Mk 10,15); vede člověka k odložení toho, co překáží, tedy osvobození od bohatství (srov. Mt 10,23-24).

7) Blahoslavenství, která Ježíš vyhlásil (srov. Mt 5,3-12), představují jakousi magnu chartu Království nebes, jež patří chudým v duchu, plačícím, tichým, těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, těm, kdo mají čisté srdce, těm, kdo působí pokoj, pronásledovaným pro spravedlnost. Blahoslavenství nejsou pouze nějakými požadavky Království. Především znamenají dílo, jež Bůh naplňuje v nás, když nás činí podobnými svému Synu (srov. Řím 8,29), když nás uschopňuje k tomu, abychom měli stejné smýšlení jako on (srov. Fil 2,5nn.), plné lásky a odpuštění (srov. Jan 13,34-35; Kol 3,13).

8) Církev novozákonních dob dosvědčuje Ježíšovo učení o království Božím, vždyť ho prožívala v radosti své velikonoční víry. Tato církev je společenstvím maličkých, které Otec vysvobodil z moci temnot a převedl je do království svého milovaného Syna (srov. Kol 1,13). Je to společenství těch, kdo žijí v Kristu a nechávají se vést Duchem po cestě pokoje (srov. Lk 1,79), a těch, kdo bojují, aby nepodlehli pokušení a aby vyloučili ze svého života skutky těla, protože dobře vědí, že ten, kdo se dopouští takových věcí, nebude mít podíl na Božím království (srov. Gal 5,21). Církev je společenstvím těch, kdo svým životem a svými slovy hlásají totéž poselství jako Ježíš: Přiblížilo se k vám království nebeské. (Lk 10,9)

9) Církev, která v průběhu staletí stále směřuje k plnosti Boží pravdy, dokud se na ní nenaplní Boží slova (DV 8), při každém slavení eucharistie prosí Otce přijď království tvé. Církev žije ve žhavém očekávání slavného příchodu Ježíše, Pána a Spasitele, aby předložil Božímu majestátu věčné a univerzální Království, Království pravdy a života, Království svatosti a milosti, Království spravedlnosti, lásky a pokoje (srov. Preface o slavnosti Krista Krále). Toto očekávání Kristova příchodu je ustavičným zdrojem důvěry a síly. Povzbuzuje pokřtěné, kteří se stali účastníky Kristovy královské důstojnosti, aby dosvědčovali a zvěstovali přítomnost Království týmiž skutky, jaké konal jejich Mistr (srov. Jan 14,12). Díky tomuto svědectví víry a lásky, jak tomu učí poslední koncil, bude svět napojen Kristovým Duchem a snadněji dosáhne svého cíle ve spravedlnosti, lásce a v pokoji (srov. LG 36).
 

X. Ježíš Kristus, Mesiáš a Boží Moudrost

1) Ve Starém zákoně se rozvinula a rozkošatěla bohatá tradice sapienciálního(1) učení. Z lidského hlediska tato tradice ukazuje na žízeň člověka po tom, aby sladil údaje vzešlé z jeho vlastní zkušenosti a z jeho poznání, aby účelněji a moudřeji dokázal zaměřovat svůj život k cíli. V této věci se Izrael neodlišuje od forem moudrosti, s nimiž se setkáváme v ostatních kulturách antického světa. Izrael tedy vypracoval vlastní životní moudrost, která objímá všechny okruhy lidské existence: individuální, rodinný, společenský, politický.

Toto hledání moudrosti však nikdy nebylo odděleno od ví?ry v Hospodina, Boha exodu, po?něvadž v Izraeli vládlo vždy pevné přesvědčení, že pouze v Bohu spočívá dokonalá Moudrost. A právě proto bázeň před Pánem, tedy náboženské zaměření na něho, byla považována za základ a školu pravé moudrosti (srov. Př 1,7; 9,10; 15,33).

2) Pod vlivem liturgické a pro??rocké tradice se tematika moudrosti obohacovala o celou řadu prohloubení a tak prostupuje celým zjevením. Po exilu totiž bylo stále jasněji patrnější, že lidská moudrost je pouze odleskem moudrosti Boží, již Bůh projevil ve všech svých dílech a na každém smrtelníkovi podle své štědrosti (srov. Sír 1,10). Nejvyšší projev rozlévání Boží moudrosti nastane při zjevení určeném vyvolenému národu, jemuž Hospodin dává poznat své slovo (srov. Dt 30,14). Ba co víc, nejvyšší formou Boží moudrosti poznatelné pro člověka je samo zjevení, Tóra, kniha smlouvy Boha nejvyššího (srov. Sír 24,22).

3) Boží moudrost se v daném kontextu jeví jako tajemný Boží záměr, který stojí na počátku stvoření i na počátku díla spásy. Ona je světlem ozařujícím vše existující, zjevujícím slovem, silou lásky, která spojuje Boha se stvořením a s jeho lidem. Boží moudrost tedy není nějakou abstraktní naukou, nýbrž jakoby osobou vycházející z Boha, osobou, která je mu stále nablízku (srov. Př 8,23), je jeho radostí v okamžiku stvoření světa a člověka, při níž si před ním hraje (srov. Př 8,22-31). Text knihy Sírachovcovy se zaobírá tímto tématem a rozvíjí ho tak, že Boží moudrost nachází místo svého spočinutí v Izraeli a na Siónu (srov. Sír 24,3-12). Tím se naznačuje, že víra Izraele představuje nejvznešenější cestu, po níž člověk vstupuje do spojení s Božími záměry a s jeho myšlenkami. Posledním plodem tohoto starozákonního hledání Boží moudrosti je kniha Moudrosti, která byla sepsána nedlouho před Ježíšovým narozením. Podle této knihy je Boží moudrost definována jako odlesk věčného světla, nezkalené zrcadlo Božího působení, obraz jeho dobrotivosti, pramen Božího přátelství a samotný dar proroctví (srov. Mdr 7,25-27).

4) Na rovině personifikovaného symbolu Božího záměru lze říci, že moudrost představuje postavu, která vyjadřuje niternost společenství s Bohem a požadavek osobní odpovědi lásky. Moudrost se jeví tedy jako nevěsta (srov. Př 4,6-9), průvodkyně životem (srov. Př 6,22; 7,4). Hlubokými pohnutkami lásky má člověka k tomu, aby skrze spojení s ní vstupoval do společenství s Bohem živým. Toto společenství se popisuje pomocí obrazu liturgické hostiny: Pojďte, jezte můj chléb a pijte víno, které jsem smísila. (Př 9,5). Jedná se o obraz, který používá apokalyptická literatura k tomu, aby ozřejmovala věčné společenství s Bohem, které nastane tehdy, až on sám jednou provždy zničí smrt (srov. Iz 25,6-7).

5) Ve světle této sapienciální tradice můžeme lépe porozumět tajemství Ježíše Krista. Již prorocká kniha Izaiášova hovoří o Duchu Páně, který spočine na Králi Mesiáši, a charakterizuje tohoto Ducha jako Ducha moudrosti a rozumnosti, konečně také jako Ducha poznání a bázně před Hospodinem (srov. Iz 11,2).

V Novém zákoně se nacházejí různé texty, které představují Ježíše plného Boží moudrosti. Evangelium Ježíšova dětství podle Lukáše přivádí čtenáři na mysl epizodu, kdy Ježíš stál mezi učiteli Zákona. Všichni svědci této příhody se podivovali rozumnosti Ježíšových odpovědí (srov. Lk 2,47). Tentýž evangelista shrnuje skrytý Ježíšův život v Nazaretě následujícími slovy: A Ježíš prospíval moudrostí, věkem a oblibou u Boha i u lidí. (Lk 2,52)

V průběhu let svého veřejného působení vzbuzoval Ježíš a jeho učení překvapení a úžas: Mnozí ho poslouchali a říkali celí užaslí: Kde se to v něm vzalo? Jaká moudrost mu byla dána! (Mk 6,2) Tato moudrost pocházející od Boha propůjčovala Ježíšovi výjimečnou prestiž: Učil je totiž jako ten, kdo má moc, a ne jako jejich učitelé Zákona. (Mt 7,29) Proto se také Ježíš sám představuje jako ten, kdo je víc než Šalomoun (srov. Mt 12,42). Vzhledem k tomu, že Šalomoun představoval ideál člověka, který přijal Boží moudrost, pak Ježíš výše uvedenými slovy jasně říká, že on sám je pravou Moudrostí Boží zjevovanou lidem.

6) Tato Ježíšova identifikace s Moudrostí se velice zřetelně a s obzvláštní hloubkou projevuje u apoštola Pavla, který píše, že Kristus se nám stal moudrostí od Boha, spravedlností, posvěcením a vykoupením (1 Kor 1,30). Ježíš je dokonce moudrostí, která není z tohoto světa a kterou Bůh od věčnosti určil pro naše oslavení (srov. 1 Kor 2,6-7). Boží Moudrost je identifikována s Pánem slávy, který byl ukřižován. V Ježíšově kříži a vzkříšení se tedy zjevuje v plném jasu milosrdný záměr Boha, který miluje člověka a odpouští mu natolik, že z něj činí nové stvoření. Písmo svaté hovoří rovněž o jiné moudrosti, která nepochází od Boha, je to moudrost tohoto světa, tedy zaměření člověka, který se odmítá otevřít Božímu tajemství a který sebe sama považuje za strůjce vlastní spásy. Před očima tohoto člověka se kříž jeví jako hloupost a slabost, ovšem ten, kdo věří v Ježíše Krista a Pána, zakouší spolu s apoštolem, že bláznovství Boží je moudřejší než lidé a slabost Boží je silnější než lidé (1 Kor 1,25).

7) Kristus je vnímán a nazírán stále zřetelněji jako pravá Boží Moudrost. A tak s jednoznačným odvoláním na sapienciální knihy Starého zákona je prohlášen za obraz neviditelného Boha, prvorozený všeho stvoření ... a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho ... a všechno v něm spočívá (srov. Kol 1,15-17). Jakožto Boží Syn je odleskem Boží slávy a výrazem Boží podstaty a nese všecko svým mocným slovem (srov. Žid 1,3).

Víra v Ježíše jakožto Boží Moudrost přivádí k plnému poznání Boží vůle spolu s veškerou možnou duchovní moudrostí a uschopňuje člověka k tomu, aby se choval způsobem hodným Pána, aby se mu líbil ve všem a přinášel plody v každém dobrém díle a rostl v poznání Boha (Kol 1,9-10).

8) Evangelista Jan s odvoláním na Moudrost, jak ji popisují starozákonní svatopisci v jejím úzkém spojení s Bohem, hovoří o Slovu, které bylo na počátku u Boha, a vyznává, že Slovo bylo Bůh (srov. Jan 1,1). Moudrost, již Starý zákon ztotožnil s Božím slovem, je nyní identifikována s Ježíšem, který je Slovo, jež se stalo tělem (srov. Jan 1,14).

Stejně jako Moudrost, tak také Ježíš, Slovo Boží, zve k hostině svého slova a svého těla, poněvadž on je chlebem života (srov. Jan 6,48), daruje živou vodu Ducha (srov. Jan 4,10.37-39), má slova věčného života (srov. Jan 6,68). V tom všem je Ježíš opravdu víc nežli Šalomoun. Ježíš totiž nejenom naplno realizuje poslání Moudrosti, která ukazuje cestu a daruje pravdu a život, ale on sám je cesta, pravda a život (srov. Jan 14,6). On představuje nejvyšší zjevení Boha a tajemství jeho otcovství (srov. Jan 1,18; 17,6).

9) Tato víra v Ježíše jako zjevitele Otce představuje nejvznešenější a nejútěšnější aspekt radostné zvěsti. To je také svědectví, které k nám přichází již od prvních křesťanských komunit, v nichž stále zazníval hymnus chvaly, který pěl Ježíš svému Otci, a vzdával mu tak chválu za to, že zjevil tyto věci maličkým.

Církev rostla v průběhu staletí v této víře: Nikdo nezná Syna než Otec, ani Otce nezná nikdo než Syn a ten, komu by to Syn chtěl zjevit. (Mt 11,27) Bůh, který nám zjevuje Syna skrze Ducha, nám tak ukazuje svůj záměr, svou Moudrost, bohatství své milosti, kterou nás zahrnul ve vší moudrosti a prozíravosti (Ef 1,8).
 

XI. Ježíš Kristus, Syn člověka

1) Ježíš Kristus, Syn člověka a Syn Boží, to je také hlavní téma našich katechezí ohledně Mesiášovy identity. Základní pravdou křesťanského zjevení a křesťanské víry je právě Kristovo lidství a božství, o nichž budeme muset pohovořit v dalších katechezích kompletnějším způsobem. Nyní se zabývejme analýzou christologických titulů, které jsou určitým způsobem přítomny ve Starém zákoně, a tím, v jakém smyslu si Ježíš tyto tituly přisvojuje.

Rozhodně není bez významu, že Ježíš užíval titulu Syn člověka velmi často, když hovořil sám o sobě, zatímco pokud se jedná o titul Syn Boží, nazývají ho takto ostatní, jak uvidíme v příští katechezi. Jestliže on sebe sama nazývá Syn člověka, nikdo jiný jej takto nepojmenovává kromě Štěpána předtím, než podstoupí ukamenování (srov. Sk 7,56), a kromě autora knihy Zjevení (srov. Zj 1,13; 14,14).

2) Titul Syn člověka pochází ze Starého zákona, z knihy Daniel. Uveďme text, který popisuje prorokovo noční vidění: Viděl jsem v nočním vidění, hle, s nebeskými oblaky přicházel jakoby Syn člověka; došel až k Věkovitému, přivedli ho k němu. A byla mu dána vladařská moc, sláva a kralování, aby ho uctívali všichni lidé různých národností a jazyků. Jeho vladařská moc je moc věčná, která nepomine, a jeho království nebude zničeno. (Dan 7,13-14)

A když prorok žádá o vysvětlení tohoto vidění, obdrží následující odpověď: ...království se ujmou svatí Nejvyššího a budou mít království v držení až na věky věků. ... Království, vladařská moc a velikost všech království pod celým nebem budou dány lidu svatých Nejvyššího. (Dan 7,18.27) Danielův text se tedy vztahuje jak k jednotlivé postavě, tak k lidu. Je nám na první pohled zřejmé, že to, co se týká Syna člověka, nacházíme ve slovech, jimiž se anděl obrátil při zvěstování na Marii: Navěky bude kralovat nad rodem Jákobovým a jeho království nebude mít konce. (Lk 1,33)

3) Když se Ježíš označuje jako Syn člověka, užívá přitom výrazu, který pochází z kanonických knih Starého zákona a s nímž se setkáváme i v židovských apokryfních spisech. Je však nutno poznamenat, že v Ježíšových dobách se výraz Syn člověka (ben adam) v aramejštině používal k prostému označování člověka (barenas). Když se tedy Ježíš označoval za Syna člověka, dokázal tak jakoby zahalit obecným pojímáním označení toho, jaký je jeho pravý mesiášský význam, jaký měl v prorocké literatuře. Nicméně jistě nikoli náhodou se výroky o Synu člověka v kontextu Ježíšova pozemského života a jeho utrpení objevují v souvislosti s tematikou jeho eschatologického povýšení.

4) V kontextu Ježíšova pozemského života nacházíme výroky typu: Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil (Mt 8,20); nebo výrok: Přišel Syn člověka, jí a pije a říkají: Hle, milovník hodů a pitek, přítel celníků a hříšníků. (Mt 11,19) Na jiných místech Ježíšovy výroky silněji podtrhují jeho moc. Například když říká: Proto je Syn člověka pánem i nad sobotou. (Mk 2,28) U příležitosti uzdravení ochrnutého, jehož spustili skrze odkrytou střechu do místnosti, kde byl Ježíš, Ježíš vyřkne slova s podtónem výzvy: Abyste však věděli, že Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy řekne ochrnutému: Pravím ti, vstaň, vezmi své lože a jdi domů! (Mk 2,10-11) Na jiném místě Ježíš prohlašuje: Jako byl Jonáš znamením pro Ninivské, tak bude i Syn člověka tomuto pokolení. (Lk 11,30) Při jiné příležitosti prohlásí: Přijdou dny, kdy si budete toužebně přát, abyste spatřili aspoň jediný ze dnů Syna člověka. (Lk 17,22)

5) Někteří teologové upozorňují na zajímavou souvislost mezi Ezechielovým proroctvím a Ježíšovými výroky. Prorok Ezechiel píše: (Bůh) mi řekl: Synu člověka, posílám tě k izraelským synům... Oni i jejich otcové mi byli nevěrní a mají tvrdé srdce. Posílám tě k nim a řekneš jim... (srov. Ez 2,3-4) Synu člověka, bydlíš uprostřed vzpurného domu. Mají oči k vidění, ale nevidí, mají uši k slyšení, ale neslyší. (Ez 12,2) Ty, synu člověka ...Pak zaměříš na obležený Jeruzalém svou tvář a svou obnaženou paži a budeš proti němu prorokovat. (srov. Ez 4,1-7) Synu člověka, dej izraelskému domu hádanku a předlož mu podobenství. (srov. Ez 17,2) Když Ježíš pronášel následující slova, narážel jimi na výroky proroka: Neboť Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo. (Lk 19,10) Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé. (Mk 10,45) Syn člověka, až přijde v Otcově slávě, se bude stydět za ty, kdo se styděli před lidmi za něho a za jeho slova (srov. Mk 8,38).

6) Totožnost Syna člověka tedy v sobě zahrnuje dvojí aspekt Božího reprezentanta, herolda Božího království a proroka, který volá k obrácení. Z druhé strany je představitelem lidí, jejichž životní situaci a bolesti na sebe vzal, aby je vykoupil a zachránil podle Otcova záměru. Jak tvrdí sám Syn v rozhovoru s Nikodémem: Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný. (Jan 3,14-15)

Je to zcela zřejmé ohlášení utrpení, o němž Ježíš hovoří i jinde: A začal je učit, že Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát. (Mk 8,31) V Markově evangeliu nacházíme takovou předpověď na třech místech (srov. Mk 9,31; 10,33-34) a Ježíš o sobě vždy hovoří jako o Synu člověka.

7) Stejným způsobem se představuje Ježíš také před Kaifášovým tribunálem, když je mu položena otázka: Jsi ty Mesiáš, Syn Požehnaného?, odpoví: Já jsem. (srov. Mk 14,62) I v těchto slovech slyšíme znít ozvěnu slov proroctví z knihy Daniel (srov. Dan 7,13) a ze žalmu 110, který hovoří o Pánu, který zasedl po pravici Boží (srov. Ž 109/110,1).

8) Ježíš opakovaně hovoří ke svým posluchačům o vyvýšení Syna člověka, které však zahrnuje pokoření kříže. Na otázky a na nevíru lidí a učedníků, kteří dobře vnímali tragický tón Ježíšových narážek, a přece se ho dotazovali: Jak ty můžeš říkat, že Syn člověka musí být vyvýšen? Kdo je ten Syn člověka? (Jan 12,34), Ježíš odpovídá: Teprve až vyvýšíte Syna člověka, poznáte, že jsem to já a že sám od sebe nečiním nic, ale mluvím tak, jak mě naučil můj Otec. (Jan 8,28) Ježíš tvrdí, že jeho povýšení na kříž bude znamenat oslavení. O něco dále pak dodá: Přišla hodina, aby byl oslaven Syn člověka. (Jan 12,23) Jistě není bez významu, že v okamžiku Jidášova odchodu z večeřadla Ježíš praví: Nyní byl oslaven Syn člověka a Bůh byl oslaven v něm. (Jan 13,31)

9) To, o čem hovořil prorok Daniel, je pouze mlhavý náznak Ježíšova života, utrpení, jeho smrti a jeho oslavení. Ježíš neváhá hovořit v souvislosti se svým životním příběhem a jeho vyvrcholením o věčném a nepomíjivém království, jež autor knihy Daniel spojoval s dílem Syna člověka, když v předpovědi konce světa prohlašuje: A tehdy uzří Syna člověka přicházet v oblacích s velikou mocí a slávou. (Mk 13,26; srov. Mt 24,30) Právě v tomto eschatologickém ovzduší se má odehrávat evangelizační dílo církve. Vždyť sám Ježíš nabádá: Amen, pravím vám, že nebudete hotovi se všemi izraelskými městy, než přijde Syn člověka. (Mt 10,23) A dále si klade otázku: Ale nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde? (Lk 18,8)

10) Jestliže Ježíš jakožto Syn člověka svým životem, svým utrpením a vzkříšením realizoval mesiášský plán naznačený ve Starém zákoně, zároveň pod stejným jménem zaujal místo mezi lidmi jako opravdu jeden z nich, syn jedné ženy, Marie z Nazareta. Skrze tuto ženu, svoji Matku, On, Syn člověka, je zároveň také Synem člověka, pravým člověkem, jak to dokládá list Židům: Vždyť na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu. (Žid 4,15; srov. GS 22)
 

XII. Ježíš Kristus, Boží Syn

1) Jak jsme konstatovali v předešlých katechezích, jméno Kristus znamená v řeči Starého zákona Mesiáš. Izrael, Boží lid Starého zákona, žil v očekávání naplnění příchodu přislíbeného Mesiáše, což se naplnilo v Ježíši z Nazareta. Proto také byl od počátku Ježíš nazýván Kristus, tedy Mesiáš, a jako takového jej pojímali ti, kteří jej přijali (srov. Jan 1,12).

2) Viděli jsme, že podle starozákonní tradice byl Mesiáš králem a že tento pomazaný král je zároveň nazýván Synem Božím. Toto jméno má v oblasti jahvistického monoteismu výhradně analogický, nebo dokonce metaforický význam. Ve starozákonních knihách rozhodně nejde o Syna zplozeného Bohem, nýbrž o někoho Bohem vyvoleného pro specifické poslání nebo obzvláštní službu.

3) V tomto smyslu bývá někdy rovněž celý národ nazýván titulem syn, jako například v Hospodinových slovech určených Mojžíšovi: Potom faraonovi řekneš: ...Izrael je můj prvorozený syn ...propusť mého syna, aby mi sloužil. (Ex 4,22-23; srov. Oz 11,1; Jer 31,9) Pokud je král ve Starém zákoně nazýván syn Boží, pak je tomu tak proto, že v židovském teokratickém systému je výjimečným reprezentantem samotného Boha.

To vidíme například v Žalmu číslo 2, který se vztahuje ke králově intronizaci: On mi řekl: Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil. (2,7)

Rovněž v Žalmu číslo 88 čteme: On mě bude vzývat: Ty jsi můj Otec, ... a já ho učiním prvorozeným, nejvyšším nad králi země. (Ž 88/89,27-28)

Později prorok Nátan řekne o Davidově potomstvu: Já mu budu Otcem a on mi bude synem. Když se proviní, budu ho trestat... (2 Sam 7,14) Nicméně ve Starém zákoně skrze analogický a metaforický výraz syn Boží jako by tajemně prosvítalo tajemství, které zůstane do stanovené doby zahaleno. Tak například v Žalmu číslo 2 Bůh říká ke králi: Já jsem tě dnes zplodil (2,7) a v Žalmu číslo 109/110 čteme: Zplodil jsem tě jako rosu před jitřenkou.

4) Je třeba mít na paměti tento biblicko-mesiánský základ, abychom si uvědomovali, že naše úsilí o vyjádření tajemství Ježíše Krista s sebou nese setkání s radikální novotou. Rovněž v synoptických evangeliích se Ježíš nikdy nedefinuje jako Syn Boží (stejně jako sám sebe nenazývá Mesiášem). Nicméně různými způsoby dává pochopit, že on je pravý Boží Syn, a to nikoli v analogickém nebo metaforickém slova smyslu.

5) Ba co víc, on podtrhuje výlučnost svého poměru k Bohu jakožto jeho jediný Syn. Nikdy neříká Otče náš, ale můj Otec. Jindy jasně rozlišuje můj Otec váš Otec. Neváhá říci: Všechno je mi dáno od mého Otce. (Mt 11,27)

Tato výlučnost synovského vztahu vůči Bohu se obzvláštním způsobem projevuje v modlitbě, když se Ježíš obrací na Boha jako na Otce a vyjadřuje to slovem Abba, které ukazuje na jedinečnou intimitu Ježíšova synovství. V Ježíšových ústech pak představuje toto oslovení výraz jeho totální vydanosti Otcově vůli. Abba, Otče, tobě je všechno možné; odejmi ode mne tento kalich! (Mk 14,36)

Při jiných příležitostech užívá Ježíš výrazu: váš Otec (srov. Lk 6,36), váš nebeský Otec (srov. Mk 11,25). Tímto způsobem Ježíš podtrhuje specifičnost svého vlastního synovského vztahu k Otci, i když zároveň touží po tom, aby se toto Boží otcovství zpřístupnilo i ostatním, jak to dokládá modlitba Otčenáš, která Ježíš naučil své učedníky.

6) Pravda o Kristu jakožto Božím Synu je základní perspektivou, v níž se protínají výpovědi všech knih Nového zákona. Evangelia, zejména pak Evangelium svatého Jana, spisy apoštolů a především listy svatého Pavla nám o tom podávají výslovné svědectví. V této katechezi se zaměříme na některé obzvláště významné výroky, které jistým způsobem otevírají cestu vedoucí k odhalení pravdy o Kristu jakožto Božím Synu, a tak nás přibližují ke správnému pojímání tohoto jeho jedinečného synovství.

7) Je velmi důležité podotknout, že přesvědčení o Ježíšově Božím synovství bylo v průběhu jeho křtu v Jordánu potvrzeno hlasem z nebe (srov. Mk 1,1) a na hoře Proměnění (srov. Mk 9,7). V obou případech nás evangelisté zpravují o Otcově výroku ohledně Ježíše, který je jeho milovaným Synem (srov. Mt 3,17; Lk 3,22).

Podobné potvrzení dostali apoštolové tehdy, když promlouvali duchové protivící se Ježíšovi: Co je ti po nás, Ježíši Nazaretský! Přišel jsi nás zahubit? Vím, kdo jsi: Svatý Boží! (Mk 1,24) Co je ti po mně, Ježíši, Synu Boha nejvyššího? (Mk 5,7)

8) Když pak nasloucháme svědectví lidí, zasluhuje si obzvláštní pozornost vyznání Šimona Petra poblíž Cesareje Filipovy: Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého. (Mt 16,16) Je třeba připomenout, že toto slavnostní vyznání potvrdil vlastními slovy sám Ježíš: Blahoslavený jsi, Šimone, synu Jonášův, protože to ti nezjevilo tělo a krev, ale můj nebeský Otec. (Mt 16,17)

Nejedná se o nějakou izolovanou a náhodnou událost. V Matoušově evangeliu čteme, že když apoštolové viděli Ježíše kráčet po hladině Genezaretského jezera a to, jak utišil vichr a zachránil Petra, klaněli se mu a říkali: Jsi opravdu Boží Syn! (Mt 14,33)

9) Tak tedy to, co Ježíš předkládal svým učedníkům, živilo v apoštolech nejen víru v to, že je Mesiášem, ale také v to, že je pravým Božím Synem. Ježíš tuto víru učedníků také dále utvrzoval.

Byly to právě některé z Ježíšových vlastních výroků, které zapříčinily, že byl obviňován z rouhání. Což zavdalo příčinu ke vzniku obzvláště dramatických situací, jak dokládá evangelista Jan: To byl další důvod, proč se ho židé snažili zabít: nejen že rušil sobotu, ale také že nazýval Boha svým Otcem a stavěl se tak Bohu naroveň. (Jan 5,18)

Tentýž problém se objevuje při inscenovaném procesu s Ježíšem před synedriem: Zapřísahám tě při živém Bohu, abys nám řekl, zdali jsi Mesiáš, Syn Boží? Na tuto otázku Ježíš odpoví: Tys to řekl. Ale říkám vám: Od této chvíle uvidíte Syna člověka, jak sedí po pravici Všemohoucího a jak přichází v nebeských oblacích. (srov. Mt 26,63-64) Rovněž při procesu před Pilátem, i když se zde jednalo o jinou formu obžaloby, židé opakovali základní obvinění: My máme zákon a podle toho zákona musí zemřít, protože dělal ze sebe Božího Syna! (Jan 19,7)

10) Tak tedy smíme říci, že Ježíš v posledním důsledku zemřel na kříži kvůli pravdě ohledně svého Božího synovství, i když nápis na kříži jakožto oficiální deklarace provinění hlásal: Ježíš Nazaretský, král židovský. Nicméně v Matoušově evangeliu můžeme číst: Ti, kdo přecházeli okolo, potupně proti němu mluvili. Potřásali hlavou a říkali: Chceš zbořit chrám a ve třech dnech ho zase vystavět. Zachraň sám sebe! Jsili Syn Boží, sestup z kříže! (Mt 27,39-40) A dále: Spoléhal na Boha, ať ho vysvobodí, má-li v něm zalíbení. Přece řekl: Jsem Boží Syn! (Mt 27,43)

Jedná se tedy o ústřední pravdu přítomnou v události na Golgotě. Nejprve byla tato pravda předmětem víry a hlásání a dosvědčování ze strany apoštolů, nyní se stala předmětem posměchu. Nicméně římský setník, který držel stráž pod křížem v době Ježíšova posledního zápasu a zaslechl slova, jimiž se Ukřižovaný obracel na Otce v okamžiku svého skonu, byť pohan, vydal svědectví o Kristově božství: Tento člověk byl opravdu Syn Boží! (Mk 15,39)

11) Setníkova slova o základní pravdě evangelia a celého Nového zákona připomínají to, co řekl anděl Marii v okamžiku zvěstování: Počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Bude veliký a bude nazýván Synem Nejvyššího. (Lk 1,31-32) A když se Maria táže, jak se to stane, posel jí odpoví: Duch svatý sestoupí na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní! Proto také dítě bude nazýváno svaté, Syn Boží. (Lk 1,34-35)

12) V síle vědomí, které měl Ježíš o svém vlastním Božím synovství, nazýval Boha svým Otcem (srov. Jan 5,18). V síle téhož vědomí neváhal Ježíš říci svým protivníkům a žalobcům: Amen, amen, pravím vám: Dříve než byl Abrahám, já jsem. (Jan 8,58)

V tomto Já jsem se odhaluje pravá povaha jeho Božího synovství, které předchází nejenom dobu Abrahámovu, ale také každý okamžik jakékoli stvořené existence. Evangelista Jan na závěr svého evangelia prohlásí: Tyto (tato znamení, která Ježíš vykonal) však jsem zaznamenal, abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou abyste měli život v jeho jménu. (Jan 20,31)